F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

VII. Vláda Habsburků a protireformace

Nezdar českého stavovského povstání a následné upevnění moci Habsburků v středoevropském soustátí (zpečetěné vestfálským mírem) mělo katastrofální následky pro český národ a přineslo tyto nejdůležitější změny v pobělohorských českých zemích:

1. V politické oblasti došlo k dalšímu posílení habsburských centralizačních a absolutistických snah (- o důležitých politických a finančních záležitostech jednotlivých zemí se rozhodovalo ve Vídni, - základní zákonodárná práva převzal po stavovských sněmech panovník, - zaniklo svolávání zemských stavovských hotovostí, - jedinou vojenskou silou v celém habsburském soustátí zůstala stálá císařská armáda).

2. České země se staly de facto provincií, i když si formálně udržely samostatnost (- nejvyšší správní a soudní orgán celého českého státu /Česká dvorská kancelář/ sídlil trvale ve Vídni, - v Čechách této kanceláři podléhalo místodržitelství, na Moravě královský tribunál, ve Slezsku vrchní úřad, - země Koruny české se zmenšily ztrátou obojí Lužice, - pravomoci jednotlivých zemí byly značně omezeny, - došlo k zrovnoprávnění němčiny s češtinou).

3. Uvnitř stavovské obce se dále upevnila pozice panské šlechty (- šlechta ovládala asi 70 % poddaných, města jen 13 %, církev 12 %, panovník 5 %, - ubylo především rytířů zhruba o 40 %, - na vrcholu společenské pyramidy stálo dvanáct nejbohatších rodů, - do Čech přišla nová šlechta, zejména z rakouských a německých zemí, zčásti i z Itálie, Španělska, Nizozemí, Francie).

4. V důsledku rozsáhlé konfiskace tři čtvrtiny statků v Čechách změnily majitele (- postihly valnou část české šlechty, zejména rytířstvo, a města, - měly zastrašit opozici a zbavit ji majetkové základny).

5. Důslednou rekatolizací vzrostla pozice katolické církve v českých zemích (- nejdříve byli vypovězeni nekatoličtí kněží, - přišly nové církevní řády, své postavení posílily "staré", z nichž nejvýznamnější pozici zaujali jezuité, - docházelo k hromadným přestupům do katolické církve, případně k silné emigraci, - byla obnovena činnost četných klášterů dříve zaniklých, - katolické náboženství se stalo jedinou zákonně povolenou konfesí, - církev ovládla školství a dobudovala svou organizační síť, například založením nových biskupství).

6. Vydáním tzv. Obnoveného zřízení zemského (nové ústavy) došlo k definitivnímu skoncování s dualismem panovnické a stavovské moci (- veškerá moc ve státě měla náležet panovníkovi, - dědičnost českého trůnu byla v mužské i ženské linii zajištěna habsburskému trůnu, čímž ztratily zemské sněmy právo volby panovníka, - právo udílet inkolát přešlo ze sněmu na panovníka, - do zemských sněmů byl znovu uveden stav prelátský, a to jako první stav, - ve sněmech bylo zrušeno jednání po kuriích a současně byl městům jako celku ponechán jen jeden hlas).

Třicetiletá válka (zejména ve své druhé části) nesmírně zpustošila české země; četná tažení armád měla negativní dopad na obraz krajiny (drancování, rekvizice, výpalné vytvořily obraz spálené země). Válka rozvrátila zahraniční obchod, rozrušila domácí trh a způsobila pokles hodnoty peněz. Došlo k celkové stagnaci ekonomiky. Některé významné české rody vymřely, jiné postihly exekuce a emigrace. Do země nastal příliv cizinců, jimž se dostala do držby téměř polovina svobodných statků; na Moravě a ve Slezsku nebyl přesun majetku tak markantní. Nastal výrazný pokles počtu obyvatelstva (celkové ztráty se odhadují na jednu třetinu; z původních 3 450 000 na 2 600 000) spolu s morálním úpadkem. V Čechách zůstalo obděláno 20 % poddanské půdy, na Moravě 25 %. Podobně i řada domů (ve městech) i venkovských usedlostí zůstala pustých. Do silně postižených vnitrozemských oblastí přicházeli dosídlenci (převážně Němci) z lidnatějších pohraničních území; tak se posunula národnostní hranice v Čechách a na Moravě směrem do vnitrozemí.

Po třicetileté válce se habsburská monarchie dostala do mnoha válečných konfliktů, v nichž její vojska bojovala se střídavými úspěchy; české země (i když se jim válečné operace vyhýbaly) jako jedny z nejvyspělejších musely nést značnou část válečných výloh. Habsburkům vyrostl mocný soupeř na Západě - Francie a zároveň z Východu se objevila další expanze - Osmanská říše. Válečné operace probíhaly i od prvního desetiletí 18. století; tentokráte se jednalo o tzv. války o dědictví španělské. V těchto letech se poněkud změnily postoje vídeňské vlády k zemím monarchie. Budování centralistického státu sice dále pokračovalo, ale zemím byla ponechána větší míra vlastních přístupů (státní úředníci měli přihlížet k názorům zemských stavů). Habsburkové při prosazování pragmatické sankce (uznání dědických práv dcery Karla VI. Marie Terezie) značně ztratili ze svých mocenských pozic v Evropě.

Nedostatek pracovních sil v zemědělství nutil šlechtu jednak zvyšovat robotní povinnosti a jednak silně připoutávat rolníky ke svým panstvím. V té době vrcholil i proces zakládání šlechtických velkostatků; změnila se však podstata i jejich hospodaření. Původní režijní velkostatek byl založen na čelední (námezdní) práci, kdežto nyní převládla robotní práce nevolníků, která zajišťovala prakticky bezplatnou pracovní sílu. Feudální renta přinášela šlechtě finanční prostředky pro podnikání (v rybníkářství, chovu ovcí, pivovarnictví). Nejtíživějším břemenem pro nevolníky se stala robota; zatímco před Bílou horou robotovali poddaní na většině panství jen několik dnů v roce, po třicetileté válce činila robota v průměru 3 dny v týdnu z každé rolnické usedlosti (během sezonních prací byla tato kvóta překračována). Robotní povinnosti však často poddaní vykonávali liknavě, a pokud to šlo, odbývali je. Současně s vysokými robotami se prosazovaly nejrůznější formy osobní nesvobody poddaných (někdy hovoříme o tzv. druhém nevolnictví). Rolník byl připoután k půdě, nesměl se bez souhlasu své vrchnosti stěhovat, ženit (dcera vdávat), bez povolení nemohl jeho syn odejít na řemeslo nebo na studia. Feudálové zesílili nad poddanými i soudní pravomoci, mohli udělovat pokuty, zabavovat jim majetek, nařizovat fyzické tresty. Postavení rolníků se zhoršovalo i systémem vrchnostenských monopolů (například nuceným odběrem piva) a zvyšováním kontribuce (daní z půdy).

Přes veškeré výhody, které mohl šlechtický velkostatek využívat, nebyl výtěžek z jeho hospodaření nijak oslnivý. Nejinak tomu bylo s hospodařením na rustikální půdě (zejména na selských gruntech). Produktivita zemědělské práce byla velmi nízká. Poměry na venkově proto vyvolávaly všeobecnou nespokojenost, která často přerůstala v otevřená povstání nebo alespoň ve zbíhání poddaných. Jejich nárůst vedl císařskou vládu, aby začala v celozemském měřítku zasahovat do poměru mezi poddanými a feudálními vrchnostmi (vydávání robotních patentů).

Třicetiletá válka a její důsledky vážně oslabily postavení měst (úpadek postihl zejména města královská). Řemeslná výroba stagnovala (odkázaná na slabé místní trhy vzhledem k malé kupní síle obyvatelstva). Nejvážnější brzdou výroby se však stávaly cechy, a to jak svými omezeními, tak i konzervativní technikou. Habsburská monarchie hospodářsky zaostávala za nejvyspělejšími zeměmi západní Evropy (za Anglií, Francií, Holandskem). Teoretičtí ekonomové v monarchii si uvědomovali, že je třeba nastoupit cestu, která se uplatňovala v těchto zemích, jinak monarchie přestane patřit k evropským velmocím. Ze Západu se tehdy šířily moderní ekonomické teorie, souhrnně označované jako merkantilismus (základní zdroj bohatství spočívá v obchodní činnosti, stát má podporovat výrobu zboží a chránit domácí výrobce, omezovat vývoz surovin a naopak podporovat vývoz zboží). Aby mohla země vyvážet, bylo povinností státu podporovat výrobu, mj. i zakládáním státních manufaktur. V habsburské monarchii se uplatňoval tzv. státní kameralismus (snaha o zdokonalení daňového systému ve prospěch státní pokladny, podpora výroby byla až druhořadá). V českých zemích se manufakturní výroba nejdříve prosadila v plátenictví (byl uplatňován tzv. faktorský systém - rozptýlené manufaktury). Vyšším typem byly centralizované manufaktury (textil, hutnictví, sklářství).

Dopadu bělohorské porážky se neubránila ani kulturní oblast. Úpadek měst, odklon šlechty a měšťanstva od české kultury, násilná rekatolizace a s ní spojená emigrace elity české kultury a vzdělanosti (J. A. Komenský, Pavel Stránský, Pavel Skála ze Zhoře) - to vše způsobilo doslova katastrofu v duchovním životě tehdejší společnosti. Hlavní proud kulturního života působil sice dál v českých zemích, ovšem bedlivě střežený katolickou cenzurou. I školské vzdělávání bylo převážně v rukou duchovenstva, přičemž "monopol" na nejvyšší vzdělání měli pouze jezuité (a také piaristé). Církev vůbec hrála významnou roli v životě pobělohorské společnosti, provázela člověka od narození (křest, biřmování, sňatek, smrt). Důležitým místem byl kostel, který byl nejen místem náboženského kultu, ale i centrem umění, osvěty a poučení; významné místo v životě barokního člověka hrála procesí a poutě. České země se opět připojily k římskokatolické církvi, a byly tak integrovány do katolické Evropy.

Ruku v ruce s rekatolizací pronikal do českých zemí barokní životní sloh a s ním i barokní kultura (barokní umělecký styl se v českém prostředí transformoval do zvláštní podoby českého baroka). Zpočátku využívala barokního umění především katolická církev hlavně pro zvýraznění svého učení, krátce nato vznikala barokní díla i na objednávku šlechty a barokní styl se začal šířit i v městském prostředí. V první pobělohorské fázi přicházeli barokní umělci ze zahraničí (z Itálie, Bavorska, Francie); většinou se u nás usadili a jejich potomci se už počítali mezi české umělce.

 

VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození

Habsburské mocnářství a s ním i české země jako významná součást této středoevropské domény prožívalo od 40. let 18. století krizi, vyplývající jak z nedokonalé vnitřní struktury (netvořilo jednolitý státní útvar, ale nesourodý soubor zemí spojených jen osobou panovníka), tak i z mezinárodní izolace. Tento handicap zvláště vyvstal na povrch v době prosazování zásad osvícenského absolutismu, kdy se výrazně urychlila dynamika vývoje evropské společnosti a vzrostla úloha státu a jeho aparátu. Velmocenské postavení Habsburků (již oslabené po vymření španělské rodové větve) bylo ohrožováno přesuny v mocenských poměrech v Evropě (posílení Francie, Pruska, Velké Británie a Ruska).

Dobu osvícenského absolutismu často označujeme za počátek novodobých dějin českých zemí. Reformy této doby zasahovaly do všech sfér života společnosti; nastupovala systematická péče o problémy běžného života. Dosud šlo o zcela nahodilé řešení potřeb doby. Řídící roli přebíral stát (respektive jeho profesionální byrokratický aparát). Byla zavedena třístupňová státní správa: ústředí, země (gubernia) a krajské úřady (případně vrchnostenské úřady a magistráty ve velkých městech). Do této doby můžeme datovat počátky takových (později běžných) záležitostí jako: sledování růstu obyvatelstva, číslování domů, označování ulic ve městech, dodržování hygienických a požárních předpisů, počátky urbanismu, zdravotní a sociální péče (nemocnice, chudobince, blázince, očkování), péče o veřejný pořádek, rozšiřování poštovních služeb, budování komunikací apod.

Země Koruny české pohlížely na mocenský zápas v Evropě 18. století spíše jako pasivní divák. Centralizační politika Habsburků znemožňovala autonomní vývoj českých zemí a vedla k oslabení vzájemných vazeb zemí Koruny české (přispěl k tomu diferencovaný přístup Vídně k jednotlivým zemím). Klesala váha české státnosti, korunní země se staly řadovými provinciemi monarchie. České země přitom nesly největší tíhu nákladné dynastické politiky; to vyvolávalo u většiny obyvatelstva Čech a Moravy chladný vztah k osudům mocnářství. Války o dědictví rakouské přinesly nejdříve zemím Koruny české hrozbu udržení celistvosti a otazníky o další existenci českého státu a nakonec způsobily ztrátu většiny Slezska a celého Kladska, čímž došlo k dalšímu citelnému okleštění českého státu.

Kritická situace habsburského státu po skončení slezských válek byla hlavním motivem reformního úsilí císařovny Marie Terezie v duchu osvícenských myšlenek (tereziánské reformy). Ty zasáhly řadu oblastí správního, finančního, ústavního, hospodářského i duchovního života. Reformy správní směřovaly k oslabení zemského partikularismu a k dalšímu soustředění moci do Vídně. V oblasti berní byly zemské sněmy donuceny k povolení zvýšené kontribuce. V rámci další centralizace byla zrušena Česká dvorská kancelář (stejně i rakouská) a byl zřízen jednotný státní úřad pro věci politické a finanční. Znatelný růst obyvatelstva (zejména v oblastech s koncentrací manufakturní výroby) si vynutil zvýšenou poptávku po potravinách, což způsobilo potřebné změny v zemědělství (tzv. raabizaci). Do největšího rozporu s koncepcemi osvícenského absolutismu se dostala katolická církev, a to zejména svým autonomním postavením ve státě. Reformní úsilí sledovalo zapojení církve do služeb státu: prvním krokem po zrušení jezuitského řádu bylo vyvlastnění majetku řádu, následovalo zřízení generálních seminářů a vymanění univerzity z vlivu církve. Panovnice inspirovaná pruským vzorem nechala připravit školskou reformu, která zaváděla povinnou školní docházku. Jako vyučovací jazyk se ve školách prosazovala němčina, čímž narůstal germanizační tlak, ale současně sílilo i národní vědomí české mládeže. Růst vzdělanosti tak podporoval rodící se české národní obrození.

Druhá fáze reforem se mohla plně rozvinout až za vlády Josefa II. Vrcholem této reformní vlny byl patent o zrušení nevolnictví (jeden z nejhlubších zásahů do společenských vztahů) a patent toleranční (připouštějící tři křesťanská vyznání, ale zachovávající katolické náboženství oficiálním náboženstvím). Na toleranční patent navazovaly další císařské výnosy, jako o rušení klášterů a kostelů, o změnách v občanském a trestním právu, o postavení židovského obyvatelstva; k těm významným patřily dále výnosy o zrušení indexu zakázaných knih a o zrušení cenzury, čímž se vytvářely základní podmínky pro svobodné šíření informací a poskytoval se prostor pro laicizaci vzdělání, vědecké i umělecké tvorby.

Ne všechny reformy však nacházely plnou podporu "nahoře"; nástupce Josefa II., bratr Leopold, byl opozicí přinucen k ústupkům (největším bylo odvolání patentu o odstranění robotních povinností poddaných).

V tomto kurzu pokračovala vláda Františka II., která představovala etapu konzervativní reakce na předchozí osvícenský absolutismus. Evropou (včetně habsburské monarchie) otřásly důsledky Velké francouzské revoluce. Monarchistické a konzervativní kruhy Vídně se rozhodly nastoupit cestu omezování svobod a osvícenských reforem (obnovena cenzura tisku, zesílen policejní dozor, nastoleny tvrdé tresty za politické delikty apod.). Do vnitropolitického vývoje se silně promítala účast monarchie v kaoličních válkách s Francií. České země citelně nesly tíhu válečných operací (zvýšení berní, početné odvody mužů do armády). Jen v období válečného ohrožení se projevovaly v českých zemích pocity "rakouského vlastenectví". Účast v koaličních válkách přinesla habsburské monarchii dílčí územní ztráty a došlo k oslabení autority císaře v Říši; to nakonec přivedlo Františka II. k přijetí titulu dědičného císaře rakouského a posléze k zániku Svaté říše římské národa německého.

Osvícenské reformy formálně otevřely prostor pro přeměnu českého i německy mluvícího obyvatelstva českých zemí v moderní národy. Zvláštní úlohu hrál při tomto procesu jazyk. Čeština se dostala v polovině 18. století do kritického stavu - gramatická stavba, pravopisná norma i slovní zásoba hluboce stagnovaly a hrozil zánik jazyka. S jeho zánikem byla ohrožena i existence českého etnika. V pojetí zemského patriotismu byl český jazyk mnohem více vyzdvihován jako státoprávní symbol než jako prostředek komunikace. S osvícenskou epochou jsou spojeny i počátky procesu, který vrcholil v následující etapě konzervativního absolutismu a pro nějž se ustálilo označení české národní obrození. To se v této době projevovalo především vědeckým zájmem o český jazyk, jazykovými obranami, formováním nové koncepce českých dějin a intenzivní vzdělávací a výchovnou prací. Velký podíl na národním probuzení mělo v první fázi vydávání českých novin a knih a rozvoj divadelnictví. Role politické reprezentace byla vyhrazena šlechtě; základnou této první fáze obrozeneckého hnutí bylo pak nižší kněžstvo (katolické i evangelické) a měšťanská inteligence.

Přestože země Koruny české patřily k nejvyspělejším oblastem monarchie, jejich ekonomika měla stále převážně agrární charakter. Teprve po válkách slezských docházelo k vyšší rentabilitě zemědělství (pokrok se nejprve projevil v hospodaření šlechtických velkostatků). Jen postupně se prosazovaly změny v technologii. Přechod od úhorového ke střídavému hospodaření umožňoval přechod k pěstování pícnin a okopanin, což vedlo ke stájovému chovu dobytka (chlévská mrva pak umožňovala lepší hnojení polí). Větší pozornost se věnovala kultivaci půdy, výměně sadby a osiva (rozšířilo se pěstování brambor) a zaváděla se nová technika.

Zemědělství stále vázalo velké množství pracovních sil. Přesto docházelo ke zrychlenému růstu manufakturní výroby, která dosáhla na přelomu 18. a 19. století svého vrcholu. První podnikatelé pocházeli z vrchnostenských kruhů, postupně se prosazovali i měšťané (nejprve cizí obchodníci, pak domácí). V povědomí těchto podnikatelských skupin se začaly postupně prosazovat zásady volné soutěže, což souviselo s postupným přechodem řemeslné a manufakturní výroby k výrobě strojové (tj. ke vzniku továrního průmyslu), což signalizovalo počátek průmyslové revoluce, jenž bývá v českých zemích datován přelomem 18. a 19. století. Její směr se zaměřil nejprve do textilní oblasti (a zvláště do vlnařství, jehož centrem se stalo Brno). Ostatní odvětví manufakturního podnikání nedosahovala takového rozmachu; významné postavení si udržovalo sklářství (muselo zápasit se zahraniční konkurencí) a také železářství (převažovalo zde šlechtické podnikání). Nových dimenzí nabyla manufakturní a živnostenská politika státu po ztrátě Slezska, kdy bylo Čechám přisouzeno zaujmout postavení země s rozvinutou řemeslnou velkovýrobou (zejména plátenickou). Rozvíjelo se i vlnařství a nově se šířilo bavlnářství. Měšťanský i selský živel se podílel i na počátcích netradičních výrobních odvětví, k jakým vedle tkaní a potiskování bavlněných látek náleželo cukrovarnictví a výroba porcelánu. S textilní výrobou těsně souvisel i vzestup papírnictví.

Manufaktury (zejména textilní s velkým podílem domácí práce - přadláci, tkalci) se dostávaly do konkurenčního soupeření s řemeslnou výrobou ve městech. Města v českých zemích byla dosud poměrně malá (uzavřená v hradbách) a teprve od druhé poloviny 18. století se přiblížila předbělohorské velikosti. Jediným prosperujícím odvětvím městského podnikání bylo soukenictví. V zájmu podpory manufaktur bylo za vlády Marie Terezie zasahováno do cechovních řádů (rušily se limity - mistrů, dílen, výroby).

Postupný vzestup zaznamenal obchod; začal překonávat hranice jednotlivých panství (jednotný trh umožnil zrušení vnitřních cel). Vývoz z českých zemí (plátno, sukno, lněná příze, sklo, obilí, chmel) téměř trojnásobně převažoval nad dovozem. Obchod z Čech směřoval přes Sasko k přístavům v Severním moři, Slezsko bylo přes Prusko napojeno na Pobaltí a Morava přes Rakousko na jaderské přístavy.

Od 40. let 18. století se prosazovala změna výtvarného cítění. Vrcholné baroko přecházelo v rokoko, vyžadující prostorovou vyváženost, salonní intimnost a dekorativní zjemnělost. Rokoko proniklo zejména do interiéru aristokratických sídel, ale umělecké i užitkové předměty se prosazovaly i v měšťanských domácnostech. V tereziánské době se setkáváme s klasicistní architekturou (dostavba Pražského hradu), která přerůstala ve vyhraněnější empír; pozoruhodné jsou z té doby parkové úpravy s drobnou architekturou (s prvky romantismu).


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.