F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

III. Český stát za Přemyslovců

V první fázi budování přemyslovského ("pražského") knížectví byla vytvořena vlastní středočeská doména, z níž se postupně prosazovala formální nadvláda nad ostatními kmeny usedlými na území Čech. Spolu s likvidací vládnoucí kmenové aristokracie (dokončeno vyvražděním Slavníkovců v roce 995) byly jednotlivé oblasti Čech přímo začleněny do přemyslovského státu. Tento proces skončil v 11. století, kdy také došlo k trvalému ovládnutí Moravy Přemyslovci. Tím byly na další století položeny územní základy českého státu v přibližně již neměnné podobě (nenáleželo k němu ještě Chebsko, ale jeho součástí bylo Kladsko a na přechodnou dobu bylo připojeno Budyšínsko a Zhořelecko). Další možná expanze českého státu byla uzavřena vznikem polského a uherského státu. Ačkoliv byl český stát nejmenším státem střední Evropy, stal se brzy respektovanou státní realitou s hodnotnou vojenskou silou a samostatným postavením (byť ve smluvním lenním vztahu k Říši).

Římskoněmečtí panovníci se neustále pokoušeli uvést české země do vazalské závislosti, v čemž jim často samotní Přemyslovci svými vzájemnými spory nepřímo napomáhali. V takových případech pak vyhledávali v Říši pomoc při řešení svých nesvárů, zejména při obsazování knížecího stolce; to pak byla pro římskoněmecké panovníky záminka k zásahu do českých záležitostí. České země však nebyly nikdy bezprostřední součástí Říše, její panovníci (s výjimkou investitury biskupů) nevykonávali zde žádnou správní ani soudní moc. I v době největšího úpadku knížecí moci (ve druhé polovině 12. století) se podařilo Přemyslovcům nejen uhájit samostatnost, ale nakonec (díky obratnému využití nesnází v Říši) získat pro sebe i jistý prospěch (v roce 1212 definitivně dědičný královský titul, nedělitelnost území českého státu, kurfiřtskou hodnost). Přemyslovští králové viděli ve svazku s Říší více prospěchu než problémů; lenní vztah jim umožňoval zasahovat do říšských záležitostí a záleželo na schopnostech českého krále a síle státu, zda dokázala využít dané možnosti. Tak tomu bylo v polovině 13. století, kdy Svatá říše římská se tříštila na řadu knížectví, hrabství, vévodství, říšských měst a dalších regionálních útvarů, které se bránily ústřední moci. Vleklé spory v Říši umožňovaly českému králi využít situace, kterou mu poskytoval jeho prosperující stát. Šance však nebyla využita. Cesta vedla k Moravskému poli a k následnému podlomení královské moci a k rozvrácení hospodářství země.

Při počátečním růstu teritoria českého státu docházelo k přenosu knížecí pravomoci na příslušníky přemyslovského rodu; v seniorátním pořadí získávali mladší (nevládnoucí) Přemyslovci tzv. úděly (provincia, pars). Nejdříve vznikly úděly v Čechách, od poloviny 11. století i na Moravě, kde však měly především vojenskou funkci jakýchsi pohraničních obranných marek a v rámci moravské přemyslovské sekundogenitury byly dědičné. Státní správa byla poměrně jednoduchá, administrativu vyřizoval na knížecím dvoře kancléř. K rozhodnutí důležitých otázek (přijímání zákonů, vyhlášení války, volba biskupů apod.) svolával kníže tzv. kolokvia.

O počátcích českého státu vypovídají archeologické nálezy raně středověkého osídlení některých hradišť a nejstarších hradů (Stará Kouřim, Libice, Pražský hrad aj.) a církevních staveb, úřední dokumenty, zejména listiny, kroniky (Kosmova kronika - Chronica Boemorum), svatováclavské a ludmilské legendy a také arabské cestopisy (například Ibrahima ibn Jakuba). V 10. století žili ještě lidé převážně v nížinách větších řek - na středním a dolním Labi, dolní Ohři a dolní Vltavě, v úvalech Moravy a v Podyjí. Hranice státu tvořily zejména hory s pomezními hvozdy. Od 11. století, a především ve 12. století začalo obyvatelstvo českých zemí pronikat do odlehlejších výše položených a méně úrodných i zalesněných území a kolonizovat je. Mýtilo lesy, obdělávalo nově získanou půdu, čímž se měnil vzhled krajiny. Novým osídlováním rostla majetkově zejména šlechta a také panovník zvyšoval své příjmy se současným posilováním vojenské síly státu. Tak byla za tzv. vnitřní kolonizace ve 12. století obydlena značná část českého a moravského území s výjimkou výše položených oblastí pohraničních hor. Vnitřní kolonizace vedla ke zvýšení zemědělské výroby a i k rozšíření trhu.

Novým podnětem se stala vnější (německá) kolonizace v průběhu 13. století, která přinesla výrazný přírůstek obyvatelstva českých zemí; do Čech a na Moravu přicházeli Frankové, Sasové, Bavoři, kolonisté ze Švábska, z Porýní, Vlámska i Holandska. Byla osídlena a zkultivována velká část českomoravského pohraničí, jižní, jihozápadní i západní Čechy, Jeseníky a severní Morava i další území. Noví osadníci přinášeli s sebou znalosti nových postupů v zemědělství a nové, tzv. emfyteutické (dědické, zákupní nebo německé) právo, které zaručovalo kolonizátorům dědičnou držbu nově získané půdy. Příchod cizinců znamenal i změnu dosavadních etnických poměrů v zemi, kde převládalo slovanské (české) obyvatelstvo; masový příliv německých osadníků položil základ pozdějšímu národnostnímu rozdvojení obyvatelstva.

Do Čech i na Moravu se vstupovalo zemskými stezkami v pohraničních lesích, které měly jak strategický, tak i obchodní význam. Spojovaly české země s Bavorskem, Horní Falcí, Míšeňskem, Budyšínskem, Kladskem, Rakousy i  Uhrami.

Vnitřně konsolidovaný český stát nastoupil ve 13. století (zejména v letech vlády nástupců Přemysla Otakara I.) cestu expanzivní zahraniční politiky. Jeho prvním cílem se staly Rakousy (boj o tzv. dědictví babenberské) a posléze i území ve Slezsku a v Polsku (v souvislosti s křížovou výpravou do Pomořanska a Pruska). Přímé ovlivňování věcí v Říši vyneslo Přemyslu Otakaru II. připojení Chebska k Českému království. Moc českého krále se následně dotkla přes Korutany a Kraňsko až italského "světa" a "český lev shlížel do vln Jaderského moře". Po krátkém období anarchie (po smrti Přemysla Otakara II.) budoval Václav II. český stát jako mocnou monarchii, jeden z nejvýznamnějších státních útvarů tehdejší Evropy. Česko-polská unie představovala mocné soustátí sahající až k Baltskému moři a k tatranským hřebenům. Za pomoci českých grošů se rýsovalo připojení Uher, čímž by vznikla rozsáhlá středoevropská říše pod vládou českého krále. Soudobí kronikáři uváděli, že jen král francouzský se mohl v Evropě postavit Václavu II. na roveň.

Stát a společnost v rané knížecí době byly pod značným velkomoravským vlivem. Charakteristickým rysem státní organizace velkomoravského typu bylo zvláštní postavení knížete, který postupně soustředil ve svých rukou politické, správní, vojenské i náboženské funkce, a získal tím privilegované postavení. Kníže měl přitom plné vlastnické právo jen na svou dědičnou půdu a na dosud neosídlená území, případně na zabranou půdu po výbojích vůči okolním kmenům; tyto pozemky pak pronajímal bezzemkům (vznikla tak kategorie tzv. hostů). Příslušníci kmene zůstávali i nadále svobodnými vlastníky půdy, byli však nuceni část svého výtěžku odvádět knížeti jako "daň z míru" (ve formě poplatků, naturálií nebo určitých služeb) za knížecí ochranu. Tak docházelo k jejich postupnému znevolňování (někdy též násilím, z trestu). Mimo to byli nuceni vykonávat i tzv. zemské roboty (při stavbě hradů, cest apod.) a odevzdávat církevní desátek. Proces znevolňování byl dokončen v 11. století, přičemž výrazně poklesl počet svobodníků. Kromě nich existovalo i nesvobodné obyvatelstvo - čeleď a otroci.

Nejvýznamnější oporou knížete byla vojenská družina, z níž byli v průběhu 11. století vybíráni dvorští úředníci a správci jednotlivých území v rámci hradské soustavy. Za své služby byli členové družin (palatin, kancléř, komoří, podkomoří, maršálek, číšník, stolník, lovčí, mečník) nejprve odměňováni knížetem naturáliemi, později i pozemky. Přidělení půdy (léna) nebylo zpočátku dědičné; dědičnost lén se prosadila až ve 12. století. Kromě toho získávali družiníci statky kolonizací nebo přímým zabíráním knížecí půdy. Tak se z nich vytvářel nový stav - středověká šlechta. Od 12. století se můžeme setkat s řadou šlechtických rodů, které v následujících stoletích stále více zasahovaly do osudů českého státu (Markvartici, Ronovci, Vítkovci, Hroznatovci, Hrabišici - v Čechách, na Moravě například pánové z Pernštejna, z Boskovic, ze Žerotína, z Lomnice).

Hospodářský vzestup v dalším období způsobil, že feudální velmož přestával mít zájem na těsném sepětí s panovníkem a s dynastií a měnil se v dědičného šlechtice, opřeného o vlastní pozemkovou držbu. Hradská soustava ztrácela svou funkčnost. Země se začala štěpit na množství větších a menších pozemkových držav světských a duchovních feudálů. Narůstala hospodářská moc šlechty, upevnilo se její sebevědomí a souběžně s tím rostly i její politické ambice. Začalo se vytvářet kolektivní stavovské povědomí, z něhož vycházela touha podílet se na státní moci. Šlechta opanovala zemský soud a posílila význam zemského sněmu, jemuž vtiskla novou náplň. Panovníkovi zůstala role sjednocujícího činitele, který měl především tlumit vnitřní rozbroje a čelit možnému rozpadu státu. Uvnitř šlechty docházelo od konce 13. století k sociální diferenciaci na vyšší (páni) a nižší (rytíři, zemané, vladykové apod.) feudalitu.

Podstatně odlišným způsobem se vyvíjela církevní organizace. Rané období středověku je v českých zemích ještě charakterizováno bojem mezi křesťanstvím a staršími pohanskými zvyky a obyčeji. Postupně však ve společnosti zakotvilo křesťanství (nejdříve ve "vyšších vrstvách"), přičemž latinská liturgie zcela ovládla koncem 11. století duchovní život Čech a Moravy; staroslověnská liturgie byla potlačena.

Kněží zpočátku podléhali knížeti, jemuž také připadala většina z výnosů církevních obřadů a majetku. Kníže po dlouhou dobu neomezeně jmenoval pražského biskupa a zřizoval církevní instituce (například olomoucké biskupství založil bez potvrzení Říma). Jen zřídka docházelo ke střetu mezi církví a státní mocí (jako za působení biskupů Vojtěcha či Jaromíra). Až do konce 12. století byla u nás církev v područí feudálů, svých dobrodinců. Zápas za osamostatnění z područí knížete a světských feudálů skončil vítězstvím církve až ve 13. století, na Moravě již za Zdíkova episkopátu před polovinou 12. století; již předtím získala církev tzv. imunitu, což znamenalo osvobození jejich poddaných od všech povinností vůči panovníkovi. Církev se tak přiřadila k privilegovaným složkám tehdejší společnosti (teorie o "trojím lidu"). Vzrostla autorita biskupa, laický "vlastník" kostela se změnil v pouhého patronátního pána. Kláštery, kapituly i biskupství získaly práva pozemkové vrchnosti a začaly systematicky budovat svá dominia (zvětšovaná dary a odkazy).

Velkou oporu měla církev v klášterech; od konce 10. století se jednalo výlučně o konventy benediktinské, od poloviny 12. století následovaly další - cisterciácké a premonstrátské a po nich přicházeli dominikáni, rytířské řády, minorité i některé žebravé řády. Kosmopolitní ráz nových církevních řádů a jejich mezinárodní konexe zprostředkovaly pronikání zahraničních kulturních vlivů do českých zemí. Kláštery spolu s oběma biskupstvími a postupně vznikajícími kapitulami představovaly také střediska kultury a vzdělanosti; působily zde skriptoria (písařské dílny) i školy. Literatura byla psána převážně latinsky, češtinu zde zpočátku známe jen z ojedinělých slov a vět vpisovaných do latinských a (vzácněji) i do hebrejských textů (tzv. glosy). Teprve s vnější kolonizací se spolu s rytířskou kulturou ujímá na přemyslovském dvoře vedle latiny i němčina (německá rytířská poezie - minnesang). "Módní" rytířství (čerpající zejména z atmosféry křížových výprav do Palestiny) posilovalo sice tradiční principy lenní věrnosti, ale současně preferovalo ctnost, hrdost a individuální ctižádostivost. V kruzích vyšší šlechty se rozšířil zvyk přijímat německá rodová jména a dávat německé názvy svým sídlům. Přitom vzdělanost přestávala být výlučně výsadou kněží a pronikala i do laického světa; jejími středisky se stávaly (po dosavadních klášterech) univerzity. Česká šlechta si sice zvykla přijímat západní životní styl, avšak současně s nelibostí sledovala bohatnoucí německý patriciát ve městech. A tak vedle německé rytířské poezie se objevují i první literární díla v češtině.

K nejvýznamnějším architektonickým památkám sledovaného období patřily církevní stavby, které vznikaly zpočátku pod velkomoravským vlivem, později s recepcí prvků a forem karolínského a otonského stavitelství. Z počátečního období budování českého státu se dochovaly kostelíky, baziliky a rotundy. Od 11. století se ve výtvarném umění začal prosazovat románský sloh; zprvu se takto budovaly knížecí paláce na hradech a kostely, posléze i kamenné kupecké domy a šlechtické dvorce. K nejdokonalejším architektonickým dílům náleží kláštery a klášterní kostely. Postupně nabývalo na významu i nástěnné malířství (zvlášť pozoruhodná je freska v rotundě sv. Kateřiny ve Znojmě z konce první třetiny 12. věku) a knižní malířství. S cizinci, přicházejícími do českých zemí v období vnější kolonizace, pronikl ze střední Francie přes Německo gotický sloh (od konce první poloviny 13. století); zavedly jej cisterciácké stavební hutě. Krajině začaly vévodit monumentální hrady. Gotika začala pronikat i do nově budovaných měst.

Hlavním výrobním odvětvím zůstávalo zemědělství. Postupně se začalo šířit trojpolní hospodaření; úhorová soustava si vyžádala nové uspořádání plužiny, charakteristické tím, že se pozemky v obci soustřeďovaly do větších honů podle osevního cyklu, závazného pro celou vesnici (tzv. přímus obdělávání). Od 12. století se pokročilo ve specializaci řemesel, a to i přes jejich nízkou technickou úroveň. Luxusní zboží bylo převážně dováženo z ciziny. Z Čech se v raném středověku vyvážely hlavně suroviny a také otroci. Postupné zvyšování zemědělské produkce i rozvoj řemesel přispěly ke vzniku místního trhu; trhy se konaly u větších hradů, později v tržních vsích. Zpočátku šlo o výměnný obchod, později se uplatňovaly peníze; k rozšíření mezinárodního obchodu přispěly české denáry.

Nejzávažnějším důsledkem vnější kolonizace byl vznik měst. Zakládání a vznik plně institucionálních měst vrcholného středověku (vybavených privilegii) pronikalo do českých zemí zejména ze Slezska a rakouského Podunají, a to nejprve na severní a také na jižní Moravu. Kromě nově "na zeleném" lokovaných (vysazených) měst získaly téměř současně či s nevelkým zpožděním městská práva i starší trhové osady nebo větší sídliště při knížecích hradech (Praha, Olomouc, Brno, Znojmo atd.). Zvláštní postavení měla tzv. města horní (Jihlava, Kutná Hora) spojená s těžbou stříbra. Z hlediska postavení měst a jejich vztahu ke státu se zformovala skupina měst královských a poddanských (zakládala je šlechta a církev). Vznikající města se stávala zprostředkujícími středisky řemeslné výroby a směny a současně znamenala nejvýznamnější modernizační zásah do středověké společnosti.

Monarchie posledních Přemyslovců představovala složitý systém rozličných sociálních sil, mezi nimiž se utvářely určité vazby. Zemské právo a soudnictví zůstaly v rukou šlechty a rovněž města si udržela svobodné postavení. Přes krutý pád (porážka na Moravském poli) neztratilo České království své silné postavení a autoritu ve střední Evropě. Největší pravomoc si udržoval panovník, který se obklopoval předními šlechtickými rody. Uprostřed rozvíjející se české společnosti došlo k "olomoucké vraždě", kterou vymřeli v mužské linii Přemyslovci (jediná domácí dynastie), pod jejichž vládou byl vytvořen český stát jako centralizovaná monarchie s velmocenským postavením ve střední Evropě.

 

IV. Léta panování Lucemburků

Násilná smrt Václava III. přinesla českému státu pád z velmocenských pozic do polohy plné nejistoty a zmatků. Změna dynastie přinášela ve středověku ohrožení dosavadních jistot a tradic. Přijetí nového panovníka bylo plně v moci šlechty, která vystupovala jako sebevědomý státotvorný činitel. Současně však se české země znovu dostaly do pozornosti říšské politiky, která se soustředila na boj o získání české koruny. Objevilo se několik variant řešení, až nakonec zápas o přemyslovské dědictví mezi stranou korutanskou a habsburskou vyzněl pro Lucemburky. Jan Lucemburský však nastupoval na český trůn v poněkud jiné situaci než jeho předchůdci: byl prvním českým králem, kterému šlechta předložila požadavky, jejichž plnění podmiňovalo výkon panovnické moci. Česká šlechta tak využila složité politické situace v zemi k tomu, aby nastupující královskou dynastii omezila v jejích pravomocech.

Hned na začátku panování Lucemburků se střetávaly ve vztahu k pojetí vlády dvě vzájemně rozdílné politické tendence: zájmy Lucemburků, usilujících o posílení království ve středoevropském rámci, a jejich říšské politiky na straně jedné, a zájmy české šlechty na straně druhé. Tzv. inaugurační diplom představoval nejen momentální potvrzení síly šlechty, ale byl i prvním krokem k uzákonění (jakéhosi) dualismu moci mezi králem a stavovskou obcí. "Tulácká činnost" krále-cizince (Jana Lucemburského) přinesla Českému království i řadu pozitiv (mj. konečné připojení Chebska, zisk Horní Lužice a většiny slezských knížectví); starší podání líčila krále Jana jako rytířského dobrodruha, ale současně víme, že byl také dobrým obchodníkem a diplomatem. Dovedl stejně dobře mávat zlatým měšcem jako jindy mečem. A jeho plány (zdánlivě těkavé) směřovaly k jedinému cíli: k posílení domácích, rodových držav, a to i přesto, že se nikdy s královstvím nesžil, že se mu za zády smlouvala odbojná šlechta a že jeho návraty do Čech se spíše podobaly zajížďkám pro "výpalné". Nejužitečnějším plodem jeho činnosti pak byla příprava "půdy" císařské koruny pro syna Karla a jeho rod. Tím se Karel IV. ocitl na absolutním vrcholu světské moci v tehdejší Evropě. Směšování obou funkcí - českého krále a římskoněmeckého císaře - přinášelo však (přes určité výhody) českým zemím i obrovskou zátěž, což se stalo i jednou z příčin pozdějších vnitřních krizí. Přitom spojení české koruny s korunou římskoněmeckou bylo základním článkem Karlovy koncepce budování českého státu, který považoval za nejcelistvější, hospodářsky nejmocnější a nejstabilnější součást Říše a za jádro rodových držav lucemburské dynastie.

V říšské i evropské politice mohl Karel IV. dosahovat určitých úspěchů jen díky tomu, že se plně opíral o silnou rodovou doménu, kterou tvořilo České království s přidruženými zeměmi - země Koruny české, útvar, který měl být nadřazen královské hodnosti a měl podpořit do té doby jedinou stmelující autoritu (osobu českého krále) a složitý systém lenních vztahů mezi ním a zeměmi, které mu byly podřízeny. V duchu středověkého myšlení zdůrazňoval posvátný základ české koruny tím, že ji přiřkl sv. Václavu; s vyzvednutím svatováclavské tradice úzce souvisel i důraz na přemyslovskou tradici (přitom oživil i tradici cyrilometodějskou). Nová koncepce státoprávního uspořádání vnášela do vztahů mezi zeměmi Koruny české rovnoprávnější poměr, čímž ale současně vazby mezi nimi se oslabovaly. Rostl význam zemských sněmů ovládaných šlechtou, ale společný orgán - generální sněm - si nezískal potřebnou autoritu.

Územně rozsáhlé království Jana Lucemburského bylo dále rozšířeno díky cílevědomé Karlově zahraniční politice, která také navazovala na velmocenskou linii posledních Přemyslovců. Karel vybudoval České království v rozměrech, které přetrvaly věky a zůstaly v podstatě až do třicetileté války; získal Dolní Lužici a další slezská knížectví, hranici království posunul daleko na sever (téměř k Baltskému moři), připojil léna na severozápadě od hranic a rovněž mnohá území na jih od českého státu. Karlova zahraniční politika byla značně nákladná a vyžadovala si velké finanční částky. Na sklonku života si byl Karel vědom, že jeho velká říše se bude moci stěží udržet ve své podobě, a proto ji rozdělil na několik částí mezi své syny (Václava, Jana Zhořeleckého a Zikmunda), přičemž však jednota království měla být zachována pod vedením krále Václava IV. Od smrti Karla IV. pak již nic "nepřirostlo" k českému státu, nýbrž stále jen ubývalo.

posílení pozic Českého království v mezinárodním měřítku přispělo povýšení pražského biskupství na arcibiskupství, čímž se česká církevní provincie (pražské i olomoucké a nově založené litomyšlské biskupství) vymanila z vlivu arcidiecéze v Mohuči. Podobný politický smysl mělo i založení pražské univerzity, první univerzity na sever od Alp a na východ od Rýna. Rozvaha a promyšlenost, s níž Karel IV. přistupoval ke své státnické roli, se projevovala i v takových oblastech, jakou byla jeho sňatková "politika"; prostřednictvím čtyř sňatků chtěl rozšířit svůj územní vliv a upevnit spojenecké svazky se zahraničím.

Oporu v prosazování svých politických cílů viděl Karel IV. i v podpoře církve, a to i přes někdy komplikovaný vzájemný vztah, často charakterizovaný jako "spolupráce z nutnosti", poznamenaný mnoha diplomatickými střety a zákulisní politikou. Mnozí významní představitelé vysoké církevní hierarchie patřili mezi jeho přední rádce. Karel se kromě toho mocensky opíral i o města, jejichž rozvoj všemožně podporoval.

Úsilí i posílení královské moci se v této době projevovalo i ve velkolepé stavitelské činnosti. Nešlo jen o výstavbu nového královského paláce a gotické katedrály v Praze (vedle založení Nového Města pražského a kamenného mostu), ale i o řadu dalších církevních a užitkových staveb ve stylu druhé fáze francouzské gotiky, jejímuž rázu vtiskly podobu mimořádné osobnosti dvou stavitelů - Matyáše z Arrasu a Petra Parléře. Gotika 14. století zanechala pozoruhodná díla i ve výtvarném umění (nástěnné malířství a deskové malířství Mistra Theodorika). V písemnictví nadále přetrvávala latinská tvorba, ale narůstalo i množství děl psaných česky (a také německy). Rozvíjely se rozličné literární žánry - lyrika, epika, méně též próza, vznikaly nové legendy, historická i právnická díla, cestopisy a také první filozofické a etické úvahy.

Po stránce hospodářské doznívala v první polovině 14. století kolonizace, která příznivě působila na zemědělskou i řemeslnou výrobu. Teprve v této době se začaly plně uplatňovat výhody emfyteutického práva a prosazovala se peněžní renta, podněcující výrobu pro trh. Vesnice se zcela specializovala na zemědělskou produkci (převažovaly poddanské produkty nad šlechtickými, prosazovalo se obilnářství, vinařství, chmelařství i ovocnářství a také rybníkářství), řemeslná výroba se přesunula do měst. Řemesla byla kontrolována a usměrňována cechy. Rozvoj peněžní renty vedl ke zvýšení úlohy obchodu, přičemž rozhodující význam v českých městech měla směna v místních měřítcích. Mezinárodní směna trpěla zejména skutečností, že české země ležely mimo hlavní obchodní trasy vedoucí z Orientu přes Itálii do Francie a Flander, a také nedostatečným objemem domácí výroby, která těžko konkurovala cenou a kvalitou zahraničním výrobkům. Ke zlepšení tohoto stavu nepomáhaly ani snahy Karla IV. napojit české země na mezinárodní obchod pomocí správních opatření a různými investičními akcemi; císař mj. usiloval i o odklon jedné z hlavních evropských obchodních tras z Norimberka do Pobaltí přes Prahu. Přes tento fakt lze v českých zemích zaznamenat ještě ve třetí čtvrtině 14. století hospodářský rozkvět, zatímco v okolní Evropě se již od poloviny tohoto století projevovala zřetelná stagnace i ekonomický úpadek. Tato příznivá skutečnost byla způsobena řadou okolností: 1. bohatými zásobami stříbra; 2. morovou epidemií v letech 1347-1350, která se vyhnula českým zemím (přitom katastrofálně zasáhla velkou část Evropy); 3. přetrvávající hospodářskou rovnováhou mezi městem a venkovem; 4. proinvestiční politikou Karla IV., která vytvářela i právními opatřeními příznivé podmínky pro růst ekonomiky.

Po desetiletích značné hospodářské prosperity došlo v posledních dvou desetiletích 14. století ke stagnaci ekonomiky českých zemí; řemeslná výroba dosáhla svého maxima a dostávala se do odbytových potíží (cechy přistoupily k restriktivním opatřením, jež omezovala výrobu). Naproti tomu stagnovaly ceny zemědělské produkce. Vznikající nerovnoměrnost trhu prohlubovalo znehodnocování stříbrné měny, zvláště drobných mincí, což celkově snižovalo reálné příjmy venkova, a tím také hodnotu peněžní renty. Propuknutí hospodářské krize urychlila epidemie moru v roce 1380.

Zhoršením ekonomické situace narůstalo napětí uvnitř všech společenských vrstev; již předtím probíhající majetková a sociální diferenciace vytvářela konfliktní prostředí. Vyšší šlechta (panstvo) ovládla vrcholné zemské úřady, měla v držení rozsáhlá pozemková dominia a vlastnická práva k nim si pojistila zápisy v zemských deskách. Naproti tomu výrazně zchudla nižší šlechta, které mnohdy nezbývalo než se živit službou u dvora nebo u vojska, případně na panství bohatých šlechticů. Zcela mimořádné postavení zaujímala církev, která disponovala největším majetkem. Přitom neutěšené vnitřní poměry v církvi (bohatství, pýchu a vnější okázalost, život kleriků) začali veřejně kritizovat reformní kazatelé (Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova). Vedle toho se stalo skutečností papežské schizma. Sílily hlasy po nápravě v církevní "hlavě i v údech". Napětí narůstalo i ve městech: bohatý patriciát (spjatý s obchodem a peněžnictvím) se dostával do konfliktu s měšťany - řemeslníky, kteří rovněž usilovali o podíl na správě města. Současně probíhal proces "feudalizace" měst. K zvýšené radikalizaci docházelo (vlivem značné pauperizace) u městské chudiny, jejíž počet neustále rostl.

Sociálním rozdílům se neubránila ani vesnice; ze široké kategorie poddaných se vydělila skupina bohatých sedláků. Naproti tomu se zúžila vrstva svobodníků.

Ke konci 14. století narůstal nesoulad mezi panovnickou mocí a šlechtou; napjatou vnitropolitickou situaci v českém státě umocňovala rovněž neklidná mezinárodní situace. Nebylo v silách Václava IV., aby překonal hlubokou krizi uvnitř české vládnoucí elity: mezi králem a šlechtou a rovněž mezi feudalitou světskou a duchovní.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.