Libri E-Shop
Nakupujte
ZDE
Nakladatelství původní české encyklopedické literatury
Emanuel Mandler
Benešovy dekrety.
Proč vznikaly a co jsou.



Obálka
Ediční řada: Otazníky našich dějin
Vyšlo: v roce 2002
Stav: Výhodné internetové ceny!
Další informace: 1. vydání, brožované, 128 stran. ISBN 80-7277-139-6
Cena: 150 Kč 80
Vložit do košíku
Objednat e-knihu ve verzi pro
Ukázka z knihy ve formátu pdf  |  Návod
Víte, že LIBRI prodává také e-knihy?

Známý publicista a historik, který se tématem česko-německých vztahů zabývá už desítky let, přináší střízlivou, nacionálně socialisticky nezatíženou analýzu vzniku a funkce známých dekretů prezidenta republiky dr. Eduarda Beneše.


Přečtěte si slovo šéfredaktora a úvod autora. Obě ukázky si též můžete stáhnout jako pdf(zabalené zipem, 46 kB).

Slovo šéfredaktora

Nakladatelství Libri se od samotného počátku své existence zaměřuje především na mapování naší minulosti a památek, žel často především chátrajících. V roce 2001 pak založilo novou ediční řadu Otazníky našich dějin. Už název signalizuje, že v této řadě půjde především o témata rozporuplná, tabuizovaná, mytizovaná? Svazek zasvěcený tzv. Benešovým dekretům bude patřit jistě k těm nejkontroverznějším, i díky tomu, že se téma prezidentových dekretů a vpravdě nerudovské otázky "kam s nimi?" stalo předvolebním hitem téměř obnovené Národní fronty - vždyť k parlamentní deklaraci hodlají pozvat demokratické strany i komunisty, aby národní jednota byla znovu dokonalá! A tak mi dovolte několik slov na vysvětlenou, proč s knížkou přicházíme a nespoléháme na to, co nám o tématu zvěstují oficiální autority - ať už politické, či vědecké. Domnívám se, že pluralita názorů (s výjimkou těch, které hlásají rasovou, třídní či nacionální nenávist) je základním kamenem demokracie. Znepokojuje mě, že jsme svědky toho, jak se pár let po pádu totality už opět někteří lidé snaží prosazovat názory "oficiální" - rozuměj správné (jediné vědecké - ostatně i dr. Beneš měl své pevné vědecké názory: například, že Slováci nejsou národ), a "ne­oficiální" - rozuměj špatné, ba přímo škodlivé (všechny ostatní než ­jejich). A to přesto, že právě historie byla u nás snad nejvíce zprofanována svou služebností a jediným oficiálním "správným" názorem. Nedokážu pochopit, jak předsudky nezatížený historik může hájit národněsocialistickou revoluci provázenou etnickou čistkou, navíc založenou na principu kolektivní viny (stejném principu, jaký uplatňovali nacisté vůči Židům, ale i Romům, Čechům a dalším "méněcenným" národům). A to ani s odvoláním na předchozí zvěrstva nacistů a spolu s tím i té části sudetských Němců, která Hitlerovu vábení podlehla. Má nedůvěra je o to větší, že mnozí z těchto historiků donedávna hlásali jedinou vědeckou pravdu, založenou na marxismu-leninismu (nebo jí alespoň přitakávali), někteří zastávali i nomenklaturní funkce KSČ, další byli spolupracovníky StB? Není třeba přitom popírat, že mnozí z nich bez ohledu na jejich "osobní" curriculum vitae vykonali kus solidní bada­telské práce. To však nic nemění na tom, že jejich renomé je, alespoň v mých očích, silně pošramoceno a k jejich přestupu k "demokratům" jsem krajně skeptický. Možná se dali do služeb "pokroku" původně v dobré víře, ale stali se nástroji totalitního režimu utlačujícího všechny ostatní názory, zejména pak ty svobodomyslné. Dnes se (asi opět v dobré víře) zastávají - pro změnu pod praporem "národních zájmů" - něčeho, co se bezesporu stalo a nedá odestát, ale z hlediska etického je prostě neospravedlnitelné. Ještě jsem neslyšel přesvědčivé vysvětlení, proč když všichni víme, jak zrůdný byl německý národní socialismus, jim připadá tak mravný český národní socialismus v akci. Byl o tolik lepší jen proto, že byl "náš"? Třeba tím, že se spolupodílel na zákazu politické opozice, nebo tím, že zakázal německé školy i pro tělesně a duševně posti­žené děti? A co říci těm, kteří se dokonce při ospravedl­ňování národněsocialistické revoluce "zaklínají" Masarykem? Že jeho krédem bylo Ježíš, ne Caesar! a že právě T. G. M. byl obdobnými českými "vlastenci" dlouho kacířován jako vlastizrádce a zaprodanec Němců.

Ten, kdo zná produkci Libri, jistě ví, že jsme vydáváním monumentálních Měst a městeček, řady encyklopedií o našich hradech, zámcích, zvonicích, mostech, technických památkách, lázních, loretách, zahradách a parcích, ale i řadou KDO BYL KDO a dalších vykonali pro poznání a zmapování naší minulosti asi více než mnozí dnešní hlasití zastánci "národních zájmů". Díky samozřejmě patří především autorům a čtenářům. Předpokládám asi správně, že mnozí z nich se tentokrát s výkladem a závěry E. Mandlera zčásti, anebo vůbec neztotožní. Nerad bych, aby nám však vydání knihy měli za zlé; přál bych si, aby ji nezaujatě přečetli a o všem kriticky přemýšleli. Už jen proto je důležité knihu vydat. Jde přece jak o elementární svobodu vyslovit nevětšinový názor, tak o to, podívat se na naši minulost bez pověstných růžových brýlí mámení (co Čech činí, dobře činí). Anebo jinak řečeno: pokus o pravdivé vyrovnání s minulostí neděláme (jenom) pro své okolí, ba dokonce ani pro Evropskou unii, ale především pro sebe. V roce 1945 to začalo zdánlivě spravedlivou odplatou, ale rozpoutané bezpráví a útlak včetně vyvlastnění se nakonec dotkly nás všech (některých arci méně, jiní si dokonce sami nakradli). V každém případě jsme vyhnali čerta Belzebubem. Navíc se mi nechce věřit, že pomocí "zbožných lží" (vzpomeňme na Rukopisy) naše dějiny nějak zásadně, natož trvale vylep­šíme.

Na závěr mi dovolte naprosto osobních pár slov, která zájemci mohou poodhalit i mé osobní motivy při vydání této knihy. 20. století jsem poznával (vedle studia dějin) především prostřednictvím osudů a názorů členů vlastní rodiny. Rod mé matky pochází ze sedláků ve středních Čechách a byl postižen nejprve pobělohorskou konfiskací, poté znovu až konfiskací únorovou. Oba moji rodiče za okupace pracovali v protinacistickém odboji a kupodivu ten, kdo je varoval před zájmem gestapa, byla německá bytná. Můj otec byl už předválečný horlivý komunista, který se podílel na znárodňování, avšak znechucen vystoupil z KSČ roku 1952. Iluzí o "ruských bratrech" ho nezbavila armáda Malinovského (jako lékárník nebyl okraden, ale zahrnut "ukradenými" dary), ale až srpen 1968. S těmi zbylými iluzemi (o spravedlivé společnosti) bojoval do konce života, třebaže mu už jeho milovaný středoškolský profesor říkal, že komunismus a nacismus jsou punčocha nalíc a punčocha narub. Profesionální politik byl pak můj prastrýc, rovněž horlivý - tentokrát národní socialista - Prokop Drtina: Benešův osobní tajemník, poté ministr spravedlnosti, politický vězeň, a nakonec ještě chartista. Trávil jsem s ním po jeho propuštění z vězení každé léto u svého dědečka, kam jezdil nejprve na dovolenou, poté už jako penzista od jara do podzimu na "letní byt". Zde také vznikaly jeho paměti, z nichž nám takřka denně předčítal. V diskusích a částečně i v pamětech "strýc Prokop" nakonec uznal, že Beneš až zas takový génius a pašák nebyl (však nechal své největší zastánce v únoru 48 pěkně ve štychu) a že se to po roce 1945 nedělalo nejšťastněji (však to podle toho dopadlo). Ale vím, že mnohé iluze o svých názorech i politickém účinkování si stejně uchoval. A tak si dovolím tvrdit, že z celé rodiny měl zdravý rozum jedině můj dědeček - v politice agrárník z promasarykovského křídla (obdivovatel Švehly, ale také S. Čecha, V. Dyka, A. Jiráska či J. S. Machara). Stal se i okresním starostou, ale jako moderní hospodář se staral především o praktické věci a udržoval si od všech "spásných" ideologií kritický odstup (však také byli agrárníci po roce 1945 zakázáni). Dědečka v roce 1948 - to už mu bylo 60 let a stal se z něho "kulak" - připravili nejen o všechen majetek, na němž jeho rod hospodařil přes 300 let, ale načas ho i zavřeli. Přesto nikdy nezatrpkl, protože zůstal tím, čím byl i předtím: slušným člověkem. Často mi připomínal, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly? A ještě úplně na závěr - sudetští ani jiní Němci mi (ani nakladatelství) na žádnou knihu (dokonce ani na tuto!) nepřispěli a necítím se být ani jejich pátou kolonou. Pravdou také je, že tíhnu k zemskému vlastenectví spíše než k tomu národnímu. Asi i proto, že mezi "roduvěrnými" Čechy je tolik zlodějů, udavačů, rasistů? (račte si doplnit sami) asi jako v každém jiném národě - nebo že by o trochu více?

František Honzák


Úvodem

Rok 1945 byl v životě české a slovenské společnosti rokem velkého, zásadního převratu. Po osvobození z nacistické okupace se v zemi chopila moci vláda Národní fronty v čele s prezidentem Edvardem Benešem a začala obnovovat stát, který zlikvidovali nacisté v letech 1938 a 1939. Během války čeští političtí činitelé v exilu - v Londýně i v Moskvě - opětovaně zdůrazňovali, že samozřejmě nejde o pouhou obnovu. Sám prezident Beneš při jednání s představiteli našich komunistů v Moskvě dne 13. prosince 1943 považoval hned úvodem za nutné říci, že "jed­nota politických stran má platit i nadále, řadu let po válce, abychom mohli vybudovat novou republiku moderní, která sice bude navazovat na prvou republiku, ale bude značně přeměněna zvláště v ohledu sociálním". Jednota politických stran dlouho nevydržela. Více či méně však existovala právě v období "dekretovém", tj. od května 1945 do vytvoření Prozatímního národního shromáždění dne 28. října 1945, a byla tehdy pro aktivity československé vlády nesmírně důležitá. Těch několik měsíců zcela stačilo k tomu, aby byla Československá republika obnovena jako stát úplně nový, odlišný od Československa předválečného. Šlo většinou o změny dlouho připravované, neboť v exilu se na plánech budoucího uspořádání Československé republiky pracovalo po celou druhou polovinu války. Již 14. prosince 1943, tedy den poté, kdy v Moskvě hovořil s komunisty o jednotě politických stran, objasňoval prezident Beneš V. M. Molotovovi zásady této modernizace, jejímž základem bude zajištění bezpečnosti československého státu. Proto bude obnovená Československá republika úzce spolupracovat se Sovětským svazem. Všichni domácí zrádci budou přirozeně potrestáni, a především nelze připustit, aby hranice Německa byly vzdáleny 60 km od Prahy. Němci jsou vinni Mnichovem, začali válku v Československu, okupovali je a musí za to být potrestáni. I když on, prezident Beneš, je ochoten ke kompromisům, považuje za potřebné zbavit budoucí československý stát nejméně 2 milionů a maximálně 2,8 milionu Němců, (což byl počet celé německé "menšiny"). Zároveň požaduje, aby majetek vysídlených Němců přešel na československou vládu. Konfiskace německého majetku a transfer Němců pak předznamená počátek další, "české" nacionalizace (tedy konfiskace velkých majetků ve vlastnictví českých občanů). Tím se zahájí velký sociální převrat v celém Československu. A dva dny nato prohlásil dr. Beneš, že odsun Němců otevře cestu k radikálním zásahům a sociálním přeměnám v českých oblastech: "Bude to nacionální revoluce, spojená se sociální revolucí." Tento Benešův plán národněsocialistické revoluce založený na kolektivní perzekuci Němců nebyl zcela v souladu s dosavadním "internacionálním" chápáním česko-německých vztahů v pojetí českých komunistů. Když však komunisté zjistili, že generalissimus Stalin je pro a že projekt prezidenta Beneše nepochybně získá velkou podporu "doma", neváhali a stali se jeho přívrženci, a to v revolučních událostech po osvobození Československa tak horlivými, že jim to mnoho českých občanů přičetlo k dobru. Legislativním základem poválečného revolučního dění se staly právě dekrety prezidenta republiky. A tato útlá knížka by chtěla srozumitelně ukázat, jak fakta a dokumenty, které by měly být všeobecně známé (a nejsou), vytvářejí obraz této nesmírně významné doby našich nedávných dějin. Dekretů prezidenta republiky je celkem 143. Ale jen zhruba dvě desítky z nich obsahují normy politické, mocenské či právní povahy. A pouze tyto politické dekrety nazývám podle všeobecného úzu termínem Benešovy dekrety (celkově označuji těchto 143 dokumentů pojmem dekrety prezidenta republiky).

Před vlastním pojednáním se sluší připomenout, že z období, o němž je řeč, zbylo vlastně "materiálně" neobyčejně málo. Jak se dobrat zbytků dnes již neexistujících "výsledků druhé světové války"? Kde zůstala celá obnovená Československá republika? Co jiného zbylo z Národní fronty než trapná autoritativní tradice nebezpečné celonárodní jednoty? Co zůstalo z národních výborů a závodních rad? V jakých rukou jsou dnes podniky tehdy znárodněné? Vysílá snad Nova a Prima filmy po­dle dekretu č. 50/1945 Sb. o opatřeních v oblasti filmu? A přece něco zůstalo: prezidentské dekrety umožňující vyvlastnění a "odsun" příslušníků zhruba třímilionové německé menšiny. Zbyla plebejská násilnická revoluční tradice, přezíravý postoj k vlastnictví i značná míra xenofobie. Spolu s tím přesvědčení, že hora Říp je středem světa a praotcovi potomci jsou všeobecně nadaní a mimořádně hodní lidé. Síla, odolnost a houževnatost nacionalismu je obrovská. A tak okolnost, že se česká společnost, především ovšem česká politika nedokázaly do dnešních dnů vyrovnat s vyhnáním Němců, s touto mokvající ranou na vlastní minulosti, způsobuje dětinskou štítivost, s níž přistupujeme (či správněji řečeno nepřistupujeme) k celé poválečné revoluci. V tragicky humorné inverzi přejímáme její společensky destruktivní ideologii jako soubor demokratických idejí, které vytvářejí pozitivní českou tradici. Intenzita tohoto dychtivého přisvojování revolučních výsledků i revolučních událostí je tak značná, že ideologie národně­socia­listické revoluce je dnes neodmyslitelnou součástí české národní identity. Plni sebevědomého odhodlání žijeme tak v politickém a duchovním klimatu bezprostředně poválečné kolektivní msty a nenávisti, a také v důsledku toho pokulháváme daleko za Evropou. Pokud česká politika nevezme na vědomí fakta, z nichž aspoň na některé upozorňují následující stránky, nedokáže se naše společnost distancovat od těchto ničivých "výsledků druhé světové války" a budeme pokulhávat dál. Tato publikace se nepokouší nahradit výsledky vědeckých výzkumů o národněsocialistické revoluci let 1945-48. Jejím účelem je pouze upozornit na fakta a některé souvislosti, o kterých dosud platí, že je slušné o nich příliš nemluvit. Proto přináší obšírnější citace z dokumentů, o kterých se sice dnes už hovoří, ale přece jen se toho o nich mnoho neví.

Emanuel Mandler

email © Libri 2001-2016 – programování a správa obsahu tomáš honzák – design ondrej.aust.cz – validní HTML 4.01 a CSS 2.1 jak si objednat knížky