Výzkumná a vědecko-pedagogická pracoviště ČR, SR


zpět na obsah

Český egyptologický ústav FF UK * Indologický ústav FF UK * Kabinet orientalistiky SAV * Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur * Orientální sekce státní jazykové školy v Praze * Orientální ústav * Středisko ibero-amerických studií FF UK * Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK * Ústav Dálného východu FF UK * Ústav starého Předního východu FF UK * Židovské muzeum

Český egyptologický ústav FF UK

Celetná 20, 116 42 Praha 1

e-mail: jirina.ruzova@ff.cuni.cz

http://www.ff.cuni.cz/~krejci/czech.html

Zakladatelem české egyptologie byl František Lexa (1876–1960), jenž roku 1925 založil samostatný egyptologický seminář na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Lexa byl 1927 rovněž jmenován prvním řádným profesorem egyptologie na Karlově Univerzitě. Český (původně Československý) egyptologický ústav FF UK byl založen 1958 a 1959 bylo otevřeno jeho káhirské pracoviště. O rozvoj ústavu se v prvních letech jeho existence zasloužil Zbyněk Žába (1917–1971), žák F. Lexy. Po jeho smrti krátkou dobu (1971–74) vedl ústav František Váhala. V roce 1981 se ředitelem ústavu stal Miroslav Verner, který vede jeho práci do dnešní doby.

V souladu se svým organizačním řádem se ústav věnuje především vědecké a pedagogické činnosti. Základem vědecké činnosti je rozvíjení vlastního archeologického výzkumu v Egyptě zaměřeného na objevování a shromažďování nového historického pramenného materiálu k dějinám starého Egypta. Další etapou je vědecké zpracování a publikace tohoto materiálu a na ně navazující další studia. Pedagogické úkoly plní ústav v rámci studijních programů FF UK v egyptologii. Trvalou pozornost a péči věnuje ústav popularizaci egyptologie i výsledků svého vlastního bádání, a to jak v České republice, tak v zahraničí.

Základním impulsem k založení ústavu se na konci 50. let stalo vyhlášení mezinárodní akce UNESCO na záchranu núbijských památek ohrožených vodami Asuánské přehrady. Československý egyptologický ústav se tohoto projektu aktivně účastnil – výzkumem a dokumentací archeologických a epigrafických památek na dvou koncesích vyměřených v této oblasti.

Tyto koncese zahrnovaly dva zhruba padesátikilometrové úseky nilského údolí, tzv. Severní a Jižní koncesi. Severní koncese sahala of Naga el-Birba poblíž Kalábšy po Gerf Husein. Jižní koncese byla vymezena lokalitami Naga el-Dóm a Naga Abú Šanak. Hlavním úkolem zkoumání těchto dvou oblastí byla dokumentace skalních kreseb a nápisů jednotlivých kultur starověké Núbie. Celkem bylo zdokumentováno 243 skalních nápisů od raně dynastického po římské období. Výsledky těchto prací publikoval Zbyněk Žába v monografii The Rock Inscriptions of Lower Nubia. Czechoslovak Concession (1974). Kromě epigrafického průzkumu byl prováděn rovněž archeologický povrchový průzkum. Zachyceno tak bylo celkem 47 lokalit. Archeologicky bylo prozkoumáno pohřebiště kamenných mohyl Vádí Qitna a Kalábša Jih z pozdně římské až raně byzantské doby (viz E. Strouhal, Wadi Qitna and Qalabsha South. Volume I. Archaeology, Praha 1984). Zdokumentována byla rovněž římská pevnost v Kertásí, jež tvořila součást římského opevnění v Núbii. Podařilo se znovu objevit i římský tzv. Jižní chrám v Táfě ztracený v 19. stol. pod nánosy nilského bahna.

V roce 1960 započal výzkum Ptahšepsesovy mastaby v Abúsíru, který trval až do roku 1974. Ptahšepses byl vezírem panovníka Niuserrea a významnou historickou osobností, která sehrála důležitou úlohu v dějinách 5. dynastie. Skutečnost, že si za manželku vzal královskou dceru, mu umožnila, aby při stavbě své hrobky, která je svého druhu největší a stavebně nejsložitější v celé Staré říši, použil některé architektonické prvky vyhrazené pro královské pyramidové komplexy – otevřený dvůr, místnost sluneční bárky nebo sedlovou střechu v pohřební komoře. Také fakt, že jeho hrobka patří mezi největší dochované nekrálovské funerální stavby vypovídá o jeho postavení.

V roce 1976 se ústavu podařilo získat rozsáhlou archeologickou koncesi, tzv. Jižní pole v Abúsíru. Ta byla rozdělena na tři sektory: Východní, Centrální a Západní. Abúsír je jedním z pyramidových polí vyrostlých v blízkosti tehdejšího hlavního města Staré říše Mennoferu. To, že se tato lokalita stala místem pyramidových komplexů čtyř panovníků 5. dynastie (2494–2345 př. Kr., Sahure, Neferirkare, Raneferef a Niuserre) přispělo výrazně k orientaci ústavu směrem k dějinám, historii a archeologii především Staré říše. Postupně se ukazuje, že Abúsír byl kromě toho rovněž místem mnoha pohřebišť příslušníků královské rodiny, úředníků, sluhů a kněží Staré říše. Poté, co Abúsír upadl v zapomnění ve Střední říši, se tato lokalita stala opět přitažlivou v Pozdní době, resp. sajsko-perském období 6.–4. stol. př. Kr. Činnost ústavu v Abúsíru navazuje především na práci L. Borchardta, německého architekta, který zkoumal pyramidové komplexy panovníků v Abúsíru (s výjimkou Raneferefova) na počátku 20. stol.

Na celé koncesi ústav nejprve uskutečnil povrchový průzkum s využitím geofyzikálních metod. Na základě jeho výsledků byly koncipovány archeologické vykopávky, které probíhají na různých místech koncese a jsou základem realizace tří dlouhodobých výzkumných egyptologických projektů ústavu. První projekt se soustřeďuje na výzkum pyramidových komplexů odkrytých ústavem v Centrálním sektoru. Výzkum v této oblasti započal odkrýváním pyramidového komplexu královny Chentkaus, manželky panovníka Neferirkarea, která po jeho předčasné smrti vládla jako regentka místo svého nezletilého syna Raneferefa. Pouze díky této skutečnosti si mohla Chentkaus v malých rozměrech postavit pyramidový chrám jako panovník. Význam tohoto chrámu spočívá především v přínosu pro poznání staroegyptské architektury a v nálezu unikátního souboru textů na papyrech.

V 80. letech byla činnost ústavu zaměřena především na zkoumání pyramidového komplexu panovníka Raneferefa. Tento panovník, známý do doby před výzkumem v Abúsíru pouze z písemných pramenů, vládl jen krátkou dobu a zapsal se do dějin egyptologie především svým pyramidovým chrámem postaveným z větší části z cihel a tzv. Nedokončenou pyramidou. V jeho chrámu byly objeveny unikátní soubory administrativních textů z doby provozu chrámu psané na papyrech, královské sochy a dřevěné sochy zajatců, otisky pečetí, hmotný inventář chrámu aj. Výzkum jeho pyramidy a pohřební komory, místa pohřbu, byl dokončen 1998 a poskytl cenné informace o stavbě této pyramidy a její architektonické proměně. Od 80. let rovněž probíhá výzkum dvou malých pyramidových komplexů nacházejících se na východ od Raneferefova chrámu. Jde o doposud anonymní pyramidy L XXIV a L XXV, které zřejmě patřily královnám 5. dynastie. Roku 1995 byl dokončen výzkum pyramidy č. XXIV.

Druhý výzkumný úkol se zabývá soukromými hřbitovy úředníků a kněží pocházejících z různých období Staré říše. První zkoumané pohřebiště se nacházelo na jih od Niusereovy vzestupné cesty na tzv. Východním sektoru a patřilo členům královské rodiny panovníka Džedkarea Isesiho z konce 5. dynastie. Mezi nejvýznamnější patřila mastaba princezny Chekeretnebti, dcery Džedkarea Isesiho, mastaba prince Neserkauhora, mastaba písaře Idua a jeho manželky Chenut a v neposlední řadě Mernefua, správce královského paláce. Později, v rámci doplňujícího výzkumu zde byly zachyceny hrobky paní Nebtiemneferes, princezny Hedžetnebu a ještě bezejmenné mastaby „L“.

Na počátku 90. let se těžiště činnosti ústavu posunulo dále na jih, do oblasti tzv. Jižního Abúsíru, kde byla objevena další pohřebiště, která svou výpovědní hodnotou poskytují unikátní informace o společnosti dané doby. Mezi nejvýznamnější z nich patří hrobka velmože Iteje, správce královských sýpek z počátku 4. dynastie, Kaapera, písaře královského vojska z počátku 5. dynastie, a hrobka doposud neznámého vezíra Kara s rodinou ze 6. dynastie. Pozoruhodné je rovněž pohřebiště kněží rané 6. dynastie kolem hrobky Fetektiho.

Třetí výzkumný projekt se soustřeďuje na sajsko-perské pohřebiště nacházející se na Západním sektoru, kde bylo doposud bylo zachyceno nejméně šest velkých šachtových hrobů. První zkoumanou hrobkou se stal hrob hodnostáře Udžahórresneta. Význam tohoto hrobu spočívá především v tom, že patřil historické osobě generála, který svou zradou umožnil dobytí Egypta Peršany roku 525 př. Kr. V roce 1995 bylo započato s výzkumem dalšího šachtového hrobu z 5. stol př. Kr. patřícího knězi ze Sají jménem Iufaa. V tomto případě se podařilo na dně obrovské 25 m hluboké šachty objevit nepoškozenou pohřební komoru s intaktní pohřební výbavou, jejíž stěny byly zdobeny náboženskými texty a vinětami Knih mrtvých z Pozdní doby. Výzkum hrobky vyvrcholil roku 1998, kdy byl vyzvednut zcela neporušený pohřeb Iufaa.

Vedle archeologicko-dokumentačních aktivit ústavu v Abúsíru je velká pozornost věnována stavební rekonstrukci objevených památek. Mezi největší projekty ústavu v tomto směru patří vybudování obrovské železobetonové ochranné konstrukce nad pohřební komorou Iufaa a rekonstrukce 10 m vysokého průčelí Ptahšepsesovy mastaby s unikátním párem papyroformních sloupů.

Český egyptologický ústav, součást Filozofické fakulty UK v Praze, je v současné době vedle Oddělení pravěkého a starověkého Předního Východu a Egypta Náprstkova muzea jediným a hlavním pracovištěm v ČR zabývajícím se egyptologií.

L.: Verner, M. (ed.), Objevování starověkého Egypta. Unearthing of Ancient Egypt 1958–1998, Praha 1998. BIBLIOGRAFIE pracovníků ústavu, viz: Bárta, Miroslav: The Czech Institute of Egyptology. Bibliography 1958–1998, ArOr 66 (1998), 1: 17–26; Nejnovější shrnutí činnosti ústavu je možno nalézt in: M. Verner, Zapomenutí faraoni, ztracené pyramidy, Praha 1994 a in: M. Verner, L. Bareš a B. Vachala, Ilustrovaná encyklopedie starověkého Egypta, Praha 1997. (bm)

Indologický ústav FF UK

Celetná 20, 116 42 Praha 1

e-mail: indology-1@ff.cuni.cz; southasia@cuni.cz

http://www.cuni.cz/ffiu

Ústav ve své dnešní podobě vznikl v roce 1993, avšak navazuje na tradici sahající do roku 1850, kdy byla zřízena první stolice indoevropského srovnávacího jazykozpytu na Univerzitě Karlově (A. Schleicher) a v jejímž rámci se rovněž přednášel sanskrt. Zájem o sanskrt sice projevovali již obrozenci ve 20. letech 19. století, na akademické půdě však začalo studium později. Následovníky Schleichera byli A. Ludwig a M. Winternitz a také O. Stein na německé filozofické fakultě. Se zřízením české filozofické fakulty roku 1882 byla ustavena i stolice srovnávacího jazykozpytu, kterou na jeden rok před svou smrtí vedl Josef Vaníček. Po něm nastoupil Ludwigův žák Josef Zubatý, velice nadaný a značně všestranný filolog, který postupně věnoval stále více pozornosti především slovanskému jazykozpytu.

Indologie se u nás začala vydělovat od srovnávací jazykovědy teprve počátkem tohoto století. Zasloužil se o to jednak M. Winternitz a jednak jeho mladší současník a následovník Zubatého Vincenc Lesný. Lze bez nadsázky říci, že V. Lesný je skutečným zakladatelem moderní indologické tradice u nás, která svůj zájem obracela od staroindického jazykového, literárního a kulturního dědictví, původně viděného jen z hlediska vztahu k ostatním indoevropským jazykům a kulturám, směrem do Indie a také časově do novověku. Dělo se tak ruku v ruce s narůstající specializací v jednotlivých oborech jazykovědných a také čistě indologických. Svou prací vytvořil Lesný předpoklady pro novou generaci poválečných indologů, kteří se začali specializovat také na moderní indické jazyky, takže vedle klasické indologie (O. Friš, I. Fišer) se začala pěstovat studia novoindická (V. Pořízka studoval hindštinu, D. Zbavitel bengálštinu, O. Smékal hindštinu) na fakultě i v Orientálním ústavu, kam řada Lesného žáků přešla (D. Zbavitel, K. Zvelebil). Je třeba dodat, že první poválečná generace indologů většinou spojovala studium moderního jazyka s důkladnou znalostí sanskrtu, což jí dávalo jistou výhodu proti mnoha zahraničním specialistům na novoindické jazyky, ale i vůči jejich některým následovníkům.

Ačkoliv padesátá léta byla pro tuto zemi jedním z nejtemnějších období její moderní historie, přesto znamenala rozvoj indologie (i jiných orientálních studií) a přinesla velký vklad do naší kulturní tradice v podobě odborných studií, překladů a popularizačních prací. Tehdejší režim studiu orientalistiky nepřál proto, že by snad obdivoval klasická díla orientálních kultur, nýbrž proto, že se připravoval na velkou ideologickou ofenzivu, kterou částečně i prováděl. Přesto, a to je jistě historická ironie, umožnily příznivé podmínky rozvoj skutečného poznání, které se onomu ideologickému záměru vymklo. Taková tendence úspěšně pokračovala ještě během šedesátých let, než normalizační atmosféra zmrazila vývoj řady disciplín, ať již proto, že někteří špičkoví odborníci emigrovali (I. Fišer, K. Zvelebil), nebo proto, že z politických důvodů nesměli vykonávat své povolání (D. Zbavitel). Zvláště výuka moderních jazyků se v šedesátých létech nebývale rozvíjela, a tak na fakultě probíhaly vedle sanskrtu kursy hindštiny, bengálštiny, tamilštiny, ale také dvou jazyků jihovýchodní Asie, barmštiny a indonéštiny.

Počty studentů nebývaly tehdy veliké, avšak znamenalo to mnoho pro udržení tradice a v mnohých případech i pro překlenutí následujících nepříznivých dvaceti let. Orientalisté si už tehdy velice dobře uvědomovali to, co se dnes příznačně označuje pojmem „globální vesnice“, totiž vzájemné a neoddělitelné spolupůsobení lidstva v celosvětovém měřítku, a to v pozitivním i negativním ohledu. V budování mostů v nejširším slova smyslu na základě poznávání odlišných tradic, zvláštností tzv. exotických kultur, jež jsou přitom kulturami „té větší poloviny lidstva“, se právě naplňuje smysl odborného a věcného studia orientalistiky, tenkrát stejně jako nyní.

Sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala postupnou redukci výuky pouze na hindštinu. V sedmdesátých letech se ještě učila i bengálština, ale i ta se později přestala jako obor otevírat. Učitelé buď museli odejít (H. Preinhaelterová) nebo začali vyučovat jiné jazyky (J. Vacek). Redukce se netýkala jen jednotlivých jazyků, ale i možností odborného profilování. Stejně jako v Orientálním ústavu se prosazovala tendence studovat a přednášet převážně moderní historii. Snad v něčem byla situace na fakultě „volnější“, totiž v tom, že orientalistika se dost dobře nedá bez jazyka studovat, i když i takové názory se prosazovaly, ale naštěstí neprosadily. Našlo se dost rozumných lidí, kteří pochopili, že orientalistika bez znalosti jazyka by byla něčím jiným, nejspíš jen karikaturou. Proto se tvorba jazykových učebnic mohla stát jednou z hlavních přijatelných možností rozvoje (Preinhaelterová, Smékal, Vacek).

Konec osmdesátých let přinášel jistou změnu atmosféry, ačkoli pro mnohé to nebylo příliš zjevné. Jistý náznak změny signalizovalo také otevření tamilštiny na „posledních chvíli“ v říjnu 1989 po dodatečných přijímacích zkouškách v červenci 1989. Bylo to prakticky těsně před revolučním zvratem, na kterém měla i univerzita svůj významný podíl. Tím začala doba velkého kvasu a hledání nových cest, především k nápravě starých chyb a také křivd. Studenti sehráli v tomto vývoji, zvláště v prvních letech, velice aktivní roli. Po krátkém váhání se postupně bývalé oborové semináře opět osamostatnily od „katedry věd o zemích“, která tu vznikla koncem padesátých let jako zastřešující instituce. Existenci společného orientalistického pracoviště lze jistě odborně zdůvodnit a mohli bychom uvést řadu věcí, které jsou všem orientalistickým oborům společné. Ale ve svém praktickém fungování se tato katedra „zeměvědců“, jak jí počátkem normalizačního období spílali někteří horlivci usilující o zrušení orientalistiky vůbec, stala nástrojem postupného a na první pohled málo nápadného rušení oborů a mizení odborností, zvláště pak v sedmdesátých letech. Proto znamenalo uvolnění jednotlivých oborových kateder na počátku 90. let krok vpřed, krok k nové formulaci studijních plánů, oborového profilu i odborného zaměření odpovídajícího specifické charakteristice jednotlivých regionálních oborů.

Indologický ústav se vedle výuky hindštiny (O. Smékal, S. Kostić) vrátil k výuce několika indických jazyků, především sanskrtu (který se jako obor téměř na dvacet let přestal vyučovat; J. Vacek, S. Kostić, nejnověji J. Dvořák), dále bengálštiny (H. Preinhaelterová, nejnověji Blanka Knotková), tamilštiny (J. Vacek, nejnověji J. Dvořák), urdštiny (J. Marek), a také indonéštiny (Z. Dubovská), která se tu naposledy vyučovala v šedesátých letech. Novum, a patrně světový unikát, je zavedení výuky romštiny (M. Hübschmannová), původem indického jazyka. Studium romštiny v kontextu indických jazyků jistě přispěje k hlubšímu poznání nejen jazyka samotného, ale i k pochopení romských tradic. Ústav se spolupracuje s kolegy z Orientálního ústavu České akademie věd (D. Marková, J. Strnad a zesnulý V. Miltner), Náprstkova muzea (H. Knížková), a některými dalšími. Z nich je potřeba jmenovat M. Krásu a především D. Zbavitele, který s výukou začal aktivně pomáhat okamžitě po pádu starého režimu. Do ústavu přijíždějí přednášet hostující profesoři ze zahraničí Ivo Fišer z Dánska, A. J. Gail z Německa a K. V. Zvelebil z Holandska.

Indologický ústav od roku 1993 vede jako ředitel J. Vacek, zástupcem byl J. Marek (1993–98) a S. Kostić (od 1998), tajemníkem pak byl S. Kostić (1993–98) a J. Dvořák (od 1998). V prvním období své obnovené existence buduje ústav jednak výukovou základnu (přes stovku studentů), ale zároveň se snaží navázat na badatelské tradice. Vzhledem ke generačnímu přeryvu, který způsobilo přerušení výuky v mnoha oborech v předchozích dvaceti letech, aktivně vytváří předpoklady pro další vzdělávání nadaných studentů v doktorském studiu a hledá cesty, jak zlepšit jejich podmínky. Indologický ústav jen za posledních pět let získal na deset grantů na podporu výzkumu konkrétních témat, kolektivních i individuálních. Výzkum se zaměřuje na oblast jazykovědy, literatury a také kultury a zvláště v oblasti jazyka a textového bádání přispěl k budování počítačové databanky klasických textů.

Věda a vzdělanost se však neměří na krátká období několika let, nýbrž na generace. Vychovat jednu generaci odborníků, aby i jejich působení mohlo zapustit kořeny a přinášelo výsledky, vyžaduje mnohem delší dobu. Kolikrát už opakovaně nové začátky vzbuzovaly velké naděje, stejně jako i dnes. Ale po tak krátké době necelých deseti let svobodného rozvoje patrně těžko můžeme říci, o kolik jsme postoupili vpřed, či zda jsme vůbec postoupili. To ukáže až zítřek a vývoj nejen nás samých, nýbrž i našeho okolí, s nímž jsme nerozlučně spjati.

L.: Vacek, Jaroslav: Indian Studies at Charles University, ArOr 66 (1998), 1: 1–9; Kostić, Svetislav – Dvořák, Jan (ed.), Institute of Indian Studies. Bibliography (with a historical survey), Signeta, Praha 1998, 103 s. (jv)

Kabinet orientalistiky SAV

Klemensova 19, 813 64 Bratislava

e-mail: kokabinet@klemens.savba.sk

Po 2. světové válce se výrazně zlepšily podmínky pro rozvoj většiny vědních disciplín, k nimž se zařadila i orientalistika. Třebaže na Slovensku již předtím existovala tradice orientalistického bádání, byla založena hlavně na individuálním úsilí, bez institucionálního zabezpečení. Zásluhou akademika Jána Bakoše se už od konce 30. let na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě započalo s výukou semitských jazyků (v prvé řadě arabštiny), ale do začátku šedesátých let nenastal výraznější rozmach orientalistických výzkumů.

Protikoloniální zápas v zemích Asie a Afriky, díky němuž tyto země získaly nezávislost, zvýšil jejich význam ve světové politice a zároveň jejich důležitost pro vědecký výzkum. Shodou příznivých okolností bylo v té době na Slovensku dost mladých adeptů pro výzkum Orientu, ale hlavně byla tu osobnost s dlouholetými zkušenostmi v orientalistickém bádání a uznávaná autorita v semitistice – profesor Ján Bakoš (1890–1967), akademik ČSAV a SAV. Ten stál u zrodu Kabinetu orientalistiky SAV v Bratislavě, který byl založen 1. března 1960. Zároveň byla založena též Slovenská orientalistická společnost.

Ve svých začátcích se Kabinet orientalistiky přirozeně musel orientovat na takové oblasti orientalistického bádání, pro něž měl vyškolené odborníky.

K zakládajícím členům kabinetu patří Gabriel Altmann, jenž pracoval v oblasti matematické lingvistiky a regionálně byl zaměřený na Indonésii; Anna Doležalová-Vlčková, která se věnovala výzkumu moderní čínské literatury; Marián Gálik, sinolog, pracující v oblasti literární komparatistiky. Jozef Genzor se v počátečním období věnoval koreanistice a později výzkumu filipínských jazyků. Viktor Krupa (v současné době ředitel KO SAV) bádá v oblasti teoretické lingvistiky zaměřené na polynéské jazyky. Ivan Doležal (ředitel KO po akademikovi Bakošovi) se jako historik hlavně věnoval výzkumu novodobých dějin jihovýchodní Asie. Anna Rácová se věnuje výzkumu bengálského jazyka. Xénia Celnarová je zaměřená na výzkum turecké literatury. Íránista Kamil Baňák se orientoval na výzkum perské literatury. Ján Múčka bádal v oblasti moderní vietnamské literatury. Vojtech Kopčan, turkolog, se věnoval hlavně výzkumu turecké expanze na Slovensku.

V dalším období se orientalistický výzkum v KO obohacoval o nové disciplíny, jako je afrikanistika a arabistika. V rámci afrikanistiky se Viera Vilhanová-Pawliková věnuje výzkumu novodobých dějin východní Afriky. Ján Voderadský se zaměřoval na výzkum moderních dějin západní Afriky. Juraj Chmiel pracoval v oblasti nových a nejnovějších dějin Etiopie. Karol Sorby se věnuje výzkumu soudobých arabských dějin.

Počátkem 80. let došlo k reorganizaci vědeckých pracovišť SAV, v jejímž důsledku byl Kabinet orientalistiky zrušen a jeho pracovníci rozděleni podle specializací mezi Ústav historických vied a Literárnovedný ústav SAV. Činnost Kabinetu orientalistiky byla obnovena v roce 1990.

Semitská filologie na Filozofické fakultě UKo se po roce 1960 zaměřovala výlučně na výzkum arabského jazyka a literatury. Kromě akademika Bakoše, zakladatele oboru, se arabistice věnovali: Ladislav Drozdík, jenž se zaměřuje na výzkum arabského jazyka; Ján Pauliny, specialista v oblasti starší arabské literatury a Július Gella, jenž se věnoval studiu moderní arabské literatury se zaměřením na drama.

L.: Doležalová, A.: Kabinět vostokoveděnija Slovackoj akaděmii nauk, Narody Azii i Afriki 1965, 5: 235; Klačko, H.: Orientalistika. Jubilea. [5. výročie založenia Kabinetu orientalistiky SAV v Bratislave], Kultúrny život 20 (1965), 9: 2. (so)

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur

Betlémské nám. 1, 110 00 Praha 1

e-mail: upm@aconet.cz

http://www.aconet.cz/npm/

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur se v rámci Národního muzea věnuje systematicky hmotnému i duchovnímu odkazu mimoevropských civilizací. Usiluje o to, aby postihlo jejich dědictví v plné šíři a mnohotvárnosti, ukázalo trvalý vklad jejich národů do pokladnice světové kultury, zachytilo všechno podstatné z tradičních kultur, ale i současných tendencí Asie, Afriky, Ameriky a Oceánie. S těmito cíli sbírá, ošetřuje a restauruje, uchovává, vědecky zpracovává a zveřejňuje primární dokladový materiál: vedle vynikajících uměleckých děl i potřeby všedního dne, písemné památky, ústní zprávy, hudebně archivní doklady, fotografickou i grafickou dokumentaci a archiválie.

Poslání muzea bylo původně velice široké. Když je roku 1862 významný pražský kulturní činitel Vojtěch Náprstek spolu se svou matkou Annou začal připravovat, vložil mu do vínku velmi obsáhlý sběrný program: nejširší dokumentaci rukodělné a průmyslové výroby vůbec s cílem razit cestu technickému pokroku a pozvednout úroveň českého průmyslu a řemesla. Prvními exponáty jeho muzea se staly moderní stroje a zařízení, které V. Náprstek zakoupil v Anglii, kde roku 1862 pobýval jako člen české delegace na světové výstavě v Londýně. O tom, že zpočátku směřoval úplně jinam – budoval České průmyslové muzeum – nesvědčí jen původní název instituce, ale i skutečnost, že vlastní americkou sbírku, shromážděnou 1857 při výpravě k jezerním a dakotským indiánům, věnoval po svém návratu do Prahy Museu království českého. Vrátila se odtud do Náprstkova muzea až roku 1921, když krystalizoval muzejní sběrný program. Vojtěch Náprstek, za výrazné podpory své ženy Josefy, usiloval ovšem i o celkové oživení, o rozšíření obecného rozhledu české veřejnosti, její otevření pokrokovým myšlenkovým proudům ve světě. Soustavně a velkoryse proto budoval i svoji knihovnu a otevřel ji všem zájemcům. Kolem Náprstkovy osobnosti a jeho muzea brzy vzniklo významné středisko české inteligence. V jeho prostorách se scházeli pravidelně František Palacký, František L. Rieger, Jan Evangelista Purkyně, Karolina Světlá, Zdenka Braunerová, Julius Zeyer. Častými návštěvníky bývali i čeští cestovatelé, kteří v Náprstkově domě nacházeli poučení, pochopení pro své plány a často i hmotnou podporu: Emil Holub, Enrique Stanko Vráz, Josef Kořenský, Otokar Feistmantel, Pavel Durdík a mnozí další. Dělili se tu s Náprstkovým kroužkem o dojmy z cest a ze svých výprav přinášeli i vlastní sběry. Tak vznikly první systematické kolekce shromážděné přímo v terénu. I když svým rozsahem tvoří dnes jen menší část muzejních sbírek, jsou přece jejich základním kamenem, jakýmsi zlatým fondem.

Prostory starého halánkovského domu přestaly brzy novým sbírkám stačit. V 80. letech 19. stol. tedy pro ně V. Náprstek postavil v zadní části svého pozemku novou třípatrovou budovu a trvale je zpřístupnil návštěvníkům. Po Náprstkově smrti (1894) se paní Josefě Náprstkové při správě muzea postavilo po bok kuratorium složené z přátel Náprstkova domu pod patronací hlavního města Prahy a udržovalo je z nadace, kterou V. Náprstek k tomu účelu založil. Fondy nadace vydatně doplňovala J. Náprstková z osobních prostředků; v závěti odkázala konečně nadaci i celé své jmění. Byla to také ona, kdo vahou své osobnosti prosadil přístavbu muzejní budovy, kde pak roku 1902 našly adekvátní uložení všechny sbírky. Po smrti J. Náprstkové dospělo kuratorium brzy k poznání, že sledovat rozvoj průmyslu přesahuje možnosti soukromého nadání, zúžilo akviziční program muzea na doplňování – již tehdy nejvýznamnější – etnografické kolekce a přikročilo k třídění sbírek (včetně prvních deponátů vyhraněných souborů do specializovaných ústavů, např. roku 1925 sbírky evropských zbraní do Vojenského muzea). Finanční situace nadace – a s ní i muzea – byla stále obtížnější. Na základě smlouvy z roku 1928 předalo proto kuratorium 3. 5. 1932 muzeum do správy Země české, a sice již s novým názvem: Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu. Samotný název, především však smlouva předpokládaly výraznou profilaci kolekcí, nicméně některé transfery její literu ještě přesáhly. Další delimitace následovaly roku 1943, poté co Náprstkovo muzeum bylo 1. 1. 1943 německou správou začleněno do Národního muzea. Náprstkovská sbírka uměleckých a umělecko-řemeslných předmětů byla předána historicko-archeologickému oddělení Národního muzea a Umělecko-průmyslovému muzeu, sbírka průmyslových výrobků a technických zařízení Národnímu technickému muzeu. Národopisné předměty české provenience přešly do národopisného oddělení Národního muzea; tam přešla i sbírka slovanského národopisu, ačkoliv smlouva považovala tento soubor za kmenovou součást Náprstkova odkazu. Po druhé světové válce bylo Náprstkovo muzeum všeobecného národopisu potvrzeno jako součást Národního muzea, a to se zvláštním autonomním statutem. Konečně roku 1962, u příležitosti stého výročí založení, byla dosavadní orientace, akcentující spíše etnografický přístup, rozšířena i na vysoké umění, umělecké řemeslo, archeologii a numismatiku a změněná koncepce se promítla do nového názvu Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur; muzeum se podle povahy kolekcí organizačně rozčlenilo na etnografické a asijské oddělení, k nimž vzápětí přibylo též oddělení numismatické (1962) a konečně oddělení pravěku a starověku Přední Asie a severní Afriky (1969).

Fondy se po druhé světové válce znovu začaly rozšiřovat: muzeum od té doby postupně získalo asi dvě třetiny svých sbírkových předmětů, výrazně se zhodnotila i jejich skladba, typové zastoupení, dokumentace. Aby mohlo sbírky adekvátně uložit a zpřístupnit veřejnosti, rekonstruovalo muzeum v letech 1963–77 kompletně zámek Liběchov u Mělníka a umístilo v něm trvalou expozici asijských kultur. V 80. letech pokračovalo v rekonstrukci přilehlých hospodářských budov, v nichž vytvořilo sbírkám potřebné a odpovídající zázemí. Okolní park po nákladné obnově potom otevřelo návštěvníkům roku 1984.

V pražské budově zůstaly umístěny stálé expozice tradičních indiánských kultur Severní a Jižní Ameriky a Austrálie a Oceánie a tři samostatné sály pro krátkodobé tematické výstavy.

Odborní a vědečtí pracovníci, kteří začali do muzea přicházet koncem 50. a v 60. letech, se vedle péče o sbírky věnují též výzkumné činnosti – samostatně i ve spolupráci s příbuznými institucemi a univerzitními a akademickými ústavy. Její výsledky muzeum od roku 1962 publikuje v cizojazyčném sborníku Annals of the Náprstek museum. V 60. a 70. letech nadto vydávalo odborné monografie v sérii Anthropological Papers of the Náprstek Museum. Od roku 1972 do počátku 90. let pravidelně informovalo návštěvníky o své činnosti v tzv. měsíčních výstavkách a měsíčních programech. K stálým expozicím jsou k dispozici obsažnější průvodci, uvádějící obecněji i do problematiky daných kultur; k tematickým výstavám vycházejí příležitostné katalogy.

Nezastupitelné místo v rámci Náprstkova muzea má jeho knihovna. Založena V. Náprstkem a otevřena čtenářům jako první pražská veřejná knihovna a čítárna, shromažďuje dnes a prezentuje badatelům vedle odborné orientalistické a etnografické literatury, průvodních tiskovin a písemností též archivní a obrazové doklady o životě českých cestovatelů, jejich činnosti v mimoevropských zemích a o působení našich krajanů v zahraničí. V tomto smyslu působí jako konzervační fond.

BIBLIOGRAFIE pracovníků Náprstkova muzea jsou pravidelně zpracovávány v interním informačním systému Národního muzea a jeho prostřednictvím jsou na vyžádání přístupné.

L.: Herold, Erich: The Náprstek Museum 1963–64, NOB 4 (1965), 4: 128, obr. příl.; Náprstkovo muzeum 1945–1975, Praha 1975, 8 s.; Museum Cultus Atque Humanitatis Asiae, Praha 1977, 8 s.; Dům u Halánků, Praha 1986, 12 s.; [Pantůček, Svetozár]: Rozhovor s PhDr. Janou Součkovou, DrSc., ředitelkou Náprstkova muzea, NO 46 (1991): 33–36. (js)

Orientální sekce Státní jazykové školy v Praze

Státní jazyková škola, Školská 15, Praha 1

e-mail: sjs@sjs.cz

http://www.sjs.cz

První kursy orientálních jazyků pro veřejnost (mimo Karlovu univerzitu) byly zahájeny v Orientálním ústavě v Praze roku 1942, což byla do jisté míry náhrada za studium na UK po uzavření vysokých škol. Po osvobození v roce 1945 byla založena při Orientálním ústavě Škola orientálních jazyků, kde učila řada našich předních představitelů orientalistiky.

Roku 1952, kdy se stal Orientální ústav jako vědeckovýzkumné pracoviště součástí ČSAV, byla Škola orientálních jazyků v rámci centralizace jazykového studia převedena do tehdejšího Státního ústavu jazykového, dnešní Státní jazykové školy v Praze 1. V roce 1964 bylo zřízeno samostatné orientální oddělení, po reorganizačních změnách 1991 existuje orientální sekce.

Ve školním roce 1997/98 probíhala výuka deseti orientálních jazyků, zapsáno bylo přes 800 posluchačů. Největší zájem byl o arabštinu, japonštinu, čínštinu a hebrejštinu. Vyučovalo 8 interních a 15 externích učitelů. Kromě běžných dopoledních, odpoledních a večerních kurzů (2–4 vyučovací hodiny týdně) jsou organizovány i kurzy pro mládež a dálkové kurzy (převážně pro mimopražské posluchače). Studium jazyků lze ukončit státními jazykovými zkouškami (základní, všeobecnou, speciální tlumočnickou a speciální překladatelskou). (fl)

Orientální ústav

Orientální ústav AV ČR, Pod vodárenskou věží 4, 182 08 Praha 8-Libeň

tel.: 420-2-6605 2492, fax: 420-2-689 7260

e-mail: orient@orient.cas.cz

http://www.orient.cas.cz

Vznik Orientálního ústavu byl ovlivněn především dvěma okolnostmi. Za prvé, mladá Československá republika, navazujíc na dávný zájem lidí tohoto evropského prostoru o země Orientu, bližšího i vzdálenějšího, pociťovala potřebu hospodářské a kulturní spolupráce s těmito zeměmi. Za druhé, známý český cestovatel, arabista A. Musil dokázal pro myšlenku zřízení nějaké orientalistické společnosti „pro pěstování kulturních a hospodářských styků s Orientem“ získat prezidenta republiky T. G. Masaryka, kdysi posluchače arabštiny na vídeňské Orientální akademii (původně se Masaryk totiž chtěl stát diplomatem). V podstatě tedy iniciativě A. Musila a morální a finanční podpoře T. G. Masaryka vděčí Orientální ústav za svou existenci.

Prezident Masaryk ve svém dopise ze dne 15. listopadu 1921 kancléři Šámalovi, jímž určuje rozdělení fondu sebraného k jeho 70. narozeninám, doporučuje vedle zřízení ústavu Slovanského, sloužícího poznávání slovanských zemí po stránce vědecké i praktické, zejména hospodářské, také zřízení podobného ústavu Orientálního se stejným cílem. Úkolu uvést toto prezidentovo rozhodnutí ve skutek se ujal tehdejší ministr obchodu JUDr. R. Hotowetz, který v dohodě s ministry zahraničních věcí a školství provedl všechny přípravné práce.

K vlastnímu zřízení Orientálního ústavu došlo dne 25. ledna 1922, kdy obě komory Národního shromáždění schválily příslušný zákon č. 27/1922 Sb., jehož provedením bylo pověřeno ministerstvo zahraničních věcí, školství a obchodu. Ministerstvo obchodu věnovalo půl milionu korun na vybudování knihovny, ministerstvo školství poskytlo tři miliony na zakoupení budovy, a to Lobkovického paláce na Malé Straně.

Vytvoření organizační struktury a zahájení vlastní činnosti ústavu si však vyžádalo ještě nějaký čas. A tak teprve 25. listopadu 1927 mohl prezident jmenovat prvních 34 řádných členů. Z českých, slovenských a v Československu žijících německých orientalistů mezi nimi byli např. J. Bakoš, A. Grohmann, B. Hrozný, V. Lesný, F. Lexa, A. Musil, O. Pertold, R. Růžička a J. Rypka; členy byli také zeměpisci a cestovatelé J. Daneš, J. Kořenský a z představitelů průmyslových a finančních kruhů ministr obchodu R. Hotowetz, továrník J. A. Basa, zástupce Živnobanky Z. Fafl ad.

Ustavující valná hromada členů Orientálního ústavu se konala 1. března 1928. Ta schválila stanovy ústavu, který se měl skládat ze dvou odborů: kulturního a hospodářského. Orientace na hospodářskou sféru se ukázala pro ústav velmi prospěšnou. Odborníci totiž sledovali hospodářské poměry v jednotlivých orientálních zemích a obchodní styky Československa s nimi. Výsledkem pak mj. byla nezanedbatelná pomoc při navazování a rozvíjení kulturních styků, podpora stipendijních pobytů v Orientě atd.

Kulturní odbor se věnoval především vydávání publikací, pořádání odborných přednášek a vedení jazykových kurzů. Rokem 1929 se také datuje vydání prvního čísla vědeckého časopisu Archiv orientální, přispívajícího k šíření dobrého jména československé orientalistiky ve světě. Po skončení adaptace Lobkovického paláce se do jeho prvního patra ústav koncem února 1930 nastěhoval; v květnu 1931 v něm byla oficiálně otevřena také knihovna Orientálního ústavu. Administrativou ústavu bylo pověřeno Presidium v čele s předsedou ústavu R. Hotowtzem a čtyřmi předsedy a jednateli kulturního, resp. hospodářského odboru. V kulturním odboru to byli B. Hrozný a F. Lexa. Dále v něm pracovali V. Lesný a M. Winternitz, J. Rypka, J. Bakoš a jako náhradníci O. Pertold a arabista F. Tauer. Mezi prvními členy kulturního odboru bylo celkem 17 řádných členů (kromě výše uvedených např. J. Černý, J. Dobiáš, V. Hazuka, Th. Hopfner, O. Stein ad.), 17 tzv. činných členů (mj. V. Chytil, V. Kálalová-di Lotti, L. Matouš, E. St. Vráz ad.) a 32 zahraničních dopisujících členů (např. L. D. Barnett, A. Gardiner, H. Jacobi, T. Kowalski, S. Lévi, A. Meillet, E. Denison Ross, F. W. Thomas ad.). V dalších letech se sestava členstva kulturního odboru rozšiřovala o nové, mladší pracovníky, mezi kterými byli mnozí naši pozdější významní orientalisté, např. J. a M. Borečtí, V. Gampert, Joe Hloucha, K. Jahn, J. Klíma, P. Poucha, J. Průšek a mnozí další.

V roce 1938 skončilo funkční období prvního předsedy Orientálního ústavu R. Hotowtze a na jeho místo nastoupil B. Hrozný (1938–43). Předsedou kulturního odboru se stal O. Pertold a jeho jednatelem V. Lesný. Záhy nato však vypukla válka a byly uzavřeny vysoké školy, hlavní praktické působiště členů Orientálního ústavu. Roku 1943 byl ústav napojen na tzv. nadaci R. Heydricha a do jeho čela byl postaven A. Grohmann (1943–45). V roce 1944 byl ústav vystěhován z Lobkovického paláce do stísněných prostor v Budečské ulici č. 6, kde také ústavní knihovna přečkala válku. Jedinou povolenou činností Orientálního ústavu v té době bylo vyučování orientálním jazykům ve večerních, hojně navštěvovaných kurzech (zprvu vedených v budově ústavu ve Vlašské ulici, později v prostorách japonského velvyslanectví na Maltézském náměstí, určitou dobu také v Budečské ulici na Vinohradech a posléze v Nerudově gymnáziu na Malé Straně).

Po skončení války se ústav z rozhodnutí ministerstva školství z 18. května 1945 přestěhoval do zabrané budovy konventu Maltézských rytířů v malostranské Lázeňské ulici č. 4. Zde se také 28. května konala památná schůze orientalistů svolaná revolučním výborem Orientálního ústavu. Na ní J. Průšek, čelný představitel nastupující generace orientalistů, nastínil nový program, znamenající závažný předěl i východisko k dalšímu směřování a rozvoji československé orientalistiky: ústav měl nabýt vědecký charakter a zvýraznit svou publikační činnost ve prospěch veřejnosti. Novým ředitelem se stal V. Lesný (1945–52), byl zrušen hospodářský odbor, založen populárněvědný měsíčník Nový Orient, z bývalých jazykových kursů vytvořena samostatná škola orientálních jazyků na širším základě a do ústavu postupně přijímáni někteří středoškolští profesoři, kteří už dříve svou publikační prací prokázali schopnost vědecké práce v orientalistických oborech.

Poúnorový akční výbor, ve kterém vůdčí úlohu opět hrál J. Průšek, prosadil nové stanovy a 31. 3. 1948 byl do čela ústavu postaven správní výbor, v jehož čele stanul B. Hrozný a zástupcem se stal J. Průšek. Ředitelem ústavu zůstal i nadále V. Lesný, těšící se důvěře všech pracovníků. Tato a další změny byly završeny včleněním Orientálního ústavu do nově vzniklé Československé akademie věd v roce 1952. Tak byl teprve vytvořen základ pro konstituování ústavu jako řádného vědeckého pracoviště. V témže roce se ředitelem ústavu na dalších devatenáct let stal J. Průšek (1952–71).

V dalších letech prošel ústav bouřlivým rozvojem. Pod schopným vedením ředitele Průška kvetly stávající vědní obory, zakládaly se nové (např. afrikanistika, kavkazologie, drávidologie, barmanistika, siamistika, filipínistika, indonésistika, mongolistika, koreanistika, vietnamistika, tibetanistika ad.), byl založen nový, do ciziny zaměřený orientalistický dvouměsíčník New Orient Bimonthly atd. I když i v této době vládnoucí režim občas nevhodně direktivně zasahoval do vědeckého výzkumu, přesto ústav jako celek vykazoval celou řadu skvělých pracovních výsledků, ať už jednotlivců či kolektivů. Mezinárodně politický kontext (rozpad koloniální soustavy a vznik řady nezávislých států v Asii a Africe) vedl k postupnému přesouvání těžiště výzkumu od klasických disciplín ke studiu moderních jazyků, sociolingvistice, lexikografii, výzkumu moderních dějin a literatur ad. Hmotné zajištění umožňovalo také časté studijní či pracovní pobyty pracovníků v zahraničí, jakož i nebývalý růst ústavních knihoven – základní (zal. 1929), čínské Lu Sünovy (1952), Korejské (1958) a Tibetské (1959).

Srpnové události roku 1968 a následné neblahé „normalizační“ období (1969–89) československou orientalistiku krutě poznamenaly. Významná část českých orientalistů emigrovala, aby úspěšně působili na zahraničních univerzitách a výzkumných pracovištích všech čtyř kontinentů. Po politických čistkách v roce 1970 byli z ústavu odstaveni odborníci a na jejich místa přijímáni političtí prominenti neodborníci. Zbylým pracovníkům byla vnucována nová, ideologicky formulovaná koncepce, jejímž jádrem byl „výzkum revolučních procesů v zemích Asie a Afriky“, ofenzivní boj s maoismem, studium otázek tzv. třetího světa a mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Jedním z institucionálních plodů normalizační politiky bylo také zřízení oddělení Latinské Ameriky a posléze oddělení výzkumu imperialismu a USA a pro nepřizpůsobivé sinology vznikl útvar asijského tisku a dokumentace s úkolem pořizovat týdenní překlady z čínského tisku. Šafářováním nad takto zdeformovaným ústavem byli pověřeni V. Opluštil (1971–73), a zejména J. Cesar (1973–90), oba oddaně plnící příkazy vyšších stranických a akademických orgánů. Avšak i v těchto tíživých podmínkách přežívala v ústavu část odborníků, kteří v rámci možností pokračovali úspěšně ve své vědecké práci, byť nezřídka za projevů značné nevole ze strany vedení ústavu. A tak i z toho neslavného období v dějinách ústavu existuje řada cenných monografií, slovníkových prací a zejména překladů, jež pomáhaly udržovat asijské kultury v povědomí veřejnosti.

Normalizačnímu období v Orientálním ústavu se všemi jeho zápornými projevy učinila konec až listopadová revoluce v roce 1989. Ústav se nejdřív ze všeho zbavil ředitele Cesara a všech pracovníků, kteří svým zaměřením nebo svou neproduktivností do něj nepatřili. Ústavní Komise pro nápravu křivd, ustavená již 19. prosince 1989, vyzvala bývalé, za normalizace z ústavu vyštvané či odborně jinak poškozené pracovníky, aby se opět k práci v orientalistice podle svých možností vrátili. Dále bylo třeba připravit a prosadit jinou, nové situaci odpovídající koncepci ústavu, beroucí v úvahu značně zredukovaný stav zaměstnanců a tenčící se finanční zdroje. V souvislosti s rozdělením státu přešel i ústav pod nově strukturovanou Akademii věd České republiky (1992). Do života ústavu velmi citelně zasáhlo jeho vynucené přemístění ze sídla v Lázeňské ulici do akademického areálu Mazanka v Praze 8 – Libni. Tyto a mnohé další práce spojené s chodem pracoviště v novém prostředí se uskutečňovaly za poměrně častého střídání ředitelů ústavu: po prvním porevolučním řediteli Z. Müllerovi (červen 1990–říjen 1991) následovali S. Pantůček (říjen 1991–květen 1993), J. Pečírková (květen 1993–leden 1994), P. Charvát (únor–květen 1994, pověřený řízením) a J. Kolmaš (od května 1994 dosud). V čele ústavní Vědecké rady v tomto období stáli Z. Veselá (1990–91), J. Kolmaš (1992–94), O. Hulec (1994–97).

V roce 1994 získal ústav darem cennou sinologickou knihovnu amerického sinologa Johna Kinga Fairbanka (1907–1991), emeritního profesora Harvardovy univerzity; v roce 1995 prošel úspěšně evaluačním řízením, zahrnujícím údobí let 1990–95; 1996 byl zapojen do projektů „Programu rozvoje badatelského výzkumu v klíčových oblastech vědy pěstovaných v AV ČR“; 1997 si ústav zvolil novou Vědeckou radu na 4. funkční období (léta 1997–2000, předseda L. Hřebíček); v témže roce obdržel od Korea Foundation v Soulu velkolepý knižní dar pro Korejskou knihovnu.

V současnosti (1998) má ústav vedle základní knihovny a čtyř dalších specializovaných knihoven, sekretariátu a Hospodářsko-správního oddělení tři vědecká oddělení: oddělení Afriky a Předního východu, oddělení Jižní Asie a oddělení Východní Asie. Pokračuje vydávání vědeckého čtvrtletníku Archiv orientální (1929–), měsíčníku Nový Orient (1945–), ediční řady Supplementa Archivu orientálního (1953–), Dissertationes orientales (1964–), Bibliografické řady OÚ (1977–) ad.

Vedle výzkumné činnosti ústav poskytuje různé služby státním institucím a nejširší veřejnosti, jako jsou expertizy, překlady, tlumočnický a informační servis, přednášky. Pracovníci ústavu vyučují na Filozofické fakultě, Husitské teologické fakultě a Pedagogické fakultě UK v Praze, na Filozofické a Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, na Státní jazykové škole v Praze i jinde. Ústav se rovněž účastní řady mezinárodních aktivit, jako jsou konference, dlouhodobá výměna osob i materiálů, výuka, přednášky a zahraniční publikační činnost.

Od roku 1992 vydává ústav pro domácí a zahraniční zájemce anglicky psanou ročenku s podrobnými údaji o jeho profilu, současném personálním složení, činnosti, významných návštěvnících, členstvích v domácích a zahraničních organizacích, redakčních radách apod., badatelských a grantových projektech, přednáškové a publikační činnosti s podrobnou bibliografií knižních a časopiseckých prací jednotlivých členů ústavu včetně prací zadaných do tisku.

L.: Československý Orientální ústav v Praze. Věstník Orientálního ústavu v Praze, I. Praha 1931, 46 s.; Československý Orientální ústav v Praze. Bulletin of the Czechoslovak Oriental Institute, Prague. No. 1. August 1931, Praha [1931], 28 s.; Věstník Orientálního ústavu v Praze za desítiletí 1928–1938. Vydalo Presidium ústavu redakcí jednatelů dr. Vincence Lesného a dr. Zdeňka Fafla. Praha 1938, 114 s.; Orientální ústav v Praze. Bulletin of the Czechoslovak Oriental Institute Prague, No. 2, August 1938. Praha [1938], 94 s.; [Čihař, Václav]: Orientální ústav za německé okupace, 11 s. rkp. B. m., b. r.; [Erich Herold]: K dějinám Orientálního ústavu, NO 7 (1952): 132; Zgusta, L.: Dějatěl’nost’ Instituta vostokoveděnija Čechoslovackoj Akademii nauk, Sovetskoje vostokoveděnije (1956), 3: 147–149; Zbavitel, D.: Zum 30 jährigen Bestehen des Orientalischen Instituts der Tschechoslowakishen Akademie der Wissenschaften, Im Herzen Europas (Praha), 1960, 2: 16–17; Krása, M.: Výzkum dějin Afriky a Asie v Orientálním ústavu ČSAV, Zprávy Čs. historické společnosti 5 (1962), 1: 15–18; Oriental Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences. Annual Report 1966, Prague 1967; Oriental Institute of the Czechoslovak Academy of Sciences. Annual Report 1967, Prague 1968; Opluštil, Václav: Zamyšlení k 50. výročí KSČ, NO 26 (1971): 97–99; Bečka Jiří - Krása, Miloslav: Z historie Orientálního ústavu, NO 45 (1990): 97–101, 129–131; Dudák, Vladislav: Malá Strana a Orient, NO 45 (1990): 161–164; Orientální ústav ČSAV. Materiály Komise pro nápravu křivd, Praha 1990, ix + 72 s.; [Pantůček, Svetozár]: Orientální ústav v novém zaměření [rozhovor se Zdeňkem Müllerem], NO 45 (1990): 225–227; Prosecký, Jiří - Hruška, Blahoslav - Dudák, Vladislav (vyd.): Czechoslovak Academy of Sciences. The Oriental Institute Prague (Basic Information), Praha 1991, 78 s.; Šrajerová, Jana: Lu Xun Library, Prague 1991, 6 s.; Pantůček, Svetozár: Sedmdesát let Orientálního ústavu v Praze, NO 47 (1992): 289–290; Šrajerová, Jana: Lu Sünova knihovna, NO 47 (1992): 239–242; Kolmaš, Josef (ed.): Academy of Sciences of the Czech Republic. Oriental Institute 1992–1993. Compiled by Members of the Oriental Institute, Praha 1993, 36 s.; [M. M.]: Orientální ústav – střídavě oblačno [Jana Pečírková], NO 48 (1993): 211–212; [red.]: Na slovíčko s ředitelem [Josef Kolmaš], NO 49 (1994): 246–248; Academy of Sciences of the Czech Republic. Oriental Institute 1994. Compiled by Members of the Oriental Institute. Praha 1995, 32 s.; Academy of Sciences of the Czech Republic. Oriental Institute 1995. Compiled by Jana Pečírková and Jiří Prosecký. Praha 1995, 27 s.; The Lu Xun Library of the Oriental Institute, IIAS Newsletter, No. 5, 1995: 46; The Tibetan Library of the Oriental Institute in Prague, IIAS Newsletter, No. 7, 1996: 21; Filipský, Jan (ed.): Academy of Sciences of the Czech Republic. Oriental Institute 1996. Compiled by Members of the Oriental Institute. Praha 1996, 34 s.; Filipský, Jan (ed.): Academy of Sciences of the Czech Republic. Oriental Institute 1997. Compiled by Members of the Oriental Institute. Praha 1997, 40 s. (jk)

Středisko ibero-amerických studií FF UK

Hybernská 3, Praha 1 (pošta Nám. J. Palacha 2, Praha 1)

e-mail: josef.opatrny@ff.cuni.cz

http://www.ff.cuni.cz

Interdisciplinární vědecko-pedagogické pracoviště založené v roce 1967. V oblasti výuky poskytuje speciální kurs pro studenty hispanistiky, lusobrazilianistiky, historie, etnologie atd. Kurs je zaměřen na problematiku historie, hospodářského zeměpisu, literatury, lingvistiky a nativních kultur Latinské Ameriky. V oblasti výzkumu sledují pracovníci střediska zejména problematiku obrazu Ameriky v české společnosti, kontaktů střední Evropy s Latinskou Amerikou a české vystěhovalectví do Latinské Ameriky. Dále pak některé speciální oblasti dané tradicí (např. problematika dějin Kuby). Středisko vydává ročenku Ibero-Americana Pragensia. V roce 1998 byl vedoucím J. Opatrný

Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK

Celetná 20, 116 42 Praha 1

Jako samostatné pracoviště byl zřízen v roce 1993 v návaznosti na starší univerzitní tradice.

Vědecký výzkum a pedagogická činnost na české Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (zal. 1882) se nejprve realizovaly v ústavech a seminářích. V letech 1903–20 na FF UK působila příruční knihovna orientální filologie (ředitel: prof Rudolf Dvořák a prof. Josef Zubatý). V meziválečném období se oblasti Blízkého východu věnoval seminář pro pomocné vědy východní a novější arabštinu (ředitel: prof. Alois Musil 1921–39), seminář pro filologii semitskou (ředitel: prof. Rudolf Růžička 1923–39), dále též působila příruční knihovna filologie orientální (ředitel: prof. Josef Zubatý a Bedřich Hrozný 1921–31, Bedřich Hrozný 1931–39).

V období po druhé světové válce působily seminář pro semitskou filologii (ředitel: prof. Rudolf Růžička 1945–50), seminář pro tureckou a novoperskou filologii (ředitel: prof. Jan Rypka 1945–50), seminář pro literatury a politické i kulturní dějiny islámské (ředitel: prof. Felix Tauer 1947–50).

V roce 1950 Filozofická fakulta přešla na organizační systém kateder. V letech 1950–60 působila katedra filologie a dějin Předního východu a Indie (vedoucí: prof. Jan Rypka, prof. Lubor Matouš). V letech 1960–90 byla spojena s katedrou filologie a dějin Dálného východu a vznikla katedra věd o zemích Asie a Afriky (vedoucí: prof. Vlasta Hilská 1960–1968, prof. Karel Petráček 1968–74, doc. Marcela Kubešová 1974–89, prof. Jaroslav Vacek 1990). V letech 1990–93 byla zřízena samostatná katedra Blízkého východu, Afriky a Indie (vedoucí: prof. Jaroslav Vacek 1990–91, prof. Rudolf Veselý 1991–93). (eg)

Ústav Dálného východu FF UK

Celetná 20, 116 42 Praha 1

e-mail: fareast@ff.cuni.cz

http://udv239-1.ruk.cuni.cz

V Ústavu Dálného východu se pěstují tyto obory: sinologie (D. Andrš, L. Borotová, M. Hála, O. Král, O. Lomová, D. Sehnal), japanologie (K. Kabeláčová, D. Labus, J. Sýkora, Z. Švarcová), koreanistika (M. Bušková, M. Löwensteinová, Vl. Pucek), mongolistika (Ž. Luvsandorž, A. Oberfalzerová, V. Zikmundová) a vietnamistika (L. Hlavatá, P. Müllerová, Nguyen Thi Binh-Slavická). Vedle interních pracovníků zde přednáší řada externistů a hostujících profesorů ze zahraničí. Uvedené obory nabízejí bakalářské, magisterské a doktorské programy. Kromě toho v různé míře realizují speciální doplňkové kurzy pro studenty jiných oborů a pro Univerzitu třetího věku. Ústav má vlastní knihovnu, která se dělí na sekce podle jednotlivých oborů.

Ústav Dálného východu vznikl roku 1993, studium dálněvýchodních oborů má však na FF UK delší historii. Prvním přednášejícím některého z oborů dnes pěstovaných v Ústavu Dálného východu se stal Rudolf Dvořák (1860–1920), orientalista, který se vedle jazyků a literatur Předního východu systematicky věnoval také čínskému jazyku, literatuře a filozofii. Roku 1945 byl založen sinologický a japanologický seminář, který vedl Jaroslav Průšek, od roku 1948 řádný profesor čínského a japonského jazyka a literatury. Při reorganizaci filozofické fakulty roku 1950 vznikla katedra filologie a dějin Dálného východu, v jejímž čele stanul opět profesor Průšek. Tato katedra se roku 1960 spojila s katedrou filologie a dějin Předního a Středního východu a vznikla katedra věd o zemích Asie a Afriky. Proces integrace vystřídalo po roce 1989 opětovné dělení do kateder a ústavů na základě regionálních a kulturních hledisek, které vyústilo do vzniku čtyř samostatných orientalistických ústavů. (ol)

Ústav starého Předního východu FF UK

Celetná 20, 116 42 Praha 1

e-mail: anes@ff.cuni.cz

http://enlil.ff.cuni.cz

Ústav byl zřízen z rozhodnutí Akademického senátu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy děkanem fakulty v říjnu 1994 transformací Semináře starověkého Předního východu. Svou činností navazuje na pracoviště, které roku 1919 založil na Karlově univerzitě rozluštitel chetitského jazyka prof. Bedřich Hrozný.

Ústav je filologickým vědecko-pedagogickým pracovištěm, jehož členové se zabývají především filologií starých jazyků Předního východu, a to všech klíčových regionů této oblasti (Mezopotámie, Malá Asie a Írán), ovšem s důrazem na tradiční oblasti klínopisné a se zvláštním zřetelem k srovnávací jazykovědě, jež vychází z materiálu starých jazyků této oblasti (zejména indoevropské a hamito-semitské). Kromě toho členové ústavu pokrývají svou odbornou a pedagogickou praxí v míře nutné především pro komplexní pojetí studijního oboru klínopis i kulturně historickou problematiku této oblasti ve starověku.

Dominantním vědeckým zaměřením ústavu je filologie jednotlivých staroorientálních jazyků regionu, založená na moderních přístupech (zpracování a využívání textových počítačových databází a jejich další jazykovědná analýza) a soustředěná především na popis vzniku, vývoje a funkce gramatických kategorií ve starověkých jazycích regionu, na jejich sémantiku a lexikologii a na historickou a srovnávací jazykovědu, vycházející z materiálu těchto jazyků. Ostatní zaměření vědecké práce členů ústavu vyplývá z jejich další konkrétní specializace a z aktuálních vědeckých i pedagogických potřeb oboru.

Členové ústavu zajišťují pedagogicky komplexně studijní obor klínopis, který se realizuje v nepravidelných intervalech a studuje se v různých kombinacích s dalšími obory (filologické obory, etnologie, klasická archeologie, archeologie apod.). Kromě toho se každoročně realizuje některý ze čtyř specializovaných tematických přednáškových cyklů v trvání šesti semestrů, určených pro studenty, kteří již na fakultě studují, případně pro studenty jiných fakult. Cílem tohoto doplňkového studia je poskytnout zájemcům uvedení do filologie některého ze tří hlavních regionů starého Předního východu, resp. do problematiky srovnávací jazykovědy.

Ředitelem ústavu je doc. PhDr. Petr Vavroušek, CSc., jeho zástupcem doc. PhDr. Petr Zemánek, CSc., odborným asistentem je PhDr. Nea Nováková, CSc., a asistenty Jana Kořínková a Tomáš Mařík.

Ústav od školního roku 1993/94 vydává sylabus přednášek, od 1994 mezinárodní vědeckou ročenku Studia Iranica, Mesopotamica et Anatolica (hrsg. von Jost Gippert & Petr Vavroušek) a od 1997 ročenku Chatreššar. 1993 a 1998 byl ústav pořadatelem mezinárodní vědecké konference „Use of Computers in Historical and Comparative Linguistics“ a 1996 (spolu s Orientálním ústavem AVČR a Náprstkovým muzeem) hlavním pořadatelem 43. Rencontre assyriologique internationale. Ústav rovněž participuje na mezinárodním vědeckém projektu TITUS (Thesaurus indogermanischer Text- und Sprachmaterialien – koordinuje Institut für Indogermanistik, Frankfurt n. M.), jehož cílem je zpracování a analýza textů v indoevropských jazycích na počítači.

L.: Seminář starověkého Předního východu. Sylabus přednášek na školní rok 1993/1994, příprava pro tisk Petr Vavroušek, účelová edice, Praha 1993, 40 + 11 s.; Zemánek, Petr (ed.): Seminář starověkého Předního východu. Sylabus přednášek 1994/1995, enigma corporation, Praha 1994, 62 s.; Ústav starého Předního východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Sylabus přednášek 1995/1996, příprava pro tisk Petr Vavroušek a Pavel Zemánek, enigma corporation, Praha 1995, 54 s.; Ústav starého Předního východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Sylabus přednášek 1996/1997, příprava pro tisk Petr Vavroušek, enigma corporation, Praha 1996, 54 s.; Vavroušek, Petr (ed.), Chatreššar. Ročenka Ústavu starého Předního východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy 1997, enigma corporation, Praha 1997, 49 s. (jf)

Židovské muzeum

Jáchymova ulice 3 (čp. 63/V), 110 00 Praha l

e-mail:zmp@ecn.cz

http://jewishmuseum.cz

Židovské muzeum v Praze je zájmovým sdružením právnických osob. Jeho nejvyšším orgánem je pětičlenná Správní rada (dva zástupci Federace židovských obcí v ČR, zástupci Židovské obce v Praze, jeden zástupce ministerstva kultury), která jmenuje ředitele. Zabývá se výzkumem historie Židů a židovské kultury na území České republiky od nejstarší doby. Zahrnuje útvar judaistiky a hebraistiky, archiv k dějinám židovských obcí, oddělení dokumentace rasové perzekuce období holocaustu, judaistickou knihovnu, správu sbírkových fondů (památky synagogálního umění, umělecké sbírky, kresby z terezínského ghetta), dílny pro restauraci textilu a kovů. Muzeum provádí sbírkotvornou činnost a dokumentaci nemovitých židovských památek na území České republiky, spravuje, uchovává a restauruje sbírkové fondy, pořádá výstavy a vydává příležitostné tisky, katalogy, tematické a historické publikace a odbornou ročenku Judaica Bohemiae (od 1965). Umožňuje prezenční studium ve své knihovně, ve Vzdělávacím a kulturním centru (Maiselova ul. 15, Praha 1) pořádá kulturní pořady a tematické přednáškové cykly domácích i zahraničních odborníků. Spravuje historické památky Židovského Města (Pinkasova, Maiselova a Klausová synagoga, Starý židovský hřbitov, Obřadní síň pohřebního bratrstva, Španělská synagoga), opravuje a restauruje je, zřizuje v nich stálé expozice a pečuje o jejich provoz. Skupinové návštěvy muzea reguluje Reservační centrum v Klausové synagoze.

Židovské muzeum v Praze bylo založeno v roce 1906 jako třetí z větších židovských muzeí ve střední Evropě (Vídeň 1895, Frankfurt 1897). Bezprostřední příčinou jeho vzniku byla asanační přestavba pražského Židovského Města, která probíhala od konce roku 1896. Nejvýznamnější úlohu při ustavení muzejního spolku sehrál PhDr. Salomon Hugo Lieben (1881–1942), který právě ukončil studia na pražské univerzitě a publikoval již své první práce z kulturních dějin pražských Židů. Významným pomocníkem mu byl JUDr. August Stein (1854–1937), představitel českožidovského hnutí a pozdější předseda Pražské židovské obce.

Stanovy „Spolku k založení a vydržování Židovského muzea v Praze“ byly schváleny zemským místodržitelstvím 29. srpna 1906 a vydány tiskem v české a německé verzi. Spolkové záležitosti řídilo dvanáctičlenné kuratorium, které spravovalo spolkové jmění, sestavovalo roční rozpočet, jednalo o úkolech spolku a jednou do roka podávalo na valné hromadě zprávu o své činnosti. Finančních prostředků spolek nabýval členskými příspěvky, dary a případnými výtěžky z přednáškové a publikační činnosti. Mimo své zakládající, nadační a čestné členy měl muzejní spolek 31 členů v roce 1906, 79 členů v roce 1907, 110 členů v roce 1908 a 254 členů v roce 1910.

Úkolem spolku bylo podle stanov sbírat, uchovávat a vystavovat předměty synagogálního a domácího kultu, zejména umělecky provedené, dále archiválie, rukopisy a tisky, týkající se židovských dějin a literatury, a vyobrazení židovských památek, předmětů a osobností. Tyto základní sbírkové fondy byly po 30 letech existence muzea ve vyrovnaném poměru: sbírka obsahovala 453 kultových předmětů, 339 historických archiválií, rukopisů a starých tisků a 309 obrazů, rytin a fotografií. Pražské Židovské muzeum bylo jako první židovské muzeum založeno důsledně na regionálním principu: jeho sběrná oblast byla vymezena na Prahu, Čechy a historické země království. Právě v tomto regionálním zaměření spatřoval S. H. Lieben hlavní přínos a novátorství pražského Židovského muzea, neboť jím získala jeho sbírka svoji ucelenost a historický význam.

První prostory k uložení svých sbírek získalo muzeum v roce 1907 v Benediktské ulici č. 5 na Starém Městě, kde byla na jaře 1909 ve dvou místnostech zpřístupněna veřejnosti první provizorní expozice. Nové prostory získalo muzeum v prvním patře novostavby pražského pohřebního bratrstva v Široké ulici č. 7 v centru Židovského Města. Nová stálá expozice pak byla otevřena 28. dubna 1912: předsíň muzea tvořilo lapidárium s nejstaršími památkami hebrejské epigrafiky, v hlavním sále byl naznačen interiér synagogy s památkami synagogálního umění, poslední místnost tvořila klenotnici muzea s nejcennějšími stříbrnými předměty, ale také rukopisy a starými tisky.

K novému oživení činnosti Židovského muzea došlo počátkem dvacátých let. Zvýšená návštěvnost si roku 1923 vynutila rozšíření návštěvní doby (denně mimo sobotu od 9 do 18 hod.) a v roce 1924 byl vydán první průvodce po muzeu v české a německé verzi. Růst sbírek a zájem veřejnosti si vynutil rozšíření expozice do bývalé obřadní síně pražského pohřebního bratrstva při vstupu na Starý židovský hřbitov. Novou expozici otevřel 9. května 1926 JUDr. August Stein. Výhodná poloha nové expozice se projevila na zvýšené návštěvnosti muzea: v roce 1928 jej navštívilo téměř 11 000 osob a roku 1929 nejméně 13 233 platících návštěvníků. Mimo příjmy ze vstupného poskytovaly muzeu pravidelnou finanční podporu Nejvyšší rada židovských náboženských obcí, Pražská židovská obec, Pražský magistrát, lóže Bnai Brit a různé soukromé firmy. V roce 1928 měl muzejní spolek nejméně 316 řádných členů, členem kuratoria se stal historik prof. dr. Samuel Steinherz (1859–1944), předseda nově založené „Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice“. Muzeum zapůjčovalo své sbírky na různé výstavy a navázalo spolupráci se židovskými muzei ve Vídni, Frankfurtu, Berlíně, Vratislavi a Mnichově stejně jako s celou řadou dalších spolků, institucí
a nakladatelství.

Po okupaci českých zemí 15. března 1939 byla činnost Židovského muzea fakticky znemožněna. Muzejní spolek byl nuceně rozpuštěn a jeho sbírky přešly v souladu se zněním stanov do správy Pražské židovské obce. V říjnu 1941 byly vypraveny první židovské transporty do koncentračních táborů, pražské synagogy byly uzavřeny a přeměněny ve skladiště konfiskovaného židovského majetku. Vedoucí správy mimopražských židovských obcí JUDr. Karel Stein (1906–1961) začal usilovně hledat způsob záchrany ohrožených židovských památek z opuštěných synagog. Na jaře 1942 vypracoval za účasti přizvaných odborníků návrh na rozšíření Židovského muzea, kam měly být soustředěny historické a umělecké památky ze židovských muzeí v Mikulově a Mladé Boleslavi, kultovní předměty z pražských synagog a ostatní historické a umělecké památky ze všech 156 předválečných židovských obcí na území protektorátu. Po dlouhých jednáních nacisté v červnu 1942 zřízení tzv. Židovského ústředního muzea schválili, vedeni ovšem zcela odlišnými záměry než jeho skuteční tvůrci.

K účasti na projektu Židovského ústředního muzea byl přizván hebraista, historik a zakladatel pražského Židovského muzea prof. dr. Salomon Hugo Lieben (1881–1942), hebraista, historik a knihovník Pražské židovské obce prof. dr. Tobiáš Jakobovits (1887–1944), bývalý ředitel Východoslovenského muzea v Košicích a iniciátor založení Židovského muzea v Prešově dr. Josef Polák (1886–1945), jeden ze zakladatelů Židovského muzea v Mikulově prof. dr. Alfred Engel (1881–1944), historička umění dr. Hana Volavková (1904–1985), dále avantgardní scénograf a architekt František Zelenka (1904–1944) a řada dalších odborných pracovníků. V administrativě, dílnách a skladech muzea pracovalo v některých obdobích více než 40 pracovníků, jejich počet se však v důsledku deportací neustále měnil.

Židovské ústřední muzeum začalo pracovat naplno 3. srpna 1942 v budově židovské školy v Jáchymově ulici. Do muzea přicházelo množství zásilek vybraných historických a uměleckých předmětů ze všech židovských obcí protektorátu. V muzeu byly předměty evidovány, tříděny a katalogizovány. Celkem válečným muzeem prošlo více než 200 000 předmětů, knih a archiválií, které byly zpracovány na 101 090 katalogizačních kartách. V několika vyklizených synagogách Židovského Města bylo pracovníkům muzea přikázáno vytvořit z vybraných předmětů uzavřené expozice: jako první byla dokončena na podzim 1942 výstava hebrejských rukopisů a starých tisků ve Vysoké synagoze, v postranních lodích Staronové synagogy byla instalována výstava věnovaná její historii a architektuře, expozice na téma židovských svátků a tradic byla uskutečněna během roku 1943 v Klausové synagoze a v Obřadní síni u Starého židovského hřbitova bylo zřízeno Muzeum pražského ghetta. V létě a na podzim 1944 byla většina vedoucích pracovníků muzea deportována do Terezína a Osvětimi, poslední zaměstnanci muzea byli deportováni v únoru 1945.

Po válce obnovilo Židovské muzeum svoji činnost pod správou Rady židovských náboženských obcí a jeho vedením byla pověřena dr. Hana Volavková, která jediná z odborných pracovníků muzea deportace přežila. V nově získané budově pohřebního bratrstva v Široké ulici č. 5 byly uspořádány studijní depozitáře synagogálního textilu, stříbra a obrazů, v bývalé židovské škole v Jáchymově ulici byly soustředěny nejvýznamnější knižní a archivní fondy a zřízena studovna. Nově bylo v muzeu založeno oddělení dokumentace válečné persekuce a nemovitých židovských památek. Do konce roku 1949 se uskutečňovaly restituce předmětů ze soukromého majetku a kultových předmětů pro potřeby obnovených židovských obcí. Stálé expozice v Klausové synagoze a Muzeu pražského ghetta byly 26. června 1946 zpřístupněny veřejnosti a v letech 1946–49 je navštívilo na 200 000 návštěvníků.

Dne 4. dubna 1950 bylo Židovské muzeum postátněno a podřízeno Ministerstvu školství. Budova v Široké ulici byla zabrána státem a náhradou byla muzeu předána Vysoká a Pinkasova synagoga, po rekonstrukci přeměněná na „Památník 77 297“ obětí holocaustu z českých zemí (zpřístupněna v roce 1960). V polovině padesátých let byla muzeu předána také Španělská a Maiselova synagoga, které byly později upraveny na depozitáře a expozice synagogálního textilu a stříbra. Přes nepříznivé politické podmínky byly vydány průvodce po stálých expozicích, Starém židovském hřbitově a pražském Židovském Městě. V samostatné edici „Židovské památky v Čechách a na Moravě“ byly publikovány významné práce dr. Otty Munelese (Bibliografie židovské Prahy, 1952, Starý židovský hřbitov, 1955) a dr. Hany Volavkové (Synagogální poklady Čech a Moravy, 1949, Pinkasova škola – památník minulosti a našich dnů, 1954) a známá publikace Dětské kresby na zastávce k smrti 1942–1944 (1959).

V šedesátých letech se uskutečnila řada zahraničních výstav dětských kreseb z Terezína, v roce 1965 také první velká judaistická výstava „Historica hebraica“ v Západním Berlíně, byly otevřeny nové stálé expozice „Stříbro českých synagog“ v Maiselově synagoze, „Hebrejská věda středověku a renesance“ ve Vysoké synagoze a expozice synagogálního textilu ve Španělské synagoze. Od roku 1965 se pořádaly i výstavy současných židovských umělců a přednáškové cykly s judaistickou tématikou. V roce 1965 vyšla v redakci Otty Munelese kniha The Prague ghetto in the renaissance period a v redakci PhDr. Jana Heřmana (1933–1986) muzeum začalo vydávat odborný časopis Judaica Bohemiae. Celé toto období vyvrcholilo a zároveň skončilo v roce 1968 oslavami Millenium Judaicum Bohemicum. Za normalizace byla většina bývalých zaměstnanců nucena odejít, muzeum se ocitlo v hluboké izolaci, vztahy s cizinou byly zcela přerušeny, Památník v Pinkasově synagoze a řada expozic byly dlouhodobě uzavřeny.

Po listopadu 1989 se stala ředitelkou muzea dr. Ludmila Kybalová, muzeum uskutečnilo řadu zahraničních výstav v Izraeli, USA i Evropě a desítky regionálních výstav v mnoha českých a moravských městech. Téměř po čtvrtstoletí byla v roce 1992 znovu zpřístupněna Pinkasova synagoga a zahájena obnova zničeného Památníku obětí holocaustu. Dne 30. září 1994 Státní židovské muzeum zaniklo a 1. října bylo založeno Federací židovských obcí ČR, Židovskou obcí v Praze a Ministerstvem kultury ČR jako zájmové sdružení právnických osob Židovské muzeum v Praze. Muzeum řídí pětičlenná správní rada se zástupci Federace židovských obcí ČR, Pražské židovské obce a Ministerstva kultury ČR, 1994 byl jeho ředitelem jmenován PhDr. Leo Pavlát. Hlavním úkolem následujícího období se stala obnova zanedbaných objektů a stálých expozic. Jako první byla v květnu 1995 dokončena rekonstrukce Maiselovy synagogy a otevřena expozice věnovaná starší historii Židů v Praze a českých zemích, v dubnu 1995 byl otevřen obnovený Památník obětí holocaustu v Pinkasově synagoze. V dubnu 1996 byla zpřístupněna expozice „Židovské tradice a zvyky“ v opravené Klausové synagoze, druhá část (věnovaná životnímu cyklu) byla otevřena na galerii Klausové synagogy a v Obřadní síni pohřebního bratrstva v březnu 1998. Do listopadu 1998 se také uskutečnila nákladná rekonstrukce Španělské synagogy s expozicí věnovanou židovské historii období emancipace a novější doby. V letech 1992–97 muzeum uskutečnilo mnoho krátkodobých historických a uměleckých výstav a vydalo mnoho plakátů, katalogů a samostatných publikací, od roku 1996 publikuje čtvrtletní informační Zpravodaj muzea.

L.: Muneles, Otto: Bibliografický přehled židovské Prahy, Praha 1952; Volavková, Hana: Příběh židovského muzea v Praze, Praha 1966 (též v angl. a něm. verzi); Muneles, Otto: Die Hebräische Literatur auf dem Boden in ČSSR, Judaica Bohemiae V (1969), 2; Heřman, Jan: Jewish Community Archives from Bohemia and Moravia, Judaica Bohemiae VII (1971), 1, 2; Sadek, Vladimír: A Survey of Dr. Tobias Jakobovits’ Scientific Work (1887–1944), Judaica Bohemiae XVIII (1982), 1; Sadek, Vladimír: S. H. Lieben – Founder of the Prague Jewish Museum, Judaica Bohemiae XXII (1986), 1; Pařík, Arno: Das Jüdische Museum in Prag (1906–1942), Judaica Bohemiae XXIV (1988), 1; Petrášová, Markéta: Collections of the Central Jewish Museum (1942–1945), Judaica Bohemiae XXIV, (1988), 1; Šedinová, Jiřina: Bibliography of Judaica Bohemiae I–XXV (1965–1989), Judaica Bohemiae XXVI (1990), 1; Pařík, Arno: Das Jüdische Museum in Prag – Seine Entwicklung und Geschichte seit 1945, in: Wiener Jahrbuch für Jüdische Geschichte, Kultur & Museumwesen, Band 2, 1995: 7–42; Pavlát, Leo: Activities of the Jewish Museum since October 1994, Judaica Bohemiae XXXII (1996). (ap)


zpět na obsah