Z dějin slovenské orientalistiky

(Viktor Krupa)


zpět na obsah


Počátky orientalistiky na Slovensku nelze oddělit od studií teologických a historických. Prvním orientálním jazykem, který se vyučoval na Slovensku od 16.–17. století v katolických i evangelických vzdělávacích institucích hlavně z náboženských důvodů, byla hebrejština. Téměř ve stejném období, v souvislosti s dlouhotrvajícími tureckými vpády na jižní území Slovenska, se začala rozvíjet i studia turkologická.

Katolíci i protestanti se v duchu humanistických tradic snažili obeznámit se se zdroji křesťanství studiem originálních textů. Trnavská univerzita, jmenovitě její teologická fakulta, předepisovala kurs hebrejštiny, ale i aramejštiny a syrštiny. Výuka hebrejštiny byla započata v roce 1638 a jako první přednášející je zmiňován Krištof Spadon Adam Kasanický, absolvent Trnavské univerzity. Působil v arcibiskupském semináři v Bratislavě a v roce 1791 vydal ve Vídni hebrejskou mluvnici Grammatica linguae sacrae. Někteří profesoři hebrejštiny působili nejenom na Trnavské univerzitě, nýbrž i na univerzitě v Košicích, která byla rovněž jezuitská. Byli to například Pavol Libenický (1722–24 v Košicích, 1731 v Trnavě) a Vavrinec Fitztum (1704–17 v Košicích a 1734–44 v Trnavě), ale i Gašpar Židek, Jakub Jozef Winterl a další. Bezprostřední vztah ke Slovensku měl rakouský jezuita Jan Křtitel Grueber († 1680 v Sárospataku), který spolu s Valonem d’Orvillem jako první Evropan navštívil v roce 1661 Lhasu. Od roku 1669 působil na jezuitských kolegiích v Trnavě, Trenčíně, Györu a jinde. Grueberovu zprávu o cestě do Lhasy vydal A. Kircher v díle China illustrata.

Studium turkologie souviselo s praktickými potřebami tehdejší doby. Jmenovitě se věnoval orientalistice Adam František Kollár, jenž se zabýval hlavně arabštinou, turečtinou a perštinou a přednášel orientální jazyky na Císařsko--královské akademii, která vychovávala i tlumočníky a diplomaty. A. F. Kollár vydal část kroniky osmanského historika Sa’adeddina Mehmeda ben Hasandžana (Vídeň 1755). Zde uveřejnil paralelní turecký a latinský text. Kollár připravil i reedici Meninského knihy Linguarum orientalium Turcicae, Arabicae, Persicae institutiones seu grammatica Turcica (Vídeň 1756). Kollár vlastnil rozsáhlou turkologickou knihovnu i sbírku osmanských prvotisků.

Skromnějším dílem přispěli k sepisování dějin osmanské říše i učitelé z Trnavské univerzity. Dílo Imperatores Ottomanici je připisováno Františku Borgiovi Kérimu (1747–52), zatímco jeho druhé vydání pak Mikuláši Schmitthovi (1760–64).

Ján Bohumír Ertel či Oertel (1695 Kremnica – 1757 Sopron ) napsal práci o vztahu orientálních a západních jazyků. Ján Hrabský (1615 Banská Bystrica – 1655 Bratislava) se zabýval arabismy v hebrejštině.

Z orientalistů, kteří pocházejí ze Slovenska, je nutno zmínit jméno Jána Karola Bešeho (1765 Hurbanovo – 1838 Budapešť). Byl autorem mluvnice turečtiny a v roce 1829 se zúčastnil s Alexandrem Humboldtem výzkumné cesty po Kavkazu a Malé Asii.

V 19. století se počet slovenských znalců orientálních jazyků i orientalistické problematiky rozrůstal, ač většina z nich působila v Budapešti, ve Vídni nebo i jinde. Wilhelm Bacher (1850 Liptovský Mikuláš – 1913 Budapešť) se zabýval srovnávacím výzkumem arabské, perské a hebrejské literatury, Bernard Heller (1871 Bytča – 1943 Budapešť) porovnáváním arabského, židovského a křesťanského folkloru, Samuel Kámory (1830 původně Krump, Pukanec – 1903 Bratislava) překládal ze semitských jazyků a psal arabistické studie, Karol Krajčír (1804 Smolník – 1860 Morrisonia) působil v USA a zabýval se havajským jazykem, ale i jazykem Indiánů Nootka a mongolskými a semitskými jazyky. Zapomíná se na Vladimíra Krivoše (1865 Liptovský Mikuláš – 1924 Ufa), absolventa vídeňských, petrohradských i pařížských škol a ředitele carské knihovny v Zimním paláci, který překládal zejména z čínštiny.

Ze Slovenska pochází známý cestovatel a turkolog Armin Vambéry, původně Wamberger (1832 Svätý Jur – 1913 Budapešť), autor mnohých turkologických prací. K výzkumu osmanské expanze v Uhersku významně přispěl historik Michal Matunák (1866 Šurany – 1932 Kremnica). Jako cestovatel se seznámil i s Palestinou a severní Afrikou, zejména s Egyptem. Souhrnnější pohled na osudy Slovenska za osmanské expanze podává jeho dílo Turecko-uherské války v severozápadním Uhersku.

Pozoruhodným zjevem byl Michal Kmoško (1876 Ilava – 1931 Pusztazámor), jenž studoval orientalistiku ve Vídni, Bejrútu, Jeruzalémě, ale i v západní Evropě a dlouhé roky přednášel na budapešťské univerzitě (od 1923 jako profesor semitské filologie). Zabýval se filologií a historií starověkého Blízkého východu.

Kulturologií a semitistikou se zabýval Ján Lajčiak (1875 Pribylina – 1918 Vyšná Boca). V Lipsku obhájil práci o plurálových a duálových koncovkách semitského jména, v Paříži práci o Ezechielovi, překládal z hebrejštiny a ovládal více orientálních jazyků. Za života se mu nedostalo náležitého uznání.

Eduard Jechezkel Kutscher (1909 Topoľčany – 1971 Jerusalem) se stal v roce 1942 tajemníkem Akademie hebrejského jazyka v Jeruzalémě a přednášel na univerzitě hebraistiku.

Tradice turkologického výzkumu u nás oživil Jozef Blaškovič (1910 Imeľ – 1990 Praha), který ještě během pobytu v Bratislavě zpracoval orientální sbírku rukopisů tamní Univerzitní knihovny a spolu s K. Petráčkem a R. Veselým ji vydal pod názvem Arabské, turecké a perzské rukopisy Univerzitnej knižnice v Bratislave (1961). Jeho další výzkumná činnost byla úzce spjata s Univerzitou Karlovou.

Po druhé světové válce se podmínky rozvoje většiny vědeckých disciplín výrazně zlepšily. Do té doby se tradice orientalistického výzkumu zakládaly hlavně na individuálním úsilí bez institucionálního zabezpečení na území Slovenska.

Ján Bakoš (1890 Modra – 1967 Kolín), který se již před válkou zabýval zvláště hebrejskou, syrskou a arabskou filologií, se stal prvním profesorem, a výzkum semitologie se rozvíjel zejména na Filozofické fakultě v Bratislavě.

Postupná emancipace zemí Asie a Afriky zvýšila jejich váhu ve světové politice a rovněž zaktualizovala jejich vědecký výzkum. Shodou okolností bylo v té době na Slovensku dost mladých adeptů orientalistiky, z větší části absolventů Karlovy univerzity. Profesoru Bakošovi patří zásluha za to, že započala nová etapa vývoje orientalistiky na Slovensku. Prvního března 1960 založil při Slovenské akademii věd v Bratislavě Kabinet orientalistiky. Současně vznikla i Slovenská orientalistická společnost. Kabinet orientalistiky se od počátku orientoval na ty orientální filologie, které se nepěstovaly na Filozofické fakultě. V prvních letech bylo nezbytné orientovat se na obory, pro něž byli k dispozici vyškolení odborníci.

K zakládajícím členům ústavu patří Gabriel Altmann (1968 emigroval a později získal profesuru na univerzitě v Bochumi). Pracoval metodami matematické lingvistiky a teritoriálně se zaměřil na Indonésii. K zakladatelské generaci patřila Anna Doležalová-Vlčková, která spolu s Mariánem Gálikem založila v Slovenské akademii sinologii. Oba se věnovali výzkumu čínské literatury. V tomto počátečním období pěstoval koreanistiku Jozef Genzor, ač později změnil svou specializaci na filipinistiku. Příbuznou skupinou polynéských jazyků se zabýval Viktor Krupa, jehož zájmy zahrnují i teoretickou jazykovědu a mytologii.

V roce 1965 dostali orientalisté možnost publikovat v periodiku Asian and African Studies, které bylo zpočátku ročenkou a po roce 1990 začalo vycházet dvakrát ročně. Těžiště vědecké práce Ivana Doležala (ředitele Kabinetu orientalistiky do 1982) spočívalo v novověkých dějinách jihovýchodní Asie. Spektrum oborů se postupně rozšiřovalo. Indologii uvedla do ústavu Anna Rácová, zatímco turkologii vybudovali Vojtěch Kopčan, historik středověké éry osmanské expanze do Evropy, a Xenie Celnarová, odbornice na tureckou literaturu a ústní slovesnost. Výzkumu perské literatury se dočasně věnoval Kamil Baňák, který však emigroval do Holandska. Zakladatelem vietnamistiky se stal Ján Múčka. Po jeho předčasném úmrtí v roce 1975 se do dnešní doby nepodařilo tuto mezeru zaplnit. Širší výzkum subsaharské Afriky je zřejmě věcí budoucnosti. Dnes v něm hraje hlavní roli Viera Pawliková-Vilhanová, odbornice na novověké východoafrické dějiny, zatímco zájmy Jána Voderadského se koncentrovaly nejprve na západní, a později na jižní Afriku. Juraj Chmiel přechodně rozvíjel etiopistiku. Arabistiku do Kabinetu orientalistiky uvedl svými bohatými pedagogickými zkušenostmi ve výuce jazyka Karol Sorby. V současnosti se zabývá výzkumem novověkých dějin Blízkého východu.

Začátkem 80. let byla uskutečněna reorganizace společenskovědních pracovišť SAV, v jejímž důsledku byl v roce 1982 zrušen Kabinet orientalistiky a jeho pracovníci byli podle specializace rozděleni do dvou týmů, a to mezi Ústav historických věd SAV a Literárněvědný ústav SAV. Naštěstí kontakty mezi těmito dvěma složkami neustaly, k čemuž mimo jiné přispělo nepřerušené vydávání periodika Asian and African Studies, jakož i zachování společné knihovny. Kabinet orientalistiky byl v roce 1990 obnoven a mohl přes osmiletou pauzu pokračovat v činnosti bez větších potíží. Po jeho obnovení byla do ústavu přijata Marina Čarnogurská-Ferancová, která se zabývá čínskou filozofií a problematikou překládání z čínštiny.

Nástupci profesora Jána Bakoše na Filozofické fakultě se stali Ladislav Drozdík, odborník na arabský jazyk, Ján Paulíny, který rozvíjí výzkum v oblasti starší arabské literatury, a Július Gella, který se věnuje hlavně výzkumu arabského dramatu. Pracovníci semitského semináře mohou pravidelně publikovat v periodiku Graecolatina et Orientalia, které vychází již od roku 1969.

V počátcích je rozvoj hebrejských studií. Vedle semitistiky se na Filozofické fakultě vyučuje japanistika a sinologie. V obou oborech bylo vychováno už několik generací studentů.

Všichni orientalisté pokládají za jeden z nejdůležitějších úkolů zpřístupňování hodnot Orientu širší veřejnosti, a to zejména překládáním krásné literatury. Od roku 1960 vyšlo mnoho desítek knižních překladů, ale i populárně-vědeckých publikací. Není zanedbávána ani účast na tvorbě rozhlasových a televizních relací.

V poslední době si různé instituce a veřejnost stále zřetelněji uvědomují rostoucí význam Asie a Afriky při utváření osudů světa. Nepřekvapuje proto, že orientalisté úzce spolupracují v pedagogické činnosti s univerzitními institucemi specializujícími se na mezinárodní vztahy a politologii. Tyto služby prokazované praxi mohou, jak doufáme, přispět v budoucnu k příznivějšímu postoji neodborníků k potřebě orientalistického výzkumu.


zpět na obsah