Poznávání a studium Orientu
v českých zemích

(Jiří Bečka, Miloslav Krása)


zpět na obsah


Dokladem nejstaršího dotyku s východními civilizacemi by mohly v našich zemích být zbraně a kultovní sekerka íránských Skytů z 6. až 5. stol. př. Kr., nalezené v mohylách u Klatov a na Moravě, např. v Mikulčicích, či arsakovské mince z 2. stol. v Lomu u Mostu, sásánovské mince od Uherského Brodu nebo i nálezy abbásovských, bújovských a sámánovských mincí z 9. a 11. století. Územím Čech a Moravy patrně prošli také Hunové na konci 4. století a podle P. J. Šafaříka měli vliv na slovanskou kolonizaci západních slovanských krajů. Fredegarova kronika francké říše zachovala zprávu o Sámově sjednocení slovanského obyvatelstva na našem území v letech 623-658. Sámo uhájil zem proti nájezdu kočovných Avarů, kmenů turkicko-tatarského původu - váhu střetnutí potvrzuje to, že slovo obr je patrně odvozeno od jména těchto nájezdníků. Podle teze Otakara Klímy Sámo byl nikoliv francký, jak stojí v našich učebnicích, nýbrž syrský kupec, který přišel z francké země. Dosti hluboko do prvního tisíciletí sahá u nás i známost různých orientálních produktů, především indického koření (pepř, zázvor aj.), které k nám přes Levantu přiváželi různými cestami cizí kupci. Zprostředkovali tak vlastně první, vzácně realistické povědomí o této veliké a vzdálené zemi, zahalené jinak ještě dlouho do oparu bájných představ a výplodů středověké fantazie.

V 9. století se v našich zemích začíná zřetelně prosazovat křesťanství, víra založená na judaismu s prvky dalších východních náboženství. Tento proces posílil velkomoravský panovník Rastislav pozváním Konstantina a Metoděje ze Soluně. Spis Život sv. Konstantina z doby po roce 869 v obraně slovanské liturgie připomíná, že v Písmu se vyznají ve svých jazycích Arméni, Peršané, Soghdové, Avaři a další východní národy, a ukazuje, že korán s úctou hovoří o Ježíšovi a jeho matce Marii. Z četby Starého zákona do řad inteligence, a v kázáních i do širšího okruhu obyvatelstva se dostávají zprávy o existenci a činnosti východních národů, vedle Židů také Médů a Peršanů. Z bible se například čtenář dovídal, jak vypadal vnitřek paláců v Suzách. Už v 9. stol. dochází k částečnému překladu bible do staroslověnského jazyka, později pak do staré češtiny. Úplný překlad je ze 14. století - na konci 15. stol. vyšla česká bible dvakrát tiskem, v Praze a v Kutné Hoře. A vzpomeňme, že tu je, třebas i literární nadsázka italského humanisty Aenea Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., znalého českých poměrů, že „každá česká vesnická žena zná bibli lépe než italský kněz“. Z bible se dostávala líčení o východních národech také do českých kronik, jejichž autoři obvykle vypisovali dějiny „od začátku světa“. Zajímali se však také o současnost. Tak např. v Kronice Františka Pražského napsané roku 1341 kronikář v kapitole o založení Nového Města pražského píše, že v oblasti mezi Čínou a Persií padal shůry oheň jako vločky sněhu a ničil města a obce. Na jiném místě píše, že v Číně pršela voda smíšená s červy, hady a žábami. Také si stěžuje, že „ephidemia et pestilencia“ zachvátila nejen křesťanské země, nýbrž také „Saracény a Turky“.

Obecně platí, že ještě dříve, nežli se zmínky o Persii, Indii a jiných oblastech Východu objevují v překladech z Písma a jiných orientálních děl do češtiny, dovídali se o nich čeští vzdělanci na svých cestách v cizině z jejich zpracování v latině či v jiných evropských jazycích. Jedinečnými zdroji soudobého poznávání západní a jižní Asie pak byla díla klasických autorů - řeckých a římských zeměpisců, historiků a cestovatelů, jež se mnohdy zachovala jen v torzech, nebo v opisech či odkazech. Jmenovitě pro poznání Indie jsou důležití např. Megasthenés (vyslanec Seleuka I. Níkátora v maurijské metropoli Pátaliputře), ještě před ním Skylax z Karyandy, alexandrijský Kosmas Indikopleusthes a další. Ovšem zdaleka ne všechny informace kolující v těchto antických dílech byly věrohodné.

Známá je arabská zpráva židovského kupce Ibráhíma Ibn Jackúba, který přišel asi těsně po roce 960, sice od západu, leč tehdy ovládaného islámskou civilizací - z córdobského chalífátu v Andalusii. Jemu děkujeme za vůbec nejstarší písemné sdělení o městu Frágá - o Praze.

Přímý styk s Východem znamená účast české družiny knížete, pozdějšího krále Vladislava I., v křížovém tažení roku 1146. Podle byzantských pramenů se česká družina účastnila bitvy u Dorylea, kde byla část vojska pobita či zajata. O účasti Čechů v křižáckém tažení napsal rozsáhlou epickou báseň Wratislaw na počátku 19. století Vojtěch Nejedlý. Český čtenář má však možnost vidět nájezdy také ze strany místního bojovníka a spisovatele jménem Usáma Ibn Munkiz (1096-1188) ze Sýrie. Ten žil také mezi křižáky v Jeruzalémě a napsal Knihu zkušeností arabského bojovníka s křižáky, kterou přeložil do češtiny Rudolf Veselý. Rovněž ve 12. století velký zájem o Indii způsobily kolem roku 1165 podvržené listy papeži a některým evropským panovníkům, na jejichž základě se rozšířila domněnka o existenci křesťanské říše kněze Jana v Indii, jež byla všeobecně přijímána a po několik staletí tradována. Rukopisy na toto téma jsou i v českých sbírkách. Z pozdější doby je patrně spis Hvězdářství krále Jana, kněze velké Indie, původní české dílko čerpající ze stejné mystifikace, které vznik křesťanské říše v Indii předpokládá již na počátku naší éry. Neblahý styk s Východem představuje tatarský nájezd na Moravu a legendární bitva u Olomouce 1241. Tyto události se hluboce zapsaly do paměti obyvatelstva, jak se to odráží v poezii, divadelních hrách nebo mnohem později v básni Jaroslav v podvrženém Zelenohorském rukopise. Do současnosti se zachoval každoroční zvyk přípravy pečiva zvaného „štramberské uši“ v moravském Štramberku na památku boje s Tatary. O tom, že tu tatarský princ přišel o život při dobývání hradu, kronikář řečený Dalimil píše:

Tu Tataři kraleviče ztratichu,
jeho pěstúny Tataři zjímachu,
že svého kraleviče nechovali,
pro to nepřátelóm na smrt dali.

Bitva inspirovala Josefa Lindu k napsání hry Jaroslav ze Šternberka v boji proti Tatarům. V té době v Čechách různé sociálně zaměřené sekty katarů, albigenských, valdenských aj., a také pozdější husitské sekty, bývají spojovány s manichejskou naukou, s učením Peršana Máního (asi 216 - popraven 276). Značné zásluhy o studium Máního osoby a učení má Otakar Klíma. O tom, že manichejec bylo běžným synonymem pro kacíře, svědčí úryvek Písně o Sovkovi, výmluvném utrakvistickém kazateli a profesoru pražské univerzity, Jírovi Sovkovi (také Sovovi, * asi 1470 v Chrudimi):

Mistru Havlu čert jazyk vytáhl,
aby se víc pravdě nerúhal,
též i ty se boj, Sovo,
a neuč nás víře takové,
kterúž držali kacířové,
oni manicheové
a jiní pohané.

K prvním památkám našeho písemnictví, jež navazují na biblické zmínky o Indii, patří i staročeský Passionál z přelomu 13. a 14. stol. s prozaickým příběhem o osudech apoštola sv. Bartoloměje v této zemi, jakož i o století starší rukopisné verše Pravenie o božiem umučenie a o jeho svaté krve prolitie s narážkou na indické putování apoštola sv. Tomáše.

LITERÁRNÍ A VĚDECKÉ VLIVY

Do středověkého evropského písemnictví pronikaly hlavně indické, perské, ale i jiné východní motivy. Některá díla byla v Evropě překládána do latiny či jiných jazyků, jiná z nich čerpala náměty. Ta se brzy objevila rovněž v české středověké literatuře. Jsou v Ezopových bajkách, v Římských povídkách, Sedmi mudrcích; významné místo zaujímá duchovní román buddhistického původu Barlaam a Josafat, který přišel z Indie přes střední Asii do Evropy. Do češtiny ho přeložil kolem roku 1400 nábožensko-filozofický myslitel Tomáš ze Štítného (asi 1333-před 1409). Překlad pak vyšel několikrát tiskem a byl v následujících staletích námětem pro žákovské divadelní hry. Do dějin starého Íránu a Indie zavedla české čtenáře velká epická báseň neznámého autora o Alexandrově tažení do Asie. Tato staročeská Alexandreis se zachovala sice jen v devíti zlomcích, celkem asi dvě pětiny původního rozsahu, přesto je považována za nejzdařilejší dílo staročeské poezie. Vedle toho námět Alexandrova tažení do Íránu a Indie byl v české literatuře zpracován také v próze. O něco později dostává náš čtenář možnost seznámit se s dalším klenotem indicko-perské, didakticko-zábavné literatury, s dílem Kalíla a Dimna, jehož překlad z latiny vydal tiskem v Praze roku 1528 humanistický literát Mikuláš Konáč z Hodiškova († 1546) pod názvem Pravidlo lidského života jinak podobenstvie starých mudrcuov, z latinské řeči v českou přeložené a obrácené, které také Dymnovy a Kelilovy knihy slovú... Pozdější český překlad romantického příběhu Velmi utěšená historie o krásné Mageloně, vydaný 1565 v Olomouci, je zase v jádře převzat z repertoáru arabských lidových vyprávěčů nazvaného Alf lajla wa lajla - Tisíc a jedna noc.

Vedle přímých ohlasů staroindického myšlení a literatury byly rozšířeny ve starověké střední Evropě i některé dobové pověsti a rytířské romány s poutavými dobrodružnými epizodami zavádějícími čtenáře do Levanty a hlavně do Indie, neboť v nichž vystupovaly spanilé indické návštěvnice z královské krve. Zmiňme se alespoň o staročeském zpracování pověsti O Arnoštovi a příběhu Tandariáš a Floribella, oblíbených u nás za panování lucemburské dynastie.

Závažný průnik východní civilizace do Evropy, a také našich zemí, představují latinské překlady arabsky psaných děl z oborů lékařství, astronomie, matematiky, alchymie i filozofie, jež na několik stovek let určovala úroveň vědeckého poznání. Základ tvořila nejčastěji věda a filozofie helénská obohacená o íránskou, indickou, čínskou i starých předovýchodních národů. Na jejím koncipování se účastnili učenci islámem sjednocených národů od střední Asie po Andalusii, mezi nimi také Židé a předovýchodní křesťané - všichni však psali arabsky, a proto se často hovoří o „arabské vědě“. V našich zemích se z té doby zachovaly četné doklady o vlivu tzv. arabské medicíny. V historických knihovnách i jiných sbírkách nacházíme latinské, ale i české spisy a příslušné komentáře díla Ibn Síny (Avicenna), Abúbakra Rázího (Razes), Abú Ma’šara (Albumasar) ze střední Asie a řady dalších. Mezi dvěma sty rukopisnými knihami, jež odkázal mistr pražské univerzity, matematik a hvězdář Jan Šindel († 1433), se nacházely spisy Rázího a dalších východních učenců. Těžko bychom ve starých rukopisných a potom i tištěných knihách českých lékařů, psaných latinsky nebo česky, hledali spis, kde by aspoň několikrát nebylo odvolání na některého z uvedených středoasijských lékařů. Rovněž Mistr Jan Hus se ve svých spisech dovolává několika učenců, např. Averroa (Ibn Rušd), o němž napsal „Averoys autem noster sit Magister venerandus“ - jen v Quodlibetu, sborníku projevů při slavnostní disputaci, ho zmiňuje více než dvacetkrát. Cituje také Algazela (Al-Ghazálí), Avicennu (Ibn Síná) aj. Celkem podle předběžného odhadu se v našich rukopisech, inkunábulích a starých tiscích objevují jména asi třiceti pěti arabsky píšících učenců; nejčastější vedle už uvedených, mezi nimi byli Alcabitius, Avempace, Maimonides, Ibn Ezra, Mesue starší, Mesue mladší aj. Za mnohé uvedeme, že Adam Huber z Rysnbachu a Daniel Adam z Veleslavína, překladatelé světoznámého Herbáře aneb Bylináře wysoceučeného a wznesseného p. Doktora Petra Ondřeje Mattioliho v úvodní dedikaci panu Petru Vokovi z Rožmberka také píší: „Mezy pohany Slawnj byli a wznessenj w tom uměnj (v botanice a lékárnictví - JB) Mithridates... Enax král arabský psal o sprostných bylinkách celau knihu a darowal gi cýsaři Neronowi. Nebo co gsau byli Almanzor, Sabor, Razes, Hali et Avicenna Arabští učitelé nežli welikomocnj králowé.“ V českých historických knihovnách najdeme např. také 28 rukopisů „algorismů“ ze 14. a 15. stol. sepsaných podle středoasijského učence Abú Dža’fara al-Chórazmí (asi 780-850), který dal světové matematice algebru (z al-džabr) a jehož jméno v latinské podobě se stalo názvem učebnice matematiky: algorismus. Algorismus prosaycus napsal např. také Křišťan z Prachatic, lékař a matematik, jenž působil v prvních desetiletích existence pražské univerzity.

A nejen učené spisy, ale i korán volá Jan Hus za svědka, aby pozvedl autoritu Bohorodičky. V Sermones de sanctis píše: „V Alkoranu Machometově praví se o Marii Panně. Řekli andělé: ‚Ó Marie, Bůh zvěstuje ti slovo ze sebe, jméno jeho Ježíš, syn Marie.‘ A jinde v téže knize. Řekli andělé: ‚Ó Marie, Bůh zajisté vyvolil tě a očistil tě a vyvolil tě jasnou nade všechny ženy věků.‘“ A to odpovídá v koránu veršům 3/37 a 40. súry nazvané Rod Imránův.

ZPRÁVY O ASII A AFRICE

Předcházela jim bohatá literatura elucidárií nebo českých lucidářů kompilovaných většinou anonymními autory podle starověkých i soudobých dostupných pramenů, namnoze pochybného charakteru. Byly to takové lidové „vševědy“, jakési elementární encyklopedie, jež nacházely své čtenáře od 12. století až do doby rozvinutého knihtisku. Obraz Orientu, a zejména bájné Indie byl v nich však natolik zkreslen nejneuvěřitelnějšími smyšlenkami, že k objektivnímu poznávání těchto zemí přispívaly jen pramálo. O to důležitější kapitolou v poznávání asijských zemí a jejich obyvatel se staly středověké evropské cestopisy. Na konci 14. století byl z latiny do češtiny přeložen Milion Marka Pola - mezi prvními překlady do národního jazyka. Sto let nato přeložil Milion do portugalštiny Valentin Fernandes z Moravy. Cestopis popisoval města, jimiž výprava procházela, zvyky lidí, politické poměry od Malé Asie po Čínu, ale také jednotlivé události - příkladem může být vyprávění o „jednom ukrutníku, jenž slove Stařec z hor“ ve 28. kapitole; ta je dobovým potvrzením známého „asásínovského“ hnutí ismáílovských teroristů (požívačů hašiše), vedeného Hasanen Ibn Sabbáhem v Alamútu v Íránu na počátku 2. poloviny 13. století. Závažné jsou zprávy o patnáctiletém pobytu na dvoře mongolského chána a čínského císaře Chubilaje, o němž čteme, „král Kublaj jest velmi sličný, vzrostu prostředního... tvář má červenú a světlú, oči černé...“ Nacházíme popisy měst a také čínské pálenky, či zprávu o „kameni, jenž horí jako drvo“ - o uhlí. Moravský překladatel v předmluvě o Markovi píše, že se velmi brzy seznámil se zvyky a v Číně zvládl řeč i písmo čtyř místních jazyků. Manuálník Václava Korandy z konce 15. století dokazuje, že kališníci jsou dobří křesťani, i když se nepodřizují papeži v Římě, s odvoláním na křesťany, o kterých mluví Marco Polo v Milionu.

Ještě rozšířenější zdánlivě autentický, ale ve skutečnosti podvržený cestopisný plagiát, zvaný Mandevillův, poskytl v českém překladu Vavřince z Březové ne vždy věrohodné zprávy od Cařihradu po Palestinu, Egypt, obě Indie, některé ostrovy Indického oceánu až po říši velkého chána v Číně. Čtenář našel také popis zvyků, věr, Muhammadova života, vyprávění o Tatarech apod.- zde se však splétalo často skutečné s fantastickým. Zachovalo se sedm rukopisů „Mandevillovy knihy“ a potom vyšla mnohokrát tiskem; oblibu v nejvyšších kruzích dokládá soubor 28 ilustrací k cestopisu vysoké umělecké úrovně, který vznikl na dvoře Václava IV. Je na 14 pergamenových listech a je uložen v knihovně Britského muzea v Londýně. A ještě roku 1797 v Praze vydaném Nowém kalendáři Tolerancý, čteme, že „na Starém Městě w Dominykánské ulicy w České Expedycý gsou tyto knihy k dostánj: Jana Mandevilly, znamenitého Rytíře, Cesta po swětě a geho rozlíčné přjhody... za 24 kr.“. Pochybný kolorit fantastické kompilace neubral na jeho čtenářské přitažlivosti a popularitě ani později - poslední české vydání vyšlo v Praze 1964. Naproti tomu dílem na svou dobu veskrze užitečným a svědomitým byl cestopis Cronica Boemorum od Giovanniho Marignoliho († 1358), který napsal v Praze z pověření Karla IV. a do něhož pojal svou cestu do Číny, na Sumatru, Cejlon a do Indie. Autorem jiného, latinského, cestopisu Asií do Číny z roku 1331 je Odoricus Boemus. Podle jména to byl patrně potomek českého vojáka z posádky krále Přemysla Otakara II. (1253-1278), jež vyjadřovala tehdejší příslušnost Furlánska k Českému státu. Odorikova či Orderikova cesta vedla z Benátek, do Cařihradu, Trapezuntu, Tabrízu, Kášánu, Jazdu, přes Kurdistán do Bagdádu, na ostrov Hormoz, do Indie a na Cejlon. Pak přes Sumatru (to je vůbec první evropská zmínka) do Indočíny a Pekingu. Odtud pravděpodobně přes končiny hraničící s Tibetem zpět do Pordenone v Itálii. Jeho spis Iter in Indiam měl zcela mimořádný význam pro přiblížení Asie soudobé evropské veřejnosti. Jednak je právem hodnocen jako nejlepší a vlastně jediný opravdu seriózní cestopis z pera nábožensky motivovaných středověkých poutníků, jednak se po Evropě lavinovitě rozšířil. Dochovalo se více než 70 rukopisů v latině i četných překladech (italštině, francouzštině, angličtině, němčině aj.) a bezpočet exemplářů tištěných. Česky však vyšel v Praze poprvé teprve nedávno - v roce 1962 (a znovu 1998).

Vzdělancům se dostávalo zpráv o dějinách starého Orientu také z děl helénských cestopisců a dějepisců, případně spisovatelů, jako byli Strabon, Hérodotos, Xenofón a další - četla je také v našich zemích mládež v originále na vyšších školách. Některé pak byly o něco později přeloženy do češtiny, jako Xenofontův román Kýrú paidéiá - O Kýrově vychování, který vydal Abraham z Gynterrodu roku 1605 v Praze.

Nedlouho nato je tato literatura rozmnožena o celou řadu cestopisů domácích poutníků k Božímu hrobu nebo osob vyslaných s diplomatickým posláním do osmanské říše. Je tu několik legendárních cestovatelů, jako „pražský kanovník Osel“ (1093), roku 1122 se údajně z cesty do Svaté země vrátil Vznata, podnikl ji snad také pozdější olomoucký biskup Jindřich Zdík (1126-1151); po nich ale nezůstaly písemné záznamy. Cenné zprávy však přinesl Martin Kabátník, který cestoval od března roku 1491 do listopadu 1492 a prošel Bursou, Ankarou, Halebem a Damaškem. Z Jeruzaléma putoval do Káhiry a přes Jeruzalém a Turecko se vrátil do Čech. To vše popsal v knize Cesta z Czech do Geruzaléma a Ejipta Martina Kabátníka z Lijtomyssle - vyšla tiskem v Praze 1539 a potom několikrát znovu. Na jaře roku 1493 se na cestu do Svaté země vydal Jan Hasištejnský z Lobkovic. Cestoval lodí z Benátek přes Krétu a Kypr do Jaffy a Jeruzaléma a stejnou cestou zpět do Čech. Popis cesty je asi z roku 1505, jsou známy dva opisy, ale tiskem byl vydán až F. L. Čelakovským roku 1834. Po padesáti letech, roku 1546 se do Svaté země vydal Voldřich Prefát z Vlkanova. Navštívil Jeruzalém, Hebron, měsíc se zdržel na Kypru. Jeho cestopis Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny... vyšel roku 1563.

Kryštof Harant z Polžic se roku 1593 vydal s českým vojskem do Uher proti Turkům a tam bojoval „udatně a platně několik let“. Po návratu vykonal roku 1598 spolu s Heřmanem Černínem z Chudenic cestu do Jeruzaléma lodí z Benátek. Navštívili posvátná místa, Ramlu, Gazu. Odtud cestovali lodí k deltě Nilu a po Nilu do Káhiry. S karavanou potom přes Suez a Arabskou poušť na Sinaj, opět zpět do Káhiry, pak Alexandrie a lodí do Evropy. Cestopis vyšel poprvé roku 1608 v Praze s názvem Putování aneb cesta z království českého do města Benátek a odtud po moři do země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu. Kryštofův bratr exulant Jan Jiří v Sasku přeložil tento cestopis do němčiny; tiskem vyšel v Norimberku roku 1678.

Téměř po dvě celá století, zejména od dobytí Bělehradu Turky ve 20. letech 16. století, byla habsburská říše a také české země zaujaty tureckou expanzí. Ve Střední Evropě zasáhli Turci hlavně Uhry, obsadili na sto padesát let část Slovenska a podnikali výpady i na jihovýchodní Moravu. Dokladem jsou také slovácké legendy a lidové písně. V bojích proti Turkům se účastnily rovněž české oddíly a vycházely tiskem české pamflety proti Turkům. Turecký cestovatel Evliya Čelebi název nemče, na nějž narazil při obléhání Vídně, vysvětluje maďarským záporem nem a slovem čech - tedy ten, kdo není Čech. Václav Hájek z Libočan v Kronice české podává zprávy o tureckém tažení, jinde píše o Mehmedově dobytí Trapezuntu, o válkách s Turky psal obšírně česko-polský autor Bartoloměj Paprocký z Glogol (asi 1543-1614) aj.

Poněkud jiný charakter než cestopisy k Božímu hrobu mají knihy dvou Čechů, členů misí panovníka k osmanskému sultánovi. Václav Budovec z Budova s poselstvem vycestoval roku 1578 do Istanbulu, kde žil pět (sedm?) let. Naučil se turecky a arabsky a hovořil s místními obyvateli. Důležitá je jeho korespondence, jež zaznamenává v té době velmi napjaté vztahy mezi osmanskou říší a Íránem. Pozoruhodný je pak spis Anti-alkoran, který sepsal roku 1593 a po úpravách vydal tiskem 1613. Je to druhá evropská kniha, která přináší překlady částí koránu v národním jazyce. Budovec roku 1620 odmítl vést znovu české poselstvo do Istanbulu s odvoláním na věk, téhož roku vítal tureckého vyslance v Praze - a 21. června 1621 umírá na pražském Staroměstském náměstí spolu s dalšími dvaceti šesti představiteli protihabsburského povstání. Připomeňme, že jedna, méně obsáhlá, polemika s koránem vyšla tiskem v Praze už roku 1542 pod názvem Proti Alchoranu Totiž Zakonu Tureckemu a Saracenskému... od husitského faráře Bartoloměje Dvorského z Kouřimi.

Jiný spis přinesl poselství z tureckých žalářů. Autorem byl Václav Vratislav z Mitrovic, zvaný příznačně Tureček. Účastnil se mise ve věku šestnácti let jako panoš početného poselstva vyslaného Rudolfem II. k sultánovi Muradu III. Vedl je pan Fridrich Krekvic a přinášel návrh na prodloužení míru. Nedlouho poté, co poselstvo v červenci 1593 dospělo do Istanbulu,  sultán vyhlásil císaři válku a dal posly uvěznit. Po tureckých vojenských neúspěších byli členové družiny ukováni na galéře a pak znovu vězněni v pověstném vězení v Anadolihisaru. Propustil je až nový sultán Muhammad III. Vratislav pak 1599 vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, kteréž v tureckém hlavním městě Constantinopoli viděl, v zajetí svém 1591 zkusil a po šťastném do vlasti se navrácení sám léta 1599 sepsal. Poprvé tiskem však kniha vyšla až roku 1777 s ohnivou předmluvou na obranu českého jazyka od Františka Martina Pelcla. Vratislav se naučil slušně turecky a v knize uvádí mnoho tureckých slov a celých vět; o nich napsal studii Jan Rypka roku 1955 v Listech filologických. Závažné události uplynulých východních dějin poznávali Čechové z Hystorye o Tamerlanowi králi Tatarském, kterou přeložil z latiny Bartoloměj Macer z Letošic a vydal tiskem v Praze roku 1598.

V těchto souvislostech je třeba uvést, že k pražskému dvoru Rudolfa II. přišly v prvním desítiletí 17. století čtyři mise íránského šáha Abbáse Velikého za účelem uzavření spojenectví proti Turkům. Návštěvy měly vždy značný ohlas a portréty některých jeho členů zachoval na svých mědirytinách dvorní rytec Egidius Sadeler. Rudolf II. rovněž vyslal misi do Íránu v čele s vyslancem Stephanem Kakaschem. Všichni členové poselstva, až na mladého Georga Zimmermanna-Tectandra z Jabloného v Čechách, cestou zemřeli. Poselství předal šáhovi mladý Tectander, strávil na jeho dvoře několik měsíců a pak se vrátil přes Arménii do Prahy. O cestě, a hlavně o styku se šáhem sepsal knížku Von Prag aus... bis an den Königlichen Hoff in Persien, jež vyšla tiskem 1605 v Lipsku a doplněná znovu 1610 v Altenburgu u Míšně.

K tomu se pojí do češtiny převedené a často i doplněné velké kosmografické práce, jako Kniha kronik Jana Kariona (1541) v překladu Burjána Sobka z Kornic. Kozmografia česká je překlad rozsáhlého díla Sebastiána Münstera z roku 1544 od Jana Zikmunda z Púchova - „aby národ Český Slawný... byl wzdělaný“. Je tu popis Asie (nemnoho o Číně). Mezi českými prvotisky je rovněž překlad díla Bernharda Breidenbacha Život Mahomedův, který vyšel u plzeňského tiskaře slovenského původu Mikuláše Bakaláře roku 1498. Odtud jsou rovněž další knihy vztahující se k našemu tématu: Traktát o Svaté zemi (1498), cestopis Jana Mandevilly (1510), Kniha o narození Alexandra Macedonského (1513) a český Barlaam a Josafat. Významné místo v knižní produkci pak má česky psaná Politia historica. O Wrchnostech a Sprawcých knihy patery z roku 1594. Je to podstatně rozšířený překlad knihy Regentenbuch Georga Lauterbecka, jež obsahuje kapitoly o dějinách východních národů jako dobytí Konstantinopole Turky, a hlavně poučení od starých národů, jak vládnout. Do atmosféry ohrožení tureckým tažením v Evropě zapadá také O věcech a způsobech národu tureckého v překladu Sixta z Ottersdorfu.

Neustále trval přísun potřebného, a zejména v českých zemích nepostradatelného indického koření, jehož hlavním překladištěm do konce středověku byly Benátky. Odtud k nám jeho přepravu zajišťovali především kupci norimberští. Znalost dalších indických a vůbec orientálních reálií zprostředkovaly od 16. stol. dovážené, ale i překládané knihy z maritimních zemí Evropy o východních léčivých rostlinách (např. Saličetova ranná lékařství nebo Mattioliho Herbář neb bylinář) a drahokamech zejména z Cejlonu a Indie (např. Gemmarum et lapidum historia od Anselma Boetia de Boot). Ostatně to již byla Praha za panování Rudolfa II. jedním z hlavních evropských středisek věd a umění.

Další kategorii tvoří spisy, které se věnují převážně popisu vzdálených národů, jejich obyčejů, víry, způsobu života. Jan Mirotický (* 1. pol. 16. století) přeložil z latiny knihu Johanna Boehme Aubana a vydal ji v Olomouci 1576 s názvem Obyčeje, Proba, Ržády, aneb Zwyklosti wssech národůw skrze Aubana Přígmenjm Cžecha, sýc Němce... sebrané. Roku 1594 vyšlo Kocínovo a Veleslavínovo zpracování spisu Jana Löwenklaua, člena císařského vyslanectví v Istanbulu s názvem Kronika nová o národu tureckém. K ní byl připojen překlad listů Augeria Gislenia Busbeka, který rovněž prožil sedm let v Istanbulu, o jeho cestách po Turecku.

Historia regni bohemiae humanisty Jana Skály z Doubravky (Dubravius) z roku 1552 vykládá, že předky Slovanů byli asijští Sarmati. Tento názor dotáhl do konce profesor práva Jan Matyáš ze Sudetů, když při profesorské disputaci na pražské univerzitě 1614 předložil tezi, že předkové Čechů nebyli Slované, nýbrž Sarmati - Roxolané. Tvrzení opíral o Ptolemaia. Došlo k vleklým sporům a také roku 1615 k vydání publikace De Bohemia pia contra Roxolanes. Ještě 1811 Josef Dobrovský v dopise J. S. Bandtkovi popírá, že Slované jsou Médové, Skytové či Sarmati...

Výrazný zájem o mimoevropské země projevil Jan Amos Komenský a odráží se to v jeho českých i latinských spisech. V historii se často dovolával staroíránských králů Daria, Kambysa, Kýra, často se zmiňuje o Turcích, Peršanech, Arabech. V Panglosii rozvíjí myšlenku univerzální řeči, při čemž bere v úvahu také asijské a africké národy a jejich jazyky. Hebrejština je pro něj lingua sancta a arabštinu považuje za její odnož. V knize Orbis pictus má kapitolu Wíra Mahometská, stručné poučení o islámu - uvádí např. že muslimové se často umývají, že se dělí na sunnity (Turci) a šíity (Peršané). O Arabech v Unum necessarium říká, že jsou „starožitný národ... chválu mají pro střídmost“. Komenský napsal rovněž předmluvu k tureckému překladu bible, překlad však tehdy nebyl dokončen a předmluva zůstala v rukopise. V této věci poslal Komenský list sultánovi Muhammadovi IV. (1648-1687). Podle některých autorů byla údajně Komenského Janua linguarum  přeložena do arabštiny a připravovaly se také překlady do perštiny, turečtiny a „mughalštiny“.

Připomeňme ještě, že od objevení námořní cesty do Indie Portugalci existoval sporý, ale nikoliv bezvýznamný kontakt mezi českými zeměmi a novým nástupištěm evropské expanze na Východ, jak dosvědčují jména Valentin Fernandes Moravus a Martin Behaim, jakož i osudy některých rukopisů týkající se objevných plaveb, jež si našly cestu do okolního středoevropského prostoru.

ZPRÁVY MISIONÁŘŮ

Je patrné a také pochopitelné, že ve starších dobách převažoval zájem o oblasti přímo sousedící s Evropou. Existuje však zpráva o Mikuláši z Čech, misionáři „v zámořských krajích“, aniž je známo, kde působil. V 17. a 18. století se obzor rozšiřuje o vzdálenější kraje a velkou zásluhu na tom mají také někteří čeští misionáři. Podávali zprávy o lidech, k nimž byli vysláni, někteří se zasloužili o hlubší poznání jejich jazyka. Z nejstarších je Historia velmi utěšená a radostná o rozšíření víry křesťanské v východních krajinách (t. v Japanu), nyní z vlašské řeči přeložená a pro potěšení všem věrným křesťanuom na světlo vydaná. Přeložil ji Baltazar Hostounský a vydal v Litomyšli roku 1581 - zachovala se jen částečně. Mezi české misionáře, o nichž jsou spolehlivé zprávy, patří Jan Milan (1652-1737), který léta sloužil mezi Tatary a Kalmyky u Azovského moře a ve své zprávě Missio aswophiensis et taganrokiensis podrobně popsal obyvatele s jejich zvyky, vyprávění doprovodil výstižnými kresbami, a pojednal rovněž o spojení buddhismu se šamanismem u Kalmyků. Větší počet misionářů z českých zemí, Češi i Němci, působil na indickém subkontinentě. Od roku 1616 žil v Gói jezuita - matematik W. P. Kirwitzer z Kadaně; 1620 uveřejnil práci o pozorování komet v Indii.

Od začátku 18. století následovala řada dalších jako K. Mattern, který působil v Indii jako lékař, dále J. X. Walter, K. Slamenský, Vilém Obstcírer (1716-1758) ze Škvorce u Českého Brodu a řada dalších. Obstcírer přišel do Indie společně s Karlem Přikrylem (1718-1785) z Prahy. Ten se stal profesorem a pak i děkanem jezuitské koleje v Gói. Po zrušení jezuitského řádu v Portugalsku byl Přikryl z Indie deportován a spolu s dalšími jezuity šest let vězněn u Lisabonu. Po intervenci císařovny Marie Terezie se vrátil do Hradce Králové. O situaci v Gói se vyjádřil ve svých „Dopisech“, ale jeho hlavním dílem je Principia linguae brahmanicae, gramatika kónkanského jazyka, již publikoval Archív orientální roku 1968; obsahuje také fragmenty o tamilském jazyce. Rukopis se dostal kolem roku 1790 do rukou Josefa Dobrovského, který postřehl gramatické a lexikální obdoby se slovanskými jazyky a začal se zajímat o sanskrt.

K pozoruhodným českým misionářům patří dále františkán Václav Remedius Prutký z Kopidlna (1713-1770), který zprvu působil v Káhiře, Horním Egyptě a Súdánu a později, společně s jiným českým minoritou Martinem Langem z Jindřichova Hradce (1711-1759), podnikl úspěšnou cestu do Etiopie (1751-53). Prutký byl jedním z prvních Evropanů, kteří prozkoumali oblast, kde pramení Modrý Nil. Jeho hlavní dílo, dvoudílné Itinerarium, teprve nedávno v Londýně publikované (Arrowsmith-Brown, J. H., ed., Prutký’s Travels in Ethiopia and Other Countries) i jeho ostatní rukopisný odkaz považoval Karel Petráček za nejcennější přínos české vědy k evropskému poznávání Etiopie. Starším druhem a též řádovým představeným Prutkého a Langa v Egyptě byl Josef Jakub Římař z Kroměříže (1682-1755), který se již předtím pokoušel v přestrojení proniknout do Etiopie, ale neuspěl. Své působení v Egyptě i torzovité zážitky z cesty popsal v rukopisném díle Itineratium missionum apostolicarum Orientalium Aegypti, Aethiopiae, seu Abyssiniae aliarumque regionum adjacentium... Všichni tři misionáři navštívili také Indii a byl to opět Prutký, kdo nám zachoval mimořádně důležité svědectví o soudobých poměrech v jihoindickém Puduččéri (tehdy již pod francouzskou správou), a zejména o přítomnosti četných Čechů, Moravanů i Pražanů, kteří se tam dostali zřejmě jako váleční zajatci.

V Egyptě a Etiopii působil v posledních desítiletích 18. století další český misionář František Kristián Schneider. V Jižní Africe pracovali v 18. století Čeští bratři z Ochranova Jiří Šmit (1737-44) a Karel August Pácalt. V 17. a
18. století přišli do Číny jezuitští i jiní misionáři z Čech. Někteří zanechali zprávy, představující důležitý pramen pro poznání tehdejší čínské politické, kulturní či hospodářské situace. Už jmenovaný Václav Kirwitzer z Kadaně (1581-1620) např. sepsal Annuae literae a sinis datae Macao 28. Novembris et 27. Octobris (Antverpy?) 1625. Český misionář František Tillisch, který zemřel 1716 v Pekingu, zanechal spis popisující cestu z Kantonu do Pekingu a loveckou výpravu s čínským císařem - Beschreibung der Reise von Canton bis Peking, und der Reise mit dem Keiser in die Tartarey auf der Jagd z roku 1711. Moravský jezuita Karel Slavíček († v Pekingu 1735) působil dlouhou dobu v Číně, oblíbil si ho císař pro jeho znalosti matematiky a hudby. Jeho podrobné zprávy o stavu katolických misií v Číně a o jeho vlastních astronomických pozorováních vyšly nově tiskem v překladu a s komentářem Josefa Kolmaše, Karel Slavíček SJ, Listy z Číny do vlasti a jiná korespondence s evropskými hvězdáři (1716-1735), Praha 1995.

K tomu se pojí kniha jezuitského kazatele Jiřího Fera (Ferus, vl. jménem Plachý), Mappa katolická, neb obrácení národův všeho světa a času a skrze které kazatele k poznání svaté víry katolické jsou přivedeni (Praha 1630), kde je také popis Číny. Z roku 1693 údajně byl spis Cesta z Moskvy do Číny, kterouž s ruským vyslancem Isbrandem, skrze krajiny Ustyku, Siberii, Taursko a Mongolskou Tartarií šťastně vykonal Jiří z Dráchova, Čech a rytíř vznešený, jejž vydal roku 1800 v Praze český vlastenec Jan Rulík. František Kurfürst prokázal, že jde o podvrh.

O působení misionářů v obou sousedních kontinentech informovaly ovšem české čtenáře také populární zahraniční edice jejich zpráv, rozšiřované a známé ve střední Evropě. Byl to zejména v němčině pravidelně vydávaný výbor z dopisů jezuitských kněží vycházející v letech 1726-58 pod výstižným názvem Der neue Weltbott. Allerhand so Lehr- und Geistreiche Briefe, Schriften und Reisebeschreibungen, welche von denen Missionariis der Gesellschaft Jesu aus beiden Indien und anderen über Meer gelegenen Ländern in Europa angelangt seynd. Pozornosti neunikaly ani dopisy tištěné francouzsky pod názvem Lettres édifiantes et curieuses v letech 1762-76, nebo již starší Maffeiho latinský sborník Selectarum epistolarum ex Indiam libri IV (Benátky 1588). Poměrně značný podíl na rozšíření znalostí o navštívených zemích měly dopisy z Indie, kde existovalo kolem 30 misijních stanic, a to jak na pobřeží, tak ve vnitrozemí. Domácím zdrojem informací z misijní činnosti v Orientu byly vedle Hostounského překladu též Pamětní listové učených Čechů, Moravanů a Slezanů z obojí Indie a jiných zámořských krajin do Evropy zaslaní od J. B. Dlabače, kanovníka premonstrátského řádu na Strahově.

HEBRAISTIKA

Do poznávání Orientu patří rovněž poznávání semitských jazyků, k nimž patří hebrejština. Zabývali se jí po staletí důkladně, v souvislosti se studiem biblických textů, křesťanští bohoslovci, ale pochopitelně také židovští učenci v našich zemích. Humanista Matouš Aurogallus (1400 Chomutov - 1543 Vittemberk) po zamítnutí jeho nabídky výuky hebrejského jazyka na univerzitě v Praze odešel do Vittemberka, kde se stal profesorem latiny, řečtiny a hebrejštiny. Publikoval řadu prací, např. Compendium grammaticae hebraeae et chaldaeae (1539). V 16. století na pražské univerzitě působil Jan Fortius-
-Chyba z Kouřimě († 1592), s jehož dcerou se oženil Adam Zalužanský ze Zalužan. Je autorem učebnice hebrejštiny, jež vyšla tiskem v Praze roku 1570, a překladatelem hebrejských písní do češtiny. Mikuláš Albert z Kaménka († 1617 v Praze) vyučoval hebrejštinu v Praze a ve Vittemberku a sepsal Oratio de Hebraeae linguae studio v Praze 1611; druhé vydání je z Drážďan z roku 1734. Jen v letech 1654-1773 podle záznamů pražské univerzity tu působilo 27 profesorů hebrejského jazyka. Byl mezi nimi také syrský maronita Onorati Teodorus (1721 Libanon - 1794 Řím). Někteří se zabývali rovněž jinými semitskými jazyky. V té době vydali gramatiky a slovníky hebrejštiny F. Haselbauer z Hluboké, F. Zelený z Nového Města na Moravě, L. Tirsch z Nového Sedla, J. P. Warthe z Horšovského Týna, české překlady přinesl Karel Jugl († roku 1746 v Praze).

Židovská komunita v českých zemích se v oblasti studia jazyka začíná projevovat v období renesance. V 17. století byla v Praze vydána obsáhlá hebrejská učebnice Em ha-jeled od polského žida italského původu Josefa ben Elchenan Heilpruna. K rozvoji domácí vědy dochází v době osvícenského hnutí: v 18. století vyšla v Praze řada gramatik, psaných hebrejsky nebo německy, od různých místních autorů. K předním patří Wolf Mayer (Klatovy 1778 - Praha 1850) svým dílem Torat lešon ivrit, jež od roku 1816 vyšlo v několika vydáních, slabikářem, příručkami o mluvnické terminologii a židovských dějinách. Budiž poznamenáno, že v historických knihovnách se nacházejí rukopisy vížící se k dílu středověkých židovských učenců, kteří psali převážně arabsky, jako jsou astronom a básník Even Ezra zvaný Avenarius, vlastním jménem Abraham ben Meir ben Ezra († 1169), filozoficky vzdělaný lékař Izák Šalamoun († 953), nebo Messahalla, tj. Mášáalláh Ibn Atharí († asi 820). Významné místo zaujímá Móšé ben Majmún, čili Maimonides (1135 Córdoba - 1204 Tiberias) - v osvícenském období vyšlo v Praze šest jeho knih jako Séder zerá’ím (1728), Séfer ha-misvóth (1798) či Probe einer Übersetzung des More nebuchim (1833) a další.

ČESKÉ OBROZENÍ

K významnému obratu v oblasti hlubšího seznamování s mimoevropskými národy a jejich jazyky a kulturami dochází v posledních letech 18. a výrazně pak v 19. století. Souvisí to s obrozením českého národa, se vznikem řady českých periodik a českých nakladatelství. Velkou zásluhu má zakladatel novodobé české žurnalistiky a pražský vydavatel knih a časopisů Václav Matěj Kramerius (1753-1808), který vydal - a některé i sám napsal či přeložil - populárně poučné spisy, jako např. Arabské pohádky (1795), Historické vypsání velikého Mogolského císařství v druhém dílu světa Asii (1803), Druhý díl Indie, to jest historické vypsání mnohých království a krajin jenž na druhém indickém poloostrově v Asii leží, při čemž se také rozliční národové, povahy, mravové, obyčejové, zvyklosti, práva, váleční řádové a náboženství jejich, jakož i mnohé paměti hodné věci připomínají (1804), Ouplné vypsání Egypta, jenž leží v třetím díle světa Africe (1803) aj. Časopisy a noviny přinášejí písemné a obrazové zprávy cestovatelů z asijských i afrických zemí, pojednání o jejich dějinách, ukázky z jejich literatur, nejdříve v překladu ze světových jazyků, postupně také z originálu apod. Českému čtenáři se tak dostávají v mateřském jazyce překlady z indické literatury od předních buditelů Josefa Jungmanna, Jana Kollára, Václava Hanky. Nacházíme zprávy a překlady o perské a arabské literatuře, vychází např. celá řada knih s příběhy z arabské Tisíce a jedné noci. Přistupují překlady nejlepších plodů klasických, ale i soudobých literatur turecké, perské, arménské, čínské a dalších. Východní náměty se dostávají dosti často do poezie českých básníků. Tak Karel Jaromír Erben má dvě čínské romance Dobrá dceraMulan a řadu dalších z jiných okruhů. Také do české poezie se dostal malajský pantun, a dosti výrazně, u řady básníků, perský gazel a robájí (čtyřverší). Okna do světa otvíral ve své tvorbě J. E. Vocel, F. V. Jeřábek, V. Šolc a další. Deník K. H. Máchy svědčí o tom, že byl okouzlen perskou poezií, což potvrzuje verš z Máje:

Kvetoucí strom lhal lásky žel
svou lásku slavík růži pěl.

Slavík ve spojení s růží je častým hostem perské lyriky. Verše perského básníka Háfeze si do svého deníku zapisovala také Božena Němcová.

Orientální, hlavně indické a islámské látky obsahuje často tvorba Jaroslava Vrchlického, Vítězslava Hálka, Svatopluka Čecha, Josefa Václava Sládka, Adolfa Heyduka, Julia Zeyera; jsou ve hrách Josefa Kajetána Tyla a dalších dílech domácí - a také z evropských jazyků přeložené - literatury. Za mnohé uveďme Zeyerův román Gompači a Komurasaki z roku 1884. Východní motivy, hlavně z Tisíce a jedné noci, nacházíme rovněž v českých lidových pohádkách.

V 19. století se zapojili také čeští vědci a cestovatelé do zkoumání dosud zcela neznámých nebo málo prozkoumaných oblastí. Jsou to hlavně v Indii a v Jižní Africe Čeněk Paclt (1813-1887), velmi známé byly expedice Emila Holuba (1847-1902), který zanechal řadu cestopisných studií a také knihu Sedm let v Africe, jež byla přeložena do několika jazyků. Další africký cestovatel, který zanechal poučné zprávy o Africe, byl Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Knižně vycházely cestopisy původní i překlady - objemné dílo Aloise Svojsíka (1875-1917) Japonsko a jeho lid (1913), kniha Středoasijští národové od zeměpisce a národopisce Emanuela Faita (1910), S. Lomnický-Radžab, Neznámé země. Obrázky a črty ze života Peršanů (1902), Fr. Hellwald, Asie (b. r.), Sven Hedin, Po souši do Indie (1911) a další.

K vzájemnému poznání bezpochyby přispěla velmi plodná účast dvou profesorů z Čech v první jakési střední škole evropského typu v Teheránu, nazvané Dárolfonún - Dům vědy. Byli to August Karel Kříž z Tábora (1814-1886), matematik a dělostřelec, a lékař Jakub Eduard Polak (1820-1880) z Mořiny u Karlštejna. Oba zanechali v Íránu trvalou památku své přítomnosti, persky sepsali učební texty pro své žáky, Kříž vypracoval první plán Teheránu a plán jeho okolí - šáh ho jmenoval generálem. Po devítiletém pobytu v Íránu Polak roku 1865 vydal v Lipsku knihu Persien. Das Land und seine Bewohner, která je vážným pramenem pro historiky 19. století. Kromě toho publikoval mnoho dalších statí o íránské společnosti. Kříž uveřejnil zajímavé, obsáhlé články v Národě roku 1865 a v Poslu z východních Čech (1882). Prvním rakousko-uherským vyslancem v Teheránu byl v letech 1872-76 Viktor hrabě Dubský z Třebechovic.

V Indii působili čeští lékaři a přírodovědci, mezi nimi zvláště Jan Vilém Helfer (1810-1840), jehož přírodovědné sbírky obohatily Národní muzeum v Praze; Ferdinand Stolička (1838-1874), který svým výzkumem na subkontinentu a ve střední Asii podstatně přispěl k poznání místních geologických poměrů a přes předčasnou smrt v 36 letech zanechal monumentální dílo, jež dodnes patří k základům paleontologie, nejen indické; v jeho práci pokračoval Otakar Feistmantel (1848-1891), který pak přivezl do Prahy základ indických etnografických sbírek Náprstkova muzea a napsal o Indii řadu publikací a článků; Jindřich Vávra (1831-1887), který podnikl cestu do Himálaje (jeho botanické sbírky jsou v Moravském muzeu v Brně) a Václav Svoboda (1850-1924), který navštívil ostrov Nikóbar a publikoval o něm cenné etnografické studie s vlastními nákresy; dále Emanuel Fait (1854-1929), který procestoval i jiné země Asie a Afriky a překládal ze staroindické poezie, a konečně Josef Kořenský (1874-1938), jemuž se cestování stalo profesí.

Ještě před vznikem Československa působili v jižní Asii fytopatolog Jindřich Uzel (1868-1946), cestovatelé a lovci zvěře Bedřich Machulka (1875-1954) s Richardem Štorchem (1877-1927) a jako vůbec první český orientalista tam přijel na studijní a výzkumnou cestu indolog Otakar Pertold (1884-1965). Do dějin českého výtvarného umění vstoupila v té době i bohémská cestování po Cejloně a Indii mladých malířů Jaroslava Hněvkovského a Otakara Nejedlého, zachycená v jejich publikovaných vzpomínkách, znovu a znovu vydávaných či parafrázovaných.

Josef Dobrovský v květnu 1791 sděluje příteli V. F. Durychovi novinu: není pochyby o zjevných souvislostech mezi indickou kónkanštinou, jejíž gramatiku přivezl Karel Přikryl, a jazyky slovanskými. Zájem o sanskrt se rychle přenesl na mladší generaci, zabývali se jím oba Jungmannové, Šafařík, Kollár, Mácha, Hanka a někteří z něj překládali do češtiny, jako E. Kolář, J. Zubatý, Jan Evangelista Purkyně a další.

Vědecký zájem Františka Palackého o východní dějiny je patrný z jeho článku O nejstarších děginách a děgopisjch národů Asiatských (podle J. Klaprotha) v Časopise českého musea roku 1831. Zevrubné informace o obyvatelích, o islámu, školství a politické situaci podal J. S. Tomíček v článku Obrazy Egypta (Wlastimil 1841), o starém Egyptě v obsáhlém článku Wýpadky neynowegšjho skaumanj egyptských pomnjkův v časopise Krok (1836) a Národopisné nástiny z kulturního života Číny Václav Bolemír Nebeský v muzejním časopise roku 1855. Odborné články toto druhu byly stále častější. V oboru východní filozofie působil František Čupr († 1882) a studiem středověkých zpráv Arabů o Slovanech se zabývali J. Jireček a E. Šebesta (později I. Hrbek) v Časopise českého muzea.

Souběžně s tím na pražské (do 1882 německy vedené) univerzitě přechází roku 1847 výuka orientalistiky (do té doby vlastně jen studium hebrejštiny, zřídka i jiných semitských jazyků) z teologické na filozofickou fakultu. Působí tu indologové August Schleicher a po něm Alfred Ludwig, v oboru indologie, semitista S. I. Kaempf, pak jeho žák Max Grünert, odchovanec Lipska, Jaromír Košut, první český docent orientalistiky, který se věnoval předovýchodní filologii a islamistice. Ukázal velké nadání, avšak zemřel v šestadvaceti letech. Jeho žák Rudolf Dvořák pak pozvedl českou orientalistiku, od roku 1882 už na české Karlo-Ferdinandově univerzitě, na vysokou úroveň - pěstoval předovýchodní filologii, ale také zasáhl vážně do studií sinologických. Jeho význam spočívá v tom, že některé jeho práce, např. o tureckém básníku Báqím či Peršanu Fattáhím, se zařadily do světové vědy a že vychoval řadu žáků, kteří se zasloužili o další pokrok ve vědě i popularizaci východních kultur.

Od šedesátých let 19. stol. působil na ruských univerzitách český indolog Čeněk Šercl (1843-1906), jenž byl též prvním naším orientalistou, který na univerzitní úrovni studoval čínštinu s japonštinou (v Londýně 1866-67) a perštinu (v Petrohradu 1867-68).

Druhořadé postavení češtiny a dominantní úloha německého etnika a jazyka v habsburském rakousko-uherském mocnářství měly za následek, že značná část původně českých vzdělaných občanů cítila rakousky a tvořila německy. K takovým rakouským badatelům patří např. zeměpisci Fritz Machatschek, Wilhelm Tomaschek; vídeňský vynikající znalec islámské epigrafiky, profesor Joseph von Karabacek (1845-1918) se například pod prvními články podepisoval Karabáček. Do našeho seznamu však jsou zařazeni rovněž rodilí Němci, kteří přišli na svět v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, i když potom případně žili a pracovali jinde. K těm patří zejména profesor vídeňské orientální akademie íránista Vincenc Rosenzweig z Brna (1791-1865), vídeňský profesor O. Schlechta-Wssehrd (1825-1894), hlásící se k starému českému rodu, karlovarský polyglot August Pfitzmaier, pražský semitista Paul Kraus, posléze profesor v Káhiře a další - ti všichni byli pojati do tohoto seznamu orientalistů vzhledem k státoprávním a národnostním poměrům oné doby. Patří sem asi také např. Pavel Šebesta (Schebesta, 1887-1967), rakouský antropolog, etnograf a cestovatel českého původu, který studoval trpasličí populace v jihovýchodní Asii a v Africe, či k německé národnosti se hlásící už zmíněný Max Grünert, Alfred Ludwig, Moriz Winternitz a další, kteří působili na pražské německé univerzitě, nebo z ní vycházeli; někteří z nich psali také česky a i jinak vyjadřovali svou příslušnost k české orientalistice. Patřili potom k řádným nebo činným členům pražského Orientálního ústavu v Československé republice.

OD ČESKOSLOVENSKA PO ČESKOU REPUBLIKU

Převratné změny znamenal vznik samostatné Československé republiky roku 1918. Československé orientalistice se otevřely širší prostory. Pohříchu už roku 1920 zemřel zkušený Rudolf Dvořák, avšak nastoupili jeho žáci Rudolf Růžička, Felix Tauer, další odchovanci pražské univerzity indologové Vincenc Lesný a Otakar Pertold, egyptolog František Lexa, a z Vídně přišly posily v osobách Bedřicha Hrozného, Aloise Musila a mladého Jana Rypky. Souběžně s tím, z iniciativy Musila a s osobním zaujetím a značnou peněžní pomocí prezidenta T. G. Masaryka, vznikl Orientální ústav v Praze s kulturní a hospodářskou sekcí. Poskytoval podporu jednotlivým zájemcům, ale hlavně velmi účinně se pustil do budování orientalistické knihovny, organizoval kursy orientálních jazyků a založil mezinárodně koncipovaný, vědecký orientalistický časopis Archiv orientální - ten dodnes důstojně reprezentuje českou orientalistiku mezi orientalisty všech světadílů. Obsáhlou publikaci zeměpisného a národohospodářského charakteru o Číně podle vlastní zkušenosti publikoval Rudolf Cicvárek (1925) a brzy nato knihu Holandská Indie (1929).

Na příslušných pracovištích Filozofické fakulty Karlovy univerzity přistupovaly k tradičním oborům další. Rozvíjela se výuka indologie, zahájila česká egyptologie, zásluhou J. Jedličky studium arménského a gruzínského jazyka, Jaroslav Průšek a Vlasta Průšková (později Hilská) iniciovali výuku čínštiny a japonštiny. Zásluhou Hrozného a Lexy se silně rozvinulo studium starého Předního východu. Jak je patrné z hesel jednotlivých badatelů, v období 20. a 30. let byla vydána řada závažných prací ve světových jazycích - jen Orientální ústav vydal např. v řadě Monografie Archívu orientálního závažné práce Bedřicha Hrozného, H. Rittera a Jana Rypky, Felixe Tauera, v řadě jazykových příruček vyšla Učebnice hindustání od Otakara Pertolda, Vlasty Průškové-Novotné Učebnice hovorového jazyka japonského, další knihy v Orientální knihovně, zejména Indie a Indové od Vincence Lesného, či překlady japonských haiku v antologii Mléčná dráha Alfonse Bresky. Vedle toho vysokoškolští badatelé a jejich žáci publikovali v různých nakladatelstvích česky, případně slovensky populárněji zaměřené publikace o kulturách zemí Asie a Afriky, překlady z literatur jejich národů. Filozofická fakulta v tomto období vychovala desítky orientalistů. Většina z nich se však mohla projevit až roku 1945, po překonání německé okupace, spojené se zavřením všech českých vysokých škol.

V řadách učitelů a žáků jazykové školy, organizované Orientálním ústavem za války - byla to jakási náhražka za nacisty zavřenou českou univerzitu - se rodila nová poválečná orientalistika. Vznikaly tu plány o podstatném posílení oborů na univerzitě, o novém populárním časopise, o reorganizaci poválečné orientalistiky. K uskutečnění snah pomáhala přítomnost celé skupiny zkušených a ve světové orientalistice dobře známých osobností, jako byli Hrozný, Rypka, Pertold, Lesný, Lexa, Tauer, o málo později cílevědomý Jaroslav Průšek. Úlohu sehrálo úsilí státu o přátelství s nově osvobozenými zeměmi Východu a bezpochyby i to, že v čele vědy stál Zdeněk Nejedlý, osoba, která se sice v poválečné vědě a kultuře projevila často negativně, ale měla před válkou na univerzitě kolegiální i přátelský styk se jmenovanými orientalisty. Kromě toho, jak jednou Zdeněk Nejedlý při oslavě sedmdesátin Jana Rypky prohlásil, ruští orientalisté, s nimiž byl za války v Moskvě často ve styku, si údajně velmi vážili české orientalistiky. Orientální ústav byl zařazen mezi ústavy roku 1953 zřízené Československé akademie věd a byl mu umožněn rozvoj do šíře i hloubky. Od počátku byli čtyři přední orientalisté jmenováni akademiky, brzy nato pak pátý, Jaroslav Průšek. Úsilí o přiblížení se k Číně, Mongolsku, Vietnamu, Koreji a později Africe se projevilo přijímáním posluchačů na Filozofické fakultě pro příslušné obory, které se postupně vyvíjely - česká koreanistika či vietnamistika nebo velký česko-čínský slovník byly ojedinělé projekty.

K prvním poválečným úspěchům české orientalistiky též patřilo, že univerzitní filologické studium v Praze bylo zásluhou indologů Vincence Pořízky, Dušana Zbavitele a Kamila Zvelebila rozšířeno o moderní indoevropské (hindština, bengálština) a později drávidské (tamilština) jazyky a literatury. Už dříve, již v roce 1946, byla za přispění Vincence Lesného a Jaroslava Průška zahájena výuka indologie a sinologie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde se Lesný stal děkanem. Toto studium však zaniklo roku 1951 poté, co byly filozofické fakulty dočasně rozděleny na filologické a filozoficko-historické. Filologická část přešla do Brna, které neprojevilo o orientální obory zájem.

K popularizaci přispěl nový, hned v roce 1945 založený časopis Nový Orient, vedený mladými adepty orientalistiky a zaštítěný seniory. Také ten vychází do dnešních dnů - stal se obrazem popularizace asijských a afrických dějin a kultur, antologií orientální poezie a povídky.

Podobně jako zaníceně a poučeně psal před válkou o indických tématech český spisovatel a novinář Arnošt Czech-Czechenherz (1878-1951), jehož díla se vtiskla do povědomí současníků, věnoval Indii svou literární tvorbu slovenský spisovatel a diplomat Herman Klačko (* 1913); prožil tam první léta poválečná a svůj zájem o tuto zemi si pak prohluboval a uchoval už trvale. Orientální země později navštívili - a alespoň v jedné ze svých knih se k nim vrátili - i další spisovatelé: Marie Pujmanová (1893-1958), Norbert Frýd (1913-1976), Adolf Hoffmeister (1902-1973), Zdeněk Mahler (* 1928), Jiří Marek (1914-1994) aj. Novým způsobem k poznávání afrických a asijských zemí přispívali svými knihami, články, rozhlasovými reportážemi i filmy cestovatelé Jiří Hanzelka (* 1920) a Miroslav Zikmund (* 1919).

Významnou a dobře využitou příležitostí k účasti na světovém trendu objevování kultur a umění orientálních národů se stal desetiletý Velký projekt UNESCO „Vzájemné poznávání kulturních hodnot Východu a Západu“. Československá orientalistika svým originálním přístupem - např. zapojením druhé výpravy inženýrů Zikmunda a Hanzelky kolem světa nebo vydáváním anglické verze Nového Orientu s mezinárodní poradní redakční radou (New Orient Bimonthly) - dosáhla takových úspěchů, že pro vyhodnocení dosažených cílů projektu bylo v oblasti popularizace vybráno právě Československo. Závěrečný mezinárodní seminář, organizovaný Čs. výborem pro Velký projekt UNESCO Východ-Západ v čele s íránistou a turkologem Janem Rypkou se konal v Praze, Liblicích, Benešově nad Ploučnicí a v Liběchově (1966).

V tomto období - míněno do roku 1968 - publikovali čeští, a stále vydatněji také slovenští, orientalisté řadu analytických studií z různých oborů a různých kulturních oblastí, ale i syntetických, kolektivních děl, jako byly Dějiny perské a tádžické literatury, jež pak byly přeloženy do šesti dalších jazyků, dvoudílné Dějiny Afriky (1966), excerpce čínských textů pro velký česko-čínský slovník, nový překlad koránu s důkladným instruktivním aparátem aj. Tehdy vyšlo několik českých a slovenských slovníků spisovatelů Asie a Afriky; třídílný Dictionary of Oriental Literatures mohl vyjít v Anglii ještě roku 1974 pod redakcí J. Průška. Již dávno předtím vyšel rovněž v českém překladu seriál spisů Rabíndranátha Thákura, spisy Lu Süna, edice souboru tibetských textů, četné překlady děl perských, arabských, japonských klasiků i moderních spisovatelů. Česká překladová literatura byla významně obohacena stovkami básní a povídek přeložených do češtiny asi ze třiceti asijských, afrických a jiných východních literatur v knihách i časopisech, systematicky v Novém Orientě. Tento časopis publikoval rovněž v přílohách kursy dvaceti čtyř převážně méně frekventovaných orientálních jazyků.

Ne všichni pováleční orientalisté se chtěli nebo mohli cele věnovat vědecké či učitelské činnosti a podle možností nebo svého zájmu se uplatňovali v různých odborných a praktických povoláních, kde pak všude přispívali k podpoře znalostí o zemích a kulturách Východu. Uveďme z nich alespoň japanistku Evu Carmineovou, afrikanistu Borise Šmída, indologa Jaroslava Jaurise či arabistu Jiřího Králíka, autora arabsko-českého slovníku, kteří působili v oblasti kulturních styků s Orientem, sinologa Josefa Chrousta činného v UNESCO, Miloslava Žilinu z nakladatelství Odeon, indoložky Alenu Štindlovou, Janu Veselskou, Mariannu Klimanovou, pracující na poli muzejní a kulturně osvětové činnosti, indologa Jaromíra A. Mášu, jenž uplatnil své rozsáhlé jazykové znalosti hlavně jako překladatel a tlumočník.

Hned v prvních letech tzv. normalizace po roce 1968 byla česká orientalistika těžce postižena. Z Orientálního ústavu v Praze i z Filozofické fakulty UK byla nekompetentními dosazenými vedoucími propuštěna řada kvalitních odborníků, především z oborů literární vědy a jazykovědy - v další „vědecké“ činnosti byl důraz kladen na shromaždování dokladů o „národně osvobozeneckém a revolučním hnutí zemí tzv. třetího světa“. Ústav postupně dostával charakter pracoviště pro povrchní zkoumání politické a ekonomické situace v rozvojových zemích a nejenom v nich - dokladem je také to, že do okruhu sledování byly pojaty globální otázky, s důrazem na kritiku maoismu a „amerického imperialismu“. Pro většinu skutečných odborníků, kteří mohli zůstat u svého oboru, byl téměř úplně zastaven styk s vědou mimo „socialistický tábor“, cenzurní opatření bránila v nákupu zahraničních publikací a téměř znemožnila mezinárodní meziknihovní výměnu. Některé obory byly potlačeny nebo i zlikvidovány. Početná skupina předních českých orientalistů odešla do exilu; všichni se uplatnili na univerzitách i jiných vědeckých pracovištích po celém světě, zatímco jejich práce se v Československu dostaly do seznamu zakázaných knih. Kulturní ztrátu představuje rovněž emigrace slibných mladých absolventů různých orientalistických oborů, kteří se však v cizině neprosadili. Neznamenalo to však naprostý úpadek. Badatelé, kteří nebyli vyobcováni, ale ani postižení, jimž nebylo zakázáno publikovat, rovněž v odloučení od svých původních pracovišť, psali pro domácí nakladatelství a časopisy, jiní publikovali v cizině nebo se kryli jmény přátel. Obětmi normalizace, které nepřežily, jsou bezpochyby Karel Petráček, Jaroslav Průšek, Timoteus Pokora...

Listopad 1989 znamenal podstatnou změnu. Vedení se dostává do rukou odborně fundovaných osob, je obnovován pracovní styk s českými i jinými orientalisty a jejich pracovišti na celém světě. Současně však jsou nově vytvořené orientalistické ústavy na Filozofické fakultě v Praze i Orientální ústav Akademie věd České republiky, vystaveny novým omezením, plynoucím z redukce podpory vědě a kultuře. Podstatně se snížil počet vědeckých i pomocných zaměstnanců, omezeny jsou možnosti přijímání mladých adeptů. Některé tradiční obory jsou silně ohroženy také tím, že byly potlačeny v sedmdesátých letech a Filozofická fakulta v Praze pro ně přes patnáct let nemohla přijímat posluchače; nyní chybí domácí učitelé. Kromě toho málo absolventů projevuje zájem o vědeckou dráhu, protože jak univerzita, tak Orientální ústav nemohou adeptům nabídnout finanční zabezpečení jako jiná pracoviště. Pokud je ovšem  vůbec mohou přijmout. Roku 1993 však byla obnovena výuka čínštiny a japonštiny na Palackého univerzitě v Olomouci. Státní jazyková škola v Praze pokračuje ve výuce orientálních jazyků, značný zájem je o „velké“ jazyky jako arabština, bengálština, čínština, hindština, japonština či sanskrt, u jiných kolísá.

O tom, že se česká orientalistika znovu důstojně zařadila do světové vědy, svědčí účast českých orientalistů na zahraničních vědeckých aktivitách i řada mezinárodních akcí uspořádaných i přes omezené finanční možnosti. Jsou to v posledních letech v České republice vědecká shromáždění pořádaná Karlovou univerzitou nebo Orientálním ústavem, případně oběma: Mezinárodní sympozium Christianity - Judaism - Islam, 4.-8. května 1994 v Praze; 10th Conference of the European Association of Chinese Studies (34th Conference of European Sinologists), 29. 8.-1. 9. 1994; Mezinárodní konference Alois Musil and the Arab World k uctění památky Aloise Musila (k padesátému výročí od smrti) v Praze 14. a 15. 10. 1994; 43. Rencontre assyriologique internationale, 1.-5. července 1996; XV. konference moderních jihoasijských studií uspořádaná ve dnech 8.-12. září 1998 v rámci oslav 650. výročí založení Univerzity Karlovy a další akce.


zpět na obsah