Klínopisná studia v České republice

(Jiří Prosecký)


zpět na obsah


Chceme-li sledovat dějiny klínopisných studií v českých zemích, musíme se obrátit až do druhé poloviny 19. století, kdy se z pera českých badatelů rodí první studie pojednávající o starověké Mezopotámii a starověkém Předním východu. Čelné místo mezi nimi zaujímal bezpochyby Justin Václav Prášek, „historik a staroorientalista český“, jak ho charakterizuje Ottův slovník naučný, jehož četné práce o dějinách Asyřanů, Médů a Peršanů „potkaly se v cizojazyčném svém vzdělání s velmi příznivou kritikou odborníkův, německých, francouzských i anglických ...“.

Nicméně skutečným zakladatelem klínopisného bádání u nás byl teprve Bedřich Hrozný, mj. Práškův žák. V roce 1879 Hrozný začal studovat teologii a filozofii na vídeňské univerzitě, avšak již záhy u něho převážil zájem o nejstarší dějiny Přední Asie a její jazyky, zejména babylónštinu a sumerštinu. Aby mohl svá studia prohloubit, odešel v roce 1901 na stipendijní pobyt do Berlína, který přerušil kratším zastavením v Britském muzeu v Londýně v létě 1902. Od tohoto roku se datuje nepřetržitá řada jeho více než 350 vědeckých i popularizačních prací, kterými od samého počátku na sebe upozornil vědeckou veřejnost. V roce 1904 se Hroznému naskytla možnost doprovázet jako epigraf svého někdejšího učitele hebrejštiny, vídeňského profesora Sellina při jeho archeologickém výzkumu lokality Taannek v Palestině a získat první zkušenosti s terénní prací. V roce 1914, rok poté, co vyšla jeho dodnes citovaná práce o obilí ve staré Babylónii, byl Hrozný oficiálně pověřen německou Orientální společností vydáním textů nalezených již roku 1906 v centrální Anatólii poblíž turecké vesnice Boghazköy. Tyto texty byly psány známým klínovým písmem v dosud neznámém jazyce. Z babylónských textů, které tu byly rovněž objeveny, vyplývalo, že se jedná o hlavní město někdejšího chetitského státu rozkládajícího se na území Malé Asie v době od 18. do 13. století př. Kr., o jehož existenci se vědělo jen z nepřímých pramenů asyrských, babylónských, egyptských a z bible. Hrozný odcestoval do Istanbulu, kde byla většina boghazköyských tabulek uložena, aby tu pořídil jejich kopie a s jejich pomocí se pokusil o rozluštění neznámého jazyka. Ačkoli tu dlouho nepobyl a v důsledku válečných událostí se musel vrátit do Vídně, byl s to již o rok později předložit na berlínské a vídeňské přednášce nazvané „Die Lösung des hethitischen Problems“ [Rozluštění chetitského problému] výsledky svého bádání veřejnosti. Hroznému se podařilo neznámý jazyk nazvaný chetitštinou rozluštit. A nejen to, Hrozný jej zařadil i geneticky, a sice mezi jazyky indoevropské. Jeho závěry byly zpočátku podrobeny ostré kritice, nebo byly přijímány se značnou skepsí. Když však Hrozný vydal roku 1917 první chetitskou gramatiku a o dva roky později překlad historických a náboženských chetitských textů, jeho odpůrců počalo ubývat a Hrozný byl uznán za zakladatele nového vědního oboru – chetitologie. Krátce po vzniku Československé republiky byl Bedřich Hrozný jmenován řádným profesorem klínopisného studia a dějin starého Orientu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Veden snahou o bližší poznání dějin Malé Asie a přilehlé oblasti Sýrie podnikl v letech 1924–25 archeologické výzkumy na lokalitách Šech Saad a Tell Erfád v Sýrii a na pahorku Kültepe ve středním Turecku. Zde se mu podařilo objevit archiv klínopisných tabulek pocházejících od staroasyrských obchodníků usazených v Malé Asii počátkem 2. tisíciletí př. Kr. a svědčící o úzkých obchodních kontaktech této oblasti se severní Mezopotámií. V následujících letech Hrozný publikuje, přednáší doma i v zahraničí, v roce 1927 je jmenován prezidentem T. G. Masarykem jedním ze zakládajících členů Orientálního ústavu, od roku 1929 vydává časopis Archív orientální, do něhož sám pravidelně přispívá. Zabývá se luštěním hieroglyfických textů známých z Malé Asie a severní Sýrie a v roce 1934 podniká cestu do Turecka s úmyslem pořídit kopie co největšího množství těchto nápisů. Výsledkem jeho práce je rozsáhlé dílo, v němž předložil souborné zpracování nejdůležitějších hieroglyfických textů spolu s gramatikou jejich jazyka, nazývaného hieroglyfickou chetitštinou, dnes označovaného jako hieroglyfická luvijština. V následujících letech se B. Hrozný pokoušel o rozluštění protoindického a krétského písma, tentokrát však byly jeho pokusy neúspěšné. Hrozného dílo se završuje syntetickou studií o dějinách Přední Asie, Indie a Kréty, v níž předložil svůj obraz historického vývoje velké části euroasijského kontinentu od nejstarších dob až do počátku 2. tisíciletí př. Kr. Po skončení 2. světové války se B. Hrozný na univerzitu již nevrátil, zabránil mu v tom jeho zdravotní stav. Před svou smrtí v prosinci 1952 se dočkal ještě vydání prvního svazku tzv. kappadockých textů, které objevil během svých výzkumů lokality Kültepe. Tato část jeho díla však již nalezla svého pokračovatele.

Byl jím Lubor Matouš, Hrozného žák a „hvězda semináře profesora Hrozného“, jak se o Matoušovi vyjadřuje ve svých pamětech profesor Václav Černý. L. Matouš studuje klínopis nejen v Praze, ale čtyři semestry stráví i v Lipsku, kde poslouchá přednášky jednoho z nejvýznamnějších světových asyriologů Benno Landsbergera, rodáka ze slezského Frýdku. Po promoci v roce 1930 odchází na studijní pobyt do Berlína, kde v berlínských Státních muzeích kopíruje dvojjazyčné sumersko-akkadské lexikální texty. V roce 1939 dostal Matouš stipendium Orientálního ústavu za účelem studia klínopisných textů v Istanbulu. V Turecku ho zastihl počátek 2. světové války a Matouš se již domů nevrací, ale stává se příslušníkem čs. vojenské jednotky ve Francii a Anglii. V roce 1944 je těžce zraněn v bojích u Dunkerque a domů přichází až roku 1946. V roce 1952 je jmenován docentem a o tři roky později řádným profesorem asyriologie Univerzity Karlovy. Pro vědeckou veřejnost je jméno profesora Matouše spojeno zejména s edicemi a interpretacemi kappadockých textů. Je však i autorem první české gramatiky akkadštiny, mnohé významné studie profesora Matouše jsou věnovány interpretaci a chronologickému zařazení akkadských literárních skladeb a nejširší veřejnosti je znám především jeho překlad eposu o Gilgamešovi, tohoto skutečného klenotu světové literatury.

Jestliže se Lubor Matouš stal pokračovatelem asyriologických studií B. Hrozného, pokračovatelem jeho studií chetitologických byl Vladimír Souček, docent a posléze profesor pro klínopisná bádání a chetitologii Univerzity Karlovy. Zabýval se zejména jazykem, literaturou, hospodářskými a právními dějinami Chetitů.

Klínopisná studia však byla pěstována nejen na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale i v Orientálním ústavu v Praze. Zde to byl Václav Čihař, Hrozného žák a asistent, jenž se zabýval mj. chetitologií, a především chetitskou syntaxí. Dále zde působil Ladislav Černý, rovněž Hrozného žák, hebraista, sumerolog a asyriolog, jenž se kromě svých studií hebraistických a religionistických zabýval i otázkami hospodářských dějin Mezopotámie konce 3. tisíciletí př. Kr., dějinami sumerské a akkadské literatury a sumerskou lexikografií. Nicméně nejvýraznějším představitelem klínopisných studií na půdě pražského Orientálního ústavu byl Josef Klíma. Do povědomí vědecké veřejnosti vstoupil poprvé v roce 1940 studií o starobabylónském dědickém právu a výzkumem pramenů k dějinám právních a společensko-ekonomických vztahů zemí starověkého Předního východu se zabýval po celý život. Zvláště ho přitahoval Chammurapiho zákoník, jehož text podrobil mnoha komentářům a pořídil i jeho první český překlad. Je Klímovou nesmírnou zásluhou, že poskytl české veřejnosti zasvěcený přehled kulturních dějin starověké Mezopotámie i úplný komentovaný překlad všech nejdůležitějších pramenů sumerských a akkadských právních textů.

Díky pevným základům, položeným třemi generacemi „učitelů“, rozvíjela se, byť s obtížemi, tradice klínopisných bádání i v Československu sedmdesátých a osmdesátých let, v době, kdy ostatní orientalistické obory utrpěly značné ztráty. V současnosti je zastoupen klínopis širokým spektrem svých specializací na třech pracovištích, a sice v Ústavu starého Předního východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Orientálním ústavu Akademie věd České republiky a Náprstkově muzeu. Ústav starého Předního východu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je jediným vysokoškolským pracovištěm, kde lze v České republice studovat klínopis. Vedle své pedagogické činnosti však rozvíjí i činnost vědeckou. Působí zde Nea Nováková, jež se věnuje akkadskému jazyku a kulturním dějinám starověkého Předního východu, Petr Vavroušek (* 1949), který se zabývá chetitologií, starou perštinou a indoevropskou srovnávací jazykovědou, zatím nejmladšími absolventy oboru jsou Furat Rahman (* 1967) a Lukáš Pecha (* 1969), jenž nedávno nastoupil svou vědeckou dráhu v Orientálním ústavu AV ČR. Tam působí sumerolog a religionista Blahoslav Hruška,  archeolog a historik Petr Charvát, jenž se věnuje zejména otázkám vzniku státu na starověkém Předním východě, Jana Pečírková, jež se zase zabývá dějinami předovýchodních říší 1. tisíciletí př. Kr., a Jiří Prosecký, který se soustřeďuje na poznávání akkadské literatury. Konečně v Náprstkově muzeu je klínopis zastoupen chetitoložkou Janou Součkovou-Siegelovou. Jedním z posledních výsledků spolupráce těchto tří pracovišť bylo uspořádání velké mezinárodní asyriologické konference (43. Rencontre assyriologique internationale) na téma „duchovní kultura starověkého Předního východu“, která se konala v Praze v létě roku 1996 a jíž se zúčastnilo na tři stovky vědců z dvaceti zemí světa. Předchozím generacím „učitelů“ se to bohužel nezdařilo, neboť nepříznivá politická situace, která v Československu zavládla po roce 1948, kdy začaly být podobné konference pořádány v různých světových střediscích klínopisných studií, nebyla takovým setkáním příznivě nakloněna. Konečně je třeba z rozsáhlejších společných prací zmínit i Encyklopedii starověkého Předního východu, která si klade za cíl poskytnou široké veřejnosti zasvěcené informace o historickém a kulturním vývoji Mezopotámie, Malé Asie, Sýrie a Palestiny od nejstarších dob až do druhé poloviny 4. století př. Kr., do okamžiku vítězství Alexandra Velikého nad perskou říší.

Specializovaným oborem studia předovýchodních pramenů  je  ugaritistika.  Ugaritistou světového významu  je Stanislav Segert, emeritní profesor biblických studií a severozápadních semitských jazyků na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, bývalý pracovník Orientálního ústavu v Praze. Studiem pramenů z Ugaritu se v českých zemích rovněž zabýval teolog František Kotalík, v současnosti se jim věnuje biblista a hebraista profesor Jan Heller, semitista Petr Zemánek a religionista Dalibor Antalík (*1966).


zpět na obsah