Tradice české iberoamerikanistiky

(Josef Opatrný)


zpět na obsah


Iberoamerikanistika patří v České republice sice k nejmladším oborům tzv. areálních studií, může však vycházet ze starších tradic zájmu o Latinskou Ameriku. Ten projevovala laická i odborná veřejnost v českých zemích už od 16. století, čímž zároveň zajišťovala jeden z předmětů bádání moderních českých iberoamerikanistů. Už v roce 1506 vyšel v Plzni Spis o Novém světě jako patrně první česky psaná informace o americkém kontinentu vydaná tiskem. Spis se zachoval v jediném exempláři a je dnes samozřejmě objektem intenzivního zájmu českých amerikanistů. Kompilace tiskaře Mikuláše Bakaláře vychází zejména z relace Ameriga Vespucciho známé jako Mundus Novus, v menší míře pak z několika dalších pramenů.

Ve 20. letech 16. století se pak možná stala dnešní Venezuela prvním regionem Ameriky, kam se někdo z českých zemí dostal i přesto, že už na počátku 16. století zakázali Španělé do svých amerických kolonií přístup všem cizincům. Potom, co augšpurští Welserové podpořili finančně volbu Karla I. císařem svaté říše římské, povolil jim tento španělský panovník založit na severním pobřeží Jižní Ameriky vlastní osady. Mezi welserovskými odborníky na dolování byli pak prokazatelně horníci z Krušných hor, dost možná i z české strany pohoří, o čemž však neexistují žádné spolehlivé prameny. Až do druhé poloviny 17. století se pak dostávali na kontinent pouze jednotlivci (Andrés Morab, Šimon Kohout z Lichtenfeldu či Jiří Kryštof Kaplíř ze Sulevic), kteří – pokud víme – nejsou autory žádné relace o Novém světě. Fakt, že se v českém prostředí objevují různé, byť nepříliš četné informace o západní hemisféře, nicméně dokazuje, že zde pro ně byl jistý okruh zájemců. V polovině 16. století tak vyšla překladová Kosmografie Zikmunda z Púchova obsahující o kontinentě na západní polokouli mnohem víc informací než stručný spisek Bakalářův. V druhé polovině století pak vznikl překlad cestopisu Jeana de Léryho Historie o plavení se do Ameriky, kteráž Brasilia slove, který ovšem zůstal v rukopise téměř čtyři sta let. Ve druhé polovině 17. století se objevila ve španělské a portugalské Americe první větší skupina lidí z českých zemí. Byli to jezuitští misionáři, jejichž činnosti věnovala moderní česká iberoamerikanistika velkou pozornost, aniž ovšem téma zcela vyčerpala. Pokud víme, působil první jezuita z české provincie v Brazílii. Jmenoval se Valentin Stansel, pocházel z Olomouce a do Ameriky přišel v roce 1656. Jeho přítomnost předznamenala příchod první větší skupiny lidí přicházejících od konce 70. let 17. století do misií v Latinské Americe. Mezi rokem 1678 a druhou polovinou 60. let 18. století, kdy byli příslušníci Tovaryšstva Ježíšova v roce 1767 ze španělských kolonií napřed vypovězeni a potom postupně deportováni, přišlo do Nového světa asi 160 členů řádu z České provincie. Šířili zde nejen víru, ale pracovali jako stavitelé, lékaři a lékárníci. Bylo mezi nimi několik osobností, které mají význam v i širším kontextu než je česká iberoamerikanistika. Josef Neumann působil jako misionář v severní části Nového Španělska a sepsal latinský spis o tarahumarských povstáních, vydaný v roce 1730 pražskou univerzitou. K nejznámějším misionářům z České provincie, kteří zamířili do Jižní Ameriky, patřil Samuel Fritz, žijící od konce 80. let 17. století v oblasti Amazonky. Nejenže napsal zajímavou relaci o své plavbě po tomto veletoku, ale zakreslil i jeho mapu, považovanou dlouho za nejspolehlivější pramen informací o této mimořádně významné obchodní a strategické komunikaci.

V 18. století pak působili mezi jinými v Latinské Americe například František Boryně ze Lhoty (v oblasti Mojos), Václav Link (prozkoumal těsně před vypovězením jezuitů z kolonií část trasy, po níž došel o několik let později františkánský mnich Junípero Serra do Kalifornie) a Ignác Tirsch (nakreslil v dolnokalifornských misiích řadu obrázků, ceněných dnes jako důležitý dokumentační materiál, podobně jako řada dopisů, které psali misionáři do Evropy i svým partnerům na americkém kontinentě). Jak Tirschovy náčrty, tak jezuitskou korespondenci zkoumají pak dodnes nejen čeští iberoamerikanisté. Stejně jako život a dílo botanika Tadeáše Haenkeho, účastníka Malaspinovy výpravy. Během pětileté expedice v letech 1789–1794 výprava zmapovala mořské proudy a větry kolem tichomořského pobřeží Ameriky, navštívila ostrovy v Tichém oceánu i Austrálii, aby se při návratu opět zastavila v Peru. Haenke tam expedici opustil a poté, co dlouhé měsíce strávil na cestách andskou oblastí, kde popsal celou řadu dosud vědecky nezaznamenaných rostlin, se nakonec usadil v Horním Peru (dnešní Bolívii), kde žil ve městě Cochabamba až do své smrti v roce 1816. Udržoval odtud styky s předními evropskými botaniky, posílal do muzeí a vědeckých společností minerály, rostliny i studie o přírodě a životě Indiánů.

Ve stejné době, kdy se začala rozvíjet česká orientalistika, tj. na počátku 19. století, se pravděpodobně zvýšila i informovanost českého publika o Americe, mj. díky tak výrazným osobnostem české publicistiky jako byli V. M. Kramerius, J. B. Dlabač a další, kteří ve svých původních či překladových pracích seznamovali čtenáře s událostmi v Novém světě. Navíc se otevřela poddaným rakouského císaře přímá cesta do Brazílie, protože se arcivévodkyně Leopoldina provdala za budoucího brazilského císaře Pedra I. a s jejím dvorem se po roce 1820 dostalo do Brazílie i několik profesorů pražské univerzity, z nichž vynikli zejména přírodovědci Mikan a Pohl. Brazílii později navštívil také Čeněk Paclt, jehož sem však nepřilákala touha po poznání cizích krajů, ale po zbohatnutí. Paclt přišel do Brazílie poté, co se odtud rozšířily zprávy o nalezení velkých diamantových polí. A třebaže zde jako prospektor neuspěl, patřil k těm českým rodákům, kteří pomáhali svými informacemi rozšiřovat vědomosti české veřejnosti o Latinské Americe. V mnohem větší míře tak ovšem činil Benedikt Roezl, který nehledal v Novém světě diamanty, ale orchideje. Jejich exotické květy se staly v polovině minulého století předmětem velkého zájmu evropských zahradnictví a byly pěstovány v desítkách skleníků od Londýna až po Petrohrad. Roezl se vypravil v roce 1854 přes Spojené státy do Mexika, odkud posílal do evropských zahradnictví množství do té doby zcela neznámých rostlin. V této činnosti pokračoval až do konce 70. let, kdy se pohyboval po celém americkém kontinentě, od Spojených států až po Venezuelu, Kolumbii a Chile. Patřil přitom do společnosti Vojty Náprstka, pro niž a pražské obecenstvo vůbec přednášel o svých amerických cestách. Ve stejné době jako Roezl se dostala s císařem Maxmiliánem do Mexika velká skupina Čechů, kteří většinou po pádu císařství v roce 1867 opět zemi opustili. To už měla česká veřejnost díky Jakubovi Malému první česky psané rozsáhlé dějiny amerického kontinentu. Třebaže šlo o pouhou kompilaci především z prací Williama H. Prescotta a Washingtona Irwinga, reprezentuje Malého šestidílný spis Amerika od času svého odkrytí až do nejnovější doby záslužné dílo s nezanedbatelným významem.

Své pražské přednášky konal Roezl v době, kdy do Jižní Ameriky už přijížděli ze střední Evropy i první vystěhovalci, byť velká většina lidí uvažujících o emigraci nemyslela v Čechách na Jižní Ameriku, ale na Spojené státy. Jen výjimečně se jednotlivci a skupiny vydávali do španělské či portugalské Ameriky, především do Brazílie, Argentiny a Chile. Část emigrantů přicházela jako vysoce specializovaní odborníci, pracující v Brazílii, Venezuele, Kolumbii či Argentině v cukrovarech, strojírenských podnicích a velmi často pivovarech. Ještě před koncem 19. století se objevil v podobě kanceláře Ferdinanda Misslera pokus organizovat masovou emigraci do Argentiny. I když Missler zcela neuspěl, lze o počátku 20. století uvažovat již jako o nové etapě vztahů mezi střední Evropou a americkým kontinentem, který dostával v očích české veřejnosti už velmi přesné kontury. Platí to jak o hospodářských a politických informacích, tak o kultuře. Už na konci 19. století se pokoušel Jaroslav Vrchlický přiblížit v překladech španělskou literaturu a na počátku našeho století Antonín Pikhart přinesl i první překlad z literatury latinskoamerické. Zatímco od 16. do 19. století byl kontakt českých zemí a Latinské Ameriky či možná Ameriky vůbec záležitostí jednotlivců či malých skupin, objevily se po roce 1900, a zejména pak po zavedení kvótového vystěhovaleckého systému ve Spojených státech, na subkontinentu desetitisíce Čechů. Jejich přítomnost v Brazílii, Argentině, Paraguayi a Chile zde usnadňovala také podnikání českých firem. Kromě toho pobývalo na přelomu století v různých částech Ameriky několik profesionálních cestovatelů jako byl Enrique Stanko Vráz, Alberto Vojtěch Frič či Josef Kořenský, jejichž přednášky, články a v případě Friče etnologické sbírky a odborné studie umožnily českému publiku, a opět v případě Friče nejen českému, přesnější vidění Latinské Ameriky.

Současně se v českém prostředí projevil zájem, především mezi historiky, o vztahy mezi střední Evropou a Španělskem, zejména v 16. a 17. století. Bylo jen otázkou doby, kdy se tito historikové dotknou i vztahů česko-latinskoamerických. Ve třicátých létech publikoval Vlastimil Kybal knihu Po československých stopách v Latinské Americe, v níž se poprvé vážně zabýval problematikou českých misionářů. Záhy měl na tomto poli několik následovníků jako například Otakara Odložilíka, který během svého amerického exilu pracoval i v mexických archivech, a katolického historika Zdeňka Kalistu, jehož edice listů českých misionářů Cesty ve znamení kříže představuje dnes klasickou, stále hojně užívanou a citovanou práci, i když řada údajů obsáhlého úvodu byla pozdějšími autory někdy velmi podstatně doplněna.

Třebaže jména těchto autorů, zejména Odložilíka a Kalisty, po roce 1948 z českého odborného tisku zmizela, udržela se iberoamerická témata alespoň v akademickém prostředí (srovnej zde činnost historika Josefa V. Polišenského v Praze a literárního historika Oldřicha Běliče v Olomouci), kde se vytvářely předpoklady, aby se na konci 50. let – v době celosvětového vzestupu zájmu o Latinskou Ameriku v souvislosti s kubánskou revolucí a pak o latinskoamerickou literaturou – objevilo několik mladých lingvistů, literárních vědců a historiků zajímajících se o problematiku španělsky a portugalsky mluvícího světa. Střední generace univerzitních učitelů, především už jmenovaní Polišenský a Bělič podporovaní lingvisty Josefem Dubským a Oldřichem Tichým, pak hledala cestu jak využít vhodné politické situace k vytvoření organizační základny iberoamerikanistiky, rozvíjející se do této doby do značné míry nekoordinovaně především na romanistických katedrách českých univerzit. Podařilo se jim to v podobě ustavení interdisciplinárního Střediska ibero-amerických studií na FF UK v roce 1967. Ročenka střediska Ibero-Americana Pragensia, první španělsky vydávané odborné periodikum ve střední a východní Evropě, pak sehrála velmi důležitou roli při konstituování širší základny oboru, protože umožňovala prezentaci výsledků práce českých iberoamerikanistů v jazyce dostupném mezinárodní odborné veřejnosti. Stejně důležitou roli pro rozvoj české iberoamerikanistiky měla však činnost několika hispanistů a iberoamerikanistů působících na Akademii věd, především v Kabinetu moderní filologie a v Ústavu pro českou a světovou literaturu. Kamil Uhlíř svými skripty o dějinách argentinské literatury zakládal podobně jako Oldřich Bělič a Zdeněk Hampl tradici českých učebních textů pro vysokoškolské studenty věnovaných latinskoamerické problematice a inspiroval překlad Dějin literatur Latinské Ameriky (1966), který byl dílem Josefa Forbelského, Sylvie Pavlíkové, Pavly Lidmilové a Zdeňka Hampla. Tato práce stejně jako už zmíněné učební texty zakladatelů moderní české iberoamerikanistiky a jejich pedagogické působení umožnily trvalé zavedení takových disciplín jako dějiny literatur hispánské a portugalské Ameriky či dějin Latinské Ameriky do učebních programů vysokých škol. Žáci zakladatelů střediska – hispanisté Bohumil Zavadil a Hedvika Vydrová, hispanista a později etnolog František Vrhel, historikové Bohumil Baďura, Vladimír Nálevka a Josef Opatrný a historik umění Pavel Štěpánek, společně s některými odborníky starší generace, jako byl například Zdeněk Kalista – publikovali na stránkách ročenky své první studie, orientované dvěma směry. Jednak pokračovali ve studiu česko-latinskoamerických vztahů, jednak se věnovali některým speciálním tématům svých oborů. Důležitým faktorem při jejich výběru byla možnost pobytu v některých zemích Latinské Ameriky. V Argentině působil v druhé polovině 50. let v diplomatických službách K. Uhlíř, na Kubě a v Chile přednášeli či studovali v 60. letech J. Polišenský, O. Bělič, H. Vydrová, J. Dubský, O. Tichý. B. Baďura, B. Zavadil, Antonín Vaculík, Lubomír Vebr a další, přičemž rozšiřovali své osobní styky nejen s odborníky z těchto zemí, ale i z jiných států světa a samozřejmě využívali v místních knihovnách literaturu, tehdy v českém prostředí nedosažitelnou, což jim otevíralo nové možnosti.

Současně znamenala 60. léta také nárůst překladů latinskoamerické literatury do češtiny. Kamil Uhlíř, Pavla Lidmilová, Eduard Hodoušek, Lumír Čivrný, Josef Forbelský, Vladimír Mikeš, Vlastimil Maršíček a Ivan Slavík přispěli podstatnou měrou k růstu informovanosti českých čtenářů o latinskoamerické literatuře; o to více, že jejich překlady doprovázely zasvěcené studie o příslušném autorovi a jeho díle v kontextu latinskoamerického písemnictví. Na práci této první generace mohli pak později navázat další překladatelé jako Miloslav Uličný, Jan Schejbal, Jan Hloušek, František Vrhel, Vít Urban a Blanka Stárková. S touto překladatelskou činností souvisela i práce na učebnicích a slovnících, kde budou práce odborníků jako Libuše Prokopová, Josef Dubský, Vladimír Konečný či Vladimír Rejzek oceňovat nepochybně ještě budoucí generace hispanistů a iberoamerikanistů.

Období prvního rozmachu moderní iberoamerikanistiky však trvalo velmi krátce. Třebaže se všichni čtyři její zakladatelé hlásili k marxismu, byli různou měrou postiženi normalizačním režimem a přinejmenším ztratili možnost intenzivních styků s iberoamerikanistikou ve světě. Nicméně právě v této době došlo k rozšíření skromného počtu pracovišť zabývajících se problematikou Latinské Ameriky, když vzniklo v Orientálním ústavu ČSAV oddělení Latinské Ameriky. Jeho převážně mladí pracovníci jako Jiří Kunc, Vladimíra Dvořáková, Ivo Barteček či poněkud starší Radomír Jungbauer se zabývali hlavně nejnovějšími dějinami kontinentu a jeho vztahy se Spojenými státy (kubánská revoluce, sandinismus v Nicaragui, dělnické a komunistické hnutí atd.).

Na univerzitních pracovištích a také v Náprstkově muzeu, kde pracovali Václav Šolc, Kateřina Klápšťová a Olga Kandertová na problematice nativní Ameriky (zvláštní postavení si zde udržoval Mnislav Zelený, jediný český terénní etnograf specializující se na jihoamerické Indiány, který mohl díky příznivé shodě okolností a povahových vlastností pracovat v amazonském pralese), se udržela i v této době „klasičtější“ orientace výzkumu. F. Vrhel publikoval několik studií etnolingvistických a lingvistických, v nichž se zaměřoval stále zřetelněji na obecnější jazykovědné problémy. Dějinám hispanoamerických literatur (zejména otázkám modernismu, avantgardy a tzv. nového románu) se věnovala H. Vydrová, Anna Housková se soustředila na problémy typologie hispanoamerického románu a kulturní identity Latinské Ameriky. P. Štěpánek napsal řadu studií o latinskoamerickém a španělském umění, přičemž věnoval značnou pozornost i recepci hispánského umění v českém prostředí. Historikové pokračovali ve studiu vztahů Latinské Ameriky a českých zemí, B. Baďura a J. Opatrný soustavně zpracovávali některé problémy dějin Kuby 18. a 19. století. Baďura napsal s využitím dosud nezpracovaného kubánského archivního materiálu rozsáhlou pozoruhodnou studii o španělské imigrační politice na Kubě v 19. století a Opatrný začal se studiem problematiky vzniku národa na Kubě a názorových proudů v kubánské společnosti od konce 18. století. Bohumír Roedl, připravující od konce 60. let edici zmíněné Neumannovy kroniky tarahumarských povstání, pokračoval ve spolupráci se Střediskem ibero-amerických studií publikováním drobnějších studií dílem právě k misijní činnosti, dílem k problematice povstání Tupaca Amaru v místokrálovství Peru. Josef Polišenský soustředil svoji pozornost na některé otázky koloniálních dějin a osudy takových osobností jako byl T. Haenke či S. Bolívar. Pokračoval také v systematickém výzkumu v českých archivech, kde mapoval dokumenty k česko-americkým, česko-španělským vztahům a k české emigraci do Ameriky. Otázkami nových a nejnovějších dějin, často opět vztahy Československa k Latinské Americe a českým válečným exilem, se zabývali Vladimír Nálevka i František Hrbata. První pracoval v archivu ministerstva zahraničních věcí, odkud čerpal materiál ke studiím o české emigraci v Americe od první světové války do roku 1948, druhý se pak věnoval především česko-latinskoamerickým kulturním a obchodním kontaktům. Celá skupina historiků také pracovala na velkých Dějinách Latinské Ameriky, které vyšly na konci sedmdesátých let. Česká iberoamerikanistika, opět jako jedna z prvních ve střední Evropě, nabídla publikací veřejnosti vlastní země celistvý pohled na dějiny španělsky a portugalsky mluvící Ameriky. Třebaže se především pasáže o nových a nejnovějších dějinách nevyhnuly ideologizaci, je práce dodnes užitečnou základnou pro studium historie tohoto regionu.

Na konci 70. a na počátku osmdesátých let pak přichází nová skupina mladých iberoamerikanistů spojených úzce s ročenkou Ibero-Americana, v níž uveřejňovali svoje první studie. Oldřich Kašpar a Ivan Dubovický pracující na katedře etnografie a folkloristiky FF UK publikovali své práce o obraze Ameriky v českém prostředí či jezuitských misionářích v Mexiku v případě prvního autora (k nejcennějším výsledkům jeho práce v této oblasti zde patří seznam misionářů z české provincie působících v Latinské Americe, který připravil spolu se známou specialistkou na školství šestnáctého a sedmáctého století Annou Fechtnerovou, vydaný ve dvou podobách v Praze a později v Mexiku) a české emigraci do Ameriky v případě autora druhého. Dubovický tu navázal na práci Rudolfa Míška, B. Baďury a Jana Klímy, kteří se této problematice věnovali už na konci 60., resp. v 70. letech a pokračovali, především pak Baďura a Klíma, ve své práci i v následujících desetiletích. Simona Binková potom pracovala ve Středisku ibero-amerických studií a kromě stále intenzivnější práce na pramenech k působení jezuitských misionářů z české provincie v Novém Španělsku (srovnej její studie o Václavu Linkovi, Janu Nentvigovi, Ignáci Tirschovi či Matyáši Steffelovi) se podílela spolu s Lubomírem Vebrem na vydávání ročenky střediska. V ročence začaly vycházet v této době i práce autorské dvojice Jiří Novotný a Jiří Šouša. První z nich pracoval a pracuje jako archivář, druhý jako vysokoškolský pedagog na katedře pomocných věd historických a archivního studia FF UK. Oba jsou příkladem odborníků, kteří se sice nespecializují na Latinskou Ameriku, ale jejichž bádání v archivech různých exportních firem či bank přineslo velmi cenné poznatky pro poznání hospodářských kontaktů mezi meziválečným Československem a Latinskou Amerikou, a jejichž místo v české iberoamerikanistice je proto nezpochybnitelné. Ve stejné době započala Kateřina Kozická s publikací prvních výsledků své práce na pražských portugalikách dotýkajících se oblasti portugalské námořní expanze.

Změny po roce 1989 byly podstatné především v oblasti otevření kontaktů s evropskou a světovou iberoamerikanistikou, a to pro odborníky na různých pracovištích: hispanistika a potažmo iberoamerikanistika se rozšířily na další univerzity, kromě tradiční Prahy, Brna a Olomouce to jsou České Budějovice, Ostrava a Pardubice (je přitom ovšem fakt, že nejvíce studentů španělštiny nemá žádná z těchto institucí, ale Vysoká škola ekonomická v Praze, kde vedoucí katedry jazyků Vlasta Hlavičková se skupinou hispanistů nabízí studentům odbornou španělštinu využitelnou v obchodě a podnikání). Na druhé straně však zaniklo oddělení Latinské Ameriky v Orientálním ústavu a jeho pracovníci přešli na jiné ústavy. Nové poměry ale otevírají prostor především pro studenty a postgraduanty, jimž se naskýtá možnost využívat archivů, knihoven a dalších institucí ve světě v míře jaké od roku 1938 česká akademická společnost neměla. Účast českých iberoamerikanistů na řadě mezinárodních akcí přitom ukázala, že úroveň oboru je u nás srovnatelná se světem, i když přirozeně chybí tematická šíře, což je dáno nesrovnatelnými kvantitativními relacemi mezi iberoamerikanisty českými a například španělskými či britskými. (Na druhé straně se ovšem po roce 1989 začali někteří hispanisté zabývat do té doby opomíjenými otázkami, např. regionálními odlišnostmi španělštiny v různých částech Latinské Ameriky; srovnej zde práce Anny Mištinové.) Dokazuje to nejen množství prací českých iberoamerikanistů otištěných v prestižních zahraničních časopisech či nakladatelstvích, ale i fakt, že česká iberoamerikanistika měla a má od roku 1990 zastoupení v nejvyšších orgánech Asociace evropských historiků-latinoamerikanistů, naposledy funkcí viceprezidenta. Jednou z posledních ukázek kvalit literární hispanistiky a iberoamerikanistiky je vydání původního Slovníku spisovatelů Latinské Ameriky (Libri, 1996), jímž dosud nedisponují ani země s podstatně širším okruhem specialistů, než je Česká republika.

Úzká souvislost mezi hispanistikou a iberoamerikanistikou zmiňovaná několikrát v tomto přehledu je na druhé straně také důvodem, proč se v tomto slovníku neobjevují některá jména odborníků, kteří se v minulosti či přítomnosti zabývali či zabývají problematikou hispánské či lusitánské oblasti. Není téměř výjimky, kdy by se specialisté na historii, kulturu či politiku Španělska či Portugalska (popřípadě některých vědních oborů v jejich obecné podobě) nedotkli alespoň vzdáleně některé z četných otázek Nového světa. Sami se však považují více za hispanisty nebo lusitanisty a na výzvu k zaslání svého curricula buď vůbec neodpověděli, nebo odpověděli zamítavě. Neznamená to, že by jejich práce k Latinské Americe neměly cenu, oni sami je však patrně považují za okrajové (resp. v případě mladších odborníků za příliš juvenilní) a nechtějí v prezentovaném slovníku figurovat (jen jako příklad lze uvést jména významných hispanistů Lubomíra Bartoše a Jiřího Černého). Opačný je pak případ autorů věnujících se hned několika vědním oborům. Tady to budou historikové disciplin, kdo jednou rozhodne o jejich významu – zda tito autoři měli pro vývoj všech oborů, v nichž pracují, stejnou důležitost, zapsali se do dějin oboru jednoho – nebo žádného. Každý uživatel slovníku si pak jistě uvědomuje všechna nebezpečí plynoucí z faktu, že žijící autoři píší svoje hesla sami. I přesto je však, domnívám se, velmi užitečné, že díky nakladatelství LIBRI tento první pokus o slovník iberoamerikanistů ve společenství s představiteli jiných vědních oborů vychází, a nabízí tak zainteresovanému čtenáři základní informace o jménech, s nimiž se možná někdy setkal či setká. Z tohoto důvodu jsme sem zařadili také některé osobnosti, které iberoamerikanisty v úzkém slova smyslu nejsou, ale v Latinské Americe v různých dobách působily, přispěly k šíření informací o této části světa v české společnosti a často se staly předmětem zájmu moderní iberoamerikanistiky.


zpět na obsah