Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

NOVÁK Jan (* 8. 4. 1921 Nová Říše, + 17. 11. 1984 Neu-Ulm, Německo) - český skladatel, klavírista, pedagog a autor latinských básní a textů

Jan Novák se narodil v rodině knihaře, který bydlel a byl zaměstnán v premonstrátském klášteře. Studoval na jezuitském gymnáziu na Velehradě a od roku 1940 na klasickém gymnáziu v Brně. Po maturitě studoval na brněnské konzervatoři skladbu u Viléma Petrželky, dále dirigování a hru na klavír. Za války byl pracovně nasazen v Německu, konzervatoř absolvoval v roce 1946. Jeden semestr ještě studoval v Praze na Akademii múzických umění u P. Bořkovce. V konkursu získal orchestrální serenádou stipendium nadace J. Ježka a odejel 1947 na studia do Spojených států na letní kompoziční kursy v Berkshire Music Center v Tanglewoodu (Massachusetts), které vedl Arnold Copland. Po návratu z Tanglewoodu pracoval v New Yorku pět měsíců s B. Martinů a toto studium mělo rozhodující vliv na jeho další tvorbu.

Do Československa se vrátil 25. února 1948, v den komunistického puče. Pro umělce, který odmítal jakékoliv omezování svobody (proto v mládí opustil jezuitské školy), nadešla éra stálých konfliktů s mocí, třebaže žil jako nezávislý umělec. Komponoval hudbu ke krátkým a k loutkovým filmům, k hrám a podobně, v éře režiséra E. Sokolovského spolupracoval s brněnskou Mahenovou činohrou; ke hře L. Kundery Totální kuropění (1961) napsal hudbu pro jazzový orchestr G. Broma. Protože se roku 1962 odmítl zúčastnit voleb, byl vyloučen ze Svazu čs. skladatelů. Po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do Dánska (Aarhus), od roku 1970 žil v italském Roverettu, kde založil pěvecký sbor a získal italské občanství. V roce 1977 se přestěhoval do Neu-Ulmu v SRN, rok před smrtí přijal nabídku k vyučování na Vysoké hudební škole ve Stuttgartu.

Skladatelsky se zprvu orientoval na neoklasicismus typu Igora Stravinského a B. Martinů, jehož uctil Variacemi na téma Bohuslava Martinů pro dva klavíry (1949). Smyslem pro jasnost, hudební vtip a nepatetičnost se vyznačuje Koncert pro hoboj a orchestr (1950). Balet Svatební košile (1954, podle Erbenovy balady) nonet Balletti ą 9 (1955), Koncert pro dva klavíry a orchestr (1955) a další díla dokládají Novákův výrazný smysl pro rytmus, tíhnoucí často k ostinatům a synkopám.

J. Novák zároveň ovládl latinu na úrovni hovorové mluvy, a tak komponoval od 50. let výhradně na latinské texty a od 60. let psal též latinské verše nejrůznějšího zaměření. Tento příklon k latině a k světu antiky byl pro něho aktem tvořivého protestu proti trivialitě socialistického realismu. Založil latinský kroužek a pro zhudebňování latinských textů získal v Brně několik dalších skladatelů, především přátele z Tvůrčí skupiny A Josefa Berga, M. Ištvana, Aloise Piňose a další. Skupinu přezval na Parasiti Apollonis.

Na počátku 60. let se intenzívně zabýval dodekafonií, kterou znamenitě ovládl: Inventiones per tonos duodecim pro cembalo (1960), Musica caesariana pro dechový orchestr (1960), Passer Catulli pro bas a 9 nástrojů na Catullovy verše (1962) atd. Pak se vrátil ke svým výchozím vzorům Stravinskému a Martinů. V tomto období převládají v jeho tvorbě vokální díla (Testamentum Iosephi Eberle pro smíšený sbor a 4 lesní rohy, Catulli Lesbia pro ženské hlasy a další). Na paměť J. Palacha složil v únoru 1969 kantátu Ignis pro Ioanne Palach pro smíšený sbor a orchestr.

K nejvýznamnějším dílům z období emigrace patří latinská opera Dulcitius (1977, na text německé básnířky Horswithy von Gandersheim, provedená na Mezinárodním hudebním festivalu v Brně 1990) a pětivětá symfonická skladba Ludi symphoniaci (1978), prostoupená reminiscencemi na české hudební tradice. Posledním Novákovým dílem je posmrtně vydaný sborník 50 strofických písní Cantica latina na texty latinských básníků, Plautem počínaje a J. Novákem konče (zde pod výmluvným pseudonymem Neander).

(tv)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie