|
KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století |
KRIEGEL František (* 10. 4. 1908 Stanislawów, Polsko, + 3. 12. 1979 Praha) - český lékař a komunistický politik
František Kriegel se narodil na polsko-ruském pomezí v rodině nezámožného židovského stavitele. Koncem 20. let přišel do Prahy studovat medicínu (na lvovské, tehdy polské univerzitě platil antisemitský numerus clausus). Po ukončení studia praktikoval v letech 1934-36 na pražské interní klinice.
V prosinci 1936, s přesvědčením, že u Madridu se bojuje za Prahu, se stal frontovým lékařem mezinárodních brigád ve Španělsku. Po porážce španělských republikánů přešel v únoru 1939 šéflékař 45. mezinárodní divize major Kriegel s poslední jednotkou do Francie. Tam jej čekal internační tábor. Prostřednictvím norského Červeného kříže se s dalšími lékaři dostal na čínsko-japonskou frontu do Chu-nanu. Svou devítiletou anabázi vojenského lékaře zakončil v Barmě jako smluvní lékař americké armády. Do Prahy se vrátil na podzim roku 1945.
Nastoupil místo závodního lékaře ČKD Sokolovo a čile se účastnil příprav komunistů na převzetí moci. Byl organizačním tajemníkem krajského výboru KSČ v Praze. V období února 1948 byl politrukem (zástupcem velitele pro věci politické) v hlavním štábu Lidových milicí, této soukromé armády komunistů. Na ozbrojování milicí a jejich velení spolupracoval s dalšími budoucími protagonisty pražského jara 1968 - s velitelem jejich hlavního štábu J. Pavlem a s jeho zástupcem J. Smrkovským.
V roce 1949-50 byl Kriegel náměstkem ministra zdravotnictví J. Plojhara. Pod Kriegelovým vedením se uskutečňoval proces zestátňování a sjednocování zdravotnictví podle sovětského vzoru: byly likvidovány lékařské komory a stavovské organizace zdravotníků, významné změny začínaly i v lékařské vědě, v její jednoznačné orientaci na vědu sovětskou a odmítání "buržoazních pavěd" i metod včetně genetiky a podobně. Zároveň se prosazovalo zpřístupnění péče o zdraví nejširším vrstvám obyvatelstva a uskutečňovala se řada akcí, které byly počátkem řešení rozsáhlé zdravotní problematiky české populace: vysoká kojenecká úmrtnost, výskyt TBC, pohlavních chorob a dalších infekčních nemocí. Také v tomto, třebaže značně rozporuplném procesu Kriegel prokázal organizátorské schopnosti i kvalifikované zaujetí pro zlepšení zdravotní péče.
Na počátku 50. let, v době "boje proti sionismu" a podezíravosti vůči interbrigadistům, byl Kriegel z funkce náměstka odvolán. Začal pracovat jako obvodní lékař, později se stal sekundářem v pražské fakultní nemocnici na Vinohradech. V letech 1960-63 byl poradcem pro zdravotnictví na Kubě. Po návratu se stal primářem ve Výzkumném ústavu chorob revmatických v Praze; v letech 1965-69 byl primářem interního oddělení Thomayerovy nemocnice v Praze-Krči.
V 60. letech se Kriegel postupně vracel mezi vládnoucí komunistickou "elitu". V letech 1964-69 byl poslancem Národního shromáždění a od roku 1966 členem ÚV KSČ. Za pražského jara 1968 - od dubna do srpna - byl předsedou Ústředního výboru Národní fronty a členem předsednictva ÚV KSČ. Jako stoupenec probíhajících reforem "socialismu s lidskou tváří" byl upřímně nenáviděn sovětskými představiteli, ale i domácími "konzervativci". Jejich nenávist byla prohlubována jim vždy bytostně vlastním antisemitismem.
V ranních hodinách 21. srpna se Kriegel stal jedním ze 6 zajatců (A. Dubček, O. Černík, J. Smrkovský, F. Kriegel, Josef Špaček a Bohumil Šimon), které sovětská tajná policie KGB ve spolupráci se Šalgovičovou skupinou StB zatkla, letecky unesla do Karpat a o dva dny později do Moskvy. Účast na čs.-sovětských jednáních nebyla Kriegelovi umožněna, ale zato byl přizván k podpisu tzv. Moskevského protokolu, který znamenal kapitulaci čs. strany a stal se základem tzv. normalizace. Kriegel jako jediný z 26 českých a slovenských politiků vyzvaných k podpisu (eufemisticky nazývaných reprezentací) protokol odmítl podepsat. Později, roku 1975, v rukopisných poznámkách k pojmu "reprezentace" napsal: Reprezentace - toto slovo zkresluje pravdu. Polovina vězňů a polovina kolaborantů. Kdo je nějakou reprezentací pověřil? Kdo jim dal právo se za reprezentaci považovat?
Teprve po dlouhém vyjednávání s Brežněvem a jeho kamarilou mohl Kriegel 27. srpna 1968 odletět - spolu se signatáři moskevské kapitulace - do Prahy. Zde byl okamžitě splněn sovětský požadavek, aby byl zbaven funkcí v Národní frontě a v předsednictvu ÚV KSČ.
Kriegel však zůstal poslancem Národního shromáždění. To 18. října 1968 projednávalo návrh smlouvy o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v Československu. Jednání řídil J. Smrkovský a O. Černík spojil přijetí smlouvy s otázkou důvěry své vládě. Z balkónu přihlíželi Dubček a L. Svoboda. Kriegel hlasoval proti přijetí smlouvy. Tentokrát nezůstal, jako v Moskvě, sám. Spolu s ním proti smlouvě hlasovali František Vodsloň, dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková a 10 poslanců se hlasování zdrželo.
V květnu 1969 byl Kriegel vyloučen z ÚV KSČ a ze strany, později, v listopadu 1969, byl zbaven i poslaneckého mandátu. Ve svém posledním vystoupení na zasedání ÚV KSČ (30. května 1969) stačil ještě normalizátorům připomenout, že smlouva, proti které hlasoval, byla psána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů.
V 70. letech, přes permanentní sledování Státní bezpečností, byl činný v opozičním hnutí. Patřil k prvním signatářům Charty 77. Zemřel koncem roku 1979. Příslušníci StB hlídali i nemocniční pokoj, v němž František Kriegel umíral, a bez komplikací se neobešel ani jeho pohřeb.
(nk)