Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

DIVIŠ Ivan (* 18. 4. 1924 Praha, + 7. 4. 1999 Praha) - český básník a esejista

Ivan Diviš je básník, který píše do krve, neomaleně, nesmlouvavě, jak se o něm vyjádřil Petr Král. Jeho tvorba je prosycena stálým vědomím apokalypsy, proudem expresívních lamentací a karatelského patosu, jenž v současné české poezii nemá obdoby a spolu s jazykovou "nesnadností" ho řadí po bok J. Demlovi či V. Holanovi.

Diviš byl v roce 1949 krátce před dokončením Filosofické fakulty Univerzity Karlovy při kádrových prověrkách vyloučen. Do roku 1960 pracoval jako soustružník a pak nastoupil do redakce nakladatelství Mladá fronta, kde měl na starosti mladou českou poezii. Krátce pracoval v redakci měsíčníku Sešity pro literaturu a diskusi a rok po sovětské okupaci odešel do exilu, který prožíval velmi trpce, jako - řečeno jeho vypjatými slovy - trest smrti. Tam pracoval až do odchodu do důchodu jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově.

Diviš debutoval v roce 1947 kladně přijatou sbírkou První hudba bratřím, ta však zůstala na dlouho jeho jedinou publikační příležitostí. V 60. letech mu vyšlo 10 básnických knih (mimo jiné Uzlové písmo, 1960; Chrlení krve, 1964; Umbriana, 1965; Sursum, 1967), jež čím dál tím víc představují básníka jako vypjatého slovního frenetika, který shledává svět jako semeniště absurdit a blbostí, zabraňujících tajemství bytí, aby se mohlo vyjevit, jak napsal literární historik Jaroslav Med, a pokračuje: Takový svět ale nelze vnímat jinak než s klnutím, a Ivan Diviš je skutečným mistrem hněvivého zlořečení.

Po odchodu do exilu vyšla jako první sbírka Noé vypouští krkavce (1975), obsahující jazykově experimentální poezii z let 1965-68. Lyrická skladba Odchod z Čech (1981, Mnichov) je žalozpěvem exulanta nad osudem národa bez mužů, žen, vojáků a krve, v němž básník tolikrát vídal vás, vy naše české mámy, / fašistoidně nenávidět vše, co nebylo / vaší kedlubnovitou zabedněností. Nářek nad ubohostí světa se ještě vystupňuje v monumentální vizi Beránek na sněhu (1980, Londýn). Eschatologický tón, jenž je až v samém jádru tvořen vírou v otevřenost spasení (Diviš v roce 1964 konvertoval ke katolicismu), je přítomen i v konkrétním jazyce Žalmů (1986, Londýn), v již opět ve vlasti vydaných sbírkách Moje oči musely vidět (1991, Praha), kde jinak převládá děsivé vidění světa těsně před zánikem, i v poslední sbírce Jedna loď (Laura Blaire, Praha 1994).

Temnou a zdrcující Divišovu poezii doplňuje obsáhlý soubor úvah, poznámek a deníkových zápisků Teorie spolehlivosti (1994), záznamy snů Papouščí město (1988, Londýn) a Noc, nebudeš se báti (1991). Roku 1995 bylo jeho básnické dílo oceněno obnovenou Státní cenou za literaturu.

(jp)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie