Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

NOVÁK Arne (* 2. 3. 1880 Litomyšl, + 26. 11. 1939 Polička) - český literární historik, kritik, esejista

Arne Novák byl vedle F. X. Šaldy druhým profilujícím mužem české literární esejistiky a kritiky první poloviny 20. století. Na rozdíl od "modernistického" Šaldy však Novák vycházel z národního tradicionalismu, byl vědomým "strážcem národních tradic", což pochopitelně nevylučovalo ohromně široký přehled po celém evropském duchovním světě. Konzervativní životní a estetický postoj se odrážel i v kritickém vztahu k Masarykově "české ideji" a v chápání českých dějin mu byl bližší postoj Pekařův. Dosud prakticky nejsou překonány Novákovy Přehledné dějiny literatury české.

Novák byl synem spisovatelky Terézy Novákové. Po univerzitních studiích v Praze a v Německu působil jako středoškolský profesor a roku 1910 se habilitoval na pražské univerzitě v oboru česká literatura. V roce 1920 byl jmenován řádným profesorem na Masarykově univerzitě v Brně, kde zůstal, odmítaje přitom nabídky z pražské UK. V roce 1937 se stal v Brně rektorem a v období Mnichova projevil svými veřejnými vystoupeními osobní statečnost.

Literární kritiky začal tisknout již v 90. letech. Náležel tehdy ke generaci "ironiků a impresionistů", kteří se nijak netajili svým skeptickým vztahem k české dobové literární produkci a pro něž byla samozřejmá orientace v aktuálním zahraničním dění. Novák velmi záhy spojil svou kritickou činnost s literární historií. Poučil se především ze sociologické metody Hippolyta Taina. Své znalosti uplatňoval především v esejistických portrétech, jež se vyznačují mnohdy až přepjatou psychologičností, nicméně dokonalým zasazením zkoumaného jevu do evropského kulturního kontextu. Výrazně impresionistickým stylem (alespoň na počátku) se ocitají na pomezí beletrie a literární vědy. Novák své studie a podobizny vydal mimo jiné v knihách Mužové a osudy (1914), Myšlenky a spisovatelé (1914), Nosiči pochodní (1928), Léta třicátá (1932), Duch a národ (1936). Samostatné monografie věnoval Janu Nerudovi (1910), Josefu Dobrovskému (1928), Teréze Novákové (1930), V. Dykovi (1936) a široce pojednal Svatopluka Čecha (1921-23). K literárním esejům se řadí i esej Praha barokní (1915).

Ve svém stěžejním díle Přehledné dějiny literatury české (1. vydání 1910 jako Stručné dějiny literatury české) Novák nově vymezil periodizaci novodobé české literatury, a především podal koncízní a dosud v lecčems aktuální a použitelný výklad českého písemnictví, počínaje církevně slovanským obdobím. Novák své Dějiny průběžně doplňoval, takže poslední vydání (1946) bylo Novákovými spolupracovníky dovedeno až do prvního poválečného roku.

(jp)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie