Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

ŠALDA Jaroslav (* 27. 3. 1880 Praha, + 31. 5. 1965 Karlovy Vary) - český vydavatel a kulturní pracovník

Když po německé invazi 15. března 1939 očekával J. Šalda, že Němci zaberou Melantrich pro své účely, bránil se a své nakladatelství ubránil. Dne 12. dubna byl předvolán na německou správu a měl už připravené statečné prohlášení - jakési státoprávní ohrazení - které přednesl dvěma vysokým činitelům Blaskowitzova štábu: Jisto je, že národ Komenského, Smetanův, Dvořákův a Masarykův nespokojí se natrvalo s úlohou prostého zemědělce--pastevce. Jisto je, že náš národ utrpěl takové rány a ponížení, jaké snad se nenajde v dějinách... Nedejte se mýlit ani velkým množstvím udavačů a špatných lidí, kteří za peníze náš národ zrazují a kteří jistě i u vás vzbuzují ošklivost. Národ je ve svém celku zdráv a všechny tyto chorobné zjevy překoná.

Šalda měl štěstí, že nemluvil s fanatickým gestapákem, ale se vzdělaným německým důstojníkem plukovníkem Schnewindtem. Ten ho nejen nechal domluvit, ale odpověděl mu, že Němci vědí, jak je poraženému národu, vždyť i oni byli v 1. světové válce poraženi. Šaldovi zůstal Melantrich a Schnewindt půl roku poté padl v německo-polské válce...

Šalda byl vydavatel tělem i duší. Již od roku 1900 udával tón i tempo Tiskárně národněsocialistického dělnictva, v níž také roku 1907 vyšlo poprvé České slovo. Byl pak ředitelem vydavatelství Melantrich, v letech 1924-45 ústředním ředitelem akciové společnosti Melantrich a zároveň patřil mezi přední osobnosti národněsocialistické strany.

Šalda své nakladatelství a vydavatelství dostal na evropskou úroveň a spolupracoval s předními autory, překladateli, výtvarníky i grafiky. Za okupace takticky uhýbal gestapu, ale nikdy ne za cenu kolaborace. Podařilo se mu zachránit i Legiografii, tiskárnu, o níž bylo známo, že může tisknout i azbukou. Svůj podnik ubránil i proti českým fašistům a kolaborantům. Ve svých pamětech (dosud nevydaných) to popsal: Ještě horší to bylo po 15. březnu 1939. V Praze vycházel hnusný plátek Štít národa. Nepamatuji si již na jméno muže, který tento list vydával..., ale soustředila se kolem tohoto výtečníka společnost fašistických individuí nejhoršího kalibru, kteří přišli po 15. březnu na Václavské náměstí zabírat Melantrich... Tehdy, za okupace, naštěstí tento pokus skončil spíše komicky, když pár odvážných lidí křiklouny hnalo po schodech ven na Václavské náměstí.

Dobu okupace ovšem netrávil Šalda nečinně. V Melantrichu vznikl nápad vypsat soutěž na českou píseň. Akce se chytla, protože lidé pochopili, že mohou svůj protest vyjádřit aspoň tak, jak tomu bylo v Čechách po staletí zvykem. Šalda také zahájil novou edici - Pramen četby. Její první číslo České vánoce v nákladu 50 000 výtisků rozdal žákům obecných a měšťanských škol. Měla to být náhrada za zakázané čítanky. Šalda také finančně podporoval jak rodiny, které trpěly zatčením či dokonce popravou svých blízkých (vdovu po V. Vančurovi, rodinu autora Kouzelného domu Karla Josefa Beneše a další), ale i autorů, kteří jen nesměli být vydáváni. Tiskárna Melantrich se také za jeho přispění podílela na vydávání ilegálních tiskovin, a to od časopisu V boj až po Rudé právo. Ironicky o tom později poznamenal ve svých pamětech (psal je roku 1962), že o ilegálním Rudém právu nyní se hodně mluví a píše, ukazuje se v muzeích, ale nedělá se ani zmínka o tom, že se sázelo a tisklo za Šaldy v Melantrichu. Ve skutečnosti už dávno dobře věděl, co lze od komunistů očekávat. Sám popisuje, jak se mu za války dostala do rukou fotografie Molotova, která měla být po sovětsko-německém paktu povinně zveřejněna v novinách: Pakt sám nás všechny překvapil a udivil. Nemohli jsme pochopit vysvětlování některých našich komunistů, jak je krásné, když dva socialistické (!) státy si podávají ruce. Podání Hitlerovy ruky brzy krutě pocítili, když je po vpádu do Ruska popravovali. Pamatuji se, jak jsem několikrát s lupou zkoumal tvář Molotova na fotografii jeho berlínské schůzky s Ribbentropem... Chtěl jsem z ní vyčíst, co si asi Molotov myslel, když přátelský pakt podepisoval. Vždy jsem fotografii odložil, neboť Molotovova tvář nic neprozrazovala.

7. března 1941 byl Šalda zatčen, a přestože byl propuštěn, mezitím po zatčení šéfredaktora Českého slova Luďka Stránského získali v novinách významné pozice programoví kolaboranti - Karel Lažnovský a E. Vajtauer.

V roce 1945 bylo součástí Melantrichu pět tiskařských podniků: Novinářská tiskárna na Václavském náměstí, tehdy největší grafický podnik v republice na Smíchově a tiskárny v Brně, Ostravě a Žilině. Po válce už znovu do národněsocialistické strany nevstoupil a chtěl se věnovat pouze kulturní činnosti. To mu sice zachránilo po únoru 1948 krk, ale ne jeho milované nakladatelství. Cesta chlapce z chudé chalupnické rodiny k ústřednímu řediteli Melantrichu nebyla rozhodně snadná a jednoduchá. Šalda s hořkou ironií napsal: Vím, že mnozí lidé viděli v Melantrichu jen dobře řízený podnik a v jeho řiditeli obyčejného businessmana bez zvláštního zaměření. Měl jsem úspěch opravdu americký. Až jednou někdo bude psát historii českého knihtisku, grafiky a novinářství první polovice 20. století, musí se obírat mou osobou, mými počátky... Bude to čítankový příklad amerického úspěchu. Pouze miliony, ty mi budou chybět. Ovšem, bude-li se někdy historie Melantricha psát, kde ten velký Melantrich bude?

(tp)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie