Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

VÁVRA Otakar (* 28. 2. 1911 Hradec Králové) - český filmový režisér, scenárista a pedagog

Otakar Vávra patří ke klasikům českého filmu, jemuž se věnoval více než 50 let. Původně studoval architekturu a v letech 1929-30 se ještě jako student podílel na natočení několika experimentálních dokumentárních filmů. Než natočil svůj první celovečerní film, psal scénáře pro jiné režiséry. I když jeho debutem byla už ozvučená Langerova veselohra Velbloud uchem jehly (šlo ovšem o společnou režii s H. Haasem), věnoval se později především vážným tématům a jeho samostatnou prvotinou byla až v roce 1937 Filosofská historie. Šlo o první z historických kostýmovaných filmů, představujících ve Vávrově tvorbě hlavní linii (Cech panen kutnohorských, Rosina sebranec, Nezbedný bakalář - vesměs na náměty Zikmunda Wintera), ať šlo o veselohry nebo o vážné historické fresky. Tyto filmy také naznačily charakteristický rys Vávrovy tvorby: úsilí věrně filmovými prostředky tlumočit především myšlenkovou náplň literárních předloh různorodých autorů (M. Pujmanová, Géza Včelička, L. Aškenazy, Václav Kaplický, V. Neff, Miloš Václav Kratochvíl a další uvedení u filmů). Druhou skupinu jeho předválečných filmů tvořily příběhy křehkého lyrismu, hlubokých citů a vášnivých hnutí, ale často i laskavého humoru, jimiž jakoby přitakával kladnému vztahu k životu (Panenství, Humoreska, Kouzelný dům, Pacientka doktora Hegla, Pohádka máje, Turbina, Šťastnou cestu). Vávra v nich projevoval zájem o citový život moderního člověka, o vztahy mezi lidmi ve vypjatých situacích dospívání, sociálních zápasů či morálních krizí. V lecčems tu navazoval na tvorbu režiséra G. Machatého.

Po roce 1945 se k válečné minulosti vyslovil filmovými přepisy Drdovy Němé barikády a Čapkova Krakatitu. Po únoru 1948 v žánru historického filmu pouze ilustroval, byť s řemeslnou důkladností, různé události starých i novodobých českých dějin, traktované v intencích komunistické historiografie: husitská trilogie v Nejedlého pojetí Jiráska - Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem - optimistické podání poválečného, a zejména poúnorového vývoje ve filmech Nástup (podle V. Řezáče) a Občan Brych (podle Jana Otčenáška), normalizačně vyložená historie let 1938-45 v socialistických "velkofilmech" Dny zrady, Sokolovo, Osvobození Prahy. Věrohodnost děje měli zaručit i herci vybraní podle fyziognomie (Jiří Pleskot-Beneš, L. Chudík-L. Svoboda atd.). Vávra natočil i několik oficiózně pojatých biografických filmů (Horoucí srdce, Putování Jana Ámose, Román lásky a cti).

Z poválečné Vávrovy filmografie se sympaticky vymykají lyrické přepisy děl F. Hrubína Zlatá reneta a Romance pro křídlovku, jimiž se snažil osvobodit ze sevření pout akademismu i "třídního" pohledu, ale i filmy s historickou tematikou Kladivo na čarodějnice a Komediant, v nichž nakrátko oslabil agitační tendence komunistické ideologie ve své práci. Zatímco prvními filmy vzdal hold životu, v druhých odsoudil násilí a totalitní zvůli. Důraz na pevnou a jasnou stavbu děje a scénáře vyvažoval lyrizující kamerou, něžnou a poetickou hudbou Jiřího Srnky. Jeho ambiciózní projekty dalších velkofilmů (Evropa tančila valčík, na který si dokonce "zapůjčil" Auroru) ukončil listopad 1989 a konec desetimilionových státních dotací.

Vávra se vždy snažil spolupracovat s vynikajícími herci, kteří odpovídali jeho historizujícímu naturelu a měli i velký podíl na případném úspěchu filmů: Z. Štěpánek, K. Höger, M. Glázrová, L. Boháč, V. Šmeral, L. Chudík a další. Občas vsadil i na civilní herectví - jako v případě J. Hanzlíka v Romanci pro křídlovku - a výsledek pak byl ještě přesvědčivější. Z poslední doby pochází pořad z cyklu GEN o L. Baarové natočený pro Českou televizi. Po roce 1945 Vávra působil jako pedagog (od 1963 jako profesor) na FAMU.

(pö)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie