Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

RADOK Alfréd (* 17. 12. 1914 Týn nad Vltavou, + 22. 4. 1976 Vídeň, Rakousko) - český režisér a dramatik

Alfréd Radok představuje nejvýznamnější osobnost poválečné české divadelní režie. Ve svém díle syntetizoval podněty meziválečné avantgardy s moderními poválečnými divadelními postupy a zásadní úlohu v jeho tvorbě sehrála veliká imaginace a schopnost pohlížet na okolní svět expresívníma očima.

Ve studiu divadelní a filmové režie mu zabránilo uzavření vysokých škol za nacistické okupace. Jako elév začínal u E. F. Buriana (1938-41), v letech 1941-44 pracoval v pomocných funkcích v různých divadlech. V roce 1944 byl jako "nečistý árijec" internován ve sběrném táboře. V roce 1945 se stal režisérem Divadla 5. května, v němž jak v činohře, tak zejména v opeře naplno rozvinul svou fantazii a schopnost zviditelnit složité vztahy mezi jednotlivými složkami divadelní inscenace (Verdi: Rigoletto, Lehár: Veselá vdova, Offenbach: Hoffmannovy povídky). Vůbec se nehodil do socialisticko-realistického pojetí divadla, prosazovaného po únoru 1948, proto musel po krátkém působení v Národním divadle odejít v roce 1950 do ústraní (Divadlo státního filmu, Vesnické divadlo). Roku 1949 byl dokonce za inscenaci hry Chodská nevěsta J. Honzlem osočen jako nepřítel socialismu. Teprve v roce 1954 se do Národního divadla vrátil, aby zde v době krize divadelní režie svými inscenacemi poskytl potřebný řád. Ve spojení s významnými reprezentanty vyspělého psychologického herectví dostala jeho režisérská invence nové dimenze a vznikala představení neobvyklé účinnosti (Leonov: Zlatý kočár, Hellmanová: Podzimní zahrada, Osborne: Komik), znamenající v poslední třetině 50. let významný krok k obrodě socialistickým schematismem zuboženého českého divadla a posilu pro humanistický program, prosazovaný v té době O. Krejčou. Zájem o Laternu magiku Radoka dočasně odvedl od divadla. Když se v roce 1960 vracel, tak pro něho v Národním divadle místo nebylo, proto z podnětu Oty Ornesta nastoupil do Městských divadel pražských. Zde v letech 1960-65 vytvořil několik představení, jež díky jeho koncepci i skvělým výkonům překvapivě obsazovaných herců, vážících si spolupráce s tak významným režisérem (J. Bek, S. Beneš, I. Kačírková, Josef Zíma) znamenaly zcela novou kapitolu ve vývoji poválečné české divadelní režie (Čechov: Švédská zápalka, Gogol: Ženitba, Rolland: Hra o lásce a smrti, Neveux: Zlodějka z města Londýna). Přínosem byla i Radokova spolupráce se scénografem Ladislavem Vychodilem. V roce 1966 se zase vrátil do Národního divadla, kde nastudoval drsnou Lorcovu hru Dům doni Bernardy s velkými výkony V. Fabiánové (Bernarda) a D. Medřické (La Poncia).

Od mládí však Radoka přitahoval i film. V roce 1949 podle vlastní předlohy natočil hodnotný protiválečný film o osudu Židů v okupované Praze a terezínském ghettu Daleká cesta. Druhý film, Divotvorný klobouk, natočený v roce 1952 podle stejnojmenné Klicperovy veselohry, napadla komunistická kritika jako zrůdný projev formalismu. Jeho láska k období počátku 20. století (secese) se projevila vedle divadla (František Ferdinand Šamberk: Jedenácté přikázání, 1950) v humorném filmu o začátcích automobilismu v Čechách podle Branaldovy předlohy Dědeček automobil (1957). V letech 1956-59 spolu se svým bratrem Emilem Radokem a scénografem J. Svobodou pracoval na projektu Laterny magiky, který prověřil na Světové výstavě v Bruselu (1958). Laterna magika, jež je v jeho pojetí typem divadla slučujícího živého herce na scéně s filmovou projekcí, stála na počátku dalších experimentů s audiovizuální technikou.

V roce 1968 byl v době srpnových událostí pracovně ve Švédsku. V příštích letech si prodlužoval neplacenou dovolenou, aby mohl režírovat v cizině. V roce 1972 však mu již vedení ND dovolenou nepovolilo, a tak byl vlastně největší český poválečný divadelní režisér odsouzen k emigraci. Neměl "odvahu" vrátit se do země, kde mu téměř celý život byly kladeny do cesty překážky a v níž nyní normalizátoři znovu bezostyšně určovali, co a hlavně kdo smí a nesmí. Odloučení od domova, které Radok velmi těžce nesl, uspíšilo jeho smrt.

K divadlu měl blízko i jeho bratr Emil Radok a jeho syn David Radok je operním režisérem.

(pö)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie