Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

MACEK Josef (* 8. 4. 1922 Řepov, + 10. 12. 1991 Praha) - český historik

V letech 1948-52 byl J. Macek pracovníkem Státního historického ústavu, poté až do roku 1970 ředitelem Historického ústavu ČSAV. Ve 30 letech se stal členem korespondentem a za osm let akademikem ČSAV. Na počátku své kariéry využil nejenom dobré znalosti historického "řemesla", ale především faktu, že po únoru 1948 byli historici, jejichž dílo neodpovídalo komunistické ideologii, téměř všichni zbaveni možnosti vyučovat na vysokých školách a v Československu publikovat.

Už roku 1952 se Macek stal laureátem státní ceny za knihu Husitské revoluční hnutí, napsanou v duchu předmluvy s názvem Ve znamení husitských revolučních tradic budujeme socialismus. V letech 1955-56 vyšla Mackova dvousvazková monografie Tábor v husitském revolučním hnutí. Už v její první kapitole, nazvané Tábor měřítkem pokrokovosti historiků, se nemilosrdně "vypořádal" s minulostí české historiografie od Františka Palackého až po Jaroslava Golla a jeho žáky. Dílo J. Pekaře, Václava Chaloupeckého, T. G. Masaryka a J. Slavíka označil za výraz "zahnívající buržoazie v období imperialismu". Vzorem mu byl Z. Nejedlý, a hlavně K. Gottwald, který prý přes hloubku pěti staletí ukázal na kořeny, z nichž vyrostla bojem pracujícího lidu za lepší, spravedlivější řád naše republika. Daleko přínosnějším dílem ovšem byla v této době monografie Roberta Kalivody Husitská ideologie.

V dalších letech se Macek zabýval problematikou německé selské války a italské renesance a postupně opouštěl - obdobně jako řada jeho politických a generačních druhů z 50. let - stanoviska stalinistické interpretace marxismu. V 60. letech byl členem ÚV KSČ, v letech 1964-70 poslancem Národního, respektive Federálního shromáždění. Dlouho patřil ke skupině komunistických intelektuálů konformních s politikou A. Novotného. Zároveň však v Historickém ústavu vytvářel podmínky pro skutečnou vědeckou práci, a to ať už pro bádání o starších českých dějinách nebo i dějinách nových a soudobých.

V srpnových dnech roku 1968 v ústavu umožnil zpracování a vydání dokumentace o okupaci Československa a všenárodním odporu, tzv. Černé knihy (Sedm pražských dnů, 21.-27. 8. 1968). V říjnu 1968 se v parlamentu zdržel hlasování o smlouvě o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v ČSSR. V letech 1969-70 byl zbaven všech funkcí a poslaneckého mandátu, roku 1970 byl vyloučen z KSČ. K 1. březnu 1970 byl Mackem dlouhá léta budovaný Historický ústav "reorganizován" na Ústav československých a světových dějin ČSAV a zcela vydán v plen normalizátorům Oldřichu Říhovi, Jaroslavu Puršovi (jeho bratr Jiří Purš se zase stal "normalizátorem" Barrandova) a jejich pomocníkům. Ti z ústavu vyhodili řadu předních českých historiků; nebylo náhodné, že dráha většiny z nich nápadně připomínala Mackovu - od fanatického třídního pohledu k vystřízlivění - Karla Bartoška, Alenu Gajanovou, Karla Kaplana, Bedřicha Loewensteina, Milana Otáhala, Viléma Prečana, Zdeňka Šolleho, Jana Tesaře a řadu dalších. V historické poušti, která poté v ústavu vznikla, se z průměru vymklo jen pár jedinců - například historik především rudolfínské doby Josef Janáček.

V letech 1970-88 byl Macek zaměstnán nejdříve v Ústavu pro jazyk český, později v Archeologickém ústavu ČSAV. V Československu nemohl publikovat. V 70. a 80. letech mu vyšly tři monografie ve Francii a Itálii (o Janu Husovi a husitské tradici, Machiavellim a o české historii). Od poloviny 70. let se věnoval syntetickému zpracování českých dějin za vlády Jagellonců. V této době byl výrazně ovlivněn francouzskou historickou školou Annales a stal se stoupencem nové, interdisciplinárně pojaté historiografie, překračující jak pozitivismus, tak strohá marxistická schémata. Devět měsíců po Mackově smrti vydalo nakladatelství Academia první ze čtyř svazků jeho monografie Jagellonský věk v Čechách I. Hospodářská základna a královská moc. II. díl, s podtitulem Šlechta, vyšel roku 1994.

(nk)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie