Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

GRAUS František (* 14. 12. 1921 Brno, + 1. 5. 1989 Basilej) - český historik

František Graus byl za nacistické okupace z rasových důvodů vězněn v koncentračních táborech. Po 2. světové válce studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1948-51 byl pracovníkem Státního historického ústavu, v letech 1953-69 vedoucím oddělení starších světových dějin Historického ústavu ČSAV. Kromě toho byl docentem, od roku 1967 profesorem Filosofické fakulty UK, kde ve druhé polovině 60. let řídil katedru československých dějin.

Byla to rychlá kariéra historika, který skvěle ovládal své řemeslo. Umožněna ovšem byla především rychlou a téměř úplnou likvidací české nemarxistické ("buržoazní") historiografie na vysokých školách a v předních vědeckých institucích po únoru 1948. Mladí, k stalinské interpretaci marxismu a k politice KSČ se okázale hlásící historici tehdy dostali obrovskou příležitost. A Graus patřil k předním z nich. V 50. letech se věnoval hospodářským a sociálním dějinám českého středověku. V této době mimo jiné publikoval obsáhlou dvousvazkovou monografii Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské (1953 a 1957). V její první kapitole, v duchu tehdy módního boje proti "kosmopolitismu", kritizoval starší i novější českou "buržoazní" historiografii, od Františka Palackého až po Jaroslava Golla a jeho školu. Mimo jiné tvrdil, že byla-li Palackého koncepce koncepcí nastupující buržoazie, byla koncepce Gollovy školy kosmopolitickou koncepcí buržoazie již ohrožené ve svém panství, jež viděla politicky i myšlenkově posilu svého ohroženého panství v jiných kapitalistických státech. Dále napsal, a zřejmě tomu dokonce i věřil, že vědecké studium počátků historického období ... rozbíjí naprosto falešné a tendenční představy o "nesamostatnosti" českého vývoje, jež s oblibou hlásala nejen německá historiografie, ale i novější buržoazní historiografie česká a že pomocí vědeckého učení o společnosti, marxismu-leninismu, je možno řešit i otázky, které se zdály buržoazní historiografii neřešitelné.

Od druhé poloviny 50. let Graus postupně opouštěl dogmatický stalinismus. Jako hlavní osobnost Československého časopisu historického dával příležitost k publikaci názorů řady reformních komunistických historiků (mj. Vladimír Kašík, Zdeněk Kárník) a k závažným diskusím o soudobých i starších dějinách. Sám svůj vědecký zájem postupně rozšiřoval na západoevropskou středověkou problematiku a krizové jevy 14. století. Přitom dospěl k názoru, že česká historiografie musí opustit svou dosavadní umělou izolaci českých dějin. Budeme si muset zvyknout jako na samozřejmost, nebudící žádný rozruch, zařadit naše dějiny do širšího rámce evropských a světových dějin a neměřit události "národními měřítky", uzpůsobenými jen pro domácí potřebu, i když rozloučení s vžitými názory a předsudky bude leckdy bolestné. V případě onoho "bolestného loučení" Graus jistě sám dobře věděl, o čem píše. Stačil ještě - spolu s Dušanem Třeštíkem, Františkem Šmahelem, Josefem Petráněm a dalšími - připravit sborník Naše živá i mrtvá minulost (1968) a po srpnu odešel do exilu, kde působil jako profesor na univerzitách v Giesenu a Basileji. Ve svých přednáškách a publikacích se navracel k četným tématům ze starších českých dějin a zabýval se sociálními a duchovními dějinami evropského středověku.

(nk)


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie