Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-W Zpět na abecední vyhledávání Ž->

ZÁBRANA Jan (* 4. 6. 1931 Herálec na Vysočině, + 3. 9. 1984 Praha) - český překladatel, básník a autor deníkových záznamů

Jan Zábrana byl až do 90. let, kdy mohla konečně začít vycházet i jeho původní literární tvorba, vnímán především jako jeden z nejvýraznějších a nejhodnotnějších poválečných překladatelů. Díky jeho neobyčejnému kulturnímu přehledu a orientaci ve světovém písemnictví se česká knižní kultura aktuálně seznamovala s nejprogresívnějšími proudy z oblasti angloamerické a ruské literatury.

Zábrana pocházel z učitelské rodiny v Humpolci, která se výrazně angažovala ve veřejném životě. Jeho matka Jiřina Zábranová, která se po válce stala poslankyní za národněsocialistickou stranu, byla po únoru 1948 uvězněna a v komunistických žalářích držena až do roku 1960. Stejný osud čekal i otce Emanuela. Jan Zábrana nemohl proto po maturitě na humpoleckém gymnáziu studovat na jiné škole než na římskokatolické cyrilometodějské fakultě v Praze. Po dvou semestrech však odešel a v roce 1952 začal pracovat jako pomocný dělník v Tatře Smíchov a pak jako brusič v družstvu Smalt. Z té doby pocházejí povídky, které mohly kolovat jen mezi přáteli (vyšly v roce 1993 pod názvem Sedm povídek). Poetikou nekašírovaného realismu jsou blízké tvorbě B. Hrabala, s kterým se Zábrana tehdy stýkal. Po celou dobu psal Zábrana také básně, jež vyšly zčásti v 60. letech (Utkvělé černé ikony, 1965; Stránky z deníku, 1968 a Lynč, 1968), jako celek však až po listopadu 1989: nejprve výbor Jistota nejhoršího (1991), pak nedokončená sbírka Zeď vzpomínek (1992) a posléze soubor Básně (1993).

V polovině 50. let se Zábrana stal překladatelem z povolání. Z ruských autorů patřila jeho pozornost především Ivanu Buninovi a Isaaku Babelovi, které uvedl do českého kulturního povědomí. Dále překládal Pasternaka, Jesenina, Marijengolfa, Paustovského, Aksjonova, Cvetajevovou, Mandelštama aj. V překladech z angličtiny se orientoval především na básníky beat generation: kongeniálně tlumočil Allena Ginsberga (připravené vydání veršů bylo v roce 1965 a pak 1970 zakázáno), Gregoryho Corsa, Louise Ferlinghettiho a také Pounda, Dickeye, Rexrotha aj. Z prózy jsou podstatné převody novely Warrena Millera, Hemingwaye, Eda McBaina aj. O překládaných autorech psal fundované eseje, jež vyšly v knize Potkat básníka (1989). Spolu s kolegou a přítelem J. Škvoreckým je Zábrana autorem knížky pro děti Táňa a dva pistolníci (1965) a několika detektivek s postavou inspektora Pivoňky (Vražda pro štěstí, 1962; Vražda se zárukou, 1964; Vražda v zastoupení, 1967).

Literární událostí počátku devadesátých let se stalo vydání Zábranových deníků Celý život (1992), reflektujících období let 1970-84.

(jp)

ZÁBRODSKÝ Vladimír (* 7. 3. 1923 Praha) - český hokejista

S hokejem začínal V. Zábrodský v LTC Praha, po zrušení proslulého klubu komunisty hrál 10 let (1950-60) za Spartak ČKD Sokolovo, což byl "budovatelský" název Sparty. Po několikaletém zákazu činnosti za ovlivňování výsledků v souvislosti se sázkami končil roku 1965 jako hráč v Bohemians ČKD Praha. V témže roce emigroval s celou rodinou do Švédska, kde žije dosud.

Hrál středního útočníka a patřil k vůdčím osobnostem mužstva, právem se mu říkalo "šéf". Na střídačku nastupoval vždy s ručníkem přehozeným přes ramena, to už patřilo neodmyslitelně ke koloritu jeho postavy. Zúčastnil se šesti mistrovství světa, z toho dvou vítězných (1947, 1949). V 93 reprezentačních zápasech vstřelil 158 gólů. Nejlepším střelcem ligy se stal v letech 1947, 1949, 1954, 1957, 1959. V prvním desetiletí po válce byl pokládán za nejlepšího hokejistu Evropy (před érou Tumby Johanssona).

Byl zároveň výborným tenistou, hrával dokonce i za československé mužstvo o Davisův pohár.

(pa)

ZAHRADNÍČEK Jan (* 17. 1. 1905 Mastník u Třebíče, + 7. 10. 1960 Uhřínov u Velkého Meziříčí) - český básník, překladatel a publicista katolické orientace

Jan Zahradníček je pokládán za nejvýznamnějšího básníka české spirituální poezie. I když je básníkova poezie pevně zasazena do křesťanské víry, není to pouhá sakrální adorace, nýbrž tvorba se silným dramatickým napětím, které má původ v barokní inspiraci, a zároveň je to poezie ve svém tvaru zcela moderní. Dílo a bolestný osud J. Zahradníčka, jeho dlouholeté věznění za komunistické totality a náhlá smrt blízkých je symbolem údělu duchovního člověka v nehostinných dějinách.

Pocházel z početné rolnické rodiny. Po maturitě na gymnáziu v Třebíči (1926) studoval na filosofické fakultě u F. X. Šaldy a V. Tilleho. Studia však z důvodů svého špatného zdravotního stavu (následky po úrazu páteře) nedokončil a krátce pracoval jako knihovník.

První verše publikoval v katolické revue Tvar a brzy se seznámil s předními pražskými literáty, především s F. Halasem. Pro jejich přátelství i uměleckou blízkost budou kritikou označeni za rodné bratry. Do "pražského období" spadají Zahradníčkovy literární začátky. Debutoval sbírkou Pokušení smrti (1930), v níž se výrazně projevila inspirace Otokarem Březinou - jeho vypjatý důraz na mystický prožitek i cit pro tvarovou stavbu básně, jenž se sbírku od sbírky ještě stupňoval. Následovaly pak sbírky Návrat (1931) a Jeřáby (1933), v mnohém duchovně blízké tehdejší spirituální vlně, která nebyla jen nutně náboženská (V. Závada, F. Halas). Jsou tu přítomny pocity skepse, samoty, ošklivosti a rozkladu, které jsou jen pozvolna prosvětlovány motivy dobrovolně neseného utrpení, na jehož konci je naděje spásy. Zahradníček se v té době stává významným představitelem katolické inteligence (spolu s J. Durychem, J. Demlem, J. Čepem, Josefem Vašicou), která nebyla vždy ve vztahu k oficiálním představitelům státu loajální.

V následující sbírce Žíznivé léto (1935) se však objevuje již skoro v plné míře cesta ze samoty, k překonání pochyb o smyslu a nalezení řádu v křesťanské perspektivě. Zahradníčkova poezie se zakotvuje nejen v půdě duchovní - znovu pro sebe nalézá kraj na rodné Vysočině.

V roce 1936 Zahradníček odešel do Uhřínova u Velkého Meziříčí a rok nato vydává svou zřejmě vrcholnou sbírku - Pozdravení slunci. Zde se dovršuje ukotvení v jistotě venkovského života a v řádu katolicismu. Slunce je tu povýšeno na sakrální symbol nejen Boha, ale i veškerého smyslu existence a cesta za ním, za absolutnem, je základním dynamickým motivem této poezie.

Po okupaci, roku 1940, se Zahradníček stal vedoucím redaktorem brněnské katolické revue Akord a řídil ji až do jejího zastavení nacistickou cenzurou roku 1944. Na počátku okupace vydává sbírku Korouhve (1940), v níž převažuje náboženská symbolika k vyjádření stavu ohrožené národní existence. Do konce války vychází ještě sbírka milostné poezie, ovšem zabarvená duchovně a mysticky - Pod bičem milostným (1944). Těsně po osvobození pak reflektuje národní vinu a vykoupení ve skladbě Svatý Václav.

Po roce 1945 se Zahradníček a básníci jemu blízcí ocitli ve velmi obtížné situaci. Byla jim vyčítána jejich kritika Beneše a českého liberalismu, přičemž se tento jejich postoj demagogicky zaměňoval za kolaborantství. Zahradníček sice obnovil Akord a vydával své nové sbírky (Žalm z roku dvaačtyřicátého, 1945; Stará země, 1946 a La Saletta, 1947), ale ty se, jak píše Z. Rotrekl, ocitaly ve vzduchoprázdnu. Patetická rozsáhlá skladba Znamení moci a Rouška Veroničina již ani nemohly být publikovány a vyšly až roku 1991.

V červnu 1951 byl Zahradníček v Brně zatčen a v červenci roku 1952 (spolu s V. Renčem, Josefem Kostohryzem, Václavem Prokůpkem a dalšími) odsouzen k 13 letům žaláře za velezradu. Trest si odpykával v Praze, v Brně, na Mírově a v Leopoldově. Později mu byl trest snížen na 9 let (patrně na přímluvu J. Seiferta u A. Zápotockého). Těžkou ranou pro něj byla v roce 1956 smrt jeho dvou dětí na otravu houbami. V květnu 1960 byl Zahradníček na amnestii propuštěn, krátce nato však umírá na selhání srdeční činnosti.

Ve vězení vzniklé verše uspořádal B. Fučík do sbírek Dům strach (poprvé 1981 v Torontu) a Čtyři léta (1969).

Zahradníček byl také významným překladatelem. Vynikají především přetlumočení lyriky Hölderlinovy a Rilkovy. Spolu s Otto Františkem Bablerem se podílel na překladu Dantovy Božské komedie.

(jp)

ZAHRADNÍK Rudolf (* 20. 10. 1928 Bratislava) - český chemik a prezident Akademie věd České republiky

Rudolf Zahradník se narodil na Slovensku v rodině československého důstojníka. Se svou budoucí ženou se seznámil za pražského povstání v květnu 1945 v protiletadlovém krytu. Tehdy mu bylo šestnáct... Po válce vystudoval chemii na Vysoké škole chemickotechnologické (VŠCHT) v Praze, ale místo asistenta už z "kádrových" důvodů nedostal (na popud spolužáka - komunisty). Zatímco jeho rodiče byli vystěhováni jako "reakční rodina" z Prahy, Zahradník přespával u kamaráda. Od roku 1961 pracoval v oboru kvantové chemie v Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie J. Heyrovského. Po normalizačních prověrkách na jaře 1970 mu zakázali přednášet. Nadále pak pracoval v uvedeném ústavu ČSAV, přednášel na univerzitách v Evropě, Japonsku a USA, publikoval vědecké práce a v roce 1982 se stal členem Mezinárodní akademie kvantových věd. Houževnatě vědecky pracoval a šíře jeho zájmů je mimořádná (od teorií molekulárních orbitálů, studia slabých mezimolekulových interakcí, spektroskopie až k teorii relativity). Mezi jeho teoretické objevy patří sloučenina, kterou na památku K. Čapka nazval krakaten. Překážky jeho vědecké dráze, a především ocenění významného díla i doma padly až po roce 1989.

R. Zahradník je mimo jiné členem Mezinárodní akademie kvantových věd, Evropské akademie literatury, věd a umění, čestným členem Švýcarské a Německé chemické společnosti a členem redakčních rad řady zahraničních odborných časopisů. Jeho bibliografie zahrnuje přes 300 publikací. Je profesorem Univerzity Karlovy, VŠCHT a Vanderbiltovy univerzity v Nashville. Dne 24. února 1993 jej akademický sněm zvolil prvním předsedou Akademie věd České republiky.

(pm)

ZÁPOTOCKÝ Antonín (19. 12. 1884 Zákolany, + 13. 11. 1957 Praha) - český sociálnědemokratický a poté československý komunistický politik a prezident

Antonín Zápotocký byl synem průkopníka českého dělnického hnutí Ladislava Zápotockého. Vyučil se kameníkem a od počátku století do roku 1914 působil jako funkcionář sociální demokracie na Kladensku a redaktor jejího tisku. Za 1. světové války byl vojákem rakousko-uherské armády. Po vzniku Československa se stal jedním ze zakladatelů levice v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad. Roku 1920 se účastnil II. kongresu Komunistické internacionály. V prosinci 1920 patřil k hlavním organizátorům generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se pokusu o levicový puč. Za tuto činnost byl 9 měsíců vězněn.

Ve 20. letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení KSČ. V letech 1922-25 byl generálním tajemníkem komunistické strany. Ve vedení KSČ se udržel i po V. sjezdu v únoru 1929, když jeho zvolení prosadil - proti kritikům z řad Gottwaldových stoupenců - delegát Kominterny. Ve 30. letech byl představitelem komunistických Rudých odborů a organizátorem mostecké stávky (1932), která byla největším stávkovým bojem na evropském kontinentu v letech světové hospodářské krize. Ve druhé polovině 30. let usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě.

Když byla krátce po Mnichovu zastavena činnost KSČ, byl Zápotocký spolu s J. Dolanským představitelem legálního vedení strany až do jejího úředního rozpuštění 27. 12. 1938. Krátce po okupaci byl v dubnu 1939 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranic do Polska a až do února 1940 vězněn na Pankráci. Po věznici v Drážďanech ho čekal pobyt v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg.

Po květnu 1945 byl předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.

Od února 1948, na jehož přípravě i průběhu se podílel (mimo jiné proslulým sjezdem představitelů závodních rad), byl do června 1948 místopředsedou a poté do roku 1953 předsedou československé vlády. Po Gottwaldově úmrtí, od 21. března 1953 až do své smrti, zastával funkci prezidenta republiky.

Jako vedoucí funkcionář státostrany i z titulu státních funkcí nese - spolu s K. Gottwaldem, R. Slánským, A. Čepičkou, J. Dolanským, V. Širokým a dalšími - plnou odpovědnost za nastolení a provádění organizovaného násilí v Československu. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru. Zápotockého odpovědnost nemohou smazat jeho "lidová" vystoupení a poměrná obliba mezi částí občanů státu, kteří oceňovali Zápotockého osobní skromnost a občasné "zabouření" proti drobným nepravostem každodenního života a rozmáhající se byrokracii. Je ovšem pravda, že se tím aspoň vnějškově odlišoval od většiny komunistických odlidštěných aparátníků a pohlavárů, ať už typu Slánského či Čepičky, anebo v pozdějších vydáních v podobě Hendrychů, Kouckých, Indrů a Biľaků. Na druhé straně jeho sliby - ať už se týkaly měnové reformy v roce 1953 anebo odvolání násilného provádění kolektivizace vesnice - zůstaly jen planými slovy. Zásah bezpečnosti a armády v roce 1953 v Plzni proti protestujícím dělníkům Škodovky ukázal, jak daleko je ochoten zajít "odborářský a dělnický" prezident.

V 50. letech vycházely Zápotockého autobiografické romány o počátcích a vývoji českého dělnického hnutí. Průkopník dělnického hnutí Ladislav Zápotocký, hlavní hrdina románu Vstanou noví bojovníci, by se asi s odporem díval na činnost svého syna a na teror, na jehož zavádění se podílel a byl za něj odpovědný. Proti tomu byla rakouská policie a justice, které Zápotockého otce pronásledovaly a soudily, nevinně humánními institucemi.

(nk)

ZÁRUBA Quido (* 18. 6. 1899 České Budějovice) - český geolog

Quido Záruba byl synem Josefa Záruby-Pfeffermanna, stavebního podnikatele, který projektoval mimo jiné stavbu elektrárny v Prostějově, Výzkumného ústavu cukrovarnického a Státního výzkumného ústavu zemědělského v Praze a který se rovněž podílel na politickém životě v letech 1910-14 jako člen výkonného výboru Masarykovy realistické strany. Byl účastníkem 1. odboje a známým publicistou.

Zatímco jeho bratr Ctibor šel ve stavitelských šlépějích otce (přehrada Slapy, přehrady v Číně), Q. Záruba je považován za zakladatele svébytné české školy inženýrské geologie. Je to odborník světového významu a patřil do okruhu vědců R. Kettnera. Jeho zaměření bylo zpočátku všeobecné, později se zaměřil na inženýrskou geologii, geologii kvartérní a ložiskovou.

Po absolvování studií pracoval od roku 1926 až do konce 2. světové války jako praktický inženýr u různých geologických firem. Roku 1945 byl jmenován profesorem Českého vysokého učení technického v Praze, a - ne náhodou - roku 1968 akademikem ČSAV. Odborník na svahové pohyby si získal renomé při projektování řady podzemních, vodních, silničních a železničních staveb, ale jeho zkušenosti se uplatnily i při sesuvech půdy v povrchových dolech, například v Handlové. Problémy zakládání staveb řešil úspěšně v terénu.

Byl uznávaným teoretikem, praktikem i pedagogem. Napsal mnoho publikací, například Sesouvání půd v Československu (1929), Objemové změny hornin a jejich vliv na destrukci budov (1931), Geologický podklad a základové poměry Velké Prahy (1948) a učebnici Inženýrská geologie (1954).

(pm)

ZÁTOPEK Emil (* 19. 9. 1922 Kopřivnice, + 22. 11. 2000 Praha) - český atlet

Emil Zátopek začal běhat v Baťově škole mladých mužů, což se v dobách jeho slávy příliš nezdůrazňovalo. Mladý důstojník československé armády dosáhl svých vrcholných úspěchů na přelomu 40. a 50. let, kdy byl vrcholový sport (a zejména v armádě) plně podporován státem jako "výkladní skříň" úspěchů nových komunistických zemí. To ovšem nic nemění na Zátopkově příslovečné vytrvalosti a houževnatosti v tréninku. Jeho naběhané denní dávky se pohybovaly okolo 30 km.

Získal tři tituly mistra Evropy, překonal 18 světových rekordů, z nichž některé platily ještě dlouho po jeho odchodu z atletické dráhy. Na olympijských hrách (OH) v Londýně 1948 vyhrál běh na 10 km a na poloviční trati byl druhý. Téhož roku (a pak ještě v roce 1951 a 1952) byl vybrán jako nejlepší sportovec světa.

Roku 1952 na OH v Helsinkách dokázal pak něco, co se nepodařilo nikomu před ním a ani nikdy po něm - zvítězil na všech třech vytrvaleckých tratích. Na 10 km byl favoritem, s vítězstvím na 5 km nepočítal, na nejkratší trať se necítil dost rychlý. Maratón běžel poprvé v životě. Na olympiádě startovala i jeho žena Dana (rozená Ingrová, o níž se traduje, že je neteří generála Ingra) v hodu oštěpem. Ke své soutěži nastupovaly oštěpařky v okamžiku, kdy teprve utichal jásot nad Zátopkovým vítězstvím na 10 km. Snad v nadšení nad manželovým triumfem překonala Dana Zátopková hned prvním hodem olympijský rekord a ujala se vedení, které už žádná ze tří favorizovaných sovětských oštěpařek nepřekonala. Do rodinné sbírky přibyla čtvrtá zlatá.(pa)

Zátopek byl v letech 1945-69 vojákem z povolání. Po skončení aktivní sportovní činnosti měl časté trenérské stáže v zahraničí, zejména v Asii. Za "pražského jara" se jako příznivec a propagátor reformního směru účastnil různých tehdejších akcí a byl za to v roce 1969 vyloučen z KSČ a vyhozen z armády. Pracoval pak jako dělník u stavební geologie (1970-75) a poté až do odchodu do důchodu (1982) v dokumentačním středisku Čs. svazu tělesné výchovy v Praze.

Komunistický režim využíval jeho sportovní slávy od počátku pro svou propagandu a Zátopek mu za to poskytoval vždy cenné služby. Například v červnu 1950 požadoval přísný trest pro M. Horákovou, na počátku 70. let se potupně kál za svou činnost v letech 1968-69, dal své jméno k dispozici režimnímu tažení proti Chartě 77. Neměl však žádný vliv na to, že byl vybrán a v květnu 1997 vyhlášen českým atletem století.

(mch)

ZÁVADA Vilém (* 22. 5. 1905 Ostrava-Hrabová, + 30. 11. 1982 Praha) - český básník

Vilém Závada, přední český lyrik, absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy a dlouholetý zaměstnanec Národní a univerzitní knihovny, debutoval roku 1929 mimořádně vyzrálou sbírkou Panychida. Využil v ní sice uměleckých prostředků poetismu, zvláště jeho rozpoutané obraznosti, ale na rozdíl od jeho nezávaznosti a bezproblematičnosti je Závadovo vyznění tragické a směrované k vědomí odpovědnosti. Závada měl v prvním období své tvorby blíže k expresionismu a symbolismu Otokara Březiny a Petra Bezruče. V samotném názvu (mše za mrtvé) se projevila autorova bolest za otce, za padlé ze světové války. Ještě hlouběji Závadův tragický pohled zazněl ve sbírce Siréna (1932). Závada se v té době úzce stýkal s okruhem katolicky orientovaných autorů, zvláště s J. Čepem.

Spiritualistické vyznění poněkud ustoupilo ve sbírce Cesta pěšky (1937) a nahradila ho evokace kraje dětství a lidské solidarity. Na Mnichov 1938 a na stav ohrožení národní existence Závada reagoval metaforicky vypjatě ve sbírce Hradní věž (1940). Okupační situace člověka je zachycena ve sbírce Povstání z mrtvých (1946).

Na začátku 50. let se i Závada, již jako pracovník Svazu čs. spisovatelů, přidal sbírkou Město světla (1950) k opěvování "štastného věku" - postavil zde do protikladu "město zlata" zasažené válečnou psychózou a optimistické "město světla". Pokusem o překonání tohoto schematismu byla sbírka Polní kvítí (1955), navazující na písňovou polohu některých sbírek Jana Nerudy.

Po dlouhé publikační pauze se Závada přihlásil knihou připravovanou celá 60. léta Na prahu (1970), sbírkou hořce laděných veršů životní reflexe. Závada byl po čistkách na začátku 70. let prakticky jediným významným českým básníkem, kterému bylo umožněno publikovat. Jeho závěrečnou sbírkou je smířlivě až optimisticky laděná kniha Živote díky (1977).

(jp)

ZAVORAL Method Jan (* 28. 8. 1862 Neveklov, + 26. 6. 1942 Praha) - český římskokatolický duchovní

V roce 1880 vstoupil J. M. Zavoral do premonstrátského řádu v Praze a po vysvěcení roku 1885 působil v duchovní správě převážně v Jihlavě. V roce 1906 byl zvolen opatem strahovského kláštera v Praze a účastnil se pak aktivně charitativní, kulturní, národní i politické činnosti.

Po vzniku Československa byl členem Revolučního Národního shromáždění za Čs. stranu lidovou (1918-20) a v letech 1920-25 senátorem. Pracoval také jako člen hlavního stanu Čs. červeného kříže. Překládal z řady jazyků a propagoval rozvoj československo-rumunských styků.

Vynikal jako skvělý kazatel a udržoval rozsáhlé styky s předními příslušníky české inteligence. V době morálního marasmu za druhé republiky organizoval pohřeb K. Čapka dne 29. 12. 1938 a sloužil při této příležitosti pontifikální mši.

(mch)

ZÁZVORKOVÁ Stella (* 14. 4. 1922, + 17. 5. 2005) - česká herečka

Stella Zázvorková pochází z umělecké rodiny: otec Jan Zázvorka byl architektem (autor Památníku na Žižkově), starší bratr Jan patřil k nejvýznamnějším filmovým a televizním scénografům. Sama herečka patří již dlouho k nejoblíbenějším ženským komikům českého jeviště, filmu i televize.

Prošla hereckou školou E. F. Buriana, za války hrála v Divadle pro mládež M. Mellanové a v divadle Větrník. V letech 1945-48 hrála v Divadle satiry, poté byla členkou Realistického divadla a Armádního uměleckého souboru. V roce 1955 ji angažoval do Divadla ABC J. Werich. V roce 1962 se stala členkou Městských divadel pražských, kde hrála až do roku 1993.

Svým výjimečným komediálním talentem poutala pozornost diváků od samých počátků umělecké dráhy. Na jevišti se etablovala jako představitelka svérázných lidových typů, prostořekých a hašteřivých žen, domovnic i paniček, ale i laskavých maminek a babiček. Po desetiletí patřila také k předním rozhlasovým komikům. Je vynikající vypravěčkou humorných příběhů, anekdot a mnohý satirický skeč by bez jejího umění nevyzněl naplno. Ve filmu kromě svého osobitého hlasu k dosažení komického účinku postavy využívala i svůj plnoštíhlý až korpulentní zjev (Limonádový Joe, Ženy v ofsajdu, Což takhle dát si špenát, Co je doma, to se počítá, Zítra to roztočíme, drahoušku, Pane, vy jste vdova, Jak utopit dr. Mráčka, Slaměný klobouk). Méně už byly využity její schopnosti charakterní herečky (například Klára, Hubač: Lístek do památníku). Její herecký výkon po boku J. Wericha v Čechovově aktovce Medvěd náleží ke klasickému pokladu české televizní tvorby.

Vedle Wericha hrála často po boku dalších předních herců: L. Lipského, M. Kopeckého, J. Beka, J. Sováka, V. Brodského i V. Menšíka. S. Zázvorková účinkovala jak v prvních českých televizních seriálech (Bláhovi, Tři chlapi v chalupě), tak v divácky oblíbených pohádkových seriálech 80. let (Arabela) a v poslední době měla její popularita osvěžit "český rodinný seriál" televize Nova Novákovi.

(pö)

ZELENKA František (* 8. 6. 1904 Kutná Hora, + 19. 10. 1943 Osvětim) - český malíř, jevištní a kostýmní výtvarník, architekt a návrhář nábytku

Po studiu na Vysoké škole pozemního stavitelství a architektury ČVUT (1929) se F. Zelenka zabýval architektonickými úpravami interiérů (nejznámější je adaptace Modrého pokoje J. Ježka v Kaprově ulici). Byl členem Devětsilu, v letech 1929-32 působil jako šéf výpravy Osvobozeného divadla, od roku 1936 pak Slovenského národního divadla; divadelní tvorbě se věnoval i v terezínském ghettu, kam byl zprvu nacisty deportován. Na výstavě v Paříži roku 1937 získal hlavní cenu. Za okupace nejprve pracoval pod cizími jmény, ale poté byl pro svůj židovský původ zavlečen do Terezína a zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

Na ranou Zelenkovu tvorbu působil český poetismus a konstruktivismus, mezi jeho nejvýznamnější funkcionalistické stavby - vedle několika vil na Babě v Praze - patří nájemní dům v Lodecké ulici na Novém Městě pražském, postavený pro Židovskou náboženskou obec v letech 1937-38. Větší význam pro vývoj českého umění však měla jeho divadelní tvorba, v níž se snažil o moderní proměnu jeviště v dramatický prostor - proto ve scénických návrzích značně omezoval dekorace na velmi jednoduchá řešení jen s několika stupni centrálního hracího prostoru. Pracoval především pro Osvobozené divadlo Voskovce a Wericha a vedle scén navrhoval i plakáty. Proslulé byly i jeho experimenty s iluzí třetího rozměru (plakát Aero).

(vl)

ZEMAN Bořivoj (* 6. 3. 1912 Praha, + 23. 12. 1991 tamtéž) - český filmový režisér a scenárista

Bořivoj Zeman je především znám jako autor divácky dosud nejúspěšnějšího českého filmu, první české hrané filmové pohádky Pyšná princezna (1952), jehož scénář vznikl na motivy Boženy Němcové a v němž hlavní postavy vytvořili A. Vránová a V. Ráž. Z jeho dalších pohádkových filmů se úspěchu Pyšné princezny přiblížil film Byl jednou jeden král (1954) s J. Werichem a V. Burianem v hlavních rolích.

Filmovým režisérem však byl již od roku 1947, kdy jako první v české poválečné kinematografii čerpal námět ze současnosti (veselohra Nevíte o bytě?). Po komunistickém převratu v únoru 1948 se však v prvních letech podílel na vytváření falešné podoby tvrdě se prosazujícího totalitního režimu: agitka Pan Novák s J. Plachtou, veselohry Dovolená s Andělem a Anděl na horách s J. Marvanem, idealizující komunistické sjednocené odbory. Z dalších veseloher a pohádek, které natočil (Fantom Morrisvillu, Ženy v ofsajdu, Šíleně smutná princezna, Honza málem králem), si pozornost zaslouží poněkud hořká komedie Páté kolo u vozu (1957), kde v postavě obětavé babičky vytvořila vynikající herečka Z. Baldová jednu ze svých posledních rolí.

(pö)

ZEMAN Karel (* 3. 11. 1910 Ostroměř, + 5. 4. 1989 Zlín) - český filmový režisér, scenárista a výtvarník

Karel Zeman spolu s H. Týrlovou a J. Trnkou patří k zakladatelům českého animovaného filmu. Ve zlínských ateliérech zahájil bezprostředně po válce práci na animovaných filmech pro dospělé i pro děti. První úspěchy zaznamenaly filmy Vánoční syn a Inspirace. Po nich následoval film Podkova pro štěstí s postavičkou Pana Prokouka, který se stal začátkem početného seriálu anekdotických příběhů se společným hrdinou. Loutka uklánějícího se Pana Prokouka se později stala součástí znělky Kina Ponrepo, ve kterém byly promítány archivní filmy Čs. filmového ústavu. Zeman si však kladl stále náročnější úkoly. Volil vhodné literární předlohy, které převáděl do scénářové podoby vhodné pro loutky nebo kreslený film. Bajku Karla Havlíčka Borovského Král Lávra natočil ještě s loutkami, které měly společný výtvarný základ s figurkou Pana Prokouka. Loutkové jsou i celovečerní filmy Poklad ptačího ostrova, Pohádky tisíce a jedné noci. Filmy ze 70. let Čarodějův učeň a Pohádka o Honzíkovi a Mařence jsou snímky kreslenými.

Většího ohlasu dosáhly Zemanovy filmy, které kombinují živé herce a reálné exteriéry či interiéry s trikovými záběry, připomínajícími časy průkopníka filmu Georgese MéliŹse. Dnes již legendární dílo české kinematografie o putování čtyř chlapců do minulosti Cesta do pravěku (ve spolupráci s J. Augustou a Z. Burianem) zahájilo Zemanovu sérii těchto efektních filmů. Následovaly transformace románů Julese Verna - nejlepší z nich, film Vynález zkázy, aktualizoval varování před atomovým nebezpečím. Nápaditá kombinace postupů nejrůznějších filmových technik dostala kongeniální podobu, oceněnou v roce 1958 Velkou cenou Světového filmového festivalu v Bruselu. V 60. letech následovaly další filmy postavené na obdobných principech (Baron Prášil s M. Kopeckým, Bláznova kronika s P. Kostkou, odehrávající se v časech třicetileté války, opět Vernovými předlohami inspirované snímky Ukradená vzducholoď a Na kometě), které - ač se liší hereckým obsazením a základním výtvarným pojetím - spojuje opět důrazný odsudek militarismu a jakékoliv nesnášenlivosti, ale invence už nedosahuje prvního filmu. K. Zeman dosáhl řady významných ocenění své tvorby a stal se klasikem českého animovaného filmu.

(pö)

ZEMAN Miloš (* 28. 9. 1944 Kolín) - český ekonom a politik

Není nic antisocialistického na kritice nekontrolované moci. A naopak, není nic socialistického na tom, tuto neschopnost tolerovat, nebo dokonce podporovat. Když v srpnu 1989 vyšel v Technickém magazínu Zemanův článek s touto větou, byla to svým způsobem senzace, jak napsalo Tigridovo Svědectví, které pod názvem Prognostika až moc reálná článek přetisklo. Zeman v něm jazykem systémového analytika zesměšnil úpadkovost komunistického režimu a zveřejnění článku bylo další z událostí věštících zhroucení režimu.

M. Zeman vystudoval Vysokou školu ekonomickou (VŠE) v Praze (1969) a za "pražského jara" vstoupil do KSČ. Již v roce 1970 byl ze strany vyloučen, musel odejít z Šilhánova Výzkumného ústavu ekonomiky průmyslu a stavebnictví při VŠE a pracoval pak v různých tělovýchovných organizacích. V letech 1985-89 působil jako analytik a prognostik na různých výzkumných pracovištích, naposled v Ústavu racionalizace práce. Nebyl pracovníkem Prognostického ústavu ČSAV, jak se často mylně uvádí. Tím se stal až v roce 1990.

Koncem 70. a v 80. letech publikoval v samizdatu a účastnil se neoficiálních seminářů a diskusí o východiscích ze společenské krize, mimo jiné s V. Klausem, T. Ježkem a dalšími. V těchto diskusích se podle Klausova svědectví stavěl jako první proti "ekonomistní redukci" pohledu na svět.

V polistopadovém období se stal populárním glosátorem stavu ekonomiky na četných shromážděních a mítincích a ve volbách v červnu 1990 byl zvolen za Občanské fórum (OF) do Federálního shromáždění. Postupně se stával zapřísáhlým odpůrcem ekonomické transformace v podobě určované především V. Klausem a po rozpadnutí OF v roce 1991 vstoupil do Dienstbierova Občanského hnutí (OH). Jeho programová neujasněnost mu brzy přestala vyhovovat, a tak přestoupil do Československé sociální demokracie (ČSSD) a v roce 1992 se stal předsedou jejího městského výboru v Praze. Ve volbách v červnu 1992 byl za ČSSD zvolen znovu do Federálního shromáždění a v něm proslul jako bojovník za zachování Československa. Po jeho rozpadu se ČSSD na 26. sjezdu počátkem roku 1993 přejmenovala na Českou stranu sociálně demokratickou a zvolila M. Zemana svým předsedou.

V tomto odpovědném postavení se ironický a sarkastický odpůrce V. Klause soustřeďoval na budování ČSSD jako hlavní politické opoziční síly ve státě, usilovně pracoval i na zvládnutí sebe sama a dařilo se mu stále zvyšovat volební preference své strany. Nadbíhání tradičnímu českému plebejství, protiněmectví i protikatolictví a spolčování s politickými zkamenělinami z doby komunismu není sice v souladu s budováním důvěryhodné sociální demokracie západoevropského typu, ale rostoucí hospodářské a sociální potíže ve státě přivedly k ČSSD tradiční voliče této strany.

Ve volbách v červnu 1996 se stala ČSSD druhou nejsilnější a největší opoziční stranou a vládní koalice se ocitla v menšině. Za umožnění menšinové vlády byl M. Zeman zvolen předsedou Poslanecké sněmovny. To nijak nezmírnilo jeho sžíravě útočnou kritiku vlády a V. Klause osobně a ani varování různých novinářů a politiků, že příchod ČSSD k moci by znamenal návrat před listopad 1989, nezastavila růst volebních preferencí Zemanovy strany. Počátkem roku 1998 měla ČSSD již 30% preferencí, dvakrát více než ODS. Zeman se na žebříčcích popularity politiků pohybuje uprostřed, do čela se během roku 1997 dostala místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková a předseda poslaneckého klubu ČSSD v Poslanecké sněmovně Stanislav Gross. Za své úspěchy vděčí ovšem ČSSD především M. Zemanovi a jeho neúnavné snaze získávat hlasy voličů za každou cenu. Po pádu Klausovy vlády koncem roku 1997 zachovával zdrženlivý postoj. Ve své straně prosadil vyslovení důvěry Tošovského vládě a začal se připravovat na předčasné volby v červnu 1998. V těch ČSSD zvítězila (32%) a Zeman se pak marně snažil vytvořit koaliční vládu. Nakonec uzavřel překvapivou "opoziční smlouvu" s Klausovou ODS o rozdělení politické moci. V červenci 1998 byl jmenován premiérem a vytvořil menšinovou "vládu sebevrahů", jak ji sám nazval. Je totiž plně závislá na toleranci ODS.

(mch)

ZEMÍNOVÁ Františka (* 15. 8. 1882 Dolní Chvatliny, + 26. 9. 1962 Velichovky) - česká národněsocialistická politička

Františka Zemínová, čelná funkcionářka Československé strany národněsocialistické (ČsNS), byla její členkou od založení strany v roce 1897 a současně působila v sociálním a ženském hnutí. V letech 1918-38 byla předsedkyní ústředí žen při ČsNS a od roku 1918 do roku 1939 poslankyní Národního shromáždění.

V prvních měsících po 2. světové válce působila jako úřadující místopředsedkyně strany a účastnila se její výstavby. Od konce roku 1945 byla místopředsedkyní strany, členkou jejího předsednictva a předsedkyní klubu národněsocialistických poslanců v Národním shromáždění. Jako veteránka strany a přesvědčená demokratka stavěla se proti totalitárním snahám KSČ a po únoru 1948 odešla z politického života. V procesu s M. Horákovou byla ve svých 67 letech odsouzena na 20 let vězení. V roce 1960 byla amnestována a krátce poté zemřela.

(mch)

ZENKL Petr (* 13. 6. 1884 Tábor, + 2. 11. 1975 Washington, USA) - československý politik

Síla Sovětského svazu zbavuje nás obav z Německa a věrnost Sovětského svazu smlouvám zbavuje nás nejistoty, zda své věci budeme moci uspořádat po svém, napsal P. Zenkl počátkem ledna 1948. To už věděl, že poté, co Stalin donutil v létě 1947 Československo k odstoupení od Marshallova plánu, vnitropolitický vývoj směřuje rychle k dramatickému prověření uvedené poválečné koncepce všech stran Národní fronty.

Zenkl vystudoval filologii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a působil pak jako středoškolský profesor češtiny. Od mládí byl činný v Československé straně národněsocialistické (ČsNS), v níž se zabýval sociálními otázkami. Po vzniku Československa byl úředníkem ministerstva sociální péče, později ředitelem Ústřední sociální pojišťovny a za hospodářské krize ve 30. letech organizoval jako člen pražského obecního zastupitelstva pro nezaměstnané Pracovní kolony a Prapory práce.

Brzy se dostal do popředí strany a - již jako místopředseda ČsNS - byl v letech 1937-39 (po doktoru Karlu Baxovi) pražským primátorem. V době Mnichova byl rozhodným odpůrcem kapitulace a pokoušel se proti ní zorganizovat politický odpor. Jeho snaha však nebyla úspěšná. V době státní krize byl členem vlády J. Syrového (září-prosinec 1938). Za okupace byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře.

V roce 1945 byl zvolen předsedou ČsNS, která se tak sice stala jedinou českou politickou stranou, jež neměla v čele příslušníka zahraničního odboje, ale linie budování "lidovědemokratického" státu byla dána moskevskými politickými dohodami z března 1945 a P. Zenkl s nimi souhlasil.

Po válce se stal znovu pražským primátorem (1945-46; funkci po něm převzal revoluční primátor z května 1945 Václav Vacek) a po volbách v květnu 1946 náměstkem předsedy vlády K. Gottwalda. Jako představitel nejsilnější nekomunistické strany ve státě se Zenkl dostával do čela boje proti totalitárním snahám KSČ a po porážce demokratických sil v únoru 1948 odešel do exilu v USA. Zde stál v čele Rady svobodného Československa a exilové ČsNS.

(mch)

ZICH Otakar (* 25. 3. 1879 Městec Králové, + 9. 7. 1934 Ouběnice, okres Benešov) - český skladatel, estetik a hudební vědec

Otakar Zich, syn řídícího učitele, studoval v letech 1897-1901 na pražské univerzitě matematiku a fyziku a zároveň navštěvoval přednášky muzikologa a estetika Otakara Hostinského, filosofa pozitivistické orientace F. Krejčího a univerzitní lektorský kurs kompozice Karla Steckra. Poté vyučoval na gymnáziu v Domažlicích, kde ho zaujal krajový hudební folklór. Sbíral zde i lidové písně a tance, jež ovlivnily jeho pozdější kompoziční tvorbu. Roku 1906 se vrátil do Prahy, kde vyučoval na gymnáziu a působil jako hudební a divadelní publicista. Roku 1911 se habilitoval spisem Estetické vnímání hudby jako nástupce Hostinského pro obor estetiky. V letech 1919-24 působil jako profesor filosofie na nově založené Masarykově univerzitě v Brně, pak opět na filosofické fakultě v Praze.

Významové těžiště mnohostranných Zichových tvůrčích zájmů spočívá v jeho pracích vědeckých. Největší vliv měl na poli estetiky (O typech básnických, 1918) a analýzy hudebního vnímání, jeho největším dílem je Estetika dramatického umění (1931). Kriticky se vypořádal s výrazovou teorií hudby a přechodem od psychologické estetiky ke studiu objektivní struktury díla a jeho složek vytvořil jeden ze základních předpokladů ke vzniku českého strukturalismu. Dále se věnoval dílu Bedřicha Smetany (Symfonické básně Smetanovy, 1924), české lidové hudbě (České lidové tance s proměnlivým taktem, 1911), hudební akustice aj.

Jako skladatel byl Zich v podstatě samouk a vycházel hlavně ze smetanovské tradice. Jeho dílo zahrnuje jen 23 opusů a několik skladeb neopusovaných. Jsou mezi nimi opery Malířský nápad (1910), Vina (1922) a Preciézky (1926), provedené vesměs v Národním divadle v Praze. Dále psal kantáty a melodramy, převážně na texty Jana Nerudy, a posléze instrumentální (zejména komorní) skladby, sbory, úpravy lidových písní a další.

(tv)

ZIKA Jan (* 21. 11. 1902 Chodouň u Hořovic, + 15. 6. 1942 Praha) - československý komunistický politik

Jan Zika byl původním povoláním obuvník. Ve 20. letech pracoval v dělnickém tělovýchovném hnutí, v Komunistickém svazu mládeže a v Rudých odborech. Ve 30. letech organizoval hnutí nezaměstnaných, byl tajemníkem průmyslového svazu kožedělníků a organizačním tajemníkem KSČ pražského kraje.

Za nacistické okupace byl členem I. ilegálního výboru vedení KSČ. Všichni členové tohoto vedení včetně bratrů Oty a Viktora Synkových - a jen s výjimkou Ziky - byli ve dnech 12. a 13. února 1941 zatčeni gestapem. Zika se potom stal organizátorem a vedoucím představitelem II. ilegálního ústředí, které působilo od jara 1941 do léta 1942. Tomuto vedení se podařilo navázat spojení se složkami občanského demokratického odboje. Po napadení SSSR hitlerovským Německem se totiž instrukce z Moskvy změnily: z německých proletářů oblečených do vojenských uniforem (jak původně Gottwald charakterizoval okupační armády) se staly fašistické zrůdy, a naopak agenti imperialismu Beneš a spol. byli vzati na milost. S Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD) tak vedení KSČ v září 1941 uzavřelo dohodu o vytvoření vrcholného všeodbojového orgánu - Ústředního revolučního výboru Československa. Sjednocovacím snahám v odboji odpovídalo také založení Národně revolučního výboru inteligence v čele s V. Vančurou.

V období od dubna do července 1942 - zejména po heydrichiádě - se nacistům však podařilo II. ilegální ústřední vedení KSČ rozbít. Sám Zika byl zatčen právě při raziích za heydrichiády. V noci z 27. na 28. května se pokusil před gestapem utéci oknem z bytu, kde ilegálně bydlel, aby rodinu hostitele nevydal nacistické mstě. Přitom se těžce zranil a na následky zranění a mučení na gestapu zakrátko zemřel.

(nk)

ZIKMUND Miroslav (* 14. 2. 1919 Plzeň) - český cestovatel a publicista

Při přerušení studií během okupace pracoval M. Zikmund jako úředník. Vysokou školu obchodní s titulem komerční inženýr dokončil roku 1946. Spolu s přítelem J. Hanzelkou pak na vozech Tatra podnikl dvě výpravy do Afriky a Jižní Ameriky (1947-50) a do Asie, Austrálie a Oceánie (1959-64), o nichž více hovoříme v hesle J. Hanzelky.

Z jejich druhé cesty vznikla i Zvláštní zpráva č. 4, napsaná na přímý popud Leonida Brežněva. Tato přísně tajná zpráva (kromě Brežněva ji tehdy dostaly jen naše nejvyšší stranické špičky - například A. Novotný, J. Hendrych a L. Štrougal) podávala svědectví o hospodářském a sociálním stavu sovětských území mezi Uralem a Dálným východem. Zveřejněna byla až v roce 1990. Zpráva, velmi objektivně a kriticky konstatující děsivé skutečnosti, je pochopitelně psána v duchu hlubokých sympatií k SSSR a socialismu a snahy o nápravu. Přesto je třeba obdivovat velkou dávku statečnosti (anebo naivity) autorů, že se ji vůbec odvážili Brežněvovi předat. Na dnešního čtenáře působí otřesně v mnoha směrech - jak uváděnými fakty, tak třeba soudružským tykáním prezidentu Novotnému a podobně.

Zřejmě i zjištěné skutečnosti přivedly J. Hanzelku a M. Zikmunda do řad reformních komunistů, což pro ně po roce 1970 znamenalo dvacetileté odmlčení. Šlo tak daleko, že i když se jejich slavná stříbrná Tatra občas objevila na nějaké automobilové výstavě, pak bez sebemenší zmínky o její obdivuhodné cestě.

(pa)

ZÍTEK Vilém (* 9. 9. 1890 Praha, + 11. 8. 1956 tamtéž) - český pěvec-basista

Vilém Zítek pocházel z prostých poměrů, vyučil se jemným mechanikem a pracoval v továrně. Zpíval v pěveckém spolku Vyšehrad, až v letech 1909-11 studoval zpěv v pěvecké škole Pivodově. V dubnu 1911 ho angažoval do opery Národního divadla K. Kovařovic. V prvních letech zde přijímal i role v činohrách, počínaje rokem 1915 vystupoval průměrně 150krát do roka. V polovině 20. let zde přerušil členství a odebral se k dalšímu studiu zpěvu do Milána ke K. Binettimu. Pak prošel řadou zahraničních scén: 1926-27 zpíval v Turinu, v sezóně 1927-28 tři měsíce v milánské Scale, v Paříži se podílel na mozartovském cyklu, 1928-29 v Městské opeře v Berlíně a 1929-31 opět v milánské Scale, na rozmezí 1932-33 dva měsíce v SSSR. Pak se vrátil do Národního divadla, kde zpíval až do roku 1947; 30. března 1956 záchvat mrtvice ukončil jeho uměleckou práci.

Zítek byl obdařen vzácným talentem pěveckým i hereckým, který znásobil velkou pracovitostí a silnou vnitřní kázní. Měl štíhlou atletickou postavu a tvrdě fyzicky trénoval. Vědomě se distancoval od staršího pěveckého projevu, který zanedbával herecký projev a pohybovou složku. Měl výrazně modelovanou mužnou tvář a před vstupem na scénu věnoval velkou pozornost i masce. Jeho dokonale ovládaný zvučný a přitom měkký hlas dovršoval zážitek velké osobnosti.

Na scéně Národního divadla absolvoval téměř 3 000 vystoupení, realizoval zde 115 rolí v 90 operách, z toho bylo 40 českých a z těch zpíval nejčastěji Vodníka a Kecala, z cizích vystoupil 115krát jako Mozartův Figaro atd. Imponoval jako mužný Chrudoš v Libuši, vynikal v mozartovských rolích, a to nejen jako Figaro, ale i jako Don Alfonso a v Donu Giovannim vytvořil jak titulní postavu, obdařenou velkým šarmem a překypující energií, tak Leporella, Masetta i komtura. Byl vynikající Mefisto Gounodův i Boitův, Rarach ve Smetanově Čertově stěně, Boris Godunov, démonický Don Pizzaro, Verdiho Filip II., a tak by bylo možno dlouho pokračovat. I v recitativech pracoval na psychologii postavy. Velké proslulosti doma i v zahraničí dosáhl i jeho bratranec Václav Zítek.

(tv)

ZÍVR Ladislav (* 23. 5. 1909 Nová Paka, + 4. 9. 1980 Ždírec u Staré Paky) - český sochař

V letech 1928-31, po vyučení hrnčířem a studiu na bechyňské keramické škole, navštěvoval L. Zívrt Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval v ateliéru H. Johnové a J. Drahoňovského. Mezi lety 1942-48 byl členem Skupiny 42, po roce 1945 členem Spolku výtvarných umělců Aleš v Brně. Od roku 1961 vystavoval se skupinou Radar.

Počátky Zívrovy tvorby jsou ve znamení vlivu O. Gutfreunda a jeho sociálního civilismu, posléze byl ovlivněn kubismem (série hudebníků). Ve 30. letech se přiblížil surrealismu, vytvářel snové vize a symboly, obrazy snů a halucinací (Tři postavy; Hlava, 1933; Delfín a oko, 1934). Zabýval se asambláží různých materiálů, jeho vlastním objevem je tzv. muláž, kombinace přírodních materiálů a tekuté sádry. Během okupace (s příklonem k programu Skupiny 42) se vrátil ke svému civilistnímu východisku a pokračoval v něm i po osvobození (Reportér, 1947; Žena s přístrojem, 1948; Muž u stroje, 1948), ale ve volnější formě pozměňující realitu. Autorovy sochy ze 60. let se vyznačují organickými tvary, vegetabilními motivy se symbolickým podtextem.

(vl)

ZOUBEK Olbram (* 21. 4. 1926 Praha) - český sochař

Olbram Zoubek byl žákem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, kterou zakončil roku 1952 v ateliéru J. Wagnera. Stal se členem Unie výtvarných umělců, skupiny Trasa (v letech 1958-69), od roku 1987 Nové skupiny, kde je od roku 1988 předsedou. Od roku 1991 je Zoubek rovněž členem obnovené Umělecké besedy. Jeho manželkou byla významná sochařka E. Kmentová.

Na přelomu 50. a 60. let se již vyhranil Zoubkův osobitý styl. Figurální plastiky mají charakteristicky redukované tvarování, výraznou vertikalitu a rozrušený povrch; v poslední tvorbě se odráží vnitřní spřízněnost s antikou (například Vzpomínka na Agamemnóna, 1985; Ménelaos, 1986; Ífigenie před obětí, 1986). Výrazným způsobem se Zoubek zasloužil o rozvoj naší architektonické plastiky.

Zoubek navíc patřil mezi umělce, kteří odmítali být konformní s komunistickým režimem. Mimo jiné je autorem posmrtné masky J. Palacha (1969), kterou po nástupu "normalizace" skrýval až do listopadu 1989.

(vl)

ZRZAVÝ Jan (* 5. 11. 1890 Vadín u Havlíčkova Brodu, + 12. 10. 1977 Praha) - český malíř, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník

Jan Zrzavý navštěvoval (po ročním soukromém studiu u Karla Reisnera, Vladimíra Županského a Františka Ženíška) v letech 1907-09 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ateliér Emanuela Dítěte. Byl zakládajícím členem skupiny Sursum (1910), s kterou vystavoval, člen Tvrdošíjných (1918) a později - v letech 1923-42 - Umělecké besedy. Vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes (1912-17) a byl i členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Od roku 1947 krátce působil jako profesor na Palackého univerzitě v Olomouci. V roce 1965 byl jmenován národním umělcem.

Rané dílo Zrzavého bylo ještě pod vlivem doznívajícího (tzv. druhé vlny) secesního symbolismu a novoromantismu, které literárně ovlivnil Julius Zeyer (Údolí smutku, 1907; Nokturno, 1909). Už tehdy se však v jeho tvorbě projevil zřetelný lyrismus, který se stal výraznou součástí jeho osobitého projevu i v dalších letech. Jen okrajově Zrzavého ovlivnil, zásluhou přátelství s B. Kubištou, kubismus (Zátiší s konvalinkami, 1913, Meditace, 1915), jehož racionalismus mu však byl cizí. Nacházel spíše inspiraci v rané italské renesanci, Leonardu da Vincim (provedl kopii jeho sv. Jana Křtitele) a gotické malbě (Magdaléna, 1914).

Po 1. světové válce se vyhranil Zrzavého abstrahující poetický styl jednoduchých objemů, měkkého obrysu a nepříliš malířsky pojímaného koloritu (Přítelkyně, 1923). V další tvorbě se více soustředil na krajinu, především benátskou, z Bretagne, ale i z Čech (Camaret, 1926; Benátky, 1928; dvě varianty, denní a noční, benátského chrámu San Marco, 1930-1931; Ostravské haldy, 1933). Svůj silně lyrický styl, založený na imaginaci, si uchoval i po 2. světové válce (varianty Kleopatry, do 1957).

Zrzavý vynikl rovněž jako kongeniální ilustrátor, nejznámější je jeho obrazový doprovod Máchova Máje (1924) a Kytice Karla Jaromíra Erbena (1928); věnoval se i scénickým návrhům.

(vl)

ZUBATÝ Josef (* 20. 4. 1855 Praha, + 21. 3. 1931 tamtéž) - český jazykovědec

Josef Zubatý pocházel z rodiny smíchovského řemeslníka a po absolvování malostranského reálného gymnázia studoval na Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity klasickou a staroindickou filologii a srovnávací indoevropský jazykozpyt. Roku 1885 se na české části už rozdělené univerzity habilitoval a o šest let později byl jmenován mimořádným profesorem, roku 1896 pak profesorem řádným.

Zubatý se zabýval především historickým srovnáváním indoevropských jazyků, baltistikou a v pozdějším období i bohemistikou. Od vzniku časopisu Naše řeč v roce 1916 byl jeho redaktorem a jedním z předních přispěvatelů. Jeho postavení a autoritu nejlépe vystihuje skutečnost, že byl roku 1923 zvolen prezidentem České akademie věd a umění. Zubatého vědecká a pedagogická činnost ovlivnila celou generaci českých jazykovědců. Velmi sebekritický Zubatý nevydal žádné "velké" dílo a jeho zásadní pojednání zůstala roztroušena ve vědeckých časopisech, až je utřídil a vydal v letech 1945-54 Josef Vachek pod názvem Studie a články.

Vedle jeho obecně jazykovědných prací měla zásadní význam v českém prostředí průkopnická studia indologická (O literatuře védské, 1898, či studium struktury verše proslulého eposu Mahábhárata, 1889, ale také řada statí v Ottově slovníku naučném). Na jeho dílo pak navázali především V. Lesný a O. Pertold, díky nimž a jejich pokračovatelům patří česká indologie ke světové špičce.

(fh, mp)

ZVĚŘINA Josef (* 3. 5. 1913 Střítež, + 18. 8. 1990 Nettuno, Itálie) - český římskokatolický teolog a duchovní

Přední český teolog J. Zvěřina vystudoval roku 1938 v Římě filosofii a teologii a po vysvěcení působil v Čechách v duchovní správě. V letech 1942-43 byl zatčen a vězněn gestapem. Po skončení války se stal asistentem Teologické fakulty Univerzity Karlovy a spolu s A. Opaskem, profesorkou dějin umění Růženou Vackovou a dalšími organizoval katolickou inteligenci. V roce 1950 musel v začínajícím proticírkevním teroru z fakulty odejít, roku 1951 byl povolán k proslulým vojenským pracovním útvarům PTP a v následujícím roce byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen ke 22 letům vězení.

Prošel řadou věznic a táborů a podmínečně byl propuštěn až v jedné z posledních propouštěcích vln roku 1965. Pracoval pak v různých zaměstnáních až do roku 1969, kdy se v doznívajícím "pražském jaru" stal docentem na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. V roce 1970 musel i odtud odejít a působil pak v duchovní správě do roku 1975, kdy mu byl odňat státní souhlas také pro tuto činnost.

Zvěřina patřil k prvním signatářům Charty 77, avšak nejvíce práce vykonal na obranu církve proti novému pronásledování. Organizoval církevní činnost, vydával samizdatové Informace o církvi, řídil tajné studium teologie a s dalším významným teologem a vězněm 50. let Otou Mádrem patřil k nejbližším spolupracovníkům arcibiskupa F. Tomáška. Od roku 1987 byl členem redakční rady samizdatových Lidových novin. Odměnou za celoživotní úsilí mu byl pád komunismu a pak návštěva papeže Jana Pavla II. v Československu. Zemřel po selhání srdce při návštěvě Itálie v létě 1990.

Opaskovo Opus bonum vydalo sborník Zvěřinových teologických úvah Odvaha být církví a jeho korespondenci se spisovatelkou E. Kantůrkovou Dialog o víře.

(mch)

ZVONÍČEK Jan (* 21. 11. 1865 Týniště nad Orlicí, + 26. 1. 1926 Praha) - český technik

Jana Zvoníčka od mládí přitahovala technika, zejména pak parní stroje. Svůj technický talent mohl uplatnit nejprve v letech 1889-1902, když pracoval jako konstruktér v První českomoravské továrně na stroje v Praze. Potom působil jako pedagog na České vysoké škole technické v Brně, kde byl roku 1904 jmenován profesorem. Od roku 1912 až do své smrti se věnoval profesor Zvoníček vědecké činnosti a současně působil jako pedagog na Českém vysokém učení technickém v Praze. Pracoval v oboru parních strojů, zejména se zabýval teorií a stavbou parních motorů a kompresorů. V roce 1896 sestrojil ventilový rozvod na přehřátou páru a v roce 1908 obdržel patent na konstrukci mnohostupňové radiální parní turbíny. Navrhl celou řadu konstrukcí a zlepšení v oboru rozvodu páry. O univerzálním technickém talentu Zvoníčka svědčí rovněž to, že byl konstruktérem prvních elektrických jeřábů a že se zabýval i konstrukcemi rychloběžných čerpadel. Byl též autorem řady odborných prací (O využití tepla, 1924 a další).

(pm)


Zpět na abecední vyhledávání