Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-U Zpět na abecední vyhledávání W->

VENTURA František (* 13. 8. 1894 Vysoké Mýto, + 1. 12. 1969 Praha) - český závodník ve skokových soutěžích na koni

Svého životního úspěchu dosáhl kapitán čs. armády F. Ventura na olympijských hrách v Amsterdamu v roce 1928. Ve Velké ceně národů ve skocích jednotlivců vypadl i favorizovaný kapitán Popler. Trať plnou překážek (je třeba ji překonat co nejrychleji a bez trestných bodů za shození některé překážky) zdolal bez chyby pouze Ventura na málo známém koni Eliot. Prošel i sedmičlenným finále a v dalším rozskoku zvítězil. Z rukou holandské královny Wilhelminy pak převzal naši dosud jedinou zlatou olympijskou medaili v jezdeckých disciplínách.

Později působil F. Ventura jako trenér a funkcionář jezdeckého sportu, na OH 1936 v Berlíně byl rozhodčím jezdeckých soutěží.

(pa)

VESELOVSKÝ Zdeněk (* 26. 8. 1928 Jaroměř) - český zoolog

Zdeněk Veselovský byl žákem pozdějšího nositele Nobelovy ceny z roku 1973 Rakušana Konrada Lorenze. V letech 1947-52 studoval na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, kde zůstal - už jako pedagog - do roku 1959, kdy se stal ředitelem Zoologické zahrady v Praze-Tróji. Během třicetiletého působení v této funkci navázal na tradici založenou prvním ředitelem ZOO Jiřím Jandou a jako předseda Mezinárodní unie ředitelů zoologických zahrad v letech 1964-76 se staral o rozkvět a věhlas pražské ZOO. Jeho zásluhou se podařilo zachránit například koně Przewalského, jehož stádo u nás patří k největším na světě. Vedle studia vyšších obratlovců se stal - právě pod vlivem Lorenze - zakladatelem čs. etologie, tedy vědy zabývající se chováním zvířat a jejich životními projevy. Kromě vědeckých prací je rovněž autorem řady populárně naučných knih (Výlety do třetihor, Chováme se jako zvířata a další). V roce 1989 odešel ze ZOO do Fyziologického ústavu ČSAV.

(pm)

VESELÝ Jan (* 17. 6. 1923 Plástovice u Českých Budějovic) - český cyklista

Venkovský kluk J. Veselý se přišel do Prahy učit pekařem. Tehdy, za Protektorátu, to mimo jiné znamenalo vsednout každé ráno s nůší rohlíků na kolo a rozvézt pečivo po desítkách obchodů. Vždyť také svůj první sportovní úspěch zaznamenal sedmnáctiletý Jan v tradičním závodě pekařských učňů v Modřanech. Teprve pak vstoupil do Českého klubu malostranských cyklistů, a to ještě pořád neměl vlastní kolo.

V roce 1949 se někdejší pekařský učedník stal vítězem Závodu míru (roku 1952 a 1955 byl druhý). Po něm to dokázali na "klasické" trati už jen Jan Smolík (1964) a Vlastimil Moravec (1972). Celkem čtyřikrát byl Jan Veselý členem vítězného družstva v tomto závodě, sám vyhrál 16 etap ZM. V roce 1952 se zúčastnil Olympijských her v Helsinkách. Jako první cyklista dokázal zajet známý závod Praha-Karlovy Vary-Praha pod osm hodin. Získal za to vypsanou prémii - zlaté hodinky. Na západoevropské silnice nebo dokonce na profesionální dráhu nebylo v té době ani pomyšlení.

Do svého posledního ročníku ZM (1957) nastupoval již ne mladý a z formy se cítící Veselý spíš z donucení. Když vzdal, vzali to tehdejší funkcionáři jako provokaci a náš nejlepší závodník se ocitl v nemilosti. Skandálně byl vyhnán z cyklistiky a "zapojen do pracovního procesu".

(pa)

VESELÝ Jindřich (* 15. 7. 1887 Bavorov, + 19. 9. 1939 České Budějovice) - český historik loutkového divadla, redaktor a vydavatel

V roce 1909 absolvoval J. Veselý filosofickou fakultu v Praze. Jako středoškolský profesor působil v Praze (1910-36), od roku 1936 byl ředitelem gymnázia v Českých Budějovicích. Svůj veškerý zájem a volný čas věnoval loutkovému divadlu. Původně, veden především národopisnými zřeteli, sbíral loutky, dokumenty o činnosti lidových loutkářů a texty starých loutkových her. Velkou badatelskou pozornost věnoval zejména osobnosti Matěje Kopeckého. Vypracoval se na předního znalce českého loutkářství a svými odbornými publikacemi položil základy ke studiu jeho historie. Postupně se orientoval i na soudobé amatérské loutkové divadlo a významně se zasloužil o jeho rozmach. V letech 1912-13 vydával časopis Český loutkář (první odborný loutkářský časopis v Evropě), který roku 1917 obnovil pod názvem Loutkář, jenž se pod jeho redakčním vedením stal důležitou tribunou moderních snah českých loutkářů a měl značný ohlas i v cizině. Jako spolumajitel tiskárny v Chocni podporoval s nezištným entuziasmem i další vydavatelské počiny související s loutkovým divadlem. Od roku 1923 byl předsedou sdružení českých loutkářů Loutkářského soustředění a podílel se i na založení mezinárodní organizace loutkářů UNIMA (1929), jejímž se stal prvním prezidentem.

(ad)

VIEST Rudolf (* 24. 9. 1890 Revúca, + asi únor 1945 Německo) - slovenský voják, československý generál a politik

Rudolf Viest absolvoval obvyklou dráhu vysokého důstojníka Československé armády a jako jediný Slovák dosáhl za první republiky hodnosti generála: bojoval v 1. světové válce na ruské frontě, padl do zajetí, vstoupil do čs. legií, v nich prošel řadou velitelských funkcí a do vlasti se vrátil roku 1920 jako velitel 7. Tatranského pluku. Po dvouletém studiu působil jako vojenský atašé (Bukurešť 1922-26, Varšava 1926-28) a po skončení vojenské mise pracoval ve vysokých velitelských funkcích na Slovensku. Postupně dosáhl hodnosti brigádního (1933) a divizního (1938) generála. Po Mnichovu se v listopadu 1938 účastnil jednání tzv. vídeňské arbitráže, která připojila jižní oblasti Slovenska k Maďarsku. Když v březnu 1939 vznikl Slovenský stát, byl jmenován generálním inspektorem slovenské armády.

Viest ovšem udržoval kontakty s domácím i zahraničním odbojem a v srpnu 1939 emigroval do Francie. Zde patřil k předním činitelům formujícího se politického exilu a v říjnu 1939 se stal členem Šrámkova Čs. národního výboru v Paříži. S J. Slávikem a Š. Osuským v něm zastupoval agrární stranu (po válce zakázanou). Stal se též velitelem 1. čs. divize ve Francii.

Když se v roce 1940 ustavily v Londýně čs. exilové instituce, stal se členem Státní rady a současně státním tajemníkem a od roku 1941 státním ministrem na ministerstvu obrany. V roce 1944 byl jmenován zástupcem čs. delegáta pro osvobozená území. Po vypuknutí Slovenského národního povstání odletěl na Slovensko, kde v říjnu 1944 převzal velení 1. čs. armády. Po porážce povstání byl v prvních listopadových dnech zajat spolu se svým zástupcem generálem J. Golianem. Oba byli dopraveni do Německa, kde zahynuli - snad v únoru 1945 v koncentračním táboře ve Flossenbürgu. Po listopadu 1989 byl Viest jmenován armádním generálem in memoriam.

(tp)

VIKTOR Ivo (* 21. 5. 1942 Křelov u Olomouce) - český fotbalista

Ivo Viktor začínal v dresu ZJŠ Brno, 11 nejproduktivnějších let pak byl oporou Dukly Praha. Československo reprezentoval v 63 mezinárodních utkáních. Patřil k nejlepším brankářům celé naší fotbalové historie. Celkem pětkrát (1968, 1972. 1973, 1975, 1976) byl vyhlášen nejlepším fotbalistou roku. V letech 1972 a 1973 byl vybrán do mužstva Evropy. K jeho největším úspěchům patří účast v týmu, který se stal v roce 1976 mistrem Evropy. Byl to "pláničkovský" typ, nevýhodu poměrně malé tělesné výšky nahrazoval předvídavostí, schopností se dokonale postavit, mrštností a obětavostí. Jeho obrovskou předností byla spolehlivost, stálost formy. Nikdy opravdu nezklamal. Po skončení aktivní činnosti zůstal ve fotbale jako trenér a činovník.

(pa)

VILÍM Blažej (* 3. 2. 1909 Praha, + 26. 9. 1976 Londýn) - český sociálnědemokratický politik

Před rokem 1932 byl Blažej Vilím členem KSČ a v policejních zprávách se o něm tradovala "trockistická minulost". Ve druhé polovině 30. let pracoval v sociálnědemokratických odborech a v mládežnických organizacích.

V období tzv. druhé republiky patřil Vilím k předním zakladatelům a funkcionářům Národního hnutí pracující mládeže a jeho publicistického orgánu Hlas mladých. V. Černý ve svých pamětech charakterizoval Hlas mladých jako ...hlavní a jediný vážný a důsledný orgán demokratické a socialistické opozice v Česko-Slovensku, který svou obranou politické a kulturní svobody, socialismu, odmítáním rasových a náboženských rozdílů i požadavkem dalšího budování armády rázem vyvolal denunciační kampaň fašizujícího tisku. Po 15. březnu 1939 přešlo Národní hnutí pracující mládeže do ilegality a stalo se součástí protinacistického odboje. V únoru 1940 byl Vilím zatčen gestapem a vězněn až do roku 1945.

V letech 1945-48 byl generálním tajemníkem Československé sociálnědemokratické strany a poslancem Národního shromáždění. Spolu s B. Laušmanem byl zprvu příznivcem těsné spolupráce s komunisty. Časem začal kritizovat jejich protidemokratické "přehmaty", které nejprve považoval za projev jisté netrpělivosti při úsilí o demokratický socialismus. I této iluze se postupně zbavil a pochopil, že Gottwaldově straně nejde o socialismus, a tím méně o demokracii, ale o nastolení monopolní moci. Proto se v sociální demokracii nakonec připojil ke křídlu V. Majera. Po únoru 1948 odešel do exilu.

(nk)

VINKLÁŘ Josef (* 10. 11. 1930 Podůlší, + 18. 9. 2007 Praha) - český herec

Josef Vinklář působil více než 30 let v Realistickém divadle v Praze (1950-83). Prošel tu vývojem od milovnických rolí (Švanda, ve Strakonickém dudáku, Romeo atd.) k mladým povahově složitějším mužům, které začal hrát i ve filmu (Ročník 21, Smyk). V 60. letech vytvořil galerii narušených, slabošských, většinou záporných postav v náročném repertoáru (Smerďakov, Dostojevskij: Bratři Karamazovi, Eddie, Miller: Pohled z mostu). Po srpnu 1968 byl, do té doby přesvědčený komunista, vyloučen z KSČ. Snad i proto v následujících letech s přesvědčivostí a až nemilosrdností ztělesňoval typy opatrnické, konjunkturalistické a udavačské (Verrat, Rolland: Vlci atd.), jako by chtěl nastavit zrcadlo "normalizátorům" české společnosti. Studií oportunismu moci, která je sama o sobě účelem, se stal jeho král Kreon (Anouilh: Antigona), spíše kuplíř než vladař, a životný byl herec Benda (Daněk: Válka vypukne po přestávce), za každého režimu uspokojující především vlastní ješitnost. Ve filmech a v televizních seriálech často hrál postavy vykazující rysy žižkovského pepictví, obhroublých frajerů s dobrým srdcem (Byl jednou jeden dům, Synové a dcery Jakuba Skláře) a jim blízké policajty (Hříšní lidé města pražského). Kariéristu si však zahrál i v dalších seriálech (Nemocnice na kraji města). V činohře Národního divadla, kam vstoupil v roli prototypu českého šejdířství Pantaleona Vocilky (Tyl: Strakonický dudák), dnes rozvíjí na úkolech klasického repertoáru hlavní rysy svého vyzrálého herectví. Pokusem o biografickou postavu, která se vymyká z obvyklého typového rejstříku, je Vinklářův portrét skladatele Antonína Dvořáka ve Vláčilově filmu na scénář Zdeňka Mahlera Koncert na konci léta.

(pö)

VISCUSI Achille (* 27.2.1869 Řím, + 1.7.1945 Praha) - český tanečník, baletní mistr a choreograf italského původu

Základy tanečního vzdělání získal v Miláně. Do roku 1890 tančil na italských scénách, poté odešel hledat svou příležitost do ciziny. Nejdříve působil krátce v Moskvě, poté v Berlíně, Záhřebu, ve Vídni a Paříži. V roce 1900 se na radu své ženy, české tanečnice Aloisie Dobromilové, ucházel o místo baletního mistra Národního divadla, kde poté působil do roku 1912. Balet ND ovlivnil jak svým pojetím vycházejícím z tradic italské taneční školy, tak svými bohatými mezinárodními zkušenostmi. Repertoár ND obohatil zejména o stěžejní díla P. I. Čajkovského. Oproti efektním výpravným baletům Bergerovy éry se zaměřil na baletní pantomimy O. Nedbala (Pohádka o Honzovi,1902; Z pohádky do pohádky, 1908; Princezna Hyacinta, 1911), s nímž často spolupracoval již při úpravě libreta. Jako choreograf směřoval od vnější efektnosti k malebnosti, harmonickému vyznění a estetizaci celkového dojmu. V roce 1912 podnikl s malým souborem českých tanečníků zájezd do Anglie, 1913 působil v Rio de Janeiro. První světová válka ho zastihla ve Vídni, kde byl jako Ital nejdříve internován v táboře pro cizince, později hostoval v Brně. Po válce se stal choreografem v Ostravě (1919-22) a položil základy rozvoje baletního umění v tomto městě. V roce 1923 ho O. Nedbal přizval k spolupráci v Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde působil do roku 1930, kdy odešel na odpočinek. Přes italský původ se sžil s českým prostředím a ve své práci prokázal citlivý vztah k českému umění (mj. v choreografii Smetanovy Prodané nevěsty a Dvořákových Slovanských tanců). Pro vývoj českého baletu měl význam i jako úspěšný pedagog. K jeho žákům patřili mj. Marie Dobromilová, J. Jenčík, E. Gabzdyl.

(ad)

VIŠKOVSKÝ Karel (* 8. 7. 1868 Sušice, + 20. 11. 1932 Praha) - český národohospodář a československý agrární politik, účastník protirakouského odboje

Karel Viškovský byl nejen zemědělský odborník a schopný národohospodář, ale také bystrý politik, který pochopil význam a sílu venkova a dokázal jejím prostřednictvím posílit vliv agrární strany v Československu.

V roce 1891 dokončil studium práv a po soudní praxi v Plzni přestoupil do Obchodní komory. Inklinoval však k zemědělské problematice, a tak se roku 1894 stal tajemníkem českého odboru Zemědělské rady a o pět let později už řídil její oficiální orgán Zemědělské listy. Jeho zájem ho zcela přirozeně přivedl do agrární strany, za niž byl roku 1902 zvolen poslancem do zemského sněmu a v roce 1908 do říšské rady. Na sklonku 1. světové války se rozhodně postavil proti vyvážení potravin z českých zemí a 28. října převzal z pověření Národního výboru a na pokyn A. Švehly Válečný obilní ústav. V poválečném období se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění (1918-20) a poté zasedal v parlamentu za agrárníky od roku 1925 až do své smrti.

Mnohem významnější však bylo Viškovského jmenování prezidentem Státního pozemkového úřadu 11. června 1919. Necelé dva měsíce předtím přijal parlament rámcový zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 hektarů zemědělské půdy nebo 250 hektarů půdy (včetně lesů) vůbec. Pozemková reforma nebyla jednoduchou záležitostí a její realizace se táhla po dobu celé první republiky. Nejintenzívněji však probíhala v letech 1923-26, kdy stál v čele úřadu právě Viškovský. Parcelací půdy mezi drobné a střední rolníky i přidělováním zbytkových velkostatků si tehdy agrární strana vytvořila na venkově silné pozice, které z ní po celou dobu první republiky vytvořily fakticky nejsilnější politickou stranu. Navíc o reformě napsal Viškovský i řadu studií.

Viškovský, který náležel mezi stoupence a blízké spolupracovníky Švehly, byl v letech 1925-26 ministrem spravedlnosti a po odstoupení F. Udržala z funkce ministra národní obrany v roce 1929 (byl v čele vlády za onemocnělého Švehlu) se jím stal sám. Jmenování Viškovského do resortu obrany prohloubilo krizi ve vládní koalici, což se projevilo především v negativistickém postoji lidové strany v čele s J. Šrámkem. Viškovský si funkci přesto podržel i v následující vládě, v níž byl Udržal premiérem, až do roku 1932. Tehdy vláda podala demisi a Viškovský, který onemocněl zdánlivě banální chřipkou, náhle zemřel.

(tp)

VÍTOVÁ Hana (* 24. 1. 1914 Praha, + 3. 3. 1987 tamtéž) - česká herečka a zpěvačka

Dcera zpěváka opery Národního divadla v Praze Hanuše Laška Jana Lašková získala své umělecké jméno Hana Vítová v prvním angažmá v Osvobozeném divadle, kde hrála od svých 17 let s přestávkami až do uzavření divadla po Mnichovu 1938 (1935-37 hrála v divadle V. Buriana a podobně). Poté nastoupila v operetě Švandova divadla a přešla do divadla O. Nového (1941-42), kde v hudebních, komorně laděných komediích uplatnila svůj smysl pro jemný humor (Karolina ve stejnojmenné komedii R. Benatzkého). V roce 1943 hrála v Uranii a ve Studiu Intimního divadla vytvořila v režii V. Kršky něžnou Japonku Asagao ve stejnojmenné hře Pavla Tkadlece. Filmové začátky si odbyla v roce 1931 po boku protagonistů Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha (Peníze nebo život, kde poprvé zpívala s L. Hermanovou slavné blues Život je jen náhoda). Z řady filmových rolí dosáhla největšího ohlasu v melodramatickém filmu Noční motýl, kde vytvořila svou nejatraktivnější filmovou postavu padlé Marty. Hrála i v německém filmu Der zweite Schuss (1943) režiséra M. Friče pod jménem Hanna Witt. V roce 1949 ve filmu Pytlákova schovanka, natočeném O. Novým jako parodie filmových kýčů, s nadhledem shodila nejednu svou dřívější filmovou roli. Těch sice sehrála přes 500, ale typově byly velmi podobné. Po válce byla nařčena z kolaboranství, ale obhájila se a na rozdíl od L. Baarové a A. Mandlové směla hrát i ve filmu. Ovšem vystupovala spíš na estrádách s R. A. Dvorským, vedla pražský kabaret U Tomáše (1953-59) a jen občas dostala filmovou roli (Dům v Kaprové ulici). Pod civilním jménem Jana Rádlová (po prvním manželství s populárním operetním tenoristou J. Pospíšilem se znovu provdala) žila osaměle a překládala z angličtiny, němčiny i ruštiny.

(pö)

VLÁČIL František (* 19. 2. 1924 Český Těšín, + 28. 11. 1999) - český filmový režisér, malíř a grafik

František Vláčil vystudoval na brněnské univerzitě estetiku a dějiny umění. O film se začal zajímat již za studií, filmovému řemeslu se učil počátkem 50. let ve filmovém studiu Čs. armády, kde natočil své první hrané snímky. Na Barrandově debutoval v roce 1960 hraným filmem Holubice o vztahu malého nemocného chlapce ke světu, v němž záměrně potlačil dialogy ve prospěch filmového obrazu, a naznačil tak pojetí své další filmové práce. Ďáblova past, odehrávající se v době pronásledování nekatolíků, byla Vláčilovým prvním pokusem o historický film. Následující filmová historická báseň Markéta Lazarová (1965-67), která je vynikající adaptací románu V. Vančury, prokázala Vláčilovo velké výtvarné nadání, s nímž převedl do filmových vyjadřovacích prostředků bohatou obraznost Vančurova básnického díla o zničující síle lásky. Ve filmu převažuje obraz nad slovem, aniž by byla oslabena sdělnost graficky čistého výsledného tvaru. V roli Markéty poprvé na filmovém plátně zazářila slovenská herečka M. Vášáryová, velké herecké výkony pod Vláčilovým vedením vytvořili i J. Kemr, V. Menšík a M. Růžek. Film Markéta Lazarová odborníci zařadili mezi vrcholy světové kinematografie. Z úzké spolupráce se spisovatelem a scenáristou V. Körnerem vznikly filmy Údolí včel a Adelheid (v obou zazářil P. Čepek), které v rozdílných historických kulisách řeší otázku lidské netolerance a touhy po svobodném, plnohodnotném životě. Počátkem druhé poloviny 70. let vznikly Vláčilovy filmy Dým bramborové natě, svou bezútěšností odrážející tíživou atmosféru "znormalizované" české společnosti, a baladický příběh statečného horala Barana Stíny horkého léta. Biografický film Koncert na konci léta, natočený podle scénáře Zdeňka Mahlera, zachycuje významné období ze života českého skladatele Antonína Dvořáka. Součástí Vláčilovy filmografie jsou i krátkometrážní filmy ze začátku 70. let Sirius a Praha secesní.

Filmový režisér F. Vláčil svým uměním dokáže přiblížit nejhlubší lidská tajemství, nejskrytější vášně, bolesti a problémy. Jeho filmy strhují svou zemitostí, pravdivostí a úchvatnými obrazy.

(pö)

VLÁČILOVÁ Hana (* 25. 2. 1956 Praha) - česká tanečnice

Vítězství nejmladší účastnice, šestnáctileté studentky pražské konzervatoře H. Vláčilové v mezinárodní baletní soutěži ve Varně (1972) naznačilo, že se rodí tanečnice velkého talentu. V dalších letech s úspěchem absolvovala soutěže v Tokiu 1975, Havaně 1976 a Budapešti 1977. Ale vítězství ve Varně jí otevřelo možnost studia v Leningradě, kde si pod vedením Natalie M. Dudinské zdokonalila baletní techniku. V Leningradě debutovala v roli Mášenky v Čajkovského Louskáčku. V roce 1974 se stala členkou pražského Národního divadla. Vytříbená taneční technika, hudební cítění a smysl pro estetickou působivost pohybu i její mladistý půvab ji předurčily k interpretaci stěžejních rolí klasického baletního repertoáru. Tančila Odettu i Odilii v Čajkovského Labutím jezeru, Popelku ve stejnojmenném Prokofjevově baletu i Kateřinu a další role včetně Slavěny v Trojanově baletu Princ Bajaja. Životním výkonem byla titulní role v Prokofjevově Romeovi a Julii v pozoruhodném nastudování choreografa M. Kůry a režiséra P. Weigla. S neobyčejnou pohybovou jistotou, grácií a vnitřní opravdovostí ztvárnila jak lyrické, tak i dramatické polohy. V roce 1978 se stala stálým hostem Státní opery v Berlíně, kde tančila v moderních choreografiích Georga Balanchina a Toma Schillinga. V řadě inscenací (ve Spartakovi či Donu Quijotovi) byl jejím partnerem manžel, sólista ND Jan Kadlec. V ND pak dostala v posledních letech příležitost k dramatickým a psychologicky složitějším postavám. Vyvrcholením této linie je titulní role v baletu Dáma s kaméliemi (1991).

(ad)

VLADISLAV Jan (* 15. 1. 1923 Hlohovec na Slovensku) - český básník, esejista, překladatel a prozaik

Mnohostranná kulturní činnost J. Vladislava čerpá z mimořádného rozhledu po světovém, zvláště francouzském písemnictví stejně tak jako z jeho naplňování básnického bytostného údělu.

J. Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, pocházel z rodiny krejčovského dělníka a legionáře, jenž se po 1. světové válce usadil na Slovensku a stal se poštovním úředníkem. S příchodem okupace se rodina přestěhovala do Čech a Vladislav odmaturoval na gymnáziu v Poličce. Po válce studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy u profesora V. Černého literární komparatistiku, brzy po únoru 1948 byl však z fakulty vyhozen - doktorát obdržel až roku 1969. Od roku 1950 se pak věnoval literární činnosti, především překladatelství. V roce 1969-70 vedl revue Světová literatura. Normalizační režim mu však publikační činnost zcela znemožnil (publikoval jen pod pseudonymy nebo v Artii cizojazyčné verze pohádek). Vladislav poté patřil k předním osobnostem literárního samizdatu, od roku 1975 řídil edici Kvart, v níž vyšlo na 100 titulů. V roce 1981 byl komunistickým režimem vypuzen do exilu, usídlil se ve Francii, kde nepřestal vyvíjet cennou kulturní činnost. Jedním z výsledků je již několik let pravidelně vznikající Pařížský zápisník, v němž glosuje kulturní události ve Francii i doma.

Do literatury vstoupil již před rokem 1948 básnickými sbírkami Nedokončený obraz (1946) a Hořící člověk (1948), v nichž se spojuje jak cit pro konkrétní lidské situace, tak metafyzické tázání po smyslu existence. Již tehdy byl pocitem i výrazem blízký poetice Skupiny 42, což je pak patrné především ve sbírce Samomluvy (básně z let 1950-60, samizdat 1979). Vladislav, jemuž byla prakticky od začátku 50. let znemožňována prezentace vlastní umělecké tvorby, svůj talent alespoň dokonale uplatnil v převodu základních děl klasické i moderní světové literatury. Překládal a komentoval poezii Dantovu, Michelangelovu, Baudelairovu, Verlainovu, jen reedice jeho překladů Shakespearových Sonetů vyšly v letech 1955-71 v celkovém nákladu 200 tisíc výtisků. V průběhu 70. let se vrátil v samizdatových edicích k poezii - vydal sbírky meditativně reflexívní poezie Věty (1976), Šest suchých jehel (1977), Fragmenty (1979) a Sny a malé básně v próze (souborně jeho poezie vyšla v Knize poezie, Praha 1991).

(jp)

VLACH Karel (* 8. 10. 1911 Praha, + 26. 2. 1986 tamtéž) - český dirigent

Vlach byl od poloviny 30. let hudebně činný ve skupinách Blue Music a Charles Happy Boys, v roce 1939 založil orchestr nesoucí jeho jméno. Protože pro něj získal dostatek schopných hudebníků a solidní skladatelské zázemí, měl brzy velké úspěchy. Začal často vystupovat v rozhlase a nahrávat gramofonové desky. Spolupracoval s řadou předních vokalistů (Allanovy sestry, Arnošt Kavka, Inka Zemánková, Jiřina Salačová), snažil se o původní českou swingovou píseň. Po osvobození Vlach sestavil nový orchestr, který se teď orientoval především na zvuk po vzoru Glenna Millera. S orchestrem vystupovali Václav Irmanov, Rudolf Cortés a nadále i Salačová. Od roku 1947 měl Vlachův orchestr stálé angažmá v Divadle V+W a podílel se na obnovených představeních Osvobozeného divadla (Pěst na oko, 1947, Divotvorný hrnec, 1948). Od roku 1954 působil v Divadle ABC (původně Divadlo satiry) a od roku 1962 v Hudebním divadle v Karlíně (mimo jiné muzikál Gentlemani od Bohuslava Ondráčka, 1967). V 60. letech se swingová orientace orchestru plynule přizpůsobovala požadavkům nových trendů populární hudby. Vedle stálých zpěváků (Y. Simonová, Milan Chladil) spolupracoval Vlachův orchestr s většinou významných interpretů české populární hudby. Celkově Vlachův orchestr natočil přes 2000 písní. Nahrával i hudbu k filmům (Andělský kabát, 1947, Stvoření světa, 1958). K diskografii Vlachova orchestru patří mimo jiné desky Karel Vlach (1958), Karel Vlach se svým orchestrem (1963), Doktor Swing redivivus (1974), Šňůra perel (1975), Karel Gott a Karel Vlach (1975), Karel Vlach uvádí...(1980), Pozdravy orchestru Karla Vlacha (1986). Repertoár z let 1939-44 rekapituluje trojice kompaktních disků Vteřiny v Lloydu (1994).

(jr)

VLČEK Václav (* 22. 7. 1895 v Čakovicích, + 23. 10. 1974 v Praze-Modřanech) - český letec a plukovník čsl. Letectva

Václav Vlček pocházel z rodiny policejního inspektora. Dětství prožil u dědečka, starosty Dubče Václava Míka. Po absolvování karlínské reálky byl jako jednoroční dobrovolník vyslán v červenci 1914 k balonovému oddílu, se kterým prošel většinu válečných front 1. světové války. Po vzniku Československa se aktivně zapojil do budování čs. letectva postupně na posádkách v Pardubicích, Olomouci, Bratislavě a Košicích. Při letu u 7. letky v Košicích podél maďarských hranic dne 14. 7. 1920 přistál pro poruchu těsně u hranic na maďarské půdě. Byl uvězněn, postaven před vojenský bolševický soud a odsouzen k smrti. K vykonání rozsudku nedošlo, ale ve vězení zůstal i po porážce bolševiků a až na rozkaz maršála Focha, velitele dohodových vojsk, byl dne 13. 11. 1921 propuštěn z vězení.

V roce 1925 absolvoval speciální výcvik s generálem Janouškem u bombardovacího pluku v Nancy pro létání v noci. Poté vedl výcvik letců u III. odboru MNO. 5. 7. 1926 za sokolského sletu uspořádal čs. aeroklub velké letecké závody na trase Praha - Hradec Králové - Ostrava - Olomouc - Nitra - Bratislava - Brno - České Budějovice - Plzeň - Praha. Na letounu BH-9 "Boska" s motorem Walter získal první cenu závodu překonáním světového rekordu. Dne 26. 7. a 8. 12. 1927 překonal s BH-9 další světové rekordy. V roce 1933 byl jmenován velitelem I. perutě pluku T. G. Masaryka a roku 1935 předsedou Svazu letců a profesorem Vojenské velitelské akademie v Praze.

V již vypjaté době hrozby Hitlerova Německa 7. dubna 1937 pořádal pod patronací Svazu letců ve Smetanově síni Obecního domu v Praze varovnou manifestaci s heslem "Pro mohutné letectví na obranu státu" se slibem letců národu. Dne 30. května 1937 organizoval na Staroměstském náměstí slavnost odevzdání praporu od Obce sokolské Prvnímu leteckému pluku s heslem "Na křídlech za vítězstvím". Druhý den byl přijat na Hradě co předseda Svazu letců prezidentem republiky dr. E. Benešem. Panu prezidentovi předal "Slib letců". Od roku 1939 za protektorátu Svaz letců připravoval vysílání vycvičeného leteckého personálu do ciziny. Těchto akcí se aktivně zúčastňoval spolu s plk. Hamšíkem, mjr. Malým a kpt. Černým. Stal se členem odbojové skupiny "Sázava". Od roku 1941 pracoval jako civilní zaměstnanec v továrně Walter v Jinonicích. Zde 5. května 1945 velel osvobození továrny a obsazení německého pancéřového vlaku. Dne 6. května byl zraněn výbuchem pancéřové pěsti. Nadále však zůstal v továrně a navštívil velitelství divize generála Vlasova v Řeporyjích a dne 7. května přijal generála Buňačenka, kterému umožnil týž den zřídit velitelství přímo v objektu Waltrovky. Pro trvalé poškození oka pancéřovou pěstí skončil s létáním a byl jmenován velitelem leteckého týlu 2. oblasti v Č. Budějovicích.

Dne 10. května 1949 byl zatčen v Čimelicích Státní bezpečností, odvezen k vyšetřování do proslulého "Domečku" na Hradčanech a později odsouzen ve zinscenovaném procesu za velezradu. Po propuštění, ztrátě vojenských hodností a občanských práv, pracoval jako dělník v modřanském cukrovaru, později skladník v Pramenu. Jeho život ukončila mozková mrtvice při pracovní brigádě na vlakovém nádraží Modřany dne 23. října 1974 v nedožitých 80 letech. Rehabilitován byl v roce 1991.

(red)

VLK Miloslav kardinál (* 17. 5. 1932 Líšnice u Milevska) - český římskokatolický duchovní, arcibiskup pražský

Absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích a chtěl pokračovat ve studiu teologie. Jelikož však byly diecézní semináře státem zrušeny a do jediného státem řízeného semináře v Litoměřicích biskupové nedoporučovali vstupovat a protože z politických důvodů nepřicházelo v úvahu se přihlásit na jinou vysokou školu, pracoval jako dělník a po vojenské službě byl v době částečného politického uvolnění přijat na Filosofickou fakultu UK, kde v roce 1960 absolvoval studium historie a archivnictví a získal titul doktora filosofie. Působil pak jako archivář v Třeboni, Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích a publikoval v oboru paleografie.

V roce 1964 začal studovat teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, kterou absolvoval za "pražského jara" v roce 1968. Stal se tajemníkem českobudějovického biskupa Josefa Hloucha (1968-71), ale na počátku normalizace musel odejít a působil pak jako duchovní, naposled v Rožmitále pod Třemšínem.

V roce 1978 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas k výkonu kněžství a poté pracoval jako čistič výloh a v letech 1986-88 jako archivář v Státní bance československé. V tomto období se věnoval organizační a vydavatelské činnosti "podzemní církve" a udržoval styky s disentem. V roce 1989 začal opět působit jako duchovní a po listopadu 1989 byl jmenován biskupem v Českých Budějovicích (únor 1990).

Po abdikaci kardinála Tomáška byl v roce 1991 jmenován pražským arcibiskupem. V roce 1993 se arcibiskup Vlk stal předsedou nově ustavené (po rozpadu ČSFR) České biskupské konference. Téhož roku (a znovu v roce 1996) byl zvolen předsedou Rady evropských biskupských konferencí. V listopadu 1994 jej papež jmenoval kardinálem, a Vlk se tak stal jedním z nejvýznamnějších činitelů v církvi.

Budovat jen horizontálu, jen ekonomii, jen pragmaticky založený život je nebezpečné, řekl v září 1993 na národní svatováclavské pouti v Budči, v místě spjatém s počátky křesťanství a státu v Čechách. Je třeba se poučit z vlastní zkušenosti, prohlásil s vědomím teologa a historika, že zkušenost je nejen osobní, ale i dějinná.

(mch, mb)

VODÁK Jindřich (* 7. 11. 1867 Lysá nad Labem, + 10. 4. 1940 Praha) - český divadelní a literární kritik

Kritické referáty psal neúnavný J. Vodák od první poloviny 90. let 19. století až do své smrti převážně do novin a časopisů. Tiskem pak vyšly výbory z jeho divadelně kritické činnosti (Kapitoly o dramatě, Cestou, Shakespeare, Tři podobizny, Eduard Vojan), zatímco jeho literárněkritická práce teprve čeká na zhodnocení. Desetiletí byl kulturním referentem deníku České slovo, v letech 1918-22 redaktorem časopisu Jeviště. Přispíval ale i do řady dalších časopisů a deníků (Literární listy, Lidové noviny, Niva, Čas, Venkov, Rozhledy atd.).

V divadelní kritice razil Vodák zcela nové cesty, vytvořil také její zvláštní terminologii. Byl nedostižný v popisu a v charakteristice hercovy jevištní tvořivosti. Herci si jeho úsudku velmi vážili, dbali jeho rad a po premiéře netrpělivě očekávali jeho všestranně a pronikavě hodnotící referáty. Dodnes je nedostižným vzorem pro divadelní kritiky a recenzenty. Byl též překladatelem z francouzštiny (Gustave Flaubert, Stendhal).

(pö)

VODIČKA Felix (* 11. 4. 1909 Innsbruck, + 5. 1. 1974 Praha) - český literární historik a teoretik

Felix Vodička patřil k mladší generaci pražské strukturální školy, která si dala za úkol zkoumání interdisciplinárních (mezioborových) vztahů estetiky, literatury a jazyka. Hlavními představiteli byli J. Mukařovský, R. Jakobson, V. Mathesius, B. Havránek a Nikolaj Trubeckoj.

Vodička po studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK; doktorát získal roku 1935) učil v letech 1934-46 na gymnáziu v Praze. V příspěvku pro sborník Čtení o jazyce a poezii (1942) formuloval strukturální koncepci literárněhistorického bádání, kterou pak rozvedl v knize Počátky krásné prózy novočeské (1948). Touto prací se habilitoval o dva roky dříve na FF UK a roku 1949 byl jmenován řádným profesorem na pedagogické fakultě.

Důležitým pojmem Vodičkovy koncepce se stala kategorie konkretizace, která byla ovlivněna prací významného polského literárního teoretika - fenomenologa Romana Ingardena. Pokusem o syntézu strukturalismu s marxismem se stala práce Cesty a cíle obrozenské literatury (1958).

Příhodnou dobou dalšího rozvoje byla oproti schematickým 50. letům především liberálnější 60. léta, kdy se Vodička stal vůdčí osobností literárněvědného strukturalismu. Tehdy také měl rozhodující vliv na koncepci tzv. akademických Dějin české literatury, zvláště jejich 2. dílu, který zachycoval období národního obrození. V letech 1968-70 byl ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu, z něhož musel s příchodem normalizace odejít.

(jp)

VOGL Emil (* 21. 5. 1901 Praha, + 3. 6. 1977 tamtéž) - český lékař a činitel junáckého hnutí

Víte vůbec, že žijete v zázračném městě? V městě tří kultur, české, německé a židovské? Těmito slovy uvítal MUDr. Emil Vogl děti ze Svazu mezinárodní mládeže (Bund internationaler Jugend), který založil ve 30. letech a který trval až do roku 1938. Pak se svaz spojil s mládežnickou organizací německých sociálních demokratů (Sozialdemokratische Jugend), kteří mj. rozšiřovali v Sudetech letáky varující před následky nacistické politiky.

Vogl vystudoval v roce 1926 Lékařskou fakultu Karlovy univerzity a po čtyřech letech si se svojí manželkou, rovněž lékařkou, otevřel soukromou ordinaci. Od studentských let byl činný v junáckém hnutí Lesní moudrost, vedl dvojjazyčně kmen Neue Pfadfinder. Za okupace byl Vogl s matkou a manželkou převezen do lodžského ghetta, prošel Osvětimí, Gross-Rottenem a dalšími tábory. po návratu domů, ve špatném zdravotním stavu, přestože v koncentračním táboře zahynula jeho manželka, matka a 36 dalších příbuzných, zapojil se jako lékař do "akce zámky" a vybudoval v Olešovicích lékařský dům, kde se obětavě věnoval dětem z nacistických koncentračních táborů i německým dětem z českých internačních táborů. Jako židovský lékař, který ztratil během holocaustu celé své příbuzenstvo, ošetřoval a zachraňoval před smrtí děti z národa, který jemu i jeho rodině připravil nezměrné utrpení.

Hudebním znalcům je znám jako odborník na loutnovou hudbu, své články uveřejňoval především v Hudebních rozhledech. Objevil i staré loutnové skladby ze 17. století. Jeho práce Loutnisté českého baroka je zatím v rukopise.

(pj)


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20