Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Š Zpět na abecední vyhledávání U->

TALICH Václav (* 28. 5. 1883 Kroměříž, + 16. 3. 1961 Beroun) - český dirigent a hudební pedagog

Václav Talich byl synem učitele hudební školy a regenschoriho Jana Talicha, od něhož získal základy hudebního vzdělání. V letech 1897-1903 studoval na pražské konzervatoři houslovou hru u Jana Mařáka a O. Ševčíka. Ihned po absolutoriu byl přijat do Berlínské filharmonie a záhy se stal jejím koncertním mistrem. Po roce se ze zdravotních důvodů vrátil zpět do Čech, už s přáním stát se dirigentem. V sezóně 1904-05 byl koncertním mistrem opery v Oděse, politické nepokoje ho vypudily a následující rok učil na hudební škole v Tbilisi. Po návratu do Prahy byl v letech 1906-07 korepetitorem soukromé pěvecké školy, pak dirigentem pražského Orchestrálního sdružení. Nemožnost získat doma pevnou existenci ho vedla na léta 1908-12 do Lublaně, kde byl dirigentem Slovinské filharmonie. Jeho dalším působištěm byla plzeňská opera (1912-15), v dalších letech války se tam živil jako učitel hudby.

V prosinci 1917 dostal Talich poprvé možnost dirigovat jako host Českou filharmonii. V roce 1918 mu bylo K. Kovařovicem nabídnuto místo 2. kapelníka Národního divadla, ale Talich dal přednost dirigentské funkci v České filharmonii. Nejprve v ní působil pod vedením Ludvíka Čelanského, v letech 1919-41 byl jejím uměleckým šéfem. Když k němu pražské mezinárodní hudební festivaly v polovině 20. let obrátily pozornost mezinárodní hudební veřejnosti, Talichův vztah k prvnímu českému orchestru se povážlivě rozvolnil, a to vinou jeho četných zahraničních angažmá. Umělecké závazky v Anglii, ve Skotsku, a zvláště ve Švédsku, kde od roku 1926 po 10 let pravidelně čtyři měsíce v roce působil v čele orchestru Konzertvöreningen ve Stockholmu, nebylo možno bez problémů spojit s povinnostmi pražskými. Talich navíc učil na pražské konzervatoři (1923-27) a od roku 1932 na mistrovské škole pražské konzervatoře. V říjnu 1935 nastoupil jako tzv. "správce opery" Národního divadla a vedl ji až do května 1945. Repertoárově navázal na linii Ostrčilovu s preferencí české opery a posílil soubor o vynikající síly: Zdeňka Chalabalu povolal jako dramaturga a dirigenta, mezi sólisty přivedl M. Podvalovou, M. Tauberovou, B. Blachuta, E. Hakena a další.

Tvrdou prací a zvýšenými uměleckými nároky (zavedl například praxi dělených zkoušek jednotlivých nástrojových skupin) povznesl Talich v době první republiky Českou filharmonii mezi přední světové symfonické orchestry. Počínal si přitom mnohdy diktátorsky, a když si u Smetanových a Janáčkových oper, uváděných v ND, dovolil rozsáhlé upravovatelské zásahy, vytvořil se proti němu tábor odpůrců, jehož osu tvořil Z. Nejedlý a jeho žáci. Naopak dvořákovský tábor a ctitelé Talichem skvěle interpretovaného díla Sukova, Martinů a dalších byli na straně Talichově.

Životní otřes přinesly Talichovi první dny osvobození v květnu 1945, kdy nebyl pro údajné kolaborantství s Němci (musel za války vystoupit s Českou filharmonií v Berlíně za účasti Goebbelse a dalších představitelů nacistické strany) vpuštěn do budovy Národního divadla. O několik dní později byl při setkání se Z. Nejedlým u Smetanova hrobu na Vyšehradě tímto komunistickým ideologem obviněn, že prováděním Smetany za nacistického režimu zneuctil českou hudbu. 16. května 1945 byl v Berouně zatčen, četníky veden přes město a eskortován do pankrácké věznice. Protestní dopis členů České filharmonie z 29. května předsedovi vlády Z. Fierlingerovi zůstal bez odezvy. Po osmi týdnech věznění byl Talich propuštěn na příkaz prezidenta Beneše. K soudní žalobě proti němu pro nedostatek důkazů nedošlo, tzv. čestný soud při Svazu výkonných hudebních umělců došel v listopadu 1945 k závěru, že Talicha nelze viniti ani v nejmenším z nečeského chování.

Na koncertní pódium se Talich vrátil v září 1946. Tehdy už mohl veřejnosti prezentovat i práci Českého komorního orchestru, který vytvořil převážně ze svých žáků (1946-48 opět učil na konzervatoři a na AMU). Od prosince 1946 znovu působil ve filharmonii, od července 1947 byl znovu uměleckým vedoucím opery ND. Jakmile se však po komunistickém puči v únoru 1948 stal Nejedlý opět ministrem kultury, byl Talich okamžitě z ND a filharmonie vypovězen. Na sklonku roku 1949 přijal pozvání ze Slovenska a v Bratislavě řídil do 1952 komorní orchestr a pak i Slovenskou filharmonii (k jeho nejlepším odchovancům patřil dirigent Ladislav Slovák) a učil na VŠMU. Od roku 1954 směl opět nahrávat a veřejně koncertovat s Českou filharmonií, v prosinci 1955 vystoupil naposledy.

(tv)

TATARKA Dominik (* 14. 3. 1913 Drienové, + 10. 5. 1989 Bratislava) - slovenský spisovatel

Dominik Tatarka byl nejvýznamnějším ze slovenských autorů, které normalizace na začátku 70. let odsunula do postavení persona non grata, a svá díla mohl vydávat jen v samizdatu, případně v exilu. Vzhledem k odlišné situaci na Slovensku, kde se spisovatelské disidentské hnutí výrazněji nerozvinulo, byl i jedním z mála slovenských intelektuálů, kteří udržovali kontakty s českou opozicí - Tatarka signoval již při jeho vzniku prohlášení Charta 77.

Tatarkovy literární počátky ve 40. letech jsou spjaty s dozvuky slovenského nadrealismu a poznamenal ho i vliv existencialismu (V úzkosti hľadania, 1942; Panna zázračnica, 1945). V novele Farská republika (1948) vytvořil groteskně přízračné podobenství slovenského fašistického státu. Již v druhé polovině 50. let Tatarka psal částečně alegorické, silně lyrizované novely, jež odrážely vystřízlivění z iluzí o spasitelnosti vyšším rozumem - dogmatem řízené společnosti. Knižního vydání se dočkaly až v dekádě následující: Démon súhlasu (1963), Prútené kreslá (1963).

Tatarka razantně odmítl srpnovou intervenci a nehodlal se "zpacifikovat" ani při snesitelnější a pragmatičtější politice slovenského kulturně režimního establishmentu. Od roku 1970 žil pod stálým policejním dohledem. Jeho texty nabyly podoby nikdy nekončícího, stylově zcela neohraničeného, polymorfního deníku, v němž se lyrickým sítem autorova vnímání odrážely intimní (mnohdy i silně erotické) a společenské skutečnosti. Tatarka tu přijal stylizaci "karpatského pastiera", zosobňujícího umlčený hlas svého národa. Z reflexívních zápisů vznikla - i díky historikovi Jánu Mlynárikovi, jenž text editoval - volná trilogie Písačky. V samizdatu je v roce 1979 vydal v Praze (což bylo příznačné) L. Vaculík ve své edici Petlice, později byly vydány v exilových nakladatelstvích. Pandánem k Písačkám se stala kniha Nahrávačky, jež přepsáním z magnetofonových pásků pořídila Tatarkova důvěrná přítelkyně Eva Štolbová a roku 1988 vyšly v kolínském nakladatelství Index.

Tatarkovo dílo bylo jako první (1986) odměněno Cenou Jaroslava Seiferta.

(jp)

TAUBEROVÁ Marie (* 28. 4. 1911 Vysoké Mýto) - českápěvkyně-sopranistka

MarieTauberová, vlastním jménem Marie Proskeová, studovala nejprve hru na klavír a zpěv ve Vídni na hudební akademii. Pro její hlasovou výchovu byla rozhodující dvě studijní léta u Carpiho v Miláně. V roce 1936 poprvé hostovala v Národním divadle, jehož členkou byla od listopadu 1936 do září 1973. Byla provdána za dirigenta J. Krombholce. Její jemný koloraturní soprán charakteristického zabarvení, spojený s příkladnou dikcí, jakož i dívčí půvab vždy úsměvné světlovlásky ji předurčily jak pro subretní role (Barče ve Smetanově Hubičce), tak pro Mozartovu Zuzanku a Papagenu (Figarova svatba a Kouzelná flétna), Zerbinettu Straussovy Ariadny, ale i pro Evu Wagnerových Mistrů pěvců. K jejím vrcholným kreacím patřila Karolina ze Smetanových Dvou vdov a titulní role Julietty a Mirandoliny B. Martinů. V koncertním repertoáru měla velký ohlas zvláště její interpretace písní J. Křičky. Uplatnila se též ve filmech (U nás v Kocourkově a dalších).

(tv)

TAUER Felix (* 20. 11. 1893 Plzeň, + 17. 3. 1981 Praha) - český orientalista a překladatel

Felix Tauer, přední znalec perské literatury, ale i celého islámského světa, byl vedle Rudolfa Růžičky a J. Rypky nejmladší z trojlístku žáků a následovníků proslulého A. Musila. Tauer na pražské univerzitě vystudoval češtinu a dějepis (1918). Už tehdy se však probudil jeho zájem o islámskou kulturu, který ho nakonec přivedl na další studia do Istanbulu (1921-22), kde studoval jak turecké, tak arabské a perské rukopisy. Po návratu se habilitoval (1925) a poté působil jako docent a po okupačním intermezzu od roku 1945 jako profesor dějin islámských zemí na Filosofické fakultě UK až do svého penzionování (1965).

Tauer vzdor šíři svých zájmů byl především vynikajícím znalcem perské historické a naukové literatury. Na toto téma publikoval už před 2. světovou válkou ve francouzštině, zásadní význam má i jeho obsáhlá stať zahrnutá do Dějin perské a tádžické literatury. Stejně objevné pro českého čtenáře byly i jeho pasáže o Orientu v Dějinách lidstva (1936-43) z období od vystoupení Muhammada po výboje Mongolů.

Pro širší veřejnost však zůstane Tauer známý především svým kompletním překladem klasického díla Tisíc a jedna noc (šest svazků vyšlo 1928-32, poslední dva 1954, 2. vydání 1972-75). Už po smrti autora vyšlo dílo Svět islámu, jeho dějiny a kultura (1984). Mezi jeho žáky - íránisty - vynikl především Otakar Klíma (autor Slávy a pádu starého Íránu), Jiří Bečka a Jan Marek, ale Tauer ovlivnil i řadu našich arabistů a turkologů, například Luďka Hřebíčka.

(fh)

TAUFER Jiří (* 5. 7. 1911 Boskovice, + 3. 12. 1986 Praha) - český básník, překladatel a komunistický ideolog

Postava J. Taufera zosobňuje spolu s I. Skálou a L. Štollem v nejčistší míře typ režimního stalinistického literáta, jenž spojil svůj život a tvorbu v jedno s komunistickou doktrínou.

Na levé straně politického spektra působil již od svého mládí: v roce 1933 byl poprvé ilegálně v SSSR a v té době také vydával radikální tiskoviny. V červnu 1939 emigroval do Polska a pak do SSSR, kde pracoval v moskevském rozhlase a později v redakci tamních Československých listů. Drsné zážitky z válečného pobytu v něm prohloubily jistotu, že stalinskému systému se nemá vzdorovat, ale jen slepě sloužit. Po válce spolu s L. Štollem obnovoval Tvorbu, jež se stala nejúdernějším orgánem komunistické kulturní ideologie. Od roku 1948 vystřídal různá vysoce postavená místa - nejčastěji byl ministerským náměstkem - a od roku 1956 se věnoval především překládání a psaní.

Tauferova poezie je již od samých začátků (kdy je však ještě rozpoznatelný "poetizující" vliv V. Nezvala) plně ve službě politické tendence (například sbírka Na shledanou CCCP, 1935), na čemž se ovšem ani v dalších letech nic nezměnilo. V jeho sbírce Letopisy (1958), kde shrnul básně vznikající od roku 1938, je deklarována především Tauferova oddanost věci komunismu a SSSR. Na formě těchto "lyricko-politických" zápisků měl nyní největší vliv styl Vladimíra Majakovského, jehož nejednoznačné dílo si Taufer svými dlouhá léta monopolními překlady přivlastnil (mimo jiné systematicky likvidoval snahy jiných překladatelů) a s jehož dílem se vždy spojoval.

Po 60. letech - pro Tauferovu múzu nepříznivých - se v 70. letech opět dostal na výsluní a jeho poezii (vyšly například sbírky Pokračování příště, 1979; Tristia, 1981) se dostalo toho nejoficióznějšího postavení.

(jp)

TAYERLE Rudolf (* 26. 8. 1877 Praha, + 6. 3. 1942 Mauthausen) - český a poté československý sociálnědemokratický politik, odborář, publicista a účastník protirakouského i protinacistického odboje

Rudolf Tayerle se v mládí zapojil do odborového hnutí Českoslovanské sociální demokracie a v roce 1911 se stal už ústředním tajemníkem Odborového hnutí českoslovanského, kterým zůstal až do nacistické okupace v roce 1939. V té době měl už za sebou deset let práce redaktora v časopisu Kovodělník a i jeho další publicistická činnost většinou reagovala na aktuální odborové problémy: Odborové hnutí (1907), Závodní výbory (1922).

Za 1. světové války patřil v sociální demokracii k "nacionalistickému" křídlu A. Němce a A. Hampla, které se postavilo proti Šmeralově prorakouské politice. Jako významný odborový předák Tayerle v lednu 1918 prohlásil sebeurčovací právo za prvořadý politický úkol a jménem odborů protirakouský odboj znovu veřejně podpořil i v létě 1918. Byl také iniciátorem politické dohody mezi odbory a dalšími složkami odboje.

I po vzniku Československa byla jeho hlavní pozornost upřena na odbory, třebaže byl zároveň v letech 1919-39 poslancem Národního shromáždění za sociální demokracii. Pro své zkušenosti byl delegován i do předsednictva Mezinárodního odborového svazu. Po Mnichovu se stal spoluzakladatelem a předním činitelem Národní strany práce, jejíž činnost však záhy ukončila okupace.

Po 15. březnu 1939 se Tayerle zapojil do vznikajícího sociálnědemokratického odboje, ale už 1. září 1939 (v rámci akce Albrecht der Erste) byl zatčen gestapem. Zahynul v koncentračním táboře Mauthausen v Rakousku.

(tp)

TEIGE Karel (* 13. 12. 1900 Praha, + 1. 10. 1951 tamtéž) - český estetik, vůdčí představitel poetismu a českého surrealismu, teoretik architektury, literární a výtvarný kritik

Karel Teige ve svém rozsáhlém díle nejdůsledněji v Čechách vytvořil a domyslel program a koncepci avantgardního umění i životního stylu - a to se všemi jednostrannostmi; protiklady jeho oddaně revoluční orientace. Od počátku 20. let hrál roli mluvčího levicového avantgardního umění, přičemž s nebývalou pohotovostí reagoval a zprostředkovával i podněty moderního umění přicházejícího ze zahraničí. J. Seifert nazval svou generaci "generací Teigeho".

Po maturitě (1919) na gymnáziu v Křemencově ulici v Praze se zapsal na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale to již plnou energii věnoval aktivitám avantgardního umění. Organizačním centrem "revolučních" umělců se stal ve 20. letech umělecký svaz Devětsil (založen 1920), v jehož čele stál Teige od samého začátku. Na této půdě (ve stati Nové umění proletářské, 1922) také formuloval svou představu proletářského umění, která na rozdíl od sovětského Proletkultu a jeho zdejších apologetů (S. K. Neumann) nesloužila didaktické tendenci a sociálnímu sentimentu, nýbrž se zabývala tím, čím proletariát skutečně žije - velkoměstským folklórem, cirkusem, filmovými groteskami, kolportážními romány atd. Zde je již obsažen hlavní motiv poetismu, směru, který Teige definoval v prvním manifestu Poetismu z roku 1924 a který chce být prostředkem, jak rozvinout lidskou imaginaci a tvořivost, jak obnovit rovnováhu mezi moderní civilizací a lidskou senzibilitou. Umění se mělo stát způsobem života - radostným modem vivendi a naplněním seifertovských všech krás světa. Po prvním manifestu se Teige podílel ještě na dvou dalších, z roku 1928 a 1930, v nichž rozvíjel představu poezie pro všechny smysly, respektive se snažil spojit marxistickou sociologii kultury s Freudovou psychoanalýzou. Koncem dvacátých let Teige redigoval měsíčník ReD (Revue Devětsilu, 1927-30), který se stal reprezentativním časopisem evropské avantgardy.

Trvalou součástí Teigeho estetického působení bylo uvažování o estetice a sociologii architektury. Dokonce se na začátku třicátých let věnoval výlučně sociologii architektury spolu s antifašistickou publicistikou. Stal se předním propagátorem funkcionalismu a konstruktivismu, jež chápal jako službu vědy a techniky potřebám lidské přirozenosti a jako obrat od formy k funkci. Polemizoval s Le Corbusierem, když na rozdíl od něj trval na pojetí architektury jako vědecké disciplíny determinované společensky. Jeho obsáhlá práce K sociologii architektury (1930) mu zajistila v semestru 1929-30 hostování na vysoké škole Bauhausu v Dessau. Podobně jako oceňoval význam architektonických myšlenek Bauhausu, vyzdvihoval v knize Vývoj sovětské architektury (1936) i konstruktivismus sovětský a odmítl obnovu pompézního akademismu ve 30. letech.

Teigeho také trvale přitahovala oblast fotografie a filmu. Již roku 1925 vydal knížku Film, následovaly studie o Chaplinovi a sovětských tvůrcích a roku 1929 studie K estetice filmu, jež přinesla shrnutí jeho názorů představujících film jako umění čistě pohybové a obrazové. Stejně tak je neopominutelná jeho práce výtvarná, především v oblasti typografie a knižní grafiky a také v oblasti fotomontáží a koláží, jež tvořil především ve svém surrealistickém období.

Návrat k otázkám slovesného umění přišel v roce 1934, kdy Teige společně s V. Nezvalem založil v Praze Surrealistickou skupinu. Dějinné pozadí jim tvořil nástup fašismu v Německu, stejně jako násilné zákroky proti "formalistnímu" umění ve stalinském SSSR a prosazení kánonu socialistického realismu. Surrealismus byl pro Teigeho opět nikoli estetickou školou, ale filosofií života, sjednocující v revoluční perspektivě realitu a fantazii, kolektivismus a svobodu, rozum a cit. Na rozdíl od Bretona odmítal mystiku a okultismus a důsledně trval na marxistické sociologii umění. Ve 30. letech dokončil svou rozsáhlou práci Jarmark umění (1936), jež představuje výsledek mnohaletého zkoumání fenoménu moderního umění.

Roku 1938 vystoupil proti útokům českých stalinistů (L. Štoll, S. K. Neumann), v brožuře Surrealismus proti proudu se postavil proti křižáckému tažení stalinské moci proti modernímu umění a učinil paralelu se soudobými projevy v hitlerovském Německu - Entartete Kunst (Zvrhlé umění).

Během okupace se věnoval opět estetickým studiím, vydal monografie Jan Zrzavý - předchůdce (1940) a Grünewald (1941). Po 2. světové válce předložil na výzvu profesorů UK doktorskou práci, ale z politických důvodů mu doktorát již udělen nebyl. V poválečném umění se začal více věnovat typografii, užité grafice a publikování teoretických studií v časopisech. Zároveň pokračoval v činnosti v surrealistické skupině a zahajoval také v roce 1947 mezinárodní výstavu surrealismu.

Brzy po únoru 1948 se jako hlavní představitel trockistické agentury v české kultuře stal obětí štvavé denunciantské kampaně. Odmítá se konformovat jako řada jeho dřívějších přátel. Sblížil se se skupinou mladých surrealistických umělců (V. Effenberger, J. Istler a Karel Hynek) a podílel se na "samizdatovém" vydávání sborníku Znamení zvěrokruhu. Umírá na srdeční infarkt, několik dní před policejní prohlídkou, při níž zmizela valná část rukopisu jeho rozsáhlé práce Fenomenologie moderního umění. Mimoto je autorem knih: Stavba a báseň (1927), Svět, který se směje (1928), Moderní architektura v Čechách (1930) a Moderní fotografie v Československu (1948). Bezprostředně po jeho smrti spáchaly sebevraždu dvě ženy, k nimž měl Teige nejužší citový vztah, Jožka Nevařilová a Eva Ebertová.

(jp)

TĚSNOHLÍDEK Rudolf (* 7. 6. 1882 Čáslav, + 12. 1. 1928 Brno) - český publicista, básník a prozaik

Tragicky pociťovaná nespokojenost s vlastním osudem má u R. Těsnohlídka své kořeny již v rodinném původu: jeho otec byl ras a u Těsnohlídka se tato determinace projevila v jeho pocitu vyděděnosti. Již při studiích na filosofické fakultě v Praze se sblížil s anarchistickou skupinou kolem S. K. Neumanna. Na jeho popud, ale rovněž zdrcen smrtí své první ženy Káji během svatební cesty v Norsku Těsnohlídek odešel roku 1906 do Brna, kde se uchytil v redakci Lidových novin. V nich spolu s E. Valentou a Bedřichem Golombkem tvořil pevný tým brněnských Lidovek. Nadále cestoval zvláště po severní Evropě, ale byl i veřejně činný: podílel se na řadě dobročinných akcí a mimo jiné dal podnět ke stavění vánočních stromků republiky. V roce 1928 zvolil dobrovolnou smrt.

Těsnohlídkova literární tvorba je klasicky rozdělena do dvou značně odlišných celků. Jeden, dominující hlavně v mládí, je veden potřebou subjektivního vyjádření a formou je zde především lyrika či meditativní próza. Blízká je této části Těsnohlídkova díla impresionistická atmosféra přelomu století a její motivy ztroskotání a erotické deziluze: prózy Nénie (1902), Dva mezi ostatními (1906), básnické sbírky Den (1923) a Rozbitý stůl (posmrtně 1935).

Mnohem proslulejší je však Těsnohlídkova tvorba spjatá s jeho publicistikou, v níž - díky svému živému stylu a důvěrné znalosti prostředí - představoval špičkového fejetonistu a soudničkáře. Novinářský rodokmen nazapírají jeho románové kroniky z brněnské periférie (Poseidón, 1916 a Kolonia Kutejsík, 1922). Pro noviny vznikla i nesmrtelná lyrická pohádka Liška Bystrouška (1920), v níž je originálním způsobem použito střídání jazykových vrstev a dialektů. Kongeniálně se Těsnohlídkova příběhu lišky žijící u revírníka a jejích milostných avantýr ujal L. Janáček, jehož opera přinesla světovou proslulost i autorovi libreta. Velmi blízko k proslulé Lišce Bystroušce má i jiné Těsnohlídkovo vyprávění o antropomorfizované přírodě Čimčirínek a chlapci (1922).

(jp)

TEUNER František (* 6. 3. 1911 Benešov, + 1978 Norimberk) - český lékař a představitel pronacistické kolaborace

František Teuner v duchu rodinné tradice (otec byl ředitelem nemocnice v Benešově a osobním lékařem následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda) vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově (1935) a od roku 1941 byl sekundářem interní kliniky u profesora J. Pelnáře. Podstatnější ovšem byla jeho politická činnost. Již v roce 1930 vstoupil do militantní organizace Vlajka a v roce 1939 sám založil skupinu Mládež vlajky. Zpočátku úzce spolupracoval s J. Rysem-Rozsévačem, ale pak se s ním v roce 1941 rozešel a zcela se orientoval na E. Moravce. Společně - ještě za působení Heydricha - také vyvinuli iniciativu, aby byla v Protektorátu zřízena instituce obdobná Hitlerjugend, kterou oba dávali české mládeži za vzor. Přípravy k založení Kuratoria pro výchovu mládeže se však protáhly až do 28. května 1942. Do čela předsednictva ve funkci generálního referenta byl jmenován Teuner, hlavní slovo si ovšem podržel Moravec. Oba však měli důvěru jak Heydricha, tak K. H. Franka - a nezklamali ji. Hned po atentátu na Heydricha vystoupil Teuner poprvé s projevem na Staroměstském náměstí (2. června). Požadoval zničení nepřátel nacistického režimu i s jejich rodinami a podpořil Moravcovo tvrzení, že E. Beneš je nepřítel národa číslo 1.

Vzdor veškeré snaze se mu ovšem z Kuratoria nepodařilo vybudovat masovou organizaci mládeže (i když zejména na letní tábory lákal učňovskou a dělnickou mládež) a po odchodu německých poradců na frontu (1943) organizace skomírala na úbytě. Teuner však až do posledního dne války fanaticky sloužil nacistům. Při procesu s představiteli Kuratoria v roce 1947 byl odsouzen k trestu smrti. V novém soudním procesu mu byl trest změněn na dluholetý žalář, který si odpykával jako vězeňský lékař mj. ve slovenské věznici Ilava. Po propuštění působil krátce v plicním sanatoriu v Žamberku. Koncem 60. let se vystěhoval do Německa.

(tp)

TIGRID Pavel (* 27. 10. 1917 Praha, + 31. 8. 2003 Héricy u Paříže) - český novinář a publicista

Když v roce 1967 psal studii o složení a perspektivách poúnorové emigrace, nevylučoval, že mladí a mladší se budou moci domů vrátit, a mínil: Budou je čekat spíše univerzitní stolice než ministerská křesla. To bylo P. Tigridovi 50 let, v exilu byl podruhé a v té době již jeho živoucí legendou.

Studoval práva na Univerzitě Karlově, měl rád divadlo a literaturu a tíhnul k levici. Po okupaci Československa v březnu 1939 emigroval do Velké Británie a pracoval jako hlasatel československého vysílání BBC, později jako redaktor rozhlasového vysílání čs. vlády v exilu.

Po válce se v Praze angažoval jako novinář a publicista v tisku Československé strany lidové (ČSL), tehdy jediné nesocialistické strany v českých zemích. Nejprve pracoval s I. Ducháčkem v týdeníku Obzory, později založil týdeník Vývoj a stal se jeho šéfredaktorem. V obou časopisech kriticky posuzoval vývoj ve státě z hledisek demokratických, a dostával se tak do konfliktu s nastupující komunistickou totalitou.

Po únoru 1948 zůstal v exilu v Německu a stál u zrodu vysílání Svobodné Evropy jako programový ředitel redakce v Mnichově v letech 1951-52. Pak v důsledku sporů a intrik odešel do USA, kde pracoval jako číšník a redaktor. Když se v roce 1956 po potlačení maďarského povstání zhroutily naděje na brzké osvobození, založil čtvrtletník Svědectví, který jako šéfredaktor řídil až do roku 1990, od roku 1960 v Paříži, kam z USA přesídlil. Byl to bezpochyby nejlepší ze všech kulturně politických časopisů domácích i exilových. Věnoval se vývoji v Československu, komentoval jej z demokratických, komunismem neovlivněných pozic, umožňoval zcela svobodnou výměnu myšlenek různých názorových proudů doma i v exilu, a přispíval tak významně k formování protitotalitních sil. Trvalo to dlouho, a když se blížilo vítězství, napsal Tigrid v létě 1989 do Svědectví článek, vyjadřující povahu potřebných změn; jeho obsah by bylo možno shrnout do výzvy: Ne Dubček, ale Havel.

Po listopadu přijel Tigrid do vlasti dojat a nadšen a seznámil veřejnost s úmyslem odejít po celoživotním boji proti komunismu na odpočinek. Místo toho se stal brzy zaměstnancem Kanceláře prezidenta republiky a setrval v ní až do abdikace V. Havla v létě 1992. O působení P. Tigrida na Hradě není mnoho známo, ale dosti svých demokratických obdivovatelů ztratil, když se v listopadu 1991 podílel na pokusu V. Havla donutit pomocí ulice parlament k přijetí zákonů poskytujících mu mimořádné pravomoce a umožňujících mu podle jeho názoru zamezit hrozícímu rozpadu státu.

Od léta 1992 se Tigrid věnoval denní publicistice, kterou vydal v souhrnu Jak to šlo (1993). Mnohem významnější jsou však jeho dřívější politologické studie a úvahy, například Marx na Hradčanech (1960), Politická emigrace v atomovém věku (1968, 1974), Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988).

Počátkem roku 1994 vzdor své předpovědi z roku 1967 přijal Tigrid překvapivě křeslo ministra kultury, a to ve vší skromnosti jako službu, poněvadž to samozřejmě nemůže dobře dopadnout. Nedopadlo to opravdu slavně - jeho skromnou službu provázela řada skandálů dílem zděděných, dílem za něho vzniklých. Po volbách do Poslanecké sněmovny v roce 1996 už ministrem jmenován nebyl. Do politiky se pokusil vrátit ještě v senátních volbách v listopadu 1996, kdy kandidoval v Praze na kandidátce Luxových lidovců, do Senátu však zvolen nebyl. Stal se pak znovu poradcem v Kanceláři prezidenta republiky.

Když odcházel počátkem roku 1990 do Prahy, varovaly jej děti, že přijde o svou slávu, vrhne-li se do praktické politiky. Neuposlechl a Tigridovi spoluobčané jsou dnes bohatší o ztrátu jedné legendy.

(mch)

TICHOTA Jiří (* 18. 4. 1947 Točná) - český hudebník a hudební vědec

Na gymnáziu maturoval 1955, pak studoval hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (absolvoval 1965, PhDr. 1968). Do roku 1986 pracoval jako odborný asistent na katedře hudební vědy FF UK, specializoval se především na instrumentální hudbu 15.-18. století, publikoval řadu odborných studií.

V roce 1960 se podílel na založení skupiny Spirituál kvintet, kde měl roli zpěváka, textaře, kytaristy a aranžéra. Spirituál kvintet se z původní mužské vokální skupiny vyvinul v soubor se širokým dramaturgickým záběrem. Velký vliv na jeho směřování mělo koncertní turné po Československu s americkým písničkářem Petem Seegerem (1964). První malá deska Spirituál kvintetu vyšla roku 1963, roku 1967 natočil desku s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka. V letech 1968-69 skupina přerušila činnost, od roku 1970 se v jejím repertoáru začaly objevovat úpravy renesančních skladeb, které pak vyšly na albu Písničky z roku raz dva (1973). Roku 1974 došlo k personálnímu propojení Spirituál kvintetu s trampskou skupinou Brontosauři - členy skupiny se tak stali zpěváci František a Jan Nedvědovi a Zdena Tosková (od roku 1978 Tichotová). Další album Spirituál kvintetu bylo věnováno převážně spirituálům (Spirituály a balady, 1978). V roce 1979 se soubor obrátil k obrozenecké tvorbě a natočil desku Saužení lásky. Jubilejní koncert, který se konal v září 1982, vyšel na albu 20 let Spirituál kvintetu. V 80. a 90. letech Spirituál kvintet pravidelně vydává desky, na nichž spojuje tradice folku s původními spirituálovými východisky.

(jr)

TICHÝ František (* 24. 3. 1896 Praha, + 7. 10. 1961 tamtéž) - český malíř a grafik

Při vyslovení jména F. Tichého se většině lidí vybaví jeho fantaskně snové cirkusové postavy, z nichž zároveň vyzařuje cosi tragického. Žák pražské Akademie výtvarných umění, kde v letech 1917-23 navštěvoval ateliér J. Obrovského, a českoněmeckého malíře Karla Krattnera, byl členem Umělecké besedy, ale jinak stál tento přední umělec 20. století mimo všechny skupiny a proudy. V roce 1946 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ale v důsledku konfliktu s komunistickým režimem ze školy na začátku 50. let odešel.

Základním námětem výtvarného díla bylo cirkusové prostředí, které Tichý osobně poznal (Mávající clowni, 1926; Hlava clowna, 1927). Počáteční expresívní výraz se při pobytu v Paříži (od 1929) pozvolna změnil zásluhou poznání děleného rukopisu, který převzal od Georgese Seurata, jeho tvorba si však zachovala výrazný lyricko- -romantický akcent (Clown v manéži; Artista s talíři, 1931). Barvy nanášené ve skvrnách mu dovolily měkkým odstupňováním tónu (přes omezenou barevnost) vytvářet díla na pokraji poetické vidiny; figurální náměty navíc zjednodušoval do základních znaků (Věneček, 1931; Hadí muž). Kolem poloviny 30. let se pokusil o obrazovou syntézu rozměrnějšími malbami, které ukazují na racionální kompozici (Kulečník. 1933; Kouzelník s kartami, 1934; Kartářka, 1934). Tyto práce předurčily Tichého jako vůdčí osobnost válečné avantgardy (Colombina II, 1943). Zabýval se rovněž ilustrační prací (například doprovodil kresbami Arbesova Romaneta, 1940, také Cirkus Humberto E. Basse, 1957); nadále i v poválečných letech převládal jak v malbě, tak grafice syžet s cirkusovou tematikou (Břichomluvec, Krasojezdkyně, Krasojezdec), ale objevil se rovněž portrét, kde se vrací novými variantami k imaginativnímu portrétu Niccoly Paganiniho (1941-49), několik variant má i portrét fotografa J. Sudka. Portrétoval také F. Hrubína, V. Nezvala a řadu dalších osobností.

(vl)

TIKAL Václav (* 24. 12. 1906 Ptenín u Přeštic, + 26. 11. 1965 Praha) - český malíř a keramik

Pražskou Akademii výtvarných umění studoval V. Tikal v letech 1937-39 a dokončil až po 2. světové válce (1946) jako žák J. Obrovského. Byl členem parasurrealistické skupiny RA, od roku 1946 Spolku výtvarných umělců Mánes a od roku 1949 členem Teigeho nového surrealistického okruhu.

Rané dílo V. Tikala z doby kolem 1940 se opíralo o poznání metafyzických děl Giorgia de Chirica a Salvatora Dalího, brzy si však vytvořil osobité surrealistické představy, poněkud více expresívní a snové, protože reflektovaly události 2. světové války (Lidice I., 1944). Po roce 1945 se náměty proměňují, zachycují protiklad přírody a civilizace, přičemž však tyto motivy nejsou vzájemně konfrontovány. Tikal se tak projevuje jak malbami fantazijních krajin (například Zamořená krajina, 1945), tak technicistními náměty, které zachycují stejnou změť fantastických mechanismů, podobajících se spíše pravěké vegetaci. Kolem roku 1950 organické formy na Tikalových obrazech mizí ve prospěch "veristického" surrealismu, ale po tvůrčí odmlce se koncem 50. let opět vrací k organickým formám.

Vedle malířské práce se umělec věnoval i návrhům porcelánových jídelních souprav, za něž získal mezinárodní ocenění (trienále v Miláně, 1965) a tvorbě v keramice (Venušiny hodiny).

(vl)

TILLE Václav (* 16. 2. 1867 Tábor, + 26. 6. 1937 Praha) - český literární historik, etnograf, komparatista a prozaik

Široký záběr činnosti V. Tilleho má společného jmenovatele v zájmu o rozmanité projevy literární kultury, zvláště té, mající kořeny ve slovesné tvorbě. Tille byl jedním z nejvýznamnějších znalců lidové verbální kultury, zvláště pohádek.

Tille prodělal klasickou vědeckou dráhu: po studiích slavistiky a romanistiky na pražské univerzitě, kde na něho měl vliv především Jan Gebauer, a studijním pobytu v Paříži nastoupil do Univerzitní knihovny, kde působil do roku 1912. V tom roce se stal po Jaroslavu Vrchlickém řádným profesorem srovnávacích dějin literatury. Od svých prvních pobytů na Valašsku v 80. letech 19. století se pravidelně věnoval studiu lidového vypravěčství. Tille se kromě toho hojně věnoval publicistice: po několik desítek let soustavně referoval do řady kulturních rubrik o divadelních premiérách. Často se účastnil zahraničních cest, věnoval se organizování studia, zasahoval do debat akademických i zcela veřejných.

Tille se ve svém zkoumání pohádek a bájesloví především snažil důsledně očistit původní jádro od pozdějších nánosů interpretů. Věnoval tomu analytickou studii České pohádky do roku 1848 (1909), v níž podrobil zkoumání pohádky Erbenovy a Němcové. Soustavným dílem je Tillův Soupis českých pohádek (1929 až 1934). Tille sám psal "ohlasové" pohádky, jež podepisoval jménem Václav Říha a jež na rozdíl od například moderních pohádek K. Čapka plně přiznávají klasickou folklórní inspiraci (Letní noc, 1905 s ilustracemi Jaroslava Panušky). Tille osvědčil svůj precizní pozitivistický přístup, založený na mohutném sběru materiálů, v několika monografiích, z nichž zejména jeho Božena Němcová (1911, pak řada inovovaných vydání) se stala vzorovou a velmi oblíbenou knihou - a to ve výrazné míře pro Tilleho plastický, čtivý styl. Na jeho práci navázal "poslední literární pozitivista" A. Pražák.

(jp)

TISO Jozef (* 13. 10. 1887 Bytča, + 18. 4. 1947 Bratislava) - slovenský římskokatolický kněz a politik

14. března byl na zasedání slovenského sněmu vyhlášen Slovenský stát. Po pravdě řečeno Hitler Slovákům mnoho výběru neposkytl - buď se odtrhnou od Čech a vytvoří stát pod jeho patronací, nebo je "předhodí" Maďarům. V pozdějším "diplomatickém" prohlášení Tisa se ovšem vyhlášení státu stalo podle směrnic národního socialismu, za vděčné příchylnosti k Velkoněmecké říši a k jejímu šlechetnému Vůdci Adolfu Hitlerovi.

Tiso absolvoval roku 1910 studium teologie ve Vídni. Byl kaplanem, polním kurátem, spirituálem semináře, profesorem morální a pastorální teologie a v letech 1920-23 biskupským tajemníkem v Nitře. Roku 1924 mu byla svěřena fara v Bánovcích nad Bebravou.

Jako mladý kněz psal do maďarského církevního tisku a rozhodně nepatřil - jako například o generaci starší A. Hlinka - k bojovníkům za práva slovenského národa proti maďarizačnímu útisku. Avšak už od poloviny 20. let byl funkcionářem Slovenské ľudové strany. V letech 1927-29, v době pokusů o získání Hlinkovy strany pro pozitivní politiku, mu byla v československé vládě svěřena funkce ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

V letech 1925-39 byl Tiso poslancem Národního shromáždění, předsedou poslaneckého klubu a místopředsedou ľudové strany. Roku 1933 organizoval protičeskoslovenské provokace při Pribinových oslavách. Po Mnichovu - od října 1938 do 9. března 1939 - byl předsedou autonomní slovenské vlády. 13. března byl pozván k Hitlerovi a přistoupil na dohodu o vyhlášení Slovenského státu jako vazala nacistického Německa s vnitřním klerofašistickým uspořádáním. Od března do října 1939 byl předsedou slovenské vlády, od října 1939 až do dubna 1945 prezidentem Slovenské republiky.

Na VIII. - posledním - sjezdu Hlinkovy Slovenské ľudové strany v říjnu 1939 se Tiso stal předsedou této jediné legální a zároveň vládnoucí strany "farské" republiky. Vůdcovské představy o úloze státostrany v totalitní společnosti vyjádřil už v okamžiku svého zvolení. Prohlásil, že Hlinkova strana musí být organizátorem celého veřejného společenského života a tuto funkci musí zastávat navždy... strana je národ a národ je strana. Národ prostřednictvím strany hovoří, strana místo národa přemýšlí. Co národu škodí, to strana zakazuje a pranýřuje.

Jako prezident i jako vůdce jediné vládnoucí strany na Slovensku měl Tiso odpovědnost za nastolení politického systému fašistického typu, za vyhlášení války Polsku a poté i SSSR, USA a Velké Británii, za smrt slovenských vojáků na frontách v Sovětském svazu i v Itálii. Nesl odpovědnost za "arizaci" židovského majetku i za přijetí tzv. židovského kodexu z 9. září 1941, který zahrnoval již dříve přijatá protižidovská opatření na Slovensku a kopíroval pověstné nacistické norimberské zákony. V březnu 1942 byl ze Slovenska vypraven první židovský transport do nacistických vyhlazovacích táborů, po němž ve dvou vlnách následovaly další. Tisův režim tak poslal na smrt 70 tisíc obyvatel Slovenska a za "zpracování" jednoho každého z nich ještě zaplatil Hitlerovu Německu po pěti stech markách. Rostoucí námitky prostých lidí, že protižidovská opatření jsou nekřesťanská, vyvracel Tiso slovy: Já říkám, bude to nejkřesťanštější, až to bude s nimi v úplném pořádku... národu nedám zahynout pro židovské společenství. Mně je národ víc než Židé, já si po křesťansky řeknu nejprv sebe a potom tebe.

Jedenáct svazků Aktů a dokumentů Svaté stolice k druhé světové válce, které Vatikán publikoval v letech 1965-81, obsahuje četné důkazy o marné snaze vatikánské diplomacie a nakonec i papeže Pia XII. utlumit Tisovo antisemitské řádění. Intervence papežského vyslance u bratislavské vlády a osobně u prezidenta Tisa zůstávaly zcela bez účinku. Ještě 8. listopadu 1944, v době, kdy si Tiso, Mach, Tuka a další krvavě vyřizovali účty s účastníky poraženého Slovenského národního povstání, odpovídal Tiso na výtky Svaté stolice dopisem Piu XII., v němž čteme následující výmluvné věty: Náš dluh spočívá ve vděčnosti a věrnosti Němcům, kteří nejen připustili a uznali přirozené právo našeho lidu na existenci, nezávislost a národní svobodu, ale podporovali je i proti Čechům a Židům, těmto nepřátelům našeho lidu. Jsme si jisti, že tento dluh je v katolických očích naší nejvyšší ozdobou.

3. dubna 1945 uprchl Tiso do Rakouska a poté do Bavorska. V červnu 1945 byl internován Američany, kteří jej v říjnu téhož roku vydali československým úřadům. Ve dnech 2. prosince 1946 až 15. dubna 1947 probíhal před Národním soudem v Bratislavě proces s Tisem, Machem a F. Ďurčanským (posledně jmenovaný byl ovšem souzen v nepřítomnosti). Jozef Tiso byl odsouzen k trestu smrti a jeho žádosti o milost prezident Beneš nevyhověl. Předtím o této záležitosti jednala československá vláda. Na její mimořádné schůzi 16. dubna 1947 byli pro udělení milosti pouze ministři Československé strany lidové a slovenské Demokratické strany. Slovenští demokraté vyslovovali obavy z politických důsledků Tisovy popravy a z jejího nepříznivého vlivu na česko-slovenské vztahy (a měli plnou pravdu). Lidovci zdůvodňovali svůj postoj vlastní ideologií. Většinou 17 hlasů proti 6 vláda žádost o udělení milosti Tisovi nedoporučila a toto rozhodnutí tlumočil osobně K. Gottwald prezidentu Benešovi. 18. dubna byl Jozef Tiso v Bratislavě popraven.

(nk)

TOBOLKA Zdeněk Václav (* 21. 6. 1874 Poděbrady, + 5. 11. 1951 Praha) - český historik a politik

Kromě studia české historie, zejména 19. století, se od roku 1906 aktivně účastnil politického života jako člen nové generace mladočeské strany. Od roku 1911 zasedal v říšské radě. Za 1. světové války patřil k vedoucím osobnostem aktivistického Českého svazu na vídeňské říšské radě.

Po vzniku republiky se stal prvním ředitelem knihovny Národního shromáždění, v roce 1927 pak prvním docentem knihovnictví na Karlově univerzitě. Svůj vědecký zájem rozdělil mezi historii, bibliografii a knihovnictví. V letech 1932-37 vydal rozsáhlé pětisvazkové Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby. Byl autorem základního díla retrospektivní české bibliografie Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století.

(mp)

TOMÁŠEK František (* 12. 3. 1871 Kukleny, okres Hradec Králové, + 4. 10. 1938 Praha) - český a poté československý sociálnědemokratický politik a publicista, účastník protirakouského odboje

František Tomášek patřil vedle Šmerala k nejvzdělanějším sociálnědemokratickým předákům. Povoláním byl historik a mezi jeho učitele patřil jak Jaroslav Goll, tak T. G. Masaryk. Od mládí se také angažoval ve studentském pokrokovém hnutí (Omladina) a byl činný jako publicista: zpravodaj Práva lidu (1897-05) ve Vídni a šéfredaktor zdejších Dělnických listů (1905-18). Velké zásluhy měl v té době na kulturním povznesení českého dělnictva, ale i menšinového školství ve Vídni. Zároveň byl v letech 1907-18 za sociální demokracii poslancem v říšské radě.

Za 1. světové války spolupracoval s Maffií a ve své straně patřil ke křídlu F. Soukupa a G. Habrmana, které - oproti Šmeralovi - prosazovalo československou orientaci. Od července 1918 byl ústředním tajemníkem sociální demokracie, v září 1918 členem Socialistické rady a od října 1918 pak poslancem Revolučního Národního shromáždění; v parlamentě byl poslancem až do roku 1935 (1920-25 předseda poslanecké sněmovny) a poté až do své smrti senátorem.

V Československu stál v letech 1923-38 nejen v čele Dělnické akademie, ale byl aktivní i v řadě dalších kulturních institucí, jež měly rozšířit obzory českých dělníků, kteří svým rozhledem, vzděláním i umem patřili nesporně na evropskou špičku.

Tomášek též překládal (především dílo Karla Kautského) a nadále publikoval: Vývojové předpoklady československé revoluce (1923). Trauma Mnichova uspíšilo jeho smrt.

(tp)

TOMÁŠEK František (* 30. 6. 1899 Studénka, + 4. 8. 1992 Praha) - český římskokatolický teolog a duchovní, arcibiskup pražský

Po studiu bohosloví a vysvěcení na kněze (1922) působil na Moravě jako katecheta, od roku 1934 na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci jako asistent, docent (1946) a profesor (1947) pro pedagogiku a katechetiku.

V roce 1949 F. Tomáška papež Pius XII. (1876-1958) jmenoval titulárním biskupem butským a světícím biskupem v Olomouci. Tajně jej vysvětil olomoucký arcibiskup Josef Karel Matocha. V době nejostřejších proticírkevních represí komunistického režimu byl v letech 1951-54 internován v pracovním táboře v Želivě. Po propuštění působil do roku 1965 jako římskokatolický kněz na malé farnosti na Olomoucku, avšak jeho význam byl mnohem větší a v letech 1963-65 se účastnil prací II. Vatikánského koncilu.

V roce 1965, kdy kardinál J. Beran musel odejít z vlasti do Říma, byl F. Tomášek jmenován apoštolským administrátorem pražské arcidiecéze. Po létech zápasů a složitých jednání se roku 1978 stal arcibiskupem pražským a primasem českým. Mezitím jej roku 1977 jmenoval papež kardinálem.

Od konce 70. let byl arcibiskup Tomášek stále hlasitějším a důraznějším obhájcem náboženských práv a důstojného postavení církve ve státě, udržoval kontakty s organizátory tajné církevní i laické činnosti a v 80. letech vystupoval stále výrazněji také na obranu občanských práv a svobod. Stal se postupně jedním z nejvýznamnějších představitelů odporu proti komunistickému režimu. Zasloužil se o prohlášení blahoslavené Anežky České za svatou a když se vracel po její kanonizaci v Římě domů, komunistický režim se hroutil. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa, prohlásil ve zcela plné Svatovítské katedrále 25. 11. 1989.

Kardinál Tomášek se podílel ještě na přípravě a průběhu významné návštěvy papeže Jana Pavla II. v Československu v roce 1990 a roku 1991 se pro vysoký věk vzdal úřadu.

(mch)

TOMÁŠOVÁ Marie (* 18. 4. 1929 Dobrovice u Mladé Boleslavi) - česká herečka

Po krátkých pobytech na mimopražských scénách byla v roce 1955 M. Tomášová angažována do činohry Národního divadla v Praze, kde její lyrický herecký projev i zjev snadno zranitelné dívky našel uplatnění především v inscenacích režiséra O. Krejči - Nina Zarečná, Čechov: Racek; Ofélie, Shakespeare: Hamlet, Cordélie, týž: Král Lear. Julie ze Shakespearovy veronské tragédie Romeo a Julie, jež znamenala vrchol jejího působení v ND, byla poetická a věcná současně, hluboce citová, v prostotě výrazu čistá a byla blízká moderním dívkám přelomu 50. a 60. let, které ostatně nebyly M. Tomášové cizí (Zuzka, Hrubín: Srpnová neděle). Od roku 1965 hrála v Divadle za branou, kde v Krejčových významově i tvarově složitých inscenacích dosáhlo její tragické herectví neobyčejné zralosti (Máša, Čechov: Tři sestry; Sofoklova Antigona; Ricciarda, Musset: Lorenzaccio) i v původních českých hrách (Topol: Kočka na kolejích). Smysl pro humor prokázala v Nestroyově Provazu o jednom konci (Madame Glanzová). Častým jejím jevištním partnerem byl v ND i v Divadle za branou J. Tříska. Po administrativním zákazu Divadla za branou v roce 1972 byla Tomášová, která se odmítla - jako jedna z mála - přizpůsobit normalizaci, až do roku 1989 bez odpovídajícího angažmá. Jako členka souboru Lyry Pragensis však vyzrála ve skvělou recitátorku poezie. Ovšem nejlepší roky jejího hereckého života byly fakticky zmařeny.

Po roce 1989 se stala členkou obnoveného Divadla za branou II, kde se divákům po dlouhých letech představila rolí Raněvské v Čechovově Višňovém sadu, inscenovaném jejím manželem O. Krejčou.

(pö)

TOPOL Josef (* 1. 4. 1935 Poříčí nad Sázavou) - český dramatik, básník a esejista

Josef Topol je považován za nejvýznamnějšího představitele české dramatické tvorby vznikající v letech komunistického totalitního režimu. V době, kdy psal svou prvotinu (Půlnoční vítr, 1955), byl pomocným lektorem v divadle E. F. Buriana (1953-56) a současně studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění divadelní vědu a dramaturgii (absolvoval v roce 1959). Poté se již cele věnoval psaní her pro tvůrčí tým O. Krejči v Národním divadle (Jejich den, 1959; Konec masopustu, 1963) a přebásnění Shakespearovy tragédie Romeo a Julie (1963).

V roce 1965 spoluzaložil s O. Krejčou, Karlem Krausem, M. Tomášovou a J. Třískou Divadlo za branou (DZB), kde první premiérou byla jeho Kočka na kolejích (1965). V novém působišti byly uvedeny ještě další dvě Topolovy hry (Slavík k večeři, 1967 a Hodina lásky, 1968), zatímco třetí, ač již nazkoušená a několikrát provedená mimo Prahu, se na pražskou scénu DZB po ministerském příkazu nedostala (Dvě noci s dívkou anebo jak okrást zloděje, 1972). Současně J. Topol pro potřeby divadla spolupracoval na překladech her Čechova (Racek, spolu s Karlem Krausem Tři sestry, 1965, Ivanov, 1968) a Shakespeara (Marné lásky snaha, 1969). Po roce 1972 nemohl dlouho sehnat zaměstnání, později - po tříletém působení v Lyře pragensis - byl v lednu 1977 po podepsání Charty 77 propuštěn a zaměstnání v kulturní sféře se pro něj definitivně uzavřelo. Do listopadu 1989 byl zaměstnán jako dělník. V té době pod cizím jménem pracoval pro činoherní studio v Ústí nad Labem jako překladatel a zároveň psal dál hry (Sbohem, Sokrate!, 1976, Stěhování duší, 1985, Hlasy ptáků, 1989), které se jevištního uvedení dočkaly až po listopadu 1989. Po celou dobu ovšem byly jeho hry uváděny v zahraničí.

Syn Jáchym Topol patří k předním reprezentantům nejmladší české spisovatelské generace (mimo jiné básnické sbírky Vlhký básně a jiný příběhy, Krajina s Indiánama, román Sestra) a druhý syn Filip je vůdčím členem rockové skupiny Psí vojáci.

(pö)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20