Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-S Zpět na abecední vyhledávání T->

ŠAFAŘÍK Josef (* 11. 2. 1907 Prostějov, + 22. 4. 1992 Brno) - český filosof a básník

Osobnost a dílo J. Šafaříka byly do nedávné doby prakticky neznámé, jeho práce začaly soustavně vycházet až v 90. letech. Šafařík vyrůstal v rodině menšího podnikatele. V Brně ukončil roku 1932 studium stavebního inženýrství, později pracoval v podniku svého otce a v letech 1936-37 na oddělení stavby silnic v Zemském úřadě v Brně a v Bratislavě. Od roku 1938 žil na volné noze a v ústraní se věnoval svým úvahám. Roku 1956 utrpěl těžký úraz na brigádě v cukrovaru a od té doby byl v částečném invalidním důchodu.

V mládí psal Šafařík reflexívní lyriku, později se věnoval i dramatické tvorbě. V roce 1948 autorsky debutoval pozoruhodným filosofickým esejem Sedm listů Melinovi. Ve svých dalších esejích Člověk ve věku stroje (1969), O rubatu anebo vyznání a Cesta k poslednímu (1992) uvažuje o problematice moderního člověka, který před vědomím svého pravého údělu utíká k vůli ovládat a předvídat. Šafařík dává do protikladu odosobněný svět vědy a individuální tvořivou účast na dění světa. Ve svých esejích zformuloval svébytné pojetí lidské existence, které vychází ze základních určení člověka - nejistota, propadání v nic a přemáhání prázdna. Šafaříkovo filosofické myšlení ovlivnilo jeho mladší přátele z řad umělců: J. Topola, V. Havla a Jiřího Kuběnu.

(zb)

ŠAFRÁNKOVÁ Libuše (* 7. 6. 1953 Brno) - česká herečka

Mladičká Libuše Šafránková upoutala v roce 1971 pozornost televizních diváků v postavě dívčí, přesto vážné Barunky z básnivého zpracování románu Boženy Němcové Babička, jehož autorem byl režisér A. Moskalyk. Po více než 30 letech zaujala místo dosud patřící první významné představitelce Barunky Nataše Tanské. Ve filmu i v televizi poutala pozornost svým půvabným zjevem i milým výrazem především v pohádkovém repertoáru (Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice, Malá mořská víla), později především v komediích (Vrchní, prchni, Slavnosti sněženek, Vesničko má, středisková).

Velkým divadelním úkolem byla pověřena O. Krejčou v jeho inscenaci Čechovova Racka (role Niny Zarečné, 1972) v Divadle za branou. Jako členka Činoherního klubu od rolí naivek postupně přešla k rolím charakterním (Káťa Kabanová, Ostrovskij: Bouře, 1980). Zaujala i jako představitelka komických rolí divadelních (Colombina, Menzel: Tři v tom, 1979) i televizních (Svatební cesta do Jiljí, Stenotypisté, spolu se svým manželem J. Abrhámem). V letech 1992-94 byla členkou činohry Národního divadla, poté se vrátila do Činoherního klubu. Její sestra - Miloslava - si zahrála v přepisu Majerové Robinsonky i v pokračování populárního televizního seriálu Arabela.

(pö)

ŠALAMOUN Jiří (* 17. 4. 1935 Praha) - český grafik a ilustrátor

Jiří Šalamoun vystudoval na Akademii výtvarných umění v Praze (1955-61) v ateliéru Vladimíra Pukla a Vladimíra Silovského, potom na Vysoké škole grafiky a knižního umění v Lipsku (zde se také seznámil se svou ženou - rovněž výtvarnicí a ilustrátorkou Evou Natus-Šalamounovou). Od roku 1990 je docentem, po roce 1992 profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Současně působil jako profesor na Letní akademi v Slcburku, v roce 1992 také na Miami University.

Šalamoun se věnuje především ilustraci a typografii (například Sławomir Mrożek: Věrný strážce, 1966; Charles Dickens: Kronika Pickwickova klubu, 1971; James F. Cooper: Poslední Mohykán, 1972, a dále řada knížek pro děti), ale i kreslenému filmu, za který byl rovněž oceněn (Láááska, 1977, Maxipes Fík (1976-84).

(vl)

ŠALDA František Xaver (* 22. 12. 1867 Liberec, + 4. 4. 1937 Praha) - český literární kritik, esejista, prozaik a dramatik

František Xaver Šalda, jedna z nejdůležitějších osobností české kultury, neztratil nic ze své autority, jíž ovlivňoval zásadním způsobem český kulturní život celkem více než půl století, ani po roce 1918. A to i vzdor skutečnosti, že tzv. čapkovská generace, která nastoupila po pokolení 90. let, již zdaleka nesdílela Šaldovy maximalistické požadavky a přikláněla se ke "konstruktivnějšímu" pragmatismu a realismu.

Šalda se v roce 1919 stal řádným profesorem srovnávacích literatur na Univerzitě Karlově. V roce 1920 se musel smířit se ztrátou osobní přítelkyně spisovatelky Růženy Svobodové, jíž si vysoce cenil (věnoval jí esej In memoriam Růženy Svobodové). Z počátku 20. let pocházejí i významné studie, v nichž aplikoval jak přístup vědecko-analytický, tak výklad zařazující dílo do širších souvislostí historických a duchovních: Básnická osobnost Dantova (1921) a Antonín Sova (1924). Biografickou studii, v Šaldově díle věc ojedinělou, představuje stať Božský rošťák Arthur Rimbaud (1930). V přednáškách a statích O nejmladší poesii české (1928) Šalda spojil svůj "zápas" z devadesátých let - kdy probojovával tvorbu svých druhů Březiny, Machara, Sovy - s obdivuhodným pochopením současné i avantgardní poezie, s dílem Wolkera, Neumanna, Hory i Nezvala. Jedním z vrcholů jeho esejistického uvažování je přednáška O tzv. nesmrtelnosti díla básnického (1928). V roce 1936 při příležitosti Máchovského jubilea připravil proslov Mácha snivec a buřič, maximálně hutnou charakteristiku básníkova díla. Šalda v rychlém sledu střídal časopisy, které mu sloužily jako platformy pro vyjadřování kritických myšlenek: Kmen, Národní kultura, Kritika, Tvorba, až v roce 1928 založil svou tribunu nejvlastnější, Šaldův zápisník. Jeho devět ročníků vyplňoval pouze svými pracemi, a to nejen literárněkritickými, ale i polemickými a básnickými, rozšířil zde svůj obzor i na otázky sociální a politické a stal se vedle Masaryka a Pekaře i jednou z nejvýznamnějších morálních autorit předválečné republiky. I když politicky stál často blízko socialistické levici, zachoval si vždy výrazný distanc od komunistické ideologie (nic na tom nemění fakt, že v roce 1927 poskytl Tvorbu J. Fučíkovi, jemuž byl dočasně jeho tisk zastaven). Svědčí o tom polemiky s Fučíkem o víře uhlířské, s Mathesiem o Gorkém a pak jeho razantní vystoupení proti moskevským procesům v roce 1937.

Trvalým doplňkem Šaldovy práce kritické byla jeho tvorba umělecká. V lyrice, kterou nejvíce otiskoval v Zápisníku, se především uplatňovaly jeho konkrétní životní zážitky. Jejich výbor vyšel pod názvem Nova et vetera (1938). Jeho dřívější zaujetí analytičností a impresionismem nahradila ve 20. a 30. letech realistická zkratka a symbolické vyznění (Dřevoryty staré i nové, 1935). Také roku 1935 přepracoval román Loutky i dělníci boží (původně z roku 1917). Na pomezí eseje a vizionářské povídky stojí "filosofická legenda" Pokušení Pascalovo (1928). Dlužno však říci, že Šaldův význam v původní tvorbě zdaleka nespočívá, a o jeho dramatech (Zástupové, 1921; Dítě, 1923 a Tažení proti smrti, 1926) se A. Novák vyjádřil jako o sebeklamu velkého kritika.

(jp)

ŠALDA Jaroslav (* 27. 3. 1880 Praha, + 31. 5. 1965 Karlovy Vary) - český vydavatel a kulturní pracovník

Když po německé invazi 15. března 1939 očekával J. Šalda, že Němci zaberou Melantrich pro své účely, bránil se a své nakladatelství ubránil. Dne 12. dubna byl předvolán na německou správu a měl už připravené statečné prohlášení - jakési státoprávní ohrazení - které přednesl dvěma vysokým činitelům Blaskowitzova štábu: Jisto je, že národ Komenského, Smetanův, Dvořákův a Masarykův nespokojí se natrvalo s úlohou prostého zemědělce--pastevce. Jisto je, že náš národ utrpěl takové rány a ponížení, jaké snad se nenajde v dějinách... Nedejte se mýlit ani velkým množstvím udavačů a špatných lidí, kteří za peníze náš národ zrazují a kteří jistě i u vás vzbuzují ošklivost. Národ je ve svém celku zdráv a všechny tyto chorobné zjevy překoná.

Šalda měl štěstí, že nemluvil s fanatickým gestapákem, ale se vzdělaným německým důstojníkem plukovníkem Schnewindtem. Ten ho nejen nechal domluvit, ale odpověděl mu, že Němci vědí, jak je poraženému národu, vždyť i oni byli v 1. světové válce poraženi. Šaldovi zůstal Melantrich a Schnewindt půl roku poté padl v německo-polské válce...

Šalda byl vydavatel tělem i duší. Již od roku 1900 udával tón i tempo Tiskárně národněsocialistického dělnictva, v níž také roku 1907 vyšlo poprvé České slovo. Byl pak ředitelem vydavatelství Melantrich, v letech 1924-45 ústředním ředitelem akciové společnosti Melantrich a zároveň patřil mezi přední osobnosti národněsocialistické strany.

Šalda své nakladatelství a vydavatelství dostal na evropskou úroveň a spolupracoval s předními autory, překladateli, výtvarníky i grafiky. Za okupace takticky uhýbal gestapu, ale nikdy ne za cenu kolaborace. Podařilo se mu zachránit i Legiografii, tiskárnu, o níž bylo známo, že může tisknout i azbukou. Svůj podnik ubránil i proti českým fašistům a kolaborantům. Ve svých pamětech (dosud nevydaných) to popsal: Ještě horší to bylo po 15. březnu 1939. V Praze vycházel hnusný plátek Štít národa. Nepamatuji si již na jméno muže, který tento list vydával..., ale soustředila se kolem tohoto výtečníka společnost fašistických individuí nejhoršího kalibru, kteří přišli po 15. březnu na Václavské náměstí zabírat Melantrich... Tehdy, za okupace, naštěstí tento pokus skončil spíše komicky, když pár odvážných lidí křiklouny hnalo po schodech ven na Václavské náměstí.

Dobu okupace ovšem netrávil Šalda nečinně. V Melantrichu vznikl nápad vypsat soutěž na českou píseň. Akce se chytla, protože lidé pochopili, že mohou svůj protest vyjádřit aspoň tak, jak tomu bylo v Čechách po staletí zvykem. Šalda také zahájil novou edici - Pramen četby. Její první číslo České vánoce v nákladu 50 000 výtisků rozdal žákům obecných a měšťanských škol. Měla to být náhrada za zakázané čítanky. Šalda také finančně podporoval jak rodiny, které trpěly zatčením či dokonce popravou svých blízkých (vdovu po V. Vančurovi, rodinu autora Kouzelného domu Karla Josefa Beneše a další), ale i autorů, kteří jen nesměli být vydáváni. Tiskárna Melantrich se také za jeho přispění podílela na vydávání ilegálních tiskovin, a to od časopisu V boj až po Rudé právo. Ironicky o tom později poznamenal ve svých pamětech (psal je roku 1962), že o ilegálním Rudém právu nyní se hodně mluví a píše, ukazuje se v muzeích, ale nedělá se ani zmínka o tom, že se sázelo a tisklo za Šaldy v Melantrichu. Ve skutečnosti už dávno dobře věděl, co lze od komunistů očekávat. Sám popisuje, jak se mu za války dostala do rukou fotografie Molotova, která měla být po sovětsko-německém paktu povinně zveřejněna v novinách: Pakt sám nás všechny překvapil a udivil. Nemohli jsme pochopit vysvětlování některých našich komunistů, jak je krásné, když dva socialistické (!) státy si podávají ruce. Podání Hitlerovy ruky brzy krutě pocítili, když je po vpádu do Ruska popravovali. Pamatuji se, jak jsem několikrát s lupou zkoumal tvář Molotova na fotografii jeho berlínské schůzky s Ribbentropem... Chtěl jsem z ní vyčíst, co si asi Molotov myslel, když přátelský pakt podepisoval. Vždy jsem fotografii odložil, neboť Molotovova tvář nic neprozrazovala.

7. března 1941 byl Šalda zatčen, a přestože byl propuštěn, mezitím po zatčení šéfredaktora Českého slova Luďka Stránského získali v novinách významné pozice programoví kolaboranti - Karel Lažnovský a E. Vajtauer.

V roce 1945 bylo součástí Melantrichu pět tiskařských podniků: Novinářská tiskárna na Václavském náměstí, tehdy největší grafický podnik v republice na Smíchově a tiskárny v Brně, Ostravě a Žilině. Po válce už znovu do národněsocialistické strany nevstoupil a chtěl se věnovat pouze kulturní činnosti. To mu sice zachránilo po únoru 1948 krk, ale ne jeho milované nakladatelství. Cesta chlapce z chudé chalupnické rodiny k ústřednímu řediteli Melantrichu nebyla rozhodně snadná a jednoduchá. Šalda s hořkou ironií napsal: Vím, že mnozí lidé viděli v Melantrichu jen dobře řízený podnik a v jeho řiditeli obyčejného businessmana bez zvláštního zaměření. Měl jsem úspěch opravdu americký. Až jednou někdo bude psát historii českého knihtisku, grafiky a novinářství první polovice 20. století, musí se obírat mou osobou, mými počátky... Bude to čítankový příklad amerického úspěchu. Pouze miliony, ty mi budou chybět. Ovšem, bude-li se někdy historie Melantricha psát, kde ten velký Melantrich bude?

(tp)

ŠALGOVIČ Viliam (* 12. 12. 1919 Ružindol, + 6. 2. 1990 Bratislava) - slovenský a československý komunistický politik

Původním povoláním byl V. Šalgovič typograf. Jako voják armády Slovenské republiky, která se účastnila nacistického tažení proti SSSR, přešel roku 1943 k sovětským partyzánům. Po absolvování sovětského vojenského učiliště se stal osvětovým důstojníkem v 1. čs. armádním sboru v SSSR. V letech 1945-51 byl zpravodajským důstojníkem v Čs. armádě a významně pomáhal ve zločinné činnosti B. Reicinovi.

Od roku 1946 byl poslancem Slovenské národní rady, v letech 1948-54 poslancem Národního shromáždění. V letech 1950-62 a 1975-89 byl členem ÚV KSS a v 60. letech a v první polovině 70. let předsedou ústřední kontrolní revizní komise této strany.

Za pražského jara 1968 se stal náměstkem čs. ministra vnitra J. Pavla. Jeho jmenování do této funkce prosazoval - podle tvrzení Z. Mlynáře - A. Dubček, který vycházel asi z toho, že v této funkci musí mít stejně sovětského agenta, a bylo mu milejší, byl-li to zároveň jeho kamarád, na něhož se, jak mylně doufal, může aspoň osobně spolehnout. Na Šalgoviče se mohla spolehnout jediná instituce - a to sovětská tajná policie KGB. Se skupinou příslušníků Státní bezpečnosti se aktivně podílel na přípravě a provedení srpnové okupace Československa. "Jeho lidé" v ranních hodinách 21. srpna 1968 zatýkali ve jménu dělnicko-rolnické vlády vedené soudruhem Indrou vedoucí čs. stranické a státní představitele, včetně Šalgovičova "kamaráda" A. Dubčeka. V srpnových dnech se Šalgovič stal v českých zemích jedním z nejvíce všeobecně nenáviděných kolaborantů. Zřejmě proto byl roku 1969 víceméně "uklizen" jako vojenský přidělenec do Maďarska.

V 70. letech byly Šalgovičovi opět svěřeny vysoké stranické a státní funkce. V období 1975-89 byl předsedou Slovenské národní rady. Po listopadu 1989 se musel všech funkcí vzdát a začátkem února 1990 spáchal sebevraždu, když netušil, že jde o vskutku sametový převrat, který nikoho nepožene k zodpovědnosti za prokazatelnou vlastizradu.

(nk)

ŠALOUN Ladislav (* 1. 8. 1870 Praha, + 18. 10. 1946 tamtéž) - český sochař

Ladislav Šaloun studoval na pražské Reynierově kreslířské škole, dále v ateliérech u Tomáše Seidana a Bohuslava Schnircha. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, pracoval v redakci Volných směrů, později vstoupil do Jednoty umělců výtvarných. V letech 1903-06 byl pedagogicky činný na soukromé škole (s Antonínem Slavíčkem), roku 1906 jmenován externím učitelem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (do 1914). V roce 1912 byl přijat za řádného člena České akademie věd a umění a roku 1946 jmenován národním umělcem.

Šaloun patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého secesního symbolismu, jehož zásad se přidržel po celou svou tvůrčí dráhu. Již roku 1896 vyhrál soutěž na výzdobu městského muzea v Praze, v roce 1901 pak soutěž na Pomník Mistra J. Husa na Staroměstském náměstí v Praze, který je jeho nejdůležitější a nejhodnotnější prací. První verze, představující Husa na hranici, byla modelována ještě novobarokně; konečná verze, zkusmo instalovaná v roce 1907, byla definitivně dokončena roku 1915 v poněkud pozměněné podobě, i když ponechala základní myšlenku se skupinou husitů a pobělohorských exulantů. Hus byl z trpitele přeměněn na vítěze, stal se tak výrazným ideovým protějškem mariánského sousoší z roku 1650, které strhli vandalové v roce 1918. Při tvorbě byl Šaloun ovlivněn monumentální tvorbou Augusta Rodina, o jeho soustředění především na gestiku obličejů svědčí řada pozoruhodných hlav (Ve znamení smrti, Meditace, Koncentrace), které jsou přípravnými studiemi.(Stavba pomníku měla zajímavé pozadí - poté, co nesměla být mezi velikány českých dějin na Národním muzeu umístěna Husova busta, Češi prosadili stavbu monumentálního pomníku na historicky exponovaném Staroměstském náměstí a jeho dokončení v letech 1. světové války bylo jasnou demonstrací.)

Vedle toho Šaloun vytesal Krakonoše v parku v Hořicích (1902-06), který poněkud upomíná na Braunovy plastiky v Betlémě u Kuksu. V Hořicích vytvořil druhý Pomník Jana Husa (1911-13), realizovaný ovšem jako první. Další sochy (Salambo a Matho, 1909) patří k výrazné erotické secesní linii, Poslední satyr (1917) je jakýmsi epilogem secese, stejně jako Písmák z roku 1920. Šaloun se podílel rovněž na sochařské výzdobě pražské architektury (Pojišťovna Praha, 1903; První česká zajišťovací banka, 1905; výzdoba Obecního domu). Je také autorem portrétu českých spisovatelů Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického a navrhoval i šperky a keramiku. Podílel se také na knižních vazbách a ilustracích. Přesto tvorba po 1. světové válce už nenabyla většího významu.

(vl)

ŠÁMAL Přemysl (* 4. 10. 1897 Praha, + 9. 3. 1941 Berlín) - český politik, účastník protirakouského a protinacistického odboje

Bylo štěstím prezidentů T. G. Masaryka i E. Beneše, že v čele jejich kanceláře stál tak vzdělaný a rozhodný muž jako P. Šámal. Pokud se hodnotí jejich činnost, neměla by se opominout Šámalova osobnost, i když zdánlivě stál v pozadí. K oběma prezidentům ho vázala i citová pouta a prožíval spolu s nimi úspěchy i zklamání.

Před 1. světovou válkou po studiu práv byl advokátem, ale působil také v Ústřední matici školské, Muzeu království českého a v Matici české. Zároveň náležel mezi přední činitele České strany pokrokové (realisté) a od roku 1914 stál v jejím čele. Po vypuknutí 1. světové války se stal spoluzakladatelem a spoluorganizátorem odbojové organizace Maffie a po odchodu Beneše do emigrace (1915) stál v jejím čele. Zůstane především jeho zásluhou, že Maffie nebyla nikdy odhalena - a to ani po zatčení A. Rašína, K. Kramáře a dalších. Šámal jako hlavní koordinátor konspiračních sítí je dokázal utajit natolik, že o svém členství navzájem nevěděli ani blízcí přátelé, a tak po válce, když se cca 215 členů Maffie sešlo, bylo to pro mnohé značné překvapení. Šámal zajišťoval přes spolehlivé spojky (V. E. Voska a další) styk se zahraničním odbojem a dodával mu důležité informace vojenské, politické, ekonomické i o náladě obyvatel. Zároveň - zejména od roku 1917 - prostřednictvím své "vlivové agentury" (Jaroslav Kvapil a další) ovlivňoval významné akce a jejich obsah: Manifest českých spisovatelů, Tříkrálová deklarace a podobně. Od jara 1918 podporoval Českou stranu státoprávně demokratickou, kam převedl i většinu realistů. V říjnu 1918 se zúčastnil porad českých politků s Benešem v Ženevě, a jen proto se nestal "mužem 28. října".

Po vzniku Československa byl členem Revolučního národního shromáždění (1918-20) a zároveň prvním poválečným pražským primátorem (1918-19). V roce 1919 se stal přednostou Kanceláře prezidenta republiky (KPR) a zůstal jím až do prosince 1938. KPR prodělala složitý vývoj a časem vykonávala i velmi důvěrná pověření T. G. Masaryka. Velký vliv v ní měl vedoucí politické sekce Josef Schieszl, který v kanceláři organizoval proslulou hradní informační síť a poskytování peněz politikům a novinářům z tajných fondů.

Po okupaci Šámal stál od léta 1939 v čele odbojové organizace Politické ústředí, která byla orientována na E. Beneše a uznávala ho za hlavního představitele odboje. Šámal svou autoritou a aktivitou dosáhl toho, že Politické ústředí (PÚ) zahrnovalo široké politické spektrum. Zastoupeni v něm byli národní socialisté, sociální demokraté, lidovci, ale také národní demokraté a agrárníci, kteří vzdor výhradám k Benešovi pochopili, že v ohrožení je spojení sil nutností.(Benešovu poválečnou odpověď, která vedla k zákazu jejich stran, právem považovali za křivdu.) Naproti tomu nebylo náhodné, že pouze komunisté zůstali stranou.(Komunisté pak za války při jednáních s Benešem trvali na zákazu národních demokratů a agrárníků a Beneš to schválil!) Přemysl Šámal, který si zvolil symbolické krycí jméno Oráč, také navázal spojení s vojenským odbojem Obranou národa. Mezi významné akce Politického ústředí patřila protifašistická demonstrace k výročí vzniku republiky 28. října 1939 v Praze. Krátce poté však začalo masivní zatýkání gestapem. Řada členů PÚ ještě zatčení unikla (P. Drtina, Jan Jína a další), ale organizace byla fakticky rozbita. A pro Šámala si vzhledem k jeho pověsti z 1. války i bývalé funkci kancléře a Benešova oddaného přítele šlo gestapo v prosinci 1939 "najisto". Šámal byl pak vláčen řadou nacistických věznic a nakonec utýrán zemřel v berlínské věznici Moabit. Jeho syn Jaromír Šámal, profesor ČVUT, byl také účastníkem odboje a byl popraven za stanného práva 5. 6. 1942.

(tp)

ŠEJBALOVÁ Jiřina (* 17. 9. 1905 Praha, + 23. 8. 1981 tamtéž) - česká herečka

Na scéně debutovala Jiřina Šejbalová v roce 1927 jako sopranistka v brněnské opeře, ale již za rok hrála v revuích pražského avantgardního divadla Dada pod vedením J. Frejky a E. F. Buriana. V roce 1928 byla optimistická, temperamentní krásná dívka angažována K. H. Hilarem do Národního divadla, kde dlouho hrála typy lehkomyslných a koketních žen ve společenských hrách. Do svých inscenací ji obsazoval i J. Frejka, neboť svou hudebností a ladností pohybů splňovala jeho požadavek syntetického divadelního projevu. Výkon v roli venkovanky Laurencie ve hře Lope de Vegy Fuente Ovejuna ji proměnil v úspěšnou představitelku hrdých a sebevědomých ženských postav (Lisarda, Nezval: Schovávaná na schodech, Rosalinda, Shakespeare: Jak se vám líbí). Za války se od veseloherních typů dostala k velkým tragickým úkolům, jež pojímala na rozdíl od monumentalizující tradice jako studie civilního patosu vnitřně trpícího člověka (především titulní role v Goethově tragédii Ifigenie na Tauridě). Po válce se přehrála do rolí nervózních, životem často zklamaných žen, ať už v komediální až satirické podobě (Chrobačka, Čapkové: Ze života hmyzu) či tragikomických charakterních typech ze současných her (paní Vachová, Hrubín: Srpnová neděle, Phoebe, Osborne: Komik). Svůj temperament však i ve vyšším věku projevila v komických postavách (Babuše, Klicpera: Ženský boj).

Mnoho se naučila od Frejky, Hilara a K. Dostala. Na jevišti působila přirozeně, dovedla mistrovsky zacházet s hlasem. Vrcholné výkony Šejbalové jsou spjaty s básnickými dramaty. I ve filmu postupně přešla od dívčích postav (lehkomyslná stenotypistka Nany ve filmu Ze soboty na neděli) a rozmarných mladých žen (Paní Žofka v historické veselohře Cech panen kutnohorských, Julie v Humoresce) k propracovaným charakterním postavám stárnoucích žen (Klára ve filmové adaptaci románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma). Hrála také v rozhlase. V televizi k vrcholům patří její výkony v inscenaci komedie Láska jako trám (spolu s J. Pivcem) a ve hře J. Hubače Nezralé maliny.

(pö)

ŠERÁK Václav (* 9. 10. 1931 Čakovice) - český keramik

Po vyučení v porcelánce navštěvoval V. Šerák Státní odbornou keramickou školu v Praze (1948-51), v letech 1952-58 studoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (VŠUP) v ateliéru O. Eckerta. Po škole pracoval jako výtvarník v Lesově, vývojovém závodě Karlovarský porcelán; v letech 1973-90 v Ústavu bytové a oděvní kultury v Praze a roku 1990 byl přijat jako docent na VŠUP. Šerák patří k zakladatelům a organizátorům mezinárodního symposia keramiky v Bechyni; od roku 1970 je členem Mezinárodní keramické akademie AIC v Ženevě a získal i řadu zahraničních ocenění.

Navrhuje užitkový porcelán, ale také keramickou plastiku drobného i monumentálního charakteru (např. dekorativní plastika před Motokovem v Praze, přemístěná a poničená kompozice před budovou bývalého parlamentu).

(vl)

ŠEVČÍK Otakar (* 22. 3. 1852 Horažďovice, + 18. 1. 1934 Písek) - český houslista a houslový pedagog

Otakar Ševčík, syn učitele a ředitele kůru, studoval v Praze na Akademickém gymnáziu a poté na konzervatoři (1866-70) houslovou hru. Po absolutoriu nastoupil jako koncertní mistr salzburského Mozartea (1870-73), pak působil ve Vídni, v Polsku a různých městech Ruska. Pro zrakové onemocnění zanechal koncertní činnosti a soustředil se na práci pedagogickou. V letech 1875-92 působil na carské hudební škole v Charkově, odkud přešel na pražskou konzervatoř, kde působil 14 let. Umělecké úspěchy jeho žáků J. Kubelíka, Jaroslava Kociana a dalších proslavily jeho houslovou školu do té míry, že byl požádán, aby vyučoval na vídeňské hudební akademii (1909-18), odkud se po zřízení Československa vrátil do Prahy a stal se znovu profesorem pražské konzervatoře. Třikrát byl pozván k delším pedagogickým pobytům v Americe, vedl mistrovské prázdninové kursy v Mondsee a ještě ve svých 81 letech odjel vést hudební kursy v Anglii. Do Písku, kde měl stálé bydliště, za ním v letních měsících jezdili vyspělí studenti z Evropy i ze zámoří s cílem dovršit své technické vzdělání.

Ševčíkova houslová škola, založená na tzv. půltónové soustavě, obsáhla všechny oblasti houslové hry a kladla důraz především na její technickou stránku, což vyvolávalo i námitky jinak zaměřených houslových pedagogů. Jeho tiskem vydané učebnice a průpravná cvičení jsou opakovaně vydávána a představují nepostradatelné pomůcky ve výuce houslové hry.

(tv)

ŠIK Ota (* 11. 9. 1919 Plzeň) - český národohospodář a politik

Není nic horšího, než udržovat starý nepořádek, nebo ho dokonce posvěcovat, řekl na počátku "pražského jara" v té době již přední československý ekonom. Měl na mysli podobu dosavadního komunistického systému.

Do ilegální KSČ vstoupil jako nezaměstnaný v roce 1940. Stal se pak členem ilegální skupiny levicového Národního hnutí pracující mládeže a po zatčení v roce 1941 byl až do konce války vězněn v koncentračním táboře. Hned po válce se stal pracovníkem aparátu KSČ (1945-51), absolvoval Vysokou školu politickou a sociální (1947) a Ústřední politickou školu KSČ (1949) a v roce 1951 se stal pedagogem na Vysoké škole politické ÚV KSČ. Jako ekonom tehdy pilně studoval a vykládal Stalinovy Ekonomické zákony socialismu a nic nenasvědčovalo tomu, že jej sovětská agentura TASS jednou nazve jedním z nejodpudivějších zjevů mezi pravicovými revizionistickými silami, paktujícími se s kontrarevolucí (září 1968).

V roce 1958 se Šik stal kandidátem ÚV KSČ a roku 1962 jeho členem. V letech 1957-61 byl profesorem Institutu společenských věd ÚV KSČ a od roku 1961 ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV. Měl tedy k dispozici všechny informace a možnosti ke studiu československé ekonomiky, která se ocitala v úpadku právě v důsledku těch teorií, které v 50. letech vyznával. Mezitím ovšem změnil názory a v čele mnoha československých ekonomů navrhl reformní program založený především na spojení plánu a tržních mechanismů. Program byl přijat na zasedání ÚV KSČ v lednu 1965.

Ve vládě O. Černíka z dubna 1968 se stal místopředsedou pověřeným otázkami hospodářské reformy. Ta v jeho pojetí vyžadovala institucionální a politické reformy, omezující přímé zásahy stranického aparátu do chodu ekonomiky, a tudíž i jeho moc, a právě to bylo důvodem nenávisti ortodoxních komunistů vůči Šikovi. O jeho paktování s "kontrarevolucí" však nemohlo být ani řeči - zůstával stále socialistou. Po sovětské srpnové okupaci byl jedním z prvých, kdo musel odejít, a to už počátkem září, kdy nuceně rezignoval na funkci místopředsedy vlády a zůstal v zahraničí.

Po nástupu G. Husáka k moci byl postupně zbavován všech funkcí (v Hospodářské radě vlády, v ČSAV, v ČNR), byl vyloučen z KSČ a v roce 1970 zbaven státního občanství. Od roku 1970 působil jako pedagog v Basileji a Manchesteru a v letech 1973-89 jako profesor ekonomie na Vysoké škole hospodářských a sociálních věd v Sankt Gallen ve Švýcarsku, kde roku 1983 získal státní občanství.

Po listopadu 1989 se stal členem Rady konzultantů prezidenta V. Havla (únor 1990), ale to bylo spíše čestné než vlivné postavení, neboť nastoupený liberální kurs ve státě vylučoval jakékoliv "třetí cesty". Brzy se proto vrátil do Švýcarska, odkud kriticky sleduje a posuzuje vývoj v České republice a věnuje se své zálibě - malování obrazů.

(mch)

ŠIKTANC Karel (* 10. 7. 1928 Hřebeč u Kladna) - český básník

Karel Šiktanc, absolvent Vysoké školy pedagogické v Praze (1950), debutoval příkladně dobovou poezií (Tobě, živote!, 1951 a Pochodeň jara, 1954). Brzy se stal jedním z předních představitelů tzv. poezie všedního dne, spjaté s časopisem Květen. Zde spolu s Bohumilem Březovským, J. Šotolou, M. Holubem a M. Florianem deklarovali poezii vyznačující se depatetizující, civilní notou. Touto poetikou jsou neseny sbírky Heinovské noci (1960), Patetická (1961), Artéská studna (1964) a Zaříkávání živých (1966). V jeho poezii je přítomno hledání životních konstant, jež nalézá v ukotvení v krajině dětství a paměti, v archetypech vesnického života a v tradici své země. V druhé polovině 60. let se toto směřování ještě prohlubuje: lyrickoepická skladba Adam a Eva (1968) a sbírky Horoskopy a Mariášky (1969).

Příchod normalizace znamenal pro Šiktance nejen odchod z nakladatelství Mladá fronta, kde byl od roku 1961 šéfredaktorem, ale i znemožnění publikování (už ani jeho knížka pro děti Královské pohádky stejně jako sbírka Jak se trhá srdce nesměly v roce 1970 vyjít). Tíživá atmosféra přelomu 60. a 70. let se umělecky dokonale projevila v Šiktancově zřejmě vrcholné básnické skladbě Český orloj, vyšlé v samizdatu roku 1975. Podle literárního vědce Miroslava Červenky zde nezakrytá morální výzva symbolu se může opřít o vše horoucně konkrétní a spontánně žité, co bylo zabudováno do předchozího portrétu autorovy nejužší vlasti, jak si ji vezpíval do svého mládí.

Také následující sbírky (Tanec smrti aneb Ještě Pánbu neumřel, Pro pět ran blázna krále, Srdce svého nejez či Utopenejch voči) se řadí k největším hodnotám české lyriky posledních desetiletí.

(jp)

ŠÍMA Josef (* 19. 3. 1891 Jaroměř, + 24. 7. 1971 Paříž) - český malíř, ilustrátor a překladatel

Po krátkém studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole (1910) přešel J. Šíma na Akademii výtvarných umění do ateliérů Vlaho Bukovace a Jana Preislera (1911-14). Roku 1914 narukoval, po válce studoval na technice v Brně stavební inženýrství; tam se také stal asistentem. Roku 1921 se trvale usadil v Paříži. Šíma byl členem Děvětsilu, roku 1928 spoluzakládal pařížskou skupinu Vysoká hra (Grand Jeu).

Jeho první poválečné práce ovlivnil sociální civilismus, ale v silně poetické podobě. Již záhy po odjezdu do Francie začal výtvarně experimentovat, vždy však s výraznou senzibilitou, která se také odráží v jeho malbách pařížských ulic a francouzské krajiny z let 1922-24 (Lodě v přístavu, Le Havre). Kolem 1925 se pokoušel o geometrickou abstrakci, která však nevyhovovala jeho senzuálnímu projevu; bližší jeho imaginativnímu projevu (Evropa, 1927) se stal program tzv. Vysoké hry, stojící v těsné blízkosti k surrealismu (Bouře, 1928).

Šímovy malby mají ve 30. letech výrazný filosofický tón, objevují se v nich náměty upomínající na přírodní pratvary (vejce, krystal atp.), z této doby pocházejí také významné portréty (Podobizna O. N). V letech 1935-39 se Šíma inspiroval antickými náměty, mytologií. Většinou tragický podtext, objevující se v obrazech, je předznamenáním vývoje v Německu a světové války (Pád Ikarův; Návrat Theseův, 1933; Zoufalství Orfeovo; Lidé Deukalionovi).

Po dlouhém válečném odmlčení byl v 50. letech Šíma zaujat především světlem; poslední desetiletí pak lze charakterizovat jako syntézu dosavadních námětů a motivů tvorby v imaginativních vizích (Šedá krajina s červeným tělem, 1967).

Významná byla rovněž umělcova ilustrační tvorba, v níž se soustředil hlavně na poezii (Louis Delluc, Lidé z baru, 1925; J. Durych, Panenky, 1927). Provedl rovněž několik scénických návrhů, v 60. letech realizoval vitráže pro kostel sv. Jakuba v Remeši.

Šíma, v poúnorovém Československu dlouho odmítaný a zamlčovaný, se řadí vedle Toyen a J. Štyrského k nejvýznamnějším moderním malířům přinejmenším evropského významu.

(vl)

ŠIMEČKA Milan (* 7. 4. 1930 Nový Bohumín, + 23. 9. 1990 Praha) - český politolog, esejista, literární kritik působící na Slovensku

Šimečka je především autorem vynikajících politických fejetonů, v nichž se mu podařilo v 70. a 80. letech odhalit přesnou, čtivou a nepatetickou analýzou mechanismy znicotňující moci totalitního režimu a zároveň v nich vždy zakotvit prvek naděje a smysluplné životní alternativy.

Po studiích na filosofické fakultě v Brně (1949-53, česká a ruská literatura) odešel na Slovensko, kde se stal odborným asistentem na Komenského univerzitě v Bratislavě. Roku 1958 přešel na Vysokou školu múzických umění, kde se habilitoval. Ve druhé polovině 60. let přednášel půl roku na Institutu pro evropské dějiny v Mohuči. Hlavním předmětem jeho zájmu byly dějiny sociálních utopií (práce Sociálne utópie a utopisti, 1963 a Kríza utopizmu, 1968).

Po roce 1970 byl donucen z fakulty odejít a pracoval pak jako dělník, řidič a bagrista. Ve znormalizované Bratislavě se stal spolu s M. Kusým jedním z mála aktivních odpůrců režimu, organizátorů samizdatu, těsně spolupracujících s podobně "postiženými" kolegy z Prahy. V roce 1979 vydal v kolínském exilovém nakladatelství Index knihu studií Obnovení pořádku. Příspěvek k typologii reálného socialismu. V ní brilantně odhalil postupy normalizace, její plíživý a umrtvující vliv na celou společnost.

Roku 1981 byl Šimečka v souvislosti s tzv. akcí francouzský kamion, v němž StB odhalila zásilky exilové literatury, uvězněn a skoro rok držen bez soudu v ruzyňské věznici. Praktikám diktatur a jejich "všedním" podobám se věnoval v brilantním eseji napsaném u příležitosti Orwellova roku 1984: Můj soudruh Winston Smith. Také Kruhová obrana (1985), soubor fejetonů, které bych psal do Literárek, kdyby nějaké byly, je defenzívou intelektuála bránícího se proti umrtvující atmosféře tehdejšího Československa. Šimečka zde osvědčuje velkou schopnost přejít od detailu plynoucího z osobní zkušenosti k jasnému a přesnému zobecnění situace lidské existence. Poslední Šimečkovou knihou byly měsíční úvahy z roku 1988 Konec nehybnosti, psané v očekávání nutných změn ohlášených Gorbačovovou politikou perestrojky.

Po listopadu 1989 Šimečka přijal nabídku stát se předsedou Rady konzultantů prezidenta V. Havla, k jehož přátelům patřil. Krátce před nenadálou smrtí naznačil v novinách zklamání nad poměry na Hradě.

(jp, mch)

ŠIMOTOVÁ Adriena (* 6. 8. 1926 Praha) - česká malířka, grafička a textilní výtvarnice

Od prvních realistických kreseb po studiu na Státní grafické škole a na Uměleckoprůmyslové škole u profesora J. Kaplického (1945-50) přešla A. Šimotová v tvorbě k lyrické abstrahované krajině. Členka skupiny UB 12 (od 1960), Nové skupiny (1988) a obnovené Umělecké besedy (od 1990).

V polovině 60. let zapojuje Šimotová do svého výtvarného projevu vnější realitu (písmo, noviny), na konci stejného desetiletí lze pozorovat příklon k nové figuraci. Výraznou proměnou však prošel její projev v 70. letech, prezentovaný na výstavě "Vymezení a komunikace" (1977), v němž se obrátila ke konceptuálnímu umění, výtvarné tvorbě mezi sochou a obrazem (Rozhovor, 1975; Čekání, 1974; Přepadnutí, 1981). Pozvolné uvolnění až k abstraktní rovině (Odnikud nikam, 1984) se v novější tvorbě vrací k náznakům reality, mění se materiál, rozhodující modelační hodnotu "obrazových" pláten dostává hedvábný papír. V posledním zjednodušení se vrací ke klasickému ručnímu papíru a kresbě uhlem (cyklus Svěcení reality). Šimotová za svou tvorbu získala mnohá hlavní ocenění na grafických bienále, v roce 1990 se stala nositelkou Herderovy ceny, roku 1991 obdržela titul rytíře Řádu umění a literatury Francouzské republiky.

(vl)

ŠÍPEK Bořek (* 14. 6. 1949 Praha) - český architekt, designér, filosof a pedagog

Studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze (1964-69) a po své emigraci (1969) na Hochschule für bildende Kunst v Hamburgu (1970-74) a krátce i filosofii na univerzitě ve Stuttgartu. V letech 1977-79 působil jako asistent na univerzitě v Hannoveru (katedra průmyslového designu), posléze docent na univerzitě v Essenu (design). Od roku 1983 žil v Holandsku, kde získal profesuru v Amsterodamu. Profesorem designu a architektury byl jmenován rovněž na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze roku 1990. V roce 1989 byl vyhlášen nejlepším designérem roku. Šípek se zabývá především tvorbou nábytku a uměleckého řemesla většinou exkluzivního charakteru. Navrhl mj. i pracovnu prezidenta V. Havla jako architekt Kanceláře Pražského hradu (od 1992).

(vl)

ŠIROKÝ Viliam (* 31. 5. 1902 Bratislava, + 6. 10. 1971 Praha) - slovenský a československý komunistický politik

Původním povoláním byl V. Široký železničář. Roku 1921 vstoupil do KSČ a už ve 20. letech v ní působil jako pracovník aparátu a redaktor. Jeho rychlý postup do vedoucích funkcí byl spojen s nástupem Gottwaldovy skupiny do čela komunistické strany v roce 1929. Široký se stal členem ÚV a ve druhé polovině 30. let tajemníkem, členem sekretariátu a politického byra ÚV KSČ. Spolu s V. Kopeckým a B. Köhlerem už ve 30. letech patřil k sovětským agentům. Jako člen sovětské tajné služby NKVD, velmi úzce spojený s kádrovým oddělením Komunistické internacionály, měl za úkol pravidelně informovat o situaci v KSČ, a především o K. Gottwaldovi.

Roku 1938 byl předsedou zemského vedení KSČ na Slovensku. Na podzim téhož roku emigroval do SSSR. V letech 1939-40 byl spolu s J. Švermou a B. Köhlerem členem zahraničního sekretariátu KSČ v Paříži. Zde se mimo jiné podílel na prvním vyloučení V. Clementise ze strany a této zkušenosti bohatě využil také na počátku 50. let. V letech 1940-41 krátce působil v moskevském vedení KSČ. Jím byl záhy vyslán na Slovensko. Tam byl v červenci 1941 zatčen a odsouzen na 14 let do vězení. Slovenští odbojáři mu v únoru 1945 pomohli uprchnout z vězení a přejít frontu k Rudé armádě. Po návratu do ČSR v roce 1945 patřil k předním státním a stranickým činitelům. V letech 1945-53 byl náměstkem předsedy vlády. K tomu se roku 1950 stal po Clementisovi ministrem zahraničních věcí. V letech 1953-63 byl předsedou vlády a také poslancem Národního shromáždění.

Rozhodující ovšem byly jeho funkce v nejužším vedení KSČ. V letech 1945-54 byl předsedou KSS, dále byl členem ÚV KSČ i členem předsednictva ÚV a jedním z nejbližších spolupracovníků K. Gottwalda. Tomuto mocenskému postavení přímo úměrně odpovídá i jeho odpovědnost za zločiny totalitního režimu. Zvláštní pozornost věnoval politickému vývoji na Slovensku, kde od roku 1945 jednak systematicky likvidoval demokratické složky, ale zároveň v "rodné straně" bojoval proti vlivu Husákova tzv. povstaleckého vedení KSS a jeho sympatizantů. Na přelomu 40. a 50. let přešla jeho nenávist k Husákovi a zároveň snaha o vlastní záchranu až ke konstrukcím o "slovenských buržoazních nacionalistech" a k systematické přípravě zatčení a odsouzení Husáka a jeho politických přátel v monstrprocesu.

V období projednávání rehabilitací některých komunistů, odsouzených v první polovině 50. let, se A. Novotnému a jeho nejbližším podařilo veškerou vinu za procesy svalit na K. Bacílka, B. Köhlera a V. Širokého. V září 1963 byl Široký odvolán ze všech stranických a státních funkcí. Jeho strana si na něho vzpomněla až v květnu 1968, kdy mu bylo pozastaveno členství v KSČ. To mu bylo navráceno těsně před smrtí, když se jeho věčnému rivalovi Husákovi podařilo na dlouhou dobu "odložit" výsledky práce komise, která se v letech 1968-69 zabývala procesy 50. let a dalšími nezákonnostmi.

(nk)

ŠKUTINA Vladimír (* 16. 1. 1931 Praha, + 19. 8. 1995 tamtéž) - český publicista, prozaik a dramatik, autor literatury faktu

Vladimír Škutina patřil v 60. letech k nejpopulárnějším českým televizním autorům, přičemž největší popularity dosáhl cyklem rozhovorů Co tomu říkáte, pane Werichu?, vysílaných v průběhu roku 1968.

V 50. letech pracoval jako filmový scenárista (podílel se například na filmu Hvězda jede na jih z roku 1958). V roce 1962 byl odsouzen za urážku prezidenta Novotného na 10 měsíců do vězení a tuto absurdní zkušenost zpracoval v knížce Prezidentův vězeň, jež vyšla roku 1969. V letech 1967-69 pracoval jako redaktor Čs. televize: byl tvůrcem nebo spoluautorem revue a seriálů jako Půjčovna talentů, Ztracená revue, Jezdec a smrt, Kriminalistická laboratoř. V srpnu 1968 patřil k organizátorům televizního vysílání koordinujícího odpor proti okupaci. Proto byl od září 1969 do května 1974 jako jedna z prvních obětí normalizace vězněn, z toho více než 20 měsíců v samovazbě. Po podpisu Charty 77 (jeden z prvních signatářů) mu byl odebrán invalidní důchod a pracoval jako kameník. Koncem roku 1978 odešel do exilu do Švýcarska.

V exilových nakladatelstvích vydal několik humoristických a dětských knih: Tisíc a jeden Švejk, Svět jako skleněná duhová kulička (ta vznikla na základě dopisů, které posílal z vězení své dceři). K drsným zážitkům ze svého druhého věznění se vrátil v knize Prezidentův vězeň na hradě plném bláznů (1979) a k své spolupráci s J. Werichem v knize Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werichu (1981), jež vyšla v Československu krátce po listopadu 1989 v nákladu 250 000 výtisků.

V prvních svobodných volbách v roce 1990 se Škutina neúspěšně (zřejmě i pod vlivem skutečnosti, že byl v novinách označen za agenta StB) pokoušel kandidovat do parlamentu za Československou stranu socialistickou.

(jp)

ŠKVORECKÝ Josef (* 27. 9. 1924 Náchod) - český prozaik, esejista, překladatel a exilový nakladatel

Josef Škvorecký náleží k nejvýznamnějším poválečným českým prozaikům. Jeho románový epický cyklus s ústřední postavou Dannyho Smiřického je jedním z nejucelenějších prozaických svědectví o české společnosti od 40. let (dovedený až ke zkušenosti exilu po roce 1968) a o hledání nové integrity v "Novém světě."

Náchod, odkud pochází, kde vystudoval a kde byl od roku 1943 nasazen v místní fabrice, je nerozlučně spjat s řadou jeho próz. Po válce absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, krátce učil na střední škole v Polici a Hořicích a po vojně (1951-53) se stal nakladatelským redaktorem. V letech 1956-58 působil jako redaktor nově založené revue Světová literatura.

Škvorecký za války začal poezií, částečně ovlivněnou Whitmanem (Nezoufejte), částečně poetismem (Dívka z Chicaga). Skutečný a pamětihodně razantní vstup do literatury přišel až roku 1958, kdy vyšel jeho již skoro před 10 lety napsaný román Zbabělci. Nad tímto obrazem českého maloměsta na sklonku války, jenž je zprostředkován pohledem "jazzového hejska" Dannyho Smiřického, se rozpoutala štvavá kampaň, jejíž aktéři vlastně správně rozpoznali, že doktrína socialistického realismu se zde zachvěla v základech. Škvoreckého stál tento román místo ve Světové literatuře, nastoupil pak do nakladatelství Odeon (od roku 1963 měl svobodné povolání), nicméně v 60. letech vyšli Zbabělci ještě třikrát.

Škvorecký se pak záhy etabloval jako jeden z nejvydávanějších a také nejpopulárnějších prozaiků. Vedle "faulknerovské" lyrické novely Legenda Emöke (1963), povídkových sbírek Sedmiramenný svícen (1964) a Babylónský příběh (1967) vydal i eseje o detektivní literatuře Nápady čtenáře detektivek (1966) a sbírku detektivních povídek Smutek poručíka Borůvky (1966). Škvorecký byl již tehdy vynikajícím odborníkem v oboru americké a anglické literatury, stejně jako v oblasti jazzu. Překládal a doslovy opatřoval přední moderní americké autory (Hammetta, Chandlera, Hemingwaye, Faulknera, Lewise, Jamese aj.), spolu s jazzovým znalcem a publicistou Lubomírem Dorůžkou sestavil antologie Tvář jazzu (1964) a Jazzové inspirace (1966).

Roku 1968 vyšla novela, dokončená již v roce 1950, Konec nylonového věku a rok nato román z pražského literárního prostředí s detektivní zápletkou Lvíče, jenž se stal námětem pro celovečerní film (podle Škvoreckého námětu vzniklo ještě pět celovečerních snímků, z nichž nejpozoruhodnější je nejspíš Farářův konec režiséra E. Schorma). Poslední knihou uveřejněnou v Československu před nástupem normalizace byl výbor povídek z let 1946-67 Hořkej svět (1969).

Škvorecký v roce 1969 odešel se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou, do USA, kde krátce pobývali v Kalifornii (ještě v roce 1969 posílal odtamtud do Listů a pak do Světa práce reportáže, které knižně vyšly jako Velká povídka o Americe, Toronto, 1980), ale záhy přesídlili do Toronta. Tam založili nejproslulejší exilové nakladatelství 68 Publishers, které od té doby vydalo takřka 250 knižních titulů a jehož význam je pro přetrvávání svobodné české literatury v čase dvacetileté komunistické totality nedocenitelný.

První knihou tohoto nakladatelství byla v listopadu 1971 satirická švejkiáda ze stalinistických let Tankový prapor, vzniklá ještě v polovině 50. let, která je v pořadí druhou knihou pentalogie s postavou Dannyho Smiřického. Danny je ústřední figurou také prvního velkého Škvoreckého exilového románu Mirákl (1972, Toronto). Poprvé zde použil techniky mozaikovitého vyprávění, v němž obsáhl dvacetileté časové období (od počátku 50. let až do roku 1968). Mirákl byl kontroverzně přijat u domácích disidentských čtenářů, neboť poměrně deziluzívně zobrazil děje za "pražského jara". Návratem do blaženství náchodského mládí byl soubor povídek Prima sezóna (1975, Toronto), kniha, kterou má samotný autor nejraději. Nicméně zřejmým vrcholem Škvoreckého romanopiseckého umění a shrnutím jeho pohledu na svět je rozsáhlý mnohovrstevnatý text Příběh inženýra lidských duší (1977). Osud Dannyho Smiřického je zde přenesen do prostředí americké univerzity a celé vyprávění je neseno proudem nostalgických asociací a nesmiřitelného odporu proti nesvobodě a totalitarismu v jakékoli podobě. Tímto dílem se Škvorecký zřejmě rozloučil s Dannym Smiřickým a přesunul svůj zájem k tématu dějin a tradic českého etnika v severní Americe. Po dlouholetém studiu historických materiálů napsal nejprve román Scherzo capriccioso (1984, Toronto), zachycující americké působení Antonína Dvořáka, a složitě komponovaný román Nevěsta z Texasu, čerpající z látky americké občanské války Jihu proti Severu. V 90. letech Škvorecký vydal již jen několik kratších próz, především ze severoamerického univerzitního prostředí (Povídky z Rajského údolí, 1995). Výjimku představuje "pamfletická" dvojnovela Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996), v níž beletristicky zpracoval případ obvinění své ženy ze spolupráce s StB.

(jp)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20