Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Ř Zpět na abecední vyhledávání Š->

SCHÜTZ Hans (* 24. 2. 1901 Kopec u Šluknova, + 24. 1. 1982 Mnichov) - českoněmecký a německý křesťanskosociální politik

Narodil se jako syn dělníka v severních Čechách, učil se truhlářem a již jako učeň se účastnil na práci katolických spolků mládeže a odborů. V roce 1920 byl zvolen sekretářem Křesťanského svazu textilních dělníků v Liberci a od roku 1924 byl předsedou Ústředního svazu křesťanských odborů (Gesamtverband der christlichen Gewerkschaften) v Československu. V letech 1920-25 byl také úřadujícím místopředsedou Říšského svazu německé katolické mládeže v ČSR. Politicky se angažoval v Německé křesťanskosociální lidové straně (DCV, Deutsche Christlichsoziale Volkspartei), v jejímž představenstvu působil od roku 1924 do zániku strany v roce 1938. V ní byl přesvědčeným stoupencem tzv. aktivismu, to jest účasti na činnosti československých státních institucí.

V roce 1935 byl zvolen do Národního shromáždění. Chtěl čelit Henleinovu nástupu a se sociálním demokratem W. Jakschem a agrárníkem G. Hackerem založil "mladoaktivismus", který stál na půdě československého státu a hledal možnosti vyrovnání s Čechy. V době před "anšlusem" Rakouska burcoval proti Hitlerovým plánům a varoval, marně, i E. Beneše. Po "anšlusu" DCV nevydržela nástup Henleina a sloučila se s jeho Sudetoněmeckou stranou, Schütz se však stáhl z politického života.

V roce 1941 byl povolán do armády a ocitl se později v americkém zajetí, odkud byl propuštěn na podzim 1945. Odstěhoval se do Bavorska, kde roku 1946 stál u zrodu Křesťanskosociální strany (CSU). Za ni byl od roku 1949 do roku 1965 poslancem Spolkového sněmu. Od roku 1962 působil v bavorské zemské vládě, v níž se v roce 1964 stal ministrem práce a sociální péče. V roce 1966 odešel do důchodu.

Schütz byl roku 1946 také zakladatelem a prvním předsedou Ackermann-Gemeinde, křesťanskosociální organizace Němců vysídlených z Československa. Ve svých vzpomínkových pracích psal o někdejší DCV (1979), o význačném představiteli aktivismu R. Mayr-Hartingovi (1981) a o politice českoněmeckého aktivismu v Československu (1982). Ackermann-Gemeinde se za H. Schütze a jeho nástupců stala jednou z nejzvýznačnějších sudetoněmeckých organizací usilujících o česko-německé dorozumění. Její předposlední předseda Herbert Werner a generální tajemník Franz Olbert podepsali počátkem roku 1995 petici Smíření 95.

(mch)

SCHWARZENBERG František (* 24. 3. 1913 Praha, + 9. 3. 1992 Unzmarkt, Rakousko) - český šlechtic, československý diplomat, účastník protinacistického odboje a organizátor poúnorového exilu

František, mladší bratr K. Schwarzenberga, za první republiky vystudoval gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a již během studia - na doporučení E. Beneše - působil na ministerstvu zahraničí. Třebaže šlechtické tituly a privilegia byly po roce 1918 zrušeny, i přesvědčený demokrat Beneš věděl, proč posílá právě prince Schwarzenberga za čs. stranu k proslulé misi lorda Runcimana. Při zářijové mobilizaci sloužil v Orlických horách, po okupaci 15. března 1939 působil více než rok v Kanceláři státního prezidenta E. Háchy, zapojil se do odboje, udržoval kontakt s A. Eliášem a Z. B. Dohalským a působil jako spojka mezi jednotlivými skupinami. Udržoval i kontakt s Londýnem. Účastnil se květnového povstání v roce 1945 a byl členem České národní rady.

Po osvobození opět pracoval na ministerstvu zahraničí a v letech 1945-48 byl vyslancem ve Vatikánu. Po únoru 1948 zůstal v zahraničí a odešel do USA, kde organizoval exilové hnutí: byl místopředsedou Čs. národní rady americké a zároveň jako předseda jejího zahraničního výboru upozorňoval jak prezidenty USA, tak senátory a kongresmany na situaci v totalitním Československu. Dále spoluzakládal a vedl čs.-americké středisko Velehrad, působil v redakční radě Hlasu národa, byl předsedou odbočky Čs. společnosti pro vědu a umění v Chicagu. Spolu se svým přítelem R. Kubelíkem vykonal mnoho pro šíření a popularizaci české kultury. Současně na Katolické univerzitě v Chicagu přednášel jako profesor politologii, dokud v roce 1980 nepřesídlil do Rakouska. Zde spoluorganizoval kulturní klub Domov.

(tp)

SCHWARZENBERG Karel (* 5. 7. 1911 Čimelice, + 9. 4. 1986 Vídeň) - český šlechtic a historik

Když za nacistické okupace vyšla v roce 1941 z pera potomka významného šlechtického rodu K. Schwarzenberga česky psaná Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě, bylo to jednoznačně chápáno jako vlastenecký čin, který měl povzbudit sužovaný národ a jeho sebevědomí. A dlužno dodat, že to u něho nebyl čin ojedinělý.

Pocházel z orlické větve tohoto rodu a po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1929) studoval na pražské technice lesnictví. Po ukončení vojenské služby se mohl teprve věnovat své celoživotní zálibě - studiu historie a heraldiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde patřil mezi žáky J. Pekaře.

V době ohrožení republiky bezprostředně před Mnichovem byl autorem dopisu českých šlechtických rodů, kterým byl prezident E. Beneš ujištěn o jejich věrnosti Československé republice. Podobné prohlášení bylo pak vydáno i v době německo-polské války. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 odmítl K. Schwarzenberg dokončit studia na německé univerzitě; není divu, že v roce 1940 byla na jeho panství uvalena německá okupační správa. Na sklonku války stál K. Schwarzenberg v čele Národního výboru, který se ustavil v Čimelicích, a už 6. května 1945 okupační správu ze svého panství vykázal.

Po únoru 1948 mu byl veškerý majetek zabaven a on sám se spolu s rodinou zachránil jen odchodem do emigrace. Po krátkém pobytu v Itálii se usadil ve Vídni, kde také dokončil univerzitní studia (1956). Publikoval pak řadu prací z oboru historie i heraldiky a zvláštní význam má jeho soupis veškerých bohemik, která se nacházela ve Vídni od roku 1617 (kdy tam definitivně přesídlil habsburský dvůr), pořízený pro vídeňskou Národní knihovnu. Byl také členem a činovníkem krajanských spolků a organizací a předsedou Křesťanské akademie v Římě.

Jeho syn Karel Jan Schwarzenberg významně podporoval čs. exil i domácí demokratickou opozici a v letech 1985-90 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a působil do roku 1992 jako předseda Rady konzultantů, resp. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky V. Havla.

(tp)

SIDON Karol (* 9. 8. 1942 Praha) - pražský a zemský rabín, česky píšící židovský prozaik, dramatik, publicista a scenárista

Karel Sidon se narodil za války v tzv. smíšeném manželství. Otec byl pro svůj židovský původ poslán do koncentračního tábora Terezín a po neúspěšném pokusu o útěk popraven (1944). Po otcově deportaci byl chlapec skrýván na venkově, a to až do konce okupace.

K. Sidon se už záhy projevil jako výrazný literární talent. Počátkem 60. let vystudoval FAMU, pracoval ve studiu J. Trnky a v letech 1968-69 v redakci Literárních listů a Listů až do jejich zrušení. Jako reportér a komentátor se zde výrazně podílel na reformním snažení obou týdeníků v období "pražského jara" a současně se prosadil jako spisovatel. Roku 1968 vyšla Sidonova prvotina Sen o mém otci, která se stala kultovním dílem jeho generace a v české próze znamenala výrazný posun do té doby nezvyklou otevřeností autora reflektujícího nejosobnější rodinné zážitky. Úspěch slavila i jeho dramatická tvorba: hra Zákon vyhrála soutěž o nejlepší rozhlasovou hru roku 1968, J. Jakubisko natočil podle jeho scénářů filmy nevšední poetiky a hlubokého existenciálního smyslu Zběhové a poutníci a Ptáčkové, sirotci a blázni (oba 1969). I další próza Sen o mně (1970), navazující na autorovu prvotinu, potvrdila vysoké umělecké ambice a zařadila Sidona k nejvýraznějším poválečným česky píšícím židovským autorům. Úspěch znamenalo i uvedení hry Latríny divadlem Maringotka Zuzany Kočové, která však byla normalizátory záhy zakázána. Následný pokyn stranických úřadů ukončil i Sidonovu spolupráci s televizí, která měla uvést několik inscenací. Stejný osud potkal v Realistickém divadle nastudovanou hru Shapira (1972; dočkala se tak premiéry až v roce 1990) a ve Vinohradském divadle hru Zpívej mi na cestu.

Od 70. let se tak Sidon stal jedním z mnoha desítek autorů zakázaných komunistickým režimem a jeho práce vycházely jen v samizdatových edicích: hra Labyrint (cirkus podle Komenského) (1972), kniha na pomezí literatury faktu a beletrie Evangelium podle Josefa Flavia (1974, knižně 1991), román Boží osten (1975, knižně 1991; první část vyšla spolu s novelou Brány mrazu z roku 1977 v exilovém nakladatelství Index roku 1988 pod názvem Dvě povídky o utopencích) a rozhlasové hry Třináct oken a Starý příběh (obě 1977). Poslední tři díla již vznikala poté, co Sidon podepsal Chartu 77 a stal se terčem policejního šikanování. Od zákazu publikovat pracoval jako pomocný dělník a v podobných profesích. Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře. Pod jménem své ženy Marcely Třebické publikoval prózu pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků (Panorama 1979) a následujícího roku napsal a nastudoval hru k židovskému svátku Purim nazvanou Mordechaj a Ester (inscenována souborem ochotníků na Pražské židovské obci).

Existenční těžkosti a hrubý policejní nátlak nakonec přinutily Sidona, aby se roku 1983 vystěhoval. Prohlubující se zájem o judaismus, který ještě před odchodem do exilu našel výraz v intenzívním studiu hebrejštiny, překladech židovských náboženských textů a vlastní náboženské studii Abrahámův návrat (v samizdatu 1982), kultivoval K. Sidon studiem hebraistiky na Hochschule für jüdische Studien v Heidelbergu. Po pádu komunistického režimu v Československu pokračoval studiem v ortodoxním rabínském semináři v Jeruzalémě, odkud se roku 1992 vrátil do Prahy jako pražský a zemský rabín. Ve své nové funkci se K. Sidon (hebrejským jménem Efraim ben Alexander) věnuje výhradně náboženským aktivitám, přestože podle vlastního vyjádření zůstává několik jeho děl, především román Korachův případ, v nedokončených rukopisech.

(lp)

SIDOR Karol (* 16. 7. 1901 Ružomberok, + 20. 10. 1953 Montreal, Kanada) - slovenský novinář a nacionalistický publicista, československý politik

Už místem svého rodiště se stal K. Sidor Hlinkovým stoupencem a obdivovatelem. Od svých 19 let pracoval v Hlinkově slovenské ľudové straně a v redakci jejího listu Slovák, jehož se také ve 30. letech stal šéfredaktorem. Koncem 30. let pak řídil tiskové podniky Hlinkovy strany. Byl radikálním stoupencem autonomie Slovenska a předním ideologem klerikálního slovenského nacionalismu. Ve svých politických úvahách i činech byl ovlivněn italským fašistickým korporativismem. V zahraničí hledal pro svou politiku oporu v beckovském Polsku.

Roku 1938 organizoval ozbrojenou složku strany - Hlinkovu gardu - a stal se jejím velitelem. Od prosince 1938 do března 1939 zastupoval Slovensko v česko-slovenské vládě a ve dnech 11.-14. března 1939 byl předsedou slovenské autonomní vlády. K překvapení nacistů však odmítl vyhlásit Slovenský stát. Odůvodnil to svou nekompetentností a neústavností takového aktu.

Po vyhlášení Slovenského státu Tisem 14. března 1939 byl po několik týdnů ministrem vnitra ve slovenské vládě. Byl však zcela nepřijatelný pro hitlerovské patrony Slovenska a musel odejít do politického ústraní jako velvyslanec do Vatikánu. Od roku 1945 byl v emigraci: nejprve v Itálii, později v USA, kde roku 1948 vznikla pod jeho předsednictvím Slovenská národní rada v zahraničí. V Československu byl v roce 1947 za své nepřítomnosti odsouzen Národním soudem ke 20 letům vězení.

(nk)

SIMONOVÁ Yvetta (* 4. 11. 1928 Český Brod) - česká zpěvačka

Yvetta Simonová začínala jako operetní zpěvačka, pak zpívala s orchestrem Zdeňka Bartáka (1953-60). V roce 1958 přijala angažmá u K. Vlacha, s nímž pak od roku 1960 účinkovala trvale a pořídila na 500 snímků pro gramofonové desky (přičemž příležitostně nahrávala i s jinými orchestry). Nejdůležitější období její pěvecké dráhy spadá do první poloviny 60. let, kdy byla velmi populární (mimo jiné druhé místo ve Zlatém slavíku za roky 1962, 1964 a 1965). Častým pěveckým partnerem Simonové byl Milan Chladil: vystupovali spolu víc než dvě desetiletí (až do Chladilovy smrti roku 1984) a vytvořili spolu velmi sourodé a oblíbené duo. Mezi nejznámější písně patří Zhasněte lampióny, Romantická, Zamilovaná, ve dvojici s Chladilem například O nás dvou, Sentimentální. Repertoár Simonové vždy odpovídal vkusu konzervativního publika. Často vystupovala v televizi (recitály, soutěžní, silvestrovské pořady).

(jr)

SÍS František (* 5. 9. 1878 Maršov, + 17. 8. 1938 Praha) - český novinář a československý politik

Od mládí působil F. Sís v Národní straně svobodomyslné (mladočeské) a jako blízký spolupracovník K. Kramáře byl v letech 1910-18 jejím generálním tajemníkem. Za 1. světové války se podílel na organizování domácího protirakouského odboje a od jara 1918 pracoval v komisi pro řešení otázek, souvisejících s předpokládaným vznikem československého státu.

V roce 1918 byl členem Národního výboru a po vzniku Československa se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění (1918-20). Podílel se na vzniku strany Československá národní demokracie, stal se jejím místopředsedou a do roku 1931 byl ředitelem tiskového orgánu strany Národní listy.

Ve straně spolu s F. Marešem, Františkem Hlaváčkem a dalšími patřil k radikálně nacionálnímu protihradnímu křídlu, které počátkem 30. let zbavil ve straně vlivu F. X. Hodáč. V roce 1931 Sís odešel z Národních listů a ze zdravotních důvodů i z veřejného života.

Významným novinářem byl i jeho bratr Vladimír Sís, účastník odboje v 1. i ve 2. světové válce, který po únoru 1948 zemřel v komunistickém vězení.

(mch)

SKÁCEL Jan (* 7. 2. 1922 Vnorovy u Strážnice, + 7. 11. 1989 Brno) - český básník, prozaik a publicista

Jan Skácel byl spolu se svým moravským krajanem a celoživotním přítelem O. Mikuláškem nejvýznamnějším básníkem z generace vstupující na literární scénu ve druhé polovině 50. let. Skácel osobitě navázal na halasovskou tradici analytické, hutné poezie, pro níž nebylo podstatné rozhojňovat imaginaci dalšími a dalšími metaforami, nýbrž tvořit báseň jako existenciální šifru.

Po maturitě na gymnáziu v Brně (1941) pracoval krátce jako uvaděč v kině a pak byl totálně nasazen na práce v Rakousku. Po válce vystudoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity a nastoupil jako kulturní referent do brněnské Rovnosti, kde zůstal do roku 1953. V letech 1954-63 pracoval jako redaktor literární redakce brněnského rozhlasu, od roku 1963 vytvářel jako šéfredaktor profil významné moravské kulturní revue Host do domu. Po zlikvidování tohoto časopisu nastupující normalizací byla Skácelovi na několik let znemožněna další publikační činnost.

Skácel již ve své prvotině Kolik příležitostí má růže (1957) postavil základní rysy své poezie: mužný výraz, který trvá na zdůrazňování základních jistot, mýtus trvání a věčného návratu, přimknutí se k rodné krajině a jejímu řádu. Následovala kompozičně promyšlená sbírka Co zbylo z anděla (1960) a pak tři výrazné knihy poezie 60. let: Hodina mezi psem a vlkem, 1962, Smuténka, 1965 a Metličky, 1968. Každá z nich po svém prohlubovala základní skácelovské motivy a zároveň je "zjednodušovala" do podoby jakéhosi poetického mýtu.

Vynucené publikační mlčení mohl přerušit až roku 1981 sbírkou Dávné proso. Projevilo se zde Skácelovo tíhnutí ke klasické veršové struktuře a k jistotám formovaným od dětství. Do sbírky Naděje s bukovými křídly (1983) zařadil soubor sta čtyřverší Chyba broskví, který v roce 1978 vyšel v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers. Zde stejně jako ve sbírkách Odlévání do ztraceného vosku (1984) a v posmrtně vydané sbírce A znovu láska (1991) Skácel precizoval a prohluboval své motivy - vztah k rodné Moravě, k tradici a k samotné poezii.

(jp)

SKÁLA Ivan (* 6. 10. 1922 Brandýs nad Labem, + 6. 2. 1997 Praha) - český básník, československý komunistický funkcionář na poli kultury

Brzy po válce se Ivan Skála (vlastním jménem Karel Hell) objevil ve skupině komunistických literátů sdružených kolem Rudého práva a Tvorby (Nechvátal, Čivrný, Školaudy), nicméně v jeho dvou prvních "doúnorových" sbírkách (Křesadlo, 1946 a Přes práh, 1948) lze cítit vliv Holanův a Halasův. To však počátkem 50. let vystřídá militantní nota jeho "manifestů nového času", příkladných sbírek stalinistických agitačních veršů (Máj země, 1950, Fronta je všude, 1951), jež měly svůj doplněk v rozvášněné publicistice, tištěné především v Rudém právu, v jehož redakci v letech 1946-59 pracoval. To Skála si žádal hlavu R. Slánského proslulým sloganem Psovi psí smrt a byl to právě on, kdo rozpoutal v Tvorbě štvanici na J. Seiferta po vydání básníkovy Písně o Viktorce (1950).

Skálova bolševická verva pak poněkud polevuje na přelomu 50. a 60. let, kdy se do dialektické osnovy svých básní snaží vetknout poněkud intimnější a smyslovější odstín a zatraktivnit je ohlasy z cest, například do Francie (A cokoliv se stane, 1957, Ranní vlak naděje, 1958), kam mohl cestovat jako prominentní kádr Svazu čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1959-63 prvním tajemníkem.

Reformní pokusy roku 1968 sledoval Skála jen s velkou nelibostí a po srpnové okupaci (i když v prvních dnech spolukoncipoval protestní prohlášení parlamentům světa proti zásahu) se stává jedním z předních normalizátorů: od března 1969 je tajemníkem kulturního výboru České národní rady a v letech 1970-82 drží pod palcem vydávání nové české literatury jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Příkladem stylové normalizační poezie se stala Skálova sbírka Co si beru na cestu (1975), jež obsahuje i proslulou báseň Položili stranickou legitimaci. Skála se i v normalizačním bezčasí snažil rozdmýchat patos a revoluční odhodlání, a opěvován dvorními vykladači - především Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou a Oldřichem Rafajem - vydává jak sbírky nové (Oheň spěchá, 1979), tak i řadu výborů, vycházejících "národnímu umělci" rok po roce.

Od roku 1982 až do listopadu 1989 byl I. Skála předsedou Svazu českých spisovatelů.

(jp)

SKALIČKA Vladimír (* 19. 8. 1909 Praha, + 17. 1. 1991 tamtéž) - český jazykovědec

Vladimír Skalička (prapotomek malíře Josefa Mánesa) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) v roce 1930 a vedle češtiny a latiny ovládl i maďarštinu a finštinu, kterou poté studoval v Helsinkách (1931-32). V roce 1946 se stal na FF UK prvním profesorem obecného jazykozpytu a zakladatelem oboru ugrofinských jazyků. Zabýval se však i bohemistikou (mj. Typ češtiny, 1951), slavistikou, ale i dalšími jazyky včetně orientálních. Měl k tomu mimořádné dispozice a celkem se - alespoň zběžně - dokázal orientovat v neuvěřitelných 1200 jazycích a dialektech! Těchto dispozic využil nejen k řadě srovnávacích studií z obecné jazykovědy, ale především k vytvoření nové moderní koncepce jazykové typologie, které se dostalo celosvětového uznání (třebaže má i své oponenty, respektive pokračovatele). V jejím rámci rozlišil pět základních jazykových typů: flexivní (kam patří například čeština a většina indoevropských jazyků), introflexivní (například arabština), aglutinační (turecké jazyky a další), izolační (některé africké jazyky) a konečně polysyntetické (čínština). Své názory shrnul v práci Vývoj jazyka (1960). Tento více než vlažný komunista si podle svědků po svém vyloučení z KSČ pro pasivitu (1969) vzdor věku ulehčeně poskakoval po chodbách Alma mater. K jeho význačným kolegům patřil Pavel Trost (specialista na baltské jazyky) a k žákům patří mimo jiné i význačný matematický lingvista Petr Sgall.

Do jazykovědy významně zasáhla i Skaličkova manželka Alena (pro změnu pochází z rodiny Bedřicha Smetany), která je pokračovatelkou skvělé úrovně české fonetiky. Zakladatelem této poměrně mladé oblasti jazykovědy byl u nás Josef Chlumský a pak Bohuslav Hála, jenž se věnoval především fonetice češtiny (Výslovnost spisovné češtiny, 1955 atd.). Jeho žačkou byla - vedle Milana Romportla (zabýval se mj. fonetikou slov přejatých do češtiny; s Marií Honzákovou: Čteme je správně?) a dalších - i docentka Skaličková. Ta se vedle fonetiky korejštiny věnovala především angličtině (Fonetika současné angličtiny, 1982). O úrovni její práce svědčí i neformální přezdívka "český Jones"; vznikla díky tomu, že tento prestižní anglický fonetik na základě jejích výzkumů poopravil některé své názory. (Slavný anglický fonetik Daniel Jones, předobraz profesora Higginse z Shawova dramatu Pygmalion i jeho filmové podoby My Fair Lady, je autorem normy slovníku výslovnosti i pravopisu angličtiny platící dodnes). To ovšem nezabránilo normalizátorům, aby ji v roce 1982 předčasně neposlali do důchodu, když varovala své kolegy na fakultě před konfidenty StB v řadách pedagogů.

(fh)

SKÁLOVÁ Olga (* 25. 4. 1928 Brno) - česká tanečnice, choreografka a pedagožka

Olga Skálová byla baletní heroina se širokým rejstříkem rolí od dramatických přes tragické až po charakterní typy, a především představitelka statečných, energických a mravně silných žen. Zpočátku působila v Brně, kde začínala pod vedením I. V. Psoty, který ji do své smrti obsazoval do rolí vyžadujících technickou suverenitu (klasické ruské balety Čajkovského). V roce 1952 přešla do Národního divadla v Praze, kde její umění postupně stoupalo k reprezentativním výkonům. Jednotlivé postavy odlišovala pevně stanoveným charakterem, což jí dovolovala dokonalá technická připravenost a vynikající tělesná dispozice. Své vrcholné kreace, které obdařila i detailním, psychologicky přesvědčivým hereckým propracováním, vytvořila v Praze pod choreografickým vedením šéfa baletu ND J. Němečka. Byly to zejména dvojitý part Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, dále role v Prokofjevových baletech (Paní Měděné hory, Kamenný kvítek; Julie, Romeo a Julie), Zobeida v Šeherezádě od Rimského-Korsakova a akrobatická titulní postava baletu Viliama Bukového Svědomí (1964). V choreografii Jiřího Blažka nezapomenutelně zatančila Frygii v Chačaturjanově baletu Spartakus. Vedle ruského a sovětského repertoáru vytvořila zralé typy ve starších (Mefistofela, Škvor: Doktor Faust) i nových českých baletech (Beatrice, Burghauser: Sluha dvou pánů). V baletu J. Hanuše Othello, kde titulní postavu vytvořil její manžel tanečník Viktor Malcev, tančila lyrickou Desdemonu.

O. Skálová, která na přelomu 50. a 60. let představovala vrchol českého baletního umění, často hostovala v zahraničí. Za své umění, ale také za aktivní kulturně politickou činnost (byla velkou propagátorkou čs.-sovětského přátelství a v letech 1974-77 místopředsedkyní normalizačního Svazu dramatických umělců) byla oceněna řadou vyznamenání. V 70. letech se začala orientovat na vlastní choreografickou práci, ta však tvoří méně významnou složku její umělecké dráhy. Koncem 70. let se Skálová vrátila do Brna jako šéf baletu a profesorka klasického tance na zdejší konzervatoři.

(pö)

SKLENÁŘ Zdeněk (* 15. 4. 1910 Leština u Zábřehu, + 19. 4. 1986 Praha) - český malíř, grafik a typograf

Studoval s přestávkou vyloučení (1934-37) na Uměleckoprůmyslové škole u Arnošta Hofbauera; studium dokončil u Zdeňka Kratochvíla roku 1939. Od roku 1943 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, později skupiny Bilance (1960) a od roku 1963 také Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Již v roce 1945 se stal asistentem (do 1950), ale teprve v roce 1968 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Jeho počáteční tvorba stála pod vlivem J. Zrzavého (Baletka, 1935; Herečka, 1939), expresionistů, ale třeba i Amedea Modiglianiho (Akt, 1943). Posléze se jeho styl uvolňuje k imaginativní tvorbě, v níž převládá motiv krajiny (Park v noci, 1943). Zřetelná je inspirace surrealismem (Ladožské jezero, 1942; Válka, 1943) a Maxem Ernstem. Velký vliv na další tvorbu Sklenáře měla návštěva Číny a poznání východní kaligrafie, kterou převádí do oblasti abstrakce (Někde na Žluté řece, 1955-56; Čínské hory, 1956; Archaický čínský znak, 1960). Později uplatnil i evropské písmo (Římské versálky, 1958) a jeho tvorba nabývá podobu jemné lineární sítě.

(vl)

SKLENČKA Ota (* 19. 12. 1919 Hradec Králové, + 10. 10. 1993 Praha) - český herec

Ota Sklenčka začal studovat medicínu, ale po zavření českých vysokých škol německými okupanty se v roce 1939 rozhodl pro profesionální hereckou dráhu. Roku 1942 začal u Horáckého divadla, do roku 1950 potom hrál v Táboře, Teplicích a Liberci. V roce 1951 se stal členem Ústředního divadla čs. armády, působícího v budově Vinohradského divadla v Praze. Zde do roku 1961 vytvořil řadu výrazných a svébytných postav. V letech 1961-75 byl předním členem Městských divadel pražských, od roku 1975 do roku 1988 hrál v Realistickém divadle. Před svou smrtí byl již jako důchodce několik sezón členem Divadla na Vinohradech.

Své jevištní postavy Sklenčka tvořil v pevných rysech psychologickorealistického herectví, jehož podstatou byl hluboký citový vztah k člověku. A byl to často obraz záporný a temný (král Filip, F. Schiller: Don Carlos, 1955; Mamajev, A. N. Ostrovskij: I chytrák se někdy spálí, 1980), ale vždy v celé složitosti lidského nitra, jež není výlučně dobré ani zlé (Lavoisier, Rolland: Hra o lásce a smrti, 1964; Billy Rice, Osborne: Komik, 1980). Sklenčka měl cit pro dramatičnost chvíle, byl třeba až cholericky výbušný, ale jako by mu někde uvnitř vězel zádumčivý, hořký smutek, když s očima sklopenýma k zemi odsadil text tíživou pauzou (Astrov, Čechov: Strýček Váňa, 1971). Mnohé jeho postavy naopak na diváky zapůsobily svým pozitivním přístupem k životu, svou moudrostí, uvážlivostí, vtipem a laskavým srdcem (Karel IV., Šotola: Cesta Karla IV. do Paříže a zpět, 1979).

Od roku 1961 do počátku 80. let byl O. Sklenčka pedagogem na Divadelní fakultě AMU, kde vychoval řadu současných českých herců. Desítky různorodých postav také vytvořil v televizi a v rozhlasu. Jeho manželkou byla herečka Nina Popelíková, dlouholetá členka Divadla na Vinohradech (1951-78), širší veřejnosti známá především z Dietlova televizního seriálu Nemocnice na kraji města.

(pö)

SKOBLA Jaroslav (* 16. 4. 1899 Praha, + 22. 11. 1959 Teplice nad Bečvou) - český vzpěrač

Vzpěrač těžké váhy J. Skobla, mnohonásobný přeborník republiky, vítěz mistrovství světa z roku 1923 a držitel stříbrné olympijské medaile z Amsterdamu 1928, si pro nejcennější kov vyjel až za moře, na olympiádu v Los Angeles 1932. Tehdy samozřejmě lodí přes Atlantik a vlakem přes celé Spojené státy. Stálo to za to. Svého nejvážnějšího soupeře, o 20 kg těžšího Němce Strassbergera, ve vzpěračském trojboji porazil (a spolu s ním i nakonec "stříbrný" Václav Pšenička).

Olympijského vítěze čekal doma ani ne dvouletý synek Jirka. Ten se později stal dvanáctinásobným mistrem republiky ve vrhu koulí. Jako první Evropan překonal hranici 17 m (17,09 m - 1952) i 18 m (18,01 m - 1957). Také on se za svou medailí musel vydat daleko za moře. V Melbourne roku 1956 tehdy už evropský rekordman ve vrhu koulí prorazil dlouholetou hegemonii amerických koulařů a vybojoval bronzovou olympijskou medaili. Navázal tak na odkaz prvního československého světového rekordmana (1930 a 1932) ve vrhu koulí Františka Doudy. Zatímco mezi muži nenašel dosud důstojného nástupce, mezi ženami si z jeho úspěchů vzala příklad Helena Fibingerová, mistryně světa, několikanásobná halová mistryně Evropy i světová rekordmanka.

(pa)

SKOUMAL Aloys (* 19. 6. 1904 Pačlavice u Kroměříže, + 4. 7. 1988 Praha) - český překladatel a anglista

Aloys Skoumal patří k nejvýznamnějším postavám českého překladatelství - je málo osobností, jež by se pustily s takovou pečlivostí a zasvěceností do přetlumočení těch nejobtížnějších děl světového písemnictví - konkrétně Sternova Tristrama Shandyho, a hlavně Jamese Joyce (Odysseus, 1976).

Skoumal vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a v letech 1923-28 studoval na Univerzitě Karlově filosofii a anglistiku, přičemž na něho měl největší vliv profesor V. Mathesius. Pracoval pak v nakladatelství Melantrich a v pražské Univerzitní knihovně, na přelomu 20. a 30. let krátce působil v Olomouci a od poloviny 30. let do roku 1944 byl lektorem a redaktorem nakladatelství Melantrich, kterému se i během okupace podařilo zachovat důstojné postavení. Za války Skoumal propůjčoval své jméno k dílům z rasových důvodů perzekvovaného Erika A. Saudka. Velmi blízko měl v té době ke katolicky orientovaným autorům. Od října 1944 do května 1945 byl Skoumal internován na Hagiboru v Praze a v Klettendorfu. Po osvobození byl literárním ředitelem nakladatelství Vyšehrad. V letech 1947-50 byl vyslán jako kulturní přidělenec na čs. ambasádu v Londýně. Po svém odvolání působil nějakou dobu na ministerstvu informací a osvěty a v 50. letech pracoval v Univerzitní knihovně v Praze. Poté se věnoval cele překladatelské práci (často ve spolupráci se svou ženou Hanou Skoumalovou).

Těžištěm Skoumalova zájmu byla anglosaská literatura, ale překládal i zásadní díla z němčiny (Robert Musil, Karl Kraus). Z Angličanů a Američanů je možné vedle výše uvedených zmínit Lawrence, Swifta, Kiplinga, Conrada, Shawa, Carrolla a řadu dalších.

Skoumal vlastně položil fundament, na němž mohli pevně stanout další překladatelé z anglosaské literatury, jež patří v posledních desetiletích v Čechách k nejpřekládanějším a nejžádanějším: J. Škvorecký, František Vrba, J. Zábrana, Miroslav Jindra, Radoslav Nenadál, Martin Hilský, Jarmila Emmerová, Antonín Přidal, Jaroslav Kořán, autor Dějin anglické literatury Zdeněk Stříbrný, Hana a Michael Žantovských a mnoho dalších.

(jp)

SKOUMAL Petr (* 7. 3. 1938 Praha) - český hudebník

Studoval konzervatoř v Praze, obor dirigování (absolvoval 1958) a řízení sboru na Janáčkově akademii múzických umění (absolvoval 1962). Už v té době psal písně a scénickou hudbu. V roce 1964 začal vystupovat ve dvojici s Janem Vodňanským. Jejich představení se skládala z písní, krátkých básní a satirických scének, svébytně rozvíjela odkaz Osvobozeného divadla a Semoforu. Nejdůležitější společné programy byly S úsměvem idiota (1969), S úsměvem Donkichota (1970), Hurá na Bastilu (1970), Králíci pokusný (1974) a další. Některé z nich ve zkrácené podobě vyšly na gramofonových deskách. Skoumal byl autorem prakticky veškeré hudby, Vodňanský psal texty. Jejich domovskou scénou byl hlavně Činoherní klub, později divadlo Ateliér. Od roku 1976 vystupovali jen zřídka, od roku 1980 oba působí samostatně.

Skoumal složil mnoho filmové hudby - mimo jiné filmy Přijela k nám pouť (1973), Jára Cimrman ležící, spící (1982) - a hudby k večerníčkům (Králíci z klobouku, Maxipes Fík). Spolupracuje s rockovými interprety: napsal skladby pro M. Prokopa, Luboše Pospíšila, C&K Vocal a V. Mišíka, byl členem rockové skupiny Etc...(1985-88), jako textař se podílel na albu Jana Hrubého Černé ovce (1997). Natočil sólové desky ...se nezblázni (1989), Poločas rozpadu (1990) a Hotelový pokoje (1994), které se dočkaly výrazného ohlasu u publika a hudební kritiky. Písňové tvorbě pro děti jsou věnována alba Kdyby prase mělo křídla (1992), Jak se loví gorila (1994) a Pečivo (1995).

(jr)

SKŘIVÁNEK Jaromír (* 10. 10. 1923 Praha, + 4. 5. 2010 Praha) - český malíř, grafik, ilustrátor, básník, překladatel a theosof

Jaromír Skřivánek v letech 1939-42 absolvoval Uměleckoprůmyslovou a grafickou školu v Praze. Větší vliv než učitelé mělo na jeho tvorbu okouzlení Indií, o jejíž kulturu, a zejména náboženství se zajímal nejen teoreticky, ale i při řadě delších studijních cest a pobytů přímo v Indii. Více než úspěšně tak navázal na další české malíře O. Nejedlého a Jaromíra Hněvkovského. Indie ho zároveň inspirovala nejen k desítkám obrazů, z nichž mnohé jsou vedle našich galerií (včetně NG) rovněž v řadě galerií světa (USA, Velká Británie, Indie). Stejné zaujetí ho vedlo k ilustrování základních děl indické literatury (mj. Bhagavadgíta, Mahábhárata, Nala a Damajantí; knihy vyšly i v řadě západoevropských nakladatelství) a také známého románu Mipam, láma patera moudrostí, k překladu a ilustrování Pataňdžaliho Aforismu o józe (1992) i k vlastní cestopisné knize Za krásami Indie (1977, 1988). V roce 1992 vyšlo bibliofiské vydání vlastní Skřivánkovy poezie Strom života.

J. Skřivánek, který měl už 45 samostatných výstav doma i v zahraničí, si pochopitelně sám cení především uznání, jichž se mu dostává v Indii a Pákistánu (Zlatá medaile vlády Pákistánu 1977). Jeho zájem o duchovní nauky Východu i Západu ho přivedl i do mezinárodní Theosofické společnosti se sídlem v kalifornské Pasadeně (USA), v jejímž rámci se stal národním sekretářem pro Českou republiku.

(fh)

SKUPA Josef (* 16. 2. 1892 Strakonice, + 8. 1. 1957 Praha) - český loutkář, výtvarník a autor loutkových her

Josef Skupa v roce 1915 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Dříve než mohl nastoupit dráhu profesora kreslení, byl odveden do armády. Naštěstí byl z fronty v roce 1916 odvelen do plzeňské Škodovky, a protože se již od studentských let zajímal o divadlo, brzy se zapojil do plzeňského divadelního dění. Spolupracoval jako externí scénograf s Městským divadlem a s Loutkovým divadlem Feriálních osad, kde působil jako výtvarník, technolog, ale i režisér, loutkoherec a autor. Všestranný umělecký talent a vynikající organizační schopnosti z něho udělaly vůdčí osobnost tohoto loutkového divadla. Toto postavení mu umožnilo využít příznivých podmínek Feriálek - poloprofesionální provoz, vedený lidovým loutkářem Karlem Novákem, i časté hostování zkušených plzeňských herců - k prověřování svých představ o moderním loutkovém divadle. Od počátku se snažil získat pozornost dospělých diváků: po politických a literárních kabaretech hledal nové dramaturgické podněty (uvedl seriál dramatizací Haškova Švejka), zkoušel možnosti uvádění činoherních i operních děl. Od poloviny 20. let se orientoval hlavně na revuální pořady, jejichž hlavními aktéry se staly loutky Spejbla a Hurvínka. Spejbla vyřezal podle Skupova návrhu v roce 1919 Karel Nosek, avšak plně se divadelně uplatnil teprve, když místo Kašpárka se stal jeho jevištním partnerem Hurvínek, kterého vytvořil v roce 1926 řezbář Gustav Nosek. Skupa vymyslel pro tuto dvojici jedinečné charaktery i způsob jevištní intepretace. Využil přitom v plné míře svého smyslu pro komiku i hereckého nadání. V jeho podání se stal popletený, ale ambiciózní otec Spejbl (ve výtvarné zkratce tento charakter symbolizovalo dadaistické spojení fraku a dřeváků) a jeho uličnický, zvídavý synek Hurvínek prostředkem komiky, která svou společenskou aktuálností vyvolávala velkou diváckou odezvu. V roce 1930 se Skupa vzdal profesorského místa a založil vlastní profesionální soubor, který pořádal pravidelné zájezdy po celé republice a začal natáčet i gramofonové desky. Podařilo se mu zajistit vysokou profesionální úroveň souboru v ovládání loutek a rozšířit okruh autorských spolupracovníků, k nimž vedle osvědčeného Franka Weniga patřil zejména Augustin Kneifel i Jiřina Skupová. K Spejblovi a Hurvínkovi přibyly postupně další typové postavy: trvale to byla Mánička (výtvarně dotvořena J. Trnkou) a pes Žerýk. V roce 1933 se Skupa stal prezidentem mezinárodní organizace loutkářů UNIMA.

S narůstajícím nebezpečím fašismu a války se Skupa zařadil k umělcům, kteří svou tvorbou reagovali na hrozící nebezpečí. O jeho lidské statečnosti svědčí, že ještě dva měsíce po okupaci 1939 hrál satirickou komedii Kolotoč o třech poschodích zesměšňující mnichovskou dohodu. I za okupace se snažil využít poměrné nenápadnosti loutkového divadla a ve stovkách představení po Čechách i na Moravě uváděl jinotajné hry J. Malíka.

V roce 1945 obnovil činnost svého divadla, pro které získal stálou scénu v Praze. Jeho postavení však zejména po únoru 1948 nebylo jednoduché. Na jedné straně byl oslavován jako národní umělec, na druhé straně scéna ztratila potřebnou nezávislost, byly mu přiděleny ideově prověřené lektorky a část divadelní kritiky mu ostře vytýkala nedostatečnou politickou angažovanost a snažila se mu vnutit své představy (Spejbl-reakcionář, Hurvínek-vzorný pionýr). Skupa se proto více orientoval na dětské diváky, obnovil svou nejúspěšnější předválečnou inscenaci pro děti (Skupa-Wenig: Hurvínek mezi broučky) a pro dospělé uváděl zejména pantomimické pořady (Co loutky dovedou, Loutkové grotesky atd.), ve kterých udivoval hereckým mistrovstvím souboru. S inscenacemi uskutečnil od roku 1947 řadu velmi úspěšných zahraničních zájezdů (Anglie, Polsko, Francie, Maďarsko, SSSR). Od začátku 50. let dal ve svém divadle příležitost řadě mladých loutkoherců a jako svého nástupce si vychoval M. Kirschnera. S mladými členy divadla připravil také premiéru Janovského hry Spejbl na Venuši (1956), která se jako jedna z prvních inscenací na českých divadelních scénách satirickou formou vyrovnávala s deformacemi stalinského kultu osobnosti. Pražská premiéra této hry byla symbolicky posledním představením, ve kterém účinkoval. Svou tvorbou Skupa ovlivnil významně vývoj českého i světového loutkářství.

(ad)

SLÁNSKÝ Rudolf (* 31. 7. 1901 Nezvěstice, + 3. 12. 1952 Praha) - český pracovník komunistického aparátu a československý politik

Odpoledne 9. září 1948, druhý den po pohřbu prezidenta Beneše, při kterém došlo k zásahu policie proti některým jeho účastníkům, zasedalo předsednictvo ÚV KSČ. Po předcházející poradě s Gottwaldem a Zápotockým zde měl hlavní slovo generální tajemník strany R. Slánský. Navrhoval zahájit ostrý kurs proti reakci, přijmout tvrdý zákon na ochranu republiky, zřídit tábory nucených prací, ostře postupovat proti živnostníkům a "kulakům", vystěhovat občany s "nepřátelským poměrem k režimu" z velkých měst a řadu dalších drastických opatření, která záhy poté charakterizovala komunistický režim a přivodila tragédie statisíců rodin. Generálního tajemníka jistě při této příležitosti ani nenapadlo, že realizace "ostrého kursu" brzy postihne i jeho samého a jeho nejbližší.

Slánský byl členem KSČ od roku 1921. Od roku 1929 patřil k předním funkcionářům Gottwaldova vedení strany. V letech 1935-38 byl poslancem Národního shromáždění. V polovině 30. let - v době, kdy byli Gottwald a Kopecký v Moskvě - byl spolu s J. Švermou odpovědný za prosazování nové orientace politiky Kominterny na lidovou frontu proti fašismu. Už na počátku roku 1936 byli oba dva a spolu s nimi i šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín obviněni z "pravicového oportunismu". Šverma i Slánský provedli důkladnou sebekritiku, novinář Budín byl vyloučen ze strany. Svou věrnost stalinismu Slánský osvědčil už v létě roku 1936, kdy se horlivě zapojil do obhajoby moskevského politického monstrprocesu se Zinověvem, Kameněvem a dalšími bývalými funkcionáři bolševické strany. V Rudém právu tehdy tvrdil, že sovětský soud právem a ve jménu skutečné lidskosti dal zastřelit agenty fašismu. O 16 let později bylo obdobných prohlášení přijato v Československu na desetitisíce. Ovšem s jednou - a pro Slánského tragickou - změnou. Hovořilo se v nich o něm.

Za 2. světové války byl spolu s Gottwaldem v sovětském exilu. Během Slovenského národního povstání působil v Hlavním štábu partyzánského hnutí na Slovensku. I to se později stalo předmětem jeho obžaloby - byl viněn ze smrti Švermy, kterému prý úmyslně dal "malé boty", aby při ústupu do hor zahynul.

Po květnu 1945 se stal generálním tajemníkem KSČ. Výrazně se podílel na přípravách nastolení monopolu komunistické moci, na provokacích proti demokratické opozici a na provedení převratu v únoru 1948. V letech 1948-51 patřil k lidem, kteří měli největší odpovědnost za nastolený teror, justiční vraždy a perzekuci nevinných občanů Československa. V září byl odvolán z funkce generálního tajemníka a na krátký čas se stal místopředsedou vlády.

23. listopadu 1951 byl Slánský zatčen Státní bezpečností, zbaven všech funkcí a obviněn z velezrady. V listopadu (20.-27.) 1952 byl v politickém monstrprocesu, který spolu s Gottwaldem připravovali a schvalovali jeho dřívější nejbližší spolupracovníci a přátelé, obžalován jako hlava "protistátního spikleneckého centra", odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven. Spolu s ním byli mimo jiné odsouzeni i V. Clementis, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, B. Reicin, A. Simon, O. Šling a další k trestu smrti, E. Löbl a A. London a Vavro Hajdů k doživotí; internována byla i Slánského žena Josefa a uvězněn bratr Richard.

Roku 1963 byl Rudolf Slánský rehabilitován právně a občansky, v roce 1968 také stranicky. V politice se angažuje jeho syn Rudolf Slánský ml., který byl po listopadu 1989 - zřejmě v intencích "dramatické zápletky" - jmenován velvyslancem v Moskvě. Zde zůstal až do roku 1996, kdy byl jmenován českým velvyslancem ve Slovenské republice.

(nk)

SLAVICKÝ Klement (* 22. 9. 1910 Tovačov na Moravě, + 4. 9. 1999 Praha (?)) - český skladatel, pedagog a organizační pracovník

Jeho otec Klement Slavický byl žákem L. Janáčka na brněnské varhanické škole a působil jako ředitel kůru, varhaník, sbormistr, ředitel hudební školy a houslař; synovi dal základy hudebního vzdělání v hudební teorii i ve hře na housle a klavír. Slavický studoval na pražské konzervatoři od roku 1927 skladbu (K. B. Jirák), dirigování a klavír, na mistrovské škole se mu splnilo přání být žákem J. Suka a V. Talicha. Po absolutoriu působil od roku 1936 jako režisér, dramaturg a dirigent orchestru Čs. rozhlasu v Praze. Roku 1951 musel opustit rozhlas poté, když odmítl vstoupit do komunistické strany; nadále žil jako skladatel ve svobodném povolání. Komunistický režim měl k jeho tvorbě četné výhrady, jeho Tři skladby pro klavír, úspěšně premiérované na Pražském jaru 1947, byly označeny za formalistickou hudbu a jejich vydání v Hudební matici Umělecké besedy bylo dáno do stoupy. Dnes představují (zvláště Tokáta) jednu z jeho nejhranějších kompozic.

Ve své stylové orientaci byl Slavický zpočátku pod vlivem evropské moderny: 1. smyčcový kvartet, Trio pro hoboj, klarinet a fagot (1936), 1. symfonietta "Impetus". Za války se jako mnozí další umělci přimknul k tematice národní historie a tradice, jeho styl se zjednodušil, inspiračním zdrojem se mu stala především moravská lidová píseň. Velmi blízká mu tehdy byla Janáčkova rapsodičnost a dramatická výbušnost. Tato etapa trvala do počátku 60. let: moravské písně pro tenor a klavír Zpěv rodné země (1942), Moravské taneční fantazie pro orchestr (1951, později provedeny též jako balet), orchestrální Rapsodické variace (1953), sborový cyklus Šohajové (1948), písňový cyklus Ej, srdénko moje (1954) a další.

Období 60. a první poloviny 70. let bylo u Slavického charakterizováno důrazem na nástrojovou virtuozitu a brilanci: Etudy a eseje pro klavír (1965), Sentenze per tromba e pianoforte (1976) atd. V poslední tvůrčí etapě se s příklonem k nadčasovým humanistickým tématům Slavický častěji vrací k vokální tvorbě a ve snaze o maximální sdělnost i k tradiční tonalitě: 4. symfonietta "Pax hominibus in universo orbi" (1984, pro soprán, recitátora, varhany a orchestr, ke 40. výročí založení Organizace spojených národů), Psalmi pro sóla, smíšený sbor a varhany (1970) a dramatická freska pro mužský sbor, recitaci a sólový hlas podle básně J. Mahena Cesta ke světlu (1980).

(tv)


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20