Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Ř Zpět na abecední vyhledávání Š->

SACHER Richard (* 1. 9. 1943 Úpice u Trutnova) - český politický pracovník a podnikatel

V letech 1956-69 pracoval v různých manuálních zaměstnáních a potom v aparátu Československé strany lidové (ČSL), do níž vstoupil roku 1968. Působil jako tajemník na okresním a krajském výboru, později jako vedoucí oddělení ÚV ČSL a vedoucí její Ústřední politické školy. V době působení v politických funkcích si udělal maturitu a dálkově absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Koncem 80. let měl kontakty s členy křesťanského proudu disentu a v ČSL byl jedním z vůdčích představitelů obrodného proudu. Za svou činnost byl koncem roku 1988 zbaven všech stranických funkcí a sledován Státní bezpečností.

Po pádu komunistického režimu a po odstranění dosavadního vedení ČSL byl koncem listopadu 1989 zvolen ústředním tajemníkem a od ledna do dubna 1990 byl předsedou strany. Mezitím se stal ve "vládě národního porozumění" z 10. 12. 1989 ministrem bez portfeje a na konci roku ministrem vnitra. V této funkci rozpustil v únoru 1990 útvary Státní bezpečnosti, ale i potom vznikaly veřejné polemiky o poměrech na federálním ministerstvu vnitra (FMV). Útoky proti R. Sacherovi vedl zejména L. Lis. Vlivem V. Havla zůstal Sacher ministrem až do voleb v červnu 1990, v nichž byl za ČSL zvolen do Federálního shromáždění. Potom zase on sám interpeloval činnost FMV pod vedením Jána Langoše a Jana Rumla, ale později se stáhl do pozadí. Na počátku roku 1992 začal navazovat styky a veřejně vystupovat s osobnostmi Levého bloku, takže jej vedení ČSL vyzvalo, aby své členství v ní ukončil. Sacher ve volbách nekandidoval a od té doby se věnuje podnikání v soukromých bezpečnostních službách. Jeho poněkud záhadná osobnost už nikoho nevzrušuje, ale pro atmosféru polistopadé doby je příznačná.

(mch)

SAUDEK Jan (* 13. 5. 1935, Praha) - český fotograf

Saudkova umělecká kariéra nese mnoho typických znaků "normalizovaného" Československa - zatímco se rychle prosadil v cizině a jeho výstavy pořádaly nejprestižnější instituce jako Art Institute v Chicagu (1976) či Musée d'Art Moderne v Paříži (1987), stranou a státem dirigovaná "socialistická" kultura ho jen nechtěně trpěla.

Saudek se sice vyučil fotografem, ale fotografii se profesionálně nevěnoval a zpočátku pracoval v továrně. Teprve četné zahraniční úspěchy v 70. a 80. letech mu poskytly prostor, aby mohl profesionálně tvořit i vystavovat.

V ranější tvorbě byl Saudek protagonistou "manýristické vlny", jeho snímky byly založeny na kontrastu dětského světa se světem dospělých. Později přešel k výrazně aranžovaným fotografiím, které se zabývají více konfrontací mužské a ženské postavy v aktu, rozdílu mezi krásou lidského těla a neupraveným pozadím (Muž držící novorozeně, 1966; Umělcův otec na hřbitově, 1972; Matka a dcera, 1979). Od roku 1977 Saudek své snímky koloruje. Jeho bratrem-dvojčetem je známý kreslíř především comicsů Karel (Kája) Saudek.

(vl)

SEDLÁČEK August (* 28. 8. 1843 Mladá Vožice, + 14. 1. 1926 Písek) - český historik, genealog a heraldik

Augusta Sedláčka uchvátily hrady doslova od dětství a své lásce zůstal celý život věrný. Po studiích se stal gymnaziálním profesorem a veškerý svůj volný čas věnoval sbírání materiálů o hradech, tvrzích a zámcích. Pod vlivem svého staršího kolegy, gymnaziálního profesora v Táboře a spolupracovníka Ottova slovníku naučného Martina Koláře, jehož dílo Českomoravská heraldika I.(1902) vydal z pozůstalosti, rozšířil Sedláček svůj zájem i na genealogii, heraldiku a regionální historii. O té publikoval jak řadu původních studií, tak především Místopisný slovník historický království Českého (1908), do něhož zahrnul všechna sídla v Čechách, o nichž je zmínka do roku 1300. Později - vedle studií, článků do Ottova slovníku naučného a dalších prací - napsal také druhý díl Českomoravské heraldiky (1925).

Stěžejním dílem Sedláčka jsou však Hrady, zámky a tvrze království Českého I-XV; jednotlivé díly vycházely v letech 1882-1927, poslední díl s celkovým rejstříkem od historika Josefa Vítězslava Šimáka už vyšel posmrtně. Tato monumentální práce je jedním z posledních důkazů toho, co ve vědě může vytvořit neúmorná práce jednotlivce (F. Kutnar). Zachycuje nejenom dějiny jednotlivých objektů (zhruba na 3 000) a jejich vývoj, ale poskytuje i nepřeberný topografický, heraldický a genealogický materiál, který autor shromáždil prostudováním všech velkých českých archivů, ale i fondů ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, Královci, Budyšíně, Mnichově a ve Vratislavi. Sedláček za svou práci právem obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Dnes je Sedláčkův mnohdy romantizující pohled v řadě případů překonán na základě podrobného zaměření jednotlivých objektů i studia dalších archivních pramenů (a to u hradů především Tomášem Durdíkem a u zámecké architektury Pavlem Vlčkem). Ovšem rozsahem, obrazovým vybavením - mnohdy už neexistujících staveb - zachycením genealogického, heraldického materiálu i pověstí zůstává dílo nepřekonáno. Potvrzuje to i zájem veřejnosti o jeho reprint, který v současnosti vychází.

(fh)

SEDLÁČEK Vojtěch (* 9. 9. 1892 Libčany u Hradce Králové, + 3. 2. 1973 Praha) - český malíř, grafik a ilustrátor

Studium pražské Akademie výtvarných umění začal V. Sedláček před 1. světovou válkou (1911) a dokončil až roku 1920. Postupně prošel ateliéry Josefa Loukoty, Jana Preislera a M. Švabinského. Roku 1916 se stal členem Umělecké besedy, po válce (1919) i Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Účastnil se mnohých výstav, zvláště "normalizačních" po roce 1968, nejvýraznějších úspěchů však dosáhl ve 30. letech (čestné uznání v Paříži, 1937; ceny v soutěži o Nejkrásnější knihu, 1938 a 1939). Roku 1946 byl jmenován členem České akademie věd a umění, byl rovněž nositelem Řádu republiky (1962) a titulu národní umělec (1959).

Sedláčkovu tvorbu 20. let poznamenalo sociální umění, které však převáděl na venkovskou tematiku s výraznou figurální složkou, danou jeho vesnickým původem. Teprve koncem stejného desetiletí se vyhranil jeho styl, založený na výrazné barvě, kde nejdůležitější složkou je linie (například Ve žních). Jeho tvorba, navazující na tradici české krajinomalby, však neměla pro vývoj českého umění větší význam.

(vl)

SEDLÁČKOVÁ Anna (* 29. 9. 1887 Praha, + 24. 11. 1969 tamtéž) - česká herečka a divadelní ředitelka

Již jako šestnáctiletá vystoupila v roce 1903 dcera Aloise Sedláčka Anna na zkoušce v Národním divadle v Praze v chlapecké roli (Robert, Verne: Děti kapitána Granta). Angažována byla v roce 1905 a naposledy zde hrála v roce 1936, když mezitím několikrát odešla do Městského divadla na Královských Vinohradech a zase se vrátila, odešla do Divadla V. Buriana a opět se vrátila na první scénu. Co nemohla jiná herečka, to si mohla A. Sedláčková dovolit, neboť byla již od roku 1913, kdy zazářila v roli Lízy (Shaw: Pygmalion), skutečnou hvězdou činohry ND. V českém divadle vytvořila herecký typ milostného ženství od pubertálních dívek až po zralé ženy. Nejsilněji její umění zaznívalo tam, kde mohla využít svůj křehký zjev s výraznou mimikou tváře a výmluvných očí. Ve 20. letech si získala přízeň širokých vrstev nejen jako herečka, ale i jako vzor elegance, oblékání a společenského jednání. Byla oslnivou představitelkou rolí z francouzských a anglických konverzačních komedií. Pod vedením K. H. Hilara vytvořila i závažnější úkoly (titulní role, Strindberg: Královna Kristýna, 1922). Z významných rolí ve vinohradském divadle zahrála Marii Stuartovnu ze Schillerovy tragédie (1935) a Annu Kareninovou v dramatizaci Tolstého románu (1935). V době své největší slávy sama rozhodovala, co a jak bude hrát. V roce 1939, kdy již o ni velké scény nejevily zájem, si otevřela v Praze Divadlo Anny Sedláčkové, kde hrála velké ženské postavy (titulní role, Ibsen: Hedda Gablerová). Uváděla i hry K. Čapka a hrála v nich hlavní postavy (Věc Makropulos) ještě v roce 1940, přestože od začátku německé okupace byl Čapek považován za zakázaného autora. Její dcera Marcela, z níž chtěla vychovat také divadelní hvězdu, matčin talent nezdědila. Po válce již hrála Sedláčková jen občas a upadla do zapomnění. Stejně byla zapomenuta i jako filmová herečka. Sedláčková byla několik let manželkou architekta M. Urbana, který počátkem 30. let projektoval výstavbu Barrandova v Praze. Urban byl i filmovým režisérem společnosti Asum a natočil se Sedláčkovou kolem roku 1913 několik němých filmů (Konec milování, Čtyři roční období). Největším jejím úspěchem v němém filmu se stala role Kněžny z filmové verze Jiráskovy Lucerny v režii K. Lamače v roce 1925.

(pö)

SEIFERT Jaroslav (* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha) - český básník

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století. Přes počáteční etapu ovlivněnou proletářskou poezií a vrcholné období poetismu se Seifertova tvorba ustálila v tvarově dokonalou lyriku, schopnou poetizovat i nejprostší všechny krásy světa. Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o "zbásňování" tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi - nepochybnému žijícímu klasikovi - mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.

(jp)

SEKANINA Ivan (* 31. 10. 1900 Nové Město na Moravě, + 21. 5. 1940 Sachsenhausen-Oranienburg) - český právník, politik a publicista

Ivan Sekanina studoval práva na Univerzitě Karlově. Ve 20. letech byl funkcionářem Ústředního svazu čs. studentstva. V letech 1923-25 byl členem Vrbenského Nezávislé socialistické strany dělnické a s touto stranou roku 1925 přešel do KSČ.

V letech 1929-39 byl právním zástupcem Rudého práva. Byl znám jako obhájce v procesech s komunistickými předáky nejenom v Československu, ale i v zahraničí - v Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rumunsku. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Jiřího Dimitrova v době lipského procesu (původně měl obhajovat jednoho z obžalovaných německých komunistů).

Ve 30. letech byl spoluzakladatelem a funkcionářem mnoha levicových a antifašistických organizací - Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR, Levé fronty, Svazu přátel SSSR, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku, Ligy pro lidská práva, Šaldova komitétu a Socialistické akademie. Roku 1938 se stal jedním z organizátorů petiční akce čs. inteligence na obranu republiky před hitlerovskou agresí Věrni zůstaneme. Spolu s filosofem a sociologem Josefem Fischerem koncipoval definitivní text této vlastenecké a antifašistické výzvy.

Jako všeobecně známý antifašista byl už 16. března 1939 zatčen gestapem. Po věznění na Pankráci a v Berlíně byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde byl umučen.

(nk)

SEKANINA Zdeněk (* 12. 6. 1936 Mladá Boleslav) - český astronom žijící v USA

Už za svých gymnaziálních studií v Mladé Boleslavi se nadaný matematik Zdeněk Sekanina začal zajímat o astronomii. O prázdninách v Praze denně navštěvoval petřínskou hvězdárnu, v průběhu školního roku se věnoval teorii. Během studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK) v Praze se zaměřil na komety; těm věnoval i svou první vědeckou studii, která vyšla v roce, kdy promoval (1959).

Z kádrových důvodů nemohl zůstat na fakultě jako aspirant - přesto už rok po dokončení studia odevzdal kandidátskou disertační práci, a to v angličtině a o rozsahu 750 stran. Do roku 1966 působil jako odborný pracovník v petřínské hvězdárně, poté konečně na MFF UK. Srpen 1968 zastihl doktora Sekaninu na studijním pobytu v Belgii. Domů už se nevrátil, v březnu 1969 přiletěl do Cambridge v USA, kde až do roku 1980 byl vědeckým pracovníkem na Smithsonian Astrophysical Observatory. Od roku 1970 byl zároveň zástupcem ředitele Centrálního úřadu pro astronomické telegramy Mezinárodní astronomické unie. V Cambridge a od roku 1980 v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně Sekanina spolupracuje na programech amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku NASA (zejména výzkum Halleyovy komety). Roku 1985 byl vyznamenán medailí NASA za mimořádné vědecké výsledky. Je uznáván jako přední světový odborník na fyziku komet.

(jč)

SEKLA Bohumil (* 16. 5. 1901 Bohuslavice, + 7. 8. 1987 Praha) - český lékař, genetik

Bohumil Sekla studoval na Přírodovědecké fakultě a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, na které promoval roku 1933, Převážnou část své vědecké práce vykonal na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (roku 1938 se habilitoval z obecné biologie, od roku 1945 byl profesorem genetiky).

Svou snahu po úzkém propojení experimentální a aplikované genetiky úspěšně dokumentoval v monografii Dědičnost v přírodě a společnosti (1937). Jeho pokus vytvořit moderní českou školu lékařské genetiky byl na přelomu 40. a 50. let násilně přerušen. Stalo se tak v době, kdy i v Československu byly oficiálně předkládány Lysenkovy "agrobiologické" představy a biologické fantazie "hvězdy" sovětské vědy Olgy Lepešinské. V době, kdy se v zemi Gregora Mendela oficiální věda klaněla Mičurinovi, Sekla zůstal na rozdíl od jiných vědců - jako byl histolog a embryolog František Karel Studnička, radiobiolog Ferdinand Herčík, I. Málek, M. Hašek a další - na stanovisku vědecké pravdy. Kvůli tomu také nebyl (na rozdíl od výše uvedených) obdařen titulem akademika. K principům moderní genetiky se však mohl otevřeně vrátit až po roce 1957. Učinil tak prostřednictvím intenzívní práce pedagogické, organizační a koncepční.

(nk)

SEKORA Ondřej (* 25. 9. 1899 Královo Pole u Brna, + 4. 7. 1967 Praha) - český malíř, ilustrátor a spisovatel

Ondřej Sekora studoval v letech 1929-31 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Arnošta Hofbauera. Již předtím však byl kreslířem a redaktorem Lidových novin (1921-39). Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře (1944-45). Po válce se stal redaktorem deníku Práce a časopisu Dikobraz (1945-47), poté pracoval ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze (1948-52). Byl členem Svazu spisovatelů, Svazu československých výtvarných umělců a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Těžiště Sekorova díla ovšem spočívalo v knižní ilustraci pro děti, proslavil se zejména postavičkou Ferdy Mravence, uveřejňovanou od roku 1935 v četných publikacích (Ferda Mravenec, 1935; Ferda v cizích službách, 1936; Ferda v mraveništi, 1938; Trampoty brouka Pytlíka, 1938; Kousky mládence Ferdy Mravence, 1950), které vycházely v četných reedicích a byly i přeloženy do řady jazyků. Spolu s J. Ladou byl i průkopníkem specifické české formy comicsu. Ilustroval také cizí díla (například Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Langerovo Bratrstvo bílého klíče), věnoval se i drobné grafice (ex libris, novoročenky) a karikatuře. Ve 30. letech spolu s F. Bidlem (ten v koncentračním táboře zahynul) patřili k protagonistům antifašistické karikatury. Sekora se pak v 50. letech zapojil do propagandistických kampaní typu Poručíme větru, dešti, oproti jiným se však snažil udržet na tehdejší poměry alespoň únosnou mez.

(vl)

SELIGER Josef (* 16. 2. 1870 Studánka u Liberce, + 18. 10. 1920 Teplice) - českoněmecký sociálnědemokratický politik

Tzv. sudetští Němci byli vždy pány a diktátory Rakouska. Z řad jejich šlechty a buržoazie se rodili ministři, místodržitelé, generálové a biskupové v Rakousku, napsal F. Soukup ve své knize o 28. říjnu 1918, když pojednával o vzniku čtyř německých provincií v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku na konci první světové války. Jenomže zástupcem Lodgmana von Auen, zemského hejtmana největší z nich, Deutschböhmen, byl Josef Seliger. On byl hlavou a vůdcem boje německého lidu v Čechách za právo sebeurčení. Redaktor hlavního orgánu strany "Freiheit" v Teplicích, bývalý soukenický dělník z Liberecka, muž nejušlechtilejšího charakteru, vzdělaný žurnalista a strhující, vášnivý řečník, jenž celý život, dny a noci zasvětil věci dělnictva... tak jej Soukup ve své knize charakterizoval.

Seliger byl od roku 1907 sociálnědemokratickým poslancem Říšské rady ve Vídni. Již předtím vynikl, když v roce 1899 na sjezdu rakouské sociální demokracie v Brně navrhl s Antonínem Němcem rezoluci o národnostní otázce v monarchii. Když se monarchie zhroutila a Češi a Slováci vyhlásili Československo, postavil se rozhodně za právo Němců na sebeurčení a za připojení Němci obydlených oblastí v českých zemích k republice Německé Rakousko. Se zemským hejtmanem provincie Deutschböhmen se účastnil mírových rozhovorů v St. Germain, kde německé sebeurčovací právo prosazoval. Když tento cíl mírová smlouva s Rakouskem (1919) zmařila, věnoval se budování Německé sociálnědemokratické strany dělnické (DSAP) v Československu.

Strana se ustavila na sjezdu v Teplicích koncem srpna a počátkem září 1919 a J. Seliger byl zvolen jejím předsedou. Také na sjezdu trval na právech Němců: Pokládáme za samozřejmé, že budeme občany rovnoprávnými. Problém není však v rovném právu občanů, nýbrž v rovném právu národů. O to chtěl usilovat také jako poslanec československého Národního shromáždění, do něhož byl zvolen ve volbách v roce 1920. Novému státu tehdy hrozil nástup komunistické levice. Seliger s ní sváděl boj nejen ve vlastní straně, v níž německé komunisty vedl K. Kreibich. Počátkem září 1920 se s L. Czechem, V. Tusarem, G. Habermanem a 6 dalšími českými a německými sociálními demokraty účastnil porady u prezidenta Masaryka o tom, jak zabránit komunistům v nástupu k moci. Uprostřed všech těchto problémů zemřel náhle na otravu krve.

Trvalo jen dvacet let a splnila se jeho předpověď z listopadu 1918, kdy na shromáždění v Teplicích řekl, že severní Čechy budou spojeny s Německem. Když to za Hitlera skutečně hrozilo, českoněmečtí sociální demokraté proti tomu usilovně bojovali. Přesto sdíleli osud ostatních německých obyvatel Československa a po jeho obnovení po druhé světové válce byli nuceně vysídleni. Byl to jeden z důležitých předpokladů na cestě ke komunizaci státu, proti které se na jeho začátku J. Seliger stavěl.

Vyhnaní němečtí sociální demokraté založili roku 1951 organizaci, která se hlásí k odkazu J. Seligera, a jmenuje se proto Seliger-Gemeinde (Seligerova obec). Má ústředí v Mnichově a kromě silné organizace v Německu má i pobočky v Rakousku, ve Velké Británii, ve Švédsku a v Kanadě. Jejím prvním předsedou byl W. Jaksch.

(mch)

SEQUENS Jiří (* 23. 4. 1922 Brno) - český filmový a televizní režisér a scenárista

Jiří Sequens studoval v Moskvě (1946 až 47), když Ždanov rozpoutal svou pověstnou "kulturní kampaň", a poté i v Paříži. Zkušenosti z prvního pobytu však po únoru 1948 daly jeho další kariéře jasný směr. Ve většině svých filmů (Olověný chléb, 1953, Neporažení, 1956, Atentát, 1964) ztvárňoval vybrané události z českých novodobých dějin a zobrazoval je vždy neomylně v duchu oficiálního výkladu. Po nástupu husákovského normalizačního režimu jako jeden z prvních českých filmařů iniciativně odstraňoval negativní důsledky předchozích krizových let připomínáním "slavné" úlohy komunistů v nejnovějších českých dějinách (Kronika žhavého léta, 1973). Vrcholem služebnosti komunistickému režimu se stal jeho televizní seriál Třicet případů majora Zemana (točený za spolupráce a pod dohledem StB), který idealizoval a zkresloval působení komunistických bezpečnostních složek ve vnitropolitickém vývoji poválečného Československa. Sequensovi nelze upřít profesionální zručnost, se kterou zmanipulovanou historii zapracovával do dobrodružného a kriminálního žánru tak, aby byl seriál divácky přitažlivý. Využíval zde zkušenosti získané koncem 60. let při natáčení skutečně úspěšného seriálu o práci kriminální policie v letech první republiky Hříšní lidé města pražského.

(pö)

SEYDL Zdenek (* 29. 4. 1916 Třeboň, + 17. 6. 1978 Praha) - český malíř a grafik

Zdenek Seydl se vyučil typografem, v roce 1941 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu u F. Kysely. Byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar, ale patřil do tzv. válečné generace, kterou nelze zařadit do žádného programového směru.

Osobité prvky se v Seydlově tvorbě objevily již roku 1929 a byly částečně ovlivněny jeho původním typografickým školením. Válečné zážitky a trauma okupace se odrážejí v tvorbě první poloviny 40. let (Furor teutonicus, 1944; Nadčlověk, 1944). Tvorba byla spíše grafická až groteskní, provedená výraznou linií a plošně pokládanými barvami (Brouk, 1945; Baba princmetálová). Odpovídalo to umělcovu soustředění na suchou jehlu, knižní grafiku, loutkový i kreslený film (například Paraplíčko, Špatně namalovaná slepice, Písnička a lev, 1957), scénografii (v letech 1957-77 pracoval pro Národní divadlo) a užité umění. K malbě se opět výrazněji vrátil v 60. letech.

(vl)

SCHARTOVÁ Markéta (* 20. 4. 1934 Kladno) - česká loutkoherečka a režisérka

V roce 1954 nastoupila M. Schartová jako loutkoherečka do loutkového divadla na Kladně, brzy získala dostatek profesionálních zkušeností a stala se přední členkou souboru. Koncem 50. let již začala režírovat. Před nelehké úkoly byla postavena při inscenování experimentálních her Milana Pavlíka, jejichž křehkou lyričnost se pokusila vyjádřit scénickými prostředky. S kladenskou scénou se symbolicky rozloučila velkou hereckou rolí v Smrti Tintagilově (Maeterlinck, 1971). V letech 1971-91 působila v Naivním divadle v Liberci, kde se setkala se souborem výrazných hereckých individualit i vyhraněné divadelní poetiky, směřující k syntetickému pojetí divadla. Její režijní tvorbu charakterizoval citlivý vztah k loutce i schopnost funkčně využít vztahu loutky a herce k dalšímu rozvíjení tématu inscenace v nových nečekaných polohách. Vynikla rovněž muzičností a smyslem pro dynamiku jevištního pohybu. Typickým oscilováním mezi lyrikou, komediální nadsázkou a lehkou parodií dosáhla pozoruhodného výsledku inscenací hry Ivy Peřinové Poslechněte, jak bývalo (1975), a zejména inscenacemi O věrném milování Aucassina a Nicoletty (Pavel Aujezdský, 1981) a Turandot ukrutnice (Peřinová, 1982), které patří k největším úspěchům Naivního divadla. Dokázala oslovit jak zcela malé děti (Čtyři pohádky, 1983), tak mladé diváky, pro které nastudovala Vančurovu Markétu Lazarovou (1983), Shakespearovu Komedii plnou omylů (1984), hru bratří Čapků Ze života hmyzu (1989) atd. V jejích inscenačních záměrech ji významně podpořili výtvarníci Pavel Kalfus a Ivan Antoš. Její tvorba pomohla zařadit Naivní divadlo mezi přední české scény a povznesla úroveň českého loutkářství.

(ad)

SCHEINER Josef (* 21. 9. 1861 Benešov, + 11. 1. 1932 Praha) - český právník, tělovýchovný a politický pracovník

Jeden z hlavních organizátorů domácího protirakouského odboje, člen slavné Maffie, spolupracovník Miroslava Tyrše a sokolský pracovník byl v době 1. světové války již starostou Sokola.

V roce 1918 jako člen Národního výboru se významně podílel na přípravách k vytvoření Československa a po jeho vzniku organizoval strážní a vojenskou službu. V letech 1918-20 byl za národnědemokratickou stranu poslancem Revolučního národního shromáždění a od roku 1918 až do své smrti starostou Čs. obce sokolské. Jako starosta Sokola patřil k nejvýznamnějším osobnostem první republiky. Jeho dva synové si vzali dcery ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse.

Scheinerovým nástupcem v Sokole se stal Stanislav Bukovský, jenž se v duchu sokolských tradic zúčastnil za okupace odboje a zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

(mch)

SCHEINPFLUGOVÁ Olga (* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) - česká herečka a spisovatelka

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

(pö)

SCHMID Jan (* 14. 6. 1936 Tábor) - český režisér, herec a výtvarník

Jan Schmid přes 30 let představuje vedoucí osobnost Studia Ypsilon, vedle Semaforu jednoho z nejstarších dosud existujících tzv. autorských divadel. Ypsilonku založil v sezóně 1963-64 v Liberci jako dílnu několika uměleckých profesí (sám je původně absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové - sklářský výtvarník). Jeho tvůrčí metodou od počátku bylo řízení kolektivního hledání konkrétního tvaru předem dohodnutého a vytyčeného tématu. Tak vznikaly pod jeho vedením scénické koláže (Encyklopedické heslo XX. století), ale v pozdějších vývojových etapách divadla Ypsilon i specifické přepisy klasických textů (Shakespeare: Macbeth). Jeho smysl pro "hru", travestii, grotesku, výtvarný pohled na svět a výrazné hudební slyšení dohromady tvoří syntetickou podstatu jeho osobnosti. Postupně se obklopil podobně konstituovanými lidmi (Karel Novák, Jitka Nováková, Miroslav Kořínek, Jana Synková, Luděk Sobota, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Martin Dejdar a dramaturg-herec Zdeněk Hořínek), aby úspěšně převedl Ypsilonku i lety normalizace a útoky prominentů komunistické kritiky odkrývajících politickou zvrácenost Studia (Jiří Hájek), aby z ní spolu s ostatními učinil ostrov svobodného myšlení, velké legrace a chytrého humoru.

Schmid je i autorem osobitých plakátů a několika knih (Léto bude ve čtvrtek. Deník mého horšího já, 1985; S očima navrch hlavy aneb jak jsem byl hloupej, 1989). Hraje občas i ve filmech a inscenacích jiných režisérů (V. Chytilová: Ovoce stromů rajských jíme, 1969). Některé z jeho zdánlivě nepřenosných divadelních textů našly uplatnění i mimo Studio Ypsilon (Třináct vůní). Schmid se tak zařadil k nejvýraznějším osobnostem novodobého českého divadla.

(pö)

SCHORM Evald (* 15. 12. 1931 Elbančice u Mladé Vožice, + 14. 12. 1988 Praha) - český režisér a scenárista

Po několika zaměstnáních a vyšší hospodářské škole v letech 1957-62 studoval E. Schorm režii na FAMU. Tři roky pracoval jako dokumentarista. Mezi léty 1965-69 natočil hrané filmy Každý den odvahu, povídku Dům radosti podle Hrabalovy předlohy ve filmu Perličky na dně, Návrat ztraceného syna, Pět holek na krku, groteskní historku Farářův konec a film Den sedmý, osmá noc.

Na scénářích spolupracoval s Antonínem Mášou, Sergejem Machoninem, J. Škvoreckým a Zdeňkem Mahlerem. Barrandovští normalizátoři mu zakázali filmovou práci, neměli však námitky proti jeho působení v divadle. Neměl sice až do roku 1982 žádné stálé angažmá a musel neustále cestovat, ale zato patřil k režisérům, se kterými herci rádi pracují a váží si jich. Divadelní zkušenosti měl: v roce 1966 režíroval v Činoherním klubu Dostojevského Zločin a trest v dramatizaci Aleny a Jaroslava Vostrých. Začal znovu v libereckém Naivním divadle - Ypsilonce, poté ve Státním divadle v Brně Schorm režíroval opery (Martinů Trojí přání, 1971) a postupně pronikl do všech malých generačních divadel, typických pro 70. a 80. léta: Činoherní studio v Ústí nad Labem, v Praze Divadlo na okraji, Rubín, Semafor a především Divadlo Na zábradlí (1976-87). Inscenace pro něho nebyla jen pouhou interpretací dramatického textu, nýbrž divadelním uměním. Pozoruhodnými rysy jeho koncepce byla otevřenost rozdílným hereckým metodám a filmařský přístup k hercově práci s tělem, gestem i rekvizitou. V divadle se nejčastěji pokoušel o uchopení děl Dostojevského (Bratři Karamazovi, 1979), Hrabala (Hlučná samota, 1984) a Shakespeara (Hamlet, 1978). Spolupracoval nejednou s autory skrývajícími se pod pseudonymem (J. Topol, M. Kundera). Od roku 1975 mohl pracovat alespoň částečně s filmem jako režisér Laterny magiky (Láska v barvách karnevalu, podle svých scénářů Kouzelný cirkus, Sněhová královna a Odysseus). Režíroval Mášovu Noční zkoušku (1981) a Čechovova Černého mnicha. V roce 1982 konečně získal trvalé angažmá. V roce 1988 mu bylo povoleno znovu natočit celovečerní hraný film (Vlastně se nic nestalo). Smrt však předčasně uzavřela jeho tvorbu. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád TGM.

(pö)

SCHULHOFF Erwin (* 8. 6. 1894 Praha, + 18. 8. 1942 Würzburg v Bavorsku) - českoněmecký skladatel, klavírista, dirigent a pedagog

Erwin Schulhoff se narodil v rodině zámožného obchodníka Gustava Schulhoffa (zahynul v Terezíně), jeho prastrýc Julius byl významným klavíristou. V osmi letech začal soukromě studovat klavírní hru u Jindřicha Kąana, u něhož pokračoval i na pražské konzervatoři, kterou absolvoval roku 1906. Při svém existenčním zajištění mohl až do vypuknutí války pokračovat ve studiu ve Vídni, v Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Za války byl na frontách v Rusku a v Itálii, kde byl raněn. Po válce žil nejprve u sestry-malířky v Drážďanech, kde byl uveden mezi dadaisty. Do Prahy se vrátil roku 1923. Tehdy napsal několik dadaistických kompozic: In futurum, Symphonia germanica (úryvky německé, francouzské a americké hymny jsou provázeny zvuky vyluzovanými nosem, ústy apod.), Sonata erotica (zvukové zobrazení sexuálního aktu) a další. Zakrátko se přidalo opojení jazzem: Cinq études de jazz pro klavír (1926), Esquisses de jazz, cyklus 10 "synkopovaných etud" Hot Music (1928) a další. Jazzové prvky se promítly i do řady komorních skladeb, do taneční grotesky Die Mondsüchtige (Náměsíčná, 1925), do scénické hudby k MoliŹrovu Le bourgeois gentilhomme ("Bařtipán", Národní divadlo 1926) apod.

Novoklasicistní prvky vykazuje jeho Dvojkoncert pro flétnu a klavír (1927), pro Koncert pro smyčcový kvartet a dechový orchestr (1930) jsou příznačné osobité konstruktivistické rysy. Jeho tragikomedie na donjuanovské téma Plameny (libreto Karel J. Beneš, Brno 1932) se nesetkala s odezvou. Zato jako klavírní interpret soudobé hudby získal robustní a energií překypující Schulhoff znamenitou pověst. Od roku 1923 vystupoval jako sólista na festivalových koncertech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. V letech 1929-31 učil na konzervatoři čtení partitur a hru generálbasu. Díky své hráčské pohotovosti byl často zván do rozhlasu, který tehdy vysílal hlavně v přímých přenosech; účinkoval zde v nočních koncertech jazzové hudby pro 2 klavíry (s Oldřichem Letfusem). V letech 1933-35 hrál na klavír v orchestru J. Ježka v Osvobozeném divadle. Roku 1933 navštívil Sovětský svaz a rozhodl se komponovat hudbu, která by urychlovala proces tvoření revolučního uvědomění mas. Hlavním dílem jeho nové orientace se stala kantáta Manifest (1932) na upravený text Marxe a Engelse a 3.-6. symfonie.

V srpnu 1935 přešel z nedostatku jiných příležitostí do ostravského rozhlasu jako klavírista v orchestru. Hned na začátku nacistické okupace byl z rasových důvodů z rozhlasu propuštěn. Z obavy před nacistickou perzekucí požádal po uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení o sovětské státní občanství. Svou 6. symfonii (1941) nazval Symfonií svobody a dedikoval ji Rudé armádě. Ihned po napadení SSSR byl jako sovětský občan, Žid a komunista zatčen a krátce poté zahynul v internačním táboře.

(tv)

SCHULZ Karel (* 6. 5. 1899 Městec Králové, + 27. 2. 1943 Praha) - český prozaik, novinář

Ačkoliv K. Schulz umělecky vyšel z prostředí levicové avantgardy a prozaické i básnické prvotiny jsou plně pod vlivem jejích tehdejších umělecko-literárních doktrín, do dějin české literatury se zapsal jako tvůrce monumentální románové historické fresky, která již duchovně vychází ze zcela jiného pramene - z tradice římského katolicismu.

Pocházel ze staré pražské kulturní rodiny (vnuk spisovatele a novináře Ferdinanda Schulze). Po maturitě v roce 1918 nejdříve navštěvoval práva, ale záhy přestoupil na medicínu, kde ho přitahovala především psychiatrie. Z existenčních důvodů však studium přerušil a v letech 1927-30 působil jako divadelní kritik v brněnské redakci Lidových novin. Po návratu do Prahy (1930) nastoupil na místo parlamentního zpravodaje do Lidových listů a ty za pět let vyměnil za místo vedoucího redaktora Národní politiky, kde zůstal až do své předčasné smrti.

Schulz stál u zrodu levicového uměleckého sdružení Devětsil. Jeho raný dobrodružný román Tegtmaierovy železárny (1922) nese jak "ideové" znaky dobové produkce "proletářské literatury", tak znaky expresionismu: využívání snových, halucinačních prvků, zkoumání podvědomí, škleb marnosti a bezvýchodnosti. Jeho básnické pokusy z tohoto období jsou poznamenány podlehnutím poetismu, aniž by se však jeho vnější znaky (euforie z techniky, exotismus, fantasknost) hlouběji zapojily do uměleckého výrazu.

Duchovní zlom u autora přichází v polovině 20. let. V roce 1926 je vyloučen z Devětsilu a téhož roku otevřeně konvertuje ke katolicismu. Literární výsledky tohoto obratu však na sebe nechávají nějakou dobu čekat. Až roku 1940, respektive 1941, se přihlásí se sbírkou povídek Peníz z noclehárny a Prsten královnin, v nichž se přihlásil k tradici barokizujícího, patetického stylu křesťanské milosti, který je v české literatuře spojen s prózami J. Durycha. Brzy nato začal vycházet i jeho rozsáhlý, po dlouhou dobu připravovaný a neobyčejně důkladnými studiemi podložený historický román o životě a díle Michelangela Buonarrotiho. Přestože ze zamýšlené trilogie zůstalo jen torzo - 1. díl, Kámen a bolest, vyšel roku 1942, díl druhý, Papežská mše, vydaný o rok později, již Schulz nestačil dokončit - jde zcela nesporně o vrcholné dílo českého, ne-li přímo evropského, životopisného románu.

(jp)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20