Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Ř Zpět na abecední vyhledávání Š->

SACHER Richard (* 1. 9. 1943 Úpice u Trutnova) - český politický pracovník a podnikatel

V letech 1956-69 pracoval v různých manuálních zaměstnáních a potom v aparátu Československé strany lidové (ČSL), do níž vstoupil roku 1968. Působil jako tajemník na okresním a krajském výboru, později jako vedoucí oddělení ÚV ČSL a vedoucí její Ústřední politické školy. V době působení v politických funkcích si udělal maturitu a dálkově absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Koncem 80. let měl kontakty s členy křesťanského proudu disentu a v ČSL byl jedním z vůdčích představitelů obrodného proudu. Za svou činnost byl koncem roku 1988 zbaven všech stranických funkcí a sledován Státní bezpečností.

Po pádu komunistického režimu a po odstranění dosavadního vedení ČSL byl koncem listopadu 1989 zvolen ústředním tajemníkem a od ledna do dubna 1990 byl předsedou strany. Mezitím se stal ve "vládě národního porozumění" z 10. 12. 1989 ministrem bez portfeje a na konci roku ministrem vnitra. V této funkci rozpustil v únoru 1990 útvary Státní bezpečnosti, ale i potom vznikaly veřejné polemiky o poměrech na federálním ministerstvu vnitra (FMV). Útoky proti R. Sacherovi vedl zejména L. Lis. Vlivem V. Havla zůstal Sacher ministrem až do voleb v červnu 1990, v nichž byl za ČSL zvolen do Federálního shromáždění. Potom zase on sám interpeloval činnost FMV pod vedením Jána Langoše a Jana Rumla, ale později se stáhl do pozadí. Na počátku roku 1992 začal navazovat styky a veřejně vystupovat s osobnostmi Levého bloku, takže jej vedení ČSL vyzvalo, aby své členství v ní ukončil. Sacher ve volbách nekandidoval a od té doby se věnuje podnikání v soukromých bezpečnostních službách. Jeho poněkud záhadná osobnost už nikoho nevzrušuje, ale pro atmosféru polistopadé doby je příznačná.

(mch)

SAUDEK Jan (* 13. 5. 1935, Praha) - český fotograf

Saudkova umělecká kariéra nese mnoho typických znaků "normalizovaného" Československa - zatímco se rychle prosadil v cizině a jeho výstavy pořádaly nejprestižnější instituce jako Art Institute v Chicagu (1976) či Musée d'Art Moderne v Paříži (1987), stranou a státem dirigovaná "socialistická" kultura ho jen nechtěně trpěla.

Saudek se sice vyučil fotografem, ale fotografii se profesionálně nevěnoval a zpočátku pracoval v továrně. Teprve četné zahraniční úspěchy v 70. a 80. letech mu poskytly prostor, aby mohl profesionálně tvořit i vystavovat.

V ranější tvorbě byl Saudek protagonistou "manýristické vlny", jeho snímky byly založeny na kontrastu dětského světa se světem dospělých. Později přešel k výrazně aranžovaným fotografiím, které se zabývají více konfrontací mužské a ženské postavy v aktu, rozdílu mezi krásou lidského těla a neupraveným pozadím (Muž držící novorozeně, 1966; Umělcův otec na hřbitově, 1972; Matka a dcera, 1979). Od roku 1977 Saudek své snímky koloruje. Jeho bratrem-dvojčetem je známý kreslíř především comicsů Karel (Kája) Saudek.

(vl)

SEDLÁČEK August (* 28. 8. 1843 Mladá Vožice, + 14. 1. 1926 Písek) - český historik, genealog a heraldik

Augusta Sedláčka uchvátily hrady doslova od dětství a své lásce zůstal celý život věrný. Po studiích se stal gymnaziálním profesorem a veškerý svůj volný čas věnoval sbírání materiálů o hradech, tvrzích a zámcích. Pod vlivem svého staršího kolegy, gymnaziálního profesora v Táboře a spolupracovníka Ottova slovníku naučného Martina Koláře, jehož dílo Českomoravská heraldika I.(1902) vydal z pozůstalosti, rozšířil Sedláček svůj zájem i na genealogii, heraldiku a regionální historii. O té publikoval jak řadu původních studií, tak především Místopisný slovník historický království Českého (1908), do něhož zahrnul všechna sídla v Čechách, o nichž je zmínka do roku 1300. Později - vedle studií, článků do Ottova slovníku naučného a dalších prací - napsal také druhý díl Českomoravské heraldiky (1925).

Stěžejním dílem Sedláčka jsou však Hrady, zámky a tvrze království Českého I-XV; jednotlivé díly vycházely v letech 1882-1927, poslední díl s celkovým rejstříkem od historika Josefa Vítězslava Šimáka už vyšel posmrtně. Tato monumentální práce je jedním z posledních důkazů toho, co ve vědě může vytvořit neúmorná práce jednotlivce (F. Kutnar). Zachycuje nejenom dějiny jednotlivých objektů (zhruba na 3 000) a jejich vývoj, ale poskytuje i nepřeberný topografický, heraldický a genealogický materiál, který autor shromáždil prostudováním všech velkých českých archivů, ale i fondů ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, Královci, Budyšíně, Mnichově a ve Vratislavi. Sedláček za svou práci právem obdržel čestný doktorát Univerzity Karlovy.

Dnes je Sedláčkův mnohdy romantizující pohled v řadě případů překonán na základě podrobného zaměření jednotlivých objektů i studia dalších archivních pramenů (a to u hradů především Tomášem Durdíkem a u zámecké architektury Pavlem Vlčkem). Ovšem rozsahem, obrazovým vybavením - mnohdy už neexistujících staveb - zachycením genealogického, heraldického materiálu i pověstí zůstává dílo nepřekonáno. Potvrzuje to i zájem veřejnosti o jeho reprint, který v současnosti vychází.

(fh)

SEDLÁČEK Vojtěch (* 9. 9. 1892 Libčany u Hradce Králové, + 3. 2. 1973 Praha) - český malíř, grafik a ilustrátor

Studium pražské Akademie výtvarných umění začal V. Sedláček před 1. světovou válkou (1911) a dokončil až roku 1920. Postupně prošel ateliéry Josefa Loukoty, Jana Preislera a M. Švabinského. Roku 1916 se stal členem Umělecké besedy, po válce (1919) i Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Účastnil se mnohých výstav, zvláště "normalizačních" po roce 1968, nejvýraznějších úspěchů však dosáhl ve 30. letech (čestné uznání v Paříži, 1937; ceny v soutěži o Nejkrásnější knihu, 1938 a 1939). Roku 1946 byl jmenován členem České akademie věd a umění, byl rovněž nositelem Řádu republiky (1962) a titulu národní umělec (1959).

Sedláčkovu tvorbu 20. let poznamenalo sociální umění, které však převáděl na venkovskou tematiku s výraznou figurální složkou, danou jeho vesnickým původem. Teprve koncem stejného desetiletí se vyhranil jeho styl, založený na výrazné barvě, kde nejdůležitější složkou je linie (například Ve žních). Jeho tvorba, navazující na tradici české krajinomalby, však neměla pro vývoj českého umění větší význam.

(vl)

SEDLÁČKOVÁ Anna (* 29. 9. 1887 Praha, + 24. 11. 1969 tamtéž) - česká herečka a divadelní ředitelka

Již jako šestnáctiletá vystoupila v roce 1903 dcera Aloise Sedláčka Anna na zkoušce v Národním divadle v Praze v chlapecké roli (Robert, Verne: Děti kapitána Granta). Angažována byla v roce 1905 a naposledy zde hrála v roce 1936, když mezitím několikrát odešla do Městského divadla na Královských Vinohradech a zase se vrátila, odešla do Divadla V. Buriana a opět se vrátila na první scénu. Co nemohla jiná herečka, to si mohla A. Sedláčková dovolit, neboť byla již od roku 1913, kdy zazářila v roli Lízy (Shaw: Pygmalion), skutečnou hvězdou činohry ND. V českém divadle vytvořila herecký typ milostného ženství od pubertálních dívek až po zralé ženy. Nejsilněji její umění zaznívalo tam, kde mohla využít svůj křehký zjev s výraznou mimikou tváře a výmluvných očí. Ve 20. letech si získala přízeň širokých vrstev nejen jako herečka, ale i jako vzor elegance, oblékání a společenského jednání. Byla oslnivou představitelkou rolí z francouzských a anglických konverzačních komedií. Pod vedením K. H. Hilara vytvořila i závažnější úkoly (titulní role, Strindberg: Královna Kristýna, 1922). Z významných rolí ve vinohradském divadle zahrála Marii Stuartovnu ze Schillerovy tragédie (1935) a Annu Kareninovou v dramatizaci Tolstého románu (1935). V době své největší slávy sama rozhodovala, co a jak bude hrát. V roce 1939, kdy již o ni velké scény nejevily zájem, si otevřela v Praze Divadlo Anny Sedláčkové, kde hrála velké ženské postavy (titulní role, Ibsen: Hedda Gablerová). Uváděla i hry K. Čapka a hrála v nich hlavní postavy (Věc Makropulos) ještě v roce 1940, přestože od začátku německé okupace byl Čapek považován za zakázaného autora. Její dcera Marcela, z níž chtěla vychovat také divadelní hvězdu, matčin talent nezdědila. Po válce již hrála Sedláčková jen občas a upadla do zapomnění. Stejně byla zapomenuta i jako filmová herečka. Sedláčková byla několik let manželkou architekta M. Urbana, který počátkem 30. let projektoval výstavbu Barrandova v Praze. Urban byl i filmovým režisérem společnosti Asum a natočil se Sedláčkovou kolem roku 1913 několik němých filmů (Konec milování, Čtyři roční období). Největším jejím úspěchem v němém filmu se stala role Kněžny z filmové verze Jiráskovy Lucerny v režii K. Lamače v roce 1925.

(pö)

SEIFERT Jaroslav (* 23. 9. 1901 Praha, + 10. 1. 1986 Praha) - český básník

Básnické dílo J. Seiferta představuje jednu z nejcennějších hodnot české literatury tohoto století. Přes počáteční etapu ovlivněnou proletářskou poezií a vrcholné období poetismu se Seifertova tvorba ustálila v tvarově dokonalou lyriku, schopnou poetizovat i nejprostší všechny krásy světa. Jako jediný český spisovatel obdržel Seifert v roce 1984 Nobelovu cenu za literaturu.

Pocházel z proletářského žižkovského prostředí. Ještě před maturitou nastoupil jako redaktor do levicového tisku. Jeho básnický debut Město v slzách (1921) je sice pod vlivem dobového revolučního slovníku, ale spíše jde o smyslové prožívání sociálních problémů a instinktivní, naivní okouzlení proletariátem než o "zbásňování" tezí. V druhé Seifertově knize Samá láska (1923) tento postoj již zcela převládl: opojení z moderní civilizace a touha být na ní účasten. Jeho verš se zde přiblížil k hovorovému vyprávění, banálnímu popěvku z ulice, jež dodalo básním intenzity a dynamiky a umožnilo vtahovat do poetického světa co nejširší prostor všední reality.

Seifert stál u zrodu uměleckého svazu Devětsil, jenž byl podhoubím pro vznik uměleckého směru nazvaného K. Teigem poetismus. Ten jako metoda umění žít a užívat zcela vyhovoval Seifertovu uměleckému i psychickému naturelu, jeho spontánnosti a smyslovosti. Jeho básnické sbírky z tohoto období (Na vlnách TSF 1925; Slavík zpívá špatně, 1926 a Poštovní holub, 1929) jsou také vrcholnými básnickými projevy poetismu. Jeho verš je tu ovlivněn především apollinairovským volným asociačním řazením básnických pojmenování, přičemž vždy je zachována názorná smyslová jasnost a konkrétnost.

V roce 1929, kdy nastoupilo nové Gottwaldovo vedení, byl vyloučen z KSČ, kam už se nikdy nevrátil. Jeho sbírky z 30. let Jablko z klína (1933) a Ruce Venušiny (1936) jsou neseny především tónem nostalgické vzpomínky evokující jistoty ztraceného dětství, domova a mladistvých lásek, jež ve vědomí přetrvávají jako cosi trvalejšího než pomíjivá každodennost. Od avantgardní poetiky Seifert směřoval k linii lyriky Karla Tomana a J. Hory. Od volného verše přešel k pravidelným strofickým útvarům, jeho verš nabyl ještě větší méličnosti, tj. písňového charakteru. Tato metoda pak u Seiferta již zůstala natrvalo. Uplatnila se i ve sbírce Zhasněte světla (1938), reagující na mnichovské události roku 1938, o níž kritika napsala, že měří hrůzu české katastrofy hloubkou poranění milostné něhy, která je bezmála ženského rodu. Jako zdůraznění národních hodnot v čase jejich ohrožení je zamýšlena báseň Vějíř Boženy Němcové (1940) a podobným étosem jsou neseny i sbírky Světlem oděná (1940) a Kamenný most (1944).

Po válce pracoval Seifert jako redaktor deníku Práce, od roku 1949 se věnoval již pouze literatuře. Poválečné období zahájil sbírkou Přilba hlíny (1945), spontánně reagující na květnové povstání. K české národní tradici se vztahuje i lyrická Píseň o Viktorce (1950), kladoucí paralelu mezi tragický osud literární postavy a její autorky. Vulgární stalinistická kritika (I. Skála) Seifertovu báseň napadla jako pesimistickou, odmítající přihlásit se k šťastnému zpěvu jednotného lidu. Po básních intimního návratu do dětství Maminka (1954) se Seifert na delší dobu odmlčel. Publikoval až v polovině 60. let sbírku Koncert na ostrově (1965), v níž se vrací, často ironickou, prozaickou formou ke konkrétnímu smyslovému prožitku světa. V tomto duchu (s tím, že v nich přibývá s blížícím se pocitem možného příchodu smrti tragičnosti) pokračují sbírky Odlévání zvonů (1967) a Halleyova kometa (1967).

Po srpnové intervenci, kterou rozhodně odsoudil a toto své mínění nikdy neodvolal, se stal Seifert na prvním sjezdu Svazu českých spisovatelů v roce 1969 jeho předsedou a zůstal jím až do násilného rozpuštění svazu v roce 1970. Po celá 70. léta pak Seifertovi - nepochybnému žijícímu klasikovi - mohou vycházet jen reedice a jeho vztah s režimem je trvale napjatý, což ještě posílil i jeho podpis na listině Charty 77.

Sbírka Morový sloup, zahrnující i básníkovy hořké reakce na okupaci, mohla vyjít až 10 let po svém vzniku, v roce 1981. K dávným prožitkům se s jistou ironií vrátil ve sbírkách Deštník z Piccadilly (1979) a Býti básníkem (1983). Jejich prozaickým protějškem jsou memoáry Všechny krásy světa, jež mohly v plné podobě vyjít jen v exilu (1981, Toronto), zatímco některá místa pražského vydání (1982) byla cenzurována; v úplnosti tato vzpomínková kniha vyšla u nás v roce 1993.

(jp)

SEKANINA Ivan (* 31. 10. 1900 Nové Město na Moravě, + 21. 5. 1940 Sachsenhausen-Oranienburg) - český právník, politik a publicista

Ivan Sekanina studoval práva na Univerzitě Karlově. Ve 20. letech byl funkcionářem Ústředního svazu čs. studentstva. V letech 1923-25 byl členem Vrbenského Nezávislé socialistické strany dělnické a s touto stranou roku 1925 přešel do KSČ.

V letech 1929-39 byl právním zástupcem Rudého práva. Byl znám jako obhájce v procesech s komunistickými předáky nejenom v Československu, ale i v zahraničí - v Bulharsku, Maďarsku, Německu a Rumunsku. V letech 1933-34 byl předním činitelem v mezinárodním hnutí za záchranu Jiřího Dimitrova v době lipského procesu (původně měl obhajovat jednoho z obžalovaných německých komunistů).

Ve 30. letech byl spoluzakladatelem a funkcionářem mnoha levicových a antifašistických organizací - Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se SSSR, Levé fronty, Svazu přátel SSSR, Výboru na pomoc demokratickému Španělsku, Ligy pro lidská práva, Šaldova komitétu a Socialistické akademie. Roku 1938 se stal jedním z organizátorů petiční akce čs. inteligence na obranu republiky před hitlerovskou agresí Věrni zůstaneme. Spolu s filosofem a sociologem Josefem Fischerem koncipoval definitivní text této vlastenecké a antifašistické výzvy.

Jako všeobecně známý antifašista byl už 16. března 1939 zatčen gestapem. Po věznění na Pankráci a v Berlíně byl deportován do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg, kde byl umučen.

(nk)

SEKANINA Zdeněk (* 12. 6. 1936 Mladá Boleslav) - český astronom žijící v USA

Už za svých gymnaziálních studií v Mladé Boleslavi se nadaný matematik Zdeněk Sekanina začal zajímat o astronomii. O prázdninách v Praze denně navštěvoval petřínskou hvězdárnu, v průběhu školního roku se věnoval teorii. Během studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK) v Praze se zaměřil na komety; těm věnoval i svou první vědeckou studii, která vyšla v roce, kdy promoval (1959).

Z kádrových důvodů nemohl zůstat na fakultě jako aspirant - přesto už rok po dokončení studia odevzdal kandidátskou disertační práci, a to v angličtině a o rozsahu 750 stran. Do roku 1966 působil jako odborný pracovník v petřínské hvězdárně, poté konečně na MFF UK. Srpen 1968 zastihl doktora Sekaninu na studijním pobytu v Belgii. Domů už se nevrátil, v březnu 1969 přiletěl do Cambridge v USA, kde až do roku 1980 byl vědeckým pracovníkem na Smithsonian Astrophysical Observatory. Od roku 1970 byl zároveň zástupcem ředitele Centrálního úřadu pro astronomické telegramy Mezinárodní astronomické unie. V Cambridge a od roku 1980 v Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně Sekanina spolupracuje na programech amerického úřadu pro letectví a kosmonautiku NASA (zejména výzkum Halleyovy komety). Roku 1985 byl vyznamenán medailí NASA za mimořádné vědecké výsledky. Je uznáván jako přední světový odborník na fyziku komet.

(jč)

SEKLA Bohumil (* 16. 5. 1901 Bohuslavice, + 7. 8. 1987 Praha) - český lékař, genetik

Bohumil Sekla studoval na Přírodovědecké fakultě a na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, na které promoval roku 1933, Převážnou část své vědecké práce vykonal na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy (roku 1938 se habilitoval z obecné biologie, od roku 1945 byl profesorem genetiky).

Svou snahu po úzkém propojení experimentální a aplikované genetiky úspěšně dokumentoval v monografii Dědičnost v přírodě a společnosti (1937). Jeho pokus vytvořit moderní českou školu lékařské genetiky byl na přelomu 40. a 50. let násilně přerušen. Stalo se tak v době, kdy i v Československu byly oficiálně předkládány Lysenkovy "agrobiologické" představy a biologické fantazie "hvězdy" sovětské vědy Olgy Lepešinské. V době, kdy se v zemi Gregora Mendela oficiální věda klaněla Mičurinovi, Sekla zůstal na rozdíl od jiných vědců - jako byl histolog a embryolog František Karel Studnička, radiobiolog Ferdinand Herčík, I. Málek, M. Hašek a další - na stanovisku vědecké pravdy. Kvůli tomu také nebyl (na rozdíl od výše uvedených) obdařen titulem akademika. K principům moderní genetiky se však mohl otevřeně vrátit až po roce 1957. Učinil tak prostřednictvím intenzívní práce pedagogické, organizační a koncepční.

(nk)

SEKORA Ondřej (* 25. 9. 1899 Královo Pole u Brna, + 4. 7. 1967 Praha) - český malíř, ilustrátor a spisovatel

Ondřej Sekora studoval v letech 1929-31 Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u Arnošta Hofbauera. Již předtím však byl kreslířem a redaktorem Lidových novin (1921-39). Za okupace byl vězněn v koncentračním táboře (1944-45). Po válce se stal redaktorem deníku Práce a časopisu Dikobraz (1945-47), poté pracoval ve Státním nakladatelství dětské knihy v Praze (1948-52). Byl členem Svazu spisovatelů, Svazu československých výtvarných umělců a Sdružení českých umělců grafiků Hollar.

Těžiště Sekorova díla ovšem spočívalo v knižní ilustraci pro děti, proslavil se zejména postavičkou Ferdy Mravence, uveřejňovanou od roku 1935 v četných publikacích (Ferda Mravenec, 1935; Ferda v cizích službách, 1936; Ferda v mraveništi, 1938; Trampoty brouka Pytlíka, 1938; Kousky mládence Ferdy Mravence, 1950), které vycházely v četných reedicích a byly i přeloženy do řady jazyků. Spolu s J. Ladou byl i průkopníkem specifické české formy comicsu. Ilustroval také cizí díla (například Vančurova Kubulu a Kubu Kubikulu, Langerovo Bratrstvo bílého klíče), věnoval se i drobné grafice (ex libris, novoročenky) a karikatuře. Ve 30. letech spolu s F. Bidlem (ten v koncentračním táboře zahynul) patřili k protagonistům antifašistické karikatury. Sekora se pak v 50. letech zapojil do propagandistických kampaní typu Poručíme větru, dešti, oproti jiným se však snažil udržet na tehdejší poměry alespoň únosnou mez.

(vl)

SELIGER Josef (* 16. 2. 1870 Studánka u Liberce, + 18. 10. 1920 Teplice) - českoněmecký sociálnědemokratický politik

Tzv. sudetští Němci byli vždy pány a diktátory Rakouska. Z řad jejich šlechty a buržoazie se rodili ministři, místodržitelé, generálové a biskupové v Rakousku, napsal F. Soukup ve své knize o 28. říjnu 1918, když pojednával o vzniku čtyř německých provincií v Čechách, na Moravě a v rakouském Slezsku na konci první světové války. Jenomže zástupcem Lodgmana von Auen, zemského hejtmana největší z nich, Deutschböhmen, byl Josef Seliger. On byl hlavou a vůdcem boje německého lidu v Čechách za právo sebeurčení. Redaktor hlavního orgánu strany "Freiheit" v Teplicích, bývalý soukenický dělník z Liberecka, muž nejušlechtilejšího charakteru, vzdělaný žurnalista a strhující, vášnivý řečník, jenž celý život, dny a noci zasvětil věci dělnictva... tak jej Soukup ve své knize charakterizoval.

Seliger byl od roku 1907 sociálnědemokratickým poslancem Říšské rady ve Vídni. Již předtím vynikl, když v roce 1899 na sjezdu rakouské sociální demokracie v Brně navrhl s Antonínem Němcem rezoluci o národnostní otázce v monarchii. Když se monarchie zhroutila a Češi a Slováci vyhlásili Československo, postavil se rozhodně za právo Němců na sebeurčení a za připojení Němci obydlených oblastí v českých zemích k republice Německé Rakousko. Se zemským hejtmanem provincie Deutschböhmen se účastnil mírových rozhovorů v St. Germain, kde německé sebeurčovací právo prosazoval. Když tento cíl mírová smlouva s Rakouskem (1919) zmařila, věnoval se budování Německé sociálnědemokratické strany dělnické (DSAP) v Československu.

Strana se ustavila na sjezdu v Teplicích koncem srpna a počátkem září 1919 a J. Seliger byl zvolen jejím předsedou. Také na sjezdu trval na právech Němců: Pokládáme za samozřejmé, že budeme občany rovnoprávnými. Problém není však v rovném právu občanů, nýbrž v rovném právu národů. O to chtěl usilovat také jako poslanec československého Národního shromáždění, do něhož byl zvolen ve volbách v roce 1920. Novému státu tehdy hrozil nástup komunistické levice. Seliger s ní sváděl boj nejen ve vlastní straně, v níž německé komunisty vedl K. Kreibich. Počátkem září 1920 se s L. Czechem, V. Tusarem, G. Habermanem a 6 dalšími českými a německými sociálními demokraty účastnil porady u prezidenta Masaryka o tom, jak zabránit komunistům v nástupu k moci. Uprostřed všech těchto problémů zemřel náhle na otravu krve.

Trvalo jen dvacet let a splnila se jeho předpověď z listopadu 1918, kdy na shromáždění v Teplicích řekl, že severní Čechy budou spojeny s Německem. Když to za Hitlera skutečně hrozilo, českoněmečtí sociální demokraté proti tomu usilovně bojovali. Přesto sdíleli osud ostatních německých obyvatel Československa a po jeho obnovení po druhé světové válce byli nuceně vysídleni. Byl to jeden z důležitých předpokladů na cestě ke komunizaci státu, proti které se na jeho začátku J. Seliger stavěl.

Vyhnaní němečtí sociální demokraté založili roku 1951 organizaci, která se hlásí k odkazu J. Seligera, a jmenuje se proto Seliger-Gemeinde (Seligerova obec). Má ústředí v Mnichově a kromě silné organizace v Německu má i pobočky v Rakousku, ve Velké Británii, ve Švédsku a v Kanadě. Jejím prvním předsedou byl W. Jaksch.

(mch)

SEQUENS Jiří (* 23. 4. 1922 Brno) - český filmový a televizní režisér a scenárista

Jiří Sequens studoval v Moskvě (1946 až 47), když Ždanov rozpoutal svou pověstnou "kulturní kampaň", a poté i v Paříži. Zkušenosti z prvního pobytu však po únoru 1948 daly jeho další kariéře jasný směr. Ve většině svých filmů (Olověný chléb, 1953, Neporažení, 1956, Atentát, 1964) ztvárňoval vybrané události z českých novodobých dějin a zobrazoval je vždy neomylně v duchu oficiálního výkladu. Po nástupu husákovského normalizačního režimu jako jeden z prvních českých filmařů iniciativně odstraňoval negativní důsledky předchozích krizových let připomínáním "slavné" úlohy komunistů v nejnovějších českých dějinách (Kronika žhavého léta, 1973). Vrcholem služebnosti komunistickému režimu se stal jeho televizní seriál Třicet případů majora Zemana (točený za spolupráce a pod dohledem StB), který idealizoval a zkresloval působení komunistických bezpečnostních složek ve vnitropolitickém vývoji poválečného Československa. Sequensovi nelze upřít profesionální zručnost, se kterou zmanipulovanou historii zapracovával do dobrodružného a kriminálního žánru tak, aby byl seriál divácky přitažlivý. Využíval zde zkušenosti získané koncem 60. let při natáčení skutečně úspěšného seriálu o práci kriminální policie v letech první republiky Hříšní lidé města pražského.

(pö)

SEYDL Zdenek (* 29. 4. 1916 Třeboň, + 17. 6. 1978 Praha) - český malíř a grafik

Zdenek Seydl se vyučil typografem, v roce 1941 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu u F. Kysely. Byl členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar, ale patřil do tzv. válečné generace, kterou nelze zařadit do žádného programového směru.

Osobité prvky se v Seydlově tvorbě objevily již roku 1929 a byly částečně ovlivněny jeho původním typografickým školením. Válečné zážitky a trauma okupace se odrážejí v tvorbě první poloviny 40. let (Furor teutonicus, 1944; Nadčlověk, 1944). Tvorba byla spíše grafická až groteskní, provedená výraznou linií a plošně pokládanými barvami (Brouk, 1945; Baba princmetálová). Odpovídalo to umělcovu soustředění na suchou jehlu, knižní grafiku, loutkový i kreslený film (například Paraplíčko, Špatně namalovaná slepice, Písnička a lev, 1957), scénografii (v letech 1957-77 pracoval pro Národní divadlo) a užité umění. K malbě se opět výrazněji vrátil v 60. letech.

(vl)

SCHARTOVÁ Markéta (* 20. 4. 1934 Kladno) - česká loutkoherečka a režisérka

V roce 1954 nastoupila M. Schartová jako loutkoherečka do loutkového divadla na Kladně, brzy získala dostatek profesionálních zkušeností a stala se přední členkou souboru. Koncem 50. let již začala režírovat. Před nelehké úkoly byla postavena při inscenování experimentálních her Milana Pavlíka, jejichž křehkou lyričnost se pokusila vyjádřit scénickými prostředky. S kladenskou scénou se symbolicky rozloučila velkou hereckou rolí v Smrti Tintagilově (Maeterlinck, 1971). V letech 1971-91 působila v Naivním divadle v Liberci, kde se setkala se souborem výrazných hereckých individualit i vyhraněné divadelní poetiky, směřující k syntetickému pojetí divadla. Její režijní tvorbu charakterizoval citlivý vztah k loutce i schopnost funkčně využít vztahu loutky a herce k dalšímu rozvíjení tématu inscenace v nových nečekaných polohách. Vynikla rovněž muzičností a smyslem pro dynamiku jevištního pohybu. Typickým oscilováním mezi lyrikou, komediální nadsázkou a lehkou parodií dosáhla pozoruhodného výsledku inscenací hry Ivy Peřinové Poslechněte, jak bývalo (1975), a zejména inscenacemi O věrném milování Aucassina a Nicoletty (Pavel Aujezdský, 1981) a Turandot ukrutnice (Peřinová, 1982), které patří k největším úspěchům Naivního divadla. Dokázala oslovit jak zcela malé děti (Čtyři pohádky, 1983), tak mladé diváky, pro které nastudovala Vančurovu Markétu Lazarovou (1983), Shakespearovu Komedii plnou omylů (1984), hru bratří Čapků Ze života hmyzu (1989) atd. V jejích inscenačních záměrech ji významně podpořili výtvarníci Pavel Kalfus a Ivan Antoš. Její tvorba pomohla zařadit Naivní divadlo mezi přední české scény a povznesla úroveň českého loutkářství.

(ad)

SCHEINER Josef (* 21. 9. 1861 Benešov, + 11. 1. 1932 Praha) - český právník, tělovýchovný a politický pracovník

Jeden z hlavních organizátorů domácího protirakouského odboje, člen slavné Maffie, spolupracovník Miroslava Tyrše a sokolský pracovník byl v době 1. světové války již starostou Sokola.

V roce 1918 jako člen Národního výboru se významně podílel na přípravách k vytvoření Československa a po jeho vzniku organizoval strážní a vojenskou službu. V letech 1918-20 byl za národnědemokratickou stranu poslancem Revolučního národního shromáždění a od roku 1918 až do své smrti starostou Čs. obce sokolské. Jako starosta Sokola patřil k nejvýznamnějším osobnostem první republiky. Jeho dva synové si vzali dcery ředitele Živnobanky Jaroslava Preisse.

Scheinerovým nástupcem v Sokole se stal Stanislav Bukovský, jenž se v duchu sokolských tradic zúčastnil za okupace odboje a zahynul v koncentračním táboře v Osvětimi.

(mch)

SCHEINPFLUGOVÁ Olga (* 3. 12. 1902 Slaný, + 13. 4. 1968 Praha) - česká herečka a spisovatelka

Olga Scheinpflugová byla dva roky žákyní herečky Národního divadla M. Hübnerové (1918-20). Její herectví se realizovalo především na divadelních prknech, kde měla možnost vytvořit v průběhu desetiletí nejrůznější postavy v klasických i současných hrách. V angažmá v Městském divadle na Vinohradech (1922-29) umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila, J. Bora a K. Čapka. Vedle komediálních rolí zde vytvořila především tragickou postavu Soni z Borovy dramatizace Dostojevského Zločinu a trestu (1928). Členkou činohry Národního divadla v Praze byla od roku 1929 až do své smrti. Vytvořila zde nepřebernou řadu významných rolí širokého rejstříku typů pod vedením významných režisérů různých generací od J. Bora, K. H. Hilara až po A. Radoka a O. Krejču. Svůj nemalý komický talent si ověřovala v konverzačních hrách (Popelka Patsy, 1929), nakonec sama byla autorkou několika konverzačních her (nejúspěšnější Okénko bylo dvakrát zfilmováno). Přesto její herectví tíhlo k zobrazování především tragických moderních ženských osudů. Před rokem 1942, kdy jako vdova po K. Čapkovi (svatba se konala v roce 1935) musela opustit Národní divadlo, hrála Janu z Arku (Shaw: Svatá Jana, 1936), Julii (Shakespeare: Romeo a Julie, 1938), Mimi (Čapek: Loupežník, 1938), Lady Macbeth (Shakespeare: Macbeth, 1939), titulní role v Sofoklově Antigoně (1941) a Eurípidově Medei (1942).

Po válce se vrátila na scénu Národního divadla, ale velké herecké příležitosti již dostávala jen občas: Olga (Čechov: Tři sestry, 1955), Phoebe (Osborne: Komik, 1958), Strunová (Hrubín: Křišťálová noc, 1961), Juliina chůva (Shakespeare: Romeo a Julie, 1963) a Aurélie (Giraudoux: Bláznivá ze Chaillot, 1966). Poslední její divadelní rolí byla titulní postava Čapkovy Matky (jako host Divadla na Vinohradech, 1968). V této závěrečné etapě svého herectví navázala na tradice českého hereckého realismu. Film ji jako herečku dost opomíjel, přestože napsala řadu filmových námětů, z nichž bylo šest realizováno. Teprve v posledních letech svého života byla obsazena do snímků E. Schorma a Zdeňka Brynycha a J. Krejčíka. Jednu z mála velkých příležitostí jí dal J. Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů české televize Eliška a její rod.

Vedle divadla se věnovala i literární činnosti. Je autorkou knih pro dospělé (Český román, 1946, memoárová knížka Byla jsem na světě, 1988) i pro děti a napsala několik divadelních her.

(pö)

SCHMID Jan (* 14. 6. 1936 Tábor) - český režisér, herec a výtvarník

Jan Schmid přes 30 let představuje vedoucí osobnost Studia Ypsilon, vedle Semaforu jednoho z nejstarších dosud existujících tzv. autorských divadel. Ypsilonku založil v sezóně 1963-64 v Liberci jako dílnu několika uměleckých profesí (sám je původně absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové - sklářský výtvarník). Jeho tvůrčí metodou od počátku bylo řízení kolektivního hledání konkrétního tvaru předem dohodnutého a vytyčeného tématu. Tak vznikaly pod jeho vedením scénické koláže (Encyklopedické heslo XX. století), ale v pozdějších vývojových etapách divadla Ypsilon i specifické přepisy klasických textů (Shakespeare: Macbeth). Jeho smysl pro "hru", travestii, grotesku, výtvarný pohled na svět a výrazné hudební slyšení dohromady tvoří syntetickou podstatu jeho osobnosti. Postupně se obklopil podobně konstituovanými lidmi (Karel Novák, Jitka Nováková, Miroslav Kořínek, Jana Synková, Luděk Sobota, Jiří Lábus, Oldřich Kaiser, Martin Dejdar a dramaturg-herec Zdeněk Hořínek), aby úspěšně převedl Ypsilonku i lety normalizace a útoky prominentů komunistické kritiky odkrývajících politickou zvrácenost Studia (Jiří Hájek), aby z ní spolu s ostatními učinil ostrov svobodného myšlení, velké legrace a chytrého humoru.

Schmid je i autorem osobitých plakátů a několika knih (Léto bude ve čtvrtek. Deník mého horšího já, 1985; S očima navrch hlavy aneb jak jsem byl hloupej, 1989). Hraje občas i ve filmech a inscenacích jiných režisérů (V. Chytilová: Ovoce stromů rajských jíme, 1969). Některé z jeho zdánlivě nepřenosných divadelních textů našly uplatnění i mimo Studio Ypsilon (Třináct vůní). Schmid se tak zařadil k nejvýraznějším osobnostem novodobého českého divadla.

(pö)

SCHORM Evald (* 15. 12. 1931 Elbančice u Mladé Vožice, + 14. 12. 1988 Praha) - český režisér a scenárista

Po několika zaměstnáních a vyšší hospodářské škole v letech 1957-62 studoval E. Schorm režii na FAMU. Tři roky pracoval jako dokumentarista. Mezi léty 1965-69 natočil hrané filmy Každý den odvahu, povídku Dům radosti podle Hrabalovy předlohy ve filmu Perličky na dně, Návrat ztraceného syna, Pět holek na krku, groteskní historku Farářův konec a film Den sedmý, osmá noc.

Na scénářích spolupracoval s Antonínem Mášou, Sergejem Machoninem, J. Škvoreckým a Zdeňkem Mahlerem. Barrandovští normalizátoři mu zakázali filmovou práci, neměli však námitky proti jeho působení v divadle. Neměl sice až do roku 1982 žádné stálé angažmá a musel neustále cestovat, ale zato patřil k režisérům, se kterými herci rádi pracují a váží si jich. Divadelní zkušenosti měl: v roce 1966 režíroval v Činoherním klubu Dostojevského Zločin a trest v dramatizaci Aleny a Jaroslava Vostrých. Začal znovu v libereckém Naivním divadle - Ypsilonce, poté ve Státním divadle v Brně Schorm režíroval opery (Martinů Trojí přání, 1971) a postupně pronikl do všech malých generačních divadel, typických pro 70. a 80. léta: Činoherní studio v Ústí nad Labem, v Praze Divadlo na okraji, Rubín, Semafor a především Divadlo Na zábradlí (1976-87). Inscenace pro něho nebyla jen pouhou interpretací dramatického textu, nýbrž divadelním uměním. Pozoruhodnými rysy jeho koncepce byla otevřenost rozdílným hereckým metodám a filmařský přístup k hercově práci s tělem, gestem i rekvizitou. V divadle se nejčastěji pokoušel o uchopení děl Dostojevského (Bratři Karamazovi, 1979), Hrabala (Hlučná samota, 1984) a Shakespeara (Hamlet, 1978). Spolupracoval nejednou s autory skrývajícími se pod pseudonymem (J. Topol, M. Kundera). Od roku 1975 mohl pracovat alespoň částečně s filmem jako režisér Laterny magiky (Láska v barvách karnevalu, podle svých scénářů Kouzelný cirkus, Sněhová královna a Odysseus). Režíroval Mášovu Noční zkoušku (1981) a Čechovova Černého mnicha. V roce 1982 konečně získal trvalé angažmá. V roce 1988 mu bylo povoleno znovu natočit celovečerní hraný film (Vlastně se nic nestalo). Smrt však předčasně uzavřela jeho tvorbu. V roce 1992 mu byl in memoriam udělen Řád TGM.

(pö)

SCHULHOFF Erwin (* 8. 6. 1894 Praha, + 18. 8. 1942 Würzburg v Bavorsku) - českoněmecký skladatel, klavírista, dirigent a pedagog

Erwin Schulhoff se narodil v rodině zámožného obchodníka Gustava Schulhoffa (zahynul v Terezíně), jeho prastrýc Julius byl významným klavíristou. V osmi letech začal soukromě studovat klavírní hru u Jindřicha Kąana, u něhož pokračoval i na pražské konzervatoři, kterou absolvoval roku 1906. Při svém existenčním zajištění mohl až do vypuknutí války pokračovat ve studiu ve Vídni, v Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Za války byl na frontách v Rusku a v Itálii, kde byl raněn. Po válce žil nejprve u sestry-malířky v Drážďanech, kde byl uveden mezi dadaisty. Do Prahy se vrátil roku 1923. Tehdy napsal několik dadaistických kompozic: In futurum, Symphonia germanica (úryvky německé, francouzské a americké hymny jsou provázeny zvuky vyluzovanými nosem, ústy apod.), Sonata erotica (zvukové zobrazení sexuálního aktu) a další. Zakrátko se přidalo opojení jazzem: Cinq études de jazz pro klavír (1926), Esquisses de jazz, cyklus 10 "synkopovaných etud" Hot Music (1928) a další. Jazzové prvky se promítly i do řady komorních skladeb, do taneční grotesky Die Mondsüchtige (Náměsíčná, 1925), do scénické hudby k MoliŹrovu Le bourgeois gentilhomme ("Bařtipán", Národní divadlo 1926) apod.

Novoklasicistní prvky vykazuje jeho Dvojkoncert pro flétnu a klavír (1927), pro Koncert pro smyčcový kvartet a dechový orchestr (1930) jsou příznačné osobité konstruktivistické rysy. Jeho tragikomedie na donjuanovské téma Plameny (libreto Karel J. Beneš, Brno 1932) se nesetkala s odezvou. Zato jako klavírní interpret soudobé hudby získal robustní a energií překypující Schulhoff znamenitou pověst. Od roku 1923 vystupoval jako sólista na festivalových koncertech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu. V letech 1929-31 učil na konzervatoři čtení partitur a hru generálbasu. Díky své hráčské pohotovosti byl často zván do rozhlasu, který tehdy vysílal hlavně v přímých přenosech; účinkoval zde v nočních koncertech jazzové hudby pro 2 klavíry (s Oldřichem Letfusem). V letech 1933-35 hrál na klavír v orchestru J. Ježka v Osvobozeném divadle. Roku 1933 navštívil Sovětský svaz a rozhodl se komponovat hudbu, která by urychlovala proces tvoření revolučního uvědomění mas. Hlavním dílem jeho nové orientace se stala kantáta Manifest (1932) na upravený text Marxe a Engelse a 3.-6. symfonie.

V srpnu 1935 přešel z nedostatku jiných příležitostí do ostravského rozhlasu jako klavírista v orchestru. Hned na začátku nacistické okupace byl z rasových důvodů z rozhlasu propuštěn. Z obavy před nacistickou perzekucí požádal po uzavření sovětsko-německé smlouvy o neútočení o sovětské státní občanství. Svou 6. symfonii (1941) nazval Symfonií svobody a dedikoval ji Rudé armádě. Ihned po napadení SSSR byl jako sovětský občan, Žid a komunista zatčen a krátce poté zahynul v internačním táboře.

(tv)

SCHULZ Karel (* 6. 5. 1899 Městec Králové, + 27. 2. 1943 Praha) - český prozaik, novinář

Ačkoliv K. Schulz umělecky vyšel z prostředí levicové avantgardy a prozaické i básnické prvotiny jsou plně pod vlivem jejích tehdejších umělecko-literárních doktrín, do dějin české literatury se zapsal jako tvůrce monumentální románové historické fresky, která již duchovně vychází ze zcela jiného pramene - z tradice římského katolicismu.

Pocházel ze staré pražské kulturní rodiny (vnuk spisovatele a novináře Ferdinanda Schulze). Po maturitě v roce 1918 nejdříve navštěvoval práva, ale záhy přestoupil na medicínu, kde ho přitahovala především psychiatrie. Z existenčních důvodů však studium přerušil a v letech 1927-30 působil jako divadelní kritik v brněnské redakci Lidových novin. Po návratu do Prahy (1930) nastoupil na místo parlamentního zpravodaje do Lidových listů a ty za pět let vyměnil za místo vedoucího redaktora Národní politiky, kde zůstal až do své předčasné smrti.

Schulz stál u zrodu levicového uměleckého sdružení Devětsil. Jeho raný dobrodružný román Tegtmaierovy železárny (1922) nese jak "ideové" znaky dobové produkce "proletářské literatury", tak znaky expresionismu: využívání snových, halucinačních prvků, zkoumání podvědomí, škleb marnosti a bezvýchodnosti. Jeho básnické pokusy z tohoto období jsou poznamenány podlehnutím poetismu, aniž by se však jeho vnější znaky (euforie z techniky, exotismus, fantasknost) hlouběji zapojily do uměleckého výrazu.

Duchovní zlom u autora přichází v polovině 20. let. V roce 1926 je vyloučen z Devětsilu a téhož roku otevřeně konvertuje ke katolicismu. Literární výsledky tohoto obratu však na sebe nechávají nějakou dobu čekat. Až roku 1940, respektive 1941, se přihlásí se sbírkou povídek Peníz z noclehárny a Prsten královnin, v nichž se přihlásil k tradici barokizujícího, patetického stylu křesťanské milosti, který je v české literatuře spojen s prózami J. Durycha. Brzy nato začal vycházet i jeho rozsáhlý, po dlouhou dobu připravovaný a neobyčejně důkladnými studiemi podložený historický román o životě a díle Michelangela Buonarrotiho. Přestože ze zamýšlené trilogie zůstalo jen torzo - 1. díl, Kámen a bolest, vyšel roku 1942, díl druhý, Papežská mše, vydaný o rok později, již Schulz nestačil dokončit - jde zcela nesporně o vrcholné dílo českého, ne-li přímo evropského, životopisného románu.

(jp)

SCHÜTZ Hans (* 24. 2. 1901 Kopec u Šluknova, + 24. 1. 1982 Mnichov) - českoněmecký a německý křesťanskosociální politik

Narodil se jako syn dělníka v severních Čechách, učil se truhlářem a již jako učeň se účastnil na práci katolických spolků mládeže a odborů. V roce 1920 byl zvolen sekretářem Křesťanského svazu textilních dělníků v Liberci a od roku 1924 byl předsedou Ústředního svazu křesťanských odborů (Gesamtverband der christlichen Gewerkschaften) v Československu. V letech 1920-25 byl také úřadujícím místopředsedou Říšského svazu německé katolické mládeže v ČSR. Politicky se angažoval v Německé křesťanskosociální lidové straně (DCV, Deutsche Christlichsoziale Volkspartei), v jejímž představenstvu působil od roku 1924 do zániku strany v roce 1938. V ní byl přesvědčeným stoupencem tzv. aktivismu, to jest účasti na činnosti československých státních institucí.

V roce 1935 byl zvolen do Národního shromáždění. Chtěl čelit Henleinovu nástupu a se sociálním demokratem W. Jakschem a agrárníkem G. Hackerem založil "mladoaktivismus", který stál na půdě československého státu a hledal možnosti vyrovnání s Čechy. V době před "anšlusem" Rakouska burcoval proti Hitlerovým plánům a varoval, marně, i E. Beneše. Po "anšlusu" DCV nevydržela nástup Henleina a sloučila se s jeho Sudetoněmeckou stranou, Schütz se však stáhl z politického života.

V roce 1941 byl povolán do armády a ocitl se později v americkém zajetí, odkud byl propuštěn na podzim 1945. Odstěhoval se do Bavorska, kde roku 1946 stál u zrodu Křesťanskosociální strany (CSU). Za ni byl od roku 1949 do roku 1965 poslancem Spolkového sněmu. Od roku 1962 působil v bavorské zemské vládě, v níž se v roce 1964 stal ministrem práce a sociální péče. V roce 1966 odešel do důchodu.

Schütz byl roku 1946 také zakladatelem a prvním předsedou Ackermann-Gemeinde, křesťanskosociální organizace Němců vysídlených z Československa. Ve svých vzpomínkových pracích psal o někdejší DCV (1979), o význačném představiteli aktivismu R. Mayr-Hartingovi (1981) a o politice českoněmeckého aktivismu v Československu (1982). Ackermann-Gemeinde se za H. Schütze a jeho nástupců stala jednou z nejzvýznačnějších sudetoněmeckých organizací usilujících o česko-německé dorozumění. Její předposlední předseda Herbert Werner a generální tajemník Franz Olbert podepsali počátkem roku 1995 petici Smíření 95.

(mch)

SCHWARZENBERG František (* 24. 3. 1913 Praha, + 9. 3. 1992 Unzmarkt, Rakousko) - český šlechtic, československý diplomat, účastník protinacistického odboje a organizátor poúnorového exilu

František, mladší bratr K. Schwarzenberga, za první republiky vystudoval gymnázium a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a již během studia - na doporučení E. Beneše - působil na ministerstvu zahraničí. Třebaže šlechtické tituly a privilegia byly po roce 1918 zrušeny, i přesvědčený demokrat Beneš věděl, proč posílá právě prince Schwarzenberga za čs. stranu k proslulé misi lorda Runcimana. Při zářijové mobilizaci sloužil v Orlických horách, po okupaci 15. března 1939 působil více než rok v Kanceláři státního prezidenta E. Háchy, zapojil se do odboje, udržoval kontakt s A. Eliášem a Z. B. Dohalským a působil jako spojka mezi jednotlivými skupinami. Udržoval i kontakt s Londýnem. Účastnil se květnového povstání v roce 1945 a byl členem České národní rady.

Po osvobození opět pracoval na ministerstvu zahraničí a v letech 1945-48 byl vyslancem ve Vatikánu. Po únoru 1948 zůstal v zahraničí a odešel do USA, kde organizoval exilové hnutí: byl místopředsedou Čs. národní rady americké a zároveň jako předseda jejího zahraničního výboru upozorňoval jak prezidenty USA, tak senátory a kongresmany na situaci v totalitním Československu. Dále spoluzakládal a vedl čs.-americké středisko Velehrad, působil v redakční radě Hlasu národa, byl předsedou odbočky Čs. společnosti pro vědu a umění v Chicagu. Spolu se svým přítelem R. Kubelíkem vykonal mnoho pro šíření a popularizaci české kultury. Současně na Katolické univerzitě v Chicagu přednášel jako profesor politologii, dokud v roce 1980 nepřesídlil do Rakouska. Zde spoluorganizoval kulturní klub Domov.

(tp)

SCHWARZENBERG Karel (* 5. 7. 1911 Čimelice, + 9. 4. 1986 Vídeň) - český šlechtic a historik

Když za nacistické okupace vyšla v roce 1941 z pera potomka významného šlechtického rodu K. Schwarzenberga česky psaná Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě, bylo to jednoznačně chápáno jako vlastenecký čin, který měl povzbudit sužovaný národ a jeho sebevědomí. A dlužno dodat, že to u něho nebyl čin ojedinělý.

Pocházel z orlické větve tohoto rodu a po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1929) studoval na pražské technice lesnictví. Po ukončení vojenské služby se mohl teprve věnovat své celoživotní zálibě - studiu historie a heraldiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde patřil mezi žáky J. Pekaře.

V době ohrožení republiky bezprostředně před Mnichovem byl autorem dopisu českých šlechtických rodů, kterým byl prezident E. Beneš ujištěn o jejich věrnosti Československé republice. Podobné prohlášení bylo pak vydáno i v době německo-polské války. Po uzavření českých vysokých škol 17. listopadu 1939 odmítl K. Schwarzenberg dokončit studia na německé univerzitě; není divu, že v roce 1940 byla na jeho panství uvalena německá okupační správa. Na sklonku války stál K. Schwarzenberg v čele Národního výboru, který se ustavil v Čimelicích, a už 6. května 1945 okupační správu ze svého panství vykázal.

Po únoru 1948 mu byl veškerý majetek zabaven a on sám se spolu s rodinou zachránil jen odchodem do emigrace. Po krátkém pobytu v Itálii se usadil ve Vídni, kde také dokončil univerzitní studia (1956). Publikoval pak řadu prací z oboru historie i heraldiky a zvláštní význam má jeho soupis veškerých bohemik, která se nacházela ve Vídni od roku 1617 (kdy tam definitivně přesídlil habsburský dvůr), pořízený pro vídeňskou Národní knihovnu. Byl také členem a činovníkem krajanských spolků a organizací a předsedou Křesťanské akademie v Římě.

Jeho syn Karel Jan Schwarzenberg významně podporoval čs. exil i domácí demokratickou opozici a v letech 1985-90 byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva. Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a působil do roku 1992 jako předseda Rady konzultantů, resp. vedoucí Kanceláře prezidenta republiky V. Havla.

(tp)

SIDON Karol (* 9. 8. 1942 Praha) - pražský a zemský rabín, česky píšící židovský prozaik, dramatik, publicista a scenárista

Karel Sidon se narodil za války v tzv. smíšeném manželství. Otec byl pro svůj židovský původ poslán do koncentračního tábora Terezín a po neúspěšném pokusu o útěk popraven (1944). Po otcově deportaci byl chlapec skrýván na venkově, a to až do konce okupace.

K. Sidon se už záhy projevil jako výrazný literární talent. Počátkem 60. let vystudoval FAMU, pracoval ve studiu J. Trnky a v letech 1968-69 v redakci Literárních listů a Listů až do jejich zrušení. Jako reportér a komentátor se zde výrazně podílel na reformním snažení obou týdeníků v období "pražského jara" a současně se prosadil jako spisovatel. Roku 1968 vyšla Sidonova prvotina Sen o mém otci, která se stala kultovním dílem jeho generace a v české próze znamenala výrazný posun do té doby nezvyklou otevřeností autora reflektujícího nejosobnější rodinné zážitky. Úspěch slavila i jeho dramatická tvorba: hra Zákon vyhrála soutěž o nejlepší rozhlasovou hru roku 1968, J. Jakubisko natočil podle jeho scénářů filmy nevšední poetiky a hlubokého existenciálního smyslu Zběhové a poutníci a Ptáčkové, sirotci a blázni (oba 1969). I další próza Sen o mně (1970), navazující na autorovu prvotinu, potvrdila vysoké umělecké ambice a zařadila Sidona k nejvýraznějším poválečným česky píšícím židovským autorům. Úspěch znamenalo i uvedení hry Latríny divadlem Maringotka Zuzany Kočové, která však byla normalizátory záhy zakázána. Následný pokyn stranických úřadů ukončil i Sidonovu spolupráci s televizí, která měla uvést několik inscenací. Stejný osud potkal v Realistickém divadle nastudovanou hru Shapira (1972; dočkala se tak premiéry až v roce 1990) a ve Vinohradském divadle hru Zpívej mi na cestu.

Od 70. let se tak Sidon stal jedním z mnoha desítek autorů zakázaných komunistickým režimem a jeho práce vycházely jen v samizdatových edicích: hra Labyrint (cirkus podle Komenského) (1972), kniha na pomezí literatury faktu a beletrie Evangelium podle Josefa Flavia (1974, knižně 1991), román Boží osten (1975, knižně 1991; první část vyšla spolu s novelou Brány mrazu z roku 1977 v exilovém nakladatelství Index roku 1988 pod názvem Dvě povídky o utopencích) a rozhlasové hry Třináct oken a Starý příběh (obě 1977). Poslední tři díla již vznikala poté, co Sidon podepsal Chartu 77 a stal se terčem policejního šikanování. Od zákazu publikovat pracoval jako pomocný dělník a v podobných profesích. Roku 1978 obdržel exilovou cenu J. Koláře. Pod jménem své ženy Marcely Třebické publikoval prózu pro děti Pohádky ze čtyř šuplíčků (Panorama 1979) a následujícího roku napsal a nastudoval hru k židovskému svátku Purim nazvanou Mordechaj a Ester (inscenována souborem ochotníků na Pražské židovské obci).

Existenční těžkosti a hrubý policejní nátlak nakonec přinutily Sidona, aby se roku 1983 vystěhoval. Prohlubující se zájem o judaismus, který ještě před odchodem do exilu našel výraz v intenzívním studiu hebrejštiny, překladech židovských náboženských textů a vlastní náboženské studii Abrahámův návrat (v samizdatu 1982), kultivoval K. Sidon studiem hebraistiky na Hochschule für jüdische Studien v Heidelbergu. Po pádu komunistického režimu v Československu pokračoval studiem v ortodoxním rabínském semináři v Jeruzalémě, odkud se roku 1992 vrátil do Prahy jako pražský a zemský rabín. Ve své nové funkci se K. Sidon (hebrejským jménem Efraim ben Alexander) věnuje výhradně náboženským aktivitám, přestože podle vlastního vyjádření zůstává několik jeho děl, především román Korachův případ, v nedokončených rukopisech.

(lp)

SIDOR Karol (* 16. 7. 1901 Ružomberok, + 20. 10. 1953 Montreal, Kanada) - slovenský novinář a nacionalistický publicista, československý politik

Už místem svého rodiště se stal K. Sidor Hlinkovým stoupencem a obdivovatelem. Od svých 19 let pracoval v Hlinkově slovenské ľudové straně a v redakci jejího listu Slovák, jehož se také ve 30. letech stal šéfredaktorem. Koncem 30. let pak řídil tiskové podniky Hlinkovy strany. Byl radikálním stoupencem autonomie Slovenska a předním ideologem klerikálního slovenského nacionalismu. Ve svých politických úvahách i činech byl ovlivněn italským fašistickým korporativismem. V zahraničí hledal pro svou politiku oporu v beckovském Polsku.

Roku 1938 organizoval ozbrojenou složku strany - Hlinkovu gardu - a stal se jejím velitelem. Od prosince 1938 do března 1939 zastupoval Slovensko v česko-slovenské vládě a ve dnech 11.-14. března 1939 byl předsedou slovenské autonomní vlády. K překvapení nacistů však odmítl vyhlásit Slovenský stát. Odůvodnil to svou nekompetentností a neústavností takového aktu.

Po vyhlášení Slovenského státu Tisem 14. března 1939 byl po několik týdnů ministrem vnitra ve slovenské vládě. Byl však zcela nepřijatelný pro hitlerovské patrony Slovenska a musel odejít do politického ústraní jako velvyslanec do Vatikánu. Od roku 1945 byl v emigraci: nejprve v Itálii, později v USA, kde roku 1948 vznikla pod jeho předsednictvím Slovenská národní rada v zahraničí. V Československu byl v roce 1947 za své nepřítomnosti odsouzen Národním soudem ke 20 letům vězení.

(nk)

SIMONOVÁ Yvetta (* 4. 11. 1928 Český Brod) - česká zpěvačka

Yvetta Simonová začínala jako operetní zpěvačka, pak zpívala s orchestrem Zdeňka Bartáka (1953-60). V roce 1958 přijala angažmá u K. Vlacha, s nímž pak od roku 1960 účinkovala trvale a pořídila na 500 snímků pro gramofonové desky (přičemž příležitostně nahrávala i s jinými orchestry). Nejdůležitější období její pěvecké dráhy spadá do první poloviny 60. let, kdy byla velmi populární (mimo jiné druhé místo ve Zlatém slavíku za roky 1962, 1964 a 1965). Častým pěveckým partnerem Simonové byl Milan Chladil: vystupovali spolu víc než dvě desetiletí (až do Chladilovy smrti roku 1984) a vytvořili spolu velmi sourodé a oblíbené duo. Mezi nejznámější písně patří Zhasněte lampióny, Romantická, Zamilovaná, ve dvojici s Chladilem například O nás dvou, Sentimentální. Repertoár Simonové vždy odpovídal vkusu konzervativního publika. Často vystupovala v televizi (recitály, soutěžní, silvestrovské pořady).

(jr)

SÍS František (* 5. 9. 1878 Maršov, + 17. 8. 1938 Praha) - český novinář a československý politik

Od mládí působil F. Sís v Národní straně svobodomyslné (mladočeské) a jako blízký spolupracovník K. Kramáře byl v letech 1910-18 jejím generálním tajemníkem. Za 1. světové války se podílel na organizování domácího protirakouského odboje a od jara 1918 pracoval v komisi pro řešení otázek, souvisejících s předpokládaným vznikem československého státu.

V roce 1918 byl členem Národního výboru a po vzniku Československa se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění (1918-20). Podílel se na vzniku strany Československá národní demokracie, stal se jejím místopředsedou a do roku 1931 byl ředitelem tiskového orgánu strany Národní listy.

Ve straně spolu s F. Marešem, Františkem Hlaváčkem a dalšími patřil k radikálně nacionálnímu protihradnímu křídlu, které počátkem 30. let zbavil ve straně vlivu F. X. Hodáč. V roce 1931 Sís odešel z Národních listů a ze zdravotních důvodů i z veřejného života.

Významným novinářem byl i jeho bratr Vladimír Sís, účastník odboje v 1. i ve 2. světové válce, který po únoru 1948 zemřel v komunistickém vězení.

(mch)

SKÁCEL Jan (* 7. 2. 1922 Vnorovy u Strážnice, + 7. 11. 1989 Brno) - český básník, prozaik a publicista

Jan Skácel byl spolu se svým moravským krajanem a celoživotním přítelem O. Mikuláškem nejvýznamnějším básníkem z generace vstupující na literární scénu ve druhé polovině 50. let. Skácel osobitě navázal na halasovskou tradici analytické, hutné poezie, pro níž nebylo podstatné rozhojňovat imaginaci dalšími a dalšími metaforami, nýbrž tvořit báseň jako existenciální šifru.

Po maturitě na gymnáziu v Brně (1941) pracoval krátce jako uvaděč v kině a pak byl totálně nasazen na práce v Rakousku. Po válce vystudoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity a nastoupil jako kulturní referent do brněnské Rovnosti, kde zůstal do roku 1953. V letech 1954-63 pracoval jako redaktor literární redakce brněnského rozhlasu, od roku 1963 vytvářel jako šéfredaktor profil významné moravské kulturní revue Host do domu. Po zlikvidování tohoto časopisu nastupující normalizací byla Skácelovi na několik let znemožněna další publikační činnost.

Skácel již ve své prvotině Kolik příležitostí má růže (1957) postavil základní rysy své poezie: mužný výraz, který trvá na zdůrazňování základních jistot, mýtus trvání a věčného návratu, přimknutí se k rodné krajině a jejímu řádu. Následovala kompozičně promyšlená sbírka Co zbylo z anděla (1960) a pak tři výrazné knihy poezie 60. let: Hodina mezi psem a vlkem, 1962, Smuténka, 1965 a Metličky, 1968. Každá z nich po svém prohlubovala základní skácelovské motivy a zároveň je "zjednodušovala" do podoby jakéhosi poetického mýtu.

Vynucené publikační mlčení mohl přerušit až roku 1981 sbírkou Dávné proso. Projevilo se zde Skácelovo tíhnutí ke klasické veršové struktuře a k jistotám formovaným od dětství. Do sbírky Naděje s bukovými křídly (1983) zařadil soubor sta čtyřverší Chyba broskví, který v roce 1978 vyšel v nakladatelství Škvoreckých 68 Publishers. Zde stejně jako ve sbírkách Odlévání do ztraceného vosku (1984) a v posmrtně vydané sbírce A znovu láska (1991) Skácel precizoval a prohluboval své motivy - vztah k rodné Moravě, k tradici a k samotné poezii.

(jp)

SKÁLA Ivan (* 6. 10. 1922 Brandýs nad Labem, + 6. 2. 1997 Praha) - český básník, československý komunistický funkcionář na poli kultury

Brzy po válce se Ivan Skála (vlastním jménem Karel Hell) objevil ve skupině komunistických literátů sdružených kolem Rudého práva a Tvorby (Nechvátal, Čivrný, Školaudy), nicméně v jeho dvou prvních "doúnorových" sbírkách (Křesadlo, 1946 a Přes práh, 1948) lze cítit vliv Holanův a Halasův. To však počátkem 50. let vystřídá militantní nota jeho "manifestů nového času", příkladných sbírek stalinistických agitačních veršů (Máj země, 1950, Fronta je všude, 1951), jež měly svůj doplněk v rozvášněné publicistice, tištěné především v Rudém právu, v jehož redakci v letech 1946-59 pracoval. To Skála si žádal hlavu R. Slánského proslulým sloganem Psovi psí smrt a byl to právě on, kdo rozpoutal v Tvorbě štvanici na J. Seiferta po vydání básníkovy Písně o Viktorce (1950).

Skálova bolševická verva pak poněkud polevuje na přelomu 50. a 60. let, kdy se do dialektické osnovy svých básní snaží vetknout poněkud intimnější a smyslovější odstín a zatraktivnit je ohlasy z cest, například do Francie (A cokoliv se stane, 1957, Ranní vlak naděje, 1958), kam mohl cestovat jako prominentní kádr Svazu čs. spisovatelů, jehož byl v letech 1959-63 prvním tajemníkem.

Reformní pokusy roku 1968 sledoval Skála jen s velkou nelibostí a po srpnové okupaci (i když v prvních dnech spolukoncipoval protestní prohlášení parlamentům světa proti zásahu) se stává jedním z předních normalizátorů: od března 1969 je tajemníkem kulturního výboru České národní rady a v letech 1970-82 drží pod palcem vydávání nové české literatury jako ředitel nakladatelství Československý spisovatel. Příkladem stylové normalizační poezie se stala Skálova sbírka Co si beru na cestu (1975), jež obsahuje i proslulou báseň Položili stranickou legitimaci. Skála se i v normalizačním bezčasí snažil rozdmýchat patos a revoluční odhodlání, a opěvován dvorními vykladači - především Vítězslavem Rzounkem, Milanem Blahynkou a Oldřichem Rafajem - vydává jak sbírky nové (Oheň spěchá, 1979), tak i řadu výborů, vycházejících "národnímu umělci" rok po roce.

Od roku 1982 až do listopadu 1989 byl I. Skála předsedou Svazu českých spisovatelů.

(jp)

SKALIČKA Vladimír (* 19. 8. 1909 Praha, + 17. 1. 1991 tamtéž) - český jazykovědec

Vladimír Skalička (prapotomek malíře Josefa Mánesa) absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy (FF UK) v roce 1930 a vedle češtiny a latiny ovládl i maďarštinu a finštinu, kterou poté studoval v Helsinkách (1931-32). V roce 1946 se stal na FF UK prvním profesorem obecného jazykozpytu a zakladatelem oboru ugrofinských jazyků. Zabýval se však i bohemistikou (mj. Typ češtiny, 1951), slavistikou, ale i dalšími jazyky včetně orientálních. Měl k tomu mimořádné dispozice a celkem se - alespoň zběžně - dokázal orientovat v neuvěřitelných 1200 jazycích a dialektech! Těchto dispozic využil nejen k řadě srovnávacích studií z obecné jazykovědy, ale především k vytvoření nové moderní koncepce jazykové typologie, které se dostalo celosvětového uznání (třebaže má i své oponenty, respektive pokračovatele). V jejím rámci rozlišil pět základních jazykových typů: flexivní (kam patří například čeština a většina indoevropských jazyků), introflexivní (například arabština), aglutinační (turecké jazyky a další), izolační (některé africké jazyky) a konečně polysyntetické (čínština). Své názory shrnul v práci Vývoj jazyka (1960). Tento více než vlažný komunista si podle svědků po svém vyloučení z KSČ pro pasivitu (1969) vzdor věku ulehčeně poskakoval po chodbách Alma mater. K jeho význačným kolegům patřil Pavel Trost (specialista na baltské jazyky) a k žákům patří mimo jiné i význačný matematický lingvista Petr Sgall.

Do jazykovědy významně zasáhla i Skaličkova manželka Alena (pro změnu pochází z rodiny Bedřicha Smetany), která je pokračovatelkou skvělé úrovně české fonetiky. Zakladatelem této poměrně mladé oblasti jazykovědy byl u nás Josef Chlumský a pak Bohuslav Hála, jenž se věnoval především fonetice češtiny (Výslovnost spisovné češtiny, 1955 atd.). Jeho žačkou byla - vedle Milana Romportla (zabýval se mj. fonetikou slov přejatých do češtiny; s Marií Honzákovou: Čteme je správně?) a dalších - i docentka Skaličková. Ta se vedle fonetiky korejštiny věnovala především angličtině (Fonetika současné angličtiny, 1982). O úrovni její práce svědčí i neformální přezdívka "český Jones"; vznikla díky tomu, že tento prestižní anglický fonetik na základě jejích výzkumů poopravil některé své názory. (Slavný anglický fonetik Daniel Jones, předobraz profesora Higginse z Shawova dramatu Pygmalion i jeho filmové podoby My Fair Lady, je autorem normy slovníku výslovnosti i pravopisu angličtiny platící dodnes). To ovšem nezabránilo normalizátorům, aby ji v roce 1982 předčasně neposlali do důchodu, když varovala své kolegy na fakultě před konfidenty StB v řadách pedagogů.

(fh)

SKÁLOVÁ Olga (* 25. 4. 1928 Brno) - česká tanečnice, choreografka a pedagožka

Olga Skálová byla baletní heroina se širokým rejstříkem rolí od dramatických přes tragické až po charakterní typy, a především představitelka statečných, energických a mravně silných žen. Zpočátku působila v Brně, kde začínala pod vedením I. V. Psoty, který ji do své smrti obsazoval do rolí vyžadujících technickou suverenitu (klasické ruské balety Čajkovského). V roce 1952 přešla do Národního divadla v Praze, kde její umění postupně stoupalo k reprezentativním výkonům. Jednotlivé postavy odlišovala pevně stanoveným charakterem, což jí dovolovala dokonalá technická připravenost a vynikající tělesná dispozice. Své vrcholné kreace, které obdařila i detailním, psychologicky přesvědčivým hereckým propracováním, vytvořila v Praze pod choreografickým vedením šéfa baletu ND J. Němečka. Byly to zejména dvojitý part Odetty a Odilie v Čajkovského baletu Labutí jezero, dále role v Prokofjevových baletech (Paní Měděné hory, Kamenný kvítek; Julie, Romeo a Julie), Zobeida v Šeherezádě od Rimského-Korsakova a akrobatická titulní postava baletu Viliama Bukového Svědomí (1964). V choreografii Jiřího Blažka nezapomenutelně zatančila Frygii v Chačaturjanově baletu Spartakus. Vedle ruského a sovětského repertoáru vytvořila zralé typy ve starších (Mefistofela, Škvor: Doktor Faust) i nových českých baletech (Beatrice, Burghauser: Sluha dvou pánů). V baletu J. Hanuše Othello, kde titulní postavu vytvořil její manžel tanečník Viktor Malcev, tančila lyrickou Desdemonu.

O. Skálová, která na přelomu 50. a 60. let představovala vrchol českého baletního umění, často hostovala v zahraničí. Za své umění, ale také za aktivní kulturně politickou činnost (byla velkou propagátorkou čs.-sovětského přátelství a v letech 1974-77 místopředsedkyní normalizačního Svazu dramatických umělců) byla oceněna řadou vyznamenání. V 70. letech se začala orientovat na vlastní choreografickou práci, ta však tvoří méně významnou složku její umělecké dráhy. Koncem 70. let se Skálová vrátila do Brna jako šéf baletu a profesorka klasického tance na zdejší konzervatoři.

(pö)

SKLENÁŘ Zdeněk (* 15. 4. 1910 Leština u Zábřehu, + 19. 4. 1986 Praha) - český malíř, grafik a typograf

Studoval s přestávkou vyloučení (1934-37) na Uměleckoprůmyslové škole u Arnošta Hofbauera; studium dokončil u Zdeňka Kratochvíla roku 1939. Od roku 1943 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, později skupiny Bilance (1960) a od roku 1963 také Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Již v roce 1945 se stal asistentem (do 1950), ale teprve v roce 1968 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Jeho počáteční tvorba stála pod vlivem J. Zrzavého (Baletka, 1935; Herečka, 1939), expresionistů, ale třeba i Amedea Modiglianiho (Akt, 1943). Posléze se jeho styl uvolňuje k imaginativní tvorbě, v níž převládá motiv krajiny (Park v noci, 1943). Zřetelná je inspirace surrealismem (Ladožské jezero, 1942; Válka, 1943) a Maxem Ernstem. Velký vliv na další tvorbu Sklenáře měla návštěva Číny a poznání východní kaligrafie, kterou převádí do oblasti abstrakce (Někde na Žluté řece, 1955-56; Čínské hory, 1956; Archaický čínský znak, 1960). Později uplatnil i evropské písmo (Římské versálky, 1958) a jeho tvorba nabývá podobu jemné lineární sítě.

(vl)

SKLENČKA Ota (* 19. 12. 1919 Hradec Králové, + 10. 10. 1993 Praha) - český herec

Ota Sklenčka začal studovat medicínu, ale po zavření českých vysokých škol německými okupanty se v roce 1939 rozhodl pro profesionální hereckou dráhu. Roku 1942 začal u Horáckého divadla, do roku 1950 potom hrál v Táboře, Teplicích a Liberci. V roce 1951 se stal členem Ústředního divadla čs. armády, působícího v budově Vinohradského divadla v Praze. Zde do roku 1961 vytvořil řadu výrazných a svébytných postav. V letech 1961-75 byl předním členem Městských divadel pražských, od roku 1975 do roku 1988 hrál v Realistickém divadle. Před svou smrtí byl již jako důchodce několik sezón členem Divadla na Vinohradech.

Své jevištní postavy Sklenčka tvořil v pevných rysech psychologickorealistického herectví, jehož podstatou byl hluboký citový vztah k člověku. A byl to často obraz záporný a temný (král Filip, F. Schiller: Don Carlos, 1955; Mamajev, A. N. Ostrovskij: I chytrák se někdy spálí, 1980), ale vždy v celé složitosti lidského nitra, jež není výlučně dobré ani zlé (Lavoisier, Rolland: Hra o lásce a smrti, 1964; Billy Rice, Osborne: Komik, 1980). Sklenčka měl cit pro dramatičnost chvíle, byl třeba až cholericky výbušný, ale jako by mu někde uvnitř vězel zádumčivý, hořký smutek, když s očima sklopenýma k zemi odsadil text tíživou pauzou (Astrov, Čechov: Strýček Váňa, 1971). Mnohé jeho postavy naopak na diváky zapůsobily svým pozitivním přístupem k životu, svou moudrostí, uvážlivostí, vtipem a laskavým srdcem (Karel IV., Šotola: Cesta Karla IV. do Paříže a zpět, 1979).

Od roku 1961 do počátku 80. let byl O. Sklenčka pedagogem na Divadelní fakultě AMU, kde vychoval řadu současných českých herců. Desítky různorodých postav také vytvořil v televizi a v rozhlasu. Jeho manželkou byla herečka Nina Popelíková, dlouholetá členka Divadla na Vinohradech (1951-78), širší veřejnosti známá především z Dietlova televizního seriálu Nemocnice na kraji města.

(pö)

SKOBLA Jaroslav (* 16. 4. 1899 Praha, + 22. 11. 1959 Teplice nad Bečvou) - český vzpěrač

Vzpěrač těžké váhy J. Skobla, mnohonásobný přeborník republiky, vítěz mistrovství světa z roku 1923 a držitel stříbrné olympijské medaile z Amsterdamu 1928, si pro nejcennější kov vyjel až za moře, na olympiádu v Los Angeles 1932. Tehdy samozřejmě lodí přes Atlantik a vlakem přes celé Spojené státy. Stálo to za to. Svého nejvážnějšího soupeře, o 20 kg těžšího Němce Strassbergera, ve vzpěračském trojboji porazil (a spolu s ním i nakonec "stříbrný" Václav Pšenička).

Olympijského vítěze čekal doma ani ne dvouletý synek Jirka. Ten se později stal dvanáctinásobným mistrem republiky ve vrhu koulí. Jako první Evropan překonal hranici 17 m (17,09 m - 1952) i 18 m (18,01 m - 1957). Také on se za svou medailí musel vydat daleko za moře. V Melbourne roku 1956 tehdy už evropský rekordman ve vrhu koulí prorazil dlouholetou hegemonii amerických koulařů a vybojoval bronzovou olympijskou medaili. Navázal tak na odkaz prvního československého světového rekordmana (1930 a 1932) ve vrhu koulí Františka Doudy. Zatímco mezi muži nenašel dosud důstojného nástupce, mezi ženami si z jeho úspěchů vzala příklad Helena Fibingerová, mistryně světa, několikanásobná halová mistryně Evropy i světová rekordmanka.

(pa)

SKOUMAL Aloys (* 19. 6. 1904 Pačlavice u Kroměříže, + 4. 7. 1988 Praha) - český překladatel a anglista

Aloys Skoumal patří k nejvýznamnějším postavám českého překladatelství - je málo osobností, jež by se pustily s takovou pečlivostí a zasvěceností do přetlumočení těch nejobtížnějších děl světového písemnictví - konkrétně Sternova Tristrama Shandyho, a hlavně Jamese Joyce (Odysseus, 1976).

Skoumal vystudoval arcibiskupské gymnázium v Kroměříži a v letech 1923-28 studoval na Univerzitě Karlově filosofii a anglistiku, přičemž na něho měl největší vliv profesor V. Mathesius. Pracoval pak v nakladatelství Melantrich a v pražské Univerzitní knihovně, na přelomu 20. a 30. let krátce působil v Olomouci a od poloviny 30. let do roku 1944 byl lektorem a redaktorem nakladatelství Melantrich, kterému se i během okupace podařilo zachovat důstojné postavení. Za války Skoumal propůjčoval své jméno k dílům z rasových důvodů perzekvovaného Erika A. Saudka. Velmi blízko měl v té době ke katolicky orientovaným autorům. Od října 1944 do května 1945 byl Skoumal internován na Hagiboru v Praze a v Klettendorfu. Po osvobození byl literárním ředitelem nakladatelství Vyšehrad. V letech 1947-50 byl vyslán jako kulturní přidělenec na čs. ambasádu v Londýně. Po svém odvolání působil nějakou dobu na ministerstvu informací a osvěty a v 50. letech pracoval v Univerzitní knihovně v Praze. Poté se věnoval cele překladatelské práci (často ve spolupráci se svou ženou Hanou Skoumalovou).

Těžištěm Skoumalova zájmu byla anglosaská literatura, ale překládal i zásadní díla z němčiny (Robert Musil, Karl Kraus). Z Angličanů a Američanů je možné vedle výše uvedených zmínit Lawrence, Swifta, Kiplinga, Conrada, Shawa, Carrolla a řadu dalších.

Skoumal vlastně položil fundament, na němž mohli pevně stanout další překladatelé z anglosaské literatury, jež patří v posledních desetiletích v Čechách k nejpřekládanějším a nejžádanějším: J. Škvorecký, František Vrba, J. Zábrana, Miroslav Jindra, Radoslav Nenadál, Martin Hilský, Jarmila Emmerová, Antonín Přidal, Jaroslav Kořán, autor Dějin anglické literatury Zdeněk Stříbrný, Hana a Michael Žantovských a mnoho dalších.

(jp)

SKOUMAL Petr (* 7. 3. 1938 Praha) - český hudebník

Studoval konzervatoř v Praze, obor dirigování (absolvoval 1958) a řízení sboru na Janáčkově akademii múzických umění (absolvoval 1962). Už v té době psal písně a scénickou hudbu. V roce 1964 začal vystupovat ve dvojici s Janem Vodňanským. Jejich představení se skládala z písní, krátkých básní a satirických scének, svébytně rozvíjela odkaz Osvobozeného divadla a Semoforu. Nejdůležitější společné programy byly S úsměvem idiota (1969), S úsměvem Donkichota (1970), Hurá na Bastilu (1970), Králíci pokusný (1974) a další. Některé z nich ve zkrácené podobě vyšly na gramofonových deskách. Skoumal byl autorem prakticky veškeré hudby, Vodňanský psal texty. Jejich domovskou scénou byl hlavně Činoherní klub, později divadlo Ateliér. Od roku 1976 vystupovali jen zřídka, od roku 1980 oba působí samostatně.

Skoumal složil mnoho filmové hudby - mimo jiné filmy Přijela k nám pouť (1973), Jára Cimrman ležící, spící (1982) - a hudby k večerníčkům (Králíci z klobouku, Maxipes Fík). Spolupracuje s rockovými interprety: napsal skladby pro M. Prokopa, Luboše Pospíšila, C&K Vocal a V. Mišíka, byl členem rockové skupiny Etc...(1985-88), jako textař se podílel na albu Jana Hrubého Černé ovce (1997). Natočil sólové desky ...se nezblázni (1989), Poločas rozpadu (1990) a Hotelový pokoje (1994), které se dočkaly výrazného ohlasu u publika a hudební kritiky. Písňové tvorbě pro děti jsou věnována alba Kdyby prase mělo křídla (1992), Jak se loví gorila (1994) a Pečivo (1995).

(jr)

SKŘIVÁNEK Jaromír (* 10. 10. 1923 Praha, + 4. 5. 2010 Praha) - český malíř, grafik, ilustrátor, básník, překladatel a theosof

Jaromír Skřivánek v letech 1939-42 absolvoval Uměleckoprůmyslovou a grafickou školu v Praze. Větší vliv než učitelé mělo na jeho tvorbu okouzlení Indií, o jejíž kulturu, a zejména náboženství se zajímal nejen teoreticky, ale i při řadě delších studijních cest a pobytů přímo v Indii. Více než úspěšně tak navázal na další české malíře O. Nejedlého a Jaromíra Hněvkovského. Indie ho zároveň inspirovala nejen k desítkám obrazů, z nichž mnohé jsou vedle našich galerií (včetně NG) rovněž v řadě galerií světa (USA, Velká Británie, Indie). Stejné zaujetí ho vedlo k ilustrování základních děl indické literatury (mj. Bhagavadgíta, Mahábhárata, Nala a Damajantí; knihy vyšly i v řadě západoevropských nakladatelství) a také známého románu Mipam, láma patera moudrostí, k překladu a ilustrování Pataňdžaliho Aforismu o józe (1992) i k vlastní cestopisné knize Za krásami Indie (1977, 1988). V roce 1992 vyšlo bibliofiské vydání vlastní Skřivánkovy poezie Strom života.

J. Skřivánek, který měl už 45 samostatných výstav doma i v zahraničí, si pochopitelně sám cení především uznání, jichž se mu dostává v Indii a Pákistánu (Zlatá medaile vlády Pákistánu 1977). Jeho zájem o duchovní nauky Východu i Západu ho přivedl i do mezinárodní Theosofické společnosti se sídlem v kalifornské Pasadeně (USA), v jejímž rámci se stal národním sekretářem pro Českou republiku.

(fh)

SKUPA Josef (* 16. 2. 1892 Strakonice, + 8. 1. 1957 Praha) - český loutkář, výtvarník a autor loutkových her

Josef Skupa v roce 1915 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Dříve než mohl nastoupit dráhu profesora kreslení, byl odveden do armády. Naštěstí byl z fronty v roce 1916 odvelen do plzeňské Škodovky, a protože se již od studentských let zajímal o divadlo, brzy se zapojil do plzeňského divadelního dění. Spolupracoval jako externí scénograf s Městským divadlem a s Loutkovým divadlem Feriálních osad, kde působil jako výtvarník, technolog, ale i režisér, loutkoherec a autor. Všestranný umělecký talent a vynikající organizační schopnosti z něho udělaly vůdčí osobnost tohoto loutkového divadla. Toto postavení mu umožnilo využít příznivých podmínek Feriálek - poloprofesionální provoz, vedený lidovým loutkářem Karlem Novákem, i časté hostování zkušených plzeňských herců - k prověřování svých představ o moderním loutkovém divadle. Od počátku se snažil získat pozornost dospělých diváků: po politických a literárních kabaretech hledal nové dramaturgické podněty (uvedl seriál dramatizací Haškova Švejka), zkoušel možnosti uvádění činoherních i operních děl. Od poloviny 20. let se orientoval hlavně na revuální pořady, jejichž hlavními aktéry se staly loutky Spejbla a Hurvínka. Spejbla vyřezal podle Skupova návrhu v roce 1919 Karel Nosek, avšak plně se divadelně uplatnil teprve, když místo Kašpárka se stal jeho jevištním partnerem Hurvínek, kterého vytvořil v roce 1926 řezbář Gustav Nosek. Skupa vymyslel pro tuto dvojici jedinečné charaktery i způsob jevištní intepretace. Využil přitom v plné míře svého smyslu pro komiku i hereckého nadání. V jeho podání se stal popletený, ale ambiciózní otec Spejbl (ve výtvarné zkratce tento charakter symbolizovalo dadaistické spojení fraku a dřeváků) a jeho uličnický, zvídavý synek Hurvínek prostředkem komiky, která svou společenskou aktuálností vyvolávala velkou diváckou odezvu. V roce 1930 se Skupa vzdal profesorského místa a založil vlastní profesionální soubor, který pořádal pravidelné zájezdy po celé republice a začal natáčet i gramofonové desky. Podařilo se mu zajistit vysokou profesionální úroveň souboru v ovládání loutek a rozšířit okruh autorských spolupracovníků, k nimž vedle osvědčeného Franka Weniga patřil zejména Augustin Kneifel i Jiřina Skupová. K Spejblovi a Hurvínkovi přibyly postupně další typové postavy: trvale to byla Mánička (výtvarně dotvořena J. Trnkou) a pes Žerýk. V roce 1933 se Skupa stal prezidentem mezinárodní organizace loutkářů UNIMA.

S narůstajícím nebezpečím fašismu a války se Skupa zařadil k umělcům, kteří svou tvorbou reagovali na hrozící nebezpečí. O jeho lidské statečnosti svědčí, že ještě dva měsíce po okupaci 1939 hrál satirickou komedii Kolotoč o třech poschodích zesměšňující mnichovskou dohodu. I za okupace se snažil využít poměrné nenápadnosti loutkového divadla a ve stovkách představení po Čechách i na Moravě uváděl jinotajné hry J. Malíka.

V roce 1945 obnovil činnost svého divadla, pro které získal stálou scénu v Praze. Jeho postavení však zejména po únoru 1948 nebylo jednoduché. Na jedné straně byl oslavován jako národní umělec, na druhé straně scéna ztratila potřebnou nezávislost, byly mu přiděleny ideově prověřené lektorky a část divadelní kritiky mu ostře vytýkala nedostatečnou politickou angažovanost a snažila se mu vnutit své představy (Spejbl-reakcionář, Hurvínek-vzorný pionýr). Skupa se proto více orientoval na dětské diváky, obnovil svou nejúspěšnější předválečnou inscenaci pro děti (Skupa-Wenig: Hurvínek mezi broučky) a pro dospělé uváděl zejména pantomimické pořady (Co loutky dovedou, Loutkové grotesky atd.), ve kterých udivoval hereckým mistrovstvím souboru. S inscenacemi uskutečnil od roku 1947 řadu velmi úspěšných zahraničních zájezdů (Anglie, Polsko, Francie, Maďarsko, SSSR). Od začátku 50. let dal ve svém divadle příležitost řadě mladých loutkoherců a jako svého nástupce si vychoval M. Kirschnera. S mladými členy divadla připravil také premiéru Janovského hry Spejbl na Venuši (1956), která se jako jedna z prvních inscenací na českých divadelních scénách satirickou formou vyrovnávala s deformacemi stalinského kultu osobnosti. Pražská premiéra této hry byla symbolicky posledním představením, ve kterém účinkoval. Svou tvorbou Skupa ovlivnil významně vývoj českého i světového loutkářství.

(ad)

SLÁNSKÝ Rudolf (* 31. 7. 1901 Nezvěstice, + 3. 12. 1952 Praha) - český pracovník komunistického aparátu a československý politik

Odpoledne 9. září 1948, druhý den po pohřbu prezidenta Beneše, při kterém došlo k zásahu policie proti některým jeho účastníkům, zasedalo předsednictvo ÚV KSČ. Po předcházející poradě s Gottwaldem a Zápotockým zde měl hlavní slovo generální tajemník strany R. Slánský. Navrhoval zahájit ostrý kurs proti reakci, přijmout tvrdý zákon na ochranu republiky, zřídit tábory nucených prací, ostře postupovat proti živnostníkům a "kulakům", vystěhovat občany s "nepřátelským poměrem k režimu" z velkých měst a řadu dalších drastických opatření, která záhy poté charakterizovala komunistický režim a přivodila tragédie statisíců rodin. Generálního tajemníka jistě při této příležitosti ani nenapadlo, že realizace "ostrého kursu" brzy postihne i jeho samého a jeho nejbližší.

Slánský byl členem KSČ od roku 1921. Od roku 1929 patřil k předním funkcionářům Gottwaldova vedení strany. V letech 1935-38 byl poslancem Národního shromáždění. V polovině 30. let - v době, kdy byli Gottwald a Kopecký v Moskvě - byl spolu s J. Švermou odpovědný za prosazování nové orientace politiky Kominterny na lidovou frontu proti fašismu. Už na počátku roku 1936 byli oba dva a spolu s nimi i šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín obviněni z "pravicového oportunismu". Šverma i Slánský provedli důkladnou sebekritiku, novinář Budín byl vyloučen ze strany. Svou věrnost stalinismu Slánský osvědčil už v létě roku 1936, kdy se horlivě zapojil do obhajoby moskevského politického monstrprocesu se Zinověvem, Kameněvem a dalšími bývalými funkcionáři bolševické strany. V Rudém právu tehdy tvrdil, že sovětský soud právem a ve jménu skutečné lidskosti dal zastřelit agenty fašismu. O 16 let později bylo obdobných prohlášení přijato v Československu na desetitisíce. Ovšem s jednou - a pro Slánského tragickou - změnou. Hovořilo se v nich o něm.

Za 2. světové války byl spolu s Gottwaldem v sovětském exilu. Během Slovenského národního povstání působil v Hlavním štábu partyzánského hnutí na Slovensku. I to se později stalo předmětem jeho obžaloby - byl viněn ze smrti Švermy, kterému prý úmyslně dal "malé boty", aby při ústupu do hor zahynul.

Po květnu 1945 se stal generálním tajemníkem KSČ. Výrazně se podílel na přípravách nastolení monopolu komunistické moci, na provokacích proti demokratické opozici a na provedení převratu v únoru 1948. V letech 1948-51 patřil k lidem, kteří měli největší odpovědnost za nastolený teror, justiční vraždy a perzekuci nevinných občanů Československa. V září byl odvolán z funkce generálního tajemníka a na krátký čas se stal místopředsedou vlády.

23. listopadu 1951 byl Slánský zatčen Státní bezpečností, zbaven všech funkcí a obviněn z velezrady. V listopadu (20.-27.) 1952 byl v politickém monstrprocesu, který spolu s Gottwaldem připravovali a schvalovali jeho dřívější nejbližší spolupracovníci a přátelé, obžalován jako hlava "protistátního spikleneckého centra", odsouzen k trestu smrti a vzápětí popraven. Spolu s ním byli mimo jiné odsouzeni i V. Clementis, Josef Frank, Ludvík Frejka, Bedřich Geminder, B. Reicin, A. Simon, O. Šling a další k trestu smrti, E. Löbl a A. London a Vavro Hajdů k doživotí; internována byla i Slánského žena Josefa a uvězněn bratr Richard.

Roku 1963 byl Rudolf Slánský rehabilitován právně a občansky, v roce 1968 také stranicky. V politice se angažuje jeho syn Rudolf Slánský ml., který byl po listopadu 1989 - zřejmě v intencích "dramatické zápletky" - jmenován velvyslancem v Moskvě. Zde zůstal až do roku 1996, kdy byl jmenován českým velvyslancem ve Slovenské republice.

(nk)

SLAVICKÝ Klement (* 22. 9. 1910 Tovačov na Moravě, + 4. 9. 1999 Praha (?)) - český skladatel, pedagog a organizační pracovník

Jeho otec Klement Slavický byl žákem L. Janáčka na brněnské varhanické škole a působil jako ředitel kůru, varhaník, sbormistr, ředitel hudební školy a houslař; synovi dal základy hudebního vzdělání v hudební teorii i ve hře na housle a klavír. Slavický studoval na pražské konzervatoři od roku 1927 skladbu (K. B. Jirák), dirigování a klavír, na mistrovské škole se mu splnilo přání být žákem J. Suka a V. Talicha. Po absolutoriu působil od roku 1936 jako režisér, dramaturg a dirigent orchestru Čs. rozhlasu v Praze. Roku 1951 musel opustit rozhlas poté, když odmítl vstoupit do komunistické strany; nadále žil jako skladatel ve svobodném povolání. Komunistický režim měl k jeho tvorbě četné výhrady, jeho Tři skladby pro klavír, úspěšně premiérované na Pražském jaru 1947, byly označeny za formalistickou hudbu a jejich vydání v Hudební matici Umělecké besedy bylo dáno do stoupy. Dnes představují (zvláště Tokáta) jednu z jeho nejhranějších kompozic.

Ve své stylové orientaci byl Slavický zpočátku pod vlivem evropské moderny: 1. smyčcový kvartet, Trio pro hoboj, klarinet a fagot (1936), 1. symfonietta "Impetus". Za války se jako mnozí další umělci přimknul k tematice národní historie a tradice, jeho styl se zjednodušil, inspiračním zdrojem se mu stala především moravská lidová píseň. Velmi blízká mu tehdy byla Janáčkova rapsodičnost a dramatická výbušnost. Tato etapa trvala do počátku 60. let: moravské písně pro tenor a klavír Zpěv rodné země (1942), Moravské taneční fantazie pro orchestr (1951, později provedeny též jako balet), orchestrální Rapsodické variace (1953), sborový cyklus Šohajové (1948), písňový cyklus Ej, srdénko moje (1954) a další.

Období 60. a první poloviny 70. let bylo u Slavického charakterizováno důrazem na nástrojovou virtuozitu a brilanci: Etudy a eseje pro klavír (1965), Sentenze per tromba e pianoforte (1976) atd. V poslední tvůrčí etapě se s příklonem k nadčasovým humanistickým tématům Slavický častěji vrací k vokální tvorbě a ve snaze o maximální sdělnost i k tradiční tonalitě: 4. symfonietta "Pax hominibus in universo orbi" (1984, pro soprán, recitátora, varhany a orchestr, ke 40. výročí založení Organizace spojených národů), Psalmi pro sóla, smíšený sbor a varhany (1970) a dramatická freska pro mužský sbor, recitaci a sólový hlas podle básně J. Mahena Cesta ke světlu (1980).

(tv)

SLAVICKÝ Milan (* 7. 5. 1947 Praha) - český skladatel, muzikolog, hudební režisér a pedagog

Syn Klementa Slavického má i z matčiny strany hudebnické předky - děd Kamil Voborský byl žákem Antonína Dvořáka, působil jako ředitel kůru v Jindřichově Hradci a komponoval chrámovou hudbu. Po ukončení střední školy vystudoval Slavický hudební vědu na Filosofické fakultě UK v Praze (1965-70, doktorát 1972) a skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně (1968-73) u J. Kapra. Do praxe vstoupil jako hudební režisér nahrávacích studií Supraphonu (1973-81). Pak byl skladatelem a režisérem ve svobodném povolání. 1989 byl Artist-In-Residence na Northeastern University v Bostonu. Od září 1990 učí teoretické předměty na katedře hudební vědy Filosofické fakulty UK a od podzimu 1994 též skladbu na pražské AMU (docent 1997). 1990-94 učil na katedře zvukové tvorby FAMU hudební režii. 1992-95 působil též v České filharmonii (zástupující ředitel, předseda správní rady).

Jeho skladby jsou většinou určeny pro koncertní pódium, ale on sám je převážně chápe jako jakési "nerealizované divadelno", což souvisí s jeho způsobem rozehrávání orchestru a práce se slovem. Píše jakási minidramata, v nichž využívá i podněty z ostatních druhů umění. V rámci své kompoziční metody si vytváří vlastní typ seriality, tj. organizace tónového materiálu, a to jednak používáním jen určitých intervalů, jednak utvářením specifických vztahů uvnitř této organizace. Tyto postupy uplatňuje od skladby pro velký orchestr Pocta Saint Exupérymu (1971, tato osobnost je pro něho směrodatná jako člověk s mohutným intelektem i s citlivým srdcem, který neselhal a zemřel pro jiné) přes netradiční houslový koncert Cesta srdce (1978) k symfonickému triptychu Země lidí (1979 83) a dále. Za trio Prosvětlení I (1976) získal v roce 1985 hlavní cenu v soutěži města Brasília. Pod stejným názvem čísluje i další své komorní skladby - dosud pět - pro různé nástrojové sestavy. Jednovětá orchestrální skladba Porta coeli (= Brána nebes, inspirováno návštěvou raně gotického klášterního kostela téhož jména u Tišnova) vznikla roku 1991 na základě objednávky festivalu Berliner Festwochen, kde také byla 6. 9. 1992 poprvé provedena. Hudební materiál zde tvoří dva "mody", z nichž každý je charakterizován určitými intervaly. V listopadu 1995 řídil S. Baudo v koncertu České filharmonie premiéru skladby Dvě kapitoly z Apokalypsy (Ohnivé jezero, Nový Jeruzalém). Meditace pro komorní orchestr Ich dien (1995) byla psána pro galakoncert SEL Luxembourg k 75. narozeninám velkovévody Jeana a Synergie pro dechové kvinteto a smyčcový orchestr (1996) pro Cameratu Zürich.

Hledání nových zvukových možností přivedlo Slavického také k elektroakustické hudbě. V plzeňském studiu začal roku 1977 realizovat skladbu Chvála cembala, následovaly Variace na laserový paprsek (1982), Prosvětlení V. aneb Pražský podzim (1990) a "elektroakustická kontemplace" Adventus (1992).

Jazykově dobře vybavený skladatel a intelektuál je často zván do porot uměleckých soutěží a do zahraničí k přednáškám o soudobé hudbě. Jeho kniha o Gideonu Kleinovi vyšla 1995 česky a anglicky.

(tv)

SLAVÍK František (* 18. 8. 1876 Kutná Hora, + 27. 1. 1957 Praha) - český mineralog a geochemik

František Slavík je považován za zakladatele české geochemické školy. Roku 1922 se stal členem České akademie věd a umění, o rok později členem Královské české společnosti nauk a následujícího roku členem Masarykovy akademie práce. Už od roku 1906 však působil na pražské univerzitě, kde byl po deseti letech jmenován řádným profesorem. V letech 1924-25 zastával funkci děkana Přírodovědecké fakulty UK a před 2. světovou válkou se stal dokonce rektorem Univerzity Karlovy. Jeho těsná spolupráce s profesorem Josefem Kratochvílem vedla k rozkvětu mineralogického ústavu, který byl součástí přírodovědecké fakulty. Slavíkův ústav byl nejlépe vybaveným mineralogickým pracovištěm u nás.

Nacistická okupace zasáhla do vývoje ústavu velmi nepříznivě. Byly zničeny sbírky i jeho technické vybavení. Pracovníci ústavu František Ulrich, Radim Nováček, Slavík a další se zúčastnili protinacistického odboje. Při zatýkání se postavil na odpor a zahynul profesor Ulrich, v Mauthausenu zemřel 13. února 1942 (čtyři dny po předním českém mineralogu profesorovi Vojtěchovi Rosickém) docent Nováček. Dne 4. února 1943 byl se svou manželkou a spolupracovnicí Ludmilou Slavíkovou- -Kaplanovou zatčen a poté vězněn i F. Slavík. Jeho žena věznění v Osvětimi nepřežila, profesor Slavík se po návratu z koncentračních táborů pustil spolu s bývalými žáky do obnovy mineralogického ústavu, který vedl až do roku 1947. V roce 1952 byl jmenován mezi prvními dvaapadesáti vědci akademikem ČSAV a členem jejího prezídia. Přes svůj pokročilý věk neztrácel kontakt se svým působištěm a až do posledních dnů docházel do své pracovny na Albertově.

Ve svých pracích se zabýval speciální a regionální mineralogií a petrografií. Byl velice plodným autorem, napsal přes půl tisíce původních prací, z nichž mezi nejvýznamnější patří Metalogenese Železných hor (1929), Úvod do speciální mineralogie (1936) či Vznik a výskyt nerostů (1952). Spolu s Jiřím Novákem a Oldřichem Pacákem se podílel roku 1952 jako spoluautor na učebnici Mineralogie. Jeho vědecká činnost se těšila mimořádnému uznání v celé Evropě.

(pm)

SLAVÍK Jan (* 25. 3. 1885 Šlapanice u Kladna, + 9. 5. 1978 Praha) - český historik

Jan Slavík po absolvování studia historie na Univerzitě Karlově, na níž byl žákem J. Pekaře a Jaroslava Bidla, působil jako středoškolský profesor. Od roku 1925 pracoval na ministerstvu zahraničních věcí, kde jako ředitel Ruského zahraničního archivu (1925-39) vybudoval z dokumentů porevoluční emigrace významné středisko pro studium nejnovějších ruských dějin.

V metodologii historické práce odmítl pozitivismus svých učitelů a kladl důraz na sociologické přístupy a přijímal i podněty z marxistického historického materialismu. Pokud jde o české dějiny, přijal stanoviska Františka Palackého a T. G. Masaryka, zvláště v posuzování významu husitství: Nový názor na husitství. Palacký či Pekař.(1929), Husitská revoluce (1934). Jeho hlavní zájem však patřil ruským dějinám, a zejména dějinám ruských revolucí, o nichž napsal řadu prací, například V předvečer ruské revoluce (1926), Studie k dějinám ruské revoluce (1926-28), Lenin (1934), Leninova vláda 1917-1924 (1935), Smysl ruské revoluce (1927) a mnohé další.

Slavík svou metodologií a předmětem zájmu měl vliv na vznik Historické skupiny (1936) a jejího časopisu Dějiny a přítomnost (1937 až 1938), v nichž působila skupina budoucích tvůrců poválečné marxistické historiografie, například Václav Husa, Oldřich Říha, Jaroslav Charvát a další.

J. Slavík sám se po 2. světové válce s marxismem rozešel a sovětský systém odmítal. Svou rozsáhlou práci začatou za války, Vznik českého národa (1946, 1948), již nikdy nedokončil. Po válce se angažoval v Čs. straně národněsocialistické a jejím tisku, po únoru 1948 bylo jeho dílo zakázáno a on sám pronásledován. Jeho cenný Ruský zahraniční archiv byl po válce odvlečen do SSSR.

(mch)

SLÁVIK Juraj (* 28. 1. 1890 Dobrá Niva u Zvolena, + 20. 5. 1969 Washington, USA) - slovenský právník a československý politik

Juraj Slávik studoval práva v Budapešti, Berlíně a Paříži a roku 1913 se stal doktorem práv. Patřil k předním představitelům slovenské pokrokové mládeže a 1912-14 spolupracoval s časopisem Prúdy.

Po vzniku Československa byl čelným představitelem agrární strany na Slovensku a kromě státních funkcí zastával i funkce v řadě významných a prestižních organizací první republiky: byl místopředsedou Čs. obce sokolské, předsedou Svazu čs. důstojníků, předsedou Aeroklubu, členem výboru Matice slovenské a funkcionářem řady dalších organizací a spolků. V letech 1918-20 byl členem Revolučního Národního shromáždění a v letech 1929-39 poslancem NS.

Po bolševickém vpádu na Slovensko roku 1919 byl jmenován vládním komisařem pro východní Slovensko a v letech 1922-28 byl županem na Oravě a v Košicích. Trvalou nenávist komunistů si vysloužil jako ministr vnitra v letech 1929-32.

V roce 1936 nastoupil diplomatickou dráhu a do roku 1939 byl vyslancem ve Varšavě. Za 2. světové války patřil k předním organizátorům zahraničního odboje, a když vznikla v Londýně čs. vláda v exilu, byl v ní ministrem vnitra (1940-45). V důsledku odporu KSČ proti Slávikovi jej prezident Beneš obětoval a Slávik již nehrál žádnou vnitropolitickou roli. V letech 1946-48 působil jako čs. velvyslanec v USA a spolupracoval s československým delegátem v OSN Jánem Papánkem.

Po únoru 1948 rezignoval na své diplomatické místo, zůstal v exilu a stal se spoluzakladatelem Rady svobodného Československa. Napsal řadu politickohistorických publikací a v roce 1955 vydal vzpomínky Moja pamäť - živá kniha.

(mch)

SMETÁČEK Václav (* 30. 9. 1906 Brno, + 18. 2. 1986 Praha) - český dirigent, sbormistr, hobojista a pedagog

Václav Smetáček byl synem právníka a nadšeného amatérského hudebníka, který mimo jiné dirigoval brněnské Orchestrální sdružení a pak v Praze orchestr Sokola v Bubenči. Po maturitě na gymnáziu studoval Smetáček na pražské konzervatoři hru na hoboj, skladbu a dirigování (1922-30) a současně na filosofické fakultě hudební vědu a estetiku (doktorát 1933, na základě disertace Orchestrace Smetanova mládí). Už založením průkopnického Pražského dechového kvinteta (1928), v němž působil jako hobojista 27 let, osvědčil Smetáček uměleckou a organizační iniciativu. Hráčská zkušenost v České filharmonii (1930-33) s dirigentem Talichem a s význačnými hostujícími dirigenty zahraničními přivedla Smetáčka definitivně k rozhodnutí stát se dirigentem. Od roku 1934 působil v různých funkcích v rozhlase, kde získával i prvé dirigentské zkušenosti podobně jako při práci sbormistra v pražském Hlaholu (1934-46).

V květnu 1942 se stal šéfem symfonického orchestru FOK, který byl v té době organizován ještě na spolkovém principu. V čele tohoto tělesa, které postupně rozšířil a reorganizoval, stál Smetáček do roku 1971 a přivedl je k vysoké umělecké úrovni. Jeho dramaturgie byla dána především oddanou službou české hudbě a obracela se k širší obci zájemců, než tomu bylo v případě České filharmonie. Smetáček dokázal s orchestrem FOK získat tak početné publikum, že mnohé jejich pražské koncerty bývaly ještě dvakrát reprízovány. V letech 1945-66 Smetáček rovněž vyučoval na pražské konzervatoři hře na hoboj, komorní hře, později i řízení orchestru.

V letech 1959-60 byl též šéfdirigentem Berlínského symfonického orchestru. Opakovaně byl zván k řízení koncertů filharmonického orchestru v Los Angeles, amsterdamského Concertgebouworkest, do Tokia atd. V zahraničí byl oceňován i jako operní dirigent: 1966 uvedl poprvé v milánské opeře La Scala Janáčkovu operu Z mrtvého domu, 1967 nastudoval v Teatro Colon v Buenos Aires Musorgského Borise Godunova, o rok později Šostakovičovu Kateřinu Izmailovou a Janáčkovu Káťu Kabanovou atd.

Jeho zřetelné a energické gesto vycházelo z důkladné znalosti partitury a mělo pro hráče i pěvce inspirativní význam. Vynikal v interpretaci romantické hudby, zvláště kantátové (Dvořákovo Stabat mater), při níž mu byl významným spolupracovníkem sbormistr Jan Kühn a jeho Český pěvecký sbor. Srdeční záchvat při koncertu ve Florencii v listopadu 1974 na rok přerušil Smetáčkovu uměleckou práci, v dalších letech musel pro vážné zdravotní potíže koncertní činnost silně omezit. Vinou oslabeného zraku mohl pak dirigovat jen skladby, které ovládal zpaměti; jeho nahrávka Smetanovy Mé vlasti s Českou filharmonií z roku 1980 patří k nejlepším.

(tv)

SMOČEK Ladislav (* 24. 8. 1932 Praha) - český režisér a dramatik

Po angažmá v řadě menších mimopražských divadel založil L. Smoček spolu s Jaroslavem Vostrým a J. Kačerem v roce 1965 Činoherní klub (ČK), scénu více než 20 let zásadním způsobem spoluurčující podobu českého divadla 60.-80. let. Je režisérem racionálním, exaktním. Tíhl vždy ke grotesknímu vidění světa. Zprvu se v ČK představil jako inscenátor vlastních osobitých textů - podle Vostrého psychologických crazy komedií - Piknik, (1965), Bludiště, a zejména Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (1966), s nimiž ještě inscenoval krutou hru Edwarda Bonda Spasení (1968). Po vynuceném odchodu Kačera a Vostrého udržoval v ČK kontinuitu tvůrčího programu. Pomáhal mu v tom i vynikající herecký soubor, z něhož - vedle níže jmenovaných Jiřiny Třebické, Somra, Nárožného - připomeňme alespoň "starou" gardu J. Abrháma, Janu Břežkovou, P. Čepka, Ninu Divíškovou, Jiřího Hálka, J. Hrzána, Františka Husáka, Jiřího Kodeta, P. Landovského a další).

Smoček pak inscenoval klasiku - Goldoniho Poprask na laguně (1973), Mahenova Chrousta (1974) a vlastní dramatizaci Dostojevského Strýčkova snu (1977). Koncem 70. let pod jeho režijním vedením regenerovalo na počátku 80. let nejen herectví starší, ale i mladší generace ČK. V O'Neillově dramatu Cesta dlouhého dne do noci (1978) podali skvělé výkony J. Třebická a J. Somr, ve frašce Carla Zuckmayera Hejtman z Kopníku (1980) ztělesnil titulní postavu P. Nárožný. I v dalších letech dbal, aby základní složkou ČK zůstal herec, neboť dle záměrů roku 1965 má Činoherní klub vycházet především z herecké tvorby.

(pö)

SMOLÍK František (* 23. 1. 1891 Praha, + 26. 1. 1972 tamtéž) - český herec

František Smolík proti vůli otce opustil zaměstnání (vyučen elektrotechnikem) a v letech 1908-21 s přestávkou let 1. světové války hrál u cestujících divadelních společností. Zde se zformovalo jeho realistické herectví, postupně obohacované o analytické tendence. Jaroslav Kvapil ho angažoval do Městského divadla na Královských Vinohradech a Smolík zde působil do roku 1934, kdy se z podnětu K. H. Hilara stal členem činohry Národního divadla v Praze. Na první české scéně hrál až do svého odchodu do důchodu v roce 1961. Z jeho rolí, které za desetiletí u divadla vytvořil, patřily některé do oboru milovníků (Paris, Shakespeare: Troilus a Cressida, 1921), jiné byly komediální povahy (Pan Wehrhahn, Hauptmann: Bobří kožich, Intimní divadlo, 1919; Sochař, Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1956, 1965; Storoh, Klicpera: Ženský boj, 1958; Argan, MoliŹre: Zdravý nemocný, 1960), jiné pak patřily do světa intelektuálů a přemýšlivců, idealistických snílků, jimiž záhy vynikl mezi herci své doby (Doktor Trileckij, Čechov: Člověk Platonov, 1929; Don Quijote, Dyk: Zmoudření dona Quijota, 1927). Vytvářel však i rázovité lidové postavy (například Ondřej Jammerweill, Tyl: Fidlovačka, 1926; Josef Habršperk, Stroupežnický: Naši furianti, 1943, 1945, 1958) a další.

Smolík své dramatické postavy ztvárňoval realistickou metodou ozvláštněnou postupy psychologicko-analytického herectví. Vrcholným projevem této linie Smolíkova herectví se stal Dr. Galén (Čapek: Bílá nemoc, 1957). Obdobou těchto Smolíkových divadelních rolí byla ve filmu postava profesora Málka v Krejčíkově filmu podle Drdovy povídky Vyšší princip. Ve filmu pracoval však již od 30. let a vytvořil zde řadu různorodých postav vážných (Batalión) i veseloherních (Počestné paní pardubické). Některé z nich již před filmovou podobou vytvořil na jevišti (Pavel Kolínský v Tylově Paličově dceři, Otec Školastykus v Drdových Hrátkách s čertem). Od samého počátku vysílání, již od září 1924, pracoval i v rozhlase, kde například v roce 1937 nastudoval roli Dr. Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Bylo o něm známo, že velmi rád pracoval na pořadech pro děti a vedle rolí v pohádkách pro ně četl například Ladovy Bubáky a hastrmany. Herečkou byla i jeho manželka Milada Smolíková.

(pö)

SMOLJAK Ladislav (* 9. 12. 1931 Praha) - český herec, režisér, dramatik a scenárista

Ladislav Smoljak nebyl přijat na DAMU ke studiu divadelní režie. Vystudoval matematiku a fyziku, byl asistentem na katedře jaderné fyziky, středoškolským učitelem, redaktorem časopisu Mladý svět, 12 let nakladatelským redaktorem Mladé fronty a nakonec scenáristou Filmového studia Barrandov. Spolu se Z. Svěrákem a dalšími přáteli spoluzaložil Divadlo Járy Cimrmana (DJC), které bylo v 70. a 80. letech v čase nenormální normalizace místem vzácně svěžího humoru. Smoljak se na činnosti DJC podílí jako herec, režisér i dramatik. V roce 1967 hrou Akt začala jeho autorská spolupráce se Z. Svěrákem (pro DJC hry Vyšetřování ztráty třídní knihy, Cimrman v říši hudby, Hospoda na mýtince, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník a další, scénáře k filmům Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero; Trhák; Kulový blesk; Na samotě u lesa; Jára Cimrman ležící, spící; Rozpuštěný a vypuštěný; Nejistá sezóna. V režiích O. Lipského, Z. Podskalského a J. Menzela vytvořil rovněž řadu osobitých filmových postav. Film Kulový blesk byl jeho filmařským režijním debutem, i když supervizi měl ještě Podskalský; zcela samostatně Smoljak natočil komedii Vrchní, prchni z roku 1983 (u obou filmů spoluautor scénáře).

V 90. letech je vedle své práce v DJC i režisérem Divadla Semafor J. Suchého a i hercem v inscenacích svých divadelních přátel (Macheath, V. Havel: Žebrácká opera, Divadlo na tahu, 1995). Jeho herectví má mnoho společného s projevem typického demonstrátora, což v divadelním i filmovém kontextu působí hravě svou antiiluzívností.

(pö)

SMRČKOVÁ Ludvika (* 24. 2. 1903 Kročehlavy, + 20. 1. 1991 Praha) - česká sklářská výtvarnice

Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy v Praze (1921-27), kde byla žačkou Vratislava Hugo Brunnera a F. Kysely, nastoupila L. Smrčková jako profesorka kreslení na učitelském ústavu. Již roku 1925 na sebe upozornila broušeným křišťálovým pohárem na výstavě Art déco v Paříži, spolupracovala s karlovarským Moserem, od roku 1929 s nižborskou sklárnou (Rückl), poté s Inwaldovými závody v Poděbradech. Spolupracovala rovněž s Artělem a Svazem československého díla. Na světové výstavě v Bruselu 1935 získala zlatou medaili, stejně jako na pařížské světové výstavě (1937), kde obdržela ještě velkou cenu za broušené vázy; těmito úspěchy se přiřadila mezi nejlepší tvůrce slávy českého skla v meziválečném období.

(vl)

SMRKOVSKÝ Josef (* 26. 2. 1911 Velenka u Nymburka, + 15. 1. 1974 Praha) - český pracovník komunistického aparátu a československý politik

Uvědomovali jsme si, že vpustit americkou armádu do Prahy by znamenalo dělat z ní osvoboditelku. Důsledkem toho by ovšem byl politický přesun ve prospěch buržoazie. Tenkrát jsme nevěděli, že totéž si myslil i Winston Churchill a že radil Američanům, aby do Prahy dorazili. Tento známý výrok vybral a upravil autor tohoto hesla z četných písemných podkladů, které obdržel od J. Smrkovského pro vytvoření "rozhovoru" o České národní radě (Dějiny a současnost, č. 4/1965). I když je sporné, zda přesně takto Smrkovský v květnu 1945 uvažoval, o jeho "třídním" instinktu nelze pochybovat.

Pocházel z rolnické rodiny, vyučil se pekařem a stal se tajemníkem Rudých odborů (1930-32). Po vstupu do KSČ v roce 1933 působil jako tajemník Komunistického svazu mládeže v Praze (1933-35) a po absolvování politické školy v SSSR jako tajemník KSČ v Brně (1937-38). Za války se účastnil ilegální práce KSČ a v letech 1944-45 byl členem jejího ilegálního ústředního vedení. Stal se pak místopředsedou ČNR, v níž postupoval tak, jak dokládá použitý citát. Avšak ČNR byla hned v květnu 1945 na žádost SSSR rozpuštěna, neboť 8. května uzavřela s německým velením v Praze dohodu o kapitulaci německých vojsk, která z města odešla ještě před legendárním "osvobozením" Prahy Rudou armádou.

Přesto byl Smrkovský kooptován do ÚV KSČ a jeho předsednictva, byl jmenován předsedou Národního pozemkového fondu a v květnu 1946 byl za KSČ zvolen poslancem Národního shromáždění. Jako organizátor a zástupce velitele Lidových milicí přispěl v únoru 1948 k nastolení komunistického režimu, v němž byl od roku 1949 náměstkem ministra zemědělství a generálním ředitelem Státních statků. V roce 1951 byl náhle zatčen, zbaven všech funkcí a odsouzen na doživotí za napomáhání "spikleneckému centru" R. Slánského. Roku 1955 byl propuštěn a stal se předsedou JZD (1955-63). Stále usiloval o svou rehabilitaci, mimo jiné i za svou činnost v ČNR.

Rehabilitován byl roku 1963 a působil pak na ministerstvu lidové kontroly (1963-65), v Ústřední správě vodního hospodářství (1965-67) a jako ministr lesního a vodního hospodářství (1967-68). Ministr lesů, vod a strání, jak se mu tehdy říkalo, se v roce 1966 stal znovu členem ÚV KSČ a přimkl se v ní k reformním silám. Významně přispěl k pádu A. Novotného a vystoupením v tisku koncem ledna 1968 dal podnět k událostem "pražského jara". V dubnu 1968 byl zvolen předsedou Národního shromáždění a členem předsednictva ÚV KSČ a jako důrazný zastánce reforem se stal jedním z nejpopulárnějších "mužů ledna". Sympatické bylo i jeho vystoupení proti antisemitismu Josefa Jodase a zasloužilých "soudruhů", který byl namířen proti Šikovi a dalším reformátorům. Na druhé straně "demokratičnost" předních reformátorů měla své meze, jak dokládá Smrkovského vystoupení na aktivu StB 6. května 1968, na němž mj. prohlásil na adresu neomalenců pochybujících o únoru 1948, že je proti nim třeba užít všechny prostředky, jaké uznáme za vhodné, a že je nutno provést úder proti všemu, proti všem, kteří by chtěli zvrátit náš společenský řád... V létě 1968 ujišťoval své spoluobčany, že jestli si někdo myslí, že to tu kučíruje Sovětský svaz, tak se šeredně mýlí! Mýlil se šeredně sám.

Na počátku sovětské okupace byl s A. Dubčekem a dalšími odvlečen do SSSR, kde se pak zúčastnil jednání se sovětskými představiteli a spolupodepsal tzv. moskevské dohody. Ty znamenaly nejen konec "obrodného procesu", ale i počátek politického konce J. Smrkovského, který se s okupací nesmířil a snažil se bránit nástupu kolaborantských sil. Po federalizaci státu se sice v lednu 1969 stal ještě poslancem Federálního shromáždění, ale už jen jako místopředseda a předseda Sněmovny lidu. Po nástupu G. Husáka byl v průběhu roku 1969 odstraněn ze všech státních a stranických funkcí a v roce 1970 vyloučen z KSČ jako jeden z nejhruběji osočovaných a pomlouvaných představitelů roku 1968. Zemřel v ústraní a nedosáhl klidu ani po smrti - i s urnou s jeho popelem byla zinscenována nechutná manipulace.

(mch)

SOKOL Martin ( 3. 11. 1901 Medzibrod u Banské Bystrice, + 16. 12. 1957 tamtéž) - slovenský právník a politik

Politická činnost Martina Sokola byla spjata s Hlinkovou ľudovou stranou. V letech 1927-29 pracoval v jejím ústředí, poté až do roku 1938 byl jejím generálním tajemníkem. Těsně před vyhlášením samostatnosti Slovenska 14. března 1939 byl po několik dní ministrem poslední (v pořadí páté) slovenské autonomní vlády (11.-14. 3. 1939).

Po vyhlášení Slovenské republiky byl v letech 1939-45 místopředsedou ľudové strany, zároveň stál v čele sněmu, kde zastával i funkci předsedy Klubu Hlinkovy slovenské ľudové strany. V jejím rámci patřil k stoupencům A. Hlinky, a tedy k autonomistům, ale nikoliv k extrémnímu křídlu. To se projevilo mimo jiné tím, že otevřeně projevoval své výhrady k některým krokům slovenské vlády, zejména k přílišné pronacistické orientaci a k protižidovským opatřením. Sokola nakonec jeho stanoviska přivedla až ke kontaktům s demokratickým odbojem.

V roce 1947 byl postaven před Národní soud, vzhledem k polehčujícím okolnostem byl odsouzen k 5 letům žaláře a v roce 1949 propuštěn z vězení; poté dožil v soukromí.

(tp)

SOKOLOVSKÝ Evžen (* 8. 8. 1925 Příbram) - český divadelní a televizní režisér

Evžen Sokolovský začínal v Horáckém divadle v Jihlavě (1947-54), po angažmá v Divadle S. K. Neumanna v Praze a Kladně byl v letech 1959-67 hlavním režisérem Státního divadla v Brně. Zde spolu s M. Hynštem, A. Hajdou a dramaturgem Bořivojem Srbou rozvíjel program apelativního politického divadla inspirovaného epickým divadlem B. Brechta (Zadržitelný vzestup Artura Uie, Kavkazský křídový kruh) a sovětskou divadelní avantgardou (Majakovskij: Mysteria buffa), jehož součástí byly i domácí původní hry (L. Kundera: Totální kuropění). Současně vedl satirickou scénu Večerní Brno (1961-67), jejíž repertoár výrazně reflektoval reformní nálady druhé poloviny 60. let (M. Uhde: Král Vávra). Stál též u zrodu dramatického vysílání brněnského studia (prvním přímým divadelním přenosem z Brna v roce 1962 byla jeho inscenace Vančurova Rozmarného léta). Brněnské působení vyvrcholilo uvedením Komedie o umučení (1966), podkrkonošských lidových pašijí v úpravě Jana Kopeckého, významné divadelní události (přihlášení se k E. F. Burianovi a jeho lidovému divadlu), jež se v atmosféře blížícího se "pražského jara" stala cílem tisíců věřících, což zaskočilo nejen inscenátory, ale především stranické činitele Brna.

Během svého pedagogického působení na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a později na Divadelní fakultě AMU v Praze vychoval řadu talentovaných divadelních režisérů, z nichž Peter Scherhaufer, Zdeněk Pospíšil a Eva Tálská vytvořili svou činností v brněnském divadle Husa na provázku v 70. a 80. letech osobitou kapitolu českého moderního divadla.

Sokolovský byl v letech 1967-69 režisérem činohry Národního divadla v Praze, poté uměleckým šéfem Divadla E. F. Buriana. Zatímco ještě na přelomu 60. a 70. let v divadle vytvářel výrazná představení (Brecht--Feuchtwanger-Marlowe: Život Eduarda II. Anglického), pak jeho pozdější divadelní režie nepřesahovaly běžný průměr.

Od roku 1970 se jako režisér znormalizované televize, kde v průběhu 70. a 80. let natočil nejpříznačnější díla domácí "socialistické" seriálové tvorby (Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Zákony pohybu, a především "biografický" seriál Gottwald), významně podílel na cílené propagandě zkreslujícího pohledu vládnoucí komunistické strany na historii i na současnost.

(pö)

SOMMER Vladimír (* 28. 2. 1921 Dolní Jiřetín u Mostu, + 8. 9. 1997 Praha) - český skladatel a pedagog

Vladimír Sommer studoval na učitelském ústavu, pak na pražské konzervatoři hru na housle a skladbu u Karla Janečka. Na Akademii múzických umění byl v letech 1945-50 žákem P. Bořkovce. V té době se jako komunista angažoval v mládežnickém hnutí; roku 1948 se stal instruktorem hudebního souboru ve Stalinových závodech v Mostě, pro který napsal jednu z dobově nejúspěšnějších masových písní Hej, Stalinovci. Jeho komorní a orchestrální skladby však už tehdy narážely na stranické výtky formalismu, a to počínaje houslovým koncertem, jímž 1950 absolvoval Akademii múzických umění. Aspiranturu na AMU nedokončil. Od roku 1953 byl tzv. tvůrčím tajemníkem Svazu čs. skladatelů, od roku 1955 vyučoval na AMU, roku 1960 přešel jako docent na katedru hudební vědy na filosofické fakultě, kde učil do roku 1988 teoretickým předmětům (od 1968 profesor).

Jeho uměleckými vzory byli zprvu především Prokofjev a Šostakovič. Důkladnější poznání tvorby Stravinského a Honeggera mu pomohlo vymanit se ze závislosti na stranické ideologii a jejích estetických zásadách. Při svých rostoucích nárocích na uměleckou tvorbu předkládal nová díla ve velkých časových odstupech a některá z nich i poté ještě přepracovával. Premiéry jeho děl se obvykle těšily velké pozornosti. Třívětý Smyčcový kvartet d moll (1. verze 1950, 2. verze 1955 ponechala jen tematický materiál 2 vět!) pronikl zvláště v podání Smetanova kvarteta. Sommerova vnímavost pro bolestné a tragické stránky života, naznačená už v kvartetu, našla svůj výraz jak v předehře k Sofoklově tragédii Antigona (1957), tak v jeho nejreprezentativnějším díle, v třívěté Vokální symfonii pro mezzosoprán, speakera, smíšený sbor a orchestr. Skladba z roku 1958 musela čekat na premiéru až do února 1963, protože pro funkcionáře svazu skladatelů byl nepřijatelný pesimistický tón díla, zhudebňujícího text Kafkův, Dostojevského a Cesara Paveseho. Nadšené přijetí díla publikem představovalo i určitou formu politického protestu. Následující umělecký vývoj skladatele, prožívajícího různé vleklé krize osobní, zatím nepřinesl očekávanou významnou produkci. V dalších nepočetných skladbách jde spíše o opakování už vysloveného (Koncert pro violoncello, 1979; Tři smíšené sbory na básně Františka Halase, 1987, a další).

(tv)

SOMR Josef (* 15. 4. 1934 Vracov u Kyjova) - český herec

Po absolvování Janáčkovy akademie múzických umění v Brně hrál J. Somr v letech 1956-65 v Českém Těšíně, v Divadle bratří Mrštíků v Brně a ve Východočeském divadle v Pardubicích. V pražském divadle Činoherní klub, jehož byl členem v letech 1965-78, nejdříve vytvářel spíše negativní postavy s komediálními, groteskními rysy, později vyzrál v charakterního herce ztělesňujícího povahově složité, vnitřně rozporuplné až tragické muže (James Tyron, O'Neill: Cesta dlouhého dne do noci, 1978). V Národním divadle, kam přešel v roce 1978, vytváří jak velké dramatické postavy klasického repertoáru (Claudius, Shakeapeare: Hamlet; Maršál, Čapek: Bílá nemoc; Edgar, Strindberg: Tanec smrti), tak v jeho podání neméně výrazné komediální a tragikomické figury (Jakub Bušek, Stroupežnický: Naši furianti), jimiž proslul již v Činoherním klubu (Machiavelli: Mandragora, Peachum, Brecht-Weil: Krejcarová opera). Široké veřejnosti je však znám především jako herec filmový a televizní. Jeho první filmovou rolí byl vězeňský lékař ve filmu Obžalovaný, populárním se stal jako výpravčí Hubička v Hrabalových Ostře sledovaných vlacích (v Menzelově režii). Ve filmu J. Jireše Žert, natočeném podle románu M. Kundery, vytvořil hlavní postavu Ludvíka Jahna. Hrál v mnoha významných českých filmech z posledních 30 let (Hotel pro cizince, Soukromá vichřice, Údolí včel, Chlebové střevíčky, Dým bramborové natě, Kam nikdo nesmí, Smrt černého krále, Pozor, vizita!, Tři veteráni, Helimadoe).

Pozoruhodnými povahovými studiemi byly především jeho postavy ve filmech Soukromá vichřice a Radost až do rána, natočených podle úspěšných románů V. Párala. I v televizi vytvořil řadu zajímavých typů v nejrůznějších žánrech: detektivka Zlaté rybičky, historická hra Vrtkavý král, v níž přesvědčivě ztělesnil Přemysla I. Otakara, seriály Dnes v jednom domě, Nemocnice na kraji města a řada dalších.

(pö)

SONNTAG Kuneš (* 19. 2. 1878 Lazce, dnes součást Troubelic u Olomouce, + 29. 3. 1931 Praha) - český národohospodář, československý agrární politik, účastník protirakouského odboje

Kuneš Sonntag, původně člen radikálně-pokrokové strany, působil od roku 1904 v Moravské agrární straně, za kterou byl v letech 1913-18 poslancem zemského sněmu. Byl uznávaným publicistou - 1909 založil i vlastní list Moravský venkov - a také propagátorem agrárního družstevnictví, a to jak v zemědělské výrobě, tak při zpracování produktů (mlýny, pekárny apod.). Významnou roli sehrál v odboji za války, a to zejména díky svým kontaktům na slovenské politiky, kteří se orientovali na budoucí československou spolupráci. Zároveň totiž udržoval těsné styky s A. Švehlou, a působil tak jako důležitý prostředník. V letech 1916-17 byl ředitelem Obilního ústavu na Moravě a od roku 1918 stál v čele Zemské hospodářské rady pro Moravu.

Při vzniku Československé republiky zastával funkci místopředsedy Moravského národního výboru, zároveň byl poslancem parlamentu (1918-22, poté se mandátu vzdal) a v letech 1919-20 ve vládě rudozelené koalice nejprve ministrem financí, poté průmyslu, obchodu a živností a nakonec správcem ministerstva zemědělství.

V agrární straně náležel mezi vedoucí činitele, od roku 1922 až do své smrti byl jejím místopředsedou a vždy stál na straně Švehlovy státotvorné politiky. Měl též významný podíl na založení Zemědělské akademie (1924).

Působil také ve Střelicích u Litovle, kde měl svůj statek (pocházel z rodu dědičných rychtářů) a kde vykonal mnoho záslužné osvětové činnosti.

(tp)

SOPKO Jiří (* 20. 2. 1942 Dubové na Podkarpatské Rusi) - český malíř, grafik a sochař

První školní vzdělání získal J. Sopko na Slovensku, střední výtvarnou školu již studoval v Praze, krátce navštěvoval i keramickou školu v Bechyni. Absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1960-66 u Antonína Pelce. Od roku 1987 patřil mezi členy sdružení 12/15, poté (1992) také Umělecké besedy. V roce 1990 byl jmenován na Akademii docentem, roku 1991 pak profesorem. První výstavu měl roku 1967 ve Špálově galerii, samostatně vystavoval v roce 1970 v Nové síni.

Sopko je osobitým představitelem groteskní malby nové figurace. V rané tvorbě se více věnoval krajině, pod vlivem Jamese Ensora přešel k expresívním figurativním námětům s prvkem grotesky, které nejsou založeny na literárním obsahu. Osobitý projev se vyhranil koncem 60. let, zlomem byla Opice s čepicí (1969). V polovině 70. let přechází na pevnější linii, groteskním způsobem proměňuje i figuru, která dosud zachovávala reálný tvar (Úroda, 1975). V té době zkouší i grafické techniky a sochařský projev (cyklus Hlava, 1978), později také akvarely ve stylu "lyrické" grotesky. Užívá jednoduchých výtvarných prostředků, kolem roku 1980 zjednodušuje i barevnou skladbu (Trojice, 1980; Kráčející, 1980; Stín, 1983; Slepec, 1987). Obrazy se omezují na základní znak, ale objevuje se v nich více dekorativních detailů, v barevné škále převládá modř (Samá voda, 1987).

(vl)

SOUČEK Josef (* 10. 10. 1864 Jestřábí Lhota u Kolína, + 7. 6. 1938 Praha) - český evangelický teolog a duchovní

Josef Souček studoval bohosloví ve Velké Británii, v Německu a ve Vídni a od roku 1889 působil jako evangelický farář v Čechách, v letech 1897-1932 v kostele sv. Klimenta v Praze.

Po vzniku Československa byl iniciátorem spojení všech českých evangelických církví, k čemuž došlo v prosinci 1918 na sněmu, který vytvořil Českobratrskou církev evangelickou a J. Součka zvolil jejím prvním synodním seniorem (1918-32). Významným činitelem této církve byl i jeho syn Josef Bohumil Souček, od roku 1945 profesor a děkan Komenského evangelické bohoslovecké fakulty v Praze.

(mch)

SOUKUP František (* 22. 8. 1871 Kamenná Lhota u Kutné Hory, + 11. 11. 1940 Praha) - český a poté československý sociálnědemokratický politik a publicista, účastník protirakouského odboje

O působení F. Soukupa, významného teoretika a organizátora sociálnědemokratického hnutí, rozvážného politika a stoupence humanistických principů T. G. Masaryka před rokem 1918 odkazujeme na 1. díl. Připomeňme jen, že Soukup patřil k "mužům 28. října" a v Národním výboru jako jednatel patřil k významným činitelům.

Po vzniku Československa se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění, v letech 1920-29 byl místopředsedou senátu a poté až do jeho zániku v roce 1939 stál v jeho čele. V první československé vládě zastával funkci ministra spravedlnosti, ale poté už o vládní funkci zájem neprojevil a soustředil se především na boj s marxistickou levicí jak ve vlastní straně, tak především ve vedení Socialistické internacionály, v níž pomáhal probojovat odmítnutí cesty bolševické revoluce. V sociální demokracii představoval nespornou autoritu, která pomohla tuto stranu upevnit na demokratických a přitom sociálních principech. V letech 1926-39 byl také předsedou Národní rady československé.

Velký otřes pro Soukupa znamenal Mnichov a zklamán byl zejména nedostatkem solidarity mezinárodní, a to zejména dělnické a sociálnědemokratické veřejnosti. Proto také inicioval vystoupení čs. sociální demokracie ze Socialistické internacionály.

Krátce po vzniku Protektorátu ho zatklo gestapo v Kolíně, a třebaže byl záhy propuštěn, v akci Albrecht der Erste (Albrecht I.) byl už 1. září 1939 znovu uvězněn. Tentokrát byl propuštěn až po několika měsících, a to na důrazné zákroky jak E. Háchy, tak A. Eliáše. Zanedlouho po propuštění však zemřel. Z jeho publicistické činnosti je třeba připomenout knihy 28. říjen 1918 (1928), T. G. Masaryk (1930), a především Revoluce práce (1938 až 1939), která popisuje vývoj českého dělnického hnutí.

(tp)

SOVÁK Jiří (* 27. 12. 1920 Praha, + 6. 9. 2000 Praha) - český herec

Jiří Sovák, vlastním jménem Jiří Schmitzer, po studiu konzervatoře (1946) začal hrát v D 48 u E. F. Buriana, v roce 1952 přešel do Divadla Čs. Armády (dnes Divadlo na Vinohradech) a v letech 1956-83 byl členem činohry Národního divadla v Praze (po úrazu odešel do důchodu). Jako rozený komik svérázného ražení byl zaměstnáván především filmem a televizí, kde vytvořil nepřebernou řadu veseloherních, tragikomických, výjimečně i vážných postav. V televizi hraje od počátků dramatického vysílání (mj. seriály Byli jednou dva písaři, Hříšní lidé města pražského, Byl jednou jeden dům, Pan Tau, Létající Čestmír, Arabela). Ve filmu již byl rejstřík jeho postav rozmanitější (Kam čert nemůže, Světáci, Dařbuján a Pandrhola, Což takhle dát si špenát, Marečku, podejte mi pero). Byl častým partnerem V. Menšíka, M. Horníčka, v první polovině 60. let několikrát hrál s J. Werichem (Slzy, které svět nevidí, Uspořená libra). V divadle dostával většinou menší role (Školastykus, Drda: Hrátky s čertem, Viktor Molnár, Örkeny: Kočičí hra), úspěšnou výjimkou byl Jupiter v MoliŹrově komedii Amfitryon. Sovák je také autor svérázných "pamětí", z nichž především 1. díl se stal bestsellerem.

Jeho syn Jiří Schmitzer, člen Studia Ypsilon v Praze, je oblíbeným filmovým hercem (Hrabalovy Postřižiny, Slavnosti sněženek v Menzelově režii), komedií (Marečku, podejte mi pero), ale i polistopadových filmů (Outsider, Amerika), skladatelem scénické hudby a textařem.

(pö)

SOZANSKÝ Jiří (* 27. 6. 1946 Praha) - český sochař a malíř

Jiří Sozanský se vyučil zedníkem, v letech 1967-73 vystudoval Akademii výtvarných umění u Františka Jiroudka. Poprvé samostatně vystavoval v Terezíně v roce 1979.

Jeho dílo je osobitým projevem figurální malby, počítá s realitou lidského těla. Částečně byl ovlivněn action-painting 50. let, jeho výraz je však vypjatě expresívní se sarkastickým podtextem (Suterén, 1978; Sprcha, 1980-81, cyklus Dny a roky mojí matky, 1981-82). Pořádal environmenty spolu s Ivanem Bukovským (Terezín, 1980), Janem Novákem a dalšími (akce Most, 1981-82).

(vl)

SPINA Franz (* 5. 10. 1868 Trnávka naMoravě, + 17. 9. 1938) - českoněmecký agrární politik, filolog a literární vědec

Po studiích na univerzitě ve Vídni působil F. Spina v Praze, nejprve jako středoškolský profesor, později jako docent a od roku 1919 profesor české řeči a literatury na německé univerzitě. Napsal řadu vědeckých prací o staročeské literatuře, byl členem mnoha vědeckých společností a od roku 1929 spoluzakladatelem a redaktorem vědeckého časopisu Slavische Rundschau. V roce 1926 vydal spis o postavení německých vysokých škol v Československu, v němž kriticky reagoval na ne vždy spravedlivou praxi českých úředníků vůči těmto institucím.

Od počátku 20. let byl hlavní osobností v Československu působící německé strany Bund der Landwirte und des ländischen Gewerbes (Svaz zemědělců a venkovských živností). Jednalo se o tzv. aktivistickou stranu, která hledala a jistou dobu také nacházela formu česko-německé spolupráce ve vládní koalici. Sám Spina byl v letech 1925-38 ministrem československé vlády; nejdéle - v letech 1929-35 - zastával funkci ministra veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

Z politického života odešel na jaře 1938, když v jeho německé agrární straně v březnu zvítězilo nacionalistické křídlo, které prosadilo splynutí této strany s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, a Spinovy snahy po obnovení aktivistické strany ochotné spolupracovat s Čechy se v květnu 1938 ukázaly jako marné. Krátce poté zemřel.

(nk)

SRDÍNKO Otakar (* 1. 1. 1875 Svobodné Dvory u Hradce Králové, + 21. 12. 1930 Praha) - český lékař a agrární politik

Otakar Srdínko náleží mezi naše významné vědce v oboru histologie a embryologie. Už dva roky po své promoci na lékařské fakultě české části Karlo-Ferdinandovy univerzity se tu stal docentem (1901) a o pět let později mimořádným profesorem. Od roku 1912, respektive 1915 stál v čele histologického a poté i embryologického ústavu lékařské fakulty. Z jeho odborných spisů vynikají Učebnice histologie a Základy mikroskopické techniky (1912, 1920, 1927), a především Učebnice embryologie člověka a obratlovců (1911, 1921 a 1930), o níž poznamenává Ottův slovník naučný nové doby, že to byla první slovanská učebnice tohoto oboru.

Neméně závažné bylo Srdínkovo působení ve školství - už za monarchie usiloval o rozšíření národního školství, byl při zrodu Ústředního spolku vysokoškolských učitelů, po vzniku Československa se výrazně podílel na založení nových univerzit v Brně a Bratislavě.

Stejně významná byla i jeho politická činnost. V agrární straně působil rovněž už před 1. světovou válkou jako blízký spolupracovník A. Švehly. V závěru války se stal členem Národního výboru, po vzniku Československa zasedl i v parlamentu. V letech 1925-26 zastával funkci ministra školství a osvěty, poté byl až do ustavení nové vlády v roce 1929 ministrem zemědělství. V republikánské (agrární) straně náležel ke státotvornému proudu Švehly a F. Udržala a jeho předčasná smrt oslabila právě toto realistické křídlo, ale znamenala i ztrátu pro čs. vědu a pedagogiku.

(tp)

SRNEC Jiří (* 29. 8. 1931 Žalov) - český režisér, divadelní výtvarník a ředitel

V uvolněnějším ovzduší 60. let, kdy u nás začaly vznikat malé scény a rozvíjely se nové netradiční divadelní druhy a žánry, pokusilo se hned několik divadelníků vyzkoušet možnosti staronové trikové techniky tzv. "černého divadla".

J. Srnec experimentoval s touto technikou již za studií na loutkářské katedře DAMU, kdy si uvědomil, že princip "černého divadla" (při vhodném osvětlení vše černé - včetně černě zakuklených loutkoherců - splyne s černým pozadím a stane se pro diváky neviditelným) umožňuje více než jenom animaci loutek. V roce 1961 vytvořil v Divadle Na zábradlí skupinu, která se stala zárodkem jeho Černého divadla (1964). V krátké době divadlo proslulo i v zahraničí, a zatímco se v Praze Srncovi nepodařilo získat stálou scénu, na svých zájezdech úspěšně působil v desítkách zemí světa. Snově lyrickým a komediálním laděním svých převážně pantomimických produkcí dokázal zaujmout diváky, a překonat tak přirozeně nejen jazykové, ale i kulturní bariéry. Ve svých inscenacích (Pruhovaný sen, Létající velocipéd, Týden snů, Alenka v říši zázraků atd.), na nichž se podílel autorsky, režijně i výtvarně, vytvořil osobitý styl, který lze označit jako divadlo výtvarné metafory. Zdůrazněním výtvarného a hudebního působení, fantazijním oživováním věcí i překvapivými pohybovými kreacemi, které technika černého divadla umožňuje, podněcuje Srnec divákovu imaginaci a nabízí mu aktivní spoluúčast na představení, aby mu otevřel nečekaně nový pohled na svět.

Po roce 1989 umožnila J. Srncovi dohoda s Divadlem za branou, kde měla premiéru jeho poslední inscenace Ahasver - legendy staré Prahy (1993), působit více i v Praze.

(ad)

STALLICH Jan (* 19. 3. 1907 Praha, + 14. 6. 1973 tamtéž) - český kameraman

Jan Stallich, syn Julia Stallicha, jenž pomáhal Janu Kříženeckému v době začátků českého filmu, už ve svých 19 letech (1926) pracoval s K. Lamačem a od roku 1927 byl již samostatným kameramanem. První větší úspěch zaznamenal až při spolupráci s M. Fričem (Chudá holka, 1929). Po roce 1930 přešel do zvukového filmu. Spolupracoval při natáčení propagačních filmů Filmového ateliéru Baťa. Skvělou kamerou na sebe upozornil prací při natáčení filmu G. Machatého Extase (1933), který měl světový ohlas. Stallich v naprosté symbióze s režijní představou Machatého projevil mimořádný cit a smysl pro výtvarně chápaný filmový obraz. Využil několika efektních kameramanských nápadů a umocnil erotickou atmosféru filmu měkkostí a prosvětleností obrazu. Objevil také krásu české krajiny ve filmu Řeka (předčasně zesnulý režisér Josef Rovenský, 1933) a ve stejném roce jeho kamera přispěla k úspěchu filmu Na slunečné straně (režie V. Vančura), jednoho z nejsilnějších sociálních děl české kinematografie 30. let.

Ve 30. a 40. letech pracoval Stallich také v zahraničí (Anglie, Německo, Itálie). Po znárodnění československého filmu v roce 1945 točil řadu filmů různých žánrů (Jan Roháč z Dubé, 1947 první čs. barevný film, Revoluční rok 1948, Císařův pekař a pekařův císař, Páté kolo u vozu, Starci na chmelu, Rusalka). Do historie českého filmu se zapsal jako čelný reprezentant české kameramanské školy. Spolupracoval také s Laternou magikou a televizí a od roku 1949 přednášel na FAMU.

(pö)

STANĚK František (* 14. 11. 1867 Strmilov u Jindřichova Hradce, + 19. 6. 1936 Praha) - český agrární politik

Osudy i politickou činnost F. Staňka do roku 1918 popisuje 1. díl. Staněk patřil za 1. světové války dlouho k programovým oportunistům, a teprve tlak veřejnosti i jeho kolegů, neústupnost vlády a změněná situace ho v květnu 1917 přiměly k přednesu Státoprávního prohlášení za Český svaz, v jehož čele v říšské radě stál. Byl pak členem Národního výboru a 2. října pronesl revoluční projev, který jménem českého národa přetrhal všechny dosavadní styky s Rakousko-Uherskem a slavnostně se přihlásil k zahraničnímu odboji. 28. října se účastnil Kramářova jednání s E. Benešem v Ženevě.

Po vzniku Československa zastával jak významné funkce v agrární straně (místopředseda), tak zpočátku i ve vládě: 1918-19 ministr veřejných prací, 1920 ministr pošt a telegrafů, 1921-22 ministr zemědělství. Poté byl vrchním ředitelem Hypoteční banky Moravské.

V agrární straně patřil ke křídlu R. Berana a měl významný podíl na odstranění svého stranického kolegy a premiéra F. Udržala, proti jehož "prohradní" politice se otevřeně postavil v roce 1932; v letech 1932-35 Staněk zastával funkci předsedy poslanecké sněmovny. Hrozící nedůvěru parlamentu a možnost rozkolu v agrární straně řešil Udržal demisí a na jeho místo nastoupil pro všechny proudy agrárníků přijatelný J. Malypetr.

(fh, tp)

STARÝ Oldřich (* 15. 3. 1884 Praha, + 3. 11. 1971 tamtéž) - český architekt

Oldřich Starý studoval na české technice fakultu pozemního stavitelství a architektury u Josefa Schulze a Jana Kouly. Po dokončení (1912) byl pedagogicky činný na průmyslové škole v Plzni, po roce 1919 byl jmenován přednostou stavebního odboru v Praze. Spoluzaložil časopis Stavba, od roku 1939 redigoval časopis Architektura ČSR a v roce 1945 byl jmenován profesorem na ČVUT.

Starý začínal puristickými objekty, z nichž je asi nejzajímavější pražský obytný dům v Dejvicích (1923-24). Koncem 20. let se přiřadil ke hlavním představitelům a teoretikům funkcionalismu v Praze. Zajímavé jsou také jeho nerealizované projekty, na které se mu dlouho nepodařilo nalézt stavebníka. Podílel se na budování rodinných domů na Babě a Hanspaulce v Praze (od 1929). Jedinou větší uskutečněnou stavbou - a patrně také jeho nejvýznamnější - byl dům Svazu československého díla na Národní třídě (1934-38).

(vl)

STAŠEK Bohumil (* 17. 2. 1886 Klabava u Rokycan, + 8. 8. 1948 Praha) - český římskokatolický duchovní a československý politik

Bohumil Stašek, čelný představitel Čs. strany lidové (ČSL) v první republice, vystudoval bohosloveckou fakultu v Praze a po vysvěcení působil v duchovní správě. Od roku 1915 byl vikaristou, od roku 1932 kanovníkem vyšehradské kapituly.

Po vzniku Československa měl významný podíl na vytvoření ČSL v lednu 1919, stal se jejím ústředním tajemníkem a od roku 1925 poslancem. Ve své straně, zemsky organizované, zastával od roku 1930 důležitou funkci předsedy zemské organizace v Čechách. V období hospodářské krize na počátku 30. let se přikláněl ke směrům zastávajícím autoritativní formy vlády, ale brzy se stal znovu stoupencem Šrámkova demokratického zaměření strany.

V době mnichovské krize byl odpůrcem kapitulace a 30. září 1938 byl s J. Stránským, L. Rašínem, J. Davidem, K. Gottwaldem a dalšími členem skupiny poslanců, která u prezidenta Beneše protestovala proti přijetí mnichovské dohody. Za okupace se účastnil různých vlasteneckých akcí a za kázání na pouti ke sv. Vavřinečku u Domažlic v srpnu 1939 byl zatčen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře. Po válce se do popředí v ČSL nevrátil a účastnil se práce Svazu osvobozených politických vězňů.

(mch)

STEFAN Bedřich (* 9. 12. 1896 Praha, + 31. 3. 1982 tamtéž) - český sochař

Sochařské školení získával B. Stefan nejdříve (od 1914) u J. Drahoňovského a O. Španiela na Uměleckoprůmyslové škole, posléze studoval (1919-23) na Akademii výtvarných umění v ateliéru J. Štursy. Roku 1922 vystavoval s Devětsilem, o rok později byl přijat do spolku výtvarných umělců Mánes. V letech 1946-58 působil jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Stefan, manžel sochařky H. Wichterlové, patřil k nejvýznamnějším umělcům české meziválečné avantgardy. Po zahraničních studijních cestách se vrátil do Prahy, kde pobýval v ateliéru O. Gutfreunda, s kterým se úzce spřátelil. Gutfreundův vliv se také projevil v tehdejší Stefanově tvorbě, orientované na sociální civilismus, poněkud však zjemnělý (Námořník, Dív-ka s absintem, 1924; Výměna pneumatiky, 1926).

Snaha po utváření moderního výrazu vedla Stefana ke hledání inspirace v kubismu (Harlekýn, 1926; Hlava, 1927, varianty Ležící), z kterého posléze přešel až k silnému abstrahování tvaru do organických forem (Torso, 1929; Opřené torso, 1931). Po této experimentální tvorbě se ve 30. letech vrátil ke klasickému nazírání (Schoulená, 1935; Ležící, 1935), jež se nejvýrazněji projevilo v reliéfu pro halu pojišťovny Lípa v Praze (1936). V pozdních dílech lze tušit zdroje v předklasických antických sochách (například Orantka). Starší monumentální práce, kterými byl pověřován (reliéfy pro průčelí Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, 1927-29, a Křížová cesta kostela sv. Václava ve Vršovicích, 1930-33), využívaly ještě skladebné prvky kubismu.

(vl)

STEFAN Oldřich (* 4. 12. 1900 Praha, + 5. 5. 1969 Prosečnice) - český historik a teoretik architektury

Absolvoval architekturu na ČVUT u A. Engela, u něhož po ukončení školy zůstal jako asistent. Souběžně studoval dějiny umění na Univerzitě Karlově, kde navštěvoval seminář V. Birnbauma. Od roku 1930 pedagogicky působil na fakultě architektury, v roce 1931 se habilitoval jako docent (přednášel i na Akademii výtvarných umění) a od roku 1935 jako profesor na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT. Byl členem Klubu za Starou Prahu, Umělecké besedy a Klubu architektů.

Hlavním předmětem jeho zájmu v architektuře bylo baroko, zvláště pražské (Příspěvky k dějinám české barokní architektury, Pozadí pražského baroka, Plastický princip v české architektuře barokní na počátku 18. věku, Barokní princip v české architektuře 17. a 18. století). Podílel se na uskutečnění výstavy Pražské baroko (1938).

(vl)

STEIGERWALD Karel (* 11. 4. 1945 Vacíkov) - český dramatik a scenárista

Po čtyřech letech studia elektrotechniky na ČVUT studoval K. Steigerwald v letech 1967-72 na FAMU scenáristiku. Poté byl několik let scenáristou na Barrandově. V 80. letech tvořil s I. Rajmontem autorsko-režisérský tandem stojící v čele Činoherního studia v Ústí nad Labem. V letech 1988-93 působil v činohře Divadla Na zábradlí (lektor, 1991-93 šéf).

Steigerwald je autorem her, které tvoří volnou tetralogii mravů vládnoucích v totalitní společnosti a které jsou metaforami se smyslem pro tragickou grotesku a realistickou absurditu: Tatarská pouť (napsána v roce 1979, uvedena v Divadle Na zábradlí až v roce 1988), Dobové tance (1980), Foxtrot (1982) a Neapolská choroba (1984). Poslední tři hry byly v době svých premiér v ústeckém Činoherním studiu chápány jako grotesky o českém maloměšťáctví a sehrály v dobovém kontextu české normalizační dramatiky očistnou úlohu. Zatím jeho poslední hra Hoře, hoře, strach, oprátka a jáma (1990), také reflektující moderní lidské dějiny, byla uvedena opět v Divadle Na zábradlí. Po odchodu z divadla je ve svobodném povolání a vystupuje v různých televizních debatách, píše eseje, fejetony a glosy do různých novin a časopisů.

(pö)

STEIMAR Jiří (* 24. 4. 1887 Praha, + 16. 12. 1968 tamtéž) - český herec

Jiří Steimar, žák Karla Želenského, měl pregnantní výslovnost, technickou vyspělost a široký rejstřík výrazových možností. Kariéru zahájil v roce 1910 ve smíchovském divadle U Libuše. Po angažování do Národního divadla (1913) se vypracoval v úspěšného představitele zejména salónních milovníků a později zralých mužů. Uplatňoval svůj humor a jemnou ironii ve hrách Shakespeara, Wilda i Shawa. Byl dlouholetým jevištním partnerem A. Sedláčkové, které odpovídal v jemnosti interpretace citových a milostných poloh svých hrdinů. Dobový ideál milovníka vytvářel i po boku J. Kronbauerové a O. Scheinpflugové. Český klasický a moderní repertoár mu dával více možností v postavách velmožů, králů, prelátů, státníků než v postavách lidových, ale i v nich (Antonín ve Vojnarce, Mahenův Jánošík) prokázal mimořádné herecké možnosti. Ruské drama mu v jeho herecké zralosti poskytlo velké příležitosti v Lyňajevovi (Ostrovskij: Ovce a vlci), v Lopachinovi (Čechov: Višňový sad) a v Dostigajevovi (Gorkij: Jegor Bulyčov).

Jeho první manželkou byla Anna Steimarová, dcera divadelního ředitele V. Budila, s níž měl dceru, herečku Jiřinu Steimarovou. Eleganci a talent pro konverzační herectví po něm zdědili jeho vnuci: Jiří Kodet, syn sochaře Jana Kodeta a dlouholetý člen souboru Činoherní klub, a Evelyna Steimarová.

Jiří Steimar, považovaný za nejelegantnějšího herce a nositele fraku, měl i jiné zájmy: ve 30. letech založil a vedl poblíž Prahy hotel a ve stáří se vášnivě věnoval poněkud neobvyklému koníčku - chovu drůbeže.

(pö)

STEKLÝ Karel (* 9. 10. 1903 Praha, + 5. 7. 1987 tamtéž) - český filmový režisér a scenárista

Karel Steklý si jako inspicient v Osvobozeném divadle zahrál epizodní roli ve filmu Pudr a benzín v roce 1932. O rok později už napsal svůj první scénář k filmu U svatého Antoníčka a scenáristice se věnoval až do osvobození (mj. Drdovo Městečko na dlani). Mezi filmy, k nimž napsal scénář, patří například Těžký život dobrodruha, Pantáta Bezoušek, Valentin dobrotivý, Barbora Hlavsová či Skalní plemeno, přičemž většina dalších titulů byla převážně komerčních. Řadu jeho veseloher režíroval M. Frič, s nímž spolupracoval poprvé na protifašistické satiře Voskovce a Wericha Svět patří nám (1937) a pod jehož uměleckým dozorem realizoval svůj první film (Průlom) už jako režisér. Steklého vrcholné dílo z roku 1947 Siréna, natočené podle románu M. Majerové, získalo řadu mezinárodních ocenění.

Ve filmovém ztvárnění klasické literatury pokračoval Steklý i po únoru 1948, kdy ovšem vycházel vstříc dobovým tendencím: Jiráskovo Temno s postavou fanatického jezuity v podání M. Růžka, Olbrachtův vzorový socrealistický román Anna proletářka. Poté se tendenčnost přece jen zmírnila (Strakonický dudák, Mstitel). Z tohoto období však vyčnívá pouze přepis Haškova "Švejka" z roku 1956 Dobrý voják Švejk a z následujícího roku Poslušně hlásím s R. Hrušínským v hlavní roli. V 60. a 70. letech navázal na tyto filmy humorně laděnými snímky Slasti Otce vlasti, Svatby pana Voka a Pan Vok odchází, jejich úroveň však klesala.

O osmašedesátém roku natočil dva filmy podle vlastních námětů, satiru Hroch a drama Za volantem nepřítel. Satiricky laděné jsou i filmy Všichni proti všem a Příhody pana Příhody. Snímkem Podivná přátelství herce Jesenia se v roce 1985 uzavřela Steklého filmografie navždy.

(pm)

STIVÍN Jiří (* 23. 11. 1942 Praha) - český hudebník

Studoval hru na flétnu (1961-63 a 1965-68) a FAMU (1960-65). Už od svých muzikantských začátků se zabýval širokou škálou hudebních stylů: rock'n'roll (ve skupině Sputnici, 1961-62), avantgardní vážná hudba (soubor Quax) a jazz (skupiny Jazz Q, 1963-67; SHQ, 1967-68). V době svého pobytu v Londýně (1968) studoval na Royal Academy of Music a spolupracoval mimo jiné se skladatelem experimentální hudby Corneliem Cardewem. Po návratu natočil v roce 1970 se skupinami Jazz Q a Blue Effect album Coniunctio, snažící se o prolnutí jazzových a rockových přístupů. Záhy se s Jazz Q opět rozešel a založil vlastní soubor Stivín & Co. Jazz System (album 5 ran do čepice, 1972). S kytaristou Rudolfem Daškem vytvořil duo System Tandem (1971-75), patřící k nejpodnětnějším formacím v našem jazzu (alba System Tandem, 1975, Koncert v Lublani, 1976). Od té doby je Stivín počítán k největším a nejoriginálnějším osobnostem evropského jazzu. Je schopen mezinárodní komunikace na základě dokonalého zvládnutí jazzových vyjadřovacích prostředků, má za sebou velmi důkladné studium, kromě saxofonu a flétny virtuózně ovládá řadu dalších nástrojů (některé si i sám vyrábí) a stále přichází s novátorskými hudebními postupy. Pro jeho tvorbu je typická radostná spontaneita, intelektuální a emocionální složka jeho hudby je ve vzácné jednotě. V 70. a 80. letech upřednostňoval sólové hraní, sestavoval krátkodobé formace a nahrával desky s různými interprety - například alba Zvěrokruh (1977), Rozhovory (1978, s Tonym Scottem a Rudolfem Daškem), Výlety (1981, s bubeníkem Pierrem Favrem), Zrcadlení (1984, se zpěvačkou Mirkou Křivánkovou), Status Quo Vadis (1987) a další. Objevila se na nich řada různorodých stylových prvků - jazzrock, free jazz, minimální hudba atd. Prosadil se i jako interpret vážné hudby (natočil například alba G. P. Teleman - Koncertní skladby se zobcovou flétnou, 1981, Antonio Vivaldi - Šesť koncertov op. 10, 1983). V jeho repertoáru se často objevují i ohlasy lidových písní. Hostoval na řadě desek interpretů z oblasti jazzu a rocku. Od roku 1985 je pedagogem na pražské konzervatoři (hra na zobcovou flétnu). Monografii o něm napsal Ivan Poledňák (Mně všechno dvakrát aneb o Jiřím Stivínovi, 1990).

(jr)

STIVÍN Josef (* 18. 12. 1879 Praha, + 1. 10. 1941 tamtéž) - český a poté československý sociálnědemokratický politik, novinář a publicista

Josef Stivín se vyučil ve Vídni typografem. V letech 1904-07 redigoval české sociálnědemokratické Dělnické listy vycházející ve Vídni pro zdejší početnou českou menšinu. Roku 1907 přešel do pražského Práva lidu, aby se na dlouhé období let 1911-38 stal jeho šéfredaktorem. Snažil se z tohoto listu vytvořit moderní deník. Kromě toho byl za první Československé republiky členem předsednictva Československé sociálnědemokratické strany dělnické, poslancem a po deset let i předsedou poslanecké sněmovny.

Historik Zdeněk Tobolka napsal, že Stivín byl silně protiklerikálně zabarvený sociální demokrat, s kulturním smyslem, energický, temperamentní a odhodlaný řečník... útočník s bystrým smyslem pro slabiny odpůrcovy. Jako politik - vzdor někdy až příliš vzletnému literárnímu slohu - byl Stivín zcela pragmatický. Například po přijetí mnichovské kapitulace v Právu lidu suše konstatoval: Za situace, která se kolem nás vytvořila, museli jsme zachránit aspoň zdravou kůži.

Ze Stivínova rozsáhlého novinářského a publicistického díla přece jenom ještě něco žije - jeho říkanky k obrázkovým knížkám J. Lady.

(nk)

STOJAN Antonín Cyril (* 22. 5. 1851 Beňov u Přerova, + 29. 9. 1923 Olomouc) - český římskokatolický duchovní, arcibiskup olomoucký

Po studiu bohosloví v Olomouci byl A. C. Stojan roku 1876 vysvěcen na kněze a působil pak v duchovní správě na různých místech Moravy. Současně se věnoval práci kulturní, výchovné a politické. Zasloužil se o zvelebení chrámu na Hostýně, pečoval o katolický tisk, stál u počátků unionistického hnutí a budoval kulturní ústavy na Velehradě. Roku 1897 byl zvolen poslancem vídeňské říšské rady za stranu katolicko-národní.

Za 1. světové války proslul péčí o uprchlíky, zejména z tehdejších Uher. Po vzniku Československa stál u zrodu Československé strany lidové a byl členem Revolučního Národního shromáždění (1918-20). Po rezignaci kardinála Lva Skrbenského byl vysvěcen na biskupa a v dubnu 1921 jmenován olomouckým arcibiskupem.

Oblíbený metropolita moravský proslul svou bohatou činností veřejnou a také štědrostí, osobní prostotou a jadrným hanáckým humorem. Po jeho smrti byl v lepších i zlých dobách arcibiskupem olomouckým Leopold Prečan.

(mch)

STOUPAL Viktor (* 17. 7. 1888 Městečko Trnávka u Svitav, + 12. 11. 1944 Brno) - český národohospodář, československý agrární politik a publicista

Se jménem V. Stoupala je spjata především politika agrární strany na Moravě, a to jak před 1. světovou válkou, tak po celé období Československa až do nacistické okupace.

Za 1. světové války narukoval a teprve v roce 1917 byl "vyreklamován" a až do konce války byl ve Vídni tajemníkem F. Staňka, což významně ovlivnilo jeho další orientaci v rámci republikánské (agrární) strany. Po vzniku Československa se stal poslancem Revolučního Národního shromáždění za agrární stranu. Větší význam než jeho působení v parlamentu však měly Stoupalovy aktivity při organizování družstevní politiky (mimo jiné byl spoluzakladatelem Syndikátu moravských řepařů) a při veřejně prospěšné činnosti: inicioval celomoravský meliorační a regulační plán.

S jeho jménem je však rovněž spojena politika agrární strany ve 30. letech - a to jak v oblasti vnitřní, tak i zahraniční politiky - kdy se významně zasloužil o vítězství Beranova křídla a odstranění F. Udržala. Jako "expert" na národnostní politiku (před 1. světovou válkou se zajímal o české menšiny v oblastech Moravy s převahou německého obyvatelstva) byl také v roce 1938 pověřen Beranem, aby navázal kontakty s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou a usiloval o smírné vyřešení sudetoněmecké otázky. To byla pochopitelně nesplnitelná iluze.

Za okupace se nijak neangažoval, přesto byl po atentátu na R. Heydricha zatčen a v rámci stanného práva měl být popraven. Nakonec dostal milost, ale uvěznění a perzekuce mu podlomily zdraví a ještě před koncem války zemřel.

(fh, tp)

STRÁNSKÝ Jaroslav (* 15. 1. 1884 Brno, + 13. 8. 1973 Londýn, Velká Británie) - český právník, novinář a československý politik

Jaroslav Stránský, syn zakladatele Lidových novin a předního moravského politika Adolfa Stránského, se po absolvování studia práv věnoval nejen právní praxi, ale také novinářství a politické činnosti.

Po vzniku Československa spoluzakládal národnědemokratickou stranu a byl za ni poslancem Revolučního Národního shromáždění (1918-20) a Národního shromáždění (od voleb v roce 1920), ale nesouhlasil pak s její protihradní politikou a v roce 1921 ze strany vystoupil a složil poslanecký mandát. V roce 1925 založil Národní stranu práce, která se však po volebním neúspěchu sloučila s Čs. stranou národněsocialistickou (ČsNS). Tu pak zastupoval jako poslanec Národního shromáždění (1929-39). V této době převzal od otce vydavatelství Lidových novin a stal se rovněž majitelem významného nakladatelství Fr. Borový. Udržoval rozsáhlé styky politické a kulturní a byl činný také jako vysokoškolský učitel, od roku 1934 profesor práva na Masarykově univerzitě v Brně.

V krizi státu v roce 1938 byl zásadním odpůrcem mnichovské kapitulace a odešel do exilu ve Velké Británii. Zde byl členem exilové vlády v letech 1940-45 a jako ministr spravedlnosti připravoval poválečné retribuční zákony. Stal se také známým jako populární komentátor českého vysílání BBC.

Jako předseda národněsocialistické strany v exilu se v březnu 1945 účastnil moskevských jednání, na nichž byly přijaty zásady budování poválečného "lidově demokratického" státu, v němž byly některé strany zakázány. Tento poválečný stav předpokládal již v roce 1940, kdy v jednom z rozhlasových projevů domů řekl, že je nám přece všem zřejmé, že naše obnovená a poučená demokracie ukázní nezbytnou politickou a myšlenkovou soutěž. Spolu s E. Benešem sdílel iluzi, že po válce bude myšlenková soutěž nekomunismu v Sovětech připuštěna stejně liberálně jako myšlenková soutěž komunismu v ostatním světě.

Od roku 1945 byl za svou stranu poslancem Národního shromáždění, ministrem spravedlnosti (duben-listopad 1945), náměstkem předsedy vlády a ministrem školství (1946-48). Byl členem předsednictva ČsNS a patřil k jejímu úzkému vedení, které projednávalo postup strany ve stále se zostřující vnitropolitické situaci. V té byl nakonec i on "ukázněn" a po únoru 1948 musel odejít do zahraničí, kde působil v Radě svobodného Československa a jiných exilových organizacích. Spolupracoval také s československým vysíláním BBC a rozhlasu Svobodná Evropa a vydával historické a politické studie o nejnovějších dějinách Československa, jemuž v lednu 1944 sliboval z BBC, že bude mít za skvělého spojence lidovou slovanskou velmoc, jejímž nástupem na světové dějiště se patrně zahajuje před našima očima nové údobí lidské historie. V tomto údobí se ještě dožil toho, jak tato "lidová" velmoc okupovala jeho zemi, z níž musel odejít do exilu.

(mch)

STRÁNSKÝ Jiří (* 12. 8. 1931 Praha) - český spisovatel, scenárista a překladatel

Jiří Stránský je - spolu s K. Peckou a J. Muchou - třetí z trojice "světských" prozaiků, jejichž dílo je podstatně určeno dlouholetou zkušeností z komunistických kriminálů 50. let.

Stránský pochází z rodiny, v níž lze vystopovat aristokratické kořeny. Jeho otec byl advokát a vysoký funkcionář Sokola, matka absolventka divadelní konzervatoře. V letech 1941-1950 Stránský studoval na gymnáziu a v letech 1951-1952 byl zaměstnán v tiskovém oddělení pražského propagačního podniku. V lednu 1953 byl zatčen a odsouzen na osm let pro velezradu a vězněn v různých věznicích a táborech, několik let v jáchymovských uranových dolech. Určujícím momentem pro jeho psaní bylo setkání s uvězněnými katolickými spisovateli J. Zahradníčkem, Františkem Křelinou a Josefem Knapem. Již ve vězení začal ilegálně zapisovat drobné události, z nichž pak po návratu domů (amnestován byl v roce 1960) sestavil povídkovou knihu Štěstí. Ta sice v úplnosti vyšla až v roce 1969, ale její ukázky se během 60. let objevovaly v časopisech. Na základě jedné z nich získal místo asistenta ve Filmovém studiu Barrandov. V letech 1965-1973 byl zaměstnán v Benzině a zároveň externě spolupracoval s filmem. V roce 1974 byl znovu odsouzen na tři a půl roku do vězení - tentokrát pro údajné nedovolené machinace.

Nejrozsáhlejší prózou J. Stránského je román Zdivočelá země (první verzi dokončil roku 1969), jenž je situován do prostředí Sudet krátce po skončení druhé světové války. V této próze Stránský nezapře inspiraci americkým westernem, jenž ostatně také překládal (např. Jack Schaefer: První krev aj.). Kniha byla v roce 1997 zfilmována a uvedena jako dvanáctidílný televizní seriál.

Jiří Stránský je od roku 1992 předsedou českého PEN klubu a pod jeho vedením se v roce 1994 v Praze uskutečnil Světový kongres této spisovatelské organizace.

(jp)

STRÁSKÝ Jan (* 1940) - český ekonom a politik

V roce 1970 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval pak nepřetržitě v Státní bance československé. V roce 1964 vstoupil do KSČ, v roce 1969 vystoupil, a protože KSČ takovou svévoli nedovolovala, byl roku 1970 vyloučen. V 70. a zejména v 80. letech se účastnil různých polodisidentských schůzek a debat o společenských problémech a koncem 80. let se veřejně angažoval v Demokratické iniciativě E. Mandlera.

Od února 1990 pracoval v centrále Komerční banky, od dubna do května 1991 jako náměstek generálního ředitele. Byl současně externím poradcem předsedy české vlády P. Pitharta, s nímž se znal ze schůzek a diskusí v 80. letech. V květnu 1991 se stal místopředsedou české vlády a předsedou její Hospodářské rady.

Ve volbách v červnu 1992 kandidoval za Občanskou demokratickou stranu (ODS) do Federálního shromáždění, byl zvolen a v červenci 1992 byl jmenován předsedou poslední československé vlády. V této funkci zastával po abdikaci prezidenta V. Havla i jeho úřad. V tomto období se stal velmi populární svým umírňujícím vystupováním a vyskytly se návrhy na to, aby se stal českým prezidentem. J. Stráský však neprojevil takové ambice. V České republice byl nejprve neúspěšným ministrem dopravy a na sklonku roku 1995 se jako třetí ministr ODS stal ministrem zdravotnictví. Tím zůstal i po parlamentních volbách v roce 1996, při nichž byl znovu zvolen poslancem. Krizí ve zdravotnictví však nepohnul ani po volbách.

Stráský si zpočátku získal pověst dobrého výkonného úředníka spíše než ctižádostivého politika. Po jeho působení ve svěřených resortech jsou jeho ministerské schopnosti sporné. Ministerské křeslo ztratil po demisi Klausovy vlády koncem listopadu 1997. V ODS se postavil proti Klausovi, přišel o funkci místopředsedy a počátkem roku 1998 vstoupil do Unie svobody. Z politiky však odešel a v červnu 1998 byl zvolen do představenstva Komerční banky.

(mch)

STRETTI Viktor (* 7. 4. 1878 Plasy, + 5. 3. 1957 Praha) - český grafik a malíř

Viktor Stretti pocházel z pražské rodiny grafiků, jejichž předkové k nám přišli z Itálie koncem 18. století. Rodinná tradice ho ovlivnila, a tak se stal žákem pražské Uměleckoprůmyslové školy a Akademie výtvarných umění (u Františka Ženíška), odkud odešel v roce 1898 do Mnichova, kde se u Petera Halma vyučil grafickým technikám. Patřil k prvním členům Sdružení českých umělců grafiků Hollar (od 1917). Proslavil se především grafickou prací, zvláště pražskými pohledy (například Hradčany z Palackého nábřeží, 1898), byl průkopníkem krajinářských leptů (1898). V letech 1901-02 pobýval v Normandii a v Paříži, kde si dále prohloubil znalosti grafických technik; na konci prvního desetiletí 20. století byl ovlivněn tvorbou amerického grafika Josepha Pennella.

Stretti zůstal zakladatelskou osobností naší moderní grafiky a vedle "vedut" jsou cenné i jeho grafické portréty osobností české kultury. Naproti tomu pokusy o malbu zdaleka nedosáhly takových kvalit. Také jeho bratr Jaromír Stretti - Zamponi a synovec Mario stretti se věnovali grafické tvorbě.

(vl)

STRNISKO Vladimír (* 19. 5. 1938 Martin) - slovenský režisér

Vladimír Strnisko původně pracoval jako dramaturg v televizi. V letech 1967-71 byl režisérem Činoherního souboru Divadelního studia působícího v Divadle Na korze. Z řady inscenací byly významné Gogolova Ženitba (1967) a Beckettovo Čekání na Godota (1968). Od roku 1971 působil jako dramaturg a poté režisér Nové scény (1976), v roce 1988 přešel do Slovenského národního divadla. Od prvních režií projevoval náročný postoj ke slovu, obrazu a hercům. Východiskem mu je precizní dramaturgicko-režijní přístup. Většinou si dramatický text přizpůsobuje (často již v překladu) potřebám své režijní koncepce. Výsledný tvar inscenace je vždy dynamický, herecké kreace jsou výsledkem jemné analytické práce (Goethe: Clavigo, 1974, Shakespeare: Macbeth, 1979, Čechov: Višňový sad, 1984). Ve druhé polovině 80. let byl vyzván pražským Národním divadlem k pohostinským režiím (MoliŹre: Tartuffe, 1988, Havel: Zahradní slavnost, 1990). V inscenacích z 90. let nabývá Strniskův režijní styl brutální grotesknosti (Schnitzler: Krajina širá, 1994). Strnisko patří k předním osobnostem soudobého slovenského divadla. Jeho sestra Viera Strnisková je herečkou, od roku 1962 členkou Slovenského národního divadla.

(pö)

STŘEDA Jiří (* 22. 12. 1932 Praha) - český režisér a autor loutkových her

Jiří Středa vystudoval Vyšší školu uměleckého průmyslu v Praze (1952) a loutkoherectví na loutkářské katedře DAMU (1956). Atmosféra pokusnictví a hledání příznačná pro právě založenou katedru, jež byla zároveň i prvním vysokoškolským loutkařským učilištěm v Evropě, výrazně zapůsobila na formování jeho osobnosti. Od začátku své profesionální dráhy neustále hledal a prověřoval nové výrazové možnosti loutek. Prostor k prvním režijním a autorským pokusům získal v Krušnohorském loutkovém divadle v Teplicích (1959-61). Ve svých prvních hrách, zejména v Pohádkách pana Pohádky, se výrazně odklonil od tradičního modelu soudobých loutkových her a oproti jejich iluzívní popisnosti zdůrazňoval antiiluzívnost, metaforickou obrazivost a komediální hravost. V létech 1961-65 působil jako režisér a dramaturg v loutkovém divadle v Hradci Králové, poté se plně věnoval vedení Černého tyátru, který založil v roce 1962. V revuálních a kabaretních pořadech se snažil využít techniky "černého divadla" k rozvíjení metaforické působivosti jevištní akce. Současně psal další loutkové hry, inspiroval se zejména epickou literaturou (Čaroděj ze země Oz, Mauglí, Sluha a tři mušketýři atd.), kde mohl použít netradiční dramatické formy, a obohatit tak vyznění původních děl o nové významy či těžit komediální účin z posunu i protikladného výkladu. V letech 1971-77 byl dramaturgem Divadla dětí v Plzni, další desetiletí působil v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. V roce 1987 založil v Mostě Divadlo rozmanitostí, kde dodnes využívá svých bohatých režijních i autorských zkušeností k hledání dalších neotřelých forem loutkového divadla.

(ad)

STŘÍBRNÝ Jiří (* 14. 1. 1880 Rokycany, + 21. 1. 1955 Valdice) - český, poté československý národněsocialistický, pak ligistický politik a publicista, účastník protirakouského odboje

Ministerské auto opět na čundru - typický titulek 30. let z bulvárního tisku bratří Stříbrných, kteří se snažili - a to za každou cenu - dokázat absolutní zkorumpovanost demokratického Československa i jeho představitelů a přivést voliče pod křídla své Národní ligy. Tisku se dostalo přiléhavého označení "stříbrňácký" a vzdor své jednoduché populistické politice ligisté větší vliv nezískali, byť v jejich čele stál kdysi opěvovaný "muž 28. října", jeden z účastníků proslulé Švehlovy Pětky a v první polovině 20. let i ministr československé vlády.

Stříbrný, tato známá autoritativní a ambiciózní osobnost, prožil bouřlivý život, který jen v povrchním pohledu budí dojem ideových zvratů. Od mládí byl zapáleným členem národněsociální strany, kterou v letech 1911-18 zastupoval jako poslanec na říšském sněmu a zároveň byl redaktorem jejího ústředního listu Českého slova. Za 1. světové války byl v létě 1914 povolán do armády a v dubnu 1917 propuštěn do zálohy. Ihned se zapojil do odbojového hnutí Maffie a působil zde ve skupině F. Síse. Zasadil se o odstoupení aktivistického (prorakouského) vedení strany a sám se stal místopředsedou jejího výkonného výboru. Na zasedání říšské rady pronesl velmi odvážný projev, ve kterém se vyslovil proti nelidskému zacházení nejen se zajatci, ale i s politickými odpůrci, přičemž vylíčil utrpení v rakouských internačních táborech (byla v nich mimo jiné i manželka T. G. Masaryka). Jako první z českých poslanců také pronesl zásadní projev o právu národů na sebeurčení. Byl členem Národního výboru, Socialistické rady a spolupodílel se na generální stávce 14. října 1918. O čtrnáct dnů později spolu s F. Udržalem a J. Scheinerem donutili posledního sborového velitele v Praze, generála Kestranka, ke složení zbraní a spolu s ostatními českými představiteli převzal i moc.

Právě události 28. října byly v pozadí pozdější určité kontroverze mezi Stříbrným a T. G. Masarykem - ohledně významu domácího a zahraničního odboje pro vznik Československa. Stříbrného stoupenci neopomněli nikdy zdůraznit, že je jedním z hlavních činitelů převratu ze dne 28. října a jeho energickému jednání a zákrokům u bývalého rakousko-uherského velitelství dlužno děkovat, že Praha byla ušetřena hrůzných krveprolití a připraveného bombardování.(Souvislost se situací České národní rady v květnu 1945 není v tomto směru náhodná!)

Po vzniku Československa se stal nejen poslancem a vůdčím představitelem socialistické strany, ale zastával i ministerské funkce: ministr pošt (1918-19), ministr železnic (1919, 1922-25), a dokonce ministr národní obrany (1925-26). Zároveň svou stranu zastupoval v Pětce. Postupně sílila jeho kritika Benešovy zahraniční politiky, servítky si ovšem nebral ani v polemikách s Masarykem. Naopak sílily jeho sympatie ke K. Kramářovi a také k R. Gajdovi, který už byl výrazně orientován na italský fašismus.

V roce 1926 Stříbrný abdikoval z postu ministra národní obrany. Sám sice uvedl, že se funkce vzdal v souvislosti s tzv. Marmaggiho aférou (šlo o papežského nuncia, který ostře odsoudil velkolepé oslavy památky Jana Husa, a jeho prohlášení vedlo k roztržce s Vatikánem), ale věc byla o něco složitější. Hradní politika, která nutně potřebovala podporu socialistické strany, byla velmi znepokojena rýsujícím se trojúhelníkem spojenců: Stříbrný-Kramář-Gajda. Zdálo se, že na rozdíl od let 1920-21 nyní hrozí nebezpečí zprava, a tak přišla ke cti znovu úřednická vláda J. Černého. A do nové vlády už Stříbrný jmenován nebyl. V té době už proběhla Gajdova aféra a ani Stříbrného na sebe nenechala dlouho čekat. Rozpoutal ji ostatně sám, když v brožuře Kdo je vinen napadl Beneše, ale většina veřejného mínění se obrátila proti Stříbrnému a podporu nenašel ani ve vlastní straně. Naopak V. Klofáč se rád zbavil příliš ambiciózního oponenta. Došel při tom ovšem tak daleko, že Stříbrného chování označil jako důsledek progresívní paralýzy, jejímž původcem měla být pohlavní choroba syfilis. Klofáč se dokonce odvolal na prohlášení profesora A. Trýba, který ovšem Stříbrného nikdy nevyšetřoval, ale přesto své "odborné" názory publikoval v Lidových novinách. V září 1926 se konal stranický sjezd v Brně a 96 delegátů hlasovalo pro Stříbrného vyloučení a jen 42 bylo proti (strana byla poté přejmenována na národněsocialistickou).

O rok později vytvořil Stříbrný spolu s Jindřichem Trnobranským a Ferdinandem Kahánkem a svými dalšími spolupracovníky Stranu slovanských národních socialistů, která se o dva roky později přejmenovala na stranu radikálních socialistů a vzápětí na Ligu proti vázaným kandidátním listinám. Zároveň Stříbrného bratr František založil v Jungmannově ulici tiskárnu Tempo.

Roku 1929 získala Stříbrného Liga v parlamentních volbách jen 70 857 hlasů; přijala poté název Národní liga a usilovala o těsnější spolupráci jak s Kramářovou národní demokracií, tak prostřednictvím dobrých styků mezi Stříbrným a Gajdou i s Gajdovým hnutím. Shodné cíle i program Národní obce fašistické a Národní ligy potvrdil sjezd Ligy roku 1932, který přijal i program korporativního zřízení. Potencionální příznivce hledala Liga především mezi mládeží, které je radikalismus vlastní. V týdnu boje národní mládeže v roce 1933 byl v Prostějově smrtelně zraněn sociálnědemokratický student Emanuel Zahradníček, který následkům zranění podlehl.

Národní liga se pak s Národní frontou F. Mareše stala součástí Národního sjednocení, v jehož čele stál Kramář a Stříbrný se stal místopředsedou. Vedl ovšem neustále spory s F. X. Hodáčem, které po Kramářově smrti vedly znovu k osamostatnění Ligy. Před obecními volbami 1938 vydala Národní liga heslo: Kdo jsi proti křivým nosům, vol kandidátku číslo osm. Antisemitismus byl ovšem pro samotného Stříbrného záležitostí ryze "účelovou" (bylo o něm známo, že se sám s Židy stýká, a dokonce s nimi rád hrál i karty).

Po Mnichovu, za druhé republiky, využil Stříbrný dobové atmosféry, aby si "vyrovnal účty" s Benešem. Prostřednictvím koncernu Tempo proti němu rozpoutal kampaň, která u nás neměla do té doby obdoby. Vyvrcholila ve Stříbrného agresívním článku, jehož obsah dobře reprezentoval název Odbenešit!

Ovšem po celou dobu nacistické okupace se Stříbrný politicky neangažoval a žil v ústraní své vily v Káraném. A třebaže svůj postoj k Benešovi nezměnil, odmítl všechny nabídky, ale i nevybíravé pobídky, aby proti němu veřejně vystoupil. Řada jeho bývalých spolupracovníků se aktivně účastnila protinacistického odboje a například Trnobranský i pražského povstání.

To samozřejmě nemohlo ovlivnit poválečný zákaz jeho strany, ale poněkud překvapivě byl i Stříbrný po osvobození na základě retribučního dekretu postaven před Národní soud a odsouzen k doživotnímu žaláři. Výše trestu byla naprosto neúměrná a bylo za ní cítit - podobně jako u Berana - předválečné osobní antipatie Beneše, národních socialistů i sociálních demokratů, k nimž se s gustem připojili komunisté. Stříbrný - ačkoliv měl pak přislíbenou amnestii od A. Zápotockého při jeho volbě prezidentem - ve vězení nakonec zemřel. Vedle několika knih popisujících události kolem 28. října 1918 byl i autorem knihy shrnující jeho názory na vývoj první republiky Kramářův soud nad Benešem.

(tp)

SUDEK Josef (* 17. 3. 1896 Kolín, + 15. 9. 1976 Praha) - český fotograf

Josef Sudek se vyučil v Praze knihařem v letech 1911-13 a pak pracoval v této profesi v Nymburce. Za 1. světové války narukoval (1915), na italské frontě byl roku 1917 zraněn úlomkem granátu do pravé paže, která mu byla posléze amputována. V roce 1920 se stal členem Klubu fotografů-amatérů a Spolku výtvarných umělců Mánes, když teprve roku 1922, po prvním neúspěšném pokusu, byl přijat na grafickou školu. O dva roky později už spoluzakládal (s J. Funkem a dalšími), po vyloučení z fotoklubu, Českou fotografickou společnost. V roce 1927 si otevřel vlastní ateliér (živil se jak reklamní, tak portrétní a krajinářskou fotografií) a zároveň celé desetiletí spolupracoval s Družstevní prací (1926-36).

Sudek je bezpochyby dosud nejvýznamnějším českým fotografem a umělcem světového formátu. První práce poznamenaly ušlechtilé fotografické techniky (bromoleje, 1918-22), později byl ovlivněn romantismem, který se projevuje v měkkých fotografiích s výraznou funkcí světla (cyklus Z Invalidovny, 1922-27, Z kolínského ostrova, 1924-26; Ze Stromovky, 1926). K modernímu výrazu se dostává přes cyklus fotografií Dostavba chrámu sv. Víta (1924-28) především svými díly pro Družstevní práci. Nejvýznamnější fotografie vytváří od 40. let, vedle panoramatických vedut (Praha, Mostecko) jsou to portréty a neobyčejně lyrická zátiší, vznikající v nejjednodušších podmínkách (cyklus Okno mého ateliéru, 1940-54; Procházka po mé zahrádce, 1944-53; cyklus Zátiší, Malostranský hřbitov, 1952-54; Vzpomínka na pana kouzelníka, 1954-59; Skleněné labyrinty, 1968-72; Velikonoční vzpomínky, 1970).

Knižně poprvé vyšly Sudkovy fotografie v Družstevní práci (Svatý Vít), dále publikoval vedle řady dalších Pražský hrad (1947), monografii Josef Sudek (1956), Prahu panoramatickou (1959), Karlův most (1961) a Janáček-Hukvaldy (1971).

V portrétní fotografii (J. Zrzavý, J. Seifert) na Sudka navázal grafik a fotograf Jaroslav Krejčí, který se specializoval především na divadelní prostředí.

Reprezentativní publikaci Josef Sudek vydalo v roce 1996 nakladatelství TORST.

(vl)

SUCHARDA Stanislav (* 12. 11. 1866 Nová Paka, + 5. 5. 1916 Praha) - český sochař

Sucharda pocházel ze staré řezbářské a kamenické rodiny z východních Čech. Roku 1884 byl přijat na Průmyslovou školu, kde studoval u profesora Josefa Maudera, pak navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu (Josef Václav Myslbek). Hned po absolvování učil modelování a roku 1899 se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole, krátce před smrtí byl jmenován profesorem medailérské speciálky na Akademii výtvarných umění v Praze. Byl členem a předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, pracoval v redakci časopisu Volné směry.

Pozornost si vysloužil již roku 1892 (v době absolvování školy) ještě neorenesančním reliéfem Ukolébavka, za který obdržel Reichlovu cenu ve Vídni. Přes neobarokní inspiraci, ovlivněn Augustem Rodinem, přešel záhy k moderně (secesi), jejíž styl se projevil již roku 1896 v proslulé plaketě Štítek na dveře; v mladším reliéfu Vrba (1897) se ještě částečně vrátil k novobarokní stylizaci. Dalšími svými plaketami (na příklad cyklem Povídka o panně krásné Liliáně, 1902-09; Praha a Vltava, 1902; Buditel, 1906) se stal patrně nejvýznamnějším naším secesním medailérem. Roku 1897 se zúčastnil, spolu s architektem A. Dryákem, soutěže na Palackého pomník, dostal se do užšího výběru, kde jeho nový návrh z roku 1901 uspěl. Naproti tomu s architektem Janem Kotěrou nevyhrál v soutěži o Husův pomník (1900). Palackého pomník je novým sochařským řešením monumentální městské plastiky, u které jsou kombinovány různé materiály. Kámen ústřední sochy Palackého a bronz doprovodných skupin představujících alegorii: Fámy (uprostřed), Bílé Hory, Útlaku a vzdoru (po stranách). Pomník, dokončený roku 1912, byl koncipován na osu Palackého mostu, zdobeného na pylonech sochami Myslbeka (dnes odstraněny). Vedle této monumentální plastiky byl Sucharda také autorem části sochařské výzdoby Hlavního nádraží v Praze (1901-09).

(vl)

SUCHARDA Vojtěch (* 6. 1. 1884 Nová Paka, + 31. 10. 1968 Praha) - český řezbář, sochař a loutkářský výtvarník

Vojtěch Sucharda pocházel z rodiny, ve které se již po několik generací, od praděda Jana Suchardy, dědilo řezbářské řemeslo. Po absolvování Uměleckoprůmyslové školy (1905) spolupracoval s bratrem S. Suchardou na realizaci jeho děl (pomník F. Palackého v Praze), postupně se osamostatnil jako řezbář a restaurátor. K jeho dalším významným dílům patří sochařská výzdoba vnitřku chrámu sv. Víta, kde s neobyčejnou invencí vytvořil více než 250 hlavic pilířů, restaurátorské a sochařské práce v Loretě a sochařská výzdoba paláce Koruna na Václavském náměstí v Praze. V letech 1912 a 1936 restauroval Staroměstský orloj a po požáru radnice v květnu 1945 vytvořil pro orloj nové sochy apoštolů.

Se svou ženou, malířkou Annou Suchardovou-Brichovou, založili v roce 1920 divadlo Říše loutek s cílem vytvořit kultivovanou loutkovou scénu poskytující dětem hluboký emocionální zážitek. Ve své loutkářské tvorbě navázal rovněž na rodinnou tradici: již jeho praděd, děd, a zejména otec Antonín Sucharda řezali loutky pro lidové loutkáře.

V době, kdy se mnozí výtvarníci snažili, aby se loutky až do anatomických podrobností podobaly člověku, inspiroval se Sucharda expresívností lidových marionet. Ve 30. letech se pokusil, ovlivněn svou ženou i avantgardním uměním, vytvářet také nekonvenční loutky, které svým tvarem, materiálem i pohybovými možnostmi hlouběji využívaly specifiky loutek. Pro Říši loutek navrhl konstrukci jeviště, které mělo ve své době světovou úroveň. Se svou ženou (autorkou dekorací i loutkových her) vytvořil dvojici, která se uměleckými výsledky zařadila k zakladatelům českého moderního loutkového divadelnictví.

(ad)

SUCHOŇ Eugen (* 25. 9. 1908 Pezinok, + 5. 8. 1993 Bratislava) - slovenský skladatel, pedagog a hudební teoretik

Eugen Suchoň pocházel z kantorského rodu, otec byl varhaníkem a regenschorim v Pezinku, kde Suchoň od dětství hrával na kůru na housle, pak i na varhany. Po vzniku Československé republiky pokračoval v gymnaziálním studiu (do 6. třídy) v Bratislavě, v letech 1927-31 se věnoval jen studiu hudby na nově založené Hudební akademii v Bratislavě (měla status konzervatoře), a to v oboru klavírní hry, kompozice (Fridrich Kafenda) a dirigování. V letech 1931-33 dojížděl do Prahy, kde se stal na mistrovské škole konzervatoře studentem kompozice u V. Nováka. Od roku 1933 působil jako profesor hudební teorie na Hudebně dramatické akademii v Bratislavě. Postupně si vytvářel vlastní styl, v němž dokázal spojovat dramatickou výbušnost a lyrickou zpěvnost (Burleska pre husle a orchester op. 7). Vrchol Suchoňovy předválečné tvorby představuje kantáta Žalm zeme podkarpatskej (1937).

Během 2. světové války začal pracovat na opeře ze života slovenské vesnice v období první republiky Krútňava (1941-49, libreto autor a Štefan Hoza, premiéra v bratislavském Národním divadle 10. prosince 1949). Jde o kriticko-realistické dílo se silně moralistním zaměřením (obtížené svědomí - doznání - očista) a současně o první slovenskou národní operu (lidové taneční scény a podobně, protože opera Kováč Wieland od Jána Levoslava Belly charakter takového díla neměla). Opera prošla i mnoha zahraničními scénami: Linec, Augsburg, Lipsko, Výmar, Kassel, Norimberk, Budapešť, Poznaň, Moskva, Antverpy (1968, 1973), Lublaň, Mnichov atd. V Praze byla inscenována třikrát, první inscenace v nastudování J. Krombholce (1953) měla 51 repríz.

V letech 1948-60 působil Suchoň jako profesor a vedoucí katedry hudební výchovy na Vysoké škole pedagogické v Bratislavě, 1951-59 byl předsedou slovenské sekce Svazu čs. skladatelů, předsedou Slovenského hudebního fondu aj. Mezi nejúspěšnější díla tohoto období patří orchestrální Metamorfózy a Symfonietta rustica. Druhá Suchoňova opera Svätopluk (1952-59) měla vytvořit jakousi paralelu k Smetanově slavnostní opeře Libuše a mužský sbor Slovenská pieseň vznikl roku 1973 jako pendant Smetanovy České písně. Textový podklad cyklu Ad Astra pro soprán a klavír tvoří básně Štefana Žáryho. Až ve svých 55 letech se Suchoň rozhodl napsat klavírní koncert; v průběhu jeho tvorby změnil původní koncepci (klasická forma koncertu mi nevyhovuje), což se odrazilo i v názvu skladby: Rapsodická suita. Také Symfonická fantazie na B-A-C-H pro varhany a smyčcové nástroje se rodila několik let. Velmi pomalu tvořící Suchoň zanechal dále klarinetové Concertino, skladby komorní, četné sbory aj. Z jeho pedagogického působení vyrostly teoretické práce Teorie kontrapunktu (1957), nauka o harmonii a další.

(tv)

SUCHÝ Jiří (* 1. 10. 1931 Plzeň) - český herec, hudebník, dramatik, textař, režisér a výtvarník

Od roku 1955 hrál na kontrabas a zpíval ve skupině Akord club, která v repertoáru mimo jiné měla i první u nás známé rock'n'rollové skladby. Už tam začal Suchý psát písně (například Blues pro tebe). Roku 1957 se v Redutě seznámil s J. Šlitrem, který začal zhudebňovat Suchého texty (Zdvořilý Woody, Marnivá sestřenice a řadu dalších). V roce 1958 se Suchý aktivně zúčastnil příprav otevření Divadla Na Zábradlí. Ve spoluautorství s Ivanem Vyskočilem zde jako první premiéru uvedl kabaretní "leporelo" Kdyby tisíc klarinetů (1958). Druhou společnou prací s Vyskočilem byla hra Faust, Markéta, služka a já (1959).

V sezóně 1959-60 otevřel vlastní divadlo Semafor, kde se stal vedoucím organizátorem, hlavním dramatickým autorem a textařským partnerem skladatele J. Šlitra. Prvním představením byl Člověk z půdy (zde zazněla mimo jiné píseň Pramínek vlasů). Rozsáhlou přehlídkou Suchého textů a několika vlastních písní bylo písničkové pásmo Zuzana je sama doma (1960, písně Hluboká vráska, To všechno odnes' čas, Blues na cestu poslední, Píseň o rose atd.). Dalšími hrami se staly Taková ztráta krve (1960, písně Klokočí, Sluníčko), Zuzana je zase sama doma (1961, písně Ach, ta láska nebeská, Árie měsíce, Písnička pro Zuzanu), Šest žen Jindřicha VIII. (1962, písně Proč se lidi nemaj rádi, Študent s rudýma ušima), Jonáš a tingl-tangl (1962, písně Chybí mi ta jistota, Tulipán, Koupil jsem si knot), Zuzana není pro nikoho doma (1963, Kapitáne, kam s tou lodí?, Oči sněhem zaváté, Motýl), Recitál S+Š 64 (1964), Sekta (1965), Dobře placená procházka (1965), Zuzana je všude jako doma (1965), Benefice (1966), Poslední štace (1968), Jonáš a doktor Matrace (1969). Se Šlitrem se podílel i na filmech Bylo nás deset (1963), Kdyby tisíc klarinetů (1965, písně Babeta, Dotýkat se hvězd, Tereza), Zločin v šantánu (1968) a několika televizních pořadech. Z autorské spolupráce Suchého a Šlitra vzniklo 21 inscenací a celkem 287 písní.

Po Šlitrově smrti (1969) se stálým hudebním spolupracovníkem Suchého stal semaforský kapelník a klarinetista Ferdinand Havlík. K novým inscenacím patřily například hry Čarodějky (1971), Kytice (1972), Zuzana v lázni (1972), Smutek bláznivých panen (1977), Jonáš dejme tomu v úterý (1985). Natočil i nové filmy: Jonáš a Melicharová (1986) a další. Na Šlitrovo místo se v průběhu 70. let začala vypracovávat Jitka Molavcová. Po roce 1970 měl Suchý zákaz vystupovat v televizi, filmu a vydávat knihy, který trval téměř 15 let. Snaha o plný comeback po listopadu 1989 v Semaforu však nenašla už opravdu silnou odezvu. V roce 1996 natočil v produkci Ivana Krále album Znám tolik písní, složené výhradně ze skladeb, k nimž napsal text i hudbu.

Těžiště rozsáhlé Suchého tvorby je hlavně v organizátorské a autorské činnosti v oblasti hudebního divadla malých forem. Zásadním způsobem ovlivnil divadelní dění a populární hudbu 60. let. Knižně vydal několik sbírek písňových textů, próz a vzpomínek, např. Motýl (1965), Knížka (1986), Kolik očí má den (1987), Trocha poezie (1989), Vzpomínání - Od Reduty k Semaforu (1991).

(jr)

SUK Josef (* 4. 1. 1874 Křečovice u Neveklova, + 29. 5. 1935 Benešov) - český skladatel, houslista a pedagog

Josef Suk vyrůstal v prostředí kantorské tradice českého venkova. Jeho otec Josef Suk, který se přiženil do rodiny učitele a hudebníka Matěje Českého, byl v Křečovicích učitelem, regenschorim a založil kapelu, hrající k tanci, na pohřbech apod. Suk studoval od roku 1885 na konzervatoři v Praze houslovou hru a skladbu, v níž byl od ledna 1891 žákem Antonína Dvořáka. Na vlastní žádost si prodloužil studia na konzervatoři o další školní rok a ukončil je roku 1892 Dramatickou ouverturou op. 4.

Roku 1891 sestavil profesor Hanuš Wihan z posluchačů konzervatoře smyčcové kvarteto ve složení Karel Hoffmann, Suk, O. Nedbal a Otto Berger. 12. listopadu 1891 vystoupilo kvarteto poprvé před veřejností a v následujícím roce začalo užívat název České kvarteto. S tímto souborem, který postupem času získal velký mezinárodní ohlas, absolvoval Suk na 4000 koncertů. (1894 vystřídal u violoncellového pultu onemocnělého Bergera sám profesor Wihan, kterého roku 1914 nahradil Ladislav Zelenka, Nedbala vystřídal roku 1906 Jiří Herold.) Po prvních úspěšných zájezdech do Vídně (1893) a Německa (1894) reprezentovalo České kvarteto domácí výkonné umění téměř ve všech evropských zemích, nevyjímaje Rusko, Skandinávii, Španělsko, Portugalsko, balkánské země a Turecko. Činnost kvarteta polevila ve 20. letech v souvislosti s pedagogickými úkoly jeho členů.

Roku 1898 se Suk oženil s Dvořákovou dcerou Otilií. Šťastné období jeho života ukončil tragický zlom v podobě náhlých úmrtí Dvořáka (1904) a krátce nato i Sukovy choti (1905). Na Sukův psychický stav neblaze působily i tzv. "boje o Dvořáka", vyvolané skupinou kolem Z. Nejedlého. Ten navíc krátce po válce obvinil České kvarteto a jmenovitě Suka z nadměrné loajality vůči habsburské monarchii ("politické" koncerty, přijetí rakouského vyznamenání). Čestný soud české odbojové organizace Maffie však dal Sukovi i souboru plnou satisfakci. V roce 1922 byl Suk jmenován řádným profesorem mistrovské školy pražské konzervatoře hudby pro obor skladby. V údobí 1924-35 byl čtyřikrát zvolen rektorem školy. Vychoval řadu žáků, P. Bořkovce, K. Slavického, J. Ježka a další, 1922-23 u něho studoval B. Martinů. 20. března 1933 naposledy vystoupil v koncertu Českého kvarteta, na jehož program zařadil i svůj 2. smyčcový kvartet. Krátce před dovršením šedesátky se přestěhoval do Benešova, aby byl blízko rodných Křečovic. Svou poslední skladbu Sousedskou napsal pro křečovické muzikanty.

Časové zaneprázdnění koncertního umělce často nedovolovalo Sukovi věnovat se v klidu kompozici, takže dokončení některých skladeb trvalo řadu let. Naproti tomu pozitivně se zkušenosti kvartetního hráče promítly zejména do dokonalého propracování partitur (vedení hlasů) a do instrumentačního mistrovství.

Raná Sukova tvorba se vyznačovala bohatstvím lyrické melodičnosti a překvapivou kompoziční vyzrálostí: podmanivá Píseň lásky z Klavírních skladeb, jež se dočkala množství nejrůznějších úprav, Smyčcová serenáda Es dur (1982) a Pohádka, suita z hudby k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena (1897-98). Některé hudební myšlenky z tohoto díla si v Sukově tvorbě uchovaly charakter trvalého symbolu (například motiv smrti).

Při nedostatku houslových koncertů v české hudbě je Sukova originální Fantasie g moll pro housle a orchestr (1902-03) zvlášť vítaným dílem, podobně jako jeho Fantastické scherzo (1903) a symfonická báseň Praga (1904). Pětivětá symfonie Asrael (1905-06), věnovaná vznešené památce Dvořákově a Otilčině, je pokusem o vyrovnání se s faktem smrti. V těchto i následujících symfonických skladbách - Pohádka léta (1907-09) a Zrání (1912), monumentální Epilog s podílem vokální složky (1920-33!) - se Suk jeví jako mistr pozdně romantického harmonického materiálu a polyfonní práce.

Meditace na staročeský chorál Svatý Václave vznikla během 1. světové války jako výraz touhy po míru a lepší budoucnosti českého národa, Legenda o mrtvých vítězích "tryzna pro velký orchestr" byla psána pro smuteční slavnosti za padlé legionáře na podzim 1919. Pochod V nový život zadal Suk na začátku roku 1920 do soutěže VII. všesokolského sletu a v umělecké soutěži olympijských her 1932 v Los Angeles obdržel 2. cenu, když 1. nebyla udělena. Z tvorby pro klavír vynikají cykly O matince a Životem a snem. Kvartetní literaturu obohatil Suk artistním Smyčcovým kvartetem č. 2 (1911) (obvyklý sonátový cyklus je v něm přetaven do jediné věty).

(tv)

SUK Josef (* 8. 8. 1929 Praha) - český houslista a violista

Josef Suk je vnukem skladatele J. Suka a pravnukem A. Dvořáka. Už v dětských letech byl v houslové hře žákem Jaroslava Kociana, v letech 1946-51 studoval houslovou hru na pražské konzervatoři a 1951-53 na AMU (u Marie Hlouňové a Alexandra Plocka). Po absolutoriu byl v letech 1953-55 koncertním mistrem činoherního orchestru Národního divadla, od té doby působí jako sólový a komorní hráč: 1961-90 byl sólistou České filharmonie, v roce 1951 založil Sukovo trio (původně spolu s klavíristou Jiřím Hubičkou a violoncellistou Sašou Večtomovem, později s Janem Panenkou a Josefem Chuchrem).

Sukův mezinárodní ohlas rostl od roku 1959, kdy na uměleckém turné s Českou filharmonií koncertoval na třech kontinentech. Roku 1964 debutoval v Anglii a také v USA, kam ho pozval kdysi v Praze působící dirigent Georg Széll, tehdy šéf Clevelandského orchestru. Od té doby vystupuje s předními světovými orchestry a je zván na špičkové festivaly.

Sukovou doménou je klasická a romantická hudba (Mozart, Dvořák, Čajkovskij, Sukova Fantasie atd.). Při suverénní intonační jistotě má kultivovaný tón, který se v mladších letech vyznačoval i působivou vřelostí, později spíše akademickou uměřeností. Volí repertoár s převahou kantabilních ploch, technicky nejobtížnější skladby koncertního repertoáru v repertoáru nemá. Není typem intelektuálně vybaveného interpreta s výrazně osobitým přístupem k prováděným skladbám, volí obvykle cestu tradičního podání. V českém hudebním životě se po léta nesetkal s kritickou výtkou, zahraniční tisk má námitky proti jeho nestylové interpretaci barokních skladeb. Unikátní je v případě Sukově častá záměna houslí za violu v průběhu jednoho koncertního vystoupení.

(tv)

SUTNAR Ladislav (* 9. 11. 1897 Plzeň, + 17. 11. 1976 New York) - český umělecký návrhář, malíř a grafik

V letech 1915-23 absolvoval Ladislav Sutnar Uměleckoprůmyslovou školu, kde byl žákem Jaroslava Bendy a F. Kysely. V letech 1927-30 byl redaktorem časopisu Výtvarné snahy, spolupracoval s Artělem, pro který navrhoval hračky, ale i keramiku. Byl členem Tvorby, pak Umělecké besedy. Po roce 1926 se více zajímal o interiérové dekorace a scénické výtvarnictví (návrh slavnostní scény pro olympiádu 1927), pak o grafiku. Významně se podílel na přípravě světové výstavy v Paříži (1937) a New Yorku (1939). Od roku 1929 pracoval v Družstevní práci, v roce 1932 byl jmenován ředitelem Státní grafické školy v Praze. Po okupaci odejel v roce 1939 do USA, kde se 1947 stal profesorem Pratt Institute v New Yorku. V emigraci zůstal i po skončení 2. světové války. Roku 1960 založil soukromou firmu Sutnar-Office, která byla především činná v reklamě.

Sutnar byl bezesporu nejvýznamnější český novodobý průmyslový výtvarník, který se o tvorbu zajímal i teoreticky, ve Spojených státech vydal několik prací (například Visual Design in Action, 1961), publikoval v časopise Art on Publicity.

(vl)

SVĚRÁK Zdeněk (* 28. 3. 1936 Praha) - český herec, dramatik, scenárista a režisér

Zdeněk Svěrák, původně učitel a rozhlasový redaktor, v roce 1967 s L. Smoljakem, Karlem Velebným a Janem Šebánkem a dalšími založil Divadlo Járy Cimrmana (DJC), kde byl hercem a uměleckým šéfem. Recesistická hra na vědecký výzkum díla neexistujícího českého polyhistora získala zejména v normalizační atmosféře 70. a 80. let i vážnější satirické i kritické rysy a velkou oblibu u srozuměného publika. Od počátku 70. let se Svěrák věnuje i filmové činnosti: sám i s L. Smoljakem psal scénáře úspěšných veseloher na původní náměty (Jáchyme, hoď ho do stroje; Marečku, podejte mi pero; Na samotě u lesa; Kulový blesk; Trhák; Vrchní, prchni) i na motivy z her společně se Smoljakem napsaných pro DJC (Jára Cimrman ležící, spící; Rozpuštěný a vypuštěný; Nejistá sezona).

Komika jeho hereckých kreací v DJC vyplývá z vážnosti a opravdovosti, s níž přistupuje ke slovním či situačním absurditám. Používá přehnané "učitelské" dikce a strojeně srdečné mimiky a gestiky k poučování většinou o těch nejsamozřejmějších věcech. Jeho projev ve filmech jiných režisérů a scenáristů (například Jako jed) je přirozenější, i když osobitý.

Často spolupracoval s J. Menzelem jako autor námětu či filmových scénářů (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou, Vesničko má, středisková či podíl na scénáři Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina). S využitím vzpomínek z dětství napsal i scénář celovečerního debutu svého syna Jana Svěráka Obecná škola (v němž si také s chutí zahrál), jenž byl v roce 1991 nominován na Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Ze spolupráce otce a syna Svěrákových vyšel i Oscarem oceněný film Kolja (1996).

(pö)

SVOBODA Josef (* 10. 5. 1920 Čáslav) - český scénograf, architekt a pedagog

Jako výtvarník s divadlem spolupracuje J. Svoboda už od roku 1943 (Divadlo ve Smetanově muzeu). Po třech letech v Divadle 5. května (1945-48) se stal scénografem Národního divadla (ND) v Praze, v jehož svazku je dodnes. Od roku 1973 je také nepřetržitě uměleckým šéfem Laterny magiky. Spolupracoval s předními domácími operními a činoherními režiséry (A. Radok, V. Kašlík, O. Krejča). Přispěl k modernizaci jevištní mašinérie, nejen ND, řadou technických vynálezů a objevů. Ve snaze dosáhnout odpovídajícího dramatického prostoru mu není cizí využití jakéhokoliv podnětu z jiných oblastí lidské činnosti (laser, holografie, hi-fi audiovideotechnika atd.) Základem jeho scénografické práce je však vždy herec-člověk. Jeho měřítku přizpůsobuje a podřizuje veškerou techniku jeviště. Jako architekt buduje prostor, používá k tomu různých prostředků, ryze architektonických (Sofoklés: Oidipús vladař), světelných (Tyl: Drahomíra a její synové), dynamických (Shakespeare: Romeo a Julie), polyekranových (Topol: Jejich den) a kombinuje je s cílem dosažení nejúplnějšího účinku ve vystižení toku dramatického času a proměn dramatického prostoru. Uskutečnění jeho vizí napomáhá technický a vědecký rozvoj a možnost aplikovat ho na práci v divadle. Podílel se spolu s A. Radokem na zrodu uměleckého systému polyekranu, Laterny magiky, čs. expozic na světových výstavách Expo 58 v Bruselu a Expo 68 v Montrealu a na dalších zahraničních výstavách. Je stále zván ke spolupráci se zahraničními scénami. Uspořádal řadu výstav vlastních prací po celém světě. Je řádným profesorem architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a nositelem řady zahraničních vyznamenání a čestných doktorátů. Od roku 1977 je rytířem Řádu umění a literatury, udělovaného francouzským ministrem kultury. Po roce 1989 byl v tisku označen za agenta StB, ale soud jej tohoto nařčení (jako řadu dalších na základě nedostatečnosti důkazů) zprostil.

Svobodova scénografie je pokračováním české meziválečné vyspělé scénografické tvorby reprezentované dílem V. Hofmana a F. Tröstra a syntetizuje ve své tvorbě objevy umění i techniky, zkušenosti svých předchůdců i vlastní poznatky s cílem prosadit scénografii jako samostatnou disciplínu, jež je schopna anticipovat vývoj výtvarného umění.

(pö)

SVOBODA Karel (* 19. 12. 1938 Praha, + 28. 1. 2007 Jevany) - český skladatel

Svoboda sice začal studovat lékařskou fakultu, záhy se však pustil do hudební kariéry. Začátkem 60. let hrál jazz, působil v tanečním orchestru, na podzim 1963 založil rockovou skupinu Mefisto a hrál v ní na klavír (do roku 1968). První deska s jeho skladbou (Slunce za oknem) vyšla roku 1965, hity se staly písně pro M. Kubišovou a Václava Neckáře (Depeše, Nechte zvony znít, Stín katedrál, Dobrá zpráva). Od ro-ku 1968 Svoboda úzce spolupracuje s K. Gottem (například písně Lady Carneval, Láska bláznivá, Hej, hej, baby, Paganini, Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, Jdi za štěstím). Stal se jedním z nejžádanějších autorů populární hudby, psal také pro Hanu Zagorovou (Gvendolína), Jiřího Korna (Yvetta), E. Pilarovou (Hrom aby do tě, lásko má), Helenu Vondráčkovou (Lásko má, já stůňu), Petru Janů (Říkej mi) a další interprety.

V písňové tvorbě dokáže Svoboda uplatňovat svůj talent na výrazné melodie, od 70. let se úspěšně prosazuje i v oblasti filmové hudby - složil mimo jiné písně k filmům Noc na Karlštejně (1973), Tři oříšky pro Popelku (1973), Romance za korunu (1975) a televizním seriálům (Návštěvníci, 1983, Létající Čestmír, 1984, Cirkus Humberto, 1988-89, Včelka Mája). Úspěch měla jeho hudba k muzikálu Dracula (premiéra 1995). Svobodovi vyšlo několik rekapitulačních desek, nejreprezentativnější je dvojitý kompakní disk 46 hitů (1992).

(jr)

SVOBODA Ludvík (* 25. 11. 1895 Hroznatín, + 20. 9. 1979 Praha) - československý generál a politik

Za 1. světové války byl L. Svoboda v čs. legiích v Rusku. Účastnil se bitev u Zborova a Bachmače i sibiřské anabáze. Po návratu domů po dva roky vedl otcův statek. Od roku 1922 byl důstojníkem Čs. armády a prošel řadou funkcí: zástupce velitele praporu na Podkarpatské Rusi, učitel maďarštiny na vojenské akademii v Hranicích - tu za monarchie absolvoval jako velitel praporu v Kroměříži). Za zářijové mobilizace roku 1938 byl velitelem pěšího pluku.

Na počátku nacistické okupace působil v odbojové organizaci Obrana národa. V červnu 1939 ilegálně odešel do Polska, kde velel vznikající čs. jednotce - legionu v Krakově. V září 1939 se dostal do sovětského zajetí a byl se svými vojáky internován. Už před odchodem do exilu spolupracoval se sovětskou rozvědkou. V této činnosti pokračoval i v Moskvě, a to mu zachránilo život. Jedna složka sovětské tajné služby NKVD ho totiž považovala za špióna, zatkla jej a odsoudila k trestu smrti. Svoboda si na soudcích vymohl, aby zavolali na určité číslo do Kremlu. Po telefonátu byl okamžitě rozsudek zrušen a Svoboda prožil zbytek dne se svými soudci - u vodky. Později tuto událost interpretoval jako doklad srdečnosti "sovětských lidí", kteří, když se přesvědčí o svém omylu, jsou uznalí.

Po přepadení SSSR nacistickým Německem roku 1941 se Svoboda stal velitelem 1. čs. samostatného praporu v Sovětském svazu, který se od března 1943 účastnil frontových bojů. Díky podpoře sovětských míst a zároveň bezmezné důvěře, které se těšil u Gottwaldovy komunistické emigrace v SSSR, rychle postupoval ve velitelských funkcích i ve vojenských hodnostech (velitel 1. samostatného praporu, 1. samostatné brigády, 1. armádního sboru; 1943-45 brigádní generál, květen-srpen 1945 divizní generál, od srpna 1945 armádní generál). Svobodovým zástupcem, případně náčelníkem jeho štábu, byl pozdější Čepičkův nástupce ve funkci ministra národní obrany Bohumír Lomský.

Do ČSR se Svoboda vrátil jako "nepolitický" ministr národní obrany. Tuto vládní funkci vykonával od 4. 4. 1945 do 25. 4. 1950. Národem byl přijat jako hrdina od Sokolova, Dukly a dalších bitev, v nichž své životy nasazovali především prostí vojáci československé "východní" armády. Ti přes mnohé trpké zkušenosti věřili, že ve svém pochodu "Směr Praha" skutečně jdou "Se Svobodou za svobodu". Pro vedení KSČ byla Svobodova stranická "indiferentnost" velmi výhodná. Znamenala nejen ministerské křeslo navíc, ale hlavně vliv komunistů v dalším z mocensky rozhodujících resortů.

Předmětem mnoha diskusí a interpretací byla Svobodova úloha v únoru 1948. Svoboda vždy odmítal tvrzení některých vojenských historiků, že armáda byla tehdy "neutralizována". Měl pravdu. Jeho armádní rozkaz v únorových dnech zabránil, aby některé jednotky, jimž neveleli komunisté, byly nasazeny proti SNB a nátlakovým skupinám KSČ. Dokazoval, že velení armády se aktivně podílelo na mocenském převratu. Svůj únorový postoj líčil následujícím způsobem (zřejmě poprvé tak učinil na konferenci historiků v Liblicích roku 1963): Když KSČ svolala na pondělí 23. února večer do Obecního domu v Praze ustavující schůzi Ústředního akčního výboru Národní fronty, zeptal se mě soudruh Gottwald, s kým jdu. Odpověděl jsem, že je to samozřejmé. "Ale já to chci, Ludvíčku, slyšet jasně," řekl Klema. Odpověděl jsem: "Jdu s lidem." Na to mě Gottwald požádal, abych přišel na zasedání do Obecního domu. Přijdu se všemi řády na uniformě a přesně, odpověděl jsem. "To ne, Ludvíčku, musíš přijít asi o 10 minut později." My vojáci jsme přesní, pravil jsem. "Já vím," odpověděl premiér, "ale všichni se budou dívat, kde je armáda, budou nervózní, nejistí. Proto když se nechají chvíli škvařit v nejistotě, bude tvůj příchod středem všeobecné pozornosti a bude to ten největší trumf."

A stalo se, jak si přál velký kombinátor a mistr politického mariáše Gottwald. Řády ověnčený Svoboda se dostavil na politické představení s požadovaným zpožděním a nebyl sám. Spolu s ním kráčeli hrdinové odboje a později komunistickými soudy do vězení poslaní generálové Bohumil Boček a K. Klapálek.

Po únoru 1948 už nebylo třeba předstírat "nepolitičnost" a Svoboda se stal členem KSČ. Ale počátkem 50. let i on postupně upadal v nemilost. V dubnu 1950 jej ve funkci ministra národní obrany vystřídal A. Čepička. V letech 1950-51 byl Svoboda náměstkem předsedy vlády a předsedou Čs. státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Koncem roku 1951 byl zbaven i těchto postů a o rok později byl krátkou dobu vězněn. Po propuštění pracoval dva roky v jednotném zemědělském družstvu v Hroznatíně. Roku 1954, prý na žádost vedoucích sovětských činitelů, snad i samotného Chruščova, se postupně vracel do politického života: člen předsednictva Národního shromáždění (1954-64), dlouhá léta místopředseda Svazu protifašistických bojovníků. I v armádě získal velitelské funkce - 1955-58 náčelník Vojenské akademie K. Gottwalda v Hranicích; poté náčelník Vojenského historického ústavu v Praze.(V této době psal, za pomoci zaměstnanců ústavu, své memoáry, jejichž 1. vydání vyšlo pod názvem Z Buzuluku do Prahy roku 1960.)

V období "pražského jara" byl Svoboda 30. března 1968 zvolen prezidentem republiky. Do srpna 1968 byl znám mírnou a nezávaznou podporou reformátorů. Po sovětské okupaci bylo o jeho působení vytvořeno mnoho legend. Získal aureolu člověka, který odmítl vytvoření kolaborantské dělnicko-rolnické vlády a zachránil životy reformních vůdců unesených do SSSR. K odmítnutí kolaborantů nebylo - vzhledem k celonárodnímu odporu proti okupantům - třeba zvláštní statečnosti, spíše naopak. Na moskevských jednáních, uskutečněných na Svobodův návrh v době, kdy vnitropolitické a mezinárodněpolitické plány interventů a kolaborantů totálně zkrachovaly, Svoboda vykonával drsný tlak na reformní představitele (A. Dubčeka a jiné), aby podepsali vyloženě kapitulantský tzv. Moskevský protokol. Zároveň plně podpořil rozhodnutí ministra obrany Martina Dzúra, jehož rozkaz v srpnu plně paralyzoval případný odpor Čs. armády.

Po srpnu se Svoboda stal jedním z hlavních normalizátorů. Nejprve žila legenda zachránce "polednového" vývoje, kterou se dojímala ta část národa, která měla Svobodu za národního hrdinu. Ovšem jeho politiku si pochvalovali téměř všichni - i fanatici a kolaboranti z libeňské Čechie, kterým zase vyhovovalo to, jak Svoboda peskoval noviny a další sdělovací prostředky.

Svoboda neustále varoval před "nedozírnými následky", které by mohla způsobit nepovolnost vůči okupantům. Měl podíl na odstranění A. Dubčeka z místa 1. tajemníka ÚV KSČ a na prosazení G. Husáka do této funkce. A k prezidentování si přibral i členství v předsednictvu ÚV KSČ.

Od dubna 1974 nemohl pro špatný zdravotní stav vykonávat prezidentský úřad. Tvrdošíjně se ho však odmítal vzdát. V květnu 1975 dokonce musel být přijat zvláštní zákon, aby byl prezidentské funkce zbaven. Jeho místo zaujal vždy ambiciózní G. Husák. Vlastně se jenom v nové formě opakovala Svobodova poúnorová historie. Když byl mouřenín dostatečně využit, když byla mnohokrát zneužita jeho pověst národního hrdiny a moudrého, zkušeného starce, který "zabránil nejhoršímu", vládnoucí mafie jej poslala do penze.

(nk)

SVOJSÍK Antonín František (* 5. 9. 1876 Dvůr Králové n. L., + 17. 9. 1938 Praha) - český pedagog a zakladatel skautingu

Po studiích pedagogiky učil na národní škole na Smíchově, později vyučoval jako profesor tělocviku a tělesné výchovy na pražském učitelském ústavu, na reálce na Žižkově a na reálném gymnáziu v Křemencově ulici. Byl činný v sokolském hnutí a současně se jako člen Českého pěveckého kvarteta věnoval zpěvu.

Při svých četných cestách po světě se seznámil se skautingem, který mu jako pedagogovi učaroval. Byl zakladatelem a nadšeným propagátorem skautingu, překřtěného v Čechách na junáctví. Od roku 1911 vedl junácké tábory, jejichž členem byl mimo jiné i J. Wolker.

Po roce 1918 prožilo jím vedené skautské hnutí velký rozmach. Svojsík založil Svaz junáků, skautů a skautek Republiky československé, redigoval časopis Skaut-Junák, byl docentem skautingu na Karlově universitě. Skautskému hnutí, kde byl znám pod jménem Benjamin Svojsík, věnoval i svá hlavní díla Základy junáctví, Umění pozorovati a Táboření v přírodě.

(mp)

SVOLINSKÝ Karel (* 14. 1. 1896 Svatý Kopeček u Olomouce, + 16. 9. 1986 Praha) - český malíř, grafik, ilustrátor a scénograf

Karel Svolinský se vyučil v Praze řezbářství (do 1916), po 1. světové válce byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu, kde nejdříve studoval u Štefana Zálešáka (1919-21), pak sochařství u B. Kafky (1921) a nakonec grafiku a nástěnnou malbu u F. Kysely. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar, získal řadu mezinárodních ocenění (například v Paříži roku 1928 a 1937, v Miláně 1940). V letech 1945-70 byl profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.

Doménou Svolinského tvorby byla kresba, lyricky navazující na národní tradici; její moderní výraz byl dán kresebnou zkratkou a náznakem. Jako u jiných výtvarníků také do tvorby Svolinského pronikly za okupace alegorie (Ikarus). Věnoval se užité a drobné grafice (návrhy řady československých známek, plakáty), knižní ilustraci (Jan Neruda, J. Seifert, Petr Bezruč, Josef V. Sládek a celá řada knih pro děti) i bibliofilským edicím (Oscar Wilde). Navrhoval nástěnné koberce a sklomalbu (kaple Schwarzenbergů v katedrále sv. Víta, 1930-31). Podílel se na inscenacích divadelních her (Smetanova Prodaná nevěsta, Janáčkova Její pastorkyně). Nešťastným způsobem - poplatným socialistickému realismu - navrhl nový orloj na válkou zničenou radnici v Olomouci (1949-54).

(vl)

SYCHRA Vladimír (* 28. 1. 1903 Praha, + 20. 2. 1963 tamtéž) - český malíř, grafik a ilustrátor

V letech 1921-23 studoval V. Sychra na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, pak na Akademii výtvarných umění (do 1927). Od roku 1927 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, v roce 1946 byl jmenován profesorem na pražské Akademii.

Ranou tvorbu charakterizuje poněkud opožděný vliv sociálního umění, se stejným zpožděním se vyrovnával i s kubismem (Ganymedes, 1934). Ve druhé polovině 30. let se formoval jeho styl pod vlivem Pabla Picassa a Goyových grafik, ale i surrealismu. Dramatičnost jeho tehdejších protiválečných obrazů (Válka; Vraždění; Únos Sabinek) poněkud zeslabuje Sychrův lyrický, zároveň však i senzuální přístup. Dramatické napětí dále ustoupilo po roce 1939, kdy se jeho tvorba stala uzavřenější a motivicky se zaměřovala hlavně na portrét a zátiší, s výraznou snahou po vytváření hloubky obrazového pole (Schodiště). Tehdy nacházel inspiraci v rané italské malbě; historické reminiscence můžeme objevit i v jeho monumentálních realizacích, kterým se věnoval po 2. světové válce (výzdoba Karolina, Národního památníku na Vítkově).

(vl)

SYLLABA Ladislav (* 16. 6. 1868 Bystřice u Benešova, + 30. 12. 1930 Praha) - český lékař, internista

V březnu 1892 promoval L. Syllaba na české lékařské fakultě v Praze. Byl žákem a pokračovatelem Josefa Thomayera. Po promoci prošel rozsáhlou lékařskou praxí v Čechách a studijními pobyty na předních evropských klinikách a ústavech (Vídeň, Štýrský Hradec, Mnichov, Padova, Curych, Basilej, Paříž, Berlín, Brusel atd.). Roku 1901 se na pražské lékařské fakultě habilitoval pro obor patologie a terapie nemocí vnitřních. Od roku 1919 do své smrti byl řádným profesorem a přednostou I. interní kliniky Univerzity Karlovy. Byl členem mnoha předních světových a čs. vědeckých lékařských společností a osobním lékařem prvního prezidenta T. G. Masaryka.

Publikoval objevné práce z oblasti neurologie, hematologie (jako první vyšetřoval krev na bilirubin), kardiologie a o nemocech zažívacího traktu a chorobách plicních. V letech 1918 a 1925 vydal v Praze klasickou dvoudílnou monografii Nauka o lékařském poklepu a poslechu. V ní vyčerpávajícím způsobem uzavřel významný přínos české medicíny, začínající už v první polovině 19. století dílem Josefa Škody, k rozvoji a podstatnému zdokonalení těchto fyzikálních diagnostických metod.

Jako přednosta kliniky Syllaba - obdobně jako jeho přítel a přednosta II. interní kliniky UK J. Pelnář - vytvářel podmínky pro uplatnění nových internistických specializací a pro vědeckou volnost jeho většinou mladých spolupracovníků. Ve 20. letech na Syllabově klinice vyrůstali neurolog Kamil Henner, kardiolog Klement Weber, hematolog Vladimír Jedlička, zakladatel moderní české klinické biochemie Jaroslav Hořejší a další. V Syllabově rozsáhlém pojetí kliniky s širokým spektrem léčebným a výzkumným pokračoval i jeho nástupce Kristián Hynek.

Synem Ladislava Syllaby je světově uznávaný lékař-diabetolog Jiří Syllaba.

(nk)

SYROVÝ Jan (* 24. 1. 1888 Třebíč, + 17. 10. 1970 Praha) - československý generál, účastník protirakouského odboje a ministerský předseda

Generál Jan Syrový jest jméno, jež se u nás stane mythem. Bude znamenati pro budoucí pokolení příklad nedocenitelného hrdinství, pokorného odevzdání se v oběť svému národu a své zemi, příkladné, neúnavné horlivosti pro svatou věc člověka, napsal 16. června 1920 generál a spisovatel R. Medek, když se vrátil s transportem posledních legionářů do vlasti generál Syrový. Tento mýtus se změnil za 26 let ve dvacet let těžkého žaláře, zostřeného ještě půlročně jedním půstem. Tak svět odplácí. V kritickém září roku 1938 byl Syrový živoucí legendou, hrdinou od Zborova, naším novodobým jednookým Žižkou, který povede národ a zvítězí! Ne všichni, a zejména generalita čs. armády, však tento názor sdíleli. Asi nejvýstižněji tuto skutečnost vyslovil generál H. Píka, když po válce Národnímu soudu sděloval pocity samotného Syrového ze září 1938: Cítím se jako nahý v trní, politickému životu jsem se nevěnoval, nikoho z politiků neznám a nevím, komu mám věřit. Žádat od tohoto muže, aby vyvedl osamocené Československo z krize, které nedokázali čelit svobodně zvolení představitelé státu a vlastně ani celá tehdejší Evropa včetně demokratických mocností Francie a Anglie, bylo příliš. Lidé však na pocit zklamání nezapomněli a připsali ho na vrub i tomuto bezradnému, i když osobně nepochybně čestnému vojákovi, který byl jen schopen plnit rozkazy na výtečnou.

Syrový ukončil v Brně stavitelský obor průmyslové školy. Po ní nastoupil jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. V roce 1912 odešel do Varšavy jako stavební asistent. Když vypukla 1. světová válka (Varšava tehdy byla součástí ruského záboru Polska), opět se přihlásil jako dobrovolník do armády - tentokrát ruské. V Kyjevě byl zařazen do České družiny, zpočátku jako prostý voják, protože nabyté důstojnické hodnosti v rakousko-uherské armádě se vzdal. Byl zařazen do 4. roty, která byla přidělena ke štábu 3. ruské armády k výzvědnému poslání. V roce 1915 byl již praporčíkem, zanedlouho mu bylo svěřeno velení roty. Účastnil se bojů u Zborova, kde byl 7. července raněn a ztratil oko. Když docházely zprávy, že ruská ofenzíva v Haliči ztroskotala, ihned se vrátil na frontu, ačkoliv ještě nebyl vyléčen.

Když bylo rozhodnuto, že čs. legie budou dopraveny na francouzskou frontu přes Sibiř, velel již Syrový 2. pluku Jiřího z Poděbrad. Na sjezdu odbočky Národní rady v Rusku v Čeljabinsku byl Syrový jmenován do hodnosti generála. Zároveň obdržel rozkaz od hlavního velitelství, že má se svými legionáři chránit sibiřskou magistrálu pro odsun legií. Soustředil své vojáky podél trati Kujbyšev-Samara-Vladivostok a dokázal, co zmůže poměrně malá, zato disciplinovaná jednotka. Není třeba zastírat, že ovládnutí magistrály bylo při jednání s velmocemi jedním z trumfů při vzniku Československa.

Po návratu do Prahy byl Syrový jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách. Od počátku roku 1924 byl podnáčelníkem hlavního štábu, řízeného francouzským generálem Mittelshauserem, aby se o rok později už stal jeho náčelníkem. V roce 1933 ho v této funkci vystřídal L. Krejčí a Syrový se stal generálním inspektorem čs. branné moci až do září 1938. Zároveň - po několik měsíců - byl ve druhé úřednické vládě J. Černého ministrem národní obrany. V té době také postavil před kárný soud svého ministerstva generála R. Gajdu a nechal ho degradovat do hodnosti vojína.

Pak přišel osudný rok 1938. V noci 22. září 1938 byl telefonicky vyzván šéfem prezidentovy kanceláře, aby se dostavil na Hrad a svým projevem uklidnil srocující se demonstranty. Syrový sám k tomu uvedl: Krátce nato jsem byl pozván ke slyšení u prezidenta republiky a bylo mi krátce tlumočeno tehdejším předsedou vlády M. Hodžou, že musím převzít s ohledem na situaci státu předsednictví vlády.

Ačkoliv Syrový opětovně namítal, že pro takovou funkci nemá žádnou průpravu, způsobilost a zdráhal se ji přijmout, byl Hodžou "poučen", že dostane-li rozkaz, musí jej jako voják splnit. Když prezident E. Beneš trval na jeho jmenování předsedou vlády, nakonec funkci přijal, a to z toho důvodu - jak prohlásil - aby pomohl svému národu. Prezident Beneš ho ovšem jmenoval předsedou vlády bez jakékoliv konzultace o změnách vlády s politickými stranami, navíc Syrový neměl na výběr členů "své" vlády naprosto žádný vliv. Dozvěděl se jen, že je současně také ministrem národní obrany.

Po Benešově abdikaci vykonával z titulu premiéra i úkoly spojené s funkcí prezidenta, a to až do Háchovy volby 30. listopadu 1938. S nelíčeným ulehčením předal 1. prosince 1938 funkci novému premiérovi Beranovi, v jehož vládě zůstal ministrem národní obrany. S jeho jménem je spjat i osudný 15. březen 1939. Zvláště mu přitížilo, že jako - tehdy už jen český - generál podal ruku Hitlerovi a na základě rozkazu vrchního velitele armády E. Háchy vydal v ranních hodinách 15. března následující rozkaz prezidenta: Německé vojsko, a to jak pěchota, tak letectvo, zahájí obsazování republiky dne 15. 3. v 6.00 hodin. Tomuto obsazování nesmí být nikde kladen odpor, jelikož sebemenší incident bude mít nedozírné následky a bude proti nám zakročeno se vší brutalitou. Všichni velitelé ať očekávají příchod německých vojsk u svých jednotek a podrobí se všem pokynům, které jim budou dány. Jednotky budou odzbrojeny. Vojenské a civilní letectvo musí zůstat na místě a OPL nebude aktivován.

Když nastala okupace, zaniklo ministerstvo národní obrany. Syrový se do odboje nezapojil, ale vedly ho k tomu velmi dobré důvody - byl totiž neustále pod dozorem gestapa. Nedopustil se sebemenšího náznaku kolaborace. Přesto byl 14. května 1945 zatčen.

Z vězení byl Syrový propuštěn až na základě amnestie v roce 1960. Skutečnou ironií osudu pak pracoval jako hlídač u Maroldova panoramatu Bitvy u Lipan. Trpce nesl rozhodnutí Národního soudu jako nespravedlivý akt. A měl pravdu - kdo soudil Beneše, který vydal bez schválení parlamentem nacistům čs. pohraničí, anebo ty, kteří 20. srpna 1968 vydali při vstupu "bratrských" vojsk stejný rozkaz jako on?!

(tp)

SÝS Karel (* 26. 7. 1946 Rychnov nad Kněžnou) - český básník

Karel Sýs je zřejmě nejproslulejším představitelem básnické generace, která zaujala místo v uprázdněných, přesněji řečeno "vymetených" řadách české literatury na začátku normalizačních 70. let. Spolu s básníky Jiřím Žáčkem, Petrem Skarlantem, Josefem Peterkou, Jaroslavem Čejkou a Michalem Černíkem se jim dostalo vstřícného přijetí u režimních kulturtrégrů a v oficiálních vydavatelstvích. Na oplátku jim produkovali poezii, ne sice absolutně neplnohodnotnou, ale ve velké většině konformní, odkazující na v podstatě nevysoký duchovní horizont člověka, přivyklého totalitnímu režimu.

Sýs vystudoval na pražské Vysoké škole ekonomické obor zahraniční obchod (1970) a v letech 1970-74 pracoval v Art centru v Praze jako referent pro obchod se zámořím. V roce 1974 nastoupil do redakce jediného kulturně-politického týdeníku Tvorba, v němž vedl kulturní rubriku. Po vzniku literárního týdeníku Kmen (1985) byl jeho šéfredaktorem. Po roce 1989 odtud musel odejít, zkoušel vydávat erotický časopis a nyní se věnuje různým podnikatelským aktivitám.

Sýs debutoval nadějnou sbírkou Newton za neúrody jablek (1970), v níž se uplatnila jeho nezvalovská metaforická fantazie a zároveň se tu náznaky projevila jeho sympatie k poetice Skupiny 42. Tato "soukromá" záliba se pak bude ozývat v jeho přihlášeních k pečlivě vybraným, režimem přece jen trpěným umělcům: ke K. Lhotákovi (jeho obrazy je inspirována sbírka Nadechni se a leť, 1977, a Františku Grossovi (k oběma se vrátil v knize Atomový pléd, 1986). Sýsovi byla svou nezávaznou fantazijností a pojímáním světa jako básnické hry blízká ovšem především atmosféra poetismu - to se projevilo ve sbírce Pootevřený anděl z roku 1972. Následovala sbírka Dlouhé sbohem (1977), jež je pojata jako nostalgické ohlédnutí za časem dětství, a dokonce v ní byl proklamován úmysl uzavřít svou básnickou tvorbu. To se však nestalo a v roce 1980, respektive 1984 vydal básnické knihy Americký účet a Stroj času, v nichž se pokusil bilancovat svůj dosavadní život i podat zprávu o světě vezdejším. Sýsova poetika nehlubokého, úzkostlivě anti-metafyzického a "materialistického" vnímání světa se tu již dostala na práh svých možností. Frustrace ze ztráty postavení hýčkaného básníka i jakoby na truc proklamovaná věrnost levicovému přesvědčení dominuje v Sýsově polistopadové sbírce Píšu báseň, zatímco za oknem padá muž (1992).

(jp)


Zpět na abecední vyhledávání