Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-R Zpět na abecední vyhledávání S->

ŘEZÁČ Václav (* 5. 5. 1901 Praha, + 22. 6. 1956 tamtéž) - český spisovatel

Václav Řezáč byl ve 30. a 40. letech spolu s J. Havlíčkem a E. Hostovským nejvýraznějším představitelem českého psychologického románu, přičemž se odlišoval tím, že výrazněji akcentoval prvky sociální a třídní. Po uchopení moci komunisty se stal jedním z předních mocenských přisluhovačů horlivě prosazujícím doktríny stalinistické kultury a jeho nová tvorba byla vnímána jako reprezentativní vzor angažované socialistické literatury.

Řezáč pocházel z chudé proletářské rodiny, otec mu brzy zemřel a mezi mladým Řezáčem a nevlastním otcem panoval vztah otevřené nenávisti, jenž se mimochodem odrazil i v některých Řezáčových raných prózách. Po studiu na reálce a absolvování kursu při obchodní akademii pracoval v letech 1920-40 jako zaměstnanec Státního úřadu statistického. V roce 1923 se oženil s pozdější spisovatelkou Emou Řezáčovou. Během okupace působil v dětské rubrice Lidových novin a v roce 1945 přešel do deníku Práce. V letech 1947-48 vedl jednu z tvůrčích filmových skupin na Barrandově a od roku 1949 až do své dobrovolné smrti (k níž přispělo zděšení nad závěry XX. sjezdu KSSS s jeho "odhalením kultu osobnosti") byl ředitelem nakladatelství Český spisovatel. V této funkci měl nemalý podíl na bezprecedentním okleštění české literatury a v důsledku i na zjalovění soudobé knižní produkce.

Řezáčova "vážná" prozaická prvotina (lyriku, recenze a časopisecké povídky psal již od 20. let) Větrná setba (1935) je lyricko-psychologickým pokusem zprostředkovat generační pocit svých vrstevníků, dospívajících v letech 1. světové války. Větší úspěch však měly svižně napsané dětské romány (Kluci, hurá za ním, 1933 a Poplach v Kovářské uličce, 1934) s postavami ze světa proletářské periferie. Prvním výrazným psychologickým románem V. Řezáče se stalo Černé světlo (1940), s ústředním hrdinou eticky zmrzačelého ambiciózního člověka, snažícího se prorazit ve světě, jenž je determinován penězi. V částečně alegorickém románu Svědek (1942) ještě dál rozvíjel motiv zla a pudového nutkání k němu. Přivedl tu na scénu portrét postavy drcené pocitem méněcennosti a mstící se za svůj stav vnitřní prázdnoty. Též v "románu o vzniku románu" Rozhraní (1944), jenž je zřejmým vrcholem Řezáčova literárního díla, rozehrál podobné motivy, a navíc se pokusil postihnout otázky psychického naturelu a umělecké tvorby.

Druhou, umělecky podstatně slabší, zato politicky mimořádně aplaudovanou Řezáčovu etapu zahájil příkladný román první vlny českého "socialistického realismu" Nástup (1951, již o rok později zfilmovaný O. Vávrou). Zasazen byl do prostředí vysídlených Sudet, jež byly v románovém světě obydleny dokonale třídně podmíněnými, a tak také jednajícími typy. Komunisté, ztělesnění dokonalým Bagárem, tu jsou prezentováni jako předurčení vůdci, uskutečňující toužebnou vidinu pozemského ráje. Tyto rysy se až ke komičnosti ještě zvýraznily v posledním Řezáčově románu, v Bitvě (1954).

(jp)

ŘÍHA Bohumil (* 27. února 1907 Vyšetice u Tábora, + 15. 12. 1987 Praha) - český spisovatel

Říha byl velmi plodným a svého času i čteným autorem, v povědomí všech poválečných generací je však spjat především s notoricky známou knihou Honzíkova cesta. Ta vyšla poprvé v roce 1954 a od té doby až do začátku 90. let se stala nepostradatelnou součástí školních brašen všech nižších ročníků. Její jasná pedagogicko-politická tendenčnost (chlapec z města poznává kolektivizující se vesnici) výborně vyhovovala strategii nejedlovské školy a tvořila dětský doplněk budovatelské literatuře tzv. socialistického realismu. A naopak představovala protiklad k dětské literatuře dobrodružného typu, jak ji v Čechách zastupoval především J. Foglar. V dobových příručkách je tento Říhův ceněný rys charakterizován takto: Jeho knihy pro děti vychovávají k družnosti, k nové kolektivitě, jsou originální, poetické i vážné. Z dalších Říhových dětských knih ještě stojí za zmínku alespoň O letadélku Káněti (1957) nebo pokus o jakýsi orbis pictus Dětská encyklopedie (1959).

V roce vydání Honzíkovy cesty byl Říha - původní profesí učitel - již zavedeným autorem, jenž snad v české próze jako první naplnil koncepci vesnického budovatelského románu. Stalo se tak "kolonizačním" vesnickým románem ze severovýchodních Čech Země dokořán (1950), na nějž pak navázal romány Dvě jara (1952) a Venkovan (1955). Je pro ně typický na jedné straně vliv vesnického realismu konce 19. století (K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek) a na druhé idealizující až kýčovitý sklon k redukci psychologie postav a k politické tendenčnosti. To se plně projevilo i v Říhových románech, v nichž se děj posouvá do současnosti: uveďme normalizačního Doktora Meluzina (1973), který byl zfilmován F. Vláčilem pod názvem Dým bramborové natě (hlavní role v tomto filmu posloužila po několikaleté distanci R. Hrušínskému k návratu na plátna).

Bohumil Říha byl zvláště v padesátých a pak znova v sedmdesátých a osmdesátých letech režimem protežován a hodnocen jako pilíř pokrokové české literatury, estetikou svého psaní představoval však to nejkonzervativnější, co zde v těch dobách vycházelo.

(jp)

ŘÍHA Josef Karel (* 1. 6. 1893 Rokycany, + 10. 2. 1970 Praha) - český stavitel a urbanista

Po absolvování techniky pracoval J. K. Říha v letech 1917-18 v ateliéru profesora Jana Kotěry, poté byl úředníkem Státní památkové peče a od roku 1923 se stal samostatným projektantem. Věnoval se, zprvu ještě pod vlivem Kotěry, návrhům obytných budov (výstavba "sídlišť" rodinných domů na Podkarpatské Rusi, ale i činžáky v Zelené ulici v Praze), ale i budovám veřejným - Divadlo V. Buriana (poté Komedie) v Hybernské ulici, budovy Báňské a hutní a Akciové společnosti Ferra. Zřejmě nejznámější stavbou je vlastní vila Na Paváku v Praze nad Santoškou, reprodukovaná už ve 30. letech v řadě časopisů jako příklad moderní architektury. Další oblastí činnosti inženýra architekta Říhy byla instalace desítek výstav včetně státních expozic předválečného Československa v zahraničí.

Postupně se od 30. let Říhův zájem stále více upíral k otázkám urbanistickým a územnímu plánování větších celků a z této problematiky jsou i desítky odborných článků a podíl na publikacích Město a plán (1932) či Praha včerejška a zítřka (1956), respektive samostatně Země krásná (1948). Na tomto rukopisu pracoval od doby okupace, kdy odmítl realizovat připravený plán regulace rekreační části pražské a středočeské aglomerace. Kniha je považována za první naši ucelenou studii o krajinářské architektuře.

Z poválečné tvorby je třeba zmínit diskutovanou přestavba Paláce u Hybernů (1949), do níž necitlivě zasáhli uzavřením ochozu pozdější majitelé objektu, a realizace Motolského krematoria (1952), i když znovu nebyl projekt uskutečněn komplexně. Oficiálních poct se Říhovi dostalo až na sklonku života, v průběhu "pražského jara", kdy byl znovu přijat do Svazu architektů a vyznamenán k 50. výročí vzniku republiky. Vydání své knihy Základy teorie tvorby krajin (1970) se již nedožil.

(fh)


Zpět na abecední vyhledávání