Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-P Zpět na abecední vyhledávání Ř->

RABAS Václav (* 13. 11. 1885 Krušovice, + 26. 10. 1954 Praha) - český malíř

Václav Rabas bezesporu patří k nejvýznamnějším novodobým českým krajinářům. Byl žákem pražské Akademie výtvarných umění, kde navštěvoval školy Bohumíra Roubalíka, Vlaho Bukovace a Hanuše Schwaigera. Pro kritiku vedení školy musel studia přerušit a dokončil je až v letech 1911-13 v ateliéru M. Švabinského. Byl členem Umělecké besedy (od 1909), spoluzakladatelem Sdružení českých umělců grafiků Hollar; v roce 1945 mu byl udělen titul národního umělce.

V Rabasových raných dílech lze rozeznat mnoho různorodých vlivů. Mísila se zde impresionistická inspirace (Hředle, 1912) a akademicky chápaný realismus (Večerní píseň, 1914). Po 1. světové válce se tvorba rozdělila do dvou linií: jedné zřetelně realistické (zvláště obrazy rodných Krušovic z let 1919-20) a druhé, pokoušející se o symbolický výraz (Rozsévačka, 1920). Vedle toho jej ovlivnilo i dobově podmíněné sociální umění (Ze šichty, 1923). Z přelomu dalšího desetiletí, kdy se poněkud uvolnil rukopis a také barevná škála se rozšířila, pocházejí nejhodnotnější Rabasovy práce (Pole a oblaka, 1933; Pálená země, 1934; Ticho v oranicích, 1934). V dalších dílech se stala volnější také výstavba obrazového pole (Cesta do vsi, 1936).

Za 2. světové války získaly obrazy silnější lyrický tón, související s okupací (Velikonoční krajina, 1942). Těžká nemoc v poválečném období (1951) jej přinutila obrátit pozornost k portrétu (Tvář dobře známá, 1952) nebo k bezprostřednímu okolí domova (Léto nad polní cestou, 1954). Je i autorem autobiograficky laděné knížky Malířovo vyznání (1940).

(vl)

RADA Vlastimil (* 5. 4. 1895 České Budějovice, + 22. 12. 1962 Praha) - český malíř, grafik, ilustrátor a prozaik

Na pražské Akademii výtvarných umě-ní studoval V. Rada v letech 1912-19 u M. Švabinského, Jana Preislera a také J. Štursy. Již od roku 1913 byl členem Umělecké besedy, v níž se stal po vzniku Československa předním teoretikem a výtvarníkem. Roku 1945 byl jmenován profesorem Akademie a v této funkci setrval až do konce svého života. Obdržel také titul národního umělce.

Do uměleckého dění vstoupil národně pojatým realismem, navazujícím na tradici české krajinomalby, nikoliv však v akademickém pojetí (Poutník, 1915). Jeho obrazy charakterizuje temný kolorit (tak zvaná černá perioda) a poněkud archaizující až primitivní ráz (Lopota, 1920; Krajina s Donem Quijotem, 1921-22; další varianty Poutníka). Teprve ve druhé polovině 20. let se jeho malba projasnila, stala se více lyrickou, i když dramatický tón nezmizel (Krajina s potokem, 1926; varianty Navarovského mostu, 1928; Bílý dům, 1929; Únětická skála, 1933). Jeho pozdější tvorba zůstala prakticky neměnná, a ztratila svůj předchozí význam.

Rada se však proslavil hlavně ilustrační činností, které se věnoval po celé své tvůrčí období. Zde si vytvořil osobitý styl kresby. Rád ilustroval klasickou humoristickou literaturu (Dickensovu Kroniku Pickwickova klubu, dílo Saltykova-Ščedrina atd.), ale i českou klasiku (Neruda, Erben, Jirásek); kresbami a karikaturami přispíval rovněž do mnoha časopisů.

Samostatnou kapitolu tvoří jeho spolupráce a dlouholeté přátelství s humoristou Jaroslavem Žákem, jehož knížky, zkoumající nejen "hlubiny študácké duše", ilustroval, ale také byl u řady z nich spoluautorem (Bohatýrská trilogie). O Radových mravních kvalitách svědčí i skutečnost, že za okupace vydal pod svým jménem (třebaže prozrazení znamenalo přinejmenším uvěznění) Poláčkův román Hostinec U kamenného stolu, který rovněž ilustroval.

(fh, vl)

RÁDL Emanuel (* 21. 12. 1873 Pyšely, okres Praha-východ, + 12. 5. 1942 Praha) - český filosof

Po ročním noviciátu v augustiniánském klášteře studoval E. Rádl na přírodovědecké fakultě matematiku a biologii. Od roku 1903 docent a od roku 1919 profesor na pražské filosofické fakultě, později přednášel přírodní filosofii a dějiny přírodních věd na přírodovědecké fakultě. Spoluzakladatel Realistického klubu a předseda Jednoty filosofické. Aktivně pracoval v řadě organizací, například v YMCE a v Lize pro lidská práva.

Rádl byl původním vzděláním přírodovědec. V biologii vycházel z vitalismu německého biologa a filosofa Hanse Driesche. V roce 1909 vydal jednu z nejvýznamnějších českých vědeckých knih Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století, v níž rozvíjí myšlenku smyslu jako přírodovědeckého faktu.

V souladu s odkazem T. G. Masaryka je etické jádro myšlení tohoto "dona Quijota" české filosofie zaměřeno nábožensky. Krize moderního člověka spojovaná s novověkou vědou je podle Rádla řešitelná pouze návratem k antickému a středověkému ideálu mimosvětského bytí. Rádl odmítal intelektuální pojetí filosofie, neboť jeho vlastní filosofická cesta spočívala v angažované účasti na životě společnosti. Filosofie po-dle Rádla nevede k "tomu co je", ale k "tomu co má být". Poznanou pravdou se člověk dostává do shody s mravním řádem. Pravdu přitom nelze objektivně dokázat, neboť spočívá v duchovním napětí mezi lidskou odpovědností a transcendentnem. Takto pojatá filosofie je programem reformy světa.

Samostatnou kapitolou v Rádlově myšlení je otázka soužití a vztahů mezi Čechy a Němci. Zabýval se jí už ve své práci Válka Čechů s Němci (1928), která vyšla také německy. V českém prostředí nebyla právě vlídně přijata - ostatně i u polistopadového vydání Ladislav Hejdánek ve svém epilogu konstatuje, že Rádl byl zejména v první republice postavou zcela mimořádnou, většinou kontroverzní, jen nemnohými chápanou a dodnes zdaleka nedoceněnou. Ovšem pod dojmem nastupujícího nacismu dostaly i Rádlovy úvahy nový směr. Na chystanou expanzi nacistického Německa reagoval už v roce 1935 a ve spise Zur politischen Ideologie der Sudetendeutschen připomínal především českoněmeckým intelektuálům základní krédo: Je třeba výše hodnotit svobodné zákony občanů státu než jen přírodní zákony kmenového příbuzenství. Byl to ovšem hlas volajícího na poušti, když naléhal: Pro koho se rozhodneš, pro reformaci lidské společnosti nebo pro pozdvižení temných sil. Ovšem jeho výzvy k občanské uvědomělosti, racionální a svobodné úvaze, která by nepodléhala teoriím o mytické kmenové sounáležitosti a ideologické propagandě založené na instinktu - Jsme jedné krve, ty a já - zůstaly většinou oslyšeny. Stejně dopadl i jeho vášnivý apel na představitele Sudetoněmecké strany: Nečekejte na cizí vůdce, staňte se sami vůdci svého lidu! A tak své poslední dílo už dopisoval za okupace a v neustálé obavě před zatčením gestapem.

Rádlova filosofie nebyla systematická, protože se zaměřovala na odhalování závažných duchovních a společenských problémů. K nejvýznamnějším Rádlovým spisům patří Romantická věda (1918), Moderní věda (1926) a Dějiny filosofie (1932-33).

Zemřel po těžké chorobě krátce poté, co dokončil svůj filosofický odkaz Útěcha z filosofie. V něm, tak jako již dříve, kladl důraz na existenci absolutního mravního řádu, který dává světu smysl.

(zb, tp)

RADOK Alfréd (* 17. 12. 1914 Týn nad Vltavou, + 22. 4. 1976 Vídeň, Rakousko) - český režisér a dramatik

Alfréd Radok představuje nejvýznamnější osobnost poválečné české divadelní režie. Ve svém díle syntetizoval podněty meziválečné avantgardy s moderními poválečnými divadelními postupy a zásadní úlohu v jeho tvorbě sehrála veliká imaginace a schopnost pohlížet na okolní svět expresívníma očima.

Ve studiu divadelní a filmové režie mu zabránilo uzavření vysokých škol za nacistické okupace. Jako elév začínal u E. F. Buriana (1938-41), v letech 1941-44 pracoval v pomocných funkcích v různých divadlech. V roce 1944 byl jako "nečistý árijec" internován ve sběrném táboře. V roce 1945 se stal režisérem Divadla 5. května, v němž jak v činohře, tak zejména v opeře naplno rozvinul svou fantazii a schopnost zviditelnit složité vztahy mezi jednotlivými složkami divadelní inscenace (Verdi: Rigoletto, Lehár: Veselá vdova, Offenbach: Hoffmannovy povídky). Vůbec se nehodil do socialisticko-realistického pojetí divadla, prosazovaného po únoru 1948, proto musel po krátkém působení v Národním divadle odejít v roce 1950 do ústraní (Divadlo státního filmu, Vesnické divadlo). Roku 1949 byl dokonce za inscenaci hry Chodská nevěsta J. Honzlem osočen jako nepřítel socialismu. Teprve v roce 1954 se do Národního divadla vrátil, aby zde v době krize divadelní režie svými inscenacemi poskytl potřebný řád. Ve spojení s významnými reprezentanty vyspělého psychologického herectví dostala jeho režisérská invence nové dimenze a vznikala představení neobvyklé účinnosti (Leonov: Zlatý kočár, Hellmanová: Podzimní zahrada, Osborne: Komik), znamenající v poslední třetině 50. let významný krok k obrodě socialistickým schematismem zuboženého českého divadla a posilu pro humanistický program, prosazovaný v té době O. Krejčou. Zájem o Laternu magiku Radoka dočasně odvedl od divadla. Když se v roce 1960 vracel, tak pro něho v Národním divadle místo nebylo, proto z podnětu Oty Ornesta nastoupil do Městských divadel pražských. Zde v letech 1960-65 vytvořil několik představení, jež díky jeho koncepci i skvělým výkonům překvapivě obsazovaných herců, vážících si spolupráce s tak významným režisérem (J. Bek, S. Beneš, I. Kačírková, Josef Zíma) znamenaly zcela novou kapitolu ve vývoji poválečné české divadelní režie (Čechov: Švédská zápalka, Gogol: Ženitba, Rolland: Hra o lásce a smrti, Neveux: Zlodějka z města Londýna). Přínosem byla i Radokova spolupráce se scénografem Ladislavem Vychodilem. V roce 1966 se zase vrátil do Národního divadla, kde nastudoval drsnou Lorcovu hru Dům doni Bernardy s velkými výkony V. Fabiánové (Bernarda) a D. Medřické (La Poncia).

Od mládí však Radoka přitahoval i film. V roce 1949 podle vlastní předlohy natočil hodnotný protiválečný film o osudu Židů v okupované Praze a terezínském ghettu Daleká cesta. Druhý film, Divotvorný klobouk, natočený v roce 1952 podle stejnojmenné Klicperovy veselohry, napadla komunistická kritika jako zrůdný projev formalismu. Jeho láska k období počátku 20. století (secese) se projevila vedle divadla (František Ferdinand Šamberk: Jedenácté přikázání, 1950) v humorném filmu o začátcích automobilismu v Čechách podle Branaldovy předlohy Dědeček automobil (1957). V letech 1956-59 spolu se svým bratrem Emilem Radokem a scénografem J. Svobodou pracoval na projektu Laterny magiky, který prověřil na Světové výstavě v Bruselu (1958). Laterna magika, jež je v jeho pojetí typem divadla slučujícího živého herce na scéně s filmovou projekcí, stála na počátku dalších experimentů s audiovizuální technikou.

V roce 1968 byl v době srpnových událostí pracovně ve Švédsku. V příštích letech si prodlužoval neplacenou dovolenou, aby mohl režírovat v cizině. V roce 1972 však mu již vedení ND dovolenou nepovolilo, a tak byl vlastně největší český poválečný divadelní režisér odsouzen k emigraci. Neměl "odvahu" vrátit se do země, kde mu téměř celý život byly kladeny do cesty překážky a v níž nyní normalizátoři znovu bezostyšně určovali, co a hlavně kdo smí a nesmí. Odloučení od domova, které Radok velmi těžce nesl, uspíšilo jeho smrt.

K divadlu měl blízko i jeho bratr Emil Radok a jeho syn David Radok je operním režisérem.

(pö)

RAJMONT Ivan (* 29. 7. 1945 Hradec Králové) - český divadelní režisér

Po absolvování studia divadelní režie na DAMU (1971) byl I. Rajmont v letech 1975-86 šéfem Činoherního studia v Ústí nad Labem. Spolu se svými spolupracovníky (dramaturg A. Koenigsmark) a hostujícími režiséry E. Schormem, J. Herzem, překladatelem a hercem Leošem Suchařípou, a především kolektivem mladých herců (J. Bartoška, Pavel Zedníček, Jan Hrušínský, Vladimír Kratina, Václav Knop, Karel Heřmánek, Jiří Schmitzer - z nichž řada získala záhy velkou popularitu) vytvořil v experimentálním divadelním studiu ve specifických podmínkách normalizované kultury 70. a 80. let společensky aktivní a umělecky podnětný program. Představení dokázala uměleckými prostředky promlouvat k současnosti a působit jako nástroj generační výpovědi. Groteskní stylizace, jež v Ústí dominovala většině inscenací (Koenigsmark: Troilus a Cressida, Steigerwald: Dobové tance, Bulgakov: Zojčin byt), byla prostředkem v letech 1986-89 k odrazu současnosti i v Rajmontových inscenacích v Divadle Na zábradlí (Camus: Caligula).

V Národním divadle (od prosince 1989) své postupy zjemnil, přizpůsobil práci herců souboru s tradicemi realistického herectví, ale i zde dovedl využít sdělnosti stylizačních postupů (Ostrovskij: Deník ničemy) k společensky účinné satiře. Po listopadu 1989 - v nevykrystalizovaném období, kdy nejsou zřetelné kontury doby - se jako režisér i šéf obrací k jistotám klasického repertoáru (Shakespeare: Jak se vám líbí, Ibsen: Divoká kachna, Eurípidés: Medeia, Goldoni: Sluha dvou pánů).

Jeho manželka Kateřina Rajmontová, herečka činohry Národního divadla, je dcerou E. F. Buriana.

(pö)

RAJNIŠ Martin (* 16. 5. 1944 Praha) - český architekt a designér

Po studiu na Fakultě architektury ČVUT, ukončeném v roce 1969, studoval v letech 1969-71 ještě Akademii výtvarných umění (u Františka Cubra). V desetiletí 1969-79 byl členem SIAL (Sdružení inženýrů architektů, Liberec), roku 1986 zakládal a vedl konsorcium nezávislých architektů D. A. Studio, od roku 1988 byl členem skupiny STL. Od roku 1990 působí pedagogicky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na níž byl v roce 1992 jmenován profesorem.

Patří mezi významné představitele českého neofunkcionalismu a i liberecké školy. Jeho první realizací byl interiér obchodního domu Ještěd (TESCO) v Liberci (1970-78), spolupodílel se na projektu obchodního domu Máj (TESCO) v Praze (1971-75). Spolupracoval rovněž při tvorbě několika pavilónů na mezinárodní výstavě v Montrealu.

(vl)

RAKONCAJ Josef (* 6. 4. 1951 Dvůr Králové nad Labem) - český horolezec

Turnovskému horolezci J. Rakoncajovi učarovaly velehory. Zdolával Kavkaz, Pamír, Alpy i Andy. Už v roce 1983 vystupuje v rámci italské expedice na druhou nejvyšší horu světa K-2 (Čhogori, 8611 m n. m.). Vytvořil tím tehdejší československý výškový rekord. Na tuto horu se ještě vrátil, aby se stal jediným horolezcem, který ji zlezl ze severu i z jihu. Následovaly další osmitisícovky - Lhoce Šar (1984), Broad Peak (1986), Manaslu (1989). Dvakrát se již pokusil o cíl nejvyšší - Mount Everest, ale ten mu zatím odolává. Další výpravu - opět marně - podnikl v srpnu 1994... Drží však světový rekord v počtu zdolaných osmitisícovek.

Před rokem 1989 pracoval v n. p. Dioptra v Turnově, dnes působí jako profesionální horolezec, publicista a podnikatel.

(pa)

RAMBOUSEK Ota (* 1923 Praha) - český politický vězeň

Přesvědčený odpůrce komunismu začal po únoru 1948 pracovat pro Američany zpravodajsky jako agent - chodec. V listopadu 1949 jej po zradě zatkla Státní bezpečnost a po tvrdých výsleších a týrání byl v květnu 1950 odsouzen na doživotí. V roce 1964 byl podmínečně propuštěn a pracoval jako instalatér.

V roce 1968 byl spoluzakladatelem klubu politických vězňů K-231 a stal se předsedou jeho dokumentační komise. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 uprchl do exilu, kde nejprve vydal dokumentaci, kterou se mu podařilo vyvézt na kinofilmu. Později v nakladatelství manželů Škvoreckých vydal knihu o agentech 50. let Krosnu s sebou a knihu o protikomunistické ozbrojené skupině bratrů Ctirada (1930) a Josefa (1931) Mašínových Jenom ne strach. V České republice vyšla dále kniha S prstem na spoušti a v rukopisu má práci Paměti osvětlovače.

V zahraničí byl členem Rady svobodného Československa. Je hluboce zklamán polistopadovým vývojem a vztahem vlasti k poúnorovému exilu a protikomunistickému odboji: Nebudou-li lidé, kteří se provinili, postiženi, strana se zasměje a řekne si, že zlo se vyplácí. Přesně to se děje.

(mch)

RANSDORF Emil (* 12. 9. 1920 Nové Zámky, + 20. 7. 1974 New York) - český představitel vysokoškolského studentstva

Duch národa nesmí být dále naplňován duchem marxismu-leninismu a stalinismu. Máte jednu povinnost - působit, aby duch národa byl naplňován duchem masarykovským, pronesl na schůzi mladých národních socialistů v květnu 1947 E. Ransdorf, v té době již představitel vysokoškolského demokratického studentstva.

Po absolvování gymnázia v Jihlavě chtěl studovat práva na Univerzitě Karlově, ale 17. listopad 1939 jeho studia přerušil. Vrátil se k nim až po 2. světové válce. Byl zvolen do čela akademického spolku právníků Všehrd a zároveň po nelehkém boji i předsedou Svazu vysokoškolského studentstva. Zasloužil se i o vítězství demokraticky orientovaných vysokoškoláků ve volbách do studentských fakultních spolků na sklonku roku 1947; národní socialisté a lidovci získali 60 % funkcionářů, nebezpečný precedens pro blížící se volby!

Ransdorfovo rčení Vymažme ze svého slovníku slovo nenávist bylo vhodnou volební argumentací, stálo ovšem proti komunistické ideologii třídního boje. I proto byl Ransdorf, vedle svého nekompromisního postoje, především ministrem informací V. Kopeckým upřímně nenáviděn. Z Kopeckého hlediska právem - právě vysokoškoláci v únoru 1948 fakticky jako jediní dali veřejně a nedvojsmyslně najevo své smýšlení: Nebojte se, Pražáci, jsou tu ještě študáci, ozývalo se v průvodu vysokoškoláků, kteří pochodovali 23. února na Pražský hrad k E. Benešovi - ten je ovšem nepřijal. Bylo to po schůzi klubu národněsocialistických akademiků ve Slovanském domě v Praze. Druhá demonstrace, o den později, byla už rozehnána a nastalo zatýkání. Poslední demonstrace byla 25. února - v Nerudově ulici už na vysokoškoláky čekal nelítostný Sbor národní bezpečnosti a Malostranské náměstí obsadily Lidové milice.

Bezprostředně po únorovém převratu se Ransdorf zachránil před zatčením útěkem do západního Německa (jeho přítel, nejmladší národněsocialistický poslanec Lesák, byl zatčen a v době Benešova pohřbu už pobýval v pankrácké věznici).

Ransdorf se zpočátku usídlil v Ludwigsburgu, kde organizoval studenty a vytvořil Svaz čs. studentů v zahraničí a založil i Masarykovy koleje, ve kterých mohli kratší dobu vysokoškoláci-exulanti pokračovat ve studiu. Je příznačné, že v pražských Masarykových kolejích začalo působit ministerstvo vnitra. V listopadu 1951 odejel Ransdorf do USA a usadil se v New Yorku. Začínal od píky - nejprve jako číšník - ale poté pokračoval ve studiu na Kolumbijské univerzitě. Působil též v Radě svobodného Československa jako její místopředseda.

(tp)

RAŠILOV Saša (* 6. 9. 1891 Praha, + 4. 5. 1955 tamtéž) - český herec

Členem činohry Národního divadla, kam ho angažoval K. H. Hilar, byl S. Rašilov - vlastním jménem Václav Rasch - od roku 1921 až do své smrti. Jeho v podstatě realistické herectví sahalo od nejhlubší tragiky k nejodvážnější komediálnosti, komice i tragikomice. Využíval v něm však četné zkušenosti s typizací postavy, zkratkovitým výrazem a výstižnou vizuální zkratkou scénické masky, které získal před svým příchodem do Národního divadla při svém působení v pražských kabaretech. Z nespočtu rolí stojí za to připomenout aspoň: Sganarelle (MoliŹre: Domnělý paroháč), Mercadet (Balzac: Mercadet), Jiřík (Tyl: Jiříkovo vidění), Kalafuna (Tyl: Strakonický dudák), Šašek (Shakespeare: Král Lear), Podkolesin (Gogol: Ženitba), Sancho Panza (Dyk: Zmoudření Dona Quijota), Akim Akimič Jusov (Ostrovskij: Výnosné místo) či Vrchní (Jirásek: Lucerna).

Rašilov hrál též v řadě filmových veseloher, byl prvním představitelem Haškova Švejka v českém zvukovém filmu (režisér M. Frič, 1931), diváky si získal svým výkonem ve filmu Přijdu hned a hrál i desítky vedlejších rolí, kterým vtiskl osobitost. V roce 1952 vytvořil jednu z hlavních rolí ve filmové adaptaci Klicperovy aktovky Divotvorný klobouk režiséra A. Radoka a byl také komickým úřednickým bručounem ve veselohře Rodinné trampoty oficiála Třísky.

Rašilov byl oblíben zejména svými kolegy, které nejednou překvapil i pobavil svým smyslem pro humor a mystifikaci. Jeho syn stejného jména je úspěšným kameramanem.

(pö)

RAŠÍN Alois (* 18. 9. 1867 Nechanice, + 18. 2. 1923 Praha) - český a poté československý národohospodář, finančník a politik, účastník protirakouského odboje

O 5. lednu 1923 napsal V. Dyk: Den ošklivý byl, vhodný ke zločinu. Toho dne ráno, když vyšel ze svého bytu v Žitné ulici ministr financí Alois Rašín, byl střelen do zad mladíkem, který se dal okamžitě na útěk. Po svém zatčení se atentátník prohlásil za anarchokomunistu a prohlásil, že svým činem chtěl prospět proletariátu. Byl sice členem KSČ, ale několik týdnů před svým činem z ní vystoupil.

Kulka z revolveru uvízla Rašínovi v páteři a poranila mu míchu. V únoru přes veškerou snahu lékařů zemřel. Jeho smrt vyvolala velké protestní hnutí, které však směřovalo nejen proti levicovým stranám, ale i proti Hradu a legionářům. V českém pravicovém táboře se začalo projevovat dokonce nacionální hnutí "červenobílých", jehož představitelé viděli "řešení" krize v italské cestě, kterou nastoupil Benito Mussolini. Společnost byla otřesena vraždou člena vlády, člověka, kterému nová republika vděčila za efektivní finanční rozluku s Rakouskem a na tehdejší středoevropské poměry neuvěřitelně stabilní měnu. Ale Rudé právo napsalo, že se nestydí za to, býval-li kdysi v našich řadách hoch, který je ochoten dát pro myšlenku i vlastní život; o cizím životě pomlčelo, proto bylo a je přece rudé.

Alois Rašín, jeden ze sloupů našeho osvobození, jak to konstatovala vláda ve svém nekrologu, vtiskl oblasti finančnictví nové republiky osobitou pečeť (o jeho životě před rokem 1918 viz 1. díl). Byl to však také jeden z mužů 28. října, z jehož pera vyšel první zákon samostatného Československa a také manifest k národu: Lide československý, vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů. Zasloužil se velkou měrou nejen o vznik státu, ale také o jeho - opět v dobových poměrech - poměrnou stabilitu.

Rašín, už za Rakouska-Uherska významný politik, patřil za 1. světové války k zakladatelům Maffie. V roce 1915 ho rakouské úřady zatkly a odsoudily jako velezrádce k trestu smrti. Po nástupu nového císaře však byl amnestován a v roce 1917 propuštěn. V protirakouském odboji pokračoval i poté, byl členem Národního výboru a připravoval převzetí moci ve vhodnou chvíli. Po vzniku Československa byl členem Revolučního Národního shromáždění a po volbách v roce 1920 poslancem parlamentu za národní demokracii. Byl blízkým spolupracovníkem K. Kramáře a už v jeho první vládě na sklonku roku 1918 ministrem financí. A právě v této oblasti, kde se mu skvěle podařila měnová odluka a upevnění čs. měny, spočívá jeho největší vklad pro nový stát. Vedle toho ovšem Rašín byl i odborně publikačně činný. Z řady jeho děl uveďme aspoň České státní právo, Národní hospodářství, Můj finanční plán, Inflace, Deflace a na vyzvání Carnegiovy nadace pak Finanční a hospodářská politika Republiky Československé; toto dílo bylo také přeloženo do hlavních světových jazyků. Posmrtně vyšly Rašínovy paměti (1929).

Pod dojmem Rašínovy tragické smrti parlament přijal 6. března 1923 zákon na ochranu republiky.

(tp)

RAŠÍN Ladislav (* 22. 6. 1900 Praha, + 20. 3. 1945 Frankfurt nad Mohanem, Německo) - český právník a politik

Ve všech českých obcích jediná kandidátní listina na základě dohody stran tak, aby volby mohly odpadnouti. Proti jednotné německé menšině, proti autonomistické frontě Němců, Maďarů a pobloudilých ľuďáků jednotný, svorný československý národ, vyzýval na jaře 1938 před ohlášenými obecními volbami poslanec Národního shromáždění L. Rašín. Zmíněná autonomistická fronta získala v parlamentních volbách roku 1935 na 30 % hlasů, a zastupovala tedy třetinu občanů Československa.

Syn jednoho z tvůrců Československé republiky A. Rašína vystudoval práva a působil v Praze jako advokát. Od 20 let pracoval také politicky, a to v Kramářově a otcově straně - v Československé národní demokracii přetvořené v roce 1935 na Národní sjednocení. Ve straně patřil s V. Klímou, Františkem Touškem a dalšími ke skupině tzv. integrálního nacionalismu kolem měsíčníku Národní myšlenka, jejž vydával V. Klíma. Tento směr, navazující zejména na K. Kramáře, A. Hajna, A. Rašína a V. Dyka, zastával radikální názor, že posláním Československé republiky jest býti národním státem, jenž by sloužil národním cílům státního a vládnoucího československého národa a v němž by národnostní zlomky byly v postavení národnostních menšin.

L. Rašín, od roku 1933 člen vedení své strany, byl za ni poslancem Národního shromáždění (1935-39). V té době již ovládal sousední Německo nacismus a v Československu se Henleinova SdP stávala Hitlerovým exponentem. Rašínův boj proti ústupkům vlády, za zákaz SdP a snaha bránit stát i za cenu války byl bojem za demokratické Československo. Bylo by však ještě demokratické, kdyby byla nastolena vláda silné ruky a politické strany zakázány, jak o tom psal v listopadu 1938 E. Benešovi? Lze budovat stát proti třetině obyvatelstva?

V zářijových dnech 1938 působil Rašín ve Výboru na ochranu republiky, 30. září protestoval proti mnichovské kapitulaci a po Mnichovu vystupoval proti politice vlády. V pomnichovské republice, v níž viděl tak mnoho podlosti, zbabělosti a bezcharakternosti, se postavil proti štvanicím na E. Beneše jako jediného viníka, a také mu to napsal. Jinak však sdílel šířící se přesvědčení, že stát byl veden neschopnými vůdci a že demokratické zřízení bylo ve skutečnosti oligarchií politických stran.

V parlamentním vystoupení v prosinci 1938 řekl o Mnichovu: Pokud živ budu, nebude pro mne vyřízeno, co se stalo. Po okupaci v březnu 1939 se za národní demokraty stal členem odbojové organizace Politické ústředí, ale už v prosinci byl zatčen a roku 1940 odsouzen k trestu smrti. Roku 1942 mu byl trest změněn na 15 let žaláře. Po vězeňských útrapách zemřel ve vězeňské nemocnici krátce před příchodem americké armády.

Koncem roku 1938 citovala Národní myšlenka slova Viktora Dyka: Čechy počeštit nebo zahynout. Integrální nacionalisté, v 1. republice nepříliš významná politická síla, se s tím ztotožňovali. A podobně jako za 1. světové války Masaryk a česká společnost převzali od nevýznamných státoprávních demokratů program státní samostatnosti, za 2. světové války Beneš a česká společnost převzali od integrálních nacionalistů program radikálně nacionálního pojetí státu. Důsledky jsou známé. Časem přišly také "jednotné kandidátní listiny", zanikla "oligarchie politických stran" a volby mohly i odpadnout. Osobní statečnost a upřímné vlastenectví L. Rašína však nelze nevidět. Položil za ně život.

(mch)

RAŠKA Jiří (* 4. 2. 1941 Frenštát pod Radhoštěm) - český skokan na lyžích

Jako chlapec z Beskyd se J. Raška na lyžích skoro narodil. Pocházel ze čtyř dětí, otec byl ševcem ve Frenštátě pod Radhoštěm. V jeho začátcích ho vedli bratranec a strýc, sami dobří skokani. Do špičky se probojoval na vojně, ve známé skokanské líhni Dukly Liberec. Patřil k nejlepším reprezentantům české skokanské školy. Byl úspěšný na středních i velkých můstcích, uměl i lety na lyžích. V roce 1970 získal 2. místo na mistrovství světa (MS) na velkém můstku, o dva roky později na MS třetí v letech. Roku 1969 překonal v letech světový rekord. Historického úspěchu dosáhl na Zimních olympijských hrách roku 1968 v Grenoblu, kde získal zlato na středním a stříbro na velkém můstku.

K jeho přednostem patřil dokonalý styl, který mu přinášel potřebné body. Po skončení aktivní činnosti začal v rodných Beskydech trénovat své mladé následovníky, mezi něž dnes už patří i jeho syn.

(pa)

RAŠKA Karel (* 17. 11. 1909 Strašín, okres Klatovy, + 21. 11. 1987 Praha) - český lékař-epidemiolog

Roku 1968 přijalo Valné shromáždění Světové zdravotnické organizace metodu epidemiologické bdělosti (surveillance) jako základ moderní epidemiologie ve světovém měřítku. Jejím autorem byl český lékař K. Raška, zakladatel moderní československé epidemiologické školy.

Raška promoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy roku 1932. Po rozsáhlé praxi ve zdravotní službě v československé armádě pracoval v letech 1939-45 v pražském Státním zdravotním ústavu. V té době prosadil zavedení diagnostiky Rh faktoru a v Evropě prvních krevních transfúzí u fetální erytroblastózy (onemocnění plodu související s rozdílným Rh faktorem matky a plodu). Od dubna 1945 organizoval spolu s F. Patočkou pomocné akce při potlačování epidemie skvrnitého tyfu v koncentračním táboře Terezín.

Po roce 1945 patřil k předním organizátorům československého zdravotnictví. Organizoval transfúzní službu, zkoumal streptokokové infekce, zasloužil se o zkrácení léčby spály použitím penicilínu. Byl profesorem Lékařské fakulty hygienické Univerzity Karlovy, v letech 1963-70 ředitelem pražského Ústavu epidemiologie a mikrobiologie a současně ředitelem Divize sdělných nemocí Světové zdravotnické organizace. Měl významný podíl na vypracování strategie eradikace ("vymýcení") neštovic ve světě. Se svými spolupracovníky a žáky se zasloužil o podstatné snížení výskytu, případně eradikaci řady infekčních, a zvláště dětských nemocí v Československu. Roku 1970 byl českými "normalizátory" politiky a zdravotnictví penzionován.

(nk)

RÁZUS Martin (* 18. 10. 1888 Vrbica u Liptovského Mikuláše, + 8. 8. 1937 Brezno nad Hronom, okres Banská Bystrica) - slovenský básník, prozaik a publicista, československý politik

Evangelický kaplan a poté farář M. Rázus vystudoval teologii v Bratislavě a skotském Edinburghu a záhy se stal uznávaným národním básníkem. Za 1. světové války se zapojil do domácího odboje a - zejména po roce 1916 - byl předním zastáncem československé vzájemnosti. Udržoval těsné kontakty s Prahou a publikoval i v českém tisku.

Po vzniku Československa byl členem Rady spisovatelů, ale poměry na Slovensku ho zejména za zplnomocněného ministra V. Šrobára neuspokojovaly. Proto v roce 1920 měl lví podíl na založení Národní strany Slovenska, v níž byl do roku 1925 předsedou a poté až do smrti čestným předsedou. Jeho strana ovšem nezískala větší vliv - sám byl zvolen do parlamentu až v roce 1929, kdy ještě spolupracoval s národními demokraty a stal se za ně také poslancem. Ale už rok nato začal podporovat autonomistický program Hlinkovy Slovenské ľudové strany a v roce 1935 vydal jasné prohlášení, že do voleb půjde tentokrát s ľudovou stranou. Zvolen byl za autonomistický klub a v parlamentu zasedal jako hospitant Hlinkovy strany. Předčasná smrt ukončila jeho dílo a nechala otevřenou otázku jeho dalšího politického vývoje.

V Rázusově poezii, která se postupně z vlasteneckého akcentu ovlivněného válkou (Z tichých a búrných chvíľ, 1917) a snahou o národní emancipaci ve 20. letech přeorientovala na sociální a národnostní otázky, má ústřední postavení skladba Stretnutie (1937). Je ovšem i autorem řady románů, především s historickou tematikou (Júlia, 1930, Odkaz mŕtvych, 1936), v nichž se autor vrací na předválečné Slovensko (Krčmársky kráľ, 1935). Čtivá je jeho memoárová tvorba (Maroško, 1932, Maroško studuje, 1933) a činný byl i publicisticky. Jeho sestra Mária Rázusová-Martáková byla uznávaná spisovatelka, překladatelka a publicistka, z jejíž tvorby vyniká především literatura určená dětem (Od jari do zimy, 1939).

(fh, tp)

RÁŽ Vladimír (* 1. 7. 1923 Nejdek, + 3./4. 7. 2000 Praha) - český herec

Svým zjevem i kultivovaným hlasovým projevem byl V. Ráž po absolvování konzervatoře (1947) předurčen k rolím romantických typů, především milovníků. Také je zpočátku hrál ve filmu (Král Miroslav v Pyšné princezně, kde mu byla partnerkou A. Vránová) i v divadle (Čapkův Loupežník), záhy však dostával role charakterní, povahově složité (Tuzenbach, Čechov: Tři sestry, Frederik, Hellmanová: Podzimní zahrada). Vynikal především v repertoáru, kde mohl uplatnit svůj cit pro verš a klasický přednes (Pelops, Vrchlický-Fibich: trilogie Hippodamie, Vladař, Nezval: Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou) či v konverzačním repertoáru (Josef Surface, Sheridan: Škola pomluv).

Ve filmu kromě již zmíněné pohádkové role vytvořil v 50. letech v oblíbených biografických filmech několik národních buditelů, vynálezců a objevitelů (Josef Václav Frič ve filmu Revoluční rok 1948 v Krškově režii, či Jan Janský ve Fričově Tajemství krve). Podobné role vytvářel později i v televizi (seriály Sňatky z rozumu, F. L. Věk), kde však - stejně jako v normalizačním filmu - mnoho skutečných rolí nedostával; k významným patří především soustředěně civilní výkon v titulní postavě hry faktu Ve věci J. R. Oppenheimera. Ráž je výborným recitátorem a jeho hlasová kultura našla velké uplatnění v rozhlase a dabingu, kde má mnoho diváků jeho hlas spojen s hlavním hrdinou mayovek - Old Shatterhandem.

(pö)

REICIN Bedřich (* 29. 9. 1911 Plzeň, + 3. 12. 1952 Praha) - český komunistický funkcionář, přední organizátor poúnorového teroru v Československu

První únorový den roku 1951 napsal generál B. Reicin K. Gottwaldovi dopis, ve kterém si stěžoval, že ho sleduje bezpečnost, že se potácí v zoufalství a že už ho předem "cejchují". Pomoci se nedočkal a 8. února byl zatčen. Čekal jej obdobný osud, který sám předtím připravil mnoha nevinným lidem, a to lidem mnohem hodnotnějším, než byl on sám.

Reicin byl ve 30. letech funkcionářem komunistického mládežnického hnutí a organizátorem tzv. antipráce (tj. rozvracení a prosovětské zpravodajské činnosti) v Československé armádě.

V březnu 1939 byl zatčen gestapem, vyšetřován na Pankráci a v září 1939 za záhadných okolností propuštěn z vazby. Brzy nato emigroval do SSSR. Tam se stal spolupracovníkem Gottwaldovy skupiny a hlasatelem čs. vysílání moskevského rozhlasu. Od roku 1942 působil v čs. jednotce v Sovětském svazu, nejprve jako osvětový, později jako zpravodajský důstojník. Když bylo v lednu 1945, na základě doporučení sovětského generála Mechlise, v 1. československém armádním sboru zřízeno Obranně bezpečnostní zpravodajství (OBZ), stal se Reicin jeho náčelníkem.

V květnu 1945 se stal náčelníkem Hlavní správy OBZ na ministerstvu národní obrany. V letech 1948-51 byl náměstkem ministra národní obrany pro kádrovou práci. Zároveň rychle postupoval ve vojenských hodnostech.

Reicinovo OBZ bylo jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády. Po únoru 1948 zinscenovalo řadu provokací a falešných obvinění proti účastníkům zahraničního a domácího protinacistického odboje. Jeho pracovníci byli proslulí zvrhlou vynalézavostí v mučení svých obětí a hrůznými způsoby výslechů. Reicin byl spolupachatelem justiční vraždy spáchané na generálu H. Píkovi a dalších justičních vražd a byl organizátorem vykonstruovaných procesů. Podílel se na mnoha dalších zločinech totalitní mašinérie. Nakonec se sám stal obětí systému, který spoluvytvářel. V listopadu 1952 byl na základě vykonstruovaných obvinění souzen v procesu s R. Slánským, odsouzen k smrti a popraven.

(nk)

REICHMANN Vilém (* 25. 4. 1908 Brno, + 15. 6. 1991 Brno) - český výtvarník, karikaturista a fotograf

Do roku 1932 studoval Vysokou školu technickou v Brně (obor architektura), pak pracoval jako učitel, od roku 1938 na stavebním úřadě v Brně, než musel narukovat - zásluhou své německé národnosti - na východní frontu (1942), kde se nechal zajmout. Byl členem surrealistické skupiny RA (1945-48), DOFO (1965), Sdružení Q (1968-70, obnoveno 1990). V roce 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, devět let po první samostatné výstavě v Brně.

Svou výtvarnou dráhu zahájil kresbami do trampských časopisů, později se mj. uplatnil i v Trnu a dalších avantgardních tiskovinách, v nichž uveřejňoval své kresby pod pseudonymem Jappy. První významné fotografie vznikaly až po roce 1940 a tvoří základ jeho pozdějších rozsáhlejších cyklů (Metamorfózy, Dvojice, Opuštěná); v poválečné tvorbě jeho snímky poznamenává surrealismus (cykly Raněné město, Kouzla). Jeho snímky postrádající člověka se věnují především struktuře a detailu, které dostávají novou výtvarnou hodnotu. K výtvarnému účelu využil Reichmann nejen makrofotografii (cykly Agáve, Teritoria), také však laboratorních zásahů do fotografického procesu (cyklus Delirama). V posledních letech se ještě více prohloubily zásahy do fotografie, která se již pohybuje na rozmezí s grafikou (Hvězdná hodina).

(vl)

REIMAN Pavel (* 12. 10. 1902 Brno, + 1. 11. 1976 Praha) - českoněmecký historik, novinář a publicista a československý komunistický politik

Roku 1931 vyšly česky a německy první obsáhlé Dějiny KSČ. Byly napsány zcela v duchu tehdejší ideologie Kominterny a Gottwaldova vedení KSČ. Komunistické hnutí v Československu se podle nich ve 20. letech vyvíjelo na základě rozporu mezi leninismem a "šmeralismem - specificky československou formou oportunismu". Autorem této historie bojů různých komunistických frakcí a skupin byl devětadvacetiletý P. Reiman.

Reiman začal svou politickou dráhu v Komunistické straně Německa. Od roku 1923 byl členem KSČ, funkcionářem Komunistické studentské frakce a vedení komunistické strany na Liberecku a zároveň šéfredaktorem časopisu Vorwärts. Na V. sjezdu KSČ v únoru 1929 se stal členem nejužšího vedení strany. Záhy po konání sjezdu provedl jednu ze svých sebekritik, tentokrát pro "ultralevou úchylku", když s Evženem Friedem chtěli být ještě radikálnější než sám Gottwald.

Ve 30. letech pracoval střídavě ve vedoucích orgánech Komunistické internacionály v Moskvě a ve stranických a redaktorských funkcích v Československu. V srpnu 1933 provedl další sebekritiku. Tentokrát pro úchylku "pravicovou", když se domníval, že po nástupu Hitlera k moci v Německu by snad bylo vhodné hledat v dělnickém hnutí spojence pro obranu demokracie.

Za 2. světové války byl členem skupiny československých komunistických emigrantů v Londýně. Po roce 1945 pracoval na sekretariátu ÚV KSČ a jako publicista uvažoval - brzy se ukázalo, že ne zcela vhodně - o "československé cestě k socialismu". V letech 1948-52 byl vedoucím redaktorem časopisu Nová mysl. Od roku 1952 byl vědeckým pracovníkem a v letech 1962-68 ředitelem Ústavu dějin KSČ. Nakonec byl roku 1970 z komunistické strany vyloučen, protože v letech 1968-69 sympatizoval s reformním hnutím.

(nk)

REJCHRT Miloš (* 9. 10. 1946 Ostrava) - český evangelický duchovní

Miloš Rejchrt vystudoval Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze a působil v letech 1970-72 jako duchovní Církve českobratrské evangelické (CČE) v České Lípě. Dostal se však do konfliktu s normalizačním režimem a až do listopadu 1989 pracoval jako dělník a topič v České Lípě a později v Praze.

V CČE, ovládané zcela komunistickým režimem, byl představitelem hnutí Nová orientace, které usilovalo o nezávislou a neslužebnou církev. Za to a za svou činnost v Chartě 77 - byl jejím signatářem od roku 1977 a mluvčím v roce 1980 - jej režim neustále pronásledoval. Po listopadu 1989 absolvoval studijní pobyt v Ženevě a působil pak jako duchovní CČE. Později se stal vedoucím náboženského vysílání Českého rozhlasu. V ojedinělém rozhovoru pro tisk postihl přesně morálně závažný jev polistopadového života: Odpouštět viníkům těch druhých je slabost, ne síla, není to odpuštění, ale spoluvina. V lednu 1998 byl jmenován členem správní rady česko-německého Fondu budoucnosti.

(mch)

REKTORYS Karel (* 4. 2. 1923 Písek) - český matematik

Jméno matematika K. Rektoryse je důvěrně známé především studentům technických škol, pro něž napsal mnoho učebnic a skript. Rektorys, absolvent Přírodovědecké fakulty UK v Praze, ukončil studia v roce 1948. V letech 1951-54 pracoval v Matematickém ústavu ČSAV a potom působil na Stavební fakultě ČVUT v Praze. Byl vynikajícím pedagogem a zajímal se o využití matematiky k řešení technických problémů, především ve stavebnictví. Zabývá se rovněž parciálními diferenciálními rovnicemi. Byl vedoucím autorského kolektivu encyklopedie Přehled užité matematiky (1. vydání 1963, poté řada dalších včetně cizojazyčných). Napsal monografii Variační metody v inženýrských problémech a problémech matematické fyziky (1974) a je vedle zmíněných učebnic matematiky pro vysoké školy technické i autorem mnoha článků a studií v odborných časopisech a sbornících. V roce 1983 byl ke svým šedesátinám vyznamenán zlatou Felbrovou medailí, nejvyšším vyznamenáním ČVUT.

(pm)

REMEK Vladimír (* 26. 9. 1948 České Budějovice) - československý kosmonaut

Vladimír Remek prožil většinu svého dětství v Českých Budějovicích. Čas od času cestoval po celé republice s tím, jak jeho otec, vojenský pilot, byl překládán z místa na místo. Rodiče Vladimíra se později rozešli, a tak zůstal spolu se dvěma sestrami u matky a babičky. Po maturitě na střední škole v Čáslavi si podal žádost o přijetí do Vyššího leteckého učiliště v Košicích. V hodnosti poručíka odešel po absolvování učiliště v roce 1970 k leteckému útvaru s historickým názvem Zvolenský, tedy ke stejnému, ve kterém začínal jako pilot i jeho otec (pozdější generálporučík). V letech 1972-76 studoval Vojenskou leteckou akademii Gagarina v Moninu u Moskvy. Po ukončení studia se vrátil ke svému útvaru. V té době se v rámci programu Interkosmos připravovaly lety společných posádek do vesmíru. Vzhledem k "československému" původu (otec Slovák, matka Češka) i studijním výsledkům byl vybrán pro přípravu kosmonautů jako hlavní kandidát. Náhradníkem pro společný let byl Oldřich Pelčák.

Dne 2. března 1978 v 16 hodin 28 min. středoevropského času odstartovala kosmická loď Sojuz 28, jejímž velitelem byl Alexej Alexandrovič Gubarev. Díky V. Remkovi na palubě se Československo stalo po SSSR a USA třetí zemí světa, jejíž občan vyletěl do vesmíru. Není bez zajímavosti, že i několik amerických astronautů se hlásí ke svému původu v Československu - například Eugen Andrew Cernan, jehož otec byl rovněž Slovák a matka Češka.

Remkovým výběrem SSSR prokázal zájem o vliv na tehdejší ČSSR a snahu získat ztracené sympatie, které po srpnové okupaci roku 1968 v drtivé většině společnosti byly pod bodem mrazu. Stejně jako první kosmonaut světa Jurij Alexejevič Gagarin zvolil pro svou první zahraniční návštěvu Československo a řada nejvyšších představitelů SSSR začínala své zahraniční mise u nás, tak i první nesovětský kosmonaut na palubě sovětské lodi byl Čechoslovák.

Po týdenním pobytu na orbitálním vědecko-výzkumném komplexu Saljut 6 se 10. 3. 1978 Remek vrátil na Zemi. Ve vesmíru pobyl celkem 190 hodin a 16 minut.

V roce 1985 byl povýšen do hodnosti plukovníka. V letech 1990-95 působil ve Vojenském muzeu jako vedoucí pracovník Vojenského muzea letectví a kosmonautiky v Praze-Kbelích.

(pm)

REMISLAVSKÝ Remislav (* 14. 5. 1897 Varšava, + 22. 3. 1973 Praha) - polský tanečník a choreograf působící též v Československu

Remislav Remislavský, vlastním jménem Szymborski, byl odchovancem carské baletní školy v Petrohradě. V pražském Národním divadle působil v letech 1922-27. Přišel sem po úspěšném uměleckém působení v divadlech v Tbilisi, Oděse a Varšavě. Přivedl s sebou i svou žačku, tanečnici Jelizavetu Nikolskou. Jeho umělecká činnost v ND spadá do období, kdy byl šéfem opery a baletu O. Ostrčil, s nímž Remislavský položil základy českého moderního baletního repertoáru. Do historie českého baletu se zapsal jako taneční mistr, pedagog a choreograf. Významné choreografie vytvořil především k baletům B. Martinů Istar (1924) a Kdo je na světě nejmocnější (1927), Františka Škvora Doktor Faust (1926), Čajkovského Spící krasavice (1924) a v letech 1925-26 díla moderního západoevropského baletu (Debussy: Skříňka na hračky, Ravel: Z pohádek naší babičky, Milhaud: Zmatek). Jako choreograf se přikláněl k tzv. programovému baletu. Ve svých inscenacích také tančil hlavní role. Byl tanečníkem silového typu. Definitivně také vymanil baletní soubor ND z vlivu italské taneční školy a orientoval ho na ruský klasický balet.

(pö)

RENČ Václav (* 28. 11. 1911 Straškov na Roudnicku, + 30. 4. 1973 Brno) - český básník, dramatik, prozaik a překladatel

Ještě během studií na pražské filosofické fakultě (zakončil je roku 1936 prací o Bergsonově pojetí intelektu) se V. Renč seznámil s okruhem katolicky orientovaných básníků (Josef Kostohryz, František Lazecký, Timoteus Vodička), s nimiž připravoval edici a revue Řád, kterou pak v letech 1940-44 spoluredigoval.

Svou první sbírku Jitření vydal v roce 1933 a knihy spirituální poezie, ovlivněné nejvíce poezií Rainera M. Rilkeho a Otokara Březiny, vydal do roku 1941 ještě čtyři. Během války píše dramata Marnotratný syn, variaci na téma z Lope de Vegy, Císařův mim a na námět Johanna Nestroye Komedii z kornoutu. S ilustracemi J. Trnky vydal roku 1944 veršovanou pohádku Perníková chaloupka. Po válce pracoval jako dramaturg olomouckého divadla a v sezóně 1947-48 jako dramaturg a režisér Národního divadla v Brně. Po únoru 1948 dostal na základě rozhodnutí akčního výboru výpověď.

Martyrium V. Renče se počíná v květnu 1951, kdy je zatčen a ve vykonstruovaném procesu s tzv. Zelenou internacionálou odsouzen k 25 letům žaláře. Ve věznici v Leopoldově vzniká - vrývána do paměti - řada jeho básní, mimo jiné hymnická Popelka nazaretská (vyšla roku 1969) a také například překlad vánoční písně Tichá noc. Renč byl s narušeným zdravím propuštěn až na tzv. druhou amnestii v květnu 1962. V jeho básních z posledního období se prolíná do barokně laděného sváru ducha a hmoty vědomí sounáležitosti s lidským společenstvím (Z. Rotrekl).

Významná je rovněž Renčova činnost překladatelská: Maeterlinck, Rilke, Hebbel, Schiller, Mickiewicz, Goethe, Petrarca, Shakespeare, Coleridge, Sofoklés, Eurípidés a další. Pronikavě zasahoval do kulturního dění publicistikou a organizováním moravského literárního života.

(jp)

RENČÍN Vladimír (* 6. 12. 1941 Pečky) - český grafik, ilustrátor a karikaturista

Svérázné Renčínovy postavičky s laskavým humorem, spojeným s moudrostí a nadhledem, už po desetiletí komentují dnešní rozporuplný a přetechnizovaný svět. Byly "živou vodou" v době totality, ale jsou neméně potřebné i dnes.

Jejich autor je autodidakt, který absolvoval střední ekonomickou školu a pak procházel různými zaměstnáními až do roku 1965, kdy se mu výtvarná činnost stala profesí. Začal už od roku 1962 přispívat do Dikobrazu, Mladého světa a dalších časopisů, i zahraničních (Geo). Poprvé vystavoval v roce 1967 v Hradci Králové, později získal ceny na mezinárodních přehlídkách kresleného humoru; nejúspěšnější výstava proběhla roku 1982 na Staroměstské radnici.

Renčín je také spoluautorem knihy Kos a Kosínus (1969) a autorem několika knih kresleného humoru (například Renčín 99, 1982; Lety a pády, 1986; Události, 1990; To nás těší, že jsme Češi, 1991). Ilustroval též řadu knih - často naučného charakteru - a je spoluautorem kreslených filmů (večerníčky apod.).

(vl)

RESLER Kamil (* 23. 12. 1893 Pardubice, + 11. 7. 1961 Praha) - český právník, vydavatel a bibliofil, kulturní činitel a účastník protinacistického odboje

Reslerovo jméno bylo skutečným pojmem nejen v české advokacii, ale i v literární a kulturní oblasti. Jeho zájmy byly mnohostranné, aktivita úctyhodná a osudy pozoruhodné.

Už za studií na gymnáziu v Praze se seznámil s malířem a grafikem Vratislavem Brunnerem, průkopníkem moderní české knihy Michaelem Káchou, spisovatelem Karlem Tomanem a s okruhem umělců kolem S. K. Neumanna. Zároveň byl rodinným přítelem starosty Sokola J. Scheinera. Po studiu práv si otevřel úspěšnou advokátní praxi.

Jeho kancelář Na Zderaze však byla rovněž skutečným kulturním salónem. Scházeli se v ní mimo jiné F. Halas, J. Seifert, V. Holan, Miroslav Epl, F. Hrubín, J. Hora, zeť Aloise Jiráska, básník, skvělý překladatel, literární a divadelní kritik H. Jelínek, malíř, grafik a ilustrátor P. Kotík, F. Kobliha, překladatel Emanuel Frynta, karikaturista a blízký Reslerův přítel F. Bidlo, umučený nacisty v poslední den války, malíř a grafik Karel Holan, tehdy mladičká ilustrátorka a malířka Ludmila Jiřincová či knižní grafik a ilustrátor Václav Mašek.

Resler také publikoval, a to zdaleka ne jen cenné odborné právnické studie. Sestavil obsáhlé biografie představitelů české knižní "avantgardy" (Kácha, Karel Jánský), ale i bibliografii díla vydavatele a katolicky orientovaného překladatele a publicisty Josefa Floriana či prvních vydání Máchova Máje. Byl také zanícený a zasvěcený sběratel a bibliofil. Jeho vydavatelská činnost byla podřízena snaze o spojení obsahové i výtvarné složky a kráse knihy. Prvním soukromým tiskem byla poezie K. Biebla Modré stíny. V roce 1938 připravil k vydání básně na obranu republiky K poctě zbraň, ale knížka mohla vyjít až po válce. Stejný osud postihl i překrásně vybavené básně Libuše Jíchové Insomnia s kresbami J. Konůpka, které zakázala protektorátní cenzura. A tím se dostáváme k další, neméně zajímavé stránce Reslerovy osobnosti.

Za okupace se zapojil do odboje, spolupracoval především s Jiřím Sedmíkem, po jeho zatčení pak zejména s Přípravným národním revolučním výborem. Během celé okupace ovšem - především finančně - pomáhal rodinám zatčených.

Po osvobození působil jako obhájce ve věcech trestních před Národním soudem a před Mimořádným lidovým soudem. Hájil též - jako advokát ex offo - K. H. Franka a zanechal o tom cenné svědectví. Díky důvěře K. Horkého se mu však dostaly do rukou i unikátní záznamy Horkého rozhovorů s E. Háchou.

Resler vystupoval vždy jako nestranný zastánce práva. Není divu, že na něj především komunistický tisk neustále útočil. Resler, když věc překročila únosnou mez, v roce 1947 zažaloval dva redaktory Rudého práva Vojtěcha Dolejšího a Oldřicha Švestku. To mu komunisté nikdy nezapomněli, a tak po únoru 1948 nastaly pro Reslera těžké chvíle. Advokátní kancelář musel uzavřít a jako invalida pak pracoval v Národním muzeu. Nebral to nijak tragicky - naopak mu vděčíme za přesný soupis knihoven na Křivoklátě a v Hořovicích. Jeho cit pro spravedlnost se neotupil ani v 50. letech, kdy aspoň nezištně právní radou napomohl mnoha postiženým. A protože sám byl osoba "nežádoucí", využil kontaktů s Petrem Bezručem k právní poradě postiženým občanům.

(tp)

REYNEK Bohuslav (* 31. 5. 1882 Petrkov u Havlíčkova Brodu, + 28. 9. 1971 tamtéž) - český básník, překladatel, malíř a grafik

Do uměleckého světa vstoupil Bohuslav Reynek ve druhém desetiletí 20. století svými překlady především francouzské poezie; jeho vlastní básnickou tvorbu, expresívně laděnou, poznamenaly zážitky 1. světové války. Vycházela pouze v bibliofilských vydáních, případně časopisecky, souborného vydání se jí dostalo až roku 1969 (Podzimní motýli - Sníh na zápraží - Mráz v okně). Souběžně s literární tvorbou začal Reynek i malovat, většinou krajiny, ale posléze se věnoval téměř výhradně grafice, která mu dovolila výraznější poetizaci a vhodnější zpracování námětů, převážně opřených o intimní zážitky nebo prožitky (Zimní zátiší, Černá kočka, Kos u dveří, Jabloň, Loučení Krista s matkou, Ukřižování, Pieta). Přestože jeho literárnímu dílu se nedostalo širší známosti, silně ovlivnil českou poezii (J. Zahradníčka, V. Závadu, V. Nezvala, F. Hrubína a další); jeho grafická tvorba už nebyla natolik výrazná, do určité míry konzervovala výrazové prostředky secesního symbolismu.

(vl)

RIEDL Jaroslav (* 2. 1. 1893 Praha, + ? 5. 1945 neznámo kde) - český malíř

Jaroslav Riedl v letech 1909-14 studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Vlaho Bukovce a po neshodách přešel k J. Preislerovi, kde byl za své školní práce hodnocen jako nadaný žák. V roce 1914 musel odjet na ruskou frontu, byl zajat a vstoupil do legií; z války se tak vrátil až v roce 1920. Po návratu zůstal aktivním důstojníkem a od roku 1926 působil jako výtvarný referent a předseda muzejního odboru v Památníku osvobození.

První obrazy namalované bezprostředně po válce nesou stopy hledání a překotných stylových proměn, které byly reakcí na francouzské moderní umění, ale brzy navázal na domácí tradice realistické malby. Svá díla vystavoval v letech 1920-22 na členských výstavách Výtvarného odboru Umělecké besedy v Praze. V jeho zátiších a figurálních motivech se již výrazně projevily zkušenosti a poznatky z teorie malířské tvorby. Dosvědčuje to dílo z období let 1923-27, kdy vystavoval společně se Sdružením severočeských výtvarných umělců, které pomohl založit a jehož byl do roku 1927 předsedou. V tomto roce se stal opět členem výtvarníků seskupených při Umělecké besedě v Praze a svými díly obesílal každou výtvarnou akci, kterou sdružení pořádalo. Roku 1933 se aktivně zapojil do skupiny Klín, sdružující malíře Emanuela Frintu, J. Herbsta, J. Kodla, Pravoslava Kotíka, F. V. Mokrého a A. Ságnera, která pořádala společné výstavní akce. V roce 1926 začal ztvárňovat na objednávku armády cyklus olejů Československý voják v zahraničí pro Památník osvobození. Většina kritiků, hlavně z řad legionářů toto dílo nadšeně přivítala. Pro Vojenskou akademii maloval presidenta T.G. Masaryka na koni v životní velikosti.

Koncem 2. světové války byl 1. 2. 1945 zatčen a vězněn v koncentračních táborech. Zahynul při pochodu smrti v květnu 1945, neznámo kdy a kde ve věku 52 let.

V roce 1946 byla v Praze jeho posmrtná výstava. V roce 1974 a 1989 uspořádalo Okresní muzeum v Příbrami výstavu Obrazů a kreseb jeho z jeho díla. Nejvýznamnější výstavu uspořádalo Vojenské historické muzeum v Praze na Hradčanech v roce 1993 ke 100. výročí umělcova narození.

red

RINGHOFFER Hanuš (* 1885 Praha-Smíchov, + 1945?) - pražský průmyslník

Se jménem Ringhoffer je spojena především továrna na vagóny na Smíchově, Ringhofferovka, později nazvaná Tatra Smíchov.

Zakladatelem průmyslové dynastie Ringhofferů byl chudý kotlářský tovaryš František (I.) Ringhoffer, který roku 1769 přišel do Prahy. O rok později si najal malou dílničku a specializoval se na varné pánve pro pivovary. Jeho syn už měl malý závod specializovaný na pivovary a cukrovary a byl už c. k. dvorním mistrem kotlářským. Vnuk František (II.) se pak stal 1852 zakladatelem továrny na železniční vagóny, která si získala evropskou proslulost a její majitel nobilitaci a titul svobodného pána. Hanuš a jeho starší bratr František (III.) byli už pátým pokolením pražských Ringhofferů a zároveň spolumajiteli největšího strojírenského komplexu v Československé republice, ale jejich impérium zahrnovalo vedle vagónky a strojírny na Smíchově i měděné hamry a válcovny v Kamenici, lihovar a pivovar ve Velkých Popovicích, řadu velkostatků a podobně. Od roku 1899 závod působil pod jménem Akciová společnost dříve Škodovy závody. Bratři byli samozřejmě i ve správních radách dalších významných podniků i bank a úspěšně pokračovali v rodinné tradici.

Za 2. světové války se Ringhofferovy závody podílely především na zbrojní výrobě. Na sklonku okupace toho využili čeští vlastenci a připravili tu obrněný vlak a několik tanků, které zasáhly na straně květnového povstání. A po válce Ringhoffer, přestože o něm bylo známo, že mezi přesvědčené nacisty rozhodně nenáležel, zemřel v českém internačním táboře a celá jeho rodina byla po internaci odsunuta do Rakouska.

Jeho továrny prokazovaly dál cenné služby lidovědemokratickému a poté socialistickému Československu, jen neobnovovaný strojový park nezadržitelně chátral. Nakonec se (podle zlých jazyků) stal skutečně jedinečným skanzenem techniky konce 19. a první poloviny 20. století, o který prý projevili zájem Japonci - jako o muzeální exponát.

(tp)

RIPKA Hubert (* 26. 7. 1895 Kobeřice u Vyškova, + 7. 1. 1958 Londýn) - český novinář a politik

Po absolvování studia historie a filosofie na Univerzitě Karlově (1921) a působení v archivu ministerstva národní obrany nastoupil novinářskou dráhu jako zahraničněpolitický redaktor legionářského Národního osvobození (1925-30) a Lidových novin (1930-38). Patřil k předním členům informační sítě Hradu. Podporoval Benešovu zahraniční politiku a usiloval o lepší vztahy se Sovětským svazem. V letech 1934 a 1935 tam vedl novinářské výpravy a stal se členem Společnosti pro kulturní sblížení se SSSR.

V roce 1938 byl rozhodným odpůrcem mnichovské kapitulace a nikdy toto stanovisko nezměnil. V roce 1938 odejel jako jeden z prvních do exilu a začal organizovat zahraniční odboj. V Paříži byl členem Čs. národního výboru, v němž měl na starosti informační záležitosti. V exilové vládě v Londýně byl od roku 1940 státním tajemníkem a státním ministrem v ministerstvu zahraničních věcí. Politicky se angažoval v Čs. straně národněsocialistické (ČsNS) a jako ostatní její představitelé podporoval Benešovu orientaci na spojenectví se SSSR, protože pracoval na odsunu Němců, pokládaje válku, která právě vypukla, za opravdu historickou příležitost vyčistit naše země od proradné německé přítěže (I. Ducháček) a sovětskou garanci považoval za nejjistější.

Od roku 1945 do února 1948 byl poslancem Národního shromáždění a ministrem zahraničního obchodu. Byl členem předsednictva ČsNS a patřil k neoficiálnímu nejužšímu vedení strany. I když významně přispěl k budování "lidovědemokratického" státu, pochopil brzy, že trvalá spolupráce s KSČ je nemožná a byl jedním z hlavních představitelů odporu proti jejím snahám o zavedení diktatury. Po únoru 1948 odešel do nového exilu, kde působil v exilových organizacích a napsal řadu politickohistorických prací, zejména o Mnichovu a o únorových událostech.

(mch)

RITTSTEIN Michael (* 17. 9. 1949 Praha) - český malíř a ilustrátor

Po studiu střední odborné školy výtvarné (1964-68) absolvoval v roce 1974 Akademii výtvarných umění, kde byl žákem A. Paderlíka. V roce 1987 se stal spoluzakladatelem sdružení 12/15, s nímž poprvé vystavoval roku 1988.

Rittstein byl výraznou osobností české figurální, expresívně podbarvené malby 70. let; navazoval na groteskní směr, částečně vycházející ze surrealismu. Rané práce ukazují na poučení z české vrcholně barokní fresky, pozdější tvorba využívala abstrahujících znaků a struktur až k fantaskní nadsázce. Ta je také, vedle tvarové deformace a výrazné, jasné barevnosti, hlavním atributem umělcových obrazů (například Smíšené manželství, 1986). Věnuje se rovněž ilustraci a volné grafice.

(vl)

ROHÁČ Ján (* 18. 6. 1932 Nitrianske Pravno, + 5. 10. 1980 Praha) - slovenský režisér působící v Čechách

Ján Roháč začínal jako režisér v repertoárových divadlech (Pardubice), ale těžiště jeho tvorby spočívá v práci pro divadla malých forem (Semafor) a pro televizi, kde zásadním způsobem ovlivnil formu zábavních pořadů. V Divadle satiry (později ABC) v letech 1957-59 pracoval s J. Werichem, M. Horníčkem i M. Kopeckým a naučil se od nich respektovat specifické rysy "autorského inspirovaného herectví", což od roku 1961 využil v Semaforu - spolupráce s J. Šlitrem, J. Suchým, J. Grossmannem, Miloslavem Šimkem, ale také M. Lasicou a Juliem Satinským a později i Luďkem Sobotou.

Typické pro Roháčovu režii bylo akcentování výtvarných prvků (světelné efekty, koláže z filmů a diapozitivů) jak v divadelních režiích, tak především v jeho práci pro reprezentativní účely Světové výstavy v Montrealu 1967 (Kinoautomat) a v nápaditém a formálně výbojném inscenování populárních písniček v televizi v podobě blízké dnešním klipům. Pokusil se i o televizní seriál, v němž využil umění svých oblíbených herců M. Horníčka a J. Sováka (Byli jednou dva písaři). Natočil také filmovou verzi "semaforského" muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, která se stala jedním z nejpopulárnějších filmů 60. let.

(pö)

ROITH František (* 16. 7. 1876 Praha, + 5. 9. 1942 Voznice u Dobříše) - český architekt

Po studiích na německé technice v Praze u Josefa Zítka se F. Roith stal žákem Otto Wagnera na vídeňské akademii. Od roku 1907 pracoval samostatně. Zprvu navrhoval obytné vily (Černošice, Ústí nad Orlicí, Ořechovka) a spolupracoval na technických stavbách (sklopný jez a most u Mělníka, 1910).

Po 1. světové válce se František Roith stal představitelem oficiální pražské architektury v monumentálně akademickém duchu. Navrhl budovu ministerstva financí (1926-34) v Letenské ulici na Malé Straně, budovu šekového úřadu na Václavském náměstí (1924-31), ministerstvo zemědělství na Těšnově (1925 až 1932), Městskou knihovnu na Mariánském náměstí (v interiéru se objevují prvky art deco, 1924-28), Živnobanku na náměstí Republiky (1928-38). Charakteristický pro tyto stavby je jednoduchý, objemově plný rozvrh, používání obkladů a členění pilastry. Roith je rovněž autorem Domu ředitelství pošt a telegrafů v Brně a Městské spořitelny v Pardubicích.

(vl)

ROMAN Pavel (* 25. 1. 1943 Olomouc, + 30. 1. 1972 Tennessee, USA) - český krasobruslař

Životní náplní sourozenců Pavla a Evy Romanových se stal led. Vybrali si u nás poměrně novou disciplínu - tance na ledě, dosavadní doménu především Angličanů. První sportovní krůčky začínali pod vedením svého otce. Na samý vrchol vystoupili v Praze roku 1962, kdy před nadšeným domácím publikem získali svůj první titul mistrů světa. Patřili v té době k nejmladším světovým párům. Následovaly ještě tři další tituly na mistrovství světa a dvě vítězství na mistrovstvích Evropy. Olympijských poct nedosáhli, neboť v jejich éře nebyly ještě tance na ledě do programu OH zařazeny.

Jejich další cesta vedla do profesionální revue Holiday on Ice. V roce 1965 ještě získali titul profesionálních mistrů světa. V revue pracovali až do roku 1971, ale pak se jejich osudy rozdělily. Pavel zahynul krátce poté při autonehodě a Eva zůstala v zahraničí natrvalo.

(pa)

RÓNA Jaroslav (* 27. 4. 1957) - český malíř, sochař, keramik a sklářský výtvarník

Po absolvování střední výtvarné školy (1978) studoval v letech 1978-84 u S. Libenského na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Od roku 1985 je členem Staré party, stál při zrodu skupiny Tvrdohlavých (1987), Pražské pětky a je laureátem řádu Zelené berušky za významný přínos při hledání adekvátního výtvarného ztvárnění myšlenky zmaru. Ranou tvorbu tohoto čelného představitele českého postmodernismu ovlivnila archetypální symbolika a poznamenal vztah mezi prostorovým (které je podle autora totální) a plošným vyjádřením, které dovoluje vytváření vlastní atmosféry pozorovatelem. Róna zaujal již svými vizemi (Jícen, Hořící město), ale také důrazem na elementární tvarosloví (Ostrovy, 1990) či naopak složitou strukturu (Soutěska, 1991).

(vl)

RONOVSKÝ František (* 11. 1. 1929 Praha) - český malíř a kreslíř

František Ronovský studoval v letech 1948-53 Akademii výtvarných umění u krajináře M. Holého. Na této škole byl také nějaký čas aspirantem (1958-61); od roku 1961 byl členem skupiny Etapa a členem Unie výtvarných umělců. První výstavu měl již v roce 1957 v Umělecké besedě.

Ronovský je jedním z čelných představitelů malby "nové figurace". Rané dílo postavil na expresivitě, která předznamenala i jeho pozdější tvorbu. Pozvolna přecházel od tradičního realistického zobrazování k nefigurativní malbě, v níž je patrné ovlivnění americkým malířem Sergem Poliakoffem. V další fázi se dostal k lyrickému projevu (Vzpomínky na Paříž, 1971-76), posléze dramatizovanému (Výlet, 1969-77; Z Amsterodamu, 1979, Maminka, 1983). Již od 70. let lze sledovat vliv rané italské renesance. Prováděl také monumentální zakázky (budova Čs. televize, Dům bytové kultury, hotel Intercontinental v Praze). Výtvarnému umění se věnuje i teoreticky články v odborných publikacích.

(vl)

ROSŮLKOVÁ Marie (* 17. 12. 1901 Plzeň, + 15. 5. 1993 tamtéž) - česká herečka

Největší popularity dosáhla M. Rosůlková teprve na konci své herecké kariéry v rolích starých ztřeštěných dam, babiček či tetiček, a to jak v divadle (Otto Zelenka: Babička hodně četla, 1972), tak zejména v televizi (seriál Taková normální rodinka, řada inscenací), ale i ve filmu (Petrolejové lampy, Jak napálit advokáta, Sólo pro starou dámu). Na jevišti ovšem hrála od roku 1921 až do roku 1982, kdy odešla na odpočinek. I později však hrála ve filmu, případně v televizi. Od počátku hrála spíše role paniček a zkušených žen než mladých naivek (Wedekind: Lulu, České Budějovice, 1924). V letech 1925-26 a 1932-34 si v Divadle V. Buriana vyzkoušela konverzační herectví (role a roličky ve hrách Přednosta stanice, U snědeného krámu a mnoha dalších), kterého si později za svého působení v Městských divadlech pražských (od 1934) užila víc než dost. Do roku 1945 v podstatě jiné role v divadle ani ve filmu, kam pronikla v roce 1937, nehrála. V roce 1936 dokonce alternovala některé role s hvězdou konverzačního divadla A. Sedláčkovou při jejím hostování v MDP (Valerie, Balzac: Sestřenice Běta). Za Frejky hrála v klasickém repertoáru (MoliŹre, Shakespeare, Goldoni).

Po roce 1950 dostávala spíše charakterní role, jež tu a tam obohacovala svým sklonem k laskavé parodii (španělská královna Marie Luisa, Frank Tetauer: Don Manuel a Marie Luisa). V roce 1960 vytvořila velice životnou postavu italské matrony Filumeny Marturano ve stejnojmenné komedii Eduarda De Filipa. Ve stáří se dočkala i v divadle své vskutku životní role v postavě výstřední, především však laskavé a moudré tulačky Maude, hlavní postavy divácky velmi úspěšné komedie Harold a Maude (1976).

(pö)

ROŠKOT Kamil (* 29. 4. 1886 Vlašim, + 12. 7. 1945 Paříž) - český architekt a urbanista

Kamil Roškot studoval na německé technice v Praze (1904-10) a současně také externě na české, pak pokračoval ve studiu (1911-13) na Karlo-Ferdinandově univerzitě (obor filosofie a dějiny umění) a současně na Akademii výtvarných umění, kde byl žákem M. Švabinského (grafická škola). Zde také po 1. světové válce studia zakončil (1922) na škole architektury u Jana Kotěry. V roce 1921 spoluzakládal Sdružení stavební tvorby (od 1923 Sdružení architektů), byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1924), roku 1928 pak zakládajícím členem a předsedou Asociace akademických architektů.

Roškot stylově vycházel z klasicizující moderny, přibližující se purismu. Vedle obytných domů v Bubenči byl autorem Československého pavilónu na výstavě v Miláně (1926 až 1927), v Chicagu (1933) i v New Yorku (1939 - spolu s architektem, scénografem a návrhářem nábytku Antonínem Heythumem). Od Roškota pochází i úprava hrobky českých králů v katedrále sv. Víta (1934-35). Navrhoval také architektonickou podobu zdymadla ve Vraném nad Vltavou (1931).

V urbanistických řešeních se Roškot snažil ztvárnit městské celky do ideálních geometrických formací; zúčastnil se mimo jiné i soutěže o zástavbu Letné (1928).

(vl)

ROTREKL Zdeněk (* 1. 10. 1920 Brno) - český básník, kritik a publicista

Zdeněk Rotrekl patří mezi přední moderní české básníky katolické duchovní orientace. Významné je jeho zakotvení v moravském kulturním prostředí stejně jako prožitek více než desetiletého pobytu v komunistických věznicích.

Publikovat začal v roce 1940 v časopisech Řád, Akord, Obroda a jiných a své první básnické sbírky (Kyvadlo duše, Kamenný erb) vydal ještě za okupace. V roce 1948 absolvoval Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale krátce nato byl Rotrekl, tehdy již zástupce Sdružení katolických spisovatelů a publicistů v Brně, vyloučen ze všech organizací, nasazen do manuálního zaměstnání a jeho básnická sbírka Žalmy rozmetána. Na jaře 1949 byl zatčen a v listopadu v procesu s dalšími vysokoškolskými představiteli odsouzen k trestu smrti, změněnému na doživotní žalář v nejtvrdších věznicích (Bory, Leopoldov) a v uranových dolech (Bytíz). Propuštěn byl v roce 1962. Pracoval pak až do roku 1968, kdy byl rehabilitován, jako dělník-osvětlovač plynových lamp. V období "pražského jara", kterého se aktivně účastnil jako zakládající člen K 231, byl krátce redaktorem čtrnáctideníku Obroda, ale ten byl roku 1969 zakázán.

Také jeho výbor z veršů z let 1952-68 Malachit byl zakázán a vyšel až roku 1980 v exilu. Nerealizovány zůstaly i jeho rozhlasové dramatické hry, například hra- -báseň s texty ze Starého zákona a s hebrejskými modlitbami Popis pohřbívání mýdla a kostní moučky, vydaná samizdatem ve sborníku in memoriam příbuzných Franze Kafky (Obsah, Praha 1983).

Rotrekl v době normalizace aktivně spolupracoval s literárním disentem, zejména katolicky orientovaným. V roce 1977 uspořádal portrétní cyklus Skrytá tvář české literatury (vyšlo poprvé roku 1987 v Torontu), v němž shromáždil bohatou faktografii o autorech především katolické orientace. Z jeho bohaté básnické tvorby jsou významné sbírky Neobvyklé zvyky (1974); Chór v plavbě ryby Ichthys (1979); Basic Czech (1980) a Němé holubice dálek (1989).

(jp)

ROVENSKÝ Josef (* 17. 4. 1894 Praha, + 5. 11. 1937 tamtéž) - český filmový herec a režisér

Josef Rovenský začínal jako herec u kočovných společností, až nakonec získal angažmá v plzeňském divadle, aby se odtud vrátil do Prahy už jako známý herec. Vystupoval výhradně v kabaretech Červená sedma, Bum a Rokoko, a dále pak v malých, ale umělecky průbojných divadlech (Revoluční scéna). V němém filmu debutoval už roku 1914 v situační komedii Zamilovaná tchýně. Hrál v řadě komerčních filmů, ale dokázal uplatnit i svůj realistický herecký styl. Významné role vytvořil například ve filmu K. Lamače Hříchy lásky (1929) či ve zvukovém snímku K. Antona Tonka Šibenice (1930) a v přepisu Gogolova Revizora v režii M. Friče (1933). Vedle toho účinkoval často jak v německých, tak i rakouských filmech.

Jako režisér Rovenský debutoval filmem Komediantka (1920), jehož scénář napsal ve spolupráci se svým partnerem z kabaretů Václavem Wassermanem. Mezi jeho nejznámější filmy, které režíroval, patří například Řeka (1933), Maryša (1935) a Hlídač č. 47 (1937). Zemřel nečekaně, když onemocněl v prvních dnech natáčení filmu Panenství. Film po jeho smrti realizoval O. Vávra. Vzdor předčasně ukončené umělecké kariéře patří spolu s výše uvedenými i s G. Machatým k zakladatelským osobnostem našeho filmu.

(pm)

RUML Jiří (* 8. 7. 1925 Plzeň) - český novinář

Absolvoval reálné gymnázium v Plzni, hned v roce 1945 vstoupil do KSČ a začal pracovat v místním komunistickém tisku. Po únoru 1948 přesídlil do Prahy a jako redaktor a zpravodaj Čs. rozhlasu, Večerní Prahy a Čs. televize prodělal přeměnu radikálního stalinisty v reformního komunistu. Od roku 1966 pracoval v časopise Čs. svazu novinářů Reportér, v letech 1968-69 jako zástupce šéfredaktora. V období roku 1968 se angažoval jako člen předsednictva Čs. svazu novinářů a předseda jeho pražské organizace.

V roce 1969 byl za svou činnost vyloučen z KSČ a následujících 15 let pak pracoval jako jeřábník a jeřábní technik. Od poloviny 70. let publikoval v samizdatu a po podpisu Charty 77 se organizačně a publikačně podílel na opoziční činnosti. Z radikálního reformního komunisty se stal radikální disident. Od roku 1978 byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, v roce 1984 mluvčím Charty 77 a v roce 1987 se stal spoluzakladatelem a šéfredaktorem samizdatových Lidových novin.

Za svou opoziční činnost byl dvakrát ve vyšetřovací vazbě, podruhé v říjnu a listopadu 1989. Po propuštění z vazby po 17. 11. 1989 připravoval vydávání Lidových novin jako deníku, jehož byl šéfredaktorem do voleb v červnu 1990, kdy byl zvolen za Občanské fórum (OF) poslancem Federálního shromáždění. V něm se stal předsedou Komise pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, která shromáždila veliké množství později utajněných dokumentů, ale ve svých zprávách nic podstatného neobjasnila. V roce 1991 byla pověřena zjišťováním tajných spolupracovníků Státní bezpečnosti ve vymezených státních funkcích a v souvislosti s tím byla vytvořena počítačová databáze spolupracovníků kontrarozvědky, která později pronikla na veřejnost.

Při rozpadu OF zůstal J. Ruml nezávislý a po volbách v červnu 1992 se přestal politicky angažovat. Byl členem ediční rady Lidových novin, kam občas přispívá. Bezpečnostní problematikou se zabýval také jeho syn Jan Ruml, od června 1992 do listopadu 1997 ministr vnitra České republiky, v únoru 1998 zvolený předsedou nově vzniklé Unie svobody.

(mch)

RŮŽEK Martin (* 23. 9. 1918 Červený Kostelec, + 18. 12. 1995 Praha) - český herec

Růžek, vlastním jménem Martin Erhard, začínal jako ochotnický herec. Postupně se vypracoval v angažmá v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích a Státním divadle v Brně v charakterního herce, o kterého projevila zájem Praha: v letech 1957-63 hrál v Divadle na Vinohradech a poté až do roku 1990 byl předním členem činohry Národního divadla. Jeho fyzické danosti (ostře řezaná tvář, živé oči, osobitý hlas schopný mnoha nuancí od laskavosti až po ostrou úsečnost) jej předurčily pro postavy vůdčích typů, hodnostářů všech druhů, vědců, advokátů, lékařů, diplomatů, podnikatelů, zkrátka lidí společensky úspěšných, navenek sebejistých, třebaže vnitřně nejednou rozvrácených a nejistých. Jen výjimečně ztělesňoval typ životních ztroskotanců. K Růžkovým vrcholným výkonům patří biskup Arnessön (Ibsen: Nápadníci trůnu), postava shakespearovského rozměru, prohrávající na dosah od vytouženého cíle. Nechyběl mu však ani smysl pro humor anglosaského typu, pro ironii i jistý cynický pohled na svět (Král, Anouilh: Tomáš Becket; MoliŹre: Tartuffe).

Film i televize velmi rychle zaměstnaly herce s tak výraznou tváří. Hrál i zde rozmanité typy od jezuitského fanatika Koniáše po renesančního velmože Petra Voka (Temno, Tam na konečné, Lidé z maringotek, Markéta Lazarová, Kladivo na čarodějnice, Vysoká modrá zeď, Pan Vok odchází, Pět mužů a jedno srdce, televizní seriály Zákony pohybu, Cirkus Humberto, Doktor na vejminku a inscenace Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou, Kapacita). Jejich společným rysem byla Růžkova herecká noblesa a kultivovanost jeho především hlasového projevu, která si posléze našla uplatnění i v rozhlase a v dabingu.

(pö)

RŮŽIČKA Drahomír Josef (* 8. 2. 1870 Trhová Kamenice u Chrudimi, + 30. 9. 1960 New York) - americký fotograf českého původu

Doktor Růžička, bydlící v newyorském Manhattanu, se s fotografickou technikou seznámil prostřednictvím roentgenu, který jako jeden z prvních v New Yorku začal užívat ve své lékařské praxi. Své fotografie vystavoval poprvé již v roce 1910 a od roku 1911 je uveřejňoval i ve významných soudobých fotografických časopisech (The Camera, American Photography); brzy si také jeho snímky, velmi často inspirované přírodou Central Parku, vydobyly na americkém kontinentu značnou oblibu. Nejznámější je ovšem jeho seriál snímků Pensylvánské nádraží (kolem 1918). Byl zakládajícím členem několika amatérských sdružení jako Pictorial Photographers of America či Pittsburgh Salon. Zvláště významná pro českou fotografickou tvorbu byla jeho návštěva Prahy roku 1921, kdy tu uskutečnil i větší výstavu svých prací pro Český klub fotografů amatérů. Touto výstavou se podařilo podnítit v českém prostředí nové hnutí fotografie, piktoralismu, založeného však již na přímé fotografii (puristický piktoralismus), nikoliv na ušlechtilých tiscích a zásazích do fotografického procesu.

(vl)

RŮŽIČKOVÁ Zuzana (* 14. 1. 1927 Plzeň) - česká cembalistka a pedagožka

Její studia klavírní hry v rodišti přerušila okupace. V letech 1941-45 byla vězněna v koncentračních táborech, 1945-47 pokračovala ve studiu na Městské hudební škole v Plzni a poté 1947-51 v Praze na AMU (u Františka Raucha, cembalo u Oldřicha Kredby). Od 1951 sama na AMU vyučovala (profesorka od 1990), 1978-82 též externě na Vysoké škole múzických umění Bratislava. Ve svém oboru vychovala vedle domácích i řadu zahraničních umělců. Stala se u nás průkopníkem stylově poučené interpretace cembalové hudby barokní a klasické éry. 1979-90 byla sólistkou České filharmonie. Od 1960 podnikla četné zahraniční koncertní cesty, vystoupila na mnoha významných festivalech (Salcburk, Edinburgh, Berliner Festwochen, Dubrovník ad.). Nahrála celkem 65 dlouhohrajících desek, a to u firem Supraphon, Erato (pro ni nahrála kompletní cembalovou tvorbu J. S. Bacha), Ariola, Philips, Columbia Nippon a dalších. V roce 1995 nahrála potřetí (!) celý Bachův Temperovaný klavír, tentokrát pro firmu Panton. Je chotí skladatele V. Kalabise, jehož skladby také interpretuje.

(tv)

RYCHLÍK Jan (* 27. 4. 1916 Praha, + 20. 1. 1964 tamtéž) - český hudební skladatel, klavírista, trombonista a teoretik

Po maturitě studoval J. Rychlík v letech 1933-39 na Vysoké obchodní škole, pak 1940-46 skladbu na konzervatoři u Jaroslava Řídkého. Jako všestranný hudebník se uplatňoval v tanečních a jazzových orchestrech. Zpočátku komponoval především písně populárního charakteru a hudbu k filmům, ale postupně tíhl více k umělecké hudbě. Intelektuální vybavení mu umožnilo být dříve a lépe než ostatní informován o kompozičních technikách tzv. Nové hudby a současně být důkladně poučen o hudbě historických epoch. Byl typem neokázalého skladatele-experimentátora. Jeho skladatelská řeč klade velký důraz na melodickou složku, na bohaté a někdy velmi komplikované rytmické struktury, na barevnou instrumentaci a úspornou, někdy až zkratkovitou formu. Pro své - převážně komorní - skladby volil často neobvyklá nástrojová obsazení, přičemž zvláštní pozornost věnoval dechovým nástrojům. Čtyři partity pro sólovou flétnu (1954) vykazují především novoklasické vlivy, ale už i metrickou uvolněnost, modalitu a náznaky seriální práce.

Díly, v nichž se definitivně vydal na cestu Nové hudby, jsou Dechový kvintet (1961) a zejména Africký cyklus pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, 2 horny, 2 trombóny a klavír (1961-62). Uplatnění racionální seriální techniky zde není na úkor bezprostřednosti a přirozenosti hudebního vyjadřování, jemuž místy nechybí ani humor. Ten uplatňují především Posměšky pro dětský sbor (1961) a Šibeniční madrigaly pro smíšený sbor a cappella (1962). Posledním dokončeným dílem jsou Relazioni pro altovou flétnu, anglický roh a fagot (1963), nejavantgardnější Rychlíkova kompozice, v níž se vedle seriality zužitkovává též princip aleatoriky a do popředí vystupuje práce s témbrem.

Dále vytvořil hudbu asi k 50 filmům, 8 divadelním představením a také řadu písní a kompozic z oblasti taneční a jazzové hudby.

Rychlíkův novátorský duch se projevil i v činnosti organizační: byl iniciátorem souboru pro Novou hudbu Musica viva Pragensis, přispíval do sborníku Nové cesty hudby, připravoval založení elektronického studia v českých zemích atd. Byl činný i jako hudební teoretik (Moderní instrumentace, 1968).

(tv)

RYCHMAN Ladislav (* 9. 10. 1922 Praha) - český filmový a televizní režisér a scenárista

V Praze studoval L. Rychman na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze filosofii a hudební estetiku, později začal studovat FAMU, ale studia nedokončil. Stal se spoluzakladatelem, dramaturgem a hercem Divadla satiry. Po jeho uzavření komunisty byl v letech 1949-55 scenáristou a režisérem Studia populárně vědeckých a naučných filmů v Praze, kde se věnoval převážně tvorbě filmů s folklórní tematikou. Od roku 1956 je samostatným režisérem. Po krátkých filmech, natočených v letech 1952-56 (Národní umělec Václav Vydra, Hrály dudy, Dětské jaro), začal spolupracovat s televizí. Přitahovala jej hudba, proto v mnoha jeho filmových a televizních dílech tvoří hudba významnou složku. Od začátku 60. let v televizi průkopnicky inscenoval filmové písničky - de facto předchůdce dnešních klipů. Mezi nejslavnější patří song Mackie Messer v interpretaci M. Kopeckého z roku 1960. Vytvářel ale i hudebně zábavné programy (revue Tisíc pohledů za kulisy, 1961), kterými rozvíjel cestu nastoupenou Z. Podskalským. Své zkušenosti uplatnil Rychman při tvorbě svého druhého hraného celovečerního filmu (tím prvním byla detektivka Případ ještě nekončí z roku 1957), prvního českého muzikálu Starci na chmelu na námět V. Blažka (1964). Tento film patří mezi vůbec nejzdařilejší snímky české kinematografie. Na vynikající choreografii se podílel Josef Koníček, z herců zaujali jak protagonisté V. Pucholt a Ivana Pavlová, tak v dalších rolích I. Kačírková, J. Kemr i Libuše Havelková a příležitost si zazpívat dostaly hvězdy tehdejší populární hudby. Řada písní (hudba Jiří Bažant, Jiří Malásek a Vlastimil Hála) se stala okamžitě hity a později i evergreeny a film dokáže i po letech zaplnit sály kin a přilákat diváky k televizním obrazovkám.

V roce 1966 natočil Rychman další muzikál, Dáma na kolejích, s J. Bohdalovou v hlavní roli.

Rychman se zajímal i o audiovizuální experimentování: v roce 1967 byl šéfrežisérem reprezentativního programu Revue z bedny pro Laternu magiku, vystupující v Montrealu na Světové výstavě a v roce 1970 spolu s J. Svobodou připravil pro město Norimberk pořad o Albrechtu Dürerovi Noricama.

Posrpnová normalizace vymezila i pro Rychmana "nové mantinely" a jeho filmografie už tak výrazných úspěchů nedosáhla. Muzikálovou podobu měla i parafráze Tylova Strakonického dudáka Hvězda padá vzhůru (1974), která vzdor "hvězdnému obsazení" v čele s K. Gottem fakticky propadla. Z další produkce uveďme ještě alespoň televizní inscenaci (Smrt Archimédova s R. Hrušínským) a snímky Jen ho nechte, ať se bojí, Láska na druhý pohled či Babičky dobíjejte přesně a střihové vzpomínkové pořady.

(pm)

RYPKA Jan (* 20. 5. 1886 Kroměříž, + 29. 12. 1968 Praha) - český orientalista

Po maturitě na gymnáziu v rodné Kroměříži studoval J. Rypka orientalistiku ve Vídni (1905-10) a poté až do roku 1919 pracoval jako vědecký poradce univerzitní tiskárny ve Vídni. Roku 1919 se vrátil do vlasti a zprvu působil jako ředitel a prokurista v Čs. grafické unii. Roku 1921 byl jmenován komisařem nově zřízené Univerzitní knihovny v Bratislavě, ale zároveň odejel na roční studijní pobyt do Istanbulu. Úřad v Bratislavě zastával až do roku 1927, ale mezitím se habilitoval na Univerzitě Karlově (1925) a v roce 1930 byl jmenován řádným profesorem. Další roční studijní pobyt ho zavedl do Teheránu (1934). Od roku 1936 byl členem České akademie věd a umění a v roce 1953 se stal i akademikem Československé akademie věd.

Rypka byl především skvělým znalcem perské a turecké literatury. Dějiny perské a tádžické literatury (1956), které napsal se svými kolegy - zejména F. Tauerem - a žáky, se staly základním dílem (a zároveň učebnicí par excellence) tohoto oboru nejen v Československu, ale stejnou funkci měl i jejich anglický, německý či ruský překlad, a nakonec byly přeloženy i do perštiny.

Neméně významná byla však i Rypkova překladatelská činnost - zejména veršů Nizámího, na nichž spolupracoval s předními českými básníky, mimo jiné s V. Nezvalem. Vedle stovky článků o íránské a perské literatuře si svou hodnotu dodnes uchovalo obšírné pojednání o perské kultuře Íránský poutník (1946).

(fh)

RYS-ROZSÉVAČ Jan (* 1. 11. 1901 Bílsko, okres Hořice, + 27. 6. 1946 Praha) - český fašistický politik a novinář, představitel pronacistické kolaborace

Činnost J. Ryse-Rozsévače je spjata s působením organizace Vlajka, která se postupem doby proměnila z volného klubu s národním a stavovským programem ve fašistickou a kolaborantskou organizaci.

Josef Rozsévač nedokončil studium na lékařské fakultě; ve Vlajce začal působit v roce 1936 (tedy šest let po jejím vzniku) a tehdy také - z důvodu utajení - přijal jméno Jan Rys. Pod tímto jménem vydal knihy Židozednářství - metla lidstva (1938) a Hilsneriáda a TGM (1939). Po Mnichovu organizace Vlajka poté, co byla její činnost 11. 11. 1938 zastavena, působila v ilegalitě pod novým jménem: Maffie nového Československa - Vlajka. V období druhé republiky pak vyvíjela otevřeně protistátní činnost, zastrašovala obyvatele nejen slovně, ale i za použití výbušnin, organizovala protižidovské štvanice a napadala Beranovu vládu, že kryje Židy. Rys-Rozsévač byl uvězněn a propuštěn až před 15. březnem 1939; poté se podílel na vzniku Českého národního výboru, ale tato organizace záhy zanikla. Rys-Rozsévač pak od dubna 1939 stanul v čele Vlajky. Ostře se postavil proti vzniku Národního souručenství, které sdružovalo drtivou většinu mužských obyvatel Protektorátu, a snažil se vytvořit jednotnou fašistickou frontu. Na podzim spolu se Svatoplukovými gardami z Ostravy a Národní árijskou kulturní jednotou vytvořil Český nacionálněsocialistický tábor. Zároveň úzce spolupracoval s gestapem i nacistickou zpravodajskou službou. V letech 1939-40 organizoval masová shromáždění v Praze a řadě dalších měst, kde napadal politiku T. G. Masaryka, E. Beneše a dalších demokratických politiků. Z řad Vlajky také dostalo gestapo mnoho udání na české vlastence, z nichž na to mnozí doplatili životem.

Vzdor aktivitě Vlajky dala nacistická okupační správa přednost kolaborantské skupině E. Moravce, a to na zákrok samotného K. H. Franka. S jeho postupem souhlasil i R. Heydrich po svém příchodu do Prahy. Nakonec Frank - pro stálé útoky Ryse-Rozsévače a jeho spolupracovníků na E. Moravce - Vlajku koncem roku 1942 zakázal a její předáky dal internovat v Dachau, kde ovšem požívali práv čestných vězňů.

Po válce byli přední představitelé Vlajky postaveni před soud. J. Rys-Rozsévač, Josef Burda, Jaroslav Čermák a Otakar Polívka byli odsouzeni k trestu smrti, Václav Cyphelly, Jindřich Streibl a Jindřich Thun-Hohenstein k vysokým trestům odnětí svobody.

(tp)


Zpět na abecední vyhledávání