Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MUNA Alois (* 23. 2. 1886 Lysice, + 2. 8. 1943 Kladno) - český novinář a československý komunistický politik

Alois Muna, původním povoláním krejčí, byl před 1. světovou válkou sociálnědemokratickým funkcionářem na Kladensku. Za války byl zajat na ruské frontě a v letech 1918-19 se stal představitelem Československé komunistické strany na Rusi a nepřítelem českých legií. Roku 1919 přišel do Československa, aby zde založil komunistickou stranu, sekci Komunistické internacionály, sloužící k prosazení Leninovy a Zinověvovy vize o rychlém postupu "světové proletářské revoluce". Brzy byl nejznámějším a nejradikálnějším z reprezentantů marxistické levice v sociální demokracii na Kladensku.

Ve 20. letech patřil k předním funkcionářům KSČ a v období let 1925-29 byl poslancem Národního shromáždění. Po nástupu Gottwaldova vedení byl v květnu 1929 z komunistické strany vyloučen pro "pravicový oportunismus a likvidátorství". Roku 1930 opět vstoupil do sociální demokracie, o jejíž rozkol se v prvních letech republiky tolik zasloužil.

(nk)

MUNZAR Luděk (* 20. 3. 1933 Nová Včelnice) - český herec

Luděk Munzar, manžel herečky J. Hlaváčové, začal hrát divadlo jako ochotník při studiích na střední škole. V letech 1952-56 studoval na Divadelní fakultě AMU a po sezóně v divadle v Mladé Boleslavi byl roku 1957 angažován O. Krejčou do činohry Národního divadla v Praze. Zpočátku vytvářel postavy mladých mužů v současných hrách (Jirka, Hrubín: Srpnová neděle, 1958) i ve hrách klasického repertoáru (Švanda, Tyl: Strakonický dudák, 1958; Merkucio, Shakespeare: Romeo a Julie, 1963). Všechny spojovalo Munzarovo střídmé, neefektní herectví. I v kostýmovaných kusech totiž jeho hrdinové měli mnoho společného s věcností a střízlivostí mladých z přelomu 50. a 60. let, kdy se zhroutily "budovatelské" mýty. Spolu s M. Tomášovou a J. Třískou patřil k hlavním hercům Krejčova šéfovského období činohry ND. S vyšším věkem a většími životními zkušenostmi Munzar vytvářel charakterově složitější postavy, nejednou s rysy něčeho nezdravého (televizní inscenace Klobouk plný deště), a dokonce až zvráceného (Arturo Ui, Brecht: Zadržitelný vzestup Artura Uie, 1978, Mefisto, Goethe: Faust, 1981). Z posledních Munzarových rolí na scéně ND vynikl vysloužilec Bláha z nedostižné inscenace Stroupežnického Našich furiantů (1979) režiséra M. Macháčka a postava krále Jindřicha II. v inscenaci historické hry Lev v zimě, kterou sám též režíroval (1989). V roce 1990 roztrpčen vývojem v Národním divadle po listopadu 1989 odešel ze souboru a v současné době působí mimo divadlo. Podniká a závodí s automobilovými veterány.

Velké uplatnění našel Munzar v rozhlase i televizi (divákům utkvěl především v titulní roli posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře, i v řadě inscenací často po boku J. Hlaváčové), ale hrál i konjunkturálního Zemánka ve filmu podle Kunderova Žertu (1968) a ztělesnil L. Janáčka v životopisném filmu Lev s bílou hřívou. Velká kultura jeho hlasové techniky vynikla i při filmovém dabingu.

(pö)

MURGAŠ Jozef (* 17. 2. 1864 Tajov, okres Banská Bystrica, + 11. 5. 1929 Wilkers Barre, USA) - slovenský kněz a elektrotechnik působící zejména v USA

Nábožensky založený J. Murgaš vystudoval v letech 1889-93 v Budapešti teologii a až do roku 1896 působil jako kněz na Slovensku. V témže roce odjel do Ameriky, kde pokračoval ve své činnosti jako farář slovenské kolonie v hornické osadě Wilkers Barre v Pensylvánii. Byl nadán nejen technicky, ale i výtvarně. Jak na Slovensku, tak později v Americe vytvořil pro kostely řadu obrazů s náboženskou tematikou. Jeho technické myšlení se uplatnilo v oboru bezdrátové telegrafie, kde obdržel dvanáct patentů. Řadou svých vynálezů předstihl italského inženýra a vynálezce, nositele Nobelovy ceny za fyziku, markýze Guglielma Marconiho, který poprvé překonal roku 1901 se svou bezdrátovou telegrafií Atlantik. Pro tečku a čárku Morseovy abecedy Murgaš zavedl rozdílné frekvence, čímž se urychlilo předávání zpráv. Jeho další práce vedly ke zdokonalení tehdejších technických novinek, zejména z oboru elektrotechniky. Slováky bývá hrdě označován jako "slovenský Edison".

(pm)

MUSIL Alois (* 30.6. 1868 Rychtářov u Vyškova, + 12.4. 1942 Otryby u Českého Šternberka) - český orientalista a cestovatel

Alois Musil pocházel z rolnické rodiny. Po absolvování gymnázia studoval na bohoslovecké fakultě olomoucké univerzity, kde se u něj probudil velký zájem o biblická studia. Po vysvěcení (1891) působil jako katecheta v Moravské Třebové, ale roku 1895 získal díky podpoře olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna možnost studovat na dominikánské biblické škole v Jeruzalémě, odkud později přestoupil na jezuitskou univerzitu sv. Josefa v Bejrútu. Od roku 1896 se účastnil výprav po biblických zemích a Arábii, kde se kromě vlastních biblických studií seznamoval s životem domorodců. Arábie se stala Musilovi druhým domovem. S podporou pražských a vídeňských vědeckých ústavů podnikl do roku 1912 řadu cest do Arábie, přičemž studoval život beduínských kmenů jako jeden z jejich příslušníků (pod jménem Músa ar-Ruejli).

Za 1. světové války se jako vynikající znalec arabského světa účastnil řady tajných misí se špionážním podtextem. Jejich cílem bylo získat arabskou podporu Turecku proti Velké Británii. Jeho mise tak byly přímo protichůdné aktivitám jeho proslulého konkurenta "Lawrence z Arábie". Jakkoli výsledky nebyly nijak valné - ne ovšem díky Musilovi, ale především kvůli tradičnímu arabsko-tureckému napětí - byla mu udělena hodnost tajného rady a polního podmaršálka.

Mnohem závažnější byly však jeho vědecké výzkumy v Arábii a proslulém skalním městě Petře (čtyřsvazková práce Arabia Petraea, Vídeň 1907-08) včetně odhalení neznámého chalífova paláce v Amře z 8. století s barevnými freskami v poušti Transjordánska, který ve své době vzbudil doslova světovou senzaci. Musil také publikoval množství do té doby neznámých nápisů. Své poznatky shrnul, a to za přímé podpory proslulé American Geographical Society, v letech 1926-28 do monumentálního šestisvazkové díla.

To už působil Musil, světově uznávaný orientalista a arabista, především na Univerzitě Karlově v Praze (1919-38) jako profesor arabštiny a pomocných orientálních věd. Kromě řady dalších vědeckých děl napsal řadu dosud populárních dobrodružných cestopisů i spisů pro mládež (Cedry na Libanonu, Mezi Eufratem a Tigridem, Vlastní cestou, Syn pouště).

Mezi jeho pokračovatele na poli arabistiky se řadí především Rudolf Růžička, F. Tauer a Ján Bakoš, z další generace pak Karel Petráček, Ivan Hrbek (zároveň vynikající afrikanista), Rudolf Veselý či Jaroslav Oliverius.

(fh, mp)

MUZIKA František (* 26. 6. 1900 Praha, + 1. 11. 1974 tamtéž) - český malíř a scénograf

František Muzika studoval v ateliéru J. Štursy na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1918-24, v roce 1921 se stal členem Devětsilu a roku 1926 byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes. Po 2. světové válce (1945) byl jmenován profesorem krásného písma na Uměleckoprůmyslové škole (později Vysoké škole uměleckoprůmyslové); s jeho pedagogickou činností souvisí vydání dvoudílné publikace Krásné písmo (1958).

Nevyrovnané Muzikovy rané práce mají souvislost s atmosférou Devětsilu: maluje poetické krajiny a figurální scény ve stylu mezi realismem a primitivismem. Počátkem 20. let je ovlivněn také lyrickým kubismem, spíše však jeho barevným podáním. Ve 30. letech se přiblížil formálně surrealismu, námětově čerpal ze snových pocitů a fantazijních představ. Ve válečných letech jsou náměty založeny na antropomorfizaci neživé přírody (proslavený cyklus Z českého ráje).

Muzikova tvorba, podmíněná vynikající malířskou technikou, byla vždy racionální, kompozice vzájemně neslučitelných reálných prvků klasická, takže jeho obrazy se přibližují oblasti fantaskního umění (například Requiem, 1943-44). Byl rovněž jednou z předních osobností především meziválečné scénografie (v letech 1927-47 navrhl více než 100 scénických úprav) a také knižní grafiky - pracoval především pro nakladatelství O. Štorcha-Mariena.

(vl)

MYSLIVEČEK Zdeněk (* 13. 9. 1881 Pelhřimov, + 11. 3. 1974 Praha) - český neurolog a psychiatr

Medicínu studoval Z. Mysliveček na české lékařské fakultě v Praze (promoval roku 1905). Po bohaté domácí i zahraniční praxi byl v letech 1919-30 profesorem psychiatrie a neurologie na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 1930-57 byl (kromě let nacistické okupace) profesorem a přednostou Psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy.

Byl zastáncem vyhraněně biologicky a patofyziologicky orientované psychiatrie a odpůrcem psychoanalýzy a dalších moderních směrů. Publikoval řadu neurologických prací (především neurohistologických a neuropatologických). V psychiatrii se zabýval zejména impulzívními stavy, poruchami jáství a výzkumem vlivu některých látek na centrální nervovou soustavu. Velkou pozornost věnoval soudní psychiatrii.

(nk)


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání