Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MACEK Josef (* 13. 9. 1887 Krumpach u Zábřehu, + 19. 2. 1972 Vancouver v Kanadě) - český národohospodář a sociálnědemokratický politik a publicista

Po absolvování gymnázia v Zábřehu studoval J. Macek práva a filosofii na pražské univerzitě. Navštěvoval přednášky Albína Bráfa, který ovlivnil jeho zájem o ekonomii a sociální politiku. Po absolvování advokátní praxe působil pak jako pedagog na obchodní akademii. Od roku 1907 byl členem sociální demokracie a stoupencem družstevních idejí Františka Modráčka.

Po vzniku Československa získal významnou funkci přednosty oddělení pro pozemkovou reformu na ministerstvu zemědělství a zároveň pracoval ve Státním pozemkovém úřadu (1919-21). Současně byl členem delegace na versailleské mírové konferenci. Neopomněl ani vědeckou a pedagogickou práci, habilitoval se na Vysoké škole obchodní v Praze a roku 1921 se tu stal profesorem.

V roce 1919 spoluinicioval založení Socialistické strany čs. pracujícího lidu, ale o tři roky později se vrátil do sociální demokracie; za ni také v letech 1924-39 působil jako poslanec v parlamentu. Vedle toho se angažoval v Dělnické akademii, Masarykově sociologické společnosti a řadě dalších institucí a byl i vedoucím redaktorem Laichterovy revue Naše doba, kam pravidelně přispíval.

Macek byl uznávaným teoretikem družstevního socialismu, propagátorem důsledné pozemkové reformy a hospodářské demokracie. Kritizoval finanční politiku první republiky a prosazoval "československou" formu Keynesovy ekonomické teorie. Po Mnichovu náležel k vedoucím představitelům Národní strany práce. Po osvobození znovu nastoupil na obchodní akademii, ale po komunistickém puči emigroval do USA (1949), kde se stal profesorem na univerzitě v Pittsburgu. Aktivně pracoval v krajanském hnutí, mluvil do Svobodné Evropy a od roku 1952 byl jak ve výkonném výboru Rady svobodného Československa, tak ve vedení exilové sociální demokracie. V roce 1961 odešel do důchodu a usadil se ve Vancouveru, kde také zemřel.

(tp)

MACEK Josef (* 8. 4. 1922 Řepov, + 10. 12. 1991 Praha) - český historik

V letech 1948-52 byl J. Macek pracovníkem Státního historického ústavu, poté až do roku 1970 ředitelem Historického ústavu ČSAV. Ve 30 letech se stal členem korespondentem a za osm let akademikem ČSAV. Na počátku své kariéry využil nejenom dobré znalosti historického "řemesla", ale především faktu, že po únoru 1948 byli historici, jejichž dílo neodpovídalo komunistické ideologii, téměř všichni zbaveni možnosti vyučovat na vysokých školách a v Československu publikovat.

Už roku 1952 se Macek stal laureátem státní ceny za knihu Husitské revoluční hnutí, napsanou v duchu předmluvy s názvem Ve znamení husitských revolučních tradic budujeme socialismus. V letech 1955-56 vyšla Mackova dvousvazková monografie Tábor v husitském revolučním hnutí. Už v její první kapitole, nazvané Tábor měřítkem pokrokovosti historiků, se nemilosrdně "vypořádal" s minulostí české historiografie od Františka Palackého až po Jaroslava Golla a jeho žáky. Dílo J. Pekaře, Václava Chaloupeckého, T. G. Masaryka a J. Slavíka označil za výraz "zahnívající buržoazie v období imperialismu". Vzorem mu byl Z. Nejedlý, a hlavně K. Gottwald, který prý přes hloubku pěti staletí ukázal na kořeny, z nichž vyrostla bojem pracujícího lidu za lepší, spravedlivější řád naše republika. Daleko přínosnějším dílem ovšem byla v této době monografie Roberta Kalivody Husitská ideologie.

V dalších letech se Macek zabýval problematikou německé selské války a italské renesance a postupně opouštěl - obdobně jako řada jeho politických a generačních druhů z 50. let - stanoviska stalinistické interpretace marxismu. V 60. letech byl členem ÚV KSČ, v letech 1964-70 poslancem Národního, respektive Federálního shromáždění. Dlouho patřil ke skupině komunistických intelektuálů konformních s politikou A. Novotného. Zároveň však v Historickém ústavu vytvářel podmínky pro skutečnou vědeckou práci, a to ať už pro bádání o starších českých dějinách nebo i dějinách nových a soudobých.

V srpnových dnech roku 1968 v ústavu umožnil zpracování a vydání dokumentace o okupaci Československa a všenárodním odporu, tzv. Černé knihy (Sedm pražských dnů, 21.-27. 8. 1968). V říjnu 1968 se v parlamentu zdržel hlasování o smlouvě o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v ČSSR. V letech 1969-70 byl zbaven všech funkcí a poslaneckého mandátu, roku 1970 byl vyloučen z KSČ. K 1. březnu 1970 byl Mackem dlouhá léta budovaný Historický ústav "reorganizován" na Ústav československých a světových dějin ČSAV a zcela vydán v plen normalizátorům Oldřichu Říhovi, Jaroslavu Puršovi (jeho bratr Jiří Purš se zase stal "normalizátorem" Barrandova) a jejich pomocníkům. Ti z ústavu vyhodili řadu předních českých historiků; nebylo náhodné, že dráha většiny z nich nápadně připomínala Mackovu - od fanatického třídního pohledu k vystřízlivění - Karla Bartoška, Alenu Gajanovou, Karla Kaplana, Bedřicha Loewensteina, Milana Otáhala, Viléma Prečana, Zdeňka Šolleho, Jana Tesaře a řadu dalších. V historické poušti, která poté v ústavu vznikla, se z průměru vymklo jen pár jedinců - například historik především rudolfínské doby Josef Janáček.

V letech 1970-88 byl Macek zaměstnán nejdříve v Ústavu pro jazyk český, později v Archeologickém ústavu ČSAV. V Československu nemohl publikovat. V 70. a 80. letech mu vyšly tři monografie ve Francii a Itálii (o Janu Husovi a husitské tradici, Machiavellim a o české historii). Od poloviny 70. let se věnoval syntetickému zpracování českých dějin za vlády Jagellonců. V této době byl výrazně ovlivněn francouzskou historickou školou Annales a stal se stoupencem nové, interdisciplinárně pojaté historiografie, překračující jak pozitivismus, tak strohá marxistická schémata. Devět měsíců po Mackově smrti vydalo nakladatelství Academia první ze čtyř svazků jeho monografie Jagellonský věk v Čechách I. Hospodářská základna a královská moc. II. díl, s podtitulem Šlechta, vyšel roku 1994.

(nk)

MAHEN Jiří (* 12. 12. 1882 Čáslav, + 22. 5. 1939 Brno) - český básník, dramatik, prozaik a novinář, organizátor brněnského kulturního života

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, pocházel ze staré evangelické rodiny, z níž vzešel i V. Vančura, Mahenův synovec. Studoval na pražské filosofické fakultě češtinu a němčinu, ale již jako gymnazista se sblížil s mladými anarchistickými literáty a spolu se svým blízkým přítelem R. Těsnohlídkem a s Františkem Gellnerem se stal přispěvatelem Neumannova časopisu Nový kult a pak i jiných "buřičských tiskovin". Po absolvování fakulty učil tři roky v Hodoníně a v Přerově, ale v roce 1910 přešel do Brna, kde rozvinul od začátku širokou kulturní činnost jako novinář (1910-19 byl redaktorem Lidových novin), knihovník (tím byl od roku 1921 až do smrti a měl velkou zásluhu na vybudování brněnské Městské knihovny) a v neposlední řadě jako divadelník.

Právě divadlu se věnoval nejsoustavněji a zde leží hlavní význam jeho díla. Po juvenilních aktovkách, vyznačujících se tématy sociálního protestu, znamenala rázný vstup do dramatické literatury Mahenova hra Jánošík (1910). Dějově rozlehlá látka zachycovala již více Slovensko vzdoru a odvahy než Slovensko folklórního romantismu. Postava Jánošíka se stala předobrazem většiny hrdinů Mahenových her: mladých mužů, procházejících cestami a zkouškami k mužné činorodosti. To je patrné například na hře Mrtvé moře (1917), v níž se vrátil k tématu heroismu, ale i v poválečných textech pro divadlo, v tragédii válečného mrzáka Nebe, peklo, ráj (1919) či ve společensko-kritických hrách Generace (1921) a Dezertér (1923). Lehčí notu obsahuje jemně impresionistická hříčka Ulička odvahy (1917). Ve 30. letech připojil ke svému dílu ještě dvě hry s tématem vztahů mezi lidmi spojenými rodinnými pouty: diptych Rodina 1933 a hru Mezi dvěma bouřkami (1938).

Z rozmanité Mahenovy prozaické tvorby si živost zachovala sbírka "vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek", nazvaná Rybářská knížka (1921), jež patří do tradice české literatury řek, tůní a potoků. Za zmínku stojí soubor fantastických hříček Měsíc (1921) a avantgardní román Nejlepší dobrodružství (1929). Psal i prózu pro děti (Co mi liška vyprávěla, Dvanáct pohádek). Lyrika vznikala pod vlivem dobové inspirace (tzv. generace buřičů), později čerpala ze zážitků z cest, jež směřovaly především na jih, do Jugoslávie.

Pod zdrcujícím dojmem okupace Československa spáchal J. Mahen sebevraždu.

(jp)

MACH Alexandr (Šaňo) (* 11. 10. 1902 Palárikovo, + 15. 10. 1980 Bratislava) - slovenský politik, novinář a publicista

Každý gardista označí ve svém okolí dva až tři lidi, všechny nepřátele státu, abychom je mohli odstranit - prohlásil na sjezdu funkcionářů Hlinkových gard v lednu 1940 jejich velitel A. Mach.

Autor této výzvy v letech 1916-22 studoval v bohosloveckém semináři v Ostřihomi a v Trnavě. Kněžskou dráhu však nakonec nezvolil a stal se dobrým otcem početné rodiny, jak o něm nedávno napsal jeden slovenský historik. Od roku 1922 byl funkcionářem Hlinkovy slovenské ľudové strany. Brzy pronikl do nejvyšších struktur. Ve straně mu přímo učaroval B. Tuka a Mach se stal brzy známým jako fašista a radikální odpůrce československého státu.

Měl velké "zásluhy" na rozbití Československa. Za Slovenské republiky byl v letech 1939-40 šéfem Úřadu propagandy, v letech 1938-45 nejprve zástupcem hlavního velitele a brzy nato hlavním velitelem Hlinkových gard, od července 1940 do dubna 1945 ministrem vnitra a k tomu ještě mezi srpnem 1940 a zářím 1944 náměstkem předsedy vlády klerofašistického státu. V politické struktuře patřil k Tukově skupině, která se jednoznačně orientovala na nacistické Německo a usilovala o nastolení "čistého" nacistického režimu na Slovensku. Přitom všem se Mach rád vydával za přítele a mecenáše umělců a mnohé získal pro vládnoucí režim. Někteří spisovatelé - jako například Novomeský - využívali své styky s Machem k intervencím ve prospěch politických vězňů.

Mach rád vystupoval jako teoretik režimu Slovenské republiky. Ve slovenských dějinách hledal nacistické tradice a dospíval přitom k závěrům až překvapivým. V knížce Slovenský stát (Praha 1992) s neskrývaným pobavením uvádí slovenský historik Ivan Kamenec, že všichni významní slovenští a kulturní činitelé - od Antona Bernoláka, přes Ľudovíta Štúra, M. R. Štefánika až po M. Rázuse a A. Hlinku - byli vlastně národními socialisty. Štúra dokonce Mach označil za slovenského Hitlera.

Úsměv nad tímto podivným výletem do historie však zmizí v okamžiku, kdy si uvědomíme vlastní obsah Machova počínání jako ministra vnitra a vrchního velitele Hlinkových gard. Podílel se na deportacích slovenských Židů do nacistických koncentračních táborů, byl odpovědný za teror proti antifašistům a za krvavou lázeň, kterou němečtí nacisté a slovenští ľuďáci připravili účastníkům poraženého Slovenského národního povstání, tohoto aktu demokratického Slovenska za jeho mravní, občanskou a mezinárodní rehabilitaci.

V březnu 1945 Mach utekl do Rakouska. Tam byl internován Američany a vydán do Československa. Roku 1947 byl Národním soudem v Bratislavě odsouzen k 30 letům vězení. Roku 1968 byl amnestován, žil v Bratislavě a v poklidu psal své paměti.

(nk)

MÁCHA Otmar (* 2. 10. 1922 Ostrava,Mariánské Hory) - český skladatel a rozhlasový pracovník

Otmar Mácha, syn horníka a kamnáře, byl po maturitě přijat na pražskou konzervatoř, kompoziční studia dokončil na mistrovské škole pražské konzervatoře u Jaroslava Řídkého (1945-48). Od roku 1945 působil v Čs. rozhlase v Praze (1945-56 hudební režisér, 1957-62 dramaturg hudebního vysílání, 1968-70 vedoucí redaktor symfonické redakce a od 1990 znovu jako dramaturg).

Svou tvorbou představuje Mácha profesionální standard české hudby druhé poloviny 20. století, zakořeněné v tradici. Pronikl oratoriem Odkaz J. A. Komenského (1952-55), v němž pracoval s bratrskými duchovními písněmi. Symfonická báseň Noc a naděje (1959, podle knihy A. Lustiga) je komponována modální technikou. Variacemi na téma a smrt Jana Rychlíka (1964) uctil náhle zesnulého přítele-skladatele. V roce 1968 vznikla skladba Pláč saxofon. V I. symfoniettě pro orchestr (1970-71), jež je jeho harmonicky nejsložitější skladbou, uplatnil i tzv. clustery.

Nejednou se inspiroval literárním dílem V. Vančury: opera Jezero Ukereve (1960-63), II. symfonietta Ať vzejdou věci nové (1978 až 1980), oratorium Stará vlast (1987-89, na texty z Obrazů z dějin národa českého). V opeře Růže pro Johanku (1971-74) zpracoval příběh parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha; orchestrální složka je tu omezena na minimum ve snaze o dosažení co největší srozumitelnosti zpívaného slova. Dlouholetá spolupráce s televizí (dětské pořady, seriály dramatika J. Dietla) vyvrcholila televizní operou Proměny Prométheovy, hudebně ztvárňující tři spory: Prométhea s Diem, Giordana Bruna s církví a Alberta Einsteina s výrobci atomových zbraní (1981, 2. místo na světové přehlídce hudebních televizních děl v Salzburgu 1983).

Z instrumentální tvorby vyniká trojice varhanních tokát (Smuteční, Svatební a Vánoční). Dále 3 smyčcové kvartety, kvartet pro 4 saxofony Krajina smutku (1989), Rapsodie pro klarinet a klavír (1987) a další. Pro děti napsal jednoaktovku Zvířátka a loupežníci (1986), balet Broučci (podle knížky Jana Karafiáta; Stavovské divadlo v Praze 1992), často je prováděn cyklus dětských sborů Lašské halekačky (1971). Roku 1993 dokončil Sinfoniettu da camera pro smyčce.

(tv)

MACHÁČEK Miroslav (* 8. 5. 1922 Nymburk, + 17. 2. 1991 Praha) - český herec a divadelní režisér

Konzervatoř, kde byl žákem M. Nedbala, absolvoval M. Macháček roku 1948. V letech 1948-56 působil v mimopražských divadlech. Po třech letech v Městských divadlech pražských se stal režisérem a hercem činohry Národního divadla (ND). Patřil k těm hercům, kteří jako metodu své práce volí prožívání a mají schopnost autentické existence na jevišti. Měl přirozenou dispozici hrát tragické i komediální role a silné kouzlo osobnosti. Zatímco divadelní herectví bylo dynamické, někdy až agresívní, jeho filmový herecký projev se vyznačoval soustředěností a úsporností použitých prostředků. Velký prostor jako herec našel ve druhé polovině 60. let mimo ND v Činoherním klubu; hrál v několika filmech (Ďáblova past, Obžalovaný, Vražedné pochybnosti, Skalpel, prosím) a příležitostně i v televizi.

V režii navazoval na realistickou tradici českého divadla, kterou znovu a znovu prověřoval v každé své inscenaci bez ohledu na to, zda se jednalo o klasickou nebo současnou hru. Nebyl experimentátorem, snažil se vždy vytvořit pevnou půdu pro hereckou práci a usiloval o ansámblovou souhru. Jeho inscenace nepostrádaly zřetelné základní gesto, obsažené v hereckém výkonu protagonistů (Shakespeare: Hamlet, Č. Budějovice 1953, ND Praha 1982 s Františkem Němcem v titulní roli), ve scénografickém řešení (Sofoklés: Oidipús vladař, 1963), dominantní souhře celku (Goldoni: Poprask na laguně, 1961, Stroupežnický: Naši furianti, 1979) nebo v neobvyklém hudebním a tanečním zarámování inscenace (K. Čapek: Bílá nemoc, 1980) či v použití principu divadla na divadle (Shakespeare: Jindřich V.). V 80. letech syntetizoval své zkušenosti v dynamickém, výrazově bohatém celku inscenace Daňkovy hry Vévodkyně valdštejnských vojsk (1981), v které obohatil realistický přístup o principy epického, brechtovského chápání času, prostoru a vztahů mezi postavami. Jeho zásahy do dramatických textů nebývaly svévolné a násilné, vždy šly v intencích autora. Poslední Macháčkovou režií v ND byla hra anglické autorky Shelang Delaneyové Chuť medu (1988). K 1. lednu 1989 byl Macháček jako režisér vedením činohry poslán do důchodu. Do divadla se vrátil za bouřlivých listopadových událostí roku 1989, v nichž se s vervou angažoval. Nedlouho před smrtí vytvořil i svou poslední roli v ND - profesora Serebrjakova v Čechovově hře Strýček Váňa. Macháčkova režie i herectví po 40 let osobitým způsobem spoluformovaly podobu českého divadla.

(pö)

MACHAR Josef Svatopluk (* 29. 2. 1864 Kolín, + 17. 3. 1942 Praha) - český básník a prozaik

Josef Svatopluk Machar, o jehož životě a tvorbě před rokem 1918 pojednává podrobně 1. díl, byl během 1. světové války několik měsíců vězněn (podobně jako Petr Bezruč) pro podvržené verše ve francouzském protirakouském odbojovém časopise L'Independence Tcheque. Po návratu z Vídně (tam žil od roku 1889) do Prahy ještě před skončením války se účastnil převratu v říjnu 1918. Na výslovné přání Masarykovo se podílel na výstavbě československé armády ve funkci generálního inspektora. Postupně však narůstalo Macharovo rozčarování z poměrů v nové republice: roku 1924 rezignoval na vojenské funkce a ideově se rozešel i s T. G. Masarykem. Jeho publicistická i politická činnost pak byla ve znamení stupňujícího se antimasarykismu a přimknutí k radikálnímu nacionalismu.

Machar byl jako básník příliš mužem své doby, aby mohl vejít do doby laděné jinak; a byl příliš mužem, aby se hleděl konformovat, napsal K. Čapek k Macharovým sedmdesátinám. Jeho literární činnost byla po roce 1918 prakticky již dovršená. Na počátku 20. let dokončil ještě obsáhlý básnický cyklus Svědomí věků diptychem Roky za století (1921) a sbírky Krůčky dějin a Kam to spěje? (obě 1926), v nichž převážil hluboce pesimistický tón, související s Macharovou disgustací z vývoje v nové republice. Tímto naladěním se vyznačuje poslední básníkova kniha politické lyriky Tristium Praga I - C (1926) i vzpomínky Pět roků v kasárnách (1927).

Literátům a osobnostem uměleckého i politického světa jsou věnovány vzpomínkové knihy (Oni a já, 1927; Zapomínaní a zapomenutí, 1929; Při sklence vína, 1929).

(jp)

MACHATÝ Gustav (* 9. 5. 1901 Praha, + 14. 12. 1963 Mnichov, Německo) - český filmový režisér a scenárista

Gustav Machatý pracoval u filmu již od roku 1918, ale jako režisér se prosadil až po pobytu v amerických filmových ateliérech (1920-24) v roce 1926 adaptací předlohy L. N. Tolstého Kreutzerova sonáta. Prostředky filmového obrazu přesvědčivě přetlumočil vnitřní stav hrdinů. V roce 1928 ve filmu Erotikon cestou ryze filmových montáží zobrazil život především z erotické stránky. V roce 1931 natočil na námět V. Nezvala svůj první zvukový film Ze soboty na neděli, sociálně laděný příběh dvou mladých stenotypistek. V roce 1932 neuspěl s filmem Načeradec král kibiců. Teprve o rok později vytvořil svůj nejvýznamnější film Extáze, v němž přepracoval námět Erotikonu: příběh mladé ženy provdané za starého impotentního muže, která uprostřed kypící přírody podlehne mladému inženýrovi. Dominující složkou filmu je obraz a obrazová skladba (kamera J. Stallich). Zvuk byl omezen jen na nejnutnější dialogy (hlasy J. Štěpničkové, L. Boháče a Bedřicha Vrbského). Doma i v zahraničí vypukl skandál, protože hlavní představitelka, Rakušanka Hedy (Hedwiga) Kieslarová, v některých scénách vystupovala nahá. Označení filmu za pornografický a celá reklama vyvolaly o Extázi velký zájem. Po světovém ohlasu svého filmu Machatý odešel přes Rakousko a Itálii do USA (zde mj. natočil Žárlivost, 1945). Na rozdíl od Machatého se Kieslarová, jejíž manžel nejvíce proti promítání Extáze útočil, později v Americe stala (jako Hedy Lamarr) filmovou hvězdou první velikosti. Machatý, i když úspěch Extáze již nezopakoval, oprávněně vstoupil do historie nejen českého, ale i světového filmu. Po roce 1945 žil v SRN, kde také zemřel.

(pö)

MACHNÍK František (* 30. 4. 1886 Nebřehovice u Strakonic, + 21. 11. 1967 Ždánice u Hodonína) - český pedagog, československý agrární politik a publicista

František Machník byl v období první republiky nejen známým agrárním politikem, ale působil i jako ředitel Švehlovy vyšší hospodářské školy v Klatovech (1925-35) a zároveň se zasloužil o rozkvět družstevnictví v rámci agrární strany. Působil také publicisticky, především v agrárních časopisech, a zejména v deníku Venkov. V letech 1925-39 byl poslancem Národního shromáždění.

Jeho zájem o brannou výchovu a jezdectví, které horlivě propagoval, ho nejprve v roce 1932 postavil jako starostu do čela Československého národního svazu střeleckého, o rok později se stal i předsedou organizační komise Vojenského ústavu vědeckého. Na základě těchto předpokladů pak dosáhl i své nejvyšší politické funkce, když se stal roku 1935 ministrem národní obrany. Funkci převzal od Bohumíra Bradáče již v poslední vládě předního agrárního politika J. Malypetra a ministerstvo pak řídil až do ustavení Syrového vlády 22. září 1938.

Je třeba říci, že Machník si byl dobře vědom nebezpečí, které Československu hrozí od stále agresívnějšího Hitlerova Německa a po celou dobu své funkce usilovně budoval rozsáhlá pohraniční opevnění a usiloval o zvýšení bojeschopnosti i zdokonalení výzbroje československé armády. Přestože se mu nepodařilo opevnění zcela dokončit, mobilizace ukázala, že armáda byla ve skvělém morálním stavu a odhodlána vlast bránit.

(tp)

MACHOŇ Ladislav (* 28. 4. 1888 Praha, + 22. 12. 1973 tamtéž) - český architekt, urbanista a scénický výtvarník, účastník protinacistického odboje

Ladislav Machoň působil v ateliéru Jana Kotěry již za studií (od 1909), která absolvoval na české technice u Josefa Schulze a J. Fanty. V letech 1917-48 měl samostatný ateliér, v letech 1928-38 působil jako člen Státní regulační komise hlavního města Prahy, po roce 1945 byl členem Zemského národního výboru. Podílel se na práci Společnosti architektů, Klubu architektů, Svazu socialistických architektů a Spolku výtvarných umělců Mánes.

Machoň začínal svou tvorbu v rámci kubistické vlny (fasáda a vstupní prostor Švandova divadla na Smíchově, 1918-19), v návrzích rodinných domů se vrátil ke konstruktivní moderně Kotěrova stylu; vytvořil však specifický styl přibližující se funkcionalismu (přestavba Klementina, 1923-29). Nejblíže k purismu mají jeho rodinné domy v ulici Pod hradbami v Praze (1927-28). Telefonní ústřednou (poštou) na Belcrediho třídě (dnes M. Horákové) se v letech 1928-31 plně podřídil "vědeckému" funkcionalismu.

Z Machoňových urbanistických projektů je důležitý regulační plán Břevnova a pozdější úprava komunikačního systému Petřína, ale i kolonie dělnických domků Domov na Žižkově. Zabýval se rovněž architektonizací interiérů, tak navrhl zařízení Univerzitní (1926) a Technické (1934) knihovny, řešení automatu Koruna (1931) a Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze (1933) i proslulé kavárny Vltava. V počátcích své tvorby realizoval rovněž řadu výprav především pro Divadlo umění v Hybernské ulici a pro Divadlo na Vinohradech. Z dalších Machoňových prací je třeba připomenout úpravu kaple s hrobem Jana Amose Komenského v nizozemském Naardenu (1934-37).

Machoň se však také zapojil do protinacistického odboje. Už v dubnu 1939 vezl od J. Masaryka z Londýna vzkaz A. Eliášovi od E. Beneše. Poté se stal i členem Přípravného revolučního národního výboru, který vedl K. Krofta. V roce 1945 se stal členem České národní rady a úzce spolupracoval s A. Pražákem a J. Smrkovským spolu se svou ženou Gertrudou Machoňovou-Müllerovou (ta se také podílela na některých jeho architektonických návrzích). Po roce 1948 postihla komunistická perzekuce i Machoně - pro jeho styky se zednáři.

(vl, tp)

MACHOTKA Otakar (29. 11. 1899 Praha, + 29. 7. 1970 Endicott, USA) - český sociolog a československý politik, účastník protinacistického odboje

Otakar Machotka se po absolvování studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (UK) a studijních pobytech v zahraničí roku 1933 stal docentem sociologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě, odkud po rozpadu státu přešel učit na UK v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 pracoval ve statistické službě. Účastnil se domácího odboje a koncem války se stal místopředsedou České národní rady.

Po válce byl jmenován profesorem sociologie na UK a přednášel také na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Zabýval se problémy sociálního chování, a to jej přivedlo i do politického života. Stal se členem Čs. strany národněsocialistické, kte-rou od roku 1946 zastupoval jako místopředseda Zemského národního výboru v Čechách. Vypracoval politický program strany a jako člen jejího předsednictva se podílel na důležitých rozhodnutích, tedy i na podání demise demokratických ministrů v únoru 1948.

Po únoru emigroval do USA, kde působil jako univerzitní profesor sociální psychologie na Harpo College v Bringhamptonu.

(mch)

MACHOV Saša (* 16. 7. 1903 Zhoř u Pacova, + 23. 6. 1951 Praha) - český tanečník, herec, choreograf a režisér, účastník protinacistického odboje

Saša Machov, vlastním jménem František Maťha, již jako gymnaziální student statoval v baletu Národního divadla (ND) a navštěvoval baletní přípravku ruské primabaleriny Jelizavety Nikolské, s níž v roce 1926 absolvoval umělecký zájezd do Paříže. Od roku 1927 působil v Osvobozeném divadle, divadelní scéně Devětsilu. Hrál a tančil v Cocteauových Svatebčanech na Eiffelce, choreograficky i jako tanečník pomohl Voskovcovi a Werichovi v jejich jevištním debutu Vest pocket revui. Spolupracoval jako choreograf s E. F. Burianem, jehož balet Fagot a flétna pohostinsky nastudoval na jevišti ND (1929). V roce 1929 se stal ctižádostivý Machov šéfem baletu v Ostravě, kde v čs. premiéře uvedl s nepříliš zkušeným souborem Čarodějnou lásku od španělského skladatele Manuela de Fally (1930). V Ostravě se Machov naučil potřebné pohotovosti a rutině, ale rozhodující význam mělo působení v D 34 - D 36, kde pod vedením E. F. Buriana tančil a vedl choreografii. Podílel se na vzniku významných burianovských inscenací (Brecht--Weill: Žebrácká opera, 1934; Burianova Vojna, Máchův Máj, 1935). V roce 1936 vystřídal J. Jenčíka na místě choreografa Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a setrval zde až do uzavření divadla v roce 1938. Připravil choreografie her Balada z hadrů (1935), Nebe na zemi (1936), Těžká Barbora (1937), Pěst na oko (1938).

Po 15. březnu 1939 emigroval do Řecka, poté narukoval do čs. západní jednotky. V roce 1943 byl po onemocnění malárií odvelen do Londýna, kde se na podzim téhož roku podílel jako tanečník a choreograf na nastudování Prodané nevěsty v Sadler's Wells Opera. Mimoto pracoval pro film a pořádal koncerty pro vojáky. Po skončení války se vrátil do Prahy, kde však pro něj "nebylo místo", a tak odešel na pozvání E. F. Buriana do Brna. Po roce převzal špatným vedením Emanuela Famíry rozvrácený balet ND v Praze. Během necelých pěti let dokázal balet první české scény zkonsolidovat a vytvořit zde skutečnou "éru". Poučen příkladem anglického baletu usiloval v dramaturgii i jako režisér o vytvoření osobitě národního českého baletu. Páteř jeho repertoáru tvořila orchestrální díla domácích (Stamic, Janáček, Dvořák, Vostřák) a ruských skladatelů (Musorgskij, Stravinskij, Čajkovskij), jež Machov převáděl do taneční podoby. Po únoru 1948 nezbytné dílo sovětských autorů reprezentoval především Prokofjevův balet Romeo a Julie (1950).

Machov ve své osobě spojoval citlivého choreografa s vynikajícím dramaturgem a režisérem. Měl i mimořádný cit pro výtvarnou stránku inscenací. Svou zakladatelskou úlohu Machov sám předčasně ukončil. V roce 1950 byl vyloučen z KSČ, do níž vstoupil roku 1945, a o rok později byl dohnán šikanami Z. Nejedlého k sebevraždě. K jeho smrti nepochybně přispěla i Státní bezpečnost, která ho chtěla zlomit k tajné spolupráci.

(pö)

MAJER Václav (* 22. 1. 1904 Pochválov, + 26. 1. 1972 College Park, USA) - český sociálnědemokratický politik

Václav Majer byl ve druhé polovině 30. let předsedou sociálnědemokratického Svazu domkářů a malorolníků. Po Mnichovu 1938 se účastnil příprav založení a činnosti Národní strany práce, která tvořila protiváhu Straně národní jednoty. Po okupaci zbytku Československa nacisty se aktivně zapojil do odboje. Když mu hrozilo zatčení, emigroval v roce 1940 přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde vstoupil do československé jednotky, se kterou prodělal těžké ústupové boje. Od června 1940 žil ve Velké Británii. V letech 1942-45 byl členem Státní rady československé v Londýně a v letech 1944-45 ministrem průmyslu, obchodu a živností v exilové londýnské vládě.

Po osvobození se stal v letech 1945-48 ministrem výživy, poslancem Národního shromáždění a členem předsednictva Československé sociální demokracie. Jako jeden z mála členů tohoto orgánu nepodléhal iluzím o záměrech komunistů a o možnostech spolupráce s nimi. Chtěl, aby sociální demokraté v rámci levice vystupovali samostatně a neřízeni komunisty a jejich přímou agenturou v sociálnědemokratické straně. Za únorové krize požadoval, aby také sociálnědemokratičtí ministři podali demisi. V předsednictvu strany byl však přehlasován jak Fierlingerovou - s komunisty všestranně spjatou - levicí, tak Laušmanovým středem. Marně diskutoval, marně přesvědčoval - "třetí silou" se sociální demokracie opět nestala. Komunisté mu to ovšem nezapomněli - očití svědkové viděli, jak byl ze svého ministerstva doslova skopán se schodů. Naštěstí se mu podařilo emigrovat, a tak si alespoň zachránil život. Nejprve se usadil ve Velké Británii, kde se stal předsedou Československé sociální demokracie v exilu, později přesídlil do USA. Pracoval v Radě svobodného Československa, Socialistické internacionále a v řadě dalších organizací.

(nk)

MAJER Vladimír (* 29. 3. 1903 Praha) - český jaderný a fyzikální chemik

Vladimír Majer působil ještě před 2. světovou válkou na pražské technice jako chemik. Žák J. Heyrovského se původně zabýval zejména polarografií a mikrochemií. Během své stáže na univerzitě v Kodani (1937) se ale setkal s maďarským radiochemikem Györgym Hévésym, pozdějším laureátem Nobelovy ceny. Ten při zkoumání chemických procesů využíval radioaktivních izotopů, a ovlivnil tak i zájem Majera o jadernou chemii. Ještě za války vydal první českou monografii Radiochemie (1942) a v roce 1955 se pak stal spoluzakladatelem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Byl autorem celé řady odborných publikací a podílel se i na tvorbě skript a učebnic jaderné chemie. Jeho zásluhy spočívají především ve vynikající pedagogické činnosti. Učebnice, jejichž byl hlavním autorem, tvoří základ výuky dodnes a jsou překládány do cizích jazyků; asi nejznámější jsou Základy jaderné chemie (1961, 2. vydání 1981, německy 1982).

(pm)

MAJERNÍK Cyprián (* 24. 11. 1909 Velké Kostolany u Trnavy, + 4. 7. 1945 Praha) - český malíř slovenského původu

Nejdříve, jako selský synek, absolvoval C. Majerník hospodářskou školu v Košicích. Než byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, studoval soukromě v malířské škole Gustáva Mallého v Bratislavě. Po absolvování Akademie (1926 až 31), kde byl žákem Josefa Loukoty a J. Obrovského, se trvale usídlil v Praze. Byl členem Umělecké besedy a z Prahy neodešel - podobně jako někteří další slovenští umělci, například Ján Želibský - ani po rozpadu republiky a za okupace. Jeho dobrovolný odchod ze světa souvisel s nevyléčitelnou chorobou.

Za pobytu v Paříži (1932) jej upoutal především Marc Chagall (Telátko, 1932-33), vnímal však i další soudobé podněty: Pabla Picassa (Bartolomějská noc, 1936), Giorgia de Chirica (Bílý kůň, 1936), které vyhovovaly jeho imaginativnímu a senzitivnímu nazírání. Svůj barevně expresívní styl, opírající se o silně zjednodušující tvar se zdůrazněnou linií, plně uplatnil ve svých nejznámějších dílech, variantách Dona Quijota (poprvé 1937), předznamenávajících dramatičtější válečné obrazy (Tatarská hlídka, 1942).

(vl)

MAJEROVÁ Marie (* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) - česká spisovatelka

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka - jak ji charakterizuje A. Novák - byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury - dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město - jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

(jp)

MAKOVSKÝ Vincenc (* 3. 6. 1900 Nové Město na Moravě, + 28. 12. 1966 Brno) - český sochař a designér, účastník protinacistického odboje

Vincenc Makovský, čelný představitel meziválečné avantgardy, po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pracoval v letech 1927-30 u Antoine Bourdella v Paříži. Pražská studia absolvoval u J. Obrovského, J. Štursy a B. Kafky v době mezi léty 1919-22. Na pražské akademii byl také roku 1952 jmenován profesorem. Člen Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1930); vystavoval spolu se Skupinou výtvarných umělců. Za 2. světové války se zúčastnil odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.

Jeho rané dílo navazovalo na civilismus, ve 20. letech pracoval pod vlivem kubismu, který ovšem plně nepřijal, a nakonec dospěl až k abstrakci (Hlava I, 1926-27; Ležící žena, 1929-30). Plastika pro bazén navržená v roce 1930 znamenala přechod od kubistické inspirace k surrealismu; ve 30. letech se Makovský také stal členem Surrealistické skupiny (Dívčí sen, 1932; Reliéf, 1933 - vytvořený asambláží různých materiálů). Ještě surrealistický Prométheus (1934) ohlašuje nový směr ve vývoji Makovského tvorby, která se vyrovnává s klasickou tradicí; ještě dále pokročila v tomto směru skica Hudby (1939).

Poválečná tvorba Vincence Makovského se vrátila k tradičnímu zobrazování a ztratila svou dřívější závažnost a průbojnost. K nejznámějším dílům té doby patří Partyzán, sousoší pro město Zlín z let 1945-47.

(vl)

MALEČEK Josef (* 18. 6. 1903 Praha, + 26. 9. 1982 Bay Port, USA) - český hokejista

Populární střední útočník Pepa Maleček hrával zpočátku za Spartu Praha, v letech 1927-43 za náš nejlepší klub LTC Praha a od roku 1943, kdy odešel z Protektorátu na Slovensko, za ŠK Bratislava. V roce 1948 po únoru emigroval. Až do roku 1952 působil jako hrající trenér v HC Davos. Od roku 1955 byl redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Roku 1963 byl na 1. sjezdu Svazu čs. sportovců v zahraničí zvolen čestným předsedou.

ČSR reprezentoval 107krát a vstřelil 114 gólů. Zúčastnil se šestnácti mistrovství Evropy a světa, řady z nich vítězných.

V době své největší popularity před odchodem do Bratislavy měl v Praze známý obchod se sportovními potřebami. Stejně jako řada dalších vynikajících hokejistů (V. Zábrodský, J. Drobný) hrál výborně tenis, kromě toho však pěstoval i atletiku a pozemní hokej.

(pa)

MÁLEK Ivan (* 28. 10. 1909 Zábřeh) - český lékař a mikrobiolog

Po maturitě na pražském Akademickém gymnáziu studoval I. Málek na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoval roku 1932). Od roku 1934 byl asistentem bakteriologicko-sérologického ústavu pražské lékařské fakulty, v letech 1941-44 pracoval ve Státním zdravotním ústavu, v letech 1944-45 v laboratoři farmaceutické továrny Jiřího Fragnera v Dolních Měcholupech. V době nacistické okupace spolupracoval s ilegální skupinou komunistických lékařů, která - na základě iniciativy a myšlenek M. Nedvěda - připravovala program na reformu čs. zdravotnictví.

Roku 1945 podnikl studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-50 byl docentem, později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Roku 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Roku 1952 založil a do roku 1961 vedl Biologický ústav ČSAV, v letech 1962-70 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV.

Od 40. let se zabýval výzkumem nových chemických léčiv. Byl u počátku českého výzkumu antibiotik i jejich výroby (patřil mezi zakladatele Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy). Z jeho vědeckých prací jsou nejvíc ceněny výzkumy virulence a proměnlivosti mikrobů a dlouholetá studia množení bakterií průtokovou kontinuální kultivací. Byl jedním z prvních akademiků ČSAV (založené 1952) a do počátku 70. let mu byla udělována řada poct a vyznamenání (dvakrát byl jmenován laureátem Státní ceny K. Gottwalda, roku 1956 dostal korejský Řád rudého praporu, dále pak Řád práce, Leninovu cenu míru, Zlatou medaili ČSAV, medaili J. E. Purkyně, roku 1970 - to už po svém "pádu" doma - se stal Dr. h. c. univerzity v Toulouse).

Předpoklady k obdobné vědecké kariéře intelektuálně jistě měla řada Málkových vrstevníků. Avšak kromě Málkovy nesporně významné vědecké práce se na jeho rychlé kariéře podstatným způsobem podílel jeho nástup do komunistické vědní politiky a ideologie. Patřil ke skupině vědců a lékařů, kteří na přelomu 40. a 50. let zaujali přední místa ve vědeckém životě ČSR díky ideologické agresivitě, prosazováním lysenkovštiny, bojem proti mendelismu a tzv. kosmopolitismu, a hlavně okázalým souhlasem s politikou KSČ. Málkově kritice tehdy neunikli Masaryk s Čapkem ani holista Bělehrádek, "buržoazní objektivismus" a vůbec celá minulost české politiky, vědy a kultury. Šlo prostě o Boj nového se starým v dnešní naší vědě, jak nazval jednu ze svých publikací z roku 1955 - ve skutečnosti o snahu dokázat, že teprve on a jeho komunističtí přátelé jsou zakladateli celých moderně koncipovaných vědních oborů. Ale to nebyla pouze Málkova ambice.

Později Málek své dogmatické floskule zmírňoval, jak byla přehodnocována lysenkovština v SSSR. V 60. letech byl místopředsedou ČSAV, členem ÚV KSČ a poslancem Národního, respektive Federálního shromáždění. Patřil ke skupině akademiků a univerzitních profesorů - spolu s předsedou Akademie, chemikem Františkem Šormem a dalšími - obdivujících A. Novotného, k jehož názorům se prozíravě hlásil už roku 1953. Nicméně svého politického postavení v 60. letech využíval také ve prospěch biologických věd, ke zlepšování jejich institucionálního zabezpečení i vypracování budoucí programové koncepce.

V období "pražského jara" 1968 byl často kritizován pro své ideologické a dogmatické názory, které zastával v 50. letech. Tentokrát však sovětskou okupaci odsoudil a nastupující normalizací byl vyloučen z KSČ, zbaven všech funkcí i možnosti vědecky pracovat a publikovat. "Lépe" dopadl za normalizace jeho bratr, chirurg Prokop Málek, který byl v letech 1971-83 šéfem Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, šéfredaktorem Vesmíru (1981-90) a hojně publikoval odborné i populární práce.

(nk)

MALÍK Jan (* 15. 2. 1904 Příbram, + 27. 7. 1980 Praha) - český loutkoherec, režisér, publicista a pedagog

Malíkův věhlas loutkáře - byť dobově podmíněný - překročil český rámec. Zájem o loutkové divadlo se u něj projevoval již od studentských let. Věnoval se mu amatérsky i jako středoškolský profesor. V roce 1929 se stal spoluzakladatelem mezinárodní loutkářské unie UNIMA, v níž byl po 40 let generálním sekretářem a do smrti čestným prezidentem. V Libni založil průbojné amatérské divadélko Loutková scéna (1920) a později zakládal a řídil Pražskou uměleckou loutkovou scénu (PULS), kde uváděl v obrozeneckých tradicích za okupace odvážná vlastenecká pásma.

Po válce Malík získal místo na ministerstvu informací V. Kopeckého (ten díky svému jménu loutkové divadlo jako "pokrokové" podporoval) a byl i dramaturgem Divadla Spejbla a Hurvínka. Od března 1949 připravoval a realizoval vznik sítě prvních čs. profesionálních loutkových divadel a v září 1949 byl jmenován uměleckým ředitelem Ústředního loutkového divadla (ÚLD) v Praze, jež vedl do roku 1966. Malíkova průkopnická dramaturgie, osobitý inscenační styl a novátorská technologie loutek výrazně ovlivnily poválečný vývoj naší loutkářské tvorby. Pracoval s marionetami a podle vzoru sovětského loutkáře Obrazcova použil v zahajovacím představení ÚLD loutky javajky (Jirásek: Pan Johanes, 1950). V roce 1945 obnovil revui Loutková scéna a stál u zrodu nástupnického listu Československý loutkář (1950), jehož byl dlouhá léta redaktorem a poté spolupracovníkem. Byl spoluzakladatelem loutkářské katedry DAMU v Praze (1952) a jejím pedagogem až do roku 1966 a také spoluzakladatelem Mezinárodního muzea loutek v Chrudimi, kam z vlastní knihovny daroval 8 000 českých i zahraničních publikací o loutkovém divadle. Mimořádně rozsáhlá byla jeho publicistická a organizační činnost. Kromě původních her (Míček Flíček) napsal monografii o J. Skupovi (Úsměvy dřevěné Thálie, 1965), studie, kritiky i skripta.

(pö)

MALICH Karel (* 18. 10. 1924 Holice) - český sochař a malíř

Po studiu kreslení a estetiky na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v letech 1945-49 navštěvoval také Akademii výtvarných umění, kterou zakončil roku 1953 v ateliéru Vladimíra Silovského. V roce 1990 byl na této škole jmenován profesorem. Malich se v roce 1963 stal členem skupiny Proměna a Křižovatka.

Počáteční tvorbu ovlivnil realismus, v němž se projevovaly vlivy postimpresionismu a později také fauvismu, ale již od roku 1960 je poznamenán tehdejší silnou vlnou abstrakce (Bílé krajiny, Lávová krajina). Prováděné koláže jej přivedly až k výraznému plastickému zpracování obrazů, majících charakter reliéfů (Černý reliéf, Bílý reliéf, 1963); vytvářel však i volnou plastiku (Černobílá plastika, 1964). Rok 1976 přináší zlom v tvorbě a vznik nejzávažnějších autorových děl, charakterizovaných především prostorovými plastikami Ještě jedno pivo, prosím. Také další plastiky vznikaly obdobným způsobem, kde hlavním prvkem je drát (Pozoruji oblohu). Takřka ve stejné době vznikají i malby odrážející autorův výjimečný zážitek (Vnitřní světlo, 1977; Viděl jsem trhlinu v prostoru, 1979; Já a ten jehož potkávám, 1976-80). Do této série patřící plastika Krajina s věčnem (1979-85) patří k nejdůležitějším českým plastikám své doby.

(vl)

MALYPETR Jan (* 21. 12. 1873 Klobuky, + 27. 9. 1947 Slaný) - český agrární politik a československý státník

Jan Malypetr pocházel ze selské rodiny na Kladensku a po vystudování reálného gymnázia v Praze a hospodářské školy v Kadani se věnoval hospodaření na svém statku a byl také činný v samosprávě: jako starosta v rodné obci (1911-19) a okresní starosta ve Slaném (1914-18). Po vzniku Československa jako předseda okresního národního výboru pečoval zejména o zásobovací situaci v okrese.

Od mládí byl politicky činný v agrární straně, v níž prošel různými funkcemi, a v roce 1906 byl zvolen do jejího výkonného výboru. Po vzniku Československa se postupně stával jedním z předních činitelů této významné prvorepublikové politické síly. V letech 1918-20 ji zastupoval v Revolučním Národním shromáždění, kde se jako člen ústavního výboru podílel na vytváření ústavního zákonodárství, a pak až do zániku státu byl nepřetržitě poslancem Národního shromáždění (NS) (1920-39) a významným státním činitelem: v letech 1922-25 ministr vnitra a pak předseda poslanecké sněmovny NS (1925-32).

V agrární straně s F. Udržalem, K. Viškovským, O. Srdínkem a dalšími zastával spíše prohradní stanoviska, nebyl však Hradu tak oddaný jako F. Udržal, jenž po rezignaci nemocného A. Švehly (1929) nastoupil na jeho místo ministerského předsedy. Po Udržalově pádu to však byl právě J. Malypetr, jenž v říjnu 1932 vytvořil svou první vládu. Malypetrova vláda musila řešit těžké úkoly, plynoucí ze světové hospodářské krize, i rostoucí problémy národnostní. Když v roce 1934 vstoupila národně demokratická strana do opozice a z vlády odešel její ministr J. Matoušek, vytvořil v únoru 1934 Malypetr svou druhou vládu, jež se potýkala se stejnými problémy. Přesto parlamentní volby v květnu 1935 potvrdily, že agrární strana je mezi českými a slovenskými stranami nejsilnější (počtem voličských hlasů ji o něco předčila jen Henleinova Sudetoněmecká strana), a Malypetr vytvořil svou třetí vládu. To se již schylovalo k abdikaci prezidenta T. G. Masaryka a J. Malypetr se svého úřadu ještě před tím vzdal. Ministerským předsedou se stal M. Hodža a Malypetr byl zvolen znovu předsedou poslanecké sněmovny NS. Právě v této funkci spolu s M. Hodžou a předsedou senátu F. Soukupem navštívil v prosinci 1935 na Masarykovo pozvání Lány, kde jim kancléř P. Šámal přečetl prezidentovo prohlášení o abdikaci. Po složitých jednáních se agrární strana vzdala svého vlastního kandidáta a připojila se k volbě E. Beneše prezidentem.

V dramatických událostech následujících tří let do Mnichova a okupace nehrálo Národní shromáždění prvořadou roli. Malypetr zůstal předsedou poslanecké sněmovny až do zániku státu v březnu 1939, kdy automaticky zanikl jeho poslanecký mandát i předsednická funkce. Za okupace se veřejně nijak neangažoval a spolupráci s nacisty odmítl, přesto však byl po válce jako přední činitel již zakázané agrární strany postaven v roce 1946 za kolaboraci před Národní soud. Ten jej osvobodil, mimo jiné na základě písemných svědectví E. Beneše a J. Masaryka, ale Malypetr pak už mohl jen přihlížet, jak se "lidově demokratické" Československo jako jediný stát v Evropě stává (také Benešovým a Masarykovým přičiněním) zcela dobrovolně sovětským vazalem. Úplného komunistického vítězství v únoru 1948 se tento přední činitel předválečného demokratického státu už naštěstí nedožil. Komunistickou zlobu však plně pocítila jeho rodina, mimo jiné i vnuk Jiří Stránský, předseda českého PEN klubu, jenž v komunistických koncentrácích a vězeních strávil téměř 10 let.

(mch)

MALÝ Václav (* 21. 9. 1950 Praha) - český římskokatolický duchovní

V roce 1976 vystudoval teologii na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, po podpisu Charty 77 však neměl možnost působit v duchovní správě. Patřil k předním představitelům křesťanského proudu disentu. Byl členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Česko-polské Solidarity, mluvčím Charty 77 (1981), podílel se na vydávání náboženského samizdatu a v roce 1988 se stal členem Čs. helsinského výboru. Za svou činnost byl trvale pronásledován a v roce 1979 v delší vyšetřovací vazbě.

V listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra a stal se oblíbeným "moderátorem" protikomunistických shromáždění v Praze. V dodatečné reflexi řekl: Vzepětí listopadových dnů nebylo pravdivým obrazem společnosti. Bylo to určité nadšení, které vyžadovalo zázemí, to tu však nebylo.

V roce 1990 se stal duchovním správcem kostela sv. Gabriela v Praze-Smíchově, později u sv. Antonína v Praze-Holešovicích. Stal se také prezidentem České katolické Charity. V okruhu své působnosti chce přispívat k tomu, aby česká společnost se především stala duchovně bohatou. V souladu se svým křesťanským humanismem podepsal na počátku roku 1995 česko-německou petici Smíření 95. V lednu 1997 byl spolu s Jiřím Paďourem vysvěcen pomocným biskupem pražským.

(mch)

MANDLER Emanuel (* 2. 8. 1932 Třebíč) - český publicista a politik

Vystudoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1955) a od roku 1957 pracoval jako redaktor časopisu Dějepis ve škole a v letech 1960-68 jako redaktor historických svazků Československé vlastivědy. Současně v letech 1962-65 působil koncepčně a autorsky v časopisech Dějiny a současnost (ĎaS) a v letech 1964-65 v časopisu Tvář. Tato spolupráce v roce 1965 skončila, neboť po zásazích ÚV KSČ byla v ĎaS vyměněna redakce a časopis Tvář byl zastaven.

S oběma časopisy začal opět spolupracovat v roce 1968 až do jejich definitivního zákazu v roce 1969. V obnovené Tváři řídil publicistickou část. Současně se koncem roku 1968 stal ředitelem nového nakladatelství Horizont. Po odvolání z funkce ředitele na podzim roku 1969 pracoval v následujících 20 letech v družstevní výrobě hraček a jako učitel programovacích jazyků.

V letech 1978-87 se s přáteli z Tváře autorsky a organizačně podílel na vydávání sborníků, zabývajících se zejména národní krizí v období normalizace, a v září 1987 spolu s B. Doležalem, Karlem Štindlem a dalšími vytvořil nezávislou občanskou skupinu Demokratická iniciativa (DI), hlásící se k českým liberálním a demokratickým tradicím. DI, jejímž předsedou byl, se počátkem listopadu 1989 prohlásila za politickou stranu. Po 17. listopadu poslala strana předsedovi federální vlády dopis s požadavky rychlých změn. O dopisu M. Jakeš na zasedání ÚV KSČ (24. 11.) prohlásil: Co jiného je to než vyhrožování pučem v naší zemi.

DI se sice zúčastnila založení Občanského fóra, ale její představitelé v něm byli odsunuti do pozadí. V lednu 1990 byl E. Mandler kooptován do Federálního shromáždění a ve volbách v červnu 1990 zvolen jeho poslancem za Občanské fórum. V roce 1990 se DI změnila v Liberálně demokratickou stranu (LDS) a E. Mandler byl zvolen jejím předsedou. Když část členů, vedená Viktorií Hradskou, sloučila LDS s Občanskou demokratickou aliancí (ODA), znemožnilo to straně účast ve volbách v červnu 1992 a rozdělená strana později zcela zanikla.

Od podzimu 1992 E. Mandler pracoval v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR jako spoluvydavatel časopisu Soudobé dějiny, a to až do roku 1995, kdy z ústavu odešel. Spolu s B. Doležalem a dalšími stál u zrodu česko-německé petice Smíření 95, která na jaře 1995 vyvolala hysterii českých nacionalistů. Aktivně se účastnil i dalších akcí Smíření a působí jako politický publicista.

(mch)

MANDLOVÁ Adina (* 28. 1. 1910 Mladá Boleslav, + 16. 6. 1991 Příbram) - česká herečka

Do světa filmu bývalou manekýnku a fotomodelku Adinu Mandlovou uvedl H. Haas, který byl jistou dobu jejím intimním přítelem. Zprvu byla obsazována do rolí mondén a zhýčkaných slečen, postupně se vypracovala v dobrou představitelku charakterních rolí. Její herectví vyniklo ve filmech O. Vávry (Panenství, Cech panen kutnohorských, Kouzelný dům), M. Friče (Kristián, Okouzlená, Těžký život dobrodruha, Katakomby, Hotel Modrá hvězda). Velký ohlas získala za roli bardámy Kiki ve filmu Františka Čápa Noční motýl (1941). V roce 1942 přijala nabídku hrát v německém filmu s populárním Heinzem Rühmannem (Ich vertraue dir meine Frau). V Berlíně se stýkala s umělci a také nacistickými prominenty včetně Goebbelse. Současně se v Čechách šířila fáma, že je milenkou K. H. Franka.

Již od roku 1939 zkoušela Mandlová štěstí i jako divadelní herečka (Divadlo Na poříčí, Uranie). V roce 1943 využila svých styků s Němci při jednání o znovuotevření Vinohradského divadla, obsazeného německými filmaři. Hrála zde především Nevlastní dceru v Pirandellově komedii Šest postav hledá autora, a svou dráhu české divadelní herečky zakončila v roce 1944 titulní rolí Schillerovy Marie Stuartovny. Poté nacisté divadla uzavřeli.

Hned v květnu 1945 byla revolučními gardisty zatčena a vyšetřována za kolaboraci s Němci, ale nakonec byla bez soudu propuštěna. Ještě před rokem 1948 sňatkem získala britské státní občanství a odešla do Velké Británie. Na rozdíl od L. Baarové se jí nepodařil návrat k filmu. Začátkem 60. let se poprvé vrátila na krátký čas do Československa. V roce 1966 s ní jednalo vedení Hudebního divadla v Karlíně o hostování v titulní roli muzikálu Hello Dolly, ale ačkoliv přijela do Prahy a začala v divadle zkoušet, z hostování na zásah komunistických orgánů - ale i díky opozici některých hereček - sešlo. Mandlová se pak stáhla do soukromí a usadila se na Maltě. Sepsala vzpomínky Dneska už se tomu směju, které vydal v nakladatelství 68 Publishers J. Škvorecký (1977). Ten o knize napsal, že jde o dokument, který vypovídá nejen o ní, ale i o době, o hereckém prostředí, o povaze národa, o tomto divném století, v němž je nám souzeno žít. Po listopadu 1989 přijela Mandlová do Československa na návštěvu, během níž neočekávaně zemřela.

(pö)

MAREŠ František (* 20. 10. 1857 Opatovice, + 6. 2. 1942 Hluboká nad Vltavou) - český lékař, fyziolog a nacionalistický politik

František Mareš byl absolventem lékařské fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity (promoval ještě před jejím rozdělením 1882). Od roku 1883 pracoval ve fyziologickém ústavu české lékařské fakulty v Praze a od roku 1895 se na dlouhá léta stal profesorem a přednostou tohoto ústavu. V bohaté vědecké a experimentální práci dospěl k mnoha poznatkům o výměně látkové, fyziologii nervové soustavy, činnosti jater a ledvin, o původu kyseliny močové a močoviny, o elektrické dráždivosti nervů, o dýchání a krevním oběhu. V letech 1906-26 vycházelo jeho rozsáhlé čtyřsvazkové dílo Fyziologie. Své biologické a fyziologické teorie budoval na filosofii vitalismu. Už na počátku 20. století se tak dostával do sporu s vůdčí reprezentací české mechanistické a pozitivistické přírodovědy, především s organickým chemikem Bohuslavem Raýmanem, generálním sekretářem České akademie věd a umění. Ve sporu šlo o základní principy přírodovědného poznání a do polemiky se zapojil i T. G. Masaryk. Vznikla tak v historii české přírodovědy a medicíny dosud českou vědou neuzavřená polemika. Pravdou však je, že Marešovy názory významně ovlivnily celé generace českých mediků a lékařů.

Mareš jako stoupenec vyhraněného českého nacionalismu a odpůrce T. G. Masaryka patřil mezi nejvytrvalejší obránce pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Ve svém stáří se pak dostal až na samu krajní pravici českého politického myšlení a života, když se roku 1934 stal předsedou agresívního seskupení českých fašistů s názvem (příznačným!) Národní fronta. To roku 1935 splynulo s Národním sjednocením a Mareš se stal místopředsedou. Od roku 1937 pak patřil k vedoucím činitelům organizace Vlajka - Hnutí za nové Československo, zprvu orientované především na italský fašismus, ale stále více sympatizující s nacistickým Německem.

V české vědě však přetrvávalo především Marešovo experimentální dílo, ve kterém pokračovali E. Babák, farmakologové Kamil Lhoták, Bohuslav Bouček, fyziologové Antonín Hanák, Vilém Hons a řada dalších.

(nk)

MAREŠ Michal (* 22. 1. 1893 Teplice, + 17. 8. 1971 v Praze) - český spisovatel a novinář

Vyrůstal v kontaktu s anarchistickým hnutím v severních Čechách a to jej přivedlo k zájmu o sociální problémy, jimž se za první republiky věnoval jako novinář v časopisech Tribuna, Prager Mittag a Prager Tagblatt, jako autor próz a divadelních her i na studijních cestách v Evropě a v Africe. Vstoupil také do KSČ a spolupracoval s Rudým právem. Měl přátele mezi českými i německými literáty - znal se s J. Haškem i M. Brodem, K. Čapkem i F. Kafkou, F. Peroutkou i E. E. Kischem.

Po válce, v polovině května 1945, byl na základě omylu zatčen NKVD (sovětským komisariátem vnitra), který třikrát fingoval přípravy na jeho popravu. Po propuštění zjistil, že se právě koná pohřeb jeho otce, kterého při rabování v Praze zabili členové Rudých gard. A když zjistil, že to vše nejsou pouhé náhody, začal o všem, co zjistil, soustavně psát. Rudé právo jeho reportáže odmítlo, a tak se stal jedním z významných autorů Peroutkova týdeníku Dnešek. Psal nejdříve o poměrech v pohraničí - o rabování a rozkrádání majetku po Němcích, o účasti úředníků a příslušníků Sboru národní bezpečnosti (SNB) na tom, o nezákonnostech, zneužívání pravomoci, neuvěřitelné zvůli místních diktátorů. Pak se dovídal o hrůzných případech nelidskosti v různých internačních táborech a byl první, kdo použil pojmu "gestapistické metody" a začal psát o zločinech na státním majetku i na zdraví, životech a osobní svobodě občanů. Byl za to nenávistně osočován v tisku KSČ, z níž byl na počátku roku 1947 vyloučen. Vedení SNB proti němu zahájilo trestní stíhání za poškozování pověsti Sboru, ale muselo je zastavit.

M. Mareš se domníval, že boj proti gestapismu půjde dál, bez ohledu na to, kdo bude potrefen, ale přišel únor 1948 a Mareš byl jeden z prvních, koho potrefil. Byl již v březnu zatčen a koncem roku 1948 na základě absurdních obvinění odsouzen k 7 letům vězení. Se zničeným zdravím z něho vyšel v březnu 1955 a dozvěděl se, že matka, které psal z vězení vroucí dopisy, je již přes tři roky mrtva.

Mareš se na rozdíl od jiných nikdy nedožil své rehabilitace - český Nejvyšší soud zrušil rozsudek nad ním v září 1991. Od propuštění z vězení do konce života bídně živořil: statečný novinář, který varoval včas, ale marně.

(mch)

MARTINŮ Bohuslav (* 8. 12. 1890 Polička, + 28. 8. 1959 Liestal, Švýcarsko) - český skladatel, houslista a pedagog

Bohuslav Martinů, syn ševce a pověžného, se narodil v bytě o jedné místnosti na věži kostela. Do školy začal pro tělesnou slabost chodit až v 7 letech, od 10 let se pokoušel o kompozici. Jako žák houslové hry na pražské konzervatoři (1906-10) neprospíval, musel opakovat 2. ročník, neobstál ani ve varhanní třídě a v červnu 1910 byl z konzervatoře vyloučen pro nenapravitelnou nedbalost. Martinů později označil školní režim pražské konzervatoře za "kaprálský". Vlastní kompoziční pokusy ho však dále lákaly, stejně jako každodenní návštěva koncertů a opery. Žil v Poličce jako učitel houslí, nakrátko se stal roku 1914 výpomocným členem České filharmonie u 2. houslí. Válku prožil v Poličce, do vojska odveden nebyl.

V lednu 1919 byla Českou filharmonií a za účasti prezidenta republiky provedena jeho tradicionalisticky pojatá vlastenecká kantáta Česká rapsodie, což se mu stalo velkým povzbuzením. Na jaře 1919 se zúčastnil zájezdu orchestru Národního divadla (ND) do Londýna a do Paříže, na podzim 1920 byl přijat do České filharmonie, kde se mu tři sezóny spolupráce s dirigentem V. Talichem staly velkou uměleckou školou. Ve 32 letech se dal znovu zapsat jako student kompozice na pražskou konzervatoř do třídy J. Suka, ale studia opět nedokončil. Na podzim roku 1923 získal tříměsíční stipendium do Paříže, kde se stal ve skladbě soukromým žákem Alberta Roussela. V létě 1924 se vrátil do Čech a v Poličce složil přelomovou skladbu svého uměleckého vývoje, sportovní tematikou inspirovanou symfonickou větu Half-time (Poločas).

Po premiéře baletu Istar v Národním divadle se Martinů v říjnu 1924 vrátil do Paříže, aby tam za velmi skromných podmínek žil už trvale. Zaujaly ho civilizační náměty. Orchestrální La Bagarre (Vřava), inspirovaná Lindberghovým přeletem Atlantiku, byla poprvé provedena v Bostonu (1927) za řízení Sergeje Kusevického a stala se prvním světovým úspěchem Martinů.

Koncem 20. let se v jeho tvorbě nakrátko objevily jazzové prvky (Kuchyňská revue, Jazzová suita, Sextet pro dechy a klavír aj.) a dadaistické podněty (miniopera Slzy nože, celovečerní "filmová opera" Tři přání atd.). Po nich se jako silný inspirační zdroj prosadila česká lidová píseň a lidové zvyky: baletní pásmo her, pohádek a říkadel Špalíček (ND 1933), operní cyklus inspirovaný středověkými hrami Hry o Marii (ND 1936). Komika a tradice lidového divadla se spojily u jednoaktové rozhlasové opery Veselohra na mostě (podle Klicpery; 1. provedení v Paříži 1935, přeložena do mnoha jazyků, ještě 1951 získala v New Yorku cenu newyorské kritiky jako opera roku), tradice commedie dell'arte, pařížské pantomimy a českého lidového divadla se prolínají v Divadle za branou (Brno 1936). Následoval cyklus skladeb na lidové texty Kytice (1937). V koncertní tvorbě Martinů se jako další inspirační zdroj objevil vliv barokní hudby, který vyvrcholil skladbami jako Concerto grosso, Dvojkoncert, Tre ricercari.

Setkání s dílem francouzského dramatika Georgese Neveuxe opět vrátilo Martinů k poetismu a k surrealismu: premiéra opery Julietta (o níž řekl: Je to vlastně jakýsi bizarní sen) dne 16. března 1938 v pražském ND v nastudování V. Talicha měla trvalý ohlas.

Po obsazení Československa nacistickými vojsky prožíval Martinů intenzívně přípravu české kolonie ve Francii na vojenský odpor, z čehož vzešla kantáta Polní mše, zamýšlená k provozování v plenéru. Z obsazované Francie prchl Martinů se svou francouzskou chotí přes Lisabon do USA, kam dorazil v březnu 1941. Teprve zde a po padesátce začal komponovat symfonie; v letech 1942-46 složil každoročně jednu. Jejich nastudování se ujímaly čelné americké orchestry, zvláště Bostonský symfonický orchestr s dirigentem Kusevickým. Na zprávu o vyhlazení Lidic reagoval v srpnu 1943 symfonickou větou Památník Lidicím (premiéra 28. října 1943, Newyorská filharmonie). Počínaje rokem 1942 učil Martinů v letních kursech předních hudebních institucí včetně Princeton University, kde se seznámil s Albertem Einsteinem, pro jehož amatérskou houslovou hru složil Madrigal Stanzas.

Po válce se chtěl Martinů věnovat pedagogické práci v Praze na mistrovské škole pražské konzervatoře. Pražští skladatelé-pedagogové však o jeho návrat nestáli, jednání se vlekla a v červenci 1946 utrpěl Martinů při pádu z neohrazené strany balkónu v zámku Great Barrington těžký úraz s dlouhodobými následky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 naděje na jeho návrat padly, protože tvorba emigranta a zaprodance buržoasie Martinů byla totalitními hudebními ideology Miroslavem Barvíkem a Antonínem Sychrou prohlášena za "formalistickou".

Martinů zůstal v USA do roku 1953, kdy v New Yorku dokončil svou 6. symfonii Fantaisies Symphoniques (Symfonické fantasie). Od května 1953 pobýval opět ve Francii, tentokrát jako stipendista newyorské Guggenheimovy nadace. Po posledním pobytu v USA (1955-56) získal na školní rok 1956-57 místo na American Academy of Music v Římě jako composer in residence. Poslední léta života prožil rakovinou žaludku trpící Martinů ve Švýcarsku jako host mecenáše a hudebníka Paula Sachera.

V posledním tvůrčím údobí se Martinů soustředil k velkým námětům světové literatury: kantáty na anglické texty The Epic of Gilgamesh (Epos o Gilgamešovi, 1955) a The Prophecy of Isaiah (Proroctví Izaiášovo, 1959), na anglický text komponovaná strhující opera The Greek Passion (Řecké pašije podle románu Nikose Kazantzakise, 1957). Paralelně s tím vedla silná touha po domově skladatele k tvorbě menších lyrických děl: Otvírání studánek (1955), Nonet, Variace na slovenskou lidovou píseň pro violoncello a klavír, Zbojnické písně, Madrigaly na texty moravských lidových písní a další. Zanechané dílo zahrnuje kolem 400 titulů.

Martinů zemřel v kantonální nemocnici v Liestalu a byl pohřben na pozemku Sacherových poblíž usedlosti, kde delší čas žil a komponoval. Po 20 letech bylo jeho balzamované tělo exhumováno a převezeno k pietnímu pohřbení do rodné Poličky (27. srpna 1979), kde již předtím byla dle svého přání pohřbena jeho žena.

(tv)

MARVAN Jaroslav (* 11. 12. 1901 Praha, + 21. 5. 1974 tamtéž) - český herec

Jaroslav Marvan byl sice povoláním poštovní úředník, ale láska k divadlu ho záhy přivedla mezi divadelní ochotníky, odkud přešel do Divadla Vlasty Buriana, kde setrval téměř 20 let (1925-43). Do povědomí veřejnosti se před rokem 1945 dostal především jako herec ve filmu, kde sehrál stovky rolí. Po léta vytvářel partnera jak králi komiků V. Burianovi (U pokladny stál), tak řadu nezapomenutelných postaviček úředníků, továrníků, profesorů (Škola základ života), ale už tehdy i policejních komisařů (Třináctý revír) v partnerství s dalšími významnými představiteli veseloherního či konverzačního filmového herectví: H. Haasem, O. Novým, T. Pištěkem, J. Plachtou, L. Peškem, O. Korbelářem a řadou dalších. Po odchodu z Burianova divadla se stal zprvu členem Divadla na Vinohradech a v letech 1950-54 hercem Městských divadel pražských (MDP). Poté byl v letech 1954-72 členem činohry Národního divadla (ND). V MDP vytvořil řadu stěžejních postav, v nichž rozvíjel své civilní komediální a konverzační herectví (Jacobowski, Werfel: Jacobowski a plukovník, 1946; Falstaff, Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1949). V ND se prohloubilo jeho komediální herectví o jemnější psychologizující rysy. Dokázal také vytvořit téměř až odpudivé typy, jejichž špatné vlastnosti zvýrazňoval (policista Šalva, Brecht: Kavkazský křídový kruh, 1962; Chrobák, Čapkové: Ze života hmyzu, 1965). Moderní psychologicky složitou postavu vytvořil v roli tragikomického kabaretiéra Billyho Rice v Osbornově Komikovi (1957).

Po roce 1945 se sice těžištěm Marvanovy umělecké tvorby stalo divadlo, jeho filmové role však i nadále poutaly pozornost široké divácké obce. Hrál v řadě veseloher z konce 40. a z 50. let (Nikdo nic neví, Poslední muž, Ještě svatba nebyla, Hudba s Marsu, Cirkus bude, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Dobrý voják Švejk s nezapomenutelným strážmistrem Flanderkou). Prosadil se i v televizi, kde vytvořil mimo jiných rolí postavu policejního rady Vacátka v seriálu Hříšní lidé města pražského a ve filmech režiséra J. Sequense, rozvíjejících některé motivy tohoto seriálu (Partie krásného dragouna, Pěnička a Paraplíčko). Právě v této roli z konce jeho života se nejzřetelněji projevil pro Marvana typický rozpor mezi vnější strohostí a nepřístupností a vnitřním citově bohatým životem člověka, chápajícího hloubku těžkého lidského údělu. Jeho memoáry vyšly posmrtně ve dvou verzích (Nejen o sobě, 1975; J. Marvan vypravuje, 1975).

(pö)

MAŘÁK Otakar (* 5. 1. 1872 Ostřihom v Maďarsku, + 2. 7. 1939 Praha) - český pěvec-tenorista

Otakar Mařák, synovec malíře Julia Mařáka, rozvíjel nejprve své nadání výtvarné a absolvoval v Praze Uměleckoprůmyslovou školu a malířskou akademii (1893-98), kde byl žákem Václava Brožíka a spolužákem M. Švabinského. Současně však soukromě studoval zpěv a jeho debut byl mimořádný: 1. února 1899 vystoupil v Brně v titulní roli Gounodova Fausta. Na podzim téhož roku byl angažován do opery Národního divadla (ND). Od roku 1901 sbíral zkušenosti na zahraničních scénách, včetně Dvorní opery ve Vídni. Začal jako lyrický tenor s lehkými výškami, vynikal v kantabilních rolích romantické opery, později rozšířil svůj repertoár i o hrdinské ro-le. V letech 1903-07 působil opět v ND, byl mj. prvním českým Cavadarossim Pucciniho Toscy (1903). Od roku 1908 vystupoval opět na zahraničních scénách, nejprve v londýnské Covent Garden Opera, pak v Berlíně, v Hamburku, na turné v USA zpíval mj. Lohengrina a Parsifala.

Světová válka přerušila jeho kariéru, vrátil se do Prahy, kde se stal v ND oporou éry O. Ostrčila. Jako Tosca, Salome, Butterfly a v dalších rolích mu zde byla častou partnerkou jeho americká choť Mary Cavanová-Mařáková. V červnu 1934 zpíval v Národním divadle naposledy, a protože ho konzervatoř neangažovala jako pedagoga, odjel znovu do USA, kde v Chicagu vyučoval zpěvu. Po záchvatu mrtvice 1937 se vrátil do Prahy.

Mařák vystoupil během 35 let téměř 1 500krát, nejčastěji jako Jeník a Don José. L. Janáček si ho marně přál jako prvního představitele role pana Broučka.

(tv)

MAŘATKA Josef (* 21. 5. 1874 Praha, + 20. 4. 1937 Praha) - český sochař

Josef Mařatka nejdříve studoval v letech 1889-96 Uměleckoprůmyslovou školu u Celdy Kloučka, pak Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka (1896-99). Roku 1900 obdržel Hlávkovo stipendium do Paříže, kde krátce pracoval v Rodinově ateliéru, Augustu Rodinovi také organizoval úspěšnou výstavu v Praze v roce 1902. Při dalším pobytu ve Francii zprostředkoval v roce 1909 pražskou výstavu Antoina Bourdella. Od roku 1920 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a zároveň byl členem Société des Beaux Arts v Paříži (1920).

Své počáteční práce Mařatka modeloval ve snaze odpoutat se od akademismu zvýšenou expresivitou (Ledaři, 1900; Pařížský zedník, 1900). Ke změně došlo pod Rodinovým vlivem, ale na umělce zapůsobil také secesní symbolismus (Tlustá žena, 1903). Opuštěná Ariadna (rovněž z roku 1903) patří k nejvýznamnějším dílům, kde tvůrce opouští uzavřený objem; patrně zde již reagoval na tvorbu Bourdellovu.

V pozdějších sochách (Jaro, 1909-10; Inteligence, 1910) a v monumentálních úkolech je inspirace Bourdellem výraznější (skupina Útisk na Suchardově Palackého pomníku v Praze, návrhy na pomník Santose Dumonta). Poválečná tvorba se vrátila ke klasické myslbekovské tradici, a jen okrajově se vyrovnávala se současnými tendencemi sociálního umění a neoklasicismu (Vzpomínka, 1919).

Mařatka zároveň i nadále pracoval na oficiálních zakázkách, z nichž vyniká nacisty zničený pomník Praha svým vítězným synům (1929-32) v Praze pod Emauzy. Modeloval řadu vynikajících portrétů předních osobností české kultury (Antonína Dvořáka, Hany Kvapilové, Antonína Slavíčka a dalších).

(vl)

MASARYK Jan (* 14. 9. 1886 Praha, + 10. 3. 1948 tamtéž) - československý diplomat a politik

Jan Masaryk, syn prvního českosloven-ského prezidenta, po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze a pracovním a studijním pobytu v USA (1907-13) prožil 1. světovou válku jako důstojník rakousko-uherské armády. Po vzniku Československa vstoupil do jeho diplomatických služeb a působil nejprve na zastupitelském úřadu v USA a pak v Londýně, zpočátku jako legační rada, v letech 1925-38 jako vyslanec. Na protest proti mnichovské dohodě v roce 1938 odstoupil ze své funkce.

Po okupaci se stal od počátku významným představitelem zahraničního odboje, doma známým a populárním jako komentátor čs. vysílání BBC. V exilové vládě v Londýně vykonával od počátku funkci ministra zahraničí, vedl řadu významných jednání a účastnil se i založení OSN. Byl však vždy spíše jen vykonavatelem zahraničněpolitické koncepce prezidenta Beneše než skutečným tvůrcem československé zahraniční politiky.

Ministrem zahraničí zůstal i po skončení války a v duchu orientace Československa na spojenectví se SSSR vystupoval disciplinovaně na mezinárodní scéně. Doma jako populární Honza Masaryk byl nesmírně oblíben pro svůj bodrý, jadrný humor a neokázalost. Když se proto v únoru 1948 nepřipojil k demisi demokratických ministrů, zůstal ministrem Gottwaldovy vlády, a pronesl dokonce několik provládních prohlášení, významně tím přispěl KSČ k dobytí moci a ke zmatení veřejnosti v zahraničí. Přitom si o nových poměrech nemohl dělat iluze - po návratu z Moskvy v červenci 1947, kde byla československá delegace donucena odříci účast v Marshallově plánu, se podle I. Herbena vyjádřil následovně: Do Moskvy jsem jel jako československý ministr a vrátil jsem se jako Stalinův pacholek.

Asi se již nikdy přesvědčivě neobjasní, zda pád z okna bytu v Černínském paláci byl sebevraždou, jak zněl výsledek oficiálního vyšetřování, nebo vraždou, jak se domnívají jiní. Jisté je, že vznik totalitárního komunistického režimu byl v rozporu s demokratickým přesvědčením Jana Masaryka a že se s ním nemohl trvale ztotožnit. Jeho smrt pak umožnila v zahraničí pochopit, co se v Československu skutečně stalo.

(mch)

MASARYK Tomáš Garrigue (* 7. 3. 1850 Hodonín, + 14. 9. 1937 Lány) - český vědec, politik, státník, první prezident ČSR

V době vypuknutí 1. světové války měl už Masaryk za sebou úctyhodnou dráhu vědeckou, pedagogickou a kulturně politickou, ale na české politické scéně nevážil mnoho - od roku 1907 byl pouze jediným říšským poslancem nepatrné České strany pokrokové (realistické), založené roku 1900. Byl sice kritikem poměrů v Rakousku-Uhersku, ale jeho programem bylo v dohodě s našimi německými krajany usilovat o samostatnost v rámci rakouské říše. Úplná státní samostatnost českých zemí byla v programu další nepatrné české strany, státoprávně pokrokové, kterou v říšském sněmu zastupovali jen dva poslanci, Antonín Kalina a Václav Prunar.

Když tedy Masaryk po vypuknutí války odjížděl v prosinci 1914 do exilu, aby proti Rakousku bojoval v zahraniční akci, kladl si otázku: Jsme zralí pro svobodu, pro správu a udržení samostatného státu... Pochopíme světodějný okamžik? Po válečných létech usilovné organizační, agitační a diplomatické činnosti, v níž mu byli nejbližšími spolupracovníky M. R. Štefánik a E. Beneš (a také dcera Olga, která byla jeho tajemnicí po celou dobu exilu), se 14. prosince 1918 stal předsedou prozatímní československé vlády, o 4 dny později ve Washingtonské deklaraci vyhlásil samostatnost československého národa a 14. listopadu jej v jeho nepřítomnosti zvolilo Revoluční Národní shromáždění prezidentem republiky. Jaká změna proti stavu před válkou, kdy Masarykova strana byla pokládána téměř za sektu!

Dne 21. prosince 1918 se Masaryk vrátil triumfálně do Prahy a příští den pronesl na Hradě své první poselství k Národnímu shromáždění. Zahájil je slavným citátem z Kšaftu Komenského, že vláda věcí Tvých k Tobě zase se obrátí, ó lide český, a právě v tom byl jeden ze zdrojů budoucích potíží republiky. Kdekdo ji pokládal za obnovu starého českého státu, ve skutečnosti však vznikal stát zcela nový, zahrnující také Slovensko a Podkarpatskou Rus, a lid český v něm mluvil nejen česky, ale i slovensky, rusínsky, polsky, maďarsky a hlavně německy. Ztotožnění státu a národa bylo až příliš poplatné ideologii 19. století, a k ideji státního československého národa se navíc nehlásili ani všichni Slováci. Také Masarykův názor, že ve světové válce šlo o boj demokracie s teokracií a že v ní zvítězili idealisté, zvítězil duch nad hmotou, právo nad násilím, pravda nad chytráctvím byl spíše přáním než skutečností, stejně jako tvrzení, že s demokracií zvítězila humanita a že svobodné státy budou tvořit přátelský všecelek, že končí éra absolutistického ovládání Evropy jednou velmocí nebo spolčením velmocí. Ani Masarykovo přesvědčení, že buržoazie a liberalismus jsou v úpadku, se nepotvrdilo. Své názory na poválečné uspořádání Evropy vyložil v Nové Evropě (1920), v níž vůdčí myšlenkou bylo Ježíš - ne César.

Podmínky pro vznik ČSR byly mimořádně příznivé - Německo poraženo, Rusko rozvráceno revolucí, Rakousko rozbito - ale vše bylo mnohem složitější. Po tvrdých protiněmeckých slovech ve svém prvním poselství už ve Světové revoluci (1925) Masaryk uznal, že je v Evropě 11 států, které jsou menší než naše německá minorita a napsal: hlásím se docela vědomě k národnostní politice Přemyslovců, kteří Němce národně chránili. Zabýval se úvahami o švýcarském uspořádání státu, ale k tomu nebyla společnost zralá a státu se nikdy nedostalo potřebných 50 let klidu a míru, které Masaryk při příležitosti 10. výročí vzniku republiky požadoval pro její zdárný rozvoj.

ČSR měla také problémy hospodářské, sociální, správní a obecně politické a Masaryk nebyl jen mužem vznešených idejí, ale i politikem rázných činů. V roce 1920 například jmenováním úřednické vlády J. Černého nekompromisně přispěl k potlačení komunistického pokusu o získání moci. I když nebyl členem žádné politické strany - jeho předválečná strana se sloučila s Kramářovou národní demokracií - účinně do politického dění zasahoval a byl představitelem "hradní politiky", kterou podporovali zejména sociální demokraté, národní socialisté, někteří vůdčí činitelé dalších stran (A. Švehla, J. Šrámek), přední žurnalisté a umělci a samozřejmě Sokol a převážná část legionářů. "Hrad" měl také odpůrce, a to především v nacionálně zaměřených stranách (A. Hlinka, K. Kramář, později K. Henlein), v lidech, kteří politicky či osobně ztroskotali (J. Stříbrný, R. Gajda), a samozřejmě v KSČ, která razila heslo "Ne Masaryk, ale Lenin". Přesto byl osobně všemi respektován a v první republice představoval mimořádnou autoritu. Po prvním dvouletém funkčním období byl zvolen prezidentem znovu v letech 1920, 1927 a 1934 a u příležitosti jeho 80. narozenin byl přijat zákon: "T. G. Masaryk se zasloužil o stát". Úcta se u mnohých změnila v "tatíčkovskou legendu", která negativně působila už za první republiky a působí tak dodnes.

Za své politické osamostatnění děkujeme v hlavní míře... Západu, napsal a byl také právem přesvědčen, že k Západu nový stát svými dějinami patří. Podporoval proto zejména v zahraniční a obranné politice Benešovu orientaci na Francii a již ve svém prvním poselství prohlásil, že Naše republika zůstane spojencům vždy věrna. Avšak po světové válce nevznikl v Evropě "přátelský všecelek". Významné státy ovládly diktatury komunistická, fašistická a nacistická, které se měly stát osudnými světu i republice, neboť spojenci z mnoha důvodů neopětovali její věrnost. Po nástupu Hitlera k moci Masaryk ještě v roce 1934 přijal prezidentskou kandidaturu - komunisté tehdy kandidovali Kl. Gottwalda - ale již v příštím roce v prosinci na svůj úřad abdikoval. V důsledku věku, špatného zdraví a neschopnosti demokrata a humanisty plně pochopit něco tak odpudivého jako totalitární diktatura nechtěl stát v čele státu v době hrozících nebezpečí.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě, truchlil s mnohými básník J. Seifert, když Masaryk zemřel na sklonku léta 1937 na zámku v Lánech. Jeho pohřeb dne 21. září se stal velkou mnanifestací zármutku, ale také víry v demokracii všech demokraticky cítících občanů státu bez ohledu na národnost.

Masarykovou zásadou bylo, že demokracie je protivou aristokratismu, a byl proto přesvědčeným stoupencem republikánského zřízení. Po tisíciletí monarchismu bylo štěstím pro novou republiku, že jejím prezidentem se stal právě on. Rozsáhlé vzdělání filosofické, historické a sociologické, znalost cizích zemí a jazyků, významná činnost vědecká a pedagogická, dlouholetá politická zkušenost stranická i poslanecká, odpor proti tomu, že veliká většina lidí politicky činných se nedovede povznést nad sebe, nedovede se vyprostit z kleští nekritického egocentrismu, vysoká osobní morálka, střídmý život a v neposlední řadě také důstojné, ba vznešené vzezření a vystupování - tím vším založil v české politické tradici příklad státníka, který pro jeho nástupce byl a dlouho ještě zůstane nedostižným vzorem.

(tp, mch)

MASARYKOVÁ Alice (* 3. 5. 1879 Vídeň, + 5. 11. 1966 Chicago, USA) - česká socioložka a sociální pracovnice

Dcera T. G. Masaryka studovala filosofii, historii a sociologii na univerzitách v Praze, Berlíně a v Lipsku a od roku 1906 učila na lyceích v Českých Budějovicích a v Praze, kde roku 1911 založila sociologickou sekci Svazu čs. studentstva. Po internaci v roce 1915-16 byla pod policejním dohledem. V letech 1918-20 byla za slovenský klub členkou Revolučního Národního shromáždění. Od roku 1919 do roku 1939 byla předsedkyní Čs. červeného kříže a působila také jako předsedkyně Mezinárodní konference sociální práce. Po smrti matky Charlotty vystupovala jako první dáma republiky. Puritánsky kontrolovala dění kolem svého otce a projevovala značné sebevědomí: Já vím, že se Pánbůh o nás stará... že nás vyvolil, abychom v našem státě uskutečnili ideál pravé demokracie.

Za 2. světové války žila v USA, kam odešla znovu po únoru 1948. V roce 1950 vydala vzpomínkovou knihu Dětství a mládí.

(mch)

MASOPUST Josef (* 9. 2. 1931 Most) - český fotbalista a trenér

S vrcholovou kopanou začínal J. Masopust v Teplicích, jeho slavné dny jsou však spojeny především s Duklou Praha. S Masopustem, Ladislavem Novákem, Svatoplukem Pluskalem, Jaroslavem Borovičkou, Rudolfem Kučerou a dalšími to bylo mužstvo světové úrovně. Na konci kariéry hrál J. Masopust v Belgii.

Československo reprezentoval J. Masopust celkem 63krát a vstřelil 10 branek. Tu nejslavnější určitě Brazílii ve finále mistrovství světa v Chile (1962). Spolu s Andrejem Kvašňákem patřil k našim nejtechničtějším hráčům své doby. "Masopustův slalom" zůstal pojmem dodnes. Nevelký sporý záložník při něm dokázal obejít tři i čtyři soupeře a "zavěsit".

V roce 1962 získal "Zlatý míč" nejlepšího fotbalisty Evropy roku, o čtyři roky později se stal nejlepším fotbalistou Československa. Ve fotbale zůstal dál jako úspěšný trenér, mj. i reprezentačního mužstva.

(pa)

MASTNÝ Vojtěch (* 18. 3. 1874 Manětín, + 25. 1. 1954 Praha) - český právník, československý diplomat a politik

Dne 26. srpna 1938 se setkal Joseph Goebbels s Adolfem Hitlerem a do svého deníku si zaznamenal Führerova slova, která charakterizovala přední československé činitele: Beneš - rafinovaný, prolhaný a přitom fanatický nepřítel Němců, který vždycky byl proti nám a nejraději by proti nám zmobilizoval celý svět. Hodža je slovenský renegát, který přirozeně, i když mírnějšími metodami, dělá svou pražskou politiku. A vyslanec v Berlíně Mastný - ubohá nicka, která čeká na své odvolání. Tak viděl "galérii krásných českých hlav" nacistický vůdce. O několik týdnů později Mastnému, čekajícímu v předpokoji, předali mnichovskou dohodu, kterou podepsali představitelé evropských mocností: za Německo Hitler, za Itálii Benito Mussolini, za Francii Édouard Daladier a za Británii Neville Chamberlain. Nejen Mastný, ale nikdo z československé strany nebyl k jednání vůbec připuštěn a nikdo se s ním ani nebavil.

Mastný vystudoval práva nejprve na pražské univerzitě a svá studia dále prohloubil na Sorbonně a L'école des Chartes. Po soudní a bankovní praxi vstoupil do služeb Zemského výboru království Českého.

Po vzniku Československa byl činný při organizování diplomatických a konsulárních kursů. Zároveň po dva roky přednášel na Univerzitě Karlově mezinárodní a diplomatické právo. Stal se i členem komise ministerstva zahraničí a komise znalců pro výklad mírových smluv, místopředsedou Asociace pro mezinárodní právo (International Law Association) a předsedou její československé sekce. A vedle řady dalších funkcí a účastí na mezinárodních kongresech byl od roku 1924 stálým členem komise pro kodifikaci mezinárodního práva při Společnosti národů.

Roku 1920 začala Mastného diplomatická kariéra: velvyslanec v Londýně (1920-25), poté v Itálii a nakonec v letech 1932-39 v Německu. Ani jeho vzdělání a erudice však nemohly ovlivnit chod dějin. Po mnichovském traumatu čekal na Mastného záhy další. Právě on vítal 14. března 1939 prezidenta E. Háchu (mimochodem od mládí svého přítele) na Anhaltském nádraží v Berlíně. Nechtěně ho navíc uvedl v omyl, když mu přetlumočil oficiální zprávu, kterou obdržel ten den od německého zahraničního úřadu. Němci totiž už obsazovali Moravskou Ostravu a Mastný o tom dostal zprávu z Prahy. Na jeho dotaz mu oficiální místa odpověděla, že jde pouze o legitimní snahu zajistit si průchod na Slovensko. V tomto smyslu také Háchu s Chvalkovským uklidňoval - o to větší šok na všechny čekal.

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava a jeho "zastupitelského úřadu" v Berlíně se Mastný vrátil do Prahy. Do veřejného života se už nezapojil, jen v letech 1942-45 působil ve funkci předsedy správní rady Živnostenské banky. Mastného vnuk se pak stal významným politologem.

(tp)

MAŠÍN Josef (* 26. 8. 1896 Lačany u Kolína, + 30. 6. 1942 Praha) - československý důstojník, účastník protinacistického odboje

Za 1. světové války byl Josef Mašín v čs. legiích v Rusku, kde se osvědčil jako tajný kurýr. V roce 1919 se vrátil do Československa a o dva roky později už byl důstojníkem armády nového státu. Prošel řadou velitelských funkcí (České Budějovice, Olomouc, Praha) a v roce 1937 působil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku (s hodností podplukovníka) v Praze-Ruzyni. Mnichov a okupaci nesl velmi těžce, ale se situací se nehodlal smířit. Zapojil se do vojenského odboje a spolu s Balabánem a Morávkem vytvořili proslulou skupinu (Tři králové), která se podílela nejen na zpravodajské činnosti (předávání informací londýnské vládě), ale provedla i řadu diverzních akcí. K nejproslulejším patřil výbuch na Anhaltském nádraží v Berlíně, jehož obětí se měl stát sám Himmler (pro banální poruchu však jeho vlak přijel na jiné nádraží). Mašínovi a jeho druhům se podařilo udržovat rozsáhlé styky v domácím odboji (od břevnovského Sokola po pracovníky ve strategicky významných Škodových závodech), ale především převzít nejcennějšího Moravcova agenta A-54. Jejich zprávy byly očekávány v Londýně, a to i britskými zpravodajskými službami, vždy s velkým napětím.

13. května 1941 byl však Mašín zatčen gestapem. Byl brutálně vyslýchán v Petschkově paláci, po převozu do ruzyňské věznice se bez úspěchu pokusil o sebevraždu. Za stanného práva v rámci heydrichiády byl popraven v Kobylisích. Spolu s dalšími se však stal nezapomenutelným hrdinou protifašistického odboje.

Jeho synové Ctirad a Josef se cítili být vázáni otcovým příkladem a po únoru 1948 se rozhodli bojovat proti nové totalitě - tentokrát komunistické. V roce 1950 vytvořili odbojovou skupinu, která provedla řadu diverzních akcí. Na podzim 1953, kdy se kolem nich už kruh uzavíral, si prostříleli volnou cestu až do Západního Berlína. Zde pak vstoupili do armády Spojených států. Dodnes žijí v zahraničí a jejich odboj je chápan doma velmi kontroverzně - od úplného souhlasu až po striktní odmítání.

Ale nejen jméno Mašína, jehož synové vystoupili proti poúnorovému režimu, ale také jména Balabána a Morávka, skutečných národních hrdinů, byla v komunistickém režimu (s výjimkou krátkého období liberalizace 60. let) v podstatě tabu - ostatně jako celý demokratický odboj.

(tp)

MATĚJČEK Antonín (* 31. 1. 1889 Budapešť, + 11. 8. 1950 Rataje nad Sázavou) - český historik umění

Podobně jako další významní histori-ci umění meziválečné doby vystudoval i A. Matějček dějiny umění ve Vídni u Maxe Dvořáka, který mu také našel místo při vídeňské centrální památkové komisi. Již v roce 1917 se stal profesorem dějin umění na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, odkud přešel roku 1920 na Akademii výtvarných umění, kde roku 1926 dosáhl docentury a o rok později mimořádné profesury. V roce 1930 byl jmenován profesorem Univerzity Karlovy. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, od roku 1949 také vedl odbor umění ministerstva kultury.

Matějčkův hlavní odborný zájem se soustřeďoval na středověké malířství (Passionál abatyše Kunhuty, 1922; Velislavova bible, 1926), kde svá studia završil základní syntetickou prací Česká malba gotická (1938). Věnoval se však i malbě 19. století a novodobému umění, z čehož vytěžil studie o Josefu Mánesovi (1920-27; 1949), J. Štursovi, Janu Kotěrovi, Janu Preislerovi, Antonínu Slavíčkovi, V. Špálovi, M. Švabinském a dalších). Byl rovněž autorem nejrozsáhlejšího díla české vědy o umění, šestisvazkových Dějin umění (od 1922), podávajících přehled o umění od jeho počátků do tehdejší současnosti. V duchu svého učitele Dvořáka chápal umělecký vývoj jako odraz duchovní atmosféry své doby.

(vl)

MATHESIUS Bohumil (* 14. 7. 1888 Praha, + 2. 6. 1952 tamtéž) - český literární vědec a překladatel

Bohumil Mathesius byl jednak předním českým rusistou, který k nám v předválečných letech uváděl novou sovětskou literaturu, a jednak autor originálně pojatých básnických parafrází, v nichž uplatnil bohatý přehled překladatele, jenž patřil vedle O. Fischera, Jaroslava Zaorálka a J. Hory v první republice k nejvýznamnějším.

Po studiích na Karlo-Ferdinandově univerzitě krátce učil na střední škole a po vypuknutí 1. světové války musel narukovat a celé čtyři roky strávil v zákopech. Po návratu působil dva roky jako úředník na Slovensku, pak se již plně věnoval překladatelství a redaktorství. Mathesius s F. X. Šaldou a J. Fučíkem redigoval v letech 1927-28 Tvorbu (než ji Šalda předal celou Fučíkovi), ve 30. letech revue Literární noviny. Překládal Jesenina, Bloka, Majakovského a zájem o ruskou porevoluční produkci ho přivedl k aktivitě ve Společnosti pro kulturní a hospodářské sblížení s novým Ruskem, kterou zakládal společně se Z. Nejedlým. Mathesius byl také členem první kulturní delegace, která navštívila SSSR. Vedl edici Nová ruská knihovna, uspořádal antologii Nová ruská poezie 1910-30. Na druhé straně to byl Mathesius, který pohotově přeložil deziluzívní zprávu André Gida Návrat ze Sovětského svazu (1937), jež měla v řadách české levice účinek rozbušky.

Po válce nastoupil jako profesor sovětské a ruské literatury na UK, kde zůstal až do své smrti, přičemž toto období přineslo důkaz o ne příliš velké pevnosti Mathesiova charakteru (účast ve "vyakčňovací" komisi po únoru 1948 atd.).

Mathesius kromě z ruštiny (Puškin, Lermontov, Gogol, Tolstoj, Čechov) překládal i z němčiny (Goethe, Schiller, Remarque, Fallada, Heine) a francouzštiny (France, Villon). Dosud populární jsou jeho převody a parafráze staré čínské poezie Zpěvy staré Číny. Souhrn jeho rusistických studií Přehled sovětské literatury I, II, (1970), ovšem editorem podstatně rozšířený a přepracovaný, stačil vydat před zahájením "normalizace" rusista a literární historik Jiří F. Franěk.

Z Mathesiových kolegů a následovníků na poli překladů z ruštiny je pak třeba jmenovat alespoň Petra Křičku, Alenu Morávkovou či všestranné překladatele Emanuela Fryntu, J. Zábranu, Zdenku Psůtkovou a mnohé další.

(jp)

MATHESIUS Vilém (* 3. 8. 1882 Pardubice, + 12. 4. 1945 Praha) - český filolog a literární vědec, anglista a bohemista

Vilém Mathesius, bratranec Bohumila Mathesia, vystudoval na Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kde se také roku 1909 habilitoval. Roku 1912 byl jmenován prvním mimořádným profesorem anglistiky, o sedm let později pak profesorem řádným. Zabýval se obecnou jazykovědou, jazykovou kulturou a otázkami fonologie, stylistiky a mluvnice angličtiny a češtiny. Byl jedním z autorů konfrontační jazykovědné metody a stoupencem teorie, že kromě historického srovnávání jazyků nesmí moderní jazykověda opomíjet ani srovnávání synchronní, tj. analytické funkční srovnávání jazyků příbuzných jen vzdáleně nebo vůbec nepříbuzných.

Činnost V. Mathesia je v širokém povědomí spojena především s jeho působením v rámci Pražského lingvistického kroužku (jehož vznik v říjnu 1926 inicioval) po boku R. O. Jakobsona a dalších. Do jeho programového sborníku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) přispěl statí O požadavku stability ve spisovném jazyce a podílel se na kolektivních tezích Obecné zásady pro kulturu jazyka. Redigoval Časopis pro moderní filologii, spolu s B. Havránkem byl od roku 1935 vedoucím redaktorem časopisu Slovo a slovesnost a patrně jeho největším redakčním počinem bylo souborné dílo Co daly naše země Evropě a lidstvu (1939). Soubor hlavních Mathesiových statí, Čeština a obecný jazykozpyt, vyšel až dva roky po autorově smrti. Výbor z Mathesiova díla sestavil v roce 1982 jeho žák Josef Vachek pod názvem Jazyk, kultura a slovesnost.

Mezi Mathesiovy kolegy a pokračovatele v oblasti anglistiky se vedle Bohumila Trnky řadí i lexikografové Antonín Osička, Ivan Poldauf a Karel Hais, fonetička Alena Skaličková a další.

(mp)

MATIEGKA Jindřich (* 31. 3. 1862 Benešov, + 4. 8. 1941 Mělník) - český antropolog a lékař

Jindřich Matiegka původně působil jako venkovský praktický lékař; od roku 1891 byl městským lékařem v Praze. Roku 1897 se habilitoval na filosofické fakultě české univerzity v Praze pro antropologii a demografii. Roku 1898 zanechal lékařské praxe a stal se zdravotním inspektorem zdravotního oddělení na pražském místodržitelství. Roku 1908 byl jmenován profesorem antropologie na pražské filosofické fakultě (první stolice antropologie v rakousko-uherské monarchii). Založil Antropologický ústav Univerzity Karlovy (1923) za hmotné podpory A. Hrdličky, vědecký časopis Anthropologie a roku 1930 Hrdličkovo muzeum při Antropologickém ústavu Univerzity Karlovy. Byl členem mnoha zahraničních vědeckých společností.

Své mnohostranné vědecké zájmy uplatnil ve fyzické, historické a prehistorické antropologii. V letech 1934-38 vydal dvousvazkové dílo Homo předmostensis, fosilní člověk z Předmostí na Moravě. Zkoumal lebky svatého Václava a svatého Vojtěcha, kostry českých králů a významných osobností české historie. Prováděl antropologický výzkum české, slovenské a podkarpatoruské mládeže. Jako oblíbený vysokoškolský učitel vychoval řadu předních českých antropologů. Na jeho práci při zkoumání pozůstatků Přemyslovců, Lucemburků, ale i dalších význačných osobností české minulosti pak navázal Emanuel Vlček.

(nk)

MATOUŠEK Josef (* 25. 5. 1876 Železný Brod, + 4. 6. 1945 Praha) - český právník, národohospodář a československý politik

Po studiu práv působil J. Matoušek nejprve jako soudce v Hořicích, po roce 1909 v Praze. V té době už se zajímal o národohospodářskou problematiku (publikoval svou práci Základní pojmy národního hospodářství) a zapojil se i do politické činnosti - a to v Masarykově realistické straně.

Po vzniku Československa se však s Masarykem názorově rozešel a názorově se sblížil především s K. Kramářem. Patřil pak k předním činitelům národní demokracie, respektive později Národního sjednocení. Za národní demokraty byl také v letech 1919-35 poslancem, poté senátorem a zároveň předsedou Klubu senátorů Národního sjednocení. Byl spolutvůrcem ideové i programové orientace strany národní demokracie a spolu s Kramářem a F. X. Hodáčem zároveň zásadním kritikem Benešovy politiky - za druhé republiky dokonce navrhoval, aby byl Beneš postaven před soud.

V letech 1929-34 zasedal ve vládě, kde byl ministrem průmyslu, obchodu a živností. Na těžkou dobu ekonomické krize reagoval také spisem Hospodářství usměrňované ve světle teorie a praxe (1933).

Po okupaci Německem jej postihla i těžká osobní tragédie, když byl jeho syn Josef - archivář a docent všeobecných dějin na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy - v rámci nacistické perzekuce po Opletalově pohřbu dne 17. listopadu 1939 popraven.

(tp)

MATULOVÁ Vlasta (* 31. 10. 1918 Brno, + 18. 4. 1989 Praha) - česká herečka

Po absolvování brněnské konzervatoře v roce 1937 působila V. Matulová krátce v divadle v Brně, později ve Východočeském divadle v Pardubicích, až nakonec v roce 1940 získala angažmá v Národním divadle (zde setrvala až do roku 1983). V témže roce debutovala ve filmu Čekanky a ve snímku Minulost Jany Kosinové, kterým na sebe strhla zaslouženou pozornost kritiky i široké veřejnosti. Zejména její příjemné altové zabarvení hlasu, jemná mimika a střídmé herectví i přitažlivý zjev jí záhy získaly oblibu publika, a to jak filmového, tak divadelního. Hned o rok později hrála na prknech naší první scény roli Duni v Dostojevského Zločinu a trestu. Další skvělé úlohy pak rychle následovaly. V divadle to byla postava Perdity v Shakespearově Zimní pohádce (1941) či Desdemona v Othellovi (1951) a mnoho dalších.

Ve filmech pak vytvořila řadu postav se záhadnou minulostí v Modrém závoji, v Turbíně (oba 1941) a ve snímku Experiment (1943). Hrála rovněž v komediích Pantáta Bezoušek a Přijdu hned (oba 1942). Po válce v Národním divadle vynikla ve Stroupežnického Našich furiantech či Tylově Paličově dceři. Řadu hereckých příležitostí dostala rovněž ve filmech, jak komediálního ladění (Nezbedný bakalář, Pancho se žení), tak po roce 1948 především ve Vávrových historických velkofilmech, které byly poplatné své době (Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem). Teprve později mohla znovu rozvinout své citlivě kultivované herectví ve snímcích Atentát, Hvězda zvaná Pelyněk či Flám. Vystupovala i v rozhlase a také v řadě televizních inscenací, ale větší příležitosti tu dostávala jen zřídka.

(pm)

MATUŠKA Waldemar (* 2. 7. 1932 Košice) - český zpěvák

Vyučil se sklářem v Karlových Varech. Tam také začal zpívat v různých amatérských souborech, například Matrosov (1953-55). V roce 1957 hrával příležitostně na kontrabas ve skupině Akord club, od roku 1960 byl angažován do divadla Semafor, kde zpíval ve hrách Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Taková ztráta krve a dalších. V letech 1962-69 působil v divadle Rokoko (mimo jiné recitál Osm lásek Waldemara Matušky). V roce 1967 obsadil první místo v anketě Zlatý slavík, pak byl mnohokrát druhý. Kromě řady úspěšných sólových písní nazpíval i mnoho duet s E. Pilarovou (Ach, ta láska nebeská, Tam za vodou v rákosí), Karlem Štědrým (Mám malý stan), Helenou Vondráčkovou (To se nikdo nedoví) nebo M. Kubišovou (Víc nechtěl by snad ani D'Artagnan), později se svou manželkou Olgou Blechovou. Od roku 1969 byl sólistou orchestru Václava Hybše a stabilně spolupracoval se skupinou KTO (1972-86). Vystupoval ve Francii, Velké Británii, SRN, USA, Asii, SSSR a řadě dalších zemí. Do jeho diskografie patří desky Zpívá Waldemar Matuška (1965), Osm lásek Waldemara Matušky (1968), Jo ho ho (1971), Waldemar (1972), Co děláš, to dělej rád (1977) a další.

Hrál v mnoha filmech, například Kdyby tisíc klarinetů (1964), Limonádový Joe (1964), Dýmky (1965), Fantóm Morrisvillu (1966), Ta naše písnička česká (1966), Všichni dobří rodáci (1968) a Noc na Karlštejně (1973). Účinkoval také v řadě televizních pořadů. V roce 1986 emigroval do USA, v 90. letech několikrát vystupoval v České republice. Od roku 1996 vychází souhrnná edice jeho nahrávek na kompaktních discích.

(jr)

MATYÁŠ Miloš (* 16. 8. 1923 Praha) - český fyzik

Otec Miloše a Zdeňka Matyášových byl úředníkem. Miloš se stejně jako starší bratr Zdeněk (pozdější rovněž význačný fyzik, profesor Univerzity Karlovy) zpočátku zajímal převážně o chemii, později jej zaujala i fyzika, a tak se snažil najít takový obor, aby mohl oba předměty studovat společně. V roce 1948 absolvoval studium na Přírodovědecké fakultě UK. V letech 1948-50 byl asistentem profesora J. Heyrovského v Ústavu fyzikální chemie, kde získal doktorát. Od roku 1952 působil ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Praze a o sedm let později současně začal přednášet na nynější Fakultě jaderného a fyzikálního inženýrství ČVUT v Praze. Zabývá se fyzikou pevných látek, zejména transportními a magnetickými vlastnostmi krystalických a nekrystalických polovodičů, oxidací kovů a slitin. V letech 1969-72 byl předsedou Jednoty českých matematiků a fyziků, 1969-80 předsedou komise pro vyučování Mezinárodní rady vědeckých svazů (ICSU) a z titulu této funkce spolupracoval s UNESCO, v letech 1981-87 byl viceprezidentem Mezinárodní unie pro čistou a užitou fyziku (IUPAP).

Je plodným autorem více než stovky původních vědeckých prací. V roce 1957 mu vyšla publikace Povrchová oxidace kovů a slitin v plynné atmosféře, v roce 1978 Fyzika pevných látek. Je autorem šesti pedagogických titulů. Matyáš jako apolitický vědecký pracovník byl spíš než komunistickým režimem uznáván především v zahraničí, kde také uveřejnil většinu svých vědeckých prací. Po řadě zahraničních ocenění však byl roku 1975 jmenován alespoň členem korespondentem ČSAV. Mezi přáteli je znám jako milovník umění a sběratel obrazů.

(pm)

MAXA Prokop (* 28. 5. 1883 Manětín, + 9. 2. 1961 Praha) - československý diplomat a politik

Před 1. světovou válkou byl P. Maxa profesorem na obchodní akademii a aktivním členem Masarykovy realistické strany. Za války se stal v Rusku jedním z předních činitelů odboje v zahraničí, a jako málokterý z nich měl dokonce možnost navázat na kongresu socialistických stran ve Stockholmu v létě 1917 osobní styk s politiky žijícími doma.

V letech 1917-18 byl místopředsedou Odbočky Národní rady Československé v Petrohradě a po bolševické revoluci jednal se sovětskými zástupci o přesunu čs. legií z Ruska do Francie. Po protibolševickém vystoupení legií v květnu 1918 byl zatčen a až do konce roku vězněn v Moskvě.

Po návratu do vlasti vstoupil do diplomatických služeb a zastupoval Československo jako vyslanec v Nizozemí (1920-21), v Polsku (1921-24) a v Bulharsku (1931-39). V letech 1924-31 byl jedním z vedoucích pracovníků ministerstva zahraničí.

Za 2. světové války žil znovu v exilu a v letech 1940-45 byl členem Státní rady v Londýně. Zde se účastnil činnosti prosovětsky zaměřeného slovanského hnutí a v roce 1944 se stal předsedou Slovanského výboru.

Po válce pracoval ve Svazu národní revoluce, a když v únoru 1948 došlo ke komunistickému převratu, pomáhal ho uskutečňovat vytvořením ústředního akčního výboru Čs. obce legionářské, kterou v květnu 1948 dovedl ke sloučení všech odbojových organizací v jednotný Svaz bojovníků za svobodu. Ten se později změnil na Svaz protifašistických bojovníků a Maxa byl v letech 1951-57 členem jeho ústředního výboru.

(mch)

MAYR-HARTING Robert (* 13. 9. 1874 Vídeň, + 12. 3. 1948 Praha) - německý právník, pedagog a křesťanskosociální politik působící v Československu

Po studiu práv ve Vídni, kde se specializoval na římské a občanské právo a také po justiční službě se Mayr-Harting habilitoval (1901) a po intermezzu v Černovicích přišel v roce 1909 do Prahy. Zde se stal profesorem na německé univerzitě, členem Deutsche Gesellschaft für Wissenschaft und Kunst in Böhmen (Německá společnost pro vědy a umění v Čechách) a v letech 1921-22 i rektorem německé univerzity.

V politice představoval jednoho z vůdčích představitelů Německé křesťanskosociální strany lidové v ČSR (Deutsche Christlichsoziale Volkspartei, DCV) a byl vůdčím představitelem tzv. aktivismu, tedy spolupráce německého obyvatelstva s Československou republikou, a tuto politiku prosadil na sjezdu strany v roce 1922. Měl styky s T. G. Masarykem, E. Benešem a jinými českými politiky a intelektuály. Spolu s K. Hilgenreinerem byl tvůrcem progra-mu DCV. Sám byl v letech 1926-29 ministrem spravedlnosti ve vládách A. Švehly a F. Udržala a zároveň za svou stranu senátorem (1920-25) a poslancem Národního shromáždění (1925-39). Němci chtějí být loajálními občany tohoto státu, ale jen za předpokladu uznání rovnoprávnosti jejich národa v něm, řekl v roce 1919 Mayr--Harting. Toho německé aktivistické strany nikdy nedosáhly. Přesto Mayr-Harting i po odchodu z vlády patřil mezi tzv. státotvornou opozici a odmítal spolupráci s Henleinem. Teprve po "anšlusu" Rakouska pod vlivem rostoucího tlaku zvenčí i v DCV 29. března 1938 přestoupil s ostatními poslanci a senátory do klubu Sudetoněmecké strany.

V době Mnichova ani po rozbití a okupaci Československa neprojevoval žádnou aktivitu a zůstal v Praze i po válce. K jeho hlavním dílům patří Römische Rechtsgeschichte (Římské právní dějiny) a Učebnice občanského práva. Vzpomínky na něho uveřejnil v roce 1981 H. Schütz.

(tp, mch)

MEČIAR Vladimír (* 26. 7. 1942 Zvolen) - slovenský politik

Vladimír Mečiar, nejvýraznější polistopadový politik na Slovensku, začínal svou životní dráhu roku 1959 jako referent odboru místního hospodářství na ONV, pokračoval jako vedoucí stavby mládeže (1966), místopředseda okresního Výboru lidové kontroly (1967-68) a pracovník aparátu Československého svazu mládeže (1967-68). V roce 1969 byl odvolán z funkcí v ČSM, roku 1970 vyloučen z KSS a pracoval pak jako tavič oceláren v Dubnici nad Váhom. Od roku 1973 byl referentem a po dálkovém absolvování studia práv podnikovým právníkem v Nemšové.

Do politického života vstoupil po listopadu 1989 jako aktivista Veřejnosti proti násilí (VPN) a svou razantností zaujal vedoucí činitele tohoto hnutí tak, že jej již v lednu 1990 vyslali do významné funkce ministra vnitra a životního prostředí ve slovenské vládě. Ve volbách v červnu 1990 byl Mečiar zvolen poslancem Federálního shromáždění a jako předseda slovenské vlády za VPN se stal náhle nejznámějším slovenským politikem.

Ze stoupence federálního uspořádání Československa se rychle měnil v zastánce slovenské "svébytnosti" a jednání s ním začínala být stále obtížnější. Když ve VPN v důsledku názorových sporů a mocenského boje došlo k roztržce, byl v dubnu 1991 zbaven funkce předsedy slovenské vlády a věnoval se pak ve spolupráci s M. Kňažkem, M. Kováčem a dalšími budování Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS), v jehož programu byla pro Čechy nepřijatelná konfederace. Postupně se stával nejpopulárnějším slovenským politikem a jeho HZDS vyhrálo na Slovensku volby v červnu 1992 s výraznou převahou.

Jako staronový předseda slovenské vlády se Mečiar stal hlavním vyjednávačem s českou stranou, kterou vedl V. Klaus. Po obtížných jednáních došlo k očekávanému rozpadu Československa a V. Mečiar se stal předsedou první vlády samostatné Slovenské republiky. Během roku 1993 se mu však podařilo rozejít se s řadou svých dosavadních blízkých spolupracovníků a v dubnu 1994 spojená slovenská opozice za podpory prezidenta Kováče jeho vládu porazila.

V předčasných parlamentních volbách na podzim 1994 Mečiarovo HZDS drtivě zvítězilo (35 % hlasů) a spolu se Slovenskou národní stranou a Sdružením dělníků Slovenska vytvořila novou vládu s výraznou parlamentní podporou. Mečiar se stával postupně stále autoritativnějším a převaha jeho koalice v parlamentě mu umožňuje arogantně "válcovat" opozici. Různé akty vlády, považované v zahraničí za nedemokratické, vedly Slovensko do stále větší izolace, takže v létě 1997 nebylo na madridském summitu NATO pozváno ke vstupu do aliance.

Na jaře 1997 urazil slovenského premiéra V. Havel, když jej v rozhovoru pro francouzský deník označil za člověka trpícího stihomamem. Tím však V. Mečiar určitě není. Velmi dobře, jak právě potřebuje, umí rozehrávat nejrůznější emoce - protičeské, protimaďarské, protiopoziční. Mečiara se snaží svrhnout spojená slovenská nesocialistická opozice, ale její úspěch ve volbách v roce 1998 není ani zdaleka jistý. Mečiarova razantnost, která tak zaujala polistopadové slovenské politiky, se obrátila proti nim. A Mečiar má už také podporu velkých podnikatelů, kteří se jimi při privatizaci stali právě s pomocí HZDS a jeho předsedy osobně.

(mch)

MEDEK Mikuláš (* 3. 11. 1926 Praha, + 23. 8. 1974 tamtéž) - český malíř

Mikuláš Medek, vnuk Antonína Slavíčka, navštěvoval nejdříve - v letech 1942-44 - Státní grafickou školu v Praze a krátce studoval na Akademii výtvarných umění (1945-46, ateliér V. Rady). Studia ale nedokončil ani na Vysoké škole uměleckoprůmyslové u F. Muziky a F. Tichého, když byl roku 1949 zásluhou komunistických čistek ze studií vyloučen - jako syn legionáře, generála a spisovatele R. Medka. Teprve s uvolněním politické atmosféry byl od roku 1964 Medek členem Svazu československých výtvarných umělců, poprvé vystavoval s J. Koblasou v roce 1963, samostatně roku 1965.

Zprvu se s výtvarnou profesí nemohl uplatnit, živil se příležitostnými zakázkami (drobné grafiky či restaurátorské práce). Od roku 1950 se jeho tvorba opírala o tradici surrealismu a ovlivnila ji i duchovní atmosféra skupiny kolem K. Teigeho. Pozvolna se však přikláněl k nefigurativní malbě. Přes "existenciální" malířské kompozice (cyklus Akce, Nahý v trní, od 1954) postupoval k "preparovaným obrazům", založeným na racionálně rozložených barevných útvarech (cyklus Venuše). Jeho tvorba (na neveřejných výstavách Konfrontace) se proto stala vzorem pro mladší radikální umělce, kteří se rovněž po roce 1960 přiklonili k mezinárodnímu informelu. Po roce 1964 se opět vrátil k figurativním kompozicím a imaginativní malbě (Hosté bez hostitele, Projektanti věží, Žízniví andělé, 1970 a další) odrážející jeho surrealistické počátky. Z veřejných monumentálních zakázek je třeba vzpomenout kompozice pro interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích (1963), v Paříži (1964), Praze - Ruzyni (1969) a v New Yorku (1970), dále oltářní obraz kostela v Jedovnicích (1963).

Jeho manželka Emila Medková byla významnou uměleckou fotografkou.

(vl)

MEDEK Rudolf (* 8. 1. 1890 Hradec Králové, + 22. 8. 1940 Praha) - český spisovatel a dramatik

Dílo R. Medka je apoteózou historické cesty československých legií. Jeho patetický, vlastenecko-honosný tón národního heroismu je vlastně v přímém protikladu k tradičnímu pojetí české účasti na 1. světové válce, jež v nejdokonalejší míře naplnil Haškův Dobrý voják Švejk.

Medek byl původní profesí učitel. Po vypuknutí války byl odvelen na ruskou frontu, přešel do zajetí a v roce 1916 vstoupil do legií, kde působil ve vedení Odbočky Národní rady československé v Rusku. V roce 1919 byl jmenován náčelníkem vojenské správy čs. legií v Rusku a s B. Pavlů a J. Syrovým byl členem sboru pro řízení čs. armády. Redigoval zde časopis Československý voják (1917-20), prožil boje legií a prodělal sibiřskou anabázi. Po návratu se stal ředitelem Památníku odboje (1920-29), respektive Památníku osvobození (1929-39). Nesouhlasil s prohradním politickým zaměřením Čs. obce legionářské a v listopadu 1925 se stal předsedou Nezávislé jednoty čs. legionářů. V roce 1929 byl povýšen na brigádního generála. Medek představoval v politickém spektru předválečné republiky pozice zásadního, principiálně antibolševického stejně jako protiněmeckého nacionalismu, který však nelze slučovat (jak se to v posledních desetiletích automaticky činilo) s krajními polohami fašismu. V tomto směru má nejblíže k postavení V. Dyka.

Medek začínal jako lyrický, poněkud dekadentní básník blízký okruhu Moderní revue, kde roku 1909 debutoval. Základ jeho díla ovšem představují texty spjaté s legionářskou tematikou. Již v roce 1919 publikoval heroickou báseň pojmenovanou po válečném vystoupení čs. legií Zborov. Medkovou nejrozsáhlejší prací je románová pentalogie Anabáze (Ohnivý drak, 1921, Veliké dny, 1923, Ostrov v bouři, 1925, Mohutný sen, 1926, Anabáze, 1927). Medek se zde pokusil zodpovědět otázku smyslu a poslání čs. legií a v různorodých postavách českých vojáků vykreslit národní typ tak, jak se proměňoval v průběhu historických dějů. Medkova snaha po precizní evokaci dějů a prostředí a pedanterie po kronikářské přesnosti snižuje uměleckou působnost jeho cyklu.

Úspěšná, avšak významnými levicovými kulturními kruhy nelítostně zatracená, byla Medkova hra Plukovník Švec (1928), jejíž předlohou se stala dobrovolná smrt velitele vojenské jednotky.

Jeho syn M. Medek, po matce vnuk malíře Antonína Slavíčka, byl významným českým malířem. Další syn Ivan Medek (kmotrem mu byl generál Syrový), hudební publicista a signatář Charty 77, se po vzniku České republiky stal ředitelem odboru v Kanceláři prezidenta republiky V. Havla a pak jejím vedoucím.

Jiným významným a plodným legionářským autorem byl Josef Kopta, který však ve své románové trilogii Třetí rota (1924-34) zobrazil cestu po sibiřské magistrále na rozdíl od Medka méně pateticky, spíše s velkou dávkou skepse.

(mch, jp)

MEDŘICKÁ Dana (* 11. 7. 1920 Praha, + 21. 1. 1983 tamtéž) - česká herečka

Naprosto neopakovatelná originalita projevu D. Medřické a bohatství hereckých prostředků z ní učinily jednu z nejvýraznějších, nezaměnitelných osobností českého dramatického umění. Vyrůstala v Praze na Letné. Divadlo začala hrát jako ochotnice již v osmi letech v bubenečské sokolovně. V letech 1940-43 hrála v Brně a v Plzni. Od roku 1943 hrála v Praze: v holešovické Uranii, v Divadle 5. května, v letech 1945-51 v Divadle na Vinohradech, v Městských divadlech pražských (1951-59) a poté až do své smrti v Národním divadle. Ač hrávala i hrdinky velkých klasických dramat (Vrchlický-Fibich: Hippodamie, 1961), její doménou byly ženy vlastně moderní, všední, prosté postavením i zevnějškem, ale bohaté svou činorodostí a velkou vírou v život, v sílu lásky, dobra a spravedlnosti. Krédem Medřické byla přirozenost. Dokázala svou vnitřní sílu prostřednictvím své role předávat do hlediště. Vytvářela postavy krásných lidských rozměrů, tragické i komediální. Jejími životními rolemi byly Slávka Hlubinová (Šrámek: Měsíc nad řekou, 1940, 1954, zfilmováno Krškou 1953), Brechtova Matka Kuráž (1970) a penzistka Erži Orbánová (Örkény: Kočičí hra, 1974, hrála ji až do své smrti více než 400krát), tři podoby věčného ženství, hrdého, statečného, obětavého i mateřského. Tato její vlastně poslední velká divadelní postava v sobě soustředila řadu jiných, v něčem odlišných, v mnohém ale podobných postav: "ošklivá" Líza, Nash: Obchodník s deštěm, 1957; udřená služka La Pontie, Lorca: Dům doni Bernardy, 1967; Lena, Daněk: Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1980 a (mimo divadlo) v televizi obětavá Marie Sylva (London: Martin Eden). Její hrdinky byly přes všechny strázně osudu i veselé, což její komediální talent podtrhoval a ozvláštňoval. Soustředěnost na divadlo, na vlastní rodinu obzvláště v letech tupé normalizace provokovala vedení činohry k tomu, aby velkou herečku trestal nepřízní při obsazování rolí. O to více Dana Medřická při každém představení Kočičí hry dokazovala, že patřila k nejtvořivějším a nejimaginativnějším českým divadelním tvůrcům.

Z jejích dalších rolí mimo divadlo je třeba připomenout role ve filmu (Třináctý revír - místo L. Baarové, 1946; Předtucha, 1947), z televizních například seriál Taková normální rodinka, My všichni školou povinní a další. Po roce 1969 však dostávala příležitost jen výjimečně (Romeo a Julie na konci listopadu) anebo v epizodních rolích (Jak vytrhnout velrybě stoličku). Medřická byla manželkou herce Václava Vydry mladšího a matkou herce Václava Vydry jr.

(pö)

MEISSNER Alfréd (* 10. 4. 1871 MladáBoleslav, + 29. 9. 1950 Praha) - český právník a sociálnědemokratický politik

Alfréd Meissner vystudoval práva ve Vídni a v Praze. Od poloviny 90. let 19. století byl členem Českoslovanské sociální demokracie, jejíž politickou kulturu ovlivňoval - jak o něm napsal historik Zdeněk Tobolka - nejen jako znalec práva, nýbrž i muž velkého rozhledu v otázkách sociálních, hospodářských a jazykových.

V letech první Československé republiky v sociálnědemokratické straně nikdy nehrál roli "tribuna lidu", ale státníka, jednoho z tvůrců koaliční politiky. Výrazně se podílel na vypracování a prosazení první ústavy republiky, volebního zákona a trestního zákoníku. Roku 1920 a v letech 1929-34 byl ministrem spravedlnosti a v letech 1934-35 ministrem sociální péče.

Za nacistické okupace byl vězněn v koncentračním táboře. Po roce 1945 do politiky Československé sociálnědemokratické strany naposled zasáhl autoritou šestasedmdesátiletého delegáta jejího XXI. sjezdu v listopadu 1947. Jeho vystoupení přispělo k pádu Z. Fierlingera z funkce předsedy strany.

(nk)

MENDL Bedřich (* 29. 8. 1892 Břežany u Českého Brodu, + 28. 9. 1940 Praha) - český historik

Bedřich Mendl byl jedním z průkopníků a nejvýznamnějších českých historiků hospodářských a sociálních dějin. Vycházel z podnětů Pekařových a Šustových, ale také ze soudobých západoevropských sociologických a filosofických směrů. Předmětem jeho zájmu byl vývoj českých měst ve středověku, ale i obecné dějiny hospodářské. Z jeho díla jsou významné zejména Hospodářské a sociální poměry v městech pražských v letech 1378-1434 (1916-17), Z hospodářských dějin středověké Prahy (1926), Počátky našich cechů (1927), Hospodářský vývoj Evropy (1931), Vývoj řemesel a obchodu v městech pražských (posmrtně 1947).

Od roku 1933 byl ředitelem Státního historického ústavu a od roku 1934 prvním profesorem hospodářských a sociálních dějin na Univerzitě Karlově. Byl rovněž vůdčí osobností Historické komise pro dějiny sociálního hnutí 19. století a socialismus, která se roku 1932 ustavila při Sociálním ústavu ČSR. V důsledku rasových perzekucí na počátku 2. světové války spáchal sebevraždu.

(mch)

MENHART Oldřich (* 25. 6. 1897 Praha, + 11. 2. 1962 tamtéž) - český knižní grafik a typograf

Po absolutoriu na typografické škole v Praze (1914) se O. Menhart ještě vyučil sazečem v tiskárně Politika, kde byl rovněž určitý čas zaměstnán. V letech 1923-25 byl odborným učitelem na typografické škole a po studijní cestě pracoval ve Státní tiskárně (do 1929). V ranějším období se věnoval především tvorbě písma, jím vytvořené vzorníky - jako vůbec první od českého typografa - pronikly i na světový trh: Menhartova kurzíva a antikva (1930-31), romana a italika (1934), Victory antikva a kurzíva (1942), Česká unciála, Manuscript kurzíva, Figural italika (1945-48, iniciály 1960), plakátové písmo Vajgar (1961) latinka a kurzíva Standart (1960), a to vzdor tomu, že některé nesou typicky české národopisné prvky, jiné zase stopy rukopisného písma. Ostatně na Menhartovi se oceňuje právě jeho spojení typografie s kaligrafií.

Později se Menhart více věnoval grafické úpravě řady významných knih (mimo jiné Komenského Labyrintu světa a ráje srdce). Vedle množství článků vydal i řadu odborných publikací (například Regule kaligrafů, Nauka o písmu, Tvorba typografického písma). Byl také autorem grafické úpravy Prohlášení československé nezávislosti.

(vl)

MENŠÍK Vladimír (* 9. 10. 1929 Ivančice u Rosic, + 29. 5. 1988 Brno) - český herec

Po studiích na brněnské Janáčkově akademii múzických umění hrál V. Menšík krátce v Divadle D 34 v Praze. V roce 1958 se stal členem hereckého souboru Filmového studia Barrandov. Pro film a televizi vytvořil přes 150 rolí. Během let, v nichž hrál ve filmech (Práče, Král Šumavy, Procesí k panence, Hledá se otec, Až přijde kocour, Limonádový Joe, Mezi námi zloději, Lásky jedné plavovlásky, Všichni dobří rodáci, Klec pro dva, Dívka na koštěti, Parta hic) a v množství televizních inscenací, si získal popularitu především mezi lidovými diváky, kteří cítili srozumitelnou blízkost typů jím představovaných. Vyrostl v neopakovatelný typ českého šprýmaře, dobrého, ale někdy i zlomyslného a poťouchlého. Herec detailní zkratky, jenž si vypracoval typický sled mluvy rychle cezené skrze rty, pronášené s dynamickou gestikulací. Výjimečná byla jeho schopnost improvizace v mezích scénáře. Menšíkovy hrdiny prozařoval přirozený humor, jadrnost vtipu. Vytvářel občas i vážné filmové role (Markéta Lazarová). S obrovským talentem pro konverzační herectví vytvořil slavného romanopisce Alexandra Dumase ve stejnojmenném televizním seriálu. V 70. a 80. letech hrál často v pohádkách (Tři oříšky pro Popelku, Princ a Večernice, Jak se budí princezny), nechyběl v crazy komediích režisérů O. Lipského (mimo jiné Happy end) a V. Vorlíčka (Což takhle dát si špenát), hrál v televizních seriálech ze současnosti (Chalupáři, Žena za pultem), z historie (Byl jednou jeden dům) a ze světa sci-fi a pohádkové fantazie (Návštěvníci, Arabela). Vyvrcholením jeho práce pro televizi se stala vynikající studie tragické postavy alkoholika ve dvou televizních hrách J. Hubače (Ikarův pád, Tažní ptáci), dramaticky působivé a velmi přesvědčivé, přestože v té době již byl vážně nemocen. Televize mu také poskytla možnost hrát i velké role klasického divadelního repertoáru (MoliŹrův Scapino), ke kterým se jinak nedostal. Ve dvojici s J. Bohdalovou vytvořil několik vydařených televizních skečů. Do zlatého fondu televizní tvorby se zařadil svým výkonem v žánru televizní mikrokomedie (Bohouš, Bakaláři). Nepřehlédnutelná je Menšíkova účast na rozvoji televizní zábavy. Byl skvělým vypravěčem, až báchorkářem a mystifikátorem. Jeho vypravěčské a od něho odvozené konferenciérské umění vycházelo z tradic lidových vypravěčů z rodného kraje. Menšík se svou srozumitelnou, lidovou komikou čestně přiřadil k Jindřichu Mošnovi a V. Burianovi.

(pö)

MENZEL Jiří (* 23. 2. 1938 Praha) - český režisér, herec, scenárista a pedagog

V roce 1962 absolvoval J. Menzel na pražské FAMU obor filmová režie. Třebaže je doma i ve světě znám především svými filmy, je i vynikajícím a osobitým divadelním hercem a režisérem. Mimo jiné byl tvůrcem mimořádně zdařilé inscenace Machiavelliho komedie Mandragora v pražském divadle Činoherní klub, jež se hrála nepřetržitě 11 let (1965-76) a v níž zazářili mj. J. Hrzán, J. Somr i František Husák a další. Pro hravý, klaunskou atmosférou prosycený režisérský rukopis jsou Menzelovy práce pro české divadlo vždy přínosem.

Značný ohlas doma i v zahraničí však vzbudila především Menzelova filmová tvorba pro svou schopnost vyprávět o prostých lidech, z nichž někteří podléhají v nerovném zápase s násilím, byrokracií, totalitní zvůlí, a druzí zase svou osobitostí, někdy až bizarní originalitou obohacují život kolem sebe. Hrdiny svých filmů našel především v díle spisovatele B. Hrabala, autora řady tragikomických příběhů všedního dne. Za filmový přepis Hrabalovy novely Ostře sledované vlaky získal v roce 1967 filmového Oscara. Na začátku normalizace dokončil Menzel svůj druhý film podle Hrabalových povídek Skřivánci na niti, který však pro svou kritiku komunistické zvůle skončil v trezoru a k divákům se dostal až po listopadu 1989. V obou filmech vytvořil hlavní role neopakovatelným způsobem Václav Neckář. Další Menzelovy hrabalovské filmy Postřižiny (s M. Vášáryovou a Jiřím Schmitzerem a J. Hanzlíkem) a Slavnosti sněženek stejně jako jeho komediální filmy ze 70. a 80. let, točené často na námět Z. Svěráka (Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou či Vesničko má středisková), patří k tomu nejlepšímu, co česká kinematografie dosud vytvořila. Neméně úzce a současně úspěšně je Menzel spojen s dílem V. Vančury, jehož poetiku dokázal přesvědčivě přenést na filmové plátno (Rozmarné léto, kde si s chutí zahrál komedianta Arnoštka, či Konec starých časů).

I po listopadu 1989 Menzel patří mezi ve světě nejuznávanější české filmové tvůrce. Zatím poslední úspěch zaznamenal v roce 1994 na mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách svým filmem Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, který opět za scenáristické spolupráce Z. Svěráka natočil podle románu ruského spisovatele Vladimíra Vojnoviče.

Jiří Menzel je vedle své režisérské práce (od roku 1995 je režisérem Divadla na Vinohradech v Praze) i divadelním a filmovým hercem, jehož projev, postavený na nedramatické, nepatetické a civilní dikci a gestu, nepostrádá rysy klaunství a komediantství (Halibud, O'Casey: Penzion pro svobodné pány, Činoherní klub, 1975; filmy Kdyby tisíc klarinetů, Rozmarné léto, Hra o jablko a další). Natočil však i řadu televizních filmů, z nichž největší ohlas si získal přepis Nerudových Povídek malostranských.

Jiří Menzel je vedle M. Formana, V. Chytilové, I. Passera a J. Němce hlavní osobností generace filmových režisérů, která do československého filmu vstoupila ve druhé polovině 60. let a dodnes získává svou tvorbou úspěchy nejen doma, ale i v zahraničí.

(pö)

MERTA Vladimír (* 20. 1. 1946) - český hudebník

Merta je člověkem mnoha zájmů a talentů, nejvíc se prosadil jako folkový písničkář. Vystudoval architekturu na ČVUT (absolvoval 1970) a režii na FAMU (absolvoval 1976). Koncertovat začal ve druhé polovině 60. let ve folkových klubech, během svého pobytu ve Francii roku 1968 natočil desku Ballades de Prague (vyšla 1969, reedice a první české vydání na kompaktním disku Chtít chytit vítr, 1992), na níž nahrál nejen kytaru, ale pomocí playbacků i řadu dalších nástrojů. Podobným samoobslužným způsobem natočil pro Supraphon album Vladimír Merta (1970), které však nikdy nevyšlo (jen dvě písničky se pak objevily na singlu Písmenková láska). Roku 1978 vydal desku P.S., roku 1989 dvojici koncertních alb, nazvaných Vladimír Merta. Starší Mertovy nahrávky se roku 1990 objevily na albu Hodina vlka, v roce 1992 Merta u vlastní firmy ARTeM vydal sérii pěti kompaktních disků, retrospektivně mapujících jeho repertoár (např. Bití rublem, Svátky trpělivosti, Mišpacha). Se zpěvačkou Janou Lewitovou nahrál v roce 1996 album Sefardské inspirace. Píše písně i pro jiné interprety (V. Mišík, Martha Elefteriadu, M. Prokop), spolupracoval s jazzmany (J. Stivín), se skupinou Čundrgrunt a řadou příležitostných seskupení.

Hrál ve filmu Pavilon č. 6 (1970), natočil film Smrt krásných srnců (1976, absolventský film FAMU), je autorem scénáře filmu J. Jireše Opera ve vinici (1981). Režíruje dokumentární filmy (Mišpacha je rodina, Chci být černý, Tajná řeč těla, Veselý starobinec Sváti Karáska). Je autorem divadelní a filmové hudby (Lakomá Barka, Nebojsa, večerníčky). V 90. letech měl vlastní televizní pořady (například Dírou v kytaře). Napsal knihu Zpívaná poezie (1990), kompletní soubor textů Narozen v Čechách mu vyšel roku 1992. Merta je jednou z největších osobností českého folku, obrací se především k intelektuálnímu publiku. Oceňována je jeho hra na kytaru, překračující folkové stereotypy. Vystupoval ve Skandinávii, Francii, Kanadě, USA a Japonsku.

(jr)

MERTEN Vojta (* 28. 8. 1895 Praha, + 17. 6. 1945 Praha) - český herec a divadelní ředitel

Vojta Merten se původně vyučil typografem. V roce 1915 začal hrát divadlo u profesionální kočovné společnosti a přestal používat své původní jméno Vojtěch Bartůšek. Působil v různých pražských zábavních divadlech (Deklarace, Aréna na Smíchově, Rokoko, Komedie) jako komik poněkud hrubozrnného ražení. Obzvláště rád parodoval opilství. V roce 1923 dostal nápad a poprvé přivedl na jeviště živého Kašpárka, jehož pak hrával v dětských odpoledních představeních. V roce 1929 se dostal do Osvobozeného divadla, kde byla zavedena představení pro děti. Texty pohádek, v nichž vedle jeho Kašpárka vystupovala i postava hloupého policajta Šmidry, psal převážně sám. Velké obliby svého Kašpárka u dětských diváků využíval v reklamě zboží velkých firem, což mu neslo slušný zisk. I když Mertenovy hry i Kašpárek v jeho podání postrádaly většinou vkus, měly u dětí úspěch a staly se vzorem pro další divadla, která postavu živého Kašpárka také uváděla v představeních pro děti. V roce 1934 byla dětská představení Osvobozeného divadla zrušena a Merten se zas vrátil do kabaretů a operety (byl hercem a ředitelem Malé operety v Praze), kde jeho pokleslý humor zhrubl ještě více.

(pö)

MESICKI Jiří (* 10. 2. 1925 Vršec v Jugoslávii) - český politický vězeň a veřejný pracovník

Jiří Mesicki byl jako student práv na Univerzitě Karlově zatčen již v červnu 1948 a v prosinci téhož roku odsouzen za špionáž k trestu smrti, změněnému na doživotní vězení, které trávil v řadě věznic a v komunistických pracovních táborech. V roce 1956 byl těžce nemocný propuštěn do léčení v civilní nemocnici a v roce 1957 amnestován. Pracoval pak v různých manuálních zaměstnáních.

Po listopadu 1989 spoluzakládal Konfederaci politických vězňů Československa (již v roce 1968 se podílel na činnosti K-231), stal se členem jejího předsednictva a do roku 1993 byl předsedou ústřední politické komise Konfederace. Na četných veřejných shromážděních a ve sdělovacích prostředcích vystupoval za důsledné vyrovnání se s pozůstatky komunistického režimu a podnikl řadu pokusů o sjednocení politických sil, které by to dokázaly uskutečnit. S tímto cílem stál v roce 1991 u založení Antikomunistické aliance, byl členem Hnutí za občanskou svobodu a ve volbách roku 1992 kandidoval neúspěšně na kandidátce Klubu angažovaných nestraníků. Stal se výrazným představitelem té části občanů, jejichž celoživotní protikomunistický postoj, zkušenosti a morální vlastnosti nenašly v období po listopadu 1989 významnější uplatnění ve veřejném životě. V roce 1991 obdržel Plaketu Andreje Sacharova.

(mch)

MIKLOŠKO František (* 2. 6. 1947 Nitra) - slovenský politik

Po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Komenského pracoval v letech 1978-83 jako vědecký pracovník Ústavu technické kybernetiky SAV. Za organizování náboženského života a vydávání náboženské literatury byl ze zaměstnání propuštěn a pracoval pak v různýcvh dělnických profesích.

V listopadu 1989 se účastnil činnosti Veřejnosti proti násilí (VPN) a stal se členem jejího koordinačního výboru v Bratislavě. V březnu 1990 byl kooptován a v červnu 1990 za VPN zvolen do Slovenské národní rady. Jako její předseda se v následujícím období účastnil všech důležitých jednání o uspořádání Československa a spolu s J. Čarnogurským prosazoval princip státní smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou.

Po rozpadu VPN přestoupil do Křesťanskodemokratického hnutí, za které v červnu 1992 kandidoval a byl zvolen do Slovenské národní rady, v níž byl v opozici proti vládě V. Mečiara. K jejímu pádu přispěl již dvakrát: v dubnu 1991 a v dubnu 1994. Poslancem byl zvolen i v předčasných parlamentních volbách na podzim 1994, ocitl se znovu v opozici a na konci roku 1997 spolupracuje na vytvoření volební koalice, která by ve volbách 1998 Mečiara zbavila moci.

(mch)

MIKULÁŠEK Oldřich (* 26. 5. 1910 Přerov, + 13. 7. 1985 Brno) - český básník a publicista

Vedle mladšího J. Skácela byl Oldřich Mikulášek druhým významným moravským básníkem "mezigenerace" spjaté v 60. letech s brněnským kulturním měsíčníkem Host do domu (zde pracoval v letech 1957-64). Mikuláškova poezie vyniká intenzitou básnického obrazu, rozpětím mezi prožitkem ztráty, vyprázdněním smyslu a hledáním integrity a sjednocujícího řádu. Zdeněk Kožmín napsal: Velikost Mikuláškovy poezie spočívá v tom, že je tu sváděn zápas jakoby o nemožné - ale právě síla tohoto tvůrčího zápasu, jeho naléhání na ty nejpodstatnější otázky lidské existence všemi silami české řeči vytvořily, paradoxně řečeno, osobitý antimýtus velké mytické prvotnosti.

Předtím než se Mikulášek usadil v roce 1937 v Brně a začal pracovat jako redaktor v Lidových novinách, vystřídal řadu manuálních a podružných profesí. To již však dlouhou dobu psal poezii - jeho debut Černý bílý ano ne (1930) ještě stačil zachytit poetismus. Za svůj skutečný vstup do literatury však považoval až lyrické sbírky vytištěné za Protektorátu (Marné milování, Křídlovka, Tráva se raduje). V poválečném období, kdy pracoval v brněnském deníku KSČ Rovnost, vyšla sbírka Pulsy, blízká halasovské expresívní tónině. Mikuláškova tvorba z 50. let (sbírky Divoké kačeny, 1955; Krajem táhne prašivec, 1957; Ortely a milosti, 1958) spojuje intelektuální vnímání světa s prožitkem přírody jako fundamentu existence a s přihlášením se k osobitosti Moravy. Ve sbírkách ze 60. let (Albatros, 1961; Svlékání hadů, 1963; To královské, 1966; Šokovaná růže, 1969; Kam létají labutě, 1970) se ještě výrazněji objevuje existenciální tón, jeho jazyk je artistnější a zároveň "vznešenější".

Po normalizačním desetiletí je Mikuláškovi (v té době již 13 let po těžkém úrazu v invalidním důchodu) umožněno vytisknout sbírku Žebro Adamovo (1981). Zde je vyhrocena Mikuláškova polarita muže a ženy až do jakéhosi eroticko-biblického mýtu. V exilu však předtím vyšly básně z přelomu 60. a 70. let Agogh (1980), mimořádně hořká, rezignaci a marnost evokující poezie. V Československu stačily do básníkovy smrti ještě vyjít sbírky kontemplativní lyriky Veliké černé ryby a dlouhý bílý chrt (1981) a Čejčí pláč (1984), v nichž je pesimismus jakoby nahrazován nostalgickým smiřováním a pokorným loučením. Posmrtně ještě vyšly básně z posledních let Druhé obrázky (1986) a A trubky zlatý prach (1991).

(jp)

MILUNIČ Vlado (* 3. 3. 1941 Zagreb) - český architekt chorvatského původu

Absolvoval Fakultu architektury na ČVUT v letech 1960-66, pak krátkodobě praktikoval v Paříži, později byl zaměstnán v ateliéru GAMA (do 1974), Projektovém ústavu VHMP a teprve od roku 1990 pracuje zcela samostatně. Je členem skupiny Středotlací, spolupracoval hlavně se svým spolužákem architektem Janem Línkem (především domovy pečovatelské služby v Bohnicích, 1972-82; Malešicích, 1974-85; Chodově, 1983-89, v Hájích po 1989), nově s proslulým americkým architektem Frankem Gehrym. S ním také vytvořil prozatím nejpozoruhodnější moderní stavbu Prahy, tzv. Tančící dům - budovu National Nederlande na Novém Městě pražském (1990, 1992).

(vl)

MINÁČ Vladimír (* 10. 8. 1922 Klenovec, + 25. 10. 1996) - slovenský prozaik

Od konce 40. let prakticky až do přelomu let 80. byl V. Mináč centrální osobností režimní slovenské literatury. Jeho rozsáhlé realistické romány, v nichž ústředním tématem byla zkušenost Slovenského národního povstání, se staly reprezentativními díly slovenského socialistického realismu. V politickém systému totalitního státu, modifikovaném na slovenské poměry, zastával vysoké stranické funkce a plnil roli režimního intelektuála. Po roce 1989 a v době rozpadu společného státu zastával nepokrytě nacionalistická stanoviska.

V letech 1940-44 studoval v Bratislavě slovenštinu a němčinu a po vypuknutí SNP se ho aktivně účastnil. V prosinci 1944 byl zajat a vězněn v koncentračním táboře Mauthausen a Dachau. Po válce až do roku 1956 pracoval v redakcích různých časopisů a jako filmový scenárista. Poté se věnoval literatuře a tomu, čemu se říkalo "kulturně politická práce", čili různým politickým funkcím (člen ÚV KSČ, poslanec Národního shromáždění, respektive SNR, od roku 1974 byl předsedou Matice slovenské).

Debutoval novelou Smrť chodí po horách (1948), dramatickým příběhem, v němž zobrazil zážitky z partyzánských bojů. Spolu s románem Petera Jilemnického Kronika (1948) se stala vzorovou knihou s tématem SNP. Po budovatelském románu Modré vlny (1950) a povídkách z přerodu slovenské vesnice Na rozhraní (1954) se soustředil na syntetickou románovou trilogii Dlhý čas čakania (1958), Živí a mŕtvi (1959) a Zvony zvonia na deň (1961), jež jsou shrnuty pod společný název Generácia. Klasickou realistickou formou románové kroniky tu vyportrétoval kolektivní obraz generace, formované mezi koncem války a únorem 1948.

Mináč se pak věnoval spíše povídkové tvorbě situované do současnosti, přičemž naplňoval postulát socrealistické estetiky, že próza uskutečněného socialismu zobrazuje konflikt "mezi dobrým a ještě lepším" - tím "dobrým" byly různé nešvary již socialistického člověka: ...uviazli na jednom mieste, ustrnuli; zo schématického myslenia sa u nich stalo nemyslenie, z revolúčnosti pseudorevolúčnosť a nakoniec aj protihumanistické, a tým aj protisocialistické konanie..., psali literární vykladači.

Od poloviny 60. let se Mináč věnuje především teorii, přičemž jeho cesta vede od striktního marxismu-leninismu k nacionalistické "národnické" glorifikaci Slovenska s čím dál vyhraněnějším protičeským ostřím. Zcela v intencích celoživotního postoje, že život bez nepřítele, hatícího skvělé zítřky, není možný.

(jp)

MISTRÍK Ivan (* 15. 10. 1935 Bratislava, + 8. 6. 1982 tamtéž) - slovenský herec

Po absolutoriu konzervatoře v Bratislavě (1951) a kratších angažmá byl Ivan Mistrík v letech 1953-66 hercem Nové scény v Bratislavě a poté se stal členem činohry Slovenského národního divadla. Již jako mladý byl výraznou osobností charakterního herectví. Jeho projev byl plný vyhrocené senzibility (kníže Myškin, Dostojevskij: Idiot, 1965), plný expresivity a současně jemných výrazových prostředků (Trofimov, Čechov: Višňový sad, 1967). Vypracoval se v typického představitele složitých charakterů směřujících k pozitivním hodnotám života (Martin, Voltaire: Candide, 1982). V roce 1960 vstoupil do filmu dvěma postavami velké mravní čistoty (Romeo, Julie a tma; Vyšší princip). Až do své předčasné, dobrovolné smrti vytvořil mnoho různorodých filmových, televizních i rozhlasových postav.

(pö)

MIŠÍK Vladimír (* 8. 3. 1947 Praha) - český hudebník

Začínal v první polovině 60. let v pražských rockových formacích Komety a Fontána, ale významným bylo až jeho angažmá ve skupině Matadors (1965). V roce 1968 vytvořil s kytaristou Radimem Hladíkem skupinu Blue Effect (v obsazení s Mišíkem soubor vydal album Meditace, pak pokračoval se zpěvákem Leškem Semelkou). V letech 1970-72 byl Mišík zpěvákem skupiny Flamengo, s níž natočil album Kuře v hodinkách (1972), jednu z nejdůležitějších nahrávek českého rocku. Texty k ní napsal J. Kainar, jehož básně pak Mišík často zhudebňoval a velmi zpopularizoval. V závěru roku 1974 sestavil soubor Etc..., který ve svém repertoáru spojoval postupy rocku, blues, folku i jazzrocku. Podobně jako ve svých předchozích skupinách, i v Etc... Mišík spolupracoval s velmi talentovanými hudebníky (houslista Jan Hrubý, baskytaristé Vladimír Padrůněk a Vladimír Kulhánek, kytaristé Jan Jelínek, František Francl, klavírista a skladatel P. Skoumal). Mimořádně kvalitní je hlavně album Vladimír Mišík a Etc..., 1976), ale i další desky - 2 (1980), 3 (1986), 20 deka duše (1990), Jen se směj (1993), Live... Unplugged (1994), Město z peřin (1996) mají vysokou uměleckou úroveň. V letech 1983-85 byl postižen zákazem vystupovat a musel Etc... dočasně rozpustit. Kromě Kainarovy poezie Mišík zhudebňoval i verše Václava Hraběte, Františka Gellnera, Jiřího Dědečka, V. Merty, J. Suchého a dalších. Příležitostně koncertoval i se skupinou Čundrgrunt. V letech 1990-92 byl poslancem České národní rady.

(jr)

MLČOCH Rudolf (* 17. 4. 1880 Třebčín u Prostějova, + 8. 4. 1948 Olomouc) - český podnikatel a novinář a československý politik

Rudolf Mlčoch patřil mezi politiky a zároveň podnikatele, kteří se vypracovali sami a od píky. Nedokončil reálku v Prostějově, vyučil se u svého otce košíkáře a pak absolvoval košíkářskou školu v Mělníce. Další odborné zkušenosti získal v Praze i ve Vídni. Po návratu do Prostějova si zařídil košíkářský závod. Brzy mu však podnikatelské aktivity přestaly stačit a vstoupil do veřejného života, když se zprvu věnoval činnosti v živnostenských korporacích nejen v Prostějově, ale záhy po celé Moravě. V roce 1904 také převzal redakci Živnostenského zpravodaje, který vycházel v Prostějově.

Od detailní znalosti prostředí, problémů i potřeb drobných živnostníků byl u Mlčocha už jen krok k založení politické organizace, která by hájila jejich zájmy. A tak v roce 1908 založil živnostenskou stranu, stanul v jejím čele a postupně jí také spolu s J. V. Najmanem vtiskl ideový i organizační profil - a nepočínal si špatně. Po vzniku Československa byl jediným poslancem své strany v Revolučním Národním shromáždění a poslancem byl opětovně zvolen i v roce 1920. Ve volbách 1935 však získala jeho živnostenská strana středostavovská už téměř půl milionu hlasů a 17 mandátů (tedy stejně jako celá sjednocená pravice dr. K. Kramáře). Za tím vším pochopitelně bylo mnoho práce.

Už jako poslanec a zároveň člen Státní rady živnostenské Mlčoch pomáhal k vyřešení živnostenských a hospodářských otázek a při tvorbě nového právního řádu. V lednu 1919 založil také v Olomouci (a městu zůstal do své smrti věrný) deník své strany Československý deník a byl jeho ředitelem i šéfredaktorem. Za svou stranu byl předsedou poslaneckého i senátorského klubu, jako předseda výkonného výboru stál v čele strany i stranického Zemského výkonného výboru moravského. Byl také v koaličních vládách několikrát ministrem čs. vlády: veřejných prací (1925-26), železnic (1929-32) a obchodu (1937-38). V letech 1933-41 byl šéfredaktorem Moravského deníku, který vycházel v Olomouci.

Na sjezdu Čs. živnostensko-obchodnické strany středostavovské v roce 1930 zdůvodnil Mlčoch nutnost kooperace s agrární stranou. Hlavní rezoluce pak zdůraznila, že živnostenská strana je stranou státotvornou, která považuje za nutné všemi prostředky hájit svobodu, nezávislost a nedotknutelnost Československé republiky. Zemský sjezd strany v březnu 1938 znovu potvrdil slovy Mlčocha, že spolu s republikánskou (tj. agrární) stranou tvoří silný, státotvorný střed, a zdůraznil základní směrnice: poctivý nacionalismus, důslednou demokracii a zachování soukromého podnikání.

Po okupaci členové strany přistoupili k Národnímu souručenství stejně jako 99 % národa. Ačkoliv se ani Mlčoch, ani další vedoucí představitelé kolaborací neprovinili, nebylo na základě Košického vládního programu z dubna 1945 povoleno stranu obnovit.(tp)

Že živnostenská strana vadila KSČ, je nabíledni, a Benešův souhlas získali komunisté díky programové spolupráci Mlčocha s agrárníky. A těm Beneš jejich opozici vůči Hradu, a zejména vůči své osobě, nikdy nezapomněl.

(fh)

MLYNÁŘ Zdeněk (* 22. 6. 1930 Vysoké Mýto, + 15. 4. 1997 Vídeň) - český politolog a politik

Jeden z nejvýznamnějších představitelů "pražského jara" v roce 1968 Zdeněk Mlynář vstoupil do KSČ již v roce 1946 a v letech 1950-55 studoval na Právnické fakultě Lomonosovovy univerzity v Moskvě, kde se setkal s M. Gorbačovem. Po skončení studia se stal vědeckým pracovníkem Ústavu státu a práva ČSAV (1956-68) a zabýval se studiem politických systémů a teorií. V 60. letech se stal vedoucím mezioborového týmu pro zkoumání otázek rozvoje politického systému v socialistických zemích a v letech 1964-68 byl též tajemníkem právní komise ÚV KSČ. Z těchto pozic působil na rozšiřování reformních názorů v KSČ a v období "pražského jara" usiloval o demokratizaci komunistického režimu. Byl zvolen členem sekretariátu a tajemníkem ÚV KSČ.

Po srpnové sovětské okupaci se zúčastnil jednání se sovětskými představiteli a spolupodepsal tzv. moskevské protokoly. Po návratu z Moskvy byl koncem srpna zvolen členem předsednictva ÚV KSČ, ale v polovině listopadu se všech svých funkcí v KSČ vzdal a v roce 1970 z ní byl vyloučen. Pracoval pak v Národním muzeu.

V letech 1970-77 se účastnil opoziční činnosti v reformně komunistickém prostředí a byl jedním z hlavních organizátorů a signatářů Charty 77. V důsledku tvrdé perzekuce odešel do Rakouska, kde se v roce 1982 stal vedoucím pracovníkem Rakouského ústavu pro mezinárodní politiku v Laxenburgu a v roce 1989 profesorem politických věd na univerzitě v Innsbrucku. V zahraničí se zabýval analýzou reformního pokusu v Československu a politických systémů sovětského typu a stal se mezinárodně uznávaným expertem na tuto problematiku.

Po listopadu 1989 se vrátil do Československa, ale ve svých veřejných vystoupeních se dostal zcela do rozporu s vývojem událostí a nesehrál významnou politickou roli. Je autorem nesčetných odborných politologických knih, statí a článků. Širšímu okruhu čtenářů se stal známý memoárovou knihou Mráz přichází z Kremlu (1978). V ní mimo jiné popsal pokus o vytvoření dělnicko-rolnické vlády po sovětské okupaci země v srpnu 1968. Bylo proto absurdní, když Bendův Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu právě jej koncem roku 1995 žaloval kvůli tomu za vlastizradu. Mlynář byl čestným předsedou strany Levý blok a jejím lídrem ve volbách v červnu 1996. Strana neuspěla a Mlynář se pro nemoc vzdal své čestné funkce. Jeho pohřbu v Praze se zúčastnil M. Gorbačov, který se slzami v očích řekl, že ví, co to znamená být reformátorem.

(mch)

MŇAČKO Ladislav (* 28. 1. 1919 Valašské Klobouky u Zlína, + 24. 2. 1994 Praha) - slovenský spisovatel a publicista

Cesta L. Mňačka, aktivně bojujícího za války v řadách partyzánské skupiny, vedla přes oddanou službu komunistickému režimu na začátku 50. let, kdy působil jako jeden z nejprominentnějších novinářů, přes revizi jeho nadějí až k nekompromisnímu odporu vůči totalitě.

Na počátku 60. let se seznámil se zákulisím politických procesů, což dalo podnět vzniku knihy Oneskorené reportáže (1963), jež byly srovnávány s významem tehdy též publikovaných prací Alexandra Solženicyna. Jeho prvním výrazným úspěchem se však stala autobiografická novela z roku 1959 Smrť sa volá Engelchen (film Jána Kadára), líčící dramatické okolnosti zániku partyzánské obce. Otřásajícím podobenstvím hypnotizující síly totalitní moci se stala slavná novela Ako chutí moc (1967).

Na podzim 1967 se Mňačko poprvé odmítl na několik měsíců vrátit do vlasti a demonstrativně zůstal v Izraeli na protest proti československému postoji v izraelsko-arabské válce. Podruhé, již na podstatně delší dobu, odešel těsně po srpnové intervenci. V Rakousku hned v září 1968 napsal politický esej Siedma noc, v němž evokoval atmosféru posledního srpnového týdne, jenž byl ve znamení očekávání návratu státní delegace z Moskvy. V exilu žil Mňačko v relativní dobrovolné izolaci a věnoval se především psaní. Vzniklo tu osm prozaických knih a devět realizovaných scénářů, především pro televizi. Prvním Mňačkovým slovensky psaným románem, vzniklým v exilu, byla satira, "odlehčená orwelliáda" Súdruh Münchhausen (vyšel roku 1972 jako první slovenský román vydaný v exilovém nakladatelství Index). Jde o groteskního průvodce poválečnými dějinami KSČ, kde vystupují lehce zašifrované historické persony (Husár, Gotles atd.). Jinými Mňačkovými díly jsou povídkový soubor Niekto to prežije, satira na západní životní styl Slavnostný prejav a "superthriller" Gigant (česky 1994), parodující bestsellerovou literaturu.

Mňačko se po změně v roce 1989 vrátil do Československa, vystupoval jako rozhodný odpůrce slovenského separatismu. Po rozpadu společného státu si zvolil za místo svého bydliště Prahu.

(jp)

MODRÝ Bohumil (* 24. 9. 1916 Praha, + 21. 7. 1963 Praha) - český hokejista

Od žáků až do konce své kariéry hrál B. Modrý za slavný LTC Praha (jen krátce za HC Stadion Praha). Zúčastnil se také známého zájezdu LTC do Moskvy v roce 1948. Československo reprezentoval v 71 utkáních. Hrál na Zimních olympijských hrách 1948 ve Svatém Mořici (stříbrná medaile) a 6krát na mistrovství světa. V roce 1947 a 1949 byl členem mužstva mistrů světa. V té době byl považován za nejlepšího brankáře v Evropě. Vedle hokeje hrál i českou házenou za Slavii Praha.

Spolu s dalšími členy reprezentačního týmu byl ing. Modrý před odjezdem na Mistrovství světa 1950 zatčen a pro nesmyslně vykonstruované obvinění odsouzen na 15 let vězení. Roku 1955 byl s podlomeným zdravím propuštěn, ale k hokeji už se nevrátil. Své plné rehabilitace v roce 1968 se populární Bóža Modrý už nedožil.

Ing. Modrý patřil k nejslavnější, ale také k nejpostiženější generaci v historii našeho hokeje. Někteří - jako on či Václav Roziňák, Gusta Bubník nebo Stanislav Konopásek - zakusili komunistické vězení. Další přišli o život při leteckém neštěstí nad kanálem La Manche v roce 1948. Mezi nimi například Ladislav Troják, první slovenský reprezentant Československa v ledním hokeji.

(pa)

MOHORITA Vasil (* 19. 9. 1952 Praha) - český politický pracovník a podnikatel

V popředí veřejného života se objevil po sovětské okupaci Československa, kdy po absolvování jednoročního kursu na Vysoké škole komsomolské v SSSR (1971-72) začal vykonávat různé funkce v Socialistickém svazu mládeže (SSM), naposled jako jeho předseda (1987-89). V roce 1988 byl zvolen členem ÚV KSČ a jeho sekretariátu, a stal se tak zdaleka nejmladším členem komunistického vedení.

Po 17. 11. 1989 zaujal SSM kritický postoj k policejnímu zásahu na Národní třídě, a přispěl tak ke vzniku událostí, jejichž běh se Mohorita 20. 11. dokonce snažil ovlivnit osobním vystoupením na Václavském náměstí. Všechny jeho tehdejší aktivity nejsou dosud zcela známy - měl například kontakt s vysokým činitelem Státní bezpečnosti uprostřed listopadového týdne - za KSČ se však účastnil jednání "rozhodujících politických sil" o vytvoření "vlády národního porozumění".

V listopadu 1989 byl zvolen tajemníkem a v prosinci prvním tajemníkem ÚV KSČ, ale ztratil v ní vedoucí postavení, když předsedou KSČ byl zvolen Jiří Svoboda. Také ve Federálním shromáždění, do něhož byl kooptován v lednu a zvolen za KSČ v červnu 1990, ztrácel přední postavení a po rozpadu Československa odešel z veřejného života a začal se věnovat podnikání. Ve volbách v roce 1996 se probudil k politickému životu a kandidoval do Poslanecké sněmovny jako volební lídr postkomunistické Strany demokratické levice v severomoravském kraji. Strana však žalostně prohrála a Mohorita se vrátil opět k podnikání. V útulné Modré kavárně v Mariánských Lázních, kterou také vlastní, mu může být pro smích heslo demonstrantů z listopadu 1989 - Mohorita od koryta! Koncem roku 1997 se stal předsedou nové Strany demokratického socialismu. Ale už v dubnu 1998 se funkce vzdal, když vedení strany odmítlo jeho návrh, aby se rozpustila.

(mch)

MORAVEC Emanuel (* 17. 4. 1893 Praha, + 5. 5. 1945 tamtéž) - český důstojník a politik, účastník protirakouského odboje a čelný představitel kolaborace s nacisty

Emanuel Moravec, jehož jméno se stalo nakonec symbolem programové kolaborace, byl zprvu horlivým demokratem a stoupencem E. Beneše, zastáncem obrany republiky před hitlerovským Německem až do poslední kapky krve. Pro něho Mnichov znamenal naprostý šok. Lze s jistou nadsázkou říci, že Moravec z Mnichova vyvodil radikální a "logický" závěr: když ne proti nim, tak s nimi! Stal se z něj hlasatel spolupráce s nacisty (znovu až do poslední kapky krve) a kdysi obdivovaného Beneše záhy označoval za nepřítele číslo 1.

Moravec před 1. světovou válkou dokončil studium na průmyslové škole. Za války narukoval do rakousko-uherské armády, ale rychle přešel do ruského zajetí. Bojoval pak na srbské frontě a po vzniku legií se stal jejich příslušníkem a účastníkem proslulé bitvy u Zborova. V roce 1919 byl členem spojenecké zbrojní komise ve Vladivostoku. Po návratu do Československa byl vyslán na Vysokou válečnou školu v Praze a ve 20. letech působil v různých velitelských funkcích (v roce 1924 byl přednostou zpravodajského oddělení hlavního štábu čs. armády). V roce 1926 vystupoval jako jeden z hlavních svědků v procesu proti R. Gajdovi, což jejich vztah natrvalo negativně ovlivnilo. V letech 1931-38 byl profesorem válečných dějin a strategie na Vysoké škole válečné v Praze, zároveň zastával (od roku 1933 v hodnosti plukovníka) funkci velitele pěšího pluku Tyrše a Fügnera (1936-38). Velmi často publikoval své názory v tisku a prosazoval spojenectví s Francií a SSSR a obranu republiky.

Po Mnichovu nastal v jeho názorech obrat, který ho po 15. březnu přivedl k aktivní kolaboraci. V publikované práci Úloha mouřenína uvedl, že by mu nevadilo, kdyby bylo zlikvidováno 100 000 českých intelektuálů, protože pro národ je důležitější poctivý dělník než několik pisálků. Spojil se s proněmeckými aktivistickými novináři, kterým vtiskl svůj kolaborantský program. Stál v příkré opozici proti ministerskému předsedovi A. Eliášovi a jeho retardační politice, což veřejně proklamoval například v roce 1941 při pohřbu předního kolaborantského novináře Karla Lažnovského. Nejenom že hovořil o obrýlených mandarínech, kteří sedí ve vládě, ale použil i známého rčení: Rukavici, která nám byla vhozena, zdvihneme a pořádek uděláme českýma rukama!

V té době už byl o aktivitách a postojích Moravce díky K. H. Frankovi dobře informován R. Heydrich. Ten mu udělil "generální pardon" za jeho vystupování před Mnichovem 1938 a snažil se ho plně využít pro cíle německé okupační politiky. Po Eliášově zatčení zeslábl i Háchův odpor, a tak byl Moravec v lednu 1942 jmenován na Frankův příkaz do protektorátní vlády jako ministr školství; zároveň stál v čele Úřadu lidové osvěty (totalitní slovník je až k uzoufání stejný), který se během půl roku změnil na nové ministerstvo. A právě jako ministr osvěty se Moravec neblaze proslavil. Hned na počátku slíbil Heydrichovi svým čestným slovem úplnou loajalitu a zároveň se zaručil, že nebude nikdy usilovat o obnovu českého vysokého školství (17. 11. 1939 byly vysoké školy údajně zavřeny pouze na tři roky). Sám si pak vytkl za cíl převýchovu českého národa v duchu nacistické ideologie, a tím ihned "ospravedlnil" všechny popravy v rámci prvního stanného práva, které vyhlásil po svém příchodu do Prahy Heydrich. Nacisté mu zase vyšli vstříc ve svém postoji vůči českým fašistickým skupinám, které byly v opozici proti Moravcovi.

Sám Moravec vycházel z pojetí, že řízení politických věcí je záležitostí Německa, respektive okupační správy, a proto je úkolem českých politiků - a tedy i jeho - zprostředkovat tomuto prostoru a českému národu novou ideologii nacionálně socialistické revoluce nejdravějším způsobem.

V době heydrichiády byl iniciátorem masových shromáždění a projevů odsuzujících Beneše a jeho domácí "pomahače". Ještě před Heydrichovou smrtí se s ním dohodl o vytvoření Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, nicméně tato instituce naděje jeho i okupantů nesplnila. Začal také germanizovat české školství, oddaně plnil všechny pokyny nacistů a zasloužil se v roce 1944 i o vytvoření Ligy proti bolševismu. Tehdejší plakát Zachvátí-li tě, zahyneš s rudým spárem nad Hradčanami ovšem splnil funkci úplně opačnou. A komunisty byl po válce beze zbytku využit - jakákoliv i sebemírnější kritika SSSR a jeho politiky mohla být klasifikována jako "fašistická".

Až do samého konce války byl Moravec až fanatickým nepřítelem českého vlastenectví. Když na jaře 1945 Večerní České slovo přineslo zprávu o koncertu České filharmonie, kde se metaforicky psalo při zmínce o Smetanově Blaníku o blanických rytířích, napsal udání na úřad říšského protektora. Výsledkem byla poprava autora článku i cenzora a vedoucí kulturní rubriky byl poslán do koncentračního tábora. Na strunu "soucitu" začal hrát Moravec až v dubnu 1945, kdy v článku Klid politickou silou otištěném 28. dubna v Národní politice zdůrazňoval nutnost soucitu vůči německým spoluobčanům a opět dosáhl opačného efektu. Ještě 2. května ve stejném listě publikoval svůj poslední článek Doznávám a znovu tvrdím, ale to už věděl, že jeho quislingovská politika končí. Když o tři dny později vypuklo v Praze povstání, snažil se Moravec pod ochranou oddílů SS dostat co nejrychleji z Valdštejnského do Černínského paláce, kde stále ještě bylo sídlo úřadu říšského protektora. V Chotkových sadech došly nákladnímu automobilu, který Moravce vezl, pohonné hmoty. Než se doplnily, zastřelil se ranou revolveru do spánku.

Sebevraždou tak skončil protagonista české kolaborace, jehož syn Igor byl dokonce u jednotek SS. Odbojem byl právem označován za českého Quislinga - jak byli podle tohoto norského fašisty a pronacistického kolaboranta označováni všichni jeho "následovníci". Popravy českých vlastenců zdůvodňoval jako nutný proces převýchovy českého národa do "Nové" - tedy nacistické - Evropy. O tom, že se český národ s jeho politikou neztotožnil, musela referovat i německá bezpečnostní policie u K. H. Franka. Ve zprávě se doslova psalo, že Moravcova politika je v české veřejnosti beze zbytku odmítnuta.

(tp)

MORAVEC František (* 23. 7. 1895 Čáslav, + 26. 7. 1966 Washington, USA) - československý generál

František Moravec musel roku 1915 zanechat studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, byl vyslán do školy pro záložní důstojníky a odvelen na ruskou frontu, kde v lednu 1916 přešel do zajetí. Vstoupil do Srbské legie a s ní bojoval v Rumunsku. Po vstupu do čs. legií se dostal mimo Rusko a účastnil se bojů v Řecku, ve Francii a v Itálii. Po návratu do vlasti v listopadu 1918 byl ihned vyslán na Slovensko do bojů proti maďarským bolševikům.

Zůstal pak důstojníkem z povolání, v roce 1927-29 vystudoval Vysokou školu válečnou a po krátkém působení v Plzni byl v roce 1930 převelen do Prahy jako přednosta zpravodajského oddělení Zemského vojenského velitelství. Od roku 1934 až do posledních hodin existence Československa byl přednostou pátrací skupiny II. oddělení generálního štábu. Zde vybudoval velmi úspěšnou zpravodajskou službu, kterou zaměřil především na získávání informací o německých záměrech.

S cennými dokumenty a s 11 nejbližšími spolupracovníky odletěl krátce před příchodem okupačních vojsk do Velké Británie, kde ve spolupráci s Brity řídil v letech 1940-45 čs. exilovou zpravodajskou službu, známou svými hodnotnými informacemi (i díky pokračujícímu kontaktu s nejvýznamnějším agentem A-54, který udržovala v Protektorátu skupina Balabán-Mašín-Morávek). V roce 1944 byl povýšen na brigádního generála, což bylo posledním oceněním jeho velkých zásluh.

Po válce byl v důsledku odporu KSČ proti jeho osobě poslán na dovolenou a až v roce 1947 byl jmenován velitelem divize v Mladé Boleslavi. Po únoru 1948 uprchl do exilu v USA, kde pracoval jako poradce ministerstva obrany. Jeho vzpomínková kniha Špión, jemuž nevěřili podává zprávu nejen o jeho zpravodajské činnosti, ale i charakteristiky předních exilových politiků.

(mch)

MORAVEC Ivan (* 9. 11. 1930 Praha) - český klavírista a pedagog.

V roce 1952 absolvoval studia klavírní hry na pražské konzervatoři u Arnoštky Grünfeldové, další rok studoval na Akademii múzických umění u Ilony Štěpánové-Kurzové. Na pozvání předního světového klavíristy Artura Benedetti Michelangeliho se v roce 1957 a 1958 zúčastnil jeho kursů v Arezzu. Od roku 1956 vystupuje koncertně, v Londýně poprvé v roce 1959, v USA poprvé nahrával roku 1962 (pro Connoisseur Society), 1963 natáčel ve Vídni s Vídeňskými symfoniky, 1964 koncertoval s Clevelandským orchestrem, řízeným Georgem Széllem, mj. v newyorské Carnegie Hall. Při té příležitosti se setkal s R. Firkušným, který ho seznámil s V. Horowitzem, A. Rubinsteinem atd. Od té doby absolvuje kařdoročně americké, případně i kanadské koncertní turné. Vystupuje na předních festivalech (Salcburk, Vídeň, Moskva, Montreux, Edinburgh, Aldeburgh atd.). Koncertuje se špičkovými světovými orchestry (New York Philharmonic Orchestra, Royal Philharmonia London, Gewandhausorchester, Moskevská filharmonie, Boston Symphony Orchestra, Chicago Symphony Orchestra, londýnská Academy of St. Martin-in-the-Fields, s níž natočil v letech 1995 a 1997 za řízení N. Marrinera 4 Mozartovy klavírní koncerty, atd.). Od 1957 učí na AMU (1968 docent), kterou v roce 1985 pod tlakem opustil, aby se na ni 1990 vrátil rehabilitován jako profesor.

Moravcův repertoár sahá od Mozarta po Janáčka, jen výjimečně se v něm objevuje soudobý autor (O. F. Korte). Mezinárodní ocenění získaly zvláště jeho domácí i zahraniční nahrávky Mozarta, Beethovena a Chopina, z nejnovějších oba Brahmsovy koncerty s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem. Je to intelektuálně znamenitě vybavený interpret vysokých morálních kvalit, spojující senzitivní múzičnost s precizností, s kultivovanou úhozovou technikou a schopností vystavět celek.

(tv)

MORÁVEK Václav (* 8. 8. 1904 Kolín, + 11. 3. 1942 Praha) - československý důstojník, představitel protinacistického odboje

Václav Morávek, nejmladší z proslulé skupiny Tří králů (Balabán-Mašín-Morávek), vystudoval vojenskou akademii v Hranicích na Moravě (1925) a ve 30. letech s hodností štábního kapitána byl velitelem baterie v Olomouci. V roce 1939 spoluvytvořil zpravodajskou a diverzní skupinu v rámci Obrany národa. Po zatčení svých přátel Balabána a Mašína v roce 1941 pokračoval sám alespoň ve zpravodajské činnosti, vzdor stále se zhoršujícím podmínkám po příchodu Heydricha do Prahy. Morávkovi se zejména podařilo udržet kontakt se špičkovým agentem F. Moravce Paulem Thümmelem (A-54), jehož informace z centrály německého Abwehru zajímaly pochopitelně nejen londýnskou vládu a E. Beneše, ale i nejvyšší britská místa.

Kruh se však kolem statečného štábního kapitána uzavřel v březnu 1942 na konspirativní schůzce v parčíku u Prašného mostu. Morávek se odmítl vzdát a padl v přestřelce s gestapem.

(fh)

MOSKALYK Antonín (* 11. 11. 1930 Chust) - český režisér

Po absolutoriu DAMU v roce 1958 spolupracoval A. Moskalyk s režisérem A. Radokem na inscenacích Národního divadla. Moskalyk patří rovněž mezi zakladatele Divadla Na zábradlí. Od roku 1953 se datuje jeho spolupráce s televizí, o pět let později se stal dokonce kmenovým režisérem Čs. televize. Jako filmový režisér debutoval v roce 1962 středometrážní povídkou podle námětu Oty Hofmana Oranžový měsíc. Snímek podle Lustigovy předlohy Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (1965) čerpá téma z holocaustu za 2. světové války, k níž se Moskalyk často vrací i ve svých dalších filmech (Dita Sachsová, 1968 a Kukačka v temném lese, 1984). Po srpnu 1968 se obrátil ke klasice - v roce 1971 vytvořil pozoruhodnou adaptaci Němcové Babičky - a k pohádkovým příběhům (Kráska a zvíře, 1972).

Moskalyk pracoval rovněž pro televizi. Natočil řadu oblíbených seriálů, například Panoptikum města pražského (1988), ve kterém navázal úspěšně na Sequensův seriál z roku 1968, a Dobrodružství kriminalistiky (1989). Za svou filmovou a především televizní tvorbu získal A. Moskalyk celou řadu mezinárodních ocenění.

(pm)

MUCHA Alfons (* 24. 7. 1860 Ivančice, + 24. 7. 1939 Praha) - český malíř, grafika návrhář

Protože nebyl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, pracoval A. Mucha v letech 1879-81 ve Vídni, v malírnách divadelních dekorací, pak maloval jídelnu na zámku v Hrušovanech a na dalším sídle hraběte Khuena v Gandeggu u Bolzana. Poté studoval na akademii v Mnichově (1884-88), odkud přešel do Paříže (1888), kde krátce navštěvoval Académie Julian. Nadále pracoval samostatně, živil se především jako ilustrátor. Na čas pobýval v jeho ateliéru také Paul Gauguin, když se roku 1893 poprvé vrátil bez prostředků z Tahiti.

Lze říci, že v podstatě náhodou Muchu proslavil první plakát Gismondy (1894), který zhotovil pro Sarah Bernhardtovou. Ta s ním o rok později také uzavřela trvalou smlouvu. V roce 1898 otevřel svou vlastní kreslířskou školu (Cours Mucha) na Académie Carmen, kde učil vedle Jamese Mac Neilla Whistlera. V letech 1898-1900 pracoval na přípravě světové výstavy Paříž 1900. Roku 1904 odcestoval do USA, kde pobýval střídavě s Paříží, po roce 1910 se vrátil do Prahy.

Mucha byl jedním z nejvýznamnějších kreslířů evropské secese - podle něho někdy bývá nazývána i Le styl Mucha. Vynikl především v grafice, v níž se proslavil svými plakáty, na nichž vytvořil ideální typ osudové ženské postavy (femme fatale). Známé jsou hlavně plakáty pro divadelní hry s Bernhardtovou (Dáma s kaméliemi, 1896; Médea, 1898), plakáty pro Salon des Cents (1896-97), ale i volné grafické listy a dekorativní panneau (Čtyři roční období, 1896; Čtvero umění, 1898; Květiny, 1897; Měsíce, 1899).

Stejně slavné byly i Muchovy ilustrace (Ilsea, princezna Tripolská R. des Fleurse, 1897), návrhy kalendářů a knižní grafika (ornamentiku Art Nouveau dovedl k vrcholu v Otčenáši, 1899), věnoval se však i užité grafice (jídelní lístky, divadelní programy) a uměleckému řemeslu. Zařídil Fougetovo zlatnictví v Paříži a pro tuto firmu dodával i návrhy šperků, které patří k nejlepším skvostům secesního šperkařského umění. Vedle toho je autorem pozoruhodného architektonického návrhu Pavilónu člověka (1897), který však na světové výstavě v Paříži nebyl nakonec realizován. Po příchodu do Prahy navrhl zde výzdobu jednoho ze sálů Obecního domu, a především pracoval na monumentálním cyklu pláten Slovanská epopej (1910-28).

Je také autorem jedné z prvních československých známek, zobrazujících Hradčany (nad nimiž ovšem "omylem" vychází slunce), a také několika bankovek.

(vl)

MUCHA Jiří (* 12. 3. 1915 Praha, + 5. 4. 1991 Praha) - český prozaik, scenárista, překladatel a publicista

Jiří Mucha vyrůstal v rodině slavného malíře A. Muchy a měl možnost od mládí vstřebávat různé umělecké i společenské podněty a s jistotou - i díky jazykové vybavenosti - se pohybovat v mezinárodním, především francouzském prostředí. Přesto však celý život toužil Mucha prokázat, že do Čech jako český spisovatel patří, i když mu jeho původ a schopnosti byly ve vlasti často jen na obtíž.

Studia na pražské lékařské a filosofické fakultě (1935-39) narušila válka, na jejímž začátku Mucha odešel do Paříže, kde již předtím (od roku 1937) často pobýval, a odtud dopisoval do Lidových novin. Po porážce Francie přešel do Anglie a stal se důstojníkem letectva a válečným zpravodajem BBC, díky čemuž poznal bojiště severní Afriky, Středního Východu, ale i Barmy a Číny a po invazi také západní Evropy (Itálie, Francie). Tyto zážitky zachytil ve "válečném deníku" Oheň proti ohni (1947, 2. přepracované vydání 1966), jednom z nejcennějších válečných memoárů české literatury. Od roku 1945 žil Mucha opět v Praze a pracoval jako novinář. Vydává romány Most (1946), Spálená setba (1948) a Válka pokračuje (1949) s tematikou návratu do mírového života.

Roku 1951 je Mucha zatčen a na základě falešného obvinění ze špionáže odsouzen na šest let vězení a práce v dolech. Také úděl stalinského vězně Mucha zhodnotil, a opět deníkovou formou, v knize Studené slunce (1968), jež patří spolu s díly K. Pecky, V. Havla či I. M. Jirouse k nejvýznamnějším dílům tzv. vězeňské literatury. Po amnestii roku 1955 Mucha působil jako scenárista na Barrandově, překládal z francouzštiny a angličtiny, cestoval, a především psal. V roce 1963 vydává psychologický román v lecčems ovlivněný camusovským existencialismem Pravděpodobná tvář, v roce 1965 vychází jeden z prvních solidních cestopisů o USA Černý a bílý New York. Na vlnu zájmu o dílo svého otce v 60. letech reagoval Mucha monografií Kankán se svatozáří. Život a dílo Alfonse Muchy (1969).

Nelibost normalizátorů povolí až roku 1987, kdy vychází román Lloydova hlava a o rok později dokumentárně autobiografický román z předvečera války Podivné lásky, ve kterém vzpomíná na citový vztah k hudební skladatelce Vítězslavě Kaprálové, své první ženě.

Listopad 1989 zastihl Jiřího Muchu v pařížské nemocnici, odkud posílá vzkaz do Prahy: O svobodu se nežádá, o svobodu se bojuje. Jsem s vámi a jako tolikrát předtím jsem připraven dát to jediné, co mi náleží. Život.

(jp)

MUKAŘOVSKÝ Jan (* 11. 11. 1891 Písek, + 8. 2. 1975 Praha) - český estetik, jazykovědec a literární teoretik

Jan Mukařovský byl nejvýznamnějším představitelem českého literárněvědného a estetického strukturalismu. Vycházel z poznatků ruské formální školy a usiloval o vypracování přesného pojmového systému, jenž by byl použitelný pro rozbor jazykové formy uměleckého díla. Literární dílo je podle něj znakem, který má strukturální povahu, jako celek je určen svými prvky a jejich vzájemnými vztahy, přičemž jeden z prvků je strukturálně dominantní. V letech první republiky i krátce po válce plnil roli elitního vědeckého arbitra a autoritativního obhájce avantgardní, poetistické i surrealistické literatury. Po únoru 1948 neodolal nabídce moci, a dokonce popřel velký kus svého díla.

Po studiích lingvistiky na pražské univerzitě (1915) působil nejdřív deset let v Plzni a od roku 1925 jako středoškolský profesor na gymnáziu v Praze. Roku 1926 začal pracovat v Pražském lingvistickém kroužku, kde se stal jednou z klíčových osobností. Roku 1929 se habilitoval jako docent estetiky na UK. V letech 1931-37 působil také na Komenského univerzitě v Bratislavě.

Mukařovský se, zvláště ve své první etapě, soustředil na problém zvukové stránky verše, na jeho melodii a na rozdíl mezi jazykem básnickým a hovorovým. Příkladným dílem minuciózní slohové analýzy, v níž zcela dokáže abstrahovat od kontextu sociologického, historického i psychologického, je Mukařovského studie Máchův Máj (1928). Otázku vztahu literárního procesu ke společenské situaci si naproti tomu položil ve studii Polákova Vznešenost přírody (1934), kde analyzoval dílo obrozeneckého básníka Miloty Poláka. Tyto práce stejně jako jednotlivé rozbory charakteristických slohů českých spisovatelů (Božena Němcová, Vítězslav Hálek, T. G. Masaryk, K. Čapek, V. Nezval a V. Vančura) se vyznačují striktním vědeckým přístupem s přísně vypracovanou metodologií. Ve studii Estetická funkce, norma a hodnota (1936) hájil své pojetí literatury jako jedné z forem společenské komunikace, v níž dominuje funkce estetická. Soubor nejvýznamnějších studií vydal v roce 1941 pod názvem Kapitoly z české poetiky. Jde o jednu z nejdůležitějších knih české literární estetiky.

Po válce se intenzívně zapojil do politiky, a to na straně KSČ. Ta mu dopomohla k pozici rektora UK. Tuto funkci vykonával v letech 1948-53, tedy právě v období nejhanebnějším, během něhož byla "vyakčněna" řada demokraticky orientovaných profesorů. Aby podpořil své postavení také "vědecky" a obhájil se z možných výtek z hříchu dávno už nepřípustného "strukturalismu" a "formalismu", vydal stať Ke kritice strukturalismu v naší literární vědě (1951), v níž popřel svou vědeckou minulost. Dokonce zde napsal, že strukturalismus je maskovaná, a tím více nebezpečná forma idealismu. V 60. letech, v době částečné liberalizace, se ke své vědecké "identitě" opět vrátil.

Mukařovský se na druhé straně zasloužil o vznik Kabinetu pro studium českého divadla (1957), kde pod vedením Františka Černého vznikly v letech 1968-83 Dějiny českého divadla (4 svazky, od divadelních počátků do roku 1945), na nichž se podíleli teatrologové Jan Kopecký, Adolf Scherl, Ljuba Klosová, Milan Obst, Bořivoj Srba, Vladimír Procházka a další.

(jp)

MÜLLER Jiří (* 28. 12. 1943 Brno) - český student, disident a politik

V roce 1966 vedl na Strojní fakultě ČVUT v Praze studentskou opozici požadující právo na organizaci nezávislou na KSČ a byl za to vyloučen ze školy. Po návratu do školy za "pražského jara" patřil k předním studentským vůdcům v Praze a v roce 1970 mu nebylo umožněno dostudovat. Od listopadu 1971 do prosince 1976 byl vězněn za opoziční činnost a když hned po návratu z vězení podepsal Chartu 77, byl pronásledován a od roku 1981 trestně stíhán. V Chartě vytvořil s R. Battěkem a Jaroslavem Mezníkem skupinu "nezávislých socialistů", hlásících se k Socialistické internacionále.

Po listopadu se angažoval v Občanském fóru (OF), za které byl v červnu 1990 zvolen do České národní rady. V červenci byl jmenován ředitelem Úřadu FMV pro ochranu ústavy a demokracie, který chtěl budovat jako instituci nezávislou na vnějších politických a osobních vlivech. Koncem roku se dostal do koncepčních sporů s Hradem a skupinou kolem Jana Rumla na Federálním ministerstvu vnitra (FMV) a v listopadu byl ze své funkce odvolán.

Česká národní rada jej potom zvolila předsedou výboru petičního, pro právní ochranu a bezpečnost. Když v OF došlo roku 1991 k rozkolu, stal se Müller členem Občanského hnutí (OH), za které kandidoval ve volbách v červnu 1992. Po porážce OH pracoval jako novinář a v roce 1993 se stal generálním sekretářem strany Svobodní demokraté (OH). S tou přešel i do sloučené strany Svobodní demokraté-Liberální strana národněsociální, ale ještě před jejím rozpadem na jaře 1997 z ní odešel a začal se věnovat soukromému povolání.

(mch)

MÜLLER Vlado (Vladislav) (* 19. 3. 1936 Bratislava, + 20. 6. 1996) - slovenský herec

Vlado Müller byl představitelem silných individualit, chlapsky drsných typů, někdy i autoritativních osobností (Eddie, Miller: Pohled z mostu, 1965). Hrál však i složité, psychicky rozvrácené postavy, jež svou zranitelností kontrastovaly s Müllerovým robustním zjevem (Dimitrij, Dostojevskij: Bratři Karamazovi, 1967; Claudius, Shakespeare: Hamlet, 1974). Od začátku 60. let hrál ve filmu. Vynikající dramatické výkony podal ve filmu Obžalovaný (1969) režisérů Kadára a Klose a ve filmu Signum laudis (1980) režiséra Martina Hollého ml. V televizi si získal přízeň diváků různorodými, vždy však přesvědčivými postavami (Othello, Americká tragédie, Louis Pasteur, český seriál Přátelé zeleného údolí). Spolupracoval s rozhlasem i dabingem.

(pö)

MUNA Alois (* 23. 2. 1886 Lysice, + 2. 8. 1943 Kladno) - český novinář a československý komunistický politik

Alois Muna, původním povoláním krejčí, byl před 1. světovou válkou sociálnědemokratickým funkcionářem na Kladensku. Za války byl zajat na ruské frontě a v letech 1918-19 se stal představitelem Československé komunistické strany na Rusi a nepřítelem českých legií. Roku 1919 přišel do Československa, aby zde založil komunistickou stranu, sekci Komunistické internacionály, sloužící k prosazení Leninovy a Zinověvovy vize o rychlém postupu "světové proletářské revoluce". Brzy byl nejznámějším a nejradikálnějším z reprezentantů marxistické levice v sociální demokracii na Kladensku.

Ve 20. letech patřil k předním funkcionářům KSČ a v období let 1925-29 byl poslancem Národního shromáždění. Po nástupu Gottwaldova vedení byl v květnu 1929 z komunistické strany vyloučen pro "pravicový oportunismus a likvidátorství". Roku 1930 opět vstoupil do sociální demokracie, o jejíž rozkol se v prvních letech republiky tolik zasloužil.

(nk)

MUNZAR Luděk (* 20. 3. 1933 Nová Včelnice) - český herec

Luděk Munzar, manžel herečky J. Hlaváčové, začal hrát divadlo jako ochotník při studiích na střední škole. V letech 1952-56 studoval na Divadelní fakultě AMU a po sezóně v divadle v Mladé Boleslavi byl roku 1957 angažován O. Krejčou do činohry Národního divadla v Praze. Zpočátku vytvářel postavy mladých mužů v současných hrách (Jirka, Hrubín: Srpnová neděle, 1958) i ve hrách klasického repertoáru (Švanda, Tyl: Strakonický dudák, 1958; Merkucio, Shakespeare: Romeo a Julie, 1963). Všechny spojovalo Munzarovo střídmé, neefektní herectví. I v kostýmovaných kusech totiž jeho hrdinové měli mnoho společného s věcností a střízlivostí mladých z přelomu 50. a 60. let, kdy se zhroutily "budovatelské" mýty. Spolu s M. Tomášovou a J. Třískou patřil k hlavním hercům Krejčova šéfovského období činohry ND. S vyšším věkem a většími životními zkušenostmi Munzar vytvářel charakterově složitější postavy, nejednou s rysy něčeho nezdravého (televizní inscenace Klobouk plný deště), a dokonce až zvráceného (Arturo Ui, Brecht: Zadržitelný vzestup Artura Uie, 1978, Mefisto, Goethe: Faust, 1981). Z posledních Munzarových rolí na scéně ND vynikl vysloužilec Bláha z nedostižné inscenace Stroupežnického Našich furiantů (1979) režiséra M. Macháčka a postava krále Jindřicha II. v inscenaci historické hry Lev v zimě, kterou sám též režíroval (1989). V roce 1990 roztrpčen vývojem v Národním divadle po listopadu 1989 odešel ze souboru a v současné době působí mimo divadlo. Podniká a závodí s automobilovými veterány.

Velké uplatnění našel Munzar v rozhlase i televizi (divákům utkvěl především v titulní roli posledního Dietlova seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře, i v řadě inscenací často po boku J. Hlaváčové), ale hrál i konjunkturálního Zemánka ve filmu podle Kunderova Žertu (1968) a ztělesnil L. Janáčka v životopisném filmu Lev s bílou hřívou. Velká kultura jeho hlasové techniky vynikla i při filmovém dabingu.

(pö)

MURGAŠ Jozef (* 17. 2. 1864 Tajov, okres Banská Bystrica, + 11. 5. 1929 Wilkers Barre, USA) - slovenský kněz a elektrotechnik působící zejména v USA

Nábožensky založený J. Murgaš vystudoval v letech 1889-93 v Budapešti teologii a až do roku 1896 působil jako kněz na Slovensku. V témže roce odjel do Ameriky, kde pokračoval ve své činnosti jako farář slovenské kolonie v hornické osadě Wilkers Barre v Pensylvánii. Byl nadán nejen technicky, ale i výtvarně. Jak na Slovensku, tak později v Americe vytvořil pro kostely řadu obrazů s náboženskou tematikou. Jeho technické myšlení se uplatnilo v oboru bezdrátové telegrafie, kde obdržel dvanáct patentů. Řadou svých vynálezů předstihl italského inženýra a vynálezce, nositele Nobelovy ceny za fyziku, markýze Guglielma Marconiho, který poprvé překonal roku 1901 se svou bezdrátovou telegrafií Atlantik. Pro tečku a čárku Morseovy abecedy Murgaš zavedl rozdílné frekvence, čímž se urychlilo předávání zpráv. Jeho další práce vedly ke zdokonalení tehdejších technických novinek, zejména z oboru elektrotechniky. Slováky bývá hrdě označován jako "slovenský Edison".

(pm)

MUSIL Alois (* 30.6. 1868 Rychtářov u Vyškova, + 12.4. 1942 Otryby u Českého Šternberka) - český orientalista a cestovatel

Alois Musil pocházel z rolnické rodiny. Po absolvování gymnázia studoval na bohoslovecké fakultě olomoucké univerzity, kde se u něj probudil velký zájem o biblická studia. Po vysvěcení (1891) působil jako katecheta v Moravské Třebové, ale roku 1895 získal díky podpoře olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna možnost studovat na dominikánské biblické škole v Jeruzalémě, odkud později přestoupil na jezuitskou univerzitu sv. Josefa v Bejrútu. Od roku 1896 se účastnil výprav po biblických zemích a Arábii, kde se kromě vlastních biblických studií seznamoval s životem domorodců. Arábie se stala Musilovi druhým domovem. S podporou pražských a vídeňských vědeckých ústavů podnikl do roku 1912 řadu cest do Arábie, přičemž studoval život beduínských kmenů jako jeden z jejich příslušníků (pod jménem Músa ar-Ruejli).

Za 1. světové války se jako vynikající znalec arabského světa účastnil řady tajných misí se špionážním podtextem. Jejich cílem bylo získat arabskou podporu Turecku proti Velké Británii. Jeho mise tak byly přímo protichůdné aktivitám jeho proslulého konkurenta "Lawrence z Arábie". Jakkoli výsledky nebyly nijak valné - ne ovšem díky Musilovi, ale především kvůli tradičnímu arabsko-tureckému napětí - byla mu udělena hodnost tajného rady a polního podmaršálka.

Mnohem závažnější byly však jeho vědecké výzkumy v Arábii a proslulém skalním městě Petře (čtyřsvazková práce Arabia Petraea, Vídeň 1907-08) včetně odhalení neznámého chalífova paláce v Amře z 8. století s barevnými freskami v poušti Transjordánska, který ve své době vzbudil doslova světovou senzaci. Musil také publikoval množství do té doby neznámých nápisů. Své poznatky shrnul, a to za přímé podpory proslulé American Geographical Society, v letech 1926-28 do monumentálního šestisvazkové díla.

To už působil Musil, světově uznávaný orientalista a arabista, především na Univerzitě Karlově v Praze (1919-38) jako profesor arabštiny a pomocných orientálních věd. Kromě řady dalších vědeckých děl napsal řadu dosud populárních dobrodružných cestopisů i spisů pro mládež (Cedry na Libanonu, Mezi Eufratem a Tigridem, Vlastní cestou, Syn pouště).

Mezi jeho pokračovatele na poli arabistiky se řadí především Rudolf Růžička, F. Tauer a Ján Bakoš, z další generace pak Karel Petráček, Ivan Hrbek (zároveň vynikající afrikanista), Rudolf Veselý či Jaroslav Oliverius.

(fh, mp)

MUZIKA František (* 26. 6. 1900 Praha, + 1. 11. 1974 tamtéž) - český malíř a scénograf

František Muzika studoval v ateliéru J. Štursy na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1918-24, v roce 1921 se stal členem Devětsilu a roku 1926 byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes. Po 2. světové válce (1945) byl jmenován profesorem krásného písma na Uměleckoprůmyslové škole (později Vysoké škole uměleckoprůmyslové); s jeho pedagogickou činností souvisí vydání dvoudílné publikace Krásné písmo (1958).

Nevyrovnané Muzikovy rané práce mají souvislost s atmosférou Devětsilu: maluje poetické krajiny a figurální scény ve stylu mezi realismem a primitivismem. Počátkem 20. let je ovlivněn také lyrickým kubismem, spíše však jeho barevným podáním. Ve 30. letech se přiblížil formálně surrealismu, námětově čerpal ze snových pocitů a fantazijních představ. Ve válečných letech jsou náměty založeny na antropomorfizaci neživé přírody (proslavený cyklus Z českého ráje).

Muzikova tvorba, podmíněná vynikající malířskou technikou, byla vždy racionální, kompozice vzájemně neslučitelných reálných prvků klasická, takže jeho obrazy se přibližují oblasti fantaskního umění (například Requiem, 1943-44). Byl rovněž jednou z předních osobností především meziválečné scénografie (v letech 1927-47 navrhl více než 100 scénických úprav) a také knižní grafiky - pracoval především pro nakladatelství O. Štorcha-Mariena.

(vl)

MYSLIVEČEK Zdeněk (* 13. 9. 1881 Pelhřimov, + 11. 3. 1974 Praha) - český neurolog a psychiatr

Medicínu studoval Z. Mysliveček na české lékařské fakultě v Praze (promoval roku 1905). Po bohaté domácí i zahraniční praxi byl v letech 1919-30 profesorem psychiatrie a neurologie na Lékařské fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V letech 1930-57 byl (kromě let nacistické okupace) profesorem a přednostou Psychiatrické kliniky Univerzity Karlovy.

Byl zastáncem vyhraněně biologicky a patofyziologicky orientované psychiatrie a odpůrcem psychoanalýzy a dalších moderních směrů. Publikoval řadu neurologických prací (především neurohistologických a neuropatologických). V psychiatrii se zabýval zejména impulzívními stavy, poruchami jáství a výzkumem vlivu některých látek na centrální nervovou soustavu. Velkou pozornost věnoval soudní psychiatrii.

(nk)


Zpět na abecední vyhledávání