Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MACEK Josef (* 13. 9. 1887 Krumpach u Zábřehu, + 19. 2. 1972 Vancouver v Kanadě) - český národohospodář a sociálnědemokratický politik a publicista

Po absolvování gymnázia v Zábřehu studoval J. Macek práva a filosofii na pražské univerzitě. Navštěvoval přednášky Albína Bráfa, který ovlivnil jeho zájem o ekonomii a sociální politiku. Po absolvování advokátní praxe působil pak jako pedagog na obchodní akademii. Od roku 1907 byl členem sociální demokracie a stoupencem družstevních idejí Františka Modráčka.

Po vzniku Československa získal významnou funkci přednosty oddělení pro pozemkovou reformu na ministerstvu zemědělství a zároveň pracoval ve Státním pozemkovém úřadu (1919-21). Současně byl členem delegace na versailleské mírové konferenci. Neopomněl ani vědeckou a pedagogickou práci, habilitoval se na Vysoké škole obchodní v Praze a roku 1921 se tu stal profesorem.

V roce 1919 spoluinicioval založení Socialistické strany čs. pracujícího lidu, ale o tři roky později se vrátil do sociální demokracie; za ni také v letech 1924-39 působil jako poslanec v parlamentu. Vedle toho se angažoval v Dělnické akademii, Masarykově sociologické společnosti a řadě dalších institucí a byl i vedoucím redaktorem Laichterovy revue Naše doba, kam pravidelně přispíval.

Macek byl uznávaným teoretikem družstevního socialismu, propagátorem důsledné pozemkové reformy a hospodářské demokracie. Kritizoval finanční politiku první republiky a prosazoval "československou" formu Keynesovy ekonomické teorie. Po Mnichovu náležel k vedoucím představitelům Národní strany práce. Po osvobození znovu nastoupil na obchodní akademii, ale po komunistickém puči emigroval do USA (1949), kde se stal profesorem na univerzitě v Pittsburgu. Aktivně pracoval v krajanském hnutí, mluvil do Svobodné Evropy a od roku 1952 byl jak ve výkonném výboru Rady svobodného Československa, tak ve vedení exilové sociální demokracie. V roce 1961 odešel do důchodu a usadil se ve Vancouveru, kde také zemřel.

(tp)

MACEK Josef (* 8. 4. 1922 Řepov, + 10. 12. 1991 Praha) - český historik

V letech 1948-52 byl J. Macek pracovníkem Státního historického ústavu, poté až do roku 1970 ředitelem Historického ústavu ČSAV. Ve 30 letech se stal členem korespondentem a za osm let akademikem ČSAV. Na počátku své kariéry využil nejenom dobré znalosti historického "řemesla", ale především faktu, že po únoru 1948 byli historici, jejichž dílo neodpovídalo komunistické ideologii, téměř všichni zbaveni možnosti vyučovat na vysokých školách a v Československu publikovat.

Už roku 1952 se Macek stal laureátem státní ceny za knihu Husitské revoluční hnutí, napsanou v duchu předmluvy s názvem Ve znamení husitských revolučních tradic budujeme socialismus. V letech 1955-56 vyšla Mackova dvousvazková monografie Tábor v husitském revolučním hnutí. Už v její první kapitole, nazvané Tábor měřítkem pokrokovosti historiků, se nemilosrdně "vypořádal" s minulostí české historiografie od Františka Palackého až po Jaroslava Golla a jeho žáky. Dílo J. Pekaře, Václava Chaloupeckého, T. G. Masaryka a J. Slavíka označil za výraz "zahnívající buržoazie v období imperialismu". Vzorem mu byl Z. Nejedlý, a hlavně K. Gottwald, který prý přes hloubku pěti staletí ukázal na kořeny, z nichž vyrostla bojem pracujícího lidu za lepší, spravedlivější řád naše republika. Daleko přínosnějším dílem ovšem byla v této době monografie Roberta Kalivody Husitská ideologie.

V dalších letech se Macek zabýval problematikou německé selské války a italské renesance a postupně opouštěl - obdobně jako řada jeho politických a generačních druhů z 50. let - stanoviska stalinistické interpretace marxismu. V 60. letech byl členem ÚV KSČ, v letech 1964-70 poslancem Národního, respektive Federálního shromáždění. Dlouho patřil ke skupině komunistických intelektuálů konformních s politikou A. Novotného. Zároveň však v Historickém ústavu vytvářel podmínky pro skutečnou vědeckou práci, a to ať už pro bádání o starších českých dějinách nebo i dějinách nových a soudobých.

V srpnových dnech roku 1968 v ústavu umožnil zpracování a vydání dokumentace o okupaci Československa a všenárodním odporu, tzv. Černé knihy (Sedm pražských dnů, 21.-27. 8. 1968). V říjnu 1968 se v parlamentu zdržel hlasování o smlouvě o "dočasném pobytu" sovětských vojsk v ČSSR. V letech 1969-70 byl zbaven všech funkcí a poslaneckého mandátu, roku 1970 byl vyloučen z KSČ. K 1. březnu 1970 byl Mackem dlouhá léta budovaný Historický ústav "reorganizován" na Ústav československých a světových dějin ČSAV a zcela vydán v plen normalizátorům Oldřichu Říhovi, Jaroslavu Puršovi (jeho bratr Jiří Purš se zase stal "normalizátorem" Barrandova) a jejich pomocníkům. Ti z ústavu vyhodili řadu předních českých historiků; nebylo náhodné, že dráha většiny z nich nápadně připomínala Mackovu - od fanatického třídního pohledu k vystřízlivění - Karla Bartoška, Alenu Gajanovou, Karla Kaplana, Bedřicha Loewensteina, Milana Otáhala, Viléma Prečana, Zdeňka Šolleho, Jana Tesaře a řadu dalších. V historické poušti, která poté v ústavu vznikla, se z průměru vymklo jen pár jedinců - například historik především rudolfínské doby Josef Janáček.

V letech 1970-88 byl Macek zaměstnán nejdříve v Ústavu pro jazyk český, později v Archeologickém ústavu ČSAV. V Československu nemohl publikovat. V 70. a 80. letech mu vyšly tři monografie ve Francii a Itálii (o Janu Husovi a husitské tradici, Machiavellim a o české historii). Od poloviny 70. let se věnoval syntetickému zpracování českých dějin za vlády Jagellonců. V této době byl výrazně ovlivněn francouzskou historickou školou Annales a stal se stoupencem nové, interdisciplinárně pojaté historiografie, překračující jak pozitivismus, tak strohá marxistická schémata. Devět měsíců po Mackově smrti vydalo nakladatelství Academia první ze čtyř svazků jeho monografie Jagellonský věk v Čechách I. Hospodářská základna a královská moc. II. díl, s podtitulem Šlechta, vyšel roku 1994.

(nk)

MAHEN Jiří (* 12. 12. 1882 Čáslav, + 22. 5. 1939 Brno) - český básník, dramatik, prozaik a novinář, organizátor brněnského kulturního života

Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, pocházel ze staré evangelické rodiny, z níž vzešel i V. Vančura, Mahenův synovec. Studoval na pražské filosofické fakultě češtinu a němčinu, ale již jako gymnazista se sblížil s mladými anarchistickými literáty a spolu se svým blízkým přítelem R. Těsnohlídkem a s Františkem Gellnerem se stal přispěvatelem Neumannova časopisu Nový kult a pak i jiných "buřičských tiskovin". Po absolvování fakulty učil tři roky v Hodoníně a v Přerově, ale v roce 1910 přešel do Brna, kde rozvinul od začátku širokou kulturní činnost jako novinář (1910-19 byl redaktorem Lidových novin), knihovník (tím byl od roku 1921 až do smrti a měl velkou zásluhu na vybudování brněnské Městské knihovny) a v neposlední řadě jako divadelník.

Právě divadlu se věnoval nejsoustavněji a zde leží hlavní význam jeho díla. Po juvenilních aktovkách, vyznačujících se tématy sociálního protestu, znamenala rázný vstup do dramatické literatury Mahenova hra Jánošík (1910). Dějově rozlehlá látka zachycovala již více Slovensko vzdoru a odvahy než Slovensko folklórního romantismu. Postava Jánošíka se stala předobrazem většiny hrdinů Mahenových her: mladých mužů, procházejících cestami a zkouškami k mužné činorodosti. To je patrné například na hře Mrtvé moře (1917), v níž se vrátil k tématu heroismu, ale i v poválečných textech pro divadlo, v tragédii válečného mrzáka Nebe, peklo, ráj (1919) či ve společensko-kritických hrách Generace (1921) a Dezertér (1923). Lehčí notu obsahuje jemně impresionistická hříčka Ulička odvahy (1917). Ve 30. letech připojil ke svému dílu ještě dvě hry s tématem vztahů mezi lidmi spojenými rodinnými pouty: diptych Rodina 1933 a hru Mezi dvěma bouřkami (1938).

Z rozmanité Mahenovy prozaické tvorby si živost zachovala sbírka "vzpomínek, poznámek, nápadů a povídek", nazvaná Rybářská knížka (1921), jež patří do tradice české literatury řek, tůní a potoků. Za zmínku stojí soubor fantastických hříček Měsíc (1921) a avantgardní román Nejlepší dobrodružství (1929). Psal i prózu pro děti (Co mi liška vyprávěla, Dvanáct pohádek). Lyrika vznikala pod vlivem dobové inspirace (tzv. generace buřičů), později čerpala ze zážitků z cest, jež směřovaly především na jih, do Jugoslávie.

Pod zdrcujícím dojmem okupace Československa spáchal J. Mahen sebevraždu.

(jp)

MACH Alexandr (Šaňo) (* 11. 10. 1902 Palárikovo, + 15. 10. 1980 Bratislava) - slovenský politik, novinář a publicista

Každý gardista označí ve svém okolí dva až tři lidi, všechny nepřátele státu, abychom je mohli odstranit - prohlásil na sjezdu funkcionářů Hlinkových gard v lednu 1940 jejich velitel A. Mach.

Autor této výzvy v letech 1916-22 studoval v bohosloveckém semináři v Ostřihomi a v Trnavě. Kněžskou dráhu však nakonec nezvolil a stal se dobrým otcem početné rodiny, jak o něm nedávno napsal jeden slovenský historik. Od roku 1922 byl funkcionářem Hlinkovy slovenské ľudové strany. Brzy pronikl do nejvyšších struktur. Ve straně mu přímo učaroval B. Tuka a Mach se stal brzy známým jako fašista a radikální odpůrce československého státu.

Měl velké "zásluhy" na rozbití Československa. Za Slovenské republiky byl v letech 1939-40 šéfem Úřadu propagandy, v letech 1938-45 nejprve zástupcem hlavního velitele a brzy nato hlavním velitelem Hlinkových gard, od července 1940 do dubna 1945 ministrem vnitra a k tomu ještě mezi srpnem 1940 a zářím 1944 náměstkem předsedy vlády klerofašistického státu. V politické struktuře patřil k Tukově skupině, která se jednoznačně orientovala na nacistické Německo a usilovala o nastolení "čistého" nacistického režimu na Slovensku. Přitom všem se Mach rád vydával za přítele a mecenáše umělců a mnohé získal pro vládnoucí režim. Někteří spisovatelé - jako například Novomeský - využívali své styky s Machem k intervencím ve prospěch politických vězňů.

Mach rád vystupoval jako teoretik režimu Slovenské republiky. Ve slovenských dějinách hledal nacistické tradice a dospíval přitom k závěrům až překvapivým. V knížce Slovenský stát (Praha 1992) s neskrývaným pobavením uvádí slovenský historik Ivan Kamenec, že všichni významní slovenští a kulturní činitelé - od Antona Bernoláka, přes Ľudovíta Štúra, M. R. Štefánika až po M. Rázuse a A. Hlinku - byli vlastně národními socialisty. Štúra dokonce Mach označil za slovenského Hitlera.

Úsměv nad tímto podivným výletem do historie však zmizí v okamžiku, kdy si uvědomíme vlastní obsah Machova počínání jako ministra vnitra a vrchního velitele Hlinkových gard. Podílel se na deportacích slovenských Židů do nacistických koncentračních táborů, byl odpovědný za teror proti antifašistům a za krvavou lázeň, kterou němečtí nacisté a slovenští ľuďáci připravili účastníkům poraženého Slovenského národního povstání, tohoto aktu demokratického Slovenska za jeho mravní, občanskou a mezinárodní rehabilitaci.

V březnu 1945 Mach utekl do Rakouska. Tam byl internován Američany a vydán do Československa. Roku 1947 byl Národním soudem v Bratislavě odsouzen k 30 letům vězení. Roku 1968 byl amnestován, žil v Bratislavě a v poklidu psal své paměti.

(nk)

MÁCHA Otmar (* 2. 10. 1922 Ostrava,Mariánské Hory) - český skladatel a rozhlasový pracovník

Otmar Mácha, syn horníka a kamnáře, byl po maturitě přijat na pražskou konzervatoř, kompoziční studia dokončil na mistrovské škole pražské konzervatoře u Jaroslava Řídkého (1945-48). Od roku 1945 působil v Čs. rozhlase v Praze (1945-56 hudební režisér, 1957-62 dramaturg hudebního vysílání, 1968-70 vedoucí redaktor symfonické redakce a od 1990 znovu jako dramaturg).

Svou tvorbou představuje Mácha profesionální standard české hudby druhé poloviny 20. století, zakořeněné v tradici. Pronikl oratoriem Odkaz J. A. Komenského (1952-55), v němž pracoval s bratrskými duchovními písněmi. Symfonická báseň Noc a naděje (1959, podle knihy A. Lustiga) je komponována modální technikou. Variacemi na téma a smrt Jana Rychlíka (1964) uctil náhle zesnulého přítele-skladatele. V roce 1968 vznikla skladba Pláč saxofon. V I. symfoniettě pro orchestr (1970-71), jež je jeho harmonicky nejsložitější skladbou, uplatnil i tzv. clustery.

Nejednou se inspiroval literárním dílem V. Vančury: opera Jezero Ukereve (1960-63), II. symfonietta Ať vzejdou věci nové (1978 až 1980), oratorium Stará vlast (1987-89, na texty z Obrazů z dějin národa českého). V opeře Růže pro Johanku (1971-74) zpracoval příběh parašutistů, kteří provedli atentát na R. Heydricha; orchestrální složka je tu omezena na minimum ve snaze o dosažení co největší srozumitelnosti zpívaného slova. Dlouholetá spolupráce s televizí (dětské pořady, seriály dramatika J. Dietla) vyvrcholila televizní operou Proměny Prométheovy, hudebně ztvárňující tři spory: Prométhea s Diem, Giordana Bruna s církví a Alberta Einsteina s výrobci atomových zbraní (1981, 2. místo na světové přehlídce hudebních televizních děl v Salzburgu 1983).

Z instrumentální tvorby vyniká trojice varhanních tokát (Smuteční, Svatební a Vánoční). Dále 3 smyčcové kvartety, kvartet pro 4 saxofony Krajina smutku (1989), Rapsodie pro klarinet a klavír (1987) a další. Pro děti napsal jednoaktovku Zvířátka a loupežníci (1986), balet Broučci (podle knížky Jana Karafiáta; Stavovské divadlo v Praze 1992), často je prováděn cyklus dětských sborů Lašské halekačky (1971). Roku 1993 dokončil Sinfoniettu da camera pro smyčce.

(tv)

MACHÁČEK Miroslav (* 8. 5. 1922 Nymburk, + 17. 2. 1991 Praha) - český herec a divadelní režisér

Konzervatoř, kde byl žákem M. Nedbala, absolvoval M. Macháček roku 1948. V letech 1948-56 působil v mimopražských divadlech. Po třech letech v Městských divadlech pražských se stal režisérem a hercem činohry Národního divadla (ND). Patřil k těm hercům, kteří jako metodu své práce volí prožívání a mají schopnost autentické existence na jevišti. Měl přirozenou dispozici hrát tragické i komediální role a silné kouzlo osobnosti. Zatímco divadelní herectví bylo dynamické, někdy až agresívní, jeho filmový herecký projev se vyznačoval soustředěností a úsporností použitých prostředků. Velký prostor jako herec našel ve druhé polovině 60. let mimo ND v Činoherním klubu; hrál v několika filmech (Ďáblova past, Obžalovaný, Vražedné pochybnosti, Skalpel, prosím) a příležitostně i v televizi.

V režii navazoval na realistickou tradici českého divadla, kterou znovu a znovu prověřoval v každé své inscenaci bez ohledu na to, zda se jednalo o klasickou nebo současnou hru. Nebyl experimentátorem, snažil se vždy vytvořit pevnou půdu pro hereckou práci a usiloval o ansámblovou souhru. Jeho inscenace nepostrádaly zřetelné základní gesto, obsažené v hereckém výkonu protagonistů (Shakespeare: Hamlet, Č. Budějovice 1953, ND Praha 1982 s Františkem Němcem v titulní roli), ve scénografickém řešení (Sofoklés: Oidipús vladař, 1963), dominantní souhře celku (Goldoni: Poprask na laguně, 1961, Stroupežnický: Naši furianti, 1979) nebo v neobvyklém hudebním a tanečním zarámování inscenace (K. Čapek: Bílá nemoc, 1980) či v použití principu divadla na divadle (Shakespeare: Jindřich V.). V 80. letech syntetizoval své zkušenosti v dynamickém, výrazově bohatém celku inscenace Daňkovy hry Vévodkyně valdštejnských vojsk (1981), v které obohatil realistický přístup o principy epického, brechtovského chápání času, prostoru a vztahů mezi postavami. Jeho zásahy do dramatických textů nebývaly svévolné a násilné, vždy šly v intencích autora. Poslední Macháčkovou režií v ND byla hra anglické autorky Shelang Delaneyové Chuť medu (1988). K 1. lednu 1989 byl Macháček jako režisér vedením činohry poslán do důchodu. Do divadla se vrátil za bouřlivých listopadových událostí roku 1989, v nichž se s vervou angažoval. Nedlouho před smrtí vytvořil i svou poslední roli v ND - profesora Serebrjakova v Čechovově hře Strýček Váňa. Macháčkova režie i herectví po 40 let osobitým způsobem spoluformovaly podobu českého divadla.

(pö)

MACHAR Josef Svatopluk (* 29. 2. 1864 Kolín, + 17. 3. 1942 Praha) - český básník a prozaik

Josef Svatopluk Machar, o jehož životě a tvorbě před rokem 1918 pojednává podrobně 1. díl, byl během 1. světové války několik měsíců vězněn (podobně jako Petr Bezruč) pro podvržené verše ve francouzském protirakouském odbojovém časopise L'Independence Tcheque. Po návratu z Vídně (tam žil od roku 1889) do Prahy ještě před skončením války se účastnil převratu v říjnu 1918. Na výslovné přání Masarykovo se podílel na výstavbě československé armády ve funkci generálního inspektora. Postupně však narůstalo Macharovo rozčarování z poměrů v nové republice: roku 1924 rezignoval na vojenské funkce a ideově se rozešel i s T. G. Masarykem. Jeho publicistická i politická činnost pak byla ve znamení stupňujícího se antimasarykismu a přimknutí k radikálnímu nacionalismu.

Machar byl jako básník příliš mužem své doby, aby mohl vejít do doby laděné jinak; a byl příliš mužem, aby se hleděl konformovat, napsal K. Čapek k Macharovým sedmdesátinám. Jeho literární činnost byla po roce 1918 prakticky již dovršená. Na počátku 20. let dokončil ještě obsáhlý básnický cyklus Svědomí věků diptychem Roky za století (1921) a sbírky Krůčky dějin a Kam to spěje? (obě 1926), v nichž převážil hluboce pesimistický tón, související s Macharovou disgustací z vývoje v nové republice. Tímto naladěním se vyznačuje poslední básníkova kniha politické lyriky Tristium Praga I - C (1926) i vzpomínky Pět roků v kasárnách (1927).

Literátům a osobnostem uměleckého i politického světa jsou věnovány vzpomínkové knihy (Oni a já, 1927; Zapomínaní a zapomenutí, 1929; Při sklence vína, 1929).

(jp)

MACHATÝ Gustav (* 9. 5. 1901 Praha, + 14. 12. 1963 Mnichov, Německo) - český filmový režisér a scenárista

Gustav Machatý pracoval u filmu již od roku 1918, ale jako režisér se prosadil až po pobytu v amerických filmových ateliérech (1920-24) v roce 1926 adaptací předlohy L. N. Tolstého Kreutzerova sonáta. Prostředky filmového obrazu přesvědčivě přetlumočil vnitřní stav hrdinů. V roce 1928 ve filmu Erotikon cestou ryze filmových montáží zobrazil život především z erotické stránky. V roce 1931 natočil na námět V. Nezvala svůj první zvukový film Ze soboty na neděli, sociálně laděný příběh dvou mladých stenotypistek. V roce 1932 neuspěl s filmem Načeradec král kibiců. Teprve o rok později vytvořil svůj nejvýznamnější film Extáze, v němž přepracoval námět Erotikonu: příběh mladé ženy provdané za starého impotentního muže, která uprostřed kypící přírody podlehne mladému inženýrovi. Dominující složkou filmu je obraz a obrazová skladba (kamera J. Stallich). Zvuk byl omezen jen na nejnutnější dialogy (hlasy J. Štěpničkové, L. Boháče a Bedřicha Vrbského). Doma i v zahraničí vypukl skandál, protože hlavní představitelka, Rakušanka Hedy (Hedwiga) Kieslarová, v některých scénách vystupovala nahá. Označení filmu za pornografický a celá reklama vyvolaly o Extázi velký zájem. Po světovém ohlasu svého filmu Machatý odešel přes Rakousko a Itálii do USA (zde mj. natočil Žárlivost, 1945). Na rozdíl od Machatého se Kieslarová, jejíž manžel nejvíce proti promítání Extáze útočil, později v Americe stala (jako Hedy Lamarr) filmovou hvězdou první velikosti. Machatý, i když úspěch Extáze již nezopakoval, oprávněně vstoupil do historie nejen českého, ale i světového filmu. Po roce 1945 žil v SRN, kde také zemřel.

(pö)

MACHNÍK František (* 30. 4. 1886 Nebřehovice u Strakonic, + 21. 11. 1967 Ždánice u Hodonína) - český pedagog, československý agrární politik a publicista

František Machník byl v období první republiky nejen známým agrárním politikem, ale působil i jako ředitel Švehlovy vyšší hospodářské školy v Klatovech (1925-35) a zároveň se zasloužil o rozkvět družstevnictví v rámci agrární strany. Působil také publicisticky, především v agrárních časopisech, a zejména v deníku Venkov. V letech 1925-39 byl poslancem Národního shromáždění.

Jeho zájem o brannou výchovu a jezdectví, které horlivě propagoval, ho nejprve v roce 1932 postavil jako starostu do čela Československého národního svazu střeleckého, o rok později se stal i předsedou organizační komise Vojenského ústavu vědeckého. Na základě těchto předpokladů pak dosáhl i své nejvyšší politické funkce, když se stal roku 1935 ministrem národní obrany. Funkci převzal od Bohumíra Bradáče již v poslední vládě předního agrárního politika J. Malypetra a ministerstvo pak řídil až do ustavení Syrového vlády 22. září 1938.

Je třeba říci, že Machník si byl dobře vědom nebezpečí, které Československu hrozí od stále agresívnějšího Hitlerova Německa a po celou dobu své funkce usilovně budoval rozsáhlá pohraniční opevnění a usiloval o zvýšení bojeschopnosti i zdokonalení výzbroje československé armády. Přestože se mu nepodařilo opevnění zcela dokončit, mobilizace ukázala, že armáda byla ve skvělém morálním stavu a odhodlána vlast bránit.

(tp)

MACHOŇ Ladislav (* 28. 4. 1888 Praha, + 22. 12. 1973 tamtéž) - český architekt, urbanista a scénický výtvarník, účastník protinacistického odboje

Ladislav Machoň působil v ateliéru Jana Kotěry již za studií (od 1909), která absolvoval na české technice u Josefa Schulze a J. Fanty. V letech 1917-48 měl samostatný ateliér, v letech 1928-38 působil jako člen Státní regulační komise hlavního města Prahy, po roce 1945 byl členem Zemského národního výboru. Podílel se na práci Společnosti architektů, Klubu architektů, Svazu socialistických architektů a Spolku výtvarných umělců Mánes.

Machoň začínal svou tvorbu v rámci kubistické vlny (fasáda a vstupní prostor Švandova divadla na Smíchově, 1918-19), v návrzích rodinných domů se vrátil ke konstruktivní moderně Kotěrova stylu; vytvořil však specifický styl přibližující se funkcionalismu (přestavba Klementina, 1923-29). Nejblíže k purismu mají jeho rodinné domy v ulici Pod hradbami v Praze (1927-28). Telefonní ústřednou (poštou) na Belcrediho třídě (dnes M. Horákové) se v letech 1928-31 plně podřídil "vědeckému" funkcionalismu.

Z Machoňových urbanistických projektů je důležitý regulační plán Břevnova a pozdější úprava komunikačního systému Petřína, ale i kolonie dělnických domků Domov na Žižkově. Zabýval se rovněž architektonizací interiérů, tak navrhl zařízení Univerzitní (1926) a Technické (1934) knihovny, řešení automatu Koruna (1931) a Černého pivovaru na Karlově náměstí v Praze (1933) i proslulé kavárny Vltava. V počátcích své tvorby realizoval rovněž řadu výprav především pro Divadlo umění v Hybernské ulici a pro Divadlo na Vinohradech. Z dalších Machoňových prací je třeba připomenout úpravu kaple s hrobem Jana Amose Komenského v nizozemském Naardenu (1934-37).

Machoň se však také zapojil do protinacistického odboje. Už v dubnu 1939 vezl od J. Masaryka z Londýna vzkaz A. Eliášovi od E. Beneše. Poté se stal i členem Přípravného revolučního národního výboru, který vedl K. Krofta. V roce 1945 se stal členem České národní rady a úzce spolupracoval s A. Pražákem a J. Smrkovským spolu se svou ženou Gertrudou Machoňovou-Müllerovou (ta se také podílela na některých jeho architektonických návrzích). Po roce 1948 postihla komunistická perzekuce i Machoně - pro jeho styky se zednáři.

(vl, tp)

MACHOTKA Otakar (29. 11. 1899 Praha, + 29. 7. 1970 Endicott, USA) - český sociolog a československý politik, účastník protinacistického odboje

Otakar Machotka se po absolvování studia na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (UK) a studijních pobytech v zahraničí roku 1933 stal docentem sociologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě, odkud po rozpadu státu přešel učit na UK v Praze. Po uzavření českých vysokých škol v listopadu 1939 pracoval ve statistické službě. Účastnil se domácího odboje a koncem války se stal místopředsedou České národní rady.

Po válce byl jmenován profesorem sociologie na UK a přednášel také na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Zabýval se problémy sociálního chování, a to jej přivedlo i do politického života. Stal se členem Čs. strany národněsocialistické, kte-rou od roku 1946 zastupoval jako místopředseda Zemského národního výboru v Čechách. Vypracoval politický program strany a jako člen jejího předsednictva se podílel na důležitých rozhodnutích, tedy i na podání demise demokratických ministrů v únoru 1948.

Po únoru emigroval do USA, kde působil jako univerzitní profesor sociální psychologie na Harpo College v Bringhamptonu.

(mch)

MACHOV Saša (* 16. 7. 1903 Zhoř u Pacova, + 23. 6. 1951 Praha) - český tanečník, herec, choreograf a režisér, účastník protinacistického odboje

Saša Machov, vlastním jménem František Maťha, již jako gymnaziální student statoval v baletu Národního divadla (ND) a navštěvoval baletní přípravku ruské primabaleriny Jelizavety Nikolské, s níž v roce 1926 absolvoval umělecký zájezd do Paříže. Od roku 1927 působil v Osvobozeném divadle, divadelní scéně Devětsilu. Hrál a tančil v Cocteauových Svatebčanech na Eiffelce, choreograficky i jako tanečník pomohl Voskovcovi a Werichovi v jejich jevištním debutu Vest pocket revui. Spolupracoval jako choreograf s E. F. Burianem, jehož balet Fagot a flétna pohostinsky nastudoval na jevišti ND (1929). V roce 1929 se stal ctižádostivý Machov šéfem baletu v Ostravě, kde v čs. premiéře uvedl s nepříliš zkušeným souborem Čarodějnou lásku od španělského skladatele Manuela de Fally (1930). V Ostravě se Machov naučil potřebné pohotovosti a rutině, ale rozhodující význam mělo působení v D 34 - D 36, kde pod vedením E. F. Buriana tančil a vedl choreografii. Podílel se na vzniku významných burianovských inscenací (Brecht--Weill: Žebrácká opera, 1934; Burianova Vojna, Máchův Máj, 1935). V roce 1936 vystřídal J. Jenčíka na místě choreografa Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha a setrval zde až do uzavření divadla v roce 1938. Připravil choreografie her Balada z hadrů (1935), Nebe na zemi (1936), Těžká Barbora (1937), Pěst na oko (1938).

Po 15. březnu 1939 emigroval do Řecka, poté narukoval do čs. západní jednotky. V roce 1943 byl po onemocnění malárií odvelen do Londýna, kde se na podzim téhož roku podílel jako tanečník a choreograf na nastudování Prodané nevěsty v Sadler's Wells Opera. Mimoto pracoval pro film a pořádal koncerty pro vojáky. Po skončení války se vrátil do Prahy, kde však pro něj "nebylo místo", a tak odešel na pozvání E. F. Buriana do Brna. Po roce převzal špatným vedením Emanuela Famíry rozvrácený balet ND v Praze. Během necelých pěti let dokázal balet první české scény zkonsolidovat a vytvořit zde skutečnou "éru". Poučen příkladem anglického baletu usiloval v dramaturgii i jako režisér o vytvoření osobitě národního českého baletu. Páteř jeho repertoáru tvořila orchestrální díla domácích (Stamic, Janáček, Dvořák, Vostřák) a ruských skladatelů (Musorgskij, Stravinskij, Čajkovskij), jež Machov převáděl do taneční podoby. Po únoru 1948 nezbytné dílo sovětských autorů reprezentoval především Prokofjevův balet Romeo a Julie (1950).

Machov ve své osobě spojoval citlivého choreografa s vynikajícím dramaturgem a režisérem. Měl i mimořádný cit pro výtvarnou stránku inscenací. Svou zakladatelskou úlohu Machov sám předčasně ukončil. V roce 1950 byl vyloučen z KSČ, do níž vstoupil roku 1945, a o rok později byl dohnán šikanami Z. Nejedlého k sebevraždě. K jeho smrti nepochybně přispěla i Státní bezpečnost, která ho chtěla zlomit k tajné spolupráci.

(pö)

MAJER Václav (* 22. 1. 1904 Pochválov, + 26. 1. 1972 College Park, USA) - český sociálnědemokratický politik

Václav Majer byl ve druhé polovině 30. let předsedou sociálnědemokratického Svazu domkářů a malorolníků. Po Mnichovu 1938 se účastnil příprav založení a činnosti Národní strany práce, která tvořila protiváhu Straně národní jednoty. Po okupaci zbytku Československa nacisty se aktivně zapojil do odboje. Když mu hrozilo zatčení, emigroval v roce 1940 přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie, kde vstoupil do československé jednotky, se kterou prodělal těžké ústupové boje. Od června 1940 žil ve Velké Británii. V letech 1942-45 byl členem Státní rady československé v Londýně a v letech 1944-45 ministrem průmyslu, obchodu a živností v exilové londýnské vládě.

Po osvobození se stal v letech 1945-48 ministrem výživy, poslancem Národního shromáždění a členem předsednictva Československé sociální demokracie. Jako jeden z mála členů tohoto orgánu nepodléhal iluzím o záměrech komunistů a o možnostech spolupráce s nimi. Chtěl, aby sociální demokraté v rámci levice vystupovali samostatně a neřízeni komunisty a jejich přímou agenturou v sociálnědemokratické straně. Za únorové krize požadoval, aby také sociálnědemokratičtí ministři podali demisi. V předsednictvu strany byl však přehlasován jak Fierlingerovou - s komunisty všestranně spjatou - levicí, tak Laušmanovým středem. Marně diskutoval, marně přesvědčoval - "třetí silou" se sociální demokracie opět nestala. Komunisté mu to ovšem nezapomněli - očití svědkové viděli, jak byl ze svého ministerstva doslova skopán se schodů. Naštěstí se mu podařilo emigrovat, a tak si alespoň zachránil život. Nejprve se usadil ve Velké Británii, kde se stal předsedou Československé sociální demokracie v exilu, později přesídlil do USA. Pracoval v Radě svobodného Československa, Socialistické internacionále a v řadě dalších organizací.

(nk)

MAJER Vladimír (* 29. 3. 1903 Praha) - český jaderný a fyzikální chemik

Vladimír Majer působil ještě před 2. světovou válkou na pražské technice jako chemik. Žák J. Heyrovského se původně zabýval zejména polarografií a mikrochemií. Během své stáže na univerzitě v Kodani (1937) se ale setkal s maďarským radiochemikem Györgym Hévésym, pozdějším laureátem Nobelovy ceny. Ten při zkoumání chemických procesů využíval radioaktivních izotopů, a ovlivnil tak i zájem Majera o jadernou chemii. Ještě za války vydal první českou monografii Radiochemie (1942) a v roce 1955 se pak stal spoluzakladatelem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Byl autorem celé řady odborných publikací a podílel se i na tvorbě skript a učebnic jaderné chemie. Jeho zásluhy spočívají především ve vynikající pedagogické činnosti. Učebnice, jejichž byl hlavním autorem, tvoří základ výuky dodnes a jsou překládány do cizích jazyků; asi nejznámější jsou Základy jaderné chemie (1961, 2. vydání 1981, německy 1982).

(pm)

MAJERNÍK Cyprián (* 24. 11. 1909 Velké Kostolany u Trnavy, + 4. 7. 1945 Praha) - český malíř slovenského původu

Nejdříve, jako selský synek, absolvoval C. Majerník hospodářskou školu v Košicích. Než byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, studoval soukromě v malířské škole Gustáva Mallého v Bratislavě. Po absolvování Akademie (1926 až 31), kde byl žákem Josefa Loukoty a J. Obrovského, se trvale usídlil v Praze. Byl členem Umělecké besedy a z Prahy neodešel - podobně jako někteří další slovenští umělci, například Ján Želibský - ani po rozpadu republiky a za okupace. Jeho dobrovolný odchod ze světa souvisel s nevyléčitelnou chorobou.

Za pobytu v Paříži (1932) jej upoutal především Marc Chagall (Telátko, 1932-33), vnímal však i další soudobé podněty: Pabla Picassa (Bartolomějská noc, 1936), Giorgia de Chirica (Bílý kůň, 1936), které vyhovovaly jeho imaginativnímu a senzitivnímu nazírání. Svůj barevně expresívní styl, opírající se o silně zjednodušující tvar se zdůrazněnou linií, plně uplatnil ve svých nejznámějších dílech, variantách Dona Quijota (poprvé 1937), předznamenávajících dramatičtější válečné obrazy (Tatarská hlídka, 1942).

(vl)

MAJEROVÁ Marie (* 1. 2. 1882 Úvaly u Prahy, + 16. 1. 1967 Praha) - česká spisovatelka

Marie Majerová (rozená Bartošová, provdaná Stivínová, pak Tusarová), prudká socialistická zápasnice a obratná publicistka - jak ji charakterizuje A. Novák - byla výraznou ženskou osobností předválečné prózy. Po válce hrála s chutí a pocitem plné oprávněnosti roli stafáže komunistického režimu, stala se chodící klasičkou socialistické literatury, patronkou horníků a tragikomickým stínem původně nikoliv špatné autorky.

Vyrůstala v prostředí chudého Kladna, odkud brzy odešla za službou do Budapešti, pak do Vídně a jistý čas pobyla i v Paříži (1906-07). Záhy se sblížila s anarchistickým kroužkem kolem S. K. Neumanna. Vzhledem k jejímu manželství velký vliv, blízký společenské revoltě, na ni měl citový poměr s básníkem Františkem Gellnerem. S vervou se angažovala v sociálnědemokratickém hnutí a v roce 1921 se okamžitě přihlásila ke komunistické straně. V té době již pracovala pro Rudé právo, kam psala divadelní referáty a vedla dětský koutek. V roce 1929, v souvislosti s nástupem Gottwaldova vedení, ze strany vystoupila, pracovala v časopise Čin a věnovala se literatuře. Po válce se do řad KSČ ihned vrátila, působila v nejrůznějších funkcích, cestovala po světě a reprezentovala totalitní režim.

Její literární začátky jsou poznamenány zřetelem na ženské proletářské čtenářky, až próza Panenství (1907) je pokusem o nalezení osobitějšího stylu, jenž v té době představoval impresionismus míšený s naturalismem. V románu Náměstí republiky (1914), zasazeném do pařížského prostředí, se odrazila její deziluzívní zkušenost s anarchismem. Následoval částečně autobiografický román Nejkrásnější svět (1923), jenž vznikl pod vlivem koncepcí proletářské literatury - dokonce se tu v předstihu objevila postava tzv. uvědomělého kladného hrdiny. Uměleckým selháním byl utopický román Přehrada (1932), v němž použila nápad, co by se stalo, kdyby mohutná přehrada nad Prahou hrozila zatopit město - jak by se tam asi vyvíjela revoluční situace.

Vrcholem tvorby M. Majerové je rozsáhlý a ambiciózně koncipovaný román-řeka Siréna z roku 1935. V díle, jemuž samozřejmě nechybí socialistická tendence, sledovala přes čtyři pokolení kladenské hornické rodiny, a tak do svého kronikářského vyprávění pojala široký záběr společenského i technického rozvoje Čech posledních sta let. V roce 1947 natočil režisér K. Steklý podle dvou kapitol románu film, který téhož roku získal na festivalu v Benátkách hlavní cenu. Pandánem k Siréně měla být komorní novela Havířská balada (1938).

Majerová kromě toho psala i knížky pro děti, z nichž nejpopulárnější byla Robinsonka (1940), a stejně četné jako její cesty jsou i její cestopisy.

(jp)

MAKOVSKÝ Vincenc (* 3. 6. 1900 Nové Město na Moravě, + 28. 12. 1966 Brno) - český sochař a designér, účastník protinacistického odboje

Vincenc Makovský, čelný představitel meziválečné avantgardy, po studiu na Akademii výtvarných umění v Praze pracoval v letech 1927-30 u Antoine Bourdella v Paříži. Pražská studia absolvoval u J. Obrovského, J. Štursy a B. Kafky v době mezi léty 1919-22. Na pražské akademii byl také roku 1952 jmenován profesorem. Člen Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1930); vystavoval spolu se Skupinou výtvarných umělců. Za 2. světové války se zúčastnil odboje jako člen ilegálního Národně revolučního výboru inteligence.

Jeho rané dílo navazovalo na civilismus, ve 20. letech pracoval pod vlivem kubismu, který ovšem plně nepřijal, a nakonec dospěl až k abstrakci (Hlava I, 1926-27; Ležící žena, 1929-30). Plastika pro bazén navržená v roce 1930 znamenala přechod od kubistické inspirace k surrealismu; ve 30. letech se Makovský také stal členem Surrealistické skupiny (Dívčí sen, 1932; Reliéf, 1933 - vytvořený asambláží různých materiálů). Ještě surrealistický Prométheus (1934) ohlašuje nový směr ve vývoji Makovského tvorby, která se vyrovnává s klasickou tradicí; ještě dále pokročila v tomto směru skica Hudby (1939).

Poválečná tvorba Vincence Makovského se vrátila k tradičnímu zobrazování a ztratila svou dřívější závažnost a průbojnost. K nejznámějším dílům té doby patří Partyzán, sousoší pro město Zlín z let 1945-47.

(vl)

MALEČEK Josef (* 18. 6. 1903 Praha, + 26. 9. 1982 Bay Port, USA) - český hokejista

Populární střední útočník Pepa Maleček hrával zpočátku za Spartu Praha, v letech 1927-43 za náš nejlepší klub LTC Praha a od roku 1943, kdy odešel z Protektorátu na Slovensko, za ŠK Bratislava. V roce 1948 po únoru emigroval. Až do roku 1952 působil jako hrající trenér v HC Davos. Od roku 1955 byl redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Roku 1963 byl na 1. sjezdu Svazu čs. sportovců v zahraničí zvolen čestným předsedou.

ČSR reprezentoval 107krát a vstřelil 114 gólů. Zúčastnil se šestnácti mistrovství Evropy a světa, řady z nich vítězných.

V době své největší popularity před odchodem do Bratislavy měl v Praze známý obchod se sportovními potřebami. Stejně jako řada dalších vynikajících hokejistů (V. Zábrodský, J. Drobný) hrál výborně tenis, kromě toho však pěstoval i atletiku a pozemní hokej.

(pa)

MÁLEK Ivan (* 28. 10. 1909 Zábřeh) - český lékař a mikrobiolog

Po maturitě na pražském Akademickém gymnáziu studoval I. Málek na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze (promoval roku 1932). Od roku 1934 byl asistentem bakteriologicko-sérologického ústavu pražské lékařské fakulty, v letech 1941-44 pracoval ve Státním zdravotním ústavu, v letech 1944-45 v laboratoři farmaceutické továrny Jiřího Fragnera v Dolních Měcholupech. V době nacistické okupace spolupracoval s ilegální skupinou komunistických lékařů, která - na základě iniciativy a myšlenek M. Nedvěda - připravovala program na reformu čs. zdravotnictví.

Roku 1945 podnikl studijní cestu do USA a Kanady. V letech 1946-50 byl docentem, později profesorem mikrobiologie a imunologie na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Roku 1950 se stal ředitelem Ústředního ústavu biologického. Roku 1952 založil a do roku 1961 vedl Biologický ústav ČSAV, v letech 1962-70 byl ředitelem Mikrobiologického ústavu ČSAV.

Od 40. let se zabýval výzkumem nových chemických léčiv. Byl u počátku českého výzkumu antibiotik i jejich výroby (patřil mezi zakladatele Výzkumného ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy). Z jeho vědeckých prací jsou nejvíc ceněny výzkumy virulence a proměnlivosti mikrobů a dlouholetá studia množení bakterií průtokovou kontinuální kultivací. Byl jedním z prvních akademiků ČSAV (založené 1952) a do počátku 70. let mu byla udělována řada poct a vyznamenání (dvakrát byl jmenován laureátem Státní ceny K. Gottwalda, roku 1956 dostal korejský Řád rudého praporu, dále pak Řád práce, Leninovu cenu míru, Zlatou medaili ČSAV, medaili J. E. Purkyně, roku 1970 - to už po svém "pádu" doma - se stal Dr. h. c. univerzity v Toulouse).

Předpoklady k obdobné vědecké kariéře intelektuálně jistě měla řada Málkových vrstevníků. Avšak kromě Málkovy nesporně významné vědecké práce se na jeho rychlé kariéře podstatným způsobem podílel jeho nástup do komunistické vědní politiky a ideologie. Patřil ke skupině vědců a lékařů, kteří na přelomu 40. a 50. let zaujali přední místa ve vědeckém životě ČSR díky ideologické agresivitě, prosazováním lysenkovštiny, bojem proti mendelismu a tzv. kosmopolitismu, a hlavně okázalým souhlasem s politikou KSČ. Málkově kritice tehdy neunikli Masaryk s Čapkem ani holista Bělehrádek, "buržoazní objektivismus" a vůbec celá minulost české politiky, vědy a kultury. Šlo prostě o Boj nového se starým v dnešní naší vědě, jak nazval jednu ze svých publikací z roku 1955 - ve skutečnosti o snahu dokázat, že teprve on a jeho komunističtí přátelé jsou zakladateli celých moderně koncipovaných vědních oborů. Ale to nebyla pouze Málkova ambice.

Později Málek své dogmatické floskule zmírňoval, jak byla přehodnocována lysenkovština v SSSR. V 60. letech byl místopředsedou ČSAV, členem ÚV KSČ a poslancem Národního, respektive Federálního shromáždění. Patřil ke skupině akademiků a univerzitních profesorů - spolu s předsedou Akademie, chemikem Františkem Šormem a dalšími - obdivujících A. Novotného, k jehož názorům se prozíravě hlásil už roku 1953. Nicméně svého politického postavení v 60. letech využíval také ve prospěch biologických věd, ke zlepšování jejich institucionálního zabezpečení i vypracování budoucí programové koncepce.

V období "pražského jara" 1968 byl často kritizován pro své ideologické a dogmatické názory, které zastával v 50. letech. Tentokrát však sovětskou okupaci odsoudil a nastupující normalizací byl vyloučen z KSČ, zbaven všech funkcí i možnosti vědecky pracovat a publikovat. "Lépe" dopadl za normalizace jeho bratr, chirurg Prokop Málek, který byl v letech 1971-83 šéfem Institutu klinické a experimentální medicíny v Praze, šéfredaktorem Vesmíru (1981-90) a hojně publikoval odborné i populární práce.

(nk)

MALÍK Jan (* 15. 2. 1904 Příbram, + 27. 7. 1980 Praha) - český loutkoherec, režisér, publicista a pedagog

Malíkův věhlas loutkáře - byť dobově podmíněný - překročil český rámec. Zájem o loutkové divadlo se u něj projevoval již od studentských let. Věnoval se mu amatérsky i jako středoškolský profesor. V roce 1929 se stal spoluzakladatelem mezinárodní loutkářské unie UNIMA, v níž byl po 40 let generálním sekretářem a do smrti čestným prezidentem. V Libni založil průbojné amatérské divadélko Loutková scéna (1920) a později zakládal a řídil Pražskou uměleckou loutkovou scénu (PULS), kde uváděl v obrozeneckých tradicích za okupace odvážná vlastenecká pásma.

Po válce Malík získal místo na ministerstvu informací V. Kopeckého (ten díky svému jménu loutkové divadlo jako "pokrokové" podporoval) a byl i dramaturgem Divadla Spejbla a Hurvínka. Od března 1949 připravoval a realizoval vznik sítě prvních čs. profesionálních loutkových divadel a v září 1949 byl jmenován uměleckým ředitelem Ústředního loutkového divadla (ÚLD) v Praze, jež vedl do roku 1966. Malíkova průkopnická dramaturgie, osobitý inscenační styl a novátorská technologie loutek výrazně ovlivnily poválečný vývoj naší loutkářské tvorby. Pracoval s marionetami a podle vzoru sovětského loutkáře Obrazcova použil v zahajovacím představení ÚLD loutky javajky (Jirásek: Pan Johanes, 1950). V roce 1945 obnovil revui Loutková scéna a stál u zrodu nástupnického listu Československý loutkář (1950), jehož byl dlouhá léta redaktorem a poté spolupracovníkem. Byl spoluzakladatelem loutkářské katedry DAMU v Praze (1952) a jejím pedagogem až do roku 1966 a také spoluzakladatelem Mezinárodního muzea loutek v Chrudimi, kam z vlastní knihovny daroval 8 000 českých i zahraničních publikací o loutkovém divadle. Mimořádně rozsáhlá byla jeho publicistická a organizační činnost. Kromě původních her (Míček Flíček) napsal monografii o J. Skupovi (Úsměvy dřevěné Thálie, 1965), studie, kritiky i skripta.

(pö)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20