Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-K Zpět na abecední vyhledávání M->

LADA Josef (* 17. 12. 1887 Hrusice u Senohrab, + 14. 12. 1957 Praha) - český malíř, kreslíř, ilustrátor a spisovatel

Josef Lada se nejprve učil malířem pokojů, přešel však na knihtiskařství a současně navštěvoval večerní kursy kreslení na pražské Uměleckoprůmyslové škole, kam byl roku 1906 - po dvou neúspěšných pokusech - přijat do ateliéru Emanuela Dítěte a Arnošta Hofbauera. Školu po dvou semestrech opustil, neschopen přizpůsobit se výukovému programu. Patřil do uměleckého okruhu kavárny Union, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Sdružení českých umělců grafiků Hollar. V roce 1947 byl jmenován národním umělcem.

Převaha Ladovy kreslířské tvorby osobitého karikaturního typu spočívala v ilustracích; kresbám se také věnoval již od počátků výtvarného snažení (tehdy je podepisoval různými pseudonymy). Kresbou byl přímo posedlý, zaplňoval obrázky každý kus papíru, a to jak levou, tak i pravou rukou. Do značné míry jej ovlivnili mistři české kresby, především Mikoláš Aleš.

Již v učňovských letech přispíval do humoristických časopisů a novinových příloh, pro tisk pracoval až do vypuknutí 1. světové války (Švanda dudák, Humoristické listy, České slovo a řada dalších, včetně zahraničních); sám byl redaktorem Karikatury (1909). Postupně se jeho způsob kresby vymanil ze závislosti na secesní linii a na Alšově vzoru ke zcela osobitému karikujícímu stylu. Již před 1. světovou válkou se Lada zapojil do knižní ilustrace (Moje abeceda, 1910), v níž později zůstalo těžiště jeho práce. Soustředil se především na obrazový doprovod satirických a humorných knih, které nejlépe odpovídaly stylu jeho kresby. Vydával vlastní knihy (Veselý přírodopis, 1917; O Mikešovi, 1934-36; Bubáci a hastrmani, 1946), ale kresbami doprovázel i jiné autory; proslavil se zejména ilustracemi Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka (s Haškem jej také pojilo osobní přátelství, jak o tom sám vypráví v autobiografii Kronika mého života), ale i děl Karla Havlíčka Borovského: Křtu sv. Vladimíra, Tyrolských elegií či Krále Lávry.

Lada má v českém umění zvláštní postavení, jeho zobrazení - dodnes reprodukovaná na pohledech či v kalendářích - se stala symbolem českého venkova, přírody, vánoc.

(vl)

LAICHTER Jan (* 28. 12. 1858 Dobruška, + 31. 10. 1946 Praha) - český nakladatel

Když v roce 1945 udělovala Univerzita Karlova J. Laichterovi doktorát honoris causa z filosofie, bylo to oprávněné ocenění jeho celoživotního díla. Vyučil se knihkupcem, naučil se řadě jazyků a od roku 1882 pracoval v Ottově nakladatelství, kde se při práci na Ottově slovníku naučném seznámil mimo jiné s T. G. Masarykem, s nímž roku 1893 založil časopis Naše doba.

V roce 1896 pak Laichter založil vlastní nakladatelství, které se zaměřilo především na vydávání naučné literatury. V řadě edicí vydával spisy filosofické, dějepisné, sociální, národohospodářské a literární. Významnou pozornost věnoval také původním i překladovým dílům pro mládež. Trvalý význam mají jeho Čeští spisovatelé XIX. století (1914-20, redaktor Jaroslav Vlček) a Jakubcovy Dějiny české literatury (1911, 1929, 1933). Knihy z jeho nakladatelství vynikaly dokonalou grafickou úpravou.

Laichterovu osobnost dokresluje i skutečnost, že byl dlouholetým předsedou Svazu knihkupců a nakladatelů. Významné postavení jeho nakladatelství symbolizuje i dům v Praze-Vinohradech, který pro něj projektoval J. Kotěra. Laichter byl také sám literárně činný a vydal romány Budoucnost (1913) a V žáru vzpoury (1938).

(tp)

LAMAČ Karel (* 27. 1. 1897 Praha, + 2. 8. 1952 Hamburk, SRN) - český filmový režisér, scenárista, herec a podnikatel

Karel Lamač patřil nejen k průkopníkům naší kinematografie, ale ve své době i k nejznámějším a nejžádanějším filmařům v celé Evropě.

Za 1. světové války byl frontovým filmovým zpravodajem a po roce 1918 se stal uznávaným režisérem a hercem němých filmů. První filmy točil s režisérem, scenáristou a hercem Janem Stanislavem Kolárem (režíroval velkofilm Svatý Václav, 1929, ale zahrál si ještě ve filmu Kdyby tisíc klarinetů, 1964). Jejich společným dílem byl například Akord smrti (1919). Lamač pak sám vedle množství kosmopolitních veseloher natočil i filmy s náměty z českých dějin a literatury (Karel Havlíček Borovský, Jiráskova Lucerna, Langrova veselohra Velbloud uchem jehly). V roce 1926 jako první natočil němý film podle Haškova Dobrého vojáka Švejka s K. Nollem v titulní roli. Lamač si sám zahrál jak hostinského Palivce, tak nadporučíka Lukáše. Od roku 1920 v jeho filmech hrála slavná Anny Ondráková, vynikající ženský komik s klaunskými rysy, první česká hvězda evropského měřítka. V roce 1927 s ní odešel do Berlína, kde v roce 1930 založili produkční firmu Ondra-Lamač-Film. Ondráková se mezitím stala hvězdou německých filmů pod jménem Anny Ondra, vdala se za slavného boxera Maxe Schmelinga a točila filmy i v Anglii a ve Francii, s Lamačem pak řadu veseloher v Německu.

Lamač ovšem i nadále režíroval nebo hrál v českých filmech. Měl v podstatě stálý okruh spolupracovníků, ke kterým patřili například vynikající scenárista Václav Wasserman a skvělý kameraman Otto Heller (ten natočil na 250 filmů po celé Evropě) a s nimiž pracoval i v cizině. V roce 1930 natočil snad nejúspěšnější, již zvukový film české předválečné kinematografie C. a k. polní maršálek s V. Burianem, s nímž v příštích letech natočil další veselohry: To neznáte Hadimršku, Funebrák či Nezlobte dědečka. Ve 30. letech v Praze kromě různých operet natočil ještě zvukovou verzi Jiráskovy hry Lucerna (1938). Před nacisty emigroval do Nizozemska, poté do Francie a nakonec do Anglie, kde natočil film Švejk bourá Německo (1944). Po roce 1945 se - i jako úspěšný podnikatel - neztotožnil s "hurá" socializací kinematografie a pracoval ve Francii i ve Spolkové republice Německo, kde zemřel.

Lamač je také autorem jedné z prvních českých odborných knih o kinematografii (Jak se píše filmové libreto, 1923) a rovněž vymyslel pro film řadu technických zlepšení i vynálezů včetně vlastního systému barevného filmu. Vedle M. Friče, G. Machatého, Karla Slavínského, O. Vávry a dalších patří k zakladatelským osobnostem kinematografie, a v jeho případě nejen české.

(pö, fh)

LANDOVSKÝ Pavel (* 11. 9. 1936 Havlíčkův Brod) - český herec a dramatik

Pavel Landovský nebyl přijat na střední školu, vyučil se nástrojařem a až později absolvoval strojnickou průmyslovku. Čtyřikrát se pokoušel o přijetí na Divadelní fakultu AMU. Nakonec šel k divadlu jako elév. V letech 1960-76 byl v angažmá v divadlech v Šumperku, Klatovech, Pardubicích a nakonec v Činoherním klubu. Od roku 1976 byl pro své politicky nonkonformní jednání bez zaměstnání (v té době pod cizím jménem napsal například několik dílů rozhlasového seriálu Jak se máte, Vondrovi?). Jako jeden z prvních podepsal Chartu 77 a 6. ledna 1977 absolvoval heroickou jízdu po Praze, aby její text rozvezl. Byl zatčen, vyslýchán a v příštích měsících neustále šikanován a fyzicky ohrožován StB, takže kvůli bezpečnosti své rodiny nakonec v roce 1978 emigroval do Rakouska. Před odchodem pomáhal V. Chramostové s jejím bytovým divadlem (titulní role v Kohoutově úpravě Macbetha, Sládek v Havlově Audienci). Od roku 1979 je členem Burgtheatru ve Vídni.

Jako herec na sebe upoutal pozornost jednak agresívním herectvím v Činoherním klubu (Hejtman, Gogol: Revizor, Astrov, Čechov: Strýček Váňa), ale i filmovými rolemi, z nichž nejznámější je nesmírně životná postava venkovského balíka Tondy z filmu Utrpení mladého Boháčka (1969). Neméně významné jsou i jeho role ve filmech Markéta Lazarová či Soukromá vichřice. Napsal několik divadelních her; z nich nejúspěšnější byla prvotina Hodinový hoteliér (1969) - na scéně Činoherního klubu si v ní ještě zahrál O. Nový.

Po listopadových událostech roku 1989 opět dojíždí do České republiky, kde hraje jak ve filmu (V žáru královské lásky, Černí baroni, Nejasná zpráva o konci světa), tak i v divadle (Havel: Audience v Činoherním klubu). Ještě v exilu napsal ve spolupráci s novinářem Karlem Hvížďalou memoáry nazvané Soukromá vzpoura. Svou statečností vytvářel pro Chartu 77 a její myšlenky velkou publicitu.

(pö)

LANGER František (* 3. 3. 1888 Praha, + 2. 8. 1965 tamtéž) - český dramatik a prozaik, původním povoláním lékař

František Langer patřil k předním představitelům takzvané čapkovské generace. Byl blízkým přítelem bratří Čapků i například F. Šrámka, stálým hostem schůzek pátečníků a ve své tvorbě se programově řídil hlavním krédem svých "pragmatických" druhů: oslava obyčejného života a prostého člověka.

Těsně před vypuknutím 1. světové války dokončil doktorát na medicíně, což mohl uplatnit jako šéflékař 1. pluku čs. legií v Rusku, kam se dostal po zajetí na haličské frontě. I po roce 1920 působil jako vojenský lékař, vedle toho se věnoval psaní a pravidelně přispíval do Lidových novin. V letech 1935-38 zastával funkci dramaturga Městského divadla na Královských Vinohradech. V červenci 1939 byl nucen emigrovat, přes Polsko se dostal do Francie, kde byl šéfem zdravotnictví čs. armády a po porážce Francie tuto činnost vykonával v Anglii. V červenci 1945 se vrátil. Po únoru 1948 vycházely jeho knihy jen sporadicky.

Na Langerovy literární počátky mělo vliv přátelství s anarchistickými literáty, scházejícími se před první válkou v pražské kavárně Demínka (F. Šrámek, S. K. Neumann, Karel Toman). S J. Haškem dokonce spoluzakládal parodickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Jeho debutem se stala povídková sbírka Zlatá Venuše (1910), v níž je výrazně znát stopa dobového lyrizujícího neoklasicismu. Zato v povídkách Železný vlk (1920), čerpajících ze sibiřské anabáze, dozrála jeho epika již do formy jadrného vypravěčství. K legionářské látce se vrátil ještě v románu, jenž byl určen spíš pro mládež, Pes druhé roty (1923) a po letech v dramatu, v heroické oslavě mužného bratrství Jízdní hlídka (1935). Tato hra je spolu s individualisticky pojatým dramatem R. Medka Plukovník Švec (1928) nejvýznamnějším literárním odkazem významné tradice demokratické republiky - legií.

Prostředím, jež Langera obzvlášť přitahovalo, byl městský okraj se svými rázovitými, často pudovými figurami: vznikly tak povídkové soubory Snílci a vrahové (1920) a Předměstské povídky (1926), ale především divadelní hry, jež představují zřejmý vrchol Langerovy tvorby. Nejúspěšnějšími se staly veseloherní oslava zdravého plebejství Velbloud uchem jehly (1923), fraška o přeměně předměstského ničemy Obrácení Ferdyše Pištory (1929) a ze všeho nejvíc freudovská hra o zločinu a trestu z pražského předměstí Periférie (1925), která se hrála i na evropských scénách. Filosofií pragmatismu s jeho relativizujícím vztahem k pravdě a důvěrou v kolektivní instanci je poznamenána dvoudílná hra Dvaasedmdesátka (1937), v níž použil motivu divadla na divadle.

Za války v exilu napsal knížku Děti a dýka, která musela být paradoxně cenzurována, protože příběh se blížil skutečným událostem v Protektorátu a mohl znamenat nebezpečí pro odboj. (Dětem je určena i úsměvná knížka Bratrstvo bílého klíče.) Po válce se Langer odmlčel a přihlásil se pak v roce 1963 vydanými cennými paměťmi Byli a bylo, v nichž vzpomíná na své přátele z počátku století a z let meziválečné republiky.

Literárně byl činný i jeho bratr, básník, spisovatel a znalec kabaly J. Langer.

(jp)

LANGER Jiří (* 7. 4. 1894 Praha, + 12. 3. 1943 Tel Aviv) - český spisovatel a překladatel, znalec judaismu

Jiří Langer, bratr českému čtenáři mnohem známějšího dramatika a spisovatele Františka Langera, se v mnohém vymykal prostředí, v němž vyrůstal. Langerovi patřili k pražským židovským rodinám, které svůj původ nedemonstrovaly náboženskou horlivostí; výchova, jíž se Jiřímu dostalo, nikterak nenasvědčovala tomu, že by se právě on měl stát znalcem a tlumočníkem nejpodivuhodnější podoby východoevropského judaismu.

Praha Langerova dětství byla již městem, kde se židovská kultura mísila s českou a německou. Přesto vyměnil brzy Jiří gymnázium za rabínskou školu, vedle češtiny a němčiny začal studovat hebrejštinu a hebrejskou literaturu.(Později psal všemi třemi zmíněnými jazyky a vedle hlavních jazyků evropských ovládal ještě jidiš, arabštinu a aramejštinu.) Pod vlivem židovského přítele Alfréda Fuchse se pohroužil do studia židovské mystiky. Zájem o mystiku ho vedl k tomu, že roku 1913 opouští Prahu a odjíždí do Haliče, aby se tam setkal se světem svatých mužů a jejich zázraků, neuvěřitelných legend a pohádek a především s nepoznanou zbožností lidí, kteří se mají stát hrdiny jeho nejznámější a dnes nejpřekládanější knihy - Devět bran. Do Prahy se již nevrací asimilovaný židovský mladík, ale chasid dodržující úzkostlivě všechny příkazy a rity tak, jak je poznal na svém haličském putování. Za války se spřátelí s Franzem Kafkou, který je uchvácen jeho vyprávěním. V Kafkově deníku bychom mohli najít několik chasidských legend pocházejících od Langera.

Pod vlivem studia Freudových spisů počal Langer na židovské kultovní zvyky aplikovat psychoanalytickou metodu, v roce 1923 vydává německy psanou Erotiku kabaly, od téhož roku pravidelně přispívá do Českého slova. Další studie publikuje ve vídeňském psychoanalytickém časopise Imago. Mezi válkami učí na pražské židovské škole, je úředníkem Ústředního svazu sionistického a Židovského národního fondu. V tomto období se rodí celoživotní přátelství s M. Brodem.

Roku 1929 vychází hebrejsky psaná sbírka Básně a písně přátelství. Osm let poté se objevují v Evropském literárním klubu pod názvem Devět bran již dříve časopisecky publikované chasidské legendy. Langer v knize uchoval svět, který měl zanedlouho zaniknout. Přestože jej přijal za svůj, dokázal ho představit modernímu čtenáři a podrobit jak analýze vědecké, tak zpracování literárnímu.

Zpěvy zavržených (1938), první u nás vydaná antologie hebrejského básnictví, jsou dalším důkazem Langerova básnického a zároveň překladatelského nadání. V témže roce se ke čtenářům dostává i kniha přijímaná často jako obrana proti množícím se pavědeckým teoriím o židovské nenávisti a pohrdání okolním nevěřícím světem. Ve spise Talmud, ukázky a dějiny, který byl původně určen českým úředníkům na Podkarpatské Rusi přicházejícím do styku s židovským náboženstvím, najdeme objasnění talmudické morálky i výklad vzniku a učení Talmudu.

Čtyři roky po dramatickém útěku z Československa, při kterém smrtelně onemocněl, Langer v Palestině umírá. Posmrtně vychází v Tel Avivu jeho poslední sbírka Trocha balzámu.

(poj)

LASICA Milan (* 3. 2. 1940 Zvolen) - slovenský herec, autor dramatických textů, scenárista a režisér

Milan Lasica je představitelem vyhraněného komediálního herectví soustředěného na sdělení a přesnou pointu. Jako činoherní herec vytváří výrazné typy a charaktery se smyslem pro satirické a parodistické akcenty. Rovnocennou složku však tvoří i jeho literární činnost. Je spoluautorem řady scének, dialogů, písňových textů a celovečerních programů (Večery pre dvoch, Ktosi je za dverami a dalších), ve kterých vystupoval se svým partnerem Júliem Satinským, s nímž již od konce 50. let vystupuje ve dvojici intelektuálních komiků, navazující osobitým způsobem na odkaz J. Voskovce a J. Wericha ve stejné době jako v Čechách J. Suchý s J. Šlitrem. Lasicovy a Satinského autorské programy uváděné pod hlavičkou Divadlo Lasici a Satinského inspirovaly rozvoj divadel malých jevištních forem na Slovensku. Oba komici, těžící rovněž z rozdílné fyziognomie (malý a obtloustlý Satinský a proti němu vysoký hubený Lasica), často společně vystupovali i s českými komiky (mimo jiné s M. Horníčkem a M. Kopeckým), respektive hráli v českých filmech. Účinkovali také v mnoha rozhlasových a televizních pořadech včetně silvestrovských, kde vytvářeli intelektuální protipól neméně oblíbené dvojice slovenských komiků O. Hlaváčka a Ivana Krajíčka. Naproti tomu Lasicova filmografie není příliš bohatá: spolu se Satinským satirická sci-fi Srdečný pozdrav ze zeměkoule (1982), dále Samorost (1983), Utekajme, už ide! (1986) a také ve Svěrákově werichovské pohádce Tři veteráni. Samotný Satinský si zahrál i ve Vesničko má středisková (1986). Více příležitostí jim však poskytla televize, kde Lasica vytvořil roli dr. Vlacha v přepisu Jirotkova románu Saturnin.

Po roce 1989 se politického dění na Slovensku zúčastňuje nepřímo prostřednictvím své umělecké tvorby (byl spoluautorem a režisérem velmi populárních politických talk show Večery Milana Markoviča ve slovenské televizi). Spolu se svým přítelem Satinským a svou manželkou M. Vašáryovou je upřímným propagátorem československé vzájemnosti.

(pö)

LAŠTOVIČKA Bohuslav (* 29. 4. 1905 Pelhřimov, + 30. 3. 1981 Praha) - český komunistický publicista a československý politik

Bohuslav Laštovička byl původně důstojníkem Československé armády a ve 30. letech redaktorem komunistického tisku. V letech 1937-38 uplatnil své vojenské vzdělání jako velitel protiletadlové baterie K. Gottwald v občanské válce ve Španělsku. Za 2. světové války patřil ke skupině českých komunistických emigrantů v Londýně a byl redaktorem v české sekci zahraničního vysílání londýnského rozhlasu.

V březnu 1945 zapisoval moskevská jednání, na nichž se tvořila československá vláda a její program (tzv. košický). Ihned po návratu do Prahy v květnu 1945 se stal ředitelem Československého rozhlasu, který postupně přeměnil, v souladu s měnící se politickou situací, v jednoznačně komunistické médium.

V letech 1948-50 byl československým velvyslancem v Moskvě, potom - do roku 1952 - Čepičkovým náměstkem na ministerstvu národní obrany. Z funkce byl odvolán a na několik let odešel z politického života. Roku 1957 se stal redaktorem časopisu Nová mysl a v 60. letech zastával vedoucí funkce v KSČ. V letech 1964-68 byl předsedou Národního shromáždění, od roku 1969 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění.

Ve dvou vydáních (1960 a přepracované 1979) vyšla jeho kniha V Londýně za války napsaná z přísně "stranického" stanoviska. Nicméně roku 1960 se v ní občané Československa konečně mohli dočíst něco podrobnějšího o jednáních v Moskvě v březnu 1945, která do značné míry určila jejich osud.

(nk)

LAUFBERGER Vilém (* 29. 8. 1890 Turnov, + 29. 12. 1986 Praha) - český lékař, fyziolog

Zřejmě největší z českých přírodovědců 20. století V. Laufberger vystudoval medicínu na české lékařské fakultě v Praze (promoval roku 1916). V letech 1920-36 působil jako docent a od roku 1927 jako profesor patologické fyziologie na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. V letech 1936-53 (s přerušením v letech okupace, kdy pracoval ve Státním zdravotnickém ústavu) byl přednostou Fyziologického ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Byl žákem a spolupracovníkem E. Babáka. Jako student publikoval roku 1913 práci o metamorfóze axolotla, jež je považována za jednu ze základních prací tehdejší endokrinologie. Na počátku 20. let se zabýval výzkumem účinků inzulínu, který od roku 1924 - jako první v Československu - připravil v čistém stavu. V další vědecké práci se věnoval výzkumu bílkovin a na počátku 30. let formuloval hypotézu o buněčné mřížce jako o základní ultrastruktuře živých soustav. Tato koncepce předcházela vývoj přírodovědy o několik desetiletí. Roku 1935 publikoval objev feritinu, bílkoviny, která v těle obratlovců představuje jednu ze základních skladovacích forem železa. Roku 1936 tuto látku připravil v čistém krystalickém stavu.

Od počátku 40. let se zabýval otázkami nervové činnosti, zejména paměti. Výsledky tohoto výzkumu publikoval v monografii Vzruchové teorie (1947), která obsahuje snad první model mozkové činnosti na kybernetických principech, a to rok před uveřejněním proslulé Wienerovy Kybernetiky.

V 50. letech se Laufberger stal jednou z předních osobností vznikající Československé akademie věd. V té době zkoumal především elektrické projevy srdeční činnosti a prostorovou dynamiku elektrického srdečního pole. Jeho objevy v oblasti spaciokardiografie mají význam jak pro rozvoj teoretického poznání, tak pro klinickou medicínu. Měl také řadu žáků, z nichž je třeba připomenout například Josefa Římana a Ctibora Dostálka.

(nk)

LAUFER Josef (* 20. 4. 1891 Praha, + 19. 10. 1966 Praha) - český sportovní novinář a rozhlasový reportér

Josef Laufer prožil mládí na pražských Vinohradech, kde také navštěvoval reálku na Smetance. V barvách této školy aktivně sportoval a (zdá se, že s ještě větší chutí) sportovní život organizoval. Po maturitě vstoupil do atletického oddílu Slavie Praha a v tomto klubu setrval jako činovník desítky let. V praktickém životě začal studovat pražskou techniku, ale po několika semestrech odešel jako úředník do banky.

Jako začínající sportovní novinář spolupracoval s Hlasem národa, později s listem Union. Po krátké éře "volného" novináře se stal dlouholetým (až do roku 1939, kdy mu byla okupanty znemožněna jakákoli veřejná činnost) spolupracovníkem listu Prager Presse. Byl nestorem československého sportovního novinářství. Jako tlumočník a průvodce naší výpravy se zúčastnil již berlínského Mistrovství Evropy (ME) v hokeji 1910, kde Češi získali první titul hokejových mistrů Evropy.

Zřejmě nejvýznamnějším mezníkem jeho profesionální dráhy se stal 3. říjen 1926, kdy v 15 hodin zahájil pro Radiojournal první rozhlasovou reportáž z fotbalového utkání Slavia versus Hungaria. Následující rok se oženil a svatební cestou mu bylo působení na hokejovém ME ve Vídni. Za mikrofonem absolvoval více než 1 000 reportáží, mimo jiné i ze slavného římského finále v kopané 1934. V závěru životní dráhy pracoval ve sportovní redakci ČTK.

(pa)

LAURIN Arne (* 24. 2. 1889 Hrnčíře, + 18. 2. 1945 New York, USA) - českoněmecký novinář

Arne Laurin, významný pražský novinář, vlastním jménem Arnošt Lustig, vystudoval v Praze techniku (1911). Již od roku 1908 byl spolupracovníkem řady časopisů (Rozvoj, Stopy, Divadlo) a v letech 1919-20 se stal zástupcem šéfredaktora časopisu Tribuna, v němž pracoval rovněž F. Peroutka. V letech 1921-38 byl šéfredaktorem oficiálního listu Prager Presse. Vybudoval si rozsáhlou soukromou knihovnu s významnou sbírkou knih a publikací o novinářství a jeho dějinách.

Byl členem Penklubu, pravidelným "pátečníkem" K. Čapka, udržoval významné styky společenské, kulturní a politické a patřil k nejinformovanějším novinářům první republiky. Ve 30. letech spolupracoval s organizacemi na podporu uprchlíků z nacistického Německa, v období Mnichova požadoval odmítnutí Hitlerových požadavků. Po Mnichovu emigroval do USA, kde před koncem války zemřel.

(mch)

LAURIN František (* 12. 11. 1934 Praha) - český režisér a pedagog

František Laurin byl postupně režisérem Realistického divadla (1958-81), Národního divadla (1981-88), poté ředitelem Divadla na Vinohradech v Praze (1988-90) a od roku 1991 je uměleckým vedoucím souboru ve Východočeském divadle v Pardubicích. Vyzrál na režiích psychologických her (Inge: Vrať se, Sábinko! 1972, Neboj se, miláčku, 1975), v nichž se opíral o vynikající herecké výkony protagonistů souboru (J. Dítětová, J. Vinklář, Eva Klepáčová) ale i klasiky (MoliŹre: Tartuffe, 1973). V roce 1974 režíroval sovětskou hru Výstup na Fudžijamu od Čingize Ajtmatova, která byla pro svou kritičnost vůči komunistickým praktikám prověřována na představeních pro vybrané obecenstvo a krátce po premiéře zakázána. Laurin se věnoval i uvádění nových původních českých her (Šotola: Cesta Karla IV. do Francie a zpět, 1979, Pěší ptáci, 1981, Tovaryšstvo Ježíšovo, 1990). Od roku 1962 učí na konzervatoři i na DAMU. Pohostinsky režíroval v řadě pražských i mimopražských divadel. Přes 30 let významně spoluutvářel podobu oficiálního divadelnictví včetně divadla amatérského (častý člen odborných porot v Hronově apod.).

(pö)

LAUŠMAN Bohumil (* 30. 8. 1903 Žumberk (okr. Chrudim), + 9. 5. 1963 Praha) - československý sociálnědemokratický politik

V listopadu 1947 napsal Svět práce, v komentáři o XXI. sjezdu Československé sociálnědemokratické strany, že ... jako předsedu staví sociální demokracie do svého čela robustního, s kořeny strany hluboce srostlého a pevného vůdce, který již v průběhu sjezdu od svého zahajovacího k závěrečnému projevu vyrůstal v osobnost silnou, jasně demokraticky i socialisticky vyhraněnou. Tato charakteristika se vztahovala na čtyřiačtyřicetiletého B. Laušmana.

Laušman, původně bankovní úředník, od mládí pracoval v sociální demokracii ve východních Čechách. V letech 1935-39 byl poslancem Národního shromáždění. Na ustavujícím sjezdu Národní strany práce 11. prosince 1938 byl zvolen generálním tajemníkem této strany, která se jako jediná v politickém marasmu druhé republiky odhodlaně postavila na pozice obrany demokratického zřízení. Dokonce tak důsledně, že Laušmanovi pohrozil jeden z představitelů vládní exekutivy: Jestliže neobrátíte, pak musíme nakoupit pár vagónů ostnatých drátů pro koncentrační tábory.

Ostnatým drátům Laušman na 14 let unikl. Roku 1939 odešel do exilu. V letech 1940-45 byl členem Státní rady československé v Londýně. Roku 1944 se účastnil Slovenského národního povstání. Do Československa se roku 1945 navrátil jako ministr průmyslu, který spolu s komunistickými ekonomy připravoval znárodňovací dekrety s takovou vehemencí, že sami představitelé KSČ byli z tempa znárodnění až mírně zneklidněni.

V Československé sociálnědemokratické straně Laušman zprvu zastával Fierlingerovu orientaci na úzkou spolupráci s komunisty, dokonce s perspektivou brzkého sloučení sociálních demokratů a komunistů v jednu socialistickou stranu. Laušman věřil v demokratický a československý socialismus, který bude vyústěním důsledného demokratismu ve všech oborech společenského života. Brzy měl být z této ušlechtilé iluze vyveden.

Postupně opouštěl vyhraněná levicová Fierlingerova stanoviska. Roku 1947 představoval ve straně jakýsi střed, stále ještě "nalevo" od skupiny vedené V. Majerem, který požadoval samostatnou levicovou politiku sociální demokracie, jež se nebude podřizovat komunisty určované spolupráci. Po zvolení předsedou strany Laušmana vystřídala na ministerském křesle L. Jankovcová.

Ve dnech února 1948 se rozhodovalo o možnosti dodatečné demise sociálnědemokratických ministrů. Ta mohla změnit situaci do té míry, že místo tzv. ústavní varianty (za situace, kdy demisi podalo pouze 12 proti 14 ve vládě zůstávajícím ministrům) by musela nastoupit hrubá síla. Spor ve vedení strany rozhodla prokomunistická levice a Laušmanův střed a sociálnědemokratičtí ministři demisi nepodali. Laušman se stal náměstkem předsedy vlády "obrozené" Národní fronty. Pobyl zde pouze do června 1948. Potom byl krátkou dobu ředitelem Slovenských elektráren a roku 1949 emigroval, nejprve do Jugoslávie, později do Rakouska.

Koncem roku 1953 objížděl provokatér a v letech 1945-48 agent komunistů v sociální demokracii Vojta Erban bývalé sociálnědemokratické funkcionáře. Sděloval jim, že se Laušman vrátí z exilu a obnoví sociální demokracii. Všichni sice Erbana vyhodili, ale to StB nezabránilo v akci, při které zatkla na 200 bývalých sociálních demokratů. Laušman se nevrátil, ale byl navrácen. Den před Štědrým dnem, 23. prosince 1953, ho unesli pracovníci StB z Rakouska. Při této jejich akci jim napomáhal rakouský politik Hermann Rauscher. 9. května 1963 Laušman zemřel za velice záhadných okolností ve věznici v Praze-Ruzyni.

(nk)

LEDWINKA Hans (* 14. 2. 1878 Klosterneuburg, Rakousko, + 3. 3. 1967 Mnichov, Německo) - rakouský konstruktér působící též v Československu

Hans Ledwinka se narodil jako páté z osmi dětí v rodině restauratéra. O jeho výchovu se starala teta, jejíž manželství bylo bezdětné. U svého strýce se Hans vyučil zámečnickému řemeslu a na průmyslové škole ve Vídni získal odborné technické vzdělání. Po absolvování studia (1897) vstoupil poprvé do služeb "Kopřivnické vagónky" (Nesselsdorfer Wagenbaufabrikgesellschaft, NW). Nejdříve pracoval jako konstruktér ve vagónce, vzápětí se ale přihlásil do továrny na vozy k Leopoldu Svitákovi (děd marxisticky orientovaného politologa Ivana Svitáka) k práci na prvním automobilu Präsident.

Ledwinka z Kopřivnice dvakrát rozladěn odešel, dvakrát se zase vrátil. Realizací avantgardních konstrukcí pomohl závodu Tatra předstihnout dobu a zařadit továrnu s poměrně malou produkcí na čelné místo mezi evropskými automobilkami. Byl například již v roce 1914 autorem nového brzdového systému s brzdami na všechna kola, jímž byl vybaven nový typ T.

Dne 28. dubna 1923 měla premiéru Tatra 11, vzduchem chlazený dvouválec s novým typem podvozku, jehož základem byla nosná tuhá, ale přitom lehká ocelová roura tvořící s motorem a spojkou vepředu, rozvodovkou vzadu a převodovkou jeden celek. Spolu s kyvadlovými polonápravami a nezávislým odpružením kol představovala převrat v konstrukci automobilů, kterou předběhl vývoj o několik let.

V kopřivnických Závodech Tatra, a. s., (později Tatra-Ringhoffer) se novinářům 5. března 1934 představil nový vůz Tatra 77, který byl pro všechny velkým překvapením. Jednalo se totiž o první sériově vyráběný vůz s aerodynamickou konstrukcí, díky níž i s poměrně slabým motorem dosahoval rychlosti až 145 km/h. Vzduchem chlazený motor byl umístěn vzadu, kliková skříň a skříň převodovky byly odlity z lehkého elektronu. Celá řada dalších úplně nových konstrukčních prvků znamenala skutečný pokrok, na který v roce 1936 navázaly úspěšné typy Tatra 87 a Tatra 97. Jistě není náhodou, že podobnou konstrukcí se vyznačoval později i jeden z nejúspěšnějších automobilů všech dob, VW ("brouk"), rodáka z českých Vratislavic, německého konstruktéra Ferdinanda Porscheho.

Díky těmto úspěchům se stal Ledwinka ředitelem závodu. Odpůrci se snažili snížit význam jeho konstrukčního přínosu poukazem na to, že mnoho prvků jím zavedených bylo známo již dlouho předtím. Ledwinkovou nespornou zásluhou ale navždy zůstane schopnost tyto převratné konstrukce prosadit v celém souhrnu úspěšně do výroby.

Po 2. světové válce byl Ledwinka v Československu - podobně jako Porsche ve Francii - internován a za svou nacionalistickou politickou činnost v době ohrožení republiky odsouzen. Po odpykání trestu využil práva cizího státního příslušníka a vrátil se do Rakouska.

Jeho výjimečný technický talent byl oceněn v zahraničí: v roce 1944 získal čestný doktorát vídeňské techniky, o osm let později obdržel čestné vyznamenání Svazu německých inženýrů a v říjnu 1961 mu byl udělen čestný kříž za vědu a umění I. třídy rakouského prezidenta.

V kopřivnické Tatře působil bezmála 40 let. Svou osobní genialitou a nevšední schopností realizovat danou myšlenku vešel do dějin techniky.

(pm)

LEMBERG Eugen (* 27. 12. 1903 Plzeň, + 25. 12. 1976 Mohuč, SRN) - českoněmecký historik a sociolog

Vystudoval gymnázium v Litoměřicích a po absolvování studia dějin a slavistiky na německé univerzitě v Praze působil několik let na univerzitě v německém Münsteru. Po návratu do Československa byl gymnaziálním učitelem a roku 1937 se na německé univerzitě habilitoval pro obor sociologie. V roce 1939 se stal ředitelem učitelského ústavu v Liberci, ale již v roce 1940 byl povolán do armády. Když se po skončení války vrátil ze zajetí, odešel do Spolkové republiky Německo. Působil ve státní službě v Hesensku a od roku 1952 byl profesorem sociologie na Institutu pro pedagogiku ve Frankfurtu nad Mohanem.

Národnostní poměry v Čechách jej přivedly ke studiu nacionalismu. Již první jeho velká práce Grundlagen des nationalen Erwachens in Böhmen (Základy národního probuzení v Čechách, 1932) se zabývala touto problematikou a stejně tak i další velká práce Wege und Handlungen des Nationalbewusstseins (Cesty a projevy národního vědomí, 1934).

Po válce napsal významná díla Geschichte des Nationalismus in Europa (Dějiny nacionalismu v Evropě, 1950) a Nationalismus (1964). Později se jeho badatelský zájem soustředil i na reformy v komunismu a na význam ideologie ve společnosti. Jeho syn, německý historik Hans Lemberg, se v řadě svých prací zabývá dějinami Československa.

(mch)

LENÁRT Jozef (* 3. 4. 1923 Liptovská Porúbka u Liptovského Mikuláše) - slovenský politik

Přestože J. Lenárt poněkud unikal pozornosti široké veřejnosti, byl významným státním a stranickým funkcionářem a jeho životní osud je nerozlučně spjat s komunistickým režimem v Československu.

V letech 1939-44 byl dělníkem a laborantem Baťových závodů ve Zlíně, účastnil se Slovenského národního povstání a od roku 1946 pracoval ve stranickém aparátě KSS. Již v roce 1950 se stal ředitelem podniku v Partizánském a roku 1951 náměstkem ministra lehkého průmyslu. V roce 1953 byl vyslán na Vysokou stranickou školu ÚV KSSS v Moskvě a hned po návratu se stal vedoucím tajemníkem KV KSS v Bratislavě (1956-58).

Rok 1958 znamenal pro Lenárta vstup do mocenské špičky. Byl zvolen do ÚV KSČ, vykonával postupně funkce tajemníka ÚV KSS (1958-62), předsedy Slovenské národní rady (1962-63) a po pádu V. Širokého se stal předsedou vlády (1963-68). Od roku 1962 byl rovněž členem předsednictva ÚV KSČ. Jako muž spjatý s A. Novotným byl v lednu 1968 z této funkce odvolán a v dubnu 1968 jej ve funkci předsedy vlády nahradil O. Černík. Zůstal však kandidátem předsednictva a především tajemníkem ÚV KSČ.

I když měl pověst spíše pragmatického politika, patřil po sovětské okupaci Československa k čelným představitelům "normalizace" a "reálného socialismu". Neschopnost a nechuť režimu v tomto období cokoliv podstatněji měnit se promítá i do Lenártových životopisných dat: člen předsednictva ÚV KSČ (1970-89), 1. tajemník ÚV KSS (1970-88) a tajemník ÚV KSČ (1988-89). Jako všichni vedoucí činitelé KSČ byl i Lenárt poslancem zákonodárných sborů: Národního shromáždění (1960-69) a Federálního shromáždění (1969-89). Po listopadu 1989 byl odvolán nebo odešel ze všech svých stranických a státních funkcí a v únoru 1990 byl vyloučen z KSČ. Po rozpadu Československa zůstal v Praze a v jeho vile jej ruší jen menší nepříjemnosti, jako například počátkem roku 1996 obžaloba z vlastizrady za činy v roce 1968. Trestní stíhání bylo zastaveno Vrchním soudem v říjnu 1997 a obnoveno Nejvyšším soudem v lednu 1998.

(mch)

LENDL Ivan (* 7. 3. 1960 Ostrava) - český tenista

Oba Ivanovi rodiče byli přední českoslovenští tenisté, s malou nadsázkou se dá říci, že se narodil a vyrostl na kurtu. První sportovní úspěchy se dostavily velice brzy. V roce 1980 byl dvacetiletý Ivan členem týmu, který (ve finále spolu s Tomášem Šmídem) poprvé a naposledy získal pro Československo Davisův pohár.

Následovala oslnivá tenisová kariéra, během níž byl po řadu let v absolutní světové špičce. Dodnes drží rekord v délce postavení na místě světové jedničky. Lendl získal na tenisových kurtech snad všechno, co lze, jen turnaj Masters vyhrál čtyřikrát (1982, 1983, 1985, 1986). Pouze na trávě ve Wimbledonu se mu za celou dlouhou kariéru nepodařilo zvítězit, i když se dvakrát probojoval až do finále.

V 80. letech emigroval do USA, usadil se tam, oženil a později získal i státní občanství. Je znám i tím, že sbírá obrazy A. Muchy.

(pa)

LESNÝ Vincenc (* 3. 4. 1882 Komárovice, okres Třebíč, + 9. 4. 1953 Praha) - český orientalista-indolog

Vincenc Lesný, žák J. Zubatého, studoval na pražské univerzitě indologii, íránistiku i klasickou filologii (1903-07) a poté - už jako středoškolský profesor - o dva roky později své vzdělání rozšířil studiem v Oxfordu a Bonnu a krátce navštívil i Indii.

Po návratu se záhy výsledky své práce zařadil do proslulého pražského tria - vedle M. Winternitze a O. Pertolda - o němž se začalo hovořit jako o pražské indologické škole. Dalšími významnými etapami v Lesného životě byla studijní cesta do Indie v letech 1927-28 a jmenování řádným profesorem indologie na UK v roce 1930. Vedle lingvistických studií (zabýval se především středo- a novoindickými jazyky, ale i staroperštinou a překlady ze sanskrtu) soustředil V. Lesný svou pozornost na studium nejstarší podoby buddhismu. Jeho kniha Buddhismus (1921, 1948) se však týkala i dalších etap Buddhovy nauky včetně rozšíření buddhismu po Asii a představuje dodnes pro českého čtenáře základní informaci o této originální filosofii.

Zvláštní kapitolou jsou pak Lesného překlady z bengálštiny, které se soustředily především na nejvýznamnější osobnost moderní bengálské literatury - Rabíndranátha Thákura. České překlady díla této výjimečné osobnosti novodobých indických dějin byly vedle anglických první v celé evropské literatuře. Lesného monografie o Thákurovi (1937) byla pak vůbec první a dva roky po českém vydání byla přeložena a připravena k vydání v Londýně. Německé nálety na Londýn však téměř celý náklad zničily.

Po válce, která znamenala i pro Lesného uzavření vysokých škol a ztrátu kontaktu se světovou indologií, se stal ředitelem Orientálního ústavu (do roku 1952) a stál i u zrodu časopisu Nový Orient. Po zřízení Československé akademie věd (1952) byl jmenován akademikem, ale krátce poté zemřel.

Za všechny pokračovatele a žáky Lesného uveďme alespoň překladatele proslulého eposu Rámajana Oldřicha Friše, průkopníka studia drávidských jazyků a viceprezidenta Tamilské akademie v Madrásu Kamila Zvelebila, mimo jiné autora dějin Starověké Indie a překladatele Dušana Zbavitele a Odolena Smékala, jehož vlastním veršům skládaným v hindštině se dostalo v Indii řady poct.

(fh)

LETTRICH Jozef (* 17. 6. 1905 Turčianské Teplice-Diviaky, + 29. 11. 1968 New York) - slovenský právník, československý politik a publicista

14. října 1947 vtrhli alkoholem a politickou demagogií obluzení účastníci komunisty organizovaného sjezdu slovenských rolníků do budovy Slovenské národní rady v Bratislavě a vykřikovali: Smrt Kvetkovi a Lettrichovi!. Jednalo se o součást proje-vů politického folklóru organizovaného G. Husákem v době tzv. politické krize na Slovensku. Martin Kvetko byl v té době pověřencem zemědělství (neustále obviňovaným ze "sabotáže pozemkové reformy"), Lettrich předsedou legálně zvolené Slovenské národní rady a poslancem československého Národního shromáždění.

Za první republiky byl advokátní koncipient Lettrich jedním z představitelů mladé slovenské agrární inteligence. V období Slovenského státu měl advokátní praxi v Bratislavě a patřil k občanskému křídlu protifašistického odboje. Proto se za Slovenského národního povstání roku 1944 stal členem předsednictva Slovenské národní rady a pověřencem školství a osvěty. Spolu s J. Ursínym stál u zrodu Demokratické strany.

Na jaře 1946 uzavřeli tito dva evangelíci dohodu s představiteli slovenského politického katolicismu (tzv. dubnová dohoda), která se stala základem volebního vítězství Demokratické strany na Slovensku v květnu 1946. A také podnětem k úsilí o omezení pravomoci slovenských národních orgánů, v němž se spojí čeští politici od komunistů až po lidovce.

Lettrich jako představitel politického středu v Demokratické straně dlouho odolával Husákově "generálce na únor" na podzim 1947. Teprve 26. února 1948 rezignoval na funkci předsedy Slovenské národní rady a záhy nato emigroval do USA. Tam pracoval v Radě svobodného Československa a věnoval se publicistice. Roku 1955 vyšla jeho monografie History of Modern Slovakia.

(nk)

LEXA František (* 5. 4. 1876 Pardubice, + 13. 2. 1960 Praha) - český egyptolog

Při příležitosti 80. narozenin akademik F. Lexa charakterizoval sám svou práci těmito slovy: Jsa matematik a fyzik, postrádal jsem předběžného filologického vzdělání a neměl jsem učitele ... a můj chabý finanční stav mi dovoloval opatřit si jen nejnutnější pomůcky. Vzdor tomu, že byl a zůstal samouk, zanechal po sobě úctyhodné dílo vědecké i popularizační a stal se zakladatelem naší egyptologie.

Syn advokáta, jehož rodina se záhy přestěhovala do Prahy, měl štěstí na gymnaziální profesory, mezi které patřili i Alois Jirásek a František Drtina. Nadaného studenta široké zájmy provázely po celý život - i na pražské univerzitě, kde získal učitelskou aprobaci matematiky a fyziky, navštěvoval zároveň přednášky na lékařské fakultě a filosofický seminář T. G. Masaryka. K egyptštině ho přivedl zájem o psychologii písma. V roce 1905 si opatřil mluvnici staré egyptštiny a už téhož roku publikoval své první překlady. Ty vzbudily zájem orientalisty Rudolfa Dvořáka, který pro mladého středoškolského profesora vyjednal roční stipendium v Berlíně. Lexa poté ještě půl roku studoval ve Štrasburku u předního světového znalce démotštiny (označení staroegyptštiny psané démotickým "lidovým" písmem) Wilhelma Spiegelberga. Toto setkání Lexu významně ovlivnilo a později se stal jedním z předních znalců démotštiny.

Po návratu do Prahy se ovšem musel vrátit k dráze středoškolského profesora. Zároveň publikoval překlady i články a usiloval o habilitaci. Soukromým docentem egyptologie na Univerzitě Karlově se však stal až v Československu (1919) a teprve v roce 1922, když byl jmenován mimořádným profesorem, mohl odejít z gymnázia a věnovat se plně vědě a překladům ze staroegyptštiny, kterými zařadil češtinu v této oblasti k světovým jazykům. Mezinárodní ohlas pak vzbudilo Lexovo Staroegyptské čarodějnictví (1923), které o dva roky později vydalo ve francouzštině prestižní pařížské nakladatelství; dílo dodnes neztratilo svou hodnotu.

Ve 30. letech, po dlouhodobém působení při francouzských vykopávkách v Egyptě, stanul po Lexově boku doc. Jaroslav Černý. I ten se stal předním světovým znalcem démotštiny a také hieratického (kněžského) písma. Od roku 1947 až do své smrti v roce 1970 byl profesorem Oxfordské univerzity a svou knihovnu (nejrozsáhlejší soukromou egyptologickou knihovnu) odkázal Egyptologickému ústavu UK.

Okupace Československa, následné penzionování a odříznutí od vývoje vědeckých poznatků bylo pro Lexu těžkou ranou. Soustředil se na uspořádání svého díla. Návrat na univerzitu a oficiální i vědecké pocty mu nabídli až komunisté po únoru 1948. Lexa svého postavení využil ke zřízení Egyptologického ústavu, který získal v Egyptě vlastní koncese k vykopávkám. Jeho žáci a následovníci - egyptologové Z. Žába, František Váhala, Miroslav Verner a jejich spolupracovníci i antropolog Evžen Strouhal - učinili od roku 1960 v Egyptě řadu významných objevů a v Lexově duchu se věnují i popularizaci. Díky tomu zůstáváme od dob Lexy až dodnes stále egyptologickou "velmocí".

(fh)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20