Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KABELÁČ Miloslav (* 1. 8. 1908 Praha, + 17. 9. 1979 tamtéž) - český skladatel, pedagog, sbormistr, dirigent, klavírista a rozhlasový pracovník

Miloslav Kabeláč se po maturitě (1926) dal zapsat na studium na technice. Roku 1928 byl přijat na pražskou konzervatoř do 2. ročníku třídy K. B. Jiráka, kontrapunkt studoval u A. Háby, dirigování u Pavla Dědečka. Absolvoval Symfoniettou (1931), kterou provedla Česká filharmonie za řízení Jiráka. Ten ho také po odchodu do pražského rozhlasu angažoval na podzim 1932 jako prvního českého rozhlasového hudebního režiséra. Kabeláč prováděl zejména současné autory, řídil například první české provedení Hindemithova Koncertu pro klavír, žestě a dvě harfy. Na nacistickou okupaci reagoval krátkou burcující kantátou Neustupujte! pro mužský sbor, dechové a bicí nástroje (s citací husitského chorálu). Na podzim 1941 musel opustit rozhlas, protože odmítl rozvázat manželství s "neárijkou". Po válce se do rozhlasu vrátil a setrval tam do roku 1957. Reprezentativním dílem tohoto údobí je 3. symfonie (1948-57), komponovaná pro soubor žesťových nástrojů, varhany a tympány. Autor v ní potvrdil svou schopnost (v kontextu české hudby vzácnou) vnitřně motivované monumentality.

V letech 1958-62 působil jako profesor skladby na pražské konzervatoři. Z jeho třídy vyšli mimo jiné: Ivana Loudová, Jan Málek, Jaroslav Krček a Tomáš Svoboda, k jeho soukromým žákům patřil Z. Lukáš. Za totalitní éry měl jako nestraník s vyhraněným mravním názorem opakovaně potíže. Přímý kontakt se soudobými západoevropskými skladateli a díly byl pro něho možný jen na festivalu Varšavský podzim, kde měla premiéru například roku 1965 kantáta Eufemias Mysterion (Tajemství ticha). Významná byla Kabeláčova činnost v Komisi pro elektronickou hudbu, založené roku 1961 při Svazu čs. skladatelů, které předsedal: přispěl k vytvoření elektronického studia v plzeňském rozhlase a stal se duší kursů experimentální hudby. Odtud vzešlo i pojednání Skladatel ve zvukové laboratoři (1964).

Kabeláčův vývoj směřoval k monumentálním koncepcím symfonií, symfonických fresek a vokálně symfonických děl. 5. symfonie Dramatická je psána pro soprán (bez textu) a velký orchestr (1960). V Koncertantní 6. symfonii pro klarinet a orchestr (1961-62) využil i syntetických zvuků. V třívěté 7. symfonii (Věčnost-Člověk-Věčnost) pro velký orchestr a recitátora, jež vznikla na objednávku rozhlasového symfonického orchestru v Baden-Badenu (1967-1968, premiéra na Pražském jaru 1968), uplatnil Kabeláč též přednášené slovo; vybral je z Apokalypsy a z Evangelia Janova.

Z podnětu souboru Les Percussions de Strasbourg vznikl 1967 cyklus Osmi invencí pro bicí nástroje. Měl světový ohlas, pro své kreace ho použila řada předních choreografů a tanečních těles. Z podnětu štrasburského souboru vznikl i cyklus Osmi ricercarů pro bicí nástroje (1966-67). Profil Kabeláče těch let doplňuje jeho členství v Čs. společnosti orientalistické při ČSAV (jeho dcera Káťa je japanoložka), do roku 1971 byl předsedou její hudební komise a vypracoval cenné studie (Úvod do problematiky vztahů mimoevropských hudebních kultur k evropské hudbě, Nové evropské směry a japonská tradice v současné hudební tvorbě atd.). Bezprostředně se tento zájem promítl například do klavírního cyklu Cizokrajné motivy (1958).

V roce 1968 směl Kabeláč přednášet na pražské konzervatoři o nových směrech v hudbě. Když po roce 1968 odmítl jakoukoliv identifikaci s ideologií a praxí "normalizačního" režimu, byla jeho tvorba vyloučena z koncertního života i z rozhlasu a provozována téměř jen v zahraničí. Po vytvoření normalizovaného Svazu českých skladatelů a koncertních umělců (1972) nebyl přijat za člena, roku 1973 nebylo povoleno ani provedení kantáty Neustupujte!

Za této situace dedikoval Kabeláč své monumentální dílo, vytvářené po sovětské okupaci ČSR, svou 8. symfonii Antifony, pro soprán, smíšený sbor, bicí a varhany op. 54, pracující s biblickými slovy Mene tekel ufarsin-Amen-Hosana-Aleluja a s citátem chorální sekvence Dies irae, městu Štrasburku. Symfonie, rozvržená do 5 vět a 4 intermedií, měla premiéru na 33. hudebním festivalu ve Štrasburku (1971) na koncertě, který byl jako Hommage ą Kabeláč cele věnován jeho tvorbě: zazněly tu i jeho varhanní Dvě fantazie op. 32 a Čtyři preludia op. 48, a Osm invencí (tehdy jako jejich sté provedení!). Skladateli nebyla účast na koncertu povolena. Uzavřen do soukromí se vypořádával s bolestnými chvílemi osobního života a současně se zamýšlel nad českou historií: Židovská modlitba pro zpěv (basbaryton), recitátora a sbor na hebrejský text (modlitba za zemřelé Kaddiš, 1976) a elektroakustická kompozice o šesti obrazech E fontibus Bohemicis (Kosmas, Hospodine, pomiluj ny, Chrám sv. Víta, Pohřeb Karla IV., Husitská Praha, Husova chvála Prahy); skladba je vytvořena především ze zvuku svatovítského zvonu Zikmund, který provází posluchače jako symbol trvalosti hodnot duchovních a morálních, dílo končí recitací Husova dopisu a opakujícími se slovy: Buďte muži statečnými... Kompoziční dílo uzavřel Kabeláč dvěma verzemi zpracování chorálu Hospodine pomiluj ny, a to pod názvem Proměna I a II. V posledních dnech jeho života došlo k neobyčejné konfrontaci díla s totalitní mocí. V září 1979 hostoval v Praze newyorský baletní soubor Alvin Ailey City Center Dance Theater, který měl na repertoáru baletní ztvárnění Kabeláčových Invencí pod názvem The Streams (Proudy). Režim nechtěl provedení v Praze povolit, ale Alvin Ailey tím podmínil své vystoupení. Provedení ve Smetanově divadle mělo demonstrační ohlas. Za několik dní skladatel zemřel, monopolní měsíčník Hudební rozhledy nepřinesl ani jeho nekrolog.

(tv)

KAČER Jan (* 3. 10. 1936 Holice v Čechách) - český divadelní režisér a herec

V roce 1959 přišel J. Kačer jako vedoucí osobnost skupiny mladých herců do Divadla P. Bezruče v Ostravě. V roce 1965 se stal hercem a poté režisérem Činoherního klubu v Praze (legendární inscenace Gogolova Revizora, 1967, Čechov: Strýček Váňa, 1973), odkud byl v roce 1974 normalizátory českého divadla vyhozen. Potom až do roku 1986 působil ve Státním divadle v Ostravě (Rostand: Cyrano z Bergeracu, Čapkové: Lásky hra osudná, 1978), hostoval v Divadle E. F. Buriana v Praze (Antonín Máša: Rváč, 1980, Shakespeare: Konec masopustu, 1980), pak v Divadle na Vinohradech (1986-90).

Od roku 1990 působí jako režisér činohry Národního divadla (Topol: Sbohem Sokrate, 1991, Ionesco: Židle, 1992, Ibsen: Peer Gynt, 1994), kde hostoval již v letech 1970-74 (Brecht: Matka Kuráž a její děti s D. Medřickou v titulní roli, Čechov: Lesní duch). V 70. letech vedl Studio Bouře (Shakespeare: Bouře, Gribojedov: Hoře z rozumu), ve kterém se sdružili herci z různých pražských divadel.

Jako filmový herec se prosadil v 60. letech ve filmech E. Schorma (Každý den odvahu, Návrat ztraceného syna, Den sedmý, noc osmá), výraznou roli vytvořil také ve Vláčilově baladě Údolí včel. Hrál i v televizi (například třídílná inscenace přepisu Charlotty BrontĎové Sirotek lowoodský s Martou Vančurovou). Po listopadu 1989 byl dva roky poslancem Federálního shromáždění ČSFR za Občanské fórum. Je manželem dlouholeté herečky Činoherního klubu Niny Divíškové.

(pö)

KAČÍRKOVÁ Irena (* 24. 3. 1925 Praha, + 26. 10. 1985 tamtéž) - česká herečka

Irena Kačírková splňovala všechny předpoklady kladené na hvězdu konverzačního herectví. Byla vysoká, štíhlá, měla potemnělý hlas, výmluvné velké oči, smysl pro humor a mimořádnou kulturu pohybu a dikci. Na scénu vstoupila už za okupace v Ostravě (1943-44), po válce vystudovala pražskou konzervatoř a roku 1948 dokončila DAMU. Od roku 1950 až do své smrti byla členkou Městských divadel pražských. Její doménou byly bystré, inteligentní a sebevědomé dívky a ženy ve francouzském a anglosaském veseloherním klasickém repertoáru (Lady Teazlová, Sheridan: Škola pomluv, Celiména, MoliŹre: Misantrop), nechyběl jí však ani potřebný temperament pro italské hrdinky (Rosaura, Goldoni: Benátská vdovička). Hrála však s velkou noblesou až vznešeností i vážné role (Vévodkyně z Glostru, Shakespeare: Richard III., Jeffers: Medea). Na jevišti byli jejími nejčastějšími partnery S. Beneš a V. Voska.

Film ani televize nevyužily plně jejího talentu ani elegantního zevnějšku. Přesto Kačírková svým půvabem i humorem přispěla k úspěchu několika kvalitních filmových veseloher (Byl jednou jeden král, Florenc 13.30, Bílá paní), ale i prvního muzikálu Starci na chmelu. Věnovala se také uměleckému přednesu (Viola), práci v rozhlase a v dabingu.

(pö)

KAFKA Bohumil (* 14. 2. 1878 Nová Paka, + 24. 11. 1942 Praha) - český sochař

Bohumil Kafka byl absolventem Odborné sochařskokamenické školy v Hořicích, ve studiu pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u S. Suchardy a na Akademii výtvarných umění u Josefa Václava Myslbeka (1898-1901). Od roku 1898 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, po asistentské práci v ateliéru Suchardy (1901-04) pracoval v Paříži, kde se také v roce 1906 stal členem Société du Salon d'Automne. V roce 1916 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy a roku 1925 profesorem Akademie výtvarných umění.

Raná Kafkova díla (Mrtvá labuť, Ruina života, 1902), a zvláště ta z pařížského pobytu (Hasnoucí hvězdy, 1906; Mumie, Šílení), patří k nejhodnotnějším projevům českého secesního symbolismu. Vyniká zvláště socha Somnambuly, jejíž stavba se vymyká dřívější tradici prostorové kompozice. Postupně však silný expresívní výraz přešel do klidnější polohy, díla byla plošnější a silněji svázaná se secesním dekorativismem.

Ve své další tvorbě se Kafka už nevyrovnal s moderními podněty novoklasicismu; v posledním období se vrátil k již překonané realistické tradici v Myslbekově duchu (pomník Jana Žižky na Vítkově) a jeho tvorba ztratila svou dřívější aktuálnost. Žižkův pomník ovšem vznikal za pohnutých okolností v době okupace a byl po částech ukrýván. Teprve po válce, už po Kafkově smrti, došlo k jeho osazení. Je pozoruhodný tím, že jde (podle statistik UNESCO) o největší jezdeckou sochu svého druhu na světě.

(vl)

KAFKA Franz (* 3. 7. 1883 Praha, + 3. 6. 1924 Kierling u Klosterneuburgu) - pražský německý prozaik

Franz Kafka je ve světě zřejmě nejslavnějším a nejinterpretovanějším pražským spisovatelem. Jeho dílo, v němž realistickými prostředky vytvářel přízračný a symbolický svět absolutní lidské osamělosti, neodčinitelné a nezaviněné viny a nepoznatelného smyslu, předznamenalo jedno z nejzákladnějších témat moderní literatury našeho století.

Narodil se v židovské rodině obchodníka s galanterním zbožím Hermanna Kafky na Starém Městě pražském v blízkosti Staroměstského náměstí. Mezi praktickým, autoritářským otcem a senzitivním Franzem trvalo celý život napětí. Kafka po maturitě studoval práva a po jejich absolvování nastoupil roku 1907 do pojišťovny, nejprve u pražské filiálky italské firmy Assicurazioni Generali a po roce u Dělnické úrazové pojišťovny pro Čechy, kde setrval až do svého penzionování v roce 1922. Zaměstnání pro něho však bylo především obtížnou přítěží, protože jeho skutečným a základním zájmem bylo psaní. Pro spíše introvertního a nenápadného Kafku mělo velký význam přátelství s M. Brodem (od roku 1902), jenž mu zprostředkoval uvedení do pražského německého literárního prostředí (Oskar Baum, Felix Weltsch). S Brodem také podnikl v letech 1909-12 několik prázdninových cest do západní Evropy.

Nejstarší Kafkova dochovaná práce pochází z roku 1904. Jmenuje se Popis jednoho zápasu a již zde je tématem vnitřní stav osamělého a nejistého jedince vyvrženého společností. Další dílo, nedokončené Svatební přípravy na venkově, bylo napsáno pod vlivem Gustava Flauberta. V té době vznikaly také drobné práce zachycující situace všedního života a úvahy, jež byly vydány roku 1913 v souboru Rozjímání. V letech 1910-23 si Kafka vedl deník. Význam přelomu má v Kafkově tvorbě povídka Ortel, napsaná v noci z 22. na 23. září 1912, po níž v rychlém sledu následovala Proměna a Nezvěstný, první verze pozdějšího románu Amerika. Ve všech třech prózách je exponováno téma Otec, Bůh, Zákon a neschopnost ztotožnění lidského jedince s nimi.

Rodina a Praha - ta matička s drápy - představovaly pro Kafku tísnivé sevření, jež se celý život snažil prorazit, příznačně eskapádami zasnoubení a jejich rušení. S Felicí Bauerovou, dcerou židovského obchodníka z Berlína, se zasnoubil dvakrát (1914 a 1917) a jeho mučivé pokusy obstát a dovést vztah k manželství a opět neschopnost svazek skutečně naplnit jsou vyjádřeny v jeho Dopisech Felice. Nezavršen zůstal i vztah k Julii Vohryzkové, dceři židovského ševce (zásnuby 1920). Velký význam mělo Kafkovo milostné korespondenční drama (od 1920) s M. Jesenskou, v té době manželkou pražského německo-židovského intelektuála Ernsta Pollaka. Traumata zvětšovalo Kafkovo vědomí smrtelnosti jeho nemoci, tuberkulózy, jež u něj plně propukla v roce 1917.

V centru Kafkova prozaického díla stojí romány Proces a Zámek. První z nich psal v letech 1914-15 a nedokončený vyšel rok po Kafkově smrti. Vytvořil v něm okázale všední alegorii odlidštěných mechanismů byrokratické civilizace. Hrdina románu Josef K. je vržen do labyrintu soudů, jež mají vážit jeho provinění, o němž se celý román nic nedovíme, přesto je permanentně přítomno jako pevná součást existence moderního člověka. V Zámku, psaném v roce 1922, jde o neproniknutelnost a "zlomyslnost" vyššího (teologického) řádu, který na pokusy k němu proniknout ostentativně mlčí. Zeměměřič K. se po sedm dní snaží proniknout neúspěšně do Zámku, a teprve když umírá, je mu oznámeno, že je přijat. Ani jeden z románů nebyl za Kafkova života vydán a měly být dokonce podle autorovy závěti spáleny. M. Brod je však nakonec uveřejnil.

Kafkova proslulost, hraničící s módností, explodovala na demokratickém Západě po 2. světové válce - především v souvislosti s existencialismem, za jehož proroka bývá Kafka považován - a v podstatě trvá dodnes. Naproti tomu v Československu po roce 1948 bylo jeho dílo takřka nepřístupné a oficiální ideologií odmítáno jako dekadentní, semitské a nepřípustně pesimistické. Pokusem o rehabilitaci Kafky v marxistických termínech byla v roce 1963 konference v Liblicích organizovaná E. Goldstückerem, Františkem Kautmanem a dalšími. Koncem 60. let také vyšla většina Kafkových prací, ale plně dostupnými se Kafkova díla v Čechách stala až po roce 1989.

(jp)

KACHYŇA Karel (* 1. 5. 1924 Vyškov) - český filmový režisér

Již během studií na Filmové akademii múzických umění v letech 1947-51 se K. Kachyňa věnoval dokumentární tvorbě (často i jako kameraman), a to ve Studiu dokumentárního filmu a v Československém armádním filmu. Se svým spolužákem V. Jasným natočili v Číně dokument Lidé jednoho srdce (1953). Spolu s Jasným debutoval i jako režisér hraného filmu Dnes večer všechno končí (1955), který se vrací k válečným událostem. Divácký úspěch zaznamenal snímek Král Šumavy, natočený podle povídky Rudolfa Kalčíka. Film Práče z roku 1960 byl určen především dětským divákům.(Zaznamenaný příběh z natáčení tohoto filmu, vyprávěný V. Menšíkem, patří ke klenotům našeho humoru.) Pro Kachyňu je charakteristická úzká spolupráce se scenáristou. V 60. letech tak ve spolupráci se spisovatelem J. Procházkou vznikaly komorně laděné filmy zabývající se novodobými dějinami (Ať žije republika, 1965, ale především trezorové Ucho, 1970, které mělo premiéru až v roce 1990).

Poté Kachyňa natočil vynikající přepis knihy australského spisovatele Allana Marshalla Už zase skáču přes kaluže (1970), který získal řadu zahraničních ocenění. V 70. letech spolu se scenáristou Otou Hofmanem realizovali několik filmů pro děti a mládež, například přepis pohádky Hanse Christiana Andersena Malá mořská víla, či na námět Jana Otčenáška retro z prostředí pražského Žižkova 30. let Lásky mezi kapkami deště. Rovněž filmy natočené podle předloh A. Branalda Pozor, vizita (1980) a Sestřičky (1983) byly velmi úspěšné.

K dusné válečné a okupační tematice ho znovu inspirovaly příběhy O. Pavla: snímky Zlatí úhoři (1979) a Smrt krásných srnců (1986) patří - i díky výkonům V. Menšíka, R. Hrušínského a dalších - k jeho nejzdařilejším. Pro televizi pak také realizoval seriál Vlak dětství a naděje.

Jeho filmografie nabízí několik desítek filmů s rozdílnou hodnotou, je to dáno i tím, že Kachyňa patří mezi vůbec nejplodnější režiséry naší poválečné kinematografie. Svojí tvorbou se vyslovoval k problémům naší nedávné minulosti i současnosti. Roku 1990 se stal profesorem FAMU a věnuje se pedagogické činnosti. V poslední době se také připravuje na vytvoření filmové podoby Hrabalova textu Obsluhoval jsem anglického krále; o totéž ale usiluje i J. Menzel a realizace filmu se už několik let odsouvá kvůli sporům o filmová práva mezi dvěma producenty.

(pm)

KAINAR Josef (* 29. 7. 1917 Přerov, + 16. 11. 1971 Dobříš) - český básník

Básnická tvorba J. Kainara má dvě dominanty - 40. a 60. léta. Mezi nimi ležící desetiletí je naproti tomu ve znamení služebné loajality. Kainarova poezie ve svých vrcholech je lyricko-epickou "bluesovou" zprávou o tragickém osudu "nahého člověka", ve svém étosu (méně již formě) blízkou poezii Kainarova generačního druha J. Ortena.

Narodil se v rodině železničáře. Po maturitě (1937) studoval až do uzavření vysokých škol (1939) na filosofické fakultě v Praze češtinu a francouzštinu. Za války vystřídal mnohá zaměstnání, po osvobození pracoval krátce jako dramaturg Divadla satiry v Praze (hra Ubu se vrací, 1949) a redaktor brněnské Rovnosti. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání, přispíval do různých novin a časopisů a textoval řadu tanečních, zejména bluesových a později beatových písní. Sám i skládal hudbu.

Kainarovy básnické začátky (Příběhy a menší básně, 1940) ho zařazují k tradici halasovské poezie existenciální úzkosti a anti-avantgardní poetiky, svou epičností, depoetizací a absurdizací však měl stejně blízko ke světu Skupiny 42. Zvláště po válce vydané sbírky Osudy (1947, básně z let 1940-43) a Nové mýty (1946, básně z let 1944-45) jsou příbuzné tehdejší tvorbě J. Koláře; také Kainar využívá ve svých výrazně epických básních (Stříhali dohola malého chlapečka) hovorové řeči, také jeho verše jsou výrazně intelektuální, analytické povahy. Kainar je v tomto období hořce skeptickým tvůrcem balad, "nových mýtů", v nichž se snaží jít na dno dramatu lidské existence.

Na začátku 50. let se horlivě snažil naplnit ideologické doktríny, výsledkem pak byly ukázkové sbírky poezie stalinského období: Veliká láska (1950) a Český sen (1953). Částečným návratem k svým vlastním zdrojům imaginace se stala až kniha Člověka hořce mám rád (1957), a především sbírka trýznivé nespokojenosti Lazar a píseň (1960).

V 60. letech dostávají jeho verše ještě pregnantnější bluesovou, mollovou podobu, laděny jsou do osobní zpovědi stárnoucího sarkastika a skeptika: Moje blues (1966) a Miss Otis lituje...(1969).

V roce 1971, krátce před svou smrtí, byl Kainar designován jako první předseda znormalizovaného Svazu československých spisovatelů. Jeho nedlouhé účinkování na tomto nijak čestném postu bylo však jen nominální.

(jp)

KALABIS Viktor (* 27. 2. 1923 Červený Kostelec u Náchoda) - český skladatel, klavírista, dirigent a pedagog

Viktor Kalabis maturoval na gymnáziu v Soběslavi (1942). Po učitelské epizodě a totálním nasazení na konci války studoval 1945-48 na pražské konzervatoři skladbu u Emila Hlobila a souběžně na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy hudební vědu u J. Huttera. Po komunistickém puči 1948 nemohl absolvovat připravenou prací o Stravinském a Bartókovi, titul PhDr. získal až v rehabilitačním řízení roku 1992. U Jaroslava Řídkého pokračoval ve studiu hudební skladby na pražské Akademii múzických umění. Absolvoval roku 1952 a poté pracoval téměř 20 let jako režisér a redaktor hudebního vysílání pro děti a mládež Čs. rozhlasu v Praze, kde stál spolu s Helenou Karáskovou i při zrodu mezinárodní soutěže Concertino Praga. Později dal podnět ke vzniku Jihočeského festivalu Concertino Praga v Jindřichově Hradci, který si se svou chotí cembalistkou Zuzanou Růžičkovou vyvolil za svůj druhý domov. Od roku 1972 se věnuje výhradně skladatelské tvorbě. Za totalitního režimu se (s výjimkou členství v Ústředním výboru Svazu čs. skladatelů od 1967) vyhýbal činovnickým funkcím, a prosazoval se především svou tvorbou, oceňovanou mnohdy více v zahraničí. Pro své umělecké kvality a rozhled po moderní hudební literatuře byl už od 50. let považován v domácím kontextu za jednu z vůdčích osobností neoficiální části soudobé hudební tvorby, která odmítala principy socialistického realismu.

Jeho tvorba se vyvíjela organicky, nezná prudké stylové zvraty. Skladatelsky vyšel z Bartóka, Honeggera, a především Stravinského, což byly na začátku 50. let v české kultuře rovněž zapovězené vzory. Bývá charakterizován jako tektonik, lyrik, filosof, kontrapunktik a znalec nástrojů. Jeho dílu, zahrnujícímu přes 70 opusů, dominují skladby instrumentální (mimo jiné devět koncertů, pozornost zasluhují zejména 2. koncert pro klavír a dechové nástroje (1985) a Tristium pro violu a smyčcový orchestr (1981). K námětům filosofickým a k obecně lidským problémům se Kalabis obrací především ve svých 5 symfoniích: 1. op. 14 (1957), 2. Sinfonia Pacis op. 18 (1959-61, provedena i Berlínskými filharmoniky, zatím tři gramofonové nahrávky), 3. op. 33 (1971), 4. op. 34 (1972) a 5. op. 43 (1976, jednovětá, autorem nazvaná Fragment, protože jejím inspiračním zdrojem bylo torzo Michelangelovy plastiky Pieta Rondanini). Podobné postavení má v Kalabisově tvorbě jeho sedm smyčcových kvartetů (1949, 1962, 1977, 1984, 1987, 1995), jež dedikoval většinou osobnostem, jež měly zásadní význam pro jeho život či dílo: matce, památce otce, Johannu S. Bachovi, Marcu Chagallovi, B. Martinů. Další jeho námětovou oblastí je vztah moderního člověka a přírody: nonet č. 2 op. 44 (1976, Pocta přírodě), 3. kvartet op. 48, oktet pro dechové nástroje op. 50 (1979, Jarní píšťalky), podobně jsou zaměřena další komorní díla. Do dětského světa nahlédl řadou skladeb pro děti (například Písnička se zpívá, cyklus dvouhlasých a tříhlasých kánonických sborů pro dětský sbor, flétnu a hoboj na texty F. Hrubína, op. 40). Kalabis často komponuje na základě přímé objednávky interpretů. Koncert pro velký orchestr (1966) byl napsán pro Českou filharmonii, 4. symfonie pro Staatskapelle Dresden, Koncert pro trubku pro Maurice Andrého (1973), 2. houslový koncert pro J. Suka (1978), Koncert pro klavír a orchestr (1954) a Koncert pro cembalo a smyčce (1975) jsou věnovány skladatelově ženě, cembalistce Zuzaně Růžičkové. Z roku 1986 pochází op. 65 Canticum canticorum (Píseň písní), kantáta pro alt, tenor, smíšený sbor a komorní orchestr na biblický text ve znění latinské Vulgaty, komponovaná na objednávku německého dirigenta Helmutha Rillinga pro soubor Gächinger Kantorei. Na základě objednávek komorních skladeb vznikla řada sonát (pro housle a cembalo, pro housle a klavír, pro violoncello, pro klarinet, pro pozoun), dva nonety, Variace pro lesní roh a klavír, tři sonáty pro klavír atd. Druhý pól této bohaté instrumentální tvorby tvoří závažná Komorní hudba pro smyčce (1963) a Bajka pro komorní orchestr (1983), které svým významem patří spíše do blízkosti Symfonických variací na vlastní téma (1964). Kalabis o vlastní tvorbě v roce 1994 řekl: Pořád řeším tentýž problém, osud člověka, příběh lidského života: preludium - drama - adagio.

Zatím jediné jeho dílo jevištní, balet Dva světy (podle Carrollovy Alenky v říši divů op. 54, 1980), se provádí i v koncertní podobě. V současnosti se Kalabis angažuje v Ochranném svazu autorském, ve Společnosti hudebních skladatelů při Asociaci hudebních umělců a vědců a je předsedou Nadace Bohuslava Martinů při Českém hudebním fondu.

(tv)

KALANDRA Záviš (* 10. 11. 1902 Frenštát pod Radhoštěm, + 27. 6. 1950 Praha) - český historik, estetik, publicista a kritik

Záviš Kalandra byl výraznou osobností české meziválečné a poválečné levicové kultury. Jeho úzký vztah k marxismu a ideji proletářské revoluce byl však bytostně svobodný a fundamentálně kritický. To také stálo Kalandru život - v monstrózním procesu s M. Horákovou a dalšími byl obviněn z velezrady a popraven.

Pocházel z intelektuálně podnětného prostředí kulturního a společenského činitele Břetislava Kalandry Ještě za studií na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy začal pracovat v komunistickém hnutí, zejména v Kostufře (Komunistické studentské frakci). Za téma disertační práce si zvolil dílo presokratika Parmenida, vědecké kariéry se však vzdal ve prospěch publicistiky. Od roku 1927 působil v různých komunistických tiskovinách (Rudé právo, Haló noviny, Tvorba), kde jednak komentoval především zahraničně politické události, jednak otiskoval i teoretické statě z oboru filosofie a estetiky: studie o Schopenhauerovi, T. G. Masarykovi, Karlu Hynku Máchovi, Františku Palackém aj. V souvislosti s moskevskými procesy, prohlubující se stalinizací KSČ a bagatelizováním nebezpečí fašismu se vystupňovala propast mezi KSČ a Kalandrou, až byl roku 1936 ze strany vyloučen. Kalandra se v té době sblížil se Surrealistickou skupinou a spolu s jiným vyloučeným, bývalým šéfredaktorem Rudého práva J. Guttmannem, vydávali "list komunistické opozice" Proletář. Zde Kalandra radikálně kritizoval praxi stalinského režimu, zejména tzv. protitrockistické procesy. Kromě toho pracoval na díle z raných českých dějin České pohanství, jehož rukopis však za války částečně zničilo gestapo.

Koncem roku 1938 se Kalandra stal spolupracovníkem Přítomnosti F. Peroutky. Od listopadu 1939 až do konce války byl vězněn v nacistických koncentračních táborech Sachsenhausen a Ravensbrück. Po návratu znovu pracoval na rukopisu České pohanství, jež vyšlo roku 1947, a dále se věnoval publicistice. V listopadu 1949 byl stalinistickou justicí zatčen a v inscenovaném procesu (květen-červen 1950) odsouzen k smrti a popraven. Jeho jméno a dílo pak bylo - s výjimkou konce 60. let - čtyřicet let zapovězeno. Soubor jeho prací Intelektuál a revoluce, který připravil editor Jiří Brabec k vydání roku 1969, byl zakázán a vyšel až roku 1994.

(jp)

KALFUS Josef (* 25. 6. 1880 Železný Brod, + 12. 6. 1955 tamtéž) - český národohospodář a politik, ministr protektorátní vlády a účastník protinacistického odboje

V roce 1946 byl J. Kalfus jako člen protektorátní vlády postaven před Národní soud. Rozsudek zněl vskutku šalomounsky: Kalfus byl sice uznán vinným, ale nebyl odsouzen, protože soud pozitivně zhodnotil jeho spolupráci s odbojem.

Kalfuse od mládí zajímalo především finančnictví. Už od roku 1920 působil jako úředník na ministerstvu financí, v letech 1930-33 byl přednostou jeho studijního oddělení a poté se stal na ministerstvu prezidiálním šéfem. Náležel mezi přední a uznávané finanční odborníky a své názory publikoval v řadě odborných studií (Čs. devalvace a řešení hospodářské krize, 1934 a další). Od roku 1937 (s krátkou přestávkou) byl až do okupace ministrem financí. Tuto funkci zastával jako renomovaný odborník i za Protektorátu - ve vládě A. Eliáše a poté i Jaroslava Krejčího (1939-45).

Během okupace se zároveň aktivně zapojil do odboje. Stál plně za Eliášovou tzv. retardační politikou (patřil ostatně k jeho nejbližším spolupracovníkům). Ve své kanceláři pořádal konspirativní schůzky. Cenné zprávy podával londýnské vládě, nejprve prostřednictvím P. Drtiny, po jeho odchodu do exilu přes Z. B. Dohalského. Po Eliášově a Dohalského zatčení se samozřejmě Kalfusovy možnosti velmi ztížily. Nepřestal však odboj podporovat alespoň finančně. Po svém "odsouzení" se stáhl do soukromí.

(tp)

KALISTA Zdeněk (* 22. 7. 1900 Benátky nad Jizerou, + 17. 6. 1982 Praha) - český historik, básník, esejista a literární kritik

Kalistovy literární začátky jsou spjaty s levicovými studentskými kroužky a s přátelskými styky s pražskou avantgardou, K. Teigem, J. Seifertem, A. Hoffmeisterem, a především s J. Wolkerem (vyměnili si spolu tituly svých básnických prvotin: za Hosta do domu věnoval Ráj srdce, který vyšel roku 1922; Wolkerovi Kalista také věnoval roku 1933 vzpomínkovou knihu Kamarád Wolker a po téměř šedesáti letech, v roce 1978, vydal v nakladatelství Škvoreckých 68'Publishers knihu komentované korespondence Přátelství a osud). Komunismus znamenal pro mne únik ze zatuchlého provinciálního světa, komentuje své mládí později. V březnu 1920 se účastní zakládacího sjezdu Svazu komunistické mládeže. Publikuje v Rudém právu, v Neumannově Červnu, ale i v Tribuně a Lidových novinách a patří k redakčnímu okruhu Hosta. Během 20. let vydal šest básnických knih, z nichž například sbírka Vlajky z roku 1925 je výrazně pod vlivem poetismu. Básněmi Dvojzpěv (1930) se s poezií na dlouhou dobu rozloučil, byť ji pod pseudonymem sledoval jako recenzent v Lumíru. Od nadšeného setkání s komunistickou ideologií se Kalista přiklání ke katolicismu a tato cesta vyvrcholí roku 1934 konverzí.

V letech 1919-24 studoval historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde pak působil jako asistent (1925) a docent (1933) čs. dějin, když se habilitoval prací Mládí Humprechta Jana Černína z Chudenic). Byl žákem J. Pekaře a Jaroslava Bidla.

Kalista se od 30. let věnoval převážně historické práci, v níž zdůrazňoval historikovo subjektivní vědomí jako důležitý prvek dějepisectví. To později rozvinul v úvahách Cesty historikovy (1947). Ve svých vědeckých studiích se brzy zaměřil k době pobělohorské, a zejména na období baroka, jehož literatury a umění se stal - spolu s Josefem Vašicou a Vilémem Bitnarem - předním znalcem a propagátorem. Kromě antologie Z legend českého baroka (1934) vydal rozsáhlý výbor České baroko (1941) a monografii Bohuslav Balbín (1939, rozšířené vydání 1947). Z doby okupace pochází i rozsáhlá práce Josef Pekař (1941).

Jeho jmenování řádným profesorem Univerzity Karlovy v roce 1938 zabránila nacistická okupace, ale jako docent se Kalista ujímá práce na katedře československých dějin po roce 1945. Po únoru 1948 je z univerzity "vyakčněn", v srpnu 1951 zatčen a ve vykonstruovaném procesu s katolickými spisovateli (J. Knapem, Františkem Křelinou, J. Zahradníčkem, B. Fučíkem aj.) odsouzen v roce 1952 na 15 let do vězení. Po 9 letech je propuštěn a roku 1966 Nejvyšší soud původní rozsudek v celém rozsahu zrušil. Koncem 60. let přednášel v Itálii (1967) a Německu (1969), v roce 1968 se dokonce na pár měsíců vrátil i na univerzitu a vydal několik prací, například Dante v Čechách (1965) a Karel IV. (1971). Poté byl opět zakázán a mohl publikovat pouze v samizdatu nebo v zahraničí. V polovině 70. let Kalista téměř úplně oslepl, přesto však zůstal literárně činný. Roku 1980 dokončil apologetickou oslavu baroka Tvář baroka (vyšlo 1983 v Londýně). Na sklonku života se vrátil k poezii kontemplativními básněmi, jež vyšly poprvé samizdatem roku 1987 pod názvem Veliká noc.

Mimořádná je Kalistova činnost překladatelská, například Apollinaire, Jules Romains, Baudelaire, Ungaretti, Carducci, Heine, důležité jsou i jeho práce dantovské, boccacciovské a další. Zároveň je Z. Kalista jedním z nejvýraznějších představitelů poslední generace historiků, kteří působili doma, nečinili však žádné kompromisy s marxismem a komunismem.

(jp, mch)

KALOČ Zdeněk (* 10. 12. 1938 Ostrava) - český režisér, dramatik a pedagog

V roce 1961 ukončil Z. Kaloč studium režie v Praze na DAMU. Roku 1966 přišel do činohry Státního divadla v Brně. Je typem autorského režiséra, který text často chápe jako podnět pro vznik scénáře složitého audiovizuálního díla. Jeho práce nese stopy impulsů z tvorby E. F. Buriana a J. Frejky, usilujících o syntetický výraz divadla, a zkušeností získaných po boku režiséra A. Radoka, kterému za studií dělal asistenta. Příznačným rysem Kaločovy režie je výrazná hudebnost, práce se světlem, schopnost těžit z posunu divadelního znaku, blízká konvencím orientálního divadla. Reálné scénické prvky dostávají metaforickou kvalitu (Šúdraka-Hrubín: Hliněný vozíček, Čechovovy hry Platonov, Racek atd.). Z domácích autorů zaujala jeho jevištní variace na díla Gabriely Preissové (Gazdina roba, Jenůfa). Své poetizující postupy přenášel z divadla i do televizních inscenací, výrazně se svou básnivou divadelností oddělujících od běžné produkce (Preissová: Jenůfa, Maupassant: Miláček). Sám napsal hry Mejdan na písku a Holátka. Kaloč pohostinsky režíruje v činohře i opeře Národního divadla v Praze, ale i na zahraničních scénách, od roku 1996 je režisérem Divadla na Vinohradech. Patří k výrazným osobnostem české režie konce 20. století.

(pö)

KALVODA Jan (* 30. 10. 1953 Praha) - český právník a politik

Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy působil J. Kalvoda od roku 1979 v Rokycanech, zprvu jako advokátní koncipient a od roku 1983 jako advokát. V listopadu 1989 se stal jedním z organizátorů Občanského fóra (OF) v Rokycanech a na základě svých aktivit byl v únoru 1990 kooptován do České národní rady, do níž byl za OF zvolen i ve volbách v červnu 1990.

V České národní radě zastával různé funkce, v lednu 1991 se stal jejím místopředsedou. Zájem veřejnosti začal vyvolávat zejména svými rozhodnými pročeskými postoji v nekonečně se vlekoucích česko--slovenských jednáních o budoucím uspořádání Československa.

V roce 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), v níž svou rostoucí veřejnou popularitou zatlačil do pozadí její disidentské zakladatele Daniela Kroupu a Pavla Bratinku a v březnu 1992 se stal jejím předsedou. Ve volbách v červnu 1992 tato strana uspěla pouze ve volbách do České národní rady, kam právě J. Kalvoda kandidoval jako volební lídr strany. Po volbách se stal místopředsedou vlády České republiky a zůstal jím i po rozpadu Československa a vzniku samostatného českého státu, v němž se Česká národní rada změnila na Poslaneckou sněmovnu. Po volbách v roce 1996 se stal znovu místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti.

Poslanecká a vysoká vládní funkce, jakož i účast na jednáních představitelů vládní koalice udržovaly Kalvodu v popředí veřejného zájmu, což posilovalo jeho postavení v ODA. Koncem roku 1996 náhle odstoupil z vládních funkcí a vzdal se poslaneckého mandátu, protože - ač řádně ukončil Právnickou fakultu Univerzity Karlovy - používal neoprávněně titul JUDr. Také v ODA se vzdal funkce předsedy strany a později předsedy její pražské organizace. Místo něho byl v březnu 1997 s podporou křídla V. Dlouhého zvolen předsedou ODA polistopadový mluvčí prezidenta V. Havla Michael Žantovský; toho už v listopadu 1997 vystřídal Jiří Skalický, který odstoupil v únoru 1998. Tehdy, při rozkladu ODA, z ní vystoupil i Kalvoda.

(mch)

KANTŮRKOVÁ Eva (* 11. 5. 1930 Praha) - česká prozaička, filmová a televizní scenáristka

Eva Kantůrková pochází z rodiny komunistického novináře Jiřího Síly a spisovatelky Bohumily Sílové. Po studiích na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde prošla horlivou svazáckou érou (absolvovala 1956), pracovala v Praze jako funkcionářka v aparátu Svazu mládeže (1956-58) a poté do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury. Od roku 1967 se věnovala psaní, v roce 1968 pracovala na několika filmových scénářích, z nichž jen jeden, adaptace jejího románu Smuteční slavnost (režisér Zdeněk Sirový), byl v roce 1968 realizován - ovšem promítán mohl být až po roce 1989.

Knižním debutem Kantůrkové byla sbírka psychologických povídek Jen si tak maličko povyskočit (1966). Román Smuteční slavnost z roku 1967 je baladickým příběhem zarámovaným do tématu násilné kolektivizace v 50. letech. Další dva romány psané v 60. letech (Nulový bod a Pozůstalost pana Ábela) již nemohly v Praze vyjít.

Pokusem vyrovnat se s tou fází života, která byla spojena s vírou v komunistickou ideologii, je román Černá hvězda (Kolín nad Rýnem, 1982), v němž Kantůrková zpodobnila postavu levicového novináře prožívajícího okamžik deziluze a rozpadu hodnot. V 70. letech také vznikal ambiciózní román Pán věže (samizdat 1979), inspirovaný evangelickým příběhem Ježíše Krista. Podobně ojedinělým projektem je obsáhlá románová studie Jan Hus: příspěvek k národní identitě (samizdat 1986).

Kantůrková se zvláště po podpisu Charty 77 výrazně - i se svým manželem, televizním novinářem Jiřím Kantůrkem - angažovala v disidentském hnutí. V červnu 1981 byla v souvislosti s tzv. aférou francouzského kamiónu vezoucího české knihy zatčena a téměř rok strávila v ruzyňském vězení. Literárním výtěžkem této zkušenosti se stala zřejmě nejznámější Kantůrkové kniha Přítelkyně z domu smutku (Kolín, 1984), podle níž byl v roce 1993 natočen televizní seriál. V roce 1985 byla mluvčí Charty 77.

Po listopadu 1989 vykonávala za Občanské fórum jedno volební období funkci poslankyně v České národní radě. Toto období ztvárnila v knize Památník (1994). Po M. Jungmannovi stanula na jaře 1994 v čele Obce spisovatelů.

(jp)

KAPEK Antonín (* 6. 6. 1922 Roudnice nad Labem, + 23. 5. 1990 Svinná) - český komunistický politik

Někdy ve dnech 29. července.-1. srpna 1968, v době dramatických čs.-sovětských jednání v Čierné nad Tisou, napsal kandidát předsednictva ÚV KSČ A. Kapek osobní dopis Leonidu Brežněvovi. Dopis, který je označován jako jeden ze "zvacích dopisů", končil zcela jednoznačně: Akceschopnost strany je dnes paralyzována, že již nejsme schopni vnitřními silami zabránit dalšímu prohlubování nepříznivého vývoje... Obracím se proto na Vás, soudruhu Brežněve, s výzvou i prosbou o bratrskou pomoc naší straně, všemu našemu lidu při odražení sil, které nejen že svádějí průběh demokratického ozdravení života celé socialistické společnosti na scestí, ale ve své podstatě vytvářejí vážné nebezpečí pro samotný osud socialismu v ČSSR. Záhy nato se Kapek spolu s A. Indrou, Drahomírem Kolderem, V. Biľakem a šéfredaktorem Rudého práva Oldřichem Švestkou podepsal pod další "zvací dopis".

Kapek byl původním povoláním strojní zámečník. V letech 1949-53 studoval na Fakultě strojního inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze. Po ukončení studia nastoupil do pražské ČKD Sokolovo. Přes funkce hlavního technologa, hlavního inženýra, podnikového ředitele se roku 1965 dostal (rozhodně ne díky svým odborným technickým znalostem) až na funkci generálního ředitele oborového podniku ČKD Praha, kterou zastával až do srpna 1968.

Od roku 1958 byl členem ÚV KSČ a v letech 1962-68 (včetně období "pražského jara") kandidátem předsednictva ÚV KSČ. Dlouhá léta byl oddaným příznivcem A. Novotného. Ten by ostatně nesnesl, aby v pražském ČKD, které pokládal za dělnickou oporu komunistické moci, byl ředitelem někdo, kdo by s ním politicky nesouzněl. Na přelomu let 1967-68 se však Kapek celkem prozíravě přidal k protinovotnovské opozici.

V létě 1968 patřil ke "zvatelům" sovětských okupantů a záhy po srpnu - po jisté odmlce, kdy byl zastrašen všenárodním odporem proti kolaborantům - se výrazně angažoval ve skupině označované jako Čechie. Skupina dostala název podle sálu v Praze-Libni, kde se 10. října 1968 poprvé sešlo asi 500 tzv. starých členů KSČ. Hlavními předáky a mluvčími skupiny byli spolu s Kapkem a V. Novým sektářští fanatici, jako například libeňský komunistický aparátčík Josef Jodas nebo malíř a sochař Emanuel Famíra, či aktivisté očekávající za své jidášské služby vyšší funkce. Čechie žádala nastolení nejostřejšího protidemokratického teroru, likvidaci všech reformátorů, obnovu stalinismu a rozšiřovala časopis Zprávy, vydávaný okupačními vojsky. Díky těsným kontaktům s představiteli okupační moci se jí dařilo vyvolávat protireformistickou hysterii.

Kapek byl za svou horlivost odměněn řadou funkcí, ve kterých mohl zvrhlou ideologii svých přátel z Čechie v hojné míře a po dlouhá léta uplatňovat. Od září 1969 do ledna 1970 byl členem a tajemníkem byra ÚV KSČ pro řízení stranické práce v českých zemích, v letech 1970-88 členem předsednictva ÚV KSČ, od prosince 1969 do března 1988 vedoucím tajemníkem městského výboru KSČ v Praze, který v 70. a 80. letech sehrál velikou roli v ničení hlavního města, jeho školství, vědy a kultury. Z vedoucích funkcí odešel na jaře 1988, v době narůstajících rozporů ve vedení komunistické strany, které už ani společný nepřítel - český a slovenský národ - nesjednocoval. V únoru 1990 byl vyloučen z KSČ. V květnu 1990 spáchal sebevraždu.

(nk)

KAPLICKÝ Josef (* 19. 3. 1899 Vysoké Mýto, + 1. 2. 1962 Praha) - český malíř, grafik, architekt a sochař

V letech 1917-21 studoval J. Kaplický na uměleckoprůmyslové škole, také u Vratislava Huga Brunnera, u něhož si osvojil grafické techniky, stejně jako u M. Švabinského, dalšího učitele na Akademii výtvarných umění, kterou navštěvoval v letech 1921-23. Mezi lety 1927-35 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, od roku 1935 Umělecké besedy. V roce 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.

Kaplického raná tvorba vyrůstala z domácí realistické tradice, a to nejen v krajinomalbě (Polní cesta, 1916), ale i v portrétních studiích. Teprve v době po 1. světové válce přistoupil na podněty moderních výtvarných směrů, ale pouze dílčím způsobem, spíše formálně. Ve 20. letech se věnoval oficiálním zakázkám, navrhoval vitráže, vytvářel dekorativní panó pro Československý výstavní pavilón ve Philadelphii, prováděl nástěnné malby (Koupání, Tanec, 1928), navrhoval nábytek, zahradní úpravy, později i gobelíny. Ve 30. letech dodal návrhy na okna kostela ve Vršovicích, ředitelství drah v Hradci Králové, záložny v Českých Budějovicích.

Souběžně tvořil sochy, které v první etapě navazují na O. Gutfreunda (Sedící žena, 1931), zaujat však byl i objemovostí tvaru Aristida Maillola, jak ukazuje jeho Torso z roku 1934.

Vedle mnoha sochařských aktů (Nakloněné torso, 1935; Ležící akt, 1935), portrétů (Podobizna pana J. N., 1931; Podobizna lékaře, 1938) a plaket (Stojící žena, 1946) pracoval Kaplický i na velkých zakázkách. Od něho pocházejí mramorové reliéfy Řeky ve dvoraně Zemské banky (1940) a památníky obětem války ve dvoraně smíchovského pivovaru a v zasedací síni bývalého Svazu nakladatelů.

(vl)

KAPR Jan (* 12. 3. 1914 Praha, + 29. 4. 1988 tamtéž) - český skladatel, teoretik a pedagog

Jan Kapr pocházel z rodiny úředníka ČSD a lidového hudebníka, který hrál v kabaretech a založil orchestr tamburašů. Po těžkém úrazu s trvalými následky pro pohybové ústrojí se Kapr začal věnovat výhradně hudbě. V letech 1933-40 studoval skladbu na pražské konzervatoři u Jarosla-va Řídkého a na její mistrovské škole u J. Křičky. Za války působil jako hudební režisér pražského rozhlasu. Po válce se nadšeně ztotožnil s komunistickým hnutím, byl jmenován šéfredaktorem vydavatelství Orbis (1950-52), dostal funkce ve Svazu čs. skladatelů a psal filmovou, písňovou a kantátovou hudbu v duchu vládnoucí ideologie. Od roku 1961 začal vyučovat skladbu na Janáčkově akademii múzických umění v Brně a jeho tvorba i společenské postoje se začaly měnit. Odkládal ideologii, poučoval se o západoevropské Nové hudbě, začal se inspirovat idiomem nástroje a lidského hlasu (vtipné Cvičení pro Gydli pro soprán, flétnu a harfu získalo mezinárodní ohlas), novými zvukovými zdroji (Šifry pro klavír, bicí a elektronické zvuky) a tónovou kombinatorikou (v Šachové sonátě pro 2 klavíry přidělil každé figuře určitý interval a pak přepsal do hudebního tvaru průběh 3 slavných šachových partií z 30. let). Tyto experimenty zúročil ve velkých symfonických a komorních dílech (7.-10. symfonie, 8. smyčcový kvartet a další).

Okupace Československa v srpnu 1968 dovršila jeho názorovou proměnu: napsal protestní otevřený dopis Dmitriji Šostakovičovi i všemocnému funkcionáři hudebního světa SSSR Tichonu Chrennikovovi a vrátil Stalinovu cenu, jež mu byla udělena v roce 1951 za hudbu k filmu Nové Československo. Následovalo vyloučení z hudebního života a musel opustit JAMU (invalidní důchod), kde k jeho žákům patřili M. Slavický, Evžen Zámečník, Petr Fiala a další.

V následujícím období komponoval především pro zahraniční interprety: rozlehlá hodinová 8. symfonie Campanae Pragenses (Pražské zvony, 1971) s mohutným provozovacím aparátem byla poprvé provedena 1980 v Mnichově za účasti autora. Tiskem vydal osobitě pojaté hudebně teoretické práce.

(tv)

KAPRAS Jan (* 17. 1. 1880 Brno, + 13. 5. 1947 Nový Bydžov) - český právní historik, pedagog a politik

Dějiny českého práva jsou nemyslitelné bez ediční, analytické a syntetické práce profesora českých právních dějin na pražské univerzitě J. Kaprase. V jeho působení jsou dvě základní období: první ryze vědecké, druhé - po vzniku Československa - převážně pedagogické.

Syn brněnského středoškolského profesora, který pocházel z Novobydžovska. To ovlivnilo i zaměření první Kaprasovy práce: Kniha svědomí města Nového Bydžova z let 1311-1470 (1907). Postupem doby však obsáhl celé období našich právních dějin a své znalosti uplatnil v monumentální práci Právní dějiny Zemí koruny české I.-III. (1913-20) a zároveň své hluboké znalosti dal do služeb vznikajícího československého státu - mimo jiné na Versailleské mírové konferenci při jednáních o vytyčení hranic či v československo-polské delimitační komisi (1920-27).

Již před 1. světovou válkou se angažoval ve státoprávně pokrokové straně, po vzniku republiky patřil v letech 1918-35 k významným osobnostem národnědemokratické strany (v letech 1931-35 byl i senátorem). Zároveň pokračoval v publikování a v centru jeho pozornosti byly jak aktuální otázky (Český stát a centralizace zemí habsburských, 1918, Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě, 1920), tak otázky veřejného práva a dějiny státního zřízení. Oproti svým předchůdcům - Josefu Kalouskovi a Jaromíru Čelakovskému - však zaměřil svou pozornost i na Moravu a další vedlejší země České koruny (Slezsko, Lužice, Kladsko) a výsledky jeho bádání mají trvalou platnost (Přehled právních dějin Zemí koruny české, 1. vydání 1921 a řada reedic).

Nepominutelné je Kaprasovo působení pedagogické už proto, že vedle vědecké výchovy poskytl svým nadaným posluchačům i ediční možnosti založením knižnice Práce ze semináře čs. právních dějin a podařilo se mu vytvořit vlastní právní školu. Výčet členství ve vědeckých společnostech by byl úctyhodný, zmiňme alespoň, že od roku 1933 stál v čele Ústřední matice školské a od roku 1936 Národní rady československé.

Pro své nesporné kvality a odbornou fundovanost a prestiž i mimo republiku byl ve složitém období po Mnichovu v prosinci 1938 jmenován ministrem školství a národní osvěty. Tuto funkci zastával poté i v protektorátní vládě Eliášově, a to až do ledna 1942, kdy byl na jeho místo nacisty dosazen neblaze proslulý E. Moravec.

Kapras měl v protektorátní vládě obzvlášť těžkou pozici, protože jedním z předních plánů nacistů bylo zlikvidovat nejen vysokoškolské (to se stalo po 17. 11. 1939), ale i středoškolské vzdělání a celý "prostor germanizovat". Kapras jako oddaný zastánce Eliášovy retardační politiky neustále jeho prostřednictvím zasílal své protesty říšskému protektorovi, podával intervence za propuštění vysokoškolských studentů, na podzim 1941 se mu podařilo odvrátit i plánované uzavření středních škol. Nakonec byl jako málo poddajný z vlády odstraněn i zásluhou Moravce, který soudil, že by tito obrýlení mandaríni měli zmizet ze scény. Ale i po roce 1942 Kapras pokračoval ve svém spojení s demokratickým odbojem a podporoval ho i finančně.

Přesto byl v roce 1947 postaven před Národní soud. Pro evidentní důkazy o jeho nekolaborantském postoji a spojení s odbojem ho však soud neshledal vinným v žádném bodě obžaloby. Kapras krátce nato zemřel. Po celou dobu komunistické totality bylo jeho dílo na indexu a mělo být i se svým autorem zapomenuto.

(tp)

KAREN Bedřich (* 15. 10. 1887 Plzeň, + 21. 8. 1964 Mariánské Lázně) - český herec

Bedřich Karen, vlastním jménem Bedřich Fremmer, nedokončil reálku a krátký čas byl v Praze žákem herce a režiséra Josefa Šmahy. V letech 1905-10 hrál u kočovných divadelních společností. Roku 1910 byl angažován do činohry Městského divadla v Plzni, kde na různorodém repertoáru vyrostl pod vedením V. Budila ve vynikajícího představitele milovnických a hrdinských rolí (Radúz, Zeyer: Radúz a Mahulena; Kristián, Rostand: Cyrano z Bergeracu). V Praze působil od roku 1917, kdy se stal členem Městského divadla na Královských Vinohradech. Zde hrál zejména hlavní postavy v inscenacích K. H. Hilara (Don Rodrigo, Corneille: Cid; Jakub Herénien, Verhaeren: Svítání). Za Hilarem odešel v roce 1921 do činohry Národního divadla v Praze, kde potom působil až do svého odchodu do důchodu v roce 1959.

Jako herec byl Karen typickým představitelem optimistických hrdinů, kterým poskytl jednak svůj sportovní fyzický zjev a sympatickou tvář, jednak svou vnitřní pozitivní vitalitu. Vytvářel sympaticky mužné hrdiny ze Shakespearových her (Beneš, Mnoho povyku pro nic, Petruccio, Zkrocení zlé ženy, Merkucio, Romeo a Julie). V postavě Cyrana ze stejnojmené Rostandovy romantické hry získalo jeho hrdinství tragický odstín neopětované lásky. Byl rovněž vynikajícím představitelem mužů moderního světa, byrokratů, vojáků i vědců, u nichž nejednou zdůrazňoval rozum proti citu (Dvorní rada Sigelius, K. Čapek: Bílá nemoc, 1937).

Po roce 1945 jen výjimečně vytvořil velkou postavu, jeho výkony v menších a epizodních rolích však byly příklady mistrných charakterových zkratek (Kardinál Petr Angeli, Tyl: Jan Hus; Baron Hrdopyška, Tyl: Tvrdohlavá žena).

Již od roku 1918 hrál ve filmech, zprvu němých, později zvukových (Psohlavci, Bílá nemoc). Patřil též k hojně zaměstnávaným rozhlasovým hercům.

(pö)

KARLÍK Josef (* 19. 3. 1928 Kroměříž) - český herec

Josef Karlík patřil k prvním absolventům herectví na Janáčkově Akademii múzických umění v Brně (1951). Po řadě krátkých angažmá zakotvil v činohře Státního divadla v Brně (1954), kde se od přelomu 50. a 60. let zařadil mezi přední členy souboru a - spolu s V. Fialovou a R. Jurdou - byl protagonistou klíčových inscenací režisérů E. Sokolovského (Azdak, Brecht: Křídový kruh), A. Hajdy (Goetz, Sartre: Ďábel a pánbůh, Shakespearův Král Lear) a M. Hynšta (Edgar, Dürrenmatt: Play Strindberg, MoliŹrův Tartuffe). Po normalizaci brněnské scény se od roku 1970 Karlík uplatňoval v režiích Z. Kaloče. Své ukázněné herectví obohatil novými polohami respektujícími složitost lidské psychiky (Trigorin, Čechov: Racek, Řezník, Kaloč: Mejdan). Mezi jeho nejlepší výkony se řadí Brechtův Galileo Galilei (1978), jehož pojal jako moderního intelektuála ohrožovaného mocí. V 80. letech ztělesňoval naopak typy, které svou moc zneužívají (Boris Godunov, Tolstoj: Car Fjodor, Jago, Shakespeare: Othello). Karlík však s úspěchem vytvořil i komediální typy: (Harlekýn, Gozzi: Princezna Turandot; Puk, Shakespeare: Sen noci svatojanské). Bohatá je jeho spolupráce s rozhlasem, filmem, dabingem i televizí (Poledňáková: Jak dostat tatínka do polepšovny, Kaloč: Mejdan). Karlík je výraznou hereckou osobností, překračující svým významem brněnskou první scénu.

(pö)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20