Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-I Zpět na abecední vyhledávání K->

JAKEŠ Miloš (* 12. 8. 1922 České Chalupy) - český komunistický politik

Poslední generální tajemník KSČ zvolený před pádem komunistického režimu se stal prvním mužem ve státě v době, kdy změny byly nezbytné, ale chyběla k nim opravdová vůle. Volba M. Jakeše do funkce v prosinci 1987 byla výsledkem kompromisu mezi různými mocenskými skupinami, a tak byl zvolen kandidát, jemuž k řešení krize chyběly potřebné znalosti a schopnosti.

V letech 1937-50 pracoval v Baťových závodech ve Zlíně, kde se vyučil elektrotechnikem a roku 1944 absolvoval elektrotechnickou průmyslovou školu. Hned po válce vstoupil do KSČ a začal vykonávat různé funkce ve straně a ve svazu mládeže (SČM, pak ČSM), v němž byl v letech 1947-55 členem ústředního výboru (ÚV) a po únoru 1948 již členem jeho předsednictva. Po krátkém působení na jednotném národním výboru ve Zlíně (tehdy již Gottwaldově) se v roce 1952 stal tajemníkem ÚV ČSM.

Významnou událostí pro jeho další kariéru bylo studium na Vysoké škole stranické ÚV KSSS v Moskvě (1955-58), po jejímž absolvování se stal pracovníkem aparátu ÚV KSČ (vedoucí odboru národních výborů 1958-61), z něhož přešel do státní správy pro řízení národních výborů, naposled ve funkci náměstka ministra vnitra pro civilně správní úsek (1966-68).

V roce 1966 byl zvolen do Ústřední kontrolní a revizní komise KSČ a v dubnu 1968 se v rámci personálních změn za "pražského jara" stal jejím předsedou. V této funkci setrval až do roku 1977 a po nástupu G. Husáka do čela KSČ byl jedním z hlavních strůjců a vykonavatelů normalizačních čistek.

V roce 1977 byl zvolen do ÚV KSČ a ve vrcholném vedení působil nejdříve jako kandidát (1977-81) a člen předsednictva (l981-89) a současně jako tajemník (1977-87) a generální tajemník ÚV KSČ (od 1987). Jako první muž ve státě byl příliš spjat s pookupační normalizací a perzekucí, a tak jeho ochotu k určitým ekonomickým reformám provázela nevůle vyjít politicky vstříc stále opozičnější společnosti.

Když byl v létě 1989 rozšířen tajně pořízený záznam Jakešova projevu ke stranickým funkcionářům, a vyšly tak plně najevo jeho intelektuální schopnosti, ztratil i poslední zbytky autority. Jakeše do koše! bylo jedním z nejčastějších hesel na demonstracích po 17. listopadu 1989. Jeho rezignace na vedoucí funkce v KSČ 24. 11. 1989 symbolizovala pád režimu a vyloučení Jakeše z KSČ 5. 12. už nikoho nezajímalo. Jakeš pak rezignoval na mandát ve Federálním shromáždění, kde byl poslancem od roku 1971, a odešel z veřejného života. Vidět výsledky budování socialismu a komunismu v roce 2000 si přál v rozhovoru v roce 1972. Ty mohl vidět už v roce 1989, ale neviděl, a tak svou přítomností na různých komunistických shromážděních připomíná, jak to všechno mohlo být krásné. Počátkem roku 1996 byl obžalován z vlastizrady za činnost v roce 1968, ale počátkem října 1997 český Vrchní soud trestní stíhání zastavil. Nejvyšší soud počátkem roku 1998 řízení obnovil, ale 9 let po listopadu je to už jen pro smích.

(mch)

JAKOBSON Roman Osipovič (* 11. 10. 1886 Moskva, + 18. 7. 1982 New York) - ruský jazykovědec působící též v Československu

Jakobson patří do plejády původně moskevských a petrohradských "formalistů" (Viktor Šklovskij, Jurij Tyňanov, Boris Ejchenbaum), jejichž bádání o slově přineslo do jazykovědy radikální posun spojený s prosazením strukturalismu - vědeckého přístupu k jazykovému materiálu, v němž se celek strukturuje podle dvojic znaků, kterým odpovídají významy.

Jakobson se zpočátku zajímal o folklór a aktivně působil v moskevských a petrohradských spolcích právě vznikající formální školy. V roce 1920 přicestoval do Prahy jako vedoucí tiskového oddělení sovětského zastupitelství a později sem emigroval. Zde se zařadil do vědeckého a kulturního života, psal do českých časopisů i novin, přednášel ruskou filologii a starou českou literaturu na Masarykově univerzitě v Brně.

Od založení světově proslulého Pražského lingvistického kroužku (říjen 1926) se Jakobson aktivně - spolu s jinými emigranty knížetem Nikolajem Trubeckým a Sergejem Karcevským - podílel na jeho práci. Ústředním zájmem tohoto sdružení lingvistů (patřili k němu především V. Mathesius, B. Havránek, Bohumil Trnka) byla fonologie a stylistika.

Jakobson se zabýval poetikou, výzkumem aktu komunikace, vztahem jazyka a folklóru, jazyka a duševního onemocnění. Řadu studií věnoval rovněž české, zvláště staré literatuře a českému verši.

Pro svůj židovský původ musel uprchnout roku 1939 do Kodaně, kde spolupracoval s Louisem Hjelmslevem a Kodaňským lingvistickým kroužkem. Nakonec byl nucen roku 1941 emigrovat až do USA, kde začal přednášet nejprve na newyorské Svobodné škole vysokých studií a od roku 1949 na Harvardské univerzitě a na Massachussettském technologickém institutu.

V Praze se Jakobson ještě objevil roku 1968 na IV. mezinárodním sjezdu slavistů a o rok později, už naposled, na konferenci o svatém Cyrilu-Konstantinovi.

(jp)

JAKSCH Wenzel (* 25. 9. 1896 Dlouhá Stropnice na Šumavě, + 27. 11. 1966 SRN) - českoněmecký sociálnědemokratický politik

Od počátku 20. let patřil k vedoucím činitelům Německé sociálnědemokratické strany dělnické (DSAP) v ČSR a byl redaktorem jejího listu Sozialdemokrat, který vycházel v Praze. V letech 1919-39 byl poslancem Národního shromáždění. Ve své straně kladl větší důraz na požadavky Němců v ČSR než předseda strany L. Czech. Stál však na půdě státu a v roce 1936 patřil s agrárníkem G. Hackerem a křesťanským sociálem H. Schützem k čelným představitelům tzv. mladoaktivismu. Musíme i své vnitřní a zejména národnostní věci řešit pod zorným úhlem potřeb evropské demokracie. Jen tehdy můžeme spoléhat také na účinnou pomoc této demokracie, varoval na jaře 1937 v rozhovoru, který po návratu z Londýna poskytl Zdeňku Smetáčkovi pro Peroutkovu Přítomnost. Ta koncem roku uveřejnila několik Jakschových článků o nedostatcích v řešení česko-německých vztahů v ČSR. Po nacistickém "anšlusu" Rakouska v březnu 1938 vystřídal L. Czecha na místě předsedy strany, ale po Mnichovu představenstvo DSAP ukončilo její činnost. Byl to spíše formální akt, neboť na území říše směla existovat pouze nacistická strana. K obětem nacismu patří proto i desetitisíce českoněmeckých sociálních demokratů, kteří za své pročeskoslovenské a protinacistické smýšlení zemřeli nebo byli vězněni.

V letech 1939-49 žil W. Jaksch v emigraci ve Velké Británii. V Londýně byl šéfredaktorem listu Sozialdemokrat a představitelem té části českoněmeckých sociálních demokratů, kteří požadovali příslib poválečné federalizace Československa. Vedl několik let jednání s E. Benešem, ale s postupem války byla jeho pozice stále slabší a do exilové Státní rady byl nakonec jmenován českoněmecký komunista K. Kreibich. V roce 1942 Jaksch Benešovi napsal: Zúčtování s nacisty nezdůvodní odsun obyvatelstva z celého pohraničního obvodu... Transfer obyvatelstva by byl pomstou bez rozdílu, a to znamená... zničit každou základnu demokratické spolupráce na jednu generaci.

V zoufalé snaze zabránit tomu Jaksch vyslal koncem války do Čech skupinu exilových sociálních demokratů, kteří měli organizovat v pohraničí protihitlerovské povstání, skupinu však zcela zlikvidovalo gestapo. Československé úřady intervencemi u Spojenců bránily po válce Jakschově příchodu do Německa, do Spolkové republiky Německo mohl proto přesídlit až v roce 1949. Zde se podílel na její demokratické výstavbě jako významný sociálnědemokratický politik.

Byl také činný v organizacích vyhnanců. Od roku 1951 až do své smrti byl předsedou Seliger-Gemeinde (Seligerovy obce), organizace vysídlených českoněmeckých sociálních demokratů, a od roku 1964 předsedou svazu Bund der Vertriebenen (Svaz vyhnanců). Zahynul při autonehodě na dálnici. Své názory na evropské novodobé dějiny shrnul v knize s příznačným názvem Cesta Evropy do Postupimi (Europas Weg nach Potsdam).

(nk, mch)

JAKUBISKO Juraj (* 30. 4. 1938 Kojšov u Spišské Nové Vsi) - slovenský filmový režisér, scenárista a kameraman

Juraj Jakubisko absolvoval na pražské FAMU v roce 1966. Již jako student získal pověst úspěšného filmového dokumentaristy (ceny na festivalech v Mannheimu, Oberhausenu a Bergamu). V roce 1967 debutoval hraným autorským filmem Kristove roky. Ambice formovat svá díla výrazně autorsky, režijně a kameramansky potvrdil ve svých dalších dynamicky komponovaných filmech (povídkový triptych Zbehovia a pútnici; Vtáčkovia, siroty a blázni; Dovidenia v pekle, priatelia 1968, 1969, 1970), které byly všemi normalizátory zakázány. Teprve v roce 1979 znovu mohl natočit hraný film Postav dom, zasaď strom, psychologickou sondu do života svých současníků. Jinak směl v 70. letech natočit několik krátkometrážních a televizních filmů a k hranému filmu se vrátil v roce 1983, kdy vzniklo dosud vrcholné dílo jeho tvorby - sugestivní a fantazijností nabitá adaptace románu Petera Jaroše Tisícročná včela. Po formální stránce je tento film syntézou metaforické, dynamické a barevné filmové vizuálnosti, z obsahového hlediska je holdem obyčejnému člověku a jeho síle žít ve světě, který má daleko do vysnívaného ráje. Film lze ovšem vyložit jako symbol přežití slovenského národa, a tak byl také nejvíce chápán.

Na barvitost Tisícročné včely navázal pohádkový film Perinbaba (1985) s italskou herečkou Giuliettou Masinovou v titulní roli. Těsně před pádem totality natočil jen zdánlivě poetický film Sedím na konári a je mi dobre (1989). Posledními Jakubiskovými filmy jsou komedie Lepšie je byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý, v níž reaguje na některé negativní rysy vývoje po listopadu 1989, a Nejasná zpráva o konci světa.

Jakubisko nejraději spolupracoval se scenáristou a prozaikem K. Sidonem, který však byl po podpisu Charty donucen k emigraci (1983-89). Se svou manželkou, bývalou herečkou Slovenského národního divadla Deanou Horváthovou po rozdělení Československa žije a převážně také natáčí v České republice.

(pö)

JAMNICKÝ Ján (* 20. 5. 1908 Jasenová, + 4. 8. 1972 Poprad) - slovenský herec, režisér, scenárista a pedagog

Ján Jamnický současně studoval práva a Hudební a dramatickou akademii v Bratislavě, ale divadlo nakonec zvítězilo. Jako student už vystupoval v rozhlase a roku 1932 poprvé stanul na jevišti Slovenského národního divadla (SND). Postupně se stal jednou z nejvýraznějších osobností slovenského divadla. Těžiště jeho činnosti spočívalo v režii, která navazovala na soudobou avantgardu (ovlivnil ho též zájezd do Moskvy, kde poznal práci Mejercholda a dalších).

Jamnický prosazoval stylizovanou režii pracující s náznakem. Vynikající výsledky měl s veršovanými dramaty; sám byl skvělý recitátor a způsobem přednesu, dokonale využívajícím hudebnost slovenštiny, ovlivnil řadu následovníků. Za Slovenského štátu jako režisér SND vytvořil řadu inscenací (Zvon: Tanec nad plačom), posilujících antifašistického ducha.

Koncem války připravoval reorganizaci divadelnictví (včetně zestátnění SND) i divadelní školství. Působil pak na Státní konzervatoři a připravil i skripta. Vážná nemoc ho donutila odejít do důchodu (1953) a poté v divadle pracoval už jen výjimečně. Ve filmu se uplatnil jako herec (Varúj!, Vlčie diery, Rozsudok) i jako scenárista.

(pö)

JANÁČEK Leoš (* 3. 7. 1854 Hukvaldy, + 12. 8. 1928 Ostrava) - český skladatel, sbormistr, etnograf, hudební teoretik, pedagog a organizační pracovník

Leoš Janáček, potomek rodu kantorů a varhaníků, získal základní vzdělání na otcově škole (1859-65). Roku 1865 byl přijat za zpěváčka-fundatistu do kláštera augustiniánů na Starém Brně. 1866-69 tu navštěvoval německou reálku, maturoval 1872 na slovanském učitelském ústavě. Stal se výpomocným učitelem tzv. cvičné školy. Ve školním roce 1874-75 absolvoval dva ročníky pražské varhanické školy a stal se učitelem hudby na brněnském učitelském ústavu. Současně řídil hudbu na starobrněnském kůru, byl sbormistrem řemeslnické jednoty Svatopluk i Brněnské besedy. Lákala ho však kompozice, na kterou se chtěl studijně lépe připravit. Protože na pražské konzervatoři se skladba stále ještě nevyučovala, musel 1879 na konzervatoř do Lipska. Čtyři měsíce tam pracoval s obrovskou intenzitou, vyžádal si i soukromé hodiny navíc. Z Lipska přešel ještě na vídeňskou konzervatoř, ale po 3 měsících ji opustil, neměla už mu co dát.

Po návratu do Brna, v němž blízkost Vídně udržovala převahu německé společnosti i kultury, rozvinul vlastenecky motivovanou rozsáhlou kulturní činnost jako klavírista, sbormistr, dirigent i publicista. Budoval místní hudební tělesa, roku 1881 se stal ředitelem nové varhanické školy (do 1919), a v roce 1884 založil a čtyři roky vedl první hudební časopis Moravy Hudební listy. Od roku 1888 se soustavně obíral studiem a sběrem lidové písně rodného Lašska a Slovácka. Jeho rozsáhlé pojednání O hudební stránce národních písní moravských, připojené ke sbírce Františka Bartoše Národní písně moravské (1901), je první a dosud nepřekonanou prací na toto téma. Později vydal s Pavlem Vášou Moravské písně milostné (1930). Po léta byl předsedou brněnské pobočky Státního ústavu pro lidovou píseň.

Svou skladatelskou činnost začal v 70. letech na poli chrámové hudby. Od těchto konvenčních prací postoupil ke skladbám sborů na texty moravské lidové poezie. V Lašských tancích (1889-90) zpracoval lidové melodie z rodného kraje v jednoduché stylizaci. Naivně folklórnímu způsobu operní kompozice, jaký uplatnil v jednoaktové opeře Počátek románu (1891, podle idylky Gabriely Preissové), předcházel vyzrálejší první operní pokus v silně romantickém duchu: tragicky laděná opera Šárka (1887-88, na symbolikou přetížené libreto Julia Zeyera, provedena až 1925).

Přelom ve vývoji Janáčkova kompozičního stylu přinesla kantáta Amarus (1897, na báseň Jaroslava Vrchlického), a zvláště dlouho vznikající opera Její pastorkyňa (1894 -1903, libreto si upravil podle činohry Preissové), jež se stala jeho nejslavnějším dílem. V expresívním operním dramatu vystoupil vysoko nad meze tradičního folklorismu a geniálním způsobem využil svou metodu tzv. nápěvků mluvy. Když Národnímu divadlu zadané dílo ředitel K. Kovařovic odmítl, bylo uvedeno 21. ledna 1904 v Brně, v Praze až po intervencích a s Kovařovicovými retušemi roku 1916! Se zce-la odmítavou kritikou - stejně jako u všech dalších Janáčkových oper - vystoupil Z. Nejedlý.

Po Pastorkyni se Janáčkův osobitý styl dotvářel paralelně v různých hudebních druzích. Inspirován interpretačními výkony Pěveckého sdružení moravských učitelů (sbormistr Ferdinand Vach) vytvořil novátorská sborová díla, jimž dominuje trilogie na básně Petra Bezruče o sociálním a národnostním útlaku ve Slezsku: Maryčka Magdonova, Kantor Halfar a Sedmdesát tisíc. V oboru ženských sborů se k nim připojil Kašpar Rucký (báseň Františka Serafínského Procházky) na námět z rudolfínské Prahy. V mužském sboru se sopránovým sólem Potulný šílenec na báseň Rabíndranátha Thákura (1922) prokázal Janáček schopnost citlivě zhudebnit i subtilní básnickou vizi pocházející z jiné kulturní tradice (verše z této básně zdobí jeho hrob).

Na zprávu o zabití mladého dělníka při demonstraci za zřízení české univerzity v Brně reagoval dramatickou klavírní sonátou 1. X. 1905. Převážně elegický ráz mají klavírní cykly Po zarostlém chodníčku (1901-08, vztahuje se k rodným Hukvaldům) a V mlhách (1912).

Dramatik Janáček obtížně hledal v české literatuře vhodné texty k zhudebnění. Čtvrtou operu Osud (1903-06), v níž chtěl ztvárnit i určité osobní zážitky, psal na nezdařilé libreto mladé brněnské učitelky (provedeno až 1958). Také opera Výlety páně Broučkovy vznikala dlouho (1908-17) pro potíže s libretem. Na úpravě Čechova románu, který Janáčka zlákal možností humorné konfrontace pražské maloměšťácké figurky jak s dekadentně přejemnělými umělci - "Měsíčňany", tak s pádnou přímočarostí husitů, se vystřídalo několik autorů včetně V. Dyka. Janáčkova jediná komická opera měla premiéru v Praze 1920, pro tradiční publikum je dodnes příliš náročná.

Janáček, který zažil mnohé urážky z německé a rakouské strany, byl od studentských let slovansky, a zvláště rusofilsky orientován. Byl spoluzakladatelem a od roku 1897 až do úředního zákazu 1915 předsedou ruského kroužku v Brně. Rusko, kde žili dva jeho bratři, také třikrát navštívil, roku 1896 zajel i na Všeruskou průmyslovou a uměleckou výstavu v Nižním Novgorodě. Roku 1907 začal na ruský text Tolstého Anny Kareniny skicovat operu, Pohádka pro violoncello a klavír vznikla 1910 podle pohádky Vasilije Žukovského. V době 1. světové války demonstroval své slovanství mohutnou symfonickou rapsódií Taras Bulba (1915-18, podle Gogolovy povídky, premiéra 1921).

Vznik republiky byl Janáčkovi obrovským tvůrčím impulsem. Ve svých téměř 65 letech oplýval nevídanou vitalitou, povzbuzován i úspěchy Její pastorkyně v zahraničí (Vídeň 1917, Kolín nad Rýnem 1918, Záhřeb 1920, Lublaň 1923, Berlín a New York 1924 atd.). Varhanickou školu přebudoval na konzervatoř a současně byl jmenován do Brna přiděleným profesorem skladby mistrovské školy pražské konzervatoře. Jeho žáky byli mimo jiné Jan Kunc, Václav Kaprál, Vilém Petrželka, Jaroslav Kvapil, Osvald Chlubna, Josef Blatný, Břetislav Bakala. V letech 1919-25 byl předsedou Klubu moravských skladatelů.

Během zbývajících 9 let života vytvořil také 4 vrcholná operní díla (2 z českého a 2 z ruského prostředí), k nimž si sám upravil libreta: Káťa Kabanová (1919-21, podle Ostrovského Bouře), Příhody Lišky Bystroušky (1921-24, podle románu R. Těsnohlídka, blízkého Janáčkovu panteismu), Z mrtvého domu (1928, podle Dostojevského) a Věc Makropulos (1923-25, na činoherní novinku K. Čapka). U zrodu mnoha děl z té doby stál silný milostný vztah k paní Kamile Stösslové, o 38 let mladší choti obchodníka z Písku: Tys tou cigánkou s tím dítětem v Zápisníku zmizelého, tj. dějově spjatém cyklu milostných zpěvů (1917-19). Jestliže 1. smyčcový kvartet (1923) byl inspirován Tolstého novelou Kreutzerova sonáta, 2. smyčcový kvartet Listy důvěrné je citově nejexponovanějším dílem 74letého skladatele: Tak jak jsi ty, padat se slzami do smíchu, tak to zní.

Svou úctu k tisíciletí slovanské kultury vyjádřil v neliturgické Glagolské mši (1926) na staroslověnský text. Symfoniettou (1926), jejíž mohutné fanfáry určil všesokolskému sletu, oslavil čs. státnost. Se soudobou kompoziční modernou, k jejímž experimentům se nepřipojil, se vyrovnával průbojnými ensemblovými díly (Concertino, Capriccio pro klavír levou ruku a komorní soubor 1925, 1926).

Dospěl k vyhraněné podobě osobního stylu, že na něj bez nebezpečí epigonství nemohla navázat žádná kompoziční škola. O prosazení Janáčka v zahraničí se velmi zasloužil M. Brod. Po 2. světové válce se ohlas jeho díla stal světovým. Podle výkazů vídeňského vydavatele Universal-Edition byla například v letech 1962-72 Její pastorkyňa uvedena na 262 scénách. Nastudování Lišky Bystroušky v berlínské Komické opeře 1956 v režii Waltera Felsensteina dosáhlo během 8 let 218 repríz. V současnosti jsou jeho opery prováděny na světových scénách obvykle v českém originále, například v Metropolitní opeře Káťa Kabanová (1991) a podobně.

Janáček je světově nejznámějším českým skladatelem 20. století, i když v jeho rodné zemi k němu většina posluchačů cestu dosud nenašla.

(tv)

JANÁK Pavel (* 12. 3. 1882 Praha, + 1. 8. 1956 tamtéž) - český architekt a teoretik architektury

Pavel Janák současně navštěvoval techniku českou, kde studoval u Josefa Schulze (od 1899), a německou, kde byl jeho profesorem Josef Zítek. V roce 1906 odešel na vídeňskou akademii k profesoru Otto Wagnerovi. V letech 1908-09 pracoval v ateliéru Jana Kotěry; spolupracoval i s J. Gočárem, s nímž založil Pražské umělecké dílny. Ve 20. letech získal profesuru na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (do 1941).

Od rané moderny, která se nejvíce projevuje v holešovické části Hlávkova mostu (1909-11), přešel P. Janák ke kubismu (návrh na pomník Jana Žižky z Trocnova, vypracovaný společně s O. Gutfreundem) a obloučkovému kubismu (Réunione Adriatica di Sicuritą, 1922-25). Snažil se vytvořit "národní sloh", což se patrně nejvýrazněji projevilo v projektu Československého pavilónu na výstavě v Rio de Janeiru (1922). Z nové spolupráce s Gutfreundem vznikl návrh pomníku Boženy Němcové pro zámek v Ratibořicích. Postupně omezoval dekorativní článkoví (budova Škodových závodů vedle Adrie, 1923-26), dospěl k funkcionalismu (hotel Juliš na Václavském náměstí, 1929-33; Husův sbor na Vinohradech, 1931-33).

Janák se však zabýval také urbanismem, jak ukazují soutěžní návrhy na regulaci Pankráce (1926) a Letné (1928-29). Významně zasáhl i do památkové péče svými rekonstrukcemi, z nichž nejznámější a nejhodnotnější je adaptace a rozšíření Černínského paláce na Hradčanech pro potřeby ministerstva zahraničí (1927-37). Upravoval také blok domů se Staroměstskou radnicí (od 1946), letohrádek Hvězda na Museum Aloise Jiráska a Mikoláše Alše, na Pražském hradě jízdárnu, míčovnu a Zlatou uličku.

(vl)

JANDA Petr (* 5. 2. 1942 Praha) - český hudebník

Již začátkem 60. let se stal členem rock'n'rollové kapely Sputnici, hrál i v Big Beat Quintetu a rockovém souboru Karkulka, na jaře 1963 přejmenovaném na Olympic. Janda je od roku 1964 vedoucím Olympiku, a přestože několikrát ohlásil jeho rozchod, skupina stále koncertuje a nahrává nové desky. V prvním období (1963-64) byl Olympic doprovodným souborem několika zpěváků (mimo jiné Pavel Bobek, Miki Volek, Yvonne Přenosilová), natáčel i s K. Gottem. Pak se P. Janda stal téměř výhradním skladatelem a sólovým zpěvákem, zvuk skupiny se proměnil pod vlivem Beatles a správnost nové orientace potvrdila neobyčejně úspěšná písnička Dej mi víc své lásky (1965). V sestavě s baskytaristou Pavlem Chrastinou, kytaristou Ladislavem Kleinem, klavíristou Miroslavem Berkou a bubeníkem Janem Pacákem natočili desky Želva (1968) a Pták Rosomák (1969), které patří ke klasickým nahrávkám českého rocku. V 70. letech se Olympic dostal do vleklé krize (členem skupiny tehdy byl též baskytarista a zpěvák Jiří Korn), z níž vybředl až koncem desetiletí. Předzvěstí oživení bylo album Marathon s několika hardrockově zaměřenými skladbami (1978), velký úspěch měly koncepční desky Prázdniny na Zemi (1980) a Ulice (1981). V té době byl Olympic nejpopulárnější českou rockovou skupinou. Pak úroveň jeho tvorby opět poklesla a řada dalších desek už nepřinesla nic zřetelně nového. Zůstává nicméně nejdéle existující a z historického hlediska jednou z nejpřínosnějších českých rockových skupin, přičemž Janda vždy byl jejím nejdůležitějším členem. V roce 1990 Janda založil vlastní hudební vydavatelství Best.I.A., v jeho nahrávacím studiu Propast vznikla řada pozoruhodných rockových nahrávek. V letech 1996 a 1997 zvítězil Olympic v anketě Český slavík, roku 1997 vydal album Brejle.

(jr)

JANDA-SUK František (* 25. 3. 1878 Postřižín u Roudnice, + 23. 6. 1955 Praha) - český atlet

František Janda-Suk se zapsal do historie lehké atletiky tím, že jako první diskař moderní doby použil při hodu diskem otočku. Inspirovala ho k tomu klasická Myronova socha Diskobola. Do Prahy přichází studovat gymnázium, zároveň tu však propadá sportu. Vstupuje do A. C. Praha, běhá, skáče, vzpírá, zápasí, především však háže diskem.

V letech 1898-1900 třikrát překonává evropský rekord. Roku 1900 je vyslán na 2. olympijské hry do Paříže. Unaven po náročné cestě a trápen žaludečními potížemi získává tu výkonem 35,25 m druhé místo. Stříbrnou medaili nepřivezl (ty se tenkrát neudělovaly), jen "suvenýr" od olympijského výboru - dřevěný kalendářík.

Rok nato překonává Janda-Suk na dráze v Bubnech tehdy platný světový rekord hodem 39,42 m. Získává tak první světový rekord pro český sport v historii. Ještě na OH v Paříži 1924 vede jako vlajkonoš československou výpravu. Při závodě se však v šestačtyřiceti letech už na přední místa neprosadil. Jeho nejúspěšnějším nástupcem se stal až po mnoha letech Ludvík Daněk.

(pa)

JANEČEK František (* 23. 1. 1878 Klášter, + 4. 6. 1941 Praha) - český technik a průmyslník

František Janeček si v mládí přál stát se lékařem. Jeho otec, sedlák, měl mimořádné technické nadání, proto Františkovi studium medicíny rozmluvil a téměř proti jeho vůli jej přihlásil na techniku. Po dokončení studií přijal mladý inženýr zaměstnání v pražské továrně Emila Kolbena. Již ve svých třiadvaceti letech byl poslán do Nizozemska řídit stavbu továrny na dynamoelektrické stroje. Závod po dokončení sám vedl a zde přihlásil i první patent, který úspěšně prodal do Anglie. V roce 1905 se vrátil zpět domů, ale po roce z Kolbenovy továrny odešel a raději pokračoval ve vynalézání. Když se mu podařilo zkonstruovat zdokonalenou obloukovou lampu, získal za patent prodaný do zahraničí tolik peněz, že mohl dva roky objíždět továrny a sbírat cenné zkušenosti. Dokázal zkonstruovat i zařízení pořizující fotografický záznam zvuku, z něhož lze zvuk opět reprodukovat, tedy předchůdce zvukového filmu. Jenomže přišla 1. světová válka a Janeček musel dalších pokusů zanechat. Po jejím skončení v malé továrně v Mnichově Hradišti předělával pro novou československou armádu staré rakouské kulomety. Když dosavadní provozovny nestačily, zakoupil v roce 1922 pražskou hospodu Na zelené lišce, již adaptovanou na továrničku. V roce 1929 padlo rozhodnutí vyrábět motocykly. Protože k výrobě vozidel scházely zkušenosti, rozhodl se Janeček koupit licenci německé továrny. Licenční výroba nebyla úspěšná, jediné, co se zachovalo, byla později proslulá značka JAWA, složená z prvních písmen jmen Janeček a Wanderer. Pro výrobu motocyklů byla v Týnci nad Sázavou (kde se motocykly vyrábějí dosud) postavena nová slévárna. Vedle motocyklů Jawa se časem objevily ve výrobním programu továrny i automobily téže značky, Jawa Minor, nebo též Jawa 600. Tyto vozy, zkonstruované Zdeňkem Pilátem, se úspěšně zúčastnily řady závodů.

Janeček měl velké ambice nejen jako vynálezce a podnikatel, ale i jako politik. V roce 1938 projevil dokonce zájem o uvolněné prezidentské křeslo, které ovšem nakonec obsadil E. Hácha.

Ještě za války se v pankrácké "chytrovně", jak se říkalo jedné z dílen, tajně připravovala pod vedením konstruktéra Josefa Jozífa výroba nového motocyklu, péráku Jawa 250, který vzbudil v roce 1946 světovou senzaci a díky němuž značka Jawa na řadu let ovládla světový trh s motocykly.

V roce 1938 udělilo ČVUT Františku Janečkovi za četné vynálezy čestný doktorát techniky.

(pm)

JANEČEK Ota (* 15. 8. 1919 Pardubičky u Pardubic, + 1. 7. 1996) - český kreslíř, malíř a grafik, keramik

Ota Janeček studoval kreslení na ČVUT u C. Boudy a Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1941-42); byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1943) a Sdružení českých umělců grafiků Hollar (od 1945). V roce 1963 získal první cenu v Sčo Paulu za ilustraci dětské knihy, roku 1970 stříbrného orla na Mezinárodním knižním veletrhu v Nice. V roce 1985 byl jmenován zasloužilým umělcem.

První Janečkovy malířské pokusy měly nápadně expresívní polohu, ve válečné a okupační době běžnou pro většinu českých malířů. V některých obrazech (například Žena, 1942) se objevuje inspirace Amedeem Modiglianim, ale od roku 1943 proniká do jeho děl i vliv kubismu (Podobizna Josefa Sudka, 1943). Reminiscence na kubismus, avšak značně transformovaný, pak provází celou další tvorbu (například Město, 1955). Zhruba od roku 1948 se Janečkovy práce proměňují do osobitého poetického stylu, někdy čerpajícího i z lidového malířství (Ráj, 1949). Na počátku 50. let převládají realistické náměty, ale v silně dekorativní kompozici, od 60. let je realita převáděna spíše do znaků a kubistické prvky nabývají organičtějších forem (cykly Organismy, 1960-61; Tvary, 1961-63; Buňka, 1964).

Úspěšný byl O. Janeček zvláště v ilustracích dětských knih (například verše J. Skácela či F. Halase); spolupracoval také na filmu Vlčí jáma (oceněn v Benátkách 1958).

(vl)

JANKOVCOVÁ Ludmila (* 8. 8. 1897 Kutná Hora, + 5. 9. 1990 Praha) - česká sociálnědemokratická, později komunistická politička

Od roku 1922 byla L. Jankovcová členkou sociálnědemokratické strany, ve které patřila k levicové části. Za nacistické okupace se účastnila odboje. V letech 1945-48 byla členkou předsednictva Československé sociální demokracie a podporovala Fierlingerovu politiku úzké spolupráce s komunisty. V listopadu 1947 se stala ministryní průmyslu. V první polovině roku 1948 se podílela na likvidaci vlastní strany, na jejím "sloučení" s KSČ v červnu 1948. V Gottwaldově poúnorové vládě byla ministryní výživy, v letech 1950-54 ministryní potravinářského průmyslu, v letech 1954-63 místopředsedkyní vlády. V KSČ zastávala až do roku 1969 významné funkce (kandidátka předsednictva ÚV, členka ÚV).

Roku 1968 podporovala reformní proud, ale zároveň jí bývalí sociální demokraté právem vytýkali zradu vlastní strany. V srpnu 1968 se účastnila XIV. (vysočanského) sjezdu KSČ, který odmítl sovětskou okupaci. Roku 1970 byla z KSČ vyloučena. V 70. a 80. letech vyjadřovala podporu opozičním proudům a stala se signatářkou Charty 77.

(nk)

JANOTA Oldřich (* 27. 8. 1949 Plzeň) - český hudebník

Začal vystupovat v první polovině 70. let. V letech 1977-79 hrál s Jakubem Nohou a dalšími hudebníky v pražské skupině Pentagram, v letech 1980-83 byl hlavní osobností souboru Mozart K, který patřil pro své neobvyklé nástrojové obsazení (kytara, harmonium, mandolína, saxofon, bicí) a magicky působící Janotovy písně k nejpozoruhodnějším folkrockovým formacím své doby. V letech 1983-85 spolupracoval s kytaristou Pavlem Richterem a Lubošem Fidlerem a vytvořil s nimi velmi osobitý tvůrčí koncept, využívající především podnětů minimální hudby. Na přelomu 70. a 80. let Janota vystupoval s Irenou a Vojtěchem Havlovými (hráli na violy da gamba) a jeho pojetí hudby se velmi přiblížilo tvorbě z okruhu new age. Vyšla mu alba Oldřich Janota, Neviditelné věci (obě 1990), Žlutě (1994) a Sešité (1997). Byl členem improvizačního sdružení Jiná rychlost času (album Hvězdná mapa, 1993). Téměř kompletní textová tvorba je obsažena v publikaci Ty texty (1991).

(jr)

JANOUŠEK Karel (* 30. 10. 1893 Přerov, + 27. 10. 1971 Praha) - český letec a československý generál

Karel Janoušek, jenž se za první republiky významně zasloužil o výstavbu československého vojenského letectva, zahájil svou vojenskou kariéru za 1. světové války jako účastník bojů čs. legií v Rusku. Po vzniku Československa absolvoval Vysokou školu válečnou v Praze, působil jako důstojník generálního štábu a v letech 1934-39 jako zemský velitel letectva v Čechách. V té době vystudoval také Přírodovědeckou fakultu UK.

Po okupaci v roce 1939 odešel v hodnosti brigádního generála do exilu. Vedl letecký odbor čs. vojenské správy ve Francii a po jejím pádu odešel do Velké Británie; až do konce války velel generálnímu inspektorátu čs. letectva. Získal hodnost divizního generála a vicemaršála Royal Air Force.

Po válce působil v generálním štábu a pak jako inspektor protiletecké obrany, ale hned po únoru 1948 byl z armády propuštěn, při vyprovokovaném pokusu o odchod do exilu zatčen a již v červnu 1948 odsouzen na 19 let vězení, roku 1950 dokonce na doživotí. V roce 1960 byl amnestován a roku 1968 rehabilitován. Sdílel tak jako jeden z nejznámějších osud mnoha vojáků, bojujících za vznik a za osvobození Československa.

(mch)

JANOUŠEK Vladimír (* 30. 1. 1922 Přední Ždírec, + 8. 9. 1986 Praha) - český sochař

V letech 1945-50 navštěvoval pražskou Uměleckoprůmyslovou školu u K. Dvořáka a J. Wagnera. V období 1960-70 patřil mezi členy skupiny UB 12. Jeho manželkou byla sochařka Věra Janoušková. Poprvé samostatně vystavoval v Nové síni v Praze až roku 1967.

Jeho raná, wagnerovsky laděná tvorba byla v pracích 50. let poznamenána dobou; tehdy se umělec zabýval jak portrétem, tak se mu dostalo příležitosti v monumentálních zakázkách (reliéfy pražského Domu módy, 1955-56). Na přelomu dalšího desetiletí se začala projevovat výraznější snaha o potlačení plasticity na úkor lineárního tvaru (Kus země, 1969). Od 60. let se sochařský objem z jeho realizací vytrácel a transformoval do drátěných konstrukcí, svařovaných plátů a tyčí (Letec), k nimž koncem desetiletí přibývá další dimenze - pohyb (Kyvadla, od 1969). Motiv změny, způsobený nepevným zachycením některých partií, dovoluje pozorovateli v interakci s uměleckým dílem, které řízeným způsobem může variovat (Mraky, Sto návodů jak padati). V 70. a 80. letech se objem dále redukoval na vrstvené plochy, které někdy dostávaly prostorovou dimenzi pomocí vyklápěných částí (Okno, 1978; 1942, 1980). V posledních pracích jednotlivé principy své tvorby syntetizoval (Žena s kyvadlem, 1986), odrazila se v nich i zkušenost pronásledovaného umělce své doby (Don Quijote).

(vl)

JANŽUROVÁ Iva (* 19. 5. 1941 Žirovnice u Pelhřimova) - česká herečka

Iva Janžurová byla od roku 1964 do poloviny 80. let přední členkou Divadla na Vinohradech, kde pracoval i její manžel, herec, režisér a dramatik Stanislav Remunda. V první polovině 60. let vytvořila aktuální komický i tragikomický typ nekultivované energické a výřečné městské dívky, demonstrativně překračující společenské konvence, přitom skrývající vnitřní hrdost, morální nezkaženost, inteligenci a činorodost.(Vančura: Josefína, filmy Svatba jako řemen, Pension pro svobodné pány, Světáci, televizní seriály Eliška a její rod, Píseň pro Rudolfa III., Sňatky z rozumu). Největším výrazovým bohatstvím I. Janžurové je charakteristická dvojlomnost, v níž se prolíná humor s příchutí nezvyklé jímavosti. Od počátku své dráhy tíhla i k vážným charakterním rolím s tragickým podtónem (Jana z Arku, Anouilh: Skřivánek, Nina, Lermontov: Maškaráda, Slávka Hlubinová, Šrámek: Měsíc nad řekou), jichž se jí více dostávalo až v pozdější době, když zejména ve filmu prokázala své charakterotvorné schopnosti (Olga v Kočáru do Vídně, Štěpa Kiliánová v Petrolejových lampách). Skvělé herecké schopnosti prokázala ve filmech, v nichž vytvářela například naráz dvě charakterově rozdílné role (Morgiana). Ve vyzrálém výkonu v roli Reginy (Hellmanová: Lištičky) jako by shrnula svůj dosavadní vývoj do několika typických rysů svého projevu: překotná mluva, gestikulace je střídána krátkými prodlevami, elegantní škleb střídá plachý úsměv, výmluvné oči a charakteristický mnohobarevný hlas. Velkou dramatičností obdařila poslední svou tragickou roli v Divadle na Vinohradech, Medeu z Jeffersova básnického dramatu. Po příchodu do Národního divadla teprve role v Ionescových Židlích svou klaunskou podstatou opět připomněla její osobitý talent. Ten byl od konce 60. let značně "opotřebován" filmem (crazy komedie Pane, vy jste vdova, Což takhle dát si špenát), a především normalizační televizí v četných inscenacích, seriálech (Nemocnice na kraji města), pohádkách (Arabela) a na estrádách.

(pö)

JARNÍK Vojtěch (* 22. 12. 1897 Praha, + 22. 9. 1970 tamtéž) - český matematik

Vojtěch Jarník vystudoval matematiku na pražské univerzitě, ale v letech 1919-21 působil na brněnské technice. Teprve poté - a to až do roku 1968 - přednášel na Univerzitě Karlově v Praze, kde byl už roku 1935 jmenován profesorem. Ve 20. letech kromě toho působil i na univerzitě v Göttingen. Byl vynikajícím pedagogem i skvělým matematikem. Zabýval se teorií čísel a matematickou analýzou. Byl autorem více než stovky vědeckých prací a významných učebnic Diferenciální počet I, II a Integrální počet I, II. V letech 1935-50 byl hlavním redaktorem Časopisu pro pěstování matematiky a fysiky. Zabýval se také "matematickým odkazem" jednoho z předních českých myslitelů 19. století Bernarda Bolzana. V roce 1946 se stal Jarník členem České adademie věd a umění a po založení ČSAV byl v roce 1952 jmenován akademikem.

Jako matematik byl znám a vážen ve světě. Přátelé o něm navíc věděli, že je i velkým milovníkem umění, především komorní hudby, a nadaným houslistou. Během svých letních pobytů v Potštejně založil hudební tradici tohoto lázeňského města. Vážili si jej nejen kolegové, ale byl velmi oblíben i mezi studenty.

(pm)

JAROSS Andor (* 23. 5. 1896 Čechy u Nových Zámků, + 11. 4. 1946 Budapešť) - maďarský politik

Radikální maďarský politik na Slovensku A. Jaross hospodařil po neukončeném studiu práv v Budapešti na rodinném velkostatku a po vzniku Československa byl čelným funkcionářem Maďarské národní strany - od roku 1925 místopředseda, od roku 1933 předseda. Předním činitelem byl i ve Sjednocené maďarské straně, která vznikla roku 1936.

Jaross byl odpůrcem Trianonské smlouvy, kterou bylo potvrzeno začlenění Slovenska do ČSR, a usiloval o obnovu Uher v hranicích z roku 1918. V tomto duchu vystupoval i jako poslanec československého Národního shromáždění (1935-38). Po vídeňské arbitráži z roku 1938 se stal v maďarské vládě ministrem pro slovenská území připojená k Maďarsku (1938-40) a od roku 1944 byl ministrem vnitra. Roku 1945 byl jeho majetek na Slovensku zabaven. Jaross sám byl v Maďarsku odsouzen k trestu smrti a popraven.

(mch)

JAROŠ Jiří (* 16. 3. 1931 Brno) - český režisér a autor loutkových her

V roce 1954 absolvoval J. Jaroš na Janáčkově akademii múzických umění v Brně obor divadelní režie. V následujících letech působil v divadlech pro děti v Ostravě, Praze a Brně. Jako režisér se prosadil zejména za svého působení v loutkovém divadle Radost v Brně (1963-69) a ve Středočeském loutkovém divadle na Kladně (1969-71). Ve své umělecké tvorbě spojoval zkušenost dramatického autora a režiséra s citlivým chápáním psychologie dětského diváka. Napsal řadu loutkových her (Doktor Bolíto, O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku, Prasátka se vlka nebojí aj.), které po léta tvořily základ naší loutkářské dramaturgie a s úspěchem se hrály i v zahraničí (Polsko, NDR, SRN, Jugoslávie, Švýcarsko). Dramatickou tvorbou usiloval i o proměnu inscenačního stylu soudobého loutkářství. Jako režisér prosazoval jevištní postupy, které podporovaly aktivní účast dětí na představení a mobilizovaly jejich představivost a hravost. Proto kladl důraz jak na literární text, tak na neverbální složky (hudba, pohyb, scénografie). Úspěchů dosáhl ve spolupráci s výtvarníkem Václavem Kábrtem - jejich inscenace Speranského hry Krása Nevídaná v ostravském Divadle loutek (1963) symbolicky završila nástup nové vlny české loutkářské režie. Výsledkem jeho experimentů, které rozšířily žánrovou pestrost loutkářských inscenací, byla působivá pantomina Čarovné housle (1970). V letech 1980-84 jako ředitel Ústředního loutkového divadla v Praze se pokusil obnovit významné postavení této scény. V letech 1984-90 pracoval v Čs. televizi v Praze.

(ad)

JAROŠ Otakar (* 1. 8. 1912 Louny, + 8. 3. 1943 Sokolovo) - československý důstojník, účastník protinacistického odboje

Otakar Jaroš náleží mezi legendy našeho protinacistického odboje. Nesmířil se s okupací a v létě 1939 se mu podařilo utéci do Polska, kde vstoupil do formující se čs. jednotky v Krakově pod plukovníkem L. Svobodou. Po přepadení Polska Německem a připojení jeho východních částí k Sovětskému svazu se dostal 17. září do sovětského zajetí. Zdálo se, že se snem o boji proti Hitlerovi je konec. Pak ovšem přišlo přepadení SSSR a situace se radikálně změnila. Jaroš spolu s dalšími čs. vojáky a důstojníky se od roku 1942 podílel na formování 1. čs. samostatného polního praporu v Buzuluku. Stal se nadporučíkem a měl velení nad 1. pěší rotou.

Do bojů zasáhli naši vojáci - v rámci Rudé armády - poprvé 8. března 1943 u obce Sokolovo na Ukrajině. Čs. jednotka bránila obec před útokem německých tanků ve dnech 4.-8. března. Tady se nadporučík Jaroš vyznamenal při hrdinné obraně a tady také, než aby ustoupil, padl. In memoriam byl povýšen na kapitána a byl vyznamenán - jako první nesovětský občan vůbec - titulem hrdina Sovětského svazu.

Je ironií, že jeho památka podobně jako kapitána Jána Nálepky mohla být i v minulých desetiletích uctívána, protože padli. Oba byli navíc vydáváni za jakési příznivce komunismu. Ostatní hrdinové SSSR už tak oslavováni nebyli, což načas platilo dokonce i pro jednoho z mužů února 1948 L. Svobodu.

Naše jednotka posílená především stovkami Rusínů z československé Podkarpatské Rusi, propuštěných ze sovětských koncentračních táborů, ale i volyňských Čechů, se rozrostla na 1. čs. samostatnou brigádu. Zúčastnila se bojů při osvobozování Ukrajiny - bitev u Kyjeva, Bílé Cerekve. Za statečnost v tomto tažení byli nejvyšším sovětským vojenským vyznamenáním - titulem hrdina Sovětského svazu - dekorováni tři další českoslovenští vojáci: poručík Antonín Sochor, podporučík Josef Buršík a podporučík Richard Tesařík. Jejich osudy po "vítězném únoru" 1948 jsou příznačné: Buršík emigroval na Západ, Sochor velmi záhadně zahynul ve výcvikovém prostoru poblíž Milovic a jen Tesařík byl nejprve pověřen vysokými funkcemi, ale posléze z armády vyhozen.

(fh, tp)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20