Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Ch Zpět na abecední vyhledávání J->

IBLOVÁ Anna (* 25. 3. 1893 Praha, + 16. 7. 1954 tamtéž) - česká herečka

Herectví studovala Anna Iblová u M. Hübnerové. V 17 letech odešla ke kočovnému divadlu. V letech 1911-13 již vystupovala v Praze (Urania, Intimní divadlo). Její další vývoj zásadně změnilo setkání s K. H. Hilarem, jenž dokázal využít její herectví, kterému dominoval hlas s krásným kovovým tónem nad strohou, účelnou a krajně stylizovanou mimikou. Svěřil jí titulní roli v Kleistově Penthesilei (1914), jedné ze svých prvních průbojných inscenací, a Iblová se stala pro příštích 5 let hvězdou vinohradského divadla. Pod Hilarovým vedením zde vytvořila v letech 1914-21 téměř 20 postav, například Magdalenu v Husitech Arnošta Dvořáka, Isoldu (Jaroslav Maria: Tristan), a především Kleopatru ze Shakespearovy tragédie Antonius a Kleopatra, která jí přinesla jednoznačný úspěch. Po smrti svého manžela, herce Otty Bolešky, se sblížila s mladším Romanem Tumou, významným expresionistickým hercem, jenž jí pomohl obohatit dosud zanedbávaný mimický a gestický výraz. Odejít za Hilarem do Národního divadla jí vedení vinohradské scény zabránilo, takže změna hereckého stylu, ke které v Divadle na Vinohradech došlo po nástupu J. Kvapila, znamenala pro Iblovou vlastně katastrofu. Nedokázala se, a snad ani nechtěla, vyrovnat s novými podněty. Její výrazová nadnesenost, zejména v hlasovém projevu, se stávala anachronismem. Pokud měla štěstí a setkala se s úkolem blízkým jejímu typu, jako se stalo ke konci její umělecké dráhy v případě fanatické uzurpátorky Bernardy z Lorcovy hry Dům doni Bernardy, vytvořila postavu živou a plastickou.

(pö)

INDRA Alois (* 17. 3. 1921 Medzev na Slovensku, + 2. 8. 1990 Praha) - český komunistický politik

Na "zvacím dopisu", jenž v srpnu 1968 vyzýval sovětské vedení k zásahu v Československu, je také Indrovo jméno. Když k vojenské okupaci 21. 8. 1968 došlo, pokoušel se neúspěšně sestavit "dělnicko-rolnickou vládu" a po skončení následujících moskevských jednání dostal srdeční záchvat a do Československa se vrátil až po několika týdnech.

Bylo to zhruba v polovině jeho politické dráhy. Jako železniční úředník, člen KSČ od roku 1937, ji zahájil ve funkci tajemníka Krajského národního výboru ve Zlíně a po důležitém absolvování Vysoké politické školy ÚV KSČ v ní od roku 1950 pokračoval na krajském sekretariátě KSČ - město již bylo přejmenováno na Gottwaldov - až se v letech 1956-60 stal vedoucím tajemníkem krajského výboru KSČ.

Nástup k vrcholům politické moci zahájil v roce 1960, kdy se v aparátě ÚV KSČ stal vedoucím oddělení plánování, a v roce 1962 dokonce ministrem-předsedou Státní plánovací komise a členem ÚV KSČ. Od roku 1963 do roku 1968 byl sice jen ministrem dopravy, ale v dubnu 1968 byl zvolen tajemníkem ÚV KSČ a brzy se mu podařilo stát se s V. Biľakem jedním z nejodmítanějších vedoucích funkcionářů KSČ, kteří si mohli být jisti ztrátou politické moci.

Lekci z roku 1968 A. Indra nikdy nezapomněl a tvrdá "normalizační" politika následujících dvaceti let je z velké části také jeho dílem. Do roku 1971 zůstal tajemníkem ÚV KSČ a až do pádu komunistického režimu byl od roku 1971 členem předsednictva ÚV KSČ a předsedou Federálního shromáždění, jehož poslancem se stal v lednu 1969. Na poslaneckou funkci rezignoval 29. 11. 1989, v den, kdy byla v ústavě zrušena vedoucí úloha KSČ ve státě. V únoru 1990 byl z KSČ vyloučen.

(mch)

INGR Jan Sergej (* 2. 9. 1894 Vlkoš u Vyškova, + 17. 6. 1956 Paříž) - československý generál, politik a diplomat

Rusové oznámili 8. dubna 1944, že sovětská vojska 1. ukrajinského frontu a 1. československá brigáda dosáhly hranic Československé republiky. Byla Bílá sobota, den Vzkříšení, a pro nás v Londýně to byl slavný den. Vládní prohlášení přednesl rozhlasem domů generál Ingr. Tolik ze vzpomínek L. Feierabenda, Ingrova kolegy v exilové vládě. Tedy nikoliv 6. října 1944, jak se v období komunismu neustále připomínalo, čs. hranic bylo dosaženo o půl roku dříve. V té době byla totiž Podkarpatská Rus ještě součástí ČSR, kdežto po červnu 1945 již nikoli.

Generál Ingr tehdy mluvil do londýnského rozhlasu jako ministr národní obrany. Vojenskému povolání byl oddán tělem i duší, ale zároveň nepostrádal všechny potřebné charakterové vlastnosti: houževnatost, vytrvalost, poctivost v jednání, odborné znalosti, zdravý a realistický úsudek, oddanost republice, a především odpor k totalitě jakéhokoliv druhu. Po gymnaziálních studiích byl celý jeho život - až na jeho diplomatické působení v Nizozemsku - vyplněn vojenskou službou. Jako jednoroční dobrovolník přešel za 1. světové války do ruského zajetí. Vstoupil nejprve do srbské dobrovolnické divize a bojoval u Dobrudži. Jakmile se začaly formovat čs. legie, přešel v roce 1917 do nich. Téhož roku odejel přes Murmansk a Anglii do Francie, kde se stal příslušníkem legií organizovaných Čs. národní radou. Účastnil se tak i bojů na západní frontě.

Po vzniku Československa se vrátil do vlasti i se svým plukem a v roce 1919 absolvoval kurs generálního štábu v Praze i Vysokou válečnou školu. Jako důstojník hlavního štábu čs. armády začal svou službu v operačním oddělení Hlavního štábu. Roku 1919 se účastnil bojů s maďarskými vojsky na Slovensku. O dva roky později byl pobočníkem velitele Vysoké školy válečné a poté prošel mnoha funkcemi (přednosta operačního oddělení, podnáčelník štábu Zemského vojenského velitelství Praha, velitel hraničářského praporu, zástupce velitele 3. sboru a další). V roce 1938 byl již velitelem armádního sboru.

V kritickém období prosazoval Ingr - stejně jako generálové L. Krejčí, A. Eliáš a další - obranu republiky, ale jejich hlas byl oslyšen. Po 15. březnu 1939 se stal spoluzakladatelem Obrany národa; zde náležel do Rady starších a do svého odchodu do emigrace organizaci fakticky řídil. Funkci po něm převzal generál J. Bílý. Ingr úzce spolupracoval s A. Eliášem, a když v červnu 1939 odjížděl, vezl Benešovi jeho vzkaz.

Přes Polsko se dostal Ingr nejprve do Francie a po vytvoření Čs. národního výboru byl vedoucím vojenské správy a formoval naše jednotky ve Francii. Po zhroucení Paříže a přesunu vojska do Británie se stal členem exilové vlády jako ministr národní obrany (1940-44). Poté byl ustanoven hlavním velitelem československé armády, kterému podléhala i naše jednotka v SSSR. To už bylo v době Slovenského národního povstání, které se - i díky neúspěchu mise M. Ferjenčíka a K. Šmidkeho v Moskvě - dostávalo do rostoucích potíží. Ingr v té době marně žádal H. Píku v depeši zaslané 30. srpna 1944: Posuďte s hlavním velitelem Rudé armády součinnost sovětských vojsk se dvěma slovenskými polními divizemi v Karpatech, které se pokusí probít směrem k frontě, aby se spojily s Rudou armádou.

Čas i Stalinovy záměry, aby nejlepší síly vykrvácely a do zbědovaných zemí přišla Rudá armáda jako osvoboditelka, pracoval naopak pro Němce, kteří nakonec obě divize odzbrojili. Povstání bylo rozdrceno a na Dukle ztratily tisíce vojáků ruských i našich své životy.

Ingr to věděl, a i proto nebyl u komunistického vedení v Moskvě v oblibě. Zasazovali se však o jeho odstranění i z dalšího důvodu - v čele armády měl stanout jim oddaný člověk, který už byl "vytypován i prověřen". Odstranit Ingra se KSČ podařilo v dubnu 1945. Také generál Ingr byl zdrcen programem domácí (košické) vlády, napsal už citovaný Feierabend a pokračoval: Stěžoval si mi, že má spolehlivé zprávy o tom, jak při politických jednáních v Moskvě bylo na něho útočeno proto, že od nastoupení jako ministr národní obrany organizoval fašistickou armádu a posílá domů zbraně jen fašistickým živlům. Komunisté se budou snažit oddělat ho nejen vojensky, ale i fyzicky.

Předpovídal dobře, co se stane. Po návratu do Československa mu na nátlak KSČ bylo znemožněno pracovat v armádě. Až v roce 1947, na přímý pokyn Beneše, byl jmenován vyslancem v Nizozemsku.

Po únoru 1948 Ingr na funkci sám rezignoval. Odešel znovu do Anglie a odtud do USA, kde spolupracoval s F. Moravcem a budoval zpravodajskou síť pro západní spojence. Unikl tak osudu H. Píky. Potvrzují to i paměti V. Kopeckého: Vytýkali jsme (Benešovi), že podporuje Ingrovy škůdcovské zásahy do čs. vojenských jednotek v SSSR, že podporuje intriky se jmenováním Jana Kratochvíla jako velitele čs. vojenských jednotek a že podporuje záludnou činnost H. Píky. Vytýkali jsme Benešovi také to, proč Ingr brzdí školení bojovníků čs. vojska na důstojníky a proč stále posílá k vojenským jednotkám v Sovětském svazu důstojníky z Londýna.

Generál Ingr (strýc Dany Zátopkové) byl pro komunisty nepřijatelnou osobností - skončil by jistě na šibenici, jak sarkasticky poznamenal o Píkovi právě Kopecký.

(tp)

ISTLER Josef (* 13. 11. 1919 Praha) - český malíř a grafik

Josef Istler je téměř autodidakt, malířství se neučil kromě nedlouhého soukromého studia v Jugoslávii u málo významného malíře (1938-39). Podstatně více jej ovlivnil kontakt s K. Teigem a Toyen (1941). V roce 1942 spoluzakládal skupinu RA, od roku 1946 se účastnil hnutí Phases. První souborná výstava Istlerova díla se uskutečnila v Brně roku 1946. Dnes jsou však Istlerovy práce zastoupeny v mnohých domácích i zahraničních sbírkách.

V raném období jej zaujaly motivy předměstského života, ale za války a okupace (1941) se přiklonil k surrealismu (Civilizace, 1943) a ovlivnilo ho fantazijní umění (Pavučina, 1943; Požár, 1945). Následující Istlerova tvorba se tak ubírala ve dvou souběžných liniích: jedné snové a druhé abstraktní, která se postupně sbližovala s proudem, reprezentovaným pařížským stylem "lyrické abstrakce". Od roku 1949 vystavoval společně s mezinárodní skupinou Cobra, sdružující umělce experimentálního uměleckého směru. Spolupracoval rovněž se surrealisty kolem K. Teigeho. Koncem 50. let postupně stále více převládala nezobrazující malba, až se na počátku 60. let Istler stal předním tvůrcem "strukturální" abstrakce (Kříž, 1978; Hlava, 1989). Věnoval se i monumentálním zakázkám (výzdoba letiště Praha-Ruzyně, 1969). Významnou grafičkou je i jeho dcera Clara.

(vl)

IŠTVAN Miloslav (* 2. 9. 1928 Olomouc, + 26. 1. 1990 Brno) - český skladatel, hudební teoretik a pedagog

V letech 1948-52 studoval M. Ištvan kompozici na Janáčkově akademii múzických umění v Brně u Jaroslava Kvapila, 1953-56 tam absolvoval postgraduální studium. Od roku 1956 do smrti působil na téže škole jako pedagog (nejprve asistent, 1966 docent skladby). Na počátku 50. let byl nadšeným "svazákem" (umělecký vedoucí souboru Julia Fučíka a instruktor souborů lidové umělecké tvořivosti) a psal masové písně a kantáty typu Neprojdou váleční žháři, Fučík jde s námi a podobné. Zvolna v něm však zrála - především v řadě komorních skladeb - jiná myšlenková a stylová orientace (Balada o Jihu, 3 symfonické fresky pro orchestr, 1960; Concertino pro housle a komorní orchestr, 1961 atd). Seznámení se západoevropskou tzv. Novou hudbou v 60. letech vedlo u Ištvana k radikální stylové proměně. V 60. letech se stal členem Tvůrčí skupiny A (Josef Berg, M. Ištvan, J. Novák, Alois Piňos, Zdeněk Pololáník, muzikologové Milena Černohorská a František Hrabal). Postupně odmítl ve své tvorbě tradiční metrorytmické vazby (taktového členění aj.) a tóniny, jež nahradil modalitou. Vytvořil si metodu montáže různých pásem a posléze dospěl až ke koláži historicky odlišných stylových prvků. Tvrdošíjně hledajícího a intelektuálně vyspělého autora, jemuž byla cizí jakákoliv podbízivost posluchači, charakterizoval zvukově drsný projev a zaujetí složitou rytmickou složkou (komorní kantáta Já, Jákob, 1968; Psalmus niger, 1972; dvě věty pro bicí nástroje, 1972), tímtéž směrem jde komorní kantáta Hard blues na texty lidové černošské poezie (1980). Partita pro 16 smyčcových nástrojů z roku 1980 dokládá různorodost prvků, které se setkávají v jeho montážích: historismy, folklór, populární i umělecká hudba. Hledačství nových zvukových barev a rytmických kombinací reprezentují skladby typu Capriccio pro vibrafon, marimbu a bicí nástroje (1978) nebo Canto II pro preparované violy a ženský hlas (1980). Ištvan se pokusil i o elektronické skladby (Ostrov hraček a Avete morituri). Své hudebně teoretické názory publikoval v knize Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě (Praha 1973), Struktura a tvar hudebního objektu (Brno 1978), Jednohlas v soudobé hudbě (Brno 1989). Komponování a pedagogické profesi si věnuje i jeho syn Radomír Ištvan.

(tv)

IVANKA Milan (* 25. 10. 1876 Turčanský Sv. Martin, + 26. 8. 1950 Bratislava) - slovenský a československý politik, účastník protifašistického odboje

Od roku 1904 působil M. Ivanka jako advokát v Trnavě, v letech 1906-14 redigoval časopis Národní hlásník. Za Slovenskou národní stranu byl zvolen do uherského sněmu, ale přesto byl zatčen a ve vězení (pod pseudonymem dr. Vacovský) napsal práci Slováci a Maďaři. Po rozpoutání 1. světové války založil odbojovou skupinu hlásící se k česko-slovenské vzájemnosti a úzce spolupracoval s V. Šrobárem, M. Hodžou a Emilem Stodolou. Jeho iniciativa vyvrcholila v roce 1918, kdy byl členem Slovenské národní rady, patřil k předním zastáncům spolupráce s Čechy a podepsal i Deklaraci slovenského národa.

V období 1918-38 byl poslancem v Národním shromáždění za národnědemokratickou stranu (na Slovensku byl jejím předsedou) a zpočátku vykonával i funkci referenta v ministerstvu pro správu Slovenska (1918-20). Od roku 1920 pak stál v čele Ústředního svazu čs. průmyslníků a zároveň se stal generálním inspektorem evangelické církve na Slovensku. Koncem 20. let vykonával advokacii v Bratislavě a ve 30. letech vystupoval proti autonomistům, a zejména proti V. Tukovi. Protože stál pevně na pozicích Československého státu, tak od kritického jara 1939 přesídlil do Prahy. Zapojil se do ilegálního odboje a nakonec byl zatčen gestapem. Rok 1945 jej zastihl v policejní věznici pražského gestapa - v Malé pevnosti v Terezíně. Po osvobození se už politicky neangažoval.

(tp)


Zpět na abecední vyhledávání