Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-G Zpět na abecední vyhledávání Ch->

HAAS Hugo (* 18. 2. 1901 Brno, + 1. 12. 1968 Vídeň) - český herec a režisér

Hugo Haas se zapsal do povědomí především jako vynikající představitel tzv. konverzačního herectví v rolích divadelních i filmových komických milovníků, středoškolských profesorů a starých mládenců. Absolvent brněnské konzervatoře hrál nejdříve v Národním divadle v Brně, pak v Ostravě a v letech 1924-29 v Městském divadle na Vinohradech. Jeho charakterotvorné umění dozrálo ve 30. letech v činohře pražského Národního divadla, kdy již tíhl k širšímu repertoárovému záběru. Svůj smysl pro jemnou komiku rozvinul v inscenacích K. H. Hilara, J. Frejky a K. Dostala. Z charakterních rolí vynikl v Sokratovi (Nezval: Milenci z kiosku, 1932).

Haasovo herectví je zachováno v řadě filmů, na nichž se kromě svého herectví podílel často i jako scenárista či režisér (Velbloud uchem jehly, Kvočna, Jedenácté přikázání, Dům na předměstí, Poslední muž, Kde se žebrá, Život je pes a řada dalších). V některých filmech hrál i se svou intimní přítelkyní A. Mandlovou. Byl obsazován především do nenáročných komedií, ačkoliv sám tíhl k rolím charakterním. Jeho herecké umění dokazují právě dvě z jeho filmových postav, které přesáhly hranice konverzačního žánru: obchodník a fotbalový fanoušek Načeradec v přepisu Poláčkova románu Muži v offsidu a doktor Galén z protiválečné hry K. Čapka Bílá nemoc. Obě spojovala Haasova láska a úcta k člověku. Na filmové podobě Čapkovy hry se podílel nejen jako herec (roli dr. Galéna vytvořil již v divadelní premiéře Čapkovy hry v roce 1937), ale i jako scenárista a režisér. V roce 1939 byl z rasových důvodů propuštěn z Národního divadla a emigrací přes Francii do USA si zachránil život. Ve Spojených státech do roku 1942 hrál divadlo v anglickém jazyce (spolupráce s Erwinem Piscatorem a Bertoltem Brechtem - vytvořil mimo jiné roli Galilea), a od roku 1942 se věnoval už pouze filmu jako herec, scenárista, režisér i producent, jeho činnost však dosud u nás není dostatečně zmapována. Do Československa se už po válce nevrátil (vyjma návštěvu v roce 1968) a od roku 1961 žil ve Vídni, kde hrál v televizi. Vzdor tomu, že mohl doma působit pouze za první republiky, patří Hugo Haas k nejvýraznějším osobnostem moderního českého divadla i filmu.

(pö)

HAAS Pavel (* 21. 6. 1899 Brno, + 17. 10. 1944 Osvětim) - český skladatel a publicista

Pavel Haas, bratr herce H. Haase, byl synem obchodníka s obuví. V rodišti studoval na reálce, 1919-21 na konzervatoři (Jan Kunc, Vilém Petrželka) a posléze na brněnské odbočce mistrovské školy pražské konzervatoře u L. Janáčka (1921-22). Byl korepetitorem divadla v Brně, jednatelem Klubu moravských skladatelů a hudebním referentem Národních novin a Národních listů. Z rasových důvodů byl 2. prosince 1941 zatčen gestapem, odvlečen do Terezína a odtud do Osvětimi, kde zahynul.

Skladatelsky se Haas vyvíjel nejprve pod vlivem L. Janáčka (Zesmutnělé scherzo op. 5, 1921), posléze se orientoval více na francouzskou modernu. Vytvořil si široké hudební universum: využíval hebrejské psalmodie a staročeského chorálu, jazzově tanečních prvků a nové zvukovosti avantgardy, navazoval na Stravinského a Honeggera a další. Za jeho vrcholné dílo je považována tragikomická opera se středověkým námětem Šarlatán (na vlastní text, uvedená v Brně 2. dubna 1938). Kultivovaný skladatel zanechal 3 smyčcové kvartety, dechový kvintet, Suitu pro klavír, hudby k činohrám (1923 k Büchnerovu Vojckovi) a k filmům. Suita pro hoboj a klavír (1939) s citací svatováclavského chorálu a písně Ktož jsú Boží bojovníci je jednou z prvních skladeb protestujících proti nacistické okupaci čs. státu. I v koncentračním táboře pěstoval spolu se spoluvězni K. Bermanem, K. Ančerlem a dalšími v dostupné míře hudbu a také komponoval: bojovně vyznívající mužský sbor Al s'fod (Nenaříkej!) na hebrejský text, roku 1944 pro Ančerlův táborový orchestr Studie pro smyčcový orchestr a v témže roce pro Bermana Čtyři písně na slova čínské poezie pro bas a klavír.

(tv)

HÁBA Alois (* 21. 6. 1893 Vizovice, + 18. 11. 1973 Praha) - český skladatel, teoretik, pedagog a hudební organizátor

Alois Hába pocházel z deseti dětí valašského chalupníka a lidového hudebníka. Od 6 let hrál na housle, od 12 na kontrabas a hrával pak s bratry v otcově kapele v kostele i při tancovačkách. Za studií na učitelském ústavu v Kroměříži (1908-12) začal komponovat, dva roky učiteloval v Bílovicích u Uherského Hradiště. Povzbuzen V. Novákem při státní zkoušce z houslové hry se rozhodl pro dráhu profesionálního hudebníka. Novák ho také roku 1914 přijal hned do své mistrovské kompoziční třídy pražské konzervatoře. Absolvoval už po roce Sonátou pro housle a klavír op. 1. Vojenskou službu si odbyl ve vídeňské Hudebně historické centrále vojenské tiskové služby. Po válce zůstal ve Vídni, živil se jako korektor hudebního vydavatelství Universal-Edition a současně od 1918 studoval u Franze Schrekera, za nímž šel 1920 i na Vysokou hudební školu do Berlína. V září 1923 se vrátil do Prahy.

Už v Berlíně Hába hodně komponoval ve čtvrttónovém systému (na rozdíl od tradičního půltónového), jehož byl tvůrcem a zaujatým propagátorem. Při jeho zdůvodňování se opíral jednak o určité rysy v lidovém zpěvu a ve hře na Valašsku, jednak o fakt existence mikrotónů v tonálních systémech mimoevropských. O mikrotonálních systémech vydal řadu pojednání (Harmonické základy čtvrttónové soustavy, Praha 1922; Neue Harmonielehre des diatonischen, chromatischen, Viertel-, Drittel-, Sechstel- und Zwölftel-Tonsystems, Leipzig 1927 atd.). Pro grafické vyznačení mikrointervalů vypracoval i notační systém a příslušnou terminologii. Na pražské konzervatoři, na níž učil od roku 1923, prosadil v roce 1925 otevření třídy čtvrttónové a šestinotónové kompozice, navrhl klávesnici (dvoumanuálovou) pro stavbu čtvrttónového harmonia a klavíru. Ve 20. a 30. letech byly jeho skladby hojně provozovány na mezinárodních festivalech soudobé hudby (Salzburg 1923, Praha 1924 a 1925, Siena 1928 atd.). Složil také na vlastní libreto celovečerní čtvrttónovou operu Matka (1927-29), jež byla 1931 provedena v Mnichově a znovu roku 1947 v Praze.(Lokalizována na Valašsko řadí se svým námětem a dějem do tradice folkloristických skladeb se scénami lidové svatby, pohřbu, ukolébavek a podobně.) V témže systému napsal Hába množství dalších děl včetně několika smyčcových kvartetů, pozounový kvartet, řadu sborů atd. Silný ideový vliv na Hábu měla antroposofie Rudolfa Steinera, což se promítlo i do symfonické fantazie Cesta života op. 46, psané v tradičním půltónovém systému (1933). Operu Přijď království tvé složil 1939-42 v šestinotónovém systému a na vlastní libreto; k jejímu provedení nedošlo. Stejně tak nedošlo k provedení opery Nová země (1935-36, libreto napsal Ferdinand Pujman podle knihy sovětského autora Fjodora Gladkova), třebaže byla psána v tradičním systému.

Ve své třídě vychoval Hába několik žáků, kteří se rovněž pokusili o kompozice v tomto systému: bratr Karel Hába, Rudolf Kubín, V. Dobiáš, Miroslav Ponc, Karel Reiner, Jihoslované Osterc, Ristič, Iliev a další. Po 2. světové válce se stal Hába profesorem skladby na Akademii múzických umění (1946-48) a současně stanul v čele Divadla 5. května (1945-48). Po únorovém komunistickém převratu 1948 byl vystaven atakům mluvčích tzv. socialistického realismu a jeho kompoziční třída byla roku 1951 zrušena. Obratný diskutér Hába ale dokázal alespoň v teorii své pozice obhájit: poukazoval na předoasijskou hudbu, v níž mikrotóny existují, a na nutnost internacionálního přístupu k problematice tónových systémů. Naopak byl zván do arabských zemí (Libanon a další), kde byl jeho systém velmi oceňován jako příkladné zřeknutí se tradičního (koloniálního) evropocentrismu. V Bejrútu bylo Hábovi za tento postoj uděleno roku 1956 státní vyznamenání. Až do konce života komponoval v různých systémech, jak v tradičním (7. smyčcový kvartet z roku 1951 a další skladby), tak v čtvrttónovém (14. smyčcový kvartet op. 94 z roku 1963 a další). K Hábovým kompozičním principům patřil i tzv. netematický sloh, zavrhující stavbu hudební věty pomocí práce s hudebním tématem, což byl pro evropskou hudbu počínaje barokem jeden ze základních kompozičních principů. Hába odmítal návrat výrazné melodické myšlenky ve větě, takže hudební proud jeho skladby plynul neustále vpřed, bez rozlišení tvarů melodicky a stavebně dominantních. (Hába: Žádná melodie se nevrací, právě tak jako čas, který se nikdy nevrací.) Největší ohlas měly Hábovy teorie a skladby v zemích německého jazyka, kde byly jeho teoretické práce před několika léty znovu souborně vydány.

(tv)

HABRMAN Gustav (* 24. 1. 1864 Česká Třebová, + 22. 3. 1932 Praha) - český sociálnědemokratický politik

Gustav Habrman se vyučil soustružníkem a řezbářem a jako autodidakt získal rozsáhlé vzdělání. Mládí prožil ve vídeňském sociálnědemokratickém hnutí, ve Francii a v USA. Na přelomu 19. a 20. století, po svém návratu do vlasti, redigoval sociálnědemokratické listy - nejprve brněnskou Rovnost, později plzeňskou Novou dobu. V letech 1907-18 byl poslancem ve vídeňské říšské radě.

Za 1. světové války byl jednou z hlavních osobností při prosazování sblížení politiky českých sociálních demokratů s Masarykovou zahraniční akcí. Byl odpůrcem Šmeralovy prorakouské aktivistické politiky, a to odpůrcem vskutku razantním. Vyprávělo se, že se ho jednou Šmeral za války zeptal: Co bys řekl tomu, kdyby český sociální demokrat vstoupil do ministerstva? Habrman mu prý odpověděl: To bys mohl být jenom ty a já bych ti nafackoval.

Roku 1918 se Habrman stal zástupcem sociální demokracie v Národním výboru a v říjnu se účastnil ženevských jednání představitelů zahraničního a domácího odboje. Za první Československé republiky byl v letech 1918-25 nejprve ministrem školství a později ministrem sociální péče. V době své druhé ministerské funkce byl Habrman jedním z iniciátorů výrazné sociální politiky a přijetí Zákona o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří z roku 1924. Zákon ve své době, především v oblasti nemocenského pojištění, daleko překračoval výhody obdobného pojištění například v Anglii či ve Francii.

(nk)

HACKENSCHMIED Alexander (* 17. 12. 1907 Praha) - český filmový kameraman, střihač, kritik

Začátkem 30. let experimentoval A. Hackenschmied vedle O. Vávry, Jana Kučery a Čeňka Zahradníčka v oblasti filmu. Stal se vynikajícím dokumentaristou. Samostatně natáčel poetické dokumentární filmy (Bezúčelná procházka, 1930, Na Pražském hradě, 1932). Jeho exteriérová kamera umocnila poetické ladění prvního hraného, zatím ještě krátkého filmu O. Vávry Listopad (1935). Byl autorem dynamického střihu filmu režiséra a etnografa K. Plicky Zem spieva (1933). Spolupracoval v roce 1931 též s Josefem Kodíčkem, novinářem a kritikem čapkovské generace, při natáčení filmů podle divadelních her Loupežník od K. Čapka a Obrácení Ferdyše Pištory od F. Langera. Psal filmové kritiky (revue Studio). V roce 1939 emigroval před nacisty do USA, kde pracoval pod jménem A. Hamid. Natočil zde dokumentární filmy Kongresová knihovna, Toscanini, Údolí řeky Tennessee, Zapomenutá vesnice. Za krátký film To be alive (Žít!, 1965) byl vyznamenán prestižním Oscarem.

(pö)

HACKER Gustav (* 29. 9. 1900 Hlubany u Podbořan, + 1979 SRN) - českoněmecký agrární politik

Od mládí působil ve spolku německé zemědělské mládeže v Čechách a později se stal význačným funkcionářem Svazu zemědělců (Bund der Landwirte), německé agrární strany v Československu. Ta se v polovině 20. let připojila k politice tzv. aktivismu a vstoupila v roce 1926 do československé vlády, kde ji až do března 1938 zastupoval Franz Spina, od roku 1933 předseda strany.

Po drtivém vítězství Henleinovy SdP v parlamentních volbách roku 1935 se aktivistické německé strany - sociálnědemokratická, křesťansko-sociální a agrární - rozhodly pro politiku novoaktivismu, která sice byla pro československý stát, ale kladla větší důraz na požadavky německé menšiny. Stoupencem této linie ve Svazu zemědělců byl právě G. Hacker, který se roku 1936 stal jeho předsedou.

Pokus započatý v roce 1926 spoluprací ve vládě dostat se k národnímu vyrovnání ve státě a k zajištění životních práv sudetoněmecké národní skupiny ztroskotal, řekl Hacker po "anšlusu" Rakouska v březnu 1938, kdy se politika novoaktivismu zhroutila. Svaz zemědělců vystoupil z vlády, rozpustil se a sloučil se Sudetoněmeckou stranou (SdP), v níž se Hacker stal členem krajského vedení. Po Mnichovu se SdP sloučila s Hitlerovou NSDAP, a tím se jejím členem stal i Hacker. Za války byl povolán do německé armády a v letech 1942-44 působil jako zemědělský poradce německé armády na Ukrajině.

Po německých porážkách v SSSR byl v dubnu 1945 převelen do Protektorátu a zde jej zastihl konec války. Byl zatčen, postaven před Národní soud a v roce 1947 odsouzen ke 4 letům vězení. Přihlédnuto bylo k polehčujícím okolnostem - hospodářská pomoc některým Čechům. Po odpykání trestu byl odsunut do SRN, kde se podílel na činnosti Sudetoněmeckého krajanského sdružení. Zastával i významné politické funkce (ministr v hesenské vládě aj.).

(tp)

HÁCHA Emil (* 12. 7. 1872 Trhové Sviny, + 27. 6. 1945 Praha) - český právník a politik, prezident Česko-Slovenské republiky a státní prezident Protektorátu Čechy a Morava

Při svém odjezdu do Berlína 14. března 1939 byl E. Hácha ještě prezidentem Česko-Slovenska, byť Mnichovskou dohodou a Vídeňskou arbitráží z podzimu 1938 okleštěného a vnitřně přetvořeného. Když začal jednat s Hitlerem, neexistoval už ani tento stát, neboť sněm v Bratislavě vyhlásil v poledne toho dne slovenskou samostatnost. Po brutálním nátlaku v noci ze 14. na 15. března vyčerpán, už div ne mrtev Hácha svěřil Čechy a Moravu do "ochrany Říše". 16. března vyhlásil Hitler v Praze Protektorát Čechy a Morava a Hácha se stal jeho státním prezidentem.

E. Hácha byl zkušený právník. Roku 1896 absolvoval právnickou fakultu pražské univerzity a působil pak převážně jako úředník zemského výboru Království českého a rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni. Zde za 1. světové války spolupracoval s dr. Ferdinandem Pantůčkem, napojeným na Maffii, který po vzniku ČSR byl jmenován prezidentem senátu Nejvyššího správního soudu. Hácha se stal jeho členem a po Pantůčkově smrti ho T. G. Masaryk roku 1925 jmenoval prezidentem tohoto orgánu. Hácha publikoval vědecké práce z oboru mezinárodního práva, byl expertem na anglosaské právo a také znalcem anglické literatury; se svým bratrem přeložil i známý humoristický román Tři muži ve člunu Jeroma Klapky Jeroma. Jako uznávaný právník byl členem haagského rozhodčího soudu a před Mnichovem působil po několik let jako člen legislativní rady, poradního orgánu vlády.

Rok 1938 nebyl pro Háchu šťastný. V únoru mu zemřela choť Marie, s níž žil ve šťastném a harmonickém manželství, a její smrt (podobně jako rozvod jeho dcery v témže roce) na něj zapůsobila tak, že si připadal osamělý. Po Mnichovu, abdikaci E. Beneše na úřad prezidenta, přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi a změně názvu státu na Česko-Slovensko byl dne 30. 11. 1938 zvolen jako nezávislá osobnost prezidentem republiky. E. Beneš mu ke zvolení gratuloval a Háchova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. S jejím obsahem seznámil též P. Drtinu, tehdejšího referenta prezidentské kanceláře. Když po svém zvolení prezidentem Česko-Slovenska trávil vánoce na Slovensku, dostalo se mu od J. Tisa příslibu, že dosažená slovenská autonomie je vrcholem snah Slováků.

Po vyhlášení Protektorátu se Hácha ocitl ve velmi těžké situaci. Okupanti a gestapo byli pro něj bestie a hyeny, K. H. Frank odporný krokodýl. Dokud mohl spolupracovat s A. Eliášem - tedy do příchodu Heydricha do Prahy - jeho postup odpovídal premiérově politice retardace. Prezident odmítl v říjnu 1939 slib věrnosti Hitlerovi, říšskému protektorovi K. von Neurathovi podával protesty proti germanizaci, žádal o propuštění zatčených vlastenců včetně vysokoškolských studentů. Přes Eliáše a Z. B. Dohalského byl i ve spojení s Benešem. Ještě 12. dubna 1941 sdělil Benešovi: Souhlasím se společným postupem a podřizuji se mu. Za pět dní odpověděl Beneš do Prahy: Odpověď Háchy a Eliáše jsem obdržel. Děkuji jim upřímně. Je to odpověď mužná, statečná a důstojná. Nebude jim zapomenuta.

Situace se změnila po příchodu Heydricha do Prahy. Po zatčení Eliáše se zastupující říšský protektor snažil Háchu zlomit rozpoutáním teroru (v rámci prvního stanného práva) a likvidací jemu blízkých osob. Když byl zatčen J. Havelka, Hácha pod hrozbou své demise dosáhl jeho propuštění do domácího vězení, ale Eliáše se mu už zachránit nepodařilo. Navíc Heydrich odhalil Háchovo spojení na Z. B. Dohalského a tlak ještě vystupňoval. Sílil však i tlak na "domácí" frontě od skutečně kolaborantských kruhů, které vycítily svou šanci. Jmenování E. Moravce do vlády na Frankův návrh Hácha ještě v lednu 1942 odmítl, ale nakonec se podvolil. Pak přišel atentát na Heydricha.

Dne 9. června 1942, při pohřbu Heydricha, jednal Hácha v Berlíně znovu s Hitlerem. Vůdce byl nepříčetný. Otevřeně hrozil likvidací a vystěhováním zbytku českého národa ještě během války. V době heydrichiády, po vyhlazení Lidic a masových popravách a výhrůžkách Hitlera se Hácha zlomil. Navíc u něj postupovala rychle arterioskleróza, a jak po válce prohlásil Národní soud, který nebyl Háchovi nijak příznivě nakloněn, od ledna 1943 nebyl fakticky odpovědný za své činy. Osamělý, nemocný a duševně zlomený starý muž neměl důvěru okupantů, ani českých fašistů, ale už ani domácího a zahraničního odboje. "Háchovština" se stala synonymem pro kolaboraci.

Dne 13. května 1945 byl Hácha na pokyn ministerstva, v jehož čele stál V. Nosek, zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankrác, kde zemřel ve večerních hodinách 27. června (nikoliv tedy 1. 6., jak mylně tvrdí mnohé slovníkové i publicistické práce). Pohřeb se konal za přísných bezpečnostních opatření na vinohradském hřbitově o tři dny později. Z příkazu ministra vnitra nesmělo být Háchovo jméno vyryto na jeho náhrobním kameni.

V dubnu 1939 popisoval Hácha na Pražském hradě spisovateli K. Horkému své zážitky z Berlína v noci na 15. březen 1939 - to, jak mu Göring hleděl do očí mazlivě... jako nějaká ženská a přitom vyhrožoval, že v několika hodinách všechno vylétne do vzduchu, Hradschin i dóm, zkrátka alles, alles. Hácha pak pokračoval: A potom tedy jsem podepsal... A podepsal jsem to sám za sebe a v sázce byla jen má vlastní čest, protože, jak vám známo, ani náš parlament, ani náš národ neměl s tím co činit. Je pozoruhodné, že obdobný názor na sebe měli ti, kdo Háchu co nejtvrději odsuzovali. V květnu 1942 politický tajemník Benešův a věrný mluvčí jeho názorů P. Drtina v rozhlasovém vysílání z Londýna vysvětloval, že vše, co se stalo od 21. září 1938 včetně Benešovy abdikace, bylo vynuceno násilím, a není proto právně a politicky platné: Proto si to také nikdy dr. Beneš nedal žádným ústavním orgánem parlamentním schválit, aby tím národ vázán nebyl.

(tp)

HAIS Arnošt (* 30. 11. 1893 Rottenstein u Amstädtenu, Rakousko, + 16. 6. 1971 Vídeň) - český komunistický a sociálnědemokratický politik a odborový funkcionář

Haisův život byl plný obratů a změn. V roce 1908 začal pracovat v Janáčkově tiskárně v Praze, zanedlouho už dělal korektora sociálnědemokratického Práva lidu a v roce 1913 odejel do Ruska, kde ho zastihla 1. světová válka. V rámci krajanského spolku Československá jednota vybudoval sociálnědemokratickou organizaci a vydával v Kyjevě časopis Svoboda. Poté odejel do Moskvy a pod dojmem revolučního kvasu se po bolševické revoluci přidal k čs. rudoarmejcům a vydával časopis Průkopník svobody.

Po návratu do Československa a vzniku KSČ (1921) se stal tajemníkem ústředního sekretariátu. Od roku 1923 působil v Mezinárodním odborovém svazu, kde byl pověřován redigováním jeho periodik. O rok později byl delegován do exekutivy Rudé odborové internacionály a účastnil se všech jejích sjezdů až do roku 1928.

Nový zlom přinesl V. sjezd KSČ roku 1929, na němž se Hais postavil proti "karlínským klukům" K. Gottwalda. Následovalo jeho vyloučení ze strany, ale k nelibosti nového vedení Haisovi zachoval věrnost odborový svaz a jeho předák ho v roce 1930 přivedl k sociálnědemokratické straně. V dalších letech redigoval Hais sociálnědemokratická periodika a roku 1937 se stal krajským tajemníkem pro Prahu.

Po okupaci a sloučení odborů do Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) byl Hais v červnu 1939 jmenován prvním zástupcem generálního tajemníka. V únoru 1941 byl jmenován organizačním referentem a v náplni jeho práce byl mimo jiné styk s úřadem říšského protektora. V NOÚZu pak zastával i další funkce včetně postu místopředsedy.

Další obrat přinesla heydrichiáda. Hais tehdy začal vystupovat na masových shromážděních, příkře odsuzoval Beneše a odboj a v říjnu 1942 se účastnil v české delegaci dělníků a zemědělců návštěvy východní fronty. O tři měsíce později však byl zatčen gestapem a obžalován z toho, že spolupracoval s odbojem. Byl pak až do konce války nacisty vězněn a poté ho americká správa předala čs. úřadům. V roce 1947 byl spolu s dalšími funkcionáři NOÚZu, Václavem Stočesem a Františkem Kolářem, postaven před Národní soud - a všichni byli osvobozeni. Další funkcionář NOÚZu, "sociální demokrat", vysoký funkcionář Ústřední rady odborů a tajný člen KSČ E. Erban před soudem vystupoval jen jako svědek.

Hais pracoval v tiskovém odboru Laušmanova ministerstva průmyslu, ale po únoru 1948 uprchl do exilu a účastnil se budování Rady svobodného Československa. V. Majer jej dokonce jmenoval zástupcem čs. odborářů v Mezinárodním ústředí svobodných odborářů v exilu. V exilu také zemřel. Pozoruhodná životní kariéra!

(tp, mch)

HAJDA Alois (* 7. 7. 1928 Poličky u Nezamyslic) - český divadelní režisér

Jako režisér působil A. Hajda od roku 1953, ale teprve na Kladně (od 1959, umělecký šéf 1961-62) vytvořil zajímavé inscenace spolu s J. Grossmanem (Brecht: Matka Kuráž a její děti, 1961). V letech 1962-71 se podílel na významném období Mahenovy činohry usilující pod vedením M. Hynšta o apelativní politické divadlo. Vytvářel představení herecky propracovaná (Büchner: Vojcek, 1962; Sartre: Ďábel a pánbůh, 1964), vysoce komediální, neeklektická a divácky velmi úspěšná. Spolu s L. Kunderou inscenoval Shakespearovu tragédii Král Lear (1969) s J. Karlíkem v titulní roli. Příznačné pro Hajdovu režijní tvorbu 70. let bylo nazírání vážných témat z nových, často nečekaných komediálních úhlů: v Brně Beckettovo Čekání na Godota (1970) a v Divadle ve Zlíně (tehdy Gottwaldov), kam musel odejít po "normalizaci" (1971), shakespearovské inscenace Večer tříkrálový, Hamlet, Král Lear atd. Vrcholem Hajdova zlínského působení se staly brechtovské inscenace Kavkazský křídový kruh (1978) a Galileo Galilei (1981), jež vytvářel s týmem dokonale srozuměných spolupracovníků (L. Ogoun, L. Kundera a řada dalších). V roce 1981 se mohl vrátit do Mahenovy činohry v Brně a zde, ale i koncem 80. let v Národním divadle v Praze, pokračoval v objevném inscenování Shakespearových dramat (Othello, Jindřich IV.) a dalších klasiků (Mrštíkové: Maryša, Kleist: Rozbitý džbán). Ve své tvorbě 70. a 80. let, spojující myšlenkovou účinnost s poezií divadelních postupů, naplnil program politického apelativního divadla, vyhlášený brněnskými divadelníky na počátku 60. let.

(pö)

HÁJEK Jiří (* 6. 6. 1913 Krhanice u Benešova, + 22. 10. 1993 Praha) - český politik

Práce pro druhé ho přivedla k těm, kteří hledali rozšíření demokracie v její humanistické a socialistické dimenzi, napsal jeden přítel a spolupracovník (evidovaný jako agent Státní bezpečnosti) k úmrtí J. Hájka. Ten ovšem patřil k aktivním budovatelům režimu, jenž všechny uvedené a mnohé jiné hodnoty zcela zničil.

Absolvoval práva na Karlově univerzitě a pracoval v letech 1937-39 ve finanční správě. Již jako student se zajímal o politické dění a později vstoupil do organizace mladých sociálních demokratů. Zde zaujímal levicová stanoviska a spolupracoval s mladými komunisty. Mnichov v něm posílil prosovětské smýšlení. Po okupaci v březnu 1939 se účastnil ilegální práce v Národním hnutí pracující mládeže, v listopadu byl zatčen a odsouzen na 12 let vězení, které až do konce války strávil ve věznicích v Německu. Po návratu domů se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a v letech 1946-48 ústředním tajemníkem Dělnické akademie. Působil také jako vedoucí činitel v prokomunistickém Svazu české mládeže a v prosovětském Mezinárodním svazu demokratické mládeže. V letech 1945-46 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za sociální demokracii, o jejímž smyslu pochyboval, ale do níž hned po válce vstoupil mimo jiné i na radu R. Slánského. Ústřední sekretariát KSČ jej vedl jako tajného člena strany. Jisté je, že v sociální demokracii patřil k Fierlingerovu prokomunistickému křídlu a že za zády vedení své strany udržoval tajné styky s pracovníkem komunistického aparátu. Prosazoval těsnou spolupráci s komunisty a v únoru 1948 se aktivně podílel na odstraňování řádně zvoleného vedení sociální demokracie. Sám se stal jeho členem a pracoval pak ke sloučení sociální demokracie s KSČ v červnu 1948. Od té doby byl nepřetržitě členem ÚV KSČ až do roku 1969, kdy z něho byl odvolán. Za prvních dvacet let komunistického režimu nese plnou politickou odpovědnost.

Po únoru 1948 pracoval v aparátu ÚV KSČ a v roce 1950 spoluzakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se po L. Štollovi stal rektorem. Po zrušení školy v roce 1953 se v roce 1954 stal děkanem Fakulty mezinárodních vztahů UK. Od roku 1948 byl poslancem Národního shromáždění. Zde jako člen klubu KSČ předkládal návrh zákona 231/48, na jehož základě pak byly zřizovány komunistické koncentrační tábory. Prý nevěděl... Když do nich byli odsuzováni i jeho dřívější sociálnědemokratičtí přátelé, napsal v knize o "pravicových oportunistech" z roku 1954, že jsou to zločinci, s nimiž může hovořit národ a dělnická třída jen prostřednictvím bezpečnostních orgánů, prokurátorů a soudů. V roce 1955 nastoupil dráhu diplomatického představitele komunistického Československa jako velvyslanec v Londýně (1955-58), náměstek ministra zahraničních věcí (1958-62) a stálý zástupce v OSN (1962-65).

Po krátkém působení ve funkci ministra školství a kultury (1965-68) byl na počátku "pražského jara" v dubnu 1968 jmenován ministrem zahraničí a podílel se na tehdejší reformně komunistické politice. V Radě bezpečnosti OSN se v srpnu 1968 vyslovil proti sovětskému vojenskému zásahu v Československu (několikrát použil i pojmu "okupace"), ale dbal o to, aby se rozhodně distancoval od antisovětských pozic a tím od západních kritiků intervence. Přesto jej již v září 1968 stálo jeho vystoupení ministerské křeslo, v roce 1969 členství v ústředním výboru a v roce 1970 i členství v KSČ. V letech 1968-72 pak pracoval v Historickém ústavu ČSAV, odkud roku 1973 musel odejít do důchodu.

V roce 1977 se stal signatářem Charty 77, spolu s V. Havlem a J. Patočkou byl jejím prvním mluvčím (znovu v roce 1979) a od té doby patřil k předním představitelům protirežimní opozice, pro niž s využitím svých rozsáhlých mezinárodních styků vykonal mnoho užitečného. V roce 1988 se stal spoluzakladatelem a předsedou Čs. helsinského výboru a byl rovněž členem Klubu za socialistickou přestavbu Obroda.

V listopadu 1989 zažil pád režimu, u jehož zrodu stál a proti kterému na sklonku života bojoval, ale do popředí politického života se již nedostal. O tom, že se nikdy nevzdal svého silně levicového smýšlení, svědčí i jeho nedokončené Paměti (1997). Plnou pravdu o své zrádné činnosti v sociální demokracii nikdy neřekl, ani se neomluvil, napsal Václav Holub, Hájkův předválečný přítel ze sociální demokracie, po válce odpůrce jeho prokomunistických postojů a po únoru 1948 dlouholetý ústřední tajemník exilové sociální demokracie.

(mch)

HAKEN Eduard (* 28.3.1910 Šklín na Volyňsku, Běloruská republika, + 12. 1. 1996 Praha) - český pěvec-basista.

Eduard Haken absolvoval gymnázium v Lucku (Volyňsko), 1929-32 studoval na Lékařské fakultě UK v Praze. Současně se 1930-37 soukromě věnoval studiu zpěvu u D. Levytského, později konzultoval s hlasovým poradcem Národního divadla Bedřichem Plaškem. V roce 1936 ho V. Talich přijal jako sustenanta do Národního divadla. Roku 1938 nastoupil do angažmá u olomoucké opery. Od srpna 1941 byl čtyři desetiletí členem opery Národního divadla a obohatil tuto scénu o nový typ operního pěvce. Jako inteligentní, svébytná osobnost, rostoucí z pevného mravního kodexu a lecčím působící až asketicky, dominoval operní scéně nejen vysokou štíhlou postavou. Hakenův "kovový" hlas velkého rozsahu a nosnosti byl tvořen neobvykle, a dokonce proti některým tradičním pěveckým pravidlům, umělecky však byl naprosto přesvědčivý. Jeho nejvlastnější výrazová poloha byla vážná a v postavách jako byl Ivan Susanin, Pimen (v Musorgského Borisi Godunovovi), Kníže Gremin (v Čajkovského Oněginovi), Dvořákův Vodník, Lutobor v Libuši a Žalářník v Daliboru, Štelina v Suchoňově Krútňavě atd. se jevil jako ideální představitel. S postupem let rozšířil svůj rejstřík o osobitý komediální projev, který uplatnil zvláště ve smetanovských postavách Kecala a Mumlala, ale i jako Basilio v Rossiniho Lazebníku sevillském ad. Od olomouckého angažmá představoval nerozlučnou uměleckou dvojici s tenoristou B. Blachutem. Rozsáhlá byla i jeho koncertní činnost, v Praze například v oratorních produkcích, po celé zemi pořádal písňové koncerty, na nichž nejčastěji přednášel Dvořákovy Biblické písně. V totalitní době s jejím morálním úpadkem působily tyto koncerty povzbudivě nejen svou uměleckou hodnotou. S Národním se rozloučil Vodníkem v den svých 80. narozenin.

(tv)

HÁLA František (* 20. 6. 1893 Dražovice u Vyškova, + 27. 8. 1952 Bílá Voda) - český římskokatolický duchovní a politik

František Hála, přední politik Čs. strany lidové (ČSL) a blízký spolupracovník jejího předsedy J. Šrámka, byl členem ústředního výkonného výboru ČSL od roku 1928 a v letech 1933-38 jejím generálním sekretářem na Moravě.

Po okupaci zastupoval ČSL v odbojové organizaci Politické ústředí, pak odešel do exilu a v letech 1940-45 byl členem Státní rady v Londýně. V březnu 1945 se v Moskvě účastnil politických jednání o složení a programu vlády Národní fronty a od roku 1945 byl poslancem Národního shromáždění a ministrem pošt.

Od roku 1945 byl také členem předsednictva ČSL. Když se její ministři připojili v únoru 1948 k demisi, byl ji osobně oznámit prezidentu Benešovi. V březnu 1948 byl spolu s J. Šrámkem zadržen při pokusu o útěk do exilu a oba pak byli až do konce života drženi v internaci.

(mch)

HALAS František (* 3. 10. 1901 Brno, + 27. 10. 1949 Praha) - český básník

František Halas patří k nejvýznamnějším českým básníkům 20. století. Nikdy nepřestala být hlavním zájmem jeho poezie snaha dotknout se záhad a smyslu lidské existence. V jeho díle se spojovala hluboká skepse a deziluze s hledáním pevného mravního řádu i potřebou nalézt pro toto usilování odpovídající básnickou formu.

Halasovo literární mládí je spjaté s Brnem, kde jeho otec František Halas byl předním dělnickým funkcionářem a rovněž příležitostným literátem. Zde se v letech 1920-21 učil v knihkupectví, tady organizoval komunistickou mládež a psal do deníku Rovnost. Společně s B. Václavkem v Brně založil odbočku pražského Devětsilu, podílel se na Wolkerově manifestu Proletářské umění a jeho vlastní poezie byla v té době výrazně pod vlivem Teigeho programů. Na druhé straně Halas zná expresionistickou poezii Georga Trakla a také produkci křesťanského nakladatelství Josefa Floriana Dobré dílo. Halasova první knižní sbírka Sépie (1927) tak sice ještě v mnohém odpovídá poetistickému duchu smyslovosti a fantazie, ale již značí obrat k subjektivnímu hledání mravních hodnot. Halasův debut velmi ocenil F. X. Šalda. Odpoutání od avantgardistického kánonu je ještě zřejmější ve sbírce Kohout plaší smrt (1930), v níž se objevují pro Halase typické motivy zániku, chorobnosti, zmaru, tlení, a především smrti, jež však není jen koncem, ale i předznamenáním nového života.

Halas v té době již čtyři roky (od jara 1926) pracoval v pražském nakladatelství Orbis. Přátelí se s J. Seifertem, V. Nezvalem, V. Holanem, ale velmi blízce i s katolickým básníkem J. Zahradníčkem či J. Horou, jemuž věnoval sbírku Tvář (1931), která je na rozdíl od dvou předchozích výrazně melodičtější (k této sbírce pak v pozdějším vydání z roku 1933 připojil sbírku Hořec). Litanická báseň Staré ženy (1935), v níž se síla soucitu spojuje s monumentální tragičností, vyvolala vášně v kruzích levice, politicky jinak blízkých Halasovi. S. K. Neumann psal o maloměšťáckém motivu, katolické obrazotvornosti a kňouravém pesimismu a reagoval na Halasovu báseň poémou Staří dělníci.

Ve sbírce Dokořán (1936) se objevují motivy tíživé politické situace (nástup fašismu) a Halas se tu hlásí k své účasti v "boji na barikádách". Ale i zde ční svéhlavá zahryzlost do kostí nicoty (Miroslav Červenka) v básni Nikde, v přívalu expresívních, kakofonických slov pojmenovávajících nicotu.

O Halasově básnické sbírce Torzo naděje (1938) J. Hora napsal: Až se bude číst po letech, zatají čtenář dech, neboť v ní nalezne všechnu tragiku, všechno nadlidské napětí mysli, všechnu tíhu zkoušky, ale i všechnu mravní odvahu, kterou jsme našli, abychom od sebe odmítli nevěru a zoufání. Obsahuje básně bezprostředně vzniklé pod vlivem událostí roku 1938 (Praze, Zpěv úzkosti, Mobilizace) a díky mohutné působivosti jsou zřejmě nejznámějšími Halasovými texty.

V roce 1940 vydal Halas báseň v próze Já se tam vrátím, v níž se přimyká ke své konečně objevené krajině, kterou se od roku 1938 stal Kunštát na Moravě, a básnický cyklus Naše paní Božena Němcová, jenž patří do proudu uměleckých děl odkazujících k fundamentům české kultury (Vančurovy Obrazy z dějin národa českého). Rovněž to platí pro sbírku Ladění (1942), s lyrikou nejen reflexívní, ale i obranně politickou.

Halas v letech 1936-42 redigoval edici začínajících autorů První knížky v nakladatelství Václava Petra. Účastnil se i spisovatelské rezistence během okupace (spolu s V. Černým a J. Palivcem) a na jejím konci se musel skrývat. Po válce se vrhá do společenské činnosti: stává se předsedou Syndikátu čs. spisovatelů a poslancem Prozatímního shromáždění, pracuje na ministerstvu informací. Ovšem spolu se svým otcem veřejně odmítal praktiky KSČ už na její cestě k moci a to mu opravdoví soudruzi - především L. Štoll a V. Kopecký - nikdy nezapomněli. Nesmířil se ani s poúnorovými čistkami a cenzurními praktikami, nevstoupil dokonce ani do totalitního Svazu čs. spisovatelů. Halas se také nikdy nepřidal k opěvování Stalina a i ve sbírce V řadě (1948) neztrácí svou osobitost.

Poslední Halasova sbírka A co mohla vyjít až roku 1957. Obsahuje básníkův testament, předznamenání toho, co přijde, varovné slovo do vlastních řad - báseň A co básník.

(jp)

HAMPL Antonín (* 12. 4. 1875 Jaroměř, + 17. 5. 1942 ve vězení Moabit v Berlíně) - český a československý sociálnědemokratický politik

Před 1. světovou válkou pracoval A. Hampl v sociálnědemokratickém odborovém hnutí. Za první československé republiky byl poslancem Národního shromáždění a v letech 1919-20 ministrem veřejných prací. Od rozkolu s komunisty byl politickým vůdcem Československé sociálnědemokratické strany dělnické a v letech 1924-38 jejím předsedou. Byl jedním z tvůrců koaliční spolupráce sociálních demokratů s demokratickými občanskými stranami. V polovině 30. let se pokoušel získat komunisty pro společnou obranu demokracie proti fašismu, ale za podmínky, že se vzdají myšlenek na diktaturu proletariátu a budou provádět konstruktivní politiku. Jeho výzva komunistům, aby se navrátili do společné strany, stručně formulovaná do Hoši, z vandru domů!, však neměla ohlas.

Po Mnichovu se stal předsedou Národní strany práce, která chtěla zachovat i v těžkých mezinárodněpolitických podmínkách demokratické zřízení druhé republiky. V květnu 1941 byl zatčen gestapem a rok nato zahynul v nacistickém vězení.

(nk)

HANČ Jan (* 30. 5. 1916 Plzeň, + 19. 7. 1963 Praha) - český autor deníkových záznamů

Dílo J. Hanče je soustředěno především v jeho denících, jež představují intenzitou své existenciální výpovědi zcela mimořádnou hodnotu poválečné české literatury. V jeho denících splývá život a dílo do jednoho estetického tvaru a jako osobitý rozhovor s dobou (J. Lopatka) se pro něj staly jedinou adekvátní možností vyjádření.

Literatura je zázrak života, pro který nelze zřídit žádné ministerstvo, zní jedna z Hančových maxim. Outsiderovství a cílevědomá samota, nepropouštějící do jeho života podružnosti, tomu odpovídají: Hanč do roku 1948 pracoval jako úředník Pragofruktu, poté nastoupil jako plánovač do ČKD. Celý život se aktivně věnoval lehké atletice, jen v posledních letech mu to znemožnila těžká choroba.

Literárně patřil do Skupiny 42. Ještě v roce 1948 Hančovi stačily vyjít knižně Události. Pak publikoval zcela sporadicky a jeho texty, obsažené v třinácti deníkových sešitech, byly částečně otištěny v druhé polovině 60. let v časopise Tvář. Knižní vydání Sešitů, které připravil kritik J. Lopatka, pak bylo v roce 1970 zakázáno, vyšlo samizdatem a roku 1984 v Torontu; v Praze vyšlo Hančovo dílo v úplnosti až v roce 1995 - dva roky po Lopatkově smrti a 32 let po smrti Jana Hanče.

(jp)

HANIČINEC Petr (* 15. 9. 1930 Pardubice, + 7. 11. 2007 Bratronice na Kladensku) - český herec

Po absolutoriu DAMU hrál P. Haničinec v Pardubicích (1953-56), v Divadle S. K. Neumanna (1956-62) a od roku 1962 je členem Divadla na Vinohradech v Praze. Charakterní herec s bohatým realistickým výrazovým rejstříkem od robustního projevu až po překvapivě ztišené, sebezpytující polohy. Vytvořil desítky rolí v současném i klasickém divadelním repertoáru (Mefisto, Goethe: Faust; Tětěrev, Gorkij: Měšťáci). Současně byl zaměstnávaným představitelem postav vojáků, stranických funkcionářů, dělnických ředitelů, kriminalistů a podobných kladných reprezentantů socialistické společnosti v různých filmových žánrech (Tenkrát o vánocích, Kronika žhavého léta, Kam nikdo nesmí). Často hrál v televizi (spolu s kolegy z "televizního" Vinohradského divadla) většinou kladné typy v seriálech normalizační dramaturgie 70. a 80. let (Žena za pultem, Dobrá voda, Cirkus Humberto); výjimkou byla postava kolaboranta a poté typického stranického aparátníka v posledním Dietlově seriálu Synové a dcery Jakuba Skláře. Bohatá byla jeho spolupráce s rozhlasem a dabingem. Jeho první ženou byla Štěpánka Haničincová, jejíž dětské televizní pořady vyplňovaly televizní obrazovku téměř 40 let (1953-90).

(pö)

HANUŠ Jan (* 2. 5. 1915 Praha) - český skladatel, redaktor, organizátor

Syn generálního ředitele Škodových závodů a vnuk hudebního nakladatele F. A. Urbánka v roce 1934 absolvoval obchodní akademii a při zaměstnání v Urbánkově hudebním nakladatelství studoval na pražské konzervatoři dirigování. Ve skladbě byl 1934-40 soukromým žákem O. Jeremiáše. Trvale se angažoval ve spolkové činnosti: od roku 1939 člen výboru uměleckého spolku Přítomnost, pak ve společnostech Zdeňka Fibicha, J. B. Foerstera, O. Ostrčila a dalších. Za komunistického režimu pracoval jako redaktor hudebních vydavatelství počínaje Orbisem a konče Pantonem, jehož šéfredaktorem byl od roku 1967. Byl vedoucím redaktorem souborných vydání děl Antonína Dvořáka, Zdeňka Fibicha, L. Janáčka, ale také politických častušek. V letech 1955-59 byl jedním z tajemníků Svazu čs. skladatelů, předsedou České společnosti pro hudební výchovu, místopředsedou České hudební společnosti, členem výboru festivalu Pražské jaro a měl i další funkce. Jako čs. zástupce byl členem řídícího výboru ISME (Mezinárodní společnost pro hudební výchovu). Komunistický režim ho přes jeho neskrývaný křesťanský názor přijímal a posléze mu udělil titul národního umělce. Na přelomu totalitní a demokratické éry 1989-90 se Hanuš angažoval jako hlavní mluvčí organizace Občanského fóra na půdě české skladatelské organizace.

Komponovat začal v roce 1936. Od válečných let se těžiště jeho tvorby soustředilo na oblast velkých forem. Napsal 5 oper, 3 balety, 7 symfonií (1940-90), kantáty a oratoria. Jejich tematika sahá od antiky po současnost, často se týká velkých mravních otázek. Početnou skupinu představují díla chrámová (8 mší, 1985 též Glagolská mše op. 106, Requiem a další) či inspirovaná křesťanstvím (Píseň bratra slunce pro smíšený sbor, varhany a smyčce na text sv. Františka z Assisi, 1982-83). Hanušův hudební jazyk je převážně velmi tradiční, pokusy s novými zvukovými zdroji, například elektroakustickými, nedopadly přesvědčivě (opera Pochodeň Prométheova). Má smysl pro rozsáhlé tektonické linie, sytou zvukovost, jeho výrazové spektrum sahá od poloh lyrických po dramatické. Řada Hanušových děl, zvláště operních, pronikla i na zahraniční scény: balet Othello byl do roku 1993 proveden na 16 zahraničních scénách, Sluha dvou pánů (1958, libreto Jaroslav Pokorný) byl uveden i v Düsseldorfu, Duisburgu, Drážďanech a v Mariboru. 1996 vydal Hanuš pod názvem Labyrint svět. Svědectví z konce času své paměti.

(tv)

HANZELKA Jiří (* 24. 12. 1920 Štramberk) - český cestovatel a publicista

Jiří Hanzelka začal studovat na Vysoké škole obchodní v Praze roku 1938, takže jeho studia brzy přerušila válka. Za okupace pracoval jako zemědělský dělník. Komerčním inženýrem se stal v roce 1946. Už během studií navázal hluboké přátelství s M. Zikmundem. V roce 1947 se jim podařilo uskutečnit studentský sen - cestovat. Od automobilky Tatra získali osmiválcový automobil Tatra 87, se kterým se vydali projet Afriku a Jižní Ameriku.

Ze své tříleté cesty, která nesporně představovala vynikající výkon, napsali Hanzelka se Zikmundem množství článků, řadu cestopisů a natočili několik filmů. Nelze jim upřít zajímavost, pro celou generaci se staly jedním z mála otevřených oken do světa, získaly obrovskou popularitu a knížky vycházely v masových nákladech. Z hlediska objektivity pohledu byly ovšem poplatné době 50. let komunistického Československa.

Ve stejném roce - 1947 - se na dálkovou jízdu k rovníku a zpět vydal i další známý český cestovatel a publicista František Alexandr Elstner. Přes Saharu projel s manželkou a synem v maličkém dvouválcovém automobilu Aero Minor o objemu válců pouhých 615 cm3. Na rozdíl od Hanzelky a Zikmunda to však byla jeho cesta poslední. Vítězný únor znamenal pro něj definitivní konec.

Na druhou výpravu (1959-64) vyrazili Hanzelka a Zikmund již mnohem profesionálněji ve dvou terénních nákladních vozech Tatra 805 s doprovodným týmem. Projeli Asii, Austrálii a Oceánii. Rovněž tuto cestu dokumentovali množstvím fotografií, kilometry filmového pásku a dalšími cestopisy. Na této cestě také vznikla tzv. Zvláštní zpráva č. 4, o které podrobněji píšeme v hesle M. Zikmunda. Pro angažovanost v "pražském jaru" nesměli oba autoři po roce 1970 publikovat - a tak se nakonec uchýlili k samizdatu.

(pa)

HANZLÍK Jaromír (* 16. 2. 1948 ČeskýTěšín) - český herec

Jaromír Hanzlík upoutal pozornost svým bezelstným chlapectvím ve filmu O. Vávry Romance pro křídlovku (1966), natočeném podle předlohy F. Hrubína. Po úspěchu filmu Léto s kovbojem, kde jeho partnerkou byla Daniela Kolářová, s níž v příštích letech v Divadle na Vinohradech vytvořil nejednu milovnickou dvojici (Loupežník, K. Čapek: Loupežník) se nadlouho stal představitelem optimistického a energického mládí. V polovině 70. let se Hanzlík vymanil ze sevření kladných, optimismem sršících mužů především ze současných českých a sovětských her a vytvořil dvě náročné, charakterově složité postavy mladých, nezralých mužů, rozdrcených osudem pro svou upřímnou naivitu (Alexej Tolstoj: Car Fjodor, 1975; Shakespeare: Hamlet, 1976). V 80. letech se z Hanzlíkova hereckého projevu vytratila křehká bezbrannost mládí a v jeho projevu převládla dosud u něho neobvyklá ironie a skepse (Rostand: Cyrano z Bergeracu, 1986), případně sklon ke grotesknímu zobrazování (přihlouplý Chlestakov, Gogol: Revisor, 1982). Po veseloherních filmových rolích (Slasti Otce vlasti, Jak utopit doktora Mráčka) ve filmu v 80. letech se představoval spíše v neobvyklých studiích podivínských, tragikomických typů ve filmových přepisech literárních předloh B. Hrabala (Postřižiny, Slavnosti sněženek) a ve filmech pro děti (Ocelové město) než v postavách současníků, které hrál především v rozlehlých seriálových projektech normalizační televize (Byl jednou jeden dům, Sanitka, Nemocnice na kraji města, Cirkus Humberto a řada dalších), ale i v mnoha inscenacích (Ikarův pád atd.). Jeho manželkou byla J. Brejchová.

(pö)

HARAPES Vlastimil (* 24. 7. 1946 Chomutov) - český tanečník, choreograf a šéf baletu

Vlastimil Harapes je považován za nástupce a pokračovatele největší osobnosti českého poválečného baletu M. Kůry. V době své vrcholné umělecké dráhy uplatňoval v rolích jak svou ideální fyzickou dispozici, eleganci i oduševnělou tvář, tak všestranně vyspělou techniku, kterou si zdokonaloval i studiem v Petrohradě v baletní škole Malého akademického divadla. K jeho závažným výkonům patří Romeo a Mercutio v Kůrově a Weiglově inscenaci Prokofjevova baletu Romeo a Julie, Escamillo ze Ščedrinovy Vášně, Spartakus z Chačaturjanova stejnojmenného baletu. Tančil samozřejmě i různé prince z baletních pohádek (Louskáček, Labutí jezero, Popelka). Po hostování na zahraničních scénách, kde si získal pevné postavení jako typický danseur noble romantického repertoáru, se do Národního divadla vrátil po roce 1989 jako choreograf a šéf baletu. Prosazuje zejména moderní taneční dramaturgii. Mladičkého Harapese zaměstnávali filmoví režiséři i jako herce (Kristián v Markétě Lazarové F. Vláčila, student Petřík v Krškově televizním filmu Odcházeti s podzimem), hrál však i ve filmech ze 70. let (Kráska a zvíře, Den pro mou lásku, Jak vytrhnout velrybě stoličku). Počátkem 80. let zkoušel v divadelním studiu Bouře nepříliš úspěšně činoherní herectví.

(pö)

HASAL Antonín (* 7. 1. 1883 Nová Huť pod Nižborem, 22. 4. 1960 Washington, USA) - československý generál

Antonín Hasal absolvoval vojenskou školu a jako důstojník se za 1. světové války dostal do Ruska. Zde se již v září 1914 přihlásil do vznikajících čs. legií, s nimiž prodělal i boje proti bolševikům. V roce 1920 se vrátil do vlasti jako velitel pluku. V Československu procházel různými velitelskými místy a působil též na ministerstvu národní obrany. V roce 1923 byl povýšen na plukovníka, 1928 na brigádního generála a 1934 na divizního generála. Naposled velel III. armádnímu sboru v Brně.

Po okupaci se podílel na činnosti vojenské odbojové organizace Obrana národa a v roce 1940 odešel do exilu (používal pak krycí jméno Nižborský), kde byl v letech 1940-44 přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky. V roce 1943 po podepsání smlouvy o spolupráci se SSSR se v Moskvě účastnil jednání o zřízení 1. čs. armádního sboru v SSSR. V roce 1944 byl jmenován velitelem čs. vojsk na osvobozených územích.

V letech 1945-46 byl ministrem dopravy. Poté, už jako armádní generál, byl znovu jmenován přednostou vojenské kanceláře prezidenta republiky. Po Benešově abdikaci odešel do dalšího exilu v USA, kde působil jako poradce americké vlády.

(mch)

HAŠEK Jaroslav (* 30. 4. 1883 Praha, + 3. 1. 1923 Lipnice u Havlíčkova Brodu) - český prozaik, satirický žurnalista a bohém

Jaroslav Hašek je vedle F. Kafky a K. Čapka zřejmě ve světě nejslavnější spisovatel spjatý s Prahou. Před 1. světovou válkou patřil k předním představitelům pražské bohémské společnosti. Hlásil se k anarchistickému radikalismu, ovšem především u něj dominoval originální sklon k mystifikacím a tvůrčí hře. Jeho literární tvorba přerostla od humoristických povídek k mnohoznačnému románovému dílu zobrazujícímu chaos válečného světa - k Osudům dobrého vojáka Švejka.

Pocházel z rodiny předčasně zesnulého učitele matematiky. Gymnázium nedokončil, učil se drogistou, studoval obchodní akademii, ale záhy dal přednost volnému povolání spisovatele. Od roku 1902 pravidelně otiskují Haškovy povídky Národní listy a jeho příspěvky se často objevují také v humoristických časopisech, jako byly Kopřivy a Karikatury. Roku 1911 zakládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona, jíž ironizoval komediální stránky stranického boje. Před válkou vystřídal divoce žijící Hašek, jemuž se během času rozpadla rodina, několik zaměstnání, mimo jiné pracoval jako redaktor Světa zvířat, v němž objevoval "nová" neznámá zvířata, jako majitel Kynologického ústavu atd.

Haškovou knižní prvotinou byly básně nesoucí název Májové výkřiky (1903), ale další psaní se již ubíralo jiným směrem. Zpočátku šlo především o prózy přinášející zážitky z toulek po monarchii, humorné reportáže a příběhy (teprve roku 1955 byly shromážděny do knihy Črty, povídky a humoresky). Před 1. světovou válkou vyšly knižně časopisecké povídky Trampoty pana Tenkráta, 1912; Průvodčí cizinců, 1913), ale nejdůležitější je soubor Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912), kde se poprvé objeví slavná Haškova postava Švejka.

V roce 1915 je Hašek odvelen na ruskou frontu, padne tam do zajetí, přidává se k čs. legiím, pracuje pro ně v časopise Čechoslovan, ale pak se s nimi rozchází a jeho další cesta vede do řad Rudé armády. Zde nastává úsek Haškova života, o němž nelze zcela jasně říci, zda šlo o další mystifikaci či o zoufalé hledání východiska z krize. Hašek se stal dokonce politickým pracovníkem a roku 1918 vstoupil do komunistické strany Ruska. V roce 1920 se však vrací zpět do Československa, prý na pomoc revolučnímu boji doma. Tady se však revoluce odkládá a Hašek, jenž si s sebou přivezl z Ruska druhou ženu, se vrací k dřívějšímu způsobu života. Aby ale mohl pracovat na svém životním díle, uchyluje se do samoty v Lipnici na Českomoravské vysočině.

Tím vrcholným dílem se stal satirický, protimilitaristický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921-23), jenž přes to, že zůstal nedokončený, představuje jedno z vrcholných a zároveň nejčtenějších děl české literatury, a to po celém světě. Hašek vytvořil těžko postižitelný typ vojáka Švejka, jenž může být interpretován jako bezduchý, pasívní idiot, nebo naopak jako mazaný bojovník s válečnou mašinérií, jako krutý, a zároveň přitažlivý obraz zbabělého národního charakteru, ale i jako svrchovaně literární postava šibala z pikareskních románů. V Haškově "pábení", nezávazném hospodském tlachu, může být spatřována také forma úniku ze světa šílícího válkou a stojícího na kraji propasti do prostoru svobody řeči a volnosti epiky.

Kongeniálním ilustrátorem Švejka se stal už v době jeho zrodu dlouholetý přítel Haška a příležitostný "kumpán" J. Lada. Román byl jen v Čechách čtyřikrát zfilmován: v němé éře (1926) ve filmu K. Lamače v hlavní roli s K. Nollem, později - již jako zvukový film - M. Fričem se S. Rašilovem, K. Steklým s R. Hrušínským, ale také J. Trnkou jako loutkový film (1954), v němž text četl J. Werich.

(jp)

HAŠEK Milan (* 4. 10. 1925 Praha, + 14. 11. 1984 tamtéž) - český lékař, biolog a imunolog

V letech 1945-49 studoval M. Hašek současně na Přírodovědecké a na Lékař-ské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V 50. letech byl vědeckým pracovníkem Biologického ústavu ČSAV, v letech 1961-70 ředitelem Ústavu experimentální biologie a genetiky a od počátku 70. let se podílel na rozvoji Ústavu molekulární genetiky ČSAV.

Svým podstatným přínosem k české imunologii a genetice mnohonásobně vynahradil svou příslušnost ke skupině přírodovědců, kteří na počátku 50. let propagovali scestné názory mičurinské biologie a lysenkovštiny a v zemi, která dala světu Mendela, vedli ideologickou kampaň proti moderní genetice. Roku 1953 objevil, nezávisle na pozdějším nositeli Nobelovy ceny siru Medawarovi a jeho spolupracovnících, získanou imunologickou snášenlivost k cizím tkáním, když nalezl experimentálně velmi vhodný způsob k vytváření imunologické snášenlivosti spojováním krevních oběhů ptačích zárodků a výměnou krve v období zárodečného života. V dalších letech se zabýval problematikou transplantační imunity, nádorové imunity a genetických mechanismů virové onkogeneze.

(nk)

HAŠLER Karel (* 31. 10. 1879 Praha, + 22. 12. 1941 Mauthausen) - český herec, textař, skladatel, spisovatel, dramatik a režisér

Po vyučení rukavičkářem se nadšený divadelní ochotník K. Hašler rozhodl pro divadelní kariéru a do roku 1903, kdy se stal členem činohry Národního divadla (ND) v Praze, vystřídal mnoho angažmá (Národní divadlo v Brně, Zemské divadlo v Lublani atd.). V Praze zprvu pouze hrál, ale později pod vlivem své známosti s R. Frimlem a Zdenou Frimlovou začal psát poezii a skládat písničky, jimž úspěch zaručovaly především jeho přitažlivé melodie. V činohře ND se jeho herecký talent rozvíjel pod vedením režiséra Jaroslava Kvapila, který mu svěřil i významné role (Chlestakov, Gogol: Revizor, 1911; Honza, Kvapil: Princezna Pampeliška, 1904). Svůj talent uplatnil i v konverzačních hrách. Zájem o české písničky ho přivedl ke kabaretu. Po roce 1910 se stal uměleckým poradcem kabaretu Lucerna. Hostoval na různých scénách a večírcích, a když byl pro zmeškané představení v roce 1915 propuštěn z ND, věnoval se psaní a skládání. Stal se ředitelem kabaretu Rokoko. Začínali u něho mnozí známí komici jako F. Futurista, V. Burian či členové Červené sedmy. Pod vlivem úspěchu svých písniček (dostalo se jim přiléhavého označení "hašlerky") se Hašler pustil do další práce. Překládal libreta oper, operet, činoherní texty, psal kabaretní skeče, scény a kuplety, v mnoha z nich sám hrál. Psal také do novin, zejména do Humoristických listů a Venkova. V roce 1918 se stal ředitelem kabaretu Lucerna. Zde prožil "zlatý věk kabaretu" - 20. léta. V roce 1924 přešel do Varieté v Karlíně. Přivedl do Prahy výpravnou revui. Některé revue sám psal i režíroval: Honzo, nedej se (1926), Praha byla, je a bude (1926), Pražáci, co je to? (1927), Jsme všichni děti Prahy (1928), jiné překládal. Je také autorem filmových scénářů a filmy i režíroval. Jeho herectví je zaznamenáno například ve filmech Batalión a Písničkář, z něhož pochází známá Ta naše písnička česká.

V době mnichovských událostí a později za německé okupace cestoval po republice a zpíval a hrál své písničky. Hašlerův nekompromisní národní postoj vedl k jeho zatčení a odvlečení do koncentračního tábora Mauthausen, kde byl brutálně umučen nacisty.

Hašlerovo jméno bylo vždy spojováno především s jeho textařskou a skladatelskou tvorbou. Některé jeho písně si pro svou přílišnou sentimentalitu a podbízivost zaslouží kritiku, ale mnohé doslova zlidověly.

(pö)

HAUKOVÁ Jiřina (* 27. 1. 1919 Přerov) - česká básnířka a překladatelka

Jiřina Hauková patřila od samého začátku k jádru umělecké Skupiny 42, která v polemice se surrealismem a v reakci na tragický pocit (okupace) hledala východisko v bezprostřední životní zkušenosti, v civilismu moderního světa, v městské a periferní poetice. Nad obrazným metaforickým vyjádřením u těchto autorů (J. Kolář, J. Kainar, zčásti I. Blatný) převažuje přímé, konkrétní pojmenování, jež vede až k depoetizaci básně, pro Jiřinu Haukovou je podstatná skutečnost, že byla manželkou teoretika a "ideového arbitra" českého moderního poválečného umění J. Chalupeckého.

Hauková se narodila v rodině redaktora přerovských novin. po absolvování reálného gymnázia (1938) v Přerově studovala na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně češtinu a angličtinu. Po uzavření vysokých škol byla zaměstnána do roku 1943 v redakci Obzoru, pak na ministerstvu lidové osvěty. Po roce 1945 pokračovala ve studiích na Filosofické fakultě Karlovy univerzity a byla pracovnicí zahraniční sekce ministerstva informací. Od roku 1950 působila jako překladatelka z povolání - je autorkou významných překladů americké a anglické literatury (E. A. Poe, G. Steinová: Vlastní životopis Alice Toklasové, T. S. Eliot: Pustá země, Emily Dickinsonová, Dylan Thomas, J. Keats a další).

Vlastní básnické dílo J. Haukové je od druhé vyzrálé sbírky (Cizí pokoj, 1946) poměrně jednolité, ovlivněné kontaktem s moderní angloamerickou poezií. Dominantním tématem je stav opuštěnosti a cizoty zasazený do městské scenérie. Vydání výboru z díla pod názvem Letorosty (s doslovem B. Fučíka) bylo v roce 1970 zmařeno. Básně z období normalizace obsahuje sbírka Motýl a smrt (samizdat 1976, tiskem 1990).

Za své básnické dílo byla Jiřina Hauková v roce 1996 oceněna (společně se Z. Hejdou) Cenou Jaroslava Seiferta.

(jp)

HAVEL Miloš (* 3. 11. 1899 Praha, + 23. 2. 1968 Mnichov, SRN) - český filmový podnikatel

Český film vděčí za svůj rozvoj v první republice hlavně přednímu pražskému podnikateli M. Havlovi. Roku 1920 byl spoluzakladatelem a později hlavním akcionářem společnosti A-B, jejíž filmové ateliéry v Praze na Barrandově se staly slavným místem pro výrobu českých filmů. V roce 1937 obnovil firmu Lucerna-film, kterou už roku 1912 založil jeho otec Vácslav Havel a v jejíž produkci byla natočena většina nejlepších českých filmů z konce 30. let a z období okupace. S bratrem Václavem Havlem byl spolumajitelem firmy, které patřila významná střediska společenského života v Praze - palác Lucerna a Barrandovské terasy.

Po válce byly jeho filmové podniky znárodněny a M. Havel, jenž za války pomohl řadě literátů uniknout totálnímu nasazení, byl dokonce obviněn z kolaborace. Po únoru 1948 byl při pokusu o útěk do zahraničí zatčen a vězněn, ale nový pokus v roce 1952 byl úspěšný. Žil v Mnichově, kde vedl restauraci, která se stala místem schůzek emigrantů i návštěvníků z Československa, k nimž v 60. letech patřil také jeho synovec V. Havel. Přátelský vztah udržoval v Mnichově zejména s J. Firtem.

(mch)

HAVEL Václav (* 5. 10. 1936 Praha) - český dramatik, esejista a politik, československý a český prezident

... přitom jsem nikdy politikem nebyl, být nechtěl a ani k tomu nemám žádné vhodné předpoklady, řekl V. Havel v obsáhlém rozhovoru u příležitosti svých padesátin. Už za tři roky poté mluvil ke statisícům. Účastníci shromáždění v listopadu 1989, skandující Havel na Hrad!, neměli ani tušení, že si dělá starosti, jak zvládnout i ty šílené mítinky a politické estrády na Letné a ten dav potom, a že to počátkem prosince říká komunistickému generálovi, který se ještě několik dní předtím účastnil příprav na ozbrojené potlačení "toho davu".

Poslední československý a první český prezident se narodil v přední pražské podnikatelské rodině, masarykovsky orientované, s rozsáhlými kulturními a uměleckými styky. Únor 1948 ukončil dosavadní styl života buržoazní rodiny. Její majetek byl zestátněn, rodiče si museli najít zaměstnání, děti měly ztíženou možnost studia (roku 1954 ukončil V. Havel maturitou večerní gymnázium a v roce 1966 absolvoval dálkově DAMU).

Po zaměstnání laboranta, nedokončeném studiu na pražské technice, vojenské službě a práci kulisáka v divadle ABC J. Wericha v letech 1951-59 se Havlův zájem soustředil na literaturu a divadlo. V letech 1960-68 byl zaměstnán v Divadle Na zábradlí jako jevištní technik a pak dramaturg a současně publikoval v literárních časopisech. Do popředí zájmu kulturní veřejnosti se dostal hrami Zahradní slavnost (1963) a Vyrozumění (1965), provedenými Na zábradlí, které působily jako výsměšná kritika komunistického systému. Do konfliktu s ním se dostal poprvé v kulturně politické oblasti v roce 1965, kdy po vstupu do redakční rady časopisu Tvář usiloval ve Svazu čs. spisovatelů i mimo něj o záchranu tohoto nemarxistického literárního měsíčníku.

Za "pražského jara" se plně účastnil tehdejšího dění kulturního i společenského. Již v dubnu 1968 uveřejnil článek, jenž jasně definoval jeho postoj v tehdejších diskusích - jedinou zárukou demokracie je možnost volby alespoň ze dvou rovnoprávných a na sobě nezávislých politických sil, je nutné politicko-morální uznání nekomunistických stanovisek. V souvislosti s tím požadoval mimo jiné revidování vztahu státu k poúnorové emigraci. Působil také v Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a v kampani za obnovení Čs. sociální demokracie. Na jaře absolvoval šestitýdenní cestu po USA a Evropě - setkal se s F. Peroutkou, P. Tigridem, J. Voskovcem a dalšími - a po srpnu 1968 se účastnil protiokupačních a protinormalizačních aktivit.

Od roku 1968 působil ve svobodném povolání s výjimkou roku 1974, kdy jako dělník pracoval v pivovaře. To mu dalo inspiraci pro brilantní společenskokritickou hru Audience (1975). V sedmdesátých letech se významně podílel na opoziční kulturně politické činnosti a roku 1976 byl jedním z iniciátorů a organizátorů Charty 77. S J. Patočkou a J. Hájkem patřil k jejím prvním mluvčím. Ve vyšetřovací vazbě se této funkce vzdal a znovu byl mluvčím několik měsíců s Ladislavem Hejdánkem na přelomu let 1978-79. V dubnu 1978 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a v říjnu 1979 za činnost v něm byl s P. Uhlem, J. Dienstbierem a V. Bendou odsouzen do vězení. Po onemocnění byl na jaře 1983 propuštěn.

Politický neúspěch Charty - někteří organizátoři se domnívali, že se k ní budou připojovat tisíce spoluobčanů - vedl V. Havla k morálnímu zdůvodňování činnosti chartistů. Nezajímal se o konkrétní sociální a politické struktury. Zdůrazňoval mravní autentické intence života a od jiných nepřesně převzaté pojmy života v pravdě (J. Patočka) a nepolitické politiky (T. G. Masaryk), a poskytoval iluzi moci bezmocných (P. Rezek). I když se Charta za opozici neprohlašovala, režim ji za ni právem považoval a pronásledoval ji. V. Havel se postupně stával, zejména v zahraničí, nejznámějším československým disidentem, často publikovaným autorem a hraným dramatikem, uznávanou a vyznamenávanou osobností.

Když se v listopadu 1989 v důsledku zahraničního i vnitřního vývoje začal hroutit komunistický režim, ovládla založené Občanské fórum skupina chartistů kolem V. Havla. Na pád režimu zcela nepřipravená Charta začala uskutečňovat svůj původní záměr - dialog s komunistickou mocí. Nejasná představa postupných politickomocenských změn se však musela přizpůsobovat obrovskému tlaku společnosti. Po ustavení "vlády národního porozumění" (10. 12) v čele s komunistou M. Čalfou byl za jeho značného přispění V. Havel 29. 12. zvolen jednomyslně československým prezidentem. Kandidaturu přijímal jen na půl roku, aby dovedl zemi ke svobodným volbám, ale v soustavné propagandistické kampani získal takřka charismatickou autoritu a počátkem července 1990 byl zvolen znovu na dva roky.

Do ekonomických, právních a institucionálních změn V. Havel příliš nezasahoval (v ničem vlastně nejsem odborníkem, řekl v rozhovoru citovaném na začátku), zato v personálních záležitostech uplatňoval svůj obrovský vliv. Do dějin vejde jako prezident rozpadu Československa. Ten sice považoval za katastrofu, ale svými zásahy na Slovensku někdy spíše jen posiloval tamní protičeské emoce. Koncem roku 1991 se neúspěšně pokusil pomocí nátlaku ulice na parlament získat zákonné pravomoci, které podle jeho názoru mohly rozpadu státu zabránit. Když v létě 1992 neprošel při nové prezidentské volbě v důsledku odporu slovenských poslanců, abdikoval v červenci na zbytek funkčního období. Ale už na podzim 1992 zahájil kampaň za zvolení prezidentem dosud neexistující České republiky. Po určitém váhání Klausovy ODS byl po vzniku nového státu zvolen českým prezidentem 26. ledna 1993.

Odmítal být "kladečem věnců", ale jako český prezident mnoho výkonných pravomocí nemá. Na důležitosti nabývá hlavně v době vnitropolitických nesnází, například při patovém výsledku parlamentních voleb v roce 1996 nebo když určité strany či politici chtějí využít prezidentské prestiže pro své zájmy. Soustředil se proto na to, v čem je odborníkem - na mravní apely. Doma kritizuje český provincialismus, "chrobáctví" a jiné nectnosti a světově je proslulý projevy o globální civilizaci, o multipolárním a multikulturním světě a o odpovědnosti každého jednotlivce za jeho osud. V jubilejním projevu ke studentům na Pražském hradě 17. listopadu 1994 vyjádřil své změněné mínění o sobě, když se přiřadil k nám vzdělancům a politikům. Havlova pověst myslitele, humanisty a mravní autority přispívá k dobrému jménu státu. Za dobu svých prezidentství se stal nositelem nesčetných vyznamenání, cen a čestných doktorátů.

Koncem ledna 1996 zemřela po dlouhé nemoci Havlova manželka Olga. Za necelý rok poté se oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou. Pokud na zeměkouli existuje několik lidí, kteří mohou něco udělat pro lidstvo, je mezi nimi on, řekla Havlova choť v září 1997. V září 1989 filosof Petr Rezek napsal pro disidentský časopis analýzu Havlových textů a zdůraznil mimo jiné jeho pseudoskromnost. V létě 1997 V. Havel oznámil, že by sice rád odešel do ústraní, ale že vždy potlačoval osobní zájmy, a že je tedy ochoten přijmout prezidentskou kandidaturu. O něco později pak upřesnil, že si přeje kandidaturu od čtyř hlavních politických stran. Toho dosáhl, ale ve volbách 20. ledna 1998 byl zvolen až ve 2. kole a většinou jediného hlasu v Poslanecké sněmovně a 6 hlasů v Senátu.

Na začátku Havlova funkčního období se již nepíše, že je to prezident, kterého nám závidí celý svět. Ve sdělovacích prostředcích jsou stále četnější odsudky snah o vytvoření Havlova kultu a kritiky veřejných vystoupení, při nichž si například nedůstojně vyřizuje účty z rodinných majetkových sporů. Kritizuje se také jeho otevřené i zákulisní zasahování do politického dění a snaha vytvořit z Hradu významné mocenské centrum. Den před složením prezidentského slibu (2. 2. 1998) řekl v rozhlase: Můj program je jasný, srozumitelný veřejnosti a těm politikům a novinářům, kteří nejsou lenoši (a čtou jeho projevy). Pan prezident si vždycky hodně fandil, napsal jednou B. Doležal. Mesiášství je výrazným znakem tohoto prezidenta.

Vývoj Havlova myšlení zachycují nesčetné stati, úvahy, petice a rozhovory. Jsou částečně vydány. Významné jsou zejména O lidskou identitu (1984), Dopisy Olze (1985), Dálkový výslech (1986), Do různých stran (1989), Letní přemítání (1991). Kromě her zmíněných v textu napsal dále hry a aktovky Ztížená možnost soustředění (1968), Žebrácká opera (1972), Vernisáž (1975), Largo desolato (1984), Pokoušení (1985), Asanace (1987) a další.

(mch)

HAVELKA Jiří (* 25. 7. 1892 Orel, Rusko, + 5. 6. 1964 Hostomice pod Brdy) - český právník a československý politik

Téměř rok po Havelkově smrti byl v časopise Dějiny a současnost (ĎaS) publikován článek Vzpomínky na generála Eliáše. Vyvolal okamžitě až hysterickou reakci předního marxistického historika V. Krále. Nebylo divu, obsah statě totiž zcela zpochybnil Královo pojetí Eliáše, "mouřenína" české buržoazie, který pro ni držel druhé želízko v ohni a přál si příchod angloamerických (slovo imperialistických už tehdy nebylo v případě 2. světové války zcela v módě) armád. Králova odpověď nepostrádala demagogické zručnosti, když napadl autora vzpomínek. J. Havelka skutečně nebyl dlouholetým vězněm koncentračního tábora, vězněn byl gestapem "sotva" půl roku a nakonec na Háchův zákrok propuštěn. Ovšem jeho právo vzpomínky publikovat bylo nesporné. Málokdo měl totiž lepší informace. Vždyť Havelka byl jak ministrem Eliášovy vlády, tak stál v čele Kanceláře státního prezidenta E. Háchy, a navíc byl i v kontaktu s odbojem.

Havelka se narodil v Rusku, ale právnická studia už ukončil v Praze a pak působil na ministerstvu železnic. Po vzniku Československa se stal soukromým docentem pro správní vědy a čs. správní právo na Univerzitě Karlově. Byl činný jako redaktor odborných časopisů a publikoval i řadu vědeckých studií. Od roku 1933 působil u Nejvyššího správního soudu a zde se blíže seznámil s E. Háchou, který stál v jeho čele. Hácha si ho také vybral jako vedoucího Kanceláře prezidenta republiky, po Benešově abdikaci a odchodu P. Šámala.

V prosinci 1938 byl jmenován do Beranovy vlády (ministr bez portfeje), v Eliášově vládě z dubna 1939 už zastával svou specializaci (ministr dopravy) a současně byl i premiérovým náměstkem. Zároveň udržoval kontakty s demokratickým odbojem, ale jeho prudká, impulzívní povaha nebyla pro takovou činnost právě nejlepším doporučením. Navíc Havelka - jak se psalo v jedné depeši zaslané do Londýna - jezdil na několika koních najednou. Nicméně jeho informace byly pro odboj velice užitečné. Havelka byl také osobně nebojácný - právě proto ho vybral Eliáš, aby v září 1939 na velitelství gestapa v Petschkově paláci protestoval proti zatýkání. Často se také dostával do ostrých konfliktů s K. H. Frankem, a ten nakonec prosadil, že Havelka nesmí být ani ve vládě, ani v Háchově kanceláři. Reagoval tak na odmítnutí Havelky a dalších členů vlády, aby zaujali stanovisko k přepadení Jugoslávie Německem v roce 1941. Vyzval je k tomu sice kolaborantský publicista V. Krychtálek, ale v pozadí akce stál K. H. Frank. Po příchodu Heydricha do Prahy byl pak Havelka v září 1941 zatčen týž den jako Eliáš. Frank zároveň Háchovi sdělil, že obvinění proti jeho kancléři jsou natolik závažná, že bude popraven. V případě Havelky Háchova hrozba demisí ještě platila. Poté, co Hácha podepsal za Havelku záruky, byl v prosinci 1941 předán - stále jako vězeň gestapa - do domácího vězení. Zároveň se nesměl s nikým stýkat a nesměl ani hovořit o způsobu a průběhu vyšetřování. Zachránit Eliáše se však Háchovi nepodařilo. Ostatně ani Havelkovo propuštění nebylo "zadarmo". Heydrich si vynutil jmenování Waltera Bertsche a E. Moravce ministry protektorátní vlády, výraznou loajalitu vůči okupačnímu režimu a dále jasnou deklaraci protibenešovské orientace.

Až dva roky po osvobození, v lednu 1947, byl Havelka zatčen a postaven před Národní soud. Nicméně k neskrývané nelibosti KSČ ho soud 21. dubna osvobodil. Po únoru 1948 musel s rodinou nuceně opustit Prahu a v těžkých podmínkách žil v Hostomicích pod Brdy, kde také zemřel. Nicméně Králova odpověď na Havelkův článek pod názvem Kolaborace nebo rezistence (ĎaS 1965) splnila - proti Královu úmyslu - svou roli: vyvolala zájem některých historiků a ti nakonec na základě studia autentických dokumentů prokázali, že Králova tvrzení byla nepravdivá a tendenční.

(tp)

HAVELKA Svatopluk (* 2. 5. 1925 Vrbice, okres Karviná) - český skladatel a pedagog

Na gymnáziu ve Valašském Meziříčí se S. Havelka uplatňoval v komorní hře (klavírista, violista). Po válce studoval v Praze hudební vědu a soukromě skladbu u K. B. Jiráka. Po absolvování pedagogické fakulty 1949 nastoupil do hudební redakce Čs. rozhlasu v Ostravě. Založil a vedl zde soubor Nový tanec (NoTa), pro který skládal tance, v čemž pokračoval v době vojenské prezenční služby (1951-54) na půdě Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. Od té doby žije jako skladatel z povolání.

Silným inspiračním zdrojem mu byly obraz a slovo. Prosadil se nejprve jako autor hudby k filmům (70 celovečerních a asi 100 krátkých). Z koncertní tvorby zaujala ve své době kantáta Chvála světla (1959, na texty S. K. Neumanna, 3 části: Chvála evoluce, Chvále modernosti a Chvála pozemskosti). Podobně byla motivována "poéma o přírodě a lásce" Heptameron (1964). Tehdejší autorovu myšlenkovou orientaci dokládá symfonická báseň Pěna (1965, podle básně Hanse M. Enzensbergera) a symfonický obraz Che Guevara (1969), inspirovaný setkáním s revolucionářem na Kubě. Historické inspirační zdroje měla jak symfonie-balet Pyrrhos (1970, v choreografii P. Šmoka uváděna v Drážďanech 1975-80), tak symfonická fantazie Hommage ą Hieronymus Bosch (1974) a kan-táta List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy (1984). Rozvíjení autorova jedinečného smyslu pro zvukové kombinace a nuance potvrzuje suita Percussionata pro 4 hráče a 46 bicích nástrojů (1978) a nejnověji Parénéze (1993, zpěv a soustava bicích) na původní řecké znění epištol. Neméně cenné jsou drobné komorní skladby pro sólové nástroje (pro violu, pro sólovou flétnu, Pocta Fra Angelicovi pro sólovou kytaru a další). Po pádu totalitního režimu byl Havelka roku 1990 povolán na katedru kompozice Akademie múzických umění v Praze.

(tv)

HAVLÍČEK Jaroslav (* 3. 2. 1896 Jilemnice, + 7. 4. 1943 Praha) - český romanopisec

Jaroslav Havlíček patří k nejvýznamnějším autorům českého psychologického románu. Na jeho stylu je patrné dědictví romantizujícího naturalismu Karla Matěje Čapka-Choda, ale zároveň lze rozpoznat i vliv učení Sigmunda Freuda, jeho pojetí podvědomí, pudové stránky člověka a další aspekty hlubinné psychologie.

Pocházel z učitelské rodiny; studia musel přerušit po vypuknutí 1. světové války, kterou prožil na ruské frontě. Po návratu se stal úředníkem devizového oddělení Živnobanky. Svůj život musel rozdělit na každodenní úřední práci a vytouženou, nocím zasvěcenou literární činnost. Na okraji literárního dění vznikalo dílo, které se dnes jeví jako jedna z nejvýraznějších prozaických hodnot 30. let. Svědčí o tom i zfilmování základních Havlíčkových románů.

Havlíček poměrně pozdně debutoval povídkami vznícené smyslovosti a její tragiky Neopatrné panny (knižně 1943), v nichž se již projevil jeho vypravěčský talent a dar analýzy nitra. V jediném dokončeném díle z původně plánované "jilemnické" trilogie, románu Petrolejové lampy (1935, vydány pod komerčním titulem Vyprahlé touhy), které roku 1969 zfilmoval J. Herz, podal dramatický příběh ženy nucené žít s paralytickým mužem. Tragický osud tu slouží jako symbol rozpadu a degenerace měšťanského světa a zároveň je oslavou silné, vitální ženy, schopné vzepřít se osudu. Sugestivním námětem, šílenstvím postihujícím celý rod, je naplněn román Neviditelný (1937). Slabošství, sobectví a zbabělost jsou povahové vlastnosti hlavního hrdiny románu Ta třetí (1939). Naopak smířlivý, epicky čistý a jemně nostalgický je tón Havlíčkovy prózy Helimadoe (1940) a baladickou zkratkovitostí se vyznačuje novela o smrti Synáček (1942).

(jp)

HAVLÍČEK Josef (* 5. 5. 1899 Praha, + 30. 12. 1961 tamtéž) - český architekt

Josef Havlíček byl členem Devětsilu, Levé fronty a Spolku výtvarných umělců Mánes, spolku architektů a předsedou redakční rady časopisu Architekt; od roku 1926 se stal členem CongrŹs International d'Architecture Moderne, v němž byl v letech 1945-47 zvolen do světové rady. Studoval na technice (1916-24), ale také na Akademii výtvarných umění u J. Gočára (1923-26). Po válce se roku 1948 stal prvním ředitelem Stavoprojektu, organizace, která měla ukázat přednost socialistické projekční kanceláře.

Zpočátku jej ovlivnil (obloučkový) kubismus, po roce 1922 přešel k purismu a funkcionalismu. Spolupracoval - kromě dalších - s Jaroslavem Polívkou, s nímž stavěl palác Chicago na Národní třídě (1926-28) a dům Habich ve Štěpánské. V letech 1927-28 se zúčastnil soutěže na Nuselský most, na jeho projektu upoutala myšlenka podpůrných pilířů ve funkci obytných mrakodrapů. Posléze v letech 1927-36 projektoval s K. Honzíkem (poprvé společně pracovali na návrhu vinohradského krematoria); s ním také realizoval v období let 1932-34 největší a nejhodnotnější funkcionalistický objekt - Všeobecný penzijní ústav (návrh 1931), který však v dálkových pohledech vytváří poněkud nešťastný kontrast se starou pražskou zástavbou. Havlíčkovo dílo nemá pouze chladný technicistní ráz, ale barevnost různých materiálů mu dává - na rozdíl od jiných funkcionalistických staveb - určitý emocionální náboj: obytné domy "Molochov" u Sparty (1937-38).

Architektuře se věnoval i teoreticky, vydal řadu odborných časopiseckých statí a publikace Stavby a plány (1932), Návrhy a stavby (1962). Od roku 1918 působil rovněž jako malíř a sochař družstva Artěl, od něho a sochaře B. Stefana pocházejí návrhy československých hraničních kamenů (1926).

(vl)

HAVRÁNEK Bohuslav (* 30. 1. 1893 Praha, + 2. 3. 1978 tamtéž) - český jazykovědec, slavista a bohemista

Pocházel z učitelské rodiny a po studiu na Akademickém gymnáziu a Filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (mj. žák J. Zubatého) pokračoval v rodinné tradici. Od roku 1917 vyučoval na pražských gymnáziích (v Truhlářské, později v Dušní ulici), přičemž již od roku 1915 spolupracoval s Kanceláří Slovníku jazyka českého. V říjnu 1926 spolu s V. Mathesiem, R. Jakobsonem, Bohumilem Trnkou a dalšími spoluzakládal proslulý Pražský lingvistický kroužek. O dva roky později se habilitoval na Univerzitě Karlově prací Genera verbi ve slovanských jazycích, roku 1929 byl jmenován mimořádným, roku 1934 řádným profesorem slovanské jazykovědy na Masarykově univerzitě v Brně a roku 1939 se stal děkanem její filosofické fakulty. Mezitím spolu s Milošem Weingartem uspořádal jeden z hlavních programových sborníků Pražského lingvistického kroužku Spisovná čeština a jazyková kultura (1932), do kterého přispěl statí Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura.

V roce 1945 byl B. Havránek znovu povolán jako profesor na filosofickou fakultu do Prahy (první jmenování znemožnilo uzavření vysokých škol nacisty), kde od roku 1950 vedl katedru českého jazyka a obecné jazykovědy. V letech 1953-61 byl rektorem Vysoké školy ruského jazyka a literatury, roku 1952 stál u zrodu ČSAV a téhož roku byl jmenován jejím řádným členem - akademikem a zároveň i ředitelem Ústavu pro jazyk český (do roku 1964).

Havránkovým hlavním zájmem byla teorie spisovného jazyka, vývoj spisovné češtiny, slovanská syntaxe, dialektologie atd. Kromě vědecké a organizační práce se zabýval i činností kodifikační, lexikografickou a popularizační. Spolu s Aloisem Jedličkou napsal dosud nepřekonanou Českou mluvnici (od 1951 řada vydání), redakčně se podílel na řadě jazykových slovníků (mj. Příruční slovník jazyka českého, 1935-1957, Slovník spisovného jazyka českého, 1958-1971; na vydání posledně jmenovaného se vedle Jedličky podílel i vynikající dialektolog Jaromír Bělič, lexikograf František Trávníček a řada dalších). Havránek také roku 1935 spoluzakládal a až do své smrti vedl časopis Slovo a slovesnost. Jakkoli ve svých Pamětech hodnotí V. Černý činnost B. Havránka po roce 1948 silně kriticky, jeho vědecká činnost, autorita a v neposlední řadě i osobnost zásadně ovlivnily vývoj české jazykovědy již před 2. světovou válkou, a zejména po ní.

(mp)

HECKEL Vilém (* 21. 5. 1918 Plzeň, + 31. 5. 1970 Peru) - český fotograf

Vilém Heckel po vyučení fotografem pracoval v ateliéru Illek-Paul, později jako propagační fotograf Zbrojovky Brno, od roku 1956 se zcela osamostatnil. Patřil mezi nejvýznamnější české průmyslové, a zejména vlastivědné fotografy (Krásy Československa, 1968). Jeho největší láskou byly však velehory, a tak se věnoval především vysokohorské fotografii (Naše hory, 1956; Království slunce a ledu, 1960; Hory a lidé, 1964; Hindúkuš, 1967). Na výpravě s horolezci také tragicky zahynul při zemětřesení v Peru.

(vl)

HEGEROVÁ Hana (* 20. 10. 1931 Bratislava) - česká zpěvačka slovenského původu

Narodila se jako Carmen Farkašová. Chodila do baletní přípravky Slovenského národního divadla, učila se hrát na klavír. Studovala na gymnáziu v Komárně, potom pracovala jako úřednice, v letech 1951-53 studovala v Bratislavě konzervatoř (dramatický obor). Získala angažmá v žilinském Divadle Petra Jilemnického, po pět sezón vystupovala v činoherních rolích, jako zpěvačka roku 1957 debutovala v bratislavské Tatra revui. V letech 1958-61 účinkovala v pražském divadle Rokoko. Spíš než jako divadelní a filmová herečka se prosadila svou přesvědčivou interpretací šansonů domácích autorů i písní z repertoáru Edith Piafové (například Mylord), Jacquese Brela (Lásko prokletá), autorské dvojice Weill- -Brecht (Surabaya Johnny, Barbara Song) a dalších. Publikum i kritiku zaujala svým temně barevným altem a schopností dramaticky interpretovat text. Repertoár si vždy vybírala velmi uvážlivě.

V letech 1961-66 působila v Semaforu, účinkovala v řadě her a v roce 1965 měla s Miroslavem Horníčkem recitál H & H '65. Po skončení angažmá v Semaforu vystupovala na sólových koncertech, a to i v zahraničí (SRN, Švýcarsko, Belgie). 1967-69 byla na stáži v pařížské Olympii. Později koncertovala i v Argentině, Kanadě, Polsku, SSSR.

Pro Supraphon natočila například desky Hana Hegerová (1966), Recitál (1971) Recitál 2 (1974), Lásko prokletá (1977), Potměšilý host (1987). Hrála ve filmech Frona (1954), Naděje (1963), Kdyby tisíc klarinetů (1964), Ta naše písnička česká (1967). V oblasti šansonu u nás Hana Hegerová nemá srovnatelnou konkurenci, velmi uznávána je rovněž v cizině, hlavně v německy mluvících zemích, kde také často koncertuje.

(jr)

HEJDA Jiří (* 25. 2. 1895 Praha, + 25. 4. 1985 tamtéž) - český spisovatel a publicista, československý politik a národohospodář, účastník protinacistického odboje

Jiří Hejda vystudoval práva, od roku 1926 byl spolupracovníkem Peroutkovy Přítomnosti, v letech 1928-30 působil jako redaktor národohospodářství v Lidových novinách a v letech 1930-35 pak v Českém slově.

J. Hejda byl stoupencem Masarykovy a Benešovy orientace a podporoval politickou linii Hradu. Po roce 1935 se stal nejprve generálním sekretářem a o dva roky později generálním ředitelem jednoho z klíčových průmyslových podniků - ČKD Praha. Po okupaci musel toto místo opustit. Zároveň se zapojil do protinacistického odboje prostřednictvím Politického ústředí a Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD). V letech 1938-48 (do "Vítězného" února) byl ředitelem Továrny kuchyňských zařízení, kterou vlastnil.

Po 2. světové válce se znovu věnoval publicistice; byl spolupracovníkem Svobodného slova a "přejmenovaného" Peroutkova časopisu Dnešek. Náležel zároveň mezi přední činitele národněsocialistické strany a byl tvůrcem jejího hospodářského programu. Těsná spolupráce s P. Zenklem, V. Krajinou, P. Drtinou a J. Stránským mu nebyla poúnorovým režimem zapomenuta. V roce 1949 jej zatkla Státní bezpečnost a v procesu s M. Horákovou byl v červnu 1950 (podobně jako Josef Nestával) odsouzen k doživotí. Nedotkla se ho ani rozsáhlá amnestie roku 1960 a propuštěn byl až v roce 1962.

Z jeho ekonomických prací vynikají Hospodářská funkce akciové společnosti (1930) a Problémy světové hospodářské krize (1933) a zajímavá jsou i četná Hejdova beletristická díla a memoáry, které mohly vyjít až po roce 1989: Žil jsem zbytečně (1991).

(tp)

HEJDA Zbyněk (* 2. 2. 1930 Hradec Králové) - český básník

Básnické dílo Zbyňka Hejdy svou látkou i výrazem představuje pokračování halasovsko-holanovské linie české poezie - tedy toho básnictví, jež zdůrazňuje existenciální obsah lidského života a jeho tragickou a neodvolatelnou ohraničenost. Proto lze říci, že Hejdova poezie je zaujata tématem "posledních věcí", smrtí jako vymezením bytí. Hejdovo dílo nevyniká rozsahem, nýbrž intenzitou, odhodláním jít až na kořen věci. Literární kritik Sergej Machonin o něm napsal, že je básníkem, který hladá "všechnu pravdu". Svou barokizující obrazností a zdůrazněním pocitů ošklivosti, zmaru, cizoty a úzkosti se jeho básně blíží německé expresionistické poezii, představované Georgem Traklem (toho i překládal) a Gottfriedem Bennem. Z domácí tradice je však ještě nutné připomenout K. H. Máchu, R. Weinera a J. Demla.

Hejda se narodil v rodině úředníka státních drah. po absolvování gymnázia studoval v letech 1949-1953 filosofii a historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). V letech 1953-1958 byl asistentem na katedře dějin dělnického hnutí FF UK a pak až do roku 1968 pracovníkem Pražské informační služby. V letech 1968-1969 byl redaktorem a posléze zástupcem šéfredaktora nakladatelství Horizont. V 60. letech byl také předním spolupracovníkem časopisu Tvář.

Svou první básnickou sbírku Všechna slast se pokusil nabídnout v roce 1958 nakladatelství Československý spisovatel, kde však byla odmítnuta. Vydal ji tedy nejprve bibliofilsky a pak se ji v roce 1964 podařilo prosadit v nakladatelství Mladá fronta do právě založené edice Mladé cesty. Sbírka Všechna slast, v níž je již obsaženo základní Hejdovo téma - smrt, zůstala až do začátku 90. let jedinou oficiálně vydanou Hejdovou knihou. Sazba druhé sbírky Blízkosti smrti byla v roce 1970 rozmetána a sbírka vyšla pak pouze v samizdatu.

Na začátku 70. let Hejda nastoupil do oddělení grafiky v pražském antikvariátu v Dlážděné ulici. O tento relativně svobodný útulek přišel po podpisu Charty 77, kdy dostal výpověď. Krátce poté se stal také členem VONS. Třetí Hejdova básnická sbírka Lady Felthamová (samizdat 1979, tiskem 1992) opět rozvíjí temnou imaginaci, zachvácenou přízračnou atmosférou zmaru a pomíjivosti. Zároveň se tu objevují prozaizované úryvky snů, novinkou je užití ironie a sarkasmu. Snové záznamy a verše úsporné klasické sevřenosti obsahuje sbírka, vydaná v roce 1995, Valse mélancolique.

Hejdovo souborné dílo nazvané jednoduše Básně vyšlo v roce 1996 v nakladatelství TORST. Téhož roku Hejda obdržel Cenu Jaroslava Seiferta. Rok předtím podepsal petici Smíření 95.

(jp)

HEJZLAR Zdeněk (* 18. 7. 1921 Dobřany, + 6. 8. 1993 Stockholm) - český a československý politolog a politický pracovník, účastník protinacistického odboje

Zdeněk Hejzlar byl původním povoláním učitel, jemuž se z první republiky spíše než demokracie vtiskly do paměti sociální rozdíly s jevy bídy a nezaměstnanosti (J. Pelikán). Za 2. světové války se účastnil hnutí odboje, v letech 1943-45 byl v koncentračním táboře a po válce sehrál neblahou úlohu, když jako předseda Svazu české mládeže v letech 1946-52 podřídil toto jednotné mládežnické hnutí zcela záměrům KSČ a jako její vlivný člen přispěl ke vzniku a upevňování komunistického režimu. V tom mu vydatně pomáhal "svazácký" tisk, zejména prokomunisticky štvavá Mladá fronta, již v letech 1945-50 řídil Jaromír Hořec.

Po únoru 1948 byl zvolen poslancem Národního shromáždění a členem ÚV KSČ a jejího vedení, ale roku 1952 byl náhle jako protistranický živel zbaven funkcí, vyloučen z KSČ a stal se dělníkem v dolech a válcovnách na Ostravsku. Od konce 50. let směl učit a být ředitelem základní školy.

V roce 1968 se od počátku aktivně účastnil "obrodného procesu" a po stranické rehabilitaci byl v červnu jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu. V této funkci však nepřežil dlouho srpnovou sovětskou okupaci. Za protiokupační činnost rozhlasu a za své postoje byl odvolán a po krátkém působení na velvyslanectví ve Vídni odešel v roce 1969 do exilu ve Švédsku. Zde pracoval v Ústavu pro mezinárodní politiku a současně zejména v prostředí levicových stran působil proti okupaci a "normalizaci" své země, a přispěl tak k chápání podstaty toho, co označil jako "panzerkomunismus".

V emigraci patřil k levicové skupině kolem časopisu Listy, jehož byl v roce 1970 spoluzakladatelem. Členem redakční rady časopisu zůstal i po listopadu 1989, kdy Listy začaly vycházet v Praze, avšak Z. Hejzlar sám se domů již natrvalo nevrátil.

(mch)

HELFERT Vladimír (* 24. 3. 1886 Plánice, okres Klatovy, + 18. 5. 1945 Praha) - český hudební vědec, pedagog, publicista

Vladimír Helfert byl vnukem rakouského historika a politika Josefa Alexandra Helferta. Gymnázium studoval v Táboře a v Praze na Smíchově (maturita 1904), na pražské filosofické fakultě studoval historii (Jaroslava Goll, J. Pekař, J. Šusta) a hudební historii a estetiku (Otakar Hostinský). Dva semestry byl na berlínské hudební vědě u předních muzikologů té doby Johannese Wolfa a Hermanna Kretzschmara a tato zahraniční zkušenost měla příznivý vliv na formování jeho badatelského profilu. Na rozdíl od staršího kolegy (a později švagra!) Z. Nejedlého, do jehož smetanovského tábora zprvu patřil, se Helfert vyznačoval širokým mezinárodním rozhledem, odmítáním ideologických předpojatostí a vyspělostí metodickou.

V letech 1909-19 učil na pražské obchodní akademii dějepis a zeměpis a v té době napsal vedle smetanovských studií (Smetanovské kapitoly, Praha 1917; Tvůrčí rozvoj B. Smetany, Praha 1924) i průkopnickou práci Hudební barok na českých zámcích (Praha 1916) a Hudba na jaroměřickém zámku. František Míča 1696-1745 (Praha 1924), kterou na vysoké úrovni zahájil výzkum českého světského hudebního baroka. Na základě této práce se roku 1921 habilitoval na brněnské univerzitě a položil zde základy brněnské muzikologické školy (1926 mimořádný a 1931 řádný profesor). Roku 1919 v Brně založil Hudební archiv Moravského zemského muzea. 1929-34 vydal v Brně dva svazky (nedokončené) monografie Jiří Benda, ve které zkoumal příčiny a průběh české hudebnické emigrace v 18. století. V roce 1936 publikoval další průkopnickou práci Česká moderní hudba. Studie o české hudební tvořivosti, v níž podal po stručném nástinu starší české hudební historie vyzrálý ideový výklad české hudby 19., a zvláště 20. století, v mnohém ohledu (baroko, Antonín Dvořák, Janáček a další) silně odlišný od výkladu Nejedlého. Práci jsou předeslána metodologicky významná Prolegomena. Kniha byla ihned z nejedlovského tábora ostře napadena.

V letech 1924-28 vydával v Brně časopis Hudební rozhledy. Podstatným způsobem se podílel na vydání Pazdírkova hudebního slovníku naučného I., část věcná (redigoval Gracian Černušák, Brno 1929) a spolu s Černušákem redigoval i část osobní tohoto slovníku (Brno 1937, okupace znemožnila jeho dokončení). V roce 1934 zahájil vydávání hudební edice Musica antiqua bohemica a roku 1938 vydal 1. ročník hudebně vědného sborníku Musikologie. Publikoval v něm metodologickou stať zásadního významu Periodisace dějin hudby. Příspěvek k otázce logiky hudebního vývoje.

Řadu významných studií publikoval v zahraničí (Zur Geschichte des Wiener Singspiels a další) a je též autorem studií obecně historických (Moravští bratři u Durynské Goty, 1929 atd.).

Nacistická okupace Helfertovi znemožnila dokončit životní dílo, především do čtyř svazků plánovanou monografii o Janáčkovi, z níž vyšel jen 1. díl (Leoš Janáček. Obraz životního a uměleckého boje I, Brno 1939). V listopadu 1939 byl Helfert zatčen gestapem, jako těžce nemocný byl v únoru 1942 propuštěn, po operaci měnil často pobyt, ale 23. června 1944 byl znovu zatčen v Miřeticích u Vlašimi a vězněn na Pankráci a v Terezíně, kde se v cele smrti setkal se svým bratrem Jaroslavem. Krátce po osvobození podlehl v nemocnici na Bulovce skvrnitému tyfu.

Po válce vydal Černušák z Helfertovy pozůstalosti koncepční studii Státní hudebně historický ústav (Praha 1945). Koncepčně je významný také Helfertův nedokončený projekt Thesaurus české duchovní písně, na němž ještě za války spolupracoval s literárním historikem Antonínem Škarkou.

Za komunistické éry byly uznávány Helfertovy smetanovské a janáčkovské práce i jeho morální integrita, ideologicky však byl odmítán jak jeho výklad dějin hudby a principy periodizace, tak jeho zásadní kritické výhrady k stranickému diktátu v sovětské hudbě. Naprosto zkresleně pak byl muzikolog Nejedlý se svým jednostranným a ideologicky zdeformovaným výkladem dějin, jakož i nedostatkem metody, stavěn nad muzikologa Helferta, stojícího na špičkové úrovni evropské muzikologie své doby.

(tv)

HENDRYCH Jiří (* 18. 12. 1913 Lom u Mostu, + 16. 5. 1979 Praha) - český komunistický politik

Jiří Hendrych byl od roku 1931 členem československého Komsomolu. Za první republiky byl pro rozvratnou činnost mezi vojáky zatčen a vyloučen ze studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1934 vstoupil do KSČ a ve druhé polovině 30. let byl jejím funkcionářem na Kladensku. V letech 1939-41 byl členem ilegálního krajského výboru KSČ na Kladně. Koncem srpna 1941 jej zatklo gestapo a až do roku 1945 byl vězněn v koncentračním táboře v Mauthausenu.

Po návratu z koncentračního tábora pracoval na sekretariátu ÚV KSČ, v letech 1946-71 byl členem ÚV KSČ a zároveň (1948-69) poslancem Národního shromáždění. Už koncem 40. let se osvědčil ve sledování a potírání jiných než oficiálních a povolených názorů (ve stranické hantýrce se tomu říkalo "boj proti ideologické diverzi"). Jeho politická hvězda stoupala hlavně od poloviny 50. let. Patřil k nejbližším spolupracovníkům A. Novotného, s nímž se znal i z Mauthausenu. Výčet předních stranických funkcí tohoto v podstatě druhého muže KSČ je až úmorně nudný: v letech 1951-52 a 1954-68 tajemník a člen sekretariátu ÚV KSČ, 1958-68 člen předsednictva ÚV KSČ, 1963-65 předseda zemědělské a 1965-68 ideologické komise ÚV KSČ. Spolu s Vladimírem Kouckým se věnoval hlavně dozoru nad ideologií a kulturou. Ve vztahu k inteligenci jejich politika kolísala, plně v intencích A. Novotného, od korupce a pochval přes umírněné rady až k zastrašování, cenzuře i represáliím.

Když v horkých dnech konce června roku 1967 jednal v Praze IV. sjezd čs. spisovatelů, na kterém tehdy ještě komunista L. Vaculík upozornil, že komunistický režim v Československu nevyřešil jediný lidský problém, ztratil Hendrych tvář věčného vyjednávače a zahájil tažení proti reformním komunistům, a to nejen mezi spisovateli. To se brzy stalo začátkem konce jeho kariéry.

Za pražského jara 1968 se odstranění Hendrycha a Kouckého z vedoucích funkcí v KSČ pokládalo za vítězství kabinetní politiky reformátorů. Oba byli ve veřejnosti příliš proslulí svými zásahy proti tisku, spisovatelům, kultuře, společenským vědám. Jiní členové Novotného vedení - D. Kolder, L. Štrougal, A. Dubček a O. Černík - byli ve vedení zachováni, poslední dva se dokonce stali "miláčky lidu". Přímý účastník kuloárních jednání Z. Mlynář v knize Mráz přichází z Kremlu k pádu Hendrycha a Kouckého napsal: Bylo zřejmé, že nové vedení nezíská důvěru opoziční stranické inteligence - a to znamená zčásti i podporu žurnalistů - jestliže neodstraní tyto veřejně zkompromitované osoby. A naopak, politický pád Hendrycha a Kouckého odváděl pozornost od zkoumání politického profilu některých jiných politických kariér: vzestup V. Biľaka, A. Indry a M. Jakeše nevyvolal odpor těch, kdo pád Hendrycha a Kouckého považovali za své vítězství.

(nk)

HENLEIN Konrad (* 6. 5. 1898 Maffersdorf, dnes Vratislavice nad Nisou, + 10. 5. 1945 Plzeň) - českoněmecký nacionalistický a poté nacistický politik

Stojím za Vámi, jste také od zítřka mým místodržícím. Nestrpím, aby Vám byly působeny potíže na jakémkoli místě v říši - tato slova, která Hitler pronesl v přítomnosti Rudolfa Hesse, Joachima von Ribbentropa a K. H. Franka 28. března 1938, byla určena K. Henleinovi. Ten stál od 1. října 1933 v čele Sudetoněmecké vlastenecké fronty (Sudetendeutsche Heimatfront), od roku 1935 přejmenované na Sudetendeutsche Partei (SdP). Porada u Hitlera se konala po anšlusu Rakouska k Německu v březnu 1938 a ukazovala jasně, že na pořadu dne je Československo. Taktika byla stanovena jednoznačně: Smysl návodu, který dal vůdce Henleinovi, byl ten, aby ze strany SdP byly kladeny požadavky, které jsou pro československou vládu nepřijatelné. Tato taktika určovala pak politiku SdP až do konce září 1938, kdy přišel Mnichov. Henlein se v té době už těšil plné Hitlerově důvěře. Získal ji teprve o rok dříve, když se rozešel s Kameradschaftsbundem, jehož členem býval také jeho blízký spolupracovník Heinrich Rutha, jenž v souvislosti s homosexuální aférou spáchal sebevraždu. Kameradschaftsbund nebyl v Berlíně oblíben a Henlein se jednoznačně rozhodl vsadit na říšskou kartu.

Vůdce sudetoněmecké strany pocházel ze smíšeného manželství - otec byl Němec, matka Češka. Absolvoval německou obchodní akademii v Jablonci a jako voják se v 1. světové válce dostal do italského zajetí. Po návratu byl bankovním úředníkem a od roku 1925 zároveň působil v sudetoněmeckém turnerském svazu v Aši. Ještě před tím, než byly v roce 1933 úředně zakázány Německá nacionálně socialistická dělnická strana (DNSAP) a Německá nacionální strana (DNP), fakticky odnože Hitlerovy NSDAP, hlásal Henlein potřebu založení Sudetendeutsche Heimatfront (doslova: Sudetoněmecká fronta domoviny!). V té době se veřejně vyslovoval proti nacismu s tím, že: My, sudetští Němci, musíme vždy zdůrazňovat - neboť to je naše zásadní přesvědčení - že jak fašismus, tak národní socialismus ztrácejí na hranicích vlastních států přirozené podmínky své existence... Fašismus a říšskoněmecký národní socialismus neboli tzv. hackenkreutzlerství nejsou zbožím vývozním. Tyto myšlenky uvedl ve svém projevu v České Lípě v roce 1934, a navíc prohlásil, že se jeho hnutí přiznává k demokraticko-republikánské formě Československa. Požadoval jen účelnou decentralizaci a posílení samosprávy. Když pak v roce 1941 ve Vídni prohlásil, že zmíněné stanovisko bylo jen věcí taktiky, neměl zcela pravdu, protože politika sudetoněmecké fronty a poté strany se vyvíjela a i v hnutí byly odlišné proudy. Henlein sám zpočátku rozhodně k žádným radikálům nepatřil. Ve volbách v roce 1935 se ovšem SdP stala nejsilnější stranou v Československu a až do roku 1938 měla v parlamentě 44 poslanců. Záhy začala proudit finanční podpora z Německa a i to významně ovlivňovalo další vývoj. Když se pak v německých demokraticky orientovaných stranách začal projevovat tzv. neoaktivismus, souhlas se spoluprací v československé vládě, který projevovali zejména sociální demokrat W. Jaksch, křesťanský sociál Hans Schütz a agrárník G. Hacker, SdP vystoupila ostře proti. V roce 1937 si ve straně upevnil pozice K. H. Frank a SdP se orientovala na nacistické Německo. A právě tehdy se stal stoupencem této orientace i Henlein, který se přihlásil k heslu: Ein Volk, ein Reich, ein Führer! (Jeden lid, jedna říše, jeden vůdce!)

Pak přišel anšlus, připojení Rakouska k Německu, a to způsobilo zhroucení aktivistických německých stran v Československu. V orgánu své strany Die Zeit vydal 17. března 1938 Henlein zvláštní provolání, v němž apeloval na jednotu a rozšíření sudetoněmecké fronty a dne 22. března se k SdP připojila německá agrární strana a o dva dny později i němečtí křesťanští sociálové. Sjezd SdP v Karlových Varech ve dnech 23.-24. března 1938 byl zakončen Henleinovým projevem, v němž odmítl kodifikování dosavadních menšinových ustanovení ohlášených čs. vládou a formuloval požadavky sudetských Němců. Henleinova strana se s plným vědomím svého vůdčího představitele stala "trojským koněm" nacistického Německa, jehož cílem bylo rozbití Československa.

Po dalších jednáních s Hitlerem v létě a v září 1938 se Henlein snažil ovlivnit i šéfa britské mise lorda Runcimana ve smyslu "spravedlivých požadavků" SdP. Po projevu Hitlera na sjezdu NSDAP v Norimberku dne 12. září 1938 propukly mezi německým obyvatelstvem v Československu otevřené nepokoje. K velkému zklamání nacistů však vláda reagovala rychle a úspěšně a pokus o puč velmi rychle potlačila. SdP byla zakázána a na jejího vůdce byl vydán zatykač. Henlein uprchl do Německa a postavil se do čela ozbrojených sudetoněmeckých oddílů Freikorps, které podnikaly výpady na československé území.

Pak přišel Mnichov, který Henlein považoval za velké vítězství. K ukončení činnosti Freikorpsu vydal rozkaz: Sudetoněmecký Freikorps je rozpuštěn. Děkuji mužům za jejich bezmezný a statečný zásah v boji o němectví a svobodu jejich vlasti. Očekávám, že teď budou plnit své povinnosti v bojových organizacích strany a státu stejně obětavě. Dne 5. listopadu 1938 se SdP sloučila s NSDAP a Henlein se stal Gruppenführerem (a později Obergruppenführerem) SS, župním vedoucím NSDAP a poslancem říšského sněmu. Po 15. březnu 1939 byl šéfem civilní správy okupačních vojsk a 1. září stanul v čele sudetské župy jako říšský místodržící. Tuto funkci pak zastával až do konce 2. světové války, kdy se dostal do amerického zajetí. O svém osudu si nedělal iluze a 10. května spáchal v zajateckém táboře v plzeňských dělostřeleckých kasárnách sebevraždu.

(tp)

HERBEN Ivan (* 26. 2. 1900 Praha, + 25. 10. 1968 Pacific Grove, USA) - český novinář a politik

Ivan Herben pocházel z rodiny blízkého spolupracovníka T. G. Masaryka stejně jako jeho přítel a bratranec P. Drtina, ale jejich životní dráhy byly dlouho odlišné. Absolvoval vojenskou akademii a po krátké službě důstojníka z povolání jej jeho zájmy o veřejné dění přivedly k novinářství. Od počátku 20. let až do zániku Československa byl redaktorem listů Tribuna (1922-28) a České slovo (1928-38) a nakonec šéfredaktorem brněnské redakce Lidových novin. Patřil tedy v duchu rodinné tradice k prohradní skupině českých politiků a novinářů, jako byli například J. Stránský, H. Ripka, F. Peroutka a další.

Po okupaci se účastnil odbojové činnosti, koncem roku 1939 byl zatčen a v letech 1940-45 vězněn v koncentračním táboře. Hned po válce vstoupil do politického života jako významný představitel Čs. strany národněsocialistické. Stal se členem jejího předsednictva a šéfredaktorem Svobodného slova, a tím i jednou z vůdčích osobností odporu proti totalitárním snahám KSČ.

Po únoru 1948 odešel do exilu v USA, kde s F. Peroutkou, P. Tigridem a dalšími stál u zrodu rozhlasové stanice Svobodná Evropa, v níž jako kulturně politický redaktor působil v letech 1950-65.

(mch)

HERBEN Jan (* 7. 5. 1857 Brumovice, + 24. 12. 1936 Praha) - český novinář a spisovatel

Tento významný publicista a spisovatel, původem z chudých poměrů, začínal svoji cestu za vzděláním na německé škole v Hustopečích a gymnáziu v Brně. Po maturitě roku 1878 odjel téměř bez prostředků do Prahy, kde se zapsal na filosofické fakultě. Již v Brně začal literárně tvořit - nejprve verše, až v Praze přešel k próze. S tím souvisí i jeho následující rozhodnutí stát se novinářem místo zvolené učitelské dráhy. Je přijat do Národních listů (1885 získává rubriku Zprávy z Moravy). Z redakce byl po necelém roce propuštěn pro svůj postoj v otázce rukopisných bojů. Sbližuje se s T. G. Masarykem a okruhem jeho stoupenců. Uvedl do života jejich plán na vytvoření vlastního nezávislého tisku založením časopisu Čas (1886, od roku 1888 týdeník a od roku 1900 deník), který se stal veřejnou tribunou politických názorů a plánů realistů (zejména T. G. Masaryka). Souběžně byla zřízena Knihovnička Času, kde se publikovaly různé brožury a spisy. V době válečné bylo nejprve zastaveno vydávání Času (1915), Herben proto založil týdeník Novina, ale i ten je během čtyř měsíců zakázán, a tak přispíval články do Národních listů. Za 1. světové války pracoval v Maffii a po převratu (1918) byl členem Národního výboru. Působil též v Národním shromáždění a v letech 1920-25 byl senátorem. V roce 1925 pak přešel do redakce Lidových novin.

Herben psával lidovým slohem, někdy jadrným, jindy obhroublým bystré úvahy, drastické povahopisy, svéhlavé polemiky (A. Novák). Vedle črt a žánrových obrázků (Moravské obrázky, Slovácké děti) je autorem novel (Na dědině) a nedokončené románové kroniky ze Slovácka (Do třetího a čtvrtého pokolení). Mezi nejúspěšnější díla patří vyprávění Hostišov (1907, 1933). Herben byl i autorem biografií T. G. Masaryka (1910, 1926-27), jimž však chybí kritický odstup, dále K. Havlíčka a F. Palackého. Vydal také řadu populárně historických brožur. Své paměti vydal pod názvem Kniha vzpomínek (1935).

(ss, fh)

HERMANOVÁ Ljuba (* 23. 4. 1913 Neratovice, + 21. 5. 1996 Praha) - česká zpěvačka a herečka

Po absolvování reálného gymnázia v Praze nastoupila L. Hermanová uměleckou dráhu ve zpěvoherních divadlech: smíchovská Aréna (1931), opereta Slovenského národního divadla v Bratislavě (1931-32) a poté v letech 1932-35 a 1939-40 různé pražské operetní scény. Počátkem 30. let také začala hrát ve filmu (Peníze nebo život, 1933, S vyloučením veřejnosti, 1933). Významné pro její umělecký růst bylo působení v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha (1934-35) a v Novém divadle herce a režiséra O. Nového (1935-39), kde v rámci svého žánru vyzrála nejen jako pěvecká (koloraturní soprán), ale i herecká osobnost. Za okupace nesměla z rasových důvodů hrát. V letech 1945-47 byla opět v Novém divadle, v sezóně 1947-48 hrála s J. Werichem, poté se stala členkou zpěvoherního souboru v Karlíně (1948-58). Zde vynikla s O. Novým v titulní roli operety Mamzelle Nitouche. V roce 1958, kdy založila spolu s J. Suchým, I. Vyskočilem, L. Fialkou a Jaroslavem Jakoubkem Divadlo Na zábradlí, došlo k nejvýznamnějšímu zlomu v jejím hereckém a pěveckém vývoji: soprán nahradila civilním altem a spolu s nejprůbojnějšími představiteli nastupující generace spoluvytvářela divadelní projev tzv. malých divadel. V Divadle Na zábradlí působila do roku 1964. Po sezóně ve Večerním Brně a pak Hudebním divadle v Karlíně (1965-66) zůstala bez trvalého angažmá. Vystupovala v televizi, nahrávala gramofonové desky a hostovala na různých scénách i mimo Prahu. V 60. letech byla nejuznávanější českou šansoniérkou s bohatým výrazovým rejstříkem (od šantánového popěvku až po blues), který dokázala navíc okořenit šarmem, nadhledem i vtipem.

(pö)

HERZ Juraj (* 4. 9. 1934 Kežmarok) - slovenský režisér a herec

Ve filmu Sběrné surovosti (1965) podle předlohy B. Hrabala se projevily typické rysy Herzovy budoucí tvorby - zájem o příběhy s fantaskními až horrorovými prvky, dekorativnost světa secese a nastupujících originálních technických vynálezů (film, automobil atd.). Jako předlohy pro své filmy si volil významná literární díla, v nichž ho zaujaly patologické rysy mezilidských vztahů (Alexandr Grin Morgiana, J. Havlíček Petrolejové lampy) či psychologický rozklad jedince odrážející rozklad společenský (Sběrné surovosti, L. Fuks Spalovač mrtvol). Dále ho lákají úpravy klasických pohádek (Deváté srdce, Panna a netvor). Blízké mu jsou i příběhy s kriminálním laděním (Znamení raka, Holka na zabití, kde poprvé vynikla Dagmar Veškrnová). Svůj smysl pro napětí umocňované nějakou záhadou, tajemstvím využil ve filmech se sci-fi tematikou (Upír z Feratu). Protipól vážných až hrůzných příběhů tvoří situační komedie o mladých lidech a jejich prvních citových vzplanutích (Holky z porcelánu, Sladké starosti), případně krizových situacích jejich soužití (Den pro mou lásku s Martou Vančurovou a V. Harapesem).

Herz občas neodolá a ve svých filmech si sám zahraje a vytvoří rázovitou postavu (Kulhavý ďábel, Gagman). Podobně se projevoval i na divadelním jevišti, kde zejména v 70. letech realizoval nejednu inscenaci. Stal se významným představitelem té linie československé, dnes české filmové režie, která účin filmu odvozuje od neskrývaně teatrálního zpracování výrazně spektakulárních příběhů. Hlavním východiskem tohoto přístupu k filmu je zřejmě jeho studium na DAMU (režie a loutkoherectví).

(pö)

HEYDRICH Reinhard (* 7. 3. 1904 Halle, Německo, + 4. 6. 1942 Praha) - německý nacistický politik a zastupující říšský protektor

Českomoravský prostor se nesmí nikdy ponechat v takovém stavu, který by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor byla jedna ze základních myšlenek, které novopečený zastupující říšský protektor R. Heydrich vyslovil na shromáždění nacistických funkcionářů v Praze dne 2. října 1941. Na základě Hitlerova pověření byl 27. září vyslán do Protektorátu, aby brutální silou potlačil odboj a odpor českého národa. Hned po příchodu do Černínského paláce, sídla úřadu říšského protektora, nechal zatknout předsedu protektorátní vlády A. Eliáše a přivézt do Prahy i vězněného O. Klapku, bývalého pražského primátora. Nic se nedělo náhodně - o připravovaných monstrprocesech s těmito protektorátními činiteli byl v Berlíně předem dohodnut s předsedou lidového soudu. Heydrich přišel udělat do Protektorátu nacistický pořádek a území i obyvatele jednou provždy germanizovat. Základní idea však musí, ač nevyslovena ... platit: tento prostor se musí jednou stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. Generalplan Ost, přijatý na jaře 1941, začal dostávat v Protektorátu své kontury. "Konečné řešení" českého problému se dalo shrnout do několika slov: poněmčení, vystěhování na východ, fyzická likvidace těch, které vystěhovat nemohu, neboť by tam na východě tvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám. Ale většina českého obyvatelstva zatím měla být plně využita pro potřeby války. Proto se mělo dát českým dělníkům tolik žrádla, aby byli schopni plnit své pracovní úkoly.

Heydrich byl ke svému úkolu perfektně připraven. Už dlouhá léta patřil k nacistické špičce a jeho kariéra v NSDAP, a zejména v bezpečnostním aparátu nacistického Německa svědčila o jeho naprosté bezohlednosti, jak dokázal už v jiných státech okupované Evropy. Ani československá otázka mu nebyla neznámá. V období mnichovské krize byl na zámku Donndorf nedaleko Bayreuthu, kde byl štáb K. Henleina a sudetoněmeckého Freikorpsu. Když pak v říjnu 1939 stanul v čele Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, procházely jeho rukama i návrhy na germanizaci českého prostoru od K. von Neuratha, a především od K. H. Franka. S Heinrichem Himmlerem rozpracoval na Hitlerův pokyn perzekuci českých vysokoškoláků a uzavření českých vysokých škol. S jeho příchodem do Prahy souviselo i "konečné řešení" židovské otázky v Protektorátě. Na podzim 1941 začaly odjíždět první transporty Židů do polských vyhlazovacích táborů a za osobní účasti Adolfa Eichmanna bylo vybudováno židovské ghetto v Terezíně, které jako "přestupní stanice" do Osvětimi začalo fungovat v únoru roku 1942.

Heydrich bezprostředně po příchodu do Prahy vyhlásil stanné právo, které začalo platit 28. září 1941 ve 12 hodin. Současně zřídil stanné soudy, respektive policejní stanné soudy, proti jejichž rozsudku nebylo odvolání. Avšak v rámci stanného práva byli popravováni čeští občané uvěznění třeba už před rokem. V období stanného práva, které Heydrich ukončil 20. ledna 1942, bylo odsouzeno k smrti 489 osob a 1 637 jich bylo odvezeno do koncentračního tábora. Kromě toho byly podniknuty masové údery proti odbojovým organizacím. Dne 8. října v rámci Aktion Sokol (akce Sokol) bylo zatčeno 1 500 Sokolů, čtyři dny poté Sokol nacisté rozpustili a jeho jmění zabavili. Ale rozsáhlé byly i další zatýkací akce - jen v říjnu 1941 se ocitlo ve věznicích gestapa 2 744 osob.

V citovaném projevu Heydrich dále uvedl: Ti, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, se odešlou ... po dalším otevření prostoru kolem Ledového moře, v němž budou v budoucnu koncentrační tábory ideální domovinou pro 11 miliónů Židů z Evropy - tam bychom pak mohli nasadit Čechy, kteří nejsou způsobilí k poněmčení, ve znamení úkolu pozitivního ve prospěch Němců jako dozorce...

Nelze zastírat, že Heydrichova politika "cukru a biče" měla značný úspěch. Terorem rozbil do značné míry odboj a na občany Protektorátu padl strach. Na druhé straně si zval na Hrad, kde si zřídil své sídlo, delegace dělníků a rolníků. Ovšem když hlásil do Berlína, že zlikvidoval odbojové hnutí, sám tomu nevěřil. Ostatně 16. května 1942 psal Hitlerovi, že nálada českého obyvatelstva je stejná jako předtím, vyčkávací a v jistém smyslu zatvrzelejší, i když celkem není důvodu k nějakým obavám.

Heydrich si byl vědom, že pacifikovat odpor může skutečně jen "konečné řešení". Hovořil o tom, že Češi jsou jako tráva - když cítí nebezpečí, skloní se, ale jsou připraveni znovu vztyčit hlavy. Cítil se však natolik bezpečný, že ze své vily v Panenských Břežanech jezdil bez doprovodu v otevřeném automobilu. I proto měl atentát uskutečněný 27. května 1942 parašutisty J. Gabčíkem a J. Kubišem úspěch. Po atentátu následoval strašlivý teror.

Vypálení a "vymazání" Lidic, zastřelení všech lidických mužů starších 15 let, odvlečení žen do koncentračního tábora Ravensbrück, zavlečení lidických dětí, obdobná likvidace Ležáků, znovuzavedení stanného práva (27. 5.- 3. 7. 1942) a v jeho rámci zatčení 1 190 obyvatel, z nichž 962 bylo zastřeleno v Čechách a 1 198 zatčených a 395 popravených na Moravě - a to i na základě "schvalování" atentátu, další popravy v koncentračních táborech - to byla strašlivá nacistická odpověď. Hitler navíc Háchovi při Heydrichově pohřbu v Berlíně otevřeně vyhrožoval vystěhováním českého národa ještě během války.

Atentát na R. Heydricha byl jedním z největších činů protifašistického odboje, navíc v roce 1942, kdy ještě nacistické armády nepoznaly hořkost porážky. Nikomu se už nepodařilo zasáhnout tak vysoce postaveného nacistického činitele a je nesporné, že tím mimořádně vzrostla prestiž Benešovy londýnské vlády, český národ však na atentát těžce doplatil. Otázkou ovšem zůstane, zda by další Heydrichovo působení nemělo obdobné následky. Parašutisté, kteří atentát vykonali, zahynuli vlastní rukou v boji s přesilou. Biskup Gorazd, který jim poskytl úkryt, byl popraven a pravoslavná církev byla zakázána.

(tp)

HEYROVSKÝ Jaroslav (* 20. 12. 1890 Praha, + 27. 3. 1967 tamtéž) - český chemik

První československý nositel Nobelovy ceny za chemii J. Heyrovský je především znám jako vynikající fyzikální chemik. Lidé, kteří jej poznali blíže, si jej navíc vážili jako člověka ryzího charakteru a velkého kulturního rozhledu.

Heyrovský se narodil v rodině známého právníka, profesora římského práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě, Leopolda Heyrovského. Již od dětských let se spolu se svým mladším bratrem Leopoldem zajímal zejména o přírodní vědy, stranou jeho zájmu ale nezůstal ani sport a hudba (hře na klavír jej učila vnučka skladatele Františka Škroupa, autora české hymny). Mezi Heyrovského nejoblíbenější sporty patřila kopaná a horolezectví.

Střední školu navštěvoval na Akademickém gymnáziu v Praze, kde se vyučovala zejména latina a řečtina, jenomže Jaroslava i Leopolda daleko víc přitahovaly přírodní vědy. Zatímco se Leopold věnoval později entomologii, Jaroslav se zajímal o chemii, fyziku a matematiku; proto se po maturitě zapsal na přednášky těchto předmětů na pražské univerzitě. Lákalo jej studium fyzikální chemie. Úroveň přednášek tohoto oboru byla tehdy na nevalné úrovni, a tak po roce odjíždí Heyrovský studovat do Anglie, kde se stává roku 1911 studentem University College v Londýně. V té době zde přednášel laureát Nobelovy ceny sir William Ramsey, objevitel vzácných plynů. Heyrovský je zpočátku jeho nadšeným žákem, později dokonce i spolupracovníkem. V roce 1913 získává titul bakaláře přírodních věd. Příštího roku odjíždí na prázdniny domů, avšak zpět do Londýna už se vrátit nemůže - vypukla 1. světová válka. Ale i tak zanechal pobyt v Anglii v Heyrovském nesmazatelné dojmy, například své laboratorní deníky vedl od té doby jen v angličtině.

Během války pracoval v lékárně a u rentgenu. Ihned po jejím skončení se opět vrhl do studia. Přírodní vědy se tehdy studovaly na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde Heyrovský obdržel hodnost doktora filosofie. Závěrečné zkoušce byl přítomen známý chemik, spolupracovník Mendělejevův, profesor Bohuslav Brauner (bratr malířky Zdeňky Braunerové), jehož byl Heyrovský asistentem, a profesor Bohumil Kučera. Z obhajoby se stala vášnivá vědecká diskuse, která později vedla Heyrovského k objevu polarografie.

Již v dubnu 1920 byl Heyrovský jmenován docentem, o rok později na londýnské univerzitě doktorem věd, v roce 1926 mimořádným a o čtyři roky později řádným profesorem fyzikální chemie na Univerzitě Karlově.

Heyrovského nejvýznamnějším objevem se stala elektrolýza s rtuťovou kapkovou elektrodou, která položila základy nové analytické metodě, polarografii. Tato metoda umožňuje pomocí speciálních elektrod - rtuťové kapky a platinového drátku - stanovit v roztoku i docela nepatrné množství cizí látky. Heyrovskému se podařilo v roce 1925 sestrojit dokonce přístroj pro automatický záznam křivek závislosti intenzity proudu na napětí, který nazval polarograf. Díky tomuto přístroji se objevily nové možnosti přesného rozboru látek.

V roce 1950 se stal J. Heyrovský ředitelem Polarografického ústavu ČSAV v Praze. Na Nobelovu cenu za chemii byl navržen již v letech 1940, 1947 a 1956. Nakonec ji přijal z rukou švédského krále Gustava Adolfa VI. ve Stockholmu 10. prosince 1959.

Byl jmenován čestným doktorem mnoha univerzit. Jeho vědecká práce proslavila českou vědu na celém světě.

(pm)

HILAR Karel Hugo (* 5. 11. 1885 Sudoměřice, + 6. 3. 1935 Praha) - český divadelní režisér, dramaturg a kritik

Hilar, vlastním jménem Karel Bakule, uplatnil svůj zájem o divadlo nejdříve psaním kritik, později po absolvování klasické filologie na pražské univerzitě si zvolil zaměstnání na správě Městského divadla na Královských Vinohradech (tajemník). Zde se začal zabývat otázkami dramaturgie a po roce 1914, kdy se stal šéfem činohry, se přiklonil k novému divadelnímu stylu - expresionismu, který poznal prostřednictvím jednak německých režisérů Maxe Reinhardta a Leopolda Jessnera, jednak českého průkopníka expresionismu na německých scénách Františka Zavřela. Vytvářel představení stylově odlišná od náladového kvapilovského impresionismu svou dynamickou zkratkovitostí, vzrušenou emocionalitou (Ibsenův Peer Gynt, Strindbergův Tanec smrti). Preferoval herce, kteří na rozdíl od psychologických realistů nechtěli zobrazovat člověka jako celek, nýbrž zdůrazňovali jen některou z jeho vlastností, jíž současně vysvětlovali jeho jednání. Opíral se proto o herce výrazných gest, dynamického projevu, například o V. Vydru, B. Karena, E. Kohouta, Romana Tumu, vyhledával scénické výtvarníky moderního výtvarného názoru, Alexandra Vladimíra Hrsku a V. Hofmana. Bezprostředně po 1. světové válce, v době vzrušené revolučními náladami, vytvářel divadlo davových scén (například Husité od Arnošta Dvořáka, 1919, Svítání od Émila Verhaerena). Jako výrazná osobnost byl postaven do čela činohry Národního divadla, kterou postupně, posílen svými herci z Vinohrad, proměnil v moderní soubor. Soustřeďoval se na vyhraněné konflikty plné vášní, na výjimečné jedince (Marlowe: Edward II., Strindberg: Královna Kristýna, Shakespeare: Romeo a Julie). V roce 1925 zahájil novou etapu své práce, v níž našel civilnější, tlumenější a klidnější výraz, lépe vyhovující hrám zaměřeným na vnitřní problémy jednotlivce na pozadí plastického obrazu sociálních dějů, a v práci s herci se poněkud přiblížil tradici českého psychologického realismu (Shakespeare: Hamlet, Sofokles: Král Oidipús, Bruckner: Alžběta Anglická, Mrštíkové: Maryša a O'Neillova trilogie Smutek sluší Elektře. Jako dramaturg dbal o uvádění moderního světového dramatu stejně jako klasických titulů. Rád pracoval s mladými lidmi, angažoval do souboru herce, kteří se stali základem velké generace herců Národního divadla, dosahujících vrcholu svého umění v 50. a 60. letech (Z. Štěpánek, F. Smolík, J. Šejbalová, L. Pešek, L. Boháč, H. Haas, O. Scheinpflugová, J. Štěpničková, J. Pivec a další).

Volil i mladé režiséry z okruhu avantgardy, z nichž J. Frejka se stal nejvýznamnějším pokračovatelem jeho díla v Národním divadle. Jako režisér byl proti hře jednotlivců, hvězd, usiloval o vyrovnanou souhru, o soubor, který je tvořivým způsobem připraven realizovat ústřední myšlenku hlavního tvůrce inscenace - režiséra. Někteří individualisticky založení herci těžko snášeli jeho náročnost, označovali ho za despotu a vytýkali mu, že omezuje hereckou svobodu. Po roce 1948 toho využili zejména komunističtí kritici měšťanského divadla. Ti zneužili výhrad, které měl proti Hilarově osobě V. Vydra, a obviňovali ho z tzv. kosmopolitního režisérismu potlačujícího herecké osobnosti. Hilar, který o divadle hodně psal, ve svých statích vysvětloval kromě jiného, jaká práva má v moderním divadle mít režisér. Byl zastáncem divadla, ve kterém již ne herec, ale režisér má rozhodující slovo. Byť byl opakem svého předchůdce v čele činohry ND Jaroslava Kvapila co se týče uměleckého směřování, tak stejně jako on usiloval o evropskou úroveň českého divadla. Pomáhali mu v tom vzdělaný dramaturg činohry František Götz i režisér K. Dostal, kterého Hilar angažoval (1922) jako znalce německého divadla a moderních her. Oporou nepříliš zdravého Hilara v soukromí i na scéně byla jeho manželka herečka Z. Baldová.

Hilar je vedle E. F. Buriana, J. Frejky a J. Honzla průkopníkem moderního českého režisérského divadla. A drtivá většina herců, kteří s ním spolupracovali, na něj vzpomínala jako na skutečnou osobnost.

(pö)

HILBERT Kamil (* 12. 2. 1869 Louny, + 25. 6. 1933 Praha) - český architekt a restaurátor

Kamil Hilbert, syn malířky Karoliny Hilbert-Reifové a bratr spisovatele Jaroslava Hilberta, navštěvoval nejdříve plzeňskou Vyšší průmyslovou školu. Po krátké praxi ve Vídni vystudoval tamní akademii (do 1895). Nedlouho pobyl v Praze, pak pracoval v Lounech, než roku 1899 převzal po Josefu Mockerovi dostavbu chrámu sv. Víta v Praze (do 1929). Jeho nástupem došlo k novému modernímu vedení stavby, při němž přísně respektoval památkovou hodnotu. V základech nalezl Václavovu rotundu, která byla konzervována a posléze zpřístupněna. Dokázal opustit puristické pojetí svého předchůdce, a stal se tak zakladatelem vědecké konzervace a restaurování památek u nás (kostel sv. Štěpána v Kouřimi, děkanský kostel v Lounech, Čáslavi a Nymburce, hrady Křivoklát, Moravský Šternberk, novoměstská radnice v Praze). Jeho zásluhy byly uznány udělením řádného členství v České akademii věd a umění.

Vlastní architektonickou tvorbu Hilberta ovlivnil historismus (kostel ve Štěchovicích). Věnoval se architektuře i vědecky a podílel se na soupisu uměleckých památek (Metropolitní chrám sv. Víta - spolu s Antonínem Podlahou).

(vl)

HILGENREINER Karl (* 22. 2. 1867 Friedberg, SRN, + 8. 5. 1948 Vídeň, Rakousko) - českoněmecký teolog a politik

Studoval v Římě filosofii a teologii, v roce 1891 byl vysvěcen, 1892 se stal knězem v Chebu a od roku 1899 působil jako profesor církevního práva na německé univerzitě v Praze, jejímž byl rovněž několikrát děkanem a v roce 1935 rektorem.

Po vzniku Československa stál v roce 1919 u zrodu Německé křesťanskosociální strany lidové (DCV - Deutsche Christlichsoziale Volkspartei), za kterou byl v letech 1920 -1939 senátorem a po Josefu Böhrovi od roku 1925 předsedou strany. S dalším čelným představitelem DCV, profesorem občanského práva na německé univerzitě v Praze R. Mayr-Hartingem, vypracoval program strany, jehož důležitou součástí byl požadavek německé samosprávy v Československu, na jehož půdě plně stál a vedl k tomu i svou stranu. V tomto duchu byli zástupci DCV dvakrát členy československé vlády: R. Mayr-Harting ministrem spravedlnosti (1926-29) a Erwin Zajiček ministrem bez portfeje (1936-38).

Když DCV po "anšlusu" Rakouska podlehla tlaku Henleinovy Sudetoněmecké strany a sloučila se s ní, K. Hilgenreiner do sloučené strany nevstoupil. V březnu 1939 odsoudil okupaci Česko-Slovenska a za války byl nacisty internován jako "hanobitel národa" (Volksschändling). V internaci byl i po válce, tentokrát v českém "pracovním" táboře pro Němce v Praze - Modřanech. Po různých intervencích byl odtud v roce 1946 propuštěn a "vysídlen" do Rakouska, kde spolupracoval s Vídeňskou katolickou akademií. Posmrtně byly vydány jeho vzpomínky Lebenserinnerungen (1971).

(mch)

HIRŠAL Josef (* 24. 7. 1920 Chomutičky u Hořic, + 15. 9. 2003 Praha) - český básník, překladatel a autor memoárů

Josef Hiršal patřil k básnické generaci, která vstupovala do literatury za okupace (K. Bednář, J. Orten či Hanuš Bonn). Ještě předtím však prodělal "surrealistické mládí" v jičínské básnické skupině a první publikování ve Studentském časopisu. V Halasem redigované edici První knížky vydal tehdejší učitelský praktikant a později lesní úředník svůj debut Vědro stříbra (1940). Velmi rychle pak následovalo dalších pět básnických sbírek, blízkých především poetice Skupiny 42, s jejímiž protagonisty (J. Kolářem, K. Lhotákem aj.) se Hiršal seznámil po příchodu do Prahy v roce 1945. Poté až do roku 1949 pracoval jako nakladatelský redaktor v Orbisu. Pak se dva roky živil jako pomocný dělník, až opět nastoupil do nakladatelství, nejprve Brázda, pak Naše vojsko a posléze Čs. spisovatel na místo propagačního textaře. V roce 1959 byl v souvislosti s nástupem J. Pilaře do funkce ředitele vyhozen a dva roky pracoval v propagaci Laterny magiky. Krátce působil v revue Knižní kultura, až se stal roku 1966 překladatelem a spisovatelem z povolání.

Dříve než mohla v 50. letech začít vycházet Hiršalova básnická tvorba, uplatňoval svůj talent v literatuře pro mládež (spolu s J. Kolářem zpracovali podle starých textů vyprávění Kocourkov, 1959, O podivuhodném životě mudrce Ezopa, 1960 a Bürgerova Barona Prášila, 1965), a především - spolu s Hiršalovou dlouholetou a neoddělitelnou spolupracovnicí Bohumilou Grögerovou - překládal a přebásňoval dílo Christiana Morgensterna, Edgara A. Poea, Heinricha Heineho, Ericha Kästnera, Johannese Bobrowského atd., ale také poezii jihoslovanskou, švédskou, italskou, francouzskou, rumunskou i čínskou. Jejich překlady, na nichž pracovali za pomoci jazykových expertů, jsou vždy originálním uměleckým uchopením a představují jeden z vrcholů poválečného překladatelství.

V roce 1965 mohla konečně vyjít Hiršalova poezie z 50. let, sbírka Soukromá galerie, ale to již byl jeho zájem soustředěn na tzv. experimentální poezii, jež byla básnickou reakcí na všeobecnou devalvaci slova. Hiršal s Grögerovou tehdy překládali básně Helmuta Heissenbüttela, Hanse M. Enzensbergera aj. a uspořádali v roce 1967 sborník k estetice kultury technického věku Slovo, písmo, akce, hlas a soubor Experimentální poezie. "Klasickou" ukázkou experimentální poezie, využívající především permutačních postupů, je Hiršalova a Grögerové sbírka JOB-BOJ (1968).

Na začátku 70. let, s příchodem normalizace a znemožnění publikování, se dvojice od experimentu obrátila ke svědectví, ke vzpomínce, k zaznamenání toho, z čeho se skládá život. Experiment však zůstal zachován i v próze: svědčí o tom forma memoárové novely Mlýn a Kolotoč (vyšly v knize Rozcestí, 1991) a celý vzpomínkový cyklus, jehož první dvě části (Píseň mládí, samizdat 1980, knižně 1991 a Vínek vzpomínek, Londýn 1989) jsou dílem J. Hiršala samotného. Na trojdílných kolážovitých memoárech Let let (knižně 1994) se rovným dílem podílela B. Grögerová. Roku 1995 bylo Hiršalovo překladatelské dílo odměněno obnovenou Státní cenou za literaturu.

(jp)

HLADÍK Radim (* 13. 12. 1946 Praha) - český hudebník

Hru na kytaru studoval na pražské konzervatoři. Jeho první rockové angažmá bylo roku 1961 ve skupině Komety, roku 1964 začal hrát ve skupině Fontana, která se roku 1965 přeměnila v Matadors. Rockový soubor Matadors patřil k nejvýraznějším seskupením na domácí scéně, vystřídali se v něm zpěváci V. Mišík, Karel Kahovec a Viktor Sodoma, vydal několik singlů a album Matadors (1968). Po rozchodu Matadors Hladík na podzim 1968 založil skupinu Blue Effect, v níž pokračoval v rozvíjení rhythmandbluesových inspirací. Na prvním albu Meditace (1969) zpíval V. Mišík, na jaře 1970 byl nahrazen Leškem Semelkou. Blue Effect pak nahrál spolu se skupinou Jazz Q a Jiřím Stivínem freejazzově orientované album Coniunctio. Skupina pak změnila název na Modrý efekt, krátce nato na M. efekt, natočila dvě další dlouhohrající desky jazzrockové fúze (Nová syntéza a Nová syntéza 2, obě s Jazzovým orchestrem československého rozhlasu, 1971 a 1974). Spolu s Pavolem Hammelem a Mariánem Vargou nahrál desky Zelená pošta (1972) a Na II. programe sna (1977), roku 1975 vyšlo instrumentální album Radim Hladík a M. efekt.

Po jazzrockové etapě v první polovině 70. let se M. efekt roku 1976 vydal cestou artrocku. S novým zpěvákem Oldřichem Veselým natočil album Svitanie (1977) a po návratu L. Semelky zdařilou dlouhohrající desku Svět hledačů (1977). Další album 33 (1980) však už bylo výrazem umělecké krize a předzvěstí rozpadu. V 80. letech se Hladík bez větších úspěchů pokoušel oživit činnost skupiny (opět pod názvem Blue Effect, mj. se zpěvákem Lubošem Pospíšilem a bubeníkem Davidem Kollerem. Roku 1990 Blue Effect rozpustil. V 90. letech Hladík vystupoval především s Jaroslavem Hutkou - natočili alba Pánbu na poli (1991) a Pravděpodobné vzdálenosti (1994), později s Dagmar Andrtovou - spolu vytvořili album Voliéra (1997). Složil také mnoho scénické a filmové hudby (například k filmu Zapomenuté světlo, 1996, s Michalem Dvořákem).

(jr)

HLAVÁČEK Oldo (* 26. 1. 1934 Bratislava) - slovenský herec

Oldo Hlaváček je výrazným představitelem rozsáhlé škály komediálních postav, oscilujících od situační po charakterní komiku, od tlumeného až po rozpoutaný dynamický projev. Desítky sluhů, degenerovaných šviháků a aristokratů v kostýmových hrách doplňovali jeho řemeslníci, šoféři, domovníci, úředníci a další obyčejní človíčkové bohužel většinou v rámci pouhé "komunální satiry" normalizačních let. V roce 1973 vytvořil odpudivý portrét malého slovenského fašisty v roli Nadzbrojníka Hunáka v satirické komedii Osvalda Zahradníka Zurabája. Prostor pro svou charakterizační komiku, smysl pro parodii a karikaturu našel především v rozhlase, kde účinkoval v mnohých hrách a zábavných programech. Vystupoval - často s Ivanem Krajíčkem, který se nyní exponuje v HZDS - v postavách lidových vypravěčů. Svou komikou, vyrůstající z lidových zdrojů, vytvářeli protějšek intelektuálního humoru neméně oblíbené dvojice Lasica-Satinský, respektive dnes Milana Markoviče. V televizi vedle četných veseloherních rolí především moderoval zábavné a soutěžní pořady, ale hraje i v pohádkách a pracuje v dabingu.

(pö)

HLAVÁČOVÁ Jana (* 26. 3. 1938 Praha) - česká herečka

V 70. a 80. letech byla J. Hlaváčová přední členkou činohry Národního divadla v Praze, kde od svého příchodu z divadla v Plzni postupně vyrůstala v představitelku složitých dramatických až tragických postav moderního i klasického repertoáru v širokém rozpětí jejich povah a sklonů (Gertruda, Shakespeare: Hamlet, Emilie Marty, K. Čapek: Věc Makropulos, Nastasja Filipovna, Dostojevskij: Idiot, Klytaimnestra, Aischylos: Oresteia). Její dívky a ženy vždy byly bez ohledu na jejich sociální postavení energické, pevné, hrdé, někdy i tvrdé, vždy však plnokrevně živé (Markytka, Stroupežnický: Naši furianti; Magdalena, Daněk: Vévodkyně valdštejnských vojsk), někdy i smyslné, jindy praktické až pragmatické i cynické (Markýza de Merteuil, Hampton: Nebezpečné vztahy). Se svými postavami včetně těch se zápornými rysy bývá Hlaváčová vnitřně hluboce srozuměna, snaží se co nejpřesněji tlumočit jejich citový život i pohnutky jejich jednání. Mnoha jejím rolím se dostalo prostřednictvím osobního kouzla Hlaváčové působivé elegance i vznešenosti. Po úspěšném debutu ve veselohře Kam čert nemůže hrála ve filmech Koncert na konci léta (o Antonínu Dvořákovi, 1979) Lev s bílou hřívou (o L. Janáčkovi, 1986), ale více příležitostí než film jí poskytla televize (seriál Byl jednou jeden dům, Ikarův pád, Ohnivé ženy a řada inscenací často s L. Munzarem), která však ne vždy její talent plně podpořila.

Přestože skutečně patřila k hlavním oporám činohry, došlo mezi Hlaváčovou a vedením souboru ND ke škodě obou stran k nedorozumění, jehož důsledkem byl v září 1990 překvapivý odchod J. Hlaváčové z Národního divadla. V tomto rozhodnutí ji podpořil i její manžel L. Munzar, též dlouholetý přední herec naší první scény. Poté hostovala v různých divadlech a od roku 1995 je členkou divadla Na Vinohradech.

(pö)

HLAVSA Milan (* 6. 3. 1951 Praha, + 5. 1. 2001 Praha) - český hudebník

Na podzim 1968 založil v Praze s dalšími třemi muzikanty rockový soubor The Plastic People Of The Universe, navazující především na podněty americké skupiny The Velvet Underground a pražského psychedelického souboru The Primitives Group. Od léta 1969 do jara 1970 působila skupina profesionálně, do konce roku 1973 mohla veřejně hrát už jen zřídka a za narůstajícího zájmu policie, později vystupovala výhradně na soukromých akcích undergroundové komunity (například První festival druhé kultury v Postupicích, září 1974). V březnu 1976 byli všichni členové Plastic People uvězněni, většina byla z vazby bez soudu propuštěna (Hlavsa v srpnu 1976). Umělecký vedoucí souboru Ivan Jirous a saxofonista Vratislav Brabenec dostali v září 1976 za činnost skupiny a pořádání nepovolených koncertů nepodmíněné tresty. Proces proti undergroundu měl velký ohlas mezi nekonformními českými intelektuály a významně přispěl ke vzniku Charty 77.

The Plastic People Of The Universe potom odehráli už jen pět důkladně utajovaných koncertů. V zahraničí jim vyšla alba Egon Bondy's Happy Hearts Club Banned (natočeno 1974, vydáno 1978), Passion Play (1978, 1980), Leading Horses (1981, 1983) a Midnight Mouse (1985, 1987). Hlavsa byl vždy výhradním autorem hudby, baskytaristou a většinou také zpěvákem. Na jaře 1988 se skupina rozešla, činnost obnovila až roku 1997. Od srpna 1997 vycházejí sebrané nahrávky Plastic People na deseti kompaktních discích. V říjnu 1997 se objevilo knižní vydání všech písňových textů (The Plastic People Of The Universe - Texty).

Na jaře 1988 založil Hlavsa skupinu Půlnoc, v níž hráli i klávesista Josef Janíček a kytarista Jiří Kabeš, dlouholetí členové Plastic People. Půlnoc existovala do června 1993 a vyšla jí například alba Půlnoc (1990) a City Of Hysteria (1992). Roku 1994 Hlavsa vytvořil s Dušanem a Janem Vozáryovými skupinu Fiction, která mimo jiné natočila alba Fiction (1994) a Noc a den (1996). Hlavsa s Janem Vozárym vydali v září 1997 album Magická noc, sestavené z elektronických coververzí písniček Plastic People. Milan Hlavsa působil také v souborech DG 307 (1973-75 a 1992-94, s Pavlem Zajíčkem) a Garáž (1981-88, s přestávkami). V prosinci 1992 mu vyšla autobiografická kniha Bez ohňů je underground, kterou napsal společně s Janem Pelcem.

Plastic People byli nejdůležitějšími představiteli českého hudebního undergroundu a vzhledem ke svému pronásledování také nejznámější českou rockovou skupinou v zahraničí. Ve své osobité tvorbě využívali i experimentální skladatelské postupy či podněty klasické hudby. K jejich vyhraněnému tvůrčímu a ideovému profilu přispělo i působení manažera a uměleckého vedoucího I. Jirouse.

(jr)

HLAVSA Oldřich (* 4. 11. 1909 Náchod) - český knižní grafik, typograf a publicista

Oldřich Hlavsa, který se v Náchodě vyučil v letech 1924-28 sazečem, pracoval po vojenské službě až do roku 1955 v několika pražských tiskárnách jako faktor. Současně byl také výtvarným redaktorem časopisu Typografie (1946-56), později členem skupiny Bilance (1958-70), od roku 1960 Association typographique international v Paříži a dalších typografických společností v USA a Kanadě. Patří mu přední místo v české časopisecké, a hlavně knižní typografii, za niž získal řadu ocenění doma i v zahraničí (Nejkrásnější kniha v letech 1965, 1967-70, 1981; první cena v Bologni, 1984).

Hlavsa se především zasloužil o objev nových vztahů sazby obrazové části do textu, nově se pokoušel utvářet také celkovou podobu knihy. Mezi jeho významné teoretické práce patří Typografická písma latinková (1958) a Typografia I-III (1976, 1981).

(vl)

HLINKA Andrej (* 27. 9. 1864 Černová u Ružomberoku, + 16. 8. 1938 tamtéž) - slovenský římskokatolický kněz a politik

Na politické kolbiště vstoupil A. Hlinka už v polovině 90. let 19. století. Tehdy vedl boj za práva tej našej slovenčiny a viery proti "kalvínskému a zednářskému" pešťskému režimu, a zejména proti maďarizačnímu útlaku Slováků. Od roku 1917 se zasazoval o společné soužití Slováků s Čechy a byl signatářem Martinské deklarace z 30. října 1918. Tento dokument mimo jiné konstatoval: Slovenský národ je čiastka i rečovo i kultúrno historicky jednotného česko-slovenského národa... Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmezené sebaurčovacie právo na základe úplnej neodvislosti...

V prosinci 1918 obnovil Hlinka činnost Slovenské ľudové strany (od roku 1925 Hlinkova slovenská ľudová strana), která si za svůj cíl vytkla dosažení autonomie Slovenska v duchu tzv. Pittsburské dohody. V září 1919 Hlinka odjel na falešný pas přes Polsko do Paříže a tam se marně pokoušel proniknout na jednání mírové konference a prosazovat program slovenské autonomie. Po návratu do Československa byl osm měsíců internován, nejprve na Mírově, později v Praze.

Od počátku 20. let se neustále vyostřovaly Hlinkovy konflikty s pražskou vládou a slovenskými čechoslovakistickými politiky, ať už se Šrobárem nebo s Dérerem. Při svém příklonu k radikálnímu autonomismu dával Hlinka stále více najevo, že spojení Čechů a Slováků v jednom státě pokládá za podmíněné. Už v lednu 1922 napsal: Poláci nám nejsou o nic méně bratry než Češi... Ba katolická a křesťanská mentalita Poláků je nám o mnoho bližší než český husitismus, pokrokářství a erotický materialismus.

Určitý smysl pro politický realismus Hlinka projevil na počátku roku 1927, kdy dva zástupci jeho strany se stali ministry v koaliční československé vládě. Po tzv. Tukově aféře však z vlády odešli a Hlinkova strana se definitivně vydala na cestu protivládní opozice. Přitom nebyla jakýmsi separatickým monolitem a existovala v ní přinejmenším čtyři křídla - propolské, proněmecké, promaďarské, a především slovensky autonomistické. Ty sjednocoval Hlinka, osobnost - jak už se to někdy slovenským politikům stává - značně nevyzpytatelná a své partnery i protivníky neustále něčím překvapující. V srpnu 1933 byl v pozadí organizace protivládní demonstrace při oslavách 1100. výročí založení nitranského kostela knížetem Pribinou. Roku 1935, před volbou prezidenta republiky, nejprve ujišťoval R. Berana, že ľuďáci budou volit třeba dřevo, jen když to nebude Beneš, a nakonec volbu Beneše podpořil.

Roku 1938 Hlinka vyjednával s henleinovci i s maďarskou iredentou a požadoval okamžité vyhlášení slovenské autonomie. Ve své straně dal plnou volnost krajně nacionalistickému protičeskému křídlu. V červnu pořádala jeho strana v Bratislavě velké demonstrace, teď už ne pouze proti českým centralistům, ale proti Čechům vůbec. Čecha do mecha, mecha do Dunaja! - takové výmluvné heslo na nich zaznívalo a demokratičtí Slováci, kteří nezapomněli, že první republika jim přinesla i mnoho dobrého, se jenom styděli...

Blížil se Mnichov, ale toho se Hlinka už nedožil. Zemřel 16. srpna 1938. V posledních letech svého života často se nechal strhnout k nerozmyšleným výrokům protistátního obsahu - charakterizoval Hlinku jeho zapřisáhlý oponent, slovenský sociální demokrat I. Dérer - a přece byli a jsou mnozí, kteří jsou přesvědčeni, že by se Hlinka nikdy neodvážil k činům, které by znamenaly rozpad československého státu, protože byl přesvědčen, že Slovensko může být trvale zabezpečeno jen ve státním útvaru s českými zeměmi, přičemž ovšem měl na mysli quasidualistické řešení.

O poměrech ve vlastní straně neměl Hlinka iluze ani na smrtelné posteli. Pamětník vzpomíná: U lůžka umírajícího střídali se ve strážní službě předáci strany. Když Murgaš vyměnil Macha, Hlinka prý procitl z agónie ke krátkému vědomí a šeptal ctitelům blízko stojícím: Jeden gauner odchází a druhý přichází...

(nk)

HODÁČ František Xaver (* 21. 8. 1883 Brno, + 10. 5. 1942 Zlín) - český národohospodář, publicista, politik, účastník protirakouskéhoi protinacistického odboje

František Xaver Hodáč pocházel z rodiny známého brněnského advokáta a národovce. Po absolutoriu Slovanského gymnázia v Brně studoval od roku 1902 dějiny umění na filosofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Byl posluchačem Jaroslava Golla (stal se pak jeho zetěm a otcem herečky N. Gollové) a stoupencem T. G. Masaryka. Velmi silně na něj zapůsobil i národohospodář Albín Bráf. Od roku 1907 působil jako koncipient v otcově kanceláři, ale pak odešel do Vídně, aby prohloubil studium národohospodářství - v tomto oboru spolu s finanční vědou a statistikou se stal v roce 1911 soukromým docentem české techniky v Brně.

Hodáč byl od mládí také veřejně a publicisticky činný: publikoval ve Vídeňském deníku a Lidových novinách, napsal řadu odborných národohospodářských publikací, pracoval ve studentském hnutí (1905-06 byl předsedou Svazu českoslovanského studentstva). Úzce spolupracoval s Adolfem a Jaroslavem Stránskými a ovlivněn Masarykem - zejména v otázkách náboženských a sociálních - inklinoval k sociální demokracii. Ovšem postupně se s těmito názory i svými vzory rozešel.

V roce 1911 se stal tajemníkem Jednoty průmyslníků pro Moravu a Slezsko, navazoval kontakty s českými průmyslníky (T. Baťa), redigoval Moravskoslezskou revue a založil Průmyslový věstník (1914). Za 1. světové války se podílel organizačně i finančně na protirakouském odboji, byl tajemníkem brněnské odbočky Maffie a úzce spolupracoval především s J. Preissem. V červnu roku 1918 byl Hodáč zvolen generálním tajemníkem Ústředního svazu českých průmyslníků a finančně pomáhal Národnímu výboru.

Po vzniku republiky měl významný podíl na vzniku Ústředního svazu čs. průmyslníků; v letech 1918-33 byl jeho generálním tajemníkem a v letech 1933-34 místopředsedou. Zároveň se stal delegátem v Mezinárodní konfederaci práce a členem Mezinárodního úřadu práce v Ženevě.

V ekonomice nové republiky stál na platformě A. Rašína, byl členem Bankovního výboru při ministerstvu financí a ostře až konfrontačně polemizoval s K. Englišem. V letech 1926-29 byl členem Bankovní rady a jejího výkonného výboru.

Zároveň se Hodáč stal vlivným členem národnědemokratické strany K. Kramáře (v letech 1929-35 ji zastupoval i v parlamentu) a oponentem politiky Hradu, zejména Benešovy zahraničněpolitické orientace. V době krize obracel pozornost k Mussoliniho Itálii, zároveň si však podržel výhrady k diktátorskému režimu. Byl spolutvůrcem sjednocení pravicových sil v Národním sjednocení, kde spolu s J. Stříbrným a profesorem F. Marešem byl jedním z místopředsedů. V té době se vzdal funkce místopředsedy Svazu průmyslníků, aby se mohl věnovat cele politice, ale výsledky nebyly nejšťastnější: dostal se do konfliktu se Stříbrným a nakonec i s Kramářem, který jej nedoporučil za svého nástupce. Po Kramářově smrti (1937) pak došlo v Národním sjednocení k rozkolu, když je opustili Stříbrného ligisté. Hodáč zůstal jen úřadujícím místopředsedou strany.

Za sílící krize československého státu stál Hodáč plně na jeho platformě a vystupoval - z ostře nacionalistických pozic - proti Henleinovým nárokům. Po Mnichovu se stal členem předsednictva Strany národní jednoty a zastával funkci předsedy Státní hospodářské rady. Od počátku okupace úzce spolupracoval především s L. Rašínem a národnědemokratickou součástí protinacistického odboje.

V roce 1942 se stal členem dozorčí rady Baťových závodů, ale krátce nato náhle umírá.

(tp)

HODINOVÁ-SPURNÁ Anežka (* 12. 1. 1895 Doubravice u Litovle, + 1. 4. 1963 Praha) - československá komunistická politička a pracovnice ženského a mírového hnutí

Od roku 1918 byla A. Hodinová-Spurná členkou sociální demokracie, stoupenkyní její levice. Roku 1921 se stala členkou KSČ, v jejíchž satelitních organizacích (Rudá pomoc aj.) zastávala řadu vedoucích funkcí. Po V. sjezdu KSČ patřila ke stoupencům Gottwaldovy skupiny. V letech 1929-38 byla poslankyní Národního shromáždění a členkou pražského obecního zastupitelstva a městské rady. Hájila zde zájmy nezaměstnaných a chudiny bydlící v nouzových koloniích. Způsob této existence poznala z vlastní zkušenosti.

Začátkem nacistické okupace emigrovala do Velké Británie. Tam patřila k vedení české komunistické emigrace a zasedala ve Státní radě československé v Londýně. V letech 1945-60 byla poslankyní a místopředsedkyní Národního shromáždění. V únoru 1948 zde organizovala akční výbor, orgán, který vytvořil nový zasedací pořádek poslanců a k 10. březnu 1948 natolik zastrašil všechny na zasedání přítomné nekomunistické poslance, že do jednoho hlasovali pro program Gottwaldovy vlády "obrozené" Národní fronty, a doplnili tím zdání ústavnosti únorového mocenského převratu. Roku 1949 zpočátku figurovala - zřejmě pro svůj válečný exil v Londýně - na seznamech lidí podezřelých z "protistátní činnosti".

Ve veřejnosti byla v 50. letech známá jako vytrvalá řečnice, předsedkyně Výboru československých žen a představitelka prosovětského mírového hnutí. Na rozdíl od svých nástupkyň v komunisty ovládaném ženském hnutí měla aspoň jednu sympatickou vlastnost, totiž skromnost.

(nk)

HODŽA Fedor (* 4. 11. 1912 Budapešť, + 17. 9. 1968 New York) - československý právník, publicista, diplomat a slovenský politik

Martinská deklarace byla skutečně projevem národa, sjednoceného ve všech základních postulátech své politické budoucnosti. Byl to čin národního sebeurčení - tak hovořil syn předního slovenského politika M. Hodži Fedor Hodža, který v té době byl už 26 let v exilu: nejprve za 2. světové války, poté po únoru 1948. Přesto tato doba nic neubrala na jeho vztahu ke slovenskému národu a k Československé republice.

Své dětství a mládí strávil Hodža v Praze. Před 2. světovou válkou pracoval na čs. vyslanectví v Paříži, po kapitulaci Francie v červnu 1940 odešel do Velké Británie, kde se později stal (od 10. 8. 1944) i členem Státní rady. Jako ministerský tajemník vyjadřoval nesouhlas s centralistickou koncepcí, podobně kriticky se vyjadřoval k "východní", prosovětské orientaci zahraniční politiky. Na podzim roku 1944 byl jmenován členem delegace (politickým poradcem) vládního delegáta Františka Němce pro území republiky osvobozené Rudou armádou. Na Podkarpatskou Rus odletěl přes Moskvu a na místě byl svědkem násilných snah o připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. S postupem Rudé armády se nakonec dostal až do Košic, kde se stal členem Slovenské národní rady. Na ustavujícím sjezdu Demokratické strany byl zvolen jejím generálním tajemníkem a patřil k nejbližším spolupracovníkům J. Lettricha, který stál v čele strany. Po přesídlení do Bratislavy se F. Hodža snažil z Demokratické strany vybudovat organizačně schopnou, moderní stranu. Výsledky jeho neúnavné činnosti se projevily ve volbách 1946. Demokraté v nich jasně a s převahou zvítězili, když získali 2/3 všech mandátů. Oba sjezdy strany (7.-8. července 1945 a 24.-25. ledna 1948) Hodžu vždy potvrdily do funkce generálního tajemníka. Působil rovněž v Ústavodárném Národním shromáždění, kde se uplatnil především v zahraničním výboru.

Výrazné vítězství Demokratické strany ve volbách 1946 vyvolalo zostřenou pozornost KSČ a KSS, které se všemi prostředky snažily situaci zvrátit. Terčem útoků (ve spolupráci s tehdy již komunisty ovládanou StB) se stal nejen Miloš Bugár, Ján Kempný, ale také místopředseda vlády J. Ursíny a mladý Hodža. Jeho vystoupení v parlamentu 16. září 1947, v němž odsoudil hrubý útok ministra vnitra V. Noska proti své osobě, je považován za jeden z nejdramatičtějších okamžiků v parlamentním jednání po 2. světové válce. Nicméně "generálka" na únor KSČ vyšla a po únoru Hodža věděl, že zůstat v republice nemůže. Počátkem března 1948 emigroval. Ve Spojených státech a v Kanadě pomáhal vybudovat exilové organizace. Dával přitom důraz na středoevropskou spolupráci a federaci. V nich nacházel záruku bezpečnosti a svobody - nejen pro Československo - v exponovaném prostoru mezi Německem a Ruskem. Bylo to ostatně ve shodě s koncepcí jeho otce.

Z Hodžova pera také vychází jedno z nejkrásnějších ocenění první Československé republiky: Za krátkých 20 roků svobodného života uměli jsme vybudovat stát, který dodnes má úctu, ba obdiv ve světě. Pravda, v tom světě, který vyznává svobodu, pěstuje demokracii a pečuje o sociální spravedlnost. Dobrá pověst republiky přežila její smrt. Československý demokratický režim chránil svého občana; proto pěstoval v politickém životě liberalismus a v hospodářském životě státní intervenci.

(tp)

HODŽA Milan (* 1. 2. 1878 Sučany u Martina, + 27. 6. 1944 Clearwater, USA) - slovenský politik, novinář a publicista a československý diplomat a politik

Hodžův spolupracovník a přítel A. Štefánek napsal, že Hodža je jediným slovenským politikem, který neví, kolikrát byl před 1. světovou válkou trestán a žalářován, a co víc, že o tom ani nehovoří. Není divu, že tato slova zaujala Hodžova osobního tajemníka z posledních let jeho života (1943-44), zejména když F. Peroutka přirovnal Slováka Hodžu k Čechu Karlu Havlíčku Borovskému. Působení M. Hodži do roku 1918 je podrobně popsáno v 1. dílu, ale na tomto místě je třeba zmínit alespoň jeho vztahy k následníku trůnu Františku Ferdinandovi, který byl odpůrcem maďarského separatismu nahlodávajícího jednotu habsburské říše. Hodžovi se mimo jiné podařilo jeho prostřednictvím dosáhnout propuštění A. Hlinky a jeho znovuuvedení do úřadu. Smrtí následníka ovšem naděje vzaly za své. Hodža za 1. světové války působil ve Vídni a měl renomé i jako tvůrce agrárního programu Slovenské národní strany, což ho předurčilo k významné roli i v poválečné agrární straně. Po vzniku Československa se stal však nejprve vyslancem v Budapešti (1918-19). Již v té době se Hodža také poprvé střetl s E. Benešem, když nesouhlasil s jeho postupem při určování slovensko-maďarských hranic. Od roku 1918 až do konce první republiky byl Hodža poslancem parlamentu a zároveň vedoucím činitelem agrární strany na Slovensku. Jako člen vedení Mezinárodního agrárního byra úzce spolupracoval s A. Švehlou.

Po návratu z Budapešti byl v prosinci 1919 a potom ještě 1926 jmenován ministrem pro sjednocení zákonů a organizace správy (právní normy se v českých zemích a na Slovensku, které bylo součástí Uher, značně lišily). Současně od založení Komenského univerzity v Bratislavě na ní působil jako profesor novodobých dějin. V letech 1922-26 a 1932-35 byl ministrem zemědělství. V roce 1925 založil Čs. akademii zemědělskou a stal se jejím předsedou. Zastával i další ministerské funkce, mimo jiné byl v letech 1926-29 ministrem školství a národní osvěty. Měl také výrazný podíl na realizaci aktivismu některých německých politických stran.

Hodžovou politickou koncepcí, ba alfou a omegou jeho snažení, bylo vybudování středoevropské federace. Od vzniku Československa nedůvěřoval garancím velmocí, ani Společnosti národů. Hlásal a organizoval hnutí za federaci všech států ležících mezi Německem a Ruskem, od Baltu až po Egejské moře. Tato federace měla být partnerem i velmocí na základě hesla, které Hodža tak rád užíval: Já pán, ty pán! Koncepce ovšem narážela na mnoho překážek - a jednou z největších byl boj o trhy pro zemědělské produkty. Proto jeho plány ve 30. letech vykrystalizovaly do užší a schůdnější koncepce úzké spolupráce Československa, Maďarska a Rakouska, kde velkou roli měla hrát velmocenská vazba na Itálii, s níž už byly obě zmíněné země spojeny římským paktem. Jeho plány ovšem neušly Německu, které je torpedovalo německo-rakouskou smlouvou, ale přesto Hodžova politika nalézala příznivý ohlas u rakouského kancléře Kurta Schuschniga. V samotném Československu byla podporována jak agrární stranou, Národním sjednocením a lidovci, tak i německými demokratickými stranami, které však už byly po nástupu Henleina ve svém neoaktivismu značně oslabeny. Naproti tomu narážela na koncepci Benešovu a oficiální zahraniční politiku s její vazbou na Francii a od roku 1935 i na Sovětský svaz.

V letech 1935-38 stanul Hodža v čele československé vlády a jako premiér se upřímně snažil o dohodu s německým obyvatelstvem. Mezi tím ovšem sílily - i pod tlakem z říše - nacionalistické a separatistické tendence. Navíc Hitler po anšlusu Rakouska začal veřejně hovořit o nutnosti vyřešení sudetoněmecké otázky. Hodža to označil za vměšování do vnitřních věcí republiky a stále doufal v dohodu. Pochopil, až když 7. září 1938 předal sudetoněmecké delegaci v pořadí už čtvrtý plán na řešení situace a henleinovci o něm odmítli vůbec jednat.

Československá vláda poté pod nátlakem tehdejších vlád Anglie a Francie přijala berchtesgadenské podmínky. To vyvolalo velké demonstrace a pád Hodžovy vlády.

Po Mnichovu odejel Hodža do francouzského exilu. V roce 1939 založil v Paříži Slovenskou národní radu a prostřednictvím spojek i francouzského vyslanectví v Praze byl až do září 1939 podrobně informován o situaci v bývalém Československu. Spolupracoval úzce se Š. Osuským a zůstával v opozici proti E. Benešovi. Jeho pozice byla v tomto období také mnohem pevnější než Benešova. Tomu se ale obratným manévrováním a růstem prestiže po vypuknutí války, a zejména po pádu Francie podařilo Hodžu postupně vyšachovat.

Hodža odejel v roce 1941 do USA a pokračoval tu v politické činnosti, která rozhodně nebyla podle představ londýnského exilu. Proto také Beneš označil Hodžu za obyčejného politického chytráka, bez linie. Bylo to ovšem nařčení více než sporné, a navíc vyslovené až poté, kdy se Hodža odmítl stát znovu místopředsedou Státní rady v Londýně (tuto funkci zastával od listopadu 1940 do července 1941 před odjezdem do USA). Hodža mohl totiž jen stěží akceptovat Benešův postoj k agrární straně (vrcholící nakonec jejím zákazem) a také jeho zahraničněpolitickou koncepci, která směřovala do područí Sovětského svazu. Své názory Hodža publikoval v četných úvahách a studiích vydaných souborně ve 30. letech v několikasvazkovém výboru Články, reči, štúdie, knize Československý rozkol (1920) a především v práci Federation in Central Europe (1942), v níž prozíravě upozorňoval na nebezpečí sovětské rozpínavosti a znovu obhajoval nutnost federativního semknutí národů střední Evropy, v němž viděl jedinou záchranu demokracie v tomto prostoru po válce. Patrně se nemýlil.

(tp)

HOFFMANN Karel (* 15. 6. 1924 Stod) - český politik

Jméno Karla Hoffmana se dostalo do širšího povědomí až v srpnu 1968, kdy se jako ředitel Ústřední správy spojů snažil vyřadit z provozu rozhlas a televizi, a vyloučit tak možnost odporu proti sovětské vojenské intervenci v Československu.

Do politicky méně významné funkce ve spojích byl jako konzervativní ideolog a veřejný činitel jmenován v květnu 1968. Do té doby zastával významná postavení. Po činnosti v ideologickém aparátě ÚV KSČ (1949-59) byl do roku 1967 ústředním ředitelem Čs. rozhlasu a poté do dubna 1968 ministrem kultury a informací. Od roku 1966 byl členem ÚV KSČ.

Po srpnu 1968 se stal jedním z nejpřednějších představitelů normalizace a ortodoxního komunistického režimu. V letech 1969-71 zastával sice politicky méně významné funkce předsedy Federálního výboru pro pošty a telekomunikace a ministra spojů, ale od roku 1971 byl členem předsednictva ÚV KSČ a současně, do roku 1987, předsedou Ústřední rady odborů. Poté až do pádu režimu byl tajemníkem ÚV KSČ. V listopadu 1989 patřil k těm, jejichž odvolání veřejnost jmenovitě požadovala. Po listopadových událostech byl zbaven všech stranických funkcí a rezignoval na mandát poslance Federálního shromáždění, jímž byl nepřetržitě od roku 1971. V únoru 1990 byl vyloučen z KSČ.

(mch)

HOFFMEISTER Adolf (* 15. 8. 1902 Praha, + 24. 7. 1973 Říčky u Rychnova n. Kněžnou) - český výtvarný umělec, spisovatel, publicista a kulturní pracovník

Jediný výtvarný dokument - karikatura - o schůzce proslulých pátečníků K. Čapka pochází od A. Hoffmeistera, který se schůzek zúčastňoval, než mu to KSČ zakázala. Tento absolvent práv (1925) byl všechno jiného než advokátní koncipient a advokát, což bylo jeho oficiální povolání. V roce 1920 stál u zrodu Devětsilu, od roku 1927 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, spolupracoval s Osvobozeným divadlem J. Voskovce, J. Wericha a J. Ježka, s divadlem E. F. Buriana, byl redaktor Lidových novin, kreslíř do mnoha časopisů, autor próz, dramat a cestopisů, významný český karikaturista slavných domácích i zahraničních osobností, autor koláží. V pražských kulturních kruzích patřil na jasnou levici.

Znal jazyky a mnoho cestoval, ale když v roce 1939 odjížděl do Paříže, byl to útěk před nacismem. Po mnoha dobrodružstvích se roku 1941 dostal do USA, kde znovu spolupracoval se slavnou trojicí z Osvobozeného divadla a podílel se na exilové práci. Po válce - jako mnoho jiných levicových intelektuálů - se stal ministerským úředníkem (na ministerstvu zahraničních věcí řídil kulturní styky se zahraničím) - kulturně politicky pracoval ve prospěch KSČ a po "vítězném" únoru se stal čs. velvyslancem v Paříži (1948-51). Po návratu byl profesorem na VŠUP (1954-56 rektor) a dále působil jako esejista, ilustrátor a karikaturista. Předválečný levicový umělec patřil k předním kulturním osobnostem prvních 20 let komunistického režimu, na rozdíl od většiny však mohl režimu sloužit jako výkladní skříň.

Přátelství jej pojilo nejen s J. Werichem, s nímž se často stýkal, ale i s J. Trnkou. Na rozdíl od Wericha se už naštěstí nedožil odpudivé manifestace kulturních pracovníků proti Chartě 77 v Národním divadle. Posmrtně mu vyšla zajímavá vzpomínková kniha Podoby a předobrazy (1988). Jeho synem je filmový dokumentarista Martin Hoffmeister.

(mch)

HOFMAN Vlastislav (* 6. 2. 1884 Jičín, + 28. 3. 1964 Praha) - český architekt, výtvarník a scénograf

Ve 20. a 30. letech byl V. Hofman vůdčí osobností české scénografie a ovlivnil celou její vývojovou etapu. V žádném divadle neměl pevné angažmá, ale za svůj život vytvořil přes 400 výprav, a to hlavně pro Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech v Praze a pro Zemské divadlo v Brně. Ke svým scénám si navrhoval zásadně sám i kostýmy a masky. Uvědomoval si dobře, že kostým může ovlivnit i hercův výkon a že kostýmovaný herec je důležitou složkou výtvarného rozvrhu scény.

Hofmanova výprava hry Arnošta Dvořáka Husité (1919) znamenala vstup moderní malby na české jeviště. Poté až do poloviny 20. let pracoval v duchu expresionismu, koncem 20. let prověřoval scénický konstruktivismus. Počátkem 30. let zkoušel řešit otázky vzájemného vztahu času a prostoru. Vrcholným dílem se stala výprava Sofoklova Krále Oidipa (1931), v níž vedle architektury vynikl i moment symbolický: šnekovité schodiště na točně vyneslo v závěru oslepeného Oidipa až na svůj vrchol, představující i vrchol Oidipova poznání a samoty. V průběhu 30. let se vracel k realistické kulise, jíž byl potom věrný až do konce života a kterou sám definoval jako realismus konstruktivní. V tomto duchu vytvořil monumentální výpravy ke hrám O'Neilla, K. Čapka, Shakespeara a řady dalších. Hlavními partnery-režiséry, jimž mnohdy poskytl klíč k inscenaci, mu byli v činohře K. H. Hilar, Vojta Novák, K. Dostal, J. Bor, J. Frejka a v opeře Ferdinand Pujman a Josef František Munclinger. Hofman se zabýval i architekturou (projekty mostů), knižní ilustrací i návrhy nábytku, interiérů či porcelánu. V dějinách ovšem zůstane především jako neopominutelná postava jevištního výtvarnictví první poloviny 20. století; své názory publikoval hlavně časopisecky (Jeviště).

(pö)

HÖGER Karel (* 17. 6. 1909 Brno, + 4. 5. 1977 Praha) - český herec a pedagog

Karel Höger začal hrát divadlo jako ochotník, ale po studiu na učitelském ústavu a krátkém učitelování na venkově absolvoval hereckou konzervatoř a v roce 1932 byl angažován do Zemského divadla v Brně. Za osm let tam nastudoval 120 různorodých rolí. Mnohotvárnost úkolů byla pro něho výbornou hereckou školou. V roce 1940 přešel do Národního divadla v Praze (ND). V činohře ND se tehdy sešly velké herecké osobnosti, například E. Kohout, L. Pešek, J. Pivec, J. Šejbalová, O. Scheinpflugová. Pro Högera však největší význam měla spolupráce s režiséry J. Frejkou a K. Dostalem, kteří v temné době německé okupace tvořili své společensky nejúčinnější inscenace. V Dostalově režii se jeho princ z Kleistova Prince Bedřicha Homburského změnil oproti tradičnímu výkladu v antimilitaristický manifest. Ve Frejkově inscenaci Hebbelovy hry Gygův prsten v roli Gyga demonstroval krásu českého jazyka. Höger přesvědčivě ztělesňoval intelektuální typy a velké osobnosti. Hrál lékaře Ondřeje v Čapkově Matce, Jana Husa v Tylově historické hře, aristokrata ducha Cyrana v Rostandově veršované hře Cyrano z Bergeracu. Výborně hrál i postavy negativní, psychicky zvrhlé. Ve druhé polovině 50. let Högerovo herectví vyzrálo a vrcholnými výkony v jeho tvorbě se staly portréty současných lidí, především intelektuálů. Jeho charakterizační umění vyniklo ve spolupráci s nejlepšími poválečnými režiséry J. Pleskotem v úloze obchodního cestujícího Willi Lomana ve hře Smrt obchodního cestujícího od A. Millera, s O. Krejčou v úlohách Ahmeda Rizi v Hikmetově Podivínovi, redaktora Moráka z Hrubínovy Srpnové neděle a spisovatele Josefa Struny v Křišťálové noci téhož autora.

Högerova herecká práce je úzce spjata s filmem. Ztělesnil hlavní postavy v životopisných filmech V. Kršky (Mikoláš Aleš, Bedřich Smetana ve filmu Z mého života), hrál ve filmových přepisech významných literárních děl (Turbína, Krakatit), jeho příjemný zevnějšek i laskavý humor našel uplatnění i v psychologických filmech (Modrý závoj, Ošklivá slečna) a detektivkách (105 % alibi). Ve zralém věku vytvořil v televizních filmech Romeo a Julie na konci listopadu a Lístek do památníku výrazné postavy dvou rozdílných současných mužů, snažících se vzepřít přicházejícímu stáří. Častými Högerovými divadelními i filmovými partnerkami byly B. Waleská, V. Fabianová, D. Medřická a V. Matulová. Od svých brněnských let spolupracoval Höger s rozhlasem, zejména v pořadech pro děti a mládež uplatňoval své skvělé vypravěčské umění (Těsnohlídkova Liška Bystrouška), ale četl i komentáře k filmům pro děti (podle J. Čapka: Vyprávění o pejskovi a kočičce atd.). Často přispíval svými úvahami do tisku a připravoval své herecké paměti, které však vyšly až po jeho smrti (Z hercova zápisníku). Höger byl v letech 1945-71 na konzervatoři i na DAMU učitelem mnoha budoucích českých herců, přednášel i na FAMU. Působení v Národním divadle, které tolik miloval, Högerovi v 70. letech neurvalí normalizátoři české kultury natolik ztrpčili, že zemřel několik dní nato, co dal sám výpověď ze svazku činohry ND.

Karel Höger patří mezi nejvýznamnější české herce 20. století. Svým nepatetickým, civilním, přesto hluboce citovým projevem potvrzoval neustále fakt, že smyslem zájmu pravdivého divadla je jen živý člověk.

(pö)

HOCHOVÁ-REINHARDTOVÁ Dagmar (* 10. 3. 1926 Praha) - česká fotografka

Svá fotografická studia zahájila v letech 1942-46 u J. Funkeho a J. Ehma na Střední grafické škole v Praze a dokončila roku 1953 na FAMU (obor filmová fotografie). Hochová patří k hlavním představitelům české realistické fotografie, zaměřené téměř výhradně na dokumentaci lidské společnosti. Centrem jejích fotografických nearanžovaných záběrů je proto vždy člověk, kterého se autorka snaží zachytit v jeho konání a k tomu vytváří větší obrazo-vé cykly (Děti, Síla věku, Dvojice, Svátky a slavnosti).

Vzhledem ke společenské angažovanosti a pravdivosti takové výpovědi jejích snímků byly mnohé soubory publikovány až po listopadu roku 1989. Tehdy se autorka angažovala i politicky (poslankyně OF v ČNR).

(vl)

HOLAN Vladimír (* 16. 9. 1905 Praha, + 31. 3. 1980 tamtéž) - český básník a překladatel

Holanova poezie je výjimečným příkladem směřování k zduchovnění lyriky cestou takřka absolutní jazykové a metaforické tvorby, jež jeho dílo dovádí do téměř dokonale čistého, spirituálního tvaru. Jeho tvorba, jíž se v české poezii jen těžko hledá obdoba (částečně F. Halas a J. Palivec), klade mimořádně velké nároky na čtenáře, neboť Holanův neobyčejně hutný básnický výraz až k prasknutí napíná strunu možností jazyka ve snaze přimět ho, aby vyslovil nehmatatelné (teoretik Miroslav Červenka).

Po maturitě na gymnáziu (1926) byl Holan do roku 1933 zaměstnán jako úředník-kontokorent v Penzijním ústavu, poté jako časopisecký redaktor. Po debutu Blouznivý vějíř (1926), ještě poznamenaném poetismem, vydává sbírku Triumf smrti (1930), obsahující již výrazně do sebe uzavřenou poezii vyznačující se tragickým pocitem a meditativní atmosférou. V tomto duchu pak pokračuje ve sbírkách Vanutí (1932), Kolury (1932), Torzo (1933) a Oblouk (1934). Holanův "průzkum" možností jazyka (jazykové deformace, novotvary, perifráze atd.) v tomto období vrcholí knihou "čisté lyriky" Kameni, přicházíš... (1937).

Mnichovský diktát, nacistická okupace a ohrožení národní existence se odrazily v emocionálně vyhrocených panoramatických obrazech sbírky Září 1938 (1938), ve fantaskní vizi okupovaných Čech Sen (1939) (básně tohoto druhu vydal roku 1946 v knize Havraním brkem), ale i v rozsáhlé lyrickoepické básni První testament (1940). A také druhá Holanova epická skladba Terezka Planetová (1943), elegické vyprávění o pomíjivosti krásy a existence, je pokusem z duchovního zmatku doby směřovat k transcendentálnímu východisku. Pro pochopení Holanova díla je důležitý jeho básnický deník 1934-38 Lemuria (1940).

Jistě pod vlivem dobové atmosféry Holan sklouzl po nejpozemštějších štrukskách na nejpolitičtější zem (V. Černý) a ještě roku 1945 stačil vydat dvě oslavné sbírky Dík Sovětskému svazu a Panychida, které spolu s idylickými portréty sovětských vojáků Rudoarmějci ("To oni zachránili svět") a sbírkou Tobě (1947) představují výjimečný obrat k tendenční, časové poezii.

V 50. letech se Holan odmlčel, což bylo vnímáno jako výmluvné gesto nesouhlasu s novým "pořádkem". Žil od roku 1948 se svou ženou a dcerou v domě na Kampě (vedle J. Wericha) v relativní samotě, věnoval se překládání (Holan přetlumočil jemu blízké básníky Friedricha Hölderlina, Rainera M. Rilkeho, Charlese Baudelaira, Luise de Góngoru y Argote a další) a samozřejmě psal. K publikování se však mohl vrátit (odmyslíme-li dětskou knížku Bajaja z roku 1955) až začátkem 60. let. Jako první se objevila Mozartiana (1963) a následovaly básnické knihy, v nichž sílí úzkost ze ztráty smyslu a rozpadu existence, což nachází svou podobu v jakýchsi "mýtech bez mýtu", epických příbězích přerůstajících v symbol osudu člověka. Patří sem Příběhy (1963) a především rozsáhlá filosofická skladba Noc s Hamletem (1964), na niž navázalo později torzo Noci s Ofélií (1973). I v lyrice je možné postřehnout prozaizující tendenci, která však vždy směřuje k básnické reflexi a radikálnímu přesahu (Na postupu, 1964; Bolest, 1965; Na sotnách, 1967; Asklépiovi kohouta, 1970). V roce 1965 začaly vycházet v Odeonu Holanovy Sebrané spisy, v nichž pak roku 1982 také posmrtně vyšly dvě poslední Holanovy sbírky Předposlední a sbírka s příznačným názvem Sbohem?.

(jp)

HOLEČEK Jiří (* 18. 3. 1944 Praha) - český hokejista

Jiří Holeček patří k představitelům vynikající československé "brankářské školy" - B. Modrý, Josef Mikoláš, Vlado Dzurilla, ing. Jiří Králík, Dominik Hašek a další. Hrával za Slavii Praha, Duklu Košice, VSŽ Košice a Spartu Praha. V brance reprezentačního mužstva stál ve 164 utkáních. Na jeho vysokou postavu a ne zcela ortodoxní práci v brance budou fanoušci ještě dlouho vzpomínat.

Zažil jednu z nejslavnějších dob československého hokeje. Zúčastnil se ZOH v Sapporu 1972 (3.) a v Innsbrucku 1976 (2.). Hrál na devíti mistrovstvích světa, kde se podílel na 1 bronzové, 5 stříbrných a 3 zlatých medailích (Praha 1972, Katovice 1976, Vídeň 1977). Z pěti MS si přivezl ocenění nejlepšího brankáře mistrovství (1971, 1973, 1975, 1976, 1978). V roce 1974 byl v ČSSR vyhlášen hokejistou roku. Po vítězných střetnutích se sovětskými hokejisty se stával doslova "národním hrdinou". Po roce 1990 působí ve finanční podnikatelské sféře.

(pa)

HOLÍK Jaroslav (* 3. 8. 1942 Havlíčkův Brod) - český hokejista

Spolu se svým neméně populárním mladším bratrem Jiřím začínal Jaroslav Holík jako kluk s hokejem na rybníku Cihlář. Později oba hráli v Jiskře Havlíčkův Brod, brzy se však stali oporami prvoligové Dukly Jihlava, a to v době její největší slávy. Temperamentnější Jaroslav patřil vždy k vůdčím duchům mužstva, byl to typický "hecíř" v dobrém slova smyslu. Z místa středního útočníka dirigoval hru celé pětky. Zúčastnil se tří mistrovství světa (Tampere 1965 - 2., Lublaň 1966 - 2., Vídeň 1967 - 4.).

Místo Jiřího bylo na levém křídle, patřil k těm nejspolehlivějším "dělníkům ledu". Hrál na osmi MS (z toho v Praze 1972, v Katovicích 1976 a ve Vídni 1977 jsme získali zlaté medaile) a čtyřech ZOH (Innsbruck 1964 - 3., Grenoble 1968 - 2., Sapporo 1972 - 3., Innsbruck 1976 - 2.). Sehrál 319 mezistátních zápasů, což je čs. rekord, a vstřelil 132 reprezentačních gólů. Po odchodu z Jihlavy ještě krátce působil v Rakousku.

Po skončení aktivní kariéry zůstal Jaroslav věrný hokeji jako trenér, Jiří zvolil dráhu učitele a stará se o hokejovou mládež.

Ve sportovní rodinné tradici pokračují i Jaroslavovy děti. Syn hraje hokej v Kanadě, dcera se věnuje tenisu.

(pa)

HOLUB Miroslav (* 13. 9. 1923 Plzeň, + 14. 7. 1998) - český básník, esejista a vědec

Miroslav Holub dosáhl významného postavení jako literát, ale i jako vědec v oboru imunologie. Do své poezie přenesl z vědeckého prostředí analytický, výrazně intelektuální pohled na skutečnost a pokus sblížit imaginaci se striktním vyjádřením. Je jako jeden z mála českých básníků překládán do cizích jazyků; zvláště silné postavení má v USA.

Po maturitě na plzeňském gymnáziu (1942) a dvou letech, kdy pracoval jako nádražní dělník, studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Od roku 1954 pracoval v Biologickém ústavu ČSAV.

Debutoval básnickou sbírkou Denní služba (1958), jíž se přiřadil k proudu tzv. poezie všedního dne (J. Šotola, K. Šiktanc, M. Florian), jejímuž depatetizujícímu stylu zůstal de facto věren. Následovaly pak sbírky Achilles a želva (1960), Slabikář (1961), Jdi a otevři dveře (1961), Tak zvané srdce (1963), Kam teče krev (1963). Holubův styl je maximálně sdělný, tíhne k strohému, jasnému vyjádření. Báseň u něho spěje k "jehlové pointě". To platí stejnou měrou i pro sbírky z konce 60. let: Ačkoli (1969), Beton (1970) a Události (1971).

Kniha reportáží z USA Anděl na kolečkách (1963) znamenala ve své době jistý průlom v zobrazování dosud démonizovaného světa, také svým lakonickým, "pop-artovým" stylem ovlivnila i některá směřování v soudobé české próze.

Přestože se již v roce 1973 veřejně obsáhlou sebekritikou v deníku Práce distancoval od své předchozí tvorby i činnosti, první "normalizační" sbírku Naopak mohl vydat až roku 1982. A opět tu rozehrál škálu svých poetických kontrastů: věcnost a doslovnost s metaforickým přesahem, sarkasmus s patosem. Sbírka Interferon čili O divadle (1986) se obrací k světu "anatomických" zážitků a rozvíjí analogické vztahy s divadelním prostředím: básně mají podobu prozaických scénářů a lyrický subjekt se stylizuje do postavení ironického komentátora. V roce 1988 vyšel výbor z Holubovy poezie nazvaný Sagitální řez. Koncem 80. let vydal M. Holub knihu fejetonů a esejů Maxwellův démon čili o tvořivosti (1988) a kolekci poznámek, aforismů a sentencí nePATRNĚne. Zcela malá knížka nadávek, zákazů, odkazů apod. (1989). Od roku 1994 dva roky vykonával funkci šéfredaktora nepříliš úspěšného časopisu Nová přítomnost.

(jp)

HOLÝ Miloslav (* 4. 10. 1897 Praha, + 3. 3. 1974 tamtéž) - český malíř a grafik

Akademii výtvarných umění začal studovat roku 1915 u Jana Preislera, ale dokončil ji po návratu z války u Vlaho Bukovace, J. Obrovského a M. Švabinského v roce 1924. Vytvořil spolu s Karlem Holanem, P. Kotíkem a Karlem Kotrbou "Sociální skupinu" (1924-27). V letech 1920-24 byl členem Umělecké besedy, pak od roku 1927 s přestávkou Spolku výtvarných umělců Mánes a od roku 1945 Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Profesorem na Akademii výtvarných umění byl jmenován roku 1947, později se stal i rektorem.

Inspiraci hledal Holý především ve francouzském umění, námětově v městském chudinském životě, ale jeho pohled nebyl sociálně kritický, spíše poetický a romantizující. Proto postupně omezuje zobrazované postavy (Jednoruký zmrzlinář, 1923) a přes malbu městské periférie (Dvůr se sudy, 1927; Ze St. Cloud, 1927) se dostává ke krajinomalbě vytvářené pastózními nánosy barev a soustředěné na jihočeské motivy z okolí Bavorova a Mirovic. Kolem roku 1933 došlo u Holého k další stylové změně, projevující se obrazy z Orlických hor, v nichž se vrátil k tradici české krajinomalby.

(vl)

HONL Ivan (* 23. 4. 1866 Zbýšov, + 7. 6. 1936 Lázně Běloves) - český lékař,bakteriolog a sérolog, organizátor občanských iniciativ v boji proti tuberkulóze

Roku 1892 promoval I. Honl na české lékařské fakultě v Praze, kde se roku 1899 habilitoval z bakteriologie. Roku 1919 byl jmenován řádným profesorem a přednostou nově založeného Ústavu pro bakteriologii a sérologii Lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Byl žákem Jaroslava Hlavy, spoluzakladatelem české lékařské mikrobiologie a znalcem světového vývoje tohoto oboru.

V dějinách evropské medicíny proslul jako jeden ze zakladatelů a průkopníků výzkumu antibiotických látek. Koncem 90. let totiž izoloval látku, kterou produkuje Bacterium pyocyaneum (dnes zvané Pseudomonas aeruginosa) a jež má vzhledem k ostatním bakteriím význam bakteriolyzimů. Domníval se, že tato látka je ferment a nazval ji pyocynáza. Už v období před 1. světovou válkou se z ní vyráběl léčivý přípravek Anginol ("Honlovy anginolky"), používaný při léčení infekčních zánětů sliznic, chřipky, angíny apod.

Honl se zabýval studiem široké škály infekčních nemocí. Zvláštní pozornost věnoval tuberkulóze. Její výskyt a rozšíření chápal v širokých sociálních souvislostech. Roku 1899 byl spoluzakladatelem Spolku pro zřizování a vydržování sanatorií pro tuberkulózní pacienty v zemích Koruny české, v době první republiky předním iniciátorem založení Masarykovy ligy proti tuberkulóze a představitelem jejího odborného zázemí, kterým byl Vědecký spolek pro výzkum tbc.

(nk)

HONZÍK Karel (* 24. 9. 1900 Le Croisic, + 4. 2. 1966 Praha) - český architekt a teoretik architektury

Karel Honzík byl příslušníkem meziválečné avantgardy, spoluzakladatelem Devětsilu a od samotného vzniku členem Levé fronty (1929), později působil ve Svazu socialistických architektů. Studoval v letech 1918-25 Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství (u A. Engela) na ČVUT, kde se stal po 2. světové válce profesorem (1947). Od prvních návrhů spíše kubistických přešel k purismu, s E. Linhartem, J. Fragnerem a V. Obrtelem vytvořil "Puristickou čtyřku". Od roku 1927 dlouhodobě spolupracoval s J. Havlíčkem (funkcionalistický Všeobecný penzijní ústav, 1932-34), s nímž do roku 1936 sdílel společný ateliér. Samostatně projektoval mj. vily v Břevnově a Podolí (pro spisovatele F. Langera), činžovní dům v Praze-Košířích aj.

Honzík se zároveň od 30. let intenzívně zabýval teorií a publikoval především časopisecky; jeho práce byly souhrnně vydány v roce 1947 (Tvorba životního slohu). Roku 1963 vydal ještě publikaci Ze života avantgardy.

(vl)

HONZL Jindřich (* 14. 5. 1894 Humpolec, + 20. 4. 1953 Praha) - český režisér, teoretik, publicista a pedagog

Jindřich Honzl byl jednou z vůdčích osobností české levicové, respektive komunistické kultury. Prošel dlouhým a složitým vývojem od poetismu a surrealismu k socialistickému realismu, k němuž se hlásil především ve svém závěrečném tvůrčím období. Původně byl učitelem (do 1927) a přes ochotnickou divadelní činnost přešel k profesionální divadelní i publicistické dráze. Poprvé na sebe upozornil jako organizátor a vedoucí proletářského kolektivu Dědrasbor (1920-22). V roce 1925 navštívil SSSR, kde poznal divadelní práci režisérů Mejercholda, Vachtangova a dalších. V únoru 1926 s J. Frejkou otevřel Osvobozené divadlo jako experimentální scénu avantgardně orientovaných mladých umělců sdružených v Devětsilu. Zde si na textech francouzských a českých surrealistů vyzkoušel nové divadelní postupy, které při svých příležitostných angažmá ve velkých divadlech aplikoval, a obohacoval tím tradiční divadelní projev. Vytvořil několik inscenací, v nichž dokázal úspěšně skloubit avantgardní výboje s vyspělou tradicí českého divadelního umění (například inscenace Klicperovy veselohry Hadrián z Římsů, 1930, opery B. Martinů Julietta, 1938). Jako komunista však na velkých scénách místo nenalezl, a proto do roku 1938 působil jako režisér v Osvobozeném divadle Voskovce a Wericha, kteří si Honzla vážili jako vynikajícího teoretika divadla a filmu (Honzl v roce 1927 oba komiky přijal do Osvobozeného divadla i s jejich úspěšnou Vest pocket revue). V době nacistické okupace musel Honzl své působení omezit a později přerušit. Přesto se svými (vesměs mladými a začínajícími) divadelníky vytvořil v poloilegálních podmínkách divadelní dílo, jež jednak podporovalo národního ducha v době německé okupace, jednak svým obsahem i formou výrazně ovlivnilo poválečný vývoj českého divadla (literární pásmo Román lásky a cti, Divadélko pro 99). Ještě před koncem války stál v čele příprav poválečné reorganizace českého divadelnictví, odvozené od příkladu státem provozovaných divadel v SSSR.

Rokem 1945 začala závěrečná etapa Honzlova díla uměleckého, teoretického i publicistického. Květnové revoluční události ho přivedly do Národního divadla v Praze (v roce 1935 ho zde jako komunistu odmítli), kde si uložil úkol proměnit první českou scénu z divadla buržoasie a měšťanstva v divadlo socialistických pracujících. V roce 1946 bylo načas jeho postavení v ND oslabeno, přesto svým měsíčníkem Otázky divadla a filmu (později časopisy Sovětské divadlo a Divadlo) propagoval jako jedinou možnou tvůrčí metodu divadelní práce socialistický realimus, který přejímal v jeho dogmatické stalinsko-ždanovovské podobě. Ve Studiu ND, které založil a v letech 1945-48 i sám řídil, si vychovával mladé nástupce. Po únoru 1948 se stal ředitelem činohry ND a hlavním ideologem poúnorového divadelnictví. Honzl patřil se Z. Nejedlým k tvůrcům poúnorového programu ND, který měl tyto premisy: zúžený pohled na demokratické a realistické tradice české národní kultury, důsledná orientace na "slovanské" kultury v čele se sovětskou a opatrnický až zamítavý vztah ke kulturním hodnotám Západu. Současně se Honzl podílel na systematickém vytváření mýtu o komunistickém protifašistickém odboji jako jediném projevu českého odporu vůči německému nacismu (zmytizování role J. Fučíka aj.). Měl podíl na čistkách v divadelnictví a pronásledoval i své bývalé spolupracovníky, například J. Frejku. Těžká nemoc nakonec Honzla donutila dva roky před smrtí odejít do soukromí. Zbytek života věnoval psaní studií z divadelní historie. Jakkoliv je Honzlova kulturně politická činnost přinejmenším diskutabilní, pak jeho divadelně-teoretické stati o herectví (Herecká postava, Pohyb divadelního znaku atd.) zůstanou trvalou součástí divadelního poznání 20. století. Honzl - spolu se svými souputníky Frejkou a E. F. Burianem i odpůrci Hilarem a Kvapilem - patří k hlavním spolutvůrcům moderního českého divadla.

(pö)

HOPPE Vladimír (* 19. 8. 1882 Brno, + 3. 3. 1931 Praha) - český filosof

Po studiích na Karlově univerzitě strávil V. Hoppe několik let na univerzitách v Berlíně, Mnichově, Paříži a Ženevě. Od roku 1922 byl docentem filosofie na Univerzitě Karlově a od roku 1926 pak profesorem brněnské univerzity. Působil i jako redaktor protipozitivisticky orientovaného Ruchu filosofického.

Hoppe byl hlasatel intuitivní a kontemplativní filosofie. Původně se orientoval na přírodní vědy a jejich metodologické otázky. Vědom si nedostatečnosti pojmového myšlení, které nemůže pochopit svět v celé jeho hloubce, obrátil se ke kontemplaci a intuici. Myšlení, které svým schematismem svět zjednodušuje, musí mít podle Hoppeho nutně pokračování ve vyšším stupni poznání. Své filosofické myšlení směřoval ke světu pomyslnému - světu hodnot, idejí a kvalit, který určuje normy mravního jednání, kritérium pravdy a dává vzniknout náboženství. Intuicí a kontemplací se přitom zbavujeme nesvobody empirického světa a omezenosti rozumového vědění. Cesta k nadempirické transcendentální realitě je současně cestou k duchovnímu obrození světa. Hoppe se snažil nalézt uplatnění svých myšlenek, proto chystal založení Akademie duchovního života a Ligy duchovního míru.

K nejvýznamnějším spisům Hoppeho patří Přirozené a duchovní základy světa a života (1925) a Úvod do intuitivní a kontemplativní filosofie (1929). Podobné pojetí filosofie zastával i Karel Vorovka.

(zb)

HORA Josef (* 8. 7. 1891 Dobříň u Roudnice nad Labem, + 21. 6. 1945 Praha) - český básník, publicista, překladatel a prozaik

Josef Hora, jedna z vůdčích osobností české meziválečné kultury, tvořil poezii, která - ač na začátku spjatá s tzv. proletářskou poezií - stojí mimo dobové programy a cíle a při vší moderní obraznosti a filosofické hodnotě je pevně spjata s domácí tradicí, s Máchou, Sovovým impresionismem a symbolistickým patosem Karla Tomana.

Po maturitě na roudnickém gymnáziu (1910) se zapsal v Praze na práva. V roce 1912 vstoupil do sociálnědemokratické strany a přispíval (nejen) do jejích různých periodik. V červenci 1919 nastoupil do redakce Práva lidu, ovšem po roztržce v sociální demokracii odešel do kulturní rubriky právě založeného Rudého práva. Zde zůstal až do svého rozchodu s KSČ po V. sjezdu strany (únor 1929), kdy podepsal dopis sedmi spisovatelů (M. Majerová, Helena Malířová, S. K. Neumann, I. Olbracht, J. Seifert a V. Vančura) protestujících proti diktátorským metodám nového stalinistického Gottwaldova vedení. Na rozpoutanou kampaň Hora reagoval polemickou brožurou Literatura a politika (1929). Na Šaldovu radu začal pracovat od října 1933 v kulturní rubrice Českého slova. V roce 1934 byl Hora zvolen na ustavující schůzi Obce českých spisovatelů jejím předsedou a v roce 1938 se podílel na vydání manifestu Věrni zůstaneme! s výzvou k jednotnému postupu na obranu svobody a demokracie. V říjnu 1941 odešel do ústraní, částečně na protest proti nacistickým zásahům do tisku, částečně kvůli postupující těžké nemoci. Hora byl po válce s oficiálními poctami pohřben na Slavíně a jako prvnímu mu byl in memoriam udělen po roce 1945 zřízený titul národní umělec.

Hora debutoval sbírkou Básně (1915) s ještě nepříliš vyhraněnou intimní lyrikou ovlivněnou impresionismem. Ale již druhá sbírka, Strom v květu (1920), je vyjádřením vnímání soudobých modernistických tendencí - vitalismu, jenž ovšem Hora přetvářel a "problematizoval" svým intelektem. Sbírky Pracující den (1920), Srdce a vřava světa (1922) a Bouřlivé jaro (1923) představují Horovu etapu kolektivistické proletářské tvorby, těžiště však není v patetické politické rétorice, ale spíše v lyrické reflexi konkrétní sociální situace dělníka, proletáře. V roce 1925, v čase panujícího poetismu, vydal sbírku Itálie, čerpající z autorovy prázdninové cesty. Kromě motivů historických a kulturních se zde objevuje problematika plynoucího času, jež se stane jedním z erbovních znamení Horovy lyriky. Směřování k osamostatňování básnického obrazu a hudebnosti verše a síly tvořit výbušné víry světelné z třaskavých ložisek slov (F. X. Šalda) se ještě prohloubilo ve sbírce Struny ve větru (1927). V této cestě, jen ještě více směrem k zduchovnění, pokračují sbírky z první poloviny 30. let Tvůj hlas, Tonoucí stíny a Dvě minuty ticha. Máchovské variace (1936), 16 reflexívních básní ke 100. výročí vzniku Máchovy skladby Máj, tvoří spojník mezi Horovou poezií "času a ticha" a budoucí tvorbou spjatou s tématem domova. Sem patří sbírka Domov (1938), obsahující apostrofickou báseň Zpěv rodné zemi, a pak lyrickoepická skladba Jan houslista (1939), v níž stojí vedle sebe subtilní metafyzická reflexe s monumentálním tónem chvíle národního ohrožení. K Janovi houslistovi má blízko druhá Horova lyrickoepická báseň Život a dílo básníka Aneliho (1945). Návrat k intimitě přinášejí básně z roku 1940 spojené v titulu Zahrada Popelčina nebo lyrické glosy Zápisky z nemoci (1945).

Významné jsou i Horovy překlady, především z ruštiny: Sergej Jesenin, Maxim Gorkij, Ilja Erenburg, Lev Nikolajevič Tolstoj a vynikající překlad Puškinova Evžena Oněgina (1937).

(jp)

HORA Ota (* 26. 11. 1909 Golčův Jeníkov) - český národněsocialistický publicista a československý politik

Velkou odpovědnost za porážku v únoru 1948 nesou také vůdcové politických stran a jejich vedení proto, že jednostranně důvěřovali v řešení vládní krize cestou ústavní, parlamentní a nepočítali s možností a nutností ozbrojeného odporu. Nabádali proto ke klidu, místo, aby od prvních dnů zmobilizovali všechny své stoupence a připravili je na možný boj. - To je jeden ze závěrů analýzy příčin porážky demokratů v Československu v únoru 1948, obsažený v dvousvazkových pamětech Oty Hory Svědectví o puči (Toronto 1978, Praha 1991).

Hora byl už v počátečních letech první republiky významným publicistou Československé strany národněsocialistické a autorem reportážních knih o Švédsku, Jugoslávii a Rusku. Za nacistické okupace se účastnil odboje ve skupině pražského primátora Klapky, později v Radě tří.

V letech 1945-48 byl poslancem Národního shromáždění, předsedou ústředního odboru mladých národních socialistů a členem vedení národněsocialistické strany. Jako poslanec včas upozorňoval demokratické politiky a veřejnost na přípravy komunistů k nastolení totality. Dlouho nebyl vyslyšen ani ve vlastní straně, a když mu bylo pozorněji nasloucháno, bylo už pozdě. Spíše si jeho důležitost uvědomoval Gottwald, který po svém vítězství v únoru 1948 prohlásil: Horu musíme dostat živého za každou cenu a řemeny se z něj budou řezat zaživa.

Gottwaldovo přání se naštěstí nevyplnilo. Hora odešel do emigrace v USA, a mohl tak vydat jedno ze svědectví o konci české demokracie.

(nk)

HORÁK Jiří (* 24. 2. 1924 Hradec Králové) - český politolog a politik

Po 2. světové válce studoval na Vysoké škole obchodní v Praze a současně působil jako tiskový tajemník ministra průmyslu B. Laušmana. Byl členem Čs. strany sociálnědemokratické (ČSSD) a pracoval v její mládežnické organizaci. Po únoru 1948 emigroval nejprve do Německa a v roce 1951 do USA. Zde vystudoval politologii a od roku 1961 působil pedagogicky na Manhattan College v New Yorku.

Od počátku emigrace působil s Radomírem Lužou ve vedení sociálnědemokratické Ústřední komise mládeže a v 50. letech také v Internacionále socialistické mládeže. V roce 1956 patřil s P. Tigridem ke spoluzakladatelům časopisu Svědectví. V roce 1983 nebyli Horák s R. Lužou již zvoleni do ústředních orgánů exilové ČSSD a s posrpnovým exulantem Přemyslem Janýrem vytvořili Kruh československých sociálních demokratů v zahraničí. J Horák působil v Radě svobodného Československa, v letech 1961-71 jako místopředseda, od roku 1972 jako generální tajemník, a měl dobré styky s americkými odbory.

Po listopadu 1989 se vrátil do Československa a věnoval se práci na obnově ČSSD. Do strany byl ochoten přijmout také členy exkomunistického klubu Obroda. I když exilová sociální demokracie podporovala R. Battěka, byl J. Horák v březnu 1990 a znovu v roce 1991 zvolen předsedou ČSSD a ve volbách v červnu 1992 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění. J. Horák však neměl ve straně úspěch a když jej ve funkci předsedy vystřídal v roce 1993 M. Zeman, vrátil se do USA.

(mch)

HORÁKOVÁ Milada (* 25. 12. 1901 Praha, + 27. 6. 1950 tamtéž) - česká politička

Po absolvování studia práv pracovala M. Horáková od roku 1927 v Ústředním sociálním úřadu hlavního města Prahy a angažovala se také politicky. Od roku 1929 byla členkou Čs. strany národněsocialistické a jako blízká spolupracovnice F. Plamínkové působila rovněž v ženském hnutí.

Po okupaci se podílela na odbojové činnosti, spolupracovala s Politickým ústředím a byla členkou vedení Petičního výboru Věrni zůstaneme. V srpnu 1940 byla zatčena, vězněna na Pankráci a v Terezíně a v roce 1944 odsouzena na 8 let vězení; až do osvobození byla v ženské věznici u Mnichova.

Po válce se stala přední funkcionářkou národněsocialistické strany. Od roku 1945 byla členkou jejího ústředního výboru a poslankyní Národního shromáždění a zastupovala svou stranu také jako předsedkyně Rady čs. žen a místopředsedkyně Svazu osvobozených politických vězňů. Po únoru 1948 se vzdala poslaneckého mandátu a odešla z politického života.

V září 1949 byla náhle zatčena a ve vykonstruovaném procesu odsouzena v červnu 1950 k trestu smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán i přes četné protesty a žádosti o milost ze zahraničí (například Albert Einstein). Proces s M. Horákovou vstoupil do poúnorových československých dějin jako první velký monstrproces "podle sovětského vzoru". Byl přenášen rozhlasem, obsáhle komentován v tisku a byly také organizovány rezoluce, požadující nejvyšší tresty. Spolu s M. Horákovou byli kromě národních socialistů J. Hejdy a F. Zemínové odsouzeni i funkcionáři ostatních stran, například sociální demokraté Vojtěch Dundr, Zdeněk Peška a bývalý komunista Z. Kalandra.

Požadavky za rehabilitaci doktorky Milady Horákové se později staly testem upřímnosti demokratizačních úmyslů komunistického režimu. Rehabilitována byla až v červenci 1968 za "pražského jara", ale rehabilitace byla po sovětské okupaci zadržena a mohla být uskutečněna až po pádu režimu.

(mch)

HOREJC Jaroslav (* 15. 6. 1886 Praha, + 3. 1. 1983 tamtéž) - český sochař a průmyslový výtvarník

Jaroslav Horejc se zprvu učil rytectví a cizelérství na klenotnické odborné škole, pak v letech 1906-10 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u J. Drahoňovského a S. Suchardy. Současně se však živil jako štukatér. Od roku 1909 spolupracoval s Artělem, pro který navrhoval předměty uměleckého řemesla, byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes (od 1911) a Svazu českého díla. Významným způsobem spolupracoval s architekty Janem Kotěrou a L. Machoněm. Roku 1925 získal velkou cenu na výstavě Art déco v Paříži za skleněné vázy, roku 1937 byl oceněn řádem Orange-Nassau za sochařské ztvárnění Komenského pohřební kaple v Naardenu. V letech 1918-48 působil jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole, kde vedl ateliér ornamentálního a figurálního modelování.

Na mezinárodním poli se uplatnil hlavně jako sklářský výtvarník, proslavený návrhem pěti řezaných váz (Bakchus, Praha, Země Kanaan, Tanec, Tři grácie), ale také skleněným reliéfem Země a lidé, původně určeným pro palác národů v Ženevě (1937). Zpracovával však i šperky, navrhoval mince (stříbrné dvacetikoruny 1932, 1937), zhotovil mříž do Zlaté brány chrámu sv. Víta v Praze (1955). Neméně významná však byla i jeho tvorba v rámci volné plastiky.

Horejc patřil k nejvýraznějším představitelům českého novoklasicismu, inspirovaného řeckou archaickou plastikou (Amfitrité, 1913). Jeho snadno rozpoznatelný styl charakterizují značně protažené figury, s malou hlavou, útlými boky a širokými rameny. Jeho spíše dekorativní než monumentální sochařský výraz způsobil, že byl vyhledávaným autorem architektonické plastiky (sochy na záložně v Karlíně, na budově čs. velvyslanectví ve Varšavě, na ředitelství spojů v Pardubicích, na ministerském komplexu pod Emauzy v Praze). Byl autorem Pomníku padlých ve Dvoře Králové (1922), hřbitovní plastiky Jiráskova hrobu v Hronově, několika náhrobků na Vinohradském hřbitově.

(vl)

HORKÝ Karel (* 25. 4. 1879 Ronov nad Doubravou, + 2. 3. 1965 Praha) - český spisovatel, publicista, novinář a politik, účastník protirakouského odboje

Vývoj Horkého názorů - a nebyl to případ ojedinělý - opsal křivku od bezvýhradného uznávání T. G. Masaryka po jeho zásadního kritika.

Horký byl činný především jako redaktor a publicista: vydával vlastní list Kramerius, ve kterém uplatnil své fejetonistické nadání. Po pěších toulkách Evropou byl redaktorem týdeníku Národní obzor, a roku 1909 založil opět vlastní list Horkého týdeník, změněný později na revui Stopa (1910-14). Sem přispívali i bratři Čapkové. Za 1. světové války žil ve Francii, ve Španělsku a poté v USA. Zde redigoval časopis Poděbradka, který v duchu Masarykových myšlenek apeloval na české krajany v USA. Jeho leták Teď nebo nikdy byl vydaný ve Spojených státech ve statisícovém nákladu. Do Čech se vrátil roku 1921 a věnoval se opět žurnalistice. Stal se fejetonistou Pražského ilustrovaného zpravodaje, působil jako redaktor v Národních listech, redigoval Švandu dudáka, Knihovnu romantiků a Americkou knihovnu. Roku 1927 se stal redaktorem a později vydavatelem nacionalistického týdeníku Fronta (do roku1939), ve kterém napadal politiku Hradu, zvláště Masaryka a Beneše. To už se v tehdejším politickém spektru dostával na pozice F. Mareše, který spolu s nacionalistickou orientací a podporou K. Kramáře přivedl Horkého do protihradní opozice. Své názory a stanoviska Horký publikoval i v brožuře Durychův národ, Benešovo obecenstvo, Kramářova sonáta, Masaryk redivivus.

Za 2. světové války působil jako fejetonista v Českém slově a Pražském ilustrovaném zpravodaji a přispíval i do Lidové demokracie. Horký vynikl především jako fejetonista propagující demokracii, spravedlnost a až přímočarou pravdivost. Byl břitkým a útočným polemikem. Útočil často satirou na maloměšťáctví, byrokratismus, klerikalismus, přetvářku. Jeho fejetony jsou vtipným a kritickým komentářem politického, hospodářského i politického života české společnosti první poloviny 20. století. Horký vydal knižně soubory a výbory svých publicistických prací. Méně úspěšné byly jeho povídky, dramatická a lyrická tvorba.

Významným odkazem je Horkého svědectví o průběhu událostí ve dnech 14. a 15. března 1939, které mu podrobně už v dubnu 1939 svěřil Hácha. Horký své podrobné zápisky zaslal po válce K. Reslerovi, který působil jako advokát u Národního soudu. Vzhledem k Háchově smrti se věc neprojednávala, ale zápisky zůstaly zachovány. Zato Horký byl v době komunistické totality umlčován a na jeho jméno se mělo zapomenout.

(tp)

HORNÍČEK Miroslav (* 10. 11. 1918 Plzeň) - český herec, dramatický autor, režisér a spisovatel

Miroslav Horníček začal hrát divadlo za války v Plzni (1941-45), v Praze prošel divadly Větrník (1945-46), Satiry (1946-49), činohrou Národního divadla (1949-55). Rozhodující pro jeho další vývoj bylo setkání s J. Werichem, jemuž se stal v letech 1955-61 v divadle ABC hereckým partnerem (Těžká Barbora, Husaři). Inspirován čerstvou zkušeností a historickým příkladem protagonistů Osvobozeného divadla vytvořil po Werichově odchodu obdobnou herecko-autorskou dvojici s M. Kopeckým (Dietl: Byli jednou dva, Horníček: Tvrďák, Malý pan Albert), v níž oba dosáhli velké popularity. Současně s působením v Hudebním divadle v Karlíně (1961-63) začal spolupracovat s divadlem Semafor (Člověk z půdy, 1959), kde byl v letech 1963-66 řádným členem (Šest žen Jindřicha VIII., 1964, Recitál s H. Hegerovou, 1966). Po pobytu na světové výstavě v Montrealu (1967), kde byl průvodcem diváků ve slavném Kinoautomatu, pracoval jako autor, konferenciér a herec pro televizi (Kabaret u dobré pohody, dvanáctidílné Hovory H, seriál Byli jednou dva písaři s J. Sovákem). Byl populárním protagonistou řady rozhlasových pořadů (Tichá pošta). Od 60. let je též přítelem a partnerem slovenské dvojice M. Lasica a Július Satinský. Od působení v Semaforu také spolupracoval s J. Suchým, J. Šlitrem a J. Roháčem. Účinkoval také ve filmu (Byl jednou jeden král, Kam čert nemůže s J. Hlaváčovou).

Vedle své herecké práce psal vlastní dramatické texty (Hovory přes rampu, Pokušitel, Rozhodně nesprávné okno, Dva muži v šachu, Můj strýček kauboj, Malá noční inventura, Tři Alberti a slečna Matylda) a prózy esejisticko-beletristického charakteru (Dobře utajené housle, Listy z Provence, Javorové listy, Pohlednice z Benátek, Chvála pohybu, Dobrý den, socho!, Trojhlas (s I. Hurníkem a V. Preclíkem). V době nejtužší normalizace, kdy měl omezený přístup na televizní obrazovku, absolvoval stovky zájezdů za diváky mimo Prahu. Těžiště mnohostranné Horníčkovy autorsko-herecké osobnosti (okouzlující vypravěč, intelektuální klaun) leží v osobité snaze o vytvoření kontaktu mezi hledištěm a jevištěm, dosažení dialogu, jehož cílem je literárně precizovaná a přitom široce sdělná filosofie tolerance. O svém nestárnoucím klaunském humoru přesvědčil i při vystoupení v Polívkově Manéži.

(pö)

HOSTOVSKÝ Egon (* 23. 4. 1908 Hronov, + 7. 5. 1973 Montclair-New Jersey v USA) - český spisovatel

Egon Hostovský patří k předním českým prozaikům 20. století. Nic na tom nemění fakt, že až na výjimky jeho romány nevycházely ve vlasti, z níž jejich autor odešel po roce 1948.

Hostovský pocházel z rodiny majitele nevelké textilní továrny v Hronově. Již jako náchodský gymnazista vydal roku 1926 expresionismem ovlivněné povídky Zavřené dveře a o rok později, to už jako student Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, vydal svůj první román Stezka podél cesty. Následovala novela Ghetto v nich (1928), jež už obsahovala psychologickou analýzu vyděděnosti a tragické odlišnosti - jedno ze základních témat Hostovského, v nichž je mimo jiné shledávána podobnost s látkami F. Kafky.

Když Hostovský zanechal studií, spolupracoval v letech 1930-37 s nakladatelstvími Melantrich, Šolc a Šimáček a roku 1937 vstoupil do služeb ministerstva zahraničí. V únoru 1939 přijel do Bruselu na přednáškové turné, po březnu 1939 odjel do Francie, poté do Portugalska a v únoru 1940 do USA, kde se stal úředníkem čs. konzulátu v New Yorku.

V té době již byl ovšem v Čechách uznávaným prozaikem: vydal romány Ztracený stín (1931), Případ profesora Körnera (1932), Černá tlupa (1933), Žhář (1935). Jde o příběhy bezvýsledného hledání obsahu lidského života a o introspekce vnitřní krize. Základním pocitem Hostovského postav je prožívání sebe sama jako cizince mezi cizinci. Nejrozsáhlejším románem z předválečného období byl Dům bez pána (1935), který vznikl pod dojmem setkání s ortodoxními chasidy, jež potkal při své cestě na Podkarpatskou Rus. Hostovský psal i během války. Hlavní látkou se mu stala nemoc a intelektuální krach soudobé Evropy. Za první emigrace vznikly a poprvé v USA byly vydány Listy z vyhnanství (1941), úspěšný román Sedmkrát v hlavní úloze (1942), novela Úkryt (1943) a již znovu v Praze vydaný román Cizinec hledá byt (1946), jehož místem děje byla poprvé Amerika.

Hostovský se roku 1946 znovu vrátil do Československa. V letech 1948-49 pracoval na velvyslanectví v Norsku jako legační tajemník, později jako chargé d'affaires. V roce 1949 zůstal natrvalo v zahraničí. Žil v Norsku, od února 1950 v USA (učil češtinu na jazykové škole, psal do amerických novin, spolupracoval s rozhlasem, byl poradcem pro evropské literatury). Emigraci přitom prožíval tragicky, s poúnorovým exilem se nesžil a v Americe se cítil jako cizinec.

Emigrace, vykořenění a nenormalita světa, jenž to vše způsobil, jsou látkami Hostovského próz z druhého, nyní již definitivního amerického období. Jeho knihy mají blízko k "dobrodružným" psychologickým románům Grahama Greena, s nímž se ostatně Hostovský spřátelil. "Špionážní" román Nezvěstný (1951), Hostovského nejpřekládanější kniha, je zasazen do pražského labyrintu, jehož pozadím jsou události z února 1948. Panoptikální povahu má též román Půlnoční pacient (1954) a groteskní je ladění exilového "kolektivního portrétu" Dobročinný večírek (1957). Knihou osobní bilance, shrnutím autorova životního názoru a Hostovského nejrozsáhlejším románem je Všeobecné spiknutí (1967). Memoáry Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině vydal v roce 1966.

Do Čech se Hostovského dílo vracelo v náznacích na konci 60. let: romány z prvního exilu pod názvem Cizinci hledají byt (1967) a ukázky z memoárů. Roku 1994 začaly v pražském nakladatelství ERM vycházet Hostovského spisy.

(jp)

HRABAL Bohumil (* 28. 3. 1914 Brno-Židenice, + 3. 2. 1997 Praha) - český prozaik

Dílo Bohumila Hrabala představuje jednu z nejvýraznějších hodnot poválečné české literatury. Při všech individuálních proměnách, mnohovrstevnatosti a mnohoznačnosti si jeho texty, jejichž počátky sahají už do 30. let a jež psal do posledních měsíců svého života, uchovávají mimořádnou přesvědčivost.

Po gymnaziálních studiích v Brně, Nymburce a Českém Brodě v letech 1935-39 studoval práva na pražské Univerzitě Karlově, studium však mohl vinou okupace dokončit až v roce 1946. Během války pracoval jako železniční dělník a výpravčí v Kostomlatech, což se stejně jako všechny jeho pozdější profese (pojišťovací agent, obchodní cestující, od roku 1949 brigádník v kladenských ocelárnách a po těžkém úrazu v letech 1954-59 ve Sběrných surovinách) odráží v jeho literární tvorbě.

Po úvodní nymburské etapě lyrického "básnění" (1937-48), inspirovaného surrealismem a poetismem, L. Klímou či Louisem-Ferdinandem Célinem stejně jako přátelstvím s básníkem a hudebníkem Karlem Maryskem, se na počátku 50. let rodí Hrabalův prozaický styl. Ze zkušenosti kladenských hutí vznikají prózy blízké syrové reportáži, texty totálního realismu, což je termín Hrabalovi tehdy blízkého E. Bondyho, jenž spolu s výtvarníkem V. Boudníkem a s autory Skupiny 42, tj. s J. Kolářem, J. Hiršalem či Emanuelem Fryntou, spoluovlivňuje Hrabalovu tvorbu. V roce 1956 vycházejí v úzkém okruhu Spolku českých bibliofilů Hovory lidí, obsahující dvě povídky. Připravované vydání Skřivánků na niti v roce 1959 bylo nakonec znemožněno a prvního "regulérního" vydání se Hrabal dočkal roku 1963 sborníkem Perličky na dně. Hrabal poté opustil své poslední manuální zaměstnání - kulisák v divadle S. K. Neumanna - a stal se spisovatelem z povolání. V 60. letech pak vychází Hrabalovi jedna kniha za druhou a spisovatel zúročuje, samozřejmě s jistými zásahy do původních textů, svou literární práci z předchozích desetiletí: v roce 1964 povídky Pábitelé a Taneční hodiny pro starší a pokročilé, o rok později Ostře sledované vlaky a Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, v roce 1966 výbor z povídek Automat Svět, v roce 1967 antologie oblíbených autorů Bohumil Hrabal uvádí... a textová koláž k Peterkovým fotografiím Toto město je ve společné péči obyvatel, v roce 1968 Morytáty a legendy.

Hrabal je okamžitě rozpoznatelný svou nezaměnitelnou jazykovou stylizací, jejímž základem je "pábitelský", tedy okouzleně rétorský, verbální projev, v němž se odkrývá imaginativní svět protikladů groteskna a magična. Je masově čten a jeho texty jsou i zfilmovány: v kolektivním snímku "nové vlny" Perličky na dně (1965), v Ostře sledovaných vlacích (J. Menzel, 1966) a Skřiváncích na niti (opět Menzel, 1969, film je však okamžitě zakázán a promítán až po roce 1989).

S příchodem normalizace se Hrabal stává "spisovatelem v likvidaci" - jeho Domácí úkoly a Poupata, tato s ilustracemi V. Boudníka, jdou v roce 1969 do stoupy. Od počátku 70. let pobývá často v Kersku, kde píše většinu nových, podle názoru řady kritiků vrcholných textů: jednak retrospektivní pokusy "zastavit čas": Postřižiny (psány 1970, roku 1980 zfilmovány Menzelem), Městečko, kde se zastavil čas (1973) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971), především však povídkové eseje směřující k filosofickým otázkám existence i umělecké tvorby: Něžný barbar (1973) a Příliš hlučná samota (1976). Oficiálně mu bylo částečně - mnohdy po značných cenzurních úpravách - umožněno po roce 1975 publikovat, když poskytl časopisu Tvorba v podstatě zdrženlivé sebekritické prohlášení. Mohly pak vyjít Postřižiny (1976), Slavnosti sněženek (1978, zfilmovány Menzelem 1983), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Paralelně však poskytl v roce 1982 román Obsluhoval jsem anglického krále Jazzové sekci, jež je později perzekvována, a i Hrabal se dostává pod "zájem" státní moci. Tento konflikt se ještě přiostří, když v torontském nakladatelství J. Škvoreckého 68 Publishers vychází roku 1987 originální autobiografie Svatby v domě. V jejím třetím díle Proluky nezvykle otevřeně líčí události ze srpna 1968. A podobně se brutální potlačení lednových demonstrací roku 1989 objeví v textu Kouzelná flétna, jenž zahájí sérii Dopisů Dubence adresovaných americké bohemistce April Cliffordové. Obdoba textů, v kterých vedle sebe sousedí časová publicistika a nadčasová imaginace, vznikala v posledních letech Hrabalova života. Nakladatelství Pražská imaginace, vydávající Hrabala soustavně od roku 1985 (tehdy samizdatem), již vydalo čtyři sborníky takových textů a totéž nakladatelství v letech 1991-1997 vydalo Sebrané spisy Bohumila Hrabala v 19 svazcích.

(jp)

HRABAR Konstantin (* 15. 8. 1877 Užhorod, + 21. 12. 1938 Čertež) - podkarpatoruský duchovní a veřejný činitel

V roce 1901 absolvoval K. Hrabar bohosloveckou fakultu v Ostřihomi v Maďarsku a do roku 1921 pak působil jako řeckokatolický kaplan a farář na Podkarpatské Rusi. Byl rovněž politicky činný a v roce 1918 se stal členem guberniální rady Ruské krajiny, v níž byl iniciátorem návrhu na připojení Podkarpatské Rusi k Československu. Stal se také členem Ruské národní rady, která se v roce 1919 na tomto připojení usnesla. V Československu byl činný v agrární straně.

V letech 1921-34 byl generálním ředitelem Podkarpatské banky, v letech 1928-35 starostou Užhorodu. Potom až do 9. října 1938, kdy v souvislosti s politickými událostmi rezignoval, byl guvernérem Podkarpatské Rusi. Brzy po svém odstoupení zemřel.

(mch)

HRDLIČKA Aleš (* 29. 3. 1869 Humpolec, + 5. 9. 1943 Washington) - americký antropolog českého původu

Aleš Hrdlička byl synem českého truhláře, který se s celou rodinou přestěhoval do New Yorku. Celá Hrdličkova rodina začínala svůj americký pobyt v tabákové továrně. A. Hrdlička se ve večerní škole naučil angličtinu, vystudoval střední školu a nakonec i lékařskou fakultu v New Yorku. Roku 1892 zahájil lékařskou praxi. Brzy se však začal věnovat výhradně antropologii. Jeho vědecké kvalifikaci a znalosti světové kultury významně prospěl studijní pobyt ve Francii (1896). Od roku 1903 až do své smrti byl ředitelem oddělení pro fyzickou antropologii při Národním muzeu USA ve Washingtonu. Podnikl řadu výzkumných cest, stal se předním světovým antropologem, finančně přispíval k rozvoji české antropologie, jejíž vědecký program stanovil přednáškou na Univerzitě Karlově v říjnu 1922.

Hrdlička zkoumal problematiku původního obyvatelstva Ameriky, Afriky, Asie a Austrálie. Byl autorem teorie neandertálské fáze, ve které se snažil prokázat, že všechna lidská plemena jsou jednotného původu. Při výzkumu původního obyvatelstva Ameriky dospěl k závěru, že Amerika byla zalidněna tzv. severní cestou přes Beringovu úžinu; tato teorie - na rozdíl od řady jiných, které formuloval - je dodnes obecně přijímána. Nelze ale zamlčet, že v pozdějších letech svou autoritou bránil novým progresívnějším badatelům a metodám.

Se svou vlastí udržoval pravidelný styk a nezapomínal ani na české krajany v USA. Univerzita Karlova jej jmenovala čestným doktorem přírodních věd. Tvrzení Naučného slovníku přírodních věd (Praha 1939), že A. Hrdlička zůstane vzorem českého chudého hocha, který se ve světě proslavil svou poctivou pílí, odvahou, obětavostí a národním uvědoměním proto není mnohokrát zneužívanou frází, ale historickým faktem.

(nk)

HROMÁDKA Josef Lukl (* 8. 6. 1889 Hodslavice, + 26. 12. 1969 Praha) - český protestantský filosof a teolog

Josef Lukl Hromádka studoval filosofii a teologii ve Vídni, Basileji, Heidelbergu, Aberdeenu i v Praze a v letech 1912-20 působil jako evangelický farář na různých místech v Čechách a na Moravě. Od roku 1920 byl mimořádným a od roku 1927 řádným profesorem Husovy bohoslovecké fakulty v Praze. Věnoval se odborným otázkám teologickým a historickým, kriticky se zabýval vývojem katolicismu a studoval rovněž českou otázku.

Za 2. světové války žil v USA, odkud se vrátil s pozoruhodným stanoviskem, že liberální formy společenské, liberální tolerantnost myšlenková a filosofická, jakož i liberální pořádky politické se vyžily, opotřebovaly... Brzy tento názor uplatnil prakticky. V poválečném období jeho rozsáhlé mezinárodní styky sloužily k podpoře komunistického režimu a sovětské zahraniční politiky. Byl za to také několikrát vyznamenán: obdržel Leninovu cenu míru (1957), Řád práce (1958) a Řád republiky (1959).

(mch)

HROZNÝ Bedřich (* 6. 5. 1879 Lysá nad Labem, + 12. 12. 1952 Praha) - český orientalista

Bedřich Hrozný bývá někdy označován za "českého Champolliona", a to díky tradovanému omylu, že rozluštil chetitské písmo. Hrozný však "pouze" rozluštil neznámý jazyk (chetitštinu), kterou obsahovaly klínopisné tabulky. Svými objevy se zařadil k nejvýznamnějším světovým orientalistům.

B. Hrozný pocházel z rodiny evangelického kněze a předpokládalo se, že bude kráčet v otcových stopách. Na gymnáziu však potkal svůj osud v podobě jednoho z průkopníků české orientalistiky, profesora Justina Václava Práška. Po absolvování gymnázia dal před teologií přednost studiu orientalistiky ve Vídni a během studia zvládl (vedle latiny a řečtiny) na deset orientálních jazyků. Úspěšný student dostal stipendium do Berlína, kde působil roku 1901 a vydal tu i svou první původní práci Peníze u Babyloňanů. V další průkopnické práci Obilí ve staré Babylonii (1913) "nezapřel" svůj český původ a objevil, že pivo pili už ve staré Mezopotamii a hned několik druhů. Největší objev však učinil o dva roky později. Těsně před válkou dostal možnost odjet do Turecka, aby mohl vydat záhadné nápisy v neznámé řeči, které objevil především německý archeolog Hugo Winckler.

Za války byl Hrozný sice odveden, ale zůstal sloužit ve Vídni jako písař, a tak měl po večerech čas zabývat se záhadnými texty. A už v roce 1915 slavil úspěch. Prokázal, že jazyk na klínopisných tabulkách je indoevropská řeč Chetitů. A navíc tento jazyk - jako první po tisíciletích - záhy dokázal přečíst a přeložit. O národu Chetitů byly do té doby známy jen zmínky z Bible a nápisů egyptských faraónů, jimž byli Chetité rovnocennými protivníky. Vzdor počáteční skepsi ostatních vědců k závěrům Hrozného práce Die Sprache der Hethiter (Jazyk Chetitů, 1917) čas potvrdil, že měl Hrozný pravdu a jeho rozluštění klínopisné chetitštiny patří mezi nejvýznamnější výsledky v dějinách orientalistiky 20. století.

Po 1. světové válce se Hrozný (1905-15 docent a poté profesor vídeňské univerzity) vrátil domů a stal se ozdobou Univerzity Karlovy i mladé československé vědy. V letech 1924-25 podnikl archeologickou expedici do Turecka a podařilo se mu odkrýt rozsáhlý archiv klínopisných tabulek. Tehdy se ocitl na vrcholu a byl uznáván jako zakladatel nové orientální disciplíny - chetitologie.

Pak se však štěstí od Hrozného odvrátilo. Marně se pokoušel o rozluštění hieroglyfického písma Chetitů. Z obavy, aby nebyl předběhnut, dokonce ani nepublikoval dílčí výsledky. Jak se nakonec ukázalo, ocitl se ve slepé uličce. Písmo zatím rozluštili jiní, ale Hrozný jejich objev odmítl a dál trval na svém chybném řešení. Stejně neúspěšně se pokusil o rozluštění písma nejstarších obyvatel Indie a Kréty. Sám byl ovšem přesvědčen o opaku a o své "objevy" částečně opřel svou stěžejní historickou práci Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie (1943).

V roce 1939 se stal rektorem Univerzity Karlovy a za nacistické razie se statečně postavil okupantům, aby bránil akademickou půdu. Po zavření vysokých škol aspoň veřejně přednášel a jeho poznámky o pomíjivosti říší, stáří Semitů či původu svastiky vzbuzovaly nadšení posluchačů. Záchvat mrtvice (1944) mu však podlomil zdraví a znemožnil po osvobození návrat na univerzitu. Po úrazu v roce 1952 dožil v sanatoriu, kde také přijal jmenování akademikem.

Mezi Hrozného pokračovatele v klínopisném bádání patřili především profesor Lubor Matouš, mimo jiné překladatel Eposu o Gilgamešovi, a Josef Klíma, přední znalec práva ve starověké Mezopotamii.

Zatím nejpodrobněji popsal Hrozného život a dílo popularizátor starověké historie Vojtěch Zamarovský ve své knize Za tajemstvím říše Chetitů.

(fh)

HRUBAN Mořic (* 30. 11. 1862 Brodek, + 16. 9. 1945 Olomouc) - český politik, novinář a právník

V září roku 1896 byla za předsednictví olomouckého advokáta Mořice Hrubana založena konzervativní Katolická strana národní na Moravě. Ve svém programu jednoznačně deklarovala věrnost habsburské monarchii a jednotě Rakouska. Hruban byl předsedou strany a jejím poslancem jak ve vídeňské říšské radě, tak na moravském zemském sněmu.

Za 1. světové války Hrubanova strana - obdobně jako další dvě katolické strany v Čechách a na Moravě - okázale proklamovala věrnost monarchii a podporu jejímu válečnému úsilí, odpor proti domácímu i zahraničnímu českému odboji, legiím i rodícímu se československému státu. Ještě v říjnu 1918 Hruban prohlásil: My, čeští katolíci, nemáme nic společného s ostatními českými stranami, které chtějí samostatnost českého státu. My představujeme konzervativní český monarchismus. Chceme, aby česká samostatnost byla řešena pod korunou habsburskou.

Přitom byl členem Národního výboru československého a koncem října 1918 se účastnil ženevských jednání zástupců domácího a zahraničního československého odboje. V prvních letech republiky se Hrubanovy výroky o věrnosti monarchii staly vděčným předmětem citací v různých brožurách a článcích sestavovaných na tehdy velice frekventované téma "římští klerikálové za války".

Obratností J. Šrámka se po roce 1918 podařilo sjednotit české a moravské katolické strany v jednu Československou stranu lidovou. Hruban byl jedním z jejích představitelů a zastupoval ji nejprve jako poslanec Národního shromáždění, později jako senátor (v letech 1926-29 byl předsedou senátu).

(nk)

HRUBÍN František (* 17. 9. 1910 Praha, + 1. 3. 1971 České Budějovice) - český básník a dramatik

Hrubínova poezie představovala ve svých začátcích osobitý mezistupeň mezi tvorbou generace proletářské poezie a poetismu a jejich následovníků, jimž bylo bližší spirituální zaměření. Po válce se snažil přizpůsobit své duchovní založení dobovému stylu, přesto jeho poezie ani v těchto dobách neklesla do služebnosti a vždy bude představovat, spolu s poezií J. Seiferta a V. Holana, jednu z nejryzejších uměleckých hodnot.

Přestože se narodil v Praze, své mládí prožil v Lešanech, v matčině rodišti u soutoku Sázavy a Vltavy, v místě, o němž Hrubín vždy mluvil jako o svém domově. Po studiu na gymnáziu v Praze chodil dva roky (1932-34) na právnickou a poté filosofickou fakultu, ale pak nastoupil do Městské knihovny pražské (1935-45). Po osvobození byl krátký čas zaměstnán na ministerstvu informací a od roku 1946 se věnoval literární tvorbě. V roce 1963 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Čs. spisovatel.

Debutoval básnickou sbírkou Zpíváno z dálky (1933), jež byla ovlivněna především spiritualismem J. Zahradníčka. Ve druhé sbírce, Krásná po chudobě (1935), obsahující především přírodní lyriku, se přidal vliv Máchův, Tomanův i Verlainův. Hrubín zde, stejně jako v následující knize Země o polednách (1937), dosahuje velké hudebnosti verše a bohaté metaforičnosti, pro kterou je příznačná dvojpólovost a spirituální symboličnost.

Za války vydal Hrubín čtyři básnické sbírky (Včelí plást, 1940; Země sudička, 1942; Cikády, 1942; Mávnutí křídel, 1944). Zde jeho poezie dostala konkrétnější podobu, zesílil tu jeho vztah k národní kultuře (k Máchovi přibyl Neruda se svou kosmickou dimenzí). Zároveň začal psát i verše pro děti (Říkejte si se mnou), které ilustroval J. Trnka.

Ve sbírkách Chléb s ocelí (1945), Jobova noc (1945) - ta byla určena k recitaci a E. F. Burian ji v D 46 uvedl jako svou poválečnou premiéru - a Řeka nezapomnění (1946) se pokusil básnicky zhodnotit válečná léta i prožitek osvobození, což se mu nepovedlo bez jistého nánosu verbalismu a uměle vnášeného patosu. Hrubín pak pokračuje ve změněném kursu, výrazně svůj verš depoetizuje a zakotvuje do času, prostoru a dobové rétoriky. Tak je tomu v protiválečné sbírce Hirošima (1948)

Hrubín se po únoru 1948 podobně jako za okupace několik let věnoval poezii pro děti (Pohádka o Smolíčkovi). V ní dosáhl takového úspěchu, že tyto verše jsou zcela samozřejmou "lyrickou" výbavou každého začínajícího čtenáře (Špalíček).

Pamětihodné je Hrubínovo vystoupení na II. sjezdu Svazu čs. spisovatelů v roce 1956, na němž za pomoci Mallarméova poetického obrazu přirovnal situaci české poezie k labuti přimrzlé k ledu. Po tomto ojedinělém a vzápětí revidovaném protestu, v němž ho následoval na oficiální scéně jen J. Seifert, se Hrubín opět ohlásil knihou Můj zpěv (1956), básněmi přírodní reflexe a meditace, a pak naopak básní lyrickoepickou. Tou je kompozice Romance pro křídlovku (1962, v roce 1966 ji zfilmoval O. Vávra), v níž se v řadě motivů, skládaných v různých časových vrstvách, odkrývá jádro příběhu o lyricky bezradném protagonistovi, mladé Terině od komediantů a živočišné Tonce.

Forma Romance pro křídlovku byla jistě ovlivněna Hrubínovou zkušeností s dramatem. Jeho divadelním debutem byla velmi úspěšná lyrická hra Srpnová neděle (1958, opět zfilmovaná O. Vávrou), hraná v Národním divadle v režii O. Krejči s K. Högerem v hlavní roli. Na pozadí letního odpoledne zde ve výrazně mnohoznačných a reflexívních monolozích defilují neschematické problémy současných lidí. V tomto duchu, byť v poněkud tradičnější formě vesnického dramatu, pokračoval ve hře Křišťálová noc (1961). Hrubínovým třetím dramatickým textem byla historická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách, jež měla premiéru v září 1968 v Divadle na Vinohradech a byla vnímána jako metafora národního údělu.

(jp)

HRUBÝ Adolf (* 21. 5. 1893 Mláka u Třeboně, + 9. 6. 1951) - český agrární politik a ministr protektorátní vlády

Jen málokdo v roce 1946 věděl, že významný představitel protektorátního režimu A. Hrubý, u něhož československá vláda počítala s trestem smrti (což samo o sobě ukazuje na podivné dobové poměry!) je bývalý rudoarmejec a čestný občan sovětského města Tambova. Hrubý totiž po svém zajetí na východní frontě za 1. světové války nevstoupil do legií, ale přihlásil se do Rudé armády, a stal se dokonce velitelem jednoho z jejích oddílů. Po vzniku Československa absolvoval "večerní kurs" pro důstojníky, nebyl to však kurs vojenský, ale ryze politické školení, které bylo uznáno jako kurs Kominterny. Byl pak poslán do vlasti, aby pracoval ve prospěch bolševické světové revoluce. Hrubý se tedy vrátil do Československa přes Smolensk a Polsko už v prosinci 1918, zatímco legionáři po dlouhé a nebezpečné anabázi dorazili až o dva roky později. Přesto Hrubý nepocítil ke svým školitelům odpovídající vděčnost, a dokonce zapomněl i na dané sliby. Místo toho se již v roce 1922 dal zvolit do obecního zastupitelstva za agrární stranu.

Hrubý pocházel ze staré selské rodiny, vyučil se knihkupcem a vypracoval se na významného činitele agrární strany. Především se účastnil práce v Domovině rolníků, malorolníků a domkářů, která do značné míry ovlivňovala organizování zemědělců a jejich napojení na agrární stranu. Ve 30. letech byl také spolupracovníkem listu Venkov, od roku 1935 poslancem Národního shromáždění a v roce 1938 stanul v čele správního výboru Zemědělské rady v Čechách. V agrární straně byl oddaným stoupencem R. Berana.

Po okupaci, 21. března 1939, byl E. Háchou jmenován vedoucím Národního souručenství. Věděl, že tato fakticky jediná legální protektorátní organizace má i významné obranné poslání, a byl odhodlán je plnit. V říjnu 1939 byl ve funkci vystřídán J. Nebeským. Tentýž měsíc hlásil ze Stockholmu Karel Lisický, že obdržel od Hrubého a Leopolda Slívy (ten byl v čele Národního souručenství na Uherskohradišťsku a čelil nebezpečným plánům tzv. Národopisné Moravy) poselství, v němž se mimo jiné psalo: Náš národ je připraven na příhodný okamžik, který jistě přijde, aby proti utlačovatelům povstal se zbraní v ruce. Také policejní zpráva z ledna 1940 dokresluje Hrubého profil. Na krajské konferenci Národního souručenství citoval básníka Jaroslava Kvapila - V lásce i hněvu zůstaňme všichni věrni, pyšně mlčíce, nechť dočkáme se všichni, čeho si přejeme nejvíce! - po nichž, jak zpráva uvádí, propuklo shromáždění v bouřlivý potlesk.

Ale uplynuly další dva roky a Hrubý se stal ministrem zemědělství protektorátní vlády a sám R. Heydrich se příznivě vyjadřoval o jeho činnosti, i když v soukromí uštěpačně prohlašoval, že Hrubý není ministrem, ale ministrantem.

Přestože sloužil okupantům celkem loajálně, v březnu 1943 dostal od K. H. Franka "poslední výstrahu": dovolil si totiž vyslovit námitky vůči osidlovací akci na Budějovicku. Frank zároveň prohlásil, že nespokojenost nebude řešena demisí: Útěk ze zodpovědnosti nepřichází v úvahu, kdo jednou s Němci šel, nemůže jít zpátky.

Hrubý se také v rodné obci Mláka sblížil s jedním sociálním demokratem a přesvědčeným marxistou; synovi Leopolda Slívy, který byl v koncentračním táboře, poskytl finanční výpomoc a ještě mu dal 10 000 korun na podporu partyzánů. Později u Národního soudu byla předložena řada dalších svědectví, která dokládala i Hrubého pomoc a intervence při zatčení vlastenců. Pravdou je, že K. H. Frank ho opětovně káral a připomínal mu osud Eliáše. Vyjádřil se také, že se Hrubý mýlí, myslí-li, že je rok 1918 a že nás může s takovými švejkovinami oklamat.

V každém případě se v procesu s protektorátní vládou Hrubý ocitl roku 1946 před Národním soudem a vynesený trest zněl na doživotní vězení. Působení Hrubého za 1. světové války a účast v Rudé armádě pochopitelně nemohla být součástí jednání retribučního soudu. Přesto Národní soud dne 31. července 1947 vyslovil podivuhodné konstatování: Nebyl-li obžalovaný Hrubý tehdy smýšlení komunistického a jen tak na oko to tvrdil, dopustil se podvodu vůči sovětskému plukovníkovi, když mu slíbil, že je ochoten komunistickou revoluci u nás připravovat. Není divu, že představitelé KSČ ve vládě byli halasně nespokojeni, že Hrubý neobdržel nejvyšší trest. Záhy však měli justici ve svých rukách a mohli si to vynahradit - "zrádce" revoluce zemřel ve vězení.

(tp)

HRUŠÍNSKÝ Rudolf (* 17. 10. 1920 Nový Etink, nyní Nová Včelnice, u Kamenice nad Lipou, + 13. 4. 1994Praha) - český herec a režisér

Rudolf Hrušínský, vlastním jménem Rudolf Böhm, pocházel ze starého divadelnického rodu a oba jeho rodiče byli herci. V tradici pokračoval sám jako hlava rodiny, v níž synové Rudolf a Jan jsou také herci. Hrušínský prošel třemi vývojovými obdobími. První zahrnuje jeho působení v předválečném Divadle D. Setkání s režisérem E. F. Burianem považoval sám za rozhodující pro další osobní vývoj, neboť se poprvé setkal s moderním divadelním projevem. Druhé období Hrušínského hereckého zrání je spojeno s Městskými divadly pražskými, kam byl angažován v roce 1945 vynikajícím režisérem J. Frejkou, jenž Hrušínského přes jeho mládí ohodnotil jako již zralého herce a obsazoval ho do charakterních rolí. Vrcholnou kreací jeho pobytu v Městských divadlech se stal MoliŹrův svatouškovský Tartuffe. Třetí, nejdelší a umělecky nejbohatší období R. Hrušínský prožil v činoherním souboru Národního divadla. Sem jej angažoval v roce 1960 tehdejší šéf činohry O. Krejča. Hrušínského osobité herectví patřilo rovnou měrou divadlu, filmu, rozhlasu a televizi. Postupně se dopracoval civilního projevu v nejlepším slova smyslu, vyznačujícího se minimálním používáním gest a mimiky, využívajícího bohatých možností dokonale ovládaného hlasu, schopného naznačit sebemenší citové či rozumové hnutí. Ve filmu debutoval jako devatenáctiletý v roli studenta ve veselohře Cesta do hlubin študákovy duše. Natočil od té doby více než 100 filmů, z nichž některé celistvě zachovávají příznačné podoby Hrušínského specifického herectví: obsedantní studie člověka-bestie ve Spalovači mrtvol, vrcholná vančurovská kreace v Rozmarném létě, role předsedy MNV ve filmu Bílá paní režiséra Z. Podskalského a laskavě sadistický estébácký "vychovatel" v trezorovém filmu J. Menzela podle B. Hrabala Skřivánci na niti (1969), do sebe soustředěná hlavní postava filmu Dým bramborové natě a harmonický básník života ve filmu na námět Z. Svěráka Vesničko má středisková.

Z tohoto typologického výčtu se poněkud vymyká populistická bodrost Hrušínského filmového ztvárnění titulního hrdiny Haškova románu Dobrý voják Švejk režiséra K. Steklého.

V divadle měl Hrušínský pestřejší rejstřík postav daný bohatstvím dramatické literatury a zahrnující jak komediálně pojaté lidové prosťáčky a zemité filosofy (Jeppe, Holberg: Jeppe z vršku), tak negativní postavy, jejichž zlo bylo nejednou skryto pod maskou přátelství, žoviálnosti či sebelítosti a sentimentálnosti (Jago, Shakespeare: Othello). V divadle ho do svých inscenací obsazovaly velké osobnosti českého divadla A. Radok, O. Krejča, J. Pleskot, ve filmu F. Vláčil, J. Menzel a J. Herz. I jeho samého lákala práce divadelního režiséra. Ve svých inscenacích ctil herce a jeho tvůrčí svobodu. Významná je i jeho práce v dabingu a recitátorské umění.

Tvůrčí dráha R. Hrušínského byla na přelomu 60. a 70. let narušena, když neskrýval své odsouzení normalizačního vývoje a byl postižen několikaletým zákazem práce v divadle (jistou dobou dělal taxikáře). Mravní autorita i popularita Hrušínského byla oceněna veřejností v roce 1990, kdy byl dvakrát poslancem Federálního shromáždění Československé republiky. Svou životní a uměleckou dráhu a historii svých divadelních předků připomněl jako spoluautor knihy Kronika rodu Hrušínských (1994).

(pö)

HRZÁN Jiří (* 30. 3. 1939 Tábor, + 22. 9. 1980 Praha) - český herec

Jiří Hrzán byl výraznou osobností českého divadla a filmu 60. a 70. let. Po angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích (1961-64), kde se v roli Villona v Baladě z hadrů Voskovce & Wericha prosadil dynamickým herectvím, přišel po krátkém pobytu v Ostravě do Činoherního klubu v Praze (1965). První rolí byl nepřekonatelný sluha Syr z Machiavelliho komedie Mandragora, z níž za režijního vedení J. Menzela udělal svým pohybovým mistrovstvím a klaunstvím hlavní postavu. Skvělé pohybové předpoklady a fantazii klauna uplatňoval ve svých dalších zdejších divadelních rolích (Dobčinský, Gogol: Revizor, titulní role, Voltaire: Candide), ale i ve filmu a v televizi. Po rolích ve filmech Bloudění, Hotel pro cizince se u diváků prosadil - spolu s I. Janžurovou - jako komediální herec ve filmu Svatba jako řemen (režie J. Krejčík) i v televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde se projevil jako herec muzikálového typu. Jeho herectví se pak uplatnilo v televizních zábavných pořadech, ale také v řadě filmových veseloher a crazy komedií (Drahé tety a já, Pane, vy jste vdova, Slaměný klobouk). Hrzán také často vystupoval v estrádních zájezdových pořadech. Tragická událost předčasně ukončila jeho uměleckou dráhu. Herecký talent po něm zdědila dcera Barbora Hrzánová, členka předních pražských divadel.

(pö)

HŘEBÍK Antonín (* 24. 2. 1902 Řevnice u Prahy, + 20. 11. 1984 Chicago) - český představitel Sokola a účastník protinacistického odboje

Zvláštní shodou okolností jel v sobotu 14. února v tentýž den, kdy jsme odjížděli se sokolskou výpravou na Zimní sletové dni na Slovensko, stejným vlakem z Prahy do Přerova ministr Jan Masaryk. Cestou jsme spolu několik hodin hovořili o politické situaci. Ministr Masaryk byl tehdy naplněn pevnou vírou, že komunisté prohrají květnové volby 1948 a že u nás zvítězí demokracie.

Vzpomínka A. Hřebíka, publikovaná v roce 1962 v exilovém Českém slově v Mnichově, pouze poodhalila roušku únorového převratu. Za tři měsíce po popisované rozmluvě již starosta Čs. obce sokolské uprchl z Československa a později s náčelnicí M. Provazníkovou vytvořil Ústředí čs. sokolstva v zahraničí.

Působil jako advokát ve Zbraslavi, pracoval v Sokole a již v letech 1940-41 byl náměstkem starosty České obce sokolské. Tu v dubnu 1941 K. H. Frank zakázal. Hřebík byl ovšem i předsedou Sokolské revoluční rady a členem odbojové skupiny Jindra, která před atentátem na Heydricha pomohla zajistit spojení s Londýnem. V té době už byl Hřebík mimo hru - v září 1941 ho zatklo gestapo. Vězněn byl nejprve v Terezíně, potom v Osvětimi a nakonec se ocitl ve věznici gestapa v Benešově.

V poválečných letech až do roku 1948 působil ve funkci starosty Československé obce sokolské a současně byl za národněsocialistickou stranu poslancem Ústavodárného Národního shromáždění. Svým působením se snažil zabránit zkomunizování tělesné výchovy. V poslanecké funkci bojoval i proti zneužívání znárodňovacích, a zejména retribučního dekretu, a to z titulu funkce člena bezpečnostního výboru.

Blížilo se však rozhodující střetnutí a demokratické síly společnosti spoléhaly mimo jiné právě na Sokolstvo, které se hlásilo k odkazu T. G. Masaryka i vlasteneckému duchu svých zakladatelů - Miroslava Tyrše a Jindřicha Fügnera. Za vítězství považovaly nekomunistické síly už utvoření demokratického Československého tělovýchovného svazu, který vznikl vzdor odporu KSČ 16. listopadu 1946 zejména díky aktivitě Sokolů. Na rok 1948 byl také připravován XI. všesokolský slet, ale "vítězný" únor z něj na dlouhá desetiletí učinil slet poslední. V době krize navštívila Pražský hrad delegace Sokolů vedená Hřebíkem a chtěla se setkat s prezidentem Benešem, 23. února ji však přijal pouze Jan Jína. Přesto byli sokolští delegáti potěšeni Benešovými vzkazy. Předsednictvo Čs. obce sokolské, které bylo shromážděno v Tyršově domě, na základě výsledků jednání na Hradě odmítlo vytvářet akční výbory v sokolských župách a jednotách a rozhodlo se s největším urychlením svolat výbor sokolské obce. Ale to už jim KSČ nedovolila. Když Hřebík odmítl komunistický požadavek, aby vydal nadirigované prohlášení k Sokolstvu, byl "revolučně" zbaven funkce starosty.

XI. slet se však KSČ ještě zakázat obávala, a tak proběhl - a vzdor už jasné komunistické hegemonii dokonce velmi zdařile. Sokolové také nedvojsmyslně dali najevo, kde jsou jejich sympatie. Když pochodovali kolem tribuny, kde byl K. Gottwald, dívali se na druhou stranu. Není divu, že se V. Kopecký rozhořčil: Některé oddíly Sokolů, pochodující v průvodu, byly reakčními živly měšťáckých Sokolů předem zpracovány, aby před vládní tribunou na Staroměstském náměstí demonstrativně provokovaly. Provokovaly drze tak, že na povel "vpravo hleď" otočily hlavy naopak nalevo od vládní tribuny a v zápětí začaly hromadně provolávat: Ať žije prezident Beneš! - čímž provokativně naznačovaly vztek, že na vládní tribuně je prezident republiky soudruh Gottwald.

V té době sice stál už v čele Sokola komunisty schválený Josef Truhlář, ale i tak byl slet - podle svědectví V. Beneše - povzbuzením pro umírajícího bratra. To je velká věc, řekl E. Beneš a pokračoval: Svět vidí, kde stojí náš lid.

Pevný postoj drtivé většiny Sokolů byl důsledkem masarykovské, demokratické orientace této organizace, kterou jí pomáhal vtisknout i A. Hřebík. Však také KSČ Sokol v Československu záhy rozehnala.

To už byl Hřebík prozíravě v emigraci. Působil tu jako člen Rady svobodného Československa, blízký spolupracovník P. Zenkla, obětavý osvětový pracovník, publicista a propagátor Sokola mezi krajany. Zadostiučinění doma se však dočkal až po mnoha desetiletích. Urna s jeho popelem byla slavnostně uložena v jeho vlasti při příležitosti XII. všesokolského sletu v Praze v roce 1994.

(tp)

HUBA Mikuláš (* 19. 10. 1919 Spišská Nová Ves, + 12. 10. 1986 Bratislava) - slovenský herec, režisér a pedagog

Mikuláš Huba přišel do Bratislavy studovat práva, ale záhy se stal posluchačem na Hudební a dramatické akademii, přičemž dokončil i studium na filosofické fakultě, kam z práv přestoupil. Již jako student se stal členem činohry Slovenského národního divadla (SND). Herecky vyrůstal na romantickém repertoáru jako prototyp romantického hrdiny. Byl například Hernanim ve stejnojmenném Hugově dramatu, Dantonem ve hře Dantonova smrt od Büchnera, Schillerovým Vilémem Tellem a Karlem Moorem v Loupežnících, na prahu své čtyřicítky ztvárnil mladičkého Romea (Shakespeare: Romeo a Julie, 1957). V 70. letech v jeho herectví vystřídal velká gesta a romantický patos ztišený projev. S bravurou hrál postavy světských i církevních hodnostářů a přesvědčivě vytvářel postavy stárnoucích, vnitřně vyrovnaných mužů. Velkou láskou M. Huby byla recitace. Osobitým přednesem zejména romantické poezie vytvořil jednu ze škol slovenského recitačního umění. Jako pedagog Vysoké školy múzických umění vychoval dvě generace slovenských herců.

Hubovo působení má však i druhou stránku. Jako předseda Divadelní a dramaturgické rady v letech 1948-53 se podílel na realizaci komunistického divadelního programu a na nekritickém prosazování socialistického realismu v divadelní tvorbě. V letech 1976-86 byl dokonce členem ÚV KSS a od roku 1982 předsedou Svazu dramatických umělců na Slovensku.

Velký prostor mu od začátku 60. let poskytovala televize. Hrál také ve filmu - po válce zejména s tematikou slovenského národního povstání (Vlčie diery), ale i v historických filmech (Posledná bosorka, Skrytý prameň). Jeho syn Martin, představitel civilního herectví, je od roku 1976 členem činohry SND.

(pö)

HUBAČ Jiří (* 27. 8. 1929 Praha) - český dramatik a televizní scenárista

Jiří Hubač po absolutoriu průmyslovky pracoval jako konstruktér v národním podniku Křižík (1948-55), poté do roku 1961 v Úřadu pro vynálezy a teprve pak byl dramaturgem Čs. televize (do roku 1974, kdy si zvolil svobodné povolání). V 60. letech spolupracoval s J. Dietlem na seriálu Tři chlapi v chalupě, ale proslulost u diváků a kritiky získal až na přelomu 70. a 80. let svými hrami Nezralé maliny (1981, v divadelní úpravě Stará dobrá kapela), Ikarův pád (1977) a Tažní ptáci (1984). Role v nich psal převážně pro konkrétní herce (J. Šejbalová, L. Pešek, F. Filipovský, O. Sklenčka, M. Nedbal, V. Menšík, J. Hlaváčová, J. Hanzlík a další), kteří v citlivé režii F. Filipa vytvořili své nejlepší televizní role. Podobně napsal pro J. Bohdalovou, jednu z protagonistek Vinohradského divadla, hluboce lidskou postavu bufetářky Kláry ve hře Dům na nebesích (premiéra 1980, ve filmové podobě Jedna kočka za druhou, 1993), která patří k jejím nejlepším výkonům. V 70. letech Hubač pro Vinohradské divadlo zdramatizoval romány Jamese Clavella Král Krysa a Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana. Hubač je i autorem televizních seriálů - mimo jiné Dobrá voda (1983) a nejrozsáhlejšího a divácky vděčného projektu Sanitka (1985). Vedle J. Hanzlíka v hlavní roli tu dostali příležitost i P. Kostka, Zlata Adamovská, Pavel Zedníček a řada dalších.

Úspěšným autorem rozhlasových her i televizním scenáristou je také Hubačův syn Ivan Hejna.

(pö)

HUBÁČEK Karel (* 23. 2. 1924 Praha) - český architekt , urbanista a pedagog

Vystudoval ČVUT v letech 1945-49 a již od roku 1951 byl zaměstnán v Liberci ve Stavoprojektu. Zde také stál v roce 1968 při zrodu SIAL (Sdružení inženýrů architektů, Liberec, 1968-71, po 1990) a jeho "školky" (do 1974), postgraduálního studia vedeného Miroslavem Masákem. Hubáček je nositelem Perretovy ceny UIA (Mezinárodní unie architektů,1969). Raná tvorba odpovídá tehdejšímu průměru (sídliště v Roudnici, Královském Chlumci, školní budova v Novém Boru, Zákupech, Jablonci nad Nisou). Teprve po roce 1963 přešel k výraznějšímu architektonickému projevu, sledujícímu dráhu britského hnutí high-tech. Od roku 1963 také vznikalo nejúspěšnější a nejznámější Hubáčkovo dílo, televizní věž na Ještědu (1963-71). Byl ovšem také autorem divadla Ypsilon v Liberci (1967-71), obchodního domu Ještěd (TESCO) v Liberci (spolu s M. Masákem, 1968-79), v letech 1992-93 navrhl s týmem SIAL Obchodní banku v Liberci. Budoval také řadu technických staveb (radiové vysílače v Súdánu a Jemenu, 1969-73; vodárenskou a dále meteorologickou věž v Praze, od roku 1972, resp. 1973) a podílel se na rekonstrukci Veletržního paláce (od 1978).

(vl)

HÜBNEROVÁ Marie (* 12. 10. 1865 Slatina nad Zdobnicí, + 5. 8. 1931 Praha) - česká herečka

K divadlu utekla Marie Hübnerová, vlastním jménem Rufferová, v patnácti letech z klášterní školy zlákána příkladem své sestry, operní sboristky Prozatímního divadla. Hrála u různých společností, v roce 1891 se stala členkou Národního divadla v Brně. Poté hrála ve společnosti, kterou řídil její budoucí manžel, novinář Václav Hübner. Po rozpadu manželovy společnosti přišla do Prahy a po krátkém angažmá ve Švandově divadle se v roce 1896 stala členkou činohry Národního divadla, v níž působila až do své smrti. Marie Hübnerová byla malá, přikrčená, s velkou hlavou, nepřitažlivá. V ND se musela postupně prosadit desítkami epizodních postav, aby si získala přízeň diváků a později i správy divadla. Naučila se ze svých nedostatků učinit přednost. Ke každé postavě si pečlivě vyhledala a studovala živé vzory. Hrála především lidové postavy (Fanka, Čapek: Loupežník), ale i hloupé a naduté měšťky (Dulská, Zapolská: Morálka paní Dulské), nedostižně zobrazovala odstrkované a přehlížené ženy (Akulina, Tolstoj: Vláda tmy) a matky (Paní Tabretová, Maugham: Posvátný plamen) v celé šíři činoherního repertoáru. Byla výraznou hereckou osobností psychologického realismu v divadle, s dokonalou technikou hry, scénického přednesu a gest. Záměrným zjednodušováním postavy v gestech i hlasovém projevu, umírněnými hereckými prostředky naznačovala cesty dalšího vývoje hereckého stylu. Měla u žen tak vzácný komický talent. Byla proto také nazývána "Mošnou v sukních". Důležitá byla i její pedagogická práce. Jejími žákyněmi byly A. Sedláčková, O. Scheinpflugová, J. Kronbauerová, B. Durasová, A. Iblová, Eva Vrchlická a další. Při zachování osobitosti svého projevu se dokázala vyrovnat se všemi vývojovými proměnami herectví, následujícími po roce 1900 rychle za sebou, stejně jako s požadavky tak různorodých režisérů, jako byli J. Kvapil a K. H. Hilar.

(pö)

HUDEC Alois (* 12. 7. 1908 Račice, + 27. 1. 1997) - český sportovní gymnasta

Cvičení na nářadí bylo ve 20. a 30. letech doménou Sokolů. Na skvělé výsledky olympioniků Bedřicha Šupčíka, Emanuela Löfflera či Ladislava Váchy navazoval i A. Hudec. Zpočátku nástrojař v brněnské Zbrojovce pracoval od roku 1933 jako bankovní úředník. Sport provozoval v podstatě jako amatér, a navíc ještě tělesně handicapovaný.

Na mistrovství světa v roce 1931 v Paříži získal zlaté medaile na kruzích, na hrazdě, na bradlech, ve šplhu a za celkové vítězství. Po návratu ho nadšení příznivci odnesli na ramenou z Václavského náměstí až k Tyršovu domu. V Budapešti (1934) a v Praze (1938) se stal mistrem světa ve cvičení na kruzích. Zřejmě nejcennější medaili vybojoval na OH v Berlíně 1936. Ve velmi nepřátelském prostředí nacistického Německa stanul po skvělém výkonu ve cvičení na "svém" nářadí - na kruzích - na nejvyšším stupni.

Ještě ve svých 39 letech zvítězil v New Yorku (1947) v utkání USA - Československo.

(pa)

HUDEC Josef (* 24. 5. 1873 Zaječice, + 27. 12. 1957 Praha) - český politik a novinář

Svou politickou dráhu začal J. Hudec roku 1897 jako redaktor sociálnědemokratického Práva lidu. V letech 1907-11 byl poslancem vídeňské říšské rady. Spolu s Františkem Modráčkem se roku 1917 připojil k radikální národní opozici v sociální demokracii proti Šmeralově prorakouské politice.

Roku 1919 Hudec a Modráček ze sociální demokracie vystoupili. Vytýkali vedení strany nedůsledný postup proti bolševické levici. Výboje socialismu zdály se jim méně důležitým zájmem, než upevnění nového státu, napsal o nich F. Peroutka. Založili vlastní Socialistickou stranu československého lidu pracujícího, ve které chtěli pěstovat myšlenky družstevního socialismu. Příliš velkého ohlasu mezi dělnictvem se však nedočkali.

S Modráčkem se Hudec rozešel roku 1923 a o dva roky později vstoupil do Československé národní demokracie. Kromě práce v redakci Národních listů začal organizovat odbory této strany. Roku 1934 se navrátil do sociální demokracie. Z mnoha jeho politických publikací se stal nejznámějším Boj o Marxe, charakteristický až nenávistně zaujatou kritikou marxismu.

(nk)

HUDEČEK Václav (* 21. 2. 1929 Praha, + 3. 12. 1991 tamtéž) - český divadelní režisér

V letech 1952-56 studoval V. Hudeček režii na DAMU. Po angažmá v Hořovicích, Karlových Varech a Českých Budějovicích přišel v roce 1960 zpět do Prahy. V letech 1960-68 režíroval v Městských divadlech pražských a při hostování v Divadle Na zábradlí zaujal inscenací Becketova Čekání na Godota (1964). Sezóny 1968-70 působil v Divadle na Vinohradech, od roku 1970 do smrti inscenoval se snahou o aktualizaci v Národním divadle dramatická díla jak světového a domácího klasického repertoáru (MoliŹre: Don Juan, Shakespeare: Othello, Zkrocení zlé ženy, Gogol: Mrtvé duše, Klicpera: Hadrián z Římsů), tak i současné autory (Anouilh: Tomáš Becket, Dürrenmatt: Herkules a Augiášův chlév). Jako režisér se podílel i na uvádění původních českých novinek (Daněk: Vy jste Jan). Dlouhá léta také působil jako pedagog na dramatickém oddělení pražské konzervatoře. Pro televizi připravil řadu inscenací dramat, ale i oper a seriálů. V divadlech německy mluvících zemí režíroval a úspěšně propagoval českou klasiku, ale v Ženevě uvedl i Havlovu Zahradní slavnost a v Rakousku za režii Dürrenmattovy hry Král Jan získal prestižní cenu (1971). Hudečkova inscenace Tylova Strakonického dudáka otevírala v roce 1983 Novou scénu Národního divadla v Praze.

(pö)

HUDEČEK Václav (* 7. 6. 1952 Rožmitál pod Třemšínem) - český houslista.

Syn veterináře a amatérského houslisty se stal v houslové hře nejprve žákem Bohumila Kotmela, tehdy působícího na hudební škole ve Strakonicích. 1954-58 studoval na pražské konzervatoři u Josefa Micky a poté na AMU u Václava Snítila (absolvoval 1973). 1966 se v soutěži mladých umělců Concertino Praga umístil za vítězem Dmitrijem Sitkoveckým, příští rok v této soutěži zvítězil. Za komunistického režimu se jako mimořádně nadaný mladý houslista, jemuž mladistvý půvab a mistrná spolupráce s médii pomáhaly získat nevídanou popularitu, těšil všestranné podpoře. Už v listopadu 1967 mohl vystoupit v zahraničí, a to v Londýně s Královskou akademií. 1970 nahrál pro Panton první desky. Od 1971 jezdil po 4 léta na konzultace do Moskvy k Davidu Oistrachovi, za jehož řízení vystoupil na Pražském jaru 1972. Orientoval se především na romantický koncertní repertoár, v němž mohl uplatnit svou mimořádně působivou interpretaci kantilén (Mendelssohn-Bartholdy ad.). 1984-90 byl angažován jako sólista České filharmonie. V posledních letech se do povědomí publika zapisuje spíše neobvyklými projekty, jako jsou společné nahrávky s houslisty D. Sitkoveckým (Bach), Pavlem Koganem (Vivaldi) a Igorem Oistrachem (Mozart) nebo s kytaristou Lubomírem Brabcem a flétnistou Jiřím Stivínem. Angažuje se v nadaci na podporu mladých umělců Musica noster amor a ve Společnosti Gustava Mahlera.

(tv)

HULAN Luděk (* 11. 10. 1929 Praha, + 22. 2. 1979 tamtéž) - český jazzový hudebník

Kvůli hudbě nedokončil L. Hulan gymnázium, začal hrát na kontrabas a zpíval s amatérským souborem Hootie club Praha (1945-48). V letech 1948-49 působil profesionálně v orchestru Arnošta Kavky. Začátkem 50. let, kdy byl jazz téměř vytěsněn z oficiálního hudebního života, patřil Hulan k jeho největším propagátorům. V letech 1953-54 a 1955-56 účinkoval v souboru G. Broma, kde navázal první kontakty s několika svými pozdějšími pravidelnými spoluhráči (například bubeníkem Ivanem Dominákem). Pak hrál v souboru K. Krautgartnera, v roce 1958 založil s K. Velebným a dalšími zarputilými jazzmany průkopnickou skupinu Studio 5, která měla zásadní vliv na formování moderního českého jazzu. Hulan zde měl roli kontrabasisty, skladatele, aranžéra a organizátora. V roce 1960 všichni členové Studia 5 přijali angažmá v Tanečním orchestru Čs. rozhlasu a po rozchodu s K. Velebným Hulan v rámci tohoto bigbandu zformoval skupiny Jazzové studio a Jazzové trio. Stál také u zrodu poetické vinárny Viola. V 60. letech byl Hulan mimořádně významnou organizátorskou a stmelující osobností českého jazzu. Jistým přelomem se stal jeho pobyt v zahraničí (1968-69). Po návratu působil v souborech Linha Singers, Pražský dixieland, a především s vlastní skupinou Jazz Sanatorium. V roce 1978 vydal album Milá společnost, na němž se podílí řada jeho bývalých spoluhráčů.

Hulan byl v hudbě samoukem, jeho největší předností byl spontánní talent, neutuchající nadšenectví a upřímnost.

(jr)

HURNÍK Ilja (* 25. 11. 1922 Poruba u Ostravy) - český skladatel, klavírista, pedagog, spisovatel a publicista

Gymnázium navštěvoval Ilja Hurník v Ostravě (do 1938) a v Praze (maturita 1941). Studium klavírní hry začal v Ostravě, pokračoval v Praze u Viléma Kurze a dovršil je u Ilony Štěpánové na mistrovské škole konzervatoře (1945-48) a na Akademii múzických umění (1948-52). Ve skladbě byl žákem Jaroslava Řídkého a V. Nováka (1941-44).

Jako koncertní pianista nemá Hurník repertoár velký, ale s cennými interpretačními výsledky (impresionisté, Janáček, Chopin atd.). Spolu s Pavlem Štěpánem a s chotí Janou Hurníkovou koncertně oživil čtyřruční klavírní hru; vzešly z ní i jeho skladby Domácí hudba pro klavír na čtyři ruce (1962), Valčíky pro klavír na čtyři ruce (1971), Variace na Pergolesiho téma (1984) a další, vydal i školu čtyřruční hry. V letech 1972-88 učil klavír a kompozici na pražské konzervatoři, 1974-79 působil také na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Skladatelsky vyšel z Novákovy školy a z impresionismu s folklórní inspirací (balet Ondráš, 1950; kantátová suita na lidové texty Maryka, 1948, přepracovaná 1955, pak už s rysy blízkými Orffovi), později převládla neoklasická orientace. Jeho skladby jsou prosty patosu či tragismu, mnohé se vyznačují intelektuální hravostí nebo dobromyslnou ironií se smyslem pro pointu a rytmické rafinesy. Nejčastěji jsou provozovány Hurníkovy skladby komorní: Sonata da camera pro flétnu, hoboj, violoncello, cembalo, 1952; Písničky s flétnou, 1955; Esercizii, pro flétnu, hoboj, klarinet a fagot, 1958; Malý faun pro flétnu a klavír, 1965; Příběhy jedné kapely, pro vypravěče a komorní soubor, na vlastní text, 1967; Slovníček kontrapunktu pro dětský sbor a klavír, 1973; Variace na myší téma, 1976, pro dětský sbor, v nichž se předvádí, jak by variace napsal Bach, Haydn a další. Innocenza pro klavír na 4 ruce (1992) zvítězila v japonské soutěži Piano-Duo-Association.

Obdobné stylové rysy vykazuje méně početná Hurníkova tvorba orchestrální: Čtvero ročních dob (suita pro 12 nástrojů, 1952), Komorní hudba pro smyčce (1962), Nový clacecin (1975), Suita z baletu Faux pas de quatre (1978), Klicperovská předehra (1985), Písně beze slov pro orchestr (1995) a další. Shovívavá komika je přítomna i ve většině Hurníkovy operní tvorby: humorná detektivka Dáma a lupiči (libreto autor podle anglické předlohy Williama Roseho Ladykillers, 1966 Plzeň, Kiel 1969, Praha 1992 atd.); podobenství Mudrci a bloudi (tři obrazy na téma starověké, středověké a soudobé, vlastní libreto, 1968); jednoaktovka Diogenes (apokryf na vlastní námět a libreto, 1973); komická opera Rybáři v síti (na vlastní libreto, 1980); Oldřich a Boženka (komická opera na vlastní libreto, 1985) a dětská jednoaktová opera na vlastní text Co pohádka zatajila (1987).

Hurník vynikl i jako osobitý popularizátor s velkým kulturním zázemím; vydal mimo jiné komplet Umění poslouchat hudbu (8 desek). Se svým švagrem P. Ebenem realizoval českou verzi Orffovy školy (Schulwerk). Rozsáhlé je jeho dílo literární s obdobnými rysy jako dílo hudební: Trubači z Jericha, 1965; Kapitolské husy, 1969; Cesta s motýlkem, 1970; Muzikální Sherlock, 1971; knížka pro děti Jak se hraje na dveře, 1973; obdobně zacílená knížka Struny, klapky, paličky, 1975; vzpomínkové Dětství ve Slezsku, 1979; Múza v terénu, 1980; společně s M. Horníčkem a V. Preclíkem vydal knihu Trojhlas atd. Jeho literární produkce posloužila nejednou za předlohu i filmovému či televiznímu zpracování.

(tv)

HURT Jaroslav (* 30. 12. 1877 Přerov, + 15. 4. 1959 Tábor) - český herec, režisér, rozhlasový pracovník, pedagog

Se jménem J. Hurta jsou spojeny především počátky vysílání rozhlasu, v němž začal pracovat už roku 1927. Položil základy rozhlasové činohry, rozhlasové dramaturgie a hereckého rozhlasového projevu. V té době už měl za sebou dlouhou divadelní kariéru. Po působení mimo Prahu byl v letech 1906-25 členem činohry Národního divadla, kam jej angažoval J. Kvapil. Patřil ke generaci vyznávající psychologický realismus. Od počátku své divadelní dráhy se stal představitelem hrdinských, hlavně buřičských postav. Jako herec se dostával do napětí s tragédem Eduardem Vojanem, s kterým často hrával jako jeho partner a zůstával v jeho stínu. Po nástupu K. H. Hilara do čela činohry se odmítl přizpůsobit programu divadelního expresionismu a odešel z Národního divadla, kde dokonce po Kvapilově odchodu jeden čas činohru vedl (1919-21). V roce 1920 zorganizoval proměnu Stavovského divadla (do té doby německý Landestheater) v druhou scénu českého Národního divadla. Hurt byl od roku 1919 profesorem konzervatoře. Také v rozhlase pokračoval ve výchově herců a ve zdokonalování jejich mluvy. Z mladých, často ještě neznámých herců budoval systematicky rozhlasový činoherní soubor. Byl i učitelem řečnictví na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a je autorem knihy Řečnictví v teorii a praxi (1934).

(pö)

HUSA Karel (* 7. 8. 1921 Praha) - český skladatel, dirigent a pedagog

Otec Karla Husy byl invalida z 1. světové války a měl v Praze obchod obuví. Od 8 let hrál Husa na housle, ve 12 letech se poprvé pokusil komponovat. Roku 1939 maturoval na gymnáziu, po roční přípravě u profesora Jaroslava Řídkého byl v červnu 1941 přijat na konzervatoř do 2. ročníku jeho kompoziční třídy, dirigování studoval u Pavla Dědečka. Konzervatoř absolvoval (1945) Předehrou pro orchestr a v letech 1945-46 pokračoval ve studiu na mistrovské škole konzervatoře (opět u Řídkého). Absolvoval ji Symfoniettou pro orchestr (1946), odměněnou 1. cenou České akademie věd a umění. Na podzim 1946 odjel jako stipendista francouzské vlády do Paříže. Studoval skladbu u Nadii Boulangerové na École normale a soukromě u Arthura Honeggera. Dirigování studoval u Andréa Cluytanse a Jeana Fourneta. Pod Honeggerovým vedením napsal (1946-47) Tři fresky pro orchestr (Three Fresques) a ve druhém roce studia 1. smyčcový kvartet, který Smetanovo kvarteto ihned uvedlo na festivalu Pražské jaro 1948. 23. února 1948 dirigoval v Praze koncert rozhlasového orchestru a po komunistickém puči s obtížemi získával povolení vrátit se do Paříže, kde po vypršení platnosti čs. pasu požádal o statut uprchlíka. V Paříži se živil především jako dirigent, spolupracoval zvláště s Orchestre des cento soli a Orchestre des solistes de Paris. Ze skladeb toho údobí se prosadila zvláště Musique d'amateurs (1953, objednávka UNESCO), Portrait for String Orchestra (1953), 2. smyčcový kvartet a 1. symfonie (obojí 1953). V roce 1954 dostal nabídku k tříletému pedagogickému působení na Cornell University (Ithaca, stát New York) v USA. Od září 1954 žije v USA, 1959 získal americké občanství. Na Cornellově univerzitě působí dodnes jako profesor skladby a dirigent univerzitních orchestrů. Od konce 50. let začal Husa ve svých skladbách uplatňovat kompoziční techniky tzv. Nové hudby, tj. dodekafonii a z ní odvozené seriální postupy, později též aleatoriku a hudbu témbrů. Platí to například o skladbě pro sbor a orchestr Apotheosis of This Earth (Apoteózu Země jsem napsal v roce 1970 s vizí ekologické katastrofy.) a další díla. Počínaje 3. smyčcovým kvartetem (1968, roku 1969 mu za něj byla udělena Pulitzerova cena) používá i mikrointervalové postupy. Nikdy však ve své tvorbě neopustil tonální vztahy. Řadu skladeb vytvořil pro dechové soubory amerických univerzit a orchestrů. První z nich vznikla 1959 pod názvem Divertimento pro žesťové a bicí nástroje, proslulejší je American Te Deum pro baryton, sbor a dechový soubor (1976). Roku 1961 pobýval Husa v rámci roční studijní dovolené ("sabbatical leave") v Paříži, kde vznikly orchestrální Mosaiques a první z Husových koncertantních skladeb pro saxofon Elegie et Rondeau. Koncert pro saxofon a "concert band" vznikl roku 1967. Vztah k rodné zemi byl Husovi nadále silnou inspirací: Osm českých duet pro čtyřruční klavír (1957), Dvanáct moravských písní pro zpěv s klavírem (1958), Tři moravské lidové písně pro smíšený sbor a capella (1981), Smetanovské fanfáry (1984) a podobně. V roce 1968 reagoval na sovětskou okupaci Československa skladbou Hudba pro Prahu 1968 (Music for Prague; Vždyť doma žili mí rodiče, sestra s rodinou!). Ve čtyřvěté skladbě je citována husitská píseň Ktož jsú boží bojovníci. Skladba měla světovou odezvu, dosáhla už více než 7 000 (!) provedení. Původní verze skladby byla psána pro "concert-band" (premiéra 31. l. 1969 ve Washingtonu), orchestrální verze měla premiéru v Paříži, kde ji za skladatelova řízení provedl 4. ledna 1970 Orchestre Nationale. V této verzi zazněla také 13. února 1990 v Praze, v provedení zlínskou Filharmonií B. Martinů za řízení autora. Tím došlo po více než 40 letech opět k veřejnému provedení Husovy skladby v jeho rodné zemi.

Husovo dílo, k němuž patří i dva balety a mnoho komorních skladeb, se počtem titulů blíží stovce. Do českého repertoáru teprve zvolna proniká od počátku 90. let, kdy je skladatelův styk s rodnou zemí opět intenzívní. Jako dirigent interpretuje Husa především skladby 19. století včetně velkých oratorních děl a českou hudbu, počínaje Míčovou symfonií přes tvorbu Dvořákovu až po dílo Janáčkovo včetně Glagolské mše. Dílo dokládá intenzitu Husovy vazby k rodným Čechám: vedle liturgického textu v něm Husa použil s původním textem moravskou píseň Keď sa Slovák preč do sveta ubieral a báseň O. Březiny Svět rozkládá se za světem, kterou do hudby recituje přednašeč. V díle se objeví i citát z Dvořákova kvintetu op. 97, vzniklého za skladatelova pobytu v Americe.

Na objednávku Newyorské filharmonie složil k oslavám jejího 150. výročí Koncert pro housle a orchestr, jehož premiéru na jaře 1993 řídil K. Mazur.

(tv)

HUSÁK Gustáv (* 10. 1. 1913 Bratislava-Dúbravka, + 18. 11. 1991 tamtéž) - slovenský právník, československý politik a prezident

Gustáv Husák byl nadaným, pilným a ctižádostivým studentem bratislavského gymnázia, funkcionářem školní samosprávy. Jeho slohové práce a projevy k výročí 28. října či k narozeninám T. G. Masaryka mu vynášely uznání ředitelství školy. V šestnácti letech vstoupil do Komunistického svazu mládeže a roku 1933, ještě jako student bratislavské právnické fakulty, do KSČ. Psal do revue DAV, kolem které se sdružovali slovenští levicoví intelektuálové. Svým vzděláním, obratností v získávání politických přátel i schopností reagovat na aktuální politické otázky - tedy tím, co většina intelektuálů beznadějně postrádá - se výrazně odlišoval od většiny komunistických funkcionářů.

Patřil ke generaci, která do komunistické strany vstupovala s bezmeznou vírou v politiku SSSR a Komunistické internacionály; v době, kdy Československá republika byla pro Gottwaldovu stranu "versailleským zmetkem" a obnovením takového žaláře národů, jako bylo Rakousko. Zřejmě tehdy, v první polovině 30. let, si Husák vypěstoval přímo fobii k prvnímu československému státu a až patologickou nenávist k dr. E. Benešovi.

Za 2. světové války se stal odpůrcem klerofašistické Slovenské republiky, členem hnutí odporu, které vyústilo ve Slovenské národní povstání. Byl místopředsedou povstalecké Slovenské národní rady, pověřencem vnitra a místopředsedou Komunistické strany Slovenska. Z doby povstání se zachovalo několik písemných svědectví o Husákových názorech na perspektivu Slovenska. Je třeba, aby slovenský člověk považoval za svoji vlast... území od Aše až po Vladivostok, napsal v září 1944. Zachoval se i dopis, v němž doporučoval, aby se problémy Slovenska řešily jeho začleněním do svazku národů SSSR. Jindy své názory, aby byly přijatelnější, ředil přesně stanovenými dávkami nacionalismu. Vznikal z toho specifický politologický jev, jakési "rudé luďáctví". Ale buržoazním nacionalistou, za kterého byl vydáván v 50. letech, skutečně nebyl.

O půl roku později od nabídek Slovenska Stalinovi upustil. V březnu 1945 v Moskvě, v době tvorby československé vlády a jejího programu ("košického"), Husák zastával stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa a že má mít v tomto svazku značnou autonomii. Avšak brzy se podřídil zájmům cesty komunistů k nastolení totalitní moci. A jakoby mimochodem začal opouštět své demokratické partnery z doby povstání.

Ve volbách v květnu 1946 daly dvě třetiny slovenských voličů své hlasy Demokratické straně. Už v červnu téhož roku se jednotné frontě českých politických stran s Husákovou podporou podařilo donutit Demokratickou stranu k podpisu tzv. třetí pražské dohody. Od této chvíle podléhala usnesení Slovenské národní rady schválení československou vládou, pověřenci rady byli přímo podřízeni jednotlivým ministrům pražské vlády. Husák se stal předsedou Sboru pověřenců. Ani to však nestačilo.

Na podzim 1947 byl Husák hlavním režisérem oné "generálky na únor", které se říkalo slovenská politická krize. Organizoval politické provokace proti demokratům, nátlakovými akcemi vyháněl nekomunistické pověřence z jejich úřadů. Jistě se domníval, že na dlouhou dobu posiluje také svoji moc. Vždyť na Slovensku přímo řídil jak SNB, tak StB. Nemohl tušit, že i on sám se brzy stane předmětem zájmu posledně jmenované instituce. A patřilo k jeho pojetí politické morálky, že o dvacet let později - v roce 1968 - se v mnoha projevech snažil vyvolat dojem, že k okleštění a k likvidaci pravomocí slovenských národních orgánů došlo bez jeho přičinění a souhlasu, snad dokonce proti jeho vůli.

Po únoru 1948, kdy už k řízení veřejných záležitostí postačovali úředníci a policie, nebylo ani na Slovensku třeba schopných a inteligentních politiků. Tyto vlastnosti se staly nejenom nežádoucí, ale pro Gottwaldovu stranu přímo nebezpečné. Vzdělaný mouřenín vykonal své dílo. Už předtím ho všichni nenáviděli, nyní přišel jeho čas.

Na jaře roku 1950 byl Husák, spolu s V. Clementisem, L. Novomeským a dalšími, obviněn z buržoazního nacionalismu a odvolán z funkce předsedy Sboru pověřenců. V únoru 1951 byl zatčen a v dubnu 1954, ve vykonstruovaném soudním procesu s tzv. buržoazními nacionalisty, odsouzen na doživotí. Stal se jednou z mnoha obětí systému, který sám budoval.

Vy ho neznáte, říkal bojovníkům za spravedlnost o Husákovi A. Novotný, když se dostane k moci, uvidíte, co on je zač. Nakonec i tento český génius průměrnosti povolil a Husák byl roku 1960 propuštěn z vězení a roku 1963 rehabilitován. Nemalou zásluhu na tom měli čeští reformní historici, a z nich hlavně Milan Hübl. V 70. letech se mu Husák "odměnil" sedmiletým vězením. Jiní byli za jeho vlády "pouze" vyhozeni ze zaměstnání.

V 60. letech byl Husák jednou z hlavních osobností reformního proudu. Za pražského jara vystupoval jako věrný stoupenec A. Dubčeka. V dubnu 1968 se stal místopředsedou vlády. Byl jedním z předních iniciátorů ústavního zákona o federativním uspořádání republiky. Avšak už dva měsíce před přijetím tohoto zákona provedl jeden z mnoha svých politických obratů.

Na moskevských jednáních v srpnu 1968 poznal Brežněv, že Husák by se mohl stát politikem, který zachrání ztracenou reputaci SSSR a zajistí splnění cíle agrese do Československa. V dubnu 1969 se Husák dostal do čela KSČ (do května 1971 první tajemník, od května 1971 do prosince 1987 generální tajemník ÚV KSČ). V květnu 1975 se tento bývalý bojovník za rozdělení nejvyšší stranické a státní funkce stal - se sovětským souhlasem - po L. Svobodovi prezidentem republiky. Obklopen smečkou neschopných vynakládal veškeré své úsilí, aby co nejdéle zůstal prvním z aparátčíků. Podřizoval se všemu absurdnímu, co si přála Moskva. V zájmu uchování moci zradil mnoho přátel a spojil se s lidmi typu Jakeše, Indry, Kapka, Biľaka aj., tedy s těmi, o jejichž kvalitách nemohl mít nejmenší iluze.

Po 17. listopadu 1989 mu nezbylo nic jiného, než aby 10. prosince jmenoval Čalfovu "vládu národního porozumění" a vzápětí abdikoval z funkce prezidenta.

(nk)

HUTKA Jaroslav (* 21. 4. 1947 Olomouc) - český hudebník

Začal vystupoval koncem 60. let, buď sólově, nebo ve dvojicích s Vladimírem Veitem, Hvězdoněm Cígnerem či Petrem Kalandrou. Roku 1971 inicioval založení písničkářského sdružení Šafrán, které se po příští roky stalo neoficiálním centrem dění v českém folku (jeho členy byli například Vladimír Merta, Vlastimil Třešňák, Dagmar Voňková, Petr Lutka a další). Hutkovy písně vycházely z podnětů tvorby Boba Dylana, Donovana a myšlenek hippies. Později v nich dost ostře kritizoval panující poměry a pro vyjádření odporu ke komunistickému režimu využíval řadu symbolů a jinotajů. Hrál ale také lidové balady, které se jeho zásluhou staly u mladého publika velmi oblíbené. Tento repertoár se objevil na supraphonských deskách Stůj břízo zelená (1975) a Vandrovali hudci (1976). Album Šafrán, na němž se podílel skladbou Náměšť, mohlo vyjít až po listopadu 1989.

V říjnu 1978 Hutka emigroval do Nizozemí. Přes zjevnou tvůrčí krizi pokračoval v umělecké činnosti a u exilových vydavatelství Šafrán a Fosil vydal řadu alb, například Pravděpodobné vzdálenosti (1979), Minulost mává nám (1980), Nizozemí (1988) a další. Některé Hutkovy písně se (podobně jako písně K. Kryla) staly symbolem odporu především mladší generace k totalitarismu a konzumnímu životu (Havlíčku, Havle, Náměšť).

V listopadu 1989 se do Československa vrátil, zúčastnil se i velké manifestace na Letenské pláni. Začaly mu opět vycházet desky - například Návrat, Novinové sloupy, Vyjdi slunko (vše 1990), Pánbu na poli (1991, s kytaristou R. Hladíkem), Pravděpodobné vzdálenosti (1994, s kytaristou R. Hladíkem). V roce 1997 ohlásil konec koncertní činnosti. Napsal novelu Dvorky (1977), roku 1989 mu vyšla sbírka fejetonů Požár v bazaru, roku 1994 Pravděpodobné vzdálenosti (rozhovor s Milošem Čermákem), roku 1996 sbírka básní Koryta krve.

(jr)

HUTTER Josef (* 28. 2. 1894 Praha, + 2. 12. 1959 tamtéž) - český hudební vědec, kritik, publicista a pedagog

Po maturitě nastoupená studia hudební vědy (Z. Nejedlý, O. Zich), historie a filosofie na filosofické fakultě přerušila 1. světová válka, kterou J. Hutter celou strávil v poli. Po návratu dokončil studia (1920 doktorát), nastoupil do tiskového odboru prezidia ministerské rady a současně byl (do 1928) hudebním referentem nezávislého deníku Tribuna. Práci v archivu konzervatoře (1922-28) spojoval od roku 1925 s asistenturou v Nejedlého muzikologickém semináři. Průkopnickou prací o české hudební notaci se roku 1927 habilitoval (soukromý docent, 1935 mimořádný profesor).

Další osudy Hutterovy předznamenala skutečnost, že jeho vědecké názory se víc a víc rozcházely s názory Nejedlého. Hutter se hlásil jako k svému učiteli spíše k O. Zichovi a psal velmi pozitivně o J. Sukovi a V. Talichovi, které Nejedlý nenáviděl. Nad knihou V. Helferta Česká moderní hudba došlo roku 1936 k otevřenému konfliktu: Nejedlého tábor Helfertovu práci napadl, Hutter ji uvítal (mimo jiné i v Peroutkově Přítomnosti), též pro její metodologickou čistotu a odmítání ideologického přístupu k hudbě. V Národním středu, jehož hudebním referentem byl v letech 1929-42, napsal mimo jiné: Badatelská větev Otakara Hostinského, doplněná o O. Zicha, je vědeckou prací Helfertovou syntetisována s moderní metodologií světovou, vyrostší na větvi M. Dvořák-G. Adler. Z uraženého Nejedlého se stal Hutterův úhlavní nepřítel.

V další vědecké práci se Hutter obíral především českým středověkem, notací, starými nástroji a systemizováním dosavadních poznatků o hudební struktuře a jejích proměnách: Melodický princip stupnicových řad (1929), Chroai v hudbě monofonické (1935), Harmonický princip (1941), Hudební myšlení (I., 1943). V letním semestru 1938 byl pověřen vedením hudebně vědeckého semináře místo Nejedlého, který požádal o dlouhodobou dovolenou a posléze emigroval. Za okupace se Hutter zapojil do odbojové činnosti v rámci tzv. Národní rady, Lípy a Parsifala. V červenci 1944 byl zatčen a do konce války vězněn.

Po válce byl s účinností od 1939 jmenován řádným profesorem, vydal knihu Hudební nástroje (1945). Když byl v den komunistického puče Z. Nejedlý jmenován ministrem školství, okamžitě zakázal činnost osmi profesorům filosofické fakulty, mimo jiné Hutterovi (a též Z. Kalistovi): Na základě opatření akčního výboru Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Vás s okamžitou platností zprošťuji činné služby. 65 studentů muzikologie poté podepsalo petici prezidentu republiky, požadující návrat profesora Huttera na katedru, za což byli mnozí z nich při tzv. prověrkách vyloučeni ze studia. V březnu 1949 byl Hutter v 55 letech penzionován s poloviční výměrou důchodu, obě dcery byly vyloučeny ze studia (práv, respektive medicíny). 7. ledna 1950 byl Hutter zatčen a odsouzen Státním soudem v Brně na 15 let vězení, v roce 1952 byl připojen k dalšímu soudnímu procesu v Plzni a odsouzen "pro zločiny velezrady a vyzvědačství" na 24 let, k propadnutí majetku, ztrátě občanských práv atd.

V březnu 1955 byla mezi kulturními pracovníky uspořádána ve prospěch profesora Huttera podpisová akce, jejíž výsledek byl připojen k rodinné žádosti o milost, adresované prezidentu A. Zápotockému. Iniciátorem akce byl patrně L. Kuba, který je na petici podepsán a vedle toho zaslal Zápotockému v té věci ještě svou vlastní žádost. Petici podepsali mimo jiné pěvci M. Krásová, M. Podvalová, B. Blachut, E. Haken, Stanislav Muž, Ivo Žídek, dirigenti O. Jeremiáš, V. Talich, Zdeněk Chalabala, činoherci R. Nasková a Z. Štěpánek, výtvarníci M. Švabinský a C. Bouda, členové brněnské - nikoliv však pražské! - muzikologické katedry a další.

Hutter však byl z vězení propuštěn až při amnestii v srpnu 1956. Jeho zdraví bylo podlomeno, zbývaly mu tři roky života. Teprve 31 let po své smrti, dne 4. října 1990, byl Krajským soudem v Plzni "v celém rozsahu" rehabilitován.

(tv)

HYBNER Boris (* 5. 8. 1947 Vyškov) - český mim, herec, režisér, choreograf a divadelní podnikatel

Boris Hybner se vyučil u zakladatele české novodobé pantomimy L. Fialky. Spolupracoval se svými vrstevníky C. Turbou, B. Polívkou. Hledal vlastní pojetí pantomimy. Našel inspiraci v její anglosaské tradici, v její novodobé historii ovlivněné filmem. Proto se jeho soubor pantomimy jmenoval GAG, originální společnost němé grotesky. Jeden z prvních pořadů Hybnerova souboru byla féerie Na konci zahrady jménem Hollywood (1975), pořad plný úžasných nápadů, gagů, vtipů. Svým přihlášením se k inspiraci herectvím a náměty němého filmu (zejména grotesek s Frigem) chtěl Hybner vědomě rozšířit oblast pantomimy, vnímané na počátku 70. let především v podobě na francouzskou tradici orientovaných mimů L. Fialky a C. Turby. Následovaly další vlastní pořady (Concerto grosso, Někdo to rád horror) a s J. Herzem natočený seriál Gagman. Po roce 1989 se jako jeden z prvních českých divadelníků stal samostatným podnikatelem v oblasti divadla (Studio GAG 92). Hybner je pedagogem na Hudební fakultě AMU a vyučuje i ve vlastní škole, kterou založil při svém divadle.

(pö)

HYNIE Ota (* 23. 3. 1899 Dobrovice, + 19. 12. 1968 Praha) - český hydrogeolog

Ota Hynie byl bratrem známého pražského sexuologa a zakladatele československé sexuologie Josefa Hynie. Již během studia na Vysoké škole báňské v Příbrami se věnoval geologii. Pro tento obor se habilitoval rok po ukončení studia (1923). Od roku 1924 se ve Státním geologickém ústavu v Praze zabýval výzkumnými úkoly téměř ze všech oborů geologie, nejvíce se však věnoval geologii užité. V roce 1952 přešel jako profesor na Univerzitu Karlovu. Jeho osobnost vnesla na přírodovědeckou fakultu spojení klasických přírodních věd s technickými. Těžištěm jeho činnosti byla hydrogeologie. Studoval lokality s léčivými vodami nejen u nás, ale často byl zván jako expert i do zahraničí. Jeho přičiněním byly získány nejen zdroje kvalitních podzemních vod pro zásobování, ale i základní poznatky z regionální hydrogeologie. Nemenší pozornost věnoval problematice ochrany minerálních zřídel před postupující důlní činností.

Profesor Hynie publikoval kolem stovky vědeckých prací a své bohaté zkušenosti uložil do stěžejního díla Hydrogeologie I a II (1961, 1963), které nemá rozsahem ve světě obdoby. Pro účely stavebních prací vypracoval stovky posudků. Je rovněž autorem Geologické mapy ČSR 1:500 000 (1954). Na katedře hydrogeologie a inženýrské geologie Přírodovědecké fakulty UK vychoval řadu studentů i aspirantů. Měl nevšední schopnost zpřístupnit a vtipně podat i velmi složitou problematiku, a proto se jeho přednášky těšily velké oblibě. Vynikal neutuchající životní energií.

(pm)

HYNŠT Miloš (* 9. 12. 1921 Chudobín) - český režisér a pedagog

Na sklonku války začal M. Hynšt působit v Horáckém divadle, poté v Ostravě (1951) a v roce 1959 se stal šéfem činohry Státního divadla v Brně, kde spolu s režisérem E. Sokolovským, dramaturgem Bořivojem Srbou, později i s režisérem A. Hajdou realizoval program politického divadla, oslovujícího diváka zobrazováním velkých dějinných konfliktů a vypjatých situací. V opozici k poúnorové socrealistické orientaci českého divadla hledal výrazové postupy jednak v brechtovském epickém divadle, jednak v sovětské i české divadelní avantgardě. Úspěšné byly inscenace Brechtovy hry Matka Kuráž a její děti s V. Fialovou v titulní úloze, Rollandovi Vlci či Mahenovo Mrtvé moře. Vrcholem Hynštovy režisérské práce v Brně se staly inscenace Dürrenmattovy adaptace hry Tanec smrti hrané pod názvem Play Strindberg (1969) a MoliŹrův Tartuffe (1970), v nichž vytvořil apelativní, zcela neiluzívní divadlo ostrých kontur. Koncem roku 1970 normalizátoři rozmetali tvůrčí tým brněnské činohry a Hynšt byl přeložen do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde setrval do roku 1981. Jako vyzrálá umělecká osobnost dokázal i v podmínkách malé regionální scény vytvářet umělecky i myšlenkově hodnotné divadlo. Jeho občasné hostování v Nitře a Liberci (vlastní dramatizace Haškova Švejka) se stalo vždy významnou událostí.

(pö)


Zpět na abecední vyhledávání