Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-F Zpět na abecední vyhledávání H->

GABČÍK Jozef (* 8. 4. 1912 Poluvsie u Žiliny, + 18. 6. 1942 Praha) - slovenský voják, poddůstojník československé armády

Jozef Gabčík, vyučený kovář, pak poddůstojník z povolání a posléze dělník ve vojenské chemické továrně, odešel v roce 1939 do zahraničí. Ve Francii absolvoval vojenský výcvik a stal se příslušníkem Cizinecké legie. Roku 1940 odešel do Velké Británie, kde absolvoval parašutistický a speciální výcvik a spolu s J. Kubišem byl vybrán pro uskutečnění atentátu na R. Heydricha.

V desantu ANTHROPOID byli oba vysazeni koncem prosince 1941 u Prahy a atentát úspěšně vykonali 27. 5. 1941. Spolu s dalšími parašutisty se pak skrývali u biskupa Gorazda v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze, kde byli zradou odhaleni a po statečném boji v obklíčení padli.

(mch)

GAIEROVÁ Nelly (* 3. 10. 1908 Hradec Králové, + 31. 10. 1995 Praha) - česká herečka a operetní zpěvačka

Nelly Gaierová odešla po studiu na státní konzervatoři v Praze do divadla v Ostravě, kde v roce 1933 zahájila kariéru operetní zpěvačky a herečky. Poté působila v Plzni a ve Velké operetě v Praze. V roce 1957 se stala sólistkou Hudebního divadla v Karlíně, kde v příštích více než dvou desetiletích vytvořila se šarmem, noblesou, temperamentem a humorem mnoho rolí v klasických operetách i muzikálech (Rosalinda v Netopýru, Kalmánova Hraběnka Marica, Paní Bobisonová v Plesu v opeře, Paní Pearsová v My fair lady, Party Ann Hawkesová v Lodi komediantů, Paní Peachumová v Žebrácké opeře, Slečna Schneiderová v Kabaretu). Její životní rolí se stala dohazovačka Dolly Leviová v americkém muzikálu Hello, Dolly (1966).

Gaierová se však stala - zejména ve starším věku - i úspěšnou činoherní herečkou, často zaměstnávanou ve filmu (Konečná stanice, Hvězda, Čas lásky a naděje, Klub tří) a v televizi (Dobrodružství kriminalistiky), rozhlase i dabingu.

(pö)

GAJDA Radola (* 14. 2. 1892 Kotor v Dalmácii, + 15. 4. 1948 Praha) - československý generál a český fašistický politik

Republika je jako vykradená chajda, zachrání ji Radola Gajda! - to bylo v období hospodářské krize heslo českých fašistů, sdružených v Národní obci fašistické, v jejímž čele stál právě Gajda (vlastním jménem Rudolf Geid(e)l). Populistické heslo v těžkých sociálních podmínkách hospodářské krize nebylo bez účinku: ve volbách roku 1935 získali čeští fašisté 167 433 voličů a 6 poslanců v poslanecké sněmovně.

Gajda bývá charakterizován jako rozporuplná osobnost nebo přímo jako ctižádostivý dobrodruh. Neměl ani středoškolské vzdělání, přesto se na srbské frontě za 1. světové války vydával za lékaře. Potom se dostal do Ruska a i zde se pokoušel léčit. V Rusku vstoupil do legií, stal se náčelníkem štábu 2. pěšího pluku a v červnu 1917 bojoval už jako velitel 1. praporu u Zborova. Poté se účastnil bojů na východě Ruska v různých funkcích. Nakonec si vyžádal u M. R. Štefánika dovolenou a působil jako kontradmirál u oddílů Kolčaka. Pro neshody s ruskými generály odejel do Vladivostoku. Zde se pro změnu pokoušel ve spolupráci s esery vyvolat povstání proti Kolčakovi. V lednu 1920 přijel s vojenským transportem do Československa a nastoupil ke studiu na Vysoké válečné škole. Působil ve vysokých funkcích - nejprve jako zástupce náčelníka hlavního štábu, v roce 1926 (po dva měsíce) dokonce jako jeho náčelník.

V té době už těsně spolupracoval s K. Kramářem a J. Stříbrným (tehdy ministrem národní obrany) proti Masarykovi a Benešovi. Mezi jeho přátele patřili i ruští emigranti (zejména eseři), kteří ovšem v té době už byli napojeni na Stalinovu tajnou policii - NKVD.

Gajdova hvězda však zazářila jen krátce. V létě 1926 byl poslán na dovolenou a pro podporu fašismu proti němu zahájilo ministerstvo národní obrany kárné řízení, které končilo degradací na vojína. Nosil tedy uniformu carského generála.

V roce 1927 se stal vůdcem českých fašistů. V letech 1929-31 byl poslancem Národního shromáždění, ale pro účast v tzv. sázavské aféře (pokus o získání Masarykova dopisu přepadením letního sídla vládního rady ve městě Sázavě) byl zbaven imunity. Ani to Gajdu neodradilo. Podílel se i na přípravě židenického puče, při němž byla v noci z 21. na 22. ledna 1933 (pod heslem Gajda-granát!) přepadena židenická kasárna, aby fašisté získali zbraně.

Vedle fašistů byl pak Gajda personou grata hlavně pro ruskou emigraci, zejména z monarchistických kruhů. Ale zájem o něj projevilo i militaristické Japonsko. Na Dálný východ sebevědomě oznámil: Jsem plně připraven oddati se práci na osvobození Ruska.

Na evropské scéně byl Gajdovým vzorem především Benito Mussolini a jeho korporativní stát. Gajda také vydal práci Stavovská demokracie národního státu, ale záhy se ukázalo, že jejím skutečným autorem byl jeho spolupracovník, advokát Jiří Branžovský. Ten se však s Gajdou záhy rozešel.

V tragickém roce 1938 se Gajda postavil na obranu republiky před nacistickým Německem. V časopise Národní právo publikoval 16. července článek, v němž hlásal: Bude-li zle, bude muset každý strom, pařez, strouha i kanálová propust střílet! V nouzi převládly tendence pro sjednocení národa, a tak 21. září hovořil Gajda spolu s dalšími odpůrci kapitulace z balkónu poslanecké sněmovny - Rudolfina - před shromážděnými Pražany. Po Mnichovu se stal místopředsedou Strany národní jednoty, a v březnu 1939 mu byla v rámci rehabilitace dokonce vrácena zpět hodnost generála - a to i s peněžitými požitky, za něž si koupil statek nedaleko Strakonic. Tragického dne 15. března 1939 stanul v čele Českého národního výboru svatováclavského, ale ten musel na nátlak nacistů svou činnost záhy ukončit.

Gajda se pak nečekaně disciplinovaně podřídil Háchově koncepci a přijal i Národní souručenství. To u českých fašistů vedlo k protigajdovské opozici, neboť ti tuto protektorátní instituci (zahrnující 99 % občanů Protektorátu) odmítali uznat a bojovali proti ní. Za okupace se Gajda nijak výrazněji neangažoval. Vědělo se o jeho rozporech s E. Moravcem, které ovšem měly dávné kořeny (Moravec proti němu svědčil v roce 1926 jako korunní svědek). Naposled ho Moravec vyhledal ještě 4. května 1945 s nabídkou, aby Gajda vyjednával se západním velením, když se s nepořízenou vrátila protektorátní delegace vyslaná K. H. Frankem. Gajda odmítl - měl despekt k Moravcovu kolaborantství a věděl, kdo ho poslal.

Přesto byl po válce postaven před soud. V roce 1947 mu soud vyměřil trest dvou let vězení, ale po započítání doby vyšetřovací vazby byl ihned propuštěn. Zemřel krátce po "vítězném" únoru.

(tp)

GEBAUER Kurt (* 18. 8. 1941 Hradec nad Moravicí) - český sochař

Po absolvování školy uměleckých řemesel (1955-59) v Brně navštěvoval K. Gebauer kamenickou školu v Hořicích, v letech 1963-69 studoval na Akademii výtvarných umění u V. Makovského a Karla Lidického, v roce 1972 byl žákem pařížské École des Beaux-Arts v Paříži (César Baldaccini). Člen sdružení 12/15, po listopadu 1989 se stal docentem pražské Akademie výtvarných umění (1990).

Gebauerovu první tvorbu poznamenala kamenosochařská zkušenost, teprve později přešel - vedle stálého užívání sádry - k netradičním materiálům, jako jsou umělé pryskyřice, textilie, sláma, drát. Patří k nejvýznamnějším osobnostem českého "groteskního" umění (například Plavkyně, 1971; Na houpačce, 1974; Utíkající dívka, 1977), jeho dílo je postaveno na někdy až absurdně deformované modelaci a počítá s momentem překvapení. Zabýval se i oficiálními zakázkami, roku 1980 zhotovil pro základní školu v Ostravě Sedící děvče, pro školu v Libuši Alenku (1989) a pro sídliště Dědina v Praze Obludy (1989).

(vl)

GELLNER Arnošt (* 9. 12. 1925 Paříž, + 5. 11. 1995 Praha) - britský a český filosof, sociolog a sociální antropolog

Rok po skončení 2. světové války, dva roky před únorovým pučem, byl Arnošt Gellner přesvědčen, že éra suverénního Československa je u konce. Nepochyboval o narůstajícím vlivu Sovětského svazu a nepředpokládal, že by se jeho země v nejbližších letech z tohoto vlivu mohla vymanit. Tato jistota přivedla po Janu Patočkovi v Evropě nejznámějšího českého humanitního vědce zpět do Velké Británie. Poprvé se do Anglie dostal jako čtrnáctiletý mladík se svými rodiči, kteří, stejně jako mnoho dalších židovských rodin, utíkali před Hitlerem. Ze své první emigrace se vrátil po pár letech jako voják Československého zahraničního vojska, z té druhé, téměř po půl století, jako uznávaný filosof, sociální antropolog a sociolog.

Otec pocházel z německy mluvící židovské rodiny ze severních Čech, matka z židovské rodiny české. Arnošt se narodil ve Francii, kde jeho otec studoval práva, ale žil až do války v Praze. Z příjmení je patrné vzdálené příbuzenství s básníkem Františkem Gellnerem.

Arnošt Gellner, který si jako jedno z hlavních témat své práce vybral problém vědění v moderní společnosti, studoval jak v Praze (absolvoval zde část středoškolské docházky i první semestry vzdělávání univerzitního - na filosofické fakultě navštěvoval mj. přednášky Jana Patočky), tak v Anglii. Tam se potkal s A. R. Radcliffe--Brownem a sirem Karlem Popperem. Popperův kritický racionalismus byl Gellnerovi odmítajícímu všechny formy iracionální filosofie blízký. Na London School of Economics působil jako profesor 34 let. Po roce 1984 vedl na univerzitě v Cambridge katedru sociální antropologie. K nám se vrací nejprve jako návštěvník koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let, vozí do Prahy knihy, stýká se s místním disentem. Po revoluci přednáší na Středoevropské univerzitě a na Fakultě sociálních věd UK.

Přes Gellnerovu světovou proslulost se k českým čtenářům dostala jen jedna z jeho téměř dvou desítek knih - Národy a nacionalismus. Setkáme se v ní hned s několika Gellnerovými tématy. Gellner odmítá tezi o přirozenosti principu národa a z toho plynoucího nacionalismu. Vznik národů pokládá za proces objevující se až ve společnosti průmyslové. Uvažování o nacionalismu jako o jevu existujícím ve všech typech společnosti pokládá za mylné. Gellnerův kolega Jiří Musil shrnuje jeho teorii následovně: Průmyslové společnosti nemohou fungovat bez dobré znalosti jazyka a schopnosti jasné komunikace mezi členy takových společností. Tyto jazyky mají odlišnou podobu a na základě jejich funkční nezbytnosti v moderních společnostech vznikl nacionalismus a ten vytvořil národy. Nikoliv naopak.

Vedle nacionalismu, zájmu o Rusko a o různé podoby kulturní změny je dalším velkým Gellnerovým tématem islám. Autor Arabů a Berberů (1972) a Muslimské společnosti (1981) se zúčastnil empirického zkoumání v Maroku. Název jedné z jeho prací Pluh - meč - kniha (1988) je jen symbolickým vyjádřením trojice pilířů, které při svých analýzách různých fází společenského vývoje sledoval: ekonomika - moc - vědění.

(poj)

GIRSA Václav (* 28. 11. 1875 Šepetovka na Ukrajině, + 23. 6. 1954 Praha) - český lékař, československý diplomat, účastník protirakouského a protinacistického odboje

Po studiu medicíny pracoval V. Girsa od roku 1901 jako chirurg v Kyjevě, kde se stal po deseti letech přednostou chirurgického oddělení zemské nemocnice. Ihned po vypuknutí 1. světové války začal organizovat čs. odboj v Rusku - byl předním členem Českého komitétu, od roku 1917 předsedou správy Svazu čs. spolků na Rusi a aktivně spolupracoval s Odbočkou Československé národní rady na Rusi.

Jako jeden z nejlepších znalců místních poměrů vedl jednání s bolševickou vládou o transportu československých legií a poté zařizoval ve Vladivostoku jejich další transport z Ruska do USA. Zde se také střetl s ambiciózním R. Gajdou, kterému nakonec nařídil město opustit. V listopadu 1919 byl jmenován zástupcem československé vlády na Sibiři a pověřen úkolem dokončit pokud možno bezkonfliktní odsun našich legií.

Po návratu domů byl Girsa nejprve zástupcem ministra zahraničí E. Beneše (1921-26), poté působil v diplomatických službách: vyslanec v Polsku (1927-35) a současně i ve Finsku (1927-34) a poté až do roku 1938 v Jugoslávii.

Po abdikaci E. Beneše byl jedním z těch, s nimiž prezident před odletem do zahraničí vedl politická jednání. Po okupaci se zapojil aktivně do odboje, spoluinicioval založení Politického ústředí, s nímž pak spolupracoval. Jako jeden z mála unikl zatčení. Po 2. světové válce se už neangažoval.

(tp)

GLÁZROVÁ Marie (* 11. 7. 1911 Horní Suchá u Karviné) - česká herečka

Marie Glázrová, členka Divadla na Vinohradech a Národního divadla v Praze, byla ve 30. a 40. letech významnou představitelkou jednak lyrických hrdinek, okouzlujících ženskou krásou, vroucností a hlubokým prožitkem (Markéta, Goethe: Faust, Mahulena, Zeyer: Radúz a Mahulena), jednak mladých přímočarých enegických dívek, nepostrádajících smysl pro humor (Kateřina, Shakespeare: Zkrocení zlé ženy, Kleopatra, Shaw: Caesar a Kleopatra). Schopnost hrát postavy psychologicky složitější u M. Glázrové objevili filmaři, když ji začali obsazovat do rolí venkovských zemitých až živočišných žen (mladá Doušová ve filmu Hlídač č. 47, Ančka Karasová v Městečku na dlani, Žofka v Turbině, titulní postava ve filmu Rozina sebranec). V divadle z tohoto typu rolí hrála prostou dívku Zuzanu, milenku Petra Voka v Borově hře Zuzana Vojířová, a především Maryšu, kterou v Národním divadle nakonec vytvořila ve třech nastudováních (1943, 1945, 1956). Osobní kouzlo a krásný melodický hlas ji předurčovaly též pro role vznešených žen (Kněžna ve filmu Babička) a monumentálních královen (Hippodamie z Vrchlického a Fibichova melodramu) a ve filmu pak k rolím ze společenského prostředí. Mimořádný význam má i její tvorba pro rozhlas, kde nejen vytvářela dramatické postavy, ale často recitovala především českou poezii. Jejím manželem je operní pěvec a dlouholetý sólista opery ND E. Haken. Častým divadelním i filmovým partnerem Glázrové byl herec L. Boháč.

(pö)

GOČÁR Josef (* 13. 3. 1880 Semín u Přelouče, + 10. 9. 1945 Jičín) - český architekt

Josef Gočár, jeden z nejvýznamnějších a nejvíce osobitých tvůrců české architektury 20. století, zahájil roku 1898 svá architektonická studia na Vyšší státní průmyslové škole (oddělení stavitelství) v Praze. Po jejím ukončení (1902) vstoupil do Kotěrovy školy architektury na Uměleckoprůmyslové škole, kterou absolvoval roku 1905. Byl nejvýznamnějším žákem a později také spolupracovníkem Jana Kotěry a po jeho smrti byl jmenován profesorem (1924), po čtyřech letech rektorem Akademie výtvarných umění (do 1931). Od roku 1911 byl předsedou Skupiny výtvarných umělců, členem a později i předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, Společnosti architektů. Spolu s P. Janákem založil Pražské umělecké dílny (1911). Pracoval v redakci Stylu a Uměleckého měsíčníku, účastnil se na četných výstavách v zahraničí i v Československu. Oceněn byl velkou cenou v Paříži (1925), získal francouzský řád Čestné legie (1926), v roce 1927 byl zvolen členem České akademie věd a umění, byl rovněž dopisujícím členem Královského institutu britských architektů v Londýně.

Již svými ranými díly vzbudil Gočár značnou pozornost. Od roku 1906 pracoval se S. Suchardou na modelu bělohorské mohyly, v roce 1909 šokoval Pražany svým soutěžním návrhem na dostavbu Staroměstské radnice v podobě pyramidálně stoupající budovy, která by výrazným způsobem změnila siluetu města. Bez realizace zůstal i nanejvýše pozoruhodný návrh podolské nemocnice (1909-10). Šlo o soubor blokových, nezdobených budov, které svým vzhledem daleko předstihly soudobý evropský vývoj a předjímaly purismus. Svou první závažnou realizací - domem U Černé Matky Boží v Celetné ulici (1911-12) - ukázal, že zcela osobitým a originálním způsobem uplatňuje a přeměňuje soudobé tendence. Náznak kubistického stylu v předchozí stavbě (a také v lázeňské budově v Bohdanči, 1911-13) posléze transformoval do podoby "rondokubismu" či obloučkového kubismu, nazývaného také někdy podle Gočárovy nejvýznamnější stavby tohoto období slohem Legiobanky. Tuto stavbu navrhl v letech 1921-23 za spolupráce sochaře J. Štursy. Poté se obrátil k puristické architektuře (Strnadova vila v Praze, 1925-27) a konstruktivismu (koželužská škola, 1923-24; státní gymnázium, 1923; mateřská školka, 1926-27; ředitelství státních drah, 1927-32, vše v Hradci Králové; palác Fénix na Václavském náměstí v Praze, postavený společně s Bedřichem Ehrmannem v letech 1927-29). Jeho nejlepším konstruktivistickým dílem je nepochybně kostel sv. Václava v Praze-Vršovicích a soubor rodinných vil na Babě (1929 až 1930). Významným způsobem zasáhl do meziválečného urbanismu svým regulačním plánem Hradce Králové, který dokončil roku 1928.

(vl)

GOLDSTÜCKER Eduard (* 30. 5. 1913 Podbiel u Dolného Kubína) - český literární historik, kritik a komparatista

Na životní zvraty bohatý osud E. Goldstückera byl určován na jedné straně jeho intelektuální aktivitou, hluboce zasaženou setkáním s dílem F. Kafky, a na druhé straně vervním angažováním se v politice.

Pochází z chudé židovské komunity na Slovensku. V roce 1931 odešel do Prahy na Univerzitu Karlovu a během studia se velmi aktivně zapojil do radikálního komunistického hnutí. Krátce učil na střední škole a v roce 1939 z politických a rasových důvodů emigroval do Anglie. V letech 1940-42 studoval na univerzitě v Oxfordu, později, v letech 1943-44, pracoval na exilovém ministerstvu zahraničních věcí v Londýně. Poté nastoupil na čs. ambasádu v Británii a načas vystřídal Londýn za Paříž. V letech 1950-51 byl velvyslancem v nově vzniklém státě Izrael.

Jeho diplomatická kariéra se zhroutila v souvislosti s pádem ministra zahraničních věcí a Goldstückerova přítele L. Clementise. Roku 1951 byl uvězněn a v procesu se zahraničními pracovníky ministerstva zahraničí, v atmosféře vybičovaného antisemitismu, odsouzen na doživotí. Propuštěn byl v roce 1955 a vzápětí rehabilitován. Mohl se poté věnovat vědecké a pedagogické práci - v roce 1956 se stal vedoucím katedry germanistiky na Filosofické fakultě UK v Praze a v roce 1963 jmenován řádným profesorem. V té době již publikoval několik významnějších vědeckých prací (Rainer Maria Rilke und Franz Werfel, 1960; Na téma Franz Kafka, 1964), redigoval spisy J. W. Goetha a napsal řadu předmluv k německým překladům. Velmi významná byla jeho aktivita při organizaci (spolu s literárním historikem Františkem Kautmanem) a průběhu liblické konference o F. Kafkovi (1963), která se pokusila zapojit Kafkovo dílo do kontextu "pokrokové" socialistické kultury. Tím ovšem zároveň - aniž to byl její prvotní cíl - poukázala na to, jak je kafkovské téma odcizení a znicotnění člověka tváří v tvář byrokratickému aparátu právě v těchto režimech aktuální.

Roku 1967 byl Goldstücker zvolen předsedou Svazu čs. spisovatelů. V té době již vystupoval jako přední osobnost tzv. obrodného procesu, jako přední zastánce "demokratického socialismu" - v Itálii publikoval studie Liberta e socialismo (1968) a Democratizzazione socialista (1969). S příchodem normalizace se stal terčem masívní mediální kampaně, která byla jednou z příčin, proč v roce 1969 musel Československo podruhé opustit. Usadil se opět v Anglii, kde se stal univerzitním profesorem v Sussexu. Věnoval se pak dále germanistickým studiím a zkoumáním kulturních vztahů národů žijících ve střední Evropě (The Czech National revival, the Germans and the Jews, 1973).

(jp)

GOLIAN Ján (* 26. 1. 1906 Dombóvár, Maďarsko, + duben 1945 asi Flossenbürg, Německo) - československý důstojník a slovenský generál

Ján Golian byl za první republiky důstojníkem československé armády a po odtržení Slovenska v březnu 1939 patřil k protifašisticky orientovaným slovenským důstojníkům, kteří udržovali utajené styky nejen se slovenskou demokratickou opozicí, ale také s exilovou vládou v Londýně. V této orientaci ho jen utvrdila zkušenost, kterou získal v letech 1943-44 na východní frontě, kde byl náčelníkem štábu Rychlé divize. Po návratu v lednu 1944 se stal náčelníkem štábu velitelství pozemních vojsk v Banské Bystrici a od května téhož roku stanul v čele ilegálního Vojenského ústředí a připravoval plány na povstání. Ty silně narušilo pozvání německé armády Tisem. Golian sice vydal už 29. srpna 1944 rozkaz, aby se slovenská armáda německým jednotkám postavila, ale hlavní záměr povstání - otevřít postupující Rudé armádě karpatské průsmyky - se nezdařil, když se nacistům podařilo obě východoslovenské divize odzbrojit. Golian pak už mohl vést jen úporné ústupové boje proti početnějšímu a lépe vyzbrojenému nepříteli.

V té době byl jmenován velitelem 1. čs. armády, respektive poté hlavním velitelem čs. branné moci na Slovensku a zároveň povýšen na brigádního generála. Ve velitelských funkcích ho 7. října vystřídal z Londýna vyslaný generál R. Viest (Golian se stal jeho zástupcem), ale ani to beznadějnou situaci povstalců nemohlo změnit. Navíc nedostali slíbenou pomoc ze SSSR, který k tomu zakázal i lety západních Spojenců (ti shazovali povstalcům zbraně a potraviny) "do svého operačního prostoru".

Při ústupu do hor byl Golian spolu s Viestem dne 3. listopadu 1944 zajat Němci a za neobjasněných okolností oba zahynuli těsně před koncem války, snad ve Flossenbürgu.

(fh)

GOLLOVÁ Nataša (* 27. 2. 1912 Brno, + 29. 10. 1988 tamtéž) - česká herečka

Nataša Gollová, vnučka významného historika Jaroslava Golla, se herectví učila u K. Dostala a tanci u J. Kröschlové. Poté prošla dvěma sezónami v olomouckém a bratislavském divadle a roku 1935 se stala členkou Městských divadel pražských (MDP). Přes úspěchy v divadle (Ofélie, Shakespeare: Hamlet, MDP 1941) získala popularitu teprve účinkováním ve filmu, kde zazářila v komediálních rolích po boku O. Nového (Kristián, 1939, Eva tropí hlouposti, 1939, Hotel Modrá hvězda, 1941, Roztomilý člověk, 1941), a rychle se přiřadila k filmovým hvězdám českého filmu přelomu 30.-40. let: A. Mandlové, H. Vítové, L. Baarové a dalším. Dostala však příležitost vytvářet i povahově složitější typy dívek a mladých žen. Ve Vávrově Pohádce máje (1940) hrála, vedle světáckého Ríši S. Beneše, téměř klukovsky divokou a současně citově zmatenou Helenku, ve filmu Okouzlená (1942) dramatickou roli dívky propadlé divadlu a současně svobodné matky a o rok později v sociálně laděném Vávrově filmu Šťastnou cestu hrála prodavačku posedlou nesmyslnou touhou po filmové slávě. Pro své styky s německými filmaři, které se snažila odčinit prací ošetřovatelky nemocných tyfem v Terezíně, byla po válce zbavena nadlouho možnosti hrát v Praze i ve filmu (účinkovala v té době v Českých Budějovicích). Na filmové plátno se vrátila počátkem 50. let (Císařův pekař a Pekařův císař), později ji J. Werich angažoval do divadla ABC (Abby, Jezinky bezinky, 1955). Gollová se přehrála z lyrických milovnic do postav starších žen často se silným komickým nábojem (film Drahé tety a já). Nakonec pro nemoc odešla mimo divadlo a zemřela osamělá v domově důchodců.

(pö)

GORAZD (* 26. 5. 1879 Hrubá Vrbka u Hodonína, + 4. 9. 1942 Praha) - český pravoslavný duchovní

Římskokatolický kněz Matěj Pavlík se po vzniku Československa účastnil reformního hnutí katolického duchovenstva a byl spoluzakladatelem a biskupem Církve československé, v níž vedl boj se směrem K. Farského. V roce 1924 přijal od srbského pravoslavného patriarchy biskupské svěcení a pod přijatým jménem Gorazd organizoval v ČSR pravoslavnou církev.

V kryptě chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Praze skrýval po atentátu na R. Heydricha československé parašutisty, mezi nimi J. Gabčíka a J. Kubiše, kteří atentát uskutečnili. Dne 18. června 1942 - poté co promluvil Čurda a další na gestapu - byl chrám obklíčen. Všichni parašutisté se odmítli vzdát a nakonec v boji padli. Vedle Gabčíka a Kubiše to byli i Adolf Opálka, Josef Valčík, Josef Bublík, Jan Hrubý a Jaroslav Švarc. Biskup Gorazd byl ve veřejném přelíčení odsouzen k smrti a popraven.

(mch)

GOTT Karel (* 14. 7. 1939 Plzeň) - český zpěvák

Vyučil se elektromontérem v podniku ČKD Praha-Vysočany, zároveň začal amatérsky zpívat. Často účinkoval v kavárnách Alfa a Vltava, koncem 50. let vystupoval hlavně s orchestrem K. Krautgartnera. Od roku 1960 studoval zpěv na pražské konzervatoři, později soukromě. Roku 1960 pořídil první nahrávky s orchestrem Karla Vlacha. V širším měřítku na sebe poprvé výrazněji upozornil účastí v televizní soutěži Hledáme písničku pro všední den. Roku 1962 přijal angažmá v Semaforu, krátce nato mu vyšla první malá deska. Rok 1963 pro něj znamenal raketový vzestup popularity: píseň Oči má sněhem zaváté se stala nejúspěšnější nahrávkou roku a Gott zvítězil v anketě Zlatý slavík (a toto umístění pak ještě devatenáctkrát zopakoval). V letech 1964-67 byl členem divadla Apollo, kde vznikly základy jeho pozdější spolupráce s Orchestrem Ladislava Štaidla (do roku 1989). První zahraniční úspěchy přišly roku 1967 (pětiměsíční angažmá v Las Vegas). Postupně vystupoval téměř ve všech evropských zemích, v USA, Japonsku, Kanadě. Největší úspěchy měl ve Spolkové republice Německo, od 80. let však jeho tamní popularita klesá.

Gott absolvoval stovky vystoupení v televizi, získal dlouhou řadu ocenění na hudebních festivalech doma i v zahraničí, obdržel množství zlatých desek. Gottův úspěch je podmíněn nejen mimořádnými dispozicemi jeho lyrického tenoru a schopností orientovat se v různorodém hudebním materiálu (vedle klasického středního proudu populární hudby to zpočátku byl i jazz a rock, později country, italské canzonetty, lidovky, operní árie), ale i širokým okruhem skladatelů a textařů, kteří mu hlavně v šedesátých letech dodali množství úspěšných písní (například Jaromír Klempíř, K. Svoboda, Ladislav Štaidl, J. Šlitr, nejvýraznějším textařem byl Jiří Štaidl).

V letech 1965-93 natočil desítky dlouhohrajících desek pro Supraphon, například Zpívá Karel Gott (1965), Hlas můj nech tu znít (1967), Poslouchejte (1969), Vánoce ve zlaté Praze (1969), Hity '71, Hudba není zlá (1973), Romantika (1978), Story (1981), Country album (1982), Posel dobrých zpráv (1987) a mnoho dalších titulů. Od roku 1967 vydával své nahrávky i u Polydoru (mnoho desítek alb). V posledních letech nahrává pro firmu GoJa, kterou založil s Františkem Janečkem. V Gottově diskografii najdeme řadu tematicky zaměřených desek (například vánoční alba). Roku 1997 nahrál s L. Bílou album Duety. Gott si stále udržuje pozici nejpopulárnějšího českého zpěváka, svědčí o tom i jeho vítězství v anketě Český slavík (1996 a 1997).

Hrál ve filmech Kdyby tisíc klarinetů (1964), Mučedníci lásky (1966), Ta naše písnička česká (1967), Slasti otce vlasti (1969), Hvězda padá vzhůru (1974), Romance za korunu (1975). O jeho životě a pěvecké dráze pojednávají knihy Říkám to písní (1968) a Jak to vidí Gott (Rozhovor na lodi) (1992, rozhovor s Rostislavem Sarvašem). Do jisté míry se prosadil i jako naivní malíř.

(jr)

GOTTWALD Klement (* 23. 11. 1896 Dědice, + 14. 3. 1953 Praha) - český komunistický politik a československý prezident

Dne 21. prosince 1929 vystoupil v československé poslanecké sněmovně Národního shromáždění poslanec a představitel KSČ K. Gottwald s řečí, v níž otevřeně sdělil, jakým způsobem a jaký režim chce jeho strana nastolit: A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry... Přejde vás smích! Mnohé sliby Gottwald za své kariéry hrubě porušil. Avšak ten, že je rozhodnut zlikvidovat demokratický systém a nahradit jej diktaturou komunistické strany bolševického vzoru, splnil do puntíku.

Gottwald byl nemanželským synem chudé zemědělské dělnice. Před 1. světovou válkou se ve Vídni vyučil truhlářem a účastnil se činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží. V letech 1915-18 byl vojákem rakousko-uherské armády. V létě 1918 z armády dezertoval. Po 28. říjnu 1918 dva roky sloužil v Československé armádě.

Ve 20. letech byl funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem jejího tisku. V letech 1926-29 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a zformoval důsledně kominternovskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Podle místa sekretariátu, pražské čtvrti Karlín, se jeho mladým stoupencům začalo říkat "karlínští kluci". V únoru 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se třiatřicetiletý Gottwald a jeho karlínští kluci (Guttmann, Šverma, Slánský, Kopecký, Reiman aj.) dostali do vedení strany. Gottwald byl zvolen generálním tajemníkem. Přitom už od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Komunistické internacionály, její exekutivy.

Svůj vztah k Československu a k představitelům republiky Gottwald a jeho nejbližší v každé době formulovali v duchu směrnic Kominterny a sovětské zahraniční politiky. Tak v první polovině 30. let Československo považovali za výplod imperialistické světové války a versailleského systému. Demokratickému režimu první republiky přisuzovali fašizační tendence (jednu dobu dokonce mluvili o fašistické diktatuře) a za jejich koncentrační bod považovali Masarykův "Hrad". Sociálním demokratům spílali sociálfašistů a prezentovali je jako případné "nositele fašistického převratu". Jakoukoliv sociální reformu odmítali jako pokus o otupení revolučních snah, směřujících k nastolení diktatury proletariátu.

Ve druhé polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn. Odpovídaly změnám v zahraniční politice SSSR a v politice lidové fronty a obrany demokracie proti fašismu, určené na VII. kongresu Komunistické internacionály v létě roku 1935. Ovšem i ona lidová fronta se měla stát pouze mezistupněm k diktatuře proletariátu sovětského typu. A kdo to v komunistickém hnutí nechtěl pochopit, se zlou se potázal.

V září a říjnu 1938 Gottwald patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí mnichovského diktátu. V listopadu 1939 emigroval do Sovětského svazu, kde až do poloviny roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna 1939. Změny po přepadení SSSR nacistickým Německem v červnu 1941 a vytváření protihitlerovské koalice pochopil jako velkou příležitost a šanci. Už roku 1941 začal promýšlet pozdější převzetí moci. Z Benešova velvyslance v Moskvě Fierlingera učinil svého donašeče a "trojského koně" mezi sociálními demokraty. Zajistil si i budoucího "nepolitického" ministra národní obrany L. Svobodu. V něm čeští komunisté v sovětské emigraci shledali vhodného muže ke spojení československé vojenské slávy s velkou věcí Sovětského svazu.

Tak jako se Stalin dohodl s Churchillem a Rooseveltem na protihitlerovské koalici, dohodl se v prosinci 1943 komunista Gottwald s představitelem londýnské emigrace Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Mezinárodní poměry a vývoj války umožnily Gottwaldovi a jeho skupině zásadním způsobem promluvit do poválečného uspořádání Československa. Projekt Národní fronty a Košického vládního programu, pocházející z Gottwaldovy dílny, zaručoval vyřazení představitelů domácího odboje i předválečné agrární, národnědemokratické a živnostenské strany z podílu na moci v obnoveném státě. Beneš a jeho nekomunističní přátelé si na jednáních v Moskvě v březnu 1945 neuvědomili, že "omezená pluralita" Národní fronty v sobě skrývá zárodky vývoje k totalitě.

Do Prahy se Gottwald vrátil 10. května 1945 jako místopředseda vlády a předseda Národní fronty. Od roku 1945 až do své smrti byl předsedou KSČ. 26. května 1946 komunisté vyhráli v podstatě demokratické volby a 2. července se Gottwald stal předsedou vlády. V letech 1945-47 se stylizoval do role rozvážného státníka a budovatele republiky. Dokonce si pohrával i s ideou specifické československé cesty k socialismu, kterou mu mimochodem v červenci 1946 podsunul sám Stalin. Uklidňoval rolníky, že u nás kolchozy nebudou, živnostníkům sliboval jistoty pro jejich podnikání. Zároveň už od léta 1945 nechal budovat své agentury v nekomunistických stranách. Z jemu nejvěrnějších komunistů byl budován bezpečnostní aparát, který na partnery v Národní frontě sbíral kdejakou informaci, aby je později mohl zavřít do kriminálů. Gottwaldovi lidé ovládli jednotné odbory i jednotnou organizaci mládeže.

Nekomunističtí členové Národní fronty teprve až na podzim 1947 pochopili, že hra na demokracii pomalu končí, že se z trpěných partnerů stali pro Gottwalda "reakcí", s níž je v zájmu "lidové demokracie" rozhodnut zúčtovat. Jejich odpor v únoru 1948 ve formě demise 12 ministrů byl nejenom diletantský, ale hlavně marný. Gottwald už měl v ruce armádu, bezpečnost a další nástroje k úspěšnému uskutečnění mocenského převratu. A to bez eventuální sovětské pomoci, kterou mu nabízel Stalin.

Po únoru 1948 byla v Československu pod Gottwaldovým vedením a od 14. června 1948 pod jeho prezidentováním nastolena diktatura, ze které brzy přešel smích i mnohé z těch, kteří 25. února 1948 nadšeně Gottwaldovi tleskali na Václavském náměstí. První komunistický prezident vzal občanům Československa vlast. V zemi začali rozhodovat sovětští poradci. Ekonomice naordinovali "ocelovou koncepci", prapříčinu budoucí hospodářské zaostalosti a ekologických katastrof. Radili při násilné kolektivizaci zemědělství, při prosazování monopolu komunistické moci ve školství, vědě a kultuře. Jejich zájem se soustředil hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu, soudy a v Československu našli mnoho učenlivých žáků. Na základě zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti a 100 000 občanů bylo odsouzeno k mnohaletým trestům vězení. Bez soudů bylo během pěti let deportováno do táborů nucených prací na 80 000 osob. Kárnými jednotkami PTP prošly desítky tisíc "protistátních živlů". Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R. Slánským. Zemi, a nakonec i alkoholem a chronickou pohlavní nemocí zdemoralizovaného Gottwalda zachvátil strach. Zemřel brzy po návratu ze Stalinova pohřbu. Bezprostřední příčinou smrti byla prasklá výduť srdeční aorty.

(nk)

GRAUBNER Jan (* 29. 8. 1948 Brno) - český římskokatolický duchovní, arcibiskup olomoucký

Vyrůstal ve slovácké Strážnici, kde v roce 1967 maturoval. Poté se hlásil do semináře, ale nebyl přijat, protože neměl, jak to vyžadovala praxe komunistického režimu, dělnický původ. Rok tedy pracoval v ZPS Zlín (tehdy Gottwaldov). Do semináře byl přijat až v roce 1968 a na kněze byl vysvěcen v Olomouci v roce 1973. Začínal jako kaplan ve Zlíně, v 80. letech působil jako farář ve Vizovicích. Byl jedním z iniciátorů Desetiletí duchovní obrody národa, vyhlášeného v roce 1987 Františkem kardinálem Tomáškem.

V březnu 1990 byl jmenován biskupem, v září 1992 arcibiskupem olomouckým. Za jeho episkopátu kanonizoval papež Jan Pavel II. v Olomouci dne 21. 5. 1995 společně moravského kněze a mučedníka blahoslaveného Jana Sarkandera a českou vyznavačku blahoslavenou Zdislavu z Lemberka. Tato událost představuje mimořádný jev v dějinách katolické církve, protože došlo ke svatořečení dvou blahoslavených mimo Řím.

(mb)

GRAUS František (* 14. 12. 1921 Brno, + 1. 5. 1989 Basilej) - český historik

František Graus byl za nacistické okupace z rasových důvodů vězněn v koncentračních táborech. Po 2. světové válce studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1948-51 byl pracovníkem Státního historického ústavu, v letech 1953-69 vedoucím oddělení starších světových dějin Historického ústavu ČSAV. Kromě toho byl docentem, od roku 1967 profesorem Filosofické fakulty UK, kde ve druhé polovině 60. let řídil katedru československých dějin.

Byla to rychlá kariéra historika, který skvěle ovládal své řemeslo. Umožněna ovšem byla především rychlou a téměř úplnou likvidací české nemarxistické ("buržoazní") historiografie na vysokých školách a v předních vědeckých institucích po únoru 1948. Mladí, k stalinské interpretaci marxismu a k politice KSČ se okázale hlásící historici tehdy dostali obrovskou příležitost. A Graus patřil k předním z nich. V 50. letech se věnoval hospodářským a sociálním dějinám českého středověku. V této době mimo jiné publikoval obsáhlou dvousvazkovou monografii Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské (1953 a 1957). V její první kapitole, v duchu tehdy módního boje proti "kosmopolitismu", kritizoval starší i novější českou "buržoazní" historiografii, od Františka Palackého až po Jaroslava Golla a jeho školu. Mimo jiné tvrdil, že byla-li Palackého koncepce koncepcí nastupující buržoazie, byla koncepce Gollovy školy kosmopolitickou koncepcí buržoazie již ohrožené ve svém panství, jež viděla politicky i myšlenkově posilu svého ohroženého panství v jiných kapitalistických státech. Dále napsal, a zřejmě tomu dokonce i věřil, že vědecké studium počátků historického období ... rozbíjí naprosto falešné a tendenční představy o "nesamostatnosti" českého vývoje, jež s oblibou hlásala nejen německá historiografie, ale i novější buržoazní historiografie česká a že pomocí vědeckého učení o společnosti, marxismu-leninismu, je možno řešit i otázky, které se zdály buržoazní historiografii neřešitelné.

Od druhé poloviny 50. let Graus postupně opouštěl dogmatický stalinismus. Jako hlavní osobnost Československého časopisu historického dával příležitost k publikaci názorů řady reformních komunistických historiků (mj. Vladimír Kašík, Zdeněk Kárník) a k závažným diskusím o soudobých i starších dějinách. Sám svůj vědecký zájem postupně rozšiřoval na západoevropskou středověkou problematiku a krizové jevy 14. století. Přitom dospěl k názoru, že česká historiografie musí opustit svou dosavadní umělou izolaci českých dějin. Budeme si muset zvyknout jako na samozřejmost, nebudící žádný rozruch, zařadit naše dějiny do širšího rámce evropských a světových dějin a neměřit události "národními měřítky", uzpůsobenými jen pro domácí potřebu, i když rozloučení s vžitými názory a předsudky bude leckdy bolestné. V případě onoho "bolestného loučení" Graus jistě sám dobře věděl, o čem píše. Stačil ještě - spolu s Dušanem Třeštíkem, Františkem Šmahelem, Josefem Petráněm a dalšími - připravit sborník Naše živá i mrtvá minulost (1968) a po srpnu odešel do exilu, kde působil jako profesor na univerzitách v Giesenu a Basileji. Ve svých přednáškách a publikacích se navracel k četným tématům ze starších českých dějin a zabýval se sociálními a duchovními dějinami evropského středověku.

(nk)

GROSSMAN Jan (* 22. 5. 1925 Praha, + 10. 2. 1993 tamtéž) - český divadelní režisér, divadelní a literární teoretik a kritik

Jan Grossman byl všestrannou osobností, která významně zasáhla do české literatury a divadla, byť mu v tom bylo komunistickou kulturní oligarchií neustále bráněno. Začal publikovat už jako student (za okupace byl členem ilegálního Hnutí za svobodu), po válce studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1946 se stal lektorem činohry Národního divadla a od té doby působil v řadě divadel jako dramaturg (Státní divadlo Brno, Armádní umělecké divadlo E. F. Buriana, Laterna magika), přesto již zde uvažoval o divadelní režii. V letech 1956-59 byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel, odkud byl vyhozen za to, že napsal eseje k vydání Ortena a Halase. V té době vznikala malá divadla a Grossman se sblížil s lidmi kolem Divadla Na zábradlí (DNZ). Nejdříve zde byl opět dramaturgem (1961), poté se stal šéfem činohry (1962-68). Měl za sebou již problémově analytické studie o soudobém českém divadle, o epickém brechtovském divadle a jiné, kterými podstatně ovlivnil divadelní dění přelomu 50. a 60. let.

Na zábradlí budoval koncepční divadlo, divadlo apelativní spolu s tehdy začínajícím dramatikem V. Havlem. Právě on uvedl v letech 1962-64 na scénu DNZ Havlovy hry Zahradní slavnost (1963) Vyrozumění (1965) a Ztížená možnost soustředění (1968). Nastudoval Jarryho grotesku Král Ubu (1964) v geniální režii, která vešla do dějin českého divadla, a ve vlastní dramatizaci Kafkův Proces (1966). Po sprnu 1968 působil načas v cizině, po návratu byl v 70. letech pro normalizátory české kultury nežádoucí osobou. Nemohl působit v Praze, ale i v regionálních divadlech (Cheb, Hradec Králové) mu bránili v tvorbě. Za pomoci obětavých přátel však i v mimopražských podmínkách dokázal vytvářet inscenace, které se pravidelně stávaly událostí sezóny (Mrštíkové: Maryša). V letech 1983-89 byl režisérem Divadla S. K. Neumanna. Jako host se vrátil do Divadla Na zábradlí (29. 5. 1989 premiéra MoliŹrova Dona Juana), v září se stal členem souboru a od roku 1991 do své smrti byl nakonec ředitelem divadla. V závěrečné etapě své tvorby zde nastudoval několik vynikajících představení (Havel: Largo desolato, Pokoušení), jimiž po 20 letech navázal na slavnou éru Divadla Na zábradlí z konce 60. let; pokračování a rozvíjení divadla v nových podmínkách mu znemožnila smrt.

J. Grossman představoval skutečnou kulturní osobnost, zachovávající si intelektuální nezávislost a mravní integritu i za cenu osobních potíží. Vrstevníky byl chápán jako generační nosič pochodně (Vladimír Vodička). Vycházel z předpokladu, že divadlo musí být vždy současné, a proto i politické v nezúženém slova smyslu. Jako takové pak musí postihovat konflikty odehrávající se ve vztahu člověka ke světu, a to jak v jeho morálce, tak v jednání. I proto jeho divadelní tvorba znamenala přínos české moderní divadelní kultuře.

(pö)

GROSSMANN Jiří (* 20. 7. 1941 Praha, + 5. 12. 1971 tamtéž) - český herec, zpěvák, textař a instrumentalista

Již v době studií na stavební fakultě ČVUT (1958-62) byl J. Grossmann autorem, zpěvákem a hercem pořadů amatérské skupiny Karkulka (Karlínský kulturní kabaret), s níž vystupoval v klubu Olympic v Praze. Po úspěchu svého pořadu Hoj Štěchovice, který přihlásil do soutěže, byl v roce 1962 angažován do divadla Alfa v Plzni, odkud téhož roku odešel do Armádního uměleckého souboru. Zde vytvořil s Miloslavem Šimkem autorskou a hereckou komickou dvojici. S pořadem Neočekávejte beat (1962) se dostali zpět na scénu klubu Olympic. Po úspěšných textappealech (Besídka zvláštní školy, 1967) byli Grossmann se Šimkem angažováni do divadla Semafor. Humor společně psaných textů spočíval v předimenzování studentské recese do hry s absurditami a spoluvytvářela jej i záměrná nevzrušenost přednesu, v němž se Grossmann s rozmarnou noblesou stylizoval do role školometa. Pořady doprovázely písničkami tehdy populární zpěvačky Naďa Urbánková, Věra Křesadlová, Miluše Voborníková a další.

Když Grossmannův život předčasně ukončila zákeřná choroba, pokračoval Šimek v Semaforu s Luďkem Sobotou a poté s Jiřím Krampolem, žel bez Grossmannovy noblesy.

(pö)

GRUŠA Jiří (* 10. 11. 1938 Pardubice) - český básník, prozaik a diplomat

Jiří Gruša, absolvent Filosofické fakulty Univerzity Karlovy, vstoupil do literatury na začátku 60. let se skupinou mladých literátů, kteří se shromáždili kolem časopisu Tvář (Jiří Pištora, Petr Kabeš, J. Lopatka, později V. Havel, Z. Hejda, Věra Linhartová), a když byl zastaven, spolupracoval s časopisem Sešity. Byla to generace již jasně antiideologická, nezkompromitovaná účastí na ustavení totalitního režimu, ve své umělecké tvorbě soustředěná na očistu "zneužitého" jazyka.

Gruša vydal v 60. letech tři básnické sbírky (Torna, 1962; Světlá lhůta, 1964; Cvičení mučení, 1969) a v roce 1974 již v samizdatu vyšla sbírka eroticky vypjaté poezie Modlitba k Janince. Jeho první próza, experimentální román Mimner aneb Hra o smrďocha, který byl částečně uveřejněn v Sešitech, se roku 1969 stal předmětem soudního stíhání za údajnou pornografii. Řízení bylo sice v roce 1970 zastaveno, nicméně Gruša již nesměl ve vlasti publikovat. Poté se aktivně podílel na šíření samizdatové literatury, zvláště spoluprací s edicí L. Vaculíka Petlice.

Roku 1978 se Gruša, již signatář Charty 77, stal znovu obětí policejní perzekuce: v bezprecedentní kauze byl obviněn, že svým románem Dotazník (1978, Toronto) zaútočil na společenské zřízení a dopustil se trestného činu pobuřování. I díky solidaritě ze zahraničí však byl po dvou měsících vazby propuštěn. Dotazník je přitom "fantaskním dokumentem", dovádějícím cestou vypjaté fabulace, hry s mýtem a groteskní nadsázky ad absurdum pokus vtěsnat lidskou bytost do rámce jednotných norem. O rok později, též v Torontu, vyšel lyricko-epický literární experiment, bohatě strukturovaná koláž, Dámský gambit: Il Ritorno d'Ulisse in Patria: Drama in Musica. Také román Doktor Kokeš, Mistr Panny (1984, Toronto) je esteticky velmi exponovaný text prolínajících se časových rovin a různých jazykových a stylových postupů.

Gruša v roce 1980 obdržel literární stipendium MacDowel Colony v USA, poté se usídlil ve Spolkové republice Německo a roku 1981 byl zbaven československého občanství. Z iniciativy P. Kohouta napsal Gruša český slabikář Máma, táta, já a Eda pro potřebu českých škol v Rakousku.

Od roku 1990 byl Jiří Gruša československým, posléze českým velvyslancem v Německu, od června do listopadu 1997 byl ministrem školství.

(jp)

GRYGAR Jiří (* 17. 3. 1936 Dziewietlice, Polsko) - český astrofyzik a popularizátor astronomie

Astronomie má v Čechách dlouholetou tradici a za dob Tadeáše Hájka z Hájku, Johanna Keplera a Tychona Braheho se její sláva dotýkala hvězd. Na místo toho, aby - jako za Rudolfa II. - přicházeli do Čech světoví astronomové, za vlády nacistů a pak komunistů naopak naši význační vědci spíše odcházeli a šířili slávu české astronomie v zahraničí. Například Z. Kopal působil od roku 1938 nejprve v USA a později v anglickém Manchesteru či Luboš Kohoutek - objevitel známé komety - po roce 1968 odešel do Spolkové republiky Německo. Jedním z astronomů, kteří neemigrovali, a naopak neúnavně propagovali tuto vědní disciplínu, je Jiří Grygar. Navázal tak na dlouhou tradici už z první republiky, kterou představoval mimo jiné Hubert Slouka a mnozí další.

Grygar se po absolvování Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy zabýval astronomií v Astronomickém ústavu ČSAV v Praze až do roku 1980, kdy nastoupil do Fyzikálního ústavu AV v Řeži a v Libni. Své znalosti si rozšířil během studijních pobytů v nizozemské hvězdárně v Utrechtu v letech 1963-65 a v kanadské Victorii na Dominion Astronomical Observatory (1969-70).

Je znamenitým propagátorem astronomie. Velkou popularitu si získal jeho televizní seriál Okna vesmíru dokořán, rozhlasová vystoupení v pořadech Meteor a Domino. Zanedbatelné nejsou ani jeho přednášky po celé republice, popularizující tento vědní obor, na které se vydává na kole. Ačkoliv o popularizaci astronomie se zasloužil i historik vědy Zdeněk Horský, astronomové Josip Kleczek, Zdeněk Mikulášek a další, díky své aktivitě a televizi je Grygar nejznámější. On sám (do roku 1994 také předseda Rady České televize) se věnuje problematice meziplanetární hmoty, spektroskopie a fotometrie hvězd i dálkového průzkumu Země.

(pm)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20