Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-E Zpět na abecední vyhledávání G->

FILIP Ota (* 9. 3. 1930 Ostrava) - českoněmecký prozaik a publicista

Spisovatel O. Filip pochází z národnostně smíšeného prostředí Slezska, v němž se setkával živel český s německým a polským. Sám Filip byl od dětství bilingvní, což mu pak pomohlo etablovat se v emigraci i jako spisovatel německý.

Po maturitě (1948) Filip nastoupil jako redaktor do Mladé fronty, prošel různými regionálními novinami, pracoval v rozhlase atd. Od roku 1960 se musel z politických důvodů živit manuálně a pracoval jako horník v Ostravě a dělník v Kopřivnici. V letech 1968-69 působil jako redaktor ostravského nakladatelství Profil a po výpovědi v roce 1970 pracoval jako řidič. Ještě téhož roku byl zatčen a odsouzen na 18 měsíců do vězení za podvracení republiky. V roce 1974 se odstěhoval do Spolkové republiky Německo, do Mnichova, kde působí jako lektor ve významném nakladatelství Fischer Verlag. Po roce 1989 se příležitostně vyjadřuje - především na stránkách Lidových novin a Literárních novin - k domácí i k německé situaci.

Filip debutoval poměrně pozdě vyzrálým románem Cesta ke hřbitovu (1968), příběhem dospívajícího chlapce prožívajícího v Ostravě léta 2. světové války. Svým antiiluzívním pohledem, skepsí a zdůrazněným protikladem "malých" a "velkých" dějin patří tento román do linie, kterou konstituovali Zbabělci J. Škvoreckého. Druhý Filipův román Blázen ve městě nemohl v roce 1970 již ve vlasti vyjít, publikován byl roku 1975 v Curychu. Tento román do jisté míry svou vyprávěcí metodou předznamenává Filipovo nejrozsáhlejší dílo, "epos" Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974, Kolín nad Rýnem). Zde vyprávění zabírá období od jara 1945 až do roku 1968 a Filip tu bohatě využívá prvků narušujících konvence tradiční prózy.

Již v exilu psal groteskní román Poskvrněné početí (1976, Toronto), odehrávající se na moravském maloměstě v období normalizace. Další prózy už píše Filip německy, jsou však vždy spjaty s českým prostředím: platí to pro historickou novelu o Albrechtovi z Valdštejna Valdštýn a Lukrecie (česky 1979, Toronto), a zejména pro Filipův zřejmě vrcholný román Kavárna Slavia (německy 1985, česky v překladu Sergeje Machonina v roce 1993). Zde dovedl autor k vrcholu své fabulační schopnosti a sklon k bizarnosti a grotesknosti.

V roce 1973 vystoupil v Čs. televizi a zřekl se svých kolegů spisovatelů-disidentů. Počátkem roku 1998 byl v bavorské televizi odvysílán dokument Smějící se barbar, natočený ve spolupráci s Českou televizí. Snímek odhaluje Filipovu spolupráci se Státní bezpečností v 50. a 70. letech.

(jp)

FILIPOVSKÝ František (* 23. 9. 1907 Přelouč, + 26. 10. 1993 Praha) - český herec a režisér

František Filipovský, jeden z nejosobitějších komiků českého divadla a filmu, byl synem flétnisty orchestru Prozatímního divadla a absolventem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (1929-33). Jako herec působil ve Velké operetě, ve Voicebandu E. F. Buriana a v Moderním studiu J. Frejky, roli herce a režiséra spojil v Intimním divadle a ve smíchovské Aréně. V letech 1931-38 hrál v Osvobozeném divadle, kde v revuích Voskovce a Wericha Caesar, Balada z hadrů a Těžká Barbora vytvořil komické postavy, v nichž obměňoval prototyp snaživého, ušlápnutého a úzkoprsého, tzv. malého člověka. V téže době našel uplatnění i ve filmu, zahrál si v Hej rup! i Svět patří nám, ale pro většinu diváků zůstane "snaživým" Krhounkem z Cesty do hlubin študákovy duše. Za okupace hrál mimo jiné ve Švandově divadle a v Uranii. V roce 1945 se stal členem činohry Národního divadla, v níž se prosadil postupně jako tragikomický herec vědomě aktualizující herecký odkaz komika Jindřicha Mošny (Harpagon, MoliŹre: Lakomec, 1950) a představitel řady menších rolí, jimž dal ostré rysy a jasnou pointu. I po válce Filipovský patřil mezi velmi obsazované filmové veseloherní herce a velký prostor dostal též v televizi (seriál Hříšní lidé města pražského, písničkové pořady Z babiččiny krabičky). Jeho charakteristický hlasový projev se vryl do paměti mnoha posluchačů rozhlasu četbou Poláčkova románu Bylo nás pět, ale také filmového obecenstva, které oceňovalo mistrovské umění dabingu, především při hlasové interpretaci populárního francouzského komika Louise de FunŹse. Dcera Pavlína byla v 60.-70. letech zpěvačkou populární hudby, herečkou a konferenciérkou.

(pö)

FILLA Emil (* 4. 4. 1882 Chropyně, + 7. 10. 1953 Praha) - český malíř, grafik a sochař

Emil Filla byl vůdčí osobností meziválečné avantgardy, a to jak po umělecké, tak po teoretické stránce. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění (do 1906), brzy se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem - s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911-14) - až do své smrti. Ve službách českého protirakouského odboje pracoval v letech 1914-19 v Nizozemsku. Byl redaktorem Volných směrů a redigoval Prameny, sbírku dobrého umění. V roce 1939 ho nacisté zatkli a uvěznili v Buchenwaldu. Po 2. světové válce byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Rané Fillovy práce, jež jsou obvyklou expresívní reakcí na akademismus, ovlivnila pražská výstava Edvarda Muncha, ale svým kolorismem a způsobem užití barvy i Vincent van Gogh a Pierre Bonnard (Čtenář Dostojevského, 1907). Filla ovšem dovedl čerpat i ze starších vzorů, kterým se věnoval ve svých raných teoretických studiích. V roce 1910 publikoval stať o Honoré Daumierovi ve Volných směrech (vliv tohoto umělce je snad nejnápadnější v obraze Červené eso), článek o El Grecovi v Uměleckém měsíčníku (1911) se odrazil v plátně Milosrdný Samaritán. V rámci úvahy O ctnosti novoprimitivismu (Volné směry, 1911) se přiklonil k Picassovu a Braqueovu kubismu (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911), v obrazech Dvě ženy a Koupání (oboje 1912) velmi úzce. Svými zátišími z těchto let se pak zařadil ke konečné fázi stylu - k syntetickému kubismu - ve 20. letech se zvýrazněnou plasticitou a liniemi.

V dalším desetiletí u Filly opět vzrostl figurální podíl, námětem se staly boje (zápasy Héraklovy a Théseovy se zvířaty) a tragické osudy (Pád Faetónův). Umělec se tak vrátil k expresívnímu výrazu, zdůrazněnému ještě tvarovými deformacemi, organickými liniemi a zesílenou fantazijní složkou. Prohloubil také prostorovou výstavbu obrazu.

Fillův emotivní projev vyvrcholil v době ohrožení státu v sérii zápasů zvířat (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). Zároveň se však objevila i charakteristická národní inspirace a zobrazování hrůzy (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939). Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s J. Čapkem nacisty zatčen a uvězněn. Po návratu z koncentračního tábora se, kromě monumentálních kompozic, věnoval zátiší a krajinomalbě (soubory krajin z Českého středohoří).

Filla se ovšem v meziválečném období věnoval i drobné plastice, většinou bronzu; po celý svůj život také publikoval práce věnované výtvarnému umění (Holandské zátiší, 1916; Malé renesanční bronzy, 1937; Krajina v čínském umění, 1947).

(vl)

FIRKUŠNÝ Rudolf (* 11. 2. 1912 Napajedla, + 19. 7. 1994 Staatsbourg, New York, USA) - český klavírista

Rudolf Firkušný, syn notářského koncipienta, byl již v 7 letech v Brně představen jako klavírista L. Janáčkovi. Ten zařídil, že Firkušný mohl už od roku 1920 studovat na brněnské konzervatoři u něho skladbu a u Růženy Kurzové klavírní hru. Ve studiu skladby pokračoval ještě 1928-29 u Rudolfa Karla na pražské konzervatoři, kterou absolvoval vlastním Concertinem. Ve studiu klavírní hry pokračoval na mistrovské škole u Viléma Kurze. Přitom od roku 1920 už veřejně koncertoval, ve Vídni vystoupil poprvé v roce 1923, v Berlíně 1927, v Paříži 1928. Jako desetiletý hrál poprvé s Českou filharmonií (Mozartův tzv. Korunovační koncert). Na mimořádně nadaného mladého umělce byl upozorněn i prezident Masaryk. Pod podmínkou, že současně řádně dostuduje i gymnázium (maturita 1930), mu bylo poskytnuto stipendium k zahraničním pobytům (letní kursy Artura Schnabela v Berlíně a další). Roku 1933 debutoval v Anglii, v roce 1938 v New Yorku.

V květnu 1939 se mu podařilo opustit okupovanou zemi a usadil se nejprve v Paříži, kde žil jeho přítel B. Martinů. Koncertoval po Francii, vystupoval na čs. propagačních večerech, kde uváděl především českou hudbu. Okupovanou Francii opustil v říjnu 1940 ilegálním přechodem španělské hranice. V lisabonském rozhlase provedl Dvořákův klavírní koncert a v prosinci 1940 dorazil do New Yorku. V příštím roce jeho provedení Dvořákova koncertu v Chicagu a zvláště prosincový newyorský recitál s výhradně českým programem Smetana-Janáček-Martinů, na který se dostavili nejslavnější klavíristé starší generace v čele s Arturem Rubinsteinem, Vladimirem Horowitzem, chebským rodákem Rudolfem Serkinem a dalšími, k němu natrvalo obrátily pozornost amerického kulturního světa. Prosadil se mezi elitu světových klavíristů jako výsostně kultivovaný interpret, technicky vybavený i na nejobtížnější díla a přitom precizně rozlišující nejjemnější stylové rozdíly. Hrál s nejlepšími orchestry a špičkovými dirigenty, byl vyhledávaným spoluhráčem v komorní hudbě (nejčastěji hrával s violoncellisty Pierrem Fournierem a Gregorem Piatigorskim). Učil též na elitní newyorské Julliard School.

Jeho vlast ho mohla slyšet až po válce. Na Pražském jaru 1946 přesvědčivým výkonem rehabilitoval spolu s R. Kubelíkem i českým hudebním světem dosud přehlížený klavírní koncert Dvořákův. Komunistický puč v roce 1948 znovu, tentokrát na dlouhá desetiletí, zpřetrhal jeho vazby k českému hudebnímu životu. Firkušný odmítal vystupovat v totalitním Československu, koncert by byl považoval za formu uznání režimu. V zahraničí však s českými orchestry ochotně vystupoval. V největší diskrétnosti zajížděl na Moravu navštívit matku, a roku 1965 si odtud odvezl do USA jako choť dceru své někdejší přítelkyně.

Vedle české hudby proslul Firkušný jako interpret klasické a romantické hudby počínaje Mozartem. Nejednou ovšem vyhověl i přáním předních amerických skladatelů, aby byl prvním interpretem jejich děl, takže premiéroval vedle klavírních koncertů Bohuslava Martinů také koncerty Samuela Barbera, Giana C. Menottiho a dalších.

Se svým přítelem R. Kubelíkem představovali světově nejznámější české umělce a soustavným uváděním české hudby v mnoha zemích vykonali pro českou kulturu maximum.(Jestliže Kubelík se silně angažoval i přímými politickými akcemi, Firkušného potřeba uchovat si možnost vstupu do země k návštěvám matky ho od těchto aktivit distancovala.) Po pádu totality se ihned zúčastnil Pražského jara 1990 a s R. Kubelíkem a Českou filharmonií na něm provedli 2. klavírní koncert B. Martinů. Čekala ho řada poct (řád T. G. Masaryka, čestné doktoráty pražské a brněnské univerzity, čestná občanství atd.), od roku 1992 předsednictví výboru Pražského jara atd.

(tv)

FIRT Julius (* 17. 11. 1897 Sestrouň, + 27. 5. 1979 Mnichov v SRN) - český kulturní pracovník a politik

Julius Firt, původně úředník Lihové centrály, vlastním jménem Fürth, se v roce 1929 stal ředitelem nakladatelství Fr. Borový a roku 1936 ředitelem koncernu Lidových novin. Vedl svěřené podniky k hospodářské úspěšnosti a zasloužil se o vydávání významných novinek české i zahraniční literatury. Udržoval rozsáhlé společenské, pracovní i přátelské styky v politických a kulturních kruzích: mimo jiné s J. Stránským, F. Peroutkou, K. Čapkem - k jehož pátečníkům patřil - a mnoha dalšími.

V roce 1939 emigroval do Velké Británie, kde se podílel na činnosti čs. exilu jako pracovník informační služby ministerstva zahraničních věcí. Po válce se stal generálním ředitelem podniků Melantrich a poslancem Národního shromáždění za Čs. stranu národněsocialistickou, jejímž členem byl již od vzniku Československa. Byl členem předsednictva a politickým jednatelem své strany a patřil k jejím nejvýznamnějším představitelům.

Po únoru 1948 odešel do exilu. Podílel se na organizování Rady svobodného Československa a byl u počátků československého vysílání Svobodné Evropy. Od roku 1951 v ní pracoval jako zástupce šéfredaktora redakce v New Yorku a roku 1955 se stal ředitelem studia v Mnichově. Ve své vzpomínkové knize Knihy a osudy (1972) podává zasvěcený obraz o nakladatelské činnosti v první republice a o společenském a literárním životě v tehdejší Praze.

(mch)

FISCHER Jan Frank (* 15. 8. 1921 Louny) - český skladatel, překladatel, publicista

Jan Frank Fischer ze svých četných zájmů a nadání volil po maturitě na kralupském gymnáziu a po zavření vysokých škol studia na pražské konzervatoři a 1945-48 na její mistrovské škole (u Jaroslava Řídkého). Stal se skladatelem z povolání, ale současně dále rozvíjel své zájmy o literaturu a jazyky, překládal (s chotí Olgou) například ze španělštiny Cervantese, Lope de Vegu, Alarcóna, později pro sebe napsal několik operních libret. Přestože se za totalitního režimu politicky neangažoval, byly jeho intelektuální dispozice využívány v různých komisích Svazu čs. skladatelů, ve výboru Českého hudebního fondu a podobně.Jako skladatel se soustředil především na hudebně dramatickou tvorbu. Napsal přes 120 scénických hudeb, desítky kompozic pro film a televizi (seriál Byl jednou jeden dům, podle Jana Otčenáška, 1974). V roce 1958 se podílel na prvním programu Laterny Magiky na EXPO v Bruselu. Napsal 7 oper: Ženichové (1956, podle Simeona Karla Macháčka), Romeo, Julie a tma (1951, na vlastní libreto podle Otčenáškovy novely), komorní operu na vernovské téma Oh, Mr. Fogg (1970), rozhlasovou operu Zázračné divadlo (1970) a Dekameron (1975). Opera Copernicus (1981) byla komponována a dodatečně provedena k 100. výročí znovuotevření Národního divadla. Televizní operu Most pro Kláru (1986) komponoval na vlastní námět. Nečetné jsou jeho skladby instrumentální (klarinetový koncert, Koncertní suita pro Barok Jazz Quintet, Listy o jednom pro saxofonové kvarteto a další). Stylově zůstává Fischer v hranicích tradičních prostředků, které jsou vždy uplatňovány inteligentně, aniž by posluchače strhoval.

(tv)

FISCHER Josef Ludvík (* 6. 11. 1894 Praha, + 17. 2. 1973 Olomouc) - český filosof a sociolog

Josef Ludvík Fischer byl synem lesníka na panství Schwarzenberků. Na pražské filosofické fakultě studoval češtinu, filosofii a němčinu. V letech 1921-35 pracoval v knihovnách v Praze, Olomouci a Brně, v roce 1927 se habilitoval na brněnské filosofické fakultě, od roku 1935 tu byl mimořádným profesorem. Spolupráce s levicovými intelektuály ho přivedla do Levé fronty. Po okupaci emigroval do Nizozemska, kde v ilegalitě prožil válku. Po návratu do vlasti se stal v letech 1946-49 prvním rektorem Palackého univerzity v Olomouci. Poté ještě přednášel v Brně v letech 1956-60, než byl poslán do důchodu. Na univerzitu v Olomouci se opět vrátil v období "pražského jara" (1968-69).

Ve 30. letech Fischer formuloval základy své skladebné filosofie, která v mnohém předjímala pozdější západoevropský strukturalismus. Svým učením, založeným na pojmech funkce, struktura, celek, část, řád a hierarchie, se snažil vysvětlit svět v jeho strukturálně kvalitativní rozrůzněnosti s odlišnými způsoby existence. Skladebnou filosofii aplikoval Fischer hlavně na sociologii. Společnost definuje jako skladbu funkcí sociálního dosahu: nejnižší funkce směřují k zachování daného stavu společnosti, nejvyšší pak k jejímu rozvoji.

I když v 50. a 60. letech užíval některé pojmy marxistické terminologie, nevzdal se svého přesvědčení, že jen skladebnou filosofií lze řešit společenskou krizi 20. století.

K významným Fischerovým dílům patří Základy poznání (1931), Zrcadlo doby (1932), Krize demokracie (1933), Řád kapitalistický a skladebný (1935), Filosofické studie (1968).

(zb)

FISCHER Otokar (* 20. 5. 1883 Kolín nad Labem, + 12. 3. 1938 Praha) - český překladatel, literární vědec, básník a dramatik

Zprávu o připojení Rakouska k Říši srdce básníka, dramatika a překladatele Otokara Fischera nevydrželo. Protagonista vitalismu, směru objevujícího se v české literární tvorbě po první světové válce, příslušník tzv. pragmatické generace ("generace z r. 1914"), dramaturg Národního divadla a pozdější ředitel činohry ND umírá raněn mrtvicí v předvečer událostí, které s největší tíhou dopadly právě na národ jeho předků. Narozen v asimilované židovské rodině považoval dlouhou dobu svůj původ za okolnost ne příliš šťastnou. V diskusích o asimilaci, problému, který jej provázel celý život, a s ním související otázce sionismu, mu sekundoval T. G. Masaryk.

Návrat k židovským kořenům najdeme u Fischera-germanisty v předmluvě k monografii věnované osobě Heinricha Heineho (Heinrich Heine, 1923). Heine je jedinou židovskou osobností světové literatury, kterou se ve svých filologických studiích zabýval.(Fischer je ještě autorem monografií o Kleistovi a Nietzschem.) U Fischera--básníka je autorův původ čitelný především v jeho nejbohatší sbírce Hlasy (1923). První známky nástupu problému židovství ve Fischerově díle je však možné najít již o sedm let dříve ve sbírce Ozářená okna. Vrcholem Fischerovy lyrické poezie jsou sbírky Kruhy (1921) a Peřeje.

Ve svých pracích teoretických uplatňoval Fischer mj. metodu literárně psychologickou. Kulturněpolitické eseje, recenze i překlady publikoval v několika časopisech, psal do Národních listů, Práva lidu a působil jako divadelní referent Lidových novin. Je autorem řady esejů (knižně v souborech Duše a slovo, 1929; Slovo a svět, 1937). Germanistiku, kterou vedle romanistiky a srovnávací literární vědy studoval v Praze a Berlíně, později přednášel na Karlově univerzitě. Vedl kursy dějin německé literatury a dramatu. Jeho akademická kariéra vyvrcholila roku 1933, kdy usedl na děkanský stolec filosofické fakulty.

Méně známé je dílo Fischera-dramatika. Mnohem víc než díla Přemyslovci (1918) nebo Otroci (1925) jsou totiž ctěny jeho překlady Goethova Fausta, Shakespeara, Kiplinga, MoliŹra, Villona, Heineho a dalších. Pro své novátorství v překladatelské oblasti, kde aplikoval literárně-psychologické praktiky, dal vzniknout nové překladatelské škole, která překonala tradici lumírovců.

(poj)

FISCHEROVÁ Daniela (* 13. 2. 1948 Praha) - česká dramatička a prozaička

Významná představitelka českého dramatu 80. let. Absolventka FAMU (obor scenáristika a dramaturgie). Spolupracovala s rozhlasem, je autorkou knih pro děti a filmovou scenáristkou (s V. Chytilovou Vlčí bouda). V roce 1979 byla v Realistickém divadle uvedena její hra Hodina mezi psem a vlkem s podtitulem Soudní pře Františka Villona, jež byla po čtyřech představeních zakázána. I další její hry Báj (napsána 1982) a Princezna T.(napsána 1986), osobité úpravy známých příběhů a legend, stály v centru zájmu normalizační cenzury. Autorka do svých divadelně efektních apokryfů vkládala nové výklady a významy, jimiž tehdy reagovala na atmosféru totalitního Československa.

(pö)

FISCHL Viktor (* 30. 6. 1912 Hradec Králové) - český spisovatel, publicista a překladatel žijící v Izraeli

Když za pomoci Vlada Clementise, nedlouho po tragické smrti Jana Masaryka, odjížděl Viktor Fischl v říjnu 1949 z poúnorového Československa, měl za sebou již kariéru v diplomatických službách exilového i poválečného ministerstva zahraničí, ale i prestižní ocenění v soutěži Evropského literárního klubu za rok 1947 za svůj román Píseň o lítosti. Odchod do nově vzniklého Izraele nebyl vyvolán pouze politickou situací v tehdejším Československu, která vedla ke smrti Fischlova přítele a ministra zahraničí a která zabránila vydání jeho apolitické prvotiny. Syn židovských rodičů pocházejících ze Slovenska, narozený v prostředí maloměstského Hradce Králové, se ani před válkou netajil svými sionistickými sklony. V době studií (Právnická a Filosofická fakulta Univerzity Karlovy) pracoval v sionistickém hnutí, byl redaktorem týdeníku Židovské zprávy a parlamentním tajemníkem menšinové Židovské strany.

Snaha získat anglická víza pro cca 70 nejohroženějších českých Židů ho dva týdny po vstupu Hitlera do Prahy v roce 1939 přivedla do Londýna, kde se poprvé setkal s Janem Masarykem. I když se mu zdaleka nepodařilo zachránit před transporty všechny z oněch sedmdesáti, pracoval Fischl i nadále za Masarykovy vydatné pomoci na záchraně dalších Židů. Syn prvního prezidenta jej přivedl na diplomatickou dráhu a oddálil tak Fischlův záměr odjet do Palestiny. Fischl se stává Masarykovým prvním tajemníkem a setrvává i v poválečném sboru ministerstva zahraničí, nejdříve v Londýně a později v Praze. Zabývá se přípravou nikdy nepodepsané mírové smlouvy s Německem, s Masarykem spolupracuje až do jeho smrti. Protože byl v Masarykově bytě dva dny před jeho dodnes neobjasněnou smrtí, a především z důvodu přátelství, které oba muže poutalo, je Fischl častým adresátem dotazů na pravděpodobnost Masarykovy sebevraždy. Tuto otázku diskutuje v závěru své - u nás nejrozšířenější - knihy Hovory s Janem Masarykem (poprvé Tel Aviv 1952).(V přepracovaném vydání, které se českým čtenářům dostalo do rukou s téměř čtyřicetiletým zpožděním, se přiklání k hypotéze o nepravděpodobnosti Masarykova dobrovolného odchodu.)

Diplomatická kariéra Viktora Fischla pokračovala i v nové vlasti, Izraeli. Jeho první diplomatickou misí se stalo Japonsko (1955-59), odkud v roce 1959 odešel do Barmy. Jako velvyslanec působil v Jugoslávii, Polsku a v Rakousku.

Fischlovy první sbírky Jaro (1933) si povšiml Pavel Eisner, který některé básně z ní přeložil a uveřejnil v Prager Presse. Ještě před válkou získává uznání v Lyrické soutěži Melantrichu za sbírku Hebrejské melodie, která vychází ve stejném roce jako sbírka Kniha nocí (1936). Za války vydal v Anglii čtyři sbírky básní (Evropské žalmy, Lyrický zápisník, Anglické sonety, Mrtvá ves) a přeložil padesát básní Werfelových. Nejplodnější období Fischla - prozaika a básníka však nastává až v letech sedmdesátých, kdy opouští dráhu diplomata a odchází do důchodu. Fischl se ve svých dílech většinou vrací do minulosti, kterou připomíná a znovu oživuje. To platí jak o románu Hrací hodiny, který je návratem do světa Fischlova dětství, o knize Všichni moji strýčkové, tak i o Páté čtvrti, která křísí zmizelý svět předasanačního židovského Josefova.

Po roce 1990 vycházejí u nás Dvorní šašci, kteří vznikli rozepsáním povídek Soudce a Trubač na šofar a měli být prvním dílem Jeruzalémského triptychu. Ulice zvaná Mamilla, jeho druhá část, existuje zatím pouze v rukopisu, v roce 1997 vyšlo Loučení s Jeruzalémem. Samozřejmě že ani Fischl (jehož bibliografie čítá více než dvacet titulů a který podle vlastních slov, ač téměř slepý, píše stále pět až šest hodin denně) se nevyhnul tématu v poválečné židovské literatuře dominujícímu, holocaustu. Tázání po právu nepřímých svědků pekla vyhlazovacích táborů věnuje Fischl, který přečkal válku v anglickém exilu, knihu napsanou společně s bratrem Pavlem Hodinář z uličky Zvěrokruhu (Praha 1992). Ani fakt, že krátce po svém příjezdu do Izraele přijal jméno Avigdor Dagan (původní německy znějící jméno nebylo vhodné pro diplomatické služby) nevylučuje Fischla z okruhu českých spisovatelů. Všechny knihy, ať se jedná o prózu či o verše, píše výhradně česky, sám je překládá do němčiny nebo do angličtiny. Teprve poté jsou přeloženy do hebrejštiny.

(poj)

FIŠER Luboš (* 30. 9. 1935 Praha) - český skladatel

Luboš Fišer byl na pražské konzervatoři a na AMU v letech 1952-60 žákem Emila Hlobila a P. Bořkovce. Absolvoval 2. symfonií a operou Lancelot (libreto Eva Bezděková). Zaujal schopností lapidárního formového řešení a pregnantním tvarem použitého hudebního tématu. Skladbou Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy pro orchestr (1965), jež získala 1967 1. místo v mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži, se přiklonil k novým kompozičním technikám (likvidace metriky, aleatorika, akcent na sónickou složku hudební struktury aj. ). Podobně koncipoval i svá Caprichos pro komorní a smíšený sbor na slova Goyových nápisů k obrazům z jeho stejnojmenného cyklu (1966) a kantátu Nářek nad zkázou města Ur (1970, 2. verze 1978). Paralelně komponoval množství komorních skladeb (klavírní sonáty, sonáta Ruce pro housle a klavír, sonáta pro violoncello a klavír, sonáty pro housle a pro violoncello sólo, Testis pro smyčcový kvartet, Variace na neznámé téma pro smyčcový kvartet, Sonáta pro dvě violoncella a klavír a další). Z roku 1970 pochází nejhranější Fišerova skladba Crux (= Kříž) pro housle, tympány a zvony, která má formu variací na vlastní téma z Requiem (1968). Působivá je rovněž skladba Ave, imperator, morituri te salutant pro mužský sbor, violoncello, 4 trombóny a bicí (1977). Je vyhledávaným a oceňovaným autorem hudby k filmům a televizním inscenacím (přes 300 titulů, hudba k filmu P. Weigla Bludiště moci získala 1979 Premio Italia, hudba k filmu K. Kachyni Zlatí úhoři získala 1980 Prix Italia). Řada jeho děl měla své premiéry v zahraničí - například skladba pro orchestr Labyrint v Mnichově 1978, orchestrální Serenády pro Salzburg, komponovány pro Salzburger Festspiele 1979 a podobně. Televizní opera Věčný Faust (režie J. Jireš) získala 1. cenu v salcburské soutěži 1987).

Fišerova snaha o maximální oproštěnost tematického materiálu vede autora k miniaturizaci formy (smyčcový kvartet z roku 1984 je jednovětý a trvá cca 10 minut, 6. klavírní sonáta Fras z roku 1978 trvá 7 minut, podobně jednovětý Sonet pro violu a smyčcové kvarteto z roku 1993 a jednovětá kytarová Sonata per Leonardo) a až k nadměrnému zjednodušení hudební výpovědi. Jeho koncert pro dva klavíry a orchestr trvá pouhých 16 minut.

(tv)

FLORIAN Miroslav (* 10. 5. 1931 Kutná Hora, + 10. 5. 1996 Praha) - český básník

Po prvních dialekticko-lyrických sbírkách ze začátku 50. let se absolvent knihovnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a tehdejší redaktor rozhlasu M. Florian objevil v roce 1955 v okruhu nově založeného časopisu Květen (J. Šotola, Bohuslav Březovský, K. Šiktanc), provozujícího tzv. poezii všedního dne. Její povšechný program, reagující především na schematickou literaturu, se projevil například ve Florianově sbírce Závrať (1958). V roce 1958 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel, kde až do roku 1977 bděl nad oficiálně vydávanou poezií.

Florian vydal v 60. letech čtyři sbírky, ale jeho pravý čas začal až v 70. letech, kdy se ochotně změnil v jakéhosi "poetu laureata" normalizačního režimu, a do roku 1989 se objevilo 14 sbírek, několik výborů z tvorby a 3 svazky Vybraných spisů. Florian je v té době schopen a ochoten zveršovat cokoli, takže jeho poezie získává rysy rozbředle lyrické, stále se množící hmoty, obalující realitu znormalizovaného Československa do výjevů harmonické malebnosti a iluzívního optimismu. Aparátní vykladač Milan Blahynka jeho poezii popisuje slovy: Směřuje k básnickému obrazu mravně vyspělého, nejvýš zodpovědného, všestranně rozvinutého socialistického člověka, pohrdajícího ideály konzumní společnosti. V. Černý o Florianově poezii naproti tomu soudí: Vyměšovač hektolitrů citové banality, jíž politická ortodoxie půjčuje koženky, aby z nich po zadku klouzala z plytkého srdce do světa papíru.

(jp)

FLOSMAN Oldřich (* 5. 4. 1925 Plzeň) - český skladatel a organizační pracovník

Studia na pražské konzervatoři (1941 až 1946) začal O. Flosman v harfovém oddělení, pokračoval v klarinetové třídě a skončil u studia skladby (Karel Janeček), v němž pokračoval 1946-50 na AMU u P. Bořkovce. Společně s R. Drejslem a Lubomírem Železným působil jako skladatel a upravovatel v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, jehož byl v letech 1960-62 uměleckým vedoucím. Psal tehdy hlavně masové a vojenské písně, sbory a taneční skladby. 1962-76 byl skladatelem ve svobodném povolání. Za "normalizace" byl jako angažovaný stranický pracovník postaven po boku svého přítele Železného do čela řady organizací (člen předsednictva Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, od roku 1977 ředitel Ochranného svazu autorského, hlavní dramaturg Pragokoncertu aj.).

Flosman je typem spontánního hudebníka lidové provenience, jehož rozhled není usměrňován ani větším vzděláním, ani intelektuálními dispozicemi. Jeho nejvděčnějším inspiračním zdrojem je idiomatika hudebního nástroje, pro který komponuje. V řadě instrumentálních skladeb dospěl k svéráznému skladatelskému rukopisu: Zbojnická sonatina pro klarinet a klavír (1952), Větrné scherzo pro flétnu a harfu (1955), jednovětý Sen o houslích pro housle a klavír (1962), 2. dechový kvintet (1962), 2. houslový koncert (1972), Michelangelův kámen pro violu a orchestr (1976); Rapsodie pro violoncello a orchestr (1976) a další. Neúspěšné byly jeho pokusy o velké symfonické formy, a zvláště pak vokálně instrumentální díla (kantáta Vojvoda Sámo, na vlastní text podle A. Pludka, 1970; kantáta Vteřiny vítězství, k 25. výročí "Únorového vítězství", 1972 a podobně). Pád totalitního režimu vyřadil většinu jeho děl z koncertního života.

(tv)

FOERSTER Josef Bohuslav (* 30. 12. 1859 Praha, + 29. 5. 1951 Vestec u Staré Boleslavi) - český skladatel, spisovatel, kritik, pedagog a malíř

Josef Bohuslav Foerster, poslední a umělecky nejvýznamnější člen starého hudebnického rodu, byl synem učitele varhanické školy Josefa Förstera. Foerster absolvoval tuto školu roku 1882, působil pak v Praze jako varhaník i kritik a vyučoval zpěv na gymnáziích. Od pražské návštěvy Petra I. Čajkovského 1888 s ním udržoval styk, o Edvardu H. Griegovi vydal 1890 průkopnickou knižní studii. Roku 1893 následoval svou choť sopranistku Bertu Lautererovou do Hamburku, později do Vídně, kam ji do Dvorní opery angažoval Gustav Mahler. Ve Vídni přijal Foerster místo na nové konzervatoři (k jeho žákům patřil budoucí dirigent György Széll) a od 1910 působil jako referent vlivného deníku Die Zeit. Po válce se přestěhoval do Prahy a byl jmenován profesorem skladby na konzervatoři, v letech 1922-31 učil na její mistrovské škole. V letech 1931-39 byl prezidentem České akademie věd a umění. Pro svou všestrannost, kultivovanost a harmonizující vliv při kulturních sporech byl hluboce nábožensky věřící Foerster v obecné úctě.

Jeho rozsáhlé skladatelské dílo je svou povahou tradicionalistické. Vstřebal podněty novoromantiků a impresionistů, ale po 2. světové válce přicházející podněty už nepřijal. Při svém meditativním a lyrickém založení se nejlépe prosadil v hudbě vokální. Jeho skladby pro mužské sbory mají v rámci české hudby význam epochální a velké úspěchy českého sborového zpěvu v zahraničí byly do značné míry podmíněny jeho tvorbou. Zhudebnil více než 100 básní Josefa Václava Sládka (nejúspěšnější byl cyklus Devět sborů, 1894-97), dále básně Nerudovy, Horovy a dalších. V orchestrálním díle stojí v popředí 5 symfonií, z nichž je nejcennější Čtvrtá c moll Velikonoční (1905) a Pátá d moll (1929), věnovaná památce předčasně zesnulého syna Alfréda. Dále psal symfonické básně, suity (Cyrano de Bergerac, 1903; Ze Shakespeara, 1909), mezi komorními díly vyniká dechový kvintet op. 95 z roku 1909, dále nonet, 5 smyčcových kvartet a další díla. Z 6 oper vynikla Eva (na vlastní libreto podle hry Gabriely Preissové Gazdina roba, 1895-97) a Jessika (podle Shakespearova Kupce benátského zpracoval libreto Jaroslav Vrchlický, 1902-04). Významná je i Foersterova tvorba chrámová, už před Janáčkem napsal skladbu Missa glagolitica.

Jeho úvahy soustředily sborníky statí Stůl života, Zápisník hudebníkův a další práce, velkou pramennou hodnotu mají publikace autobiografické povahy: Poutník, Poutník v Hamburku, Poutník v cizině, jež byly přeloženy i do němčiny a upoutaly pozornost zvláště partiemi o kontaktech Foerstera s rodákem z Kališť u Jihlavy Gustavem Mahlerem.

(tv)

FOGLAR Jaroslav (* 6. 7. 1907 Praha, + 23. 1. 1999 Praha) - český spisovatel próz pro mládež

Má-li česká literatura pro mládež nějakého bestselleristu, autora, jehož popularita přerostla v kult, pak je to Jaroslav Foglar. Jeho dobrodružné příběhy jsou stejně tak předmětem zatracování (z důvodů ideologických i estetických), jako glorifikování coby breviář správných morálních postojů. Upřít jim nelze věčné motivy romantického přátelství, poetického pojetí přírody a srozumitelně vedeného vypravěčství. Při hlubším zkoumání lze v nich nalézt archetypy iniciace, tajemství, sestupu do hlubin labyrintu a další prvky "vysoké literatury".

Foglar svůj život prožil v oddanosti svému literárnímu poslání a práci s mládeží. Již jako student obchodní školy se zapojil do skautského hnutí - oddíl vedl od roku 1925. Od roku 1938 pracoval jako redaktor časopisu Mladý hlasatel, v letech 1945-46 redigoval časopis Junák a v letech 1945-47 časopis Vpřed. Po zákazu skautských organizací po únoru 1948 pracoval v letech 1954-64 jako vychovatel v domovech mládeže.

Foglar je autorem 25 vydaných knih pro mládež, v nichž důsledně zachovával své základní téma: chlapecký kolektiv postavený před zkoušku, mnohdy i mysteriózní povahy: Hoši od Bobří řeky, 1937, Chata v Jezerní kotlině, 1939, Záhada hlavolamu (1941, která spolu s knihami Stínadla se bouří a Tajemství velkého Vonta tvoří populární trilogii), Kronika Ztracené stopy, 1968. V letech 1969-71 vycházely v sešitech jeho Rychlé šípy, comicsový seriál z Mladého hlasatele (původně kreslený Janem Fischerem, poté Marko Čermákem), jenž ještě potvrdil všeobecnou popularitu foglarovských literárních typů.

V 70. a 80. letech nemohly Foglarovy knihy z pokrytecky ideologických důvodů vycházet. Po roce 1989 nastal foglarovský boom, díky němuž se zařadil mezi nejvydávanější české autory. V roce 1991 Foglar vydal své paměti pod názvem Život v poklusu.

Na Foglarovu "notu" navázala řada autorů, z nichž největší ohlas si získal Miloš Zapletal (Ostrov přátelství, Stezka odvahy a další), který je i autorem unikátní čtyřsvazkové encyklopedie her z celého světa.

(jp)

FOJTÍK Jan (* 1. 3. 1928 Milotice n. Bečvou) - český komunistický publicista a politik

Když se na poradě ideologických pracovníků 20. 11. 1989 na ÚV KSČ jednalo o událostech na Národní třídě, řekl J. Fojtík, že brutalita a porušování zákonů se nebudou trpět, a dodal: Ale veřejně to prohlásit nemůžeme, tím bychom si vyrazili z rukou nejmocnější zbraň - Bezpečnost. Celoživotní hlasatel nepřemožitelnosti idejí marxismu-leninismu věděl dobře, o co se ve skutečnosti opírají komunistické režimy.

Po absolvování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pracoval Fojtík jako redaktor Rudého práva (1951-56) a studoval pak na Akademii společenských věd v Moskvě (1957-61). Po jejím absolvování se vrátil do redakce Rudého práva, kde se stával známým stranickým ideologem. Roku 1966 byl zvolen za kandidáta ÚV KSČ a v roce 1967 byl jmenován zástupcem šéfredaktora Rudého práva. Za "pražského jara" se ještě podílel na zpracování Akčního programu KSČ, ale byl příliš spjat s érou A. Novotného, a tak byl z Rudého práva odsunut do stranického Institutu politických věd. Zde vyčkával.

Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 se stal jedním z předních politiků a ideologů období "normalizace" a "reálného socialismu". Po čistkách na Vysoké škole politické ÚV KSČ, jejímž rektorem byl krátce v roce 1969, byl v témže roce kooptován do ÚV KSČ a zvolen jeho tajemníkem, odpovědným za kulturu, vědu a sdělovací prostředky. Také zde se postaral o uskutečnění rozsáhlých čistek a dbal o co nejpřísnější ideologický dohled. Ve svých funkcích, v nichž odpovídal za proslulou devastaci kulturních poměrů, setrval až do pádu komunistického režimu, od roku 1982 navíc jako kandidát a od roku 1988 člen předsednictva ÚV KSČ. V letech 1969-89 byl též poslanec Federálního shromáždění.

Když se na poradu zmíněnou na počátku hesla donesla zpráva o statisícové protikomunistické demonstraci na Václavském náměstí v Praze, Fojtík dle svědectví jednoho z účastníků zpopelavěl a řekl: To je konec. Byl to konec. Jako jeden z nejnenáviděnějších musel ještě do konce týdne odstoupit ze svých stranických funkcí a do konce roku 1989 i ze všech ostatních. Počátkem roku 1990 byl dokonce vyloučen z KSČ, ale tu už nepotřeboval. Vlastně teprve po jejím pádu, v nerušeném soukromí, mohl začít klidně užívat všech svých "výdobytků socialismu" - bez obav, že by se postsametový režim poohlédl po jejich původu.

(mch)

FORMAN Miloš (* 18. 12. 1932 Čáslav) - český a americký filmový režisér

Dětství Miloše Formana nebylo příliš radostné. Jeho rodiče zahynuli v německém koncentračním táboře, a tak vyrůstal v domově mládeže v Poděbradech, kde se mimo jiné setkal s I. Passerem. Přihlásil se ke studiu na DAMU, kam jej nepřijali, a proto vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU (1955). Během studií debutoval v Krškově filmu Stříbrný vítr, kde si zahrál epizodní roli vojáka, a dokonce ještě stihl napsat s M. Fričem scénář k agitační veselohře Nechte to na mně (1955). Po promoci krátký čas pracoval v televizi, kde se uplatnil i jako příležitostný hlasatel. V roce 1957 se spolupodílel na scénáři filmu Štěňata, při jehož natáčení vypomáhal jako pomocný režisér Ivo Novákovi. Ve stejném roce spolupracoval s vynikajícím režisérem A. Radokem na realizaci filmu Dědeček automobil, v němž si zahrál roli letištního mechanika. S Radokem se rovněž podílel na prvních programech Laterny magiky.

Forman debutoval režijně v roce 1963, kdy téměř v amatérských podmínkách natočil dvě povídky - Kdyby ty muziky nebyly a reportáž z předstíraného konkursu zpěvaček do divadla Semafor Konkurs. Prvním celovečerním filmem byl Černý Petr, v němž se prosadil satirou odhalující maloměšťáctví v povaze lidí. Při realizaci tohoto filmu, který získal Cenu čs. filmové kritiky 1963, Zlatou plachetnici MFF v Locarnu 1964 a další mezinárodní uznání, se setkaly tři výjimečné postavy našeho filmu - vedle Formana i J. Papoušek a I. Passer. V tomto snímku poprvé zazářila herecká hvězda V. Pucholta, který vedle Formanových filmů účinkoval i v Rychmanově muzikálu Starci na chmelu či snímku Svatba jako řemen. Další Formanův film, ve kterém Pucholt účinkoval v hlavní roli spolu s "neherečkou" Hanou Brejchovou, byly Lásky jedné plavovlásky (1965), téměř sociologická studie prostředí dívčího pracoviště v malém městě, kam funkcionáři vzhledem k nedostatku mužů převelí vojenskou posádku. Posledním Formanovým filmem natočeným pro čs. kinematografii byl Hoří, má panenko (1967), odhalující neúprosně lidskou přetvářku.

Po emigraci do USA (1968) natočil Taking Off (Odcházím), jehož komerční neúspěch jej přivedl k vytvoření filmové adaptace Keseyova románu One Flew Over The Cuckoo's Nest (Přelet nad kukaččím hnízdem), která byla oceněna pěti Oskary. Do filmu z Olympijských her v Mnichově 1972 přispěl reportáží ze soutěže desetiboje. Další Formanovy filmy, přepis proslulého muzikálu Vlasy (Hair) a Ragtime, se setkaly v Evropě s mnohem větším úspěchem než v Americe. Teprve Amadeus (1984), jehož exteriéry byly natáčeny - ke značné nelibosti čs. filmových funkcionářů - u nás, obdržel osm Oskarů (z českých umělců T. Pištěk mladší za kostýmy a architekt Karel Černý za scénografii). Na téměř všech Formanových filmech se podílel vynikající kameraman Miroslav Ondříček, pracující i pro další světové režiséry. Ve francouzské koprodukci natočil Forman roku 1989 film Valmont a v roce 1992 se podílel na filmu Proč Havel? Svérázným příspěvkem do diskuse o svobodě projevu se stal zatím poslední Formanův film Lid versus Larry Flynt (1996).

První manželkou Miloše Formana se stala herečka J. Brejchová, druhou později herečka divadla Semafor a výtvarnice Věra Křesadlová, s níž má dva syny, kteří pokračují v rodinné tradici. Obě dvojčata Petr a Matěj si s chutí zahrála už v dětských rolích v trilogii Homolků J. Papouška a v současné době se věnují vlastnímu divadelnímu projektu a občas účinkují i ve filmu (Petr ve Svěrákově Akumulátoru I).

Forman svůj dosavadní život i profesionální kariéru s neobvyklou otevřeností popsal v autobiografii Co já vím? (1994), napsané spolu s čechoamerickým prozaikem Janem Novákem.

(pm)

FRAGNER Jaroslav (* 25. 12. 1898 Praha, + 3. 1. 1967 tamtéž) - český architekt, návrhář nábytku a malíř

Jaroslav Fragner byl synem lékárníka a chemika K. Fragnera. Akademii výtvarných umění v Praze (školu architektury J. Gočára) studoval až v době (1934-35), kdy již byl renomovaným architektem, dlouho po studiu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT (1917-22). Již od roku 1921 vystavoval, tehdy patřil do tzv. Puristické čtyřky; od roku 1922 byl členem Devětsilu, posléze Spolku výtvarných umělců Mánes (1931). Od roku 1945 působil jako profesor architektury na Akademii výtvarných umění, kde byl v letech 1954-58 rektorem.

Od puristického stylu Fragner přešel záhy k funkcionalismu, který snad poprvé lze rozeznat v návrzích nemocnice v podkarpatském Mukačevu (1923-24). Vrcholným dílem 20. let je elektrárna ESSO v Kolíně (návrh 1929), ale také projekt Zemského archivu v Praze. Teprve ve 30. letech šířeji uspěl v realizaci svých návrhů, významná je stavba Pojišťovny Merkur (známá též jako Vltava) na Starém Městě pražském (1934-35), továrna lučebnin a léčiv v Měcholupech a architektonický návrh Masarykova pomníku (spolu s V. Makovským). Po roce 1945 se soustředil na rekonstrukce památek, jejichž obnovu však prováděl značně necitlivě: přestavba Karolina (1946-50), k němuž navrhl novou vstupní budovu (1969); úpravy na Pražském hradě, novostavba Betlémské kaple. Stejně nehodnotné byly i návrhy novostaveb (Planetárium ve Stromovce, 1958-61), poplatné socialistickému realismu.

J. Fragner byl bratrem chemika a farmaceuta Jiřího Fragnera a také spisovatele Benjamina Fragnera, který přijal pseudonym Benjamin Klička.

(vl)

FRAGNER Karel (* 2. 2. 1861 Praha, + 25. 4. 1926 tamtéž) - český lékárník a chemik

Karel Fragner byl synem pražského lékárníka Benjamina Fragnera. Farmacii vystudoval na pražské univerzitě a zde také dosáhl doktorátu farmacie. V dalším studiu pokračoval na pařížské Pharmacie Centrale. Po otcově smrti převzal roku 1886 vedení malostranské lékárny U černého orla, v jejíž laboratoři byl v 50. letech 19. století dán základ českému farmaceutickému průmyslu.

Uveřejnil řadu prací z farmaceutické chemie, mimo jiné v letech 1887-90 izoloval v laboratoři své lékárny tři alkaloidy (amaryllin, bellamorin a imperialin). Farmaceutickou výrobu od lékárny definitivně odloučil až jeho syn, farmakolog a chemik Jiří Fragner, který na počátku 30. let vybudoval a řídil farmaceutickou továrnu v Měcholupech u Prahy. V letech před 2. světovou válkou se zde vyrábělo na 70 léčivých přípravků. Koncem války byl v laboratoři této továrny připraven Mykoin BF-510, první penicilín vyrobený na evropském kontinentě.

(nk)

FRANK Karl Hermann (* 24. 1. 1898 Karlovy Vary, + 22. 5. 1946 Praha) - českoněmecký nacistický politik, státní tajemník úřadu říšského protektora

Na počátku prosince 1939 měl K. H. Frank projev na Staroměstském náměstí v Praze, v němž vyhrožoval českému národu. Mimo jiné tehdy řekl: Pořádek tentokrát uděláme my... Od nynějška bude bez jakékoliv výstrahy jednáno nejostřejšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen. Není zřejmě náhodné, že se slova kdo není s námi, je proti nám vyskytla v jedné poúnorové písni a že se s nimi setkáme i u S. K. Neumanna v jeho anarchistickém období. Černobílé vidění je vlastní všem totalitním ideologiím.

Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec K. Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův "černý stín" se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se ovšem - na rozdíl od Lodgmana von Auen - přihlásil k republice, kterou o tři roky později pomohl rozbít. V březnu 1938, po anšlusu Rakouska, se účastnil jednání s Adolfem Hitlerem. Byla stanovena politika sudetoněmecké strany, v níž měl Frank - v září 1938 člen štábu ozbrojených oddílů Freikorps - důležitou úlohu. Stejně tomu bylo i po 15. březnu 1939, kdy se stal státním sekretářem úřadu říšského protektora a od srpna 1943 státním ministrem. Ačkoliv Frank plnil svědomitě všechny pokyny z říše a vzhledem k délce svého působení až do konce války byl stejným katem českého národa jako Heydrich, zůstal ve svých ambicích neuspokojen; funkce říšského protektora či alespoň zastupujícího protektora mu byla odepřena.

Frank, který měl fakticky v náplni práce policejní dozor nad obyvateli Protektorátu, měl strohé, vojácké vystupování a Hácha se ho obával. Připadalo mu, že Frankovo skleněné oko je jakoby zarputilé. Zarputilý byl rozhodně v postupu proti Čechům sám Frank. Neurathova politika mu připadala příliš měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy sám Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha, s nímž měl shodné pojetí o nutnosti germanizace českého prostoru, ale rozuměli si i v politice "biče a cukroví". Frank si rozhodně nedělal iluze o tom, že Češi podporují velkoněmeckou koncepci. Zatím však byly potřebné pracovní síly, a podle toho volil i postup. Národ je třeba zbavit jeho hlavy, aby se stal poslušným těstem. Proto do jeho perzekučních opatření nespadal pouze 17. listopad, ale postup proti legionářům, sokolům, junákům. Podílel se na zavedení prvního i druhého stanného práva, na protižidovských opatřeních, na germanizaci prostoru i lidí, na protipartyzánských opatřeních - zkrátka na všech formách teroru směřujících k likvidaci odboje i ducha odporu českého národa.

Bezprostředně po atentátu na Heydricha vyhlásil ještě před příchodem Kurta Daluega stanné právo, jehož součástí bylo i vyhlazení Lidic, jak potvrdil velitel bezpečnostní policie SD Horst Böhme: 9. 6. 1942 v 19.45 mi sděluje SS Gruppenführer K. H. Frank telefonicky z Berlína, že na základě rozhovoru s Vůdcem má být s obcí Lidice naloženo takto: 1. Všichni dospělí muži mají být zastřeleni; 2. Všechny ženy převézt do koncentračního tábora; 3. Děti shromáždit a pokud jsou schopné poněmčení, dát SS rodinám do říše. Zbytek bude určen k jiné výchově; 4. Obec vypálit a srovnat se zemí. Zapojit přitom hasiče.

Akce byla provedena již následujícího dne ráno. Večer 10. června oznámil Frank Háchovi výsledek s výhrůžkou, že tak to dopadne s českým národem, pokud protektorátní vláda nevyplní všechny příkazy, které oznámil Hitler Háchovi při Heydrichově pohřbu 9. června 1942. Zlomený Hácha už skutečně neměl síly klást odpor.

Ovšem situace se po stalingradské porážce stávala pro nacisty nepříznivou. Josef Goebbels vyhlásil 30. ledna 1943 "totální válku" a Frank tuto myšlenku okamžitě rozpracoval pro českomoravský prostor, v němž bylo prioritou udržet klid a výrobu. A tak když ve svém projevu 26. února 1943 tuto "totální válku" vyhlašoval v Protektorátu, neopomněl zdůraznit, že pronásledováni budou pouze nepřátelé říše, nikoliv ten, kdo řádně, pilně a nerušeně pracuje.

Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943 anebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku. Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusí. Přikazoval také, ať se popraví větší počet polapených banditů... Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin. Na sklonku války pak rozpracovával plán "spálené země", jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa (už začátkem září 1939 musely být předány německé univerzitě v Praze). Zároveň zkoušel štěstí u západních Spojenců, kam s jeho pokyny odejela vyjednávat delegace protektorátní vlády - ale marně. V poslední chvíli dal také příkaz k popravě 56 vlastenců v Malé pevnosti Terezín. Prahu během povstání neopustil, ale 9. května se chtěl dostat s rodinou do amerického zajetí. Téhož dne byl o 11 hodině dopoledne zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13 hodin 29 minut veřejně popraven oběšením na Pankráci. Nejpřísnější trest si tento kat českého národa rozhodně zasloužil - ovšem forma veřejné popravy už tak dost rozbouřené vášně jen rozjitřila, a především vrátila čas kamsi do středověku.

Podle svědectví Frankova advokáta ex offo K. Reslera za tři čtvrtě hodiny sňali katovi pacholci Frankovu mrtvolu a chvíli poté se jeho tělo ocitlo mezi dvěma popravenými udavačkami v umrlčí komoře věznice.

(tp)


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20