Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-E Zpět na abecední vyhledávání G->

FABIANOVÁ Vlasta (* 29. 6. 1912 Lvov, Ukrajina, + 26. 6. 1991 Praha) - česká herečka a pedagožka

Po působení v Brně (1933-41) přišla V. Fabianová roku 1941 do činohry Národního divadla v Praze, kde hrála až do svého nuceného odchodu do důchodu v roce 1977. Přitažlivý zjev, suverenita vystupování a altový, osobitě drsný hlas ji předurčoval pro role společenských krasavic a vznešeně svůdných dam (Roxana, Rostand: Cyrano z Bergeracu, 1949; královna Gertruda, Shakespeare: Hamlet, 1959). Vynikla však především v dramatech Čechova a v hrách tzv. čechovovské poetiky jako jemná analytička především krizových stavů vnitřně bohatých inteligentních žen z intelektuálního, měšťanského i aristokratického prostředí. V rozporu s půvabem, elegancí a kultivovaným jednáním prožívaly v jejím neteatrálním podání hluboce a vášnivě svá soukromá dramata (Raněvská, Čechov: Višňový sad; Mixová, Hrubín: Srpnová neděle). Podstatně přispěla k zcivilnění tragického ženského herectví na českých jevištích. Protipólem jejích vážných rolí byly zprvu veseloherní povrchní krasavice distingovaného chování, později komediální postavy energických rozesmátých žen (Hošková, Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1962). Její nezaměnitelná zvláštní krása a herecká individualita se uplatnily také ve filmu (Pohádka máje, Prstýnek, Krakatit, Morálka paní Dulské a další) a v televizi. Již v Brně začala zásluhou režiséra Josefa Bezdíčka, svého prvního manžela, úzce spolupracovat s rozhlasem. V letech 1946-75 učila umělecký přednes a herectví na konzervatoři a Divadelní fakultě AMU. Své divadelní dráze a hereckým kolegům věnovala vzpomínkovou knihu Jsem to já? (1993).

(pö)

FAJTL František (* 20. 8. 1912 Donín u Loun) - československý letec,účastník protinacistického odboje

Jméno Františka Fajtla se stalo pojmem, a to nejen v Československu. I v této knize vlastně reprezentuje tisíce svých spolubojovníků a kamarádů, jejichž osud - pokud nepadli už za 2. světové války - nese velmi podobný rukopis.

Fajtl patřil k těm čs. vojákům a důstojníkům, kteří po okupaci nedokázali sedět se založenýma rukama a čekat na osvobození zvenčí. Emigroval nejprve do Francie, kde se účastnil bojů s nacisty, v nichž si naši letci vedli skvěle a sestřelili 160 nepřátelských letadel. Jen rotmistr František Peřina dosáhl při třech bojových letech sedmi vítězství. Další naše letecké eso, kapitán Alois Vašátko, sám sestřelil v bojích nad Francií 15 německých letadel. Za svá vítězství zaplatili ve Francii naši piloti 32 padlými.

Poté, co Francie kapitulovala, odešel Fajtl spolu s dalšími čs. vojáky do Británie. V bitvě o Londýn bojoval u 1. a 17. perutě britské Royal Air Force (RAF), od května 1941 byl již příslušníkem 313. čs. perutě. V dubnu 1942 byl pro své výsledky jmenován velitelem 122. britské perutě, ale už 5. května byl sestřelen nad Francií. Ani tentokrát ho však štěstí zcela neopustilo a podařilo se mu přes Španělsko znovu odejet do Británie. V září stanul v čele naší 313. perutě. K 1. únoru 1944 byl propuštěn z RAF, aby se mohl stát velitelem transportu našich letců do SSSR.

V Británii vytvořili čs. letci tři stíhací perutě (nejproslulejší byla zřejmě 310.), ale řada našich letců stejně jako Fajtl bojovala v polských či britských perutích. V bojích nad britskými ostrovy sestřelili čs. stíhači 76 nepřátelských letadel. Mezi nejúspěšnější stíhací piloty celé bitvy o Británii patřil četař Josef František. Po řadě vítězství padl 8. října 1940. Jeho jméno, spolu se jmény dalších našich pilotů padlých v této bitvě, zůstane navždy zapsáno na zdi kaple ve Westminsterské katedrále mezi nejvýznačnějšími osobnostmi dějin Británie. Jestliže po bitvě o Anglii prohlásil Winston Churchill, že nikdy v dějinách nevděčilo tolik lidí za tak mnoho tak málo statečným mužům, můžeme mezi tu hrstku hrdinů započíst i naše stíhací piloty včetně těch, kteří nezahynuli přímo v boji jako Evžen Čížek.

Bylo by však nespravedlivé opominout i 311. čs. bombardovací peruť. Její wellingtony vzlétly k prvnímu bojovému náletu 10. září 1940 s cílem Brusel a poté útočily na nepřátelské území takřka každou noc. Nálety nad Německo znamenaly smrtelné nebezpečí pro naše letce i proto, že na ně nacisté nevztahovali mezinárodní úmluvy o válečných zajatcích a při zajetí jim hrozil trest smrti za velezradu. Naši letci se kromě bitvy o Anglii a bitvy o Atlantik zúčastnili i dalších významných operací, mezi jinými i invaze. Provedli přes 4 000 bojových letů, sestřelili více než 300 letadel, potopili několik lodí a ponorek. Svá vítězství ovšem zaplatili smrtí více než 500 mužů. Padl každý druhý!

Ale vraťme se k Fajtlovi. Ten se v Sovětském svazu podílel na formování 128. čs. stíhací perutě a poté 1. čs. stíhacího pluku. Účastnil se i bojů za Slovenského národního povstání. Po válce byl mnohokrát vyznamenaný, a to i francouzskými a britskými vysokými řády, podplukovník Fajtl (od 1946) až do února 1948 pověřován vysokými funkcemi. Nová "lidově demokratická" vláda ocenila jeho úlohu v odboji tím, že jej nejprve sesadila a dala sledovat StB a v letech 1950-51 uvěznila na Mírově. I tehdy měl ovšem F. Fajtl "štěstí". Nedopadl jako řada jeho spolubojovníků, kteří (jak to s otřesnou upřímností popsal Filip Jánský, autor proslulých Nebeských jezdců) byli bestiálně mučeni anebo v komunistických lágrech zahynuli. V období "pražského jara" byl Fajtl rehabilitován a dostal hodnost plukovníka. Teprve po listopadu 1989 se však mohl znovu zapojit do veřejného života. Spolu s Karlem Mrázkem stanul v čele Svazu letců a roku 1990 mu byla udělena hodnost generálmajora. Své zážitky z bojů ve 2. světové válce ztvárnil v memoárových knihách: Sestřelen (1946), První doma (1947) a Vzpomínky na padlé kamarády (1980).

(fh)

FANTA Josef (* 7. 12. 1856 Sudoměřice, + 20. 6. 1954 Praha) - český architekt, malíř a spisovatel

Josef Fanta byl asistentem Josefa Zítka, s nímž spolupracoval na výzdobě interiérů Národního divadla a k němuž byl přijat po studiích na české technice. V roce 1881 se stal asistentem na ČVUT u Josefa Schulze. Na stipendijní cestě po Itálii vytvořil řadu kreseb, s nimiž se zúčastnil výstavy Krasoumné jednoty. Získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. V letech 1909-22 působil jako řádný profesor ČVUT a po vzniku Československa byl zvolen i za člena České akademie věd a umění (1918).

Od osobitě pojímané novorenesance, která byla podmíněna jeho učiteli (studentská kolej na Novém Městě pražském, tzv. Hlávkova kolej, 1902-04), dospěl Fanta k domácí secesi (budova Hlaholu, 1903-06). Jistě nejznámějším jeho modernistickým dílem je budova Hlavního nádraží v Praze (1900-09), monumentálně cítěná stavba, jejíž secesní podoba je ale dána víceméně jen dekorativními prostředky. Dále navrhl, vedle řady obytných budov, Mohylu míru u Slavkova (1910-11) a budovu ministerstva obchodu Na Františku v Praze (1925-32), která ve své době však již byla anachronismem. Věnoval se také rekonstrukci historických památek (děkanský kostel v Klatovech, kostel sv. Václava na Zderaze) a návrhům uměleckého řemesla.

(vl)

FÁRA Libor (* 12. 9. 1925 Praha, + 3. 3. 1988 tamtéž) - český malíř, grafik, scénograf a kostýmní výtvarník

Libor Fára vystudoval v letech 1945-50 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u E. Filly a F. Muziky, avšak záhy se téměř plně orientoval na scénickou tvorbu, v níž také vynikl. Již od roku 1953 spolupracoval s divadlem E. F. Buriana, v letech 1962-68 s divadlem Na zábradlí, od roku 1969 především s Činoherním klubem.

Prvotní malířskou inspiraci surrealismem (Deux visages, 1945) Fára postupně převedl k poetice absurdnosti, kterou realizoval technikou koláží či asambláží (Hrací stůl, po 1965; Král Ubu, 1981; Přejetý anděl, 1988). Patřil k zakladatelům naší akční scénografie. Znám je především svými návrhy na Jarryho Krále Ubu (1964), Čekání na Godota Samuela Becketta (1965), Čechovův Višňový sad (1969), Hrabalova Něžného barbara (1981). Od něho pochází obálka, ale i grafická úprava časopisu Divadlo v letech 1958-70, podílel se rovněž na grafických úpravách všech významných publikací o divadle.

(vl)

FARSKÝ Karel (* 26. 7. 1880 Škodějov u Semil, + 12. 6. 1927 Praha) - český teolog a duchovní

Absolvoval studium teologie na UK v Praze a působil pak jako římskokatolický kněz a středoškolský učitel náboženství v Praze a v Plzni. Po vzniku Československa se stal předsedou Klubu reformního duchovenstva a v lednu 1920 byl spoluzakladatelem Církve československé, v níž vedl boj o teologické základy církve zejména se stoupencem pravoslaví Gorazdem. Na církevním sněmu roku 1924 byl zvolen prvním patriarchou církve, kterou budoval na tradicích české reformace s důrazem na husitství. Nová církev se sice hlásila k novému státu, ale jeho první prezident k ní byl dosti skeptický: Náboženství nemůže vzniknouti tím, že se stovka nebo pár stovek kněží rozhodlo vzdát celibátu.

Po Farského smrti byl druhým patriarchou zvolen Gustav Adolf Procházka, jenž se zasloužil o výstavbu církve a o zřízení samostatné učitelské sekce Církve československé na Husově bohoslovecké fakultě v Praze.

Církev, jejíž vznik měl mimo jiné původ v poválečném protikatolickém jitření, se několikrát přejmenovala. Za okupace během 2. světové války se jmenovala Církev českomoravská, po válce přijala původní název a v období komunistického režimu přijala dnešní název Církev československá husitská.

(mch)

FEIERABEND Ladislav (* 14. 6. 1891 Kostelec nad Orlicí, + 15. 8. 1969 Korutany) - český právník, agrární politik a národohospodář

Ladislav Feierabend po maturitě na klasickém gymnáziu v Hradci Králové vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Další vzdělání získal ve Švýcarsku a v Anglii. Pracoval v československém agrárním družstevnictví a roku 1934 jej vláda jmenovala předsedou Československé obilní společnosti. V letech 1938-39 byl ministrem zemědělství ve vládách generála Syrového a R. Berana; stejnou funkci zastával v Eliášově protektorátní vládě. V té době se účastnil odbojové činnosti v Politickém ústředí.

V lednu 1940 emigroval přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie a zapojil se do československého zahraničního odboje. Beneše a další politiky v exilu informoval o skutečných postojích protektorátní vlády a snažil se vysvětlit a obhájit jak její činnost, tak činnost českých agrárních politiků. V letech 1940-41 byl státním ministrem a v letech 1941-45 ministrem financí v československé exilové vládě v Londýně. Jako jeden z mála nepodléhal iluzím o důsledcích Benešovy prosovětské politiky.

Po roce 1945, v době, kdy agrární strana nebyla v podmínkách omezené plurality povolena, se stal členem Československé strany národněsocialistické. Po únoru 1948 emigroval, nejprve do Velké Británie, později do USA, kde se stal redaktorem Hlasu Ameriky. Je autorem rozsáhlých pamětí, které od roku 1994 vyšly v Praze pod názvem Politické vzpomínky.

(nk)

FELD Jindřich (* 19. 2. 1925 Praha) - český skladatel, pedagog a organizační pracovník

Na pražské konzervatoři studoval J. Feld kompozici u Emila Hlobila a na Akademii múzických umění u Jaroslava Řídkého, absolvoval Koncertem pro orchestr (1952). Zároveň studoval hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (doktorát 1952).

Jako skladatel navázal na tradici a nepřiklonil se ke kompozičním technikám Nové hudby. Po léta komponoval jen instrumentální skladby, přičemž jeho předností bylo dovedné využívání specifických možností každého nástroje. Dovedl na sebe upozornit i významné zahraniční umělce, například Koncert pro flétnu a orchestr (1954) uvedl Francouz Jean-Pierre Rampal. Feldův smysl pro přehlednost formy, rytmický temperament a melodickou sdělnost formoval jeho autorský profil v neobvykle početné řadě koncertů (pro flétnu, violoncello, fagot, hoboj, hoboj a fagot, lesní roh, basklarinet, klavír, smyčce a bicí, trombón, akordeon, saxofon atd.). Ochotně psal i pro neobvyklá nástrojová seskupení (skladba pro devět fléten, Evokace pro akordeonový orchestr a bicí nástroje a podobně). Z 6 smyčcových kvartetů (1949, 1952, 1962, 1965, 1979, 1993) byl úspěšný čtvrtý. Ohlas měla též Suita pro komorní smyčcový orchestr, uvedená 1963 jako abstraktní balet v Hannoveru, Tři fresky pro orchestr (1963) a další. Instruktivní skladby souvisely s Feldovou pedagogickou činností: 1968-69 působil jako hostující profesor kompozice v Austrálii na univerzitě v Adelaide, od 1972 vyučoval kompozici na pražské konzervatoři. Po pádu totalitního režimu byl Feld jako nestraník povolán 1990 do funkce šéfredaktora hudebního vysílání Českého rozhlasu, když se však jeho jméno k překvapení hudební obce objevilo několikanásobně v seznamech spolupracovníků StB, toto místo opustil. Ve svém posledním tvůrčím údobí vykazuje několik opusů vokálních: Gloria cantus, smíšený sbor a capella na latinská slova, Popěvky na dvanáct měsíců, a zvláště oratorium na latinský text Cosmae chronica Boemorum (1988).

(tv)

FELDEK Ľubomír (* 9. 10. 1936 Žilina) - slovenský básník a publicista

Ľubomír Feldek patří i v Čechách (a to především díky svým mimoliterárním aktivitám) k nejznámějším slovenským básníkům. Pro jeho poezii je typický slovní a tvarový experiment, jímž navazuje na tradice evropské avantgardy. Již v roce 1958 vystoupil s několika přáteli, označovanými za tzv. trnavskou skupinu, s programem požadujícím právo na metaforu a neobvyklost.

Feldek debutoval dětskou knížkou Hra pre tvoje modré oči (1959) a dětská poezie tvoří velmi významnou část jeho díla. Prakticky po celá 60. léta zůstává jeho těžištěm. Vyhovuje mu pro jeho zálibu v nonsensu a obrazové fantasknosti. Často jsou u něj hranice mezi tvorbou pro děti a pro dospělé těžko rozlišitelné - to je i případ jeho první básnické sbírky Jediný slaný domov (1961).

Pro situaci na Slovensku bylo typické, že v roce 1970 vydal sbírku, v které se jen málo dalo rozpoznat, co se to nedávno se zemí stalo. V básních knihy Kriedový kruh se to projevuje harmonizujícím viděním a "věčnými" motivy přírody a lásky.

Feldek byl od roku 1973 vedoucím redaktorem nakladatelství Slovenský spisovatel a od roku 1976 dramaturgem Poetické scény v Bratislavě. V té době mu vycházejí sbírky pro dospělé Paracelsus (1973), Dvaja okolo stola (1976) a Poznámky na epos (1980), v nichž se prohlubuje Feldekova snaha zrušit hranici mezi veršem a prózou a pokusit se posílit v básni elementární příběhovost.

Feldek je též autorem románu Van Stiphout (1970), kde inovoval žánr pracovního románu. Mnohem významnější je ovšem jeho činnost překladatelská - jak moderní poezie, tak klasické dramatické tvorby, a to z řady světových jazyků.

Popularitu v českých zemích přineslo Feldekovi jednak jeho zásadně odmítavé stanovisko k politické praxi V. Mečiara a pak především jeho spor (posléze prohraný) s tehdejším ministrem kultury Dušanem Slobodníkem. Toho Feldek označil za fašistu, neboť se Slobodník jako mladík za 2. světové války zúčastnil "protipartyzánského" výcviku, organizovaného německým wehrmachtem. V polovině 90. let se Feldek usadil v Praze a přijal české občanství.

(jp)

FERBASOVÁ Věra (* 21. 9. 1913 Sukorady, + 4. 8. 1976 Praha) - česká herečka

Věra Ferbasová se v předválečném českém filmu stala skutečnou filmovou hvězdou, oblíbenou představitelkou uličnických mladých dívek a rozpustilých slečen ve veseloherních filmech M. Friče (Mravnost nade vše, 1936), Františka Čápa (Panna, 1940), a především v divácky úspěšných, i když kritikou nepříliš ceněných filmech Vladimíra Slavínského (Uličnice, 1936, Falešná kočička, 1937 a celá řada dalších). Jejími filmovými partnery byli například H. Haas, J. Dohnal či J. Plachta. Po válce se na delší čas odmlčela, k filmu se vrátila teprve v polovině 60. let, například v přepisu Čapkovy povídky Čintamani a podvodník (1964). V té době se již plně přehrála do rolí starých, komických i tragikomických žen (Skřivánci na niti, Hlavní výhry, Touha Sherlocka Holmese, Jáchyme, hoď ho do stroje).

(pö)

FERJENČÍK Mikuláš (* 5. 12. 1904 Polomka, okres Brezno nad Hronom, + 4. 3. 1988 Littleton v Coloradu, USA) - československý generál, slovenský politik a účastník protinacistického odboje

Po ukončení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a absolvování školy pro důstojníky v záloze v Pardubicích nastoupil M. Ferjenčík vojenskou službu jako veterinář. Vystřídal několik pluků čs. armády, ale v roce 1939 odešel do Bratislavy - tehdy už v hodnosti štábního kapitána. Po krátkém působení na ministerstvu národní obrany Slovenské republiky (přednosta veterinárního oddělení) se stal podplukovníkem u Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. V této funkci se účastnil polní služby ve slovenské armádě v Polsku a na Ukrajině, ale to už byl zároveň zapojen do odbojové činnosti. Spolupracoval s Jánem Paulíny-Tóthem, který emigroval do Británie a byl členem a poté místopředsedou Státní rady, a na Slovensku patřil k nejbližším spolupracovníkům generála J. Goliana. Spolu s ním se účastnil 29. června 1944 schůze ilegální Slovenské národní rady a stal se jejím pověřencem pro národní obranu. Spolu s K. Šmidkem odletěl 4. srpna do Moskvy, aby informoval o přípravách povstání na Slovensku (měl zároveň i pověření generála F. Čatloše), ale promyšleně "liknavý" postup sovětské strany učinil jejich misi zbytečnou.

V dubnu 1945 se stal - jako státní tajemník ministerstva obrany - členem čs. vlády. Po volbách 1946 se stal na Slovensku pověřencem vnitra a byl zároveň jmenován generálem. V únoru 1948 odmítl nabídku, aby vstoupil do Gottwaldovy vlády "obrozené národní fronty". Odešel zpět k armádě jako generální inspektor branné výchovy. Dobře si však uvědomoval, co ho po odmítnutí spolupráce čeká, a tak už v květnu spolu s generálem A. Hasalem emigroval. Stihl to skutečně za minutu dvanáct, protože už byl na něj vydán zatykač.

Ferjenčík odejel do USA, kde byl aktivním členem a po 25 roků i předsedou Československé národní rady americké. Byl činný i publicisticky, obdržel vysoké americké vyznamenání (Legion of Merit Commanders Degree) a dostalo se mu i dalších poct.

(tp)

FEUERSTEIN Bedřich (* 15. 1. 1892 Dobrovice, + 10. 5. 1936 Praha) - český architekt, malíř a scénický výtvarník

Bedřich Feuerstein pobýval nejdříve jako stipendista francouzské vlády a posléze jako asistent architekta Augusta Perreta - po studiu pražské techniky (do 1917) - ve Francii. Zachovaly se obrázky z cest podniknutých na počátku 20. let společně s J. Šímou. Roku 1926 odejel do Japonska, kde pracoval v ateliéru architekta českého původu A. Raymonda (Antonína Reimanna) v Tokiu. Byl členem Devětsilu a od roku 1931 Spolku výtvarných umělců Mánes. Dovedl pojmout kubistické (zřetelné zejména v nerealizovaných projektech) a novoklasicistické složky, výrazně se v jeho tvorbě projevila i inspirace Le Corbusierovým purismem. Patrně nejvýznamnější jeho puristickou stavbou v Čechách, a také i jednou z nejdůležitějších našich staveb tohoto stylu je krematorium v Nymburku (vytvořené společně s Bohumilem Slámou v letech 1921-25) a ze stejné doby pocházející Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Bubenči. V letech 1921-26 vytvořil řadu scénografických návrhů (pro Čapkovu hru R. U. R, MoliŹrova Zdravého nemocného, Shakespearův Večer tříkrálový). Navrhoval rovněž scény pro film, spolupracoval se švédským baletem; po delší přestávce se ke scénickým návrhům vrátil v roce 1932, kdy tvořil návrhy zejména pro Osvobozené divadlo. Poslední jeho pražskou stavbou před sebevraždou byla úprava parteru paláce Dunaj v Praze (1931).

(vl)

FIALKA Ladislav (* 22. 9. 1931 Praha, + 22. 2. 1991 tamtéž) - český mim, choreograf a pedagog

Zrod moderní české pantomimy je nerozlučně spjat s osobností L. Fialky, který patřil k zakladatelům Divadla Na zábradlí v Praze. Fialka na nově otevřenou scénu v roce 1958 přivedl i sedmičlennou skupinu mimů. S tou už v červnu 1956 uspořádal jako režisér a choreograf na nádvoří Klementina pantomimický večer složený z několika klasických pantomimických výstupů. V Divadle Na zábradlí uvedl v roce 1959 svou první premiéru, nazvanou podle mateřské scény Pantomima Na zábradlí. Fialka - autor, režisér, choreograf a protagonista všech svých inscenací - vytvořil se spolupracovníky osobitou formu skupinové pantomimy, syntetické pantomimické divadlo (s výrazným uplatněním výtvarné a hudební složky), které usiluje o vyjádření větších myšlenkových celků. Poučen Étiennem Decrouxem, Jeanem Louisem Barraultem a Marcelem Marceauem se snažil od počátku spojovat jejich zkušenosti s odkazem klasické pantomimy Jeana-Baptista Gasparda Deburaua a commedie dell'arte ve vlastní výraz, uplatňovaný v projevu celé skupiny. Dramatickou stavbu svých inscenací přibližoval modernímu divadlu, neváhal vedle hudby použít i kuplet nebo šanson (Devět klobouků pro Prahu). V pohybových výrazových prostředcích a některých choreografických principech uplatňoval i podněty z novodobého tance. Tematicky čerpal jak z klasického odkazu, tak i ze situací všedního života, a právě tyto studie považoval za východisko další práce v duchu tvůrčího motta být básníky pohybu své doby. Vznik některých jeho pantomim byl inspirován i obsahem slavných výtvarných děl (Goyovy Caprichos). Filosofickým východiskem Fialkovy tvorby byl hluboký životní optimismus, víra v činorodou sílu lidské vůle. Nastudoval řadu pantomimických inscenací (vedle uvedených i Etudy, Cesta, Blázni, Knoflík, Caprichos, Lásky?, Hry, Funambules), z nichž většina dosáhla v průměru 350-400 repríz a Etudy dokonce přes 1 000 představení.

Fialka byl jedním z nejosobitějších tvůrců své generace a v 60.-80. letech jedním z nejvýznamnějších reprezentantů české kultury v zahraničí, kde se soubor Pantomimy Na zábradlí záhy po svém vzniku proslavil. Fialka působil i jako pedagog, své umění uplatnil i ve filmu a televizi. Na jeho práci osobitým způsobem navázali mj. B. Hybner, C. Turba a B. Polívka.

(pö)

FIALOVÁ Květa (* 1. 9. 1929 Velké Dravce, Slovensko) - česká herečka

Květa Fialová se již od mládí věnovala divadlu a první angažmá získala už v šestnácti letech v Těšínském oblastním divadle. Brněnskou JAMU absolvovala v roce 1950. Po studiích působila v řadě oblastních divadel (v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně i Martině), aby se v sezóně 1957-58 dostala do Prahy, do divadla ABC - ve Voskovcově a Werichově Baladě z hadrů zde vytvořila například roli Kateřiny. Divadlo se stalo roku 1962 součástí Městských divadel pražských (MDP) a zde setrvala do roku 1991.

Ve filmu začínala nejprve jako představitelka naivních děvčat (Plavecký mariáš, 1952, Dařbuján a Pandrhola, 1960), postupně přešla k úlohám elegantních žen a matek (role kněžny v Moskalykově adaptaci Němcové Babičky, 1971). Ale cizí jí nebyl ani typ ženy napůl andělsky nevinné, napůl prohnané. Její komediální talent se uplatnil ve filmu Limonádový Joe (1964), ale i ve Slaměném klobouku (1971). Filmografie K. Fialové zahrnuje od roku 1952 do současnosti desítky úspěšných filmů: Strakonický dudák (1955), Princezna se zlatou hvězdou (1959), Fantóm Morrisvillu, Ostře sledované vlaky, Ženu ani květinou neuhodíš, Smrt za oponou a Vražda po našem (všechny 1966), Konec agenta W4C (1967; v témže roce vytvořila pro epizodu Sequensova televizního seriálu Hříšní lidé města pražského roli lady Macbeth z Vinohrad). Z novějších uveďme například film Adéla ještě nevečeřela, v němž se sešla po 13 letech se stejným tvůrčím kolektivem, který stál u zrodu "Limonádníka": s režisérem O. Lipským, M. Kopeckým a dalšími herci.

Fialová vytvořila vedle divadelních a filmových postav i řadu televizních rolí (účinkovala v seriálu F. L. Věk, Duhovém luku a řadě dalších inscenací). Jejím manželem je divadelní a televizní režisér Pavel Háša.

(pm)

FIALOVÁ Vlasta (* 20. 1. 1928 Brno, + 13. 1. 1998 tamtéž) - česká herečka

Vlasta Fialová se odmalička pohybovala blízko divadla, díky rodičům spjatým s brněnskou operou. Po studiu na konzervatoři (žákyně herečky Zdenky Gräfové, 1943-47) a kratších angažmá v Opavě a Olomouci ji roku 1950 Aleš Podhorský angažoval do Státního divadla v Brně, s nímž spojila celou další kariéru. V době příchodu byla již populární díky titulní roli ve filmu Divá Bára (1948). Po změně vedení činohry (1958) se podílela na realizaci brechtovské dramaturgie a její výkony (Gruša z Brechtova Kavkazského kruhu, 1961, titulní role v Matce Kuráži, 1964) ukázaly, že je vedle J. Karlíka a R. Jurdy hlavní nositelkou brechtovského herectví v Brně. Ve vypjaté roli Alice (Dürrenmatt-Strindberg: Tanec smrti, 1969) naplno rozvinula umění nepsychologického brechtovského herectví. V 70. letech pak již v jiné věkové poloze vytvářela zralé či starší ženy s vyhraněným pohledem na svět (titulní role v Morálce paní Dulské, 1973; Jahelková, Tyl: Tvrdohlavá žena, 1978), ale pak pro zdravotní potíže poněkud ustoupila do pozadí.

V paměti zůstane její pěvecký a taneční výkon v roli Šansoniérky ve hře L. Kundery Totální kuropění (1961). Vzdor osobité kráse, jíž upoutala ve filmovém debutu, mnoho příležitostí ve filmu už nedostala: vynikla ještě v Krškově zpracování Hikmetovy pohádky Legenda o lásce (1956) a dva roky poté po boku K. Högera ve filmu podle Otčenáškova románu Občan Brych. O něco více příležitostí našla v televizi. Vynikajícím způsobem zvládla herecký part Eliny Makropulos v televizní nahrávce Janáčkovy opery Věc Makropulos podle hry K. Čapka (1967). S rozhlasem spolupracovala od 15 let a vedle recitace básní a melodramů zde vytvořila řadu postav zejména z těch klasických her, s nimiž se na jevišti nesetkala.

(pö)

FIERLINGER Zdeněk (* 11. 7. 1891 Olomouc, + 2. 5. 1976 Praha) - český sociálnědemokratický a později komunistický politik

Zdeněk Fierlinger byl za 1. světové války důstojníkem československých legií v Rusku a ve Francii. Za první Československé republiky působil v diplomatických službách. Byl blízkým spolupracovníkem E. Beneše, který mu dlouho a až nezřízeně důvěřoval. V letech 1937-39 a 1941-42 byl vyslancem a poté 1942-45 československým velvyslancem v Sovětském svazu. Podle některých tvrzení už od poloviny 30. let spolupracoval s NKVD. Za války měl naprostou důvěru K. Gottwalda a dalších komunistů v moskevské emigraci. Svědčí o tom i dopis, který v červnu 1943, v době příprav exilových komunistů v SSSR na příjezd E. Beneše do Moskvy k podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy, napsal V. Kopecký J. Švermovi: Před odjezdem Fierlingera (z Kujbyševa do Moskvy - pozn. autora) mluvili jsme za přítomnosti Vrbenského o důležitosti nadcházejících jednání s Benešem. Připadne vám, abyste se tam v Moskvě všichni důkladně o všem smluvili s Fierlingerem a druhými. A smluvili se skutečně důkladně.

Fierlinger byl v letech 1945-46 předsedou československé vlády a v následujících letech náměstkem předsedy vlády. V letech 1946-47 a od března do června 1948 byl předsedou Československé sociální demokracie (členem této strany byl od roku 1924). Úzce spolupracoval s komunisty. Po únorovém převratu byl hlavním z aktérů likvidace sociálnědemokratické strany, prezentované jako "sloučení s KSČ". Odměnou za to mu byly četné stranické a státní funkce, v nichž se podílel na vytváření a činnosti totalitního režimu. V letech 1947 a 1948 vydal dvoudílné paměti, jejichž název Ve službách ČSR má z hlediska toho, komu vlastně sloužil, nádech poněkud tragikomický.

(nk)

FIERZOVÁ Olga (* 26. 7. 1900 Baden (Švýcarsko), + 17. 6. 1990 Affoltern am Albis (Švýcarsko)) - česká humanitární pracovnice švýcarského původu

V roce 1991 dostal P. Pitter na Pražském hradě za svou celoživotní humanistickou činnost oficiální československé vyznamenání - Řád T. G. Masaryka in memoriam. Jen zasvěcenci vědí, že je to rovným dílem i vyznamenání české Švýcarky a švýcarské Češky Olgy Fierzové (Pavel Kohn, Život ve stínu).

Po ukončení studia v učitelském ústavu v Bruselu a po nedokončených studiích na Pedagogickém institutu J. J. Rousseaua v Ženevě vyučovala O. Fierzová jazyky na soukromé škole v Anglii. Tlumočila na mezinárodních mírových konferencích. Od roku 1928 pracovala jako učitelka, vychovatelka a překladatelka v Praze a spolupracovala s mírovým hnutím. Po zahájení provozu v Milíčově domě na Žižkově, denním útulku pro děti zcela nemajetných rodičů, byla nejbližší spolupracovnicí Přemysla Pittera. V záchranné akci "zámky" pro židovské a německé děti v letech 1945-47 všestranně pomáhala a zejména vyhledávala rodiče nebo příbuzné dětí. V roce 1950 nebyl Olze Fierzové povolen návrat z návštěvy ve Švýcarsku do Československa. V letech 1952-62 pomáhala P. Pitterovi jako dobrovolná sociální pracovnice v táboře Valka u Norimberku. Ve Švýcarsku od roku 1962 s Pitterem, od roku 1976 pak již sama vydávala časopis Hovory s pisateli. Je autorkou knih Osudy dětí a Přemysl Pitter a jeho dílo. Jméno Olgy Fierzové bylo zvěčněno v Jeruzalémě na Hoře Paměti.

(pj)

FIKAR Ladislav (* 29. 6. 1920 Samotín u Havlíčkova Brodu, + 12. 7. 1975 Praha) - český lyrik, překladatel a divadelní kritik

Ladislav Fikar bývá spojován s vystoupením autorů kolem Mladé fronty (kde vedl divadelní rubriku), kteří veřejně vystoupili na podzim 1947 pod označením "dynamoanarchisté"; patřil k nim dále Jaromír Hořec, František Listopad, Eduard Petiška a jiní. Tehdy Fikar studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1947 nastoupil do nakladatelství F. Borový, které bylo po roce 1948 přeměněno na nakladatelství Československý spisovatel. Pracoval zde jako redaktor, později šéfredaktor, a právě s ním jsou spojeny první náznaky svobodnějšího přístupu k literatuře. Po skandálu se Škvoreckého Zbabělci byl však v roce 1959 z funkce odvolán. Odešel pak pracovat do Čs. státního filmu, kde po několik let stál v čele tvůrčí skupiny a zasloužil se o vznik řady významných snímků tzv. nové české filmové vlny. V polovině roku 1968 se opět mohl vrátit na místo ředitele nakladatelství Čs. spisovatel, ale roku 1970 musel znovu odejít a stal se provozním tajemníkem nakladatelství pro děti a mládež Albatros.

Jeho nejvýznamnější básnickou sbírkou zůstala kniha Samotín, kterou uveřejnil již v roce 1945, ale dvacet let se k ní vracel, takže roku 1967 vyšla v podstatně rozšířeném vydání znovu. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších lyrických debutů v moderní české poezii. Navázal v ní na lyricko-mélickou tradici českého básnictví, hlásící se k odkazu Antonína Sovy a F. Šrámka, ale příbuzná je i dílu Rainera M. Rilkeho, Borise Pasternaka či J. Ortena.

(jp)

FIKER Eduard (* 21. 11. 1902 Praha, + 3. 3. 1961 tamtéž) - český spisovatel, překladatel a scenárista

Eduard Fiker se narodil jako syn učitele, po studiích na vinohradské reálce absolvoval několik semestrů na pražské technice, ale po smrti otce musel studií zanechat. Na rok odešel do Anglie. Po návratu rukoval na vojnu a po skončení vojenské služby se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak ve Velké operetě. Od počátku 30. let začal psát detektivky a dobrodružné romány. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou a o dva roky později se stal nakladatelským redaktorem melantrišských sešitů Rozruch. Po válce nastoupil v roce 1951 jako filmový scenárista, později se věnoval výhradně literatuře jako spisovatel. Od roku 1933, kdy začal psát, vydal do konce války více než 40 románů, z nichž je nejvíce s detektivní zápletkou: Ochránce nebohých, Bílý kříž, Paní ze šedivého domu atd. Většinou se odehrávají v anglickém či americkém prostředí, a to na přání nakladatelů. Některé detektivky mají děj umístěn do prostředí ryze českého, jako například Tajemný dům, Její hra, Paklíč, Zinková cesta a další. Vedle detektivek napsal Fiker i řadu knih humorných a dobrodružných. Po válce se stala slavnou jeho detektivní fantazie Série C-L a špionážní román Kilometr devatenáct. Filmy natočené podle jeho scénářů patří dodnes k často uváděným televizním pořadům (Krok do tmy, Třináctý revír, Na kolejích čeká vrah a další). Fiker rovněž překládal z angličtiny, napsal čtyři divadelní hry a několik filmových scénářů. Jeho celé dílo čítá na 90 titulů.

Fikerův největší význam spočívá v tom, že začal psát detektivní romány v době, kdy česká literární detektivní škola teprve vznikala, a to zásluhou K. Čapka a Emila Vachka. Fikerovy romány se dočkaly řady vydání i v zahraničí. Celé generace pozdějších autorů (Hana Prošková, J. Trefulka, Karel Štorkán, Václav Erben a další) navazovaly na tradici českých detektivek, jejíž základy položil.

(pm)

FILIP František (* 26. 12. 1930 Písek) - český filmový režisér

František Filip natočil ještě během studií oboru režie na FAMU v Praze (1950-54) dokumentární filmy Ústřední loutkové divadlo a Zpívající Prácheňsko. Od té doby vytvořil více než 450 dramatických, hudebních a zábavných pořadů, převážně pro televizi, s níž začal úzce spolupracovat hned po ukončení studií. Byl první, kdo začal využívat filmu pro televizní tvorbu. V roce 1964 natočil pro televizi film Příběh dušičkový, který byl uveden i v kinech. Ve spolupráci s Filmovým studiem Barrandov vznikly v letech 1965-69 celovečerní filmy, z nichž vyniká Utrpení mladého Boháčka s P. Landovským v hlavní roli.

Od 70. let se Filip věnuje výhradně televizní tvorbě. Uplatnil se především jako tvůrce adaptací dramatických a prozaických předloh domácí a světové klasiky - včetně přepisu opery Prodaná nevěsta (1982) i operety Netopýr (1981) aj. - ale zejména jako režisér rozsáhlých seriálových pořadů, ať již historických, nebo komediálních (Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Chalupáři, Rozpaky kuchaře Svatopluka, a koprodukční snímek na námět E. Basse Cirkus Humberto).

Řada jeho prací získala mezinárodní ocenění a dočkala se příznivého ohlasu u diváků nejen u nás, ale i v cizině. Od roku 1990 je zároveň profesorem na FAMU.

(pm)

FILIP Jan (* 25. 12. 1900 Chocnějovice u Mnichova Hradiště, + 30. 4. 1981 Praha) - český archeolog a historik

Již od dětství byl J. Filip velmi talentovaný, dobře a rád se učil a získal stipendium na gymnáziu v Mladé Boleslavi; poté studoval v Příbrami. Během 1. světové války bojoval na frontě v Itálii a maturitu skládal již ve svobodném Československu. V letech 1919-24 studoval historii a zeměpis na Univerzitě Karlově a již tehdy byl velmi ovlivněn osobou profesora L. Niederla. V letech 1924-42 působil jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu na řadě pražských škol či jako odborný zemský inspektor dějepisu a zeměpisu.

Archeologie se však měla stát jeho celoživotní láskou, a tak se jí již od svých vysokoškolských studií - vedle svého pedagogického působení - intenzívně věnoval, což je pro dnešní pedagogy věc zcela nepochopitelná. Všechen svůj volný čas trávil v odpoledních hodinách na fakultě u profesora Niederleho, popřípadě o prázdninách na archeologických výzkumech. V roce 1928 byl za práci Porost a podnebí Čech v pravěku promován na doktora filosofie. V roce 1937 vydal vlastním nákladem knihu Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách, která byla přijata jako habilitační spis (1938 jmenován docentem). Jeho zájem se stále více soustředil na závěr doby bronzové a na dobu železnou v Čechách. Během války působil ve velmi stísněných podmínkách pražského archeologického ústavu, inventarizoval sbírky a připravoval své další práce. Po válce zakotvil definitivně na Univerzitě Karlově, kde se stal profesorem. Začal velice energicky budovat oddělení pravěku a rané doby dějinné, vychovávat novou generaci archeologů. Vytvářel si tak vlastní školu, uznávanou v celé Evropě, jejímž základem byla hluboká konkrétní znalost pramenů a jejich všestranná analýza. Tato škola poznamenala českou archeologii na celé následující půlstoletí. Byl znám i svým velice otcovským přístupem ke studentům, kteří mu to také dávali najevo něžnou přezdívkou "otec".

Mezi nejdůležitější práce jeho druhého období patří bezesporu Pravěké Československo (první poválečná syntéza našeho pravěku), Keltové ve střední Evropě, Keltská civilizace a její dědictví, Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas. Filip šířil dobré jméno české archeologie v zahraničí, dostalo se mu celé řady jak domácích, tak zahraničních vědeckých ocenění. Roku 1955 byl jmenován akademikem, v letech 1963-74 působil jako ředitel Archeologického ústavu ČSAV. Více než 25 let redigoval jím založené archeologické periodikum Archeologické rozhledy.

Vedle Filipa se problematikou keltského osídlení, a zejména oppid, zabývá především žačka L. Niederleho a Albína Stockého Ludmila Jansová, vůbec první česká archeoložka, jejíž práce si získala rovněž minimálně evropský ohlas, například Hrazany - das keltische Oppidum in Böhmen I, II, III.

(jv)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20