Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-E Zpět na abecední vyhledávání G->

FABIANOVÁ Vlasta (* 29. 6. 1912 Lvov, Ukrajina, + 26. 6. 1991 Praha) - česká herečka a pedagožka

Po působení v Brně (1933-41) přišla V. Fabianová roku 1941 do činohry Národního divadla v Praze, kde hrála až do svého nuceného odchodu do důchodu v roce 1977. Přitažlivý zjev, suverenita vystupování a altový, osobitě drsný hlas ji předurčoval pro role společenských krasavic a vznešeně svůdných dam (Roxana, Rostand: Cyrano z Bergeracu, 1949; královna Gertruda, Shakespeare: Hamlet, 1959). Vynikla však především v dramatech Čechova a v hrách tzv. čechovovské poetiky jako jemná analytička především krizových stavů vnitřně bohatých inteligentních žen z intelektuálního, měšťanského i aristokratického prostředí. V rozporu s půvabem, elegancí a kultivovaným jednáním prožívaly v jejím neteatrálním podání hluboce a vášnivě svá soukromá dramata (Raněvská, Čechov: Višňový sad; Mixová, Hrubín: Srpnová neděle). Podstatně přispěla k zcivilnění tragického ženského herectví na českých jevištích. Protipólem jejích vážných rolí byly zprvu veseloherní povrchní krasavice distingovaného chování, později komediální postavy energických rozesmátých žen (Hošková, Shakespeare: Veselé paničky windsorské, 1962). Její nezaměnitelná zvláštní krása a herecká individualita se uplatnily také ve filmu (Pohádka máje, Prstýnek, Krakatit, Morálka paní Dulské a další) a v televizi. Již v Brně začala zásluhou režiséra Josefa Bezdíčka, svého prvního manžela, úzce spolupracovat s rozhlasem. V letech 1946-75 učila umělecký přednes a herectví na konzervatoři a Divadelní fakultě AMU. Své divadelní dráze a hereckým kolegům věnovala vzpomínkovou knihu Jsem to já? (1993).

(pö)

FAJTL František (* 20. 8. 1912 Donín u Loun) - československý letec,účastník protinacistického odboje

Jméno Františka Fajtla se stalo pojmem, a to nejen v Československu. I v této knize vlastně reprezentuje tisíce svých spolubojovníků a kamarádů, jejichž osud - pokud nepadli už za 2. světové války - nese velmi podobný rukopis.

Fajtl patřil k těm čs. vojákům a důstojníkům, kteří po okupaci nedokázali sedět se založenýma rukama a čekat na osvobození zvenčí. Emigroval nejprve do Francie, kde se účastnil bojů s nacisty, v nichž si naši letci vedli skvěle a sestřelili 160 nepřátelských letadel. Jen rotmistr František Peřina dosáhl při třech bojových letech sedmi vítězství. Další naše letecké eso, kapitán Alois Vašátko, sám sestřelil v bojích nad Francií 15 německých letadel. Za svá vítězství zaplatili ve Francii naši piloti 32 padlými.

Poté, co Francie kapitulovala, odešel Fajtl spolu s dalšími čs. vojáky do Británie. V bitvě o Londýn bojoval u 1. a 17. perutě britské Royal Air Force (RAF), od května 1941 byl již příslušníkem 313. čs. perutě. V dubnu 1942 byl pro své výsledky jmenován velitelem 122. britské perutě, ale už 5. května byl sestřelen nad Francií. Ani tentokrát ho však štěstí zcela neopustilo a podařilo se mu přes Španělsko znovu odejet do Británie. V září stanul v čele naší 313. perutě. K 1. únoru 1944 byl propuštěn z RAF, aby se mohl stát velitelem transportu našich letců do SSSR.

V Británii vytvořili čs. letci tři stíhací perutě (nejproslulejší byla zřejmě 310.), ale řada našich letců stejně jako Fajtl bojovala v polských či britských perutích. V bojích nad britskými ostrovy sestřelili čs. stíhači 76 nepřátelských letadel. Mezi nejúspěšnější stíhací piloty celé bitvy o Británii patřil četař Josef František. Po řadě vítězství padl 8. října 1940. Jeho jméno, spolu se jmény dalších našich pilotů padlých v této bitvě, zůstane navždy zapsáno na zdi kaple ve Westminsterské katedrále mezi nejvýznačnějšími osobnostmi dějin Británie. Jestliže po bitvě o Anglii prohlásil Winston Churchill, že nikdy v dějinách nevděčilo tolik lidí za tak mnoho tak málo statečným mužům, můžeme mezi tu hrstku hrdinů započíst i naše stíhací piloty včetně těch, kteří nezahynuli přímo v boji jako Evžen Čížek.

Bylo by však nespravedlivé opominout i 311. čs. bombardovací peruť. Její wellingtony vzlétly k prvnímu bojovému náletu 10. září 1940 s cílem Brusel a poté útočily na nepřátelské území takřka každou noc. Nálety nad Německo znamenaly smrtelné nebezpečí pro naše letce i proto, že na ně nacisté nevztahovali mezinárodní úmluvy o válečných zajatcích a při zajetí jim hrozil trest smrti za velezradu. Naši letci se kromě bitvy o Anglii a bitvy o Atlantik zúčastnili i dalších významných operací, mezi jinými i invaze. Provedli přes 4 000 bojových letů, sestřelili více než 300 letadel, potopili několik lodí a ponorek. Svá vítězství ovšem zaplatili smrtí více než 500 mužů. Padl každý druhý!

Ale vraťme se k Fajtlovi. Ten se v Sovětském svazu podílel na formování 128. čs. stíhací perutě a poté 1. čs. stíhacího pluku. Účastnil se i bojů za Slovenského národního povstání. Po válce byl mnohokrát vyznamenaný, a to i francouzskými a britskými vysokými řády, podplukovník Fajtl (od 1946) až do února 1948 pověřován vysokými funkcemi. Nová "lidově demokratická" vláda ocenila jeho úlohu v odboji tím, že jej nejprve sesadila a dala sledovat StB a v letech 1950-51 uvěznila na Mírově. I tehdy měl ovšem F. Fajtl "štěstí". Nedopadl jako řada jeho spolubojovníků, kteří (jak to s otřesnou upřímností popsal Filip Jánský, autor proslulých Nebeských jezdců) byli bestiálně mučeni anebo v komunistických lágrech zahynuli. V období "pražského jara" byl Fajtl rehabilitován a dostal hodnost plukovníka. Teprve po listopadu 1989 se však mohl znovu zapojit do veřejného života. Spolu s Karlem Mrázkem stanul v čele Svazu letců a roku 1990 mu byla udělena hodnost generálmajora. Své zážitky z bojů ve 2. světové válce ztvárnil v memoárových knihách: Sestřelen (1946), První doma (1947) a Vzpomínky na padlé kamarády (1980).

(fh)

FANTA Josef (* 7. 12. 1856 Sudoměřice, + 20. 6. 1954 Praha) - český architekt, malíř a spisovatel

Josef Fanta byl asistentem Josefa Zítka, s nímž spolupracoval na výzdobě interiérů Národního divadla a k němuž byl přijat po studiích na české technice. V roce 1881 se stal asistentem na ČVUT u Josefa Schulze. Na stipendijní cestě po Itálii vytvořil řadu kreseb, s nimiž se zúčastnil výstavy Krasoumné jednoty. Získal zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži v roce 1900. V letech 1909-22 působil jako řádný profesor ČVUT a po vzniku Československa byl zvolen i za člena České akademie věd a umění (1918).

Od osobitě pojímané novorenesance, která byla podmíněna jeho učiteli (studentská kolej na Novém Městě pražském, tzv. Hlávkova kolej, 1902-04), dospěl Fanta k domácí secesi (budova Hlaholu, 1903-06). Jistě nejznámějším jeho modernistickým dílem je budova Hlavního nádraží v Praze (1900-09), monumentálně cítěná stavba, jejíž secesní podoba je ale dána víceméně jen dekorativními prostředky. Dále navrhl, vedle řady obytných budov, Mohylu míru u Slavkova (1910-11) a budovu ministerstva obchodu Na Františku v Praze (1925-32), která ve své době však již byla anachronismem. Věnoval se také rekonstrukci historických památek (děkanský kostel v Klatovech, kostel sv. Václava na Zderaze) a návrhům uměleckého řemesla.

(vl)

FÁRA Libor (* 12. 9. 1925 Praha, + 3. 3. 1988 tamtéž) - český malíř, grafik, scénograf a kostýmní výtvarník

Libor Fára vystudoval v letech 1945-50 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou u E. Filly a F. Muziky, avšak záhy se téměř plně orientoval na scénickou tvorbu, v níž také vynikl. Již od roku 1953 spolupracoval s divadlem E. F. Buriana, v letech 1962-68 s divadlem Na zábradlí, od roku 1969 především s Činoherním klubem.

Prvotní malířskou inspiraci surrealismem (Deux visages, 1945) Fára postupně převedl k poetice absurdnosti, kterou realizoval technikou koláží či asambláží (Hrací stůl, po 1965; Král Ubu, 1981; Přejetý anděl, 1988). Patřil k zakladatelům naší akční scénografie. Znám je především svými návrhy na Jarryho Krále Ubu (1964), Čekání na Godota Samuela Becketta (1965), Čechovův Višňový sad (1969), Hrabalova Něžného barbara (1981). Od něho pochází obálka, ale i grafická úprava časopisu Divadlo v letech 1958-70, podílel se rovněž na grafických úpravách všech významných publikací o divadle.

(vl)

FARSKÝ Karel (* 26. 7. 1880 Škodějov u Semil, + 12. 6. 1927 Praha) - český teolog a duchovní

Absolvoval studium teologie na UK v Praze a působil pak jako římskokatolický kněz a středoškolský učitel náboženství v Praze a v Plzni. Po vzniku Československa se stal předsedou Klubu reformního duchovenstva a v lednu 1920 byl spoluzakladatelem Církve československé, v níž vedl boj o teologické základy církve zejména se stoupencem pravoslaví Gorazdem. Na církevním sněmu roku 1924 byl zvolen prvním patriarchou církve, kterou budoval na tradicích české reformace s důrazem na husitství. Nová církev se sice hlásila k novému státu, ale jeho první prezident k ní byl dosti skeptický: Náboženství nemůže vzniknouti tím, že se stovka nebo pár stovek kněží rozhodlo vzdát celibátu.

Po Farského smrti byl druhým patriarchou zvolen Gustav Adolf Procházka, jenž se zasloužil o výstavbu církve a o zřízení samostatné učitelské sekce Církve československé na Husově bohoslovecké fakultě v Praze.

Církev, jejíž vznik měl mimo jiné původ v poválečném protikatolickém jitření, se několikrát přejmenovala. Za okupace během 2. světové války se jmenovala Církev českomoravská, po válce přijala původní název a v období komunistického režimu přijala dnešní název Církev československá husitská.

(mch)

FEIERABEND Ladislav (* 14. 6. 1891 Kostelec nad Orlicí, + 15. 8. 1969 Korutany) - český právník, agrární politik a národohospodář

Ladislav Feierabend po maturitě na klasickém gymnáziu v Hradci Králové vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Další vzdělání získal ve Švýcarsku a v Anglii. Pracoval v československém agrárním družstevnictví a roku 1934 jej vláda jmenovala předsedou Československé obilní společnosti. V letech 1938-39 byl ministrem zemědělství ve vládách generála Syrového a R. Berana; stejnou funkci zastával v Eliášově protektorátní vládě. V té době se účastnil odbojové činnosti v Politickém ústředí.

V lednu 1940 emigroval přes Maďarsko a Jugoslávii do Francie a zapojil se do československého zahraničního odboje. Beneše a další politiky v exilu informoval o skutečných postojích protektorátní vlády a snažil se vysvětlit a obhájit jak její činnost, tak činnost českých agrárních politiků. V letech 1940-41 byl státním ministrem a v letech 1941-45 ministrem financí v československé exilové vládě v Londýně. Jako jeden z mála nepodléhal iluzím o důsledcích Benešovy prosovětské politiky.

Po roce 1945, v době, kdy agrární strana nebyla v podmínkách omezené plurality povolena, se stal členem Československé strany národněsocialistické. Po únoru 1948 emigroval, nejprve do Velké Británie, později do USA, kde se stal redaktorem Hlasu Ameriky. Je autorem rozsáhlých pamětí, které od roku 1994 vyšly v Praze pod názvem Politické vzpomínky.

(nk)

FELD Jindřich (* 19. 2. 1925 Praha) - český skladatel, pedagog a organizační pracovník

Na pražské konzervatoři studoval J. Feld kompozici u Emila Hlobila a na Akademii múzických umění u Jaroslava Řídkého, absolvoval Koncertem pro orchestr (1952). Zároveň studoval hudební vědu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (doktorát 1952).

Jako skladatel navázal na tradici a nepřiklonil se ke kompozičním technikám Nové hudby. Po léta komponoval jen instrumentální skladby, přičemž jeho předností bylo dovedné využívání specifických možností každého nástroje. Dovedl na sebe upozornit i významné zahraniční umělce, například Koncert pro flétnu a orchestr (1954) uvedl Francouz Jean-Pierre Rampal. Feldův smysl pro přehlednost formy, rytmický temperament a melodickou sdělnost formoval jeho autorský profil v neobvykle početné řadě koncertů (pro flétnu, violoncello, fagot, hoboj, hoboj a fagot, lesní roh, basklarinet, klavír, smyčce a bicí, trombón, akordeon, saxofon atd.). Ochotně psal i pro neobvyklá nástrojová seskupení (skladba pro devět fléten, Evokace pro akordeonový orchestr a bicí nástroje a podobně). Z 6 smyčcových kvartetů (1949, 1952, 1962, 1965, 1979, 1993) byl úspěšný čtvrtý. Ohlas měla též Suita pro komorní smyčcový orchestr, uvedená 1963 jako abstraktní balet v Hannoveru, Tři fresky pro orchestr (1963) a další. Instruktivní skladby souvisely s Feldovou pedagogickou činností: 1968-69 působil jako hostující profesor kompozice v Austrálii na univerzitě v Adelaide, od 1972 vyučoval kompozici na pražské konzervatoři. Po pádu totalitního režimu byl Feld jako nestraník povolán 1990 do funkce šéfredaktora hudebního vysílání Českého rozhlasu, když se však jeho jméno k překvapení hudební obce objevilo několikanásobně v seznamech spolupracovníků StB, toto místo opustil. Ve svém posledním tvůrčím údobí vykazuje několik opusů vokálních: Gloria cantus, smíšený sbor a capella na latinská slova, Popěvky na dvanáct měsíců, a zvláště oratorium na latinský text Cosmae chronica Boemorum (1988).

(tv)

FELDEK Ľubomír (* 9. 10. 1936 Žilina) - slovenský básník a publicista

Ľubomír Feldek patří i v Čechách (a to především díky svým mimoliterárním aktivitám) k nejznámějším slovenským básníkům. Pro jeho poezii je typický slovní a tvarový experiment, jímž navazuje na tradice evropské avantgardy. Již v roce 1958 vystoupil s několika přáteli, označovanými za tzv. trnavskou skupinu, s programem požadujícím právo na metaforu a neobvyklost.

Feldek debutoval dětskou knížkou Hra pre tvoje modré oči (1959) a dětská poezie tvoří velmi významnou část jeho díla. Prakticky po celá 60. léta zůstává jeho těžištěm. Vyhovuje mu pro jeho zálibu v nonsensu a obrazové fantasknosti. Často jsou u něj hranice mezi tvorbou pro děti a pro dospělé těžko rozlišitelné - to je i případ jeho první básnické sbírky Jediný slaný domov (1961).

Pro situaci na Slovensku bylo typické, že v roce 1970 vydal sbírku, v které se jen málo dalo rozpoznat, co se to nedávno se zemí stalo. V básních knihy Kriedový kruh se to projevuje harmonizujícím viděním a "věčnými" motivy přírody a lásky.

Feldek byl od roku 1973 vedoucím redaktorem nakladatelství Slovenský spisovatel a od roku 1976 dramaturgem Poetické scény v Bratislavě. V té době mu vycházejí sbírky pro dospělé Paracelsus (1973), Dvaja okolo stola (1976) a Poznámky na epos (1980), v nichž se prohlubuje Feldekova snaha zrušit hranici mezi veršem a prózou a pokusit se posílit v básni elementární příběhovost.

Feldek je též autorem románu Van Stiphout (1970), kde inovoval žánr pracovního románu. Mnohem významnější je ovšem jeho činnost překladatelská - jak moderní poezie, tak klasické dramatické tvorby, a to z řady světových jazyků.

Popularitu v českých zemích přineslo Feldekovi jednak jeho zásadně odmítavé stanovisko k politické praxi V. Mečiara a pak především jeho spor (posléze prohraný) s tehdejším ministrem kultury Dušanem Slobodníkem. Toho Feldek označil za fašistu, neboť se Slobodník jako mladík za 2. světové války zúčastnil "protipartyzánského" výcviku, organizovaného německým wehrmachtem. V polovině 90. let se Feldek usadil v Praze a přijal české občanství.

(jp)

FERBASOVÁ Věra (* 21. 9. 1913 Sukorady, + 4. 8. 1976 Praha) - česká herečka

Věra Ferbasová se v předválečném českém filmu stala skutečnou filmovou hvězdou, oblíbenou představitelkou uličnických mladých dívek a rozpustilých slečen ve veseloherních filmech M. Friče (Mravnost nade vše, 1936), Františka Čápa (Panna, 1940), a především v divácky úspěšných, i když kritikou nepříliš ceněných filmech Vladimíra Slavínského (Uličnice, 1936, Falešná kočička, 1937 a celá řada dalších). Jejími filmovými partnery byli například H. Haas, J. Dohnal či J. Plachta. Po válce se na delší čas odmlčela, k filmu se vrátila teprve v polovině 60. let, například v přepisu Čapkovy povídky Čintamani a podvodník (1964). V té době se již plně přehrála do rolí starých, komických i tragikomických žen (Skřivánci na niti, Hlavní výhry, Touha Sherlocka Holmese, Jáchyme, hoď ho do stroje).

(pö)

FERJENČÍK Mikuláš (* 5. 12. 1904 Polomka, okres Brezno nad Hronom, + 4. 3. 1988 Littleton v Coloradu, USA) - československý generál, slovenský politik a účastník protinacistického odboje

Po ukončení Vysoké školy zvěrolékařské v Brně a absolvování školy pro důstojníky v záloze v Pardubicích nastoupil M. Ferjenčík vojenskou službu jako veterinář. Vystřídal několik pluků čs. armády, ale v roce 1939 odešel do Bratislavy - tehdy už v hodnosti štábního kapitána. Po krátkém působení na ministerstvu národní obrany Slovenské republiky (přednosta veterinárního oddělení) se stal podplukovníkem u Velitelství pozemního vojska v Banské Bystrici. V této funkci se účastnil polní služby ve slovenské armádě v Polsku a na Ukrajině, ale to už byl zároveň zapojen do odbojové činnosti. Spolupracoval s Jánem Paulíny-Tóthem, který emigroval do Británie a byl členem a poté místopředsedou Státní rady, a na Slovensku patřil k nejbližším spolupracovníkům generála J. Goliana. Spolu s ním se účastnil 29. června 1944 schůze ilegální Slovenské národní rady a stal se jejím pověřencem pro národní obranu. Spolu s K. Šmidkem odletěl 4. srpna do Moskvy, aby informoval o přípravách povstání na Slovensku (měl zároveň i pověření generála F. Čatloše), ale promyšleně "liknavý" postup sovětské strany učinil jejich misi zbytečnou.

V dubnu 1945 se stal - jako státní tajemník ministerstva obrany - členem čs. vlády. Po volbách 1946 se stal na Slovensku pověřencem vnitra a byl zároveň jmenován generálem. V únoru 1948 odmítl nabídku, aby vstoupil do Gottwaldovy vlády "obrozené národní fronty". Odešel zpět k armádě jako generální inspektor branné výchovy. Dobře si však uvědomoval, co ho po odmítnutí spolupráce čeká, a tak už v květnu spolu s generálem A. Hasalem emigroval. Stihl to skutečně za minutu dvanáct, protože už byl na něj vydán zatykač.

Ferjenčík odejel do USA, kde byl aktivním členem a po 25 roků i předsedou Československé národní rady americké. Byl činný i publicisticky, obdržel vysoké americké vyznamenání (Legion of Merit Commanders Degree) a dostalo se mu i dalších poct.

(tp)

FEUERSTEIN Bedřich (* 15. 1. 1892 Dobrovice, + 10. 5. 1936 Praha) - český architekt, malíř a scénický výtvarník

Bedřich Feuerstein pobýval nejdříve jako stipendista francouzské vlády a posléze jako asistent architekta Augusta Perreta - po studiu pražské techniky (do 1917) - ve Francii. Zachovaly se obrázky z cest podniknutých na počátku 20. let společně s J. Šímou. Roku 1926 odejel do Japonska, kde pracoval v ateliéru architekta českého původu A. Raymonda (Antonína Reimanna) v Tokiu. Byl členem Devětsilu a od roku 1931 Spolku výtvarných umělců Mánes. Dovedl pojmout kubistické (zřetelné zejména v nerealizovaných projektech) a novoklasicistické složky, výrazně se v jeho tvorbě projevila i inspirace Le Corbusierovým purismem. Patrně nejvýznamnější jeho puristickou stavbou v Čechách, a také i jednou z nejdůležitějších našich staveb tohoto stylu je krematorium v Nymburku (vytvořené společně s Bohumilem Slámou v letech 1921-25) a ze stejné doby pocházející Vojenský zeměpisný ústav v Praze-Bubenči. V letech 1921-26 vytvořil řadu scénografických návrhů (pro Čapkovu hru R. U. R, MoliŹrova Zdravého nemocného, Shakespearův Večer tříkrálový). Navrhoval rovněž scény pro film, spolupracoval se švédským baletem; po delší přestávce se ke scénickým návrhům vrátil v roce 1932, kdy tvořil návrhy zejména pro Osvobozené divadlo. Poslední jeho pražskou stavbou před sebevraždou byla úprava parteru paláce Dunaj v Praze (1931).

(vl)

FIALKA Ladislav (* 22. 9. 1931 Praha, + 22. 2. 1991 tamtéž) - český mim, choreograf a pedagog

Zrod moderní české pantomimy je nerozlučně spjat s osobností L. Fialky, který patřil k zakladatelům Divadla Na zábradlí v Praze. Fialka na nově otevřenou scénu v roce 1958 přivedl i sedmičlennou skupinu mimů. S tou už v červnu 1956 uspořádal jako režisér a choreograf na nádvoří Klementina pantomimický večer složený z několika klasických pantomimických výstupů. V Divadle Na zábradlí uvedl v roce 1959 svou první premiéru, nazvanou podle mateřské scény Pantomima Na zábradlí. Fialka - autor, režisér, choreograf a protagonista všech svých inscenací - vytvořil se spolupracovníky osobitou formu skupinové pantomimy, syntetické pantomimické divadlo (s výrazným uplatněním výtvarné a hudební složky), které usiluje o vyjádření větších myšlenkových celků. Poučen Étiennem Decrouxem, Jeanem Louisem Barraultem a Marcelem Marceauem se snažil od počátku spojovat jejich zkušenosti s odkazem klasické pantomimy Jeana-Baptista Gasparda Deburaua a commedie dell'arte ve vlastní výraz, uplatňovaný v projevu celé skupiny. Dramatickou stavbu svých inscenací přibližoval modernímu divadlu, neváhal vedle hudby použít i kuplet nebo šanson (Devět klobouků pro Prahu). V pohybových výrazových prostředcích a některých choreografických principech uplatňoval i podněty z novodobého tance. Tematicky čerpal jak z klasického odkazu, tak i ze situací všedního života, a právě tyto studie považoval za východisko další práce v duchu tvůrčího motta být básníky pohybu své doby. Vznik některých jeho pantomim byl inspirován i obsahem slavných výtvarných děl (Goyovy Caprichos). Filosofickým východiskem Fialkovy tvorby byl hluboký životní optimismus, víra v činorodou sílu lidské vůle. Nastudoval řadu pantomimických inscenací (vedle uvedených i Etudy, Cesta, Blázni, Knoflík, Caprichos, Lásky?, Hry, Funambules), z nichž většina dosáhla v průměru 350-400 repríz a Etudy dokonce přes 1 000 představení.

Fialka byl jedním z nejosobitějších tvůrců své generace a v 60.-80. letech jedním z nejvýznamnějších reprezentantů české kultury v zahraničí, kde se soubor Pantomimy Na zábradlí záhy po svém vzniku proslavil. Fialka působil i jako pedagog, své umění uplatnil i ve filmu a televizi. Na jeho práci osobitým způsobem navázali mj. B. Hybner, C. Turba a B. Polívka.

(pö)

FIALOVÁ Květa (* 1. 9. 1929 Velké Dravce, Slovensko) - česká herečka

Květa Fialová se již od mládí věnovala divadlu a první angažmá získala už v šestnácti letech v Těšínském oblastním divadle. Brněnskou JAMU absolvovala v roce 1950. Po studiích působila v řadě oblastních divadel (v Opavě, Českých Budějovicích, Kolíně i Martině), aby se v sezóně 1957-58 dostala do Prahy, do divadla ABC - ve Voskovcově a Werichově Baladě z hadrů zde vytvořila například roli Kateřiny. Divadlo se stalo roku 1962 součástí Městských divadel pražských (MDP) a zde setrvala do roku 1991.

Ve filmu začínala nejprve jako představitelka naivních děvčat (Plavecký mariáš, 1952, Dařbuján a Pandrhola, 1960), postupně přešla k úlohám elegantních žen a matek (role kněžny v Moskalykově adaptaci Němcové Babičky, 1971). Ale cizí jí nebyl ani typ ženy napůl andělsky nevinné, napůl prohnané. Její komediální talent se uplatnil ve filmu Limonádový Joe (1964), ale i ve Slaměném klobouku (1971). Filmografie K. Fialové zahrnuje od roku 1952 do současnosti desítky úspěšných filmů: Strakonický dudák (1955), Princezna se zlatou hvězdou (1959), Fantóm Morrisvillu, Ostře sledované vlaky, Ženu ani květinou neuhodíš, Smrt za oponou a Vražda po našem (všechny 1966), Konec agenta W4C (1967; v témže roce vytvořila pro epizodu Sequensova televizního seriálu Hříšní lidé města pražského roli lady Macbeth z Vinohrad). Z novějších uveďme například film Adéla ještě nevečeřela, v němž se sešla po 13 letech se stejným tvůrčím kolektivem, který stál u zrodu "Limonádníka": s režisérem O. Lipským, M. Kopeckým a dalšími herci.

Fialová vytvořila vedle divadelních a filmových postav i řadu televizních rolí (účinkovala v seriálu F. L. Věk, Duhovém luku a řadě dalších inscenací). Jejím manželem je divadelní a televizní režisér Pavel Háša.

(pm)

FIALOVÁ Vlasta (* 20. 1. 1928 Brno, + 13. 1. 1998 tamtéž) - česká herečka

Vlasta Fialová se odmalička pohybovala blízko divadla, díky rodičům spjatým s brněnskou operou. Po studiu na konzervatoři (žákyně herečky Zdenky Gräfové, 1943-47) a kratších angažmá v Opavě a Olomouci ji roku 1950 Aleš Podhorský angažoval do Státního divadla v Brně, s nímž spojila celou další kariéru. V době příchodu byla již populární díky titulní roli ve filmu Divá Bára (1948). Po změně vedení činohry (1958) se podílela na realizaci brechtovské dramaturgie a její výkony (Gruša z Brechtova Kavkazského kruhu, 1961, titulní role v Matce Kuráži, 1964) ukázaly, že je vedle J. Karlíka a R. Jurdy hlavní nositelkou brechtovského herectví v Brně. Ve vypjaté roli Alice (Dürrenmatt-Strindberg: Tanec smrti, 1969) naplno rozvinula umění nepsychologického brechtovského herectví. V 70. letech pak již v jiné věkové poloze vytvářela zralé či starší ženy s vyhraněným pohledem na svět (titulní role v Morálce paní Dulské, 1973; Jahelková, Tyl: Tvrdohlavá žena, 1978), ale pak pro zdravotní potíže poněkud ustoupila do pozadí.

V paměti zůstane její pěvecký a taneční výkon v roli Šansoniérky ve hře L. Kundery Totální kuropění (1961). Vzdor osobité kráse, jíž upoutala ve filmovém debutu, mnoho příležitostí ve filmu už nedostala: vynikla ještě v Krškově zpracování Hikmetovy pohádky Legenda o lásce (1956) a dva roky poté po boku K. Högera ve filmu podle Otčenáškova románu Občan Brych. O něco více příležitostí našla v televizi. Vynikajícím způsobem zvládla herecký part Eliny Makropulos v televizní nahrávce Janáčkovy opery Věc Makropulos podle hry K. Čapka (1967). S rozhlasem spolupracovala od 15 let a vedle recitace básní a melodramů zde vytvořila řadu postav zejména z těch klasických her, s nimiž se na jevišti nesetkala.

(pö)

FIERLINGER Zdeněk (* 11. 7. 1891 Olomouc, + 2. 5. 1976 Praha) - český sociálnědemokratický a později komunistický politik

Zdeněk Fierlinger byl za 1. světové války důstojníkem československých legií v Rusku a ve Francii. Za první Československé republiky působil v diplomatických službách. Byl blízkým spolupracovníkem E. Beneše, který mu dlouho a až nezřízeně důvěřoval. V letech 1937-39 a 1941-42 byl vyslancem a poté 1942-45 československým velvyslancem v Sovětském svazu. Podle některých tvrzení už od poloviny 30. let spolupracoval s NKVD. Za války měl naprostou důvěru K. Gottwalda a dalších komunistů v moskevské emigraci. Svědčí o tom i dopis, který v červnu 1943, v době příprav exilových komunistů v SSSR na příjezd E. Beneše do Moskvy k podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy, napsal V. Kopecký J. Švermovi: Před odjezdem Fierlingera (z Kujbyševa do Moskvy - pozn. autora) mluvili jsme za přítomnosti Vrbenského o důležitosti nadcházejících jednání s Benešem. Připadne vám, abyste se tam v Moskvě všichni důkladně o všem smluvili s Fierlingerem a druhými. A smluvili se skutečně důkladně.

Fierlinger byl v letech 1945-46 předsedou československé vlády a v následujících letech náměstkem předsedy vlády. V letech 1946-47 a od března do června 1948 byl předsedou Československé sociální demokracie (členem této strany byl od roku 1924). Úzce spolupracoval s komunisty. Po únorovém převratu byl hlavním z aktérů likvidace sociálnědemokratické strany, prezentované jako "sloučení s KSČ". Odměnou za to mu byly četné stranické a státní funkce, v nichž se podílel na vytváření a činnosti totalitního režimu. V letech 1947 a 1948 vydal dvoudílné paměti, jejichž název Ve službách ČSR má z hlediska toho, komu vlastně sloužil, nádech poněkud tragikomický.

(nk)

FIERZOVÁ Olga (* 26. 7. 1900 Baden (Švýcarsko), + 17. 6. 1990 Affoltern am Albis (Švýcarsko)) - česká humanitární pracovnice švýcarského původu

V roce 1991 dostal P. Pitter na Pražském hradě za svou celoživotní humanistickou činnost oficiální československé vyznamenání - Řád T. G. Masaryka in memoriam. Jen zasvěcenci vědí, že je to rovným dílem i vyznamenání české Švýcarky a švýcarské Češky Olgy Fierzové (Pavel Kohn, Život ve stínu).

Po ukončení studia v učitelském ústavu v Bruselu a po nedokončených studiích na Pedagogickém institutu J. J. Rousseaua v Ženevě vyučovala O. Fierzová jazyky na soukromé škole v Anglii. Tlumočila na mezinárodních mírových konferencích. Od roku 1928 pracovala jako učitelka, vychovatelka a překladatelka v Praze a spolupracovala s mírovým hnutím. Po zahájení provozu v Milíčově domě na Žižkově, denním útulku pro děti zcela nemajetných rodičů, byla nejbližší spolupracovnicí Přemysla Pittera. V záchranné akci "zámky" pro židovské a německé děti v letech 1945-47 všestranně pomáhala a zejména vyhledávala rodiče nebo příbuzné dětí. V roce 1950 nebyl Olze Fierzové povolen návrat z návštěvy ve Švýcarsku do Československa. V letech 1952-62 pomáhala P. Pitterovi jako dobrovolná sociální pracovnice v táboře Valka u Norimberku. Ve Švýcarsku od roku 1962 s Pitterem, od roku 1976 pak již sama vydávala časopis Hovory s pisateli. Je autorkou knih Osudy dětí a Přemysl Pitter a jeho dílo. Jméno Olgy Fierzové bylo zvěčněno v Jeruzalémě na Hoře Paměti.

(pj)

FIKAR Ladislav (* 29. 6. 1920 Samotín u Havlíčkova Brodu, + 12. 7. 1975 Praha) - český lyrik, překladatel a divadelní kritik

Ladislav Fikar bývá spojován s vystoupením autorů kolem Mladé fronty (kde vedl divadelní rubriku), kteří veřejně vystoupili na podzim 1947 pod označením "dynamoanarchisté"; patřil k nim dále Jaromír Hořec, František Listopad, Eduard Petiška a jiní. Tehdy Fikar studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1947 nastoupil do nakladatelství F. Borový, které bylo po roce 1948 přeměněno na nakladatelství Československý spisovatel. Pracoval zde jako redaktor, později šéfredaktor, a právě s ním jsou spojeny první náznaky svobodnějšího přístupu k literatuře. Po skandálu se Škvoreckého Zbabělci byl však v roce 1959 z funkce odvolán. Odešel pak pracovat do Čs. státního filmu, kde po několik let stál v čele tvůrčí skupiny a zasloužil se o vznik řady významných snímků tzv. nové české filmové vlny. V polovině roku 1968 se opět mohl vrátit na místo ředitele nakladatelství Čs. spisovatel, ale roku 1970 musel znovu odejít a stal se provozním tajemníkem nakladatelství pro děti a mládež Albatros.

Jeho nejvýznamnější básnickou sbírkou zůstala kniha Samotín, kterou uveřejnil již v roce 1945, ale dvacet let se k ní vracel, takže roku 1967 vyšla v podstatně rozšířeném vydání znovu. Jedná se o jeden z nejvýznamnějších lyrických debutů v moderní české poezii. Navázal v ní na lyricko-mélickou tradici českého básnictví, hlásící se k odkazu Antonína Sovy a F. Šrámka, ale příbuzná je i dílu Rainera M. Rilkeho, Borise Pasternaka či J. Ortena.

(jp)

FIKER Eduard (* 21. 11. 1902 Praha, + 3. 3. 1961 tamtéž) - český spisovatel, překladatel a scenárista

Eduard Fiker se narodil jako syn učitele, po studiích na vinohradské reálce absolvoval několik semestrů na pražské technice, ale po smrti otce musel studií zanechat. Na rok odešel do Anglie. Po návratu rukoval na vojnu a po skončení vojenské služby se uchytil jako houslista v orchestru divadla Rokoko a pak ve Velké operetě. Od počátku 30. let začal psát detektivky a dobrodružné romány. V roce 1936 se oženil s herečkou Lolou Innemannovou a o dva roky později se stal nakladatelským redaktorem melantrišských sešitů Rozruch. Po válce nastoupil v roce 1951 jako filmový scenárista, později se věnoval výhradně literatuře jako spisovatel. Od roku 1933, kdy začal psát, vydal do konce války více než 40 románů, z nichž je nejvíce s detektivní zápletkou: Ochránce nebohých, Bílý kříž, Paní ze šedivého domu atd. Většinou se odehrávají v anglickém či americkém prostředí, a to na přání nakladatelů. Některé detektivky mají děj umístěn do prostředí ryze českého, jako například Tajemný dům, Její hra, Paklíč, Zinková cesta a další. Vedle detektivek napsal Fiker i řadu knih humorných a dobrodružných. Po válce se stala slavnou jeho detektivní fantazie Série C-L a špionážní román Kilometr devatenáct. Filmy natočené podle jeho scénářů patří dodnes k často uváděným televizním pořadům (Krok do tmy, Třináctý revír, Na kolejích čeká vrah a další). Fiker rovněž překládal z angličtiny, napsal čtyři divadelní hry a několik filmových scénářů. Jeho celé dílo čítá na 90 titulů.

Fikerův největší význam spočívá v tom, že začal psát detektivní romány v době, kdy česká literární detektivní škola teprve vznikala, a to zásluhou K. Čapka a Emila Vachka. Fikerovy romány se dočkaly řady vydání i v zahraničí. Celé generace pozdějších autorů (Hana Prošková, J. Trefulka, Karel Štorkán, Václav Erben a další) navazovaly na tradici českých detektivek, jejíž základy položil.

(pm)

FILIP František (* 26. 12. 1930 Písek) - český filmový režisér

František Filip natočil ještě během studií oboru režie na FAMU v Praze (1950-54) dokumentární filmy Ústřední loutkové divadlo a Zpívající Prácheňsko. Od té doby vytvořil více než 450 dramatických, hudebních a zábavných pořadů, převážně pro televizi, s níž začal úzce spolupracovat hned po ukončení studií. Byl první, kdo začal využívat filmu pro televizní tvorbu. V roce 1964 natočil pro televizi film Příběh dušičkový, který byl uveden i v kinech. Ve spolupráci s Filmovým studiem Barrandov vznikly v letech 1965-69 celovečerní filmy, z nichž vyniká Utrpení mladého Boháčka s P. Landovským v hlavní roli.

Od 70. let se Filip věnuje výhradně televizní tvorbě. Uplatnil se především jako tvůrce adaptací dramatických a prozaických předloh domácí a světové klasiky - včetně přepisu opery Prodaná nevěsta (1982) i operety Netopýr (1981) aj. - ale zejména jako režisér rozsáhlých seriálových pořadů, ať již historických, nebo komediálních (Sňatky z rozumu, Byl jednou jeden dům, Dnes v jednom domě, Chalupáři, Rozpaky kuchaře Svatopluka, a koprodukční snímek na námět E. Basse Cirkus Humberto).

Řada jeho prací získala mezinárodní ocenění a dočkala se příznivého ohlasu u diváků nejen u nás, ale i v cizině. Od roku 1990 je zároveň profesorem na FAMU.

(pm)

FILIP Jan (* 25. 12. 1900 Chocnějovice u Mnichova Hradiště, + 30. 4. 1981 Praha) - český archeolog a historik

Již od dětství byl J. Filip velmi talentovaný, dobře a rád se učil a získal stipendium na gymnáziu v Mladé Boleslavi; poté studoval v Příbrami. Během 1. světové války bojoval na frontě v Itálii a maturitu skládal již ve svobodném Československu. V letech 1919-24 studoval historii a zeměpis na Univerzitě Karlově a již tehdy byl velmi ovlivněn osobou profesora L. Niederla. V letech 1924-42 působil jako středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu na řadě pražských škol či jako odborný zemský inspektor dějepisu a zeměpisu.

Archeologie se však měla stát jeho celoživotní láskou, a tak se jí již od svých vysokoškolských studií - vedle svého pedagogického působení - intenzívně věnoval, což je pro dnešní pedagogy věc zcela nepochopitelná. Všechen svůj volný čas trávil v odpoledních hodinách na fakultě u profesora Niederleho, popřípadě o prázdninách na archeologických výzkumech. V roce 1928 byl za práci Porost a podnebí Čech v pravěku promován na doktora filosofie. V roce 1937 vydal vlastním nákladem knihu Popelnicová pole a počátky doby železné v Čechách, která byla přijata jako habilitační spis (1938 jmenován docentem). Jeho zájem se stále více soustředil na závěr doby bronzové a na dobu železnou v Čechách. Během války působil ve velmi stísněných podmínkách pražského archeologického ústavu, inventarizoval sbírky a připravoval své další práce. Po válce zakotvil definitivně na Univerzitě Karlově, kde se stal profesorem. Začal velice energicky budovat oddělení pravěku a rané doby dějinné, vychovávat novou generaci archeologů. Vytvářel si tak vlastní školu, uznávanou v celé Evropě, jejímž základem byla hluboká konkrétní znalost pramenů a jejich všestranná analýza. Tato škola poznamenala českou archeologii na celé následující půlstoletí. Byl znám i svým velice otcovským přístupem ke studentům, kteří mu to také dávali najevo něžnou přezdívkou "otec".

Mezi nejdůležitější práce jeho druhého období patří bezesporu Pravěké Československo (první poválečná syntéza našeho pravěku), Keltové ve střední Evropě, Keltská civilizace a její dědictví, Enzyklopädisches Handbuch zur Ur- und Frühgeschichte Europas. Filip šířil dobré jméno české archeologie v zahraničí, dostalo se mu celé řady jak domácích, tak zahraničních vědeckých ocenění. Roku 1955 byl jmenován akademikem, v letech 1963-74 působil jako ředitel Archeologického ústavu ČSAV. Více než 25 let redigoval jím založené archeologické periodikum Archeologické rozhledy.

Vedle Filipa se problematikou keltského osídlení, a zejména oppid, zabývá především žačka L. Niederleho a Albína Stockého Ludmila Jansová, vůbec první česká archeoložka, jejíž práce si získala rovněž minimálně evropský ohlas, například Hrazany - das keltische Oppidum in Böhmen I, II, III.

(jv)

FILIP Ota (* 9. 3. 1930 Ostrava) - českoněmecký prozaik a publicista

Spisovatel O. Filip pochází z národnostně smíšeného prostředí Slezska, v němž se setkával živel český s německým a polským. Sám Filip byl od dětství bilingvní, což mu pak pomohlo etablovat se v emigraci i jako spisovatel německý.

Po maturitě (1948) Filip nastoupil jako redaktor do Mladé fronty, prošel různými regionálními novinami, pracoval v rozhlase atd. Od roku 1960 se musel z politických důvodů živit manuálně a pracoval jako horník v Ostravě a dělník v Kopřivnici. V letech 1968-69 působil jako redaktor ostravského nakladatelství Profil a po výpovědi v roce 1970 pracoval jako řidič. Ještě téhož roku byl zatčen a odsouzen na 18 měsíců do vězení za podvracení republiky. V roce 1974 se odstěhoval do Spolkové republiky Německo, do Mnichova, kde působí jako lektor ve významném nakladatelství Fischer Verlag. Po roce 1989 se příležitostně vyjadřuje - především na stránkách Lidových novin a Literárních novin - k domácí i k německé situaci.

Filip debutoval poměrně pozdě vyzrálým románem Cesta ke hřbitovu (1968), příběhem dospívajícího chlapce prožívajícího v Ostravě léta 2. světové války. Svým antiiluzívním pohledem, skepsí a zdůrazněným protikladem "malých" a "velkých" dějin patří tento román do linie, kterou konstituovali Zbabělci J. Škvoreckého. Druhý Filipův román Blázen ve městě nemohl v roce 1970 již ve vlasti vyjít, publikován byl roku 1975 v Curychu. Tento román do jisté míry svou vyprávěcí metodou předznamenává Filipovo nejrozsáhlejší dílo, "epos" Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka ze Slezské Ostravy (1974, Kolín nad Rýnem). Zde vyprávění zabírá období od jara 1945 až do roku 1968 a Filip tu bohatě využívá prvků narušujících konvence tradiční prózy.

Již v exilu psal groteskní román Poskvrněné početí (1976, Toronto), odehrávající se na moravském maloměstě v období normalizace. Další prózy už píše Filip německy, jsou však vždy spjaty s českým prostředím: platí to pro historickou novelu o Albrechtovi z Valdštejna Valdštýn a Lukrecie (česky 1979, Toronto), a zejména pro Filipův zřejmě vrcholný román Kavárna Slavia (německy 1985, česky v překladu Sergeje Machonina v roce 1993). Zde dovedl autor k vrcholu své fabulační schopnosti a sklon k bizarnosti a grotesknosti.

V roce 1973 vystoupil v Čs. televizi a zřekl se svých kolegů spisovatelů-disidentů. Počátkem roku 1998 byl v bavorské televizi odvysílán dokument Smějící se barbar, natočený ve spolupráci s Českou televizí. Snímek odhaluje Filipovu spolupráci se Státní bezpečností v 50. a 70. letech.

(jp)

FILIPOVSKÝ František (* 23. 9. 1907 Přelouč, + 26. 10. 1993 Praha) - český herec a režisér

František Filipovský, jeden z nejosobitějších komiků českého divadla a filmu, byl synem flétnisty orchestru Prozatímního divadla a absolventem Filosofické fakulty Univerzity Karlovy (1929-33). Jako herec působil ve Velké operetě, ve Voicebandu E. F. Buriana a v Moderním studiu J. Frejky, roli herce a režiséra spojil v Intimním divadle a ve smíchovské Aréně. V letech 1931-38 hrál v Osvobozeném divadle, kde v revuích Voskovce a Wericha Caesar, Balada z hadrů a Těžká Barbora vytvořil komické postavy, v nichž obměňoval prototyp snaživého, ušlápnutého a úzkoprsého, tzv. malého člověka. V téže době našel uplatnění i ve filmu, zahrál si v Hej rup! i Svět patří nám, ale pro většinu diváků zůstane "snaživým" Krhounkem z Cesty do hlubin študákovy duše. Za okupace hrál mimo jiné ve Švandově divadle a v Uranii. V roce 1945 se stal členem činohry Národního divadla, v níž se prosadil postupně jako tragikomický herec vědomě aktualizující herecký odkaz komika Jindřicha Mošny (Harpagon, MoliŹre: Lakomec, 1950) a představitel řady menších rolí, jimž dal ostré rysy a jasnou pointu. I po válce Filipovský patřil mezi velmi obsazované filmové veseloherní herce a velký prostor dostal též v televizi (seriál Hříšní lidé města pražského, písničkové pořady Z babiččiny krabičky). Jeho charakteristický hlasový projev se vryl do paměti mnoha posluchačů rozhlasu četbou Poláčkova románu Bylo nás pět, ale také filmového obecenstva, které oceňovalo mistrovské umění dabingu, především při hlasové interpretaci populárního francouzského komika Louise de FunŹse. Dcera Pavlína byla v 60.-70. letech zpěvačkou populární hudby, herečkou a konferenciérkou.

(pö)

FILLA Emil (* 4. 4. 1882 Chropyně, + 7. 10. 1953 Praha) - český malíř, grafik a sochař

Emil Filla byl vůdčí osobností meziválečné avantgardy, a to jak po umělecké, tak po teoretické stránce. Studoval na pražské Akademii výtvarných umění (do 1906), brzy se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem - s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911-14) - až do své smrti. Ve službách českého protirakouského odboje pracoval v letech 1914-19 v Nizozemsku. Byl redaktorem Volných směrů a redigoval Prameny, sbírku dobrého umění. V roce 1939 ho nacisté zatkli a uvěznili v Buchenwaldu. Po 2. světové válce byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.

Rané Fillovy práce, jež jsou obvyklou expresívní reakcí na akademismus, ovlivnila pražská výstava Edvarda Muncha, ale svým kolorismem a způsobem užití barvy i Vincent van Gogh a Pierre Bonnard (Čtenář Dostojevského, 1907). Filla ovšem dovedl čerpat i ze starších vzorů, kterým se věnoval ve svých raných teoretických studiích. V roce 1910 publikoval stať o Honoré Daumierovi ve Volných směrech (vliv tohoto umělce je snad nejnápadnější v obraze Červené eso), článek o El Grecovi v Uměleckém měsíčníku (1911) se odrazil v plátně Milosrdný Samaritán. V rámci úvahy O ctnosti novoprimitivismu (Volné směry, 1911) se přiklonil k Picassovu a Braqueovu kubismu (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911), v obrazech Dvě ženy a Koupání (oboje 1912) velmi úzce. Svými zátišími z těchto let se pak zařadil ke konečné fázi stylu - k syntetickému kubismu - ve 20. letech se zvýrazněnou plasticitou a liniemi.

V dalším desetiletí u Filly opět vzrostl figurální podíl, námětem se staly boje (zápasy Héraklovy a Théseovy se zvířaty) a tragické osudy (Pád Faetónův). Umělec se tak vrátil k expresívnímu výrazu, zdůrazněnému ještě tvarovými deformacemi, organickými liniemi a zesílenou fantazijní složkou. Prohloubil také prostorovou výstavbu obrazu.

Fillův emotivní projev vyvrcholil v době ohrožení státu v sérii zápasů zvířat (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). Zároveň se však objevila i charakteristická národní inspirace a zobrazování hrůzy (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939). Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s J. Čapkem nacisty zatčen a uvězněn. Po návratu z koncentračního tábora se, kromě monumentálních kompozic, věnoval zátiší a krajinomalbě (soubory krajin z Českého středohoří).

Filla se ovšem v meziválečném období věnoval i drobné plastice, většinou bronzu; po celý svůj život také publikoval práce věnované výtvarnému umění (Holandské zátiší, 1916; Malé renesanční bronzy, 1937; Krajina v čínském umění, 1947).

(vl)

FIRKUŠNÝ Rudolf (* 11. 2. 1912 Napajedla, + 19. 7. 1994 Staatsbourg, New York, USA) - český klavírista

Rudolf Firkušný, syn notářského koncipienta, byl již v 7 letech v Brně představen jako klavírista L. Janáčkovi. Ten zařídil, že Firkušný mohl už od roku 1920 studovat na brněnské konzervatoři u něho skladbu a u Růženy Kurzové klavírní hru. Ve studiu skladby pokračoval ještě 1928-29 u Rudolfa Karla na pražské konzervatoři, kterou absolvoval vlastním Concertinem. Ve studiu klavírní hry pokračoval na mistrovské škole u Viléma Kurze. Přitom od roku 1920 už veřejně koncertoval, ve Vídni vystoupil poprvé v roce 1923, v Berlíně 1927, v Paříži 1928. Jako desetiletý hrál poprvé s Českou filharmonií (Mozartův tzv. Korunovační koncert). Na mimořádně nadaného mladého umělce byl upozorněn i prezident Masaryk. Pod podmínkou, že současně řádně dostuduje i gymnázium (maturita 1930), mu bylo poskytnuto stipendium k zahraničním pobytům (letní kursy Artura Schnabela v Berlíně a další). Roku 1933 debutoval v Anglii, v roce 1938 v New Yorku.

V květnu 1939 se mu podařilo opustit okupovanou zemi a usadil se nejprve v Paříži, kde žil jeho přítel B. Martinů. Koncertoval po Francii, vystupoval na čs. propagačních večerech, kde uváděl především českou hudbu. Okupovanou Francii opustil v říjnu 1940 ilegálním přechodem španělské hranice. V lisabonském rozhlase provedl Dvořákův klavírní koncert a v prosinci 1940 dorazil do New Yorku. V příštím roce jeho provedení Dvořákova koncertu v Chicagu a zvláště prosincový newyorský recitál s výhradně českým programem Smetana-Janáček-Martinů, na který se dostavili nejslavnější klavíristé starší generace v čele s Arturem Rubinsteinem, Vladimirem Horowitzem, chebským rodákem Rudolfem Serkinem a dalšími, k němu natrvalo obrátily pozornost amerického kulturního světa. Prosadil se mezi elitu světových klavíristů jako výsostně kultivovaný interpret, technicky vybavený i na nejobtížnější díla a přitom precizně rozlišující nejjemnější stylové rozdíly. Hrál s nejlepšími orchestry a špičkovými dirigenty, byl vyhledávaným spoluhráčem v komorní hudbě (nejčastěji hrával s violoncellisty Pierrem Fournierem a Gregorem Piatigorskim). Učil též na elitní newyorské Julliard School.

Jeho vlast ho mohla slyšet až po válce. Na Pražském jaru 1946 přesvědčivým výkonem rehabilitoval spolu s R. Kubelíkem i českým hudebním světem dosud přehlížený klavírní koncert Dvořákův. Komunistický puč v roce 1948 znovu, tentokrát na dlouhá desetiletí, zpřetrhal jeho vazby k českému hudebnímu životu. Firkušný odmítal vystupovat v totalitním Československu, koncert by byl považoval za formu uznání režimu. V zahraničí však s českými orchestry ochotně vystupoval. V největší diskrétnosti zajížděl na Moravu navštívit matku, a roku 1965 si odtud odvezl do USA jako choť dceru své někdejší přítelkyně.

Vedle české hudby proslul Firkušný jako interpret klasické a romantické hudby počínaje Mozartem. Nejednou ovšem vyhověl i přáním předních amerických skladatelů, aby byl prvním interpretem jejich děl, takže premiéroval vedle klavírních koncertů Bohuslava Martinů také koncerty Samuela Barbera, Giana C. Menottiho a dalších.

Se svým přítelem R. Kubelíkem představovali světově nejznámější české umělce a soustavným uváděním české hudby v mnoha zemích vykonali pro českou kulturu maximum.(Jestliže Kubelík se silně angažoval i přímými politickými akcemi, Firkušného potřeba uchovat si možnost vstupu do země k návštěvám matky ho od těchto aktivit distancovala.) Po pádu totality se ihned zúčastnil Pražského jara 1990 a s R. Kubelíkem a Českou filharmonií na něm provedli 2. klavírní koncert B. Martinů. Čekala ho řada poct (řád T. G. Masaryka, čestné doktoráty pražské a brněnské univerzity, čestná občanství atd.), od roku 1992 předsednictví výboru Pražského jara atd.

(tv)

FIRT Julius (* 17. 11. 1897 Sestrouň, + 27. 5. 1979 Mnichov v SRN) - český kulturní pracovník a politik

Julius Firt, původně úředník Lihové centrály, vlastním jménem Fürth, se v roce 1929 stal ředitelem nakladatelství Fr. Borový a roku 1936 ředitelem koncernu Lidových novin. Vedl svěřené podniky k hospodářské úspěšnosti a zasloužil se o vydávání významných novinek české i zahraniční literatury. Udržoval rozsáhlé společenské, pracovní i přátelské styky v politických a kulturních kruzích: mimo jiné s J. Stránským, F. Peroutkou, K. Čapkem - k jehož pátečníkům patřil - a mnoha dalšími.

V roce 1939 emigroval do Velké Británie, kde se podílel na činnosti čs. exilu jako pracovník informační služby ministerstva zahraničních věcí. Po válce se stal generálním ředitelem podniků Melantrich a poslancem Národního shromáždění za Čs. stranu národněsocialistickou, jejímž členem byl již od vzniku Československa. Byl členem předsednictva a politickým jednatelem své strany a patřil k jejím nejvýznamnějším představitelům.

Po únoru 1948 odešel do exilu. Podílel se na organizování Rady svobodného Československa a byl u počátků československého vysílání Svobodné Evropy. Od roku 1951 v ní pracoval jako zástupce šéfredaktora redakce v New Yorku a roku 1955 se stal ředitelem studia v Mnichově. Ve své vzpomínkové knize Knihy a osudy (1972) podává zasvěcený obraz o nakladatelské činnosti v první republice a o společenském a literárním životě v tehdejší Praze.

(mch)

FISCHER Jan Frank (* 15. 8. 1921 Louny) - český skladatel, překladatel, publicista

Jan Frank Fischer ze svých četných zájmů a nadání volil po maturitě na kralupském gymnáziu a po zavření vysokých škol studia na pražské konzervatoři a 1945-48 na její mistrovské škole (u Jaroslava Řídkého). Stal se skladatelem z povolání, ale současně dále rozvíjel své zájmy o literaturu a jazyky, překládal (s chotí Olgou) například ze španělštiny Cervantese, Lope de Vegu, Alarcóna, později pro sebe napsal několik operních libret. Přestože se za totalitního režimu politicky neangažoval, byly jeho intelektuální dispozice využívány v různých komisích Svazu čs. skladatelů, ve výboru Českého hudebního fondu a podobně.Jako skladatel se soustředil především na hudebně dramatickou tvorbu. Napsal přes 120 scénických hudeb, desítky kompozic pro film a televizi (seriál Byl jednou jeden dům, podle Jana Otčenáška, 1974). V roce 1958 se podílel na prvním programu Laterny Magiky na EXPO v Bruselu. Napsal 7 oper: Ženichové (1956, podle Simeona Karla Macháčka), Romeo, Julie a tma (1951, na vlastní libreto podle Otčenáškovy novely), komorní operu na vernovské téma Oh, Mr. Fogg (1970), rozhlasovou operu Zázračné divadlo (1970) a Dekameron (1975). Opera Copernicus (1981) byla komponována a dodatečně provedena k 100. výročí znovuotevření Národního divadla. Televizní operu Most pro Kláru (1986) komponoval na vlastní námět. Nečetné jsou jeho skladby instrumentální (klarinetový koncert, Koncertní suita pro Barok Jazz Quintet, Listy o jednom pro saxofonové kvarteto a další). Stylově zůstává Fischer v hranicích tradičních prostředků, které jsou vždy uplatňovány inteligentně, aniž by posluchače strhoval.

(tv)

FISCHER Josef Ludvík (* 6. 11. 1894 Praha, + 17. 2. 1973 Olomouc) - český filosof a sociolog

Josef Ludvík Fischer byl synem lesníka na panství Schwarzenberků. Na pražské filosofické fakultě studoval češtinu, filosofii a němčinu. V letech 1921-35 pracoval v knihovnách v Praze, Olomouci a Brně, v roce 1927 se habilitoval na brněnské filosofické fakultě, od roku 1935 tu byl mimořádným profesorem. Spolupráce s levicovými intelektuály ho přivedla do Levé fronty. Po okupaci emigroval do Nizozemska, kde v ilegalitě prožil válku. Po návratu do vlasti se stal v letech 1946-49 prvním rektorem Palackého univerzity v Olomouci. Poté ještě přednášel v Brně v letech 1956-60, než byl poslán do důchodu. Na univerzitu v Olomouci se opět vrátil v období "pražského jara" (1968-69).

Ve 30. letech Fischer formuloval základy své skladebné filosofie, která v mnohém předjímala pozdější západoevropský strukturalismus. Svým učením, založeným na pojmech funkce, struktura, celek, část, řád a hierarchie, se snažil vysvětlit svět v jeho strukturálně kvalitativní rozrůzněnosti s odlišnými způsoby existence. Skladebnou filosofii aplikoval Fischer hlavně na sociologii. Společnost definuje jako skladbu funkcí sociálního dosahu: nejnižší funkce směřují k zachování daného stavu společnosti, nejvyšší pak k jejímu rozvoji.

I když v 50. a 60. letech užíval některé pojmy marxistické terminologie, nevzdal se svého přesvědčení, že jen skladebnou filosofií lze řešit společenskou krizi 20. století.

K významným Fischerovým dílům patří Základy poznání (1931), Zrcadlo doby (1932), Krize demokracie (1933), Řád kapitalistický a skladebný (1935), Filosofické studie (1968).

(zb)

FISCHER Otokar (* 20. 5. 1883 Kolín nad Labem, + 12. 3. 1938 Praha) - český překladatel, literární vědec, básník a dramatik

Zprávu o připojení Rakouska k Říši srdce básníka, dramatika a překladatele Otokara Fischera nevydrželo. Protagonista vitalismu, směru objevujícího se v české literární tvorbě po první světové válce, příslušník tzv. pragmatické generace ("generace z r. 1914"), dramaturg Národního divadla a pozdější ředitel činohry ND umírá raněn mrtvicí v předvečer událostí, které s největší tíhou dopadly právě na národ jeho předků. Narozen v asimilované židovské rodině považoval dlouhou dobu svůj původ za okolnost ne příliš šťastnou. V diskusích o asimilaci, problému, který jej provázel celý život, a s ním související otázce sionismu, mu sekundoval T. G. Masaryk.

Návrat k židovským kořenům najdeme u Fischera-germanisty v předmluvě k monografii věnované osobě Heinricha Heineho (Heinrich Heine, 1923). Heine je jedinou židovskou osobností světové literatury, kterou se ve svých filologických studiích zabýval.(Fischer je ještě autorem monografií o Kleistovi a Nietzschem.) U Fischera--básníka je autorův původ čitelný především v jeho nejbohatší sbírce Hlasy (1923). První známky nástupu problému židovství ve Fischerově díle je však možné najít již o sedm let dříve ve sbírce Ozářená okna. Vrcholem Fischerovy lyrické poezie jsou sbírky Kruhy (1921) a Peřeje.

Ve svých pracích teoretických uplatňoval Fischer mj. metodu literárně psychologickou. Kulturněpolitické eseje, recenze i překlady publikoval v několika časopisech, psal do Národních listů, Práva lidu a působil jako divadelní referent Lidových novin. Je autorem řady esejů (knižně v souborech Duše a slovo, 1929; Slovo a svět, 1937). Germanistiku, kterou vedle romanistiky a srovnávací literární vědy studoval v Praze a Berlíně, později přednášel na Karlově univerzitě. Vedl kursy dějin německé literatury a dramatu. Jeho akademická kariéra vyvrcholila roku 1933, kdy usedl na děkanský stolec filosofické fakulty.

Méně známé je dílo Fischera-dramatika. Mnohem víc než díla Přemyslovci (1918) nebo Otroci (1925) jsou totiž ctěny jeho překlady Goethova Fausta, Shakespeara, Kiplinga, MoliŹra, Villona, Heineho a dalších. Pro své novátorství v překladatelské oblasti, kde aplikoval literárně-psychologické praktiky, dal vzniknout nové překladatelské škole, která překonala tradici lumírovců.

(poj)

FISCHEROVÁ Daniela (* 13. 2. 1948 Praha) - česká dramatička a prozaička

Významná představitelka českého dramatu 80. let. Absolventka FAMU (obor scenáristika a dramaturgie). Spolupracovala s rozhlasem, je autorkou knih pro děti a filmovou scenáristkou (s V. Chytilovou Vlčí bouda). V roce 1979 byla v Realistickém divadle uvedena její hra Hodina mezi psem a vlkem s podtitulem Soudní pře Františka Villona, jež byla po čtyřech představeních zakázána. I další její hry Báj (napsána 1982) a Princezna T.(napsána 1986), osobité úpravy známých příběhů a legend, stály v centru zájmu normalizační cenzury. Autorka do svých divadelně efektních apokryfů vkládala nové výklady a významy, jimiž tehdy reagovala na atmosféru totalitního Československa.

(pö)

FISCHL Viktor (* 30. 6. 1912 Hradec Králové) - český spisovatel, publicista a překladatel žijící v Izraeli

Když za pomoci Vlada Clementise, nedlouho po tragické smrti Jana Masaryka, odjížděl Viktor Fischl v říjnu 1949 z poúnorového Československa, měl za sebou již kariéru v diplomatických službách exilového i poválečného ministerstva zahraničí, ale i prestižní ocenění v soutěži Evropského literárního klubu za rok 1947 za svůj román Píseň o lítosti. Odchod do nově vzniklého Izraele nebyl vyvolán pouze politickou situací v tehdejším Československu, která vedla ke smrti Fischlova přítele a ministra zahraničí a která zabránila vydání jeho apolitické prvotiny. Syn židovských rodičů pocházejících ze Slovenska, narozený v prostředí maloměstského Hradce Králové, se ani před válkou netajil svými sionistickými sklony. V době studií (Právnická a Filosofická fakulta Univerzity Karlovy) pracoval v sionistickém hnutí, byl redaktorem týdeníku Židovské zprávy a parlamentním tajemníkem menšinové Židovské strany.

Snaha získat anglická víza pro cca 70 nejohroženějších českých Židů ho dva týdny po vstupu Hitlera do Prahy v roce 1939 přivedla do Londýna, kde se poprvé setkal s Janem Masarykem. I když se mu zdaleka nepodařilo zachránit před transporty všechny z oněch sedmdesáti, pracoval Fischl i nadále za Masarykovy vydatné pomoci na záchraně dalších Židů. Syn prvního prezidenta jej přivedl na diplomatickou dráhu a oddálil tak Fischlův záměr odjet do Palestiny. Fischl se stává Masarykovým prvním tajemníkem a setrvává i v poválečném sboru ministerstva zahraničí, nejdříve v Londýně a později v Praze. Zabývá se přípravou nikdy nepodepsané mírové smlouvy s Německem, s Masarykem spolupracuje až do jeho smrti. Protože byl v Masarykově bytě dva dny před jeho dodnes neobjasněnou smrtí, a především z důvodu přátelství, které oba muže poutalo, je Fischl častým adresátem dotazů na pravděpodobnost Masarykovy sebevraždy. Tuto otázku diskutuje v závěru své - u nás nejrozšířenější - knihy Hovory s Janem Masarykem (poprvé Tel Aviv 1952).(V přepracovaném vydání, které se českým čtenářům dostalo do rukou s téměř čtyřicetiletým zpožděním, se přiklání k hypotéze o nepravděpodobnosti Masarykova dobrovolného odchodu.)

Diplomatická kariéra Viktora Fischla pokračovala i v nové vlasti, Izraeli. Jeho první diplomatickou misí se stalo Japonsko (1955-59), odkud v roce 1959 odešel do Barmy. Jako velvyslanec působil v Jugoslávii, Polsku a v Rakousku.

Fischlovy první sbírky Jaro (1933) si povšiml Pavel Eisner, který některé básně z ní přeložil a uveřejnil v Prager Presse. Ještě před válkou získává uznání v Lyrické soutěži Melantrichu za sbírku Hebrejské melodie, která vychází ve stejném roce jako sbírka Kniha nocí (1936). Za války vydal v Anglii čtyři sbírky básní (Evropské žalmy, Lyrický zápisník, Anglické sonety, Mrtvá ves) a přeložil padesát básní Werfelových. Nejplodnější období Fischla - prozaika a básníka však nastává až v letech sedmdesátých, kdy opouští dráhu diplomata a odchází do důchodu. Fischl se ve svých dílech většinou vrací do minulosti, kterou připomíná a znovu oživuje. To platí jak o románu Hrací hodiny, který je návratem do světa Fischlova dětství, o knize Všichni moji strýčkové, tak i o Páté čtvrti, která křísí zmizelý svět předasanačního židovského Josefova.

Po roce 1990 vycházejí u nás Dvorní šašci, kteří vznikli rozepsáním povídek Soudce a Trubač na šofar a měli být prvním dílem Jeruzalémského triptychu. Ulice zvaná Mamilla, jeho druhá část, existuje zatím pouze v rukopisu, v roce 1997 vyšlo Loučení s Jeruzalémem. Samozřejmě že ani Fischl (jehož bibliografie čítá více než dvacet titulů a který podle vlastních slov, ač téměř slepý, píše stále pět až šest hodin denně) se nevyhnul tématu v poválečné židovské literatuře dominujícímu, holocaustu. Tázání po právu nepřímých svědků pekla vyhlazovacích táborů věnuje Fischl, který přečkal válku v anglickém exilu, knihu napsanou společně s bratrem Pavlem Hodinář z uličky Zvěrokruhu (Praha 1992). Ani fakt, že krátce po svém příjezdu do Izraele přijal jméno Avigdor Dagan (původní německy znějící jméno nebylo vhodné pro diplomatické služby) nevylučuje Fischla z okruhu českých spisovatelů. Všechny knihy, ať se jedná o prózu či o verše, píše výhradně česky, sám je překládá do němčiny nebo do angličtiny. Teprve poté jsou přeloženy do hebrejštiny.

(poj)

FIŠER Luboš (* 30. 9. 1935 Praha) - český skladatel

Luboš Fišer byl na pražské konzervatoři a na AMU v letech 1952-60 žákem Emila Hlobila a P. Bořkovce. Absolvoval 2. symfonií a operou Lancelot (libreto Eva Bezděková). Zaujal schopností lapidárního formového řešení a pregnantním tvarem použitého hudebního tématu. Skladbou Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy pro orchestr (1965), jež získala 1967 1. místo v mezinárodní skladatelské tribuně UNESCO v Paříži, se přiklonil k novým kompozičním technikám (likvidace metriky, aleatorika, akcent na sónickou složku hudební struktury aj. ). Podobně koncipoval i svá Caprichos pro komorní a smíšený sbor na slova Goyových nápisů k obrazům z jeho stejnojmenného cyklu (1966) a kantátu Nářek nad zkázou města Ur (1970, 2. verze 1978). Paralelně komponoval množství komorních skladeb (klavírní sonáty, sonáta Ruce pro housle a klavír, sonáta pro violoncello a klavír, sonáty pro housle a pro violoncello sólo, Testis pro smyčcový kvartet, Variace na neznámé téma pro smyčcový kvartet, Sonáta pro dvě violoncella a klavír a další). Z roku 1970 pochází nejhranější Fišerova skladba Crux (= Kříž) pro housle, tympány a zvony, která má formu variací na vlastní téma z Requiem (1968). Působivá je rovněž skladba Ave, imperator, morituri te salutant pro mužský sbor, violoncello, 4 trombóny a bicí (1977). Je vyhledávaným a oceňovaným autorem hudby k filmům a televizním inscenacím (přes 300 titulů, hudba k filmu P. Weigla Bludiště moci získala 1979 Premio Italia, hudba k filmu K. Kachyni Zlatí úhoři získala 1980 Prix Italia). Řada jeho děl měla své premiéry v zahraničí - například skladba pro orchestr Labyrint v Mnichově 1978, orchestrální Serenády pro Salzburg, komponovány pro Salzburger Festspiele 1979 a podobně. Televizní opera Věčný Faust (režie J. Jireš) získala 1. cenu v salcburské soutěži 1987).

Fišerova snaha o maximální oproštěnost tematického materiálu vede autora k miniaturizaci formy (smyčcový kvartet z roku 1984 je jednovětý a trvá cca 10 minut, 6. klavírní sonáta Fras z roku 1978 trvá 7 minut, podobně jednovětý Sonet pro violu a smyčcové kvarteto z roku 1993 a jednovětá kytarová Sonata per Leonardo) a až k nadměrnému zjednodušení hudební výpovědi. Jeho koncert pro dva klavíry a orchestr trvá pouhých 16 minut.

(tv)

FLORIAN Miroslav (* 10. 5. 1931 Kutná Hora, + 10. 5. 1996 Praha) - český básník

Po prvních dialekticko-lyrických sbírkách ze začátku 50. let se absolvent knihovnictví na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a tehdejší redaktor rozhlasu M. Florian objevil v roce 1955 v okruhu nově založeného časopisu Květen (J. Šotola, Bohuslav Březovský, K. Šiktanc), provozujícího tzv. poezii všedního dne. Její povšechný program, reagující především na schematickou literaturu, se projevil například ve Florianově sbírce Závrať (1958). V roce 1958 nastoupil jako redaktor do nakladatelství Československý spisovatel, kde až do roku 1977 bděl nad oficiálně vydávanou poezií.

Florian vydal v 60. letech čtyři sbírky, ale jeho pravý čas začal až v 70. letech, kdy se ochotně změnil v jakéhosi "poetu laureata" normalizačního režimu, a do roku 1989 se objevilo 14 sbírek, několik výborů z tvorby a 3 svazky Vybraných spisů. Florian je v té době schopen a ochoten zveršovat cokoli, takže jeho poezie získává rysy rozbředle lyrické, stále se množící hmoty, obalující realitu znormalizovaného Československa do výjevů harmonické malebnosti a iluzívního optimismu. Aparátní vykladač Milan Blahynka jeho poezii popisuje slovy: Směřuje k básnickému obrazu mravně vyspělého, nejvýš zodpovědného, všestranně rozvinutého socialistického člověka, pohrdajícího ideály konzumní společnosti. V. Černý o Florianově poezii naproti tomu soudí: Vyměšovač hektolitrů citové banality, jíž politická ortodoxie půjčuje koženky, aby z nich po zadku klouzala z plytkého srdce do světa papíru.

(jp)

FLOSMAN Oldřich (* 5. 4. 1925 Plzeň) - český skladatel a organizační pracovník

Studia na pražské konzervatoři (1941 až 1946) začal O. Flosman v harfovém oddělení, pokračoval v klarinetové třídě a skončil u studia skladby (Karel Janeček), v němž pokračoval 1946-50 na AMU u P. Bořkovce. Společně s R. Drejslem a Lubomírem Železným působil jako skladatel a upravovatel v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého, jehož byl v letech 1960-62 uměleckým vedoucím. Psal tehdy hlavně masové a vojenské písně, sbory a taneční skladby. 1962-76 byl skladatelem ve svobodném povolání. Za "normalizace" byl jako angažovaný stranický pracovník postaven po boku svého přítele Železného do čela řady organizací (člen předsednictva Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, od roku 1977 ředitel Ochranného svazu autorského, hlavní dramaturg Pragokoncertu aj.).

Flosman je typem spontánního hudebníka lidové provenience, jehož rozhled není usměrňován ani větším vzděláním, ani intelektuálními dispozicemi. Jeho nejvděčnějším inspiračním zdrojem je idiomatika hudebního nástroje, pro který komponuje. V řadě instrumentálních skladeb dospěl k svéráznému skladatelskému rukopisu: Zbojnická sonatina pro klarinet a klavír (1952), Větrné scherzo pro flétnu a harfu (1955), jednovětý Sen o houslích pro housle a klavír (1962), 2. dechový kvintet (1962), 2. houslový koncert (1972), Michelangelův kámen pro violu a orchestr (1976); Rapsodie pro violoncello a orchestr (1976) a další. Neúspěšné byly jeho pokusy o velké symfonické formy, a zvláště pak vokálně instrumentální díla (kantáta Vojvoda Sámo, na vlastní text podle A. Pludka, 1970; kantáta Vteřiny vítězství, k 25. výročí "Únorového vítězství", 1972 a podobně). Pád totalitního režimu vyřadil většinu jeho děl z koncertního života.

(tv)

FOERSTER Josef Bohuslav (* 30. 12. 1859 Praha, + 29. 5. 1951 Vestec u Staré Boleslavi) - český skladatel, spisovatel, kritik, pedagog a malíř

Josef Bohuslav Foerster, poslední a umělecky nejvýznamnější člen starého hudebnického rodu, byl synem učitele varhanické školy Josefa Förstera. Foerster absolvoval tuto školu roku 1882, působil pak v Praze jako varhaník i kritik a vyučoval zpěv na gymnáziích. Od pražské návštěvy Petra I. Čajkovského 1888 s ním udržoval styk, o Edvardu H. Griegovi vydal 1890 průkopnickou knižní studii. Roku 1893 následoval svou choť sopranistku Bertu Lautererovou do Hamburku, později do Vídně, kam ji do Dvorní opery angažoval Gustav Mahler. Ve Vídni přijal Foerster místo na nové konzervatoři (k jeho žákům patřil budoucí dirigent György Széll) a od 1910 působil jako referent vlivného deníku Die Zeit. Po válce se přestěhoval do Prahy a byl jmenován profesorem skladby na konzervatoři, v letech 1922-31 učil na její mistrovské škole. V letech 1931-39 byl prezidentem České akademie věd a umění. Pro svou všestrannost, kultivovanost a harmonizující vliv při kulturních sporech byl hluboce nábožensky věřící Foerster v obecné úctě.

Jeho rozsáhlé skladatelské dílo je svou povahou tradicionalistické. Vstřebal podněty novoromantiků a impresionistů, ale po 2. světové válce přicházející podněty už nepřijal. Při svém meditativním a lyrickém založení se nejlépe prosadil v hudbě vokální. Jeho skladby pro mužské sbory mají v rámci české hudby význam epochální a velké úspěchy českého sborového zpěvu v zahraničí byly do značné míry podmíněny jeho tvorbou. Zhudebnil více než 100 básní Josefa Václava Sládka (nejúspěšnější byl cyklus Devět sborů, 1894-97), dále básně Nerudovy, Horovy a dalších. V orchestrálním díle stojí v popředí 5 symfonií, z nichž je nejcennější Čtvrtá c moll Velikonoční (1905) a Pátá d moll (1929), věnovaná památce předčasně zesnulého syna Alfréda. Dále psal symfonické básně, suity (Cyrano de Bergerac, 1903; Ze Shakespeara, 1909), mezi komorními díly vyniká dechový kvintet op. 95 z roku 1909, dále nonet, 5 smyčcových kvartet a další díla. Z 6 oper vynikla Eva (na vlastní libreto podle hry Gabriely Preissové Gazdina roba, 1895-97) a Jessika (podle Shakespearova Kupce benátského zpracoval libreto Jaroslav Vrchlický, 1902-04). Významná je i Foersterova tvorba chrámová, už před Janáčkem napsal skladbu Missa glagolitica.

Jeho úvahy soustředily sborníky statí Stůl života, Zápisník hudebníkův a další práce, velkou pramennou hodnotu mají publikace autobiografické povahy: Poutník, Poutník v Hamburku, Poutník v cizině, jež byly přeloženy i do němčiny a upoutaly pozornost zvláště partiemi o kontaktech Foerstera s rodákem z Kališť u Jihlavy Gustavem Mahlerem.

(tv)

FOGLAR Jaroslav (* 6. 7. 1907 Praha, + 23. 1. 1999 Praha) - český spisovatel próz pro mládež

Má-li česká literatura pro mládež nějakého bestselleristu, autora, jehož popularita přerostla v kult, pak je to Jaroslav Foglar. Jeho dobrodružné příběhy jsou stejně tak předmětem zatracování (z důvodů ideologických i estetických), jako glorifikování coby breviář správných morálních postojů. Upřít jim nelze věčné motivy romantického přátelství, poetického pojetí přírody a srozumitelně vedeného vypravěčství. Při hlubším zkoumání lze v nich nalézt archetypy iniciace, tajemství, sestupu do hlubin labyrintu a další prvky "vysoké literatury".

Foglar svůj život prožil v oddanosti svému literárnímu poslání a práci s mládeží. Již jako student obchodní školy se zapojil do skautského hnutí - oddíl vedl od roku 1925. Od roku 1938 pracoval jako redaktor časopisu Mladý hlasatel, v letech 1945-46 redigoval časopis Junák a v letech 1945-47 časopis Vpřed. Po zákazu skautských organizací po únoru 1948 pracoval v letech 1954-64 jako vychovatel v domovech mládeže.

Foglar je autorem 25 vydaných knih pro mládež, v nichž důsledně zachovával své základní téma: chlapecký kolektiv postavený před zkoušku, mnohdy i mysteriózní povahy: Hoši od Bobří řeky, 1937, Chata v Jezerní kotlině, 1939, Záhada hlavolamu (1941, která spolu s knihami Stínadla se bouří a Tajemství velkého Vonta tvoří populární trilogii), Kronika Ztracené stopy, 1968. V letech 1969-71 vycházely v sešitech jeho Rychlé šípy, comicsový seriál z Mladého hlasatele (původně kreslený Janem Fischerem, poté Marko Čermákem), jenž ještě potvrdil všeobecnou popularitu foglarovských literárních typů.

V 70. a 80. letech nemohly Foglarovy knihy z pokrytecky ideologických důvodů vycházet. Po roce 1989 nastal foglarovský boom, díky němuž se zařadil mezi nejvydávanější české autory. V roce 1991 Foglar vydal své paměti pod názvem Život v poklusu.

Na Foglarovu "notu" navázala řada autorů, z nichž největší ohlas si získal Miloš Zapletal (Ostrov přátelství, Stezka odvahy a další), který je i autorem unikátní čtyřsvazkové encyklopedie her z celého světa.

(jp)

FOJTÍK Jan (* 1. 3. 1928 Milotice n. Bečvou) - český komunistický publicista a politik

Když se na poradě ideologických pracovníků 20. 11. 1989 na ÚV KSČ jednalo o událostech na Národní třídě, řekl J. Fojtík, že brutalita a porušování zákonů se nebudou trpět, a dodal: Ale veřejně to prohlásit nemůžeme, tím bychom si vyrazili z rukou nejmocnější zbraň - Bezpečnost. Celoživotní hlasatel nepřemožitelnosti idejí marxismu-leninismu věděl dobře, o co se ve skutečnosti opírají komunistické režimy.

Po absolvování Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze pracoval Fojtík jako redaktor Rudého práva (1951-56) a studoval pak na Akademii společenských věd v Moskvě (1957-61). Po jejím absolvování se vrátil do redakce Rudého práva, kde se stával známým stranickým ideologem. Roku 1966 byl zvolen za kandidáta ÚV KSČ a v roce 1967 byl jmenován zástupcem šéfredaktora Rudého práva. Za "pražského jara" se ještě podílel na zpracování Akčního programu KSČ, ale byl příliš spjat s érou A. Novotného, a tak byl z Rudého práva odsunut do stranického Institutu politických věd. Zde vyčkával.

Po sovětské okupaci Československa v srpnu 1968 se stal jedním z předních politiků a ideologů období "normalizace" a "reálného socialismu". Po čistkách na Vysoké škole politické ÚV KSČ, jejímž rektorem byl krátce v roce 1969, byl v témže roce kooptován do ÚV KSČ a zvolen jeho tajemníkem, odpovědným za kulturu, vědu a sdělovací prostředky. Také zde se postaral o uskutečnění rozsáhlých čistek a dbal o co nejpřísnější ideologický dohled. Ve svých funkcích, v nichž odpovídal za proslulou devastaci kulturních poměrů, setrval až do pádu komunistického režimu, od roku 1982 navíc jako kandidát a od roku 1988 člen předsednictva ÚV KSČ. V letech 1969-89 byl též poslanec Federálního shromáždění.

Když se na poradu zmíněnou na počátku hesla donesla zpráva o statisícové protikomunistické demonstraci na Václavském náměstí v Praze, Fojtík dle svědectví jednoho z účastníků zpopelavěl a řekl: To je konec. Byl to konec. Jako jeden z nejnenáviděnějších musel ještě do konce týdne odstoupit ze svých stranických funkcí a do konce roku 1989 i ze všech ostatních. Počátkem roku 1990 byl dokonce vyloučen z KSČ, ale tu už nepotřeboval. Vlastně teprve po jejím pádu, v nerušeném soukromí, mohl začít klidně užívat všech svých "výdobytků socialismu" - bez obav, že by se postsametový režim poohlédl po jejich původu.

(mch)

FORMAN Miloš (* 18. 12. 1932 Čáslav) - český a americký filmový režisér

Dětství Miloše Formana nebylo příliš radostné. Jeho rodiče zahynuli v německém koncentračním táboře, a tak vyrůstal v domově mládeže v Poděbradech, kde se mimo jiné setkal s I. Passerem. Přihlásil se ke studiu na DAMU, kam jej nepřijali, a proto vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU (1955). Během studií debutoval v Krškově filmu Stříbrný vítr, kde si zahrál epizodní roli vojáka, a dokonce ještě stihl napsat s M. Fričem scénář k agitační veselohře Nechte to na mně (1955). Po promoci krátký čas pracoval v televizi, kde se uplatnil i jako příležitostný hlasatel. V roce 1957 se spolupodílel na scénáři filmu Štěňata, při jehož natáčení vypomáhal jako pomocný režisér Ivo Novákovi. Ve stejném roce spolupracoval s vynikajícím režisérem A. Radokem na realizaci filmu Dědeček automobil, v němž si zahrál roli letištního mechanika. S Radokem se rovněž podílel na prvních programech Laterny magiky.

Forman debutoval režijně v roce 1963, kdy téměř v amatérských podmínkách natočil dvě povídky - Kdyby ty muziky nebyly a reportáž z předstíraného konkursu zpěvaček do divadla Semafor Konkurs. Prvním celovečerním filmem byl Černý Petr, v němž se prosadil satirou odhalující maloměšťáctví v povaze lidí. Při realizaci tohoto filmu, který získal Cenu čs. filmové kritiky 1963, Zlatou plachetnici MFF v Locarnu 1964 a další mezinárodní uznání, se setkaly tři výjimečné postavy našeho filmu - vedle Formana i J. Papoušek a I. Passer. V tomto snímku poprvé zazářila herecká hvězda V. Pucholta, který vedle Formanových filmů účinkoval i v Rychmanově muzikálu Starci na chmelu či snímku Svatba jako řemen. Další Formanův film, ve kterém Pucholt účinkoval v hlavní roli spolu s "neherečkou" Hanou Brejchovou, byly Lásky jedné plavovlásky (1965), téměř sociologická studie prostředí dívčího pracoviště v malém městě, kam funkcionáři vzhledem k nedostatku mužů převelí vojenskou posádku. Posledním Formanovým filmem natočeným pro čs. kinematografii byl Hoří, má panenko (1967), odhalující neúprosně lidskou přetvářku.

Po emigraci do USA (1968) natočil Taking Off (Odcházím), jehož komerční neúspěch jej přivedl k vytvoření filmové adaptace Keseyova románu One Flew Over The Cuckoo's Nest (Přelet nad kukaččím hnízdem), která byla oceněna pěti Oskary. Do filmu z Olympijských her v Mnichově 1972 přispěl reportáží ze soutěže desetiboje. Další Formanovy filmy, přepis proslulého muzikálu Vlasy (Hair) a Ragtime, se setkaly v Evropě s mnohem větším úspěchem než v Americe. Teprve Amadeus (1984), jehož exteriéry byly natáčeny - ke značné nelibosti čs. filmových funkcionářů - u nás, obdržel osm Oskarů (z českých umělců T. Pištěk mladší za kostýmy a architekt Karel Černý za scénografii). Na téměř všech Formanových filmech se podílel vynikající kameraman Miroslav Ondříček, pracující i pro další světové režiséry. Ve francouzské koprodukci natočil Forman roku 1989 film Valmont a v roce 1992 se podílel na filmu Proč Havel? Svérázným příspěvkem do diskuse o svobodě projevu se stal zatím poslední Formanův film Lid versus Larry Flynt (1996).

První manželkou Miloše Formana se stala herečka J. Brejchová, druhou později herečka divadla Semafor a výtvarnice Věra Křesadlová, s níž má dva syny, kteří pokračují v rodinné tradici. Obě dvojčata Petr a Matěj si s chutí zahrála už v dětských rolích v trilogii Homolků J. Papouška a v současné době se věnují vlastnímu divadelnímu projektu a občas účinkují i ve filmu (Petr ve Svěrákově Akumulátoru I).

Forman svůj dosavadní život i profesionální kariéru s neobvyklou otevřeností popsal v autobiografii Co já vím? (1994), napsané spolu s čechoamerickým prozaikem Janem Novákem.

(pm)

FRAGNER Jaroslav (* 25. 12. 1898 Praha, + 3. 1. 1967 tamtéž) - český architekt, návrhář nábytku a malíř

Jaroslav Fragner byl synem lékárníka a chemika K. Fragnera. Akademii výtvarných umění v Praze (školu architektury J. Gočára) studoval až v době (1934-35), kdy již byl renomovaným architektem, dlouho po studiu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT (1917-22). Již od roku 1921 vystavoval, tehdy patřil do tzv. Puristické čtyřky; od roku 1922 byl členem Devětsilu, posléze Spolku výtvarných umělců Mánes (1931). Od roku 1945 působil jako profesor architektury na Akademii výtvarných umění, kde byl v letech 1954-58 rektorem.

Od puristického stylu Fragner přešel záhy k funkcionalismu, který snad poprvé lze rozeznat v návrzích nemocnice v podkarpatském Mukačevu (1923-24). Vrcholným dílem 20. let je elektrárna ESSO v Kolíně (návrh 1929), ale také projekt Zemského archivu v Praze. Teprve ve 30. letech šířeji uspěl v realizaci svých návrhů, významná je stavba Pojišťovny Merkur (známá též jako Vltava) na Starém Městě pražském (1934-35), továrna lučebnin a léčiv v Měcholupech a architektonický návrh Masarykova pomníku (spolu s V. Makovským). Po roce 1945 se soustředil na rekonstrukce památek, jejichž obnovu však prováděl značně necitlivě: přestavba Karolina (1946-50), k němuž navrhl novou vstupní budovu (1969); úpravy na Pražském hradě, novostavba Betlémské kaple. Stejně nehodnotné byly i návrhy novostaveb (Planetárium ve Stromovce, 1958-61), poplatné socialistickému realismu.

J. Fragner byl bratrem chemika a farmaceuta Jiřího Fragnera a také spisovatele Benjamina Fragnera, který přijal pseudonym Benjamin Klička.

(vl)

FRAGNER Karel (* 2. 2. 1861 Praha, + 25. 4. 1926 tamtéž) - český lékárník a chemik

Karel Fragner byl synem pražského lékárníka Benjamina Fragnera. Farmacii vystudoval na pražské univerzitě a zde také dosáhl doktorátu farmacie. V dalším studiu pokračoval na pařížské Pharmacie Centrale. Po otcově smrti převzal roku 1886 vedení malostranské lékárny U černého orla, v jejíž laboratoři byl v 50. letech 19. století dán základ českému farmaceutickému průmyslu.

Uveřejnil řadu prací z farmaceutické chemie, mimo jiné v letech 1887-90 izoloval v laboratoři své lékárny tři alkaloidy (amaryllin, bellamorin a imperialin). Farmaceutickou výrobu od lékárny definitivně odloučil až jeho syn, farmakolog a chemik Jiří Fragner, který na počátku 30. let vybudoval a řídil farmaceutickou továrnu v Měcholupech u Prahy. V letech před 2. světovou válkou se zde vyrábělo na 70 léčivých přípravků. Koncem války byl v laboratoři této továrny připraven Mykoin BF-510, první penicilín vyrobený na evropském kontinentě.

(nk)

FRANK Karl Hermann (* 24. 1. 1898 Karlovy Vary, + 22. 5. 1946 Praha) - českoněmecký nacistický politik, státní tajemník úřadu říšského protektora

Na počátku prosince 1939 měl K. H. Frank projev na Staroměstském náměstí v Praze, v němž vyhrožoval českému národu. Mimo jiné tehdy řekl: Pořádek tentokrát uděláme my... Od nynějška bude bez jakékoliv výstrahy jednáno nejostřejšími prostředky. Kdo není s námi, je proti nám. Kdo je proti nám, bude rozdrcen. Není zřejmě náhodné, že se slova kdo není s námi, je proti nám vyskytla v jedné poúnorové písni a že se s nimi setkáme i u S. K. Neumanna v jeho anarchistickém období. Černobílé vidění je vlastní všem totalitním ideologiím.

Nepříliš úspěšný karlovarský knihkupec, protivník a poté souběžec K. Henleina a po likvidaci Kameradschaftsbundu v sudetoněmecké straně Henleinův "černý stín" se v roce 1935 ocitl v československém parlamentu. V první řeči se ovšem - na rozdíl od Lodgmana von Auen - přihlásil k republice, kterou o tři roky později pomohl rozbít. V březnu 1938, po anšlusu Rakouska, se účastnil jednání s Adolfem Hitlerem. Byla stanovena politika sudetoněmecké strany, v níž měl Frank - v září 1938 člen štábu ozbrojených oddílů Freikorps - důležitou úlohu. Stejně tomu bylo i po 15. březnu 1939, kdy se stal státním sekretářem úřadu říšského protektora a od srpna 1943 státním ministrem. Ačkoliv Frank plnil svědomitě všechny pokyny z říše a vzhledem k délce svého působení až do konce války byl stejným katem českého národa jako Heydrich, zůstal ve svých ambicích neuspokojen; funkce říšského protektora či alespoň zastupujícího protektora mu byla odepřena.

Frank, který měl fakticky v náplni práce policejní dozor nad obyvateli Protektorátu, měl strohé, vojácké vystupování a Hácha se ho obával. Připadalo mu, že Frankovo skleněné oko je jakoby zarputilé. Zarputilý byl rozhodně v postupu proti Čechům sám Frank. Neurathova politika mu připadala příliš měkká, začátkem listopadu 1939 musel přijet do Prahy sám Himmler, aby Franka podpořil. Státní sekretář pak nadšeně realizoval Hitlerovo nařízení proti studentům a vysokým školám. Není divu, že přivítal příchod Heydricha, s nímž měl shodné pojetí o nutnosti germanizace českého prostoru, ale rozuměli si i v politice "biče a cukroví". Frank si rozhodně nedělal iluze o tom, že Češi podporují velkoněmeckou koncepci. Zatím však byly potřebné pracovní síly, a podle toho volil i postup. Národ je třeba zbavit jeho hlavy, aby se stal poslušným těstem. Proto do jeho perzekučních opatření nespadal pouze 17. listopad, ale postup proti legionářům, sokolům, junákům. Podílel se na zavedení prvního i druhého stanného práva, na protižidovských opatřeních, na germanizaci prostoru i lidí, na protipartyzánských opatřeních - zkrátka na všech formách teroru směřujících k likvidaci odboje i ducha odporu českého národa.

Bezprostředně po atentátu na Heydricha vyhlásil ještě před příchodem Kurta Daluega stanné právo, jehož součástí bylo i vyhlazení Lidic, jak potvrdil velitel bezpečnostní policie SD Horst Böhme: 9. 6. 1942 v 19.45 mi sděluje SS Gruppenführer K. H. Frank telefonicky z Berlína, že na základě rozhovoru s Vůdcem má být s obcí Lidice naloženo takto: 1. Všichni dospělí muži mají být zastřeleni; 2. Všechny ženy převézt do koncentračního tábora; 3. Děti shromáždit a pokud jsou schopné poněmčení, dát SS rodinám do říše. Zbytek bude určen k jiné výchově; 4. Obec vypálit a srovnat se zemí. Zapojit přitom hasiče.

Akce byla provedena již následujícího dne ráno. Večer 10. června oznámil Frank Háchovi výsledek s výhrůžkou, že tak to dopadne s českým národem, pokud protektorátní vláda nevyplní všechny příkazy, které oznámil Hitler Háchovi při Heydrichově pohřbu 9. června 1942. Zlomený Hácha už skutečně neměl síly klást odpor.

Ovšem situace se po stalingradské porážce stávala pro nacisty nepříznivou. Josef Goebbels vyhlásil 30. ledna 1943 "totální válku" a Frank tuto myšlenku okamžitě rozpracoval pro českomoravský prostor, v němž bylo prioritou udržet klid a výrobu. A tak když ve svém projevu 26. února 1943 tuto "totální válku" vyhlašoval v Protektorátu, neopomněl zdůraznit, že pronásledováni budou pouze nepřátelé říše, nikoliv ten, kdo řádně, pilně a nerušeně pracuje.

Jak se blížil konec války, teror se ovšem znovu stupňoval a Frank souhlasil s perzekucí všeho druhu, ať už to byla poprava čtyř protektorátních četníků v Kobylisích v červnu 1943 anebo teroristické metody v protipartyzánském boji, který zesílil zejména po vypuknutí povstání na Slovensku. Trest smrti čekal na každého, kdo by překročil protektorátní hranici se Slovenskem, nebo se o její přechod pokusí. Přikazoval také, ať se popraví větší počet polapených banditů... Popravení zůstanou viset veřejně na šibenici 48 hodin. Na sklonku války pak rozpracovával plán "spálené země", jehož součástí byla i loupež insignií Karlovy univerzity a jejich odvoz do Německa (už začátkem září 1939 musely být předány německé univerzitě v Praze). Zároveň zkoušel štěstí u západních Spojenců, kam s jeho pokyny odejela vyjednávat delegace protektorátní vlády - ale marně. V poslední chvíli dal také příkaz k popravě 56 vlastenců v Malé pevnosti Terezín. Prahu během povstání neopustil, ale 9. května se chtěl dostat s rodinou do amerického zajetí. Téhož dne byl o 11 hodině dopoledne zajat v Rokycanech a americkou stranou předán k potrestání Československu. Na základě retribučního dekretu byl postaven před soud a 22. května 1946 ve 13 hodin 29 minut veřejně popraven oběšením na Pankráci. Nejpřísnější trest si tento kat českého národa rozhodně zasloužil - ovšem forma veřejné popravy už tak dost rozbouřené vášně jen rozjitřila, a především vrátila čas kamsi do středověku.

Podle svědectví Frankova advokáta ex offo K. Reslera za tři čtvrtě hodiny sňali katovi pacholci Frankovu mrtvolu a chvíli poté se jeho tělo ocitlo mezi dvěma popravenými udavačkami v umrlčí komoře věznice.

(tp)

FRANKE Emil (* 3. 4. 1880 Veľké Brezno, + 1. 12. 1939 Praha) - československý národněsocialistický politik

Dr. Franke byl ozdobou každé vlády, napsal ve svých pamětech J. Šalda. A nemýlil se. Franke se narodil na Slovensku, ale práva a filosofii studoval už nejprve v Praze, poté v Berlíně a ve Vídni. Po studiích začal pracovat v pražské univerzitní knihovně a záhy se zapojil i do politického života. V roce 1918 vstoupil do české socialistické strany spolu s celou skupinou bývalé České státoprávní demokracie. V září 1918 se podílel na vytvoření Socialistické rady a byl i spolutvůrcem nového programu českých socialistů. Za svou stranu byl i členem Revolučního Národního shromáždění a poté Národního shromáždění. Roku 1926 se strana přejmenovala na národněsocialistickou stranu, a právě na jejím sjezdu v roce 1926 byl Franke předsedou rozhodčí komise, která posuzovala případ J. Stříbrného.

Franke se také podílel na akčním programu národních socialistů, který byl přijat na sjezdu v roce 1931: Strana... svůj socialismus odvozuje z hlubšího pojetí demokracie jako ideálu, jemuž za podklad slouží humanitní ideály Masarykovy... Strana je socialistická, ale pojímá svůj socialismus tak, aby byl přijatelný všem malým a drobným lidem. Strana je národní, ale svůj nacionalismus chápe jako úkol sociální, kulturní a mravní, a odmítá proto plané vlastenčení, které bývá zástěrkou třídních zjevů kapitalistických; chce rozřešiti důstojně a spravedlivě poměr česko-německý, protože vidí v takovém řešení velikou záruku bezpečnosti státu, strana je protiklerikální, odmítá zpolitizované náboženství, ale prohlašuje, že velké mravní a lidové poslání náboženství žádný vzdělaný a slušný socialista nepodceňuje.

Strana národněsocialistická se podle programu opírala o dělnictvo, zaměstnance, zemědělce, živnostníky a inteligenci. Na podnět dr. Frankeho a E. Beneše výkonný výbor strany vznesl v roce 1932 požadavek, aby zájmy hospodářské demokracie byly ve všech vládách energicky hájeny a pokusy o jakoukoli neparlamentní vládu znemožněny. V roce 1936 se konal další sjezd národních socialistů. Hlavní referát o vnitropolitických poměrech a účasti národněsocialistické strany v nich, ale také o postavení Československa v evropské politice podal Franke - místopředseda strany. Konstatoval, že v procesu evropských změn v letech 1931-36 si na základě výsledků parlamentních voleb zachovala republika demokracii, zatímco Němci v Československu podlehli myšlence totalitní a komunisté těžili z těžkých hospodářských poměrů. Doznal, že se s agrární stranou neshodli na rozpuštění Henleinovy strany a že také došlo v roce 1935 k vážným rozporům ohledně stanovení výše obilních cel.

Franke zastával řadu ministerských funkcí: ministr železnic (1919-20), zásobování (1922-25), pošt a telegrafů (1924-25 a 1929-36) a nakonec ministr školství a národní osvěty (1936-38). Byl také vědecky a publicistický činný ve filosofii (jeho koníčkem byla indická filosofie, ale i filologie), knihovnictví a dalších společenských vědách.

(tp)

FREJKA Jiří (* 6. 4. 1904 Outěchovice u Pelhřimova, + 27. 10. 1952 Praha) - český divadelní režisér, ředitel a pedagog

V roce 1925 spolu s J. Honzlem založil Osvobozené divadlo jako divadelní scénu uměleckého spolku Devětsil a nastudoval zahajovací představení Cirkus Dandin (podle MoliŹra). V té době se hlásil k jevištnímu konstruktivismu (vliv sovětské divadelní avantgardy), současně začal ve svých režiích rozvíjet poetismus prosazovaný hrami V. Nezvala, V. Vančury a francouzských dramatiků, které podporovaly jeho smysl pro lyričnost a obraznost. Spolupracoval zde s herci J. Šejbalovou, Stanislavem Neumannem, tanečnicemi Mirou Holzbachovou, Milčou Mayerovou, J. Kröschlovou, s hudebními skladateli I. Krejčím, J. Ježkem, Miroslavem Poncem a také s E. F. Burianem, který zde začínal jako herec a hudebník. V roce 1927 si Frejka založil vlastní divadlo Dada, kde uváděl inscenace poetických her (Cocteau: Svatebčané na Eiffelce, s hudbou), v nichž vystupovala recitační skupina E. F. Buriana Voiceband. Uvedl zde též první představení mladých vysokoškoláků J. Voskovce a J. Wericha Vest Pocket Revue. Poté otevřel Moderní studio, kde uváděl běžné repertoárové hry (Shakespeare: Romeo a Julie, Brandon: Charleyova teta). Chtěl vytvářet divadlo na větších jevištích pro široký okruh diváků, proto v roce 1929 přijal nabídku K. H. Hilara k angažmá v Národním divadle. Jeho zásluhou na první českou scénu pronikly podněty divadelní avantgardy. Režíroval zde své oblíbené francouzské moderní hry Acharda, Cocteaua, Giraudouxa a Neveuxa i komedie svých přátel z avantgardy (V. Nezval). V letech 1936-37 vyzvořil významné inscenace klasických i současných her (Fuente Ovejuna od Lope de Vegy, Shakespearův Julius Caesar, Gogolův Revizor, Puškinův Boris Godunov, Vančurovo Jezero Ukereve), jimiž reagoval na rostoucí nebezpečí fašismu a války. Za okupace spolu s J. Trnkou vytvářel posilující inscenace české klasiky (Klicpera: Zlý jelen, Tyl: Strakonický dudák). Významným Frejkovým spolupracovníkem v Národním divadle a po roce 1945 v Divadle na Vinohradech, realizujícím jeho tvarové, barevné a prostorové představy na jevišti (Revizor, Julius Caesar) byl scénograf F. Tröster.

V roce 1945 ministr Z. Nejedlý jmenoval komunistickou správu činohry Národního divadla v čele s J. Honzlem a pro Frejku, přestože vstoupil do komunistické strany, v souboru ND nezbylo místo. Po krátké nejistotě se stal ředitelem Městského divadla na Vinohradech. Zde za pomoci dramaturga Karla Krause a mladého režiséra J. Pleskota udržoval v atmosféře blížícího se komunistického převzetí moci ve státě básnicky silné divadlo, odpovídající na otázky o smyslu lidské existence, o místu člověka ve společnosti, řídící se demokratickými a humanistickými principy. Se skvělými herci (J. Štěpničková, V. Šmeral, O. Krejča, J. Adamová, V. Brodský) zde vytvářel inscenace (Shaw: Svatá Jana, Gribojedov: Hoře z rozumu), které po únorovém komunistickém převratu nastavovaly nemilosrdné zrcadlo schematickému divadlu vytvářenému dle sovětského vzoru. V roce 1950 bylo Městské divadlo na Vinohradech administrativně proměněno v Ústřední divadlo československé armády. Frejka, kritizovaný již od roku 1949 za to, že neřídí divadlo v duchu socialismu (jedním z jeho kritiků byl hlavní ideolog komunistického divadelnictví J. Honzl), byl přeložen do operetního divadla v Karlíně, kde byly ve vyhnanství i další velké osobnosti českého divadla - V. Burian, J. Werich a O. Nový. V nedůstojných podmínkách usiloval o náročné hudební divadlo pro nejširší vrstvy diváků, a než podlehl krizi a dobrovolně si vzal život, vytvořil několik vynikajících divadelních inscenací (Tyl: Paní Marjánka, matka pluku).

Nesmírné zásluhy má Frejka o rozvoj divadelního školství. Byl dlouholetým profesorem konzervatoře a jeho zásluhou byla v roce 1945 založena Akademie múzických umění, jejímž byl prvním rektorem a odkud byl v roce 1952 komunisty vyhozen. Své názory na divadlo a hereckou tvorbu soustředil do svých spisů (Člověk, který se stal hercem, Železná doba divadla, Deník J. Horákové). Po smrti byl Frejka komunistickou divadelní historií postaven do stínu svých uměleckých souputníků E. F. Buriana a J. Honzla a teprve v 60. letech jeho přátelé (Josef Träger, V. Trojan) a žáci (J. Šotola, Jiří Bělka) prolomili mlčení kolem jeho osoby. Frejka pokračoval v rozvíjení velkého humanistického divadla K. H. Hilara. Sám našel svého následovníka v režisérovi O. Krejčovi. Frejka bezesporu patří se svými spolupracovníky a později ideovými odpůrci, přesto však velkými divadelníky J. Honzlem a E. F. Burianem, do panteonu českého divadla.

(pö)

FREMUND Richard (* 9. 4. 1928 Praha, + 21. 5. 1969 Praha) - český malíř, grafik a scénický výtvarník

Richard Fremund studoval v Praze Akademii výtvarných umění (u Vladimíra Pukla a Vratislava Nechleby), ale i Akademii múzických umění (u F. Tröstera) v Praze. Byl členem a mluvčím skupiny Máj, která protestovala proti omezování svobody výtvarného projevu socialistickým realismem.

Fremundův výtvarný záběr byl široký: věnoval se ilustracím a užité grafice, navrhoval plakáty, vytvářel scénu některých her divadla Semafor (Šest žen Jindřicha VIII., 1962; Návštěvní den) a Rokoka (BAPOPO). Počáteční Fremundova expresívně laděná tvorba, připomínající fauvismus, směřovala posléze k tradičnějšímu a klasičtějšímu podání. Zemřel při autonehodě.

(vl)

FRIČ Martin (Mac) (* 29. 3. 1902 Praha, + 26. 8. 1968 tamtéž) - filmový režisér, scenárista, herec a pedagog

Martin Frič začínal u divadla (kabaret Červená sedma, Revoluční scéna, Varieté Rokoko), ale zanedlouho ho plně zaujal film, u něhož začal "od píky". Přes malování plakátů, filmové laboratoře, profesi kameramana, psaní scénářů a drobné role se dostal k režii. Jeho samostatnou prvotinou byl ještě němý film, ale již v roce 1931 natáčel zvukový film Dobrý voják Švejk se S. Rašilovem v titulní roli. Významné postavení mezi režiséry českého filmu zaujal vytrvalostí, se kterou procházel všemi vývojovými etapami českého filmu od závěrečné fáze němé éry až po 50. a 60. léta, ale i svým nadáním natáčet filmy nejrůznějších žánrů. M. Frič - vedle K. Lamače, G. Machatého, O. Vávry a dalších - je zakladatelskou osobností českého filmu. Jeho filmografie obsahuje nejrůznější díla od komedií s J. Voskovcem a J. Werichem (Hej rup, 1934, Svět patří nám, 1937), V. Burianem (Lelíček ve službách Sherlocka Holmese, kde si také sám zahrál; U snědeného krámu, 1934, Tři vejce do skla, 1937, Katakomby, Baron Prášil, 1940) přes veselohry ze školního prostředí (Kantor Ideál, 1932, Škola základ života, 1938, Cesta do hlubin študákovy duše, 1939), společenské komedie s H. Haasem (Život je pes, 1933, Poslední muž, 1934) a s O. Novým (Kristián, Eva tropí hlouposti, 1939, Roztomilý člověk, 1941), historické veselohry ( Počestné paní pardubické), parodie (Těžký život dobrodruha, 1941, Pytlákova schovanka, 1947), dramata (Revizor, 1934, Jánošík, 1935, Lidé na kře, 1937), adaptace literárních děl (Hordubalové, 1937, Muzikantská Liduška, 1940, Barbora Hlavsová, 1941, Prstýnek, 1945). Po válce, a zejména po únoru 1948 odložil americky znějící pseudonym Mac a natočil i filmy s tematikou politického boje (Zocelení, Past), ale také "utopickou" veselohru (Císařův pekař a Pekařův císař), biografické snímky (Tajemství krve o Janu Janském) či medailóny (T. Pištěk, R. Nasková), pohádky (Princezna se zlatou hvězdou na čele) a televizní hry (Čechovovy aktovky Medvěd a Námluvy s J. Werichem a S. Zázvorkovou v hlavních rolích), ale i zábavné programy.

Frič se také zasloužil o rozvoj slovenského filmu. V roce 1935 na Slovensku s českými a slovenskými herci (P. Bielik, A. Bagar) natočil film Jánošík a v roce 1947 spolurežíroval první slovenský celovečerní film Varúj!. Natáčel též dokumentární filmy, z nichž X. slet všesokolský z roku 1938, uvedený do kin v předvečer 15. března 1939, byl německými okupanty okamžitě zakázán.

Frič spolupracoval s mnoha populárními herci. Vedle výše uvedených to zejména byli: A. Mandlová, J. Štěpničková, L. Boháč, J. Marvan, H. Vítová, L. Pešek, O. Korbelář, D. Medřická, J. Vojta, F. Smolík, L. Baarová, T. Brzková, Z. Baldová, Gustav Nezval, F. Futurista, Z. Štěpánek, V. Matulová, V. Vejražka, R. Hrušínský, N. Gollová, R. Nasková a další. V některých jeho filmech hrála i jeho manželka, herečka a scenáristka Suzanne Marwille, první hvězda českého němého filmu 20. let.

O Fričově "dobrovolném" odchodu ze života po srpnové okupaci Československa vypráví ve svých vzpomínkách M. Forman.

(pö)

FRIML Rudolf (* 2. 12. 1879 Praha, + 12. 11. 1972 Hollywood, USA) - americký skladatel a pianista původem z Čech

Rudolf Friml, syn pekaře, studoval na pražské konzervatoři klavírní hru a krátce byl i posluchačem kompozičního oddělení Antonína Dvořáka. Těsně před absolutoriem byl 1901 ze studia vyloučen pro vedlejší hudebně výdělečnou činnost, jež se studentům nepovolovala. 1899-1901 byl korepetitorem baletu Národního divadla, jako klavírní doprovazeč houslového virtuosa J. Kubelíka s ním absolvoval 1901-02 koncertní turné Evropou a po USA. Tiskem vydanému cyklu Písně Závišovy (1901, následovalo 12 vydání) zajistily úspěch kantabilní melodie s notnou dávkou sentimentu a stylizované vášně. Píseň Za tichých nocí se stala dokonce hudebním a dějovým podkladem stejnojmenného českého filmu (1941). Na úspěch orientovaný Friml znovu zajel do USA 1904 a od 1906 už tam žil trvale. Zpočátku byl korepetitorem baletu Metropolitní opery. V newyorské Carnegie Hall hrál 1906 s The New York Symphony Orchestra a pod taktovkou Waltera J. Damrosche svůj 1. klavírní koncert.

Frimlovou tvůrčí doménou se však stala opereta. V rozmezí 1905 (Drážďany) - 1934 (New York) jich uvedl na evropské a americké scény celkem 30. The Firefly (Světluška, 1912) byla v Hollywoodu zfilmována a u nás uvedena 1937 pod názvem Španělská vyzvědačka. Z tohoto filmu pochází slavná melodie The Donkey Serenade (Oslí serenáda). Největší ohlas měla opereta na téma z Divokého Západu Rose Mary (1924, v Praze 1928), dále The Vagabond King (Král tuláků, 1925; ústřední postavou je zde pařížský básník 15. století Franćois Villon), Three Musketeers (1928, adaptace literární předlohy Tři mušketýři) a další. Úspěch měla i řada samostatných písní: L'amour, toujours l'amour, Písně o nevěrné milé a Tulácké písničky (obojí na texty K. Hašlera). Menší ohlas měly jeho symfonické a komorní skladby: klavírní České tance, klavírní trio Z českého domova (1907) a Bohemia Suite.

Friml nakonec zcela splynul s americkým prostředím (1925 získal americké občanství), v němž na několik desetiletí prosadil evropské operetní tradice, aniž se sám dal ovlivnit jazzem.

(tv)

FRIŠTENSKÝ Gustav (* 18. 5. 1879 Křečhoř u Kolína, + 6. 4. 1957 Litovel) - český zápasník

Pro několik generací se stal symbolem - říkalo se "je silný jako Frištenský". Byl to skutečně mimořádný zjev. Jako amatér neokusil plných pět let hořkost porážky. Jako profesionál slavil na 10 000 vítězství. Zdá-li se vám to nemožné, pak je třeba připomenout, že zápasil 40 let, vítězil ještě řadu let po své padesátce.

Roku 1900 se stal mistrem Čech, roku 1902 mistrem Rakouska-Uherska, o rok později získal v rotterdamském městském divadle titul amatérského mistra Evropy, když tu v turnaji porazil mistra Německa a mistra Dánska. Na trůn profesionálního mistra Evropy vystoupil v roce 1929. K nezapomenutelným patří jeho urputné souboje s největším domácím soupeřem Josefem Šmejkalem, "českým Goliášem". Jejich slavný zápas na letenské pláni je dokonce zachován na filmovém pásku.

V jeho stopách šli pak další naši znamenití zápasníci Petr Kment, Vítězslav Mácha a další.

(pa)

FUČÍK Bedřich (* 4. 1. 1900 Čáslavice u Třebíče, + 2. 7. 1984 Praha) - český literární kritik a historik, editor a překladatel

Bedřicha Fučíka lze označit vedle Alberta Vyskočila, Miloše Dvořáka a Rudolfa Černého za významného představitele literární kritiky orientované katolickým směrem. Šlo o pozici stavící se odmítavě k avantgardnímu umění, jež s sebou neslo spolu s idejí proletářské revoluce i tvarovou destrukci. Tito kritici, lišící se od dob Katolické moderny již tím, že šlo o laiky, zdůrazňovali řád, spirituální obsah díla a jeho ideovou hodnotu vůbec. Řadu podnětů přijali od F. X. Šaldy a velkou duchovní podporu nacházeli v díle a veřejném působení J. Durycha. B. Fučík své eseje a kritické stati publikoval v časopisech Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku, Vyšehrad.

Fučíkův zájem však rozhodně nebyl omezen pouze na literární osobnosti z katolických kruhů. Jako dlouholetý ředitel nakladatelství Melantrich (1929-39) a poté šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek (1939-43) se výrazně zasloužil o publikování řady děl patřících k trvalým hodnotám české literatury. Řídil se při tom jen hodnotami estetickými, takže v Melantrichu vycházel jak J. Durych a J. Čep, tak i I. Olbracht nebo E. Hostovský, V. Fischl. J. Firt, ve 30. letech ředitel nakladatelství F. Borový, na něj ve svých pamětech Knihy a osudy vzpomíná jako na svého největšího a nejnebezpečnějšího konkurenta, zároveň však trvalého a upřímného přítele.

Po válce Fučík působil jako korektor v nakladatelství Vyšehrad. Roku 1951 byl zatčen a spolu s jinými katolickými literáty (J. Zahradníčkem, V. Renčem, Josefem Kostohryzem a dalšími) ve vykonstruovaném procesu z června 1952 odsouzen k 15 letům vězení. Propuštěn byl na amnestii v roce 1960 a roku 1967 rehabilitován v plném rozsahu. Na léta strávená ve vězení vzpomíná v rozhovoru Zpovídání (1989, Toronto), jež vedl s "polepšeným", původně zuřivě marxistickým historikem Karlem Bartoškem. Fučíkův trvalý vklad do české umělecko-esejistické literatury představuje memoárový soubor Sedmero zastavení (1981, Arkýř). Později k nim Fučík přidal ještě dalších sedm vzpomínkových kapitol a celá kniha Čtrnáctero zastavení vyšla v samizdatu v roce 1985, oficiálně pak roku 1992. Vzpomíná a zároveň nabízí svůj výklad tvůrčích osobností, s nimiž se za svůj život setkal a jejichž dílu nejednou pomohl (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček, Jan Kameník, J. Seifert aj.).

Významná je ovšem také Fučíkova činnost editorská: od roku 1937 byl pořadatelem díla F. X. Šaldy, uspořádal a komentoval řadu výborů a souborů (J. Demla, J. Čepa, J. Zahradníčka). Jeho ženou i spolupracovnicí byla překladatelka (především z němčiny) Jitka Fučíková.

(jp)

FUČÍK Julius (* 18. 7. 1872 Praha, + 25. 9. 1916 Berlín) - český skladatel a vojenský kapelník

Julius Fučík pocházel z rodiny drobného pražského řemeslníka. Jeho strýc Karel Fučík (otec komunistického novináře J. Fučíka) se vyučil soustružníkem, ale v letech 1912-35 působil jako basista a později jako inspicient u plzeňské opery a operety. Sám Julius od 13 let studoval na pražské konzervatoři hru na housle a na fagot, od roku 1890 i skladbu, polovinu posledního studijního roku 1891 ve třídě Antonína Dvořáka. Po absolutoriu sloužil tři roky jako fagotista a houslista u vojenské hudby v Kremži (Krems) u Vídně, poté se stal členem orchestru opery v Záhřebu a městským kapelníkem v chorvatském Sisaku. Od podzimu 1897 působil jako vojenský kapelník v Sarajevu, pak v Budapešti (1900-10) a nakonec v Terezíně. Odtud zajížděl s kapelou 96. pěšího pluku do Prahy, do západočeských lázní a do Berlína. V roce 1913 vojenskou službu opustil, a protože mu Praha nebyla schopna nabídnout žádnou pevnější existenci, žil až do předčasné smrti v Berlíně (pochován je v Praze na Vinohradech). Krátce vedl vlastní koncertní orchestr a vydával své skladby, jichž napsal na 400. Z nich vynikly zvláště pochody: Vjezd gladiátorů (1899) a Florentinský pochod (1907), dále Boží bojovníci, Danubia, Fantastický pochod, Hercegovac, (The) Mississippi River, Pod admirálskou vlajkou, Rázně vpřed, Salve Imperator!, Stále vpřed (Sempre avanti), sokolský pochod Stráž Slovanstva (1907), Triglav, Vítězný meč a další. Dále psal valčíky, někdy instrumentované jako symfonické skladby. Stálou součástí repertoáru dechových a zábavních orchestrů zůstávají též předehry Marinarella (1907) a Miramare, jakož i virtuózní polka pro fagot Starý bručoun (rovněž 1907). Nedokončil na německý text komponovanou operu, symfonickou suitu Život provedla 1907 bez ohlasu Česká filharmonie.

(tv)

FUČÍK Julius (* 23. 2. 1903 Praha, + 8. 9. 1943 Berlín-Plötzensee) - český komunistický novinář, literární a divadelní kritik

Julius Fučík ve 20. letech externě studoval na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Jeho novinářská činnost byla od roku 1928 spjata především s týdeníkem Tvorba, který mu v době úředních zásahů proti komunistickému tisku předal F. X. Šalda. Tento nesporně talentovaný publicista se od roku 1929 stal věrným stoupencem nového bolševického Gottwaldova vedení KSČ. Byl redaktorem Rudého práva a Haló novin, psal krajně tendenční reportáže ze Sovětského svazu, jejichž první soubor vyšel roku 1932 pod názvem V zemi, kde zítra již znamená včera. V souladu se závěry "charkovského sjezdu" sovětských spisovatelů se stal nekompromisním prosazovatelem "tvůrčí metody" socialistického realismu.

Na počátku nacistické okupace Československa psal literární studie a eseje (Božena Němcová bojující a jiné). V letech 1941-42 byl členem II. ilegálního ÚV KSČ, byl rovněž jedním z organizátorů Národního revolučního výboru inteligence. 24. dubna 1942 jej zatklo gestapo.

Ve vězení na Pankráci napsal knihu zápisků a reflexí, kterou nazval Reportáž psaná na oprátce. Roku 1945 vyšlo její první upravené a nekompletní vydání, které bylo přeloženo do 80 jazyků. Teprve roku 1995 pak byl vydán úplný a necenzurovaný rukopis.

Fučík byl 25. 8. 1943 v Berlíně odsouzen k smrti a krátce poté nacisty popraven. O jeho roli po zatčení gestapem se vedly nejrůznější polemiky, které vyplývaly z neobvykle prominentního postavení. V této souvislosti se dokonce vyskytlo i absurdní tvrzení, že nebyl popraven, ale po válce zmizel kdesi v Brazílii. V každém případě z něj KSČ masovou propagandou udělala málem jediného národního hrdinu, jehož aureola měla překrýt celý demokratický odboj - zejména postavu V. Krajiny.

(nk, fh)

FUCHS Bohuslav (* 24. 3. 1895 Všechovice, + 18. 9. 1972 Brno) - český architekt, urbanista a teoretik architektury

Bohuslav Fuchs studoval pod vedením Jana Kotěry na pražské Akademii výtvarných umění v letech 1916-19. Po absolvování také krátce (do 1921) v Kotěrově ateliéru pracoval, ale poté odešel do Brna, které se stalo jeho hlavním působištěm. Od roku 1926 pracoval na brněnském Stavebním úřadě, roku 1938 získal profesuru na Uměleckoprůmyslové škole ve Zlíně. Po 2. světové válce se opět vrátil do Brna jako profesor (do 1958) Vysokého učení technického. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a čestným členem Svazu architektů.

Fuchs po roce 1927 navrhl řadu objektů v Brně, jimiž se zařadil mezi čelné představitele českého funkcionalismu. V Brně projektoval hotel Avion, obřadní síň na hřbitově, Moravskou banku, školu Vesny, Domov El. Machové, městské lázně v Zábrdovicích. Do Trenčianských Teplic navrhl koupaliště, v Holešově filiálku Moravské banky, v Luhačovicích vilové pensiony.

Proslavil se také jako urbanista svým plánem údolí Dřevnice, regulačním plánem Jihlavy, Brna a Luhačovic. Před odchodem do Brna navrhl regulační studii Klárova v Praze (1923), která se hlásila ještě k purismu.

(vl)

FUKS Ladislav (* 24. 9. 1923 Praha, + 19. 8. 1994 tamtéž) - český prozaik

Fuksova prvotina Pan Theodor Mundstock (1963) se stala jednou z největších literárních událostí první poloviny 60. let. Přihlásil se v ní vyzrálý, magickou silou stylistiky suverénně vládnoucí tvůrce, jemuž se v novele dokonale podařilo evokovat přízračnou a absurdní existenciální situaci člověka odsouzeného k rasové smrti.

V té době již však měl autor, jenž do té doby působil v památkové péči a pak v Národní galerii, napsán cyklus povídek Mí černovlasí bratři (1964), odehrávající se rovněž za okupace a sledující osudy pěti chlapců (tři z nich jsou Židé) z jedné gymnaziální třídy. Tajemná, osudová atmosféra provází i román Variace pro temnou strunu (1966) s ústřední postavou senzitivního chlapce z pražské patricijské rodiny. Mistrnou alegorií inklinace maloměšťáctví k fašismu je Fuksova hororová novela Spalovač mrtvol z roku 1967. V postavě zaměstnance krematoria pana Kopfrkingla vytvořil autor jeden z nejmorbidnějších typů moderní české prózy (rovněž zdařile zfilmovaná s R. Hrušínským v hlavní roli). Téma vykořenění lidské existence ve století holocaustu a osud Židů jako metafora všeobecného údělu je tématem dvou próz z konce 60. let: souboru povídek Smrt morčete (1969) a románu, v němž se spojuje horor a pohádka, Myši Natálie Mooshabrové (1970).

Po románu Příběh kriminálního rady (1971), zpracovávajícím zápletku synovské nenávisti k otci, vydal roku 1972 Fuks novelu apokalyptické vize zla a utrpení Oslovení ze tmy, v níž se židovský chlapec, který přežil jadernou katastrofu, setkává s ďáblem.

Po burlesce Nebožtíci na bále (1972), evokující svět pražského měšťanstva před 1. světovou válkou, Fuks vydal několik knih, v nichž vyhověl ideologickým požadavkům normalizačního období: antiemigrační moralitu Návrat z žitného pole (1974), baladu z kolektivizující se poválečné slovenské vesnice Pasáček z doliny (1977) či banalitku z dětství J. Fučíka Křišťálový pantoflíček (1978). Posrpnová normalizace, spojená s vydíráním "oficiálních kruhů", se neblaze podepsala i na jeho mravní integritě.

Návratem k závažným látkám a také k uměleckým kvalitám byla až "spisovatelská" novela o vině a trestu Obraz Martina Blaskowitze (1980), a pak především rozsáhlý román Vévodkyně a kuchařka (1983). Zde jde o virtuózně prokomponované dílo, hlásící se jak látkou (období vídeňské secese, soumrak habsburské monarchie), tak uměleckými prostředky (posílení symboliky, psychologická drobnokresba) k tradici středoevropského románu, jak ho představují jména F. Kafky, Roberta Musila a Hermanna Brocha. Rok po Fuksově smrti vyšly jeho impresionisticky zabarvené paměti nazvané Moje zrcadlo.

(jp)

FULLA Ľudovít (* 27. 2. 1902 Ružomberok, + 21. 4. 1980 Bratislava) - slovenský malíř, grafik, ilustrátor a scénický výtvarník

Ľudovít Fulla vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze u profesorů Arnošta Hofbauera a F. Kysely v letech 1923-27. Sám byl pedagogicky činný v letech 1949-52 na Vysoké škole výtvarného umenia v Bratislavě, kde založil oddělení figurálního a monumentálního malířství. Spolu s Mikulášem Galandou a také M. Benkou měl zakladatelský význam pro slovenské moderní malířství, byl spoluautorem prvního manifestu slovenské avantgardy (Súkromné listy Fullu a Galandu, 1930-32). Z podnětů kubismu a fauvismu vytvořil osobité dílo s výraznou barevností a senzitivností (Letní ráno, 1930), později zachycoval atmosféru slovenského folklóru a v jeho tvorbě se prosadila také inspirace lidovým uměním (Zemplinčanka; Nedeľné popoludnie; Slovenská nevesta, 1949; Idyla slovenskej rodiny, 1970).

Významná byla rovněž jeho grafická tvorba (Ukrižovanie, 1937, 1961; Veterná Bratislava, 1957), ilustrace především slovenských lidových pohádek a scénické práce, vznikající ve spolupráci se Slovenským národním divadlem. Za scénický návrh mu také byla roku 1936 udělena bronzová cena na trienále v Miláně. Po 2. světové válce byl Fulla pověřován i monumentálními zakázkami, navrhl triptych pro Expo 58 v Bruselu, mozaiky pro Bratislavský hrad.

(vl)

FUNKE Jaromír (* 1. 8. 1896 Skuteč, + 22. 3. 1945 Praha) - český fotograf, teoretik a publicista

Významný představitel meziválečné avantgardy, který přinesl do fotografické práce nové hodnoty, odpovídající současnému výtvarnému umění (surrealismus, funkcionalismus); usiloval - spolu s J. Sudkem - o uznání fotografie jako samostatné umělecké disciplíny. V letech 1935-44 byl pedagogicky činný na Státní grafické škole v Praze, kde se pokoušel uplatňovat metody výuky ovlivněné Bauhausem. Oceněn byl hlavní cenou na výstavě v Paříži v roce 1937, vydal soubor fotografií Pražské kostely (1946).

Jeho fotografická tvorba spěla od realistického zobrazování krajin, přes částečné a nedlouhé ovlivnění piktoralismem v žánrových výjevech, až k přímé fotografii. Ve druhé polovině 20. let vytvořil řadu kompozic přibližujících se fotografické abstrakci, založené na kombinaci světla a stínu. Tvorbu 30. let lze označit za funkcionalistickou; tehdy fotografoval především architekturu, statické objekty, posléze surrealistické kompozice.

(vl)

FUTURISTA Ferenc (* 7. 12. 1891 Praha, + 19. 6. 1947 tamtéž) - český herec

Groteskní komik F. Futurista, vlastním jménem František Fiala, mohl ve svých komických i charakterních rolích vykonat mnohem více, kdyby ho jeho nespoutaný temperament nehnal do operety, revue nebo kabaretu. Vyrůstal v umělecky založené rodině. Vystudoval sochařství a pak se věnoval divadlu a filmu. Svým pseudonymem připomínal nekonvenčnost modernistických uměleckých směrů začátku století (futurismus). Mezi léty 1913-45 prošel celou řadou kabaretů (Červená sedma, Rokoko, Bum, Červené eso), karlínským Varieté, smíchovskou operetní Arénou, Divadlem komiků (zde hrál s Járou Kohoutem) a operetou v Nuslích. Své drastické herectví excentrického klauna stavěl na groteskně nadsazeném výrazu v mimice (při smíchu vyčnívající přední zuby, výrazná hra očí) a v mluvě (deformace hlasu). Rád publikum dráždil, ba šokoval (role nebožtíků). Na rozdíl od V. Buriana, se kterým často vystupoval, zapojoval do svých satirických výstupů více prvky černého humoru (Balada o vodníkovi). Pro svou výraznou mimiku se dobře uplatňoval v době němého filmu. Umělecký vrchol Futuristovy tvorby spočívá v jeho působení v pražských kabaretech 10. a 20. let a také v krátkém působení v Osvobozeném divadle, kde pro něho Voskovec a Werich psali kuplety. Pozdější účinkování v operetě (hajný Štětivec, Na tý louce zelený) a některé role ve filmových zpracováních populárních operet, komedií (školník, Cesta do hlubin študákovy duše), ale i v serióznějších filmových pokusech (vodník Michal v Jiráskově Lucerně) mu však získaly popularitu i u generací, jež nemohly poznat jeho kabaretní dráhu. Po válce spolu se svým bratrem Emanem Fialou, hercem, skladatelem filmové hudby a klavíristou, se kterým prošel většinu svých angažmá, založil v paláci Kotva zábavnou scénu F+F a krátce před smrtí hrál v obnoveném divadle V+W U Nováků. Ve svých pamětech (Hříchy Anny Ferencové) na F. Futuristu vzpomíná jeho dcera Anna Fialová, používající pseudonymu Ferencová, dlouholetá herečka Východočeského divadla v Pardubicích.

(pö)


Zpět na abecední vyhledávání