Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-D Zpět na abecední vyhledávání F->

EBEN Petr (* 22. 1. 1929 Žamberk) - český skladatel, klavírista, varhaník, pedagog a improvizátor

Petr Eben pochází z učitelské rodiny, dětství a mládí prožil v Českém Krumlově. Od 9 let hrál na varhany (samouk), v 10 letech začal komponovat a přijal funkci regenschoriho v českokrumlovském chrámu. V březnu 1945 byl uvězněn v pobočce koncentračního tábora Buchenwald. Po maturitě v rodišti (1948) studoval na Akademii múzických umění v Praze klavírní hru u Františka Raucha a skladbu u P. Bořkovce. V letech 1955-90 působil jako lektor (1977-78 vyučoval skladbu na Royal Northern College of Music v Manchesteru ve Velké Británii), od roku 1989 jako docent na katedře hudební vědy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Po pádu totalitního režimu stanul v popředí českého hudebního života. Od 1990 je profesorem skladby na AMU v Praze. Na počest jeho 60. narozenin byla v Německu uspořádána varhanní soutěž (Korschenbroich) a festival Petr Eben-Fest (Meerbusch). Roku 1994 mu byl udělen čestný doktorát Univerzity Karlovy a Česká biskupská konference mu na Velehradě předala Řád sv. Cyrila a Metoděje.

Jako klavírista se Eben kromě provádění vlastních děl osvědčil i jako doprovázeč při písňových koncertech. Je vynikajícím improvizátorem na klavír i na varhany. Od roku 1957 podnikl mnoho uměleckých a přednáškových cest. V roce 1984 měl sérii autorských koncertů v různých městech USA a podílel se i na Festivalu čs. hudby v Madisonu (Wisconsin, 1988). Své varhanní improvizace předvedl v celovečerních koncertech mimo jiné v pařížské katedrále Nôtre Dame (1983), v Royal Festival Hall v Londýně a v Crystal Cathedral v Garden Grove (USA, 1984) atd. Svůj pořad Umění improvizace provedl v mnoha městech Evropy včetně SSSR a také v USA.

Mezi českými skladateli je výjimečnou osobností i bohatou mezinárodní přednáškovou činností o problematice soudobé hudby, o duchovní hudbě, o české hudbě 20. století apod. (Hochschule für Musik v Mnichově, americké Museum of Art v Clevelandu a Fine Arts Center ve Winston-Salem, darmstadtské kursy Nové hudby, Mozarteum Salzburg atd.).

Okruh jeho inspiračních zdrojů je velký a je prostoupen ideou humanitní. Inspirace křesťanská se projevuje též častými citacemi gregoriánského chorálu (1. varhanní koncert, Nedělní hudba a Laudes pro varhany, sbor Ubi caritas et amor, kantáta Vox clamantis, Job, 4 mše, Vesperae atd.). Několikrát se inspiroval antikou: oratorium Apologia Sokratus, sborové cykly Řecký slovník a Odvěká kosmetika na slova Ovidiova, Pozdrav Marsyovi a další. Blízký je mu jak svět lidové poezie (kantáta Starodávné čarování milému, sborové cykly Láska a smrt, O vlaštovkách a dívkách), tak středověký projev milostného citu (Šestero piesní milostných, Písně k loutně) a intimní lyrika (cykly Písně nejtajnější a Písně nelaskavé). Několikrát ho inspirovala Praha, a to jak historická - kantáty Pragensia a Pocta Karlu IV., z nichž první je komponována na texty výrobních receptur rudolfínské doby a byla též zfilmována (zlatá medaile mezinárodní soutěže v New Yorku 1981), druhá na slova zakládací listiny Univerzity Karlovy - tak současná (orchestrální Pražské nokturno).

Doménou Ebenovy tvůrčí schopnosti a vynalézavosti je práce se slovem (ve smyslu sémantickém i fónickém) a s rytmickou složkou. Jeho obsáhlé jazykové znalosti mu umožňují komponovat na texty v jejich původních jazycích (Apologia Sokratus na řecký text Platónův, Vesperae na katalánský, Písně na Rainera Maria Rilkeho v německém originálu, Desire of Ancient Things - 3 madrigaly na anglický text Arthura Symonse). Ve zpívaném baletu Maledictiones et benedictiones (Kletby a dobrořečení) použil texty v 13 jazycích, od 3. tisíciletí př. Kr. až po současnost.

Po stylové stránce nepatří ani mezi tradicionalisty ani k stoupencům Nové hudby. Jako historicky poučený autor vyznává zásadu, že skladatel nesmí zcela ztratit kontakt s publikem a stavem jeho hudebního vnímání. V kompozici v zásadě neopouští sféru tzv. rozšířené tonality. Z dosud asi 180 titulů Ebenova díla vznikla řada děl na objednávku: koncertantní symfonie Noční hodiny byla psána pro rozhlasový komorní orchestr v Lipsku, Pražské nokturno (Hommage ą W. A. Mozart) pro salzburské Mozart-Festwochen 1984; 2. varhanní koncert pro zahajovací koncert na nových varhanách koncertního sálu rakouského rozhlasu ve Vídni 1983 a ve stejném roce vznikl na objednávku Nederlands Dans Theater balet Kletby a dobrořečení. Osmidílný varhanní cyklus Job (1987) vznikl na objednávku festivalu v Harrogate ve Velké Británii a premiéra celého díla se konala 1988 v Royal Festival Hall v Londýně. Oratorium Posvátná znamení mělo premiéru 29. 10. 1993 v salzburském dómu. Nejhranější Ebenovou skladbou je varhanní Nedělní hudba (1957-59), jejíž 3. větou (proslulé Moto ostinato) chtěl vyjádřit svár dobra a zla v nitru člověka v podobě středověké bitvy. Inspiračním zdrojem skladby Okna pro trubku a varhany (1976) byly Chagallovy vitráže. Devítidílnému varhannímu cyklu Faust (1979-80) předcházela scénická hudba k provedení Goethova dramatu v Burgtheater ve Vídni 1976. V krajních dramatických větách smyčcového kvartetu (1981, podtitul Labyrint světa a ráj srdce - podle stejnojmenného díla J. A. Komenského) podává Eben obraz "labyrintu světa", zatímco obě střední věty vytvářejí svět klidu, meditace a zpěvu, "ráj srdce". Návrat demokracie do naší společnosti oslavil skladbou Pražské Te Deum, 1989. K 100. výročí České filharmonie složil 1995 orchestrální skladbu Improperia (= Výčitky). Na Pražském jaru 1997 byla v chrámu sv. Víta poprvé provedena jeho církevní opera Jeremiáš, k níž si napsal libreto podle stejnojmenného dramatu Stefana Zweiga.

Eben je také spoluautorem publikace Čtení a hra partitur (s Jarmilem Burghauserem, Praha 1960) a české adaptace Orffova Schulwerku (s I. Hurníkem, Praha 1966 a 1969). Takřka všechna Ebenova díla vyšla v nahrávkách (varhanní Nedělní hudba čtrnáctkrát, Okna pětkrát atd.). Dva z jeho synů se také profesionálně věnují umělecké práci: Marek jako herec, David jako znalec a interpret gregoriánského chorálu; matematik Kryštof hrává s bratry v hudební skupině.

(tv)

ECKERT Otto (* 4. 10. 1910 Kralovice u Plzně, + 1. 1. 1995 Praha) - český sochař a keramik

Po studiu na kamenické škole v Hořicích byl O. Eckert přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, kterou absolvoval roku 1933 v ateliéru Karla Štipla. Na trienále v Miláně 1937 získal stříbrnou medaili, v Praze 1962 a v Istanbulu 1967 zlatou medaili. Roku 1946 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy, v letech 1960-66 se stal jejím rektorem. Od roku 1956 je členem Mezinárodní keramické akademie v Ženevě.

Eckert se soustředil na návrhy dekorativní i užitkové keramiky, kde prosazoval neobvyklé povrchové úpravy, většinou technicky vysoce náročné. V 70. letech se specializoval na renesanci krystalických polev, které realizoval na vázách monumentálních forem.

(vl)

EFFENBERGER Vratislav (* 22. 4. 1923 Nymburk, + 10. 8. 1986 Praha) - český teoretik umění, básník, výtvarný kritik

Vratislav Effenberger byl po smrti K. Teigeho nejvýznamnějším představitelem českého surrealismu po 2. světové válce. Jeho rozsáhlé umělecké i organizační dílo vznikalo po celá desetiletí v podmínkách větší či mírnější perzekuce a s krátkou výjimkou konce 60. let bez možnosti oficiální publikace. To však koneckonců nikdy nebyl cíl žádného surrealisty. Na rozdíl od předválečného surrealismu, spjatého se jménem V. Nezvala, se ten poválečný již vzdal revolučního romantismu a soustředil se na osvobodivé individualistické gesto básníka a jeho tvorby.

Effenberger, absolvent studia chemie a poté dějin umění na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (1945-48), se ještě spolu s K. Teigem a dalšími členy Surrealistické skupiny podílel v roce 1951 na vydávání ineditního sborníku Znamení zvěrokruhu a v letech 1953-62 redigoval ineditní sborník Objekt. Effenberger pracoval nejdřív v Čs. filmovém ústavu a pak v letech 1955-66 jako dělník. Jeho dílo vznikalo ve stálém procesu, jako permanentní polemika se stávající společností, s její rezignací na duchovní hodnoty a vizí konzumní blaženosti.

Kromě více než 30 básnických sbírek, z nichž publikována byla jediná - Básně na zdi (1966), je významný jeho cyklus filmových scénářů a pseudoscénářů Surovost života, cynismus fantazie, který psal od 40. let až do své smrti.

(jp)

EHM Josef (* 1. 4. 1909 Habartov u Sokolova, + 11. 11. 1988 Praha) - český fotograf a pedagog

Vyučil se fotografem, pak byl zaměstnán ve Fotochemě Hradec Králové, ale již od svých dvaceti pěti let působil na Střední průmyslové škole grafické v Praze (do 1946, znovu 1960-67) a krátce i na FAMU (1965-67). Spolu s J. Funkem redigoval v letech 1939-41 časopis Fotografický obzor. Od roku 1949 byl Ehm členem Spolku výtvarných umělců Mánes a předsedou českého komitétu FIAP.

Celou svou práci charakterizoval a vymezil Ehm těmito slovy: Úkolem moderní fotografie je dokument a absolutně prvním příkazem moderní fotografie je technická dokonalost jak negativu, tak pozitivu.(1940). Skutečně také na tomto krédu, jako protikladu k stále se ještě uplatňujícímu piktoralismu, ale i proti funkcionalismu, založil celou svou tvorbu a stal se, spolu s Miroslavem Hákem, hlavním představitelem nové věcnosti 40. a 50. let. Ve své praxi se zabýval hlavně portrétem a zachytil tak celou řadu významných osobností především uměleckého světa (mj. M. Švabinský, J. Zrzavý, J. Sudek). Protože dokázal přistoupit pokorně k fotografovanému předmětu, byl vyhledávaným autorem publikací uměleckohistorického zaměření (např. České gotické umění), připravil však i několik knih věnovaných Praze.

(vl)

EISNER Jan (* 26. 4. 1885 Dolní Bradlo, okres Chrudim, + 2. 5. 1967 Praha) - český historik a archeolog

Jan Eisner pocházel z početné sklářské rodiny, kde se řemeslo předávalo již od poloviny 18. století. Vystudoval v Chrudimi gymnázium a zapsal se na Karlo-Ferdinandovu univerzitu na obor dějepis a zeměpis. Další Eisnerovy životní osudy ovlivnil jeho učitel L. Niederle. Po ukončení studia působil nejprve na různých pražských gymnáziích. Účastnil se 1. světové války a v roce 1919 se dostal jako voják s čs. armádou do Púchova na Slovensko a tuto zemi si velmi zamiloval. Zůstal zde a věnoval se pedagogické činnosti, nejdříve na gymnáziích v Martině a Bratislavě a od roku 1924 na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde přednášel nejstarší dějiny. Vychoval první slovenské archeology - Vojtecha Budinského-Kričku, Antona Točíka a další - a položil základ slovenské moderní muzeologii a archeologii. Vedl také první systematické archeologické výzkumy na Slovensku (Jasov, Donaš nad Hronom, Gajary, Stupava, Devínska Nová Ves, Devín a další) velmi širokého záběru. Byl tajemníkem Státního archeologického ústavu pro Slovensko, třídil staré, nahodilé sbírky z různých muzeí, a stal se zakladatelem Slovenského vlastivedného múzea v Bratislavě. V něm vytvořil nejen základní inventarizaci, ale rozšiřoval sbírky a staral se i o jejich odborné vyhodnocování. Hodně cestoval po Evropě, aby se osobně seznámil s archeologickým materiálem.

V roce 1939 se však rozhodl odstěhovat zpět do Prahy a na Slovensko se již ani po válce na delší dobu nevrátil. V Praze působil na Univerzitě Karlově (do roku 1958), vzdal se terénní práce a věnoval se pouze vědecké práci, kterou mu však v posledním desetiletí velmi ztěžoval špatný zdravotní stav. Na jeho práci na UK pak navázali archeologové Miroslav Buchvaldek, Jiří Sláma a další.

Eisner po sobě zanechal rozsáhlé publikační dílo. Zbierka pamiatok pravekých a pamiatok z počiatku doby dejinnej v múzeu v Turčianskom Sv. Martine (1921) je vůbec první stručný nástin pravěkého vývoje Slovenska, který předcházel jedné z jeho nejvýznamnějších knih Slovensko v pravěku (1933). Významné jsou však i práce zaměřené na slovanské a avarsko-slovanské období (Slovensko a Podkarpatská Rus v době hradištní, Pohřebiště ze střední doby hradištní na Slovensku, Devínska Nová Ves, Rukověť slovanské archeologie). Zasloužil se rovněž o vydávání sborníku Vznik a počátky Slovanů.

(jv)

EISNER Pavel (* 16. 1. 1889 Praha, + 8. 7. 1958 tamtéž) - českoněmecký překladatel, literární kritik, esejista

Pavel Eisner byl mnohostrannou a svému literárnímu a kulturnímu poslání zcela oddanou osobností, díky níž získala česká kultura řadu špičkových překladů především z německé literatury. Patřil spolu s M. Brodem, E. E. Kischem a dalšími k významným reprezentantům vícekulturního prostředí meziválečné Prahy. Svůj vztah k češtině vyjádřil v originálních esejistických vyznáních.

Narodil se v českém prostředí v rodině obchodního jednatele. Po dokončení české reálky a maturitě na gymnáziu (1910) studoval na pražské německé univerzitě slavistiku, germanistiku a romanistiku (doktorát 1918). Od roku 1914 byl zaměstnán v České obchodní a živnostenské komoře, nakonec jako vedoucí překladatelského oddělení. Zároveň působil do roku 1938 jako redaktor deníku Prager Presse a přispíval do řady kulturních časopisů (Kritický měsíčník, Kmen, Rozpravy Aventina, Čin a jiných). Po roce 1938 byl z rasových důvodů perzekvován (knihu Vidím město veliké s podtitulem Cizinci o Praze vydal za okupace k povzbuzení národa pod jménem Vincy Schwarze) a příznivě mu nebyl nakloněn ani poúnorový režim.

Eisner překládal jak z němčiny do češtiny (Goethe, Schiller, Büchner, Kleist, Heine aj.), tak tlumočil českou literaturu, především poezii, do němčiny (Vrchlický, Sova, Březina, Halas) a je rovněž pořadatelem rozsáhlé antologie Die Tschechen (Eine Anthologie aus fünf Jahrhundertenn) z roku 1928. Zvláštní význam mají Eisnerovy překlady F. Kafky (Zámek vyšel česky již roku 1935, Proces pak roku 1958) a Thomase Manna (Doktor Faustus vyšel česky roku 1948). Roli "mostu" mezi českou a německou kulturou symbolizuje mimo jiné kniha portrétů Milenky (1930), v níž je mu klíčem k interpretaci díla německého autora žijícího v Čechách inspirativní vliv českého, slovanského erotismu. Eisnerův zájem o jazykové podoby česko-německých vztahů se promítl i do jeho máchovských studií Na skále (1945), ve kterých se zabývá právě básníkovým bilingvismem a germanismy či bohemismy v Máchových českých, respektive německých básních.

Zcela mimořádnou kapitolu Eisnerova díla představují jeho zanícená, důkladnou praktickou znalostí a mohutným materiálem podložená, vyznavačská pojednání o češtině Chrám a tvrz (1946) a Čeština poklepem a poslechem (1948). Na významu jim nic nebere fakt, že nejde přitom o práce v pravém smyslu jazykovědné, nýbrž spíše "amatérské" (ve smyslu amare - milovat).

(jp)

ELIÁŠ Alois (* 29. 9. 1890 Praha, + 19. 6. 1942 tamtéž) - československý generál, účastník protirakouského i protinacistického odboje, předseda protektorátní vlády

Generál J. S. Ingr v poválečném svědectví uvedl, že ho při jeho odchodu do zahraničí generál Eliáš výslovně požádal, aby tlumočil E. Benešovi jeho oddanost s tím, že bude podporovat jeho zahraniční odboj a udělá v okupované vlasti vše, co bude v jeho silách. Skutečně již v červnu 1939 obdržel J. Masaryk poselství od ministerského předsedy protektorátní vlády Eliáše, že se dává Benešovi plně k dispozici a že přijal funkci premiéra jenom proto, aby ochránil národ před K. H. Frankem. Eliáš byl ovšem ve velmi složité a nezáviděníhodné situaci: na jedné straně musel navenek předstírat loajalitu k okupačnímu režimu, na druhé straně proti němu tajně bojoval. Když spolupracoval prostřednictvím ÚVODu (Ústřední vedení odboje domácího) se zmocněncem Beneše Z. B. Dohalským, řekl mu při setkání: Byl jste někdy na vojně? Znáte ten pocit, když kolem vás sviští kulky? Při té naší práci mám stejné pocity.

Eliáš vycházel ze zásady, že žádnou pozici nelze vzdávat dobrovolně, ale že je třeba o ni s okupanty všemi možnými prostředky - třeba i předstíráním "ochoty" - bojovat. Věděl jako vysoký československý důstojník, který byl roku 1936 povýšen do hodnosti divizního generála, co dělá a do čeho jde. Svému příteli, generálu Václavu Rytířovi, řekl: Nevezmu-li to, dostanou to lumpové, vezmu-li to, oprátka mě nemine. Těmi lumpy měl na mysli především české fašisty, kteří v létě 1939 vydali leták s textem: Což se může poctivý občan dívat na starou zednářskou vládu korupčníků... Zalezte staří provinilci a nedělejte reklamu hnusným terorem, jakým tvoříte Národní souručenství... Trestu neujdete. Od toho vás nikdo nezachrání - Pankrác a koncentráky jsou pro vás připraveny! V jiném letáku ze října 1939, který vydala Vlajka, v jejímž čele stál smutně proslulý J. Rys-Rozsévač, se psalo: Máme dost komedie zednářské vlády, která přes odpor národa chrání svoje svěřence a mecenáše - Židy.

Eliáš se narodil na Královských Vinohradech, roku 1908 ukončil reálné gymnázium, o čtyři léta později Vysokou školu technickou, obor zeměměřičství. Hned na počátku 1. světové války přešel do Ruska. Zprvu byl v zajateckém táboře, ale hned po počátku formování legií do nich vstoupil a bojoval i u Zborova. Poté se přes USA dostal s částí legionářů do Francie, kde absolvoval důstojnickou školu. Roku 1918 už bojoval na francouzsko-německé frontě. Po návratu do Československa byl zástupcem velitele pluku v Čáslavi v hodnosti majora, spolu s J. Syrovým bojoval na polsko-československé frontě (1919) a ještě téhož roku bojoval na Slovensku proti maďarskému vpádu. Poté absolvoval Vysokou školu válečnou ve Francii. Ve 20. a 30. letech zastával vojenské, ale i diplomatické funkce: šéf kabinetu ministra národní obrany, v letech 1923-31 přednosta 1. oddělení hlavního štábu čs. armády, 1929-38 zástupce náčelníka hlavního štábu, zároveň 1929-31 delegát ve Společnosti národů (poradce Beneše v otázkách odzbrojení), 1931-35 velitel 2. pěší brigády v Litoměřicích a 1935-38 velitel 5. armádního sboru v Trenčíně.

Do roku 1933, než se z pracovních důvodů vzdal funkce, patřil i k vedoucím Sokola.

V době Mnichova požadoval - jako řada dalších generálů - obranu republiky a odmítal kapitulaci. Byl povolán do Prahy, kde působil jako zástupce ministra národní obrany. Pak přišly osudné dny. V prosinci 1938 ho Beran jmenoval ve své vládě ministrem dopravy. Eliáš patřil ve vládě k těm politikům, kteří i v těžkých dobách usilovali o udržení celistvosti okleštěného Česko-Slovenska. Soustředil kolem sebe skupinu ministrů, kteří se snažili čelit nebezpečnému vývoji na Slovensku i tlaku nacistického Německa. Prosadili sice tvrdá zákonná opatření, kterými se situace na Slovensku i v Podkarpatské Rusi stabilizovala, ale pak přišel osudný 13. březen a odtržení Slovenska a Podkarpatské Rusi a o dva dny později okupace. Eliáš to vše nesl velmi těžce, ale nevzdal se. Se souhlasem vznikajícího vojenského odboje Obrana národa (sám byl členem Rady starších) převzal v dubnu 1939 funkci premiéra protektorátní vlády. I když postoje jednotlivých ministrů nebyly shodné, Eliášovi se podařilo prosazovat politiku tzv. retardace, jejímž smyslem bylo brzdit a zpomalovat germanizační opatření okupantů, klást překážky nacistickému teroru. Eliáš, který nikdy nepochyboval o obnově Československa, se dovedl vzepřít tlaku úřadu říšského protektora: nepodepsal protižidovská opatření, odmítl i slib věrnosti Hitlerovi. Když K. von Neurath pozastavil v říjnu 1939 vydávání Masarykových spisů, Eliáš mu napsal: Jde o čin neslýchaný v naší kulturní autonomii.

Jeho spojení se zahraničím i domácím odbojem bylo mnohostranné: přes ing. Karla Stallera a H. Píku do Bukurešti, přes Alexandra Gjuriće na jugoslávský konzulát, přímý styk udržoval s generály J. Bílým, J. S. Ingrem a Bedřichem Neumannem, náčelníkem Obrany národa plukovníkem Čeňkem Kudláčkem. Jeho spojky udržovaly kontakty na Politické ústředí, ÚVOD, se skupinou Balabán-Mašín-Morávek ho spojoval Josef Líkař a se skupinou "Jína-Drtina Gruppe" (jak ji označovalo gestapo) to byl sám Jan Jína. V úřadě předsednictva vlády měl vojenský štáb (plk. František Havel, plk. Antonín Hron, pplk. Václav Kropáček), který však už na podzim 1939 nacisté pozatýkali. Až do srpna 1941 byl díky vysílačce ÚVODu v přímém kontaktu i s prezidentem Benešem. V depeši ze dne 12. dubna 1941 oznamoval Dohalský Benešovi: Eliáš je pevný, prohlásil, že neustoupí, i kdyby ho to mělo stát krk. - Stalo se!

Po příchodu R. Heydricha do Prahy byl již 27. září 1941 zatčen gestapem a v monstrprocesu v Petschkově paláci, kde bylo velitelství gestapa a kam byli přizváni vybraní novináři, byl odsouzen k trestu smrti.

Těsně před svou popravou napsal na poslední moták v pankrácké věznici: Je všemu konec. Nemohu dále. Loučím se s Vámi se všemi a znovu prosím, ať mi má drahá žena vše odpustí. Líbám ji a k srdci tisknu. Zvítězíme. Když si na Pankráci četl v nacistickém deníku Völkischer Beobachter stať K. H. Franka, který premiéra označil za jednoho ze strůjců odporu českého národa, prohlásil: Krvavý pes žádá moji hlavu. Nemýlil se - probíhala heydrichiáda a poprava ministerského předsedy měla zastrašit Háchu i celý národ. Souhlas z Berlína přišel několik dní po Frankově článku. Dne 19. června 1942 stála popravčí četa na kobyliské střelnici osm kroků před Eliášem. Zemřel se vztyčenou hlavou.

Je smutné, že takový člověk vzdor úsilí řady lidí, mezi jinými i F. Peroutky, musel na očištění památky svého jména čekat desítky let. In memoriam byl jmenován armádním generálem.

(tp)

ENGEL Antonín (* 4. 5. 1879 Poděbrady, + 12. 10. 1958 Praha) - český architekt a urbanista

Antonín Engel začal studovat na Českém vysokém učení technickém, ale studia dokončil na německé technice u profesora Josefa Zítka. Po krátké činnosti na pražském magistrátu navštěvoval Akademii výtvarných umění ve Vídni, i ateliér Otto Wagnera. Roku 1909 se ze stipendijní cesty po Itálii vrátil do Prahy, kde pracoval jako soukromý projektant. V roce 1922 byl jmenován profesorem Vysoké školy architektury a pozemního stavitelství ČVUT, jehož byl v letech 1939-40 rektorem.

Engel svou poněkud konzervativní tvorbou - přes její výraznost - navazuje na předchozí tradici. Pouze v jednotlivostech pronikají do jeho stylu moderní detaily, příkladem mohou být domy v Břehové ulici v Praze (1913-15) ovlivněné kubismem. Monumentální novoklasickou architekturu, komponovanou do celistvých bloků, reprezentuje vodárna v Podolí (1923-28), budova České techniky (1925-37) a Ministerstva železnic (1927-31), budova generálního štábu na Vítězném náměstí (kolem 1934). Zásadním způsobem zasáhl do pražského urbanismu svým návrhem na řešení Dejvic (Vítězného náměstí) v letech 1924-28 a studií regulace Letné a Petrské čtvrti.

(vl)

ENGLIŠ Karel (* 17. 8. 1880 Hrabyně u Opavy, + 13. 6. 1961 tamtéž) - český národohospodář a československý politik

Karel Engliš, významný český národohospodářský teoretik i praktik, tvůrce teleologické hospodářské teorie, pracoval po studiu práv v Mnichově a v Praze v české zemské statistické službě a na vídeňském ministerstvu obchodu. V roce 1911 se stal profesorem národního hospodářství na české technice v Brně, po vzniku Československa se zasloužil o vznik brněnské Masarykovy univerzity a byl jejím prvním rektorem.

V Brně také začal pracovat politicky v Lidové pokrokové straně Adolfa Stránského a byl jejím poslancem v moravském zemském sněmu (1913-18). Po vzniku Československa se stal členem národnědemokratické strany a za ni poslancem Národního shromáždění v letech 1918-25. Ač členem stejné strany, byl odpůrcem Rašínovy deflační měnové politiky, proti níž uplatňoval politiku stabilizace měny, podřízené zájmům výroby a obchodu. Roku 1925 ze strany vystoupil a se skupinou kolem J. Stránského zakládal Národní stranu práce.

Engliš byl několikrát členem vlády jako ministr financí. Poprvé v letech 1920-21 ve vládě V. Tusara, avšak jen za svou osobu, protože národní demokraté byli v opozici, později jako odborník v několika vládách v letech 1925-31. Od roku 1934 do zániku ČSR pečoval o pevnou měnu jako guvernér Národní banky.

V roce 1947 byl zvolen rektorem Univerzity Karlovy, ale řádění akčních výborů v únoru 1948 jej donutilo k rezignaci. V roce 1952 byl vypovězen z Prahy do rodné Hrabyně, a byl mu dokonce odejmut důchod. Z rozsáhlého vědeckého díla je třeba uvést knihu Soustava národního hospodářství (1938), která je souhrnem jeho teoretických názorů a praktických zkušeností.

(mch)

ERBAN Evžen (Eugen) (* 18. 6. 1912 Vsetín, + 26. 7. 1994 Praha) - český sociálnědemokratický, později komunistický politik

V první polovině 30. let studoval E. Erban na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1936-40 byl tajemníkem různých sociálnědemokratických odborových svazů a vysokoškolských spolků. V letech 1940-45 byl tajemníkem protektorátní Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ), která po květnu 1945 nebyla, jako jediná kolaborantská instituce, postižena retribucí a byla převzata do Ústřední rady odborů. Tak se stalo, že ÚRO vzniklo z NOUZe, jak tvrdila dobová slovní hříčka.

V dubnu 1945 se Erban stal členem České národní rady. Za Pražského povstání v tomto orgánu zastával společná stanoviska s komunisty J. Smrkovským a V. Davidem. V letech 1945-50 byl generálním tajemníkem Ústřední rady odborů. Před únorem 1948 byl členem předsednictva ústředního výboru Čs. sociální demokracie, a především agentem KSČ nasazeným do tohoto orgánu. Bylo zcela logické, že v sociální demokracii patřil k jejímu levicovému Fierlingerovu křídlu.

25. února 1948 se Erban stal v Gottwaldově vládě "obrozené Národní fronty" ministrem sociální péče. V červnu 1948 byl jedním z hlavních organizátorů likvidace sociálnědemokratické strany, jejího tzv. sloučení s KSČ. Do roku 1951 byl členem předsednictva ÚV KSČ.

V letech 1952-63 byl předsedou Státního úřadu sociálního zabezpečení, v letech 1963-68 předsedou Státní správy hmotných rezerv. Ve druhé polovině 50. a na počátku 60. let byl nejprve místopředsedou Mezinárodní konfederace práce, později členem předsednictva Mezinárodní asociace sociálního zabezpečení.

Do nejvyšších stranických a státních funkcí se vrátil v období "pražského jara" 1968. Stal se členem sekretariátu ÚV KSČ. Tehdejší vedení komunistické strany tím chtělo bývalým sociálním demokratům naznačit, že dveře do KSČ jsou pro ně otevřeny, a že je proto zbytečné, aby se snažili obnovovat sociální demokracii. Účinek tohoto vpravdě naivního politického kroku byl zcela opačný, než komunisté zamýšleli. Sociální demokraté si totiž velice dobře pamatovali Erbanovu roli při likvidaci jejich strany v roce 1948.

Na jaře 1968 se Erban stal také tajemníkem Národní fronty. Když byl na nátlak sovětských okupantů zbaven F. Kriegel funkce předsedy ústředního výboru Národní fronty, byl Erban dosazen na Krieglovo místo. Zastával ho až do roku 1971. Roku 1969 se stal členem komise, která z ÚV KSČ vylučovala reformní komunisty. V letech 1968-86 byl členem ÚV KSČ a v období 1969-81 byl za své četné "normalizátorské" služby finančně sanován funkcí předsedy České národní rady. V letech 1969-90 byl poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění a v letech 1975-85 předsedou Čs. společnosti pro mezinárodní styky. To vše bylo projevem bezmezné důvěry Husákova režimu v tohoto vždy přizpůsobivého a každé totalitě sloužícího politika.

Po listopadu 1989 se Erban začal veřejně svěřovat se svými politickými vzpomínkami. V nich se stylizoval do role zapřisáhlého demokrata, ba přímo stoupence myšlenek a koncepcí T. Bati. Na jaře 1990 se dokonce pokusil o účast na sjezdu obnovované sociální demokracie. Bylo mu v tom zabráněno.

(nk)

ESTERHÁZY János (* 14. 3. 1901 Velké Záluží, okres Nitra, + 8. 3. 1957 Mírov) - slovenskomaďarský statkář, politik a publicista

Po absolvování gymnázia a obchodní akademie hospodařil J. Esterházy na rodném statku na Slovensku ve Velkém Záluží. Byl maďarofilsky orientován a podporoval iredentismus Krajinské křesťanskosociální strany, jejímž předsedou se stal v roce 1932. Zároveň byl publicisticky činný, především v maďarském tisku, a udržoval úzké kontakty na politiky v Budapešti.

Esterházy usiloval o sjednocení všech maďarských stran v Československu. Jeho snaha byla korunována úspěchem v roce 1936, kdy vznikla (spojením Krajinské křesťanskosociální a Maďarské nacionální strany) Sjednocená maďarská strana a on stanul v jejím čele. Snažil se i o vytvoření společné fronty představitelů národnostních menšin - kam počítal i Slováky - a o spojenectví s Henleinem a Hlinkou. V letech 1935-38 byl poslancem Národního shromáždění, poté slovenského autonomního sněmu a v letech 1939-45 sněmu Slovenské republiky.

Po Mnichovu podpořil odtržení jižních částí Slovenska (vídeňská arbitráž ze 2. listopadu 1938) a jejich připojení k Maďarsku, ale sám zůstal na Slovensku a postavil se do čela Szlovenszskoi Magyar Párt - jediné politické reprezentace maďarského obyvatelstva ve Slovenské republice po 14. březnu 1939. Podporoval politiku J. Tisa, ale nesouhlasil s protižidovským tažením - jako jediný poslanec slovenského sněmu při projednávání protižidovských zákonů hlasoval proti. V roce 1945 byl zatčen a předán sovětským orgánům. V SSSR byl odsouzen k 10 letům vězení, mezitím ho soud v ČSR odsoudil k trestu smrti. Byl pak vrácen do ČSR, kde požádal prezidenta o změnu rozsudku. K. Gottwald žádosti vyhověl a trest smrti mu byl (1950) změněn na doživotní žalář. Ve vězení také zemřel.

(tp)


Zpět na abecední vyhledávání