Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-Č Zpět na abecední vyhledávání E->

DANĚK Oldřich (* 16. 1. 1927 Ostrava, + 3. 9. 2000) - český dramatik, prozaik, režisér a herec

Oldřich Daněk vystudoval herectví a divadelní režii na DAMU v Praze (1946-50). Hrál a režíroval v Hradci Králové a v Liberci. Po roce 1956 byl více než 15 let filmovým scenáristou a režisérem (filmy Zde jsou lvi, Ošklivá slečna, Spanilá jízda, Královský omyl). Pro televizi napsal mnoho televizních scénářů, spolupracoval s Janem Otčenáškem na seriálech Byl jednou jeden dům a Dnes v jednom domě. Těžiště jeho tvorby však spočívá v práci pro české divadlo.

Daňkovy hry, budované jako morality se zřetelným posláním (Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko, 1966, Vrátím se do Prahy, 1969, Vévodkyně valdštejnských vojsk, 1979, Dva na koni a jeden na oslu, 1971, Bitva na Moravském poli, 1979, Válka vypukne po přestávce, 1976, Zpráva o chirurgii města N., 1981, Vy jste Jan, 1988), znamenaly při svém uvedení vždy obohacení činoherního repertoáru a mnohé se staly jeho trvalou součástí. Ve většině z nich uvádí Daněk své hrdiny na pozadí historického dění do mezních situací, v jejichž řešení vždy straní obecně pojímaným hodnotám, jako jsou čestnost, mravnost a statečnost, odpovědnost atd. Tak je tomu i v jeho několika hrách, které svou současnou tematikou odrážely dobu jejich vzniku (Umění odejít, 1955, Pohled do očí, 1959, Máte rádi blázny?, 1962, veselohra Svatba sňatkového podvodníka, 1961), v nichž na jedné straně odsuzoval některé negativní jevy, na straně druhé nikdy nezpochybňoval soudobý, komunistickou stranou ovládaný politický systém. Vedle své tvorby pro divadlo, film a televizi (zde upoutal především ztvárněním nejstaršího období našich dějin - Břetislav a Jitka, 1977) je Daněk rovněž prozaikem, který čerpá tematiku z doby posledních Přemyslovců a Jana Lucemburského (Král utíká z boje, 1967, Král bez přílby, 1971, Vražda v Olomouci, 1972). Ovšem v tomto směru popularitu jeho románů o mnoho předčily knihy Ludmily Vaňkové.

(pö)

DAŠEK Václav (* 18. 2. 1887 Slavětín, okres Náchod, + 12. 8. 1970 Praha) - český architekt

Po studiích působil V. Dašek nejprve jako inspektor ministerstva staveb Srbského království. V 1. světové válce zažil legendární ústup srbské armády, v níž "bojoval" podle vlastních slov ozbrojen pouze deštníkem. Po válce se vrátil do Prahy, kde pracoval v mostním odboru obce pražské. Od roku 1928 působil na pražské technice, zprvu jako docent, pak mimořádný a konečně řádný profesor pro statiku, dynamiku a stavební mechaniku (1934). Podílel se například na výpočtech Libeňského a Jiráskova mostu přes Vltavu v Praze. Byl i autorem řady knih a učebnic zabývajících se dynamikou a statikou rámových konstrukcí, které publikoval v letech 1930-66.

Ke své práci používal tehdy dostupnou výpočetní techniku, která odváděla projektanty od klasických grafických metod a měla za následek zanedbávání konstrukčních detailů. Přehnanou přesnost výpočtů, která vzhledem k nepřesnosti vstupních dat je často jen iluzorní, kritizoval profesor S. Bechyně.

(pm)

DAVID Josef (* 17. 2. 1884 Kylešovice u Opavy, + 21. 4. 1968 Praha) - československý politik

Před 1. světovou válkou pracoval J. David jako regionální národněsocialistický funkcionář a novinář. Za války bojoval na ruské frontě, roku 1915 padl do zajetí a stal se spoluorganizátorem čs. legií v Rusku. S nimi se zúčastnil i slavné sibiřské anabáze a byl jako delegát legií vyslán po vzniku Československa do vlasti.

V první republice byl členem prohradní Čs. obce legionářské (ČSOL) a jejím tajemníkem v letech 1921-31. Současně pracoval jako poslanec Národního shromáždění za národněsocialistickou stranu. Byl znám levicovými postoji a od počátku 20. let byl stoupencem uznání sovětského Ruska. V září 1938 se stal členem skupiny poslanců žádajících u prezidenta Beneše odmítnutí mnichovské dohody.

Po okupaci v březnu 1939 odešel do exilu a od roku 1941 působil ve Velké Británii ve Státní radě. Pracoval i jako funkcionář prosovětsky činného Slovanského výboru v Londýně. V březnu 1945 se v Moskvě zúčastnil porad se zástupci KSČ o složení a programu vlády Národní fronty a od dubna do října 1945 byl jejím místopředsedou.

Od roku 1945 do května 1948 byl poslancem a předsedou Národního shromáždění (1945-46 Prozatímní, 1946-48 Ústavodárné), členem předsednictva národněsocialistické strany a prvním předsedou obnovené ČSOL.

Svým postojem přispěl v únoru 1948 ke vzniku komunistického režimu, ale po volbách v květnu 1948 se stáhl do soukromí.

(mch)

DAVID Václav (* 23. 10. 1910 Studená, + 5. 1. 1996) - československý komunistický politik

Roku 1929 začal V. David pracovat v československém Komsomolu, roku 1935 vstoupil do KSČ. V letech 1934-39 byl tajemníkem Svazu přátel SSSR a redaktorem časopisu Svět sovětů. Na počátku ledna 1945 se stal členem IV. prozatímního ilegálního ústředního vedení KSČ v čele s J. Smrkovským, kde byl pověřen zajišťováním vojenských úkolů a ochrany strany. V dubnu 1945 působil v České národní radě a jako člen její vojenské komise se účastnil Pražského povstání. Když 7. května 1945 jednala Česká národní rada o pomoci Vlasovců povstání, David, Smrkovský a delegát Ústřední rady odborů E. Erban pomoc odmítali.

V letech 1945-48 byl David členem předsednictva ÚV KSČ a 1951-53 tajemníkem tohoto orgánu. V období 1953-68 byl ministrem zahraničních věcí. V podmínkách monopolu komunistické moci bez státní suverenity to byla role pouhé loutky sovětské zahraniční politiky. V srpnu 1968 David patřil ke stoupencům sovětské okupace Československa a k představitelům jednoznačně prosovětských konzervativních sil. Jako příliš zdiskreditovaný však byl odsunut na post velvyslance v Bulharsku.

Před rokem 1990 zastával řadu dalších funkcí. V letech 1945-69 byl poslancem Národního shromáždění, v letech 1969-90 poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (FS) a zároveň 1971-86 předsedou tohoto orgánu i místopředsedou FS. V letech 1953-72 byl místopředsedou a poté až do roku 1987 předsedou ústředního výboru Svazu čs.-sovětského přátelství. Byl jedním z personifikovaných symbolů období tzv. normalizace a marasmu nehybnosti 70. a 80. let, jedním z těch starců, kteří ve svém myšlení nemohli překonat stalinismus nejhrubšího zrna.

(nk)

DEMARTINI Hugo (* 11. 7. 1931 Praha) - český sochař

Hugo Demartini se vyučil kamenosochařem, v letech 1949-54 absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Loudy. Od roku 1963 byl členem skupiny Křižovatka, dále Nové skupiny a sdružení Zaostalí. Poprvé samostatně vystavoval v Praze v roce 1966. Po listopadu 1989 byl roku 1990 jmenován docentem, pak profesorem na Akademii výtvarných umění.

Již na přelomu 50. a 60. let tvořil Demartini nezobrazující reliéfy, postavené na rytmizaci plochy. V pozdější tvorbě se jeho plastiky stávají kompozičně sevřenější, podřízené konstruktivnímu řádu. Výtvory z lesklého kovu odrážejí vnější děje a prostředí, které se tak stává součástí proměnlivého výtvarného projevu (Objekt, 1964; Relief, 1965). Těmito pracemi se Demartini zařadil do proudu českého sochařského konstruktivismu. Koncem 60. let převládají prostorové kompozice z kovových prutů (Demonstrace v prostoru, 1968). V 70. letech vzniklý cyklus Projekty představuje sochařské obrazy, položené na konstrukcích z geometrických těles. Cyklus Modely pak přináší transformaci výseku denní skutečnosti (především pomocí monochromatického podání) do nové výtvarné hodnoty, i když poněkud chladné. V další etapě tvorby (cyklus Města, 1984-85; cykly Bez názvu, po 1985) narušuje čistotu formy idea destrukce. Z jeho monumentální tvorby je třeba zmínit ocelovou vstupní bránu do zámku Trója v Praze.

(vl)

DEML Jakub (* 20. 8. 1878 Tasov, + 10. 2. 1961 Třebíč) - český básník a prozaik

V rozsáhlém a velmi rozmanitém literárním díle J. Demla se odráží nebývale protikladná osobnost tvůrce: subtilní, něžná lyričnost básníka, okouzleného krásou přírody a všeho živého, a žlučovitost, útočná polemičnost pamfletika. Demlovský básnický odkaz se projevil jak v přírodní lyrice S. K. Neumanna, v surrealistických průzkumech V. Nezvala, tak i v existenciální poezii niterných hloubek V. Holana a samozřejmě měl výrazný duchovní vliv na řadu básníků katolické orientace.

Deml po ukončení studií (1902) na bohosloveckém ústavu v Brně, kam vstoupil na vybídnutí Otokara Březiny, působil jako kněz na různých vesnicích na Moravě. Od roku 1903 se začal stýkat s vůdčí postavou tzv. katolické obnovy Josefem Florianem, s nímž založil vydavatelství Studia. Vinou častých konfliktů s nadřízenými církevními úřady byl nejdříve roku 1907 poslán na roční dovolenou a pak od roku 1909 předčasně dán na trvalý odpočinek. Po roztržce s Florianem odešel roku 1912 do Prahy, kde se stýkal s J. Váchalem, F. X. Šaldou a započal se jeho tragický vztah k Elišce Wiesenbergerové. Roku 1913 mu byl pražským ordinariátem zakázán pobyt v Praze a Deml se vrátil do svého kraje, Jinošova, kde prožil válku. Po krátkém pobytu na Slovensku a v Bělé pod Bezdězem se spolu se svou přítelkyní Pavlou Kytlicovou vrátil roku 1922 do Tasova, kde žil až do své smrti.

Deml během svého života napsal a většinou sám vydal okolo 130 knih, čítajících vedle poezie a lyrické prózy také deníky, povídky, eseje, polemiky, kritiky, komentáře, pamflety, kázání, náboženské meditace, články se sokolskou tematikou, ale i překlady mystické literatury.

Zřejmě nejznámější a jistě nejvydávanější je sbírka básní v próze - důvěrných oslovení květin Moji přátelé (vyšla 1913, ale Deml na ní pracoval celý život), v níž velmi prostým a konkrétním jazykem dosahuje až mysticky vizionářského účinku. K této knize má blízko i "kniha lyriky" Miriam (1916). Próza Hrad smrti (1912) je - podobně jako i některé jiné Demlovy prózy - stylizována, jako by šlo o neznámé, náhodou nalezené torzo rukopisů. Hlavním tónem je pocit děsu z prázdnoty a nicoty, evokace hrůzy ze smrti. Tato atmosféra vládne i knize snů a vizí Tanec smrti (1914). Imaginace, mísící pamflet s halucinačními výjevy a naturalistickou otevřeností, je znakem prózy Zapomenuté světlo (1934).

Velký vliv na Demla mělo seznámení se s dílem francouzského katolického spisovatele Léona Bloye, který výrazně ovlivnil styl Demlových krajně subjektivizovaných textů (negativní rozruch způsobilo roku 1933 osobně pojaté Svědectví o Otokaru Březinovi), do nichž začlenil přepisy snů, korespondence, citátů, úvahy, meditace, glosy atd. Deml tak ve svých sbornících (Rosnička, 1912; Pro budoucí poutníky a poutnice, 1913, a především šestadvacetisvazkový soubor Šlépěje, který vycházel v letech 1917-41) předznamenal literární tvorbu, jež přesunuje své těžiště z fabulovaného schématu ke konkrétní lidské situaci.

(jp)

DÉRER Ivan (* 2. 3. 1884 Malacky, + 10. 3. 1973 Praha) - slovenský právník,československý politik a publicista

V říjnu 1919, po téměř roční vládě ministra V. Šrobára na Slovensku, prohlásil představitel slovenských sociálních demokratů dr. Dérer: Hlinkovská autonomie není ničím jiným, než ústrojím na zachování tmy a nevědomosti... Ale ani šrobárovskou autonomii nechceme, neboť tato se snaží udržet osobní režim na Slovensku a zvrhla se na vladaření úzké společnosti osobní kliky. Dérerovo prohlášení bylo dokladem, že na postavení Slovenska v Československu jsou a budou různé názory a že i jeho autor má a bude mít řadu politických nepřátel.

Dérer po celý život zdůrazňoval svou příslušnost ke skupině hlasistů (podle časopisu slovenské inteligence Hlas), k slovenským stoupencům T. G. Masaryka. Už před rokem 1918 byl sociálním demokratem a zároveň tvrdým kritikem maďarského režimu v tehdejších Uhrách. V říjnu 1918 byl jedním z autorů a signatářů Martinské deklarace, za první Československé republiky členem Revolučního Národního shromáždění a mnohokrát ministrem (pro správu Slovenska, pro sjednocení zákonů, školství a národní osvěty, spravedlnosti). Jako stoupenec tzv. čechoslovakismu vytrvale kritizoval ľuďácký separatismus a klerofašismus. V letech 1928-29 se podílel na odhalení protistátní činnosti B. Tuky. To mu slovenskými nacionalisty mnoha ražení nemělo být zapomenuto.

Po vyhlášení Slovenského státu 14. března 1939 byl vymazán z rejstříku slovenských advokátů, Tisova vláda mu zkonfiskovala jeho bratislavský byt a nedostal ani slovenské občanství. Žil v Praze a v srpnu 1944 byl zatčen pro účast v protinacistickém odboji. Nebyl spokojen se sloučením slovenských sociálních demokratů s komunisty v období Slovenského národního povstání, a proto se stal roku 1946 spoluzakladatelem Strany práce. V prvních letech po 2. světové válce byl prezidentem Nejvyššího soudu v Brně. Jeho politickou činnost ukončil únor 1948. V letech 1954-55 byl vězněn. Roku 1968 naposled veřejně vystoupil a nemohl jako věrný "čechoslovakista" jinak než s kritikou připravované federalizace státu. Za to ho opět nenáviděli jak pohrobci autentických ľuďáků, tak Husákovi "rudí ľuďáci".

(nk)

DEYL Rudolf starší (* 6. 4. 1876 Praha, + 16. 4. 1972 tamtéž) - český herec, režisér a pedagog

Rudolf Deyl v letech 1895-97 hrál jako začínající herec u kočovných společností. Rok studoval na Ottově dramatické škole ve Vídni. V letech 1892-1902 hrál v Lublani a hostoval v Královském zemském divadle v Záhřebu. Tři roky byl členem divadla v Plzni, kde rostl herecky pod vedením V. Budila. Roku 1905 byl angažován Jaroslavem Kvapilem do Národního divadla v Praze, kde setrval až do roku 1942, aby tu i později hostoval.

Deylovo herectví bylo ovlivněno Budilovou školou, kladoucí důraz na propracování mluvní složky hereckého projevu (Rostandův Cyrano z Bergeracu). Zvučná a nadnesená deklamace a efektní fyzický zjev mu zaručovaly postavy milovníků (Romeo, Cassio) i dalších shakespearovských postav. Deylovou ctižádostí bylo pronikat do hloubi složitých duševních procesů svých postav a stát se hercem ibsenovských a čechovovských rolí.

Po změně ve vedení činohry po příchodu K. H. Hilara byl Deyl obsazován zejména do konverzačního a moderního salónního repertoáru. S přibývajícím stářím jeho herectví nabývalo civilnější podoby. Film, zejména zvukový, mu příliš prostoru neposkytl. Jeho dcera Eva a předčasně zemřelý syn Rudolf byli rovněž herci.

Deyl byl také literárně činný. Vedle beletrie psal divadelní vzpomínky na své kolegy (Vojan zblízka, 1953), na svého učitele Budila (Milován a nenáviděn, 1941) i na Kvapila (O čem vím já, 1971). Dlouhá léta působil jako profesor pražské konzervatoře a zastával funkci předsedy Ústřední jednoty českého herectva (1922-34). Zároveň po celý život neúnavně propagoval dostihový sport, především Velkou pardubickou.

(pö)

DIAS Pavel (* 9. 12. 1938 Brno) - český fotograf

Po studiích na Střední uměleckoprůmyslové škole v Brně absolvoval P. Dias roku 1964 FAMU, obor fotografie (u Jána Šmoka). Na této škole je také od roku 1989 pedagogicky činný na katedře fotografie. Věnoval se hlavně reportážní, "živé" fotografii a dokumentaristice, pracoval dlouhodobě pro různé časopisy (například Mladý svět).

V 70. letech nalezl zvláštní oblibu v dostizích a veškeré práci kolem koní, kterou zúročil knihou Koně formule 1/1 (1986).

(vl)

DIENSTBIER Jiří (* 20. 4. 1937 Kladno) - český novinář a československý politik

V roce 1960 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, ale již od roku 1958, kdy vstoupil do KSČ, působil jako zahraničněpolitický redaktor a komentátor Čs. rozhlasu. Od roku 1964 byl jeho zahraničním korespondentem, a to pro Dálný východ (1964-67) a pro USA (1968-69). Publikoval též v tisku. O jeho tehdejším působení napsal proslulý britský politolog Roger Scruton: Byl sluhou starého režimu... vždy podněcoval nenávist vůči Spojeným státům a Západu.

V srpnu 1968 se aktivně účastnil protiokupačního vysílání Čs. rozhlasu a roku 1969 byl za to a za své reformně komunistické postoje vyloučen z KSČ a propuštěn ze zaměstnání. Od roku 1970 pracoval většinou jako topič. V roce 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77 a byl jejím mluvčím v letech 1979 a 1985. V roce 1978 se stal členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) a za svou opoziční činnost byl v letech 1979-82 vězněn. Jako blízký spolupracovník V. Havla patřil k předním osobnostem disentu, v němž pracoval organizačně a publikačně v rámci různých nezávislých skupin - zejména Charty 77, Československého helsinského výboru (od 1987), Hnutí za občanskou svobodu (od 1988) a od roku 1987 v redakční radě Lidových novin.

Po listopadu 1989 se Dienstbier stal ministrem zahraničních věcí ve "vládě národního porozumění". Při jednáních o složení vlády zástupci OF odmítli nabídku M. Čalfy, že jej vyšle na libovolné místo velvyslance, neboť to by Dienstbier přijal jako urážku (Jaroslav Šabata) a i nejvýznamnější diplomatické postavení by chápal jako poslání Dubčeka do Turecka (V. Havel). V dubnu 1990 se stal také místopředsedou vlády. V těchto funkcích setrval i v nové vládě po volbách v červnu 1990, v nichž byl zvolen za OF poslancem Federálního shromáždění.

Když se nesourodé OF začalo na konci roku 1990 rozpadat, stal se J. Dienstbier vedoucí osobností proudu, který se v dubnu 1991 nazval Občanské hnutí (OH) a postavil se proti většinovému směru V. Klause. Jeho vymezení však bylo dosti nejasné a ve volbách v červnu 1992 s Dienstbierem jako předsedou a volebním lídrem nezískalo OH ani jednoho poslance. J. Dienstbier tak přišel o reálný politický vliv. Československé zahraničněpolitické úspěchy v době jeho ministrování vyplývaly většinou z pádu komunismu, ale na rozdíl od svého nástupce v České republice Dienstbier prosazoval potřebnou středoevropskou spolupráci.

V České republice se OH změnilo na stranu Svobodných demokratů (SD), která zvolila J. Dienstbiera svým předsedou. Tato strana se pak koncem roku 1995 sloučila s Liberální stranou národněsociální v nesourodý celek SD-LSNS, o němž si jeho spolupředseda Dienstbier myslel, že bude tím hlavním proudem moderního politického myšlení a moderní politiky. Ve volbách v červnu 1996 to voliči neuznali a strana zcela propadla. Neúnavný Dienstbier se sice pokusil uspět ve volbách do Senátu, ale marně, a koncem roku 1996 přišel i o místo předsedy SD-LSNS. Přijal bych znovu odpovědnost a klidně bych se stal ministrem zahraničí či ministerským předsedou, řekl v září 1995. Za dva roky poté jeho jediným politickým úspěchem bylo členství v pražském obecním zastupitelstvu, kam byl zvolen v komunálních volbách na podzim 1994.

Dienstbier v srpnu 1997 na toto členství rezignoval, neboť byl pozván na univerzitu v Clevelandu (USA), aby tam přednášel o středoevropských problémech. Co třeba? Mohou být šťastni, že byli vyhnáni z komunistického ráje, takže směli 50 let žít ve svobodné a blahobytné společnosti, řekl v lednu 1996 v rozhovoru pro německý týdeník Spiegel o poválečném vysídlení Němců z Československa. Podivný svobodný demokrat, když si osvojil tento sice rozšířený, ale velmi cynický český názor. Ještě podivnější je, že jako jeho hlasatel byl v březnu 1998 jmenován zpravodajem OSN o dodržování lidských práv na území bývalé Jugoslávie.

(mch)

DIETL Jaroslav (* 22. 5. 1929 Záhřeb, Chorvatsko, + 29. 6. 1985 Praha) - český divadelní autor, filmový a televizní scenárista

Jaroslav Dietl v letech 1950-55 studoval na FAMU v Praze obor scenáristika. V divadle debutoval veselohrou Nepokojné hody svaté Kateřiny (1959). Od 60. let byl jako scenárista spoluautorem řady veseloherních filmů (Einstein kontra Babinský, Ženu ani květinou neuhodíš, Pět mužů a jedno srdce, Causa králík, Tchán, Tajemství velkého vypravěče, Nejlepší ženská na světě, Tři chlapi na cestách, Křtiny). Pracoval rovněž pro rozhlas - oblíbené pořady Rada moudrých a další.

Především se však od roku 1953 významně podílel na formování dramatického vysílání televize. Vedle nesčetných dramatizací prozaických předloh domácích i zahraničních autorů se stal průkopníkem v žánru televizního seriálu. V 60. letech se podílel na vzniku seriálů Eliška a její rod, Tři chlapi v chalupě, Píseň pro Rudolfa III., v 70. letech Dispečer a kapela, Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Žena za pultem, Nemocnice na kraji města, Zákony pohybu, Plechová kavalerie a v 80. letech Inženýrská odysea, pokračování Nemocnice na kraji města, Okres na severu, Malý pitaval z velkého města, Synové a dcery Jakuba skláře. Poučen zahraničními vzory (včetně americké "mýdlové opery") si zvolil žánr tzv. rodinného seriálu jako prostředek k dosažení cíle - zmapovat proměny rozhodujících oblastí současného života čs. společnosti řízené všudypřítomnou komunistickou stranou. Seriály komponoval jako televizní romány. Schémata lidských vztahů a chování zasazoval do různých prostředí (zemědělství, zdravotnictví, obchod, bezpečnostní a kriminalistické služby, stranické sekretariáty, výzkumné ústavy aj.). Ovládal umění přetváření všedních situací v přitažlivý příběh (zlé jazyky tvrdily, že by dokázal zdramatizovat i telefonní seznam), předkládal svůj obraz současnosti v dějově poutavé a emotivně působivé podobě s laskavým, a především optimistickým pohledem na svět. Latentní společenská kritika v jeho pracích byla adresována chybujícímu jednotlivci, systém řízený KSČ nikdy nezpochybňoval a svým sklonem k idealizaci lidských i společenských vztahů pomáhal zejména v letech normalizace vytvářet falešný obraz historické i novodobé skutečnosti.

Vedle rozlehlých prací se věnoval i menším televizním žánrům, například seriál Bakaláři vědy manželské (dramatizování námětů televizních diváků od roku 1976), zábavné cykly Rozpaky kuchaře Svatopluka a Doktor z vejminku, v nichž uplatnil smysl pro živý dialog, vtipné pointování situací a výbornou znalost lidské psychologie. Mnohým hercům psal jejich role přímo "na tělo", někteří prostřednictvím jeho postav získali velikou popularitu (O. Scheinpflugová, J. Sovák, L. Chudík, M. Kopecký, Jaroslav Satoranský, I. Janžurová, Marie Mottlová, Jaroslav Moučka, Josef Bláha, J. Bohdalová, J. Hanzlík, P. Haničinec, L. Munzar, M. Růžek, O. Sklenčka, Josef Dvořák, Ladislav Frej a mnozí další). V 80. letech Dietl spolupracoval s televizními studii ve Spolkové republice Německo, kde zejména seriál Nemocnice na kraji města dosáhl velkého úspěchu. Předčasná smrt mu zabránila dokončit řadu započatých prací.

(pö)

DISMAN Miloslav (* 27. 4. 1904 Bělá pod Bezdězem, + 29. 4. 1981 Praha) - český divadelní a rozhlasový režisér, dramaturg, dramatik a pedagog

Miloslav Disman začínal svou dráhu jako učitel. Od počátku věnoval zájem divadlu, a to především jako prostředku k estetické výchově dětí. Současně se zabýval výzkumem psychologie dítěte. Výsledky svých poznatků zveřejňoval v odborných pedagogických i divadelních časopisech a v knižních publikacích. Hledání metod estetické výchovy opíral o vlastní zkušenosti v dramatických recitačních a pěveckých kroužcích, které vedl. V Praze založil na nuselské pokusné škole recitační kroužek dětí, který se stal pod názvem Dismanův recitační a divadelní soubor (DRDS) po roce 1931 stálým externím spolupracovníkem Čs. rozhlasu (zejména v činohrách pro děti). Od roku 1935 působil Disman v Čs. rozhlasu jako dramaturg a režisér pro dětské vysílání. Vztah divadla a dětí si prověřoval též v divadelní praxi. V roce 1942 založil Intimní divadlo dětem, v němž uvedl i Karafiátovy Broučky, 1943). V roce 1945 otevřel Divadlo mladých diváků, inspirované příkladem sovětského divadla pro mládež, ale to už po dvou představeních na jaře 1946 zaniklo. Krátké trvání mělo i Divadlo Broučků, založené Dismanem na jaře 1947 ve spojení s J. Werichem v Osvobozeném divadle (určeno výhradně pro nejmenší děti), které uvedlo pouze Plevovu dramatizaci pohádky O Budulínkovi (1947). Později se Disman věnoval dramaturgii a režii v Čs. rozhlase a ve svém souboru, jehož činnost rozšířil i mimo rozhlas (vystupoval při různých příležitostech na jevištích doma i v cizině) a v němž začínal svou hereckou dráhu nejeden současný významný český herec.

(pö)

DÍTĚTOVÁ Jana (* 7. 10. 1926 Plzeň, + 9. 11. 1993 Praha) - česká herečka

Významná představitelka českého charakterního herectví druhé poloviny 20. století. Svou hereckou dráhu zahájila v herecké škole E. F. Buriana při Divadle D (1940-41) rolí dospívající Bláži v dramatizaci Robinsonky M. Majerové. Rok nato si jí všimli filmaři a zaměstnávali ji jako představitelku mladičkých slovansky půvabných dívek (učednice Boženka ve filmu Šťastnou cestu, 1943, venkovská dívka v Prstýnku, 1945). Po krátkých angažmá se v roce 1951 stala členkou Realistického divadla na Smíchově, v jehož souboru setrvala až do začátku 90. let. Prošla zde vývojem typickým pro charakterní herečku. V 50. letech vytvářela moderní dívky v současném repertoáru a dynamické typy v klasice (Dorotka, Tyl: Strakonický dudák, Mirandolina, Goldoni: Paní hostinská). Přes dramatické hrdinky ze 60. let (Desdemona, Shakespeare: Othello, Nastasja Filipovna, Dostojevskij: Idiot, Maryša ve stejnojmenné hře Mrštíků) se postupně přehrála v divadle i ve filmu (Žert, 1969) do tragikomických rolí podváděných manželek a dramatických rolí stárnoucích žen (Lola, Inge: Vrať se, Sábinko!) a v průběhu 70. let i do oboru matek ve vážném i veseloherním repertoáru. Dospěla k vyhraněné syntéze svých hereckých prostředků (živé gesto, plastická mimika) a k nesentimentálnímu, ale emotivně intenzívnímu projevu, se kterým vytvářela hluboké psychologické studie. Pro jejich přesvědčivost volila zkratkovitá, výmluvná gesta, postoje, chůzi i intonace a v zájmu dokonalé výpovědi se nebála ani setřít svůj ženský půvab - například v již zmíněném filmu Žert, natočeném podle románu M. Kundery.

(pö)

DIVIŠ Alén (* 26. 4. 1900 Blato, + 15. 11. 1956 Praha) - český malíř

Od roku 1924 žil A. Diviš ve Francii, kde také krátce navštěvoval École des Beaux-Arts a byl v kontaktu s umělci pařížské školy (F. Kupka). Ve Francii byl v roce 1939 neprávem uvězněn, po roce však uprchl do Maroka, roku 1941 se usadil v USA a teprve po 2. světové válce (1947) se vrátil do Československa.

Divišova počáteční díla silně ovlivnil kubismus, od kterého se ve 30. letech odchýlil tvorbou připomínající art brut (surové umění). Zachycoval zážitky ze svých cest a fantazijní vidiny, ve kterých se stále vracel ke svému pobytu ve vězení (Vnitřek věznice, 1941). Posléze přešel k informelu (cyklus Změti). Ani po 2. světové válce nezmizela z jeho prací deprese, smutek; námětově se soustředil na zobrazení proroků, ale i jednotlivců na okraji společnosti. Významná je také jeho ilustrační činnost, kresbami doprovodil například díla Karla Jaromíra Erbena či Edgara Allana Poea.

(vl)

DIVIŠ Ivan (* 18. 4. 1924 Praha, + 7. 4. 1999 Praha) - český básník a esejista

Ivan Diviš je básník, který píše do krve, neomaleně, nesmlouvavě, jak se o něm vyjádřil Petr Král. Jeho tvorba je prosycena stálým vědomím apokalypsy, proudem expresívních lamentací a karatelského patosu, jenž v současné české poezii nemá obdoby a spolu s jazykovou "nesnadností" ho řadí po bok J. Demlovi či V. Holanovi.

Diviš byl v roce 1949 krátce před dokončením Filosofické fakulty Univerzity Karlovy při kádrových prověrkách vyloučen. Do roku 1960 pracoval jako soustružník a pak nastoupil do redakce nakladatelství Mladá fronta, kde měl na starosti mladou českou poezii. Krátce pracoval v redakci měsíčníku Sešity pro literaturu a diskusi a rok po sovětské okupaci odešel do exilu, který prožíval velmi trpce, jako - řečeno jeho vypjatými slovy - trest smrti. Tam pracoval až do odchodu do důchodu jako knihovník v rozhlasové stanici Svobodná Evropa v Mnichově.

Diviš debutoval v roce 1947 kladně přijatou sbírkou První hudba bratřím, ta však zůstala na dlouho jeho jedinou publikační příležitostí. V 60. letech mu vyšlo 10 básnických knih (mimo jiné Uzlové písmo, 1960; Chrlení krve, 1964; Umbriana, 1965; Sursum, 1967), jež čím dál tím víc představují básníka jako vypjatého slovního frenetika, který shledává svět jako semeniště absurdit a blbostí, zabraňujících tajemství bytí, aby se mohlo vyjevit, jak napsal literární historik Jaroslav Med, a pokračuje: Takový svět ale nelze vnímat jinak než s klnutím, a Ivan Diviš je skutečným mistrem hněvivého zlořečení.

Po odchodu do exilu vyšla jako první sbírka Noé vypouští krkavce (1975), obsahující jazykově experimentální poezii z let 1965-68. Lyrická skladba Odchod z Čech (1981, Mnichov) je žalozpěvem exulanta nad osudem národa bez mužů, žen, vojáků a krve, v němž básník tolikrát vídal vás, vy naše české mámy, / fašistoidně nenávidět vše, co nebylo / vaší kedlubnovitou zabedněností. Nářek nad ubohostí světa se ještě vystupňuje v monumentální vizi Beránek na sněhu (1980, Londýn). Eschatologický tón, jenž je až v samém jádru tvořen vírou v otevřenost spasení (Diviš v roce 1964 konvertoval ke katolicismu), je přítomen i v konkrétním jazyce Žalmů (1986, Londýn), v již opět ve vlasti vydaných sbírkách Moje oči musely vidět (1991, Praha), kde jinak převládá děsivé vidění světa těsně před zánikem, i v poslední sbírce Jedna loď (Laura Blaire, Praha 1994).

Temnou a zdrcující Divišovu poezii doplňuje obsáhlý soubor úvah, poznámek a deníkových zápisků Teorie spolehlivosti (1994), záznamy snů Papouščí město (1988, Londýn) a Noc, nebudeš se báti (1991). Roku 1995 bylo jeho básnické dílo oceněno obnovenou Státní cenou za literaturu.

(jp)

DIVIŠ Jiří (* 4. 5. 1886 Přelouč, + 2. 7. 1959 Praha) - český chirurg, světově významný zakladatel české školy hrudní chirurgie

Roku 1911 promoval J. Diviš na české lékařské fakultě v Praze a stal se nejvýznamnějším z žáků R. Jedličky. Ve své kariéře prošel řadou chirurgických pracovišť a v letech 1933-59 (s přerušením v době nacistické okupace, kdy založil chirurgické oddělení nemocnice v Praze-Motole) byl profesorem a přednostou II. chirurgické kliniky Univerzity Karlovy v Praze.

Zabýval se chirurgií plic, srdce a perikardu, neurochirurgií a chirurgií obecnou a válečnou. Roku 1926 publikoval německy a česky Příspěvek k operační léčbě nádorů plicních, v němž popsal resekci plic, kterou provedl pro metastázu nádoru (konkrétně pro vřetenobuněčný sarkom). Práci byla přiznána světová priorita v odborné literatuře francouzské, italské a americké. Z publikací zakladatele české hrudní chirurgie, jež vytvořila předpoklad pro rozvoj české kardiochirurgie po 2. světové válce, je v odborné veřejnosti nejvíce ceněna klasická monografie Chirurgické nádory mezihrudní (1954).

(nk)

DLOUHÝ Vladimír (* 31. 7. 1953 Praha) - český ekonom a politik

V roce 1977 absolvoval Vysokou školu ekonomickou a studoval pak dále na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy a na Katolické univerzitě v belgické Lovani. Po pedagogickém působení na Vysoké škole ekonomické začal v roce 1984 pracovat v Prognostickém ústavu ČSAV. Zde se před ním roku 1989 otevřela nadějná perspektiva, když se stal zástupcem ředitele ústavu a předsedou tamní organizace KSČ, do níž po sovětské okupaci Československa vstoupil kvůli osobní kariéře, jak později sám potvrdil.

Členství v KSČ ukončil k 29. 12. 1989 (den volby V. Havla prezidentem). To již měl za sebou účast na interních jednáních Občanského fóra (OF) a měl jeho podporu ve "vládě národního porozumění", ustavené 10. 12. 1989. V ní zastával funkci místopředsedy a předsedy Státní plánovací komise. Ve volbách v červnu 1990 byl za OF zvolen do Federálního shromáždění a ve vládě ČSFR se stal ministrem pověřeným řízením ministerstva hospodářství.

Hlásil se k liberalismu a politickému pluralismu a v březnu 1991 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), založené křesťansky působícími disidenty Danielem Kroupou a Pavlem Bratinkou. V roce 1992 usiloval již o místo předsedy této strany, avšak ve volbě zvítězil J. Kalvoda a Dlouhý se stal místopředsedou. Po volbách do zastupitelských orgánů v červnu 1992 se stal Dlouhý v české vládě ministrem průmyslu a obchodu a zůstal jím i po zániku Československa ve vládě nové České republiky. Jako ekonomický ministr byl v novém státě v období obrovských majetkových přesunů souvisejících s privatizací jednou z nejvlivnějších osobností. Po volbách v červnu 1996 si ponechal své státní i stranické funkce.

Jeho postavení posilovaly průzkumy veřejného mínění, podle nichž byl od roku 1993 nejoblíbenějším politikem v České republice. Ale když se na počátku roku 1997 začaly projevovat vážné hospodářské potíže a vláda v dubnu musela sáhnout k tvrdým úsporným opatřením, vznikl tlak na odchod Dlouhého z vlády. Ten sice ještě v polovině května v televizním pořadu prohlásil, že to by jej museli vynést nohama napřed, ale koncem května po druhém kole úsporných opatření již rezignoval jak na funkci ministra, tak na poslanecký mandát. Počátkem září 1997 nastoupil jako poradce dvou významných zahraničních společností a koncem roku 1997 rezignoval na funkci místopředsedy ODA. Vládní a stranické funkce mu poskytly skvělý odrazový můstek ze světa vysoké politiky do světa velkých peněz a již je nepotřebuje. V únoru 1998 z ODA vystoupil.

(mch)

DOBIÁŠ Václav (* 22. 9. 1909 Radčice, + 18. 5. 1978 Praha) - český hudební skladatel, pedagog a komunistickýfunkcionář

Syn rolníka a lidového hudebníka V. Dobiáš hrával od 10 let v lidové kapele, roku 1928 absolvoval učitelský ústav v Jičíně. Ve skladbě byl zprvu samouk, 1930-31 ji studoval soukromě u J. B. Foerstera a 1937-39 na mistrovské škole pražské konzervatoře u V. Nováka a na oddělení čtvrttónové hudby u A. Háby. Zaměstnán byl jako odborný učitel na měšťanské škole v Praze-Vyšehradě. Za nacistické okupace napsal umělecky cenné mužské sbory Gospodine, pomiluj ny a Slovanská lípa. Po válce se plně identifikoval s komunistickou ideologií a jako nadšený člen KSČ byl vynesen do popředí hudebního života (předseda Svazu skladatelů, poslanec, člen ÚV KSČ atd.). Režimem byl oslavován jako čelný představitel socialistického realismu v hudbě. Za ten byly označovány jeho masové písně (Budujeme, Polka míru, Pojďte s námi na brigádu, Píseň o Stalinovi, Festivalová, Píseň komunistické straně atd.) a kantáty Stalingrad (1945), Rozkaz číslo 368 (1946) a Buduj vlast, posílíš mír (1950, první znění z 1947 mělo název Československá polka). V komorní hudbě reprezentoval tuto orientaci nonet O rodné zemi (1952). Ideologicky nezmanipulovaná Sonáta pro klavír, dechové kvinteto, tympány a smyčcový orchestr (1947, 2. verze 1958) nebo Slavnostní přehlídkový pochod (1950) dokládají nesporný Dobiášův talent. V roce 1950 byl jmenován profesorem skladby na pražské Akademii múzických umění, k jeho žákům patřili převážně jen komunističtí adepti skladby jako Josef Ceremuga, Jiří Dvořáček, Václav Felix, Ivan Řezáč, Miroslav Raichl, Václav Riedlbauch a další, později také I. Kurz.

(tv)

DOČOLOMANSKÝ Michal (* 25. 3. 1942 Niedzica, Polsko) - slovenský herec

Michal Dočolomanský absolvoval roku 1964 studium herectví na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v témže roce se stal členem činohry Slovenského národního divadla. Postupně se zde prosadil rolemi převážně kladných komediálních hrdinů (Jánošík, Malované na skle, 1974). Záhy však dostával složitější úlohy, v nichž projevil všestranný talent pro vážné charakterní role (Ibsen: Peer Gynt, 1979). V 80. letech se stal všeobecně uznávaným hercem, zvládajícím spolehlivě různorodé role z klasického i moderního repertoáru. Od roku 1962 hraje ve slovenských filmech (Medená veža, 1970, Stratená dolina, 1981, Tisícročná včela, 1983). Hrál však také v řadě českých filmů (Dny zrady, 1973, Adéla ještě nevečeřela, 1977, Tajemství hradu v Karpatech, 1981). Jako sympatický "kladný hrdina" měl obdobnou úlohu jako L. Chudík - v oficiálních filmech oslavujících Slovenské národní povstání vytvářet postavy komunistických předáků (G. Husák, J. Šverma). V televizi též vytvořil mnoho rozmanitých postav (například v Dietlově seriálu Inženýrská odysea).

(pö)

DOHALSKÝ Zdeněk Bořek (* 10. 5. 1900 Přívozec, + 7. 2. 1945 Terezín) - český novinář a účastník protinacistického odboje

Spolu s bratry Antonínem a Františkem pocházel i Zdeněk z proslulého a vlasteneckého šlechtického rodu Bořků Dohalských. Působil jako redaktor Lidových novin a byl přesvědčeným demokratem, stoupencem Masarykových ideálů humanity a státní ideje československé. O jeho novinářských schopnostech svědčí i fakt, že si ho velice vážil E. Bass. Dohalského statě z období ohrožení Československa hitlerovským Německem pak patří k tomu nejlepšímu, co na tomto poli česká žurnalistika přinesla.

Dohalský zároveň náležel mezi nejbližší spolupracovníky prezidenta Beneše, kteří s ním po Mnichovu 1938 projednávali v Sezimově Ústí další taktiku. Souhlasil i s jeho názorem, že Mnichov je jen počátkem nové velké války, kterou Německo nakonec prohraje. Hned po okupaci se zapojil do odboje a sehrál v něm nezanedbatelnou roli. Byl ve spojení jak s Politickým ústředím (PÚ), tak s Ústředním vedením odboje domácího (ÚVOD) a jako zvláštní "pověřenec" E. Beneše udržoval kontakt se špičkami protektorátní vlády - státním prezidentem E. Háchou a předsedou vlády A. Eliášem. Získané informace předával V. Krajinovi, který depeše zasílal do Londýna přímo na zpravodajské oddělení F. Moravce.

Po jmenování R. Heydricha zastupujícím říšským protektorem a jeho příchodu do Prahy Dohalského odbojová činnost skončila. Po vyhlášení stanného práva a zatčení generála Eliáše zatklo gestapo i jeho (21. října 1941) a až do roku 1945 byl uvězněn na Pankráci. Krátce před koncem války byl na příkaz samotného Himmlera převezen do Malé pevnosti v Terezíně, kde byl zastřelen.

Jeho bratr Antonín, kancléř pražského arcibiskupství, byl gestapem zatčen 5. června 1942 a umučen 3. září téhož roku v Osvětimi. Další bratr František přežil útrapy koncentračního tábora v Dachau a po válce - do roku 1948 - působil jako vyslanec v Rakousku. Jeho jediný syn Jiří byl po únoru 1948 zatčen a uvězněn. I když po vzniku Československa byly veškeré šlechtické tituly a výsady zrušeny - a rod Bořků Dohalských ve svém upřímně demokratickém cítění se s tím ztotožnil - nikdo jim nemůže upřít, že to byli skuteční aristokraté ducha i cti.

(tp)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20