Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-C Zpět na abecední vyhledávání D->

ČALFA Marián (* 7. 5. 1946 Trebišov) - slovenský právník a československý politik

Roku 1970 absolvoval M. Čalfa Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a po dvouleté praxi v Československé tiskové kanceláři nastoupil do legislativního odboru Úřadu předsednictva vlády ČSSR, jehož se stal později vedoucím. V posledních dvou letech komunistického režimu začal Čalfův rychlý vzestup mezi nejvyšší kádry KSČ, jejímž členem byl od 18 let.

Roku 1987 byl jmenován zástupcem vedoucího Úřadu předsednictva vlády a v dubnu 1988 si jej L. Štrougal vybral do své poslední vlády jako ministra odpovědného za legislativu. Současně byl jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR. V těchto funkcích zůstal i po říjnu 1988, kdy se novým předsedou vlády stal L. Adamec. V lednu 1989 dostal Čalfa od předsednictva ÚV KSČ za úkol vypracovat represívnější tiskový zákon a v létě 1989, na konferenci pracovníků bezpečnosti, prokuratur a soudů, seděl již na nejčestnějším místě - vedle M. Jakeše a A. Indry.

Po listopadu 1989 se v rekonstruované Adamcově vládě z 3. 12. 1989 stal 1. místopředsedou a 7. 12. 1989 byl pověřen jejím řízením, když L. Adamec odmítl o další rekonstrukci jednat a překvapené delegaci Občanského fóra (OF) a Veřejnosti proti násilí (VPN) Čalfu prakticky vnutil jako nového premiéra. M. Čalfa pak sestavil "vládu národního porozumění", jmenovanou 10. 12. 1989. Zůstal jejím předsedou až do voleb roku 1990, hlavně zásluhou V. Havla, který jej počátkem roku 1990 představil svým přátelům a veřejnosti jako svého nového přítele. Čalfa se technicky a politicky velmi zasloužil o Havlovo zvolení prezidentem.

V lednu 1990 vystoupil Čalfa z KSČ a ve volbách v červnu 1990 kandidoval na Slovensku za VPN. Po volebním vítězství hnutí se stal znovu předsedou federální vlády. Když se v roce 1991 VPN rozpadla, byl M. Čalfa zvolen místopředsedou nástupnické Občanské demokratické unie (ODÚ-VPN), za kterou kandidoval ve volbách v červnu 1992. Po drtivé volební porážce unie zůstal Čalfa v Praze a začal soukromě podnikat.

Stal se poradcem jedné z největších finančních společností ve státě, majitelem lobbistické firmy a je i spolumajitelem zahraniční banky. Koncem let 1995 a 1997 se z Havlova podnětu pokusil o návrat do vlády (moje místo je v exekutivě), ale vyvolal odpor a tohoto záměru se vzdal. V pátém roce po "sametovém" listopadu, na podzim 1994, se vedle soukromých činností stal poradcem v Kanceláři prezidenta republiky a je jím dosud. Je to viditelný politický výraz propojení buržoazie restituční s buržoazií nomenklaturní.

(mch)

ČAPEK Josef (* 23. 3. 1887 Hronov, + ?. 4. 1945 Bergen-Belsen) - český malíř, scénograf, spisovatel a výtvarný kritik

Dětství prožil J. Čapek v Malých Svatoňovicích a v Úpici, kde měl jeho otec lékařskou praxi. Navštěvoval tkalcovskou školu ve Vrchlabí (1901-03), krátce pracoval v textilní továrně v Úpici, pak byl přijat na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu, kterou absolvoval roku 1910, když prošel ateliéry profesorů Emanuela Dítěte a Karla Vítězslava Maška. Byl členem Skupiny výtvarných umělců, jejíž činnosti se aktivně účastnil (1911-12), podílel se i na řízení skupinového časopisu Umělecký měsíčník. Nakrátko vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a byl redaktorem jeho časopisu Volné směry (1912-13). Po válce stál u zrodu skupiny Tvrdošíjných, nazvané podle hesla první výstavy v roce 1918 (A přece! Několik tvrdošíjných!). Od roku 1929 spolupracoval s Uměleckou besedou, byl členem redakční rady časopisu Život (1933-38). Svým dílem se výrazně angažoval proti fašismu, již 1. 9. 1939 byl zatčen, vězněn v Dachau, Buchenwaldu, Sachsenhausenu a nakonec v Bergen-Belsenu, kde zemřel.

Čapkova umělecká činnost byla neobvykle pestrá, zahrnovala téměř celou vyjadřovací škálu. Jeho výtvarnou tvorbu, opřenou hlavně o malbu, ovlivnil kubismus, který však Čapek - na rozdíl od E. Filly - chápal jako otevřený sloh, který je možno dále rozvíjet a obohacovat. Vznikaly tak osobité výtvory, podmíněné sice kubismem, ale silně modifikované v barevnosti i expresivitě výrazu (Piják, 1912-13; Ženský akt, 1913; Kolovrátkář, 1913). Navíc se v Čapkových námětech brzy objevuje sociální tematika, která pak ještě ve 20. letech zesílila v rámci tehdy běžné tendence. Jeho projev se vrátil k srozumitelnějšímu zobrazení (například Zlé svědomí, 1926), v němž byla pro něho hlavní linie (čímž poněkud připomíná Daumiera) a barva neměla modelační význam. V pozdějších letech se více objevují krajiny, a především dětské motivy (Zasněžená ves, 1928; Děti s fialkami, 1930); v krajinomalbě a v žánrech postupně převažuje expresívní výraz (Těžko, 1937), v dětské kresbě naopak dekorativní hravost. V předvečer okupace se v umělcově díle objevuje protiválečná tematika (nedokončené cykly Touha a Oheň, 1938-39, které měl završit cyklus Vítězství).

Již v období po 1. světové válce se věnoval také ilustraci (Apollinairovo Pásmo, 1919), kresbami doprovázel rovněž svá literární díla (mimo jiné půvabné vyprávění pro děti Povídání o pejskovi a kočičce), ale i práce svého bratra Karla, s nímž také napsal některá raná díla (Zářivé hlubiny, Krakonošova zahrada) a hry Ze života hmyzu, Adam Stvořitel a další. Naproti tomu jeho etnografická studie (Umění přírodních národů, 1938) nepatří k nejzdařilejším.

Josef Čapek kreslil také do Lidových novin, podílel se na scénických výpravách (především ve Vinohradském divadle) a významná byla i jeho knižní grafika - zejména návrhy obálek.

Z vlastního literárního díla je třeba připomenout Stín kapradiny (1930), Kulhavý poutník (1936) a posmrtně vydaný soubor úvah Psáno do mraků (1947).

(vl)

ČAPEK Karel (* 9. 1. 1890 Malé Svatoňovice, + 25. 12. 1938 Praha) - český prozaik, dramatik, novinář a překladatel

Osobnost a dílo K. Čapka je symbolem nejen kulturního, ale i občanského života první demokratické Československé republiky. Svou literaturou, novinářskou činností i politickým angažováním vystupoval vždy na obranu humanistických hodnot, vyzdvihoval drobnou, praktickou službu obyčejnému člověku a z pozice svého demokratismu a skeptického racionalismu se stavěl proti ideologiím, které v jedinci viděly jen součást masy vhodné k uskutečnění svých programů.

Čapek vyrostl v kulturním prostředí rodiny venkovského lékaře v podhůří Krkonoš. Gymnázium studoval v Hradci Králové, v Brně a na Akademickém gymnáziu v Praze; filosofii v Praze, v Berlíně a v Paříži a doktorem filosofie se stal roku 1915 disertací o pragmatismu (na jejím základě publikoval roku 1918 práci Pragmatismus čili Filosofie praktického života). Krátce působil jako knihovník a vychovatel a v roce 1917 nastoupil do novin, nejprve do Národních listů a roku 1921 do Lidových novin, v nichž zůstal až do smrti. Čapek byl v častých osobních stycích s předními evropskými intelektuály (v letech 1925-33 byl prvním předsedou čs. Penklubu) a plnil tedy i roli jakéhosi oficiálního reprezentanta meziválečné republiky.

Do literatury vstoupil společně se svým bratrem, výtvarníkem Josefem. Jejich povídkové soubory Zářivé hlubiny a jiné prózy (1916) a Krakonošova zahrada (1918) vznikly pod vlivem dobového neoklasicismu, vyznačují se lyrickým vtipem, parodickými nápady a ironickou hrou. Knihy Boží muka (1917) a Trapné povídky (1921) jsou již samostatným dílem Karla. Jsou to prózy filosofického typu, vycházející z autorova přesvědčení o nejednoznačnosti pravdy, vyskytují se v nich motivy tajemství a vesmírné úzkosti.

Od počátku 20. let se K. Čapek začal prosazovat i jako dramatik (krátce působil jako dramaturg vinohradského divadla). Ve spolupráci s bratrem Josefem vznikla ještě divadelní hra Loupežník, komedie o iluzi mládí, a expresionisticky groteskní hra Ze života hmyzu (1921). Doslova světový úspěch přineslo Čapkovi utopické drama R. U. R., v němž mimo jiné poprvé zaznělo slovo robot. Podle "shawovské" hry Věc Makropulos (1922), jejímž tématem je smysl ohraničenosti a konečnosti lidského života, složil operu L. Janáček. K dramatu se K. Čapek vrátil ve vyostřené době konce 30. let. Výsledkem byla hra Bílá nemoc (1937), humanisticko-pacifisticky rozhořčená výzva proti militarismu, která byla vzápětí úspěšně zfilmována s H. Haasem v hlavní roli, a pak pateticky vypjatá Matka (1938), obsahující hlasitý apel k obraně vlasti. V divadelním prostředí se také seznámil se svou ženou, herečkou a prozaičkou O. Scheinpflugovou.

Ze začátku 20. let pocházejí utopistické prózy Továrna na absolutno (1922) a Krakatit (1924). První z nich využívá prvků reportáže, filmového scénáře i kolportážního čtiva, čímž vzniká jakýsi román-fejeton. Jeho námětem je polemika s vírou v Absolutno (nejen náboženské, ale i sociální), s pověrou samospasitelného pokroku a konečné utopie. V Krakatitu pak jde formou napínavého sci-fi románu o varování před racionalistickou pýchou věřící v možnost uzurpování nejvyšších přírodních tajemství. Stylově se k těmto prózám vrátil roku 1936 v utopickém románu Válka s mloky, zde s již jasně vyostřeným hrotem protifašistickým.

Ze 30. let pocházejí Čapkova vrcholná literární díla, "noetická" trilogie Hordubal (1933), Povětroň (1934) a Obyčejný život (1933). Vždy zde představil jeden konkrétní lidský život v několikeré perspektivě, takže se románová forma láme v pluralitní obraz různých možností. Podobnou metodu postupných výpovědí zvolil v prozaické skladbě Život a dílo skladatele Foltýna (1939).

Čtenářsky byly velmi úspěšné Čapkovy cestopisné prózy, které vyšly knižně v tomto pořadí: Italské listy (1923), Anglické listy (1924), Výlet do Španěl (1929), Obrázky z Holandska (1932) a Cesta na sever (1936). Jeho novinářská práce obsáhla rozmezí od sloupku, fejetonu a causerie až k politické úvaze - z nich shromáždil knižní soubory O nejbližších věcech (1925) a O věcech obecných čili Zoon politikon (1932) - právě zde vyšla Čapkova proslulá a dlouhá léta nepublikovaná úvaha Proč nejsem komunistou. Podobný osud měla i kniha Kritika slov (1920), analyzující ideologické zneužívání jazyka. V knize Marsyas (1931) se projevil Čapkův zájem o okrajové umělecké žánry. Z žurnalistické praxe vyklíčily i dva soubory detektivních příběhů Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy (obojí 1929). Projevem Čapkovy role coby reprezentanta demokratické kultury se stalo přátelství s prezidentem T. G. Masarykem, jehož literárním výsledkem byla kniha Hovory s T. G. Masarykem (1928-35). Nelze opominout ani proslulé schůzky "pátečníků", kterých se vedle řady umělců, a to nejrůznějších názorů i zaměření, často účastnil také Masaryk.

Čapek ovšem - především svými překlady Apollinaira a dalších francouzských básníků v době 1. světové války a těsně po ní - také ovlivnil vývoj české poezie. Své vzory ovšem viděl spíše v anglosaském světě - je známo, že obdivoval nejen H. G. Wellse (jako "otce" moderní sci-fi), ale především G. K. Chestertona.

Mnichov 1938, a především štvanice proti jeho osobě, které následovaly, znamenaly pro Čapka otřes, z něhož se už nevzpamatoval. Jeho smrt na Boží hod vánoční 25. 12. 1938 symbolizovala i konec demokratické první republiky, konec kultury, jejímž nejčelnějším reprezentantem byl právě Karel Čapek.

(jp)

ČARNOGURSKÝ Ján (* 1. 1. 1944 Bratislava) - slovenský politik

V roce 1969 absolvoval Právnickou fakultu Komenského univerzity v Bratislavě a pracoval pak v advokacii, z níž byl v roce 1981 vyloučen pro obhajobu disidentů. Do roku 1986 potom působil jako podnikový právník a současně se účastnil organizování nezávislých katolických aktivit a vydávání samizdatových publikací, zejména Bratislavských listů.

Postupně se stal jedním z nejznámějších protirežimních činitelů na Slovensku, a tak v roce 1987 ztratil zaměstnání a v srpnu 1989 byl zatčen a později souzen za podvracení republiky. Po listopadu 1989 se stal členem "vlády národního porozumění", v níž jako 1. místopředseda odpovídal za legislativu. Koncem roku spoluzaložil Křesťanskodemokratické hnutí (KDH) a stal se jeho předsedou.

Ve volbách v červnu 1990 nezískalo KDH na Slovensku takovou podporu, jak se očekávalo, a tak se J. Čarnogurský, zvolený do Slovenské národní rady, stal pouze místopředsedou Mečiarovy slovenské vlády. Po roztržce ve Veřejnosti proti násilí (VPN) a vytvoření nové vlády v roce 1991 se J. Čarnogurský stal jejím předsedou a zůstal jím až do voleb v červnu 1992, kdy Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) s velkou převahou zvítězilo.

J. Čarnogurský se tak vzniku samostatného slovenského státu účastnil pouze jako opoziční poslanec slovenského parlamentu. Avšak jako neúnavný obhájce "slovenské hvězdičky na evropském nebi" při jednáních o uspořádání Československa významně přispěl ke vzniku Slovenské republiky. V ní se postupně stal jedním z největších Mečiarových oponentů a na jaře 1994 přispěl k pádu jeho vlády. Od chvíle, kdy Mečiar ve volbách na podzim 1994 opět zvítězil, snaží se Čarnogurský vytvořit sílu schopnou jej definitivně porazit. Stojí stále v čele KDH a spolu s dalšími stranami chystá volební koalici pro parlamentní volby v roce 1998.

(mch)

ČÁSLAVSKÁ Věra (* 3. 5. 1942 Praha) - česká gymnastka

Nevšední pohybové nadání zřejmě provázelo malou Věrku doslova od kolébky. Už ve třech letech se "vloudila" do baletní školičky, kam docházely její starší sestry. Přestože byla zdaleka nejmladší, dokázala se tu rychle prosadit. Pokračovala pak v baletní přípravce Národního divadla, brzy však vyměnila špičky za brusle. Propracovala se do Sportovní školy dorostu, vyhrála krajský přebor dorostenek, vystupovala jako sólistka v dětských ledních revuích. Nevalný zájem trenérů o "neprominentní" děvčátko a ošklivé zranění obličeje při závodě přivedly rodiče k rozhodnutí s bruslením skončit.

Začátkem roku 1957 se neobyčejně vitální dívky ujímá naše tehdy nejlepší sportovní gymnastka Eva Bosáková, jediná, které se tehdy daří občas prolomit hegemonii sovětských závodnic. Mimořádný talent (a také píle a houževnatost) se začíná projevovat. Ještě v témže roce je patnáctiletá Čáslavská nominována na mezinárodní závod ČSR - Belgie.

Začíná hvězdná kariéra jedné z největších gymnastek světa všech dob. Během své aktivní sportovní činnosti od 15 do 26 let získala na různých soutěžích 140 medailí, z toho 97 zlatých. Na OH v Tokiu 1964 vybojovala 3 zlaté (osmiboj, přeskok, kladina) a 1 stříbrnou (družstva). Navíc si získala srdce japonských diváků a takovou popularitu, jaké nikdy žádný jiný sportovec v Japonsku nedosáhl. Absolutní vrchol však na ni teprve čekal. Na OH v Mexiku 1968 vyhrála "zlatá Věrka" všechno, co se dalo (osmiboj, přeskok, bradla, prostná), jen na kladině a v družstvech získala "pouhé" stříbro. Ověnčená vavříny se v México City provdala za československého olympionika Josefa Odložila (stříbrná medaile v běhu na 1 500 m v Tokiu 1964).

Po skončení dvouleté ekonomické školy vystudovala již při zaměstnání jedenáctiletou střední školu a fakultu tělesné výchovy a sportu. Po Mexiku ukončila závodní činnost a začala se věnovat trenérské práci. V době "pražského jara" se totiž velmi aktivně angažovala pro reformy, takže pro normalizátory se stala na dlouhá léta "personou non grata". Do veřejného života znovu vstoupila po listopadu 1989. Krátký čas pracovala v Kanceláři prezidenta republiky a nyní se plně věnuje činnosti v olympijském hnutí.

(pa)

ČÁSLAVSKÝ Karel (28. 1. 1937 Lipnice nad Sázavou) - český filmový historik

Karel Čáslavský se již od mládí zajímal o film. Střední filmovou školu vystudoval v Čimelicích a od roku 1956 působil ve Filmovém studiu Barrandov jako asistent produkce. Jako asistent režie se spolupodílel například na filmu J. Kadára a E. Klose Smrt si říká Engelchen, natočeného podle předlohy L. Mňačka. V roce 1963 nastal v jeho kariéře zásadní zlom. Místo další úspěšné práce spojené s tvorbou nových českých filmů se rozhodl nastoupit do archivu Československého filmového ústavu, kde se specializoval na němé období, počátky kinematografie a americkou grotesku. Stejně jako dříve filmový historik Myrtil Frída je v současnosti právě Čáslavský velkým propagátorem filmového umění. Známý širší veřejnosti je zejména z působení v televizi (cykly Malá filmová historie, Komik a jeho svět, Videostop). Od roku 1991 uvádí cyklus historických dokumentů Hledání ztraceného času. Díky intenzívní práci v archivu a mnohaletému luštění titulků na negativech si osvojil zvláštní umění - číst plynule zrcadlově převrácené písmo.

(pm)

ČATLOŠ Ferdinand (* 7. 10. 1895 Liptovský Peter, + 16. 10. 1972 Martin) - československý důstojník, slovenský generál a politik

Ferdinand Čatloš bojoval za 1. světové války v rakousko-uherské armádě na ruské frontě. V září 1915 byl zajat a jako aktivista slovenského hnutí patřil v zajateckých táborech k propagátorům myšlenky Československa. V roce 1917 se přihlásil do legií, nastoupil k 7. Tatranskému pluku a absolvoval důstojnický kurs v Borispolu. Rychle postupoval a od velitele čety se stal v září 1919 už velitelem III. praporu 12. pluku M. R. Štefánika. Náležel mezi nadané a záhy i zkušené důstojníky.

Po návratu domů odejel studovat Vysokou školu válečnou ve Francii a poté vystřídal řadu velitelských i štábních funkcí. Po 14. březnu 1938 - kdy byl v hodnosti podplukovníka generálního štábu - byl jmenován generálem I. třídy Slovenské republiky a zároveň se stal ministrem národní obrany. Plně se podílel na akci slovenské armády v rámci německo-polské války i na vyslání slovenských vojáků na východní frontu po roce 1941. Měl i silné politické ambice, v letech 1939-40 se přimykal k Tukovi, ale poté dal přednost Tisovi. Byl to však především "režimista" - nejprve horlil pro boj s Rudou armádou, a když viděl změnu situace, dokázal připomínat boj v legiích a život československého důstojníka první republiky. Od většiny představitelů Slovenského státu se odlišoval církevní příslušností - byl totiž evangelík.

Roku 1944 se už snažil kontaktovat odboj, o jehož rozsahu však neměl tušení. Zato odboj o něm věděl své. Bylo známo, že s německými vojenskými kruhy nevychází nejlépe a začátkem roku 1944 hlásila odbojová skupina J. Goliana, M. Ferjenčíka a Mirko Vesela do Londýna: Máme bezpečně zjištěno, že Čatloš vypracoval plán a že je rozhodnutý pro případ okupace postavit se vojensky na odpor.

Čatloš skutečně připravoval komplot proti vládě, které byl členem, a v budově ministerstva obrany se tajně chystala akce (tzv. Čatlošovo memorandum). A když koncem července 1944 německá generalita začala usilovat o začlenění slovenské armády pod vedením Augustína Malára pod pravomoc skupiny armád Severní Ukrajina, pochopil Čatloš nutnost realizovat svůj plán. Kromě kontaktu na Malára, který měl velitelství v Prešově, měl k dispozici na ministerstvu i plukovníka Viliama Talského. Rozhodl se navázat kontakt se sovětskou stranou a domníval se, že má nejen primát, ale vystupuje s převratnou iniciativou - o existenci vojenského ústředí, ilegální Slovenské národní radě a jejich kontaktech na Londýn i Moskvu neměl totiž ani tušení.

Letadlo do Moskvy odletělo 4. srpna 1944 - hlavním organizátorem vlastní akce byl Ferjenčík - a v delegaci byl i komunista K. Šmidke. 6. srpna přistáli v Moskvě, ale zde je střežilo NKVD a teprve 2. září se mohl Ferjenčík setkat s H. Píkou. To již bylo povstání v plném proudu. Sám Čatloš po jeho zahájení přeběhl na povstalecké území, ale zde byl ihned internován a nebyl připuštěn k žádné politické ani vojenské činnosti.

Po osvobození byl v rámci retribučního dekretu postaven před soud a v letech 1945-48 vězněn. Poté pracoval jako úředník v Martině a dožil v soukromí.

(tp)

ČEČEK Stanislav (* 13. 11. 1886 Lišno, + 29. 5. 1930 České Budějovice) - československý generál

Za 1. světové války vstoupil S. Čeček v srpnu 1914 do České družiny v Rusku a zúčastnil se pak mnoha bojových akcí čs. legií, mimo jiné u Zborova (1917) a Bachmače (1918). Po protibolševickém vystoupení čs. legií byl na jejich sněmu v květnu 1918 v Čeljabinsku spolu s kpt. Gajdou a pplk. S. Vojcechovským zvolen jedním z hlavních velitelů legií. Velel, tehdy ještě jako poručík, penzenské skupině vojsk, která se probojovala až k Volze. Roku 1918 byl povýšen na generála a v letech 1919-1920 byl jmenován velitelem čs. vojsk na Dálném východě.

V roce 1923 absolvoval Vysokou válečnou školu v Paříži a pak až do roku 1929 byl náčelníkem Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Odtud byl převelen do Českých Budějovic jako velitel pěší divize. Patřil k nejvýznamnějším účastníkům ozbrojeného boje za vznik Československa.

(mch)

ČECH Eduard (* 29. 6. 1893 Stračov, + 15. 3. 1960 Praha) - český matematik

Eduard Čech byl žákem Jana Sobotky, Karla Petra a B. Bydžovského na filosofické fakultě pražské univerzity a na České vysoké škole technické v Praze. V letech 1919-23 nejprve vyučoval na středních školách matematiku, od roku 1923 působil na Masarykově univerzitě v Brně, kde byl roku 1928 jmenován profesorem. V letech 1935-36 pobýval v USA. Po návratu se zasloužil u nás o zavedení moderního odvětví geometrie - topologie, zkoumající vzájemné vztahy polohy geometrických útvarů. Po válce byl jmenován profesorem Přírodovědecké fakulty UK v Praze, kde se věnoval nadále jak pedagogické činnosti, tak i vědeckému bádání. Stál u zrodu Matematického ústavu Univerzity Karlovy.

Odborníci E. Čecha považovali za matematika světového významu a proslul i jako pedagog. Publikoval necelou stovku vědeckých prací a napsal desítky knih, například Topologické prostory (1959), na jejichž dodatku se podílel matematik Miroslav Katětov. V letech 1953-56 byl hlavním redaktorem časopisu Czechoslovak Mathematical Journal.

(pm)

ČEP Jan (* 31. 12. 1902 Myšlichovice u Litovle, + 25. 1. 1974 Paříž) - český prozaik, esejista a překladatel

Jan Čep patří ke druhé generaci českých katolických spisovatelů (J. Zahradníček, J. Palivec, J. Knap); na rozdíl od mnoha jeho přátel ho nestihl osud dlouholetého komunistického věznění, přesto prožitek emigrace, kam odešel po únoru 1948, byl pro něj otřásající a tragický.

Čep začal studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, ale školu nedokončil. Ve chvíli bezradnosti mu roku 1926 nabídl pobyt ve Staré říši nakladatel duchovní literatury Josef Florian. Čep u této inspirativní osobnosti zůstal do května 1927 a v jeho nakladatelství Dobré dílo vydal své první překlady: Sherwooda Andersona, Henriho Pourrata, a především významného katolického autora George Bernanose, s nímž se osobně seznámil na svých prázdninových cestách. Čep se přátelsky stýkal a spolupracoval s literáty soustředěnými kolem časopisů Tvar, Akord a Listy pro umění a kritiku (J. Zahradníček, Emanuel Frynta, B. Reynek, F. Halas, E. Hostovský, Miloš Dvořák, B. Fučík). Zároveň pracoval jako redaktor nakladatelství Melantrich.

Místem děje Čepových próz, především povídkového charakteru (Zeměžluč, 1931; Letnice, 1932; Děravý plášť, 1934; román Hranice stínu, 1935; Modrá a zlatá, 1938; Tvář pod pavučinou, 1941), je takřka bezvýhradně prostředí rodného litovelského kraje s jeho tehdy ještě neporušenými, tradičně katolickými normami. Pokusil se vytvořit duchovní protiklad naturalistickému pojetí venkova české realistické tradice. Dráhy jeho hrdinů, přes všechny pozemské patálie, směřují k "vyššímu" smíření a spirituálnímu východisku, k nalezení trvalého útočiště, hlubiny svěžesti, vchodu do bezpečnosti. Podobně jako u próz J. Durycha, zvláště těch nevýpravných, je vše nazíráno pod úhlem věčnosti a metafyzického smyslu. Ve shodě s Čepovým charakterem je v jeho díle výrazný slitovný a soucitný akcent.

Po letech okupace, která prožil v rodných Myšlichovicích, se vrátil Čep do Prahy, kde se účastnil práce v revue Vyšehrad. V srpnu 1948 odjel do emigrace, nejdříve spolupracoval v Mnichově se stanicí Svobodná Evropa a pak se usadil ve Francii, kde se roku 1954 oženil s dcerou literárního kritika Charlese Du Bose. V exilu se podílí na vydávání různých časopisů, na vysílání vatikánského rozhlasu. Napsal a publikoval zde 9 knih, většinou filosoficko-náboženského rázu, které převážně vyšly v nakladatelství Křesťanské akademie v Římě, a dál pokračoval v překladech. Pro poznání Čepova života je důležitá jeho kniha vzpomínek Sestra úzkost, kterou psal na začátku 70. let.

V roce 1968 se Čepovo dílo v náznaku mohlo objevit ve vlasti: vyšly dvě jeho reedice (výbor povídek Sestra úzkost a první svazek sebraných spisů Zeměžluč - Letnice - Děravý plášť). Zásluhou B. Fučíka a Mojmíra Trávníčka vyšly v letech 1981-84 Čepovy Sebrané spisy v samizdatu.

(jp)

ČEPEK Ladislav (* 10. 1. 1899 Lhotka, + 15. 10. 1974 Praha) - český geolog

Otec L. Čepka pracoval jako státní zaměstnanec na dráze. Ladislav studoval nejprve na pražské technice, kde byl žákem profesora R. Kettnera a kde - už jako inženýr - získal doktorát. Od roku 1928 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze. Věnoval se inženýrské a ložiskové geologii, organizaci a metodice geologického výzkumu a mapování. Založil archiv hlubinných vrtů a komisi pro klasifikaci zásob nerostných surovin. Byl autorem celé řady odborných publikací, ale i populárně naučné knihy o geologii Hlubiny Země (1954). Jeho syn P. Čepek pokračuje v otcových stopách. Po absolvování Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (1958) zde působí od roku 1960, nejprve jako asistent, později jako docent, od roku 1991 jako děkan. Roku 1992 byl jmenován profesorem.

(pm)

ČEPEK Petr (* 16. 9. 1940 Praha, + 20. 9. 1994 Vrchlabí) - český herec

Petr Čepek roku 1962 absolvoval studium herectví na DAMU a odstěhoval se do Ostravy, kde v Divadle Petra Bezruče získal své první angažmá. Po třech sezónách se vrací do Prahy, aby se stal jedním z protagonistů pražského Činoherního klubu, v jehož všech stěžejních inscenacích účinkoval (postava Pierota ve hře Na koho to slovo padne; McCana v Narozeninách; Popela v Gorkého Na dně; Vladimíra v Hrabalově Něžném barbaru, Oktávia v Marianiných narozeninách; Lloyda Dallase ve hře Bez roucha či Konopáska v Hrabalově inscenaci Obsluhoval jsem anglického krále).

Upoutal na sebe pozornost už první filmovou rolí (Hotel pro cizince, 1966, režie Antonín Máša), o rok později hrál ve filmu F. Vláčila Údolí včel (spolu s J. Kačerem), poté v dalším Vláčilově filmu opět na námět V. Körnera Adelheid. K jeho velkým filmovým úlohám patří i postava bývalého důstojníka v přepisu románu J. Havlíčka Petrolejové lampy (1971). Čepkova filmografie je velmi bohatá, z několika desítek filmů uveďme například tituly Zabil jsem Einsteina, pánové (1969), Morgiana (1972), Postřižiny, Trhák (1980), Slavnosti sněženek, Tři veteráni (1983), Vesničko má středisková (1985) či postava Františka Ferdinanda ve filmu Jára Cimrman, ležící spící atd.

Svou schopnost ztvárnit - vedle dramatických rolí lidí ocitajících se v konfliktu s okolním světem - i úlohy komediální předvedl Čepek rovněž na divadelní scéně (Mackie Messer v Krejcarové opeře, 1978 či Horatio, Menzel: Tři v tom, 1979). Podstatně méně prostoru mu poskytla televize, z jejíž produkce upoutal například Nikola Šuhaj loupežník (1978). Než předčasně podlehl nemoci, vytvořil na jevišti svou poslední titulní roli Ibsenova Johna Gabriela Borkmana, na stříbrném plátně pak vystoupil ve Švankmajerově filmu Lekce Faust.

(pm)

ČEPIČKA Alexej (* 18. 10. 1910 Kroměříž, + 30. 9. 1990 Dobříš) - český právník, československý komunistický politik a generál

Před 2. světovou válkou byl A. Čepička advokátním koncipientem v Ostravě. Roku 1929 vstoupil do KSČ, v letech 1942-45 byl vězněn v nacistickém koncentračním táboře. Po válce se z komunistického politika okresního formátu rychle stal ministrem a jedním z předních funkcionářů KSČ. Snad i proto, že se oženil s dcerou K. Gottwalda.

Nejprve byl ministrem vnitřního obchodu. Už koncem roku 1947 rozvinul širokou populistickou kampaň kolem "odhalení" utajených zásob velkoobchodníků. V letech 1948-50 byl ministrem spravedlnosti. Jeho nemalou zásluhou se československá justice stala důležitým článkem komunistického monopolu moci. Byla likvidována nezávislost soudců. Soudci nebyli vázáni pouze zákony, ale i nařízeními vlády, ministerstev a dalších úřadů. Klíčovou postavou justice se místo soudce stal prokurátor a byla provedena čistka mezi "neposlušnými" advokáty. Vše rozhodovaly orgány bezpečnosti a různá uskupení funkcionářů KSČ ("trojky", "pětky" atd.), které v politických procesech předem určovaly také výši trestu. "Socialistická zákonnost", charakterizovaná zákonem č. 231/1948, na jehož základě bylo během pěti let odsouzeno k mnohaletým trestům asi 100 000 osob, zřizovány tábory nucené práce, prováděny justiční vraždy - to vše byla Čepičkova justice.

V letech 1950-56 byl armádním generálem a ministrem národní obrany. S nástupem do funkce zavedl do armády řadu kultů obvyklých u sovětských maršálů. Prostředky vydávané na armádu a zbrojení plně odpovídaly přípravám na 3. světovou válku. Nad československou armádou bděli sovětští vojenští poradci, byly do ní zavedeny sovětské řády a předpisy, podstatně se změnily i velitelské kádry. Od září 1950 byly v armádě zřizovány pomocné technické prapory - PTP, tzv. "černí baroni", v nichž v podmínkách táborů nucených prací a bez rozdílu věku sloužili sedláci i jejich synové, kněží, intelektuálové a jiné "lidově demokratickému zřízení nepřátelské živly". Jejich osudy ovšem nebyly zdaleka tak humorné, jak by se mohlo zdát podle Švandrlíkových Černých baronů.

Po XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se Čepička, jako jeden z hlavních viníků politických procesů a dalších hrůz první poloviny 50. let, stal neúnosným i pro tehdejší vedení komunistické strany a státu. Nejprve byl "potrestán" jinou funkcí a stal se předsedou Státního úřadu pro vynálezy a normalizaci. Teprve roku 1963 byl vyloučen z KSČ a dalších 27 let žil životem dobře zabezpečeného důchodce. Lidé, kteří se stali obětí jeho řádění v nejvyšších stranických a státních funkcích - pokud vůbec přežili - dlouho marně čekali na rehabilitaci a odškodnění. A mnozí z nich čekají dodnes.

(nk)

ČERNÍK Oldřich (* 27. 10. 1921 Ostrava, + 19. 10. 1994 Praha) - československý komunistický politik

Prohrál jsem postavení i čest, prohlásil po odstranění z funkce předsedy vlády ČSSR v lednu 1970 jeden z "mužů ledna" 1968 O. Černík. Místo slova prohrál použil razantnějšího výrazu, a ten také výstižněji vyjadřoval, k čemu došlo.

Pocházel z hornické rodiny a do roku 1949 pracoval jako soustružník. V roce 1945 vstoupil do KSČ a první politické ostruhy si vysloužil jako člen akčního výboru v únoru 1948. Brzy po něm se dal na dráhu profesionálního politika. Od roku 1952 byl tajemníkem KV KSČ, pak předsedou KNV v Ostravě (1954-56), roku 1958 se stal členem ÚV KSČ, jehož tajemníkem byl v letech 1956-60.

Roku 1960 byl jmenován ministrem paliv a energetiky a po pádu V. Širokého získal v nové Lenártově vládě důležité postavení místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise (1963-68). V tomto období se stal jedním z nejvýznamnějších mužů ve státě, neboť v roce 1966 byl zvolen do předsednictva ÚV KSČ.

Získal pověst pragmatického politika, zajímajícího se hlavně o problémy národního hospodářství. Na sklonku roku 1967 a v lednu 1968 přispěl svým postojem k pádu A. Novotného, a když byl v dubnu 1968 jmenován novým předsedou vlády, stal se svou podporou reformních snah jedním z nejpopulárnějších představitelů "pražského jara". To ovšem veřejnost netušila, že jeho reformní nadšením nebylo nijak valné, že pilně intrikoval zejména proti ministru vnitra J. Pavlovi a proti jeho vůli prosadil i na post jeho náměstka V. Šalgoviče. Sovětskému vedení se však přesto nezalíbil a hned v první den okupace v srpnu 1968 byl s A. Dubčekem a dalšími odvlečen do SSSR, kde se za několik dnů stal z vězně členem československé delegace, která pak po jednání se sovětským vedením podepsala kapitulační, tzv. Moskevské protokoly.

Po nástupu G. Husáka k moci obrátil na pětníku a své kolegy kvapně zradil (P. Pithart). Ztráta cti mu tehdy nijak nevadila, ale když odvedl mouřenínskou práci - mimo jiné brutální potlačení výročních protiokupačních demonstrací v srpnu 1969 - musel odejít i on. Po ztrátě funkce předsedy vlády a poslance Federálního shromáždění (1969-70) byl nakonec vyloučen z KSČ. Přece jen se však vyhnul pádu na existenční dno a v letech 1970-89 byl ekonomickým náměstkem Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Po listopadu 1989 se snažil dostat do popředí alespoň jako předseda Svazu měst a obcí (1990-91), ale i v této funkci se stal pro veřejnost neúnosným a vzdal se jí. Zemřel na následky autonehody z června 1994.

(mch)

ČERNOHORSKÝ Zdeněk (* 27. 12. 1910 Chroustovice) - český botanik

Zdeněk Černohorský studoval v letech 1928-33 Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Po absolvování se vrátil do rodných Chroustovic, kde učil přírodopis na měšťanské škole. V pedagogické činnosti pokračoval i v dalších letech na reálných gymnáziích v Českém Krumlově, Mělníku a nakonec v Praze. Po válce byl velký nedostatek vysokoškolských pracovníků, a tak nastoupil na Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství ČVUT. Později přešel na Univerzitu Karlovu, kde navázal na práce profesora Jindřicha Suzy. Pod jeho vedením byl obnoven výzkum lišejníků moderními metodami, například fluorescencí.

Profesor Černohorský byl vynikajícím pedagogem a působil také jako děkan Vysoké školy pedagogické a v letech 1954-58 jako její prorektor. V letech 1961-63 byl děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jako všestranný lichenolog se zabýval rovněž použitím lišejníků jako bioindikátorů znečištění životního prostředí. Je autorem učebnice Základy rostlinné morfologie, která se od roku 1952 dočkala mnoha vydání, a spoluautorem Klíče k určování lišejníků ČSR (1956).

(pm)

ČERNÝ Jan (* 4. 3. 1874 Uherský Ostroh, + 10. 4. 1959 tamtéž) - český vysoký státní úředník a předseda československých úřednických vlád

V horkém létě 1920 se dosavadní systém rudozelené koalice reprezentované vládou V. Tusara ukázal jako málo účinný. Hlavní podíl na tom měl rozkol v sociální demokracii, v níž se marxistická levice začala hlásit ke komunistickým idejím a k Leninově III. internacionále. Avšak dravému komunismu se v Československu začala stavět hráz. V září podala Tusarova vláda demisi a hned druhý den jmenoval prezident Masaryk vládu novou, která se podstatně lišila od předchozí Kramářovy i Tusarovy vlády. Byla to vláda úřednická, složená z odborníků, a v jejím čele stanul dosavadní prezidiální šéf moravské zemské politické správy Černý.

J. Černý byl vzdělaný, výkonný a schopný byrokrat. Po státních zkouškách na právech se stal úředníkem okresní správy politické v Hodoníně, v roce 1910 byl jmenován místodržitelským tajemníkem, rok poté mu byla svěřena správa okresního hejtmanství v Prostějově, odkud byl povolán na místodržitelství v Brně, které roku 1918 přejímal pro nový československý stát.

Zároveň se svým jmenováním předsedou vlády se stal i ministrem vnitra (a byl jím až do října 1922). Již při první Černého audienci u prezidenta republiky bylo rozhodnuto upevnit policejní aparát, vojsko, četnictvo a státní správu. Úřednická vláda měla představovat "vládu silné ruky", přičemž jejím úkolem bylo vrátit situaci do normálního demokratického parlamentního systému. Současně se utvořil nový orgán, tzv. Pětka (A. Švehla, A. Rašín, R. Bechyně, J. Stříbrný a J. Šrámek). Byl to sbor zástupců nejsilnějších politických stran, který tvořil pojítko mezi vládou a parlamentem. Úředničtí ministři bez přímého styku s politickými stranami totiž u nich neměli dostatek autority, aby prosadili schvalování svých předloh v parlamentu. Poradní orgán "Pětka" nebyl sice v souladu s ústavou, ale vyrostl vedle ní, jak vhodně poznamenal F. Peroutka. Pětka vládla, úřednický kabinet administroval - napsal dále, nicméně i ze strany tohoto orgánu se proti Černého vládě objevovaly výpady. Byl to především socialista J. Stříbrný, který se stal jejím kritikem. Na druhé straně Černého vláda se svým programem konsolidace a koncentrace politických sil přerostla českou koalici a získala podporu i Slovenské ľudové strany, která ji přímo označila za záchranu nového státu. Na podzim 1920 pak získala dokonce podporu i části německých politických stran, které od vzniku republiky byly v zásadní opozici. Její energické vystoupení proti generální stávce a ojedinělým pokusům o puč (Kladno) vedlo jednoznačně ke stabilizaci politických poměrů. A po porážce vzmáhajícího se komunistického hnutí vláda připravila řadu zákonů nejen pro politické, ale i hospodářské zklidnění situace. Ekonomická opatření však nebyla příliš populární a vyvolala i kritiku. Od jara 1921 se začala projevovat krize vlády, která svou činnost ukončila v září téhož roku. Jednoznačně však splnila své poslání a Masaryk prokázal, že jak její jmenování v září 1920, tak volba Černého představovaly správné kroky.

Sám Černý v následující koaliční vládě zůstal až do roku 1922 ministrem vnitra, poté se znovu vrátil do Brna ve funkci prezidenta zemské správy politické. V roce 1926 byl znovu povolán do čela úřednické vlády a resortu vnitra, v době, kdy narůstala Stříbrného aféra a na pořad dne se dostával i případ generála R. Gajdy. V letech 1926-29 zastával Černý nadále křeslo ministra vnitra a správce ministerstva pro zásobování. Od roku 1928, kdy vstoupil v platnost zákon o zemském zřízení, byl prezidentem Moravskoslezské země.

S Černého jménem však zůstane spojena především záchrana demokracie ve složitém období po 1. světové válce. Jistý bystrý komentátor k jeho působení poznamenal: Zůstane jeho velkou dějinnou zásluhou, že tehdy energicky odrazil bolševický příboj, který mocně narážel na integritu našeho mladého státu, a že tento současně vyvedl z chaosu politické demagogie.

(tp)

ČERNÝ Karel (* 19. 2. 1910 Brno, + 18. 10. 1960 Praha) - český malíř

Krátce po narození se rodiče přestěhovali do Prahy (1911), zde se K. Černý vyučil mechanikem (1929), při zaměstnání navštěvoval večerní kursy kreslení na dělnické škole. Roku 1933 byl přijat na pražskou Akademii výtvarných umění, kterou absolvoval u J. Obrovského (1938). Od roku 1940 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes.

Vliv na jeho tvorbu měla nepochybně expresivnost norského malíře Edvarda Muncha, ale i kubismus B. Kubišty. Již koncem 30. let se vyhranil jeho osobitý projev, stojící mimo současné umělecké směry. Spočíval v malbě velkých barevných ploch bez plastické modelace, s výraznými, velmi zjednodušenými konturami, převážně temného koloritu, který evokoval dojem smutku. Stejným způsobem se vyjadřoval jak v žánrových scénách (Zahradní restaurace; Tanec v zahradě), tak v zátiší a krajině, především jihočeské. Jeho chmurný styl, poznamenaný vlastním fyzickým postižením, dále zvýraznila reakce na okupaci a 2. světovou válku (Naříkající ženy, 1945; Oplakávání, 1946). Teprve po roce 1948, vlivem poválečných pařížských pobytů a poznání tvorby francouzských malířů Raoula Dufyho a Fernarda Légera, se jeho obrazy projasnily a staly se více dekorativními.

(vl)

ČERNÝ Václav (* 26. 3. 1905 Jizbice u Náchoda, + 2. 7. 1987 Praha) - český literární kritik a teoretik, historik, překladatel, autor pamětí a účastník protinacistického odboje

Osobnost V. Černého patří bezesporu ke klíčovým zjevům české duchovní kultury tohoto století. Jde zřejmě po Šaldovi o nejvýznamnějšího uměleckého kritika s mohutným rozhledem po celé šíři světové (především románské) kultury, jehož osud, přinášející mu prakticky od 40. let stálé ústrky a vylučování z řad domácí kultury, charakterizuje úděl nekonformního vzdělance tohoto věku.

Pocházel z rodiny pedagoga a literárního historika Václava Černého. Po studiích na reálném gymnáziu v Náchodě a na lyceu Carnot ve francouzském Dijonu (baccalauréat v roce 1924) studoval na univerzitě v Praze obor čeština-francouzština (doktorát 1929). Po krátkém působení v Brně se stal sekretářem Institutu d'Etudes Slaves v Ženevě (1931-36). Po návratu do Prahy byl jmenován docentem románských literatur na UK a od roku 1938 profesorem Masarykovy univerzity v Brně. Po uzavření vysokých škol působil v letech 1939-44 na gymnáziu v Praze.

Publikovat začal již v roce 1927 studií Ideové kořeny současného umění, v níž analyzoval vliv Bergsonovy filosofie v literatuře. Významná byla stať Esej o básnickém baroku (1937), která odpovídala dalšímu duchovnímu směřování Černého: hledání absolutních mravních hodnot, jimiž je umělec zavázán svému talentu i dílu.

Během okupace se Černý aktivně účastnil protinacistického odboje. V roce 1944 byl uvězněn na Pankráci a osvobodilo ho až pražské povstání. Okamžitě se zapojil do práce v České národní radě - budoucnost Československa spatřoval sice v socialismu, ale ten mu nepředstavoval totalitní model stalinistického Ruska. Polemickou platformou se stal Kritický měsíčník, který Černý založil již před válkou, ale za okupace nesměl vycházet. Z diskusí o další podobu národního směřování vznikl soubor statí a polemik Boje a směry socialistické kultury (1946). Ve studiích Osobnost, tvorba a boj (1947) pak Černý obhajoval nenahraditelnou roli tvůrčí a svobodné osobnosti, hájící především mravní poselství umění. V té době také obrací svůj zájem k literatuře a filosofii existencialismu a nalézá jeho českou obdobu v tvorbě mladých básníků kolem J. Ortena. Výsledkem jsou přednášky shrnuté do sborníku První sešit o existencialismu; jeho pokračování Druhý sešit o existencialismu již po únorovém převratu nemohlo být vydáno (čtenáři se ho dočkali až roku 1992).

Černý se logicky dostal do konfliktu s nastupující totalitní mocí a roku 1951 byl nucen odejít z pražské filosofické fakulty, kde byl od června 1945 profesorem obecné a komparativní literatury. V roce 1953 byl dokonce několik měsíců vězněn, k procesu však nedošlo. Roku 1954 nastoupil do ČSAV, avšak na místa, která zdaleka neodpovídala jeho schopnostem a erudici. Přesto v ústraní dál připravoval významné vědecké práce: jednak z oblasti starší evropské literatury (Lid a literatura ve středověku, zvláště v románských zemích, 1958; Stredoveká dráma, 1964), ze starší české literatury (Staročeská milostná lyrika, 1948; Mastičkář, 1955) a studie Jaroslav Seifert. Náčrt k portrétu (1954) a Knížka o Babičce (1963, Toronto 1984). V roce 1963 vydal Calderónovu hru El gran duque de Gandia, jejíž rukopis objevil v zámecké knihovně v Mladé Vožici.

Teprve ve druhé polovině 60. let mohl znovu publikovat a v roce 1968 dokonce opět přednášet na univerzitě. Na sklonku 60. let uveřejnil dvě významné práce: Studie a eseje z moderní světové literatury (1969) a Studie ze starší světové literatury (1969). Své názory na funkci literární kritiky shrnul v knížce Co je kritika, co není a k čemu je na světě (1968).

Po roce 1968 se stal terčem nenávistné kampaně normalizační propagandy, roku 1970 byl z profesorského místa propuštěn a bylo mu prakticky znemožněno veřejně vyslovit své názory.

V 70. letech se Černý soustředil na psaní svých Pamětí, jež představují jeden ze základních, byť výrazně subjektivních pramenů pro poznání naší národní existence ve 20. století. V prvním díle (samizdat 1978, Brno 1994) zachytil svá studentská léta ve francouzském Dijonu, okupační dobu ztvárnil v díle nazvaném Pláč koruny české (samizdat 1976, Toronto 1977, Brno 1993) a období 1945-72 ve 3. dílu (Toronto, 1983, Brno 1992), jenž obsahuje nekompromisní soud nad úpadkem českého národního charakteru. Obecně se k němu pak vyjádřil v eseji O povaze české kultury (samizdat 1975, Brno 1991). I v posledních desetiletích svého života, kdy se neváhal svou autoritou připojit k iniciativě Charty 77, nepřestal Černý sledovat soudobou literární produkci - dokladem jsou statě Z nových kritických studií (1974) či analýza Za hádankami Bohumila Hrabala (1976).

Reprezentativní výbor z Černého kritické a esejistické tvorby vyšel v dvoudílné knize Tvorba a osobnost (1992, 1993).

(jp)

ČERVENÝ Jiří (* 14. 8. 1887 Hradec Králové, + 6. 5. 1962 Praha) - český skladatel, textař, kabaretiér, spisovatel a dramatik

Ještě jako student práv založil J. Červený v Praze se svými přáteli z královéhradeckého literárního a divadelního sdružení Mansarda v roce 1909 kabaret Červená sedma, jehož byl v letech 1918-22 (do jeho zániku) ředitelem, hlavním autorem a všestranným interpretem. Literární kabaret Červená sedma se stal pod jeho vedením místem, kterým prošla osobně i prostřednictvím svého díla řada tvůrců české divadelní a literární kultury té doby (E. Bass, E. A. Longen, J. Hašek, Jiří Mahen) a Červený sám zhudebňoval jako moderní šansony texty básníků Petra Bezruče, V. Dyka, F. Šrámka, Františka Gellnera, Karla Hlaváčka. Proti dobově oblíbené groteskně klaunské komice - představované zejména V. Burianem a F. Futuristou - Červený stavěl civilnější, jemně ironizující projev ve svých pohotových konferenciérských, hereckých i pěveckých vystoupeních. Sám je autorem několika set písní lyrického a satirického charakteru (Hradecké písničky, Písnička z mládí) a desítek monologů, výstupů a aktovek psaných právě pro Červenou sedmu. Napsal i několik románů a memoáry (Červená sedma, Paměti mansardy). Po zániku Červené sedmy působil jako advokát (za války vězněn), po roce 1948 se opět vrátil k osvětové a divadelní činnosti na estrádách. Červeného činnost v kabaretu má trvalý zakladatelský význam v divadelní kultuře první poloviny 20. století. Přispěl k radikálnímu přehodnocení tehdejší kabaretní praxe a položil základy nové tradice autorských scén, sahající zřetelně i do dnešních dnů.

(pö)

ČIČ Milan (* 2. 1. 1932 Zákamenné, Slovensko) - slovenský právník a politik

V roce 1961 absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Komenského v Bratislavě a jako odborník na "socialistické trestní právo" na ní pedagogicky působil v letech 1961-64 a 1971-87, naposled jako profesor. V letech 1978-88 pracoval jako externí, od 1987 jako stálý ředitel Ústavu státu a práva SAV.

Po listopadu 1989 sehrál důležitou roli, když jako ministr spravedlnosti vlády Slovenské socialistické republiky (od dubna 1988) se v prosinci 1989 stal po jednáních s Veřejností proti násilí (VPN) jejím předsedou a vedl ji až do voleb v červnu 1990. V těch již kandidoval za VPN - v březnu 1990 vystoupil z komunistické strany - a byl zvolen za poslance Federálního shromáždění. Při rozpadu VPN v roce 1991 se stal vlivným členem Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko. Po vzniku samostatného slovenského státu se stal předsedou jeho ústavního soudu. Jako mnoho jiných i on se časem rozešel s autoritativním V. Mečiarem a ústavní soud pod jeho řízením zaujímá politicky nezávislé postoje.

(mch)


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20