Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století

 

<-A Zpět na abecední vyhledávání C->

BERAN Rudolf (* 28. 12. 1887 Pracejovice, + 28. 2. 1954 Leopoldov) - český agrární politik

Také náš poměr k menšinám třeba upravit... Němci musí uznávat náš stát, nesmějí šilhat za hranice. Není možno pokládat všechny Němce, když se hlásí k určité politické straně, za velezrádce. Politika vnitřní se musí dělat důstojně a odpovědně. Nelze být jednou hrdinou a za chvíli zase zbabělcem. Stať, kterou R. Beran, předseda Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu (agrární strany), publikoval 1. ledna 1938 v deníku strany Venkov, vzbudila u levicových sil velké rozhořčení. Zvláště když navrhl, aby se Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP) podílela na vládě. L. Sychrava projevil obavu, že přijetím SdP do vlády by byly do pozadí zatlačeny prohradní strany socialistické.

R. Beran v mládí absolvoval vyšší hospodářskou školu, působil mezi rolnictvem a byl uznávaným řečníkem na venkovských schůzích. Byl jednatelem agrárního dorostu a v agrární straně se stával uznávaným organizátorem. Od roku 1915 byl generálním tajemníkem strany a blízkým spolupracovníkem A. Švehly. V roce 1918 jej strana vyslala do Revolučního Národního shromáždění a od té doby byl poslancem až do března 1939. Soustřeďoval se na práci ve straně, která se stala nejsilnější českou stranou, jak potvrdily všechny parlamentní volby od roku 1925. Na rozdíl od Švehly byl představitelem směru kritického k Benešově zahraniční politice.

Po Švehlově smrti v roce 1933 se stal úřadujícím místopředsedou a od sjezdu strany v roce 1935 jejím předsedou. V této době se agrární strana pokusila zabránit volbě E. Beneše prezidentem republiky, avšak neúspěšně. V konzervativních kruzích udával pak hlavní tón, zejména když upadal vliv K. Kramáře, s nímž kritizoval hradní politiku vnitřní a především zahraniční. Po smrti Kramářově v roce 1937 se význam Beranův ještě zvýšil.

Na mnichovské kapitulaci se R. Beran výrazně nepodílel, ale po Mnichovu se dostával do čela politického života. Dal podnět k vytvoření Strany národní jednoty, v níž se kromě sociální demokracie sloučily všechny tehdejší české strany, a měl podíl na zvolení E. Háchy prezidentem.

Dne 1. prosince 1938 se stal předsedou vlády. To již byl stát federalizován a měl nový název Česko-Slovensko. Beran ve vládním prohlášení zdůrazňoval význam autoritativní demokracie a hodlal najít nový vztah k Německu. Návrh programu Strany národní jednoty, jejímž byl předsedou, obsahoval všechny prvky stavovského, korporativního státu. Beranova vláda měla ovšem mnoho hospodářsko-sociálních starostí. Musela zajišťovat existenci uprchlíků z odtrženého pohraničí (z asi 800 000 Čechů, kteří tam žili, jich přišlo do vnitrozemí na 115 000) i Čechů vyháněných ze Slovenska, od kterého tzv. Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938 byly odtrženy Maďary obývané jižní oblasti. Ve vnitřní i zahraniční politice se bezmocný stát stále více přizpůsoboval nacistickému Německu. Přesto však v Berlíně nebyli s vývojem v Česko-Slovensku spokojeni, neboť součástí nacistických plánů byla jeho úplná likvidace. Když 15. března 1939 došlo k okupaci, R. Beran vítal Hitlera, generála Blaskowitze a říšského protektora Neuratha v Praze. To se mu po válce stalo osudným.

V dubnu 1939 nastoupila nová vláda Eliášova a Beran se uchýlil do soukromí na svůj statek v Pracejovicích. Dál však sledoval politické dění, u Háchy se přimlouval za propuštění zatčených, byl ve styku s vojenskou odbojovou skupinou Obrana národa a měl spojení i se zahraničím. Podpořil odboj finančně a vyzýval k tomu i další osobnosti.

V červnu 1941 jej zatklo gestapo a v dubnu 1942 byl lidovým soudem v Berlíně odsouzen k 10 letům káznice a pokutě 100 000 marek za napomáhání k velezradě a nadržování nepříteli. K. H. Frank jej vylíčil jako dvojakého politika s "hlavou Janusovou". V srpnu 1943 byl z věznice dopraven na Pankrác, a v září 1943 přiveden dokonce k Frankovi, který nebyl spokojen s jeho vyhýbavými odpověďmi ohledně vztahu k ministru národní obrany F. Machníkovi, postoje k E. Benešovi a československo-sovětských vztahů. Když Beran na Pankráci odpověděl písemně na 8 Frankových otázek, byl v prosinci 1943 propuštěn z vězení. Zakrátko se odstěhoval do Pracejovic a zabýval se hospodařením na svém statku.

Po válce po dohodě představitelů londýnské emigrace s komunistickou emigrací v Moskvě nebyla agrární strana povolena. Beran byl už 19. května 1945 zatčen a v dubnu 1947 odsouzen za protinárodní činnost a kolaboraci k 20 letům těžkého žaláře, přestože v jeho prospěch vypovídala řada svědků a Beran sám poukázal na velké oběti agrární strany za okupace. Když Hořcova kryptokomunistická Mladá fronta přinesla reportáž o "fešáckém kriminále" R. Berana a J. Syrového, vyvracel to ministr spravedlnosti P. Drtina v létě 1947 výkladem v parlamentě: Beran... byl spolu se Syrovým a ostatními trestanci zaměstnán zemědělskými pracemi, a to podle potřeby od 4.30 hodin až do 22.00 hod. ... pracují velmi dobře, na př. Beran sešrotoval sám za den 20q obilí. Rudolf Beran, jenž byl odsouzen ve zjevném politickém procesu, se nikdy nedočkal rehabilitace a zemřel ve vězení.

(tp, mch)

BERGER Augustin (* 11. 8. 1861 Boskovice, + 1. 6. 1945 Praha) - český tanečník, baletní mistr a choreograf

Když byl Berger, vl. jm. Ratzeberger, ve svých 22 letech pověřen vedením baletu Národního divadla (ND), měl za sebou již zajímavou uměleckou kariéru. Již jako malý kluk vystupoval v Aréně Na hradbách a navzdory tvrdému odporu svého otce prosadil svůj zájem o tanec. Opustil reálné gymnázium a jako čtrnáctiletý byl angažován v Teatro salone italiano v Praze. Jeho talent, ale i houževnost zaujaly jeho tehdejšího učitele baletního mistra G. Martiniho, jenž ho vzal v roce 1877 s sebou do Kristianie, kde Berger dokončil své základní baletní vzdělání. Po návratu byl krátce sólistou Stavovského divadla, ale již roku 1879 zaujal proslulou tanečnici Mrs. Aeney (Zlatou mouchu) hostující v Praze, s níž se pak účastnil turné ve Francii a Itálii. Před otevřením ND se roku 1882 vrátil do Prahy a přijal zde angažmá jako sólový tanečník. Náhlý odchod baletního mistra Václava Reisingra z ND otevřel mladičkému tanečníkovi životní příležitost, kterou nadaný a odpovědný Berger plně využil. Snažil se především využít své zkušenosti získané v cizině. Pro výchovu českých tanečnic zřídil v ND baletní školu, své choreografické plány však zatím zakládal na angažmá italských primabalerin (především velmi nadané Giulietty Paltrinierové, jež se stala jeho ženou). Své umělecké představy uskutečňoval zejména ve velkých výpravných baletech s početnými sbory, bohatými kostýmy a efektními dekoracemi, jež byly hitem tehdejších světových scén (Excelsior, 1885; Fandango 1898 ad.), zároveň se snažil seznámit diváky se základními díly baletního repertoáru (Giselle, 1886; Coppélie 1892). Od roku 1900 působil jako baletní mistr v Drážďanech a ve Varšavě, zároveň hostoval na mnoha evropských scénách (v Miláně, v Londýně, ve Vídni), kde jako choreograf inscenoval nejen balety, ale i opery (zejména Prodanou nevěstu). V letech 1912-23 působil opět v ND. Vedle řady obnovených baletů (Excelsior, 1913), zaujal uvedením Beethovenova Promethea a pantomimických baletů O. Nedbala. Nedokázal se však vymanit ze své koncepce baletu velkého stylu a dostával se tak do střetů s představiteli nových směrů, zejména s průbojným K. H. Hilarem. V roce 1923 využil nabídku tehdy konzervativní Metropolitní opery v New Yorku, kde působil do roku 1932. Jeho nespornou zásluhou zůstává, že položil pevné základy rozvoje českého baletu, podnítil vznik prvních českých baletních děl (Bendl: České svatby, Janáček: Rákos Rákoczy) a vychoval řadu významných tanečnic a tanečníků.

(ad)

BERMAN Karel (* 14. 4. 1919 Jindřichův Hradec, + 11. 8. 1995 Praha) - český pěvec, operní režisér. pedagog a libretista

Vyrůstal v hudebním prostředí, po maturitě v rodišti studoval od 1938 na pražské konzervatoři zpěv (u Eg. Fuchse). Od března 1943 do září 1944 byl vězněn v Terezíně, pak v Osvětimi, Kauferingu a v bavorském Allachu u Dachau. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1946 (absolvoval též obor operní režie u F. Pujmana) působil do 1948 jako pěvec a režisér v Opavě, odkud přešel k plzeňské opeře. Od 1. 8. 1953 byl členem opery Národního divadla v Praze. Od 1961 působil též jako pedagog na pražské konzervatoři (do 1971), od 1964 také na Hudební fakultě AMU (do 1987).

Postupem let se veřejnost dovídala o jeho intenzivní umělecké činnosti v době věznění v Terezíně, kde zpíval v operách, jiné režíroval, řídil sbor i komponoval. Stal se tam i prvním interpretem pro něho psaných děl (Haasovy Čtyři písně na slova čínské poezie a další).

Jako pěvec-basista charakteristického hlasového timbru, schopný interpretpovat i četné role basbarytonové a vstupující na scénu vždy s promyšleným a velmi angažovaným hereckým projevem, se vyznačoval mimořádnou šíří repertoáru. Vytvořil na 120 rolí. Obsáhl celý repertoár rolí oper Smetanových, Dvořákových a Janáčkových, byl vynikající Smerďakov v Jeremiášových Bratrech Karamazových, Žebrák a Dědeček v operách B. Martinů atd. Vynikající výkony v operách Mozartových a Wagnerových (Alberich, Beckmesser) vedly k jeho zahraničním angažmá. Jako Mozartův Leporello měl velký ohlas i v berlínské inscenaci W. Felsensteina v Berlíně (od 1962). 1964 zpíval v lipské opeře Borise Godunova. Na operní scénu vystoupil naposledy 16. dubnu 1995, a to v plzeňském představení Řeckých pašijí B. Martinů v roli Dědečka, žehnajícího základům nové vsi.

Za více než 45 let umělecké činnosti zpíval v 3451 představeních a v 602 koncertech, režíroval na 80 oper a operet. Trvalou cenu mají i jeho nahrávky neooperní hudby, např. Zelenkových Lamentací. V květnu 1995 obdržel ve Vídni v přítomnosti rakouského kancléře prestižní medaili "Fidelio".

(tv)

BERNARD Vilém (* 5. 5. 1912 Náchod, + 22. 5. 1992 Reading, Velká Británie) - československý sociálnědemokratický politik

Studoval práva na Karlově univerzitě v Praze, stál v čele sociálnědemokratických studentů a byl zvolen předsedou Studentské fronty proti fašismu. Angažoval se v akcích na obranu státu proti nacismu a proti okupaci a v červenci 1939 uprchl před gestapem do Polska. Po jeho porážce odešel do Sovětského svazu a vstoupil později do vznikající československé armády. Odtud byl pro svůj politický rozhled a jazykové znalosti odvolán na československé velvyslanectví jako konzulární přidělenec.

Po skončení války pracoval v předsednictvu vlády a stal se jedním z vedoucích činitelů sociální demokracie. Už v Moskvě projevoval kritický postoj k Z. Fierlingerovi a doma patřil od samého počátku k odpůrcům snah jeho křídla podřídit stranu komunistické politice. Proti záměrům levice dosáhl, že se delegace ČSSD koncem roku 1947 v Antverpách vyslovila pro pevnější semknutí sociálnědemokratických a socialistických stran v mezinárodní ústředně (COMISCO), jež se stala přechodem k obnovení Socialistické internacionály v roce 1951. Na sjezdu sociální demokracie v listopadu 1947 se zasloužil o to, že na místě předsedy strany Z. Fierlingera vystřídal B. Laušman.

Ale vývoj ve státě byl předurčen zahraničněpolitickou a vojenskou orientací ČSR na Sovětský svaz. V únoru 1948 V. Bernard jako člen představenstva sociální demokracie stál na straně V. Majera a oba byli spolu s 2 dalšími členy z představenstva vyloučeni - jejich místo pak zaujali spolupracovníci komunistů jako J. Hájek a E. Erban. Bernard odešel přes Rakousko do Velké Británie, kde začal pracovat v BBC. Když se v květnu 1948 ustavil v Londýně ústřední výkonný výbor Čs. sociální demokracie, stal se Bernard jeho tajemníkem pro mezinárodní otázky, delegátem strany v Socialistické internacionále a tajemníkem Socialistické unie střední a východní Evropy. V roce 1986 byl zvolen jejím 1. místopředsedou.

Významně se podílel na činnosti exilové sociální demokracie a když v roce 1972 zemřel V. Majer, stal se jejím předsedou. Jeho významným spolupracovníkem byl dlouholetý ústřední tajemník strany Václav Holub a po srpnu 1968 noví exulanti, například Karel Hrubý a šéfredaktor obnoveného Práva lidu a poslední ústřední tajemník exilové strany Jiří Loewy. V. Bernard byl předsedou strany až do r. 1989, kdy se své funkce pro nemoc vzdal. Na jeho místo byl zvolen Karel Hrubý a Bernard byl zvolen doživotním čestným předsedou.

Bernard se významně zasloužil o udržování kontinuity Čs. sociální demokracie a o její čestné postavení v Socialistické internacionále. O poválečném vývoji strany podal svědectví ve stati Před únorem a za diktatury (1958) a o svých mezinárodních zkušenostech ve stati Střední a východní Evropa ve spektru doby. Z historie stýkání a potýkání v Socialistické internacionále (1982). Ještě se dožil pádu komunismu, ale do formování obnovené sociální demokracie doma již nemohl zasáhnout.

(mch)

BESKID Anton (* 16. 9. 1855 Hanigovec u Prešova, + 16. 6. 1933 Užhorod) - podkarpatoruský právník a politik

Anton Beskid absolvoval práva v Budapešti, pracoval pak jako advokát a od roku 1906 jako právník biskupství v Prešově. Současně působil v politice a od roku 1910 byl poslancem uherského sněmu. V Károlyiho vládě byl ministrem pro rusínské záležitosti. Po vzniku Československa se stal předním činitelem Krajinské katolické ľudové strany a v Prešově založil Rusínskou národní radu. Po cestě do USA v roce 1919 se stal stoupencem připojení Podkarpatské Rusi k Československu a od roku 1923 byl jejím guvernérem. V této funkci požadoval roku 1932 autonomii pro Podkarpatskou Rus, ale brzy poté zemřel.

(mch)

BICAN Josef (* 25. 9. 1913 Vídeň, + 12. 12. 2001 Praha) - český fotbalista

Populární "Pepi" Bican vyrostl ve Vídni, kde také hrál zprvu za Rapid a později za Admiru Vídeň. V letech 1933-36 byl členem rakouského reprezentačního mužstva. Československo reprezentoval (po získání československého občanství v roce 1938) čtrnáctkrát a vstřelil 17 branek. Právě kvůli občanství nemohl hrát za ČSR na památném mistrovství světa 1934. Možná, že s ním v útoku by finále dopadlo jinak. Od roku 1937 je jeho jméno nerozlučně spjato s SK Slavií Praha. Jeho nejlepší fotbalová léta nepříznivě ovlivnila válka, respektive Protektorát. Jen proto se nestal opravdovou evropskou fotbalovou hvězdou.

Bican byl zřejmě nejlepší český fotbalista všech dob. Vstřelil přes 5 000 branek, z toho 218 ligových, což je československý rekord. V roce 1944 zaznamenal v jednom ligovém ročníku 57 branek, běžně střílel 5 i více branek za zápas. Kromě mimořádného střeleckého umění mu k tomu pomohla i jeho výjimečná rychlost - dokázal uběhnout 100 m za 10,8 s.

V 50. letech hrál krátce za TJ VŽKG a Spartak Hradec Králové. Po skončení aktivní činnosti se věnoval trenérské práci. Dodnes je velmi populární a neobejde se bez něj žádná velká fotbalová událost.

(pa)

BIDLO František (* 3. 9. 1895 Praha, + 9. 5. 1945 tamtéž) - český kreslíř, karikaturista a ilustrátor

František Bidlo nedokončil středoškolské vzdělání, vyučil se ve Vídni kloboučníkem (1915) a tomuto řemeslu se věnoval po návratu z italské fronty, kde bojoval za 1. světové války. Jako samouk, pohybující se v uměleckém prostředí kolem kaváren Union, Tůmovky a Národní kavárny, se teprve od roku 1928 profesionálně věnoval kresbě, a to především politické (plakáty, agitační letáky a karikatury). Jeho zaměření bylo silně levicové - přispíval do Rudého Práva, Avantgardy, Trnu, Rozsévačky a Tvorby, pracoval v agitačním oddělení KSČ (1927-29). Po roce 1933 však odešel z Rudého práva a pracoval pro Magazin dp (Družstevní práce), Svět práce, Literární noviny, Panorama, posléze se stal odpovědným redaktorem časopisu Simplicus. Věnoval se také plakátům a knižní ilustraci (Franta Sauer, Karel Havlíček Borovský, V. Nezval, J. Seifert a další). Jeho tvorba ukazuje na vliv ilustrátora mnichovského časopisu Simplicissimus, po němž utvářel kresbu primitivní, málo přerušovanou linkou. Za nacistické okupace byl - především kvůli svým antifašistickým karikaturám - uvězněn a zemřel na samém konci války na následky onemocnění tyfem.

(vl)

BIEBL Konstantin (* 26. 2. 1898 Slavětín u Loun, + 12. 11. 1951 Praha) - český básník

Konstantin Biebl, přestože byl jednou z určujících uměleckých postav avantgardního uměleckého sdružení a později, spolu s J. Seifertem a V. Nezvalem, hlavním představitelem poetismu, odlišoval se od svých druhů stálou polohou smutku, melancholie a vnitřní plachosti.

Pocházel z rodiny lékaře. Důležitým zážitkem se pro něj stalo "dobrodružství" z balkánské fronty 1. světové války, kdy byl zajat, dokonce odsouzen k smrti, před níž unikl útěkem, a teprve poté, co se u něj projevila tuberkulóza, se mohl vrátit domů. V letech 1921-26 studoval na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, ale již tehdy se aktivně účastnil uměleckého dění: stal se členem brněnské Literární skupiny a pak Devětsilu, blízce se přátelil s J. Wolkerem. Také jeho raná sbírka Věrný hlas z roku 1924 (předcházel jí společný debut se strýcem Arnoštem Rážem Cesta k lidem, 1923) se hlásí k Wolkerově poetice, k jeho představě o poslání lyriky oživující věci běžného života a proměňující poničený svět v místo, kde vládne láska a humanita. Ve sbírkách z roku 1924 Zloděj z Bagdádu (inspirovaná smrtí milenky) a Zlom dozníval vliv tzv. proletářské poezie, ovšem výrazně modifikovaný bieblovskou citlivostí a hledáním nadčasových etických hodnot.

Začátky poetického období jsou poznamenány slovním a výrazovým experimentátorstvím (Zlaté řetězy, 1926). Zato sbírka S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927), inspirovaná Bieblovou cestou z roku 1926 a 1927, kdy navštívil Cejlon, Sumatru a Jávu, je již vrcholným poetistickým výtvorem. Asociativní metodou apollinairovského Pásma tu zkoncentroval poetistické vidění světa s jeho zálibou v exotismu, extenzívním hromadění jevů a zážitků, i s patosem jakési básnické přeměny nepovedeného, a přesto milovaného světa. Polytematická je i básnická skladba Nový Ikaros (1929), považovaná často za vrchol Bieblovy tvorby. Podařilo se mu zde syntetizovat do básnické zkratky množství dějů a prožitků a vyjádřit pocit smutku z věčné tragiky světa i víru v nepřekonatelnou, obrozující moc lásky. Tato skladba zároveň naznačila básníkův přechod k surrealismu: členem Surrealistické skupiny se stal roku 1934 a z tohoto období pocházejí knihy Nebe peklo ráj (1931) a Zrcadlo noci (1939).

Biebl, který žil od 30. let v Lounech, kde měl koncesi zubního technika (ale praxi nevykonával), za okupace bydlel v Praze, pracoval ve filmu a spolupracoval s nakladatelstvím Melantrich. Po válce, kdy nemocný Biebl byl členem Filmové rady, mu jediná sbírka, obsahující básně z celých 40. let, vyšla až v roce 1951. Programově se jmenovala Bez obav a je rozporuplným svědectvím o zápase bytostně levicového avantgardního umělce o uchování svobody umělecké tvorby. Obsahuje jak polemiku s veršotepeckým barbarstvím oficiální poúnorové produkce, tak snahu přidat se k dobovému směru, což se neobešlo bez schematické úlitby.

V atmosféře stalinské šikany a útoků proti tradici i představitelům avantgardy, měsíc a půl poté, co na infarkt umírá Bieblův blízký přítel K. Teige, volí básník dobrovolnou smrt. Na Bieblovu sebevraždu reagoval V. Nezval alibistickou básní s veršem Kosťo, proč nezdvihs aspoň telefon?

(jp)

BIELIK Paľo (* 11. 12. 1910 Senica, + 23. 4. 1983 Bratislava) - slovenský herec, filmový režisér a scenárista

Paľo Bielik je zakladatelskou osobností slovenské kinematografie. Hrál zpočátku ochotnické divadlo v Banské Bystrici. V roli Jánošíka ze stejnojmenné hry od J. Mahena jej spatřil K. Plicka a doporučil ho M. Fričovi pro titulní roli filmu Jánošík (1936). Úspěch filmu Bielika přivedl na profesionální divadelní dráhu (1939-41 SND Bratislava). Za války se začal zabývat krátkým filmem a po roce 1945 se stal režisérem celovečerních hraných filmů (Vlčie diery, 1948, V piatok trinásteho, 1954, Kapitán Dabač, 1959, Jánošík, 1962-63 a první slovenský barevný velkofilm Majster kat, 1966). Po svém debutu u Friče hrál i v některých dalších filmech u tohoto významného režiséra (Hordubalové, Čapkovy povídky). Při natáčení vůbec prvního na Slovensku vyrobeného filmu Varúj! byl Fričovým spolurežisérem a vytvořil i jednu z hlavních postav. Jeho filmy byly převážně baladicky laděnými příběhy silných, energických charakterů, z nichž nejeden skončil tragicky, zatímco veseloherní látky jsou v Bielikově filmografii výjimkou.

(pö)

BIENERT Richard (* 5. 9. 1881 Praha, + 3. 2. 1949 tamtéž) - český právník,policejní a vysoký státní úředník, ministr a poté předseda protektorátní vlády

Nikdo by si v roce 1926 nepomyslel, že tehdejší pražský policejní ředitel - označovaný jako "tatíček Bienert" - bude jednou postaven před Národní soud. Když se po vzniku Československa ujímal funkce policejního ředitele v Praze, byl to už zkušený policejní úředník. Po studiích působil v aparátu rakousko-uherské policejní služby a za 1. světové války byl činný v referátu obranného zpravodajství. Díky tomu mohl vykonat mnoho pozitivního pro činnost české Maffie. Spolupracoval s jejím vedoucím činitelem P. Šámalem a po válce byly jeho zásluhy na protirakouském odboji hodnoceny jako podstatné. V roce 1926 byl jmenován viceprezidentem zemské správy politické v Praze a v úřadu setrval až do listopadu 1939, kdy ho vláda jmenovala prezidentem tohoto úřadu.

Dne 1. září 1939 Bienerta zatklo gestapo, ale na Háchovu důraznou intervenci byl po několika hodinách propuštěn. Do protektorátní vlády na funkci ministra vnitra byl jmenován počátkem roku 1942. Stalo se to už po zatčení A. Eliáše a reorganizaci vlády; Bienertovo jmenování pak bylo vyvoláno konfliktem K. H. Franka s dosavadním ministrem J. Ježkem. Ve funkci zůstal Bienert až do ledna 1945, kdy se stal předsedou poslední protektorátní vlády. A to vzdor tomu, že nacisté věděli o jeho činnosti v Maffii a že museli čelit protestům horlivého H. Krebse. Považovali však Bienerta za dobrého byrokrata a věřili, že dodrží loajalitu, ke které se zavázal v roce 1939 při propuštění z vazby.

K tíži Bienerta u Národního soudu v roce 1946 byly připočteny nejen jeho projevy v období heydrichiády, ale také jeho vystoupení v Kladně, Lounech a Slaném v roce 1944 a jeho vyhláška o protipartyzánském boji (11. 11. 1944). Ovšem když nacista Walter Jacobi podával 2. listopadu 1944 zprávu o projevech Bienerta ve výše uvedených městech, měl na to poněkud jiný názor než Národní soud. Stěžoval si, že se Bienert choval k lidem otcovsky, jak byl jeho projev suchý a bez náležitého pathosu a jeho malátné zdvižení pravice nepřipomínalo pozdrav nacistický, ale spíš pozdrav se smyslem "servus". Ve zprávě pro německou bezpečnostní službu Jacobi dále píše: Když zazněly první tóny Kde domov můj, lidé se vzpřímili, oči podle programu zvlhly a pohled byl snivý. Bienert sestoupil dolů ke svému lidu a říkal: "Věřte, myslím to s vámi dobře." A Jacobi pokračoval: Ohlas cesty byl ten, že lidé mluví o svém Bienertovi... Češi si libovali, že to zase byla jednou správná řeč, jakou jen dobrý Čech může mluvit ke svým lidem, ne jako řeči Moravcovy, který se opičí po Němcích.

Bienert byl také členem delegace, kterou koncem dubna 1945 vyslal K. H. Frank na Západ s nabídkou separátního míru a společného boje proti SSSR. Akce se však nezdařila.

Dne 5. května hodlal Bienert v pražském rozhlasu přednést prohlášení o zániku Protektorátu Čechy a Morava, ale byl zatčen. V době poválečného procesu zaslala celá řada lidí soudu svědectví, že intervenoval za zatčené a pronásledované, že podporoval rodiny pozůstalých. A. Pražák potvrdil, že Česká národní rada sice nepočítala s jeho zapojením do povstání, ale že již v roce 1944 byl informován o možnosti Bienerta při povstání využít, především vzhledem k oblibě, jaké se stále těšil u policie a četnictva. Nakonec byl Bienert odsouzen ke 3 letům žaláře a ve vězení také zemřel.

(tp)

BÍLÁ Lucie (* 7. 4. 1966) - česká zpěvačka

Studovala zpěv na lidové škole umění, vyučila se dámskou krejčovou. Původní jméno Hana Zaňáková jí roku 1985 změnil Petr Hannig, pod jehož vedením se začala věnovat zcela konformnímu střednímu proudu populární hudby. "Zpívající švadlenka" L. Bílá měla s Hannigem hit Neposlušné tenisky, roku 1987 jí vyšla dlouhohrající deska Lucie Bílá. Zároveň však také sbírala zkušenosti na rockových pódiích, nejznámější bylo její účinkování s pražskou heavymetalovou skupinou Arakain.

Radikální obrat v umělecké dráze L. Bílé přinesla její spolupráce se skladatelem a aranžérem Ondřejem Soukupem a textařkou Gabrielou Osvaldovou. Album Misariel (1992) konečně v plné šíři ukázalo pěvecký potenciál zpěvačky, velký hlasový rozsah i schopnost velmi různorodých pěveckých poloh. Největším hitem té doby byla píseň Láska je láska, doprovázená poněkud provokativním videoklipem. I další maxisingl Zahrada rajských potěšení II (1994) a album Lucie Bílá (1994) vytvořila spolu se Soukupem a Osvaldovou. Podílela se také na deskách Hieronymus Bosch: Garden Of Earthly Delights (hudba Ondřej Soukup) a Requiem skladatele Ladislava Simona. Velký úspěch jí přinesla účast v muzikálech Bídníci, Krysař a Dracula. V roce 1997 natočila s Karlem Gottem album Duety. Několikrát získala jako nejlepší zpěvačka cenu Gramy, v letech 1996 a 1997 zvítězila v anketě Český slavík v kategorii zpěvaček.

(jr)

BIĽAK Vasil (* 11. 8. 1917 Krajná Bystrá, Slovensko) - slovenský komunistický politik

Jeden z nejortodoxnějších komunistických představitelů v Československu se vyučil krejčím a ve svém oboru pracoval do roku 1949. V roce 1945 vstoupil do KSČ a v poúnorovém masovém nástupu "dělnických kádrů" začal roku 1950 pracovat v aparátě komunistické strany. "Aparátčíkem" zůstal až do pádu komunistického režimu.

V roce 1953 absolvoval Vysokou školu politickou ÚV KSČ, což bylo důležité pro nastoupení cesty k vrcholům politické moci. Působil pak jako vedoucí oddělení ÚV KSS, tajemník a vedoucí tajemník KV KSS v Prešově (1954-58) a tajemník ÚV KSS (1963-68). V roce 1968 mu v důsledku jeho postojů hrozila ztráta pracně vydobytého postavení, a tak všemožně působil proti tehdejším společenským procesům. Popřel však pravost svého podpisu na "zvacím dopisu", jímž vysocí činitelé "strany a vlády" vyzvali sovětské vedení k zásahu v Československu. Ovšem srpnových jednání v Moskvě se účastnil jako prosovětský činitel a podpis tzv. moskevských protokolů nepovažoval za hanebnou kapitulaci.

V. Biľak se v listopadu 1968 stal tajemníkem ÚV KSČ odpovědným za ideologii a zahraniční politiku a zůstal jím až do prosince 1988, stejně jako členem předsednictva ÚV KSČ, jímž byl již od dubna 1968. Členem ÚV KSČ byl nepřetržitě od roku 1954 do prosince 1989, kdy byl z KSČ vyloučen. Během svého dlouhého politického působení byl - jak k jeho stranickým funkcím patřilo - členem vrcholných zastupitelských orgánů: poslancem Slovenské národní rady (1954-64), Národního shromáždění (1960-68) a Federálního shromáždění (1969-89), v němž se poslanecké funkce vzdal koncem prosince 1989.

V. Biľak patřil k nejhorlivějším budovatelům komunistického režimu po únoru 1948 a k nejhorlivějším normalizátorům po roce 1968. V roce 1991 vyšly pod názvem Míľniky môjho života jeho zajímavé paměti, jejich pravost však popřel stejně jako podpis pod "zvacím" dopisem v srpnu 1968. V rozhovoru v srpnu 1997 řekl, že komunisté měli v listopadu 1989 zabránit pádu režimu ozbrojenou mocí, jenže nikdo neměl odvahu a odpovědnost. Zápis z tehdejšího zasedání ÚV KSČ ukazuje, že ani Biľak tu odvahu neměl. A z luxusní vily v luxusní bratislavské čtvrti se osm let po pádu režimu dobře medituje o tom, že myšlenka komunismu není mrtvá.

(mch)

BÍLEK František (* 6. 11. 1872 Chýnov u Tábora, + 13. 10. 1941 tamtéž) - český sochař a grafik

Nejvýznamnější představitel naší symbolistní sochařské generace F. Bílek navštěvoval nejdříve ateliér malby Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze (1887), ale po zjištění částečné barvosleposti přešel v roce 1888 na sochařství k profesoru Josefu Mauderovi. Sochařství pak ještě rok studoval na Académie Colarossi v Paříži v rámci Lannova stipendia, které získal po absolvování pražské školy. Od roku 1895 pobýval v rodném Chýnově, kde si postavil vilu s ateliérem, pak střídavě žil v Chýnově a Praze, kde si později (1911) na Hradčanech navrhl dům.

Roku 1897 se zapojil do hnutí Katolické moderny; od roku 1909 byl členem Umělecké besedy, ve stejném roce vyšla jeho kniha Cesta, soubor 38 obrazů. Ještě v Paříži vytvořil dvojici soch, které již byly předobrazem další tvorby, a to nejen formálně, ale i námětově (Golgota a Orba je naší viny trest, obě 1892). Modelovány jsou naturalisticky, snaha po přesném zachycení detailů se nakonec odráží i v použití ve své době nezvyklých sochařských materiálů (provaz, z drátu upletená trnová koruna). Jistě nebylo náhodou, že tyto sochy, vytvořené z hlubokého náboženského přesvědčení, se přibližují svým expresívním výrazem baroku. V nich se také již projevil více než zřetelně literární podtext, který pak sledovalo veškeré jeho další dílo. Vliv na to mělo jistě i Bílkovo přátelství s básníkem Juliem Zeyerem, posléze s Otokarem Březinou. Sochy předložené stipendijní komisi však způsobily skandál, podle dobového vkusu byly odmítnuty a Bílkovi odňato stipendium. Josef Václav Myslbek tehdy dokonce prohlásil, že předložené sochy nesnesou srovnání ani s pracemi jeho posledního žáka. Ale již dalším významným dílem, Orbou křížem (1895), si vysloužil Myslbekovo uznání, Podobenstvím velkého Západu Čech (1898) pak dokonce mezinárodní ohlas. Ukřižovaný z roku 1897, určený pro chrám sv. Víta, znamenal obrat od expresívního, spíše neobarokního výrazu ke skutečně secesnímu. A to přesto, že Bílek proti ornamentálně pojímané secesi vystupoval. Strom, jenž bleskem zasažen, po věky hořel (1901) byl odezvou na soutěž o Husův pomník, které se však Bílek neúčastnil. S velkým projektem souboru soch (viz Cesta) volně souvisejí i Slepci (1902), Modlitba nad hroby (1905), umístěná v Chýnově, a také Mojžíš (1905), zachovaný dnes v kopii u Staronové synagogy, protože originál byl zničen fašisty za 2. světové války. Bílek se zúčastnil také soutěže o Národní památník na Vítkově, kde samostatně vyřešil i architektonickou část, která však byla - ve srovnání s jinými návrhy - silně potlačena ve prospěch sochy.

Bílkův výrazný talent se uplatnil i v oblasti užitého umění (keramice) a v architektuře (vlastní, tzv. Bílkova vila v Praze). Po válce a se změnou slohového názoru v meziválečném období, bylo v podstatě Bílkovo umění odmítáno (z monumentálních realizací osazeno pouze sousoší před vlastní vilou Komenský, loučící se s vlastí, 1926) a znovu se mu dostalo výrazného uznání až v 60. letech našeho století.

(vl)

BÍLÝ Josef (* 30. 6. 1872 Zbonín, + 1. 10. 1941 Praha) - československý generál a účastník protinacistického odboje

Josef Bílý náležel mezi vůdčí představitele vojenského domácího odboje za 2. světové války. Původně byl důstojníkem rakousko-uherské armády a za 1. světové války velel pluku nejprve na ruské a potom na italské frontě.

Po vzniku Československa zastával od roku 1918 různé velitelské funkce v československé armádě a v letech 1928-35 působil už jako zemský velitel pro Čechy, když byl v roce 1931 povýšen do nejvyšší hodnosti armádního generála. V roce 1935 - ve svých 63 letech - pak odešel na zasloužený odpočinek do výslužby.

Dlouho se z něj však netěšil. Přišla mnichovská kapitulace a poté osudný březen 1939 a vlastenecky cítící Bílý nedokázal stát stranou. Už na samém počátku okupace se spojil se stejně orientovanými vysokými důstojníky - A. Eliášem, S. Ingrem, V. Lužou, S. Vojcechovským a dalšími - a založili spolu odbojovou organizaci Obrana národa (ON). Sám Bílý byl od počátku jak v řídícím orgánu ON - Radě starších, tak ve funkci nejvyšší; stanul v čele ústředního vedení se štábem. Měl také výrazný podíl na profilu této ryze vojenské ilegální organizace, její organizační struktuře i členění, které bylo podřízeno zásadám přísné konspirace. Obrana národa si vytkla za cíl nejen zpravodajskou činnost, podporu domácího i zahraničního odboje, ale budovala i sklady zbraní a počítala ve vhodné chvíli s vojenským vystoupením proti okupantům.

Ovšem už první větší nacistické perzekuce na sklonku roku 1939, které postihly především Obranu národa, donutily Bílého, aby přešel do ilegality a ukrýval se v jižních Čechách. Na podzim roku 1940 byl však vypátrán gestapem a zatčen. Po nástupu R. Heydricha jako zastupujícího říšského protektora byl generál Bílý jako jeden z prvních v rámci 1. stanného práva zastřelen v ruzyňských kasárnách.

(tp)

BIRNBAUM Vojtěch (* 7. 1. 1877 Döbling u Vídně, + 30. 5. 1934 Praha) - český historik umění

Po nedlouhém pobytu na Univerzitě Karlově se V. Birnbaum stal žákem univerzity ve Vídni, kde jej vyučovali zakladatelé vídeňské umělecko-historické školy, profesor Franz Wickhoff a Alois Riegl. Diplomovou práci na téma starokřesťanské sakrální architektury obhájil v roce 1904. Od roku 1921 byl mimořádným a od roku 1927 řádným profesorem na Univerzitě Karlově, kde vychoval celou řadu vynikajících historiků umění a literatury (mj. J. Květa, Václava Richtera a O. Stefana). Dlouho se Birnbaumův zájem soustřeďoval na nejranější formy evropského stavitelství (Rozhledy po antické architektuře, 1911; O architektuře doby starokřesťanské, 1912), od které přešel k románské (Románský sloh v Itálii a Německu, 1913) a gotické architektuře.

Posléze se jeho zájem soustředil na metodu dějin umění, především na otázku slohového vývoje (Románská renesance koncem středověku, 1924; Barokní princip v dějinách architektury, 1924); jako vůbec první se zabýval přehledy vývoje české románské a gotické architektury. Výbor jeho studií, článků a přednášek vyšel posmrtně v roce 1947 pod názvem Listy z dějin umění.

(vl)

BITTOVÁ Iva (* 22. 7. 1958 Bruntál) - česká zpěvačka, houslistka a herečka

Na Lidové škole umění v Opavě se učila baletu a hře na housle, v Brně studovala dramatický obor na konzervatoři, maturovala roku 1978. Zpívala s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů a Rozhlasovým orchestrem Studio Brno. Roku 1975 se stala členkou brněnského Divadla na provázku, kde debutovala jako Eržika v Baladě pro banditu. Tutéž roli ztvárnila i ve stejnojmenném filmu (1978, režie Vladimír Sís), rozhlasová verze z roku 1975 vyšla v úplnosti na kompaktním disku v roce 1997. Účinkovala v divadelních představeních Pohádka máje (1976), Jako tako (1978), Svět snů (1981) Chameleon (1984), televizním zpracování Janáčkova Zápisníku zmizelého (1980), filmech Ostrov stříbrných volavek (1976, režie Jaromil Jireš) a Ružové sny (1976, režie Dušan Hanák).

Roku 1984 začala Bittová koncertovat jako zpěvačka a houslistka, od následujícího roku vystupovala v duu s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společná práce ihned měla výrazný ohlas u publika i kritiky: využití folklórních motivů, sugestivně vedené dvojhlasy hlasu a houslí, vliv rockové avantgardy a mimořádná emocionální síla učinily z vystoupení dua jedinečné události. Ze společné práce vzniklo album Bittová & Fajt (1987). Zároveň Bittová spolupracovala s dalšími interprety, ať už z rockového břehu (skupina Dunaj, koncertní premiéra 1985, album Dunaj 1988) nebo jazzové oblasti (Jiří Stivín, album Status Quo Vadis, 1988).

Roku 1991 vydala sólové album Iva Bittová (reedice z roku 1997 nese název Divná slečinka), na desce Ne nehledej (1994) opět částečně spolupracoval bubeník Pavel Fajt, album Kolednice (1995) natočila mj. s dětským sborem z Lelekovic. Vrátila se k repertoáru prvního alba Dunaje a s téměř shodným obsazením souboru jej znovu nazpívala (pod názvem Pustit musíš, 1996). S houslistkou Dorotheou Kellerovou nazkoušela 44 duet pro dvoje housle Bély Bartóka (album vyšlo 1997). V roce 1996 měl premiéru koncertní pořad Bílé inferno, který vznikl ve spolupráci s kytaristou Vladimírem Václavkem a obsahoval především zhudebněné texty Bohuslava Reynka. Stejnojmenné dvojalbum vyšlo roku 1997.

(jr)

BLÁHA Inocenc Arnošt (* 28. 7. 1879 Krasoňov v Čechách, + 25. 4. 1960 Brno) - český sociolog a filosof

Ze semináře v Hradci Králové byl I. A. Bláha po dvou letech vyloučen za opozici proti církevnímu dogmatismu. Poté studoval filosofii a sociologii na univerzitách v Praze, Vídni a Paříži (zde byl znovu v letech 1908-09 na studijním pobytu u Émila Durkheima). Vědeckou práci zahájil jako středoškolský profesor v Novém Městě na Moravě prací Město. Studie sociologická (1914), kterou se habilitoval v roce 1918 ze sociologie na české technice v Brně. Po založení brněnské univerzity působil na její filosofické fakultě jako profesor a ředitel sociologického semináře (1922-39 a 1945 až 1949).

Bláha navazuje na pozitivistickou koncepci F. Krejčího, k jehož filosofické škole bývá počítán, dále byl ovlivněn Durkheimovým sociologickým objektivismem. Těžiště jeho práce je v teoreticko-metodologických a monografických sociologických spisech (Sociologie dělníka a sedláka, Sociologie inteligence, Sociologie dětství) a dále v oblasti etiky a výchovy (Filosofie mravnosti). Vedle vlastní významné vědecké a pedagogické práce, která vedla k vytvoření tzv. brněnské sociologické školy, je důležitá jeho činnost v Masarykově sociologické společnosti, při vydávání Sociologické knihovny a časopisu Sociologická revue, který vedl (společně s E. Chalupným a J. L. Fischerem) v letech 1930-40 a 1946-49.

Ve své vědecké a pedagogické činnosti mohl Bláha pokračovat ještě po 2. světové válce (až do roku 1949), kdy byl též členem odborné komise UNESCO. Jeho syntetické dílo Sociologie vyšlo až posmrtně.

(kž)

BLACHUT Beno (* 14. 6. 1913 Ostrava-Vítkovice, + 10. 1. 1986 Praha) - český pěvec-tenorista

Od 17 let zpíval B. Blachut v kostelním sboru. Do roku 1934 pracoval jako kotlář vítkovických železáren. V letech 1935-39 studoval na pražské konzervatoři zpěv u Louise Kadeřábka. Hned po absolutoriu byl angažován jako sólista k olomouc-ké opeře (1939-41). V létě roku 1941 ho V. Talich povolal spolu s E. Hakenem do pražského Národního divadla, jehož předním sólistou zůstal až do smrti.

Ve svém pěveckém i hereckém projevu ideálně spojoval lyrický a mužně hrdinský projev. Jeho osobní a občanská poctivost, kterou nezviklal ani jeden z totalitních režimů jeho života, se promítala i do přesvědčivosti jeho uměleckých výkonů. Byl vynikajícím interpretem smetanovských rolí (začínal Jeníkem z Prodané nevěsty a končil hradním Michálkem v Čertově stěně), především Dalibora, kterým na základě gramofonové nahrávky získal i mezinárodní pověst. Vynikající byly i jeho interpretace postav Dvořákových, Janáčkových (včetně písňového cyklu Zápisník zmizelého), ale i Beethovenova Florestana (Fidelio), Bizetova Dona José (Carmen), Čajkovského Lenského (Evžen Oněgin), Musorgského Grigorije (Boris Godunov), Leoncavallova Cania (Komedianti) a další. Z oratorních produkcí vynikal v tenorové partii Dvořákova Stabat mater, v Janáčkově Glagolské mši atd. Za války mu nacistické úřady nedovolily přijmout místo u opery v Curychu, později pozvání k zahraničním angažmá odmítal.

(tv)

BLATNÝ Ivan (21. 12. 1919 Brno, + 5. 8. 1990 Colchester v Essexu, Velká Británie) - český básník a překladatel

Básník tragického životního osudu I. Blatný se narodil v rodině brněnského prozaika Lva Blatného, jeho bratrancem je P. Blatný. Po maturitě na gymnáziu (1938) v Brně se zapsal na tamější Filosofickou fakultu Masarykovy univerzity, ale studia již po dvou semestrech ukončil okupační výnos o uzavření českých vysokých škol. V roce 1940 vydal první básnickou sbírku Jitřenka a rok nato sbírku Melancholické procházky, za něž jej A. Novák označil jako lyrika svěžích smyslů a klidné pohody citu. V. Černý ho zařadil do jím redigovaného Jarního almanachu básnického. Blatný se ještě před válkou seznamuje s okruhem básníků kolem F. Halase, s Klementem Bochořákem, K. Bednářem, a zvláště J. Ortenem, s nímž dokonce v roce 1938 plánuje společnou sebevraždu. Stal se členem Skupiny 42 a po květnu 1945 vstoupil do komunistické strany. Po roce 1945 mu vycházejí dvě sbírky básní: Tento večer a Hledání přítomného času, v nichž sílí temnější, depresívnější tón.

V roce 1948 je na doporučení Syndikátu českých spisovatelů vyslán na studijní pobyt do Londýna, odkud posílá zpět jen komunistickou legitimaci a vydává prohlášení o nesvobodě v Československu. V Londýně nejprve žije z podpůrných fondů, píše pro Svobodnou Evropu, ale v roce 1954 u něj propuká psychické onemocnění. Od té doby je trvale hospitalizován v psychiatrických léčebnách, nejprve v Essexu a od roku 1964 v Ipswichi.

Ve vlasti byl prakticky zapomenut, jen v roce 1968 padne pár zmínek v tisku. Objeven je znovu exilem. Koncem 70. let si anglická zdravotní sestra všimne, že její pacient I. Blatný si stále cosi píše. Shodou okolností se tyto texty dostaly k J. Škvoreckému do Toronta; z nich pak Antonín Brousek sestavil pozoruhodnou básnickou sbírku Stará bydliště (1979) a v roce 1987 básnickou knihu "deníkových záznamů" Pomocná škola Bixley. V Blatného poezii se udržela poetika Skupiny 42, ovšem syntetizována znovuzpřítomňováním momentů, na nichž se zakládala Blatného existence, než došlo k fatálnímu porušení paměti (Antonín Brousek).

(jp)

BLATNÝ Pavel (* 14. 9. 1931 Brno) - český hudební skladatel, klavírista, dramaturg a publicista

Pavel Blatný, bratranec I. Blatného, pochází z hudebnické rodiny. Děd Vojtěch Blatný (ředitel kůru a sbormistr) i otec Josef (varhaník, hudební pedagog a skladatel) byli na brněnské varhanické škole žáky L. Janáčka. P. Blatný studoval na brněnské konzervatoři a 1955-58 pokračoval ve studiu skladby v Praze u P. Bořkovce. Současně na brněnské filosofické fakultě absolvoval hudební vědu (1958 prací Scénická díla P. Bořkovce). V letech 1965-68 každoročně navštěvoval kursy Nové hudby v Darmstadtu (SRN). Protože se třikrát umístil na předních místech v hlasování amerických kritiků v jazzovém časopise Down-Beat, získal 1968 studijní stipendium Berklee School of Music v Bostonu (USA). Do roku 1991 působil v Čs. televizi v Brně, v letech 1963-73 jako dramaturg, od roku 1973 jako vedoucí hudební redakce. Zároveň na Janáčkově akademii múzických umění v Brně učil rozbory skladeb (1979-90).

Blatný se nikdy nepřidal k žádné umělecké skupině - Stav osamělého chodce mi vždy vyhovoval. Je velice plodný, napsal více než 500 děl, a to všech druhů a zaměření, od strukturálně náročné orchestrální skladby až po tzv. dechovky. Jeho kompoziční začátky byly ve znamení neoklasicismu, od konce 50. let se intenzívně zajímal o nejnovější kompoziční techniky (například orchestrální skladba s názvem 10'30" z roku 1965, uvedená na Berliner Festwochen 1969). Zvlášť charakteristické je pro něho propojování umělecké hudby a jazzu, což je označováno termínem Třetí proud: Koncert pro jazzorchestr (1962-64), Pour Ellis pro trubku a jazzový orchestr (1966), Dialog pro violoncello a jazzové trio (1988) a další. V 70. letech přibyla inspirace staršími historickými slohy (In modo classico pro smyčcový kvartet a jazzorchestr a podobně).

Na počátku 80. let se Blatný vrátil k tonalitě a celkově svůj projev zjednodušil (symfonická věta Zvony, kantáty na texty Karla Jaromíra Erbena Vrba, Štědrý den, Polednice a Vodník). Jeho nejčastěji prováděnou skladbou (i v zahraničí) se stala orchestrální Hommage ą G. Mahler (1982). V roce 1990 složil dramatické scény pro zpěv a orchestr Podivné lásky podle knihy J. Muchy; jde o zhudebnění dopisů mezi skladatelkou a dirigentkou Vítězslavou Kaprálovou, spisovatelem J. Muchou a B. Martinů. Z hlediska inspiračního zdroje je zvláštností skladba Antivariace na timbre Antonína Dvořáka (1992).

(tv)


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20