Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

FERDINAND I. (* 10. 3. 1503 Alcale de Henares, Španělsko, + 25. 7. 1564 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Tento napůl Němec a napůl Španěl, syn Habsburka Filipa Sličného a španělské princezny Juany Šílené, který se nikdy nenaučil pořádně česky, zahájil téměř čtyřistaletou vládu Habsburků v českých zemích.

Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet. Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem. Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi zčásti Zápolský, zčásti Turci.

Největší a nejvýznamnější část Ferdinandova rozsáhlého středoevropského panství představovalo České království. Ve svých třiadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezáviděníhodné situaci. Za slabé vlády Jagellonců si stavové, zejména vyšší šlechta, zvykli suverénně rozhodovat o životě a osudech země. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevědomou politikou obnovení pořádku (učinil např. přítrž samovládě skupiny jedinců sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejně tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, těžce otřesenou..." (Denis).

V roce 1545 při obnově zápisů do desek zemských, které shořely při velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podařilo prosadit do nich dodatečné uznání svého dědičného nároku na český trůn. V roce 1549 přijali čeští stavové na Ferdinandovu žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za příštího českého krále. Zároveň se snahou o povznesení královské moci a zajištění vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevědomé úsilí o pevnější spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním řízením. Vytvořil za tím účelem několik společných institucí či úřadů, jako byla např. tajná rada, dvorská komora a později vojenská rada. Méně zdařilé byly již jeho pokusy o svolávání společných sněmů.

Důležitou oporu své moci viděl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lůně. Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto směru podle podmínek v té které zemi. V Čechách usiloval o sjednocení katolíků s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistů, nakloněných šířícímu se luteránskému učení. Ostatní náboženské směry a sekty v Čechách pronásledoval. Posilováním královské moci na úkor stavů, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou většinou českých stavů, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Čechách v roce 1547. Porážky stavů využil k jejich tvrdému potrestání. Čtyři účastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vůbec nejtíživěji postihl královská města a jednotu bratrskou, které stály v čele povstání. Města zbavil hospodářské moci a oklestil jejich politická práva. Proti jednotě bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspěly jeho pokusy o splynutí utrakvistů s katolíky, snažil se o větší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce 1556 proto zavedl do Čech jezuitský řád a v roce 1561 se mu podařilo, po stu letech, obsadit opět arcibiskupský stolec A. Brusem z Mohelnice.

Od roku 1531 byl Ferdinand římským králem a od 1556 římským císařem. Říšské povinnosti podobně jako problémy v ostatních zemích a války s Turky měly za následek, že od roku 1547 v Čechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom snad sehrála i nedůvěra a nechuť k Čechům pro jejich odboj z roku 1547. Svým zástupcem (místodržitelem) v Čechách stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k protestantismu mu nepřipadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajně oženil s měšťanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského finančníka Filipinou Welserovou.

Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi své tři syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým, uherským a římským králem (později císařem) se stal Maxmilián.

Ferdinand I. patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky. Byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Za téměř čtyřicetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdělaný a pracovitý muž s pevnou vůlí takových úspěchů, "že chyby jeho potomků nedovedly zmařit jeho dílo" (A. Denis).
(jk)
Janáček J.: České dějiny. Doba předbělohorská 1526-1547, I/1-2, Praha 1968; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995


FERDINAND II. (* 9. 7.1578 Štýrský Hradec, + 15. 2. 1637 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal, "rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl" (J. Janáček). Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který "na nešťastné a chudé byl laskav", neobyčejně tvrdě a krutě, jako snad žádný jiný z Habsburků.

Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdělání nabyl u jezuitů v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko, Korutany, Kraňsko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ač byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 přijat českým sněmem za příštího krále. (Matyáš i jeho bratři byli bezdětní.) Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi nimi pozdější vůdcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619. V průběhu českého stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z českého trůnu sesazen a místo něj byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl Ferdinand zvolen římskoněmeckým císařem a ironií bylo, že mu svůj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcům a proti českému národu vůbec. Za mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Harracha.

V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit sedmadvacet účastníků povstání, zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst a prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 zakotvil důsledky porážky stavovského povstání. Potvrdil v něm dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, omezil pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů vůbec. Němčinu zrovnoprávnil s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení všemu lidu pak přinášela válka, v jejímž vedení pokračoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dočkal jejího konce. Válka s sebou nesla drancování a pustošení země, hlad a epidemie a posléze i stupňování roboty a utužení nevolnictví.

V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634 zavraždit. V květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dědičné léno), čímž o své újmě, bez souhlasu českých stavů, okleštil země České koruny.
(jk)
Denis A.: Konec samostatnosti České II.; Čechy po Bílé hoře I, Praha (nedatováno); Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995


FERDINAND III. (* 13. 7. 1608 Štýrský Hradec, + 2. 4. 1657 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Ferdinand III. byl druhorozeným synem císaře Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Když jejich prvorozený syn Jan Karel zemřel jako čtrnáctiletý v roce 1619, stal se Ferdinand následníkem trůnu. Ještě za života otce byl korunován králem uherským (1625), králem českým (1627) a králem římským (1636). V mládí měl zálibu ve vojenství a usiloval o velení v armádě. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se stal jejím vrchním velitelem a v témže roce zvítězil spolu s generálem Gallasem nad Švédy v bitvě u Nördlingenu. Když se po smrti otce (1637) ujal vlády, pokračoval ve vedení války, která v posledních letech zvláště tíživě dolehla na české země. V roce 1648 uzavřel vestfálský mír.

I po válce pokračoval v podstatě v politice svého otce jak v úsilí o centralizaci, tak zejména v rekatolizaci českých zemí. Snad jen forma byla méně drsná a opatrnější. Stejně jako otec byl i Ferdinand III. zbožný katolík, ale nebyl fanatik. Na rozdíl od většiny Habsburků uměl dobře česky, často pobýval v Praze a zasloužil se také o obnovu Pražského hradu. V roce 1638 vyňal z moci jezuitů Karolinum a obě jeho fakulty (právnickou a lékařskou) dal pod světskou pravomoc. V roce 1654 spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu.

Jeho nejstarší syn, korunovaný za českého krále jako Ferdinand IV., zemřel v roce 1654, dřív než mohl nastoupit vládu, a tak se nástupcem Ferdinanda III. stal jeho druhorozený syn Leopold.
(jk)
Rezek A.: Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. až do konce třicetileté války (1637-1648), Praha 1890; Rezek A.: Dějiny Čech a Moravy nové doby. Od míru vestfálského až do smrti císaře Ferdinanda III. (1648-1657), Praha 1892; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995


Počet nalezených záznamů: 3
Obsah encyklopedie