Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

PÍČ Josef Ladislav (* 19. 1. 1847 Mšeno u Mělníka, + 19. 12. 1911 Praha) - český archeolog a historik

Narodil se v otcově mlýně rok před bouřlivou revolucí 1848 a jeho první studijní výsledky zdaleka nenasvědčovaly tomu, že z něho bude naše přední archeologická veličina. Roku 1877 absolvoval dějepis a zeměpis na Karlo-Ferdinandově universitě, začal působit jako pedagog na mladoboleslavském gymnáziu a zároveň se ujal redigování Památek archeologických. Zájem o vědeckou práci byl u něho těsně spjat a motivován celkovou atmosférou v českém národě ve druhé polovině 19. století, a tím zákonitě zaměřen především na Slovany, ale i ostatní "nevládnoucí" národy v Rakousku-Uhersku. Roku 1883 získal docenturu a 1905 mimořádnou profesuru slovanských a rakouských dějin na pražské universitě. Roku 1891 se podílel na vytvoření retrospektivní části Jubilejní výstavy v Praze.

Základní zlom v Píčově životě však znamenalo dokončení nové budovy Českého muzea, kde přijal místo kustoda prehistorické sbírky, jejímuž vytvoření, utřídění a instalaci věnoval většinu svého života. Vytvořil kolem sebe skupinu nadšených vlastenců nejrůznějších profesí i původu a za jejich pomoci prováděl své největší archeologické výzkumy (především ve středních Čechách), které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (za všechny například Bylany u Českého Brodu, Pičhora a Třebická u Dobřichova na Kolínsku, Platěnice u Pardubic, Hradiště u Stradonic). I v těchto časově velmi náročných podmínkách napsal v letech 1899-1909 své stěžejní dílo Starožitnosti země České, rozvržené do tří dílů a dále vnitřně rozčleněné, bohatě ilustrované a psané velice krásným a poetickým jazykem, z něhož je nejvíce patrna Píčova láska k české zemi. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

Píčův způsob třídění jednotlivých pravěkých epoch, v němž se dopustil řady omylů, byl však velmi ostře napaden skupinou badatelů soustředěných kolem universitního profesora L. Niederleho a diskuse posléze vyústila v lítou kontroverzi mezi školou muzejní a universitní, která stála Píče mnoho duševních sil. Posledním úskalím, které se mu stalo osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit přední evropské paleografy pro potvrzení svého přesvědčení. Ale jejich de facto negativní posudky, útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopení smyslu jeho úsilí a celkové vyčerpání vedly Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977


Toto heslo je i v encyklopedii Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie