Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918


Zpět na kalendarium Zadejte začátek příjmení:         

BALBÍN Bohuslav (* 3. 12. 1621 Hradec Králové, + 28/29. 11. 1688 Praha) - český historik

Největší český barokní historik, jezuita a vlastenec B. Balbín pocházel z nezámožné zemansko-měšťanské katolické rodiny, zchudlé za třicetileté války. Otec mu záhy zemřel a Balbín prožil dětství u příznivce rodiny pana Oty z Oppersdorfu na zámku v Častolovicích. Už v dětství projevoval zájem o historii (do svých sedmi let prý přečetl několikrát Hájkovu kroniku) a o přírodu. Vychován byl v zaníceně věřícím a pověrčivém katolickém prostředí se silným mariánským kultem, který později ovlivnil i jeho historickou práci. Školy převážně jezuitské navštěvoval od roku 1631 a v patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. V roce 1639 začal studovat v pražském Klementinu filosofii, kterou ukončil doktorátem. V létě 1642 provázel na cestách po českých zemích španělského jezuitu Rodriga Arriagu, který přišel vyučovat do Prahy teologii. Na těchto cestách poznával Balbín dosud neznámá místa a pamětihodnosti a z knihoven a archivů získával četné a cenné materiály, které se staly základem pro jeho pozdější historickou práci. V letech 1642-45 vyučoval na jezuitských školách v Praze a Třeboni. Od roku 1646 studoval v Praze teologii, pokračoval ve sbírání historických pramenů a psal latinské básně. V roce 1649 byl vysvěcen na kněze a poté působil na vlastní žádost několik let jako misionář v různých českých krajích. Podle vlastních slov se mu podařilo získat pro katolickou víru několik set lidí, aniž by použil pohrůžek či násilí.

V roce 1653 byl vyslán řádem opět vyučovat. Učil v Kladsku, Praze, Českém Krumlově, Brně, Jičíně a Jindřichově Hradci. Byl výborným a oblíbeným učitelem. Učitelská praxe ho později přivedla k napsání několika učebnic z teorie řečnictví (Otázky řečnické, 1677; Traktát o zvelebení řečnictví, 1688). Napsal i několik divadelních her, což patřilo k povinnostem profesora rétoriky. Ač zaneprázdněn školskými a kněžskými povinnostmi, nalezl si čas i na historickou práci. Na místech svého misionářského i učitelského působení pokračoval ve sbírání nejrůznějšího materiálu k historii i současnému stavu Čech a zachránil při tom mnoho starých českých knih a jiných písemných památek. Napsal v té době tři historické práce o mariánských poutních místech: kladské Vartě, Tuřanech u Brna a Svaté Hoře u Příbrami (latinsky).

V roce 1661 musel z nařízení představených řádu svou pedagogickou činnost ukončit. Z náznaků vyplývá, že příčinou byl zřejmě nějaký mravnostní poklesek, jehož se dopustil ve styku s žáky. Není však vyloučeno, že svou úlohu tu sehrálo "podezření z přílišné lásky k národu". Byl poslán jako historik s úkolem sepsat dějiny české provincie jezuitského řádu nejprve do Jičína a v roce 1663 do Klatov, poté do Českého Krumlova a opět do Jičína. Práci na dějinách provincie nikdy nedokončil, ale pilně pokračoval v průzkumu knihoven, archivů a různých památek. V té době napsal a vydal životopis prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, psal genealogické spisy a vydal latinskou sbírku básní Včelí roj. Přitom začal pracovat na velkém díle o českých dějinách, v němž viděl hlavní cíl své práce. Přípravou k němu měl být Epitome historica Rerum Bohemicarum seu Historia Boleslaviensis (Výtah z dějin českých aneb historie boleslavská), v němž spojil dějiny Staré Boleslavi, jejího kostela a "zázračného" mariánského obrazu s dějinami celých Čech. Epitome obsahoval výklad českých dějin od počátků křesťanství do roku 1526, glorifikující především dobu Karla IV. Práce byla po církevní cenzuře předána v roce 1669 do tisku, ale na zásah nejvyššího purkrabího Ignáce Bořity z Martinic (syn v roce 1618 defenestrovaného místodržícího) byl její tisk zastaven a kniha zaslána k nové cenzuře. Martinic vytýkal Balbínovi nekritické vlastenectví, chválu exulanta Stránského, zmínku o volitelnosti českého trůnu apod. Tisk byl tedy zastaven a Balbín přeložen do Klatov. V "klatovském vyhnanství" napsal roztrpčený Balbín své nejproslulejší a dodnes asi nejznámější dílo, které však vyšlo tiskem poprvé až v roce 1775 (latinsky) a česky v roce 1869 pod názvem Obrana jazyka slovanského, zvláště českého. Obsah spisku charakterizuje výstižně jeho původní název: Stručná, ale pravdivá rozprava o kdysi šťastném, nyní však přežalostném stavu Království českého. Projevuje se v něm Balbínovo horoucí vlastenectví, láska k českému jazyku, silné slovanské povědomí a české státoprávní cítění.

Zatímco Balbín žil v Klatovech, dosáhli jeho přátelé z řad šlechtických příznivců (O. Kinský, J. M. z Lamberka aj.) povolení tisku Epitome, který byl konečně v roce 1677 vydán. V té době (od roku 1676) žil už Balbín v Praze, pobyv před tím krátce v Opavě. Od roku 1679 začal vydávat svou nejrozsáhlejší práci, velké vlastivědné dílo Miscellanea historica Regni Bohemiae (Rozmanitosti z historie Království českého). Pochopil, že původně zamýšlené obsáhlé syntetické dějiny zůstanou jen snem, a začal proto vydávat obrovský nahromaděný materiál v tematických řadách. Práce byla rozvržena do dvou řad po deseti knihách. Za jeho života vyšlo osm knih první dekády a dvě knihy dekády druhé. Obsahovaly přírodní a zeměpisné poměry, osídlení, místopis Čech, zvyky a jazyk, úvahu o původu Čechů, životopisy českých světců, dějiny far, pražských biskupů a českých panovníků a rodopisy české šlechty. V rukopise zůstaly poslední dvě knihy první dekády, vydané až v letech 1776-80. Z nich Bohemia docta (Čechy učené) byly vlastně první českou literární historií. Toto své nejrozsáhlejší dílo musel Balbín od roku 1687, kdy byl podruhé raněn mrtvicí a upoután na lůžko, už jen diktovat. Ale až do své smrti v práci nepolevil.

Balbínovo historické a vlastivědné dílo je neseno v katolickém, protireformačním duchu a je v něm i víra v zázraky a nadpřirozené síly, což bylo pro dobu, v níž Balbín žil, i pro jeho osobní založení a výchovu charakteristické. Zároveň je prodchnuto horoucí láskou k vlasti, její slavné minulosti a k českému jazyku, takže v těžkých dobách pomohlo k udržení a zachování znalosti historie českého národa, která se stala jedním ze zdrojů jeho obrody. Bylo i podnětem a inspirací k historickým pracem jeho přátel a následovníků, jako byli např. Jiří Crugerius, T. Pešina, Jan Tanner, Jan Kořínek nebo o generaci mladší J. F. Beckovský aj. Obrovské množství cenného materiálu o Čechách Balbínovy doby i o Čechách minulých se stalo podkladem pro osvícenský a obrozenecký dějepis.
(jk)
Kučera J.-Rak J.: Bohuslav Balbín a jeho místo v české kultuře, Praha 1983; Balbín B.: Krásy a bohatství české země (studie Z. Tiché), Praha 1986


Počet nalezených záznamů: 1
Obsah encyklopedie