Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-Š Zpět na abecední vyhledávání U->

TAAFFE Eduard Franz Josef hrabě (* 24. 2. 1833 Vídeň, + 29. 11. 1895 Nalžov) - český šlechtic a rakouský politik

Pocházel ze starého irského rodu, jehož jedna větev se spříznila s předními českými rody a v 18. století se usadila v českých zemích. Syn předsedy nejvyššího soudu vystudoval práva ve Vídni a nastoupil do státní služby. Postupně byl místodržitelským radou v Praze (1861-63), zemským presidentem Solnohradska (1863-67), v letech 1867-71 zastával takřka nepřetržitě různé ministerské funkce, dvakrát byl krátce i premiérem. Poté do roku 1879 zastával úřad místodržícího v Tyrolsku. Od roku 1870 zasedal v panské sněmovně.

Po pádu liberální Auerspergovy vlády v roce 1879 byl jmenován předlitavským premiérem a ve funkci setrval rekordních 14 let. Přiměl českou politickou reprezentaci nejen ke vstupu do říšské rady, ale i k podpoře vládní politiky. Staročeši tak tvořili spolu s polskými poslanci a německými konzervativci součást stabilní většiny na říšském sněmu, tzv. železného kruhu pravice.

Jakkoli nebyl jako "nadstranický" premiér stoupencem českých státoprávních snah, a přestože se i sám nerozpakoval nazvat svou politiku "vytloukáním klínu klínem", patřilo jeho vládní období k nejstabilnějším v historii monarchie. Sám Taaffe byl neobyčejně schopným úředníkem a na rozdíl od typických rakouských byrokratů vynikal nezvyklým smyslem pro humor.

Na vzrůst socialistického hnutí reagoval Taaffe jednak perzekucí jeho členů, jednak zásahy státu do vztahů mezi dělníky a zaměstnavateli (tzv. dělnické zákonodárství - omezení délky pracovní doby, zákaz dětské práce, nemocenské a úrazové pojištění atd.). Za jeho vlády došlo rovněž k prvním krokům ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích (Stremayrova jazyková nařízení, rozdělení pražské university), nicméně jeho pokus o německo-české vyrovnání z roku 1890 (punktace) předznamenal jeho pád.

Silná protipunktační kampaň mladočechů způsobila roku 1891 volební krach staročechů, po němž následoval i rozpad Českého klubu na říšské radě a přechod mladočechů do opozice.

Taaffe se poté snažil získat podporu německých liberálů, ale návrhem volební reformy roku 1893 popudil jak liberály, tak konzervativce a musel odejít.
(mp)
Adámek K.: Mé paměti z doby Taafovy, Praha 1910; Tobolka Z. V.: Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby, Praha 1932-37; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

TABLIC Bohuslav (* 5. 9. 1769 České Brezové, + 23. 1. 1832 Kostolné Moravce) - slovenský kněz a obrozenecký básník

Až do vystoupení J. Kollára byl hlavním ideologem česko-slovenské vzájemnosti mezi slovenskými obrozenci evangelický kněz, osvícenec a nadaný básník B. Tablic.

Po studiích na evangelickém lyceu v Bratislavě (1783-89) a poté na universitě v Jeně (1790-92) působil jako farář, od roku 1802 ve Skalici a od roku 1805 v Kostolných Moravcích. Spolu s J. Palkovičem se zasloužil o zřízení katedry řeči a literatury česko-slovanské na evangelickém lyceu v Bratislavě a později vybudoval obdobnou katedru na lyceu v Banské Štiavnici. V roce 1810 založil Učenou společnost báňského okolí a stal se jejím tajemníkem. Společnost vydávala vlastivědné, hospodářské a jiné práce s osvětovým zaměřením.

Tablic kromě vlastní básnické tvorby (některé své básně uveřejnil i v Puchmajerově almanachu Nové písně) sbíral také práce starších slovenských básníků, které vydal ve dvousvazkovém díle Slovenští veršovci (1805 a 1809). Jeho nejvýznamnější prací bylo čtyřsvazkové dílo Poezye a pamäti (1806-12). V oddílech Poezye uvedl původní básně a překlady z němčiny a angličtiny a v oddílech Pamäti (které vyšly i samostatně jako Pamäti česko-slovenských básnířů) podal výsledky svého literárně historického bádání, jehož jádrem byly biografie více než sedmdesáti básníků. Šlo vlastně o první dějiny slovenské poezie, z nichž čerpala řada pozdějších literárních historiků.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, II, Praha 1960; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

TAS (Protas) z BOSKOVIC (* 1446, + 25. 8. 1482 Vyškov) - moravský šlechtic a duchovní, biskup olomoucký

Tas pocházel z černohorské větve starého rodu pánů z Boskovic. Otec Beneš Černohorský byl podkomořím Moravského markrabství a roku 1451 se odřekl s celou rodinou kalicha. Jeho syn, "prelát osvícený a svobodomyslný, nadšený duchem humanismu", se sice stal 1457 olomouckým biskupem, ale svou podporou Jiřího z Poděbrad vzbudil velkou nevoli papežské kurie. Tím spíše, že pod jeho vlivem na stranu Jiříka přešlo i Brno, Jihlava a Znojmo. Až hrozba klatby a ztráty všech statků postavila Tase do řad nepřátel kališnického krále po bok Matyáše Korvína. Účastnil se i jeho tajné korunovace na českého krále v Olomouci 1469. O rok později už jeho jménem vyjednával s Jiříkem. Po jeho smrti však Matyáše opustil, podporoval Jagellonskou kandidaturu na český trůn a vedl poselstvo do Polska, které oznámilo volbu Vladislava.

Velké zásluhy měl Tas o zvelebení školství na Moravě a také o založení první tiskárny. Zemřel na mor.
(pa)
Pilnáček J.: Staromoravští rodové, Brno 1972

TĚSNOHLÍDEK Rudolf (* 7. 6. 1882 Čáslav, + 12. 1. 1928 Brno) - český publicista, básník a prozaik

Tragicky pociťovaná nespokojenost s vlastním osudem má u R. Těsnohlídka své kořeny již v rodinném původu: jeho otec byl ras a u Těsnohlídka se tato determinace projevila v pocitu vyděděnosti. Již při studiích na filosofické fakultě v Praze se sblížil s anarchistickou skupinou kolem S. K. Neumanna. Na jeho popud, ale rovněž zdrcen smrtí své první ženy během svatební cesty v Norsku, Těsnohlídek odešel roku 1906 do Brna, kde se uchytil v redakci Lidových novin. V nich spolu s Edvardem Valentou a Bedřichem Golombkem tvořili pevný tým brněnských Lidovek. Nadále cestoval, zvláště po severní Evropě, ale byl i veřejně činný: podílel se na řadě dobročinných akcích a mimo jiné dal podnět ke stavění vánočních stromků republiky. V roce 1928 zvolil dobrovolnou smrt.

Těsnohlídkova literární tvorba je klasicky rozdělena do dvou značně odlišných celků. Jeden, dominující hlavně v mládí, je veden potřebou subjektivního vyjádření a formou je zde především lyrika či meditativní próza. Blízká je této části Těsnohlídkova díla impresionistická atmosféra přelomu století a její motivy ztroskotání a erotické deziluze: prózy Nénie (1902), Dva mezi ostatními (1906), básnické sbírky Den (1923) a Rozbitý stůl (posmrtně 1935).

Mnohem proslulejší je však Těsnohlídkova tvorba spjatá s jeho publicistikou, v níž - díky svému živému stylu a důvěrné znalosti prostředí - představoval špičkového fejetonistu a soudničkáře. Novinářský rodokmen nezapírají jeho románové kroniky z brněnské periferie (Poseidón, 1916 a Kolonia Kutejsík, 1922). Pro noviny vznikla i nesmrtelná lyrická pohádka Liška Bystrouška (1920), v níž je originálním způsobem použito střídání jazykových vrstev a dialektů. Kongeniálně se Těsnohlídkova příběhu lišky žijící u revírníka a jejích milostných avantýr ujal L. Janáček, jehož opera přinesla světovou proslulost i autorovi libreta. Velmi blízko k proslulé Lišce Bystroušce má i jiné Těsnohlídkovo vyprávění o antropomorfizované přírodě Čimčirínek a chlapci (1922).
(jp)

THÁM Karel Ignác (* 4. 11. 1763 Praha, + 7. 3. 1816 tamtéž) - český obrozenecký spisovatel

Syn panského kuchaře K. I. Thám vystudoval gymnázium a filosofickou fakultu. Při katalogizování národního oddělení pražské veřejné knihovny dokonale poznal starší českou literaturu a hluboce si ji zamiloval. Stal se horlivým vlastencem a propagátorem českého jazyka. Roku 1783 vydal česky psanou Obranu Jazyka Českého, několik českých mluvnic a od roku 1803 vyučoval český jazyk na akademickém gymnáziu v Praze.

Velký buditelský význam přikládal divadlu a spolu se svým bratrem Václavem usiloval o zavedení českých představení. Sám překládal divadelní hry - Shakespeara, Schillera. Velké zásluhy si získal svými slovníky (například Nejnovější ouplný česko-německý slovník, aneb příhodný vejběrek slov k mluvení po česku). Zemřel v bídě na tuberkulózu v nemocnici u Milosrdných bratří.
(pa)
Vlček J.: Dějiny české literatury, II, Praha 1960; Kačer M.: Václav Thám, Praha 1965

THÁM Václav (* 26. 10. 1765 Praha, + okolo 1816) - český herec a dramatik

Vystudoval v Praze akademické gymnázium a dva roky tzv. filosofie. Úřednickou kariéru zahájil u pražské policie, ale vášnivá láska k divadlu jej brzy svedla na úplně jiné cesty.

Divadlo mělo koncem 18. století pro český národ nezastupitelný význam. Česká řeč zaznívající z jeviště patřila k nejmocnějším zbraním obrozeneckého hnutí. A jedním z nejvýznamnějších zakladatelů, iniciátorů a organizátorů českého divadla je Václav Thám. Hrál v Boudě i v divadle U hybernů a překládal dramata, především z němčiny, ale také třeba Moličrova Dona Juana. Sám napsal přes 50 původních her, mezi nimi Břetislava a Jitku aneb Únos z kláštera, vůbec první novočeské dramatické dílo, které se nám však (jako většina Thámových her) bohužel nedochovalo.

Thám se spolu s bratrem Karlem Ignácem snažil oživit i českou literaturu. Roku 1785 připravil do tisku první český almanach Básně v řeči vázané, do jehož dvou svazků kromě děl vlastních a současníků zahrnul i výběr starší české poezie.

Roku 1799 prožívá české vlastenecké divadlo těžkou krizi. Thám opouští Prahu a stává se německým kočovným hercem. Od té chvíle se za jeho osudem zavřela opona - jen legenda tvrdí, že se roku 1816 vydal do Haliče za svou ženou, ale nalezl už jen její hrob.
(pa)
Kačer M.: Václav Thám, Praha 1965

Mistr THEODORIK (14. století) - dvorní malíř Karla IV.

Mistr Theodorik - jinak zvaný též Dittrich, Dětřich nebo Jetřich - nám zanechal po sobě geniální dílo, zato údajů o vlastní osobě nepatrně. Roku 1359 se uvádí jako dvorní malíř a majitel domu na Hradčanech, v listině z roku 1365 je už "Theodoricus de Praga" označen titulem primus magister, tj. představený malířského cechu.

K vrcholným dílům umělcovým patří výzdoba kaple sv. Kříže (Utrpení Páně) na Karlštejně, dnes největší dochované gotické portrétní galérie na světě. Theodorikovi je připisován i votivní obraz pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž je zpodoben i klečící Karel IV., a několik obrazů pocházejících z emauzského kláštera.

Dokonalost a jemnost Theodorikovy malby vysoko vynikaly nad tehdejší tvorbu. Především tváře jeho postav se zcela vymykají gotické schematičnosti a vystupují plně a plasticky. Volný rukopis mistrova štětce a úžasně trvanlivá technika malby budila dokonce dlouho podezření o historickém původu prací.
(pa)
Dvořáková V.: Mistr Theodorik, Praha 1967

THOMAYER Josef (* 23. 3. 1853 Trhanov, + 18. 10. 1927 Praha) - český lékař

Thomayer, "nejvýraznější a nejrázovitější postava českého lékařství na přelomu a v prvních dvou dekádách tohoto století", byl původem Chod a na svůj kraj byl také náležitě hrdý. Po gymnazijních studiích v Klatovech absolvoval roku 1876 pražskou lékařskou fakultu a podnikl řadu studijních cest po významných evropských lékařských pracovištích.

Roku 1885 se stal přednostou české polikliniky, o sedm let později stanul v čele II. české interní kliniky, kde vychoval mnoho výborných odborníků a založil svou vlastní školu. Vynikal dokonalými a často bleskovými diagnózami.

Několika generacím vštípil vysoký ideál lékařské etiky, byl činný ve Spolku českých lékařů, ale i ve Svatoboru a jiných národních kulturních institucích. K tomu se váže i jeho činnost literární, v níž vystupoval pod průhledným pseudonymem R. E. Jamot. Měl také řadu přátel mezi literáty, mimo jiné předčasně zesnulého básníka Bohdana Jelínka.

Byl vlastenec a lidumil - své jmění odkázal Ústřední matici školské, knihovnu a výtvarné sbírky Národnímu muzeu a Národní galérii. V rodném Trhanově vybudoval na svůj náklad chudobinec.
(pa)
Thomayer J.: Ze zápisků lékaře, Praha 1977

THONET Michael (* 2. 7. 1796 Boppard nad Rýnem, + 3. 3. 1871 Vídeň) - německý nábytkář usazený na Moravě

Michael Thonet se vyučil truhlářem a od roku 1830 se začal věnovat pokusům o vytvoření ohýbaného nábytku. Po 12 letech snažení získal první patent a krátce nato se přestěhoval do Vídně. Pod patronací knížete Metternicha tu rozšiřoval výrobu a dále zlepšoval svou metodu. Tady vznikla roku 1850 první ohýbaná židle vhodná pro masovou potřebu zvaná "kavárna Daun". Po uznání na světové výstavě v Londýně poptávka stoupá a Thonet se znovu stěhuje blíž k vhodné surovině i pracovním silám. Tak se s ním roku 1856 setkáváme v Koryčanech na Moravě, uprostřed rozsáhlých bukových lesů. V Koryčanech vytvořil Thonet svůj proslulý vzor židle č. 14 a roku 1861 i první houpací křeslo. Výroba vzkvétá, vznikají nové továrny, na Moravě (např. Bystřice pod Hostýnem) i na Slovensku. Firma Thonet získává světovou pověst, kterou si udržuje až dodnes.
(pa)
Šimoníková J.: Ohýbaný nábytek severočeského původu, Umění 33, Praha 1980

THUN-HOHENSTEIN František Antonín hrabě (* 2. 9. 1847 Děčín, + 1. 11. 1916 tamtéž) - český šlechtic a rakouský politik

Syn Bedřicha Thun-Hohensteina a synovec L. L. Thuna, statkář a podnikatel na Děčínsku, se začal věnovat politickému životu od 70. let 19. století. Patřil k představitelům tzv. historické šlechty sdružené ve straně konzervativního velkostatku. Od roku 1882 zasedal v panské sněmovně, v letech 1883-89 a 1901-11 na českém zemském sněmu.

Roku 1889 byl jmenován českým místodržitelem. Po punktačních jednáních v roce 1890 a nástupu mladočeské opozice počátkem 90. let došlo k silné obstrukci mladočeských poslanců na zemském sněmu. Obstrukce ve sněmu posléze přešla roku 1893 v násilnosti a hrabě Thun po výkřiku: "Pamatujte na vyhození místodržících z oken!" musel uprchnout ze sálu. Po uzavření sněmu se násilnosti přenesly do ulic a místodržitel Thun vyhlásil nad Prahou a okolím výjimečný stav.

Perzekuce české opozice, do jejíhož rámce spadal i proces s Omladinou (1894), se ukázala neúčinnou. Po nástupu Badeniho vlády, jež si zajistila podmíněnou podporu mladočechů, se musel hrabě Thun roku 1896 poděkovat.

Po Badeniho pádu a krátké úřednické vládě Gautschově byl pověřen roku 1898 sestavením vlády, jež se měla pokusit o česko-německý smír po nacionalistických bouřích konce 90. let. To ovšem narazilo na odpor řady českoněmeckých politiků v zemském sněmu, kde například Ludwig Schlesinger požadoval zrušení všech dosavadních jazykových opatření.

Vláda, v níž byl zastoupen mladočech J. Kaizl, mohla v atmosféře rozjitřeného nacionalismu stěží uspět a také neuspěla. O rok později si to přiznal i hrabě Thun a odstoupil.

Od roku 1911 byl znovu místodržitelem v Čechách. Po vypuknutí 1. světové války se však zdál vídeňské vládě konzervativní Thun příliš pročeský a roku 1915 musel odejít do penze.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

THUN-HOHENSTEIN Leopold Lev hrabě (* 7. 4. 1811 Děčín, + 17. 12. 1888 Vídeň) - český šlechtic a rakouský politik

Pocházel ze starého, bohatě rozvětveného šlechtického rodu původem z Tyrol, jehož jedna větev se v 17. století usadila v Čechách. Po studiích práv na pražské universitě nastoupil do státní služby. Ve 40. letech se účastnil vlasteneckého ruchu v Praze, napsal několik vlasteneckých spisků, a dokonce se snažil naučit česky.

S jeho osobou - podobně jako s jeho příbuzným Josefem Matyášem Thun-Hohensteinem - byly spojovány naděje české politické reprezentace v roce 1848, když byl na jaře po odchodu hraběte Rudolfa Stadiona jmenován presidentem gubernia (zemské vlády v Čechách). Jeho dvojaký postoj k revoluci se plně projevil při potlačování svatodušních bouří generálem Windischgrätzem a krátce poté, kdy mimo jiné rozpustil Národní výbor. Od léta roku 1848 se pak "Lvíček" Thun stále více sbližoval s vídeňskou reakcí.

Po vydání oktrojované ústavy v roce 1849 zasedl ve Schwarzenberkově vládě jako ministr kultu a vyučování a v úřadu setrval i po zjevném obratu k absolutismu. Ačkoli z titulu svého úřadu provedl mnohé školské reformy, jeho účast ve vládě nevzbuzovala v českém prostředí již jen smíšené pocity, ale otevřené nepřátelství.

Po obnovení ústavnosti v roce 1861 vystupoval jako člen české kozervativní šlechty na obranu českého státního práva. Od roku 1861 zasedal v panské sněmovně a na českém sněmu. Účastnil se jednání o tzv. fundamentálních článcích s premiérem Hohenwarthem v roce 1871. Po neúspěchu jednání nevstoupil do českého sněmu až do roku 1878.

Politického života se účastnili i oba jeho starší bratři František a Bedřich.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

THURN Jindřich Matyáš (* 1567 Innsbruck, + 22. 1. 1640 zámek Pernava v Estonsku) - český šlechtic, vojevůdce, politik

Thurnův otec, potomek jedné z poněmčených větví původně italského rodu Torriani, se přistěhoval do Čech od dvora tyrolského arciknížete Ferdinanda v Innsbrucku v roce 1568 a oženil se tu s hraběnkou Šlikovou. Jindřich Matyáš strávil většinu dětství a mládí u svých příbuzných v Rakousích. V letech 1585-86 se účastnil s císařským poselstvem cesty do Istanbulu, odkud se pak vydal do Egypta, Sýrie a Jeruzaléma. V roce 1592 vstoupil do císařské armády, z níž po patnácti letech odcházel s hodností plukovníka a titulem válečného rady. Sňatkem a několikerým dědictvím nabyl mezitím značného majetku v Rakousích, Gorici a Krajině. Postupně tyto statky prodal, v roce 1605 zakoupil panství Veliš v severovýchodních Čechách a stal se členem české stavovské obce. Česky se sice nikdy moc nenaučil, ale s většinou českých stavů ho pojilo evangelické vyznání (byl luterán). Do politického života vstoupil v roce 1609, když v době bojů o Rudolfův Majestát začal z vlastní iniciativy najímat vojáky pro stavovskou armádu, která by pohnula císaře k povolnosti. Rázným činem se tak postavil po bok dosavadním osvědčeným vůdcům stavovské opozice. V roce 1611 stál opět v čele stavovského vojska v boji proti pasovským. Od nového krále Matyáše dostal výnosný úřad karlštejnského purkrabího, o který však přišel v roce 1617, když se postavil proti přijetí Ferdinanda Štýrského za budoucího českého krále.

V roce 1618 sehrál jako vůdce radikální skupiny stavovské opozice prvořadou úlohu v povstání. Dal podnět ke svolání stavovského sjezdu, byl zřejmě iniciátorem i aktivním účastníkem defenestrace a jako velitel stavovské armády mj. obléhal dvakrát Vídeň. Na jaře 1619 se zasloužil o připojení Moravy k českému povstání. Po zvolení Fridricha Falckého byl však v čele armády nahrazen královými vojevůdci.

Po Bílé hoře odešel Thurn ze země a až na ojedinělý pokus dosáhnout milost za nabídnutí svých služeb císaři na počátku roku 1621 stál vždy tam, kde se bojovalo proti Habsburkům, ať už ve službách Fridricha Falckého, Gábora Bethlena, benátské republiky nebo v dánském a posléze švédském vojsku. Ve švédské armádě získal hodnost polního maršálka a stýkal se s předními představiteli mezinárodního protihabsburského tábora. Česká emigrace v něm proto viděla naději na záchranu. V době saské okupace Čech 1631-32 se Thurn společně s V. V. z Roupova vrátil v čele několika set emigrantů do Čech a pokusil se bezúspěšně obnovit stavovskou vládu. Ztroskotal i další Thurnův pokus o zvrat situace ve prospěch české věci - získat Albrechta z Valdštejna do protihabsburské koalice. Po zavraždění Valdštejna vydal vídeňský dvůr zprávu o jeho zradě a mj. v ní obvinil Thurna, že se od roku 1618 neustále zaplétá do politických dobrodružství a spiknutí.

Na to vystoupil Thurn s obhajobou svých postojů a činů, a tím i s obhajobou českého povstání. Jeho Apologie vyšla na jaře 1636 ve Stockholmu, ale valný ohlas už neměla (jen později na ni reagoval obsáhlým spisem V. Slavata).
(jk)
Odložilík O.: Povstalec a emigrant, Praha 1944

TKADLÍK František (* 23. 11. 1786 Praha, + 16. 1. 1840 tamtéž) - český malíř a kreslíř

František Tkadlík, jeden z hlavních představitelů portrétního umění první poloviny 19. století v Čechách, byl synem hostinského u Zlatého koníčka v Praze na Malé Straně. Dětství prožil v domě u Vejvodů, patřícím jeho rodičům, kde bydleli dva soukromí učitelé kreslení. Zde také Tkadlík získal zřejmě základy svého zájmu i řemesla vůbec.

Rodiče si sice přáli, aby se stal mydlářem, ale na přímluvu bohatých příbuzných mohl nakonec studovat na pražské malířské Akademii (od 1803) u profesora Josefa Berglera, malíře, kreslíře a mědirytce, prvního ředitele kreslířské akademie v Praze, a současně i na universitě filosofii (byl posluchačem přednášek B. Bolzana v letech 1805-06).

Osvícenské filosofické vzdělání pak silně ovlivnilo jeho tvorbu. Na přímluvu Berglerovu se stal chráněncem Jana Rudolfa Černína, který ho podporoval na studiích od roku 1807. Tkadlík pak působil ve Vídni jako Černínův dvorní malíř. Zde se neodcizil českému prostředí, ale naopak udržoval styky s českými učenci a umělci, mj. J. Dobrovským či mladým F. Palackým (jejichž nejznámější podobizny také vytvořil). Seznámení a přátelství s Palackým prohloubilo u Tkadlíka jeho vlastenecké cítění. Ve Vídni svoji práci dokončil roku 1824 a následujícího roku odjel na stipendium do zaslíbeného Říma. V Itálii setrval až do svého povolání do Prahy 1835. V roce 1836 se stal prvním českým ředitelem Akademie, jejíž úroveň pozdvihl nejen četnými reformami, ale především osobním tvůrčím přínosem a příkladem.

Svými pracemi, jejich slohovou čistotou (klasicismus, empír), úrovní kresby a prostorovým viděním, předčil Tkadlík svého učitele z Akademie. Jeho tvorbu lze rozdělit do několika období, shodných s jeho zahraničními pobyty a domácím působením. První období, před cestou do Vídně, je zakončeno sérií velice zdařilých portrétů rodiny Srdínkových. Protějšek Srdínkovské galerie tvořil ve Vídni soubor černínských, zejména dětských podobizen, z nichž vynikal portrét črtnáctiletého Otakara Černína (1823). Zde také vznikly podobizny J. Dobrovského (1820) a F. Palackého (1821). Vídeňský pobyt zakončil obrazem s vlasteneckou tematikou Návrat sv. Vojtěcha do vlasti (1824). V Římě a Itálii vůbec se jeho zájem pomalu přenesl k zobrazování biblických námětů (např. Apoštol Pavel se loučí s Mílétskými, 1831) a italské krajiny. Po návratu do Čech se opět vrátil k vlasteneckým a romantickým námětům z české historie (mj. Sv. Václav a Ludmila při mši, 1837).

Jeho nejoddanějším žákem a pokračovatelem byl J. Mánes.
(jv)
Petrová E.: František Tkadlík, Praha 1960; Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení. (Čtvero knih o Praze), Praha 1980

TOBIÁŠ z BECHYNĚ (+ 1296) - český duchovní a politik, pražský biskup

Tobiáš z Bechyně nastoupil na biskupský stolec po smrti svého předchůdce Jana III. z Dražic 15. listopadu 1278 v pohnutých dobách po smrti Přemysla II. Otakara. Svěcení mu udělil plnomocník jeho metropolity, mohučského arcibiskupa, olomoucký biskup Bruno.

Tobiáš se projevil jako výrazný politik, stál v čele snah české šlechty omezit moc poručníka nezletilého krále Václava II. Oty Braniborského, který bezostyšně vysával zemi. Na vánočním sněmu v Praze roku 1281 dohodl s Otou, že braniborští žoldnéři opustí zemi a on sám se stane Otovým zástupcem. Zařídil pak i Václavův návrat do Čech roku 1283. Poté, co se stal královým rádcem Záviš z Falkenštejna, stanul Tobiáš v čele protivné strany. Využil odporu Václavovy manželky Jitky (Guty) Habsburské k Závišovi a díky jejímu vlivu byly nakonec Tobiášovy intriky úspěšné. Záviš byl zajat, obviněn ze spiknutí a později popraven. Vítkovci v odvetu vyplenili biskupovy statky, ale po zdolání odbojníků byl Tobiáš odškodněn ze statků poražených Vítkovců, a navíc byli biskupovi poddaní vyňati z pravomoci královských soudů. Tobiáš se brzy poté už v nejtěsnější blízkosti krále neobjevuje a nakonec roku 1296 umírá.
(jb)
Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987

TOBOLKA Zdeněk Václav (* 21. 6. 1874 Poděbrady, + 5. 11. 1951 Praha) - český historik a politik

Kromě studia české historie, zejména 19. století, se od roku 1906 aktivně účastnil politického života jako člen nové generace mladočeské strany. Od roku 1911 zasedal v říšské radě. Za 1. světové války patřil k vedoucím osobnostem aktivistického Českého svazu na vídeňské říšské radě.

Po vzniku republiky se stal prvním ředitelem knihovny Národního shromáždění, v roce 1927 pak prvním docentem knihovnictví na Karlově universitě. Svůj vědecký zájem rozdělil mezi historii, bibliografii a knihovnictví. V letech 1932-37 vydal rozsáhlé pětisvazkové Politické dějiny československého národa od roku 1848 až do dnešní doby. Byl autorem základního díla retrospektivní české bibliografie Knihopis českých a slovenských tisků od doby nejstarší až do konce XVIII. století.
(mp)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977

TOMAN Karel (* 25. 2. 1877 Kokovice u Slaného, + 12. 6. 1946 Praha) - český básník

Toman, vlastním jménem Antonín Bernášek, zastupuje v generaci básníků vstupujících do literatury na přelomu 19. a 20. století typ čistého lyrika.

Po ukončení gymnázia v Příbrami odešel studovat práva, ale školu nedokončil. Vystřídal pak řadu úřednických míst, nedokázal nikde zakotvit, ale přitom stále psal. Roku 1898 vydal svou prvotinu Pohádky krve, o čtyři roky později sbírku Torso života. Pak podnikl s nepatrnými prostředky cestu po Evropě, kde se seznámil s poměry v anarchistickém hnutí, k němuž sám měl blízko. Zážitky z cizích velkoměst přináší sbírka Melancholická pouť, v níž vyjadřuje hluboký osobní vzdor společenského vyděděnce, sympatizujícího s podobnými "tuláky". Díla raného mládí, naplněná skepsí a revoltou proti společnosti, vystřídala poezie, v níž došlo ke zklidnění prožitků i výrazů (Sluneční hodiny). 1. světová válka se odrazila ve sbírkách Verše rodinné a jiné a Město.

Po vzniku Československa pracoval jako archivář a vydal ještě dvě básnické sbírky, které zachytily rozpory poválečného světa.
(fh)
Buriánek F.: Karel Toman, Praha 1985

TOMÁŠEK Václav Jan (* 17. 4. 1774 Skuteč, + 3. 4. 1850 Praha) - český skladatel a hudební pedagog

Nejmladší z šesti synů obchodníka s plátnem jevil už od útlého mládí nevšední schopnosti k hudbě. Zpěvu a houslím se učil nejdříve v Chrudimi, pak u minoritů v Jihlavě. Gymnázium studoval v Praze a zároveň se sám, jen podle učebnic, učil komponovat. Rozhodující vliv na jeho hudební vývoj mělo představení Mozartova Dona Juana. Stal se učitelem hudby v několika šlechtických rodinách a zároveň vstoupil na právnickou fakultu. Práva úspěšně dokončil, ale věnoval se nadále pouze hudbě. Ohromný dojem v něm zanechal Ludwig van Beethoven při své pražské návštěvě roku 1798. Hodně se Tomášek naučil od J. L. Dusíka. Znal se také s J. Haydnem a styky s Goethem a předními českými vlastenci V. Hankou, F. Palackým a J. Chmelenským zdůrazňovaly jeho prestiž. Tu pak podtrhovaly návštěvy zahraničních umělců, kteří při návštěvě Prahy se neopomněli u Tomáška zastavit (Wagner, Paganini, Berlioz či Klára Schumannová).

Skladatelské úspěchy otevřely Tomáškovi dveře do rodiny hraběte Buquoye, kde získal hmotné zajištění. Tomášek se stal i výraznou osobností obrozeneckého hnutí a zaujal místo v čele pražského hudebního života počátku 19. století. Kromě komponování - písně, symfonie, kantáty i opery - působil především jako učitel, z jehož školy vyšla řada slavných klavíristů: Alexander Dreyschock, J. V. Voříšek či Jan Bedřich Kittl.
(pa, pp)
Tarantová M.: Václav Jan Tomášek, Praha 1946

TOMEK Václav Vladivoj (* 31. 5. 1818 Hradec Králové, + 12. 6. 1905) - český historik, politik a pedagog

Wácslaw Wladiwoj Tomek, jak se sám podle nereformovaného českého pravopisu psával, se narodil v rodině mistra obuvnického v Hradci Králové. Již na obecné škole a gymnáziu se projevoval jako výborný student. Za dalším vzděláním přichází roku 1833 do Prahy. Po dvou letech studia filosofie přešel na práva. Během této doby vyučoval v rodině P. J. Šafaříka, který se stal jeho rádcem a podporovatelem. Po završení právnického studia (1839) se na jeho doporučení dostává do rodiny F. Palackého jako soukromý učitel. Tomek splňoval i další Palackého záměr, a to najít pro pražský magistrát právníka - historika, který by sepsal dějiny Prahy. Tak Tomek v roce 1841 vstoupil do služeb pražského magistrátu. Pracoval i v Matici české a ve výboru muzea. V revolučním roce 1848 byl delegován jako poslanec do ústavodárného sněmu. Politickými i vědeckými názory a činy byl po celý život stoupencem konzervativního, silně prorakousky orientovaného směru.

V této době (1848) zahájil i své působení na pražské universitě, kde přednášel dějiny Rakouska. Na akademické půdě se vždy zasazoval o práva českého jazyka. Byl také po rozdělení vysokého učení zvolen roku 1882 prvním rektorem české univerzity. Mimo této pedagogické a odborné činnosti byl v letech 1861-70 poslancem českého sněmu a častým prostředníkem při jednání naší politické reprezentace s Vídní. Roku 1885 byl jmenován do panské sněmovny říšské rady.

Rozsah odborných prací je značný (například z učebnic Novější dějepis rakouský, Krátká mluvnice česká, Děje království českého), zajímavé jsou jeho Paměti. Životním dílem je však dvanáctisvazkový Dějepis města Prahy (do roku 1608), vydaný v letech 1855-1901, který z hlediska bohatosti shromážděného materiálu zůstává dodnes nepřekonán. Tomkovi při práci pomáhal především oddaný žák a následovník A. Rezek, který ovšem svého mistra o mnoho nepřežil.

Tomkův politický konzervativismus a kritický pohled na období husitských válek nic nemění na odborné úrovni jeho práce, která však byla, podobně jako práce Pekařovy, v období totality v lepším případě zamlčována. A tak Tomek, nesporně jeden z našich největších historiků 19. století, teprve čeká na spravedlivé zhodnocení své osobnosti i svého podílu na rozvoji české historiografie.
(ss)
Novotný V.-Vojtíšek V.: V. V. Tomek 1818 až 1918. Na památku jeho stých narozenin, Praha 1918; Kutnar F.: Stručný přehled českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977

TOMSA František Jan (* 4. 10. 1753 Mokrá u Turnova, + 17. 11. 1814 Praha) - český buditel, spisovatel a publicista

V životě F. J. Tomsy, správce skladu školních knih normální školy v Praze, nacházíme mnoho shodných věcí s životem V. M. Krameria. Stejný rok narození, studium filosofie v Praze, účast na schůzkách vlastenecké společnosti v salónu rytíře Jana Františka z Neuberka, výborné zvládnutí češtiny, a především stejně obětavá a nezištná práce překladatele, publicisty, spisovatele a vydavatele. Jeho činnost byla orientována na šíření vzdělání, vlastenectví a lásky k rodnému jazyku mezi českým lidem. Tak jak to bylo v té době obvyklé, psal většinou podle cizích předloh knihy zábavné i poučné. V popředí jeho zájmu však byly knihy popularizující nové poznatky přírodních věd a zemědělské výroby. V roce 1787 vydával Měsíční spis pro poučení a obveselení lidu obecného, který patří mezi nejvýznamnější práce české osvícenské publicistiky josefínského období.

F. J. Tomsa patřil také k předním jazykovědcům své doby. Napsal několik filologických prací, mj. i mluvnici (1782) a slovník (1791) jazyka českého. Úzce spolupracoval s J. Dobrovským a stal se jakýmsi "praktickým a populárním tlumočníkem" jeho zásad. Zásluhy získal i vlastenecky motivovanou snahou tisknout české knihy humanistickým písmem, tzv. latinkou, namísto tehdy užívaného německého novogotického písma. Předpokladem pro to byly i jím navržené pravopisné změny, odstraňující dosavadní nejednotnost ve znázornění změkčujících či zdloužených českých hlásek a upravující českou abecedu téměř do toho stavu, jak ji známe dnes. Tyto pravopisné změny i latinka se však definitivně ujaly až ve 40. letech 19. století, tedy již po Tomsově smrti.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury II, Praha 1960

TOVAČOVSKÝ z CIMBURKA Ctibor (* asi kolem 1438 Tovačov, + 26. 6. 1494) - moravský šlechtic, právník a politik

Ctibor Tovačovský pocházel z moravského města Tovačova z rodiny zemského moravského hejtmana a přítele Jiřího z Poděbrad. Toto prostředí ho ovlivnilo natolik, že ve svém životě i díle hájil královu osobu a jeho politiku, a to i se zbraní v ruce, když 1466 a 1467 bojoval ve Slezsku. Po svém otci převzal funkci nejvyššího moravského hejtmana, působil jako dvorský sudí i nejvyšší kancléř. Z titulu moravského hejtmana přispěl po smrti Jiřího k rozřešení politické situace v zemi vzniklé nárokem dvou kandidátů, Vladislava Jagellonského a Matyáše Korvína, na český trůn. Jeho prostřednictvím bylo v roce 1478 v Brně dojednáno příměří a pak potvrzeny dohody, podle kterých byla Vladislavovi přiznána vláda nad Čechami a Matyášovi svrchovaná moc nad Moravou, Slezskem a Lužicemi. V roce 1480 nechal zavést do moravských zemských desek a do soudního řízení místo dosud používané latiny češtinu.

Ctibor Tovačovský je kromě toho autorem dvou spisů: Hádání Pravdy a Lži o kněžském zboží a panování jich (z roku 1467, ale známý až z vydání tiskem roku 1539), které připsal králi Jiřímu, kde Pravda je alegorií kališnické církve, Lež církve římské. Celé dílo je pojato jako jednání na moravském soudu. Ve spise se projevují Tovačovského mravní názory i postoj ke králi Jiřímu, kterého autor ctí a vyzdvihuje jeho lidské i vladařské schopnosti. Navíc díla pana Ctibora "vynikají jadrností jazyka a libou výmluvností" (J. Malý). Druhý spis Paměť obyčejů, zvyklostí starodávných a řízení práva v markrabství moravském (první díl dokončen roku 1482, druhý v letech 1486-90) nastiňuje systém moravského práva a rozdělení společnosti a byl podle svého autora nazýván Knihou tovačovskou.
(kk)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1, Praha 1992; Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20