Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-Ř Zpět na abecední vyhledávání Š->

SABINA Karel (* 29. 12. 1813 Praha, + 7. 11. 1877 Praha) - český radikální demokrat, publicista, spisovatel a literární kritik

Karel Sabina se narodil jako nemanželské dítě dcery ředitele cukrovaru, a jak sám později tvrdil, polského šlechtice, který přišel s napoleonskými vojsky do Čech. Vyrůstal však v chudobě, v rodině pražského zedníka a pradleny. Absolvoval staroměstské gymnázium, kde získal národní uvědomění, poté studoval dva roky filosofii a v roce 1834 se stal posluchačem práv. Studium však nedokončil a kromě krátkého období, kdy pracoval jako vychovatel, se živil publicistikou a literární činností. Koncem 30. let krátce působil v redakci vídeňského listu Der Adler, jinak žil v Praze.

Byl "vybaven nadáním zcela neobyčejným". S velkou lehkostí vnímal nové poznatky, měl vynikající paměť, "úchvatnou výmluvnost" a velmi lehce také psal. Kromě článků a statí i verše a prózu. Větším přínosem pro českou literaturu však byla jeho činnost literárně kritická, neboť vedle V. B. Nebeského právě on nejlépe teoreticky vyslovil snahy nové generace nastupující ve 30. letech a hlásící se k romanticko-demokratickým ideálům. První u nás také pochopil a vyložil přínos K. H. Máchy (mj. Sabinova blízkého přítele) pro českou literaturu.

Jeden z vedoucích představitelů českých radikálních demokratů J. V. Frič o Sabinovi napsal, že byl "své doby nejvzdělanější, politicky nejosedlanější našinec". Sabinovo vůdčí postavení mezi radikálními demokraty se projevovalo již před revolucí v roce 1848, kdy se radikálové sdružovali v tajném politickém spolku Repeal, a zejména pak v průběhu revoluce. Sabina vystupoval na četných shromážděních, publikoval mnoho článků k aktuálním událostem a stal se hlavním mluvčím radikálně demokratického proudu v české politice. Na jaře 1848 převzal po Havlíčkovi redakci Pražských novin a Včely, v lednu až dubnu 1849 spolu s Vávrou-Haštalským redakci Novin Lípy slovanské. V březnu 1849 jednal s ruským anarchistou M. A. Bakuninem při jeho návštěvě v Praze a měl hrát významnou roli v povstání připravovaném českými radikály ve spolupráci s Bakuninem. Po odhalení příprav povstání byl spolu s dalšími v květnu 1849 zatčen. V únoru 1853 byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na 18 let vězení. Trest si odbýval v olomoucké pevnosti, odkud byl v květnu 1857 po amnestii propuštěn.

První roky po návratu z vězení žil v důsledku dusné atmosféry Bachova absolutismu i "péče" úřadů doslova v bídě. Nové možnosti mu poskytlo až oživení českého politického života a publicistiky v 60. letech. Již na konci 50. let, ale hlavně v 60. letech vydal značné množství povídek a románů. Snad nejzdařilejším dílem je román Oživené hroby (1870), v němž umělecky ztvárnil zážitky z olomouckého vězení. Velká část jeho prací však je poznamenána chvatem, povrchností i snahou po senzaci a okamžitém čtenářském úspěchu a nestala se trvalou hodnotou české kultury. O Sabinově dramatické tvorbě platí totéž. Výjimkou jsou zdařilá libreta k Prodané nevěstě a Braniborům v Čechách. Zásluha se zde však přičítá spíše vkusu a náročnosti B. Smetany. Povrchní žurnalismus vedl také k neúspěchu Sabinova rozsáhlého díla Dějepis literatury československé.

Sabina přispíval do různých novin a časopisů. Jeho nejvýznamnější publicistickou prací je Duchovní komunismus, vydaný roku 1861. Duchovní komunismus chápal jako právo každého člověka na vzdělání. Pronesl též mnoho přednášek v dělnických i občanských spolcích a často vystupoval na tehdy četných táborových shromážděních. Spolu s J. Barákem měl nejblíže k dělnickému hnutí, stoupencem socialistického učení se však nikdy nestal.

Sabinovo působení ve veřejném životě skončilo v létě 1872, když se veřejnost dověděla o zprávě, kterou Sabina tajně dodal pražské policii a k níž se na schůzce s přáteli přiznal. Byl prohlášen za zrádce národa, jeho jméno zmizelo z českých časopisů, knihy z pultů českých knihkupců a jméno na plakátech Prodané nevěsty nahradil monogram. Sabina se po zveřejnění usvědčujícího dokumentu veřejně bránil a tvrdil, že to byl jeho jediný poklesek, k němuž ho dohnala bída. Zpřístupnění policejních archivů po roce 1918 ukázalo, že od roku 1859 pod krycím jménem Roman a za pravidelný měsíční plat podával zprávy o událostech v českém politickém životě a o lidech, často i o těch, kteří mu byli blízcí a pomáhali mu. Publicisticky a literárně činný zůstal i po svém vyobcování z české společnosti. Své práce vydával pod několika pseudonymy. Zemřel však v bídě.
(jk)
Ravik S.: Karel Sabina (portrét konfidenta), Praha 1992

SADELER Egidius (Jiljí) (* asi 1570 Antverpy, + 1629 Praha) - nizozemský mědirytec působící v Čechách

Nejvýznačnější rytec na dvoře císaře Rudolfa II. pocházel ze známé antverpské, velmi rozvětvené rodiny mědirytců. Řemeslu se věnovali jeho otec i strýcové Jan a Rafael. U strýce Jana se také učil řemeslu a roku 1589 byl přijat do cechu sv. Lukáše.

Se svými strýci pracoval v bavorském Mnichově, 1593 pobýval v Benátkách a zřejmě i Římě. V polovině 90. let 16. století odešel do Prahy, kde byl roku 1597 jmenován dvorním mědirytcem Rudolfa II. Nejdříve ryl podle cizích předloh (mj. Raffaela, Tintoretta, Tiziana, Dürera i mistrů působících na Rudolfově dvoře), posléze i podle vlastních kreseb - krajiny i portréty významných osobností Rudolfova dvora. Byl proslavený tím, že dokázal dokonale reprodukovat jakoukoliv předlohu. Velmi plodná byla jeho spolupráce s Josefem Heintzem Starším, B. Sprangerem, J. J. Stevensem a Adrianem de Vriesem. Jeho zásluhou se s významnými evropskými díly mohla seznámit i Asie a Amerika, kam se jeho grafické listy dostaly. K vynikajícím Sadelerovým dílům patří například portrét malíře B. Sprangera a jeho ženy Christiny (1600) či pohled do interiéru Vladislavského sálu (1607). Cenné jsou i jeho pohledy na Prahu.

Na rozdíl od mnoha svých kolegů zůstal Sadeler věrný Praze i po císařově smrti. Odchoval řadu vynikajících žáků, především V. Hollara a Joachima Sandrarta.
(jv)
Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989

SÁMO (+ asi 658) - franský kupec a vládce říše západních Slovanů

V 7. století se slovanské kmeny usazené na našem území musely bránit nájezdům kočovných Avarů z oblasti dnešního Maďarska. V té době, zřejmě v čele menší ozbrojené družiny, zavítal do těchto končin i franský kupec Sámo, který se někdy v roce 623-24 postavil do čela slovanských kmenů a uštědřil Avarům zdrcující porážku. Stanul pak v čele mohutného kmenového svazu, který autor tzv. Fredegarovy kroniky (jediného pramene, který přináší o Sámovi zprávy) neváhal označit jako říši. Kde ovšem přesně Sámova říše ležela (v Čechách, na Moravě či v blízkém okolí) a kde bylo její centrum, zatím nelze stanovit. Stejné je to s proslulým Vogastisburkem, u něhož Sámo slavil další vítězství, tentokrát nad mocným franským králem Dagobertem. V každém případě odražením franského útoku Sámo posílil svou moc natolik, že se mu poddali i srbští Slované sídlící na severozápad od našich hranic při Labi. Podle kronikáře si Sámo rychle osvojil slovanské mravy, pojal 12 manželek (zřejmě dcer nejmocnějších předáků) a měl 27 synů. Když roku 658 umírá, zůstává jeho říše - první velký státní útvar západních Slovanů - nepokořená. Dlouho však smrt svého tvůrce nepřežila a na dalších 150 let pak zprávy o našem území zcela mizí.
(fh)
Lutovský M.: Sámova říše, Historický obzor 1/3, 1990-91; Lutovský M.-Profantová N.: Sámova říše, Praha 1995

SANTINI-AÜCHEL (Santin-Aichl) Jan Blažej (* křtěn 4. 2. 1677 Praha, 7. 12. 1723 tamtéž) - český malíř a architekt italského původu

Syn italského zedníka Santiniho Aichla, z rodiny už po tři generace usedlé v Čechách, se původně vyučil malířem, ale pravděpodobně od roku 1700 se věnoval i stavitelství. Jeho učitelem byl asi dvorní malíř a inspektor královské obrazárny Schröder. Po vyučení se Santini vydal na zkušenou do Itálie. Už v mládí se zřejmě důvěrně seznámil s tvorbou francouzského malíře a architekta Jeana B. Matheyho, který byl v letech 1675-95 činný v Čechách a vystavěl mj. zámek v Praze-Tróji či arcibiskupský palác. Zdá se, že silně na něj působilo i dílo velkého rakouského architekta Fischera z Erlachu, který rovněž stavěl v Praze (Clam-Gallasův palác).

Po návratu z Itálie (asi 1702) se rozhodl věnovat výhradně architektuře. Byl záhy zahrnut neuvěřitelným množstvím zakázek na více než sto staveb. V jeho tvorbě upoutávají pozornost zejména stavby stylu "gotizujícího baroka", ale neméně pozoruhodná jsou i díla, ve kterých originálním způsobem ztělesňuje symbolické myšlenky a půdorysná schémata. Ve své tvorbě jako celku dosáhl Santini vrcholných výkonů českého baroka. Na rozdíl od svého souvěkovce K. I. Dientzenhofera byl Aichl oblíbeným stavitelem paláců a zámků, jeho tvorba je také více svébytná a neopakovatelná.

Z mnoha originálních staveb plných kontrastů uveďme alespoň poutní kostel na Zelené Hoře, zámek Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou (postavený 1721-23 pro Kinské), pražské paláce Šternberský, Schönbornský a Morzinský, zbraslavský a kladrubský klášter, kostely v Rajhradě, Želivě i ve Žďáru.
(pa)
Kotrba V.: Česká barokní gotika. Dílo Jana Santiniho-Aichla, Praha 1976

SCRINCI Jan Antonín (*1697 Praha, + 1773 tamtéž) - český lékař a osvícenský vzdělanec

Přestože pocházel z pražské italské stavitelské rodiny a rozhodl se původně pro dráhu právníka, ovlivnila jeho další osud jedna nečekaná příhoda. Když byl jednou přítomen veřejnému zkoušení mediků, odpovídal za jednoho nepříliš připraveného studenta tak dobře a přesně, že se rozhodl v budoucnu lékařství sám věnovat a posléze patřil i k nejlepším studentům medicíny. Po doktorské disertaci působil nejdříve ve Slaném a pak v Mladé Boleslavi.

Na podzim roku 1736 se na severu Čech objevila zvláštní choroba, která se rychle šířila. Lékaři byli bezradní. Teprve Scrinciho důkladná pozorování a studium příčin choroby vedly k jednoznačnému závěru - jde o ergotismus, nemoc vzniklou z námele a postihující nervový systém. Přestože byla tato choroba popsána již dříve, Scrinci se zabýval především důkladnou množstevní analýzou poškození lidského organismu. Výsledky výzkumu mu otevřely cestu ke kariéře na pražské universitě, kde se stal profesorem na lékařské fakultě a přednášel mj. právě sémiotiku - nauku o příznacích chorob. Roku 1745 zahájil přednášky z chemie a experimentální fyziky, které dosáhly záhy velké obliby především pro velké množství pokusů, které Scrinci s oblibou demonstroval. Jeden z těchto experimentů - proslulý pokus s magdeburskými polokoulemi - předváděl v roce 1754 na nádvoří břevnovského kláštera i před Marií Terezií a jejím manželem. Jeho experimenty vznesly rozruch do tehdejšího poklidného života Prahy. Ovlivněn francouzskou vědou a duchem doby, obklopen řadou stejných nadšenců, se v roce 1753 odhodlal vypracovat návrh na založení akademie věd v Praze. Doba však ještě nebyla nakloněna podobným činům, a tak byl jeho návrh zamítnut.
(jv)
Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

SEDLÁČEK August (* 28. 8. 1843 Mladá Vožice, + 14. 1. 1926 Písek) - český historik, genealog a heraldik

Augusta Sedláčka uchvátily hrady doslova od dětství a své lásce zůstal celý život věrný. Po studiích se stal gymnaziálním profesorem a veškerý svůj volný čas věnoval sbírání materiálů o hradech, tvrzích a zámcích. Jeho velkým vzorem bylo nedokončené, romanticky pojaté dílo Františka Alexandra Hebera z poloviny 19. století. Ovšem pod vlivem svého staršího kolegy, gymnaziálního profesora v Táboře a spolupracovníka Ottova slovníku naučného Martina Koláře, jehož stěžejní práci Českomoravskou heraldiku I. (1902) vydal z pozůstalosti, rozšířil Sedláček svůj zájem i na genealogii, heraldiku a regionální historii. O té publikoval jak řadu původních studií, tak především Místopisný slovník historický království Českého (1908), do něhož zahrnul všechna sídla v Čechách, o nichž je zmínka do roku 1300. Později - vedle studií, článků do Ottova slovníku naučného a dalších prací - napsal také druhý díl Českomoravské heraldiky (1925).

Stěžejním dílem A. Sedláčka jsou však Hrady, zámky a tvrze království Českého I-XV; jednotlivé díly vycházely v letech 1882-1927, poslední díl s celkovým rejstříkem od historika Josefa Vítězslava Šimáka už vyšel posmrtně. Tato monumentální práce je "jedním z posledních důkazů toho, co ve vědě může vytvořit neúmorná práce jednotlivce" (F. Kutnar). Zachycuje nejenom dějiny jednotlivých objektů (zhruba na 3 000) a jejich vývoj, ale poskytuje i nepřeberný topografický, heraldický a genealogický materiál, který autor shromáždil prostudováním všech velkých českých archivů, ale i fondů ve Vídni, Berlíně, Drážďanech, Královci, Budyšíně, Mnichově a ve Vratislavi. Sedláček za svou práci právem obdržel čestný doktorát University Karlovy.

Dnes je Sedláčkův mnohdy romantizující pohled v řadě případů překonán na základě podrobného zaměření jednotlivých objektů, archeologických prací i studia dalších archivních pramenů (a to u hradů především Dobroslavou Menclovou a Tomášem Durdíkem a u zámecké architektury Pavlem Vlčkem). Ovšem rozsahem, obrazovým vybavením - mnohdy už neexistujících staveb - zachycením genealogického, heraldického materiálu i pověstí zůstává jeho dílo nepřekonáno. Potvrzuje to i zájem veřejnosti o jeho reprint, který v současnosti vychází.
(fh)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, Praha 1977

SENEFELDER Alois (* 6. 11. 1771 Praha, + 26. 2. 1834 Mnichov) - německý vynálezce

Podivuhodnými oklikami se dostal pražský rodák A. Senefelder k vynálezu, který jej proslavil. Jeho otec byl hercem, a když získal angažmá u dvorního divadla v Mnichově, následovala ho celá rodina. V Mnichově absolvoval mladý Senefelder gymnázium a zapsal se ke studiu práv v Ingolstadtu. Dlouho nevydržel, zlákalo ho divadlo. Dva roky jezdil s kočovnou společností, psal, režíroval, hrál.

Snad náhoda, snad snaha rozmnožovat své hry a divadelní plakáty ho přivedly k pokusům v litografii. Za prvních 120 výtisků šesti písniček svého přítele získal 100 zlatých, a to ho pobídlo k další práci. Roku 1797 zhotovil první kamenotiskařský lis, na kterém začal tisknout "z plochy", tzn. litografii chemickou cestou. Nastoupil tak novou cestu reprodukčních technik, kterou pak popsal v proslulé učebnici Vollständiges Lehrbuch der Steindruckerei.

Od roku 1800 se věnoval tisku hudebnin ve Vídni, o šest let později založil kamenotiskárnu v Mnichově. Jeho výsledky byly tak přesvědčivé, že byl roku 1810 pověřen funkcí dozorce v královské tiskárně map.
(pa)
Špecinger O.: Alois Senefelder: Přemožitelé času V, MON Praha 1980

SEVERÍN z KAPÍ HORY Pavel (* okolo 1500, + asi 1554) - český knihtiskař

Pavel Severín přejal po svém otci Severínu Kramářovi, měšťanu a konšelu staroměstském, tiskárnu, která měla patřit k nejstarším v Praze (soudí se, že zde vyšla ve spolupráci s Janem Pytlíkem a dalšími dvěma tiskaři roku 1488 česky tištěná bible). Sám Pavel, horlivý přívrženec Lutherova učení, pokračoval v otcově činnosti a vydával překlady spisů německého náboženského reformátora, ale i díla Chelčického, několikrát také bibli a bratrský kancionál. Přídomkem z Kapí Hory ho obdařil ještě Ludvík Jagellonský. Zasedal i ve staroměstské radě a sňatkem s Johankou, dcerou Václava Sovy z Liboslavi, vyženil slušný majetek a mohl si roku 1544 koupit panství Jirny, které zdědil jeho syn.
(fh)

SCHALLER Jaroslav (* 6. 3. 1738 Konopiště, + 6. 1. 1809 Praha) - český historik, zakladatel české historické topografie

Jaroslav Schaller byl členem řádu piaristů, z něhož vzešla řada předních vzdělanců 18. a první poloviny 19. století, např. G. Dobner, F. Halaška či J. Morstadt.

Studoval na gymnáziu v Benešově a piaristou se stal v roce 1753. Celý život zasvětil vedle pedagogické činnosti historickému bádání (především na koleji v Mikulově), které zaměřil jednak na osudy nejvýznamnějších členů řádu piaristů u nás i v zahraničí (například Kurze Lebensbeschreibungen ..., tj. Krátké životopisy..., 1799), jednak na topografii Čech. Ve své práci byl povzbuzován F. M. Pelclem a J. Dobrovským, nejvýznamnějšími postavami počátků národního obrození.

Jeho hlavní dílo, Topographie des Königreichs Böhmen, I.-XVI., (1785-90), Topographisches Universal-Register des Königreichs Böhmen, (1791), Beschreibung der Haupt- und Residenzstadt Prag, I.-IV., (1794-97), zahrnuje podrobný popis 16 krajů, na které se tehdy dělily české země, hlavního a residenčního města Prahy a bohatý rejstřík. Díky důkladnosti autora dodnes z díla čerpáme znalosti o místopisu Čech.
(jv)
Zemek M.-Bombera J.-Filip A.: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631-1950, Prievidza 1992

SCHAUER Hubert Gordon (* 27. 10. 1862 Rudoltice, + 26. 7. 1892 Hory u České Třebové) - český publicista a literární kritik

Pocházel z poloněmecké sklářské rodiny a v dětství studoval na německé škole. K českému národnímu hnutí přilnul teprve při svých studiích v Litomyšli. Od roku 1882 studoval ve Vídni práva, filosofii a germánskou a románskou literaturu. Od roku 1886 působil v Praze v redakci Ottova slovníku naučného. Od téhož roku přispíval do různých časopisů (Čas, Athenaeum, Národní listy).

Schauer patřil k předním představitelům české moderny ještě před jejím formálním ustanovením. Společně s Vilémem Mrštíkem a F. X. Šaldou organizoval almanach Vpád barbarů 1888. V literární kritice patřil k realistickému proudu 80. let.

Článkem Naše dvě otázky v úvodním čísle Času z roku 1886 formuloval z hlediska skeptického a rozpolceného modernisty základní otázky české kultury a společnosti, nastolené ovšem už mnohem dříve: Je český národ na takové kulturní výši, aby byl s to přinést obohacení světové kultury? Pokud by pak odpověď vyzněla záporně, nebylo by vhodnější přimknout se k silnějšímu sousednímu národu německému?

Jakkoli byla odpověď na tyto otázky samotnou historií jednoznačně zodpovězena, v osmdesátých letech 19. století zapadl Schauerův článek do atmosféry rozjitřené již spory o pravost Rukopisů. A pochybnosti o jejich pravosti vzešly právě z kruhů masarykovského realismu, kam se hlásil i sám Schauer. Článek se stal vhodnou záminkou pro radikální mladočeský tisk ke kampani za obnovu "vlasteneckých" pozic. Přes Schauera, Masaryka a další "filosofy sebevraždy" mohli tak mladočeši skrytě útočit na své hlavní protivníky - staročechy, váhající a příliš zkompromitované neproduktivní spoluprací s Vídní.
(mp)
Hubert Gordon Schauer. Osobnost, dílo, doba, sborník, Litomyšl 1994

SCHEINER Artuš (* 1863 Benešov, + 20. 12. 1938 Praha) - český malíř a ilustrátor

Artuš Scheiner, třebaže nedosahoval kvalit A. Kašpara či H. Schwaigera, nesporně patří k našim předním ilustrátorům počátku 20. století. Jeho nezaměnitelné ilustrace k pohádkám B. Němcové, K. J. Erbena či V. Říhy vycházejí dodnes a jsou milovány dospělými i dětskými čtenáři.

Scheiner po studiích zakotvil jako úředník u finančního ředitelství v Praze a kreslení mu bylo zprvu jen odpočinkem od nevzrušivé a úmorné kancelářské práce. Byl to úplný samouk a z dobových umělců na něj nejvíce zapůsobilo dílo L. Marolda. Své první kresby - a to po velmi dlouhou dobu pod pseudonymem - publikoval v časopisech. Anonymita ovšem měla i další důvod. Scheiner totiž v letech 1891-1906 kreslil především pro berlínské Lustige Blätter a také své ilustrace zasílal berlínským či budapešťským nakladatelstvím. A to by mu v tehdy vypjatých česko-německých vztazích mezi většinou národa příliš velké renomé nezískalo. Od roku 1897 však začal zároveň uveřejňovat své kresby i ve Světozoru. Roku 1902 ilustroval svou první pohádkovou knížku O Růžence a Bobkovi V. Říhy. Realistické a přitom magicky přízračné ilustrace, ovlivněné i dobovou secesí, získaly Scheinerovi popularitu a nové zakázky. Vedle národních pohádek ilustroval i Zeyerův Román o věrném přátelství Amise a Amila, ale také knihy J. Š. Baara, pohádky Andersena a další. V roce 1933 se dočkal souborné výstavy originálů i reprodukcí. I ta ukázala, že jeho pravým polem je právě knižní ilustrace.
(fh)

SCHEINER Josef (* 21. 9. 1861 Benešov, + 11. 1. 1932 Praha) - advokát, podnikatel a starosta České obce sokolské

Po studiích práv si otevřel roku 1893 advokátní kancelář v Praze. Vedle své praxe se aktivně věnoval sokolskému hnutí. Do Sokola vstoupil roku 1879 a cvičil již na prvním sletu v roce 1882. Patřil k nejvýznamnějším Tyršovým spolupracovníkům. Od roku 1898 byl starostou Sokola pražského, od roku 1906 starostou České obce sokolské. Redigoval vlastní časopis Sokol, přispíval do Ottova slovníku naučného a psal odborné práce věnované tělovýchově (Dějiny Sokolstva v prvém 25letí, Dějiny cvičení v starém věku).

Za 1. světové války patřil k hlavní činitelům domácího odboje (Maffie). Za tuto činnost byl v letech 1915-16 vězněn. V roce 1918 byl jedním z členů Národního výboru a jedním z hlavních organizátorů převratu 28. října 1918. Tehdy byl i ustanoven vrchním velitelem branné moci. Do roku 1919 byl i prvním generálním inspektorem československé armády. V letech 1918-20 zasedal v Národním shromáždění.

Později se věnoval opět činnosti v sokolském hnutí. Byl předsedou Československé obce sokolské a zastupoval českou tělovýchovu v Evropské tělocvičné unii.
(mp)

SCHIKANEDER Jakub (* 1. 3. 1855 Praha, + 15. 11. 1924 tamtéž) - český malíř

Dílo jednoho z méně známých českých malířů proniklo do obecného povědomí až v osmdesátých letech 20. století spolu s renesancí zájmu o výtvarné umění konce 19. století.

Schikaneder studoval v letech 1871-79 na pražské akademii. Později pracoval na výzdobě královské lože Národního divadla, jeho práci však zničil požár divadla v roce 1881. Od roku 1886 vyučoval na Uměleckoprůmyslové škole.

Ve své tvorbě se soustředil zprvu na melancholické obrazy ze života starých, chudých nebo vyvržených lidí (Žebračka, Mlékařka, Drožkář). Oblíbenou se stala pak zejména série lyrických pražských motivů zachycujících náladu zejména v zimní podvečer či za kalných mlžných dnů (Na Kampě, Večer na nábřeží, Večerní ulice s chodcem a lucernou). Těmito obrazy se Schikaneder přiblížil náladám fin de sičcle.

Jeho dílo je součástí expozice českého výtvarného umění 19. století v Anežském klášteře v Praze.
(pa)
Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

SCHMERLING Anton rytíř von (* 23. 8. 1805 Vídeň, + 23. 5.1893 tamtéž) - rakouský politik

Pocházel ze staré dolnorakouské šlechtické rodiny. Po studiích práv na vídeňské universitě nastoupil roku 1829 do státní služby. Proslul co liberál a odpůrce Metternichův. Roku 1847 odešel z úřadu dolnorakouského apelačního rady a byl zvolen do stavovského sněmu za rytířský stav. Aktivně se účastnil revolučního roku 1848. Předsedal spolkovému shromáždění ve Frankfurtu, několik měsíců působil jako ministr vnitra a zahraničí celoněmecké vlády, od září do prosince 1848 i jako její předseda. Na jaře 1849 se vrátil do Rakouska, kde převzal po Bachovi ministerstvo spravedlnosti. Ve vládě setrval jen do jejího zjevného příklonu k neoabsolutismu v roce 1851.

V roce 1860 byl po neúspěchu Gołuchowského federalistické koncepce monarchie vybrán panovníkem, aby jako státní ministr realizoval návrat k ústavnosti centralistickou cestou. Jeho dílem byla tzv. Únorová ústava z roku 1861. Zastupitelským sborem monarchie se stala širší říšská rada, pro neuherské země pak užší říšská rada o dvou komorách, volené poslanecké a jmenované panské. Poslaneckou sněmovnu volily jednotlivé zemské sněmy.

Čeští poslanci se sice zprvu do říšské rady dostavili, ale již v roce 1863 z ní odešli a nastoupili cestu pasívní rezistence. Pro Maďary byla pak Únorová ústava zcela nepřijatelná. Po několika letech pokusů zlomit jejich odpor podal Schmerling roku 1865 demisi.

Neupadl v nemilost, byl jmenován presidentem nejvyššího soudního dvora, roku 1867 pak doživotním členem panské sněmovny.
(mp)
Srb A.: 60 let českého zápasu 1848-1908, Praha 1908; Urban O.: Česká společnost 1814-1918, Praha 1982

SCHMORANZ Gustav (* 16. 9. 1858 Slatiňany u Chrudimi, + 21. 12. 1930 tamtéž) - český architekt, překladatel a režisér, ředitel Národního divadla

Životní dráha a osudy G. Schmoranze byly nesmírně pestré a jeho působení je pokládáno přinejmenším za dosti protikladné. Na přání svého otce Františka Schmoranze, který byl architektem a konzervátorem, studoval v Praze architekturu u profesora Schulze a pak v Paříži v ateliéru profesora Pascala. Po studiích cestoval po západní Evropě.

Po návratu do Čech začal působit od roku 1887 jako profesor na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl jeho bratr František ředitelem a jehož budovu sám s Janem Machytkou navrhl. V letech 1892-93 pobýval na státní stipendium v Káhiře, kde studoval především staroegyptské nálezy. Své poznatky pak shrnul v práci Altorientalische Emailglaser (Vídeň 1897). Napsal na toto téma také řadu příspěvků do Lumíru, Času, Zlaté Prahy a Světozoru.

1. 6. 1900 byl zvolen ředitelem Národního divadla, kde pak působil až do roku 1922. Již počátek jeho ředitelování byl spojen s řadou rozporů, v jejichž důsledku odešla větší část hudebního tělesa divadla a roku 1906 dala vzniknout hudebnímu tělesu České filharmonie (ta jako instituce bez vlastního hudebního tělesa existovala již delší dobu). Schmoranz se sám pokoušel o dramatickou tvorbu, režíroval a překládal z francouzštiny. Spolu s Karlem Šípkem napsali frašku Růžové okovy. V roce 1918 se pak v divadle stal de facto samovládcem, což demokratickému duchu naší první scény příliš nesvědčilo. Proto byl roku 1922, po uklidnění politické situace v Čechách, odvolán.
(jv)
Čtení o Národním divadle, Praha 1983

SCHNIRCH Bohuslav (* 10. 8. 1845 Praha, + 30. 9. 1901 tamtéž) - český sochař

Bohuslav Schnirch, posluchač J. Zítka na pražské technice a přesvědčený vlastenec, pocházel z významné rodiny pražských stavitelů a dostalo se mu velmi rozsáhlého uměleckého školení v cizině. Učil se rok ve Štýrském Hradci v kamenické dílně a poté (od 1864) na vídeňské Akademii u profesorů Franze Bauera a Františka Melnického. Poté pobýval v Mnichově (u profesora Maxe Widenmanna) a Římě (1871-73), než se opět vrátil do Čech.

Jeho základní umělecký styl architektonické plastiky vyšel z evropského novorenesančního klasicismu, který upravil pro české poměry a jež se stal jeho životním vyznáním. Byl významným konkurentem J. V. Myslbeka, a třebaže se kvalitou své tvorby s ním poměřovat nemohl, jeho styl zcela vyhovoval vkusu měšťanů druhé poloviny 19. století. Proto jeho práce zdobí řadu významných novorenesančních staveb té doby. Od 1873 pracoval na výzdobě Národního divadla, dále pro Rudolfinum a Národní muzeum, Zemskou banku, Pražskou městskou pojišťovnu a pracoval i pro vídeňský parlament. Vytvořil pomníky Jana Žižky, F. Palackého, Karla IV., a zejména slavný jezdecký pomník Jiřího z Poděbrad v Poděbradech na náměstí (1891). Mnohé z jeho projektů pro Národní divadlo (například obrovské bronzové trigy), jimž se věnoval celý život, nebyly pro nepochopení za jeho života realizovány. Podobně tomu bylo i s návrhem na svatováclavský pomník (1894), kde nakonec byl realizován projekt Myslbekův, byť veřejnost spíše stranila návrhu Schnirchovu.

B. Schnirch byl dlouholetým předsedou výtvarného odboru Umělecké besedy, aktivní sokol, obětavý "pracovník" ve věci Národního divadla, při jehož požáru málem zahynul pod zřícenou střechou.
(pa, jv)
Květ J.: Mládí a umělecké počátky Bohuslava Schnircha a jeho podíl na dostavbě Národního divadla, Sborník prací ČSAV Z. Nejedlému, Praha 1953; Poche E.-Líbal D.- Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980

SCHÖNERER Georg von (* 17. 7. 1842 Vídeň, + 14. 12. 1921 Rosenau, Rakousko) - rakouský politik

Rakouský šlechtic a statkář, protihabsbursky orientovaný nacionalistický politik, zasedal v říšské radě od roku 1873. Roku 1888 vtrhl do redakce listu Neues Wiener Tagblatt, který podle jeho názoru publikoval lživé články o německém císaři Vilému I., a ztropil zde výtržnost. Pro zločin veřejného násilí byl potom odsouzen na čtyři měsíce těžkého žaláře, ztrátě šlechtictví i poslaneckého mandátu.

Po devíti letech znovu zasedl do poslanecké lavice. Svým hrubým chováním a násilnou obstrukcí proti Badeniho vládě nemalou měrou přispěl k značnému poklesu politické kultury v Rakousku. Spolu s chebským rodákem Karlem Hermannem Wolfem přeměnil v devadesátých letech německonacionální stranu ve Všeněmeckou stranu, jež jednoznačně směřovala proti Rakousku a orientovala se na splynutí s Německem.

Schönererův rasistický a antisemitský nacionalismus se stal jedním ze zdrojů nacistické ideologie. O tom svědčí mimo jiné i fakt, jak vysoce oceňoval Schönerera Adolf Hitler ve své knize Mein Kampf.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

SCHULZ Josef (* 11. 4. 1840 Praha, + 15. 7. 1917 tamtéž) - český architekt a umělecko-průmyslový návrhář

Architekt Josef Schulz se zapsal do dějin české architektury hned několika budovami velkého národního významu. Především je to Národní muzeum (i když není dnes pokládáno za jeho dílo nejzdařilejší), moderněji, účelněji řešené Uměleckoprůmyslové muzeum a (společně s J. Zítkem) Rudolfinum. Nelze ovšem zapomenout ani na dostavbu Národního divadla, které se ujal po tragickém požáru.

Schulz vystudoval ve Vídni, v Praze se stal zprvu asistentem, později (od roku 1878) profesorem architektury na české technice. V té době už ovšem dávno pracoval jako samostatný architekt. Dostalo se mu řady poct - byl členem České akademie věd a dvorním radou. Jeho činnost byla mnohotvárná, zasloužil se i o českou zahradní architekturu a působil jako restaurátor.

Umělecky vyšel J. Schulz z pozice romantického historismu a nebránil se inspiracím z prostředí domácího románského a gotického umění, ale těžiště jeho práce spočívalo v transformované italizující novorenesanci. Návrhy svých děl odvozoval ze znalosti skutečných historických předloh. Byl zcela v zajetí novorenesančního stylu a přes svou větší všestrannost nikdy nedosáhl tvůrčí síly svého současníka J. Zítka.
(pa)
Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (Čtvero knih o Praze.), Praha 1980

SCHUSELKA Franz (* 15. 8. 1811 České Budějovice, + 1. 9. 1886 Heilligenkreuz u Badenu, Rakousko) - rakouský publicista a politik

Pocházel z rodiny menšího úředníka. Po studiích práv se věnoval publicistice. Jako liberál měl v metternichovském Rakousku potíže s cenzurou, a tak se usadil v Německu. Tam zprvu působil i v roce 1848. Jako poslanec frankfurtského sněmu se marně snažil přimět českou politickou reprezentaci, aby obeslala sněm svými zástupci. Toto období nám připomíná Havlíčkova báseň Šuselka nám píše...

Již v létě 1848 se vrátil do Rakouska a zasedl i v rakouském ústavodárném shromáždění. Po nástupu reakce byl internován. Po propuštění žil od roku 1851 v Drážďanech. Do Rakouska se vrátil teprve s příslibem obnovení ústavnosti roku 1860.

V letech 1861-64 zasedal v říšské radě. Vystupoval jako liberální německý politik a zasazoval se o přetvoření Rakouska ve federalistickém duchu. V letech 1862-79 vydával federalistický časopis Reform.
(mp)

SCHWAIGER Hanuš (* 28. 6. 1854 Jindřichův Hradec, + 17. 6. 1912 Praha) - český malíř, grafik, návrhář a ilustrátor

Po studiích na českobudějovické reálce se H. Schwaiger přestěhoval do Vídně a vstoupil přes protesty své rodiny na tamní Akademii (1873). Po studiích pracoval v ateliéru Hanse Makarta. Pro své umělecké zájmy a odpor proti maloměšťáckému zbohatlictví se stal černou ovcí rodiny. Žil a působil nejen ve Vídni, ale i na jižní a severní Moravě a posléze v Praze. Roku 1899 se stal profesorem kreslení na Vysokém učení technickém v Brně, 1901 přešel na pražskou Akademii výtvarných umění.

Zanechal po sobě rozsáhlé dílo ve stylu romantického historismu a realismu. Hlavní jeho inspirací byla architektura, různé umělecké slohy minulosti, mytologické a pohádkové postavy, technika, bizardnosti, kostýmy a rekvizity minulosti (především ze 16. století), které se tehdy vymykaly běžným a oblíbeným historickým námětům. Prvním nejzávažnějším Schwaigerovým dílem byli Novokřtěnci (1881-83), obraz provedený ve třech redakcích. Od roku 1889 se Schwaiger několikrát vracel k postavě Krysaře ze známé středověké německé legendy. Jeho první soubor na tento námět zakoupil sám profesor Hans Makart. Schwaigerovy knižní ilustrace, zejména bajek a pohádek, svým pojetím předznamenaly nástup české secese. Jeho svérázně znázorňované pohádkové postavičky (bludičky, vodníci, Krakonoš, Nosáč, skřítkové, obři, rytíři ad.) jsou vždy nedílnou součástí tajemnem obestřené přírody.

Ale již na své první výstavě v galerii Ruch, která měla nebývalý ohlas, se představil Schwaiger roku 1887 svými realistickými studiemi prostých vesnických postaviček kolovrátkářů, harfeníků, preclíkářů atd. Jeho tvorba byla také ovlivněna několika zahraničními cestami do Holandska a Itálie (obrazy Spící rybář, Rybí trh v Gentu, Květinový trh v Bruggách aj.) a jeho přesídlením do severomoravské valašské vesničky Rusavy pod Hostýnem (1891) (díla Valašský mlýn, Rusava atd.).
(jv)
Jiránek M.: Hanuš Schwaiger, Praha 1912; Lamač M.: Hanuš Schwaiger, Praha 1957; Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20