Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-P Zpět na abecední vyhledávání Ř->

z RABŠTEJNA Jan Mladší (* 1437, + 1473) - český duchovní, humanista a diplomat

Vyšehradský probošt a diplomat Jiřího z Poděbrad, který se proslavil především svým latinsky psaným dílem Dialog aneb disputace českých šlechticů o válce proti vládě Jiřího z Poděbrad z roku 1469.

Jan z Rabštejna pocházel ze zemanské rodiny, v roce 1463 byl povýšen do panského stavu. Studoval v Bologni a Pavii církevní právo a poté působil jako diplomat Jiřího z Poděbrad doma i v zahraničí, přičemž proslul zejména v poselstvu k papeži v roce 1468, kde se pokoušel dosáhnout smíru. Janovi z Rabštejna však bylo pohrozeno uvalením klatby, a tak v roce 1470 z královských služeb odešel. Naproti tomu bratr Jana, pan Prokop z Rabštejna, který byl v letech 1453-63 nejvyšším kancléřem Českého království, "vlastenec horlivý a státník na slovo vzatý, mimo to pak neobyčejně vzdělaný a učený" (J. Malý), zůstal oddaným stoupencem krále Jiřího až do své smrti.

Dialogus, jedno z nejvýznamnějších děl našeho latinského písemnictví, napsal Jan v roce 1469. Formou rozhovoru zde byla zpracována historická látka, zachyceny politické a náboženské poměry v Čechách za vlády Jiřího z Poděbrad. Ústředním motivem se stal odboj katolického panstva vedeného Zdeňkem ze Šternberka proti králi Jiřímu. V rozmluvě vystupuje Zdeněk ze Šternberka, Vilém z Rabí a Jan ze Švamberka, kteří hovoří s Janem z Rabštejna. Autor odmítá jakékoliv násilí, chce zabránit válce. Povznáší se nad malichernosti jakýchkoliv náboženských třenic a v duchu renesančního racionalismu podřizuje otázky víry zájmům ohrožené vlasti. Jan z Rabštejna zároveň po vzoru římských klasiků, kteří vychvalovali svůj národ, vyzdvihuje ve svém nevelkém, ale významném spise ctnosti a věrnost Čechů.
(kk)
Urbánek R.: Tři Janové z Rabštejna, Praha 1939

RADECKÝ z RADČE Jan Josef Václav hrabě (* 2. 11. 1766 Třebnice, + 5. 1. 1858 Milán) - český šlechtic a rakouský vojevůdce

Pocházel ze starého českého vladyckého, později hraběcího rodu, jenž odvodil své rodové jméno podle tvrzi Radče u Nového Bydžova. Snad nejslavnějším z jeho předků byl kanovník chrámu sv. Víta Václav Radecký z Radče, jehož bysta z Parléřovské dílny dodnes zdobí svatovítské triforium.

Jan Josef vstoupil v roce 1784 jako kadet do kyrysnického pluku. Zúčastnil se protitureckého tažení v letech 1788-89. Rychle postupoval zejména za napoleonských válek. Účastnil se bitev u Aspern a Wagramu v roce 1809. Jako polní podmaršálek byl od roku 1813 náčelníkem generálního štábu armády Karla Schwarzenberka a autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska v roce 1813.

Po válce velel olomoucké pevnosti, v roce 1831 převzal velení rakouské armády v severní Itálii (Lombardie-Benátsko) se sídlem v Miláně. Podílel se na reformách rakouské armády, místo do té doby bezcenných manévrů zaváděl skutečná vojenská cvičení. Roku 1836 byl jmenován polním maršálem.

Jeho nejslavnější období je spjato s boji v Itálii v letech 1848-49. Revoluční rok 1848 zasáhl i severní Itálii a povstalcům se v březnu podařilo přimět rakouské posádky v Benátsku ke kapitulaci. Sám Radecký musel po pětidenním boji opustit Milán. Povstalci požádali navíc o pomoc sardinského krále Karla Alberta. Ten však neměl v úmyslu postavit se do čela revoluce a sledoval jen připojení severoitalských provincií k Piemontu. Válku Rakousku vyhlásil 23. 3. 1848.

Radecký obrátil italskou armádu na útěk 25. 7. 1848 v bitvě u Custozzy a Karel Albert byl nucen žádat Rakousko o příměří. Když v březnu 1849 vypověděl král příměří, porazil 23. 3. J. Radecký italská vojska v bitvě u Novary tak rozhodně, že se Karel Albert vzdal trůnu a jeho vojsko se spasilo útěkem.

Od uzavření míru až do roku 1857 působil pak maršál jako vojenský guvernér lombardsko-benátského království. Zemřel zcela nevojensky. Upadl v pokoji, zlomil si nohu a na následky zranění zemřel.

Maršál Radecký se už za svého života stal vojenskou legendou. Po jeho smrti mu byl v Praze na Malostranském náměstí vztyčen pomník odlitý z ukořistěných děl italského tažení (po roce 1918 byl pomník odstraněn, v současnosti se nachází v lapidáriu Národního muzea). Světoznámý Straussův Radeckého pochod, zkomponovaný na počest velkého vojevůdce, se stal nostalgickou vzpomínkou na dobu starého mocnářství.
(mp)

Frankenberger O.: Václav Radecký z Radče, Slovo k historii, Praha 1990

RADIM (Gaudencius) (* mezi 960-970 Libice?, + asi 12. 10. 1006/16 Hnězdno?) - český duchovní, arcibiskup hnězdenský a světec

Syn knížete Slavníka a neznámé ženy byl nevlastním bratrem sv. Vojtěcha a jeho věrným druhem a průvodcem. Po Vojtěchově zvolení pražským biskupem žil v jeho domě na Pražském hradě, následoval ho i při prvním odchodu z Čech do ciziny. Jako jediný z jeho doprovodu s ním v Itálii také vstoupil do kláštera. Odtud řádové jméno Gaudencius, pod kterým vystupuje v soudobých pramenech.

Na jaře 997 následoval Vojtěcha na misijní cestě k Prusům a byl přítomen jeho umučení. Sám se pak spasil útěkem a vrátil se do kláštera v Římě. Roku 999 byl vysvěcen na prvního hnězdenského arcibiskupa a svého úřadu se slavnostně ujal v Hnězdně za přítomnosti císaře Oty III. v březnu roku 1000. Stal se polským metropolitou a podléhala mu i biskupství v Krakově, Vratislavi, Kolobřeži a Poznani (to bylo původně vyčleněno).

O Radimově dalších životních osudech nejsou spolehlivé zprávy. Pochován byl v hnězdenské katedrále vedle sv. Vojtěcha a jeho ostatky uloupil 1039 kníže Břetislav I. a přivezl je s Vojtěchovými do Prahy. Zatímco v Polsku byl jako světec uctíván především v raném středověku, v Čechách se jeho kult šířil teprve od 13. století a přetrval i v době baroka.

Podle prvního polského kronikáře Galla Anonyma Radim před svou smrtí z důvodů, které kronika neuvádí, Polsko proklel. Snad se tím měl vysvětlit pád polského státu po smrti Boleslava Chrabrého, s nímž měl prý Radim spory.
(fh)
Kolektiv: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987

RADISLAV (Radslav) (konec 9. - první polovina 10. stol.) - český kníže

Jméno zličského knížete, který vládl v první polovině 10. století na Kouřimsku, přináší až poměrně pozdní pramen - kronika tzv. Dalimila. Radislav se do historie dostal díky svému střetu s knížetem sv. Václavem. Zličský kníže chtěl poplenit přemyslovské území, ale Václav se mu postavil s vojskem na odpor. Protože mu však bylo líto mařit lidské životy, navrhl Radislavovi, aby spor rozhodl jen jejich vzájemný souboj. Radislav souhlasil, ale když měl boj začít, uviděl na Václavově čele zářící kříž, a tak se mu dobrovolně poddal. Český kníže se zachoval velkomyslně a potvrdil Radislava v držení zličského knížectví, i když pod svou patronací. Podle historiků je toto vyprávění - ostatně bez Radislavova jména doložené už v legendě Kristiána z 10. století - jednou z epizod upevňování moci Přemyslovců nad kmenovými knížaty v Čechách. Jestliže Václav vyžadoval jen jejich formální podřízenost, jeho nástupci Boleslav I. a II. uplatňovali už mnohem radikálnější postupy.
(fh)
Sláma J.: Přínos archeologie k poznání počátků přemyslovského státu, Sborník Národního muzea, řada A - historie, 37, Praha 1985; Sláma J.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987

RADLA (+ po 1000) - český duchovní, vychovatel a přítel sv. Vojtěcha

O životě Radly, "mnicha krásného a dobrého" a "vychovatele svatého muže", se dochovalo jen málo zpráv a ty si navíc nejednou protiřečí. Bývá někdy označován - stejně jako Radim - za Slavníkova nemanželského syna, ale prameny pro to nepřinášejí žádné opodstatnění. Nespornou skutečností zůstává, že byl vychovatelem a blízkým přítelem Vojtěcha. Provázel ho zřejmě do Říma, když se poprvé zřekl biskupského stolce, a po návratu do Prahy patřil k těm nemnoha přátelům, které tu biskup měl. Pak už se jejich osudy rozešly. Radla opustil znovu Čechy až po vyvraždění Slavníkovců na Libici roku 995 a zamířil do Uher, kde dosáhl významného postavení na knížecím dvoře. Vojtěch ho tehdy vyzýval, aby za ním přišel do Polska, ale Radla "nemohl, nebo - jak je lidské - nechtěl". Zůstal v Uhrách a zde ho na počátku 11. století zastihl i Bruno z Querfurtu, autor vojtěšské legendy.

Zejména starší historická literatura ztotožňovala Radlu s Anastasiem, prvním opatem břevnovského kláštera (od 993), respektive se stejnojmenným arcibiskupem ostřihomským. Většina současných historiků je však k těmto závěrům přinejmenším silně skeptická.
(fh)
Sláma J.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987

RAIS Karel Václav (* 4. 1. 1859 Lázně Bělohrad, + 8. 7. 1926 Praha) - český spisovatel

Rais patří v české próze k předním představitelům kritického realismu a svým dílem myšlenkově navazoval na obrozenecký program naší literatury.

Vystudoval učitelský ústav v Jičíně a pak učil v Trhové Kamenici a nedalekém Hlinsku. Od 90. let 19. století působil jako ředitel dívčí měšťanské školy v Praze na Vinohradech a tady také vytvořil podstatnou část svého díla. Raisovy literární počátky představovaly básně a drobná próza určená hlavně mládeži, o jejíž národní i mravní výchovu usiloval. Ve svých zralých dílech, realistických povídkách a románech z rodného Podkrkonoší a Hlinecka, zachytil pronikání dravého kapitalismu na český venkov a problémy z toho plynoucí - zejména střetávání tradičního a nového způsobu života, které mj. přinášelo rozpad dosavadních rodinných vztahů (povídky Výminkáři, Rodiče a děti, román O ztraceném ševci ad.). V románech Západ a Zapadlí vlastenci vyzdvihl buditelskou úlohu učitelů a kněží v nejodlehlejších koutech Čech v době obrozenecké a poobrozenecké. Snad nejpopulárnějším Raisovým dílem je úsměvný román Pantáta Bezoušek, v němž proti sobě postavil do kontrastu městské a venkovské prostředí z konce 19. století.
(fh)
Janáčková J.: Karel V. Rais, Lázně Bělohrad 1959

RAJSKÁ Bohuslava (* 11. 7. 1817 Rožmitál, + 2. 5. 1852 Praha) - česká vlastenka

Společenskými středisky pražských vlastenců se na přelomu 30. a 40. let minulého století staly domácnosti advokáta J. F. Friče a lékaře V. Staňka. Ozdobou společnosti tu byla sestra paní Fričové a paní Staňkové - Antonie Reisová, vlasteneckým jménem Bohuslava Rajská.

Krásná, vzdělaná a duchaplná dívka, jejíž básně "budily pozornost", byla jakousi vůdkyní družiny mladých dívek, které se již nechtěly spokojit s rolí hospodyněk a manželek, vzdělávaly se, psaly verše a snažily se najít své uplatnění v národním i společenském životě. Jedním z ideálů těchto "romantických předchůdkyň" pozdějších emancipačních snah bylo zřízení dívčího vzdělávacího ústavu. Rajská proto absolvovala učitelský kurs a jako první česká učitelka vedla od podzimu 1843 nejdříve soukromou, později veřejnou školu pro dívky do 15 let. (Pro starší posluchačky existovala Amerlingova škola v Budči již o několik měsíců dříve.) Dívčí škola B. Rajské získala velkou popularitu, netrvala však dlouho. Když se v srpnu 1844 Rajská rozhodla provdat za ovdovělého básníka F. L. Čelakovského, se kterým později odjela do polské Vratislavi, nebyla u nás jiná česká učitelka, jež by mohla ústav převzít, a tak byla škola zavřena. Již v dalším roce však přece jen našla Rajská své pokračovatelky. Byly jimi Eleonora Janáková a Františka Svatava Michalcová, později provdaná Amerlingová.
(jk)

RASTISLAV (Rostislav) (+ po 870 Bavorsko) - moravský kníže z dynastie Mojmírovců

Roku 846 dosedl na moravský knížecí stolec synovec Mojmíra I. kníže Rastislav. Stalo se tak za pomoci východofranského vojska, ale nový panovník, sotva upevnil doma svou moc, usiloval o odstranění franského vlivu. Od roku 850 dokonce přestal posílat své posly na říšské sněmy, omezil a pak i zakázal činnost franským kněžím a na svém území ochotně přijímal uprchlíky a odbojníky z říše. Obtíže východofranské říše (povstání Čechů a poté Srbů) dopřály Rastislavovi nutný čas, aby se dobře připravil na nevyhnutelný střet s nepřítelem. A když Ludvík Němec roku 855 na Moravu zaútočil, ustoupil Rastislav sice až k hradbám své hlavní pevnosti, ale poté pronásledoval ustupující franské vojsko až za Dunaj a poplenil zdejší území. Potíže na západní hranici svého soupeře využil Rastislav o pět let později, napadl knížete Pribinu v Blatenském knížectví a na jeho místo dosadil zřejmě poslušnějšího syna Kocela. Ludvík Němec se nakonec proti rostoucí moci Velké Moravy neváhal spojit s pohanskými Bulhary. A tehdy se Rastislav znovu projevil jako obratný politik. Když nepomohla jeho dřívější prosba, aby papež vyslal na Moravu misi, která by vychovala vlastní moravské duchovenstvo, obrátil se s toutéž žádostí na byzantského císaře Michala III. Výsledkem bylo vyslání Konstantina a Metoděje, jejichž činnost - vytvoření písma, užití staroslověnštiny jako církevního jazyka i výchova kněží - měla zásadní význam jak pro Velkou Moravu, tak pro všechny slovanské národy. Nic na tom nezměnil ani další útok Ludvíka Němce roku 864. Tentokrát sice oblehl Rastislava v pevnosti Děvín a došlo k jednání, při kterém musel moravský kníže uznat nadřazenost říše a povolit i návrat franských kněží, ale mise řeckých bratrů ještě po tři roky pokračovala a stačila vychovat dost žáků a nástupců. Mír z roku 864 tedy nemohl Ludvíka Němce uspokojit. Svědčí o tom ostatně nové tažení z roku 869. Tehdy se franské vojsko dostalo znovu až k "nevýslovné Rastislavově pevnosti", ale tu nedobylo a jádro moravského vojska zůstalo nedotčeno. Navíc papež konečně schválil Metoděje arcibiskupem, a tak se zdálo, že Rastislavovy snahy o naprostou nezávislost Moravy se naplnily. A tu vyvstal nečekaně nový nepřítel - vlastní synovec Svatopluk se nejprve dobrovolně i s Nitranskem, kterému vládl, poddal Frankům, poté zrádně zajal svého strýce a v poutech ho vydal nepřátelům. Ludvík Němec nechal knížete postavit před soud a dal ho oslepit. Nešťastný Rastislav pak zůstal až do konce života uvězněn v kterémsi bavorském klášteře.
(fh)
Havlík L. E.: Morava v 9.-10. století, Praha 1978; Paulík J.-Chropovský B.: Velká Morava a počátky československé státnosti, Praha 1985

RAŠÍN Alois (* 18. 9. 1867 Nechanice, + 18. 2. 1923 Praha) - český politik

Snad nejaktivnějším účastníkem procesu s tzv. Omladinou v únoru 1894 v Praze byl A. Rašín. Tento syn pekaře z Podkrkonoší, v době procesu šestadvacetiletý advokátní koncipient, "zle cuchal" svědky, materiál i postup obžaloby a dovedně odhaloval její vratkost a nepodloženost. Jako jeden ze čtyř "ideových původců hnutí" (Rašín, Sokol, Škába, Ant. Hajn) byl odsouzen ke dvěma létům vězení.

Když se na konci 90. let pokrokové hnutí rozpadlo do několika proudů, vedl spolu s K. S. Sokolem nacionální křídlo pokrokářů, které v únoru 1899 vytvořilo radikálně státoprávní stranu. Zůstala malou stranou s nepatrným vlivem a Rašín se s ní o dva roky později rozešel.

Došel postupně k názoru, že radikální postup v současných podmínkách nemůže přinést úspěch a na počátku roku 1906 vstoupil do mladočeské strany. Spolu s K. Kramářem získali od dědiců J. Grégra Národní listy (1910), kde s J. Preissem řídili národohospodářskou rubriku. Byl také spoluautorem hospodářského programu strany. V červnu 1911 byl zvolen poslancem říšské rady a stal se po K. Kramářovi nejvlivnějším funkcionářem strany.

Po propuknutí světové války zaujal Rašín protirakouské stanovisko a účastnil se činnosti české Maffie. V červenci 1915 byl zatčen, spolu s K. Kramářem souzen ve velkém politickém procesu ve Vídni a v červnu 1916 odsouzen k trestu smrti. Nový císař Karel mu změnil v lednu 1917 trest smrti na deset let žaláře a v červenci téhož roku byl Rašín amnestován.

Na podzim zaujal opět vedle Kramáře vedoucí místo v mladočeské straně, později v nově vytvořené státoprávní demokracii. Zatímco Kramář se stále více stával "representantem" strany, Rašín řídil její politickou činnost.

Výrazným způsobem ovlivňoval všechny kroky české politiky. Byl autorem Tříkrálové deklarace, přijaté českými poslanci v lednu 1918. V červenci se stal členem předsednictva obnoveného Národního výboru a se svými přáteli připravoval zákony budoucího samostatného státu. Spolu se Švehlou energicky zasáhli do přípravy generální stávky 14. října 1918, když zjistili, že ji socialisté chtějí využít ve svůj prospěch. Stanul též mezi "muži 28. října", tj. mezi těmi členy předsednictva Národního výboru, kteří organizovali převzetí státní moci v posledních dnech října 1918, poté co Andrássyho nótou Rakousko-Uhersko fakticky kapitulovalo. Byl také autorem návrhu prvního zákona, jímž Národní výbor 28. října vyhlásil samostatný československý stát.

V nové republice se stal velmi populární osobností jako ministr financí v první vládě. (Stejnou funkci zastával od října 1922.) Dne 5. ledna 1923 se stal obětí atentátu a utrpěnému zranění podlehl.
(jk)
Hoch K.: Alois Rašín, jeho život, dílo a doba, Praha 1934; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

RATIL Josef (Ivanovič) (* 1840 pravděpodobně Pardubice, + 1912 Tiflis, dnes Tbilisi, Gruzie) - český pěvec, sbormistr a skladatel

Ratilovo jméno původně snad znělo Vrátil či Navrátil. Záměna koncovky s celým příjmením lépe vyhovovala při častých vystoupeních v cizině. Tam - zejména v Gruzii - je také znám a ctěn, zatímco doma na své uznání stále čeká.

Vzdělání získal Ratil na učitelském ústavu v Praze, jako učitel působil v Pardubicích, ale zvučný tenor jej záhy přivedl na prkna operních divadel v Praze a Teplicích. Český operní pěvec Paleček, známý svými angažmá v carském Rusku, mu proklestil cestu do zahraničí. Nejprve do Helsinek (Finsko s titulem velkoknížectví bylo součástí Ruska) a později (od 1880) se stal sólistou v Tiflisu. Gruzii i její obyvatele, po staletí známé láskou ke zpěvu, si Ratil velmi oblíbil. Zde se také oženil, založil rodinu a zůstal tu hudebně činný po zbytek života - celých 32 let. Kromě operního zpěvu působil jako učitel hudby, a především jako milovaný a uctívaný sbormistr mužského i ženského sboru. Nastudoval s ním přes 100 gruzínských písní, které sebral, zharmonizoval a snad některé z nich - na lidové nápěvy - sám složil. Je autorem či upravovatelem i známé písně Suliko, která neprávem upadla do "nemilosti" jen proto, že si ji oblíbil diktátor Stalin.
(pp)

REINER Václav Vavřinec (* 1689, křtěn 8. 8., Praha, + 9. 10. 1743 Praha) - český malíř

Václav Vavřinec Reiner pocházel z umělecké rodiny - děd Martin byl stavitel, otec Jan sochař, strýc obchodník s obrazy. Vyrůstal obklopen uměním. Jeho rádci při prvních malířských pokusech byli P. Brandl a v oboru fresky další rodinný přítel J. K. Liška. Jak kázaly tehdejší zvyklosti, vyučil se Reiner v malířském cechu.

Reinerovo umění vycházelo pevně z tradice české malby, z dědictví škrétovské školy. Po celý život byl úzce spjat s P. Brandlem, věnoval se ovšem především oborům, které Brandl většinou nepěstoval - krajinářství a monumentální nástěnné nebo nástropní malbě. Na skvělou úroveň pozdvihl pak do té doby nejslabší článek české barokní malby - fresku. Jeho věhlas překročil domácí hranice. Svědčí o tom například náročné malby v knihovně karteziánského kláštera v Gamingu v Rakousku či fresky v kostele sv. Vincence ve Vratislavi. K vrcholům domácí tvorby náleží fresková výzdoba v kostele sv. Tomáše na Malé Straně, obraz Obětování v pražské Loretě či fresky u sv. Jiljí na Starém Městě. Ale Reinerův rozmach byl mnohem rozmanitější, vždyť po roce 1737 vymaloval i šest dekorací pro divadlo v Kotcích v Praze. S ohlasy jeho tvorby se pak setkáváme u mnohých následovníků, především ve freskové malbě (např. František Xaver Palko, Julius František Lux apod.).
(pa)
Preiss P.: Václav Vavřinec Reiner, Praha 1970; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

REJCHA Antonín (* 27. 2. 1770 Praha, + 28. 5. 1836 Paříž) - český hudební skladatel a pedagog

Slávu české hudebnosti vytvářeli především muzikanti, kteří opustili hmotně i duchovně stísněné domácí poměry a rozjeli se po Evropě.

Mezi "vyslance" české hudby patřil vedle Jírovce, Myslivečka, Františka Ignáce Tůmy, Jana Zacha, Jana Dismase Zelenky a celé řady dalších i Rejcha, který v dětství ztratil otce a z nevlídného domova doslova uprchl v 11 letech - nejprve k dědečkovi do Klatov. Touha po hudbě ho ale vedla dál až k bezdětnému strýci, violoncellistovi ve službách hraběte Wallensteina. Teprve u něho v Bonnu nalezl nejen to, co hledal - uplatnění v hudbě, ale také matematické a filosofické vzdělání na místní universitě. Po několikaletém pobytu v Hamburku, kde už složil své první opery, odchází Rejcha do Paříže. Vzdor úspěchům se však nedokázal uživit, a tak se obrací k Vídni, kde má i řadu přátel. Studoval zde u Haydna, stýkal s Beethovenem, který si ho velmi vážil, seznámil se i se Salierim a Cherubinim. Strávil tu šest plodných let, ale neomalená policejní perzekuce, panující za císaře Františka, ho vyhnala do Lipska. Roku 1808 se vrátil znovu do Paříže, dokonaleji vyzbrojen teoretickými znalostmi i ověnčen úspěchy. Tentokrát Francii dobyl beze zbytku - jako skladatel i učitel. Vždyť k jeho žákům patřil Hector Berlioz, César Franck, Charles Gounod a mezi soukromými žáky byl i Ferenc Liszt. Postupně se stává profesorem skladby na konzervatoři, nositelem Čestné legie a roku 1835 dokonce akademikem. Jeho opery sice nezískaly širší ohlas, tím více je však Rejcha ceněn jako teoretik a pedagog. Nejpočetnější jsou přitom jeho skladby komorní, zejména dechová kvinteta. Pro orchestr složil dvě symfonie a jednu overturu. Slohově jsou zařazovány na přechod klasicismu k romantismu. Není právě příjemné zjištění, že Rejcha na svou knihu doma stále čeká a nejúplnější prací je německá monografie z počátku našeho století.
(pa)
Bücken E.: Anton Rejcha, sein Leben und seine Kompositionen, München 1912; Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965

REJSEK Matěj (* okolo 1445 Prostějov, + 1. 7. 1506 Kutná Hora) - český kameník a stavitel

Nápis "Raysek de Prostieyov Baccalareus Pragensis 1477" na Prašné bráně nám představuje Matěje Rejska, někdejšího bakaláře na Týnské škole a kameníka-samouka. Když vstoupil Rejsek do staroměstského kamenického cechu (1478), byl už v plné práci na Nové věži, jak se tehdy Prašné bráně říkalo. Roku 1489 byl povolán k velmi významnému dílu - k dostavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře. Dokončil horní část triforia a provedl odvážnou klenbu chóru.

Většina jeho dalších prací byla spíše kamenického charakteru (kazatelna v Kaňku, baldachýn a náhrobek P. Marie před Týnem aj.). Byl znamenitý dekoratér, ale jako architekt nedosahoval významu svého o málo mladšího současníka B. Rieda. I když tvořil v období pozdní tzv. vladislavské gotiky, byl velmi závislý na parléřovské tradici, často z ní přímo vycházel, především ve svých největších stavitelských dílech - Prašné bráně a chrámu sv. Barbory.
(pa)
Poche E.-Janáček J.: Prahou krok za krokem, Praha 1963; Matějková E.: Kutná Hora, Praha 1962

RENTZ Michal Jindřich (Michael Heinrich) (* 1701 Norimberk, + 1758 Kuks) - německý mědirytec a kreslíř působící v Čechách

Tento mistr "malého formátu", přestože původem cizinec, strávil většinu svého velmi plodného života v Čechách. Jeho otec byl známý norimberský zlatník. Svému řemeslu se naučil na umělecké akademii právě v rodném Norimberku za ředitelování Johanna D. Preisslera a v rytecké oficíně u Josefa de Montalegre (1716), po jehož smrti se oženil s vdovou po něm.

V souvislosti s prací na svatořečení Jana Nepomuckého byl povolán už roku 1721 do Prahy, poté hrabětem F. A. Šporkem do Lysé nad Labem a pak do Kuksu. Zde se usadil společně se svou rodinou Montalegrů (a Johannem Danielem de Montalegre), které s sebou přivedl z Německa, a stal se de facto dvorním Šporkovým rytcem. Založil zde rozsáhlou dílnu s velkým počtem žáků (z nichž se připomínají mj. Hieronymus Ržebecz a především Jan Jiří Balzer, který vyryl jeho nejznámější podobiznu pro Pelclovy Abbildungen), z jejichž produkce vzešly stovky grafických listů. Od příchodu do Čech do poloviny 30. let 18. století vytvořil na 550 ilustrací.

V Čechách také konvertoval ke katolictví a po smrti své manželky se znovu oženil s Češkou. Když v roce 1738 zemřel hrabě Špork a Rentz ztratil velkorysého mecenáše, dostalo se mu mnoha nabídek z různých evropských dvorů (Sasko, Polsko). Přesto však všechny lákavé nabídky odmítl a zůstal věrný Čechám.

Měl výjimečně skvělé kreslířské a rytecké nadání a své práce velmi často doplňoval i veršovanými nápisy. Stejně jako M. Braun slouží i Rentz svým uměním šíření Šporkových jansenistických a někdy i lehce protikatolických idejí. Pro svého ochránce vytvořil řadu portrétů a pohledů na jeho sídla (Kuks, Lysá nad Labem, Malešov atd.) i jejich interiérů. Spolu se svými žáky ilustroval monumentální Šporkovy edice: 300 biblických výjevů pro knihu Das Christliche Jahr, které ryl 12 let, 212 zobrazení často kuriózních a málo známých světců pro svazek Das Leben der Altvater (dokončeno 1733) a další práce. Mimo to vytvořil celou řadu pohledů na česká památná místa, mnoho portrétů, soch i obrazů významných osobností své doby.

Také jeho syn Kazimír Stanislav a vnuk František Emanuel pokračovali v jeho práci a zanechali po sobě mj. rozsáhlou sbírku znaků a údajů pro genealogii české šlechty.
(jv)
Preiss P.: Boje s dvouhlavou saní. František Antonín Špork a barokní kultura v Čechách, Praha 1981; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

RESSEL Josef (* 30. 7. 1793 Chrudim, + 10. 10. 1857 Lublaň) - český vynálezce

Ressel byl povoláním lesník, celým srdcem však technik. Po gymnáziu vystudoval dělostřeleckou školu, na universitě se nemohl bez prostředků udržet, a tak přestoupil na lesnickou akademii, kde obdržel stipendium.

Od mládí vynalézal, zlepšoval - pneumatickou poštu, busolu a jiné námořní přístroje, mechanismus pro otáčení jeviště atd. Svou lesnickou kariéru zahájil na jihu tehdejší rakouské monarchie v Lublani a v Terstu. Tady u moře dospěl ke svému největšímu vynálezu - lodnímu šroubu. Přesně řečeno, objevil nejvhodnější umístění lodního šroubu mezi lodní zádí a kormidlem.

Ressla čekal obvyklý osud mnoha českých vynálezců. Z odměny 20 000 liber, vypsané britskou admiralitou za vynález šroubového parníku, neobdržel ani libru, protože si nezajistil patentní práva. A přestože v dalších letech navrhl desítky důmyslných konstrukcí ze všech možných oborů - lis na olej, mlýn s dutými válci, nové kuličkové ložisko, větrný mlýn, optický telegraf, snadno řiditelný pluh, dělovou lafetu, pérování kočárů a mnohé další, dokonce i parní vzducholoď - doma zůstal nadlouho dokonale zapomenut.
(pa)
Vaněček J.: Počátky paroplavby a význam Resslovy vrtule pro její vývoj, Praha 1938

RETTIGOVÁ Magdaléna Dobromila (* 31. 1. 1785 Všeratice, + 5. 8. 1845 Litomyšl) - česká spisovatelka a národní buditelka

Když v létě 1847 přátelé oznámili B. Němcové, že chtějí vydat její litografovaný portrét, Němcová ze skromnosti odmítla a navrhla náhradu - vydat portrét Magdalény Rettigové. Přesvědčivě to dokazuje, jak vysoce byla českými vlastenci činnost M. D. Rettigové ceněna.

Magdaléna, dívčím jménem Artmanová, se v lednu 1808 provdala za českého vlastence a spisovatele, právníka J. A. Rettiga. Spolu s ním žila postupně v Táboře, Přelouči, Ústí nad Orlicí, Rychnově nad Kněžnou a od roku 1834 v Litomyšli. Byla vychována německy a také její první literární pokusy byly psány němčinou. Vlivem manžela i české literární společnosti v Hradci Králové začala psát česky a její "prostinké verše a uslzené povídky" získaly ve své době poměrně značnou oblibu.

"Rettigová první u nás počala se starat o ženy," napsal o ní Z. Nejedlý. Měla ovšem daleko k pozdějším snahám o rovnoprávnost žen. Učila mladé dívky vařit, šít, učila je společenskému stolování a chování. Z této činnosti se zrodil i jiný druh literárního žánru Rettigové, který jí zajistil proslulost u mnoha dalších generací - literatura kuchařská, především její Domácí kuchařka z roku 1826.

Rettigová ovšem nezůstávala jen u vaření a šití. Snažila se také rozšířit vzdělání a vlastenecké cítění žen. Půjčovala jim knihy, vedla s nimi rozhovory o přečteném i jiných otázkách a výrazně ovlivňovala společenský a kulturní život v místech svého působení. Buditelskou činnost Rettigové v Litomyšli zobrazil A. Jirásek ve hře nazvané jejím jménem.
(jk)
Johanides J.: Magdaléna Dobromila Rettigová, Rychnov nad Kněžnou 1995

REZEK Antonín (* 13. 1. 1853 Jindřichův Hradec, + 3. 2. 1909 Praha) - český historik, pedagog a politik

Původně byl předurčen k hodinářskému povolání, ale jeho srdce si získala historie. Rezek vystudoval dějiny na pražské universitě, kde podlehl silnému vlivu Tomkovu, jehož se pak stal spolupracovníkem na jeho monumentálních dějinách Prahy.

Po ukončení studií pracoval od roku 1875 v archivu Českého muzea, pak si udělal doktorát z filosofie a několik let i vyučoval v Praze. Po rozdělení university (1882) se roku 1883 stal mimořádným profesorem všeobecných dějin, a konečně v roce 1888 nastoupil na místo svého bývalého učitele V. V. Tomka na stolici rakouských dějin. Zabýval se zejména českými politickými dějinami 16. a 17. století a dějinami českého náboženského hnutí. Mnohdy byl již ve své době považován za jednoho z pokračovatelů F. Palackého.

Roku 1883 založil Sborník historický a po jeho zániku byl v roce 1895 při vzniku Českého časopisu historického, který redigoval s J. Gollem dva roky a jenž je dosud nejprestižnějším časopisem pro historické vědy u nás. Ujal se také podílu na chystané Českomoravské kronice, a to monografií nazvanou Dějiny saského vpádu do Čech (1631-1632) a návrat emigrace (1889).

Rezkovy široké společenské a politické zájmy předurčovaly i jeho životní osudy. Když mu byla v roce 1896 nabídnuta z Vídně vysoká funkce ministerského rady na ministerstvu vyučování, přijal a setrval ve vládních službách v letech 1900-03 i jako ministr pro české záležitosti (tzv. ministr-krajan). Roku 1903 z vlády vystoupil velmi zklamán a rozčarován nevstřícným vztahem Vídně k českým záležitostem. Nahradil ho pak staročech Antonín Randa.

Svými životními postoji, byť mohou být považovány za konzervativní, velmi prospěl především rozvoji českého školství, vědy a kultury vůbec. Ve svých padesáti letech, oslabován duševní chorobou, odešel z veřejného života do ústraní, vědecky se již aktivně neprosazoval a záhy zemřel.

Jeho hlavní dílo Zvolení a korunování Ferdinanda I. za krále českého (1877) vyšlo vzápětí v poněkud pozměněné verzi jako Dějiny vlády Ferdinanda I. v Čechách (1878), Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách od vydání tolerančního patentu až do naší doby (1887) mají svoji životnost a historickou platnost doposud.
(jv, mp)
Werstadt J.: Odkazy dějin a dějepisců, Praha 1948; Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, II., Praha 1977

RIED Benedikt (* asi 1454, + 29. 10. 1534 Louny) - německý architekt a stavitel usazený v Čechách

Podle umělecko-historických bádání k nám B. Ried, zvaný též Ryed nebo Rejt, přišel z jižního Německa, patrně jako fortifikační stavitel. Jeho příchod znamenal radikální obrat v královské stavební huti - Ried se stal vrchním architektem Vladislava Jagellonského a po 20 let se zabýval přestavbou sídla českých králů.

Právě jeho dílem je Vladislavský sál, reprezentační místnost v tehdy zcela neobvyklých rozměrech, zaklenutá pozdně gotickou klenbou, ale hluboce prodchnutá již novým, renesančním cítěním. Kromě rozsáhlých prací na Pražském hradě projektoval a stavěl Ried i pro česká města a šlechtické rody (zámek v Blatné, opevnění hradu Švihova, Rabí apod.).

Dosáhl nejvyšších uznání, král mu dokonce udělil šlechtický titul. Jeho dílo mělo veliký ohlas i za hranicemi, roku 1518 předsedal hutnímu sněmu v Annaberku.
(pa)
Fehr G.: Benedikt Ried. Ein deutscher Baumeister zwischen Gotik und Renaissance in Böhmen, München 1961; Vlček P.: Encyklopedie českých zámků, Praha 1994; Durdík T.: Encyklopedie českých hradů, Praha 1995

RIEGER František Ladislav (* 10. 12. 1818 Semily, + 3. 3. 1903 Praha) - český politik

Vlastencem se stal F. L. Rieger již v době studií na gymnáziu v Jičíně. Na podzim 1833 přešel na Akademické gymnázium v Praze, neboť věděl, že třídním profesorem v jeho třídě bude J. Jungmann. V Praze také studoval dva roky filosofii, tehdy jakousi přípravu na vysokoškolské studium. Po ukončení filosofie však pracoval v otcově mlýně, protože se jako jediný syn měl stát otcovým nástupcem. Tajně však studoval práva. Když překvapil otce vysvědčením z prvního ročníku práv, dostal povolení studovat. Po roce studia ve Vídni přešel opět do Prahy.

České vlastenecké společnosti se stal známým nejprve svými básněmi uveřejňovanými v časopisech Květy a Světozor. Společně s J. K. Tylem a dalšími patřil k organizátorům prvního českého plesu v únoru 1840 i dalších vlasteneckých podniků. Po absolvování právnických studií v roce 1841 nastoupil Rieger k trestnímu soudu. V lednu 1842 byl zatčen pro podezření z pomoci polským emigrantům, což zmařilo jeho kariéru ve státních úřadech. Na rozdíl od převážné většiny obrozenců netrpěl existenčními starostmi, neboť výnos semilského mlýna (od roku 1862 pak zakoupeného velkostatku v Malči) mu zajišťoval dostatek prostředků k životu. Nehledal proto další zaměstnání a věnoval se přípravě na složení doktorátu (složil až v roce 1847), a především vlastenecké činnosti. Snad nejvýznamnější byla v předrevolučním období jeho práce v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách, kde spolu se svými přáteli A. P. Trojanem a J. Pernerem úspěšně hájili zájmy českého měšťanstva.

V revolučním období let 1848-49 stanul vedle Palackého a Havlíčka v čele české liberální politiky. Stal se členem Národního výboru, později i poslancem říšského sněmu a jestliže Palacký byl ideovým vůdcem české politické representace, stal se Rieger jejím uznávaným mluvčím. Své demokratické přesvědčení demonstroval v proslulém projevu v říšském sněmu 8. ledna 1849, jímž vystoupil na obranu prvního paragrafu připravované ústavy, že všechna moc pochází z lidu.

V dubnu 1849 odjel Rieger na studijní cestu do západní Evropy. Do Čech se vrátil v lednu 1851. V srpnu 1853 se oženil s dcerou F. Palackého Marií, což přispělo k sblížení a úzké spolupráci obou významných mužů. Ani v době absolutismu se nevzdal aktivní veřejné činnosti ve prospěch národa. Pod jeho vedením byla připravena první česká encyklopedie, Riegrův slovník naučný, jehož první svazek vyšel v roce 1860.

Na konci 50. let se čeští představitelé v čele s Riegrem několikrát pokusili o vydávání vlastních politických novin, ale bez úspěchu. Rieger se poté odhodlal k samostatnému velkorysému vystoupení. V červnu 1860 předložil při audienci u panovníka obsáhlé memorandum, v němž kromě žádosti o vydávání českých politických novin si jménem sedmimiliónového národa stěžoval na postup státních orgánů. Tato Riegrova akce stála na začátku oživení českého politického života v 60. letech. Z Riegrova pera vyšel také programový úvodník prvního čísla Národních listů (1. ledna 1861), v němž kromě rovnoprávnosti národů v monarchii a samosprávy požadoval občanské svobody a volnost "ve výrobě statků a jejich výměně".

Po celá tři desetiletí stál pak Rieger v čele české politiky. Nejvyšší politickou autoritou zůstával sice až do své smrti F. Palacký, stále více však udával směr české politiky spíše z pozadí a její praktické provádění nechával v rukách F. L. Riegra. Ten stál u všech akcí české politiky té doby, byl autorem mnoha dokumentů a programových statí. Byl také vynikající řečník a jeho projevy a hesla burcovaly národ do boje za svá práva. I když měl Rieger již od 60. let ve formujícím se mladočeském hnutí kritiky a politické odpůrce, většina národa ho uznávala za svého politického vůdce a jeho jméno se stalo symbolem národního snažení.

Na sklonku 80. let se však ukazovalo, že Rieger a staročeši své postavení ztrácejí, stranu řada poslanců i přívrženců opustilo a věrných - jako byl František Jeřábek - nakonec zbyla jen hrstka. Program celonárodní jednoty již neodpovídal sociálně rozvinuté společnosti, v níž jednotlivé složky chtěly uplatňovat vlastní zájmy. Konzervatismus staročechů, posilovaný spoluprací s českou historickou šlechtou, je vzdaloval především mladým lidem zasaženým demokratickými či socialistickými ideami. Do rozporu s cítěním národa se dostávala i přílišná Riegrova oportunita vůči vládě a císaři, která sice přinesla na počátku 80. let dílčí úspěchy ve školství i jazykových otázkách, ne však zásadnější výsledky. Tato "drobečková politika" pak v souvislosti s tzv. punktacemi (pokus staročechů o jakési vyrovnání s Němci v Čechách) přinesla zdrcující porážku staročechů ve volbách do říšské rady v březnu 1891. Národ svého kdysi milovaného vůdce opustil. Navíc si musil Rieger v mladočeské kampani proti punktacím vyslechnout či přečíst mnohá nelichotivá slova. Poslanec J. Vašatý ho dokonce nazval na zasedání českého sněmu "bídným zrádcem". Poražený, již čtyřiasedmdesátiletý, pak politické činnosti zanechal.

Veřejné mínění však nebývá neměnné. Jistě se zadostiučiněním se o tom přesvědčil i Rieger, když se v prosinci 1898 k oslavě jeho osmdesátých narozenin připojila i celá česká veřejnost, včetně jeho bývalých politických odpůrců. Jak napsal později jeden z nich, T. G. Masaryk, úcta k Riegrovi se nezakládala na shodnosti zásad a uznání správnosti jeho cesty. "Před čím se všichni skláněli, byla láska a věrnost Riegrova jeho politickým ideálům, neúmornost jeho práce, jeho osobní poctivost a nezištnost."

Jeho dcera Marie Riegrová-Červinková, žena spisovatele Václava Červinky, pak byla ve své době uznávanou spisovatelkou a libretistkou, autorkou životopisů B. Bolzana i F. Palackého a také pořadatelkou spisů svého otce a obětavou humanitární pracovnicí.
(jk)
Riegrův památník, Praha 1928; Sak R.: Rieger: Příběh Čecha devatenáctého věku, Semily 1993

RILKE Rainer Maria (* 4. 12. 1875 Praha, + 29. 12. 1926 Valmont) - německý básník, spisovatel, překladatel a dramatik původem z Čech

Necelých prvních dvacet let svého života prožil René Maria Rilke ve své vlasti, bylo to však období v mnohém rozhodující. Neopakovatelná atmosféra tehdejší Prahy, města obestřeného podivuhodnou historií i legendami, místa, kde se střetávaly a prolínaly česká, německá a židovská kultura, ale kde také vládl zatuchlý maloměšťácký duch odsuzující vše nespoutané - to vše mělo na vnímavou duši mladého básníka nesmazatelný vliv.

Rilke byl syn úředníka, navštěvoval vojenské školy a na maturitu se připravoval doma (1892-95), aby poté studoval v Praze výtvarné umění, literaturu a práva. Roku 1896 ale odejel do Mnichova a pak už svůj život trávil v cizině, věčně na cestách - v Itálii, Rusku, Africe, Španělsku - s výjimkou osmiletého pobytu ve Francii (zde se seznámil s Cézannem a Rodinem) a pak od roku 1919 ve Švýcarsku. Zde na leukémii zemřel.

Svůj vztah k rodišti reflektoval už v jedné z raných sbírek básní Larenopfer (1896, česky Můj domov), kde vyslovil i obdiv k české lidové písni a některé verše věnoval českým umělcům: Tylovi, Vrchlickému, Zeyerovi. Svůj vřelý vztah k českému národu vyjádřil i ve Dvou pražských povídkách (1898) a bez kontextu české historie by nemohly vzniknout ani básně v próze Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho (1913). Rilke, který neměl úspěch s dramatickou tvorbou, byl nadaný překladatel (a to z angličtiny, italštiny, francouzštiny i ruštiny), ale vrchol díla tvořila nesporně poezie.

Téma putování, hledání Boha, lásky a smrti provázelo básníka celou jeho tvorbou. Jako první z pražských Němců si vydobyl světovou proslulost. Záhy ho mělo následovat hned celé trojhvězdí - Franz Werfel, Franz Kafka a Max Brod - když pomineme další rodáky z Čech (Paul Leppin, Alfred Kubin), jejichž proslulost nebyla o mnoho menší.
(fh)

RODOVSKÝ z HUSTIŘAN a na NEZNÁŠOVĚ Bavor Mladší (* asi 1526, + 1592 Budyně) - český šlechtic a alchymista

Nejvýraznější představitel české alchymie v jejím zlatém věku získal vzdělání mimo tehdejší vyšší školy, rozhodně však na svou dobu výjimečné. Zanechal po sobě rozsáhlou odbornou literární pozůstalost, psanou vesměs česky. Do češtiny přeložil i některá základní alchymistická díla, např. text proslulé Smaragdové desky. Alchymii věnoval nejen celý svůj život, ale i množství finančních prostředků, a tak dobře poznal i její stinné stránky.

Roku 1566 se pan Bavor oženil a usadil na Radostově. Statek však brzy prohospodařil a jeho zbytky roku 1575 prodal. Žil pak z milodarů bohatších příznivců zlatodějného umění - například pana Viléma z Rožmberka - a po roce 1578 snad nějaký čas pracoval v alchymistických laboratořích Rudolfa II. na Pražském hradě. K stáru našel útočiště na statcích Jana Zbyška Zajíce z Hazmburka.

Práce v laboratoři udělala z pana Bavora i znamenitého kuchaře, takže vedle alchymistických děl (Vo Hermesově filosofii) sepsal i dodnes zajímavé Kuchařství s množstvím originálních receptů.
(pa)
Zachar O.: Laurentius Ventura o spuosobu přistrojování kamene filosofického. Leydenský rukopis Bavora Mladšího z Hustiřan z roku 1585, Kladno 1907; Zachar O.: O alchymii a českých alchymistech, Praha 1912

ROEZL Benedikt (* 13. 8. 1824 Horoměřice, + 14. 10. 1885) - český cestovatel a zahradník

Nelze řící, že by český národ právě oplýval proslulými cestovateli. A tím méně, že by si jich příliš vážil. K nejznámějším patří E. Holub (ale jak dopadla jeho sbírka!), E. S. Vráz a J. Kořenský. Málokdo už zná T. Haenkeho nebo Čeňka Paclta, nemluvě o Remediu Prutkém či Danielu Strejcovi. A i skutečnost, že právě Benedikt Roezl má sochu na Karlově náměstí v Praze, není výrazem úcty krajanů k jeho práci, ale vlastně neúcty. Bohulibý skutek novoměstských radních měl totiž zcela jiný cíl - oslavit vynálezce lodního šroubu J. Ressla. Došlo jen k trapné mýlce...

Roezl se vyučil zahradnictví v Děčíně v zahradě hrabat Thunů. Jako zahradnický pomocník pak pracoval na Moravě, v Haliči i ve Vídni. Touha po poznání ho zavedla až do Belgie, kde se přiučil nejen zahradnickým a botanickým znalostem, ale zvládl i angličtinu, francouzštinu a holandštinu. Vyzbrojen jen bystrou hlavou a pracovitýma rukama zamířil roku 1845 do Ameriky. Už při práci ve sklenících ho zaujala flóra Střední Ameriky, a tak se cílem jeho cesty stalo Mexiko. Americký pobyt se pak protáhl až do roku 1872 a byl více než úspěšný. Roezl procestoval Střední Ameriku, sbíral a posílal do holandského Gentu množství rostlin, z nichž některé se díky němu ocitly v Evropě poprvé. Jako člověk z chudých poměrů měl i vyvinutý cit pro bídu místního obyvatelstva. Zřídil proto plantáže, na nichž pěstoval druh místní kopřivy, která se dala zpracovat na vlákno. Zhotovil dokonce stroj, který měl vlákna spřádat, ale nešťastnou náhodou do něj strčil ruku a přišel o ní. Vrátil se pak krátce do Evropy, ale už po roce byl znovu v Mexiku. Poslední výprava za sběrem rostlin, které se účastnili i jeho dva synovci a trvala celý rok, vedla Mexikem do Panamy, Peru a nakonec na Kubu. Roezl se pak vrátil do Prahy. Až do své smrti sledoval všechny novinky v milovaném oboru a byl i nadále ve styku s předními zahradnickými podniky v západní Evropě.
(fh)

ROHÁČ z DUBÉ Jan (+ 9. 9. 1437 Praha) - český šlechtic a vojevůdce

Jan Roháč z Dubé pocházel ze zchudlé větve významného panského rodu. Přesto se přidal na stranu Tábora a stal se významným husitským vojevůdcem. První důležitější zprávy o jeho životě existují od září roku 1420, kdy ho Žižka ustanovil táborským hejtmanem v Lomnici (nad Lužnicí) na pomezí rožmberského panství. Dříve patřil mezi many (leníky) vyšehradské kapituly. Je také známo, že se 10. 12. 1420 účastnil pověstného "hádání" pražanů, zastupovaných universitními mistry, s tábory o pojetí husitského hnutí v domě Petra Zmrzlíka ze Svojšína. Když pak koncem téhož roku zemřel první táborský hejtman Mikuláš z Husi, byl Roháč zvolen na jeho místo. V této funkci byl přítomen na jednání čáslavského sněmu. Na jaře roku 1423 se přidal k Janu Žižkovi, který odešel pro neshody s kněžími z Tábora a založil tzv. menší Tábor ve východních Čechách, a věrně ho doprovázel až do jeho smrti. Poté se stal hejtmanem v Čáslavi a patřil k předním představitelům sirotků. Po roce 1427 o něm nejsou v pramenech zprávy až do bitvy u Lipan (30. 5. 1434). Tehdy bojoval na straně husitských polních vojsk Prokopa Holého, byl zajat, ale záhy opět propuštěn na svobodu. Koncem roku odešel do Tábora, kde se znovu začaly ozývat výzvy k boji s císařem Zikmundem. Pokusil se dát dohromady zbytky sirotků a táborů a stanul v čele obranné jednoty, kterou bratrstva uzavřela. Snad i dočasně podlehl iluzi, že se vrátí staré časy zašlé husitské slávy. Ale po krvavém vítězství rožmberských ozbrojenců nad tábory začal hejtman Bedřich ze Strážnice vyjednávat se Zikmundem. Roháč odešel z Tábora a ze svého nově založeného hradu Sionu (na Kutnohorsku) učinil centrum posledního zoufalého odporu proti Zikmundovi. Sem přišli v únoru 1437 zbylí husitští radikálové vypuzení z Hradce Králové. Tři měsíce nato byl Sion na Zikmundův rozkaz oblehnut vojskem, jemuž velel nejvyšší hofmistr království Hynek Ptáček z Pirkštejna. Po několikaměsíčním obléhání byl 6. 9. 1437 hrad dobyt překvapením a jeho obránci zajati. Jan Roháč, který byl prohlášen za zemského škůdce, převezen do Prahy, kde dal Zikmund zvonit na Hradě i ve všech kostelích. 8. 9. byl Roháč na Staroměstském náměstí zmučen a následujícího dne se všemi svými 52 druhy popraven. Jako privilegovaný příslušník panského stavu byl oběšen v panském oděvu a na zlatém řetěze. Poprava tak vysoce urozeného člověka vyděsila šlechtu, neboť v tom právem spatřovala zásah do svých výsad.

V Roháčovi odešla nejvýznamnější osobnost poslední fáze radikálního husitství, šlechtic, jehož opravdový a nezištný přístup k husitské revoluci byl vskutku výjimečný i mezi kališnickou šlechtou.
(dp)
Čornej P.: Tajemství českých kronik, Praha 1987; Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992

ROSA Václav (* asi 1620 Zdice, + 11. 8. 1689 asi Praha) - český právník, filolog a básník

Václav Rosa absolvoval filosofii a práva na pražské universitě. Nějakou dobu se živil advokacií a pak vstoupil do státních služeb. Od roku 1670 až do smrti byl radou apelačního soudu.

Od mládí ho zajímala jazykověda a poezie. Byl autorem u nás snad jediného rozsáhlejšího díla světské milostné poezie barokní doby Discursus Lypirona ... o lásce (1651), který však zůstal jen v rukopise. Po vzoru tehdejší tzv. alamodové poezie (à la mode = podle módy) se toto rozsáhlé, mnohomluvné, sentimentální a slovně nabubřelé líčení Lypironovy lásky hemží záplavou cizích "módních" slov (kavaléry, suplicími, lamentacími, reputacími apod.), která měla vyjádřit "zjemnělost" citů a vztahů i sečtělost autora.

Shodou okolností se později týž Rosa stal v jazykovědě průkopníkem zcela opačných tendencí - purismu a neologismu, které vznikaly jako reakce na záplavu cizích slov v národních jazycích, ale i z potřeby pojmenovat nové věci. Počátky purismu a neologismu se projevily již v Rosově latinsky psané české mluvnici Čechořečnost, seu gramatica linguae bohemicae (1672), jejíž předmluva je chválou a obranou mateřského jazyka. Na Rosu pak navázali další "brusiči" českého jazyka K. Vusín, M. Šimek, A. Frozín, V. Pohl aj. Ti tvořili nová slova často bez hlubší znalosti jazyka a novými, podstatě jazyka odporujícími slovy, nahrazovali i cizí slova již zdomácnělá. "Brusiči" českého jazyka tak ohrožovali jeho přirozený vývoj, čistotu a srozumitelnost. Vznikal "jazyk", kterému rozuměli většinou jen tvůrci sami. Nová slova, jako např. usmívka (ironie), zpěvořečnost (poezie), hlubozník (basa), knihovtipník (student), žehroň (kometa), věžovlice (pyramida) atd. se naštěstí neujala a český jazyk purismu odolal.

V. Rosa je též autorem čtyřsvazkového Slovníku jazyka českého s významy latinskými a německými, i ten však zůstal v rukopise.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, I, Praha 1951. Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

ROSENMÜLLER Karel František (* 1678 Teplice, + 9. 7. 1727 Praha) - český tiskař, nakladatel a vydavatel

Dne 4. února 1719 vyšlo v Praze první číslo prvních českých periodických novin s velice dlouhým názvem Sobotní (Outerní) pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské milosti nadáním obdarované. Název se postupně zkracoval až na Pražské české noviny nebo jen Pražské noviny. Jak je z původního titulu zřejmé, vycházely dvakrát týdně - nejprve na čtyřech a od roku 1720 na osmi stránkách. Většinu obsahu tvořily zprávy ze světa, které byly přejímány především z vídeňských novin. Čtenáři se dovídali i o událostech v monarchii, zvláště u vídeňského dvora. Informace z Čech se objevovaly jen zřídka. Zprávy neměly titulky, byly uváděny jen datem a místem původu a byly tištěny v jednom sloupci přes celou šíři stránky.

Vydavatelem těchto novin byl vzdělaný, vážený a přičinlivý pražský měšťan, tiskař K. F. Rosenmüller. Po studiích provázel na cestách v cizině hraběte Berku, císařského legáta u benátské republiky. Po návratu domů pracoval v rodinné tiskárně v Praze na Uhelném trhu, která patřila k nejlepším té doby. Kromě novin vydával kalendáře, slovníky a naučné spisy.

Po smrti K. F. Rosenmüllera převzal tiskárnu jeho syn, který zemřel v roce 1745. Poté vedla živnost jeho manželka Žofie. V té době však noviny upadaly, zvláště po jazykové stránce. Jejich redaktor František Kozura podléhal tehdy rozšířenému jazykovému novotaření. Nové výrazy byly natolik nesrozumitelné, že k nim musel podávat zvláštní vysvětlení pod čarou. S poklesem úrovně novin ubývalo i čtenářů, "kterých asi nikdy nebylo mnoho", až v roce 1772 noviny zanikly.
(jk)
Československá vlastivěda, X. - Osvěta, Praha 1931

z ROUPOVA Václav Vilém (+ 20. 9. 1641 Litoměřice) - český šlechtic a politik

Patřil k předním vůdcům českého stavovského povstání z let 1618-20. Z jeho iniciativy bylo zvoleno třicetičlenné direktorium, jehož se stal presidentem. Dal popud k najímání stavovského vojska a k jednání o konfederaci se stavy ostatních habsburských zemí a o spojenectví s dalšími zeměmi. Podílel se na sepsání první stavovské Apologie (obrany), objasňující příčiny a oprávněnost povstání. Prosazoval sesazení Ferdinanda II. z českého trůnu a volbu Fridricha Falckého. Za Fridrichova krátkého panování v Čechách zastával úřad nejvyššího kancléře.

V. V. z Roupova pocházel z poměrně chudého, ale starobylého českého rodu. Studoval v Itálii a ve Švýcarsku a nabyl rozsáhlého vzdělání. Byl inteligentní, rozvážný, soudný, výborný řečník a obratný politik. Přiženil se do rodiny Smiřických, a dostal se tak do příbuzenských vztahů se známými politiky, jako byli Žerotín, Thurn, Šlik a Valdštejn. Jeho přítelem a starším rádcem byl V. Budovec z Budova, po němž zvolna přejímal vedení stavovské opozice. Jako on byl také členem jednoty bratrské. Do povstání zastával dvorské úřady (komorník, nejvyšší berník, císařský rada).

Po bělohorské porážce odešel s Fridrichem Falckým ze země a přes šest let žil v exilu v Berlíně, aniž se účastnil politického života. Udržoval styky jak s emigranty, tak s katolickými politiky v Čechách. Na přímluvu Zdeňka V. Popela z Lobkovic, o kterou ho sám požádal, mu Ferdinand II. udělil v roce 1628 milost. Roupovec ji však nevyužil a do Čech se vrátil až se saskými vojsky v roce 1631. Postaral se o důstojné pohřbení hlav popravených účastníků povstání, vystavených na Staroměstské mostecké věži, a spolu s Thurnem se pokoušel, ač bez úspěchu, o vytvoření stavovské vlády. Podruhé se domů vrátil v době tažení švédských vojsk do Čech v roce 1641. Zde také, prý v návalu šílenství, snad z bezvýchodnosti své situace, zemřel.
(jk)
Rezek A.: Dějiny saského vpádu do Čech (1631-32) a návrat emigrace, Praha 1889; Petráň J.: Staromětská exekuce, Praha 1971; Pavel Skála ze Zhoře: Historie Česká (editor J. Janáček), Praha 1984

z ROŽMBERKA Oldřich (II.) (* 13. 1. 1403, + 28. 4. 1462 Krumlov) - český šlechtic a politik

Syn Jindřicha z Rožmberka a Elišky z Kravař v devíti letech osiřel a jeho poručníkem se stal Čeněk z Vartemberka. V té době na jeho 25 panstvích bylo 6 měst, 22 městeček a téměř 500 vesnic. Mladý Oldřich byl svým poručníkem i matkou veden k učení Jana Husa. V roce 1418 se ujal již sám správy majetku zprvu jako stoupenec husitství. Obavy ze sílícího Tábora jej však dovedly v roce 1420 k přestoupení na stranu opačnou a ke spojenectví se Zikmundem Lucemburským. Zúčastnil se několika bitev proti husitům, ale s nevelkými úspěchy. V roce 1420 neúspěšně obléhal Tábor, v témže roce bylo rožmberské vojsko poraženo Janem Žižkou u Panského Boru. Protože vojenské výdaje vedly k zadlužení, a navíc majetky Oldřicha sousedily s územím, které bylo pod táborským vlivem, uzavřel roku 1420 Oldřich s tábory raději příměří. S kališníky se však nikdy nesmířil, a tak se rožmberské vojsko zúčastnilo v roce 1434 bitvy u Lipan na straně panské jednoty.

Po porážce husitů se Oldřich znovu mocensky vzchopil, všemi možnými prostředky usiloval o rozšíření rožmberské državy a stal se ve své době nejbohatším českým šlechticem. Oldřich také vedl katolickou Strakonickou jednotu, složenou z feudálů jižních a jihozápadních Čech, která vznikla roku 1449.

Po smrti Zikmunda Lucemburského přispěl k přijetí Albrechta Habsburského za českého krále v roce 1438 a po jeho smrti i k uznání nároků jeho syna Ladislava Pohrobka na český trůn. Byl protivníkem Jiřího z Poděbrad, ale po porážce Strakonické jednoty pochopil, že mu nemůže otevřeně vzdorovat - tím spíše, že byl nesmírně zadlužen. Proto se v roce 1451 vzdal vladařství nad rožmberským majetkem ve prospěch syna Jindřicha, který se s Jiříkem smířil. Roku 1457 Oldřich změnil své dosavadní sídlo v Krumlově, který stavebně rozšířil, za hrad Dívčí kámen.

Oldřich II. z Rožmberka patřil k mocným pánům a zasahoval po celý život do osudů Českého království. Ve snaze po rozšíření majetku využíval všech prostředků, štědře si nechal platit od nepřátel husitů a zcela bezostyšně zachvacoval královský majetek (např. Zlatou korunu), ale nezastavil se před paděláním listin a privilegií na udělení hodností a majetku, která měli obdržet předci jeho rodu od českých králů, a neštítil se ani vraždy. Ale byl to právě Oldřich, tento "nepřekonatelný mistr v pletichách" (J. Malý), který vybudoval rozsáhlé rožmberské panství, skutečné souvislé dominium zahrnující většinu jižních Čech.
(kk)
Míka A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970; Václav Březan: Životy posledních Rožmberků (editor J. Pánek a kolektiv), I, II, Praha 1985

z ROŽMBERKA Perchta (* asi 1429 Krumlov, + 2. 5. 1476 Vídeň) - česká šlechtična

Asi nejslavnější z našich "bílých paní" je ta rožmberská, zjevující se na Krumlově, v Telči, Bechyni, Rožmberku, ale především v Jindřichově Hradci, kde je spjata i s tradičním rozdáváním sladké kaše chudým. Už B. Balbín přisoudil úlohu bílé paní právě Perchtě - tak, jak ji můžeme dodnes obdivovat na portrétu v bílých šatech na krumlovském zámku - dceři Oldřicha II. z Rožmberka, jejíž strastiplný osud odpovídá romantické legendě.

Dcera z nejmocnějšího českého rodu byla ve svých asi dvaceti letech roku 1449 provdána čistě z finančních důvodů za Jana z Lichtenštejna, vytržena z milovaného jihočeského prostředí a vržena do tehdy zcela německého Mikulova k lakotnému manželovi a pod nadvládu tchyně, která mladou nevěstu upřímně nenáviděla.

Z četných listů zasílaných domů se dovídáme o zoufalé situaci Perchty na Mikulově, provázené i doslovnou nouzí, která ji nutila se zadlužovat "i v krčmě i v masných krámech, jako jiná chudákyně...". U dcery a manželky ze dvou nejbohatších rodů šlo o skutečnost těžko pochopitelnou. Do nebe volající zacházení s Perchtou i jejími dětmi přimělo k zásahu dokonce i Jiřího z Poděbrad. Od manžela Perchta nakonec utekla na rodný Krumlov, aby sklonek života prožila ve Vídni ve stálých sporech s Lichtenštejny o dědictví po svém zemřelém manželovi.

Vše další patří už do říše legend - mezi nimi je nejznámější ta, že se po své smrti Perchta zjevovala členům rožmberského rodu, a to v bílých rukavicích, když se mělo jednat o příznivou událost (například narození potomka), v černých, když měl někdo z rodiny skonat.
(pa)
Míka A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970; Březan V.: Životy posledních Rožmberků (editor J. Pánek a kolektiv), I, II, Praha 1985

z ROŽMBERKA Petr Vok (* 1. 10. 1539, + 6. 11. 1611 Třeboň) - český šlechtic

Na rozdíl od jeho střídmého staršího bratra Viléma známe posledního Rožmberka Petra Voka, díky uměleckému ztvárnění, jako rozmařilého frejíře a ctitele dobrého moku. To však byla jen jedna a značně zveličená stránka Vokovy osobnosti a týkala se pouze mladších let jeho života. A navíc v tomto ohledu nevybočoval Petr Vok z obvyklých mezí života renesančního kavalíra. Miloval však nejen ženy a víno, ale byl i velkým ctitelem a znalcem umění, zejména literatury a hudby. Zájem projevoval také o technické novoty své doby. Zato hospodaření ho dlouho nezajímalo. Ale časem, zejména když se po Vilémově smrti stal v roce 1592 vladařem domu rožmberského, projevil značnou rozhodnost i dost schopností v boji o zachování silně zadluženého panství. Ke svým poddaným byl, na rozdíl od většiny pánů, spravedlivý, vlídný a snažil se o zmírnění sociální nespravedlnosti doby. Na svých panstvích např. zřídil několik špitálů pro staré a nemocné. Na poddané nevykonával nátlak ani ve věcech víry, neboť to považoval za nedůstojné a příčící se smyslu křesťanství. Sám o otázkách víry a smyslu života a smrti hluboce uvažoval. V roce 1584 vyústily jeho úvahy ve vstup do jednoty bratrské.

Na rozdíl od svého bratra nezastával Petr Vok žádné veřejné úřady. Přesto patřil k nejinformovanějším lidem své doby a udržoval rozsáhlé styky s celou protestantskou Evropou. Jeho třeboňské panství, kam se po prodeji Krumlova císaři Rudolfovi v roce 1601 přestěhoval, bylo významným místem schůzek českých i evropských politiků. Do politického života zasahoval prostřednictvím svých přátel, zejména V. Budovce z Budova. V době vpádu pasovských vojsk do Čech obětoval na vyplacení žoldu pasovským, na nějž byl vázán jejich odchod ze země, celý rodinný poklad. I touto obětavostí a účinnou láskou k vlasti se výrazně lišil od většiny svých vrstevníků.
(jk)
Míka A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970; Janáček J.: Velké osudy, Praha 1972; Pánek J.: Poslední Rožmberkové, Praha 1989

z ROŽMBERKA Vilém (* 10. 3. 1535 Sicendorf v Rakousku, + 31. 8. 1592 Praha) - český šlechtic, politik a diplomat

Rožmberkové vlastnili obrovský majetek v jižních Čechách a patřili k nejstarším, nejbohatším a nejváženějším českým rodům. Pan Vilém, od svých sedmnácti let "vladař domu rožmberského", vyrostl v muže s velkým politickým přehledem, střízlivého, věcného, taktního, štědrého, všemi váženého a v osobním životě neobyčejně střídmého (jedinou sklenku vína v životě prý vypil na smrtelném loži). Patřil k představitelům starší generace tolerantních katolických pánů, kteří sice byli ochotni přispívat k rozvoji katolické církve (Vilém např. založil na Krumlově druhou jezuitskou kolej v Čechách), avšak nekompromisní boj proti nekatolíkům jim byl cizí. Zájmy země a stavů i dobré rodinné a přátelské vztahy kladli nad náboženské rozdíly. Ostatně první tři Vilémovy manželky byly evangeličky.

Celý svůj život zasvětil Vilém z Rožmberka politické, zejména diplomatické činnosti ve službách císařů Ferdinanda I. a hlavně Maxmiliána II. a Rudolfa II. Od roku 1570 zastával nejvyšší zemský úřad, úřad nejvyššího purkrabího. Většinu času trávil jako diplomat na cestách a na svá panství, na nichž vedl hospodářství jeho správce Jakub Krčín z Jelčan, zajížděl obvykle jen pro peníze, které potřeboval na nákladnou reprezentaci. Nemalou část jmění pohltily i experimenty alchymistů, které vydržoval.

Vrcholem Vilémových politických úspěchů a osobním zadostiučiněním byla nabídka polské koruny, kterou mu učinila část polských stavů, s nimiž jménem Habsburků vedl jednání o nástup některého člena habsburského rodu na uvolněný polský trůn. Shodou okolností však z Vilémovy kandidatury sešlo.

Vzdor čtyřem sňatkům zemřel Vilém bez mužského potomka, a tak se po jeho smrti ujímá panství jeho mladší bratr Petr Vok.
(jk)
Kalista Z.: Čechové, kteří tvořili dějiny světa, Praha 1939; Míka A.: Osud slavného domu, České Budějovice 1970; Pánek J.: Poslední Rožmberkové, Praha 1989

z ROŽMITÁLU Lev (* asi 1425, + 1482) - český šlechtic a diplomat

Jméno pana Lva - které se pak stalo součástí rodového přízviska - se uvádí poprvé roku 1452, kdy už jeho sestra Johana byla dva roky manželkou Jiřího z Poděbrad. To mělo pochopitelně velký vliv na další osudy pana z Rožmitálu. V roce 1464 byl jmenován nejvyšším zemským sudím a později nejvyšším hofmistrem Českého království (1467-80). Ve službách Jiřího z Poděbrad také podnikl proslulou diplomatickou cestu po evropských panovnických dvorech, kde měl hledat podporu proti turecké expanzi a zvýšit prestiž Českého království. Na 40 českých pánů a rytířů navštívilo v letech 1465-67 Německo, Francii, Nizozemí, Anglii a dorazilo až do Španělska a Portugalska - podle tehdejších představ na samotný konec světa, jak o tom vypovídá Deník Václava Šaška z Bířkova, jednoho z účastníků Rožmitálova doprovodu.

Mocenské postavení pana Lva našlo odraz i při zvelebení jeho sídla na Blatné, které dal vyzdobit gotickými freskami s postavami králů, dvorskými výjevy i erby předních šlechtických rodů.
(fh)
Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967

z ROŽMITÁLU Zdeněk Lev (* asi 1460, + 14. 7. 1535) - český šlechtic

Syn předního velmože doby poděbradské, pan Zdeněk Lev, nabyl ještě většího majetku a moci než jeho otec. Stal se nejprve karlštejnským purkrabím (1498-1504) a poté dokonce nejvyšším purkrabím Českého království - tedy bezprostředním zástupcem panovníka (od roku 1507), který za Jagellonců v Čechách navíc příliš nepobýval. Pan Zdeněk si však nakonec počínal ve svém úřadu natolik svévolně, když nadržoval vysoké šlechtě a katolíkům, a dokonce se dopustil zpronevěry zemských peněz, že jej Ludvík Jagellonský roku 1523 propustil. Ale už roku 1525 získal Zdeněk úřad zpět.

Zdeněk měl pak vskutku "lví" podíl na volbě Ferdinanda I. Habsburského za českého krále v roce 1526. Ferdinand sice Zdeňkovi jeho zásluhy nikdy nezapomněl, ale když si nejvyšší purkrabí i nadále počínal - spolu s purkmistrem Paškem z Vratu - jako dříve, král ho z jeho úřadu roku 1528 sesadil, tentokrát definitivně.

Nákladný život, který Zdeněk Lev vedl, zadlužil rozsáhlý rodový majetek takovými dluhy, že jeho potomci "žili dílem v Čechách, dílem na Moravě v okolnostech dosti stísněných".
(fh)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1-2, Praha 1992, 1994; Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992; Klučina P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellovců, Praha 1994

RUBEŠ František Jaromír (* 16. 1. 1814 Čížkov u Pelhřimova, + 10. 8. 1853 Skuteč) - český básník a prozaik

Součástí obrozenecké romantické poezie byly deklamovánky a popěvky, jejichž nejpopulárnějším autorem byl ve své době právě F. J. Rubeš. Sloužily vlasteneckým i ryze zábavním účelům a vynikaly "sentimentálním vlastenectvím a krotkou kritikou společenských nedostatků". Mnoho Rubešových deklamovánek bylo zhudebněno a k nejoblíbenějším patřila vlastenecká báseň Já jsem Čech a kdo je víc?

Do literatury vstoupil Rubeš už jako student (nejprve bohosloví, poté práv) a od roku 1834 psal do Květů a dalších časopisů, zejména do Palečka, kterého i spoluredigoval. Paleček byl naším prvním humoristickým časopisem, hojně čteným po celých Čechách. Rubešovy drobné žertovné prózy - humoresky - usměvavě líčily nedostatky tehdejší pražské a vůbec české společnosti. Vedle šesti svazků Deklamovánek a písní (1837-47) je nejlepším dílem Rubešovým humoristická povídka Pan Amanuensis aneb Putování za novelou, vystihující maloměstskou společnost s jejími typy.

Po roce 1847 se Rubeš odmlčel, věnoval se už jen svému právnickému povolání a v necelých čtyřiceti letech umírá na rodinnou chorobu - tuberkulózu.
(fh)
Turnovský J. L.: František Jaromír Rubeš. Nástin životopisný, Praha 1894; Novák J. V.- Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

RUDOLF II. (* 18. 7. 1552 Vídeň, + 20. 1. 1612 Praha) - český a uherský král a římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Do obecného povědomí vstoupil tento panovník jako podivín, který více než vladařským umem a schopnostmi udivoval svojí nákladnou sběratelskou vášní, mecenášskou podporou alchymistů, šarlatánů, na druhé straně však i skutečných umělců a badatelů. Panovník, jehož nevypočitatelné reakce, lhostejnost k etiketě, dvorským i státnickým povinnostem udivovaly současníky. Osobnost, která je stálým otazníkem pro hodnocení historiků.

Narodil se z nesourodého manželství královského páru Marie Habsburské a Maxmiliána II. Habsburského. Matka, jež byla ortodoxní katolička vychovávaná na španělském dvoře, nelibě nesla Maxmiliánovu názorovou uvolněnost a náboženskou vlažnost. V této napjaté rodinné atmosféře vyrůstal i princ Rudolf. Po dlouhých sporech o výchovu budoucích dědiců habsburských držav zvítězil Madrid, a tak přes odpor a nechuť otce byl Rudolf s mladším bratrem Arnoštem vyslán na podzim 1563 do Španěl. Princům se zde sice dostalo poměrně širokého vzdělání a výchovy k vladařským účelům, avšak zvláště na formování Rudolfovy osobnosti necitlivě zapůsobila upjatost madridského dvora, atmosféra přemrštěné zbožnosti, odlidštěnost vztahů a stálé vštěpování nadřazenosti osoby panovníka. Když roku 1564 nastoupil Maxmilián na trůn, začal okamžitě usilovat o navrácení synů do Vídně. Jeho pokusy byly bez úspěchu a Rudolf s Arnoštem se vrátili až roku 1571. Rudolfovo postavení prvorozeného a otázky nástupnictví řešil císař záhy po jeho návratu z Madridu. V září 1572 byl princ korunován svatoštěpánskou korunou v Prešpurku. O rok později přijíždí Rudolf do Prahy, aby zde jednal s českými stavy. Na české straně převládala značná obava ze španělského vlivu na následníka trůnu a zůstávala tady nevyřčená otázka jeho budoucí náboženské tolerance. Ke korunovaci v pražském chrámu sv. Víta došlo až po zdlouhavých jednáních císaře se stavy 22. 9. 1575. Maxmilián přislíbil, že Rudolf bude spravovat zemi v době jeho nepřítomnosti a že se podle starého práva naučí češtině. V říjnu téhož roku byl také zvolen římským králem a 1. 11. 1575 slavnostně korunován.

Za necelý rok však nečekaná smrt císaře vynesla 24letého Rudolfa na trůn významné středoevropské monarchie. Na základě původních plánů otce soustředil Rudolf II. ve svých rukou veškerou vladařskou moc a jeho ostatní sourozenci (5 bratrů) měli být zabezpečeni pravidelnými ročními důchody. Maxmilián nezvolil šťastné řešení a bylo jen otázkou času, kdy se Rudolfovi bratři začnou domáhat podílu na moci. V počátečním období vlády do roku 1580 nebyly spory o vladařské způsobilosti nového císaře. Rudolf II. se dostává do konfliktu s matkou, který vyvrcholil jejím odjezdem do Španělska (1581). Příčinou sváru byla nespokojenost císařovny s postupem panovníka v náboženských otázkách, jenž byl sice katolické církvi nakloněn, ale rekatolizační změny prosazovat nemínil. Na konci roku 1580 Rudolf II. těžce onemocněl. Přes postupné zlepšování choroby a zdánlivé vyléčení lze již tady zaznamenat počátky psychických změn. Začal omezovat své projevy na veřejnosti, styk s lidmi. Odmítal cestovat a od roku 1583, kdy rozhodl přenést dvůr do Prahy, opouštěl město jen výjimečně. Problematická byla i otázka sňatku pro zajištění dědiců trůnu, projednávaná již od roku 1579. Nejvhodnější nevěstou byla vybrána dcera Filipa II., Rudolfova sestřenice Isabela. Dlouhotrvající váhání císaře vedlo madridský dvůr k zrušení zasnoubení a nevěstu získal jeho bratr Albrecht. Zpráva o tomto zasnoubení byla bezprostředním podnětem k propuknutí Rudolfovy duševní choroby (1598). Císař, který podezříval členy habsburské rodiny ze snah o uchvácení koruny, upadal do stavů střídavých záchvatů zlosti a apatie. Téměř dva roky byla jeho choroba bez výrazného zlepšení. Ke změně dochází až působením císařova zpovědníka Jana Pistoria, jenž Rudolfovu pozornost odvracel od všech záležitostí, které jej zatěžovaly a rozrušovaly. Panovník se soustředil na sbírky a další zájmy. Svérázná léčebná metoda přinesla zlepšení, ale od roku 1600 byl Rudolf II. pro zasvěcené osoby nemocný člověk, trpící stihomamem a depresemi.

Přesunem císařského dvora do Čech a s ním i papežského nuncia začíná postupný nástup rekatolizace v zemi (1584, 1602 se obnovuje mandát proti českým bratřím). Tlak katolické církve byl omezen vypuknutím války s Turky v srpnu 1593. Turecké nebezpečí postavilo císaře před nové problémy - finance a vojsko. Válka se protahovala, neboť na uherském bojišti byly síly poměrně vyrovnány. Již téměř sjednaný mír prostřednictvím papežských vyslanců nebyl potvrzen pro onemocnění císaře. Další komplikací bylo povstání v Uhrách vedené magnátem Štěpánem Bočkajem, jehož jednotky postupně obsadily Slovensko (Horní Uhry) a pustošily svými vpády Moravu. Když pak v létě 1605 zahájila turecká vojska nové tažení, musel habsburský dvůr rychle sjednat příměří.

23. 9. 1606 byla podepsána Vídeňská smlouva, kterou bylo Sedmihradsko a část Uher postoupeno Bočkajovi, byl dán slib náboženské svobody v Uhrách a císař se zavázal uzavřít mír s Turky. Turecku zůstaly všechny dosažené výboje a mělo od císaře dostat 200 000 dukátů. V roce 1606, při opětném propuknutí Rudolfovy choroby, začal bratr Matyáš otevřeně projevovat své dosavadní snahy a plány projednáváním otázky nástupnictví. Na konci roku již vyzýval uherské stavy k odboji vůči císaři. Nastává skutečný rozkol uvnitř monarchie a obě strany zbrojí. České stavy se v tuto kritickou chvíli nepostavily na Matyášovu stranu, a tak arcivévoda musel s Rudolfem jednat o částečném odstoupení. Byl uzavřen tzv. libeňský mír, kterým Matyáš získal uherskou korunu, rakouské državy a Moravu. Záhy však čeští protestanté na sněmu předkládají panovníkovi své požadavky, které svou šířkou předstihovaly svobody, jež přislíbil Matyáš ve svých zemích. Postupně se konflikt vyhrocuje a Rudolf nakonec z obavy před bratrem vydává 9. 7. 1609 listinu Rudolfův majestát, která uzákoňuje náboženskou svobodu v Čechách. Panovník zaměřil všechny své síly na pomstu. Tragickým epilogem, jenž urychlil konec jeho vlády, byl vpád pasovských žoldnéřů do země v únoru 1611. Po jejich porážce je Rudolf nucen abdikovat (23. 5. 1611). Na sklonku téhož roku vážně onemocněl a v lednu 1612 umírá.

Pro současnou dobu je nejzajímavější císařova sběratelská činnost, která byla velmi nesourodá. Přes medailérství, malířská a sochařská díla, po grafiku, sklo a různé kuriozity. Bohužel převážná část sbírek byla v době třicetileté války vyvezena z Čech Švédy.

Ze všech věd se Rudolf II. zajímal nejvíce o alchymii (uvádí se, že jedno období bylo u dvora na 200 alchymistů, mj. Alessandro Scotta, Edward Kelley, sir John Dee), byl však i mecenášem takových vědců, jako byli Tadeáš Hájek z Hájku, Johannes Kepler nebo Tycho Brahe.
(ss)
Janáček J.: Pád Rudolfa II., Praha 1973; Janáček J.: Rudolf II. a jeho doba, Praha 1987

RUDOLF HABSBURSKÝ (* 1281, + 3./4. 7. 1307 Horažďovice) - český král z dynastie Habsburků

Po vymření Přemyslovců v přímé mužské linii Václavem III. roku 1306 byla řešena otázka nástupnictví na český trůn. Jedním z kandidátů se stal Jindřich Korutanský, manžel Anny, dcery Václava II. Jindřich se také stal roku 1306 českým králem, ale pouze na velmi krátkou dobu. Na český trůn kandidovali rovněž Habsburkové a římskoněmecký král Albrecht I. Habsburský prohlásil český stát za odumřelé léno a dědičně ho udělil svému synovi Rudolfovi. Po vojenském tažení do Čech, kdy Jindřich Korutanský uprchl, a za pomoci některých šlechticů (Jindřich z Lipé, Jindřich z Rožmberka atd.) byl Rudolf Habsburský v říjnu 1306 zvolen za českého krále. Svým sňatkem s vdovou po Václavu II. Eliškou Rejčkou (16. 10. 1306) utvrdil svou vládu a vznášel nároky i na polskou korunu.

Mladý Habsburk se projevoval jako poměrně schopný vládce. Usiloval o zlepšení královských financí, jeho opatření se týkala především života na královském dvoře. Nezískal si však obecné uznání v zemi a proti králi vystoupila panská skupina vedená Vilémem Zajícem z Valdeka. Král podnikl vojenské tažení do západních Čech proti Bavorovi ze Strakonic, spojenci Viléma Zajíce. Při obléhání Horažďovic na počátku července 1307 však Rudolf Habsburský náhle zemřel ve věku 26 let bez potomků a zanechal po sobě již podruhé ovdovělou Elišku Rejčku.
(kk)
Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986

RULÍK Jan (* 20. 2. 1744 Žleby, + 6. 3. 1812 Praha) - lidový buditel, spisovatel a publicista

Svoji životní dráhu začínal Jan Rulík jako hudební skladatel, zpěvák a varhaník v pražských kostelích. Za zásluhy o rozvoj chrámové hudby byl jmenován i pražským měšťanem.

Seznámil se s českými vlastenci, především s V. M. Krameriem, a brzy patřil "k nejčilejším buditelům českým", ke skupině "lidových" literátů, kteří prostřednictvím populární četby usilovali o vzdělání, zábavu i národní uvědomování českého lidu. Napsal či přeložil a upravil téměř půl stovky knih nejrůznějších literárních žánrů, určených lidovému čtenáři. Národní snahy své doby nejvýrazněji vyjádřil ve spise Sláva a výbornost českého jazyka, kterým v roce 1792 vystoupil na obranu českého jazyka, a v pětidílném Kalendáři historickém (1779-1810), jakémsi pokračování známého stejnojmenného díla Daniela Adama z Veleslavína. Po Krameriově smrti se za nezletilého syna Václava Rodomila Rulík na několik let spolu s F. J. Tomsou ujal redakce jeho populárních novin.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, II, Praha 1951

RYBA Jakub Jan Šimon (* 26. 10. 1765 Přeštice, + 8. 4. 1815 Rožmitál) - český pedagog a skladatel

Ryba studoval gymnázium u piaristů v Praze, po něm filosofii. Už tehdy zastával místo varhaníka u sv. Salvátora. Studií ale zanechal, musel vypomáhat nemocnému otci - venkovskému učiteli. Sám také nastoupil učitelskou dráhu; nejprve jako učitelský pomocník v Mníšku, od roku 1788 už jako učitel v Rožmitále. Oblíbil si klasicistickou poesii a filosofii a pod vlivem Voltaira a Rousseaua se stal stoupencem osvícenecké ideologie. I ve své pedagogické práci zdůrazňoval metodiku a nutnost ovládat teorii. Jako jeden z nejvzdělanějších kantorů své doby u nás ovládal několik jazyků.

J. J. Ryba je dnes znám především jako skladatel církevní hudby, napsal také přes 80 mší (mezi nimi i nejslavnější vánoční Hej, mistře!), ale ve své době proslul i jako skvělý pedagog. Učil děti nejen běžným předmětům, ale i "pravidlům společenským, slušnosti, dějinám vlasteneckým, začátkům zeměpisu, pravidlům zdravovědy a polního hospodářství". Ze školy odstranil tělesné tresty.

V Rožmitále obnovil kůr, vybudoval školní knihovnu, a usiloval dokonce o založení průmyslové školy. Kromě stovek kostelních skladeb komponoval i písně, symfonie apod. - celkem přes tisíc skladeb světských. Slohově prošel vývojem od raného klasicismu až po vyzrálý mozartovský styl s lidovými pastorálními prvky. Velká škoda, že ne všechno se z tohoto bohatství jeho invence a píle zachovalo. Roku 1817 vydal teoretický spis Počáteční a všeobecné základové k umění hudebním. Rozsáhlá byla i jeho činnost literární - spisy výchovné, překlady.

Svou činností získal si Ryba velkou úctu, ale i závist a pronásledování. K neutěšeným poměrům, v nichž žil, přispěla nemoc a Ryba si v záchvatu těžkomyslnosti vzal život. U jeho těla našli rozevřené Senekovy Rozpravy o nesmrtelnosti duše.
(pa)
Janáčková I.: J. J. Ryba o svém hudebním životě, Praha 1946; Němeček J.: Jan Jakub Ryba, Praha 1963

z RÝZMBURKA Aleš Vřešťovský (+ 4. 6. 1442) - český šlechtic a vojevůdce

Pan Aleš pocházel z vladyckého rodu Rýzmburků z východních Čech. Patřil k iniciátorům tábora východočeských husitů na Kunětické hoře, kteří se roku 1420 zmocnili Hradce Králové. Po smrti Jana Žižky v roce 1424 zastával jedno z vůdčích míst mezi sirotky. V roce 1433 na svatomartinském sněmu v Praze byl Aleš Vřešťovský jako představitel nižší kališnické šlechty zvolen zemským správcem a byla mu svěřena pravomoc, kterou až dosud vykonával Prokop Veliký, ke správě mu byla přidána rada dvanácti osob. Úřední funkce skončila Aleši Vřešťovskému 14. srpna 1436, kdy byl přijat v Jihlavě za českého krále Zikmund Lucemburský. Ten pak jmenoval Aleše Vřešťovského nejvyšším zemským písařem. Roku 1440 se účastnil volby nového krále po smrti Albrechta, pak už větší úlohu tento bývalý husitský hejtman, který "od mnohých se lišil svou nezištností", nesehrál.

Jeho sídelním hradem byl Velký Vřešťov u Hořic, u kterého vzniklo za Aleše Vřešťovského v podhradí městečko.
(kk)


Zpět na abecední vyhledávání