Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-O Zpět na abecední vyhledávání R->

PONREPO Viktor (* 6. nebo 16. 6. 1858 Praha, + 4. 12. 1926 tamtéž) - průkopník české kinematografie

Pod nezvyklým pseudonymem se skrýval muž s neméně podivným vlastním jménem Dismas Šlambor. Mistr devatera řemesel - pozlacovač rámů, obchodní cestující, eskamotér, ale i nadšený obdivovatel balónů, elektrotechnik a provozovatel laterny magiky. Na svou největší lásku čekal takřka 50 let - stal se jí film.

Neměl ctižádost filmy tvořit jako Kříženecký, ale chtěl je promítat. A tak se roku 1904 vydal s promítacím přístrojem a asi 180 kratičkými filmy po českém venkově. O tři roky později, přesně 15. 9. 1907, otevřel pak v Praze U modré štiky na Starém Městě první stálý český biograf - Ponrepo.

Ředitel Ponrepo byl gentleman staré školy a na každém představení obecenstvo osobně přivítal a také se s ním rozloučil. Pro případ, že by mu v tom nemoc bránila, nechal si svůj ceremoniál natočit na filmový pásek. A tak nám dodnes může z třiadevadesáti celuloidových políček složit svou poklonu.
(pa)
Bartošek L.: Náš film. Kapitoly z dějin (1896-1945), Praha 1985

POSTL (Postel) Karel (* 1769 Bechyně, + 15. 3. 1818 Praha) - český malíř, kreslíř a grafik

Karel Postl (též Postel), první český klasicistní krajinář, studoval malířství zřejmě na vídeňské Akademii či v grafické speciálce. V jeho práci se odráží silné citové pouto k Praze, městu, jemuž věnoval mnohá svá díla.

Roku 1806 se stal profesorem nově zřízené krajinářské školy při pražské Akademii (umístěné ve Vrtbovském paláci v Celetné ulici) a vyučoval na ní až do své smrti. Těsné sepětí se školou se částečně uvolnilo po státním bankrotu v roce 1811, kdy byl chod školy téměř přerušen pro nedostatek financí a kdy se Postl začal, nucen ekonomickými důvody, více věnovat drobným příležitostným pracím a kreslení vedut. Na své žáky zapůsobil především vztahem ke svému nejoblíbenějšímu tématu - krajině, kterou ve svých dílech nebral pouze za předkládaný prospekt, ale považoval ji za velké umělecké téma, plné proměnlivých momentů a okamžiků. Pro svůj náhled a přístup k realizaci je právem pokládán za zakladatele české krajinomalby.

Jeho tvorba byla ovlivněna vídeňským pobytem, kde měl možnost blíže poznat soudobé středoevropské směry klasicistního umění. Měl i velké pochopení pro malířství a jemnou grafiku starých Holanďanů, jejichž styl uplatňoval i při své práci. Toto vše se odrazilo v jeho rozsáhlé tvorbě, kterou zahájil již při svých vídeňských studiích (panoráma Vídně, 1804, panoráma Prahy z Vodárenské věže, 1805 - bylo vystaveno nejdříve v divadle Bouda a pak i ve Vídni, série grafik pro pohledy Václava Janči Collection de vues... Bohéme, 1803-07) a v níž pokračoval po celou dobu své pedagogické působnosti. Ve svých městských vedutách Prahy (např. Pohled na Staré Město z brány Černé věže, Zříceniny kláštera sv. Anny v Čechách, Pohled na Stromovku, 1810) zachycuje nezapomenutelnou atmosféru milovaného města a při pohledu na jeho obrazy se zdá, že život zde plynul poklidně, idylicky a bez velkého vzruchu.

Nástup preromantismu se pak odrazil ve Skalnaté krajině v bouři (po 1806) a vyvrcholil v jeho zobrazení ideálních zasněných krajin v cyklu Čtyř denních dob (Ráno, Poledne, Večer, Noc, 1810) a v Pohledu na Krkonoše (1810). Dále z tohoto období pochází série pohledů z okolí lázní Teplic a Karlových Var, které leptal kreslíř a grafik Antonín Pucherna. Jeho poslední práce, soubor pohledů na clamgallasovské zámky, dokončil však jeho nejnadanější žák Antonín Mánes, neboť uprostřed tvůrčí práce náhle zemřel.
(jv)
Mráz B.: Karel Postl a základy české krajinomalby, Praha 1957; Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980

POŠEPNÝ František (* 30. 3. 1836 Jilemnice v Podkrkonoší, + 27. 3. 1895 Döbling) - český geolog

František Pošepný je považován za jednoho ze zakladatelů petrografie. Přešel od pouhého popisování ložisek k poznání jejich vývoje, a položil tak základy moderní montanistiky. Po pražské polytechnice vystudoval ještě příbramskou báňskou akademii, kam se v roce 1879 na deset let vrátil jako pedagog, aby zde vychoval řadu vynikajících odborníků. Mezitím prošel, většinou ve státních službách vídeňského geologického ústavu, bohatou praxí po celé tehdy rozlehlé rakouské říši.

Na základě svých neobyčejně bohatých zkušeností vyslovil pak převratnou teorii o vzniku rudných ložisek, kterou zpracoval ve svém životním díle The Genesis of Ore-Deposits (vyšlo anglicky roku 1893). Četné neshody s rakouskou byrokracií vedly nakonec k tomu, že Pošepný odchází roku 1889 předčasně do výslužby a stěhuje se do Vídně, aby se mohl nerušeně věnovat odborné a vědecké činnosti.

Kromě světového uznání měla Pošepného práce mimořádný význam pro české, zejména příbramské hornictví. Zpracoval obsáhlé studie o příbramském rudném obvodu, zabýval se i zlatonosnými rudami ve středních Čechách a řadou jiných konkrétních případů.
(pa)

POTOCKI Alfred hrabě (* 1817, + 18. 5. 1889 Paříž) - polský šlechtic a politik

Pocházel ze starého a mocného polského rodu. Nejprve sloužil v diplomatických službách, od roku 1861 zasedal v haličském zemském sněmu. V roce 1867 byl jmenován ministrem orby v Auerspergově kabinetu, fakticky vůbec první rakouské vládě. Zůstal ve vládě i po premiérově odchodu v roce 1868, ale spolu s Taaffem a dalším ministrem formuloval tzv. memorandum menšiny, které doporučovalo jednání s českou opozicí. Ihned poté podal demisi. Nicméně panovník přijal jeho koncepci a jmenoval ho roku 1870 předsedou tzv. koaliční usmiřovací vlády.

Jako premiér se pokoušel jednat s českou politickou reprezentací, ale neměl skutečný program. Mlhavými sliby pouze přiměl české politiky k obeslání zemského sněmu. Nepodařilo se mu ale přimět je k obeslání říšské rady a nezbylo mu než podat demisi. Celkem čtyřikrát od listopadu 1870 musel prosit panovníka, aby ji přijal. Teprve v únoru 1871 byly jeho prosby vyslyšeny a Potocki uvolnil místo Hohenwarthovi.

Potocki se za své pokusy nedočkal nevděku, od roku 1875 zastával úřad haličského místodržitele. V roce 1883 se místa vzdal a přesídlil natrvalo do Paříže.
(mp)
Srb A.: 60 let českého zápasu 1848-1908, Praha 1908; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

POUPĚ František Ondřej (* 1753 Český Šternberk, + 1805 Brno) - český pivovarník

František Ondřej, vynikající český sládek, jako první u nás postavil tradiční pivovarnické řemeslo na solidní odborný základ. Vyučil se u staršího bratra Jana ve Velké Bíteši a poté prošel řadou českých a moravských pivovarů. Přes výborné výsledky, kterých dosahoval, se musel potýkat s řadou protivníků - jedni mu vytýkali přílišné zavádění novot, druzí zase zveřejňování dosud žárlivě střežených výrobních postupů. Poupě totiž nejen zavedl do pivovarnictví exaktní metody (používání teploměru a tzv. pivní váhy), ale sepsal německy i odborné dílo O umění vařit pivo, ve kterém popsal základní postupy výroby v Čechách tak oblíbeného moku.

Nepřízeň konzervativních sládků přivedla Poupěte do existenčních nesnází, hraničících až s bídou. Obrat nastal roku 1794, kdy se stal sládkem v clam-martinickém pivovaře ve Slaném a o čtyři roky později v Brně. To už za ním ostatní sládci posílali na vyučení své syny a tady také napsal roku 1801 první českou odbornou učebnici Počátkové základního naučení o vaření piva.
(pa)
Nohejl M.: Neslýchaná věc. Tři povídky o "učeném" sládku F. O. Poupěti, Praha 1957; Bělohoubek A.: Život a působení Františka Ondřeje Poupěte, Praha 1987

PRACHNER Václav (* křtěn 17. 9. 1784 Praha, + 3. 4. 1832 tamtéž) - český sochař

Václav Prachner pocházel z rozvětvené rodiny pražských architektů a sochařů z období pozdního baroka a klasicismu, původem z Bavorska. Zřejmě nejstarším z dynastie Prachnerů, o němž víme, že působil v Praze, byl Antonín, původně pevnostní stavitel, který je znám především jako autor přestavby buquoyského paláce v Celetné ulici pro potřeby university. Dalšími z rodiny byli Jan Josef Prachner, rovněž architekt (například primátorský letohrádek v Libni, 1770, účast na úpravě paulánského kostela sv. Salvátora na Starém Městě), a jeho bratr sochař Petr Prachner (autor plastiky na kazatelně v kapli sv. Kříže a u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, řezby pro čínskou bažantnici ve Veltrusích, náhrobek posledního sázavského opata Leandra z Kramáře).

Jejich otcem a zároveň Václavovým dědem byl Richard Prachner, jehož činnost v Praze je doložena před rokem 1730 a už v roce 1731 získal staroměstské měšťanství. Tento představitel bavorského rokoka se u nás podílel (či sám vytvořil) na sochařské výzdobě pro řadu významných staveb - boční plastiky oltáře kostela Narození Páně v Loretě, hlavní oltář kostela Všech svatých na Pražském hradě, hlavní oltář v kostele v Sázavě, oltář pro zámeckou kapli v Lánech či plastiky pro kapli v zámečku v Libni, který přestavoval jeho syn Jan Josef.

Ale vraťme se k Václavu Prachnerovi. Ten se vyučil u svého otce Petra Prachnera, který měl v Praze sochařskou dílnu. Václav patřil už k nové generaci, a tak vedle tradičního uměleckého řemesla studoval na Akademii kresbu u Josefa Berglera - sochařský ateliér v pražské škole chyběl.

V. Prachner jako první přináší do českého sochařství ohlasy nově objevené antiky. Svým výrazem však zůstává ryze český, snad i proto, že mu není většinou dáno, aby pracoval s mramorem, ale převážně s typicky domácím materiálem - pískovcem. Jeho nejznámějším dílem je bezesporu alegorie Vltavy, populární "Terezka" (1812), dodnes (její kopie) umístěná ve zdi nad kašnou v nice clam-gallasovského paláce na Starém Městě.

Vrcholu tvorby dosáhl Prachner ve svém posledním velkém díle, pomníku na náhrobku biskupa Lva Thuna na malostranském hřbitově v Praze-Radlicích. Biskup byl jeho štědrým mecenášem a zadavatelem řady objednávek, například pro něho vytvořil Prachner zahradní pomník Jen chvíli (1822) pro Tusculum na Cibulce (dnes Praha 5). Poprvé po mnoha desetiletích, vlastně až od dob baroka, vytvořil tu český sochař na domácí půdě monumentální plastiky. Na jeho sochařskou tvorbu, respektive koncepční pojetí, navázal mimo jiné i J. V. Myslbek.
(pa, jv)
Blažíček O.: Sochařství českého baroku, Praha 1958; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

PRÁŠEK Justin (* 7. 8. 1853 Brandýs nad Labem, + 23. 12. 1924 Klánovice) - český historik a orientalista

Justin Prášek patřil k zakladatelům a průkopníkům orientalistiky v Čechách na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy většina našich historiků obracela svůj zájem především k problematice českých národních dějin. V Evropě (především v Německu, Británii a ve Francii) již dávno zaujala orientalistika přední místo vědeckého zájmu, zatímco v Čechách setrvávala většinou stále ještě v rovině romantických a sběratelských zájmů.

Prášek vystudoval pražskou universitu a nastoupil dráhu středoškolského profesora. Za universitních studií se sice věnoval hlouběji topografii Království českého, ale stále zřetelněji se přikláněl ke studiu asyrštiny, perštiny a klínopisu. Shromažďoval prameny k dějinám starého Orientu a podnikl několik zahraničních cest do evropských center orientálních bádání - Mnichova a Berlína, kde se setkal s významnými orientalisty a předními reprezentanty oboru a s jimi nashromážděným materiálem.

Prášek napsal řadu vědeckých publikací zaměřených především na médské dějiny (chronologie médských dějin, rozbor Hérodotových zpráv o Médech ad.), z nichž je nejvýše ceněna Geschichte der Meden und Persen bis zur makedonischen Eroberung (1906-10). Šlo o poměrně úzce specializovaný obor, proto svá díla psal především německy a anglicky. Přesto v češtině vydal řadu popularizačních prací, například Asýrie a dávný Orient, Foiničané, Ženy antické, ale i pokus o nový výklad řeckých dějin Aegeové, Řecký středověk a Doba válek řecko-perských, kde se snažil uplatnit výsledky tehdy nových archeologických vykopávek Heinricha Schliemanna i jeho pokračovatelů. Ovšem jeho dějiny antického Středomoří byly později historiky odsouzeny a shledány plné omylů.

Že Prášek nezanevřel zcela na české dějiny, dokládá jeho podíl na pokračování Dějin českých (od 1898) po A. Rezkovi.

Za největší přínos pro českou vědu, a zejména orientalistiku však můžeme pokládat Práškovo pedagogické působení. Vždyť pro svůj milovaný obor nadchl svého žáka na gymnáziu a poté orientalistu světového jména a zakladatele chetitologie Bedřicha Hrozného.
(fh, jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II., Praha 1977

PRÁŠEK Karel (* 4. 2. 1868 Řivno u Nových Benátek, + 13. 2. 1932 Košetice, okres Pelhřimov) - český statkář a politik

Syn rolníka se po ukončení měšťanské školy věnoval hospodářství. V devadesátých letech stál u zrodu českého agrarismu. V roce 1897 spolu s kněževeským statkářem Stanislavem Kubrem zakládal Sdružení českých zemědělců. To se o dva roky později usneslo na "utvoření samostatné strany agrární", jež měla "zvláště hájiti zájmy středního stavu tohoto, aniž by zapomínala na své povinnosti vůči ostatním stavům a celému českému národu vůbec".

Ač formálním předsedou strany byl S. Kubr, faktickým vůdcem byl právě Prášek. Nemalou úlohu hrál i tajemník strany a publicista Emanuel Hrubý. Kubr i Prášek zasedali od roku 1901 v českém sněmu a na říšské radě. Parlamentní volby na základě všeobecného volebního práva v roce 1907 byly pro agrárníky velmi úspěšné, a tak byl Prášek v letech 1907-08 ministrem bez portfeje v Beckově vládě.

Po vzniku Československa byl poslancem Národního shromáždění a ministrem zemědělství v letech 1918-20. Od roku 1920 zasedal v senátu. V roce 1925 se rozešel s agrárníky a pokoušel se organizovat vlastní konzervativní stranu. Ve volbách neuspěl a odešel z politického života.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PRAŽÁK Alois (* 21. 2. 1820 Uherské Hradiště, + 30. 1. 1901 Vídeň) - moravský politik

Vystudoval práva v Brně a Olomouci a od roku 1844 působil jako advokát v Brně. V revolučním roce 1848 vystupoval jako poslanec moravského sněmu proti jednotícím českým snahám s tím, aby nebyla pošlapána starobylá práva Markrabství moravského. V letech 1848-49 zasedal i v ústavodárném sněmu. Od obnovení ústavnosti v roce 1861 byl poslancem moravského zemského sněmu a říšské rady.

Patřil k vůdčím staročeským politikům na Moravě. Účastnil se všech vyjednávání s Vídní v šedesátých a sedmdesátých letech. Po neúspěchu jednání o "fundamentálních článcích" s Hohenwarthovou vládou v roce 1871 však moravští politici v čele s Pražákem nesetrvali v pasívní rezistenci jako jejich čeští kolegové a již roku 1874 vstoupili do říšské rady.

V roce 1879 byl Pražák jako součást vstřícného gesta ze strany Vídně vůči české politické reprezentaci jmenován ministrem bez portfeje. A čeští politici se rozhodli říšskou radu přeci jen obeslat. Ač přednesli tzv. státoprávní ohrazení, následujících dvanáct let jako součást "železného kruhu pravice" podporovali Taaffeho vládu. V ní vedl Pražák v letech 1881 až 1887 i ministerstvo spravedlnosti.

Z titulu své vládní funkce se Pražák významně podílel na přípravě tzv. Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880 a o dva roky později vydal sám podobná nařízení pro Slezsko. Tato nařízení byla prvním krokem ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích. Pražák byl i jednou z vůdčích postav punktačních jednání z roku 1890. Po jejich kritice ze strany mladočechů a následném volebním krachu staročechů odešel roku 1892 z vlády.

Roku 1888 byl povýšen do šlechtického stavu, o čtyři roky později jmenován členem panské sněmovny.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PREFÁT z VLKANOVA Oldřich (* 12. 5. 1523, + 26. 7. 1565 Praha) - český cestovatel a spisovatel

O. Prefát je znám jako autor jednoho z nejlepších starých českých cestopisů Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny. Nebyla to jediná cesta, kterou podnikl (v roce 1552 cestoval např. po severním Španělsku), ale o ostatních mnoho nevíme. Také o své cestě do Palestiny v letech 1546-47 napsal až po naléhání přátel. Kniha vyšla v roce 1563 a dosáhla značné obliby a rozšíření. V cestopise se projevuje autorova vzdělanost, zvídavost a orientace na přírodní vědy a techniku. Jeho popisy měst, staveb, zeměpisných i přírodních jevů jsou přesné, podrobné, názorné a střízlivé. Byl katolík, ale nevěřil slepě. Před vírou v zázraky spojovanou se svatými místy dával - na rozdíl od mnoha jiných - přednost vlastnímu poznání a racionálnímu vysvětlení jevů. Projevil se i jako nadaný vypravěč s bohatou slovní zásobou.

Pocházel ze zámožné pražské měšťanské erbovní rodiny. Rozsáhlé vzdělání humanitní, přírodovědné a technické získal na studiích ve Wittenbergu, Lipsku, Praze, Benátkách a Římě. Přes dlouholetý pobyt v cizině zůstal horlivým Čechem. Po otcově smrti zdědil v Praze na Uhelném trhu dům a založil zde dílnu na výrobu měřicích přístrojů a astronomických pomůcek.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, I, Praha 1951

PREISLER Jan (* 18. 2. 1872 Popovice u Berouna, + 27. 4. 1918 Praha) - český malíř

Jedním z významných směrů českého malířství přelomu 19. a 20. století byl symbolismus, svými záměry i prostředky protikladný impresionismu. Jeho vrcholným představitelem a zároveň spoluurčujícím tvůrcem dalšího proudu - secese - byl Jan Preisler.

Životopis J. Preislera nemá okázalých vnějších zvratů. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí, v 15 letech se stal žákem Uměleckoprůmyslové školy, kde v tvrdé a ukázněné práci setrval 8 let a rozvinul plně své velké nadání. Přímý vztah vázal mladého malíře k jeho učiteli F. Ženíškovi, na utváření jeho myšlenkového světa zapůsobil hluboce Maxmilián Pirner. Nesmazatelně se do jeho tvorby vryl rodný kraj - srázy a rokliny vápencových skal v okolí Zlatého koně a Koněprus.

Výrazný posun v malířově tvorbě znamenala cesta do Itálie. Právě do té doby spadají jeho proslulé variace na motiv Černého jezera. Roku 1913 byl Preisler jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a stejně jako byl sám znamenitý umělec, stal se i svědomitým a citlivým učitelem až do své předčasné smrti, vyvolané prudkým zápalem plic.
(pa)
Kotalík J.: Jan Preisler, Praha 1968

PREISS František (* kolem 1660 Praha, + 1. 8. 1712 tamtéž) - český barokní sochař

František Preiss pocházel pravděpodobně z rodiny drážďanských Preissů, která se usadila kolem roku 1580 v Praze na Hradčanech. Jeho předkem byl snad řezbář Pavel Preiss.

Počátky jeho školení a umělecké dráhy jsou nejasné. Uvažuje se o tom, že se školil nejdříve v dílně olomouckého sochaře Františka Leblaose a poté pracoval v dílně pražského známého sochaře Jeronýma Kohla (tvůrce kašny na II. nádvoří Pražského hradu a žáka Heidelberga). Právě s Kohlem ho spojovalo celoživotní přátelství, na jehož počátku byla pomoc staršího a zkušenějšího kolegy, jehož však Preiss posléze kvalitou práce předčil.

Preiss žil na Hradčanech, kde měl svoji dílnu a radniční šenk. V roce 1705 se zde stal starším (konšelem). Roku 1709 podepsal společně s F. M. Kaňkou a Michaelem Václavem Halbaxem žádost o zřízení umělecké akademie v Praze, což svědčí o jeho váženém postavení a vysoké umělecké prestiži, kterou zajisté požíval. Preiss se věnoval většinou řezbářství, neboť dřevo bylo materiálem natolik poddajným, že v něm mohl vyjádřit nejniternější emotivní rozpoložení svých postav.

Zpočátku byla jeho tvorba ještě poněkud strnulá, silně ovlivněná starší domácí manýristickou a časně barokní tradicí, zprostředkovanou mu právě jeho učitelem Jeronýmem Kohlem. Posléze však Preiss dospěl k překvapujícímu dynamismu a životnosti ztvárňovaných postav. V začátcích vrcholného baroku zaujímá nezastupitelné místo právě svým osobitým realismem čerpajícím z domácího prostředí, na rozdíl od projevu cizích sochařů (například drážďanští Heermannové nebo Vlach z Padovy Ottavio Mosto), tvořících ve stejném období. Jeho nejvýznamnějšími dochovanými díly jsou např. monumentálně pojaté sochy českých patronů z chrámu sv. Víta (1696), výzdoba tří velkých oltářů v kostele sv. Mikuláše v Lounech, výzdoba hlavního oltáře v Doksanech (1703), kamenné sochy světců pro kostel sv. Voršily na Novém Městě pražském (1709-10), které jsou však většinou přisuzovány jeho pomocníkům.
(jv)
Blažíček O. J.: Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958; Dějiny českého výtvarného umění, II/1, Praha 1989

PREISS Jaroslav (* 8. 12. 1870 Přeštice, + 29. 4. 1946 Praha) - český podnikatel a politik

Po studiích v Domažlicích a Praze pracoval zprvu jako publicista. Od roku 1900 vedl hospodářskou rubriku Národních listů a redigoval různé hospodářské a finanční časopisy. Pro svou publicistickou činnost v časopise Živnostenské banky byl roku 1907 jmenován ředitelem průmyslového a hypotečního oddělení Živnobanky. Díky svým neobyčejným schopnostem a v Čechách neobvyklému mezinárodnímu rozhledu rychle postupoval. Již roku 1910 byl náměstkem vrchního ředitele Živnobanky.

Aktivně se účastnil i politického života. Vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let 19. století, od roku 1899 byl členem státoprávně radikální strany, od roku 1907 mladočeské strany, za kterou zasedal v parlamentu. V roce 1916 byl obviněn z velezrady a zatčen. Měl údajně financovat české odbojové hnutí a jako vůdčí představitel Živnobanky bojkotovat rakouské státní půjčky. Roku 1917 byl amnestován a ihned jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky.

Po roce 1918 spolupracoval s A. Rašínem na přechodu českých financí do samostatného československého státu. V nové republice měl lví podíl na hospodářské expanzi Živnostenské banky, zejména jejího průmyslového koncernu. V letech 1930-39 byl předsedou Ústředního svazu československých průmyslníků. Prostřednictvím Živnobanky významně působil na vnitřní i zahraniční politiku republiky.
(mp)
Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

PREISSOVÁ Gabriela (* 23. 3. 1862 Kutná Hora, + 27. 3. 1946 Praha) - česká spisovatelka

Preissová objevila spolu s J. Herbenem a bratry Mrštíky pro českou literaturu moravské Slovácko a jeho svérázný lid. Žila v tomto kraji od dětství (1874) prakticky až do konce století a také tu působila v národně uvědomovacím duchu mezi lidem. Slovácku věnovala svá nejranější a zároveň umělecky nejvýznamnější díla: Obrázky ze Slovácka, a především dramata Její pastorkyňa a Gazdina roba. Úspěch těmto hrám, psaným slováckým nářečím, zajistila nejen nová tematika, ale především fakt, že přinášely na jeviště - jako jedny z prvních u nás - nový proud, realismus. Obě dramata byla ztvárněna navíc jako opery: Gazdinu robu pod jménem Eva zkomponoval J. B. Foerster, ale světové proslulosti dosáhla především Její pastorkyňa zhudebněná L. Janáčkem. Ve své pozdější tvorbě už Preissová významnějších úspěchů nedosáhla.
(fh)
Závodský A.: Gabriela Preissová, Praha 1962

PRESL Jan Svatopluk (* 4. 9. 1791 Praha, + 6. 4. 1849 tamtéž) - český přírodovědec

V první polovině 19. století dělala česká věda teprve své první nesmělé krůčky. Jedním z těch, kteří jí byli na krušné cestě mocnou oporou, byl Jan Presl, vlasteneckým jménem Svatopluk. Vystudoval v Praze piaristické gymnázium a pak medicínu, tehdy jediný obor, kde mohl nabýt přírodovědecké vzdělání. Lékařskou praxi nikdy neprovozoval, stal se asistentem zoologie a mineralogie.

Presl byl nadšeným vlastencem. Patřil k družině Jungmanna, účastnil se příprav k založení Vlasteneckého (Národního) muzea od roku 1818. Po dvouleté epizodě v olomouckém lyceu se vrátil roku 1820 na pražskou universitu a působil tu plných 28 let. Činně se účastnil politického života, v bouřlivém roce 1848 byl delegátem Slovanského sjezdu.

Preslovy zásluhy o českou vědu jsou nezměrné. Spolu s bratrem Karlem vydal monumentální dílo Flora Čechica (Květena česká) s 1 498 českými botanickými názvy, z větší míry dodnes užívanými. Stál i u zrodu prvního českého vědeckého časopisu Krok (1821). Na jeho stránkách uveřejnil vůbec první českou vědeckou mineralogickou práci a zde také publikoval českou odbornou terminologii ze zoologie. Nejrozsáhlejším Preslovým dílem byl Rostlinář, vynikající chemické názvosloví vypracoval v Lučbě čili chemii zkusné. Vedle např. ďasýku (dnes kobalt) či nebesníku (uran), které se neujaly, najdeme tu již kyslík, vodík, křemík, hliník, sodík, vápník atd.

Vědecký obzor Preslův byl neobyčejně široký. Zabýval se i dějinami vědy, propagoval očkování, sepsal první českou zoologickou učebnici Ssavectvo, publikaci Nerostopis čili Mineralogie a ve dvou svazcích Všeobecný rostlinopis.

Spojení vědeckých schopností s ryzím vlastenectvím, které Presl projevoval vždy a všude, ovlivnilo rozhodujícím způsobem počátky české vědy a přineslo jí neobyčejně cenný vklad.
(pa)
Hoffmannová E.: J. S. Presl, K. B. Presl, Praha 1973

PRESL Karel Bořivoj (* 17. 2. 1794 Praha, + 2. 10. 1852 tamtéž) - český přírodovědec

Karel Bořivoj Presl se na rozdíl od svého staršího bratra nevěnoval přírodním vědám v tak plné šíři, ani jejich zpřístupnění v národním jazyce, zato tím hlouběji a systematičtěji obsáhl svou milovanou disciplínu - botaniku. Jeho odborná pojednání, většinou v němčině nebo latině, mají trvalou vědeckou hodnotu.

Vystudoval medicínu, roku 1817 botanizoval v Itálii a na Sicílii. Od roku 1822 byl kustodem zoologických a botanických sbírek Vlasteneckého (Národního) muzea v Praze. Zde také vzniklo jeho vynikající systematické botanické dílo Reliquiae Haenkeanae s popisy a obrazy nových druhů rostlin posílaných ústavu T. Haenkem z Jižní Ameriky.

K lékařskému povolání se Presl vrátil jen v krátké epizodě za cholerové epidemie roku 1831. Již v roce následujícím obdržel profesuru všeobecného přírodopisu na pražské universitě. Určil a pojmenoval řadu nových rostlin a naopak četné druhy určené různými botaniky nesou k Preslově poctě jeho jméno.
(pa)
Hoffmannová E.: J. S. Presl, K. B. Presl, Praha 1973

PRIBINA (* okolo 800, + údajně 21. 3. 861) - nitranský a blatenský kníže

Prvním známým státním útvarem, který můžeme bez nejmenších pochybností lokalizovat na území Slovenska, bylo Nitranské knížectví, v jehož čele stál na sklonku 20. let 9. století Pribina. Nevíme přesně, v jakém poměru byl k moravskému knížeti Mojmírovi I. (dříve býval považován za jeho bratra či nemanželského syna, odtud i jeho jméno Priwina, Priuvina = pastorek), zato je známo, že udržoval přátelské styky s franskou říší a nebránil ani činnosti franských kněží, přestože sám byl pohan. Dokonce souhlasil s vysvěcením kostela v Nitře (asi roku 828), ale nedlouho poté (mezi roky 833-36) byl z Nitranska vypuzen Mojmírem I. Uchýlil se ke správci franské východní marky Ratbodovi, ale pomoc, kterou tu očekával proti Moravanům, nezískal. Císař Ludvík Němec mu jen přikázal, aby přijal křest. Pribina se pak pokoušel získat zpět Nitransko za pomoci Bulharů i Chorvatů, ale po neúspěších se vrátil do franské říše, kde mu císař (asi roku 840) svěřil území dolní Pannonie kolem Blatenského jezera (dnešní Balaton). Zde Pribina vybudoval Mosaburg (Blatnohrad) a horlivě šířil křesťanství, za což ho císař odměnil roku 847 tím, že mu Blatenské knížectví svěřil dědičně. Roku 860 však moravský Rastislav využil sporů mezi západofranskou a východofranskou říší, vtrhl do Blatenského knížectví a v bojích Pribinu porazil a zabil. Novým knížetem se pak stal Pribinův syn Kocel (+ 874), který pokračoval v otcově politice podpory křesťanství a byl zvláště horlivým příznivcem cyrilometodějské mise a iniciátorem Metodějova jmenování arcibiskupem pannonským a moravským. Nakonec i jeho knížectví připojil k Velké Moravě výbojný Svatopluk.
(fh)
Kučera M.: Postavy velkomoravskej histórie, Martin 1986; Havlík L. E.: Kronika o Velké Moravě, Brno 1987

PROCHASKA Jiří (* 10. 4. 1749 Blížkovice, + 17. 7. 1820 Vídeň) - český lékař, fyziolog

Profesor anatomie a očního lékařství na pražské lékařské fakultě (v letech 1780-91) Jiří Prochaska vystudoval medicínu ve Vídni, kde také roku 1776 promoval. Již v době svého pražského působení se zařadil mezi přední světové badatele. Do anatomie zavedl dokonalou injekční techniku umožňující sledovat průběh cév, pozitivně ovlivnil vývoj embryologie, v očním lékařství proslul jako chirurg a originálně popsal např. glaukom.

Těžiště jeho prací leželo však ve fyziologii. V základní práci Úvahy o funkci nervové soustavy (1784) odmítl důrazně existenci "fluida" vedeného nervy a nadaného jakýmsi životním principem. Definoval pojem "vis nervosa" jako fyzikálně biologickou sílu dávající nervům schopnost přenášet podněty, i když její podstatu dosud neznal.

Od roku 1791 působil Prochaska na vídeňské universitě. Zde také vyšla jeho známá učebnice fyziologie (1820). Z jejího ruského překladu studoval mj. velký ruský fyziolog Sečenov, který pak navázal na mnohé Prochaskovy práce.

V soukromí se Prochaska nadšeně zabýval malbou a hudbou a pěstoval literaturu.
(pa)
Kruta V.: Med. Dr. Jiří Procházka 1749 až 1820, Praha 1956

PROCHÁZKA František Faustin (* 13. 1. 1749 Nová Paka, + 2. 12. 1809) - český filolog a literární historik

Když první profesor české řeči a literatury na pražské universitě F. M. Pelcl hovořil ve svém nástupním projevu o vlastencích, kteří se snaží "opět své mateřštině dodati starého lesku", byl mezi jmenovanými i F. F. Procházka, původně učitel a kazatel pavlánského řádu, později cenzor a zemský ředitel všech gymnázií v Čechách, člověk horlivý, spravedlivý a skromný.

Značný význam pro rozšíření češtiny mělo lidové vydání bible, které v letech 1778-1780 připravil Procházka spolu s V. F. Durychem. Výbornou češtinu tohoto díla pochvalně ocenil i Josef Dobrovský. (Nové vydání bible pořídil později Procházka sám.)

V roce 1782 vydal latinsky psaný spis o historii české literatury. Toto dílo převýšilo nejen práce Balbínovy, ale i Voigtovy. V německy psané periodické publikaci Rozmanitosti české a moravské literatury (1784-85) otiskoval Procházka staré spisy nebo ukázky z nich, provázené komentáři a biografiemi.

V letech 1786 a 1787 pak vydal třináct starých českých knih (mezi nimi i Dalimilovu kroniku, Pulkavovu kroniku a Prefátovu Cestu z Prahy do Benátek), určených především lidovým čtenářům. Knihy byly pečlivě jazykově připraveny a každá obsahovala rozsáhlý a zasvěcený úvod, prodchnutý vlasteneckým duchem. Vydávání obsahově i jazykově hodnotných knih v době, kdy se nedostávalo dobré četby v českém jazyce, bylo významným vlasteneckým činem.
(jk)
Hanuš Josef: František Faustin Procházka, český buditel a literární historik, Praha 1915; Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975

sv. PROKOP (* okolo 990 Chotouň u Českého Brodu, + 25. 3. 1053 Sázava) - český světec, zakladatel a opat sázavského kláštera

Původně pražský kanovník, poté poustevník, opat sázavského kláštera a po své smrti světec a jeden ze zemských patronů.

Podle legendistů Prokop pocházel ze zemanské rodiny a vzdělání nabyl při vyšehradském kostele, kde se měl seznámit i se staroslověnským a řeckým bohoslužebným ritem, který byl dědictvím cyrilometodějské tradice. Jeho otec se jmenoval Vít (Vojslav) a matka Božena (Svatava). I když byl Čech, dostal řecké jméno. Prokop se stal kanovníkem, zároveň se oženil a měl syna Jimrama, který byl pravděpodobně mnichem v benediktinském klášteře v Praze-Břevnově.

Předpokládá se, že po vyvraždění Slavníkovců (995) se Prokop spolu s dalšími mnichy, kteří s nimi byli spřízněni, uchýlil do ústraní, nejprve do jeskyně v Dalejích u Jinonic, poté do hlubokých lesů při Sázavě (1009). Zde se k němu přidali další mniši i jeho syn Jimram a synovec Vít. Zbudovali si zde u jeskyně chatrče, kapli Panny Marie a pomáhali chudým. Při jednom z knížecích lovů se v lesích u řeky s Prokopem setkal kníže Oldřich (1030). Hned si ho oblíbil a Prokop se stal jeho zpovědníkem. Byl knížetem zároveň vybídnut, aby zde založil klášter, k čemuž v roce 1032 skutečně došlo. Mniši přijali řeholi sv. Benedikta, ale udrželi si liturgii ve staroslověnském jazyce.

Přízeň, kterou Oldřich prokazoval Prokopovi, se odrazila i v darování mnoha pozemků klášteru. Samotná stavba kláštera však byla dokončena až za Břetislava I. roku 1039 a tehdy se Prokop stal opatem a majetek byl Sázavskému klášteru znovu rozmnožen. Klášter se stal významným střediskem slovanské liturgie a písemnictví, když až do konce 11. století (s kratší přestávkou) se bohoslužby sloužily ve staroslověnštině, a mniši se tak stali pokračovateli cyrilometodějské tradice. V letech 1126-62, kdy už slovanskou liturgii zatlačila latinská, tu vznikla proslulá Kronika mnicha sázavského, která aspoň částečně nahrazuje ztracený klášterní archiv.

Samotná postava sv. Prokopa je zachycena především v legendách (vznikaly záhy po světcově smrti, za Karla IV., ale ve verších ji zpracoval i J. Vrchlický) a mezi nejznámější epizody patří "zkrocení ďábla", kterého světec přinutil orat.

Prokop byl ctěn již za svého života a záhy po smrti se stal jeho sázavský hrob poutním místem. Národním světcem a patronem se stal za panování Přemysla I. Otakara 4. 7. 1204, kdy byl kanonizován církví. Stal se však nejen patronem Čech, ale i horníků a rolníků.
(fh)
Kadlec J.: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského, Řím 1968; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20