Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-O Zpět na abecední vyhledávání R->

PACÁK Bedřich (* 13. 9. 1846 Bělohrad u Nové Paky, + 24. 5. 1914 Veltrusy) - český advokát a politik

Syn úředníka studoval právnickou fakultu v Praze. V bouřlivém roce 1868 pronesl ve společnosti studentů v hostinci v Šárce "velezrádný" výrok a byl odsouzen na 5 let těžkého žaláře. Amnestován byl teprve po třech letech. Po propuštění dokončil studium, působil v Národních listech a po roce 1875 se věnoval advokacii. Od roku 1883 byl proslulým advokátem v Kutné Hoře.

V devadesátých letech hrál Pacák významnou úlohu v mladočeské straně. Od roku 1889 zasedal na českém zemském sněmu, od roku 1891 na říšské radě ve Vídni. Byl stoupencem umírněné reálné politiky. V letech 1895-97 horoval pro jednoznačnou podporu premiéra Badeniho, s kterým jednal při přípravě jazykových nařízení. Po demisi E. Engela převzal v roce 1900 předsednictví Klubu mladočeských poslanců. V letech 1906-07 působil jako ministr bez portfeje v Beckově vládě. Po volbách na základě všeobecného volebního práva 1907 už nebyl vzhledem k změněné parlamentní situaci do rekonstruované vlády pojat.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PALACKÝ František (* 14. 6. 1798 Hodslavice u Nového Jičína, + 26. 5. 1876 Praha) - český politik a historik

Nemnoho osobností v dějinách národů získá přívlastek "otec národa", který plným právem přináleží českému učenci, politikovi, poslanci ústavodárného sněmu let 1848-49, zakladateli novodobého českého dějepisectví - F. Palackému.

Narodil se v rodině luteránského kazatele a učitele Jiřího Palackého v Hodslavicích. Studia na evangelických školách v Trenčíně, Prešpurku, působení v aristokratických rodinách jako domácí učitel a vychovatel přinesly Palackému nejen bohaté vzdělání, ale i společenskou zběhlost a politický přehled. Skutečným mezníkem v jeho dalším životě byl rok 1823, kdy přichází do Prahy. Toto období až do roku 1848 on sám nazývá "dobou intensivního studia českých dějin". Nejprve působí jako archivář rodiny Šternberků a pod vedením Dobrovského si osvojuje techniku a metody historické práce. Pilně studuje prameny, archivní materiály. Udává se, že během celoživotní badatelské práce studoval v 70 evropských archivech (jen ve vatikánském archivu opsal na 400 listin). Roku 1831 je oficiálně jmenován zemským historiografem s pověřením sepsat dějiny Království českého. V souvislosti se sběrem materiálů k této práci vzniklo dílo Staří letopisové čeští (1829). Při studiu mu byly velice prospěšné jeho jazykové znalosti (kromě klasických jazyků a staroslověnštiny uměl německy, maďarsky, rusky, anglicky, francouzsky, italsky, španělsky, portugalsky). Mimo vlastní vědeckou práci se podílel na založení Matice české (1831 - podpůrný fond pro vydávání českých odborných a uměleckých knih), byl přijat do Královské české společnosti nauk, účastnil se zakládání Časopisu Českého muzea a později ho redigoval. V této době (1827) se vyřešila i Palackého nejistá sociální situace sňatkem s Terezií Měchurovou (dcerou bohatého pražského advokáta a velkostatkáře), který mu umožnil existenci soukromého badatele. Manželství "z rozumu", trvající do Tereziiny smrti roku 1860, bylo velice spokojené a šťastné.

Již roku 1832 začíná sepisovat životní historické dílo. Nejprve bylo vydáno v německé verzi Geschichte von Böhmen (I. díl - 1836, II. díl 1. - 1839, 2. - 1842) a později rozšířené v jazyce českém pod názvem Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Jeho definitivní podobu dokončil Palacký až na sklonku života. Tato pětidílná monumentální historická freska podává dějinný vývoj českého národa do roku 1526 (tj. do nástupu habsburské dynastie na český trůn). Vychází z jeho filosofie dějin, které jsou zde prezentovány jako nepřetržitý střet a prolínání živlu slovanského s německým a myšlenky boje autoritativní moci (středověká církev) se svobodou ducha (české husitství). Palackého pojetí bylo veřejnou vědeckou obhajobou české národní existence a důkazem politického a kulturního přínosu naší země pro evropský kontinent.

Již roku 1847 byl za své zásluhy ve vědě jmenován mezi prvními členy Akademie věd ve Vídni.

S příchodem roku 1848 se otevírá další významná životní úloha F. Palackého - éra politické činnosti, která se uzavřela v roce 1872. Během této doby se stal "vůdcem národa", nikoli profesionálním politikem běžného typu, neboť byl příliš výraznou osobností s neústupnými názory, která byla naprosto vzdálena politickým kompromisům. Skutečným vstupem do politického života byla jeho odpověď na pozvání do frankfurtského sněmu. V otevřeném dopise ze dne 11. 4. 1848 odmítá účast a formuluje své pojetí nutné existence státu rakouského jako protiváhy mocenských zájmů Ruska a Německa. Odtud pochází Palackého známá slova: "... kdyby státu rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil". Tento dokument jej vyzdvihl na čelnou pozici v českém politickém táboře. V červnu 1848 předsedá Slovanskému sjezdu v Praze, o měsíc později vstupuje do Ústavodárného sněmu ve Vídni, později přeneseného do Kroměříže. Jako poslanec je zvolen do komise pro "ústrojí říše", kde předkládá svoji federalistickou koncepci uspořádání monarchie. Porážka revoluce, nástup neoabsolutismu Františka Josefa I. a s tím spjatých důsledků vedly Palackého k odchodu z politiky zpět k vědecké práci. Snaží se bez úspěchu prosadit plán na sepsání a vydávání české encyklopedie. Tuto myšlenku částečně pak uskutečnil při společné práci na Riegrově naučném slovníku (1858-79). Roku 1853 F. L. Rieger uzavírá manželství s dcerou Palackého Marií, a tak se jejich politická i názorová shoda a přátelství prohlubuje příbuzenským vztahem.

S oživením společenského a politického života v Rakousku na počátku let šedesátých se Palacký vrací do veřejného dění. V letech 1861-72 držel poslanecký mandát do českého sněmu a současně byl jmenován do panské sněmovny říšské rady (1861), kterou však po několika měsících definitivně opouští. Neúspěch při prosazování českého státoprávního programu v následujícím období, obavy z centralismu nebo dualismu v budoucím možném uspořádání říše vedly Palackého ke zveřejnění myšlenek v sérii článků publikovaných později souhrnně pod názvem Idea státu rakouského (1865). Tento spis stejně jako pozdější Doslov k Radhostu (neboli tzv. politická závěť z roku 1872) vyjadřují nejen vlastní politickou koncepci, ale především zklamání nad postavením národů v monarchii a nad nepochopením jejich potřeb a tužeb. Tento Palackého posun v austroslavisticky pojímaném postavení českého národa bývá často dokládán jeho známým výrokem: "Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!" Rakousko-uherské vyrovnání roku 1867 jen potvrdilo Palackého obavy. Účastní se vzdoroakce - pouti do Moskvy, která však nesplnila očekávání. Až do své smrti byl kategorickým stoupencem pasívního odporu vůči říšské radě i zemskému sněmu (čeští poslanci opustili říšskou radu roku 1863). Pozvolna jeho vůdčí úlohu ve straně staročeské přebírá F. L. Rieger. Roku 1872 se uchyluje do ústraní z politického života a žije střídavě v pražském bytě (nyní Palackého ul. v Praze 1) nebo na zámečku v Malči. Umírá v květnu 1876 krátce před oslavami 50. výročí počátku vydávání jeho českých dějin.

K dalším významným pracím patřila jeho edice Archivu českého, přičemž Palacký sám se podílel na prvních šesti svazcích. Dále Popis království českého (1848) a řada studií. Politické úvahy, řeči a články shrnul do sborníku Radhost (1872).
(ss)
Kalousek J.: Nástin životopisu Františka Palackého: F. Palacký: Dějiny národa českého v Čechách a v Moravě, I., Praha 1894; Jetmarová M.: František Palacký, Praha 1961; Morava J.: Palacký. Čech, Rakušan, Evropan, Ostrava 1994

PALKOVIČ Juraj (* 27. 2. 1769 Rimavská Baňa, + 13. 6. 1850 Bratislava) - slovenský spisovatel a kulturně politický pracovník

Na přelomu 18. a 19. století představovali J. Palkovič spolu s B. Tablicem vedoucí osobnosti evangelického proudu osvícensko-buditelského hnutí na Slovensku. Palkovič měl ze všech slovenských buditelů nejblíže k Dobrovského představě o "kmenové jednotě" Čechů a Slováků a jejich příslušnosti k "slovanskému národu". Vyvíjel velké úsilí o upevnění styků s představiteli českého národního života. Byl ortodoxním obhájcem biblické češtiny jako spisovného jazyka obou našich národů. Odmítal jak "novotaření" v české spisovné řeči Jungmannem a jeho druhy, tak i zavádění Bernolákovy a později Štúrovy slovenštiny jako slovenského spisovného jazyka.

Palkovič, absolvent jenské university, pracoval jako vychovatel, profesor, redaktor a vydavatel. V roce 1803 se stal spoluzakladatelem katedry řeči a literatury česko-slovanské na evangelickém lyceu v Bratislavě a jejím prvním profesorem. O práci na katedře se však příliš nestaral a věnoval se více vydavatelské a osvětové činnosti. V letech 1812-18 vydával tehdy jediné slovenské noviny Týdenník aneb Císařské královské národní noviny a v letech 1832-47 revui Tatranka. Dlouhá léta (1804-1828) vydával též v tisícových nákladech populární kalendáře. Přeložil několik spisů osvětového zaměření, napsal učebnici pro slovenské školy Známost vlasti (1801), frašku Dva buchy a tri šuchy a sbírku básní Muza ze slovenských hor (1801). Byl též autorem dvousvazkového Česko-německo-latinského slovníku (1820 a 1821). Vydával i knihy jiných slovenských autorů. V letech 1832-36 byl poslancem uherského sněmu.
(jk)
Vyvíjalová M.: Juraj Palkovič (1769-1850), Bratislava 1971

PALLIARDI Ignác Jan (* 15. 5. 1737 Praha, + 18. 3. 1824 tamtéž) - český stavitel italského původu

Ignác Palliardi byl členem umělecké rodiny pražských štukatérů. Sám patřil k hlavním představitelům pozdního baroka v Praze. Stavěl paláce i honosné měšťanské domy ve stylu baroka přecházejícího ke střízlivějším formám klasicismu. Až symbolicky působí, že mu byl při křtu kmotrem K. I. Dienzenhofer.

Roku 1759 se stal měšťanem malostranským. Tady také nalezneme mnohé výsledky jeho tvůrčího úsilí (například čtyři domy na Malostranském náměstí atd.). Jeho dílem je i stavba strahovské klášterní knihovny. Svoji charakteristickou pečeť vtiskl řadě pražských paláců (například Lobkovickému, Mac Nevenovu, Kolovratskému a dalším). Palliardi úspěšně spojoval vídeňsko-francouzský klasicistní styl s tradičními motivy pražského baroka. Kromě vlastní architektonické a stavební činnosti působil Palliardi i jako stavební znalec a odhadce.
(pa)
Seydlová M.: Umělecká rodina Palliardů, Ochrana památek 27, 1952; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

PAPÁNEK Juraj (* 1. 4. 1738 Kuklov, + 11. 4. 1802 Oljas, dnešní Maďarsko) - slovenský historik

V roce 1780, na samém prahu slovenského národního obrození, vyšly v Pětikostelí v Uhrách první, latinsky psané Dějiny slovenského národa. O království a králích Slováků. Jejich autorem byl vzdělaný katolický kněz J. Papánek, pocházející ze slovenské zemanské rodiny a od roku 1772 působící jako farář mezi chorvatsko-slavonskými a německými osadníky v Oljasu.

Ve svých Dějinách vycházel z tradičních představ jednoho slovanského národa, ale vytkl si úkol vylíčit minulost jen jeho "slovenského kmene". Domníval se, že Slováci tvořili jádro slovanského národa, jehož pravlastí bylo Podunají. Počátky slovenského království kladl do 4. století př. Kr. a všechny pravěké národy žijící na území Slovenska považoval za Slováky. Slováci podle něj byli také tvůrci slovensko-moravského království, tj. velkomoravské říše, jejíž tradici jim také přisoudil.

Papánkovy Dějiny měly obranný ráz. Nebyly přísně vědecké, v mnohém se opíraly o barokní historiografii Balbínovu a Pešinovu. Zobrazením slavné minulosti však pozvedávaly sebevědomí a hrdost v Uhrách utlačovaných Slováků. Dodávaly ideologickou výzbroj slovenskému národnímu hnutí a ovlivnily pozdější obrozence, spisovatele a historiky.
(jk)
Tibenský J.: J. Papánek-J. Sklenár, Martin 1958; Tibenský J.: Chvály a obrany slovenského národa, Bratislava 1965

PAPROCKI z GŁOGOŁ Bartołomiej, též Paprocký z Hlahol Bartoloměj (* asi 1543 Paprocka Wola, dnes Płock, + 27. 12. 1614 Lvov) - polský šlechtic a polský a český spisovatel

Po studiích na universitě v Krakově se věnoval genealogii (rodopis) a veršování. Psal epigramy, legendy a bajky (Obora neb zahrada). Pro své výpady proti vlivnému rodu Zamojských byl roku 1588 vyhoštěn z Polska. Ač horlivý katolík a nepřítel protestantismu, odstěhoval se do nábožensky tolerantních českých zemí. Zprvu působil na Moravě, kde pokračoval ve své básnické tvorbě a rodopisných výzkumech.

Po smrti svého mecenáše, olomouckého biskupa Stanislava Pavlovského z Pavlovic, se odstěhoval do Čech, kde našel nového příznivce v Janu Zbyňkovi z Hazmburka. V letech 1604-09 pobýval opět na Moravě a ve Slezsku. Ke sklonku života se vrátil do Polska.

Psal polsky i česky. Z děl vytvořených na českém území je nejvýznamnější rodová posloupnost českých knížat, králů, biskupů a arcibiskupů pražských Diadochus, které ilustroval rytec a grafik Jan Willenberg. Podobné dílo věnoval i Moravě (Zrcadlo slavného markrabství moravského).
(mp)
Paprocký B.: Zrcadlo Čech a Moravy (editor J. Polišenský), Praha 1941; Krejčí K.: Bartoloměj Paprocki z Hlahol a Paprocké Vůle, Praha 1946

PARLÉŘ Petr (* 1332/3 Kolín nad Rýnem nebo Gmünd, + 13. 7. 1399 Praha) - německý stavitel činný v Čechách

Petra Parléře, vedoucí osobnost významné gotické stavební huti, povolal Karel IV. do Prahy roku 1356, aby se ujal po smrti Matyáše z Arrasu řízení nejvýznamnější pražské stavby - chrámu sv. Víta. Teprve třiadvacetiletý stavitel záhy v Praze zdomácněl, koupil dům v dnešní Loretánské ulici, stal se pražským měšťanem, a dokonce i konšelem na Hradčanech.

Ve stavbě dómu pokračoval podle vlastních plánů vycházejících z řady nových prvků vývoje gotické architektury. Vynikal i jako sochař, pro Svatováclavskou kapli vytvořil sochu sv. Václava a mezi portrétními bustami zdobícími interiér chrámu sv. Víta zanechal i svou vlastní podobiznu.

V Praze postavil ještě kostel Všech svatých, a především kamenný most (dnes zvaný Karlův) se staroměstskou mosteckou věží. Pravděpodobně se podílel i na návrhu chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře, jehož stavbu pak vedl jeho syn Jan.

Vliv parléřovské huti, tvořené Petrovými bratry, syny i synovci, zasahoval ještě po léta nejen po Čechách a Moravě, ale do celé střední Evropy. Sám Petr Parléř odpočívá dnes spolu s Matyášem z Arrasu pod dlažbou chrámu sv. Víta - svého díla největšího.
(pa)
Neuwirth J.: Peter Parler von Gmund. Dombaumeister in Prag und seine Familie. Prag (Praha) 1891; Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1989

PARTLICKÝ ze ŠPICBERKU Šimon (* asi 1588, + 1640) - český astronom a humanista

Šimon Partlický (též Pertlic) studoval na pražské universitě, kde se stal bakalářem roku 1612 a posléze mistrem (1614). Pak působil jako učitel na různých školách v Čechách a v době po českém stavovském povstání i jako vychovatel ve službách českého krále Fridricha Falckého. Po porážce povstání roku 1620 emigroval, protože byl protestantského vyznání. V roce 1625 však konvertoval ke katolictví a vrátil se zpět do Čech.

Astronomie byla zejména díky podpoře, které se těšila na dvoře Rudolfa II., v Čechách počátkem 17. století na mimořádně vysoké úrovni. Vedle cizinců, jako byli Tycho Brahe a J. Kepler, se jí věnovali například i T. Hájek z Hájku či rabbi Löw. Universita však stála poněkud mimo, a tak po císařově skonu úroveň zákonitě upadala. To se plně vztahuje i na bádání Šimona Partlického, který se zaměřil především na problematiku komet, ale jeho pozorování a závěry nebyly v ničem objevné.
(jv)
Smolík: Časopis českého musea, Praha 1871, 1872

PAŠEK z VRATU Jan (* ? Starý Knín, + 15. 3. 1533 Toušeň) - český měšťan a vůdce pražského konzervativního patriciátu

Jan Pašek pocházel z chudé rodiny. Působil nejprve jako venkovský kantor, pak vystudoval na pražské universitě, stal se bakalářem (1491), mistrem svobodných umění (1493), a nakonec i děkanem artistické fakulty (1496 až 1497). V následujících letech prošel na svůj původ závratnou kariérou, během níž nabyl nejen značného jmění, ale často rozhodujícího vlivu na vývoj v Praze. Jeho vzestup byl spojen s úřady, které zastával většinou v městské správě. Byl kancléřem Starého Města pražského (1498-1511), prokurátorem, konšelem (1515-18), a konečně i purkmistrem (1518-23, 1524-27). V roce 1504 mu král Vladislav II. udělil erb a přídomek z Vratu, roku 1522 byl pasován na rytíře.

V roce 1518 sjednotil Pašek bez svolení krále Staré a Nové Město pražské do jedné obce a stal se jejím purkmistrem. V této funkci byl podporován nejvyšším purkrabím království Zdeňkem Lvem z Rožmitálu. Když pak přijel král Ludvík do Čech, sesadil počátkem roku 1523 Paška i Rožmitála.

V té době se v Čechách šířil vliv Lutherova učení a štěpil kališníky na dvě znepřátelené větve: novoutrakvisty, kteří přijímali luteránskou reformaci, a staroutrakvisty, kteří měli velmi blízko ke katolíkům. Skutečnost, že většina zemských úřadů i pražská radnice byly v rukou novokališníků, vyvolávala nespokojenost. Té využil Pašek. Roku 1524 zorganizoval v Praze převrat a byl znovu zvolen purkmistrem. Kromě Rožmitála, který se také vrátil do svého úřadu, ho podporoval administrátor konzistoře pod obojí, bývalý luterán Havel Cahera. Protože si Pašek počínal jako samovládce, král Ferdinand I. ho roku 1528 sesadil. Paškovy intriky neustaly ani poté, a proto byl vypovězen z Prahy. Odešel na své panství Toušeň, kde později zemřel.
(dp)
Kolektiv: Dějiny Prahy, Praha 1964

PAULÍNY-TÓTH Viliam (* 3. 6. 1826 Senica, + 6. 5. 1877 Martin) - slovenský politik, publicista a spisovatel

Viliam Paulíny studoval na gymnáziu v Modre a v letech 1843-46 na evangelickém lyceu v Bratislavě. Byl žákem Ľ. Štúra a po celou dobu své politické činnosti zůstal věrným hlasatelem jeho idejí. Působil zprvu jako vychovatel, gymnazijní profesor a úředník státní správy. V roce 1861 přesídlil do Budapešti, kde vyvíjel bohatou literární činnost. Spolupracoval s Pešťbudinskými vedomostmi, sám vydával satirický časopis Černokňažnik a beletristický časopis Sokol. V letech 1863-67 vydával oba listy ve Skalici.

Od roku 1867 žil v Martině, který se i Paulínyho zásluhou stal hlavním a uznávaným střediskem slovenských národních snah. Koncem 60. let se Paulíny stal politickým vůdcem Slováků. Od října 1866 byl prvním místopředsedou a duší Matice slovenské. V březnu 1869 byl zvolen do uherského sněmu a jako jediný ze tří slovenských poslanců v něm tlumočil a hájil zájmy slovenského národa. Od roku 1870 stál v čele Slovenské národní strany, v říjnu 1871 se stal odpovědným redaktorem Národních novin. Do služeb národního zápasu Slováků dal i svoji literární činnost. Psal básně, pověsti, historické povídky i dramata. Jeho největší básnickou sbírkou je Zlatý prsten (1850), vrcholem dramatické tvorby Ľudská komédia (1848). Historickou beletrií jsou jeho díla Trenčianský Matúš (1873) a Tatarský plen (1867).

Příjmení Tóth přijal V. Paulíny při svém sňatku v roce 1855. (V literární tvorbě vystupoval též pod pseudonymy Viliam Podolský a Marek Rozmarýn.)
(jk)
Gombala E.: Viliam Paulíny-Tóth, Martin 1976

PAYNE Peter řečený Engliš (* asi 1385 Anglie, + 1456 Praha) - anglický náboženský reformátor působící v Čechách

Mistra oxfordské university Payna, který byl jako horlivý přívrženec anglického reformátora církve Jana Viklefa doma pronásledován, přivedla roku 1415 do Čech touha blíže se seznámit s Husovým učením. Brzy v Praze zapadl do středu dění, stal se mistrem pražské university a měl svůj podíl na tom, že se přijímání pod obojí stalo jedním ze symbolů husitství.

Mistr Payne, přezdívaný u nás podle své vlasti Engliš, se proslavil především jako vynikající řečník a diplomat, který proti cizině hájil husitský program. V "učených hádáních" však byl také nejednou rozhodčím rozvaděných husitských proudů a směrů a pro přísnou nestrannost si ho za soudce vybírali i jeho vlastní ideoví protivníci. Na basilejském koncilu v roce 1433 jako jeden ze čtyř hlavních mluvčích husitů hájil jeden ze čtyř pražských artikulů - o odnětí majetku církvi. Církevní preláti si stěžovali, že v debatách je "anglický ten husita jako had slizký, čím oužeji sevřen a sklíčen se již zdál, tím hbitěji zas se vymykal".

Své názory nezradil Payne ani po Lipanech: byl zajat, poté vykoupen, ale Zikmund ho vypověděl z Čech. Engliš však opustil jen Prahu a zakrátko se vrátil. V roce 1452 vedl husitské poselstvo do Cařihradu, kde měl navázat spojení s řeckou církví, která rovněž praktikovala přijímání pod obojí. Dobytí Cařihradu Turky (1453) však všechny plány zhatilo.

Poslední léta života trávil Mistr Engliš pod ochranou arcibiskupa Rokycany v klášteře Na Slovanech a mezi jeho nejbližší přátele patřil bratr Řehoř - zakladatel jednoty bratrské.
(fh)
Vavřinec z Březové: Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic (editor M. Bláhová a kolektiv), Praha 1979; Ze zpráv kronik doby husitské (editor I. Hlaváček a kolektiv), Praha 1981

PECKA Josef Boleslav (* 19. 9. 1849 Praha, + 25. 7. 1897 Chicago) - český dělnický novinář a básník, spoluzakladatel české sociálně demokratické strany

Na počátku 70. let minulého století se v českém dělnickém hnutí začali prosazovat stoupenci socialistického učení. Nejznámějším a nejaktivnějším z nich byl J. B. Pecka. Historik dělnického hnutí Z. Šolle o něm napsal, že až do svého odchodu do USA (1885) byl největší postavou českého socialistického hnutí.

Mimořádně nadaný a houževnatý mladý tkadlec, později slévač J. B. Pecka získal vlastní pílí poměrně rozsáhlé vzdělání. Aktivní činnost v dělnickém hnutí zahájil na přelomu 60. a 70. let. Stal se členem tehdejších dělnických středisek Malostranské i Smíchovské besedy a od listopadu 1869 do května 1871 se téměř pravidelně objevovaly jeho články v časopise Dělník. Pod pseudonymem Boleslav Strahovský uveřejnil své verše také ve druhém ročníku almanachu Ruch.

Zprvu byl ovlivněn svépomocným a vlasteneckým demokratickým hnutím. Záhy se však seznámil s učením německého socialisty F. Lassalla, později i K. Marxe a stal se socialistou. A protože "stál o celou hlavu nad svými dělnickými vrstevníky" (Z. Tobolka), začala se právě kolem něho formovat skupina mladých socialisticky smýšlejících dělníků. Hlavně Peckovou zásluhou získali socialisté v roce 1872 dočasný vliv v tehdy jediném dělnickém časopise Dělnické listy. Jako zástupce českých dělníků se v dubnu 1874 zúčastnil sjezdu v Neudorflu, kde byla založena celorakouská sociálně demokratická strana. V říjnu téhož roku se stal členem vydavatelství prvního českého sociálně demokratického časopisu Budoucnost, které v té době představovalo jakési vedení českých socialistů. Začátkem roku 1878 začali pražští socialisté vydávat měsíčník Organizace a Pecka se stal jeho redaktorem. Od března téhož roku redigoval rovněž obnovené Dělnické listy. Patřil (spolu s Josefem Bernáškem a dalšími) k hlavním organizátorům ustavujícího sjezdu Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické - první české dělnické strany - který se konal 7. dubna 1878 v tehdejším pražském předměstí Břevnově v hostinci Pod kaštany. Největší podíl měl i na rozmachu českého socialistického hnutí, ke kterému došlo na přelomu 70. a 80. let. Redigoval Dělnické listy a byl autorem podstatné části každého jejich čísla. Současně přispíval i do Budoucnosti a dalších časopisů. Psal nejen politické články, ale i povídky a básně. Kromě toho přednášel a řečnil na nespočetných dělnických schůzích a besedách. V únoru 1881 odešel do Vídně, kam byla v důsledku zostřující se perzekuce v Čechách přeložena redakce Dělnických listů.

V prvním velkém protisocialistickém procesu v Praze v lednu a únoru 1882 byl odsouzen ke čtrnácti měsícům těžkého žaláře. Po propuštění se vrátil do Vídně. Odtud však byl v lednu 1884 vypovězen, když byl nad Vídní a okolím vyhlášen výjimečný stav. Bez úspěchu se snažil uchytit v Brně a potom, spolu s F. J. Hlaváčkem, založit český socialistický časopis v Bratislavě či Budapešti. Nakonec společně s Hlaváčkem zakotvili v Prostějově, kde v březnu 1884 začali vydávat časopis Duch času. Neutěšené poměry v socialistickém hnutí i jeho vlastní vedly Pecku k tomu, že v červnu 1885, tak jako mnoho jiných socialistů v té době, emigroval do Spojených států.

I v USA působil Pecka v socialistickém hnutí a pracoval převážně jako redaktor českých socialistických časopisů. Jeho činnost však zdaleka nebyla tak úspěšná jako doma, v Čechách.
(jk)
Šolle Z.: Josef Boleslav Pecka, Praha 1987

PEITHNER Jan Tadeáš (* 8. 4. 1727 Boží Dar, + po 1772) - český přírodovědec a montanista německého původu

Pocházel ze staré tyrolské rodiny, která se usadila v Čechách po třicetileté válce. Již od mládí se pod vlivem svého otce pohyboval mezi horníky. Studoval u piaristů v Ostrově nad Ohří, pak filosofii a práva v Praze (do 1750). Hned po studiích začal pracovat v Nejvyšším hornickém a mincmistrovském úřadě. Jeho vzestup zde byl rychlý a bez problémů, vypracoval se až na královského radu, registrátora a expeditora.

Už v roce 1762 se obrátil na Marii Terezii s žádostí, aby bylo v Čechách, v zemi Agricolova působení, zřízeno vysokoškolské studium hornictví. Přes četné intriky pražských jezuitů a neznalost problematiky českého hornického školství ve Vídni byl nakonec jeho projekt schválen. Škola měla být zřízena nikoliv v Praze, jak si Peithner přál, ale ve Štiavnici v Uhrách, studium mělo být pouze dvouleté a připravovat jen nižší technický personál, přičemž by nejdůležitější vedoucí místa opět obsazovala šlechta. Škola začala fungovat ve Štiavnici v roce 1763, ale Peithner zůstal s titulem profesora všech hornických věd v Praze na filosofické fakultě. Zde působil do roku 1772, kdy odešel přednášet na báňskou akademii do Štiavnice.

Vedle rozsáhlé pedagogické činnosti a práce v Nejvyšším úřadu se věnoval i teoretickým bádáním. Byl prvním, kdo sestavil tabelární přehled tzv. vnějších znaků nerostů. Pro poznání složení nerostů a rud prosazoval nutnost používání chemické analýzy.
(jv)
Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

PEKAŘ Josef (* 12.4. 1870 Malý Rohozec, + 23. 1. 1937 Praha) - český historik

Josef Pekař, jeden z nejvýznamnějších českých historiků, žák Gollův a Rezkův, vyučoval nejdříve na gymnáziu v Mladé Boleslavi. V devadesátých letech snesl historické argumenty proti pravosti Rukopisů. Z Rezkova popudu zpracoval roku 1895 své první velké dílo Dějiny valdštejnského spiknutí. Roku 1897 získal místo docenta, roku 1901 pak místo profesora rakouských dějin na pražské universitě. Od roku 1898 byl třicet let redaktorem Českého časopisu historického.

Ve své vědecké práci věnoval pozornost nejstarším českým dějinám (Nejstarší legenda česká, Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians), husitskému hnutí (Žižka a jeho doba), a zejména pobělohorskému období a 17. a 18. století (Kniha o Kosti, České katastry 1654-1789, Bílá Hora).

V roce 1912 zahájil vědeckou polemiku s T. G. Masarykem o smyslu českých dějin. Pekař vystoupil proti Masarykově koncepci, kde nosnou ideou českých dějin byla idea náboženská. V Pekařově pojetí touto ideou byla naopak myšlenka nacionální. Polemika obou pokračovala i po vzniku samostatného státu, přičemž málo dbali toho, že jeden z nich je presidentem ČSR. V Dějinách naší říše (po roce 1918 přepracováno v Dějiny československé) zpracoval Pekař celou svou koncepci českých dějin pro školské potřeby.

Pro svůj konzervativismus, negativní hodnocení husitství a zdůrazňování i pozitivních stránek pobělohorského období, tedy pro myšlenky, jež nezapadaly do Nejedlého koncepce českých dějin, byl marxistickou historiografií jednoznačně odmítán. Nicméně nikdo z jeho odpůrců se neodvážil popřít, jak vyjádřil Arne Novák, že "jeho sloh živý a průzračný má pádnost i svěžest a nejednou dosahuje monumentality až klasické".
(mp)
Kalista Z.: Josef Pekař, Praha 1994

PELCL František Martin (* 11. 11. 1734 Rychnov nad Kněžnou, + 24. 2. 1801 Praha) - český historik a národní buditel

Přední osobnost českého osvícenství a počátků národního obrození F. M. Pelcl dvacet sedm let vychovával hraběcí syny. V šedesátých letech Šternberky a od roku 1769 čtyři syny F. A. Nostice. Projevoval současně neobyčejnou aktivitu ve vědecké práci a vlastenecké činnosti. V 70. letech patřil spolu s Voigtem k nejagilnějším ze skupiny osvícenských vědců sdružených kolem I. Borna při vydávání Pražských učených zpráv a v Soukromé učené společnosti.

Pelcl jako historik navazoval na Dobnera a osvícenský kriticismus je u něho spjat s národním a jazykovým vlastenectvím. V roce 1774 vydal své první úspěšné dílo Stručné dějiny Čechů a roku 1775 dosud nepublikovanou Balbínovu Obranu jazyka českého, která vzbudila mimořádný ohlas. V 80. letech napsal monografie o Karlu IV. a Václavu IV., slovník jezuitských vědců a spisovatelů v českých zemích a Dějiny Němců a jejich jazyka v Čechách. Vyvrcholením Pelclovy historické práce byla Nová kronika česká, jež vycházela v letech 1791-95. Zatímco předcházející práce psal Pelcl německy, Novou kroniku napsal česky. To bylo významným literárním a buditelským činem, jímž zpřístupnil širším vrstvám čtenářů dosavadní výsledky výzkumu českých dějin.

V lednu 1793 byl Pelcl jmenován prvním profesorem nově zřízené katedry české řeči a literatury na pražské universitě. Získat tuto funkci v době, kdy v popředí vlasteneckého úsilí byla obrana českého jazyka a péče o jeho rozvoj, bylo vlastně významným vlasteneckým posláním. Jmenování tak zvýraznilo přední místo Pelcla mezi českými vlastenci. Pelcl sám několikrát vystoupil na obranu českého jazyka a také jeho projev při zahájení přednášek na universitě je zařazován mezi nejvýznamnější obrany českého jazyka.

Úzká dlouholetá spolupráce i osobní přátelství spojovalo Pelcla s vedoucí osobností počátků obrození J. Dobrovským. Pravidelné styky udržoval i s V. M. Krameriem, pro jehož noviny byl v roce 1789 ustanoven cenzorem. Společně s nimi uvažoval o založení společnosti, která by pečovala o rozvoj českého jazyka, o sestavení úplného českého slovníku a vydávání českého literárního časopisu. Smrt však nedovolila Pelclovi tyto plány realizovat.
(jk)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, I, Praha 1973; Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975

PERNER Jan (* 1815 Bratčice na Čáslavsku, + 10. 9. 1845 Pardubice) - český vlastenec, projektant a stavitel železničních tratí

Tisíce Pražanů očekávalo v odpoledních hodinách 20. srpna 1845 příjezd prvního vlaku z Olomouce do Prahy. Okolo půl páté zazněla dělová rána, která "zvěstovala příjezd parovozu Čechy, kterýž pak veden od vrchního inženýra p. Pernera, za malou chvíli do prvního drážního dvora zašuměl". Pět minut poté přijel vlak s oficiálními hosty. Hrála hudba, hřměly dělové výstřely, vyzváněly zvony. Tři dny slavila Praha tuto událost. Hrdinou těchto dnů byl inženýr Jan Perner, který projektoval a od roku 1842 vedl stavbu tratě na úseku Pardubice-Praha. Ačkoliv mu bylo teprve třicet let, významně přispěl k vysoké, mezinárodně uznávané úrovni projekce i výstavby železničních tunelů, viaduktů a mostů v Čechách. Stavbě železnic se věnoval od roku 1836, kdy po krátké studijní cestě do Anglie a Belgie odešel pracovat do Ruska na stavbu tratě Petrohrad-Carskoje Selo. Později získal řadu zkušeností při práci na ředitelství železnic ve Lvově a ve Vídni.

Od jara 1842 žil Perner v Praze. Vzdělaný, kultivovaný a energický inženýr, "Čech každou kapkou své krve", se brzy objevuje u všech významnějších vlasteneckých akcí té doby. Působil především v Jednotě k povzbuzení průmyslu v Čechách, kde si vydobyl značnou autoritu a spolu se svými přáteli Riegrem, Trojanem a Strobachem vedl úspěšný boj za přeměnu Jednoty v demokratickou instituci s českou většinou.

Tragická událost ukončila Pernerův život brzy po dokončení stavby železnice do Prahy. Při služební cestě 9. září se při výjezdu z Choceňského tunelu vyklonil z vlaku a narazil hlavou na sloup. Utrpěnému zranění následujícího dne podlehl.
(jk)
Ederer A.: Jan Perner, Praha 1946; Černý J.: Jan Perner: Přemožitelé času 6, MON Praha 1988

z PERNŠTEJNA Vilém (* kolem roku 1435, + 8. dubna 1521) - český šlechtic a politik

Je pokládán za nejvýraznější osobnost rodu Pernštejnů, který vytvořil na konci 15. a v 16. století velkou rodovou državu ve východních Čechách. Vilém z Pernštejna patřil k nejmocnějším a nejbohatším pánům v Čechách. Jeho podnikavý duch se dokázal přizpůsobit společenským podmínkám a věnoval se hospodaření ve všech různých oblastech, pěstování obilnin, rybníkářství a prodeji ryb, pivovarnictví, ale i hornictví a železářství. Velké množství získaných prostředků věnoval na přestavbu svého hlavního sídla Pardubic. Obrovským nákladem zde přeměnil bývalou tvrz na reprezentační zámek a nechal obnovit - již v raně renesančním duchu - požárem poškozené město, které dostalo zároveň mnohé výsady. K pardubickému panství, které koupil roku 1491, připojoval postupně a často i násilně další statky: Přelouč, Kladruby, Týnec, Dašice, Holice. Koupil i Rychnov nad Kněžnou, získal hrad Rýzmburk a po synech Jiřího z Poděbrad Kunětickou horu a celé litické panství, Častolovice, Potštejn a řadu dalších. Jeho panství prý bylo třikrát větší než majetek Rožmberků.

Se svým otcem stál Vilém původně na straně Jiřího z Poděbrad, ale po roce 1472 přestoupil ke králi Matyášovi. V letech 1483-90 byl nejvyšším maršálkem, po roce 1514 nejvyšším hofmistrem Českého království. V jeho dopisech, které se zachovaly, mluví Vilém za jednotu a mír v zemi, nabádá ke svornosti Čechů a volá po zvelebení země. Vilém proslul mimo jiné i svou náboženskou tolerancí, kterou sám vyjádřil slovy: "S Římany věřím, s Čechy držím, s Bratřími umírám." Přestože byl katolík, měl za manželku Johanku z Liblic, členku jednoty bratrské, která na něj měla pravděpodobně velký vliv. V Pardubicích nechal také působit početný bratrský sbor.

F. Palacký ho výstižně charakterizoval, když řekl, že "jako válečník a hrdina náležel ještě středověku, co průmyslník věku novému, co výtečná hlava a ušlechtilý charakter všem věkům a člověčenstvu".
(kk)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1-2, Praha 1992, 1994; Vorel P. (editor): Pernštejnové v českých dějinách, Pardubice 1995

z PERNŠTEJNA Vojtěch (* 1490, + 17. 3. 1534) - český šlechtic

Syn pana Viléma z Pernštejna, jednoho z největších feudálů a přitom "vzoru horlivého vlastenectví", po kterém zastával v letech 1514 až 1523 a 1529-34 úřad nejvyššího hofmistra českého království. Od svého otce, "jemuž se bohatstvím nikdo mezi pány českými i moravskými, ba ani mnohý cizí kníže nevyrovnal", obdržel polovinu panství v Čechách (Pardubice, Kutnou Horu, Litici, Potštejn a další), jeho bratr Jan pak moravskou část pernštejnského majetku. V roce 1528 provedl pan Vojtěch rozsáhlou přestavbu Nového Města nad Metují, ze kterého vytvořil klenot renesanční architektury v Čechách. Pokračoval i ve velké přestavbě Pardubic, kam povolal italské umělce.

Vojtěch z Pernštejna se za svého života těšil velké vážnosti, získal přátelství krále Ludvíka Jagellonského i jeho osobní důvěru.

V roce 1526, když vymřela jagellonská dynastie, se dokonce hovořilo o možnosti jeho kandidatury na český trůn. Je pochován v chrámu sv. Bartoloměje v Pardubicích, kde má bohatě zdobený náhrobek.
(kk)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1-2, Praha 1992, 1994; Vorel P. (editor): Pernštejnové v českých dějinách, Pardubice 1995

z PERNŠTEJNA Vratislav zvaný Nádherný (* 9. 7. 1530, + 20. 10. 1582) - český šlechtic

I když získal přezdívku Nádherný, byl Vratislav, syn Jana z Pernštejna, "muž vysoký, hubený a značně ryšavý", jak ho popisuje M. Dačický z Heslova. Jeho podobizna ve španělském oděvu se dochovala v tzv. roudnické sbírce. Zajisté však musel mít značné politické nadání, jinak by nedosáhl v tak mladém věku tolika politických i osobních úspěchů.

Pocházel z významného českého panského rodu Pernštejnů (někdy nazývaného též Bernštejnů - z latinského Baerosthenius, Bernstain) a od roku 1551 zastával úřad komořího Maxmiliána II., poté byl v letech 1566-82 nejvyšším kancléřem Českého království. Maxmilián často využíval jeho diplomatických schopností a pověřoval ho zásadními úkoly.

Do služeb Maxmiliána Habsburského vstoupil již jako osmnáctiletý mladík a provázel ho při jeho první cestě do Španělska roku 1548. Znovu byl do Španělska poslán roku 1552 a vezl s sebou několik poselství pro významné evropské osobnosti (Nizozemí, Anglie, Francie). Jeho politické zásluhy byly ve Španělsku roku 1556 odměněny řádem Zlatého rouna, stal se prvním rytířem řádu z českých pánů po členech poselstva Jiřího z Poděbrad. Další významnou diplomatickou cestou byla například účast v českém poselstvu pana Viléma z Rožmberka v Polsku 1572-73, které mělo vyjednat habsburskou kandidaturu na polský trůn.

V roce 1556 se Vratislav o ženil s donou Marií Manrique de Lara, krásnou a jemnou ženou, poloviční Španělkou ze starého rodu Hurtadů de Mendoza, členkou doprovodu královny Marie, Maxmiliánovy manželky. Nebyl jediným, kdo na Maxmiliánově dvoře spojil svůj rod se Španělskem, téhož roku tak učinil i Adam z Dietrichsteina. Právě tito lidé dali vzniknout "španělskému kroužku" na císařově dvoře, který pokračoval pochopitelně i za jeho následovníka Rudolfa II. Oblékali se po španělském vzoru (krátké baňaté kalhoty - bubny, skládaný límec - gorguera, boty - kordovánky, plášťový přehoz - capa).

Pro svoji ženu nechal Pernštejn vystavět nádherný zámek v Litomyšli, skvost soudobé renesanční architektury, napodobující v mnohém italské vzory. Na jeho stavbě se ostatně podílel i významný vlašský stavitel Aostalli. Jejich děti Polyxena, Viviana a Jan získaly politické nadání po otci. Polyxena byla provdána za Viléma z Rožmberka, Viviana za Francesca Gonzagu a Jan za Marii Manriqui mladší z Pernštejna.
(jv)
Chudoba B.: Španělé na Bílé Hoře, Praha 1945; Vorel P. (editor): Pernštejnové v českých dějinách, Pardubice 1995

PEŠINA z ČECHORODU Tomáš (* 19. 12. 1629 Počátky, + 3. 8. 1680 Praha) - katolický kněz a historik

Pešinův starší vrstevník a přítel B. Balbín napsal jednou v dopise svému příteli J. Crugeriovi: "Už mě netěší novoty, ale minulost" - a minulosti zasvětil celý svůj plodný život. I Tomáše Pešinu minulost velice zajímala a velkou část života věnoval historické práci, ale ani současnost nebyla jeho ráznému a ctižádostivému duchu lhostejná. Do veřejného života se aktivně zapojil a rád za to sklízel i veřejné pocty.

Pocházel z katolické měšťanské rodiny. Studoval na jezuitském gymnáziu v Jindřichově Hradci a filosofii a teologii v Praze. V roce 1654 byl vysvěcen na kněze. Svou životní dráhu začal jako kaplan a později děkan v Kostelci nad Orlicí. Už tehdy se zabýval historií a napsal svou první historickou práci o vzniku a vývoji křesťanství v Čechách, která se však nedochovala. Od roku 1657 byl děkanem v Litomyšli. Tam se rozhodl věnovat se moravským dějinám a pojal záměr napsat rozsáhlé vlastivědné dílo Moravopis, k němuž usilovně sbíral materiál. V roce 1663 vydal nejprve Prodromus, to jest Předchůdce Moravopisu, v němž největší místo zaujímají politické dějiny Moravy. Na rozdíl od Balbína psal Pešina své dílo česky, což bylo ve vědecké práci v té době neobvyklé. Demonstroval tím svou lásku a úctu k českému jazyku a víru v jeho životaschopnost. Češtinu prosazoval i z moci církevních úřadů a podporoval výchovu českého kněžského dorostu. Daleko větší ohlas než Předchůdce Moravopisu měl ve své době ovšem Pešinův latinsky psaný spisek o turecké otázce Ucalegon... Vylíčil v něm dějiny tureckých výbojů, jejich nebezpečí pro celou Evropu a končil plamennou výzvou ke svornosti všech evropských národů a k společnému boji proti hrozící turecké nadvládě. Spis vyšel ještě několikrát a získal Pešinovi dobré jméno na veřejnosti i u dvora. Někdy v té době získal šlechtický erb a sám si zřejmě vybral vlastenecky znějící přídomek z Čechorodu. Dostalo se mu i dalších světských a církevních úřadů. Moravští stavové ho jmenovali historiografem moravským a v roce 1663 byl jmenován čestným kanovníkem litoměřickým a vyšehradským. O tři roky později se stal kanovníkem metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze a v roce 1670 generálním vikářem, kapitulním děkanem a císařským radou.

K oslavě svatovítské katedrály, kterou si velice oblíbil, napsal latinský spis o dějinách a pamětihodnostech katedrály. Hlavním historickým dílem Pešinovým jsou latinsky psané dějiny válek, bitev a nepokojů na Moravě Mars Moravicus. První díl, končící rokem 1526, vyšel tiskem v roce 1678, druhý (do 30. let 17. století) zůstal v rukopise. Podobně jako u Balbína pojí se i v Pešinově práci katolické, protireformační pojetí dějin s láskou k českému jazyku, rodné zemi a její slavné minulosti.

Jestli jeho dílo rozsahem a úrovní zůstává za dílem Balbínovým, pak v aktivitě a zápalu, se kterým se demonstrativně hlásil k české národnosti, Balbína předčil.
(jk)
Zelený V. V.: Tomáš Pešina z Čechorodu, Praha 1884; Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, I, Praha 1973;

PĚTIPESKÝ z CHÝŠ a EGERBERKA Václav zvaný Šťastný (Felix) (+ před 1638) - český šlechtic

Pocházel z rozvětvené české rytířské rodiny Pětipeských, která se zapojila už do povstání stavů roku 1547 proti králi Ferdinandovi I. Habsburskému, za což jí byl částečně konfiskován majetek.

Sám Václav Pětipeský byl v duchu rodinných tradic aktivním účastníkem českého stavovského povstání roku 1618 a členem direktoria za rytířský stav (zvolen hned po defenestraci). Měl značný majetek nejen v pozemcích, ale i ve finanční hotovosti a klenotech. Soudobé historické prameny líčí jeho nepředstavitelnou hamižnost a hrabivost, kvůli které se dokonce postavil i proti návrhu V. V. z Roupova vykoupit české korunovační klenoty v roce 1619. Po zvolení Fridricha Falckého českým králem se stal královským radou a maršálkem královského dvora.

Roku 1621 byl za účast ve stavovském povstání odsouzen k smrti, ale trest mu byl zmírněn na celoživotní žalář a konfiskaci veškerého majetku. Po přímluvě Polyxeny z Pernštejna a jejího manžela Zdeňka z Lobkovic byl ze zbirožského žaláře propuštěn v květnu 1623, když konvertoval ke katolictví. Později byl zcela rehabilitován. Podařilo se mu opětovně získat přízeň u habsburského dvora, kde od roku 1635 užíval titul císařského rady a úřad místokomořího Českého království. Že to nebyl právě typický příklad osudu původně jednoho z čelných představitelů protihabsurského odboje, vyjadřuje i jeho dobové přízvisko Šťastný.
(jv)
Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká. Od defenestrace k Bílé hoře, Praha 1984

PETR CHELČICKÝ (* kolem 1390 zřejmě Chelčice u Vodňan, + kolem 1460) - český náboženský myslitel a filosof

Petr Chelčický se od celé plejády význačných myslitelů a kazatelů českého církevně reformačního hnutí liší tím, že žil stranou náboženského a společenského vření vzrušené doby husitské revoluce, ale přesto dospěl k originálnímu pohledu na společnost a vytvořil původní pojetí lidského života podle norem "božího zákona", v husitství tak aktuálního.

Je zřejmě důsledkem jeho života v ústraní, že o osobě Chelčického nemáme téměř žádné zprávy. Nevíme přesně, kdy a kde se narodil a zemřel, ani kde žil a v jakých poměrech. Pocházel z jižních Čech a někteří badatelé ho ztotožňují se zemanem Petrem Záhorkem ze Záhorčí (v sousedství Chelčic), většina však soudí, že byl svobodným sedlákem, jak se sám jednou zmínil. V tomto postavení mohl blíže poznat těžký život poddaného lidu, ale zároveň dosáhnout určitého vzdělání (i když jen základního, neboť psal česky a jeho znalost latiny byla povrchní), které pak prohloubil četbou takových autorů, jako byli například Tomáš ze Štítného i Viklef, a měl i dostatek času k úvahám a k vlastní literární činnosti. Pravděpodobně pouze jednou za svůj život pobýval Chelčický v Praze. Přišel sem koncem září 1419 s venkovskými účastníky lidového shromáždění na hoře Křížky a někdy po bitvě u Vyšehradu (2. 11. 1420) Prahu opustil, trpce zklamán postojem, který Jakoubek ze Stříbra, tehdy v Praze nejvýznamnější autorita v náboženských otázkách a Chelčického oblíbený kazatel, zaujal k problému, zda je možné proti nepřátelům svého přesvědčení bojovat se zbraní v ruce. Na Prahu se valila křižácká výprava, ale Chelčický setrval v přesvědčení, že boží přikázání "nezabiješ" je třeba důsledně zachovávat, i když jde o samu existenci. O svých názorech vedl spory s Jakoubkem ze Stříbra a po návratu do jižních Čech s táborskými kněžími. Ale ani tady neuspěl. Uchýlil se pak do chelčické samoty, kde ho čas od času vyhledali jeho nepočetní přívrženci nebo také odpůrci (Martin Húska, Jan z Příbramě, Rokycana ad.), aby s ním polemizovali. Nechtěje se nečinně poddávat pocitu, že boj husitů o "zákon boží" není správně zvolenou cestou a více uškodí, než prospěje, sepsal roku 1421 dva traktáty, v nichž se pokusil obhájit svoje stanoviska. Ve spise O boji duchovním vyslovil zásadu o neprotivení se zlu násilím a obvinil táborské kněze, že "tělesným" bojem proti "nevěrným" uvrhli Čechy do stavu mravního i hmotného rozvratu. Objevily se zde i náznaky další pro Chelčického typické myšlenky odmítnutí veškerého panování osob světských i duchovních nebo odvádění jakýchkoliv platů, protože i to je proti božímu přikázání. V druhém traktátu O cierkvi svaté kritizoval Chelčický tradiční rozdělení společnosti na tři stavy ("roty") určené k práci, modlitbě a rozkazování a formuloval myšlenku o rovnosti všech lidí před bohem: církev je jedno tělo s mnoha mezi sebou rovnými údy, jehož hlavu tvoří Kristus. Soustavněji vyložil tyto názory v jedné ze svých základních prací O trojiem lidu řeč (1424), jejíž základní ideou je tvrzení, že společnost založená na moci a společnost založená na božím zákoně se navzájem vylučují: "Nemuož spolu býti řád Kristuov a řád světský, aniž muož býti řád Kristuov řád světský." Chelčický zde podal kritiku soudobých sociálních poměrů, znovu odmítl, jako snad vůbec první ve středověké Evropě, učení o třech "rotách", podporující společenskou nerovnost a nespravedlnost, nepřipustil však možnost změny poměrů násilnou cestou. Tyto starší traktáty mají velký význam pro poznání názorů Petra Chelčického. Autor se v nich vyslovil stručněji a zřetelněji než v pozdějších pracích, kde často své myšlenky opakuje a rozvíjí poněkud svéráznými a složitými stylistickými prostředky.

Odmítání násilí v boji proti poznanému zlu způsobilo neshodu Chelčického s tábory, ač mu táborský radikalismus byl v mnohém blízký. Spory o svátost oltářní vedly počátkem 30. let k jeho dočasné roztržce s hlavním představitelem umírněného husitského proudu Janem Rokycanou. Na přelomu 30. a 40. let shrnul Chelčický svoje učení ve dvou nejobsáhlejších spisech. V Postile zvolil populární útvar starší české literatury (Tomáš ze Štítného, Hus) a pokusil se jím podat vlastní výklad ideálu života pravého křesťana, podřízeného normám Nového zákona, a konečně Sieť viery pravé, ve které se znovu vrací k aktuálním společenským otázkám, dovršila myšlenkový vývoj Chelčického. Ostrá kritika stávajících poměrů je zde spojena s obrazem nové spravedlivé společnosti, která nezná světskou moc, války, ani jiné násilí a v níž nejvyšší hodnotou je spasení. Ale podmínky, které jsou k němu nutné, jsou v pojetí Chelčického velmi přísné.

Ve svých názorech navázal Petr Chelčický na náboženskou a společenskou kritiku Waldhauserovu, Milíčovu, Matěje z Janova, Štítného, Husovu a Jakoubkovu, dále ji rozvíjel, nezařadil se však ani do jednoho z proudů husitského reformního hnutí a vytvořil sociálně utopické učení o "duchovním boji" za zdokonalení nedokonalé společnosti. To si našlo početnější stoupence teprve tehdy, když se objevilo zklamání z výsledků ozbrojené revoluce a sociální problémy začaly být pociťovány jako neřešitelné. Několik let před smrtí Chelčického byla založena "jednota bratří a sester", která se pokusila uvést jeho ideály do života. Chelčický sice dožil ve své jihočeské samotě, ale s jednotou bratrskou byl ve styku zejména prostřednictvím Řehoře Krajčího.
(dp)
Novotný V.: Petr Chelčický, Praha 1925; Říčan R.: Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957; Míka A.: Petr Chelčický, Praha 1963

PETR KÁNIŠ (+ duben 1421 Klokoty u Tábora) - český kněz, radikální náboženský reformátor

Husitský kněz Petr Kániš se spolu s Martinem Húskou stal mluvčím extrémního hnutí pikartů na revolučním Táboře, jehož krajní názory charakterizovala chiliastická vize nové společnosti bez světské vlády a výstřední náboženské ideje. O Petru Kánišovi stejně tak jako o celém hnutí máme jen kusé zprávy. Je známo, že pikarté zastávali vypjaté přesvědčení o vlastním mesiášském poslání, spojeném s představou o přítomnosti biblických nebo přímo božských postav. Petr Kániš byl nazýván dokonce Ježíšem, božím synem. Výrazněji vystoupili pikarté na Táboře počátkem roku 1421. Nebyli sice příliš početní (udává se nejvýše 400 osob), ale byli exaltovaní, fanaticky odhodlaní k teroristickým činům i nejvyšší osobní oběti. Vyhraněným sektářstvím ohrožovali vnitřní jednotu táborské obce i celého husitského hnutí, zavržením svátosti oltářní pak hluboce pobuřovali většinu obyvatel Tábora, pro něž bylo přijímání z kalicha nejvlastnějším symbolem husitství. Byli také obviňováni, pravděpodobně právem, z výstředností v pohlavním životě - odtud pochází jejich označení adamité - "naháči". Pikartské skupiny začaly být brzy pronásledovány a likvidovány nejkrutějšími způsoby. Většina z nich včetně Kániše byla v dubnu 1421 upálena Žižkovými vojáky ve vsi Klokotech u Tábora.
(dp)
Vavřinec z Březové: Husitská kronika. Píseň o vítězství u Domažlic (editor M. Bláhová a kolektiv), Praha 1979

PETR z MLADOŇOVIC (* kolem 1390 Morava, + 7. 2. 1451 asi Praha) - český universitní mistr a kronikář

Petr z Mladoňovic je natrvalo zapsán do českých dějin jako autor obšírné, latinsky psané Zprávy o mistru Janu Husovi v Kostnici, v níž vylíčil na základě dokumentů, oficiálních projevů i vlastních zážitků poslední rok života tohoto významného českého myslitele a náboženského reformátora.

O dětství a mládí Petra není nic známo. Roku 1409 se stal bakalářem a roku 1414 ve funkci písaře Jana z Chlumu provázel Husa do Kostnice. Stal se jakýmsi sekretářem českého poselstva a po Husově zatčení i jeho obráncem. Po skončení koncilu se vrátil do Prahy a roku 1416 získal hodnost mistra svobodných umění. I celý jeho další život byl spojen s universitou. Jako většina mistrů také patřil k umírněným kališníkům, odsuzujícím husitský radikalismus, zejména táboritský. Roku 1426 se stal děkanem artistické fakulty, ale následujícího roku, při lidových bouřích proti Zikmundu Korybutovičovi, byl nejprve uvězněn a pak vypovězen z Prahy. Vrátil se do ní patrně až roku 1439, kdy se stal rektorem university. V letech 1441-42 byl znovu děkanem a v té době se sblížil se směrem arcibiskupa Rokycany. Vedle zprávy o Husovi je i autorem Zprávy o procesu a smrti Jeronýmově a také dalších odborných spisů.
(fh)
Flajšhans V.: Petr z Mladenovic, Zpráva o osudu a odsouzení M. Jana Husi v Kostnici, Praha 1914; Petra z Mladoňovic Zpráva o M. J. Husovi v Kostnici (editor Z. Fiala), Praha 1965; Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981

PETR z TULECHOVA (Petrus Codilicus a Tulechov) (* 24. 2. 1533 Sedlčany, + 29. 10. 1589 Praha) - český humanista, básník

Po studiích na universitě v Praze se Petr z Tulechova odebral do ciziny, kde pokračoval ve svém vzdělávání mj. na universitě ve Vitemberku (Wittenberg), kde byl žákem slavného německého humanisty a universitního reformátora Filipa Melanchtona, u něhož studovala řada českých humanistických vzdělanců i šlechtických synků.

Po návratu do Čech se stal profesorem pražské university a aktivně se zapojil i do náboženského zápasu ve druhé polovině 16. století. Psal česky a latinsky, vydal řadu příležitostných básní, prozaických spisů a učebnic souvisejících s jeho pedagogickou činností, např. Libellus synonymorum Latinorum (Knížka latinských synonym, 1573), Grammatica Latina (Latinská gramatika, 1594) a Ordo studiorum (Studijní řád, 1586), který byl výchozí prací pro organizaci městských škol v Čechách a na Moravě.
(jv)

PETR ŽITAVSKÝ (* pravděpodobně mezi 1260 a 1270, + kolem 1339) - český kronikář německého původu

Petr Žitavský byl třetí opat zbraslavského kláštera, který z místní klášterní kroniky započaté opatem Otou vytvořil už počátkem 14. století významné dějepisné dílo.

O jeho životě v mládí není známo téměř nic. Pocházel ze Žitavy, v Praze je jeho pobyt doložen z roku 1297, kdy hovoří o své účasti na korunovaci Václava II. Poté se stal svědkem řady dalších významných událostí zprvu jako člen konventu, jako kaplan opata Konráda a od roku 1316 sám jako opat zbraslavského kláštera. Byl horlivým zastáncem lucemburské kandidatury na český trůn. Postupně se však odklonil od Jana Lucemburského, nepokojného, neklidného a dobrodružného krále, a o to více sympatizoval v duchu přemyslovského odkazu s Eliškou Přemyslovnou. Osobní styky s královským dvorem pokračovaly i po její smrti a je jisté, že Petr Žitavský pobýval u mladého markraběte Karla. Poslední zpráva jeho kroniky se týká počátku roku 1338 a po jeho smrti již nikdo v jejím psaní nepokračoval.

V latinsky psané kronice zachytil Petr Žitavský dějiny Českého království i celé střední Evropy od smrti Přemysla II. Otakara do roku 1338, přičemž se pokusil o sloučení glorifikace zakladatele kláštera Václava II. (autorem části o Václavu II. byl opat Ota) s oslavou nového vládnoucího rodu Lucemburků. Petr zaznamenával informace načerpané z vlastních zkušeností anebo získané od lidí, kteří mu mohli bezprostřední referenci poskytnout. Takto získané informace kombinoval s písemným materiálem, usiloval tedy o maximální autentičnost zachycených událostí. Přitom byl dobrý stylista i básník, protože prózu střídaly verše (kronika jich obsahuje téměř 4 000). Autor zdůrazňuje situace a místa, na kterých mu záleží, stupňuje napětí, a tak kronika dostává živý rytmus vyprávění a zaujme vyspělou uměleckou formou.

Kromě největšího díla Zbraslavské kroniky (v originále Aula regia) byl Petr Žitavský také autorem Kroniky tajemství zbraslavských o zázracích a tajemných událostech, které se staly v klášteře, a knihy latinských kázání. Byl zároveň pravděpodobně prvním pořadatelem diplomatáře zbraslavského kláštera.
(kk)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, I, Praha 1973; Zbraslavská kronika. Chronicon aulae regiae (editor Z. Fiala a kolektiv), Praha 1976

PETRÁŠ (Petrasch) Josef (* 19. 10. 1714, + 15. 5. 1772) - moravský šlechtic a osvícenec

Koncem roku 1746 založilo "několik učených šlechticů" v Olomouci Společnost neznámých učenců. Tato první "učená společnost" na našem území byla vytvořena na světském základě, a znamenala tak průlom do monopolu katolické církve na organizaci vědeckého a kulturního života. V její činnosti se zřetelně projevovaly osvícenské postoje. Sdružovala zprvu asi třináct, později na šedesát "učených mužů" z různých zemí. Kromě schůzek, na nichž se rokovalo o "učených problémech", vydávala společnost německy psané Měsíční výtahy, které přinášely referáty o knihách a zprávy o událostech "ve světě vzdělanosti" ze všech významných míst Evropy. (Příspěvky byly uváděny bez podpisu - odtud i název společnosti.) Zakladatelem společnosti, organizátorem její činnosti i autorem většiny příspěvků v Měsíčních výtazích byl Josef, svobodný pán Petráš.

Petráš, syn generála, odchovanec jezuitské koleje v Olomouci, získal studiem na několika universitách a četnými cestami po Evropě značné vzdělání. Jako pobočník prince Evžena Savojského se zúčastnil vojenského tažení proti Francii v Porýní, pak se oženil, usadil se natrvalo v Olomouci a věnoval se svým zálibám. Skládal verše, psal divadelní hry a studoval řeckou antiku. Jeho čtyřsvazkové dílo Arbares zachycuje románovou formou dějiny a různé oblasti života starých Řeků. Petráš se stýkal s osvícenci u vídeňského dvora. Jimi inspirován podal v prosinci 1749 návrh na zřízení Akademie věd ve Vídni. V té době však návrh neprošel a také Společnost neznámých učenců po pěti letech své činnosti v roce 1751 zanikla.
(jk)
Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975; Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

PETZVAL Josef (* 6. 1. 1807 Spišská Belá, + 17. 9. 1891 Vídeň) - slovenský matematik

O životě tohoto významného učence slovenského původu se mnoho zpráv nezachovalo, snad i díky jeho samotářské povaze. Školu navštěvoval v Levoči, později v Košicích, vysokou inženýrskou školu absolvoval v Budapešti, kde také několik let ve službách města pracoval a později se stal docentem matematiky.

Věhlas matematika jej roku 1837 zavedl na vídeňskou universitu. Získal tady profesuru, ale zároveň i pověst podivína. Ubytoval se ve zrušeném klášteře na vrchu Kahlenberg, což mu vyneslo přezdívku "nejvyšší učenec Vídně", a na universitu jezdil na koni. Vynikal i v šermu.

Světovou proslulost mu přinesly jeho práce v optice. Vypracoval teorii objektivu s mimořádnou světelností a spočítal řadu prakticky využitelných objektivů. Čočky mu brousil a objektivy sestavoval vídeňský optik Voigtlänger, který pak na základě vynikajících Petzvalových objektivů založil světoznámou továrnu na fotografické přístroje.

Vynikající matematik získal řadu poct a vyznamenání, po své smrti však zůstal téměř zapomenut.
(pa)
Rumanovský I.: Jozef Petzval, život a dílo, Martin 1957

PFLEGER-MORAVSKÝ Gustav (* 27. 7. 1833 Karasejna u Bystřice nad Pernštejnem, + 20. 9. 1875 Praha) - český básník, dramatik, překladatel a romanopisec

Narodil se v rodině lesníka a dětství trávil na různých místech rodné Moravy až do svých deseti let. Roku 1843 mu zemřel otec a matka s dětmi (Gustav byl nejmladší) se přestěhovala do Prahy. V Praze začal chodit do německé školy, ale už dva roky nato vstoupil do malostranského gymnázia. Tady propukla jeho plicní choroba, která ho sužovala nejen po dobu studia (musel ho dokonce přerušit), ale až do předčasné smrti. Po absolvování gymnázia a krátkém léčebném pobytu na venkově nastoupil v roce 1854 u České spořitelny v Praze. Nemilovaná role úředníka mu rovněž zůstala - vzdor krátkému působení v roli dramaturga a poté žurnalisty a editora - až do hořkého konce. Až na zhoubnou nemoc zdánlivě nevzrušivá životní kariéra mnoho nevypovídá o bohatém vnitřním životě tohoto citlivého umělce. K tělesnému utrpení a nenaplněné lásce přistupovaly pocity beznaděje a rozervanosti, prohlubované jak četbou romantiků, tak dusnou atmosférou doby i počátečním neúspěchem jeho tvorby. Není divu, že mladý Gustav uvažoval i o dobrovolném odchodu ze života.

Gustav Pfleger debutoval roku 1857 lyrickou sbírkou Dumky, když už čtyři roky předtím uveřejnil Krasořečník jeho překlad básně V. Huga a poté Lumír první vlastní verše. Sbírka nevzbudila větší pozornost a Moravské noviny ji dokonce odsoudily. Právě proto přijal Gustav Pfleger v další sbírce Cypřiše (1862) přízvisko Moravský, aby podtrhl svůj vztah k rodnému kraji, kterému vděčil za své národní uvědomění. Druhá sbírka se však od první příliš neliší - spojuje je především sentimentální motiv nenaplněné lásky. Ten překročil ve veršovaném románu Pan Vyšinský. Básník se inspiroval díly Puškina a Lermontova a trýzně "zbytečného člověka" pojal s ironickým odstupem.

Větší úspěch měla dramata Pflegra-Moravského, nikoliv však historická, na nichž si sám zakládal, ale především veselohry, zejména aktovka Telegram (1866). Také na románové tvorbě byl patrný jako na celém díle určitý chvat, způsobený obavou z postupující nemoci, a schematičnost. Po Ztraceném životě (1862), pojednávajícím o J. V. Fričovi, následuje sociální román Z malého světa (1864) o stávce a bojích textiláků v dobách předbřeznových. Ovšem sama románová zápletka s pohozeným hraběcím synkem, který se stává uvědomělým českým dělníkem, je značně přitažená za vlasy. V Paní fabrikantové (1867) řeší tehdy palčivou otázku citového vzplanutí a nemožnosti rozluky manželství, ale neopomene zároveň dávat rady jak české šlechtě, tak podnikatelům. Vzdor těmto omezením patří vedle K. Sabiny k zakladatelům českého sociálního románu. V díle Královna noci (1867), jež byla - jak se sám vyjádřil - písní labutí, dosáhl spojením intimní zpovědi s horoucím vlastenectvím vrcholu své básnické tvorby.
(fh)
Otruba M., Homolová K. a kolektiv: Čeští spisovatelé 19. století, Praha 1971

PÍČ Josef Ladislav (* 19. 1. 1847 Mšeno u Mělníka, + 19. 12. 1911 Praha) - český archeolog a historik

Narodil se v otcově mlýně rok před bouřlivou revolucí 1848 a jeho první studijní výsledky zdaleka nenasvědčovaly tomu, že z něho bude naše přední archeologická veličina. Roku 1877 absolvoval dějepis a zeměpis na Karlo-Ferdinandově universitě, začal působit jako pedagog na mladoboleslavském gymnáziu a zároveň se ujal redigování Památek archeologických. Zájem o vědeckou práci byl u něho těsně spjat a motivován celkovou atmosférou v českém národě ve druhé polovině 19. století, a tím zákonitě zaměřen především na Slovany, ale i ostatní "nevládnoucí" národy v Rakousku-Uhersku. Roku 1883 získal docenturu a 1905 mimořádnou profesuru slovanských a rakouských dějin na pražské universitě. Roku 1891 se podílel na vytvoření retrospektivní části Jubilejní výstavy v Praze.

Základní zlom v Píčově životě však znamenalo dokončení nové budovy Českého muzea, kde přijal místo kustoda prehistorické sbírky, jejímuž vytvoření, utřídění a instalaci věnoval většinu svého života. Vytvořil kolem sebe skupinu nadšených vlastenců nejrůznějších profesí i původu a za jejich pomoci prováděl své největší archeologické výzkumy (především ve středních Čechách), které poskytly základní materiál nových prehistorických fondů (za všechny například Bylany u Českého Brodu, Pičhora a Třebická u Dobřichova na Kolínsku, Platěnice u Pardubic, Hradiště u Stradonic). I v těchto časově velmi náročných podmínkách napsal v letech 1899-1909 své stěžejní dílo Starožitnosti země České, rozvržené do tří dílů a dále vnitřně rozčleněné, bohatě ilustrované a psané velice krásným a poetickým jazykem, z něhož je nejvíce patrna Píčova láska k české zemi. Jednotlivé díly Starožitností byly přeloženy do francouzštiny, němčiny a ruštiny.

Píčův způsob třídění jednotlivých pravěkých epoch, v němž se dopustil řady omylů, byl však velmi ostře napaden skupinou badatelů soustředěných kolem universitního profesora L. Niederleho a diskuse posléze vyústila v lítou kontroverzi mezi školou muzejní a universitní, která stála Píče mnoho duševních sil. Posledním úskalím, které se mu stalo osudným, bylo hájení pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Píč neváhal navštívit přední evropské paleografy pro potvrzení svého přesvědčení. Ale jejich de facto negativní posudky, útoky domácí odborné veřejnosti, nepochopení smyslu jeho úsilí a celkové vyčerpání vedly Píče k tomu, že se rozhodl pro dobrovolný odchod ze života.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II, Praha 1977

PILLERSDORF Franz Xaver von (* 1. 3. 1786 Brno, + 22. 2. 1862 Vídeň) - rakouský politik

Pokračoval ve stopách svého otce, úředníka, a začal svou kariéru v Haliči. Od roku 1832 byl kancléřem spojené dvorské kanceláře. Ač loajální státní zaměstnanec, byl znám jako liberální odpůrce Metternichův. Po Metternichově pádu v roce 1848 byl pověřen řízením ministerstva vnitra v Kolowratově vládě. Jednal s první i druhou českou deputací v březnu a dubnu 1848.

Byl hlavním autorem rakouské ústavy z 25. dubna 1848, jež byla později nazvána jeho jménem. Podle ní měl být v neuherských zemích monarchie utvořen říšský sněm o dvou komorách (jmenovaný senát a nepřímo volená poslanecká komora). Jakkoli byla první rakouskou konstitucí a zajišťovala některé občanské svobody, hodlala zachovat výsady privilegovaných stavů a posvátné a neporušitelné postavení panovníka. Není divu, že neuspokojila revoluční Vídeň. Již v květnu musela být odvolána. V českých zemích byla přijata vcelku lhostejně.

Pillersdorf se mezitím stal ministerským předsedou a snažil se udržet revoluci v mezích umírněné reformy. Zprotivil se tak oběma stranám. Jeho vláda padla pod lidovým tlakem v červenci 1848. Sám Pillersdorf se jako poslanec účastnil ještě říšského sněmu, ale po jeho rozehnání upadl u vídeňského dvora v nemilost. Bach se přičinil, aby jeho jméno bylo vypuštěno ze seznamu tajných radů. Po obnovení ústavnosti byl Pillersdorf krátce poslancem říšské rady.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PINKAS Adolf Maria (* 27. 1. 1800 Praha, + 28. 9. 1865 tamtéž) - český advokát a politik

Dokončil právnická studia v roce 1823 a věnoval se advokacii. Od roku 1832, kdy se stal českým zemským advokátem, měl rozsáhlou praxi, zejména ve šlechtických kruzích. Aktivně se účastnil revolučního roku 1848.

Jako člen Svatováclavského výboru přepracoval v mnohem umírněnějším duchu Braunerův návrh petice panovníkovi. Oproti zrušení roboty a poddanství požadoval Pinkas pouze "přiměřené opravy v poměrech selských". Nový návrh vyvolal odpor mnoha členů výboru, byla to však právě tato petice, jež byla v březnu 1848 doručena císaři Ferdinandovi I. (V.). Členem deputace k panovníkovi byl i Pinkas.

Byl i členem Národního výboru a v létě 1848 byl zvolen poslancem Ústavodárného sněmu, kde se účastnil prací na přípravě nové ústavy. Ač sám federalista, stál na pravici české politické reprezentace v opozici proti Palackého federalistickému návrhu založenému na národnostním principu. Po rozehnání kroměřížského sněmu byl Pinkas na rozdíl od Palackého, jenž se stáhl z politického života, nadále ochoten spolupracovat s vídeňskou vládou na základě oktrojované ústavy.

V šedesátých letech se stal z osobních důvodů velkým odpůrcem českých státoprávních snah. Vystupoval proti nim jak v německém tisku, tak z tribuny zemského sněmu.
(mp)
Heidler J.: Dr. Adolf Maria Pinkas a vznik českého programu v letech 1848-1850 a 1861, Praha 1913; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PINKAS Soběslav Hippolit (* 7. 10. 1827 Praha, + 30. 12. 1901 tamtéž) - český malíř, karikaturista a veřejný činitel

Pocházel ze známé a vzdělané pražské rodiny (jeho otec byl advokát a politik A. M. Pinkas). Již od mládí se u něho projevovalo malířské nadání, a tak se v průběhu studií na malostranském gymnáziu školil v malířství u Františka Čermáka (bratra malíře J. Čermáka) a roku 1849 se zapsal na pražskou malířskou Akademii. Ale roku 1850 odešel do Mnichova a pokračoval tam ve studiu u profesora Berdellého.

V revolučních letech 1848-49 se pod vlivem svého otce a švagra, známého historika umění A. Springera, aktivně účastnil radikálního hnutí jako centurion studentské legie. V této době vytvořil řadu kreseb s politickou tematikou či portréty slavných českých osobností (například F. Palackého). Proto také po potlačení revoluce odešel do Mnichova a roku 1854 do Paříže.

Zde, ovlivněn Jeanem Françoisem Milletem, si vybírá za náměty nejprostší a nejvšednější scény ze života Pařížanů, např. Rybářské děvče, Dělníci na Montmartru. Působí na něj volná atmosféra malířských kolonií v Marlotte a Veaux-de-Cernay v Barbizonu (Pasačka z Marlotte, Metařka, 1864) i krásná francouzská příroda, kterou zachytil mj. na svých krajinomalbách na pomezí romantismu a realismu Skály ve Fontainebleau (1864), V lese u Cernay la Ville (kolem 1865). Svůj obraz vystavoval i na pařížském salónu (Drvoštěp a smrt), ale nebyl přijat.

Od roku 1869 se datuje umělcovo tzv. pražské období. Jeho malířská činnost na rozdíl od jeho současníka J. Mařáka postupně slábla, dokonce se načas odmlčel a soustředil se spíše na okruh své nejbližší rodiny a na veřejnou činnost, kde se intenzívně angažoval v Umělecké besedě (byl i jejím předsedou), pečoval o zrestaurování kaple sv. Kříže, ujal se mladých a pronásledovaných umělců (především M. Alše), spolupracoval v radě pro budování Národního divadla a sám se podílel i na jeho malířské výzdobě jako spolupracovník Alše. Neustále však udržoval živé styky s Francií, kde obdržel v roce 1898 řád čestné legie.

V Pinkasově všestranné činnosti je nutno zmínit i jeho tvorbu karikaturní a politické kresby či jeho práce z oblasti užitého umění (fajánse), kde byl horlivým zastáncem spojení umění a řemesla. Souborná výstava Pinkasových prací se v Praze konala však až v roce 1925, dlouho po jeho smrti.
(jv)
Pinkas S. H.: Katalog souborné výstavy, Praha 1925; Jiřík F. X.: S. H. Pinkas, Praha 1925; Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980

z PIRKŠTEJNA Hynek Ptáček (+ 27. 8. 1444 Pirkštejn u Ratají) - český šlechtic, politik a vojevůdce

Syn Jana Ptáčka z Pirkštejna, nejvyšší mincmistr a zemský soudce, byl mužem ryzího charakteru a mezi jeho dobré povahové vlastnosti patřily rozvaha a nezištnost. Řadí se k nejvýznamnějším představitelům svého rodu.

První zmínka o něm je z roku 1434, kdy se účastnil s panskou jednotou bojů o Nové Město pražské a téhož roku i bitvy u Lipan. Jako vůdce vojsk panské jednoty pomáhal dobýt i poslední místa husitských opor. V roce 1435 oblehl hrad Ostromeč nad Vltavou, v roce 1437 hrad Sion, na kterém se ukrýval Jan Roháč z Dubé. Zemský sněm tehdy vypravil proti Sionu zvláštní hotovost, v květnu začalo obléhání, kterému velel Hynek Ptáček. Hrad byl však dobyt až po posílení o uherské vojenské jednotky 6. září 1437.

Po smrti Zikmunda Lucemburského nepodpořil volbu Albrechta Habsburského na český trůn, pokoušel se proti němu spojit i se stranou táborskou. Měl zájem o spojení české a polské koruny a dosazení polského Kazimíra.

V březnu roku 1440 se stal vrchním hejtmanem východočeského landfrídu, spolku čtyř východočeských krajů ke vzájemné ochraně a podpoře utrakvismu. Po smrti Albrechta nastalo v českých zemích bezvládí, které nabízelo příležitost kališnické a katolické šlechtě k upevnění získaných pozic na úkor panovnické moci. Obě strany se dohodly na určitém řádu prostřednictvím tzv. listu smírného z 29. 1. 1440. Vláda v zemi měla být rozdělena mezi jednotlivé šlechtice či mocenské skupiny prostřednictvím landfrídů (tj. zemských mírů), politických svazků pánů, rytířů a měst. Landfrídy přitom sdružovaly jak katolíky, tak kališníky. Tento smírný list byl úspěchem pro stranu Hynka Ptáčka, ale i pro lid ve válkou sužované zemi.

Hynek Ptáček zemřel roku 1444 na hradě Pirkštejně v Ratajích, kde je také pochován. Na místě vrchního hejtmana východočeského spolku ho v září 1444 vystřídal mladý Jiří z Poděbrad, který přes svou velikost dle mínění F. Palackého "co do ušlechtilosti mysli a outlosti svědomí zůstával pozadu za předchůdcem svým, panem Ptáčkem".
(kk)
Urbánek R.: Věk Poděbradský (České dějiny III.), Praha 1915; Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992

PLATZER Ignác František (* 6. 6. 1717 Plzeň, + 27. 8. 1787 Praha) - český sochař

Syn plzeňského řezbáře a kameníka Jana Platzera Ignác se stal zakladatelem rodinné sochařské dílny, činné v Praze po několik generací více než 150 let. Vyučil se v ateliéru předního vídeňského sochaře Donnera a ve své tvorbě organicky spojil pokrokové snahy vídeňského sochařství 2. poloviny 18. století s bohatou domácí tradicí především českých barokních velikánů Brokofů a Matyáše Brauna.

Platzer si záhy vytvořil osobitý styl, který vtiskl produkci celé dílny. Zanechal rozsáhlé dílo. Zahrnuje kostelní dřevořezbu, kostelní i volnou plastiku, architektonické figury i zahradní sochy. K jeho vrcholným dílům patří sochařská výzdoba chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, kenotaf sv. Jana Nepomuckého u sv. Víta na Pražském hradě a sochařská výzdoba zámeckého parku v Dobříši.

V otcových stopách pokračoval i syn Ignác Michal, reprezentant sochařského klasicismu. Další pokračovatelé rodu udržovali dílnu až do počátku našeho století, ale spíše již jako zruční řemeslníci-kameníci.
(pa)

$Skořepová Z.: O sochařském díle rodiny Platzerů, Praha 1957

PLUH z RABŠTEJNA Kašpar (+ 1585 Falknov, dnes Sokolov) - český šlechtic a politik

Na jaře 1547 vyvrcholil první protihabsburský odboj v Čechách. Čeští stavové odmítli účastnit se po boku císaře vojenského tažení proti německým protestantským knížatům vedeným saským kurfiřtem Janem Fridrichem. Vytvořili branný spolek v čele se stavovským výborem, vytýčili své požadavky a rozhodli se svolat v případě potřeby zemskou hotovost. Velitelem zemské hotovosti se stal luterán Kašpar Pluh z Rabštejna. Byl potomkem starého českého vladyckého, později panského rodu, který vlastnil nejvýnosnější cínové doly na slavkovském a bečovském panství v západních Čechách. Ačkoliv k brannému spolku přistoupil později a za velitele stavovského vojska byl vybrán losem, stal se jedním z nejrozhodnějších představitelů povstání. V kritických dnech v březnu a dubnu 1547 prosazoval Kašpar Pluh vojenskou spolupráci se saským kurfiřtem a učinil v tomto směru i první praktické kroky. Avšak šlechta byla v otázce vojenského vystoupení po boku Jana Fridricha váhavá a rozkolísaná, a tak se vedení stavovského spolku k rozhodnému a otevřenému vystoupení neodhodlalo. Po porážce saského kurfiřta v bitvě u Mühlberka 24. dubna 1547 český odboj ztroskotal. Pluh uprchl do Saska a odtud pak do Polska. V nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a majetku. Až za nového císaře Maxmiliána mu bylo povoleno roku 1572 vrátit se do Čech. Žil u své sestry hraběnky Šlikové na Falknově, kde zemřel bez potomků.
(jk)
Halada J.: Lexikon české šlechty, Praha 1992

z PODĚBRAD Hynek (* 18. 5. 1452 Praha, + 1492 Poděbrady) - český diplomat a básník

Syn Jiřího z Poděbrad a jeho druhé manželky Johany z Rožmitálu byl vychován v humanistickém a renesančním duchu. Působil jako politik a diplomat ve službách Vladislava Jagellonského, pobýval v cizině, zejména na dvoře uherského krále Matyáše Korvína. Měl titul knížete minsterberského. Oženil se s Kateřinou Saskou a podle slov současníků vedl hýřivý a nákladný život. Konec svého života strávil v Čechách v Poděbradech, kde také ve svých 40 letech zemřel.

Na Hynka z Poděbrad mělo velký vliv humanistické prostředí dvora Matyáše Korvína, sám literárně působil jako překladatel i jako spisovatel. V době, kdy jiní čeští básníci skládají své verše jen latinsky, píše Hynek kultivovaným českým jazykem. Přeložil například příběhy Dekameronu od Giovanniho Boccaccia, v souvislosti s tím vznikl i jeho první samostatný tvůrčí pokus - renesanční novela Rozprávka o paní Salomeně. Hynek je znám i dalšími pracemi, z nichž nejpopulárnější se stala milostná báseň Májový sen.
(kk)
Tichá Z.: Básnická škola Hynka z Poděbrad, Česká literatura 11, 1963; Tichá Z.: Dvě kapitoly o díle Hynka z Poděbrad, Rozpravy Československé akademie věd, Praha 1964

PODLAHA Antonín (* 22. 1. 1865 Praha, + 14. 2. 1932 tamtéž) - český římskokatolický duchovní, světící biskup pražský, významný politický a kulturní činitel

Antonín Podlaha celý svůj život věnoval neúnavné, činorodé práci pro druhé, pro vznikající stát, vědu a církev.

Po absolvování pražského akademického gymnázia (1883) se nejdříve věnoval právnickému studiu, ale již roku 1894 přešel na studium bohosloví. Po vysvěcení na kněze působil v duchovní správě na různých místech Čech (až do 1891) a po získání doktorátu vyučoval náboženství na pražských školách, pak i dějiny umění v arcibiskupském semináři. Prošel všemi stupni kněžského působení, od kaplana až po biskupa. Jeho nadání, píle a původ mu otevíraly skvělou životní dráhu a Podlahova kariéra byla velmi úspěšná: roku 1903 byl zvolen metropolitním kanovníkem, roku 1920 světícím biskupem pražským s titulem biskupa z Pafu, v roce 1930 převzal úřad kapitulního děkana.

Velmi se angažoval i na poli vědy a umění - byl řádným členem České akademie věd a umění (1903), kde rozvíjel svoji činnost především v archeologické komisi (byl i hlavním redaktorem časopisu Památky archeologické), mimořádným členem Královské české společnosti nauk (od 1907), vykonával funkci státního konzervátora památkové péče pro okresy Benešov, Sedlčany, Královské Vinohrady a Žižkov.

Podlaha se však věnoval nejen veřejně prospěšné práci pro společnost, byl ale i velmi plodným badatelem a sběratelem. Od roku 1895 věnoval soustavnou pozornost umělecké topografii Čech. Jako autor se podílel na Soupisu uměleckých a historických památek Čech ve 14 svazcích, dále vydal 7 svazků Posvátných míst království českého. Ve svém kanovnickém bytě v Praze na Hradě (v budově nového proboštství) nashromáždil sbírku uměleckých předmětů, které byly po jeho smrti na základě jeho přání rozprodány, a dostaly se tak částečně i do veřejných muzeí.

Jako kanovník svatovítské kapituly přijal i funkci kapitulního knihovníka a archiváře a posléze i kustoda v chrámu sv. Víta. Ve svém kanovnickém úřadě byl hybnou pákou Jednoty na dostavbu svatovítské katedrály.

V roce svatováclavského milenia (1929) se vzdal veškeré mimořádné činnosti. Přesto se i nadále podílel na věcech veřejných. Přetížen prací a bezpočtem funkcí a úřadů nečekaně roku 1932 zemřel. Je pohřben v arcibiskupské hrobce v nové části chrámu sv. Víta na Hradě, na důkaz vděčnosti a za všechny jeho nevyčíslitelné zásluhy o dostavbu chrámu a péči o druhé.
(jv)
Šimák J. V.: Za biskupem Antonínem Podlahou, Časopis společnosti přátel starožitností českých 40, Praha 1932; Chytil K.: Antonín Podlaha, Praha 1933; Schauber V.- Schindler H. M.: Rok se svatými, Kostelní Vydří 1994

PODLIPSKÁ Sofie (Žofie) (* 15. 5. 1833 Praha, + 17. 12. 1897 tamtéž) - česká spisovatelka

Do literárního života vstoupila - spolu se svou sestrou K. Světlou - roku 1858 v almanachu Máj. I Sofie byla doma vychovávána převážně německy a o její národní uvědomění se zasloužil především její manžel, lékař Josef Podlipský, sám veřejně i literárně činný.

Na rozdíl od prvního básnického pokusu se nadále Sofie Podlipská věnovala výhradně próze. Psala povídky (první otiskla v Lumíru 1860), romány, drobné prózy, řadu životopisů (B. Němcové, J. E. Purkyně, V. Náprstka aj.), pohádky, povídky, naučné knihy pro mládež, několik překladů a výchovně zaměřené články a přednášky. Aktivně se účastnila národního života, pracovala v ženských vzdělávacích spolcích a sama založila a řídila spolek Ochrana opuštěných a zanedbaných dívek. V literárních dílech čerpala ze života bohatých vrstev (román Nalžovský), dotýkala se postavení ženy ve společnosti anebo se obracela i k historickým tématům (román Anežka Přemyslovna). Její práce však trpí neskrývanou výchovností a značně násilnou dějovou stavbou. K nejzdařilejším patří životopisný román Peregrinus o životě Prahy v obrozenecké době.
(fh)
Holečková-Heidenreichová J.: Sofie Podlipská, Praha 1941

POLÍVKA Osvald (* 24. 5. 1859 Enns u Lince, + 30. 4. 1931 Praha) - český architekt

Po absolvování pražské techniky byl O. Polívka zaměstnán u Achille Wolfa, od roku 1885 několik let asistoval u J. Zítka a od roku 1890 byl samostatně činný. Zprvu spolupracoval s Antonínem Wiehlem na neorenesanční stavbě Pražské městské spořitelny na Starém Městě pražském (1892-94), neorenesanční byla rovněž bývalá Zemská banka, kterou v letech 1894-96 postavil na Příkopech v Praze. Její tektonická struktura je však poněkud narušena na úkor malebnosti, v čemž lze rozeznat Wiehlův příklad. Na její výzdobě se podílel M. Aleš, S. Sucharda a Celda Klouček. Po dvou letech byl Polívka pověřen stavbou Živnostenské banky (zbořena), na níž se již projevily prvky neobarokní. Ty plně rozvinul až na Městské pojišťovně (dnes Ministerstvo obchodu) na Staroměstském náměstí (1899-1901), která nahradila po asanaci starší barokní budovu.

Největší význam však mají až Polívkovy stavby ovlivněné modernou, secesní Novákův dům ve Vodičkově ulici (1901-04), budova Pojišťovny Praha na Národní třídě (1903) a pozdější sousední dům Topičova nakladatelství (do 1908). Na výzdobě těchto budov se rovněž podíleli významní čeští umělci: malíř J. Preisler a sochař L. Šaloun. Zároveň Šaloun a Josef Mařatka sochařsky obohatili i další stavbu, budovu Nové radnice na Mariánském náměstí (1906-11). S Antonínem Balšánkem vybudoval Obecní dům (kde navrhoval předně interiéry), reprezentativní stavbu až nepřehledně dekorativní.

Ve své době také Polívkovy secesní stavby dávala avantgarda za příklad špatné moderny. V pozdějším díle (druhý palác Zemské banky na Příkopech, 1908-11) se odvrátil od moderny směrem ke střízlivějšímu neoklasicismu, ovšem ještě s výraznými prvky neorenesance.

Po vzniku Československa se už šedesátiletý Polívka významněji neuplatnil, nicméně bizarnost a ornamentálnost jeho architektonického projevu dodnes dotváří malebnost pražské scenérie a s novou vlnou zájmu o secesi se kritika avantgardy 20. let jeví jako dobově zaujatá a značně přehnaná.
(jv)

PONREPO Viktor (* 6. nebo 16. 6. 1858 Praha, + 4. 12. 1926 tamtéž) - průkopník české kinematografie

Pod nezvyklým pseudonymem se skrýval muž s neméně podivným vlastním jménem Dismas Šlambor. Mistr devatera řemesel - pozlacovač rámů, obchodní cestující, eskamotér, ale i nadšený obdivovatel balónů, elektrotechnik a provozovatel laterny magiky. Na svou největší lásku čekal takřka 50 let - stal se jí film.

Neměl ctižádost filmy tvořit jako Kříženecký, ale chtěl je promítat. A tak se roku 1904 vydal s promítacím přístrojem a asi 180 kratičkými filmy po českém venkově. O tři roky později, přesně 15. 9. 1907, otevřel pak v Praze U modré štiky na Starém Městě první stálý český biograf - Ponrepo.

Ředitel Ponrepo byl gentleman staré školy a na každém představení obecenstvo osobně přivítal a také se s ním rozloučil. Pro případ, že by mu v tom nemoc bránila, nechal si svůj ceremoniál natočit na filmový pásek. A tak nám dodnes může z třiadevadesáti celuloidových políček složit svou poklonu.
(pa)
Bartošek L.: Náš film. Kapitoly z dějin (1896-1945), Praha 1985

POSTL (Postel) Karel (* 1769 Bechyně, + 15. 3. 1818 Praha) - český malíř, kreslíř a grafik

Karel Postl (též Postel), první český klasicistní krajinář, studoval malířství zřejmě na vídeňské Akademii či v grafické speciálce. V jeho práci se odráží silné citové pouto k Praze, městu, jemuž věnoval mnohá svá díla.

Roku 1806 se stal profesorem nově zřízené krajinářské školy při pražské Akademii (umístěné ve Vrtbovském paláci v Celetné ulici) a vyučoval na ní až do své smrti. Těsné sepětí se školou se částečně uvolnilo po státním bankrotu v roce 1811, kdy byl chod školy téměř přerušen pro nedostatek financí a kdy se Postl začal, nucen ekonomickými důvody, více věnovat drobným příležitostným pracím a kreslení vedut. Na své žáky zapůsobil především vztahem ke svému nejoblíbenějšímu tématu - krajině, kterou ve svých dílech nebral pouze za předkládaný prospekt, ale považoval ji za velké umělecké téma, plné proměnlivých momentů a okamžiků. Pro svůj náhled a přístup k realizaci je právem pokládán za zakladatele české krajinomalby.

Jeho tvorba byla ovlivněna vídeňským pobytem, kde měl možnost blíže poznat soudobé středoevropské směry klasicistního umění. Měl i velké pochopení pro malířství a jemnou grafiku starých Holanďanů, jejichž styl uplatňoval i při své práci. Toto vše se odrazilo v jeho rozsáhlé tvorbě, kterou zahájil již při svých vídeňských studiích (panoráma Vídně, 1804, panoráma Prahy z Vodárenské věže, 1805 - bylo vystaveno nejdříve v divadle Bouda a pak i ve Vídni, série grafik pro pohledy Václava Janči Collection de vues... Bohéme, 1803-07) a v níž pokračoval po celou dobu své pedagogické působnosti. Ve svých městských vedutách Prahy (např. Pohled na Staré Město z brány Černé věže, Zříceniny kláštera sv. Anny v Čechách, Pohled na Stromovku, 1810) zachycuje nezapomenutelnou atmosféru milovaného města a při pohledu na jeho obrazy se zdá, že život zde plynul poklidně, idylicky a bez velkého vzruchu.

Nástup preromantismu se pak odrazil ve Skalnaté krajině v bouři (po 1806) a vyvrcholil v jeho zobrazení ideálních zasněných krajin v cyklu Čtyř denních dob (Ráno, Poledne, Večer, Noc, 1810) a v Pohledu na Krkonoše (1810). Dále z tohoto období pochází série pohledů z okolí lázní Teplic a Karlových Var, které leptal kreslíř a grafik Antonín Pucherna. Jeho poslední práce, soubor pohledů na clamgallasovské zámky, dokončil však jeho nejnadanější žák Antonín Mánes, neboť uprostřed tvůrčí práce náhle zemřel.
(jv)
Mráz B.: Karel Postl a základy české krajinomalby, Praha 1957; Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení (čtvero knih o Praze), Praha 1980

POŠEPNÝ František (* 30. 3. 1836 Jilemnice v Podkrkonoší, + 27. 3. 1895 Döbling) - český geolog

František Pošepný je považován za jednoho ze zakladatelů petrografie. Přešel od pouhého popisování ložisek k poznání jejich vývoje, a položil tak základy moderní montanistiky. Po pražské polytechnice vystudoval ještě příbramskou báňskou akademii, kam se v roce 1879 na deset let vrátil jako pedagog, aby zde vychoval řadu vynikajících odborníků. Mezitím prošel, většinou ve státních službách vídeňského geologického ústavu, bohatou praxí po celé tehdy rozlehlé rakouské říši.

Na základě svých neobyčejně bohatých zkušeností vyslovil pak převratnou teorii o vzniku rudných ložisek, kterou zpracoval ve svém životním díle The Genesis of Ore-Deposits (vyšlo anglicky roku 1893). Četné neshody s rakouskou byrokracií vedly nakonec k tomu, že Pošepný odchází roku 1889 předčasně do výslužby a stěhuje se do Vídně, aby se mohl nerušeně věnovat odborné a vědecké činnosti.

Kromě světového uznání měla Pošepného práce mimořádný význam pro české, zejména příbramské hornictví. Zpracoval obsáhlé studie o příbramském rudném obvodu, zabýval se i zlatonosnými rudami ve středních Čechách a řadou jiných konkrétních případů.
(pa)

POTOCKI Alfred hrabě (* 1817, + 18. 5. 1889 Paříž) - polský šlechtic a politik

Pocházel ze starého a mocného polského rodu. Nejprve sloužil v diplomatických službách, od roku 1861 zasedal v haličském zemském sněmu. V roce 1867 byl jmenován ministrem orby v Auerspergově kabinetu, fakticky vůbec první rakouské vládě. Zůstal ve vládě i po premiérově odchodu v roce 1868, ale spolu s Taaffem a dalším ministrem formuloval tzv. memorandum menšiny, které doporučovalo jednání s českou opozicí. Ihned poté podal demisi. Nicméně panovník přijal jeho koncepci a jmenoval ho roku 1870 předsedou tzv. koaliční usmiřovací vlády.

Jako premiér se pokoušel jednat s českou politickou reprezentací, ale neměl skutečný program. Mlhavými sliby pouze přiměl české politiky k obeslání zemského sněmu. Nepodařilo se mu ale přimět je k obeslání říšské rady a nezbylo mu než podat demisi. Celkem čtyřikrát od listopadu 1870 musel prosit panovníka, aby ji přijal. Teprve v únoru 1871 byly jeho prosby vyslyšeny a Potocki uvolnil místo Hohenwarthovi.

Potocki se za své pokusy nedočkal nevděku, od roku 1875 zastával úřad haličského místodržitele. V roce 1883 se místa vzdal a přesídlil natrvalo do Paříže.
(mp)
Srb A.: 60 let českého zápasu 1848-1908, Praha 1908; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

POUPĚ František Ondřej (* 1753 Český Šternberk, + 1805 Brno) - český pivovarník

František Ondřej, vynikající český sládek, jako první u nás postavil tradiční pivovarnické řemeslo na solidní odborný základ. Vyučil se u staršího bratra Jana ve Velké Bíteši a poté prošel řadou českých a moravských pivovarů. Přes výborné výsledky, kterých dosahoval, se musel potýkat s řadou protivníků - jedni mu vytýkali přílišné zavádění novot, druzí zase zveřejňování dosud žárlivě střežených výrobních postupů. Poupě totiž nejen zavedl do pivovarnictví exaktní metody (používání teploměru a tzv. pivní váhy), ale sepsal německy i odborné dílo O umění vařit pivo, ve kterém popsal základní postupy výroby v Čechách tak oblíbeného moku.

Nepřízeň konzervativních sládků přivedla Poupěte do existenčních nesnází, hraničících až s bídou. Obrat nastal roku 1794, kdy se stal sládkem v clam-martinickém pivovaře ve Slaném a o čtyři roky později v Brně. To už za ním ostatní sládci posílali na vyučení své syny a tady také napsal roku 1801 první českou odbornou učebnici Počátkové základního naučení o vaření piva.
(pa)
Nohejl M.: Neslýchaná věc. Tři povídky o "učeném" sládku F. O. Poupěti, Praha 1957; Bělohoubek A.: Život a působení Františka Ondřeje Poupěte, Praha 1987

PRACHNER Václav (* křtěn 17. 9. 1784 Praha, + 3. 4. 1832 tamtéž) - český sochař

Václav Prachner pocházel z rozvětvené rodiny pražských architektů a sochařů z období pozdního baroka a klasicismu, původem z Bavorska. Zřejmě nejstarším z dynastie Prachnerů, o němž víme, že působil v Praze, byl Antonín, původně pevnostní stavitel, který je znám především jako autor přestavby buquoyského paláce v Celetné ulici pro potřeby university. Dalšími z rodiny byli Jan Josef Prachner, rovněž architekt (například primátorský letohrádek v Libni, 1770, účast na úpravě paulánského kostela sv. Salvátora na Starém Městě), a jeho bratr sochař Petr Prachner (autor plastiky na kazatelně v kapli sv. Kříže a u sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, řezby pro čínskou bažantnici ve Veltrusích, náhrobek posledního sázavského opata Leandra z Kramáře).

Jejich otcem a zároveň Václavovým dědem byl Richard Prachner, jehož činnost v Praze je doložena před rokem 1730 a už v roce 1731 získal staroměstské měšťanství. Tento představitel bavorského rokoka se u nás podílel (či sám vytvořil) na sochařské výzdobě pro řadu významných staveb - boční plastiky oltáře kostela Narození Páně v Loretě, hlavní oltář kostela Všech svatých na Pražském hradě, hlavní oltář v kostele v Sázavě, oltář pro zámeckou kapli v Lánech či plastiky pro kapli v zámečku v Libni, který přestavoval jeho syn Jan Josef.

Ale vraťme se k Václavu Prachnerovi. Ten se vyučil u svého otce Petra Prachnera, který měl v Praze sochařskou dílnu. Václav patřil už k nové generaci, a tak vedle tradičního uměleckého řemesla studoval na Akademii kresbu u Josefa Berglera - sochařský ateliér v pražské škole chyběl.

V. Prachner jako první přináší do českého sochařství ohlasy nově objevené antiky. Svým výrazem však zůstává ryze český, snad i proto, že mu není většinou dáno, aby pracoval s mramorem, ale převážně s typicky domácím materiálem - pískovcem. Jeho nejznámějším dílem je bezesporu alegorie Vltavy, populární "Terezka" (1812), dodnes (její kopie) umístěná ve zdi nad kašnou v nice clam-gallasovského paláce na Starém Městě.

Vrcholu tvorby dosáhl Prachner ve svém posledním velkém díle, pomníku na náhrobku biskupa Lva Thuna na malostranském hřbitově v Praze-Radlicích. Biskup byl jeho štědrým mecenášem a zadavatelem řady objednávek, například pro něho vytvořil Prachner zahradní pomník Jen chvíli (1822) pro Tusculum na Cibulce (dnes Praha 5). Poprvé po mnoha desetiletích, vlastně až od dob baroka, vytvořil tu český sochař na domácí půdě monumentální plastiky. Na jeho sochařskou tvorbu, respektive koncepční pojetí, navázal mimo jiné i J. V. Myslbek.
(pa, jv)
Blažíček O.: Sochařství českého baroku, Praha 1958; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

PRÁŠEK Justin (* 7. 8. 1853 Brandýs nad Labem, + 23. 12. 1924 Klánovice) - český historik a orientalista

Justin Prášek patřil k zakladatelům a průkopníkům orientalistiky v Čechách na přelomu 19. a 20. století, tedy v době, kdy většina našich historiků obracela svůj zájem především k problematice českých národních dějin. V Evropě (především v Německu, Británii a ve Francii) již dávno zaujala orientalistika přední místo vědeckého zájmu, zatímco v Čechách setrvávala většinou stále ještě v rovině romantických a sběratelských zájmů.

Prášek vystudoval pražskou universitu a nastoupil dráhu středoškolského profesora. Za universitních studií se sice věnoval hlouběji topografii Království českého, ale stále zřetelněji se přikláněl ke studiu asyrštiny, perštiny a klínopisu. Shromažďoval prameny k dějinám starého Orientu a podnikl několik zahraničních cest do evropských center orientálních bádání - Mnichova a Berlína, kde se setkal s významnými orientalisty a předními reprezentanty oboru a s jimi nashromážděným materiálem.

Prášek napsal řadu vědeckých publikací zaměřených především na médské dějiny (chronologie médských dějin, rozbor Hérodotových zpráv o Médech ad.), z nichž je nejvýše ceněna Geschichte der Meden und Persen bis zur makedonischen Eroberung (1906-10). Šlo o poměrně úzce specializovaný obor, proto svá díla psal především německy a anglicky. Přesto v češtině vydal řadu popularizačních prací, například Asýrie a dávný Orient, Foiničané, Ženy antické, ale i pokus o nový výklad řeckých dějin Aegeové, Řecký středověk a Doba válek řecko-perských, kde se snažil uplatnit výsledky tehdy nových archeologických vykopávek Heinricha Schliemanna i jeho pokračovatelů. Ovšem jeho dějiny antického Středomoří byly později historiky odsouzeny a shledány plné omylů.

Že Prášek nezanevřel zcela na české dějiny, dokládá jeho podíl na pokračování Dějin českých (od 1898) po A. Rezkovi.

Za největší přínos pro českou vědu, a zejména orientalistiku však můžeme pokládat Práškovo pedagogické působení. Vždyť pro svůj milovaný obor nadchl svého žáka na gymnáziu a poté orientalistu světového jména a zakladatele chetitologie Bedřicha Hrozného.
(fh, jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví II., Praha 1977

PRÁŠEK Karel (* 4. 2. 1868 Řivno u Nových Benátek, + 13. 2. 1932 Košetice, okres Pelhřimov) - český statkář a politik

Syn rolníka se po ukončení měšťanské školy věnoval hospodářství. V devadesátých letech stál u zrodu českého agrarismu. V roce 1897 spolu s kněževeským statkářem Stanislavem Kubrem zakládal Sdružení českých zemědělců. To se o dva roky později usneslo na "utvoření samostatné strany agrární", jež měla "zvláště hájiti zájmy středního stavu tohoto, aniž by zapomínala na své povinnosti vůči ostatním stavům a celému českému národu vůbec".

Ač formálním předsedou strany byl S. Kubr, faktickým vůdcem byl právě Prášek. Nemalou úlohu hrál i tajemník strany a publicista Emanuel Hrubý. Kubr i Prášek zasedali od roku 1901 v českém sněmu a na říšské radě. Parlamentní volby na základě všeobecného volebního práva v roce 1907 byly pro agrárníky velmi úspěšné, a tak byl Prášek v letech 1907-08 ministrem bez portfeje v Beckově vládě.

Po vzniku Československa byl poslancem Národního shromáždění a ministrem zemědělství v letech 1918-20. Od roku 1920 zasedal v senátu. V roce 1925 se rozešel s agrárníky a pokoušel se organizovat vlastní konzervativní stranu. Ve volbách neuspěl a odešel z politického života.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PRAŽÁK Alois (* 21. 2. 1820 Uherské Hradiště, + 30. 1. 1901 Vídeň) - moravský politik

Vystudoval práva v Brně a Olomouci a od roku 1844 působil jako advokát v Brně. V revolučním roce 1848 vystupoval jako poslanec moravského sněmu proti jednotícím českým snahám s tím, aby nebyla pošlapána starobylá práva Markrabství moravského. V letech 1848-49 zasedal i v ústavodárném sněmu. Od obnovení ústavnosti v roce 1861 byl poslancem moravského zemského sněmu a říšské rady.

Patřil k vůdčím staročeským politikům na Moravě. Účastnil se všech vyjednávání s Vídní v šedesátých a sedmdesátých letech. Po neúspěchu jednání o "fundamentálních článcích" s Hohenwarthovou vládou v roce 1871 však moravští politici v čele s Pražákem nesetrvali v pasívní rezistenci jako jejich čeští kolegové a již roku 1874 vstoupili do říšské rady.

V roce 1879 byl Pražák jako součást vstřícného gesta ze strany Vídně vůči české politické reprezentaci jmenován ministrem bez portfeje. A čeští politici se rozhodli říšskou radu přeci jen obeslat. Ač přednesli tzv. státoprávní ohrazení, následujících dvanáct let jako součást "železného kruhu pravice" podporovali Taaffeho vládu. V ní vedl Pražák v letech 1881 až 1887 i ministerstvo spravedlnosti.

Z titulu své vládní funkce se Pražák významně podílel na přípravě tzv. Stremayrových jazykových nařízení z roku 1880 a o dva roky později vydal sám podobná nařízení pro Slezsko. Tato nařízení byla prvním krokem ke zrovnoprávnění češtiny s němčinou v českých zemích. Pražák byl i jednou z vůdčích postav punktačních jednání z roku 1890. Po jejich kritice ze strany mladočechů a následném volebním krachu staročechů odešel roku 1892 z vlády.

Roku 1888 byl povýšen do šlechtického stavu, o čtyři roky později jmenován členem panské sněmovny.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

PREFÁT z VLKANOVA Oldřich (* 12. 5. 1523, + 26. 7. 1565 Praha) - český cestovatel a spisovatel

O. Prefát je znám jako autor jednoho z nejlepších starých českých cestopisů Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny. Nebyla to jediná cesta, kterou podnikl (v roce 1552 cestoval např. po severním Španělsku), ale o ostatních mnoho nevíme. Také o své cestě do Palestiny v letech 1546-47 napsal až po naléhání přátel. Kniha vyšla v roce 1563 a dosáhla značné obliby a rozšíření. V cestopise se projevuje autorova vzdělanost, zvídavost a orientace na přírodní vědy a techniku. Jeho popisy měst, staveb, zeměpisných i přírodních jevů jsou přesné, podrobné, názorné a střízlivé. Byl katolík, ale nevěřil slepě. Před vírou v zázraky spojovanou se svatými místy dával - na rozdíl od mnoha jiných - přednost vlastnímu poznání a racionálnímu vysvětlení jevů. Projevil se i jako nadaný vypravěč s bohatou slovní zásobou.

Pocházel ze zámožné pražské měšťanské erbovní rodiny. Rozsáhlé vzdělání humanitní, přírodovědné a technické získal na studiích ve Wittenbergu, Lipsku, Praze, Benátkách a Římě. Přes dlouholetý pobyt v cizině zůstal horlivým Čechem. Po otcově smrti zdědil v Praze na Uhelném trhu dům a založil zde dílnu na výrobu měřicích přístrojů a astronomických pomůcek.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, I, Praha 1951

PREISLER Jan (* 18. 2. 1872 Popovice u Berouna, + 27. 4. 1918 Praha) - český malíř

Jedním z významných směrů českého malířství přelomu 19. a 20. století byl symbolismus, svými záměry i prostředky protikladný impresionismu. Jeho vrcholným představitelem a zároveň spoluurčujícím tvůrcem dalšího proudu - secese - byl Jan Preisler.

Životopis J. Preislera nemá okázalých vnějších zvratů. Vyrůstal v chudém dělnickém prostředí, v 15 letech se stal žákem Uměleckoprůmyslové školy, kde v tvrdé a ukázněné práci setrval 8 let a rozvinul plně své velké nadání. Přímý vztah vázal mladého malíře k jeho učiteli F. Ženíškovi, na utváření jeho myšlenkového světa zapůsobil hluboce Maxmilián Pirner. Nesmazatelně se do jeho tvorby vryl rodný kraj - srázy a rokliny vápencových skal v okolí Zlatého koně a Koněprus.

Výrazný posun v malířově tvorbě znamenala cesta do Itálie. Právě do té doby spadají jeho proslulé variace na motiv Černého jezera. Roku 1913 byl Preisler jmenován profesorem Akademie výtvarných umění v Praze a stejně jako byl sám znamenitý umělec, stal se i svědomitým a citlivým učitelem až do své předčasné smrti, vyvolané prudkým zápalem plic.
(pa)
Kotalík J.: Jan Preisler, Praha 1968

PREISS František (* kolem 1660 Praha, + 1. 8. 1712 tamtéž) - český barokní sochař

František Preiss pocházel pravděpodobně z rodiny drážďanských Preissů, která se usadila kolem roku 1580 v Praze na Hradčanech. Jeho předkem byl snad řezbář Pavel Preiss.

Počátky jeho školení a umělecké dráhy jsou nejasné. Uvažuje se o tom, že se školil nejdříve v dílně olomouckého sochaře Františka Leblaose a poté pracoval v dílně pražského známého sochaře Jeronýma Kohla (tvůrce kašny na II. nádvoří Pražského hradu a žáka Heidelberga). Právě s Kohlem ho spojovalo celoživotní přátelství, na jehož počátku byla pomoc staršího a zkušenějšího kolegy, jehož však Preiss posléze kvalitou práce předčil.

Preiss žil na Hradčanech, kde měl svoji dílnu a radniční šenk. V roce 1705 se zde stal starším (konšelem). Roku 1709 podepsal společně s F. M. Kaňkou a Michaelem Václavem Halbaxem žádost o zřízení umělecké akademie v Praze, což svědčí o jeho váženém postavení a vysoké umělecké prestiži, kterou zajisté požíval. Preiss se věnoval většinou řezbářství, neboť dřevo bylo materiálem natolik poddajným, že v něm mohl vyjádřit nejniternější emotivní rozpoložení svých postav.

Zpočátku byla jeho tvorba ještě poněkud strnulá, silně ovlivněná starší domácí manýristickou a časně barokní tradicí, zprostředkovanou mu právě jeho učitelem Jeronýmem Kohlem. Posléze však Preiss dospěl k překvapujícímu dynamismu a životnosti ztvárňovaných postav. V začátcích vrcholného baroku zaujímá nezastupitelné místo právě svým osobitým realismem čerpajícím z domácího prostředí, na rozdíl od projevu cizích sochařů (například drážďanští Heermannové nebo Vlach z Padovy Ottavio Mosto), tvořících ve stejném období. Jeho nejvýznamnějšími dochovanými díly jsou např. monumentálně pojaté sochy českých patronů z chrámu sv. Víta (1696), výzdoba tří velkých oltářů v kostele sv. Mikuláše v Lounech, výzdoba hlavního oltáře v Doksanech (1703), kamenné sochy světců pro kostel sv. Voršily na Novém Městě pražském (1709-10), které jsou však většinou přisuzovány jeho pomocníkům.
(jv)
Blažíček O. J.: Sochařství baroku v Čechách, Praha 1958; Dějiny českého výtvarného umění, II/1, Praha 1989

PREISS Jaroslav (* 8. 12. 1870 Přeštice, + 29. 4. 1946 Praha) - český podnikatel a politik

Po studiích v Domažlicích a Praze pracoval zprvu jako publicista. Od roku 1900 vedl hospodářskou rubriku Národních listů a redigoval různé hospodářské a finanční časopisy. Pro svou publicistickou činnost v časopise Živnostenské banky byl roku 1907 jmenován ředitelem průmyslového a hypotečního oddělení Živnobanky. Díky svým neobyčejným schopnostem a v Čechách neobvyklému mezinárodnímu rozhledu rychle postupoval. Již roku 1910 byl náměstkem vrchního ředitele Živnobanky.

Aktivně se účastnil i politického života. Vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let 19. století, od roku 1899 byl členem státoprávně radikální strany, od roku 1907 mladočeské strany, za kterou zasedal v parlamentu. V roce 1916 byl obviněn z velezrady a zatčen. Měl údajně financovat české odbojové hnutí a jako vůdčí představitel Živnobanky bojkotovat rakouské státní půjčky. Roku 1917 byl amnestován a ihned jmenován vrchním ředitelem Živnostenské banky.

Po roce 1918 spolupracoval s A. Rašínem na přechodu českých financí do samostatného československého státu. V nové republice měl lví podíl na hospodářské expanzi Živnostenské banky, zejména jejího průmyslového koncernu. V letech 1930-39 byl předsedou Ústředního svazu československých průmyslníků. Prostřednictvím Živnobanky významně působil na vnitřní i zahraniční politiku republiky.
(mp)
Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

PREISSOVÁ Gabriela (* 23. 3. 1862 Kutná Hora, + 27. 3. 1946 Praha) - česká spisovatelka

Preissová objevila spolu s J. Herbenem a bratry Mrštíky pro českou literaturu moravské Slovácko a jeho svérázný lid. Žila v tomto kraji od dětství (1874) prakticky až do konce století a také tu působila v národně uvědomovacím duchu mezi lidem. Slovácku věnovala svá nejranější a zároveň umělecky nejvýznamnější díla: Obrázky ze Slovácka, a především dramata Její pastorkyňa a Gazdina roba. Úspěch těmto hrám, psaným slováckým nářečím, zajistila nejen nová tematika, ale především fakt, že přinášely na jeviště - jako jedny z prvních u nás - nový proud, realismus. Obě dramata byla ztvárněna navíc jako opery: Gazdinu robu pod jménem Eva zkomponoval J. B. Foerster, ale světové proslulosti dosáhla především Její pastorkyňa zhudebněná L. Janáčkem. Ve své pozdější tvorbě už Preissová významnějších úspěchů nedosáhla.
(fh)
Závodský A.: Gabriela Preissová, Praha 1962

PRESL Jan Svatopluk (* 4. 9. 1791 Praha, + 6. 4. 1849 tamtéž) - český přírodovědec

V první polovině 19. století dělala česká věda teprve své první nesmělé krůčky. Jedním z těch, kteří jí byli na krušné cestě mocnou oporou, byl Jan Presl, vlasteneckým jménem Svatopluk. Vystudoval v Praze piaristické gymnázium a pak medicínu, tehdy jediný obor, kde mohl nabýt přírodovědecké vzdělání. Lékařskou praxi nikdy neprovozoval, stal se asistentem zoologie a mineralogie.

Presl byl nadšeným vlastencem. Patřil k družině Jungmanna, účastnil se příprav k založení Vlasteneckého (Národního) muzea od roku 1818. Po dvouleté epizodě v olomouckém lyceu se vrátil roku 1820 na pražskou universitu a působil tu plných 28 let. Činně se účastnil politického života, v bouřlivém roce 1848 byl delegátem Slovanského sjezdu.

Preslovy zásluhy o českou vědu jsou nezměrné. Spolu s bratrem Karlem vydal monumentální dílo Flora Čechica (Květena česká) s 1 498 českými botanickými názvy, z větší míry dodnes užívanými. Stál i u zrodu prvního českého vědeckého časopisu Krok (1821). Na jeho stránkách uveřejnil vůbec první českou vědeckou mineralogickou práci a zde také publikoval českou odbornou terminologii ze zoologie. Nejrozsáhlejším Preslovým dílem byl Rostlinář, vynikající chemické názvosloví vypracoval v Lučbě čili chemii zkusné. Vedle např. ďasýku (dnes kobalt) či nebesníku (uran), které se neujaly, najdeme tu již kyslík, vodík, křemík, hliník, sodík, vápník atd.

Vědecký obzor Preslův byl neobyčejně široký. Zabýval se i dějinami vědy, propagoval očkování, sepsal první českou zoologickou učebnici Ssavectvo, publikaci Nerostopis čili Mineralogie a ve dvou svazcích Všeobecný rostlinopis.

Spojení vědeckých schopností s ryzím vlastenectvím, které Presl projevoval vždy a všude, ovlivnilo rozhodujícím způsobem počátky české vědy a přineslo jí neobyčejně cenný vklad.
(pa)
Hoffmannová E.: J. S. Presl, K. B. Presl, Praha 1973

PRESL Karel Bořivoj (* 17. 2. 1794 Praha, + 2. 10. 1852 tamtéž) - český přírodovědec

Karel Bořivoj Presl se na rozdíl od svého staršího bratra nevěnoval přírodním vědám v tak plné šíři, ani jejich zpřístupnění v národním jazyce, zato tím hlouběji a systematičtěji obsáhl svou milovanou disciplínu - botaniku. Jeho odborná pojednání, většinou v němčině nebo latině, mají trvalou vědeckou hodnotu.

Vystudoval medicínu, roku 1817 botanizoval v Itálii a na Sicílii. Od roku 1822 byl kustodem zoologických a botanických sbírek Vlasteneckého (Národního) muzea v Praze. Zde také vzniklo jeho vynikající systematické botanické dílo Reliquiae Haenkeanae s popisy a obrazy nových druhů rostlin posílaných ústavu T. Haenkem z Jižní Ameriky.

K lékařskému povolání se Presl vrátil jen v krátké epizodě za cholerové epidemie roku 1831. Již v roce následujícím obdržel profesuru všeobecného přírodopisu na pražské universitě. Určil a pojmenoval řadu nových rostlin a naopak četné druhy určené různými botaniky nesou k Preslově poctě jeho jméno.
(pa)
Hoffmannová E.: J. S. Presl, K. B. Presl, Praha 1973

PRIBINA (* okolo 800, + údajně 21. 3. 861) - nitranský a blatenský kníže

Prvním známým státním útvarem, který můžeme bez nejmenších pochybností lokalizovat na území Slovenska, bylo Nitranské knížectví, v jehož čele stál na sklonku 20. let 9. století Pribina. Nevíme přesně, v jakém poměru byl k moravskému knížeti Mojmírovi I. (dříve býval považován za jeho bratra či nemanželského syna, odtud i jeho jméno Priwina, Priuvina = pastorek), zato je známo, že udržoval přátelské styky s franskou říší a nebránil ani činnosti franských kněží, přestože sám byl pohan. Dokonce souhlasil s vysvěcením kostela v Nitře (asi roku 828), ale nedlouho poté (mezi roky 833-36) byl z Nitranska vypuzen Mojmírem I. Uchýlil se ke správci franské východní marky Ratbodovi, ale pomoc, kterou tu očekával proti Moravanům, nezískal. Císař Ludvík Němec mu jen přikázal, aby přijal křest. Pribina se pak pokoušel získat zpět Nitransko za pomoci Bulharů i Chorvatů, ale po neúspěších se vrátil do franské říše, kde mu císař (asi roku 840) svěřil území dolní Pannonie kolem Blatenského jezera (dnešní Balaton). Zde Pribina vybudoval Mosaburg (Blatnohrad) a horlivě šířil křesťanství, za což ho císař odměnil roku 847 tím, že mu Blatenské knížectví svěřil dědičně. Roku 860 však moravský Rastislav využil sporů mezi západofranskou a východofranskou říší, vtrhl do Blatenského knížectví a v bojích Pribinu porazil a zabil. Novým knížetem se pak stal Pribinův syn Kocel (+ 874), který pokračoval v otcově politice podpory křesťanství a byl zvláště horlivým příznivcem cyrilometodějské mise a iniciátorem Metodějova jmenování arcibiskupem pannonským a moravským. Nakonec i jeho knížectví připojil k Velké Moravě výbojný Svatopluk.
(fh)
Kučera M.: Postavy velkomoravskej histórie, Martin 1986; Havlík L. E.: Kronika o Velké Moravě, Brno 1987

PROCHASKA Jiří (* 10. 4. 1749 Blížkovice, + 17. 7. 1820 Vídeň) - český lékař, fyziolog

Profesor anatomie a očního lékařství na pražské lékařské fakultě (v letech 1780-91) Jiří Prochaska vystudoval medicínu ve Vídni, kde také roku 1776 promoval. Již v době svého pražského působení se zařadil mezi přední světové badatele. Do anatomie zavedl dokonalou injekční techniku umožňující sledovat průběh cév, pozitivně ovlivnil vývoj embryologie, v očním lékařství proslul jako chirurg a originálně popsal např. glaukom.

Těžiště jeho prací leželo však ve fyziologii. V základní práci Úvahy o funkci nervové soustavy (1784) odmítl důrazně existenci "fluida" vedeného nervy a nadaného jakýmsi životním principem. Definoval pojem "vis nervosa" jako fyzikálně biologickou sílu dávající nervům schopnost přenášet podněty, i když její podstatu dosud neznal.

Od roku 1791 působil Prochaska na vídeňské universitě. Zde také vyšla jeho známá učebnice fyziologie (1820). Z jejího ruského překladu studoval mj. velký ruský fyziolog Sečenov, který pak navázal na mnohé Prochaskovy práce.

V soukromí se Prochaska nadšeně zabýval malbou a hudbou a pěstoval literaturu.
(pa)
Kruta V.: Med. Dr. Jiří Procházka 1749 až 1820, Praha 1956

PROCHÁZKA František Faustin (* 13. 1. 1749 Nová Paka, + 2. 12. 1809) - český filolog a literární historik

Když první profesor české řeči a literatury na pražské universitě F. M. Pelcl hovořil ve svém nástupním projevu o vlastencích, kteří se snaží "opět své mateřštině dodati starého lesku", byl mezi jmenovanými i F. F. Procházka, původně učitel a kazatel pavlánského řádu, později cenzor a zemský ředitel všech gymnázií v Čechách, člověk horlivý, spravedlivý a skromný.

Značný význam pro rozšíření češtiny mělo lidové vydání bible, které v letech 1778-1780 připravil Procházka spolu s V. F. Durychem. Výbornou češtinu tohoto díla pochvalně ocenil i Josef Dobrovský. (Nové vydání bible pořídil později Procházka sám.)

V roce 1782 vydal latinsky psaný spis o historii české literatury. Toto dílo převýšilo nejen práce Balbínovy, ale i Voigtovy. V německy psané periodické publikaci Rozmanitosti české a moravské literatury (1784-85) otiskoval Procházka staré spisy nebo ukázky z nich, provázené komentáři a biografiemi.

V letech 1786 a 1787 pak vydal třináct starých českých knih (mezi nimi i Dalimilovu kroniku, Pulkavovu kroniku a Prefátovu Cestu z Prahy do Benátek), určených především lidovým čtenářům. Knihy byly pečlivě jazykově připraveny a každá obsahovala rozsáhlý a zasvěcený úvod, prodchnutý vlasteneckým duchem. Vydávání obsahově i jazykově hodnotných knih v době, kdy se nedostávalo dobré četby v českém jazyce, bylo významným vlasteneckým činem.
(jk)
Hanuš Josef: František Faustin Procházka, český buditel a literární historik, Praha 1915; Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975

sv. PROKOP (* okolo 990 Chotouň u Českého Brodu, + 25. 3. 1053 Sázava) - český světec, zakladatel a opat sázavského kláštera

Původně pražský kanovník, poté poustevník, opat sázavského kláštera a po své smrti světec a jeden ze zemských patronů.

Podle legendistů Prokop pocházel ze zemanské rodiny a vzdělání nabyl při vyšehradském kostele, kde se měl seznámit i se staroslověnským a řeckým bohoslužebným ritem, který byl dědictvím cyrilometodějské tradice. Jeho otec se jmenoval Vít (Vojslav) a matka Božena (Svatava). I když byl Čech, dostal řecké jméno. Prokop se stal kanovníkem, zároveň se oženil a měl syna Jimrama, který byl pravděpodobně mnichem v benediktinském klášteře v Praze-Břevnově.

Předpokládá se, že po vyvraždění Slavníkovců (995) se Prokop spolu s dalšími mnichy, kteří s nimi byli spřízněni, uchýlil do ústraní, nejprve do jeskyně v Dalejích u Jinonic, poté do hlubokých lesů při Sázavě (1009). Zde se k němu přidali další mniši i jeho syn Jimram a synovec Vít. Zbudovali si zde u jeskyně chatrče, kapli Panny Marie a pomáhali chudým. Při jednom z knížecích lovů se v lesích u řeky s Prokopem setkal kníže Oldřich (1030). Hned si ho oblíbil a Prokop se stal jeho zpovědníkem. Byl knížetem zároveň vybídnut, aby zde založil klášter, k čemuž v roce 1032 skutečně došlo. Mniši přijali řeholi sv. Benedikta, ale udrželi si liturgii ve staroslověnském jazyce.

Přízeň, kterou Oldřich prokazoval Prokopovi, se odrazila i v darování mnoha pozemků klášteru. Samotná stavba kláštera však byla dokončena až za Břetislava I. roku 1039 a tehdy se Prokop stal opatem a majetek byl Sázavskému klášteru znovu rozmnožen. Klášter se stal významným střediskem slovanské liturgie a písemnictví, když až do konce 11. století (s kratší přestávkou) se bohoslužby sloužily ve staroslověnštině, a mniši se tak stali pokračovateli cyrilometodějské tradice. V letech 1126-62, kdy už slovanskou liturgii zatlačila latinská, tu vznikla proslulá Kronika mnicha sázavského, která aspoň částečně nahrazuje ztracený klášterní archiv.

Samotná postava sv. Prokopa je zachycena především v legendách (vznikaly záhy po světcově smrti, za Karla IV., ale ve verších ji zpracoval i J. Vrchlický) a mezi nejznámější epizody patří "zkrocení ďábla", kterého světec přinutil orat.

Prokop byl ctěn již za svého života a záhy po smrti se stal jeho sázavský hrob poutním místem. Národním světcem a patronem se stal za panování Přemysla I. Otakara 4. 7. 1204, kdy byl kanonizován církví. Stal se však nejen patronem Čech, ale i horníků a rolníků.
(fh)
Kadlec J.: Svatý Prokop, český strážce odkazu cyrilometodějského, Řím 1968; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995

PROKOP HOLÝ řečený VELIKÝ (+ 30. 5. 1434 Lipany) - český radikální husitský kněz, politik, diplomat a vojevůdce

Po Žižkově smrti byl do čela táborských vojsk a brzy i všech husitských polních vojsk postaven Prokop Holý. Tento kněz se stal jednou z nejvýraznějších osobností husitského hnutí. Skvělý vojevůdce, obratný diplomat a politik prosazoval důsledně revoluční linii, aniž by podlehl radikálním výstřelkům, mezi které patřilo například pikartství. Na rozdíl od Žižky, jemuž připadla úloha obránce husitství rozšiřujícího svůj vliv jen v domácím prostředí, podařilo se Prokopu Holému vytvořit z táborského a sirotčího bratrstva značně jednotnou sílu, se kterou přešel do protiútoku. Tyto tzv. spanilé jízdy měly pro vývoj husitství velký význam. Především přenesly válku mimo území vlastních Čech, a zamezily tak jejich plenění, dále propagovaly husitské myšlenky v cizích zemích, jejichž obyvatelé měli o hnutí často velmi zkreslené představy, ale byly i zdrojem kořisti, která sloužila k materiálnímu zajištění vojáků.

O Prokopově životě do roku 1425, než byl zvolen vrchním táborským hejtmanem, nevíme mnoho (někteří historici se domnívají, že jako kněz byl pouze správcem táborských vojsk). Pocházel z patricijské rodiny Starého Města pražského, studoval na pražské universitě a měl zkušenosti i ze zahraničí. Přestože mu původ zajišťoval určité postavení, odešel z Prahy a objevil se překvapivě roku 1420 mezi revolučními kazateli v Táboře. Na rozdíl od nich nenosil vousy po vzoru apoštolů, ale holil se. Odtud jeho přídomek Holý. Zpočátku byl ovlivněn chiliastickými představami pikartů, brzy je však opustil a stal se zastáncem umírněného táborského husitství. Kněžská "hádání" o různé výklady husitského učení mu byla cizí.

Výrazněji na sebe Prokop Holý upozornil v roce 1421, kdy se mu podařilo diplomatickou obratností získat část moravské šlechty pro účast na památném čáslavském sněmu. Další příležitost se mu naskytla po Žižkově smrti. Významná vítězství nad křižáckými výpravami u Ústí nad Labem (i samotné dobytí města 1426), Tachova (1427), Stříbra (1427) a Domažlic (1431) se střídala s úspěšnými spanilými jízdami na Moravu, Slovensko a do Slezska (1428), Saska, Míšeňska, Falce, Frank a Bavorska (1429-30). Prokop Holý však musel bojovat i proti nepříteli uvnitř země. V létě 1426 obléhal se svým vojskem Hynka Bočka z Kunštátu, který se jako jiní katoličtí nebo i kališničtí páni odvrátil od husitů a připravoval násilnou změnu poměrů. Roku 1427 zase přinutil k jednání katolický plzeňský landfríd a dobyl Kolín, jenž byl baštou panské jednoty. Poté co ho připojil k táborsko-sirotčímu městskému svazu, který ovládal velkou část země, dosáhl Prokop Holý výlučného politického postavení. Třebaže byl měšťanského původu, stál fakticky v čele českého království a jako jeho představitel vyjednával s králem Zikmundem (1429) i s basilejským koncilem. Především jeho zásluhou dosáhli husité výrazného úspěchu na jednáních se zástupci církve roku 1432 v Chebu, kde vyslanci basilejského koncilu přistoupili na jejich podmínky. Stál v čele husitského poselstva do Basileje v roce 1433 a vyvolal nejlepší dojem z celé delegace díky svým skvělým vítězstvím nad křižáky i obratnému vystupování. Získal si respekt i svého zavilého nepřítele kardinála Juliana Cesariniho, který před několika měsíci přivedl do Čech statisícové vojsko poslední křížové výpravy, jejíž účastníci pak v panickém strachu prchali od Domažlic, jen co zaslechli husitskou píseň a rachot vozů Prokopových bojovníků. Mezi ukořistěnými předměty byl i kardinálský klobouk, který Cesarini na útěku ztratil.

Po návratu z Basileje byl Prokop Holý v čele táborských vojsk, která obléhala Plzeň, jež se stala střediskem nepřátel husitů. Obléhání se protahovalo, objevily se potíže se zásobováním. Když byl husitský zásobovací oddíl pobit v Bavorsku, byl za viníka nepřímo považován i Prokop. Napětí mezi hejtmany vyvrcholilo hádkou a půtkou, po níž byl zraněný Prokop Holý neuváženě zbaven vrchního velení. Zklamaný vojevůdce opustil vojsko a odešel do Prahy. Když se však počátkem května 1434 poddalo Staré Město pražské a den poté i Nové Město panské jednotě, vrátil se Prokop do čela polních vojsk. Na zpětné dobytí Prahy se však už nedalo ani pomyslet. 30. 5. 1434 se husité pod vedením Holého střetli s koalicí panské jednoty a pražského husitského vojska u Lipan. Na poměrně jednoduchou lest, kdy panské vojsko předstíralo útěk, nedokázal tentokrát jeden z nejlepších vojevůdců správně reagovat. Jeho vojáci opustili bezpečný úkryt vozové hradby a začali pronásledovat protivníka. Panská jednota však právě na to čekala, v nastalém boji byli radikální husité poraženi a téměř všichni zlikvidováni. Kromě mnoha dalších padl v bitvě i Prokop Holý.
(dp)
Bartoš F. M.: Prokop Veliký, Brno 1934; Bartoš F. M.: Světci a kacíři, Praha 1949; Macek J.: Prokop Veliký, Praha 1953; Klučina P.: Čechy v době husitské, Praha 1994

PROKOP MALÝ, též Prokůpek (+ 30. 5. 1434 Lipany) - český kněz a husitský vojevůdce

Kněz Prokop (zvaný Malý nebo též Prokůpek - na rozdíl od Prokopa Velikého) působil už v Žižkově vojsku a historické prameny se o něm zmiňují především při příležitosti Žižkovy smrti, kdy doprovázel spolu s knězem Ambrožem Hradeckým velikého vojevůdce na jeho poslední cestě. Poté působil jako duchovní v sirotčím vojsku. Roku 1428 byl zvolen za jeho správce a zůstal jím až do své smrti. Ale funkci vrchního velitele vykonával jen formálně a ani politicky neměl důležité postavení, i když se podílel na všech významných taženích sirotčích polních vojsk, především na spanilých jízdách (1428 byl v čele sirotků, kteří se připojili k tažení Prokopa Holého na Moravu, Slezsko a Slovensko). Skutečnými veliteli byli Prokůpkovi podřízení, hejtmané Velek Koudelník a po jeho smrti v roce 1431 Jan Čapek ze Sán. Vyjednávání husitů s koncilem basilejským se Prokůpek neúčastnil. Padl v bitvě u Lipan, kde velel sirotkům.
(dp)
Ze zpráv kronik doby husitské (editor I. Hlaváček a kolektiv), Praha 1981

PROKOP z PLZNĚ (+ 1457) - český teolog

Universitní mistr Prokop z Plzně (mistrovského gradu dosáhl roku 1408 na pražské universitě) byl nejbližším spolupracovníkem Jana z Příbramě, nejvýznamnějšího představitele konzervativního husitství. Podobně jako on zastával zprvu radikálnější názory - roku 1410 hájil s Janem Husem Viklefovy spisy a o dva roky později byl spolu s dalšími Husovými přáteli dán pro "hlásání kacířských bludů" do papežské klatby. Později se připojil k Příbramově skupině universitních mistrů, která formulovala program vyšší utrakvistické šlechty. Usilovala o dohodu s obecnou církví a byla ochotná ke značným ústupkům. Jediné, s čím vlastně M. Prokop z husitství souhlasil, bylo přijímání pod obojí. Po lipanské porážce se stále více dostával na pozice katolicismu, kritizoval husitské úchylky a nakonec prohlásil, že přijímání z kalicha není pro spásu člověka důležité. S Mistrem Příbramem byl v roce 1437 na koncilu v Basileji a stál s ním v čele konzervativního pražského duchovenstva až do Rokycanova návratu do Prahy v roce 1448. Poté žil v ústraní.
(dp)
Kejř J.: Husité, Praha 1983

PRUSINOVSKÝ Vilém (* 1534, + 16. 7. 1572 Olomouc) - moravský šlechtic, duchovní a biskup olomoucký, představitel protikatolické reformace 16. století

Pan Vilém pocházel ze starého moravského rytířského rodu. Jako mladíka ho rodiče poslali na studia do Vídně, kde vstoupil do tehdy nové jezuitské školy. To do velké míry předurčilo jeho další osudy. V letech 1554-58 se stal posluchačem práv na slavné universitě padovské. Sváděl tu jako příslušník "českého národa" ostré boje s "národem německým", podmíněné náboženskou konfesí. Na rozdíl od dob Dekretu kutnohorského to byl nyní naopak Prusinovský a další příslušníci "českého národa", kteří vystupovali jako ortodoxní katolíci. Po studiu v Padově se odebral Prusinovský do Říma, kde upevnil své styky s jesuity a dal se nakonec i vysvětit. Protože rodinné prostředky už docházely, byl na přímluvu císaře Ferdinanda I. jmenován proboštem kroměřížským a kanovníkem olomouckým (1560). Po smrti biskupa Marka Khuena byl v roce 1565 zvolen jeho nástupcem.

Jako horlivý stoupenec protireformace vystupoval proti moravským utrakvistům - vymohl dokonce od císaře Maxmiliána II., že mu budou kněží pod obojí podřízeni. Prováděl ve své diecézi vizitace, a kde to bylo možné, vyměňoval kněze pod obojí za katolické. Zasloužil se také o založení jezuitské koleje v Olomouci (základu pozdější olomoucké university) a usiloval i o zřízení koleje v Brně. Jako reprezentanta vypjatého katolicismu ho císař Maxmilián vyslal k diplomatickým jednáním do Polska (1569). Tady však Vilém Prusinovský biskup neuspěl a nákladné poselstvo navíc značně zatížilo biskupskou pokladnu. Šetrný a schopný hospodář však přesto dokázal biskupské statky rozšířit, ale krátce nato onemocněl a v necelých 38 letech zemřel.
(fh)

PŘEMYSL I. OTAKAR (+ 15. 12. 1230) - český kníže a král z rodu Přemyslovců

Přemysl byl synem krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Jitky Duryňské. O mládí příštího krále se zprávy nedochovaly, objevují se teprve roku 1180, kdy se zasnoubil, a pak roku 1185, kdy stál v čele vojska staršího bratra knížete Bedřicha a měl za úkol přinutit moravské Přemyslovce, které podporoval císař Barbarossa, k poslušnosti českému knížeti. Teprve na druhé výpravě přiměl Konráda II. Otu k boji a porazil ho v krvavé bitvě u Loděnic 10. prosince. Následovalo smíření, které Konráda Otu vyneslo po Bedřichově smrti na knížecí stolec (1189-91). Když se po jeho smrti stal knížetem Václav (syn Soběslava II.), vypověděl mu Přemysl poslušnost a začal sám bojovat o vládu. Na jeho stranu se přidal i biskup Jindřich Břetislav. Václav se opevnil v Praze a po neúspěšném obléhání vyslal Přemysl biskupa k císaři. Za úplatek 6 000 hřiven stříbra Jindřich VI. udělil Přemyslovi Čechy v léno a Václav nakonec prchl do ciziny. Přemysl tak roku 1192 poprvé usedl na knížecí stolec, ale nemohl sehnat slíbenou sumu, a tak se biskup musel odebrat jako rukojmí k císaři. Přemysl zatím vyjednával s císařovým odpůrcem Jindřichem Lvem, což vedlo k jeho pádu. Rozzuřený císař ho zbavil vlády, kterou svěřil biskupu Jindřichu Břetislavovi (1193). Přemysl sice proti vracejícímu se biskupovi vojensky vytáhl, ale k bitvě nedošlo. Většina šlechty přeběhla z Přemyslova tábora a ten musel utíkat. Exil však netrval dlouho, protože už v červnu kníže a biskup zároveň zemřel. Čeští páni, zřejmě v obavě před odvetou, zvolili za nového knížete Přemyslova mladšího bratra Vladislava. Přemysl nehodlal ustoupit, přitáhl do Čech a schylovalo se k bratrovražednému boji. Vladislav, i když měl převahu, před bitvou uznal přednostní právo Přemysla, postoupil mu dobrovolně vládu (6. 12. 1197) a až do smrti ho oddaně podporoval, což byl neobvyklý čin, který mu vynesl obdiv souvěkých kronikářů.

Přemysl bratra jmenoval moravským markrabětem, a když upevnil své postavení v Čechách, začal usilovat o královskou korunu. Roku 1197 totiž zemřel císař Jindřich VI. a v následujících bojích několika rivalů o korunu Přemysl správně vycítil příležitost. Nejprve uzavřel smlouvu s Filipem Švábským a za podporu při jeho volbě v březnu 1198 byl v srpnu - společně s Filipem - slavnostně korunován s tím, že právo nosit korunu měli i jeho dědici. Dosáhl i dalších výsad: právo investovat (dosazovat) pražské biskupy, omezení císařské moci tím, že svobodně zvoleného českého krále může císař pouze potvrdit.

Roku 1201 zasáhl do sporů o císařství i papež Inocenc III., který podporoval protikandidáta Otu Brunšvického a vyzval Přemysla, aby odstoupil od Filipa. Protože Ota zatím neuznával Přemyslův královský titul, po změně tábora byl Přemysl 24. 8. 1203 znovu slavnostně korunován v Merseburku. Připojil se i papež a bulou z 29. 4. 1204 potvrdil titul i všechna privilegia království na věčné časy. Ale pro Přemysla to nebyla poslední změna spojence. Poté co byl zavražděn Filip Švábský, postavil se za kandidaturu štaufského pretendenta Fridricha II., syna Jindřicha VI. Ota sice zbavil za trest Přemysla všech lén, ale na válečné výpravě Fridricha II. se Přemysl vyznamenal a vděčný panovník, který ještě neměl císařskou pečeť, mu všechna privilegia stvrdil a rozšířil Zlatou bulou sicilskou. Český král se mohl vyplatit z dávného závazku doprovázet císaře na římské jízdě a musel se zúčastňovat pouze těch říšských sněmů, které byly v bezprostředním dosahu jeho území. Zároveň se upevnilo právo volitelského (kurfiřtského) hlasu pro českého krále.

Panování Přemyslovi I. Otakaru zkomplikoval rozchod s manželkou Adlétou Míšeňskou, přičemž zbavil prvorozeného syna Vratislava nástupnictví, a ještě téhož roku se oženil s Konstancií Uherskou. Nepřátelství Míšeňských na sebe nedalo čekat, a navíc volbou nového biskupa Ondřeje (1214) místo spojence získal Přemysl protivníka, který usiloval o vymanění církve z područí světské moci. Pět let trval spor s biskupem, na jehož stranu se postavil i papež a nechal nad Čechami vyhlásil klatbu. Nakonec - díky obratné Přemyslově politice - došlo v otázce církve ke kompromisu a svou moc panovník ještě posílil. Konkordát vymezující vztahy mezi králem a pražským biskupem byl 10. 3. 1222 Přemyslovým privilegiem rozšířen na všechny církevní instituce v království.

Na sklonku vlády se Přemyslovi podařilo vyřešit letitý problém, který dlouho oslaboval český stát - otázku nástupnictví. Seniorát, starobylé právo o nástupu nejstaršího člena rodu z dob Břetislava I., nahradil primogeniturou, právem prvorozeného, která odpovídala upevňujícím se feudálním vztahům. Už v roce 1216 nechal nejstaršího syna z druhého manželství Václava uznat šlechtou za budoucího krále. Volbu pak potvrdil i císař Fridrich II. a korunovací v roce 1228, ještě za svého života, mu Přemysl následnictví pojistil. Brzy nato se zároveň rozkmotřil s císařem i rakouským vévodou Leopoldem. Podle dohody se Přemyslova dcera Anežka z druhého manželství měla stát ženou císařova prvorozeného syna. Leopold císaře přiměl, aby dohodu urážlivě zrušil a oženil syna s Markétou Rakouskou. Anežku, dlící na vychování na rakouském dvoře, otci roku 1225 vrátili - odešla pak do kláštera, stala se abatyší a nakonec světicí (také dcera z prvního manželství Markéta, provdaná do Dánska pod jménem Dagmar, je dodnes vysoce ctěnou královnou). Přemysl poté vytáhl proti Leopoldovi, ale roku 1226 válka skončila příměřím, i když přátelské vztahy se již neobnovily.

Přemyslova pragmatická politika, při níž měnil snadno spojence, nemusí vzbuzovat na první pohled sympatie. Její výsledky však lapidárně zhodnotil F. Palacký: "nalezl Čechy svržené až na nejhlubší stupeň politické nevlády a nevážnosti, blízko konečného úpadku ... a když umřel, pozůstavil je synu svému co mocnářství nikomu nepodlehlé, v sobě uspokojené a svorné a požívající ve valné části Evropy netoliko vážnosti, ale i ostrahu." Přemysl jako politik patřil rozhodně k největším v celé naší historii.
(jb)
Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století, Praha 1986

PŘEMYSL II. OTAKAR (* kolem 1233, + 26. 8. 1278 Suché Kruty, Rakousko) - český král a moravský markrabě z rodu Přemyslovců

Vzestup a pak strmý pád Přemysla II. Otakara fascinoval už současníky (český král se dostal i do Dantovy Božské komedie) a vzrušuje i dnes. Muž, který vybudoval rozsáhlou středoevropskou říši, postavy ušlechtilé, srdnatý, moudrý a i nad obyčej svého věku výmluvný, obklopený slávou a bohatstvím, nakonec zůstal osamocen s hrstkou nejvěrnějších na Moravském poli, kdy v den sv. Rufa, pro Čechy tak nešťastný, ztratil i život, když to nejcennější - čest - si podržel.

Druhorozený syn Václava I. a Kunhuty z rodu Hohenštaufů se měl stát původně duchovním, ale po smrti staršího bratra Vladislava (+ 1247) převzal jeho úděl, markrabství moravské. Brzy se dostal do sporů s otcem, který se oddával více lovu než správě země. Odboj byl zosnován šlechtou, která nespokojena s Václavem zvolila 31. 7. 1247 Přemysla za mladšího krále. Nešlo tedy o odstranění Václava, ale o snahu dosadit spoluvládce, který by energicky prosazoval zájmy pánů a království. Přemysl chtěl navíc pokračovat v politice bratra, ucházejícího se sňatkem s Gertrudou (neteří posledního Babenberka Bedřicha Bojovného) o velkolepé dědictví: Rakousy a Štýrsko. V době, kdy ani papež, ani císař neměli dost sil k prosazení svých zájmů, se Přemysl II. domníval, že důslednější česká politika by mohla využít bezvládí a boje všech proti všem a připojit tyto země k Českému království. Místo toho vypukl otevřený boj mezi otcem a synem, když Václav porušil dřívější ujednání a Přemysla vojensky napadl. Mladý král sice načas opanoval celou zemi a Václav musel dokonce za hranice, ale nakonec se válečné štěstí, při Přemyslově neúspěšném obléhání Mostu, přiklonilo na stranu Václava. Obratným vyjednáváním pak král získal vrch, podařilo se mu obsadit Prahu a Přemysl se podrobil. Když později požadoval zmírnění podmínek smíru, byl na Týřově zajat a jeho straníci uvrženi do žaláře, takže Václavovo vítězství bylo úplné.

V té době už všeobecná anarchie v Rakousích vyústila v nabídku poddanství Václavovi. Roku 1251 tam byl poslán Přemysl, aby se ujal vlády. Po celou tu dobu neopomněl posilovat v Rakousích své pozice. Přes značný věkový rozdíl (bylo mu asi 19 let) se oženil se sestrou posledního Babenberka, více než padesátiletou Markétou. Úspěchy české strany vyvolaly odpor u Uhrů a Bavorů. Přemysl ohrožoval uherské zájmy v jižním Štýrsku a králi Bélovi se podařilo vytvořit protičeskou koalici, k níž se připojila i polská knížata. Roku 1253 se bojovalo po celé délce českých hranic, ale bez znatelných výsledků. Ještě před koncem bojů zemřel Václav I., a Přemysl se tak stal legitimním českým králem. O zprostředkování míru se nakonec zasadil papež, neboť spory oslabovaly jeho pozici v boji proti císařské rodině Štaufů.

Na podzim roku 1254 se král vydal na křížovou výpravu proti pohanským Prusům, za níž byl na jeho počest založen hrad Královec (Königsberg, Kaliningrad). Přemysl se tu snažil vytvořit české léno, které by sloužilo k nátlaku na polská knížata. Po návratu v únoru 1255, který patrně zapříčinila zpráva o smrti papeže, se přesvědčil, že jeho úmysl stát se římskoněmeckým císařem je neuskutečnitelný - byl již příliš mocný, než aby získal potřebnou podporu říšských knížat. Pragmaticky tedy podporoval střídavě oba kandidáty na trůn, protože oslabená vláda vyhovovala jeho záměrům na jihu, kde se schylovalo k novému střetnutí s Uhry. V zimě 1259 poslal pomoc štýrským šlechticům proti uherským posádkám, takže se je podařilo vypudit ze země. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 6. 1260 u Kressenbrunnu, kde Přemysl především osobní statečností zvítězil. Mír s uherským králem Belou uzavřel až o rok později. Čekal totiž na rozvod s Markétou a chtěl si získaná území pojistit sňatkem s Kunhutou, Belovou vnučkou.

Přemyslova říše se pak rychle rozrůstala - roku 1262 obdržel fojtství salcburské a pasovské, roku 1266 připojil Chebsko. Papež připomínal Přemyslovi jeho slib nové kruciáty, a tak český král znovu uvažoval o vytvoření lenního území na severovýchodě, přičemž z olomouckého biskupství se mělo stát arcibiskupství spravující dobytá území. Proti tomu se postavila církev, odmítající oddělit moravskou diecézi, ale také rozmary počasí - obleva znemožnila pochod vojska. Přesto Přemysl nová území získal - Korutany, které mu postoupil bezdětný vévoda Oldřich. Získal i Krajinu a patriarchát aquilejský. Nové rozšíření Přemyslova panství sahajícího až k Jadranu vedlo k dalšímu střetnutí s Uhry, které se však podařilo znovu odrazit.

Za poměrně dlouhé Přemyslovy vlády se Čechy dotvořily ve vrcholně feudální stát, kde rozhodující slovo měl král. Přemysl věděl, že vnitřní síla státu je základem jeho mezinárodního postavení. Hned na počátku vlády zřídil zemský soud v Praze, kde byly vedeny zemské desky. Moc panovníka ohrožovali mocní feudálové zejména v okrajových oblastech, kteří měli často zájmy protikladné ústřední moci. Proto Přemysl podporoval kolonizaci pohraničních území a zval hlavně německé kupce a řemeslníky do nově zakládaných královských měst (založil např. Kolín, Klatovy, České Budějovice, Domažlice, Louny, Kadaň), což zároveň znamenalo přínos i pro královskou pokladnu. Lesk Přemyslovy moci pocházel z této promyšleně budované základny hospodářské, mocenské i vojenské. Ne nadarmo se mu přezdívalo král železný (podle obrněné jízdy) a zlatý. Ovšem kroky vedoucí k posílení královské moci měly i svůj rub. To, že král získával od šlechty zpět statky zastavené otcem, promyšlené rušení domácích práv a zavádění západoevropských, zejména německých obyčejů a omezení vlivu šlechty, postavilo nakonec řadu nejmocnějších českých pánů proti králi. Dokud byl úspěšný ve výbojích, mohl dávat českým pánům výnosné úřady v alpských zemích a platit obrněnou jízdu, nebyla opozice příliš cítit. Ale volbou Rudolfa Habsburského římským králem po smrti Richarda v roce 1273, kterou Přemysl neuznal, začal nezadržitelný soumrak jeho moci.

Obrovský rozsah říše i bohatství Přemysla II. Otakara byly trnem v oku nejen sousedním panovníkům, ale především novému králi říše, který neměl žádné vlastní území odpovídající váze titulu. Začal proto uplatňovat nárok na všechny Přemyslovy výboje s tím, že to jsou odumřelá říšská léna, resp. v dalších zemích vyvolal protičeská povstání. Navíc našel, zejména ve Vítkovcích, i spojence uvnitř Českého království. Když Rudolf vpadl vojensky do Rakous a hrozilo povstání Vítkovců, Přemysl se vídeňským mírem 26. 11. 1276 vzdal vlády ve všech zemích kromě Čech a Moravy. Ale Rudolf požadavky stupňoval a žádal Přemyslovu úplnou kapitulaci včetně přijetí Čech a Moravy v léno. Přemysl raději volil válku, v níž neměl příliš nadějí na vítězství. Roku 1278 byl poražen na Moravském poli v rozhodující bitvě, v níž sám zahynul. Zanechal po sobě následníka, nezletilého syna Václava (II.) a královnu-vdovu Kunhutu, ale také nemanželského syna, plod jeho poměru s Anežkou z Kuenringu zvanou Palceřík, vévodu Mikuláše (I.) Opavského.
(jb)
Janáček J.: Velké osudy, Praha 1972; Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století, Praha 1986

PUBIČKA František (* 19. 8. 1722 Chomutov, + 5. 6. 1807 Praha) - český historik a českými stavy jmenovaný historiograf Českého království

František Pubička vstoupil v roce 1738 do Tovaryšstva Ježíšova a po studiích učil na jezuitských řádových kolejích řečtinu, rétoriku a gramatiku. Pubička byl současníkem G. Dobnera a zároveň i jeho protivníkem, neboť Dobner nikdy nesouhlasil s metodami a obsahem jeho práce. V roce 1773 po zrušení jezuitského řádu Marií Terezií se Pubička stal světským knězem. 1785 získal doktorát filosofie na pražské universitě a rok poté zde byl zvolen děkanem.

Roku 1767 byl českými stavy jmenován oficiálním historiografem české provincie, pověřeným napsat dějiny Českého království. Ty pojal velmi obšírně a nazval je Chronologische Geschichte Böhmens unter den Slaven (6 dílů v 10 svazcích). První díl vyšel v roce 1768 (od roku 1778, počínaje dobou Vratislava II., vycházely jednotlivé svazky u stavovského tiskaře). Toto dílo pojal velmi velkoryse a zahltil je množstvím pramenných citací. Nejdříve se věnoval zpracování nejstarších dějin, především slovanského období, a ve svém líčení se dostal až k roku 1618. Jeho rozsáhlé dílo bylo až do doby F. Palackého materiálovou základnou četným popularizačním pokusům, neboť vzhledem ke své ne příliš vhodné úpravě (nadměrné používání dlouhých a nepřehledných pramenných citací) pramálo vyhovovalo ještě nedostatečně vzdělané osvícenské společnosti v Čechách. Přes četné formální nedostatky šlo o první vědecké syntetické zpracování českých dějin.

Sám František Palacký chtěl nejprve na Pubičkovo dílo navázat a stát se pouze jeho pokračovatelem. Vzhledem k mnoha zmíněným nedostatkům však nakonec raději zpracoval celé téma dějin českého národa od počátku znovu.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, I., Praha 1973

PUCHMAJER Antonín Jaroslav (* 11. 1. 1769 Týn nad Vltavou, + 29. 9. 1820 Praha) - český kněz, básník, překladatel a organizátor národního a kulturního života

Deset let po vydání Thámova básnického almanachu vyšel v roce 1795 pod názvem Sebrání básní a zpěvů almanach nový. Obsahoval básně různých českých literátů a představila se jím skupina básníků v literární historii nazvaná první novočeská škola básnická. Jejím organizátorem i přední tvůrčí osobností byl A. J. Puchmajer, v době vydání almanachu student bohosloví. Formálním pojítkem Puchmajerovy družiny se stal sylabotonický verš, doporučovaný Dobrovským. Almanach byl proto dedikován Dobrovskému jako "původovi" nové české prosodie. Pod Puchmajerovou redakcí vyšel v roce 1797 druhý díl almanachu a v letech 1798, 1802 a 1814, již pod názvem Nové básně, svazky další.

V prvních čtyřech svazcích převládala obsahově nenáročná anakreontská poezie, opěvující víno, lásku a přátelství, která byla v druhé polovině 18. století evropskou módou. Puchmajer a jeho druzi většinou vycházeli z cizích předloh, které překládali a upravovali pro českého čtenáře, bez snahy o původnost či náročnost obsahu básní. Hlavním smyslem jejich básnické činnosti bylo získat pro český jazyk a národ vzdělané střední vrstvy, dokázat, že český jazyk je schopný vytvářet všechny tehdy moderní druhy básní. Podle soudu významného literárního kritika Jaroslava Vlčka se zejména Puchmajerovi toto podařilo. V jeho ódách, bajkách i písních anakreontských je "lahoda i síla, je v nich čistá pružná mluva a přízvučný rytmus na svou dobu tak dokonalý, že kromě překladů Jungmannových marně shlížíme po vrstevníkovi, jenž by s Puchmajerem mohl závodit".

Puchmajerova anakreontika byla poplatná tehdejší literární módě, ale nevyjadřovala základní ideje a postoje autora, který byl vychován v duchu osvícenského josefinismu a stal se zaníceným hlasatelem českého vlastenectví a slovanství. Tyto podstatné stránky Puchmajerovy osobnosti, které prostupovaly veškerou jeho činnost, se v literární tvorbě projevovaly nejdříve v úvodech k jednotlivým almanachům, později i v některých původních básních (Óda na Jana Žižku z Trocnova, 1802, óda Na jazyk český, 1816). Duch anakreontské poezie byl také v příkrém rozporu s osobním životem Puchmajera, "muže i kněze bezúhonného", střídmého ve všem kromě práce.

Po vysvěcení na kněze v únoru 1796 působil jako kaplan a pak farář v Ktíši na Krumlovsku, Prachaticích, Kamenném Oujezdě, Jinonicích (dnes Praha) a v Citolibech u Loun. V dubnu 1807 se na přímluvu J. Dobrovského stal farářem na šternberském panství v Radnicích u Plzně.

Vedle organizátorské a tvůrčí práce literární zasluhuje uznání i jeho rozsáhlá činnost jazykovědná a překladatelská. Byl nejplatnějším pomocníkem svého učitele a přítele J. Dobrovského při práci na prvním díle Německo-českého slovníku a Dobrovský mu svěřil práci na dokončení druhého dílu. V roce 1820 vydal Ruskou mluvnici.

Mnoho úsilí věnoval Puchmajer, osvícenský kněz lidumil, drobné osvětové a vlastenecké práci v místech svého působení. Spolu s hrabětem Kašparem ze Šternberka se zasloužil o to, že se nevelké městečko Radnice poblíž Rokycan stalo významným kulturním střediskem, mimo jiné zde v září 1818 slavnostně zahájil svou činnost vůbec první čtenářský spolek v Čechách.
(jk)
Mikuškovičová J.: Antonín Jaroslav Puchmajer, České Budějovice 1969

PUCHNÍK z ČERNIC Mikuláš (* okolo 1350, + 19. 9. 1402 Poděhusy u Benešova) - český zeman a církevní hodnostář

Mikuláš Puchník po studiu na pražské universitě, kde získal titul bakaláře (1373), mistra svobodných umění (1376) a další tituly i funkce - v letech 1389-90 byl dokonce rektorem - patřil k předním církevním hodnostářům doby Václava IV. Historik J. Malý ho charakterizuje jako jednoho "z lakotných kněží, kteří spojovali co nejvíce obročí". A skutečně, Puchník byl mj. kanovníkem v Mělníku, v Olomouci, u sv. Jiří na Pražském hradě, na Vyšehradě a také generálním vikářem ve věcech duchovních (1383-93 a od roku 1395).

Právě v této funkci se nechtěně zapletl roku 1393 do sporu mezi Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. Puchník byl spolu s Janem z Pomuku uvězněn a osobně králem mučen. Nakonec byl však propuštěn, když písemně stvrdil, že o celé věci navždy pomlčí. Po smrti arcibiskupa Olbrama ze Škvorce byl Mikuláš Puchník z Černic, především přičiněním Zikmunda Lucemburského (český král Václav IV. byl v té době vězněn ve Vídni), zvolen v květnu 1402 pražským arcibiskupem. Dříve než byl vysvěcen, však Puchník zemřel a arcibiskupský stolec zaujal Zbyněk Zajíc z Hazmburka.
(fh)
Spěváček J.: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986

PULKAVA z RADENÍNA Přibík (+ před rokem 1380) - český duchovní a kronikář

O životních osudech Přibíka Pulkavy je zachováno jen velmi málo zpráv. Působil jako písař u pražského arcibiskupa, v letech 1373 až 1377 jako správce školy u sv. Jiljí v Praze a 1378 se stal farářem v Chudenicích. Ovšem již v roce 1380 byl do Chudenic dosazen na uprázdněné místo nový farář, protože Přibík Pulkava zemřel.

Kolem roku 1374 P. Pulkava napsal Českou kroniku za podpory a přímé spolupráce samotného Karla IV., který měl zájem, aby dílo vyzdvihlo tradice českého státu a Karlovy panovnické zásluhy. Teprve tato kronika akceptovala (oproti předcházejícím dílům Františka Pražského a Beneše Krabice z Weitmile) Karlovu koncepci a zdůraznila kontinuitu českého státu od počátků až do doby lucemburské. Kronika líčí dějiny od stavby Babylónské věže, "rozrodu" národů a odchodu Slovanů přes osudy velkomoravské říše, dobu knížete svatého Václava. Končí smrtí královny Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského a Karlovy matky.

Panovníkův zájem na vzniku kroniky umožnil autorovi přístup do královského archivu k listinám i rukopisům. Přibík využil zpráv Kosmovy a Dalimilovy kroniky, pro období velkomoravské říše měl k dispozici dnes nedochované prameny. Císař pravděpodobně pomáhal materiál zpracovat a do kroniky byla včleněna i Karlova legenda o sv. Václavu. Kronika byla napsána latinsky, ale ještě v době Karla IV. vznikla její česká a snad i německá verze. Poměrně velký počet dochovaných rukopisů kroniky Přibíka Pulkavy z Radenína svědčí o její oblibě.

Kronika sice odráží Karlovu koncepci a jeho názory, vyzdvihuje Karlův původ po otci i matce, dokonce je zvláštní pozornost věnována také postavení českého státu v rámci říše, ale vlastní období Karlovy vlády nepodchytila, protože její záznamy končí rokem 1330.
(kk)
Kutnar F.: Dějiny českého a slovenského dějepisectví I., Praha 1973; Kroniky z doby Karla IV. (editor M. Bláhová a kolektiv), Praha 1987

PURKYNĚ Jan Evangelista (* 17. 12. 1787 Libochovice, + 28. 7. 1869 Praha) - český učenec, fyziolog

Jeden z největších českých vědců - jeho věhlas byl takový, že prý stačilo napsat adresu Purkyně, Evropa - pocházel z rodiny knížecího hospodářského úředníka. Po základní škole v Libochovicích, kde získal i hudební vzdělání, odešel jako chorista na Moravu do Mikulova. Tady vystudoval gymnázium a na čas vstoupil do piaristického řádu. Učil ve Strážnici, v Litomyšli, ale brzy jej touha po vyšších metách přivedla na pražskou universitu. Aby se mohl svobodněji rozhodovat, opustil řád. Na studiích se udržoval kondicemi, po absolutoriu nastoupil na místo vychovatele v rodině barona Hildprandta, s jehož synem strávil delší dobu na hornické akademii v Banské Štiavnici. Začal se velmi živě zajímat o přírodní vědy a už jako šestadvacetiletý se vrátil na pražskou universitu studovat medicínu.

Po doktorátě (roku 1818) se věnoval převážně teorii a získával první věhlas zejména ve fyziologii. Plných 27 let působil ve Vratislavi. Zdejší universita mu vděčí za první fyziologický ústav v Evropě, otevřený zprvu v Purkyňově bytě, než roku 1839 získal vlastní budovu. Purkyňovy objevy jsou velice rozsáhlé, oproti tehdejšímu zvyku nepřednášel fyziologii dogmaticky, ale učinil z ní vědu přísně experimentální. Záslužné jsou i jeho práce optické, vycházející ze studií fyziologie vidění. Vrcholu dosáhl vypracováním buněčné teorie, podle níž se všechna živočišná i rostlinná těla skládají z buněk tvořených protoplazmou (což je Purkyňův pojem převzatý vědou celého světa). Právě učení o buňce mu přineslo jeho evropskou proslulost.

Domů, na pražskou stolici fyziologie, se vrátil Purkyně roku 1849. V nejtěžších dobách Bachova absolutismu přednášel česky. Živě se podílel na vlasteneckém dění, již před svým příchodem do Prahy se zúčastnil Slovanského sjezdu v roce 1848. Nadšeně se zajímal o českou literaturu, byl neohroženým přítelem Boženy Němcové i K. Havlíčka Borovského, a to i v době, kdy se k nim mnozí ustrašení vlastenci raději neznali. Díky svým neochvějným zásadám a ryzí povaze si u rakouských úřadů vysloužil přídomek "nepolepšitelný starý muž". Byl pod stálým policejním dohledem a roku 1852 se za česky pronesený projev ocitl i v policejním vyšetřování.

Spolu s Vojtou Náprstkem pečoval Purkyně o rozvoj českého průmyslu a podporoval i vzdělání žen. Do češtiny překládal básně Schillerovy i díla Goethova, naopak německý svět seznamoval s vynikajícími soudobými díly českými.

Všestrannost Purkyněho osobnosti je zřejmá i ze skutečnosti, že stál u založení dodnes vycházejícího přírodovědeckého časopisu Živa, který léta redigoval, stejně jako časopis Krok. Spoluzakládal Sokol, Hlahol, Uměleckou besedu, Spolek českých lékařů a další.

Pocty a vyznamenání obdržené již za života Purkyňova jsou nesčetné, více než 50 učených společností celého světa jej učinilo svým čestným členem. To nemohla nakonec ignorovat ani vídeňská vláda a tak potomci tohoto velikého přírodovědce, humanisty a vlastence byli nobilitováni.
(pa)
Žáček V.: Jan Evangelista Purkyně, Praha 1987; Haubelt J.: Jan Evangelista Purkyně, Praha 1987

PURKYNĚ Karel (* 11. 3. 1834 Vratislav, + 5. 4. 1868 Praha) - český malíř

Karel, syn J. E. Purkyně, se vydal jinou cestou než jeho slavný otec. Malířství začal studovat už jako chlapec ve Vratislavi, pokračoval na pražské Akademii a v Mnichově. Do Paříže jel studovat staré mistry, ale největší dojem v něm zanechal současník - realista Courbet. Realismus se stal pro Purkyněho vůdčí ideou. Přímo manifestem českého malířského realismu bývá označován portrét kováře Jecha Politizující kovář. Purkyně usiloval o maximální pravdivost - v portrétu, prostředí i ve slavných zátiších.

Malíř těžce nesl, že až do smrti musel být podporován otcem. U kritiky ani obecenstva jeho obrazy nenalezly pochopení - a přece to byl malíř vynikající nejen nad domácí, ale i nad evropský průměr. Rozsahem jeho dílo sice není velké, kromě kreseb a skic čítá jen asi 60 obrazů, dá se však s určitostí říci, že umělec se teprve rozmachoval ke tvůrčím činům. I přesto dílo, které zanechal, patří ke špičkám našeho výtvarného umění. Bohužel, předčasná smrt mu - podobně jako tolika jiným českým umělcům - zabránila dosažení vrcholu, stejně jako završení jeho umělecko-kritické činnosti.
(pa)
Volavka O.: Karel Purkyně, Praha 1942


Zpět na abecední vyhledávání